3 CO 88/2019 - 1156

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Výtiska a Mgr. Jiřího Čurdy ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [obec a číslo], s adresou pro doručování [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátka se sídlem [adresa], proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [obec a číslo], 2) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [obec a číslo], oba zastoupeni [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa], o porušení autorských práv, k odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2019, č. j. 16 C 54/2014-740, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných k rukám jejich právního zástupce na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku 49 171,84 Kč. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Vrchního soudu v Praze na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku 23 835 Kč.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem, v pořadí již druhým, rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je autorkou vitráží v podobě (vzorech): anděl se čtyřlístkem/ se srdíčkem (tzv. anděl štístko), anděl velký (tzv. anděl strážný), ptáček v kroužku, ptáček se čtyřlístkem a lístečky, dva ptáčci v srdíčku, žlutá kytka, anděl střední ve výroku uvedeném vyobrazení, zamítl žalobu, pokud jde o uložení povinnosti žalovaným zdržet se zhotovování vitráží (vzorů) uvedených pod bodem a) jejich kopírováním či napodobováním, zdržet se jejich prodeje, vystavování a zveřejňování, uložení povinnost stáhnout tyto vitráže z prodeje a zničit je, povinnosti písemně sdělit žalobkyni místa, kde tyto vitráže nabízeli k prodeji, a povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy způsobené na jejích autorských právech částku 200 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 99 795 Kč k rukám zástupce žalovaných (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 3 548 Kč (výrok III.).

2. Vyšel z podané žaloby, ve které se žalobkyně domáhala ochrany svého autorského práva k dílům - vitrážím zhotoveným Tiffani technikou. Žalobkyně uvedla, že tyto vitráže vyrábí v rámci své podnikatelské činnosti podle předloh z katalogů nebo podle svých vlastních návrhů, je autorkou přibližně 300 vzorů interiérových dekorací. Žalobkyně prodává své výrobky hlavně prostřednictvím galerie v [obec], [obec] a [obec]. Žalovaná 1) podniká ve stejném oboru a dne [datum] na jarmarku ve [anonymizováno] muzeu v přírodě v [obec] nabízela k prodeji vitráže zhotovené podle vzorů žalobkyně. Šlo o kopie nebo napodobeniny vzorů anděl se čtyřlístkem / se srdíčkem (tzv. anděl štístko), anděl velký (tzv. anděl strážný), ptáček v kroužku, ptáček se čtyřlístkem a lístečky, dva ptáčci v srdíčku a malý andílek se srdíčkem. Žalobkyně tyto skutečnosti oznámila Policii České republiky, která však její oznámení odložila. Žalovaná 1) také podle žalobkyně propaguje svoji činnost na internetu, nabízí návštěvu své dílny a účastní se jarmarků. Žalobkyně měla za to, že popsaným jednáním žalovaná 1) zasahuje do autorských práv žalobkyně, proto žádala, aby soud žalované uložil povinnost zdržet se zhotovování vitráží - vzorů žalobkyně - jejich kopírováním či napodobováním, zdržet se jejich prodeje, vystavování a zveřejňování, povinnost stáhnout tyto vitráže z prodeje a zničit je, povinnost písemně sdělit žalobkyni místa, kde tyto vitráže nabízeli k prodeji, a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy způsobené na jejích autorských právech částku 200 000 Kč.

3. Žalovaní měli žalobu za zcela nedůvodnou. Žalovaný 2) se necítil být v řízení pasivně věcně legitimovaným, neboť podnikatelskou činnost spojenou s výrobou vitráží vykonává žalovaná 1), přičemž žalovaný 2) jí pouze vypomáhá. Dále pak žalovaní namítali, že žalobkyně neprokázala své autorství ke vzorům vitráží, které učinila předmětem řízení. Dále měli za to, že vzory označené žalobkyni nelze ani považovat za autorská díla, neboť nejde o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, naopak vitráží (ale i jiných dekoračních předmětů) s motivy andělů, ptáčků či květin je na trhu značné množství a nutně musí být svým provedením více či méně podobné. Odmítali, že by svým jednáním porušovali autorská práva žalobkyně, naopak se cítili být terčem kampaně, kterou proti nim žalobkyně vede, vyhledává je na jarmarcích, podává na ně nedůvodná podání na policii a další úřady. Navrhli proto žalobu zamítnout.

4. Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2017, č. j. 16 C 54/2014-459 bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č. j. 5 Co 68/2017-533 zrušeno s tím, že žaloba podle odvolacího soudu je neprojednatelná, jelikož není ve výroku I. rozhodnutí dostatečně určen předmět požadovaného určení nezaměnitelným způsobem. Podle názoru odvolacího soudu tedy není možné o žalobě rozhodnout, aniž by došlo k odstranění vad žaloby postupem podle § 43 o. s. ř. a předmět nároku byl dostatečně jasně a nezaměnitelně určen (specifikován) v souladu s § 79 o. s. ř. Odvolací soud též uvedl, že nelze vyloučit ani specifikaci nároku formou např. obrázku, který je ve věcech ochrany práv duševního vlastnictví ve formulacích žalobních nároků zcela běžně využíván, právě pro jasnost a výstižnost vyobrazení. Teprve pak je možné se zabývat důvodností takto specifikovaného nároku.

5. V novém rozhodnutí soud prvního stupně věc posoudil podle § 40 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon a uvedl, že předmětné vitráže lze považovat za autorská díla. Jde totiž o umělecká díla, která jsou jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a jsou trvale vyjádřena ve vnímatelné podobě. Ačkoliv jejich motivy jsou vcelku běžné (andělé, ptáčci, květina) a často užívané, jejich provedení nese individuální znaky odlišující v dostatečné míře tato díla od děl jiných. Soud na základě živnostenského listu žalobkyně, dokladů o její kvalifikaci a podnikání, fotografií výrobků žalobkyně i dodacích listů a faktur dovodil, že žalobkyně podniká ve výrobě skleněných vitráží, které následně prodává dalším odběratelům nebo přímo zákazníkům. Pokud jde o předmětné vzory vitráží, žalobkyně doložila prodej vitráží andělů i ptáčků výše citovanými doklady o dodávkách do galerií, též svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], který se žalobkyni umělecky spolupracuje, označil tyto vitráže jako díla žalobkyně. V části, kde žalobkyně žádala, aby byla určena jako autorka předmětných vitráží, proto soud žalobě vyhověl. Tento závěr soudu, že předmětné vzory vitráží jsou autorskými díly a žalobkyně je jejich autorkou, nezakládá však automaticky existenci dalších žalovaných nároků žalobkyně vůči žalobcům. Soud zdůraznil, že obchodování s výrobky (autorskými díly) není zásahem do práv autora. Sama žalobkyně svá díla prodávala různým odběratelům i koncovým zákazníkům na jarmarcích, takže je sama uváděla na trh za účelem jejich prodeje. Obrana žalovaných spočívala mimo jiné v tvrzení, že s výjimkou vzoru„ dva ptáčci v srdíčku“ žádný jiný z předmětných vzorů nevyráběli, ale šlo o vitráže koupené buď v galerii pana [příjmení] v [obec] (anděl velký) nebo v [obec] (anděl štístko, anděl velký, ptáček v kroužku, ptáček se čtyřlístkem a lístečky, žlutá kytka). Tvrzení žalovaných podporuje skutečnost, že do galerie pana [příjmení] v [obec] žalobkyně svá díla skutečně dodávala, jak vyplývá např. z dodacího listu dne [datum], který předložila sama žalobkyně. Není tedy vyloučeno, že vitráže vyfotografované na [příjmení] žalovaných byly dílem žalobkyně, přičemž samotný prodej těchto výrobků není porušením autorských práv žalobkyně. Soud proto návrh žalobkyně, aby bylo žalovaným zakázáno předmětné vzory vitráží prodávat, vystavovat a zveřejňovat (myšleno za účelem prodeje) a aby jim byla uložena povinnost stáhnout tyto vitráže z prodeje a zničit je a povinnost písemně sdělit žalobkyni místa, kde tyto vitráže nabízeli k prodeji, zamítl jako nedůvodný. Dále uvedl, že žalobkyni nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by si žalovaní neoprávněně přisvojili autorství těchto výrobků (např. je označovali jako své výrobky) a nebylo prokázáno ani to, že by vzory vitráží žalobkyně sami vyráběli, ať už kopírováním nebo napodobováním výrobků žalobkyně. Žalovaní soudu předložili ukázku své tvorby, kde lze shledat shodné motivy (andělé, ptáčci), jde však (jak již bylo výše podotknuto) o motivy na trhu zcela běžné. Konkrétní zobrazení daného motivu jsou si podobná s ohledem na charakteristické rysy každého motivu (např. u anděla jde o zobrazení křídel, delší haleny, u ptáčka zobrazení zobáčku, schématického tvaru těla, hlavy a ocásku apod.), přičemž dochází s ohledem na množství na trhu dostupných výrobků, k částečným shodám co do celkového provedení a vyznění různých výrobků nebo použití obdobných linek či tvarů. Jinými slovy, v množství vitráží dostupných na trhu lze shledat opakující se tvary či linie, vitráže zahrnují různá srdíčka, čtyřlístky, větvičky či lístečky, které jsou svým provedením obdobné až shodné. Za této situace soud nemohl uzavřít, s přihlédnutím ke konkrétním výrobkům žalovaných, že jde o kopírování nebo nápodobu výrobků (autorských děl) žalobkyně. Soud proto uzavřel, že žalovaní nezasáhli do autorských práv žalobkyně, takže není na místě, aby jim soud podle § 40 odst. 1 autorského zákona uložil povinnost zdržet se zhotovování vitráží (vzorů) uvedených ve výroku tohoto rozsudku jejich kopírováním či napodobováním, zdržet se jejich prodeje, vystavování a zveřejňování, povinnost stáhnout tyto vitráže z prodeje a zničit je, povinnost písemně sdělit žalobkyni místa, kde tyto vitráže nabízeli k prodeji, a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy způsobené na jejích autorských právech částku 200 000 Kč. V této části proto žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dále soud podotknul, že pokud jde o tzv. zdržovací nároky uplatněné žalobkyni, z jejich povahy vyplývá, že je nelze uplatnit za situace, kdy již škodlivý stav netrvá (např. byl odstraněn), takže nedochází k zásahu či ohrožení autorského práva. Žalovaní k vitrážím na fotografiích, kde žalobkyně spatřovala porušení svých autorských práv, uvedli, že tyto vitráže již neprodávají, zčásti je prodali, zčásti rozdali nebo přetvořili. V řízení nebyl prokázán opak, a proto by soud ani nemohl uložit povinnost např. zdržet se prodeje těchto vitráží. Totéž by platilo i pro povinnost vitráže zničit, neboť by šlo o povinnost, kterou by již žalovaní nemohli splnit. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěchu žalovaných ve věci a § 148 o. s. ř., pokud šlo o náklady vzniklé státu.

6. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně i žalovaní.

7. Žalobkyně ve svém včasném odvolání do všech výroků uvedla, že podle jejího názoru soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl žalobkyní navržený a předložený důkaz, potřebný k prokázání rozhodných skutečností, přestože podle názoru soudu nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by si žalovaní neoprávněně přisvojili autorství těchto výrobků (např. je označovali jako své výrobky). Podle názoru soudu též nebylo prokázáno ani to, že by vzory vitráží žalobkyně žalovaní sami vyráběli, ať už kopírováním nebo napodobováním výrobků žalobkyně. Žalobkyně k důkazu, že vitráže, prodávané žalovanými jsou napodobeniny a že žalovaná 1) vzory vitráží žalobkyně sama vyráběla napodobováním výrobků žalobkyně, navrhla a předložila soudu znalecký posudek znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Soud svůj postup, týkající se nepřipuštění důkazu znaleckým posudkem, poměrně obsáhle zdůvodnil na str. 6 a 7 rozsudku. Sám soud připouští, že se jedná o specifickou situaci. Vyhotovení posudku navrhla žalovaná 1) svým podáním ze dne 21. 1. 2015. Soud nejprve usnesením ze dne 7. 3. 2016 souladu s § 127 občanského soudního řádu usnesením č. j. 16 C 54/2014-235 ze dne 7. 3. 2016 soud ustanovil znalcem [jméno] [příjmení]. Jeho ustanovení pak následně zrušil na základě námitek žalobkyně a žádosti samotného znalce. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že žalobkyně nebyla v řízení až do udělení plné moci advokátovi před jednáním, konaným dne 10. 3. 2017, právně zastoupena. Soud najednání konaném dne 11. 6. 2015 účastníky poučil dle § 118b odst. 1 o. s. ř. a na jednání ve věci konaném dne 6. 11. 2015, tedy po koncentraci řízení, upozornil oba účastníky, že otázku případné nápodoby vzorů žalobkyně nebude možno vyřešit pouhým laickým porovnáním, neboť vitráže se jeví velmi podobné, laickým okem těžko rozlišitelné. Dále soud uvedl, že se tedy dá čekat, že bude třeba znaleckého zkoumání. Proto má za to, že žalovaní za situace, kdy žalobkyně spravedlivě očekávala zpracování znaleckého posudku, nemohli vzít důkazní návrh, a to v souladu s § 41a o. s. ř. zpět. Dalším specifikem napadeného rozsudku je i skutečnost, že soud se nezabýval žalobním žádáním žalobkyně„ žalované se zakazuje s okamžitou platností takto zhotovené vitrážky prodávat, vystavovat či jinak zveřejňovat (míněn odkaz na předchozí žalobní žádání a to že žalovaná je s okamžitou platností povinna zdržet se dalšího zhotovování vitráží podle autorských vzorů žalobkyně a to nejen přesným kopírování, ale i jejich napodobováním)“. Pokud soud zdůraznil, že obchodování s výrobky (autorskými díly) není zásahem do práv autora, pak se zcela evidentně zabýval jiným návrhem než právě citovaným návrhem žalobkyně. V odůvodnění napadeného rozsudku soud dále uvedl, že„ není vyloučeno, že vitráže vyfotografované na stánku žalovaných byly dílem žalobkyně“. Vůbec se nezabýval tvrzením žalobkyně, že se v žádném případě nejedná o její výrobky, a právě proto je podávána žaloba. Navíc lze tedy konstatovat, že soud neprovedl důkazy, svědčící ve prospěch tvrzení žalobkyně, a to s buď s odůvodněním, že byly navrženy po koncentraci řízení anebo proto, že listiny nesouvisí se souzenou věcí (listiny týkající se svědka [příjmení]) anebo o předložených důkazech nerozhodl vůbec (návrhy žalobkyně na vyžádání vyjádření živnostenského úřadu a finančního úřadu o výsledcích kontroly). Navrhla změnu napadeného rozhodnutí, tedy úplné vyhovění žalobě.

8. Ve vyjádření k odvolání a jeho doplnění žalovaní uvedli, že připomínají, že důkazní břemeno v soudním sporu nese žalobkyně. Žalobkyně však své důkazní břemeno ohledně toho, že by žalobkyni svědčilo tvrzené autorské právo k jím označeným výrobkům, ani že by do jejího údajného autorského práva jakkoli zasáhli právě žalovaní, neunesla, jak na základě provedeného dokazování správně dovodil i soud prvního stupně. Zopakovali, že soud prvního stupně poskytl žalobkyni v průběhu soudního řízení dostatečný prostor pro navrhování důkazů a prokázání jejích tvrzení a řádně vůči žalobkyni plnil poučovací povinnost. Soud prvního stupně veškeré relevantní a včas navržené důkazy řádně provedl a tyto i správně vyhodnotil. Opětovný návrat k záměru prokazovat rozhodné skutečnosti znaleckým posudkem ze dne [datum] tak soud hodnotí již jako opožděný, proto rozhodl, že dokazování znaleckým posudkem nepřipustí“, a že„ pokud jde o návrhy žalobkyně na výslechy svědků [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a čtení e-mailů zaslaných žalobkyni těmito osobami, soud měl tyto návrhy za opožděné (§ 118b odst. 1 o. s. ř.), a proto tyto důkazy neprovedl“. Žalobkyně navrhla dané důkazy opožděně, když i z tohoto důvodu je návrh žalobkyně zcela bezpředmětný. Navíc žalovaní mají za to, že dané důkazy by ničeho nového pro předmět sporu nepřinesly. K obsahu znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se žalovaní již podrobně vyjadřovali zejména ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2017 či ze dne 29. 3. 2017, na které tímto v plném rozsahu odkazují. Žalovaní opakují, že v případě vzorů, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, se jedná o zcela běžné typové vzory, běžné dekorativní předměty, které jsou v uvedeném oblasti podnikání spočívající ve výrobě a zpracování skla (vitráží), zcela běžné a všeobecně hojně používané, postrádají znak jedinečnosti jako výsledku tvůrčí činnosti autora, a nejedná se tedy o autorské dílo ve smyslu autorského zákona, ani o dílo„ malé mince“. Z tohoto důvodu mají žalovaní za to, že jakékoli nároky žalobkyně z titulu autorskoprávní ochrany jí nemohou svědčit. Navrhli potvrzení výroku I. rozsudku jako správného.

9. Žalovaní ve svém včasném odvolání pouze do výroku II. rozsudku uvedli, že nesprávný je výpočet náhrady nákladů řízení provedený soudem prvního stupně. Podle nich základem pro výpočet měl být součet všech tarifních hodnot jednotlivých nároků, které mohla žalobkyně uplatnit u soudu samostatně. Celkem podle nich základ pro výpočet odměny činí 260 000 Kč. Zároveň měla být náhrada nákladů přisouzena každému ze žalovaných, jelikož nejsou v postavení nerozlučných společníků a žalovaný 2) do řízení přistoupil až v průběhu řízení.

10. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaných uvedla, že požadavek žalovaných je nemravný. Žalovaným náklady ve výši 500 tis nevznikly, neboť nároky žalobkyně v daném řízení projednávány odděleně nebyly, postup soudu v tomto byl správný. V daném řízení je jeden skutkový základ, kterým je porušení autorského práva žalobkyně žalovanými. Požadavky žalobkyně, kromě žádání o sdělení míst o prodeji jsou takového charakteru, že v případě prokázání skutku, by měly pro žalované z rozsudku automaticky vyplývat. Žalobkyně je formulovala pro jejich význam spočívající v zabránění pokračování porušování jejího práva žalovanými, kteří prokazatelně nejsou ochotni práva žalobkyně i dalších osob, vůbec respektovat, Nepochybně by i nadále„ rozdělávali, doprodávali“ a k prodeji tak nabízeli alespoň kompiláty tvořené částmi díla žalobkyně (křídla andělů, základní tvar ptáčků aj.) a dalších autorů, Požadavek žalovaných je tak důkazem jejich spekulativní snahy vytěžit ze svého jednání maximální profit. Žalobkyně zároveň navrhla odvolacímu soudu, aby případně postupoval podle § 150 o. s. ř. a úhradu nákladů žalovaným žalobkyní nepřiznal vůbec. Žalovaní odvoláním proti výši přiznaných nákladů a požadavkem částky 500 000 Kč, když současně byli ochotní 300 000 Kč po žalobkyni nežádat viz.„ návrh žalovaných žalobkyni ze dne 2. 7. 2019“ (příloha podání žalobkyně z 31. 7. 2019), nedokazují svoje právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, ale snahu ze své obhajoby a úspěchu, založeného jen na tvrzení bez důkazů, mít maximální prospěch, zisk. Ochota žalovaných v jejich návrhu ze dne 2. 7. 2019 žalobkyni odpustit 300 000 Kč a spokojit se s částkou jen 190 000 Kč, ačkoliv na svoji obranu vynaložili 500 000 Kč, je důkazem k tomu, že ve skutečnosti částku 500 000 Kč na svoji obhajobu nevynaložili. Je také důkazem, že případné zadostiučinění soudem přiznané žalobkyni, jim nezpůsobí finanční ani existenční problémy, když byli ochotni nechat se zastupovat za takto vysoké částky a následně po žalobkyni 300 000 Kč nežádat. Podle žalobkyně je na místě také úvaha, proč advokát zastupující žalované neaplikoval vůči žalovaným etické pravidlo o přiměřenosti odměny z důvodu jednoduchosti věci a zda žalovaní zastupujícímu advokátovi skutečně tyto částky hradili, či byli srozuměni s tím, že je hradit budou v případě svého neúspěchu.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani žalovaného důvodné není.

12. Žalobkyně v této věci tvrdila, že je autorem díla, které je ztvárněno v podobě vitráží (vzorech) jako anděl se čtyřlístkem / se srdíčkem (tzv. anděl štístko), anděl velký (tzv. anděl strážný), ptáček v kroužku, ptáček se čtyřlístkem a lístečky, dva ptáčci v srdíčku, žlutá kytka, anděl střední ve výroku uvedeném vyobrazení, přičemž tyto vitráže žalovaní„ kopírují“ a dále nabízejí k prodeji na trzích, čímž dochází k zneužití jejich práv svědčících výlučně autoru těchto děl.

13. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je skutečně autorem jí uváděných děl, avšak v množství vitráží dostupných na trhu lze shledat opakující se tvary či linie, kdy tyto vitráže zahrnují různá srdíčka, čtyřlístky, větvičky či lístečky, které jsou svým provedením obdobné až shodné. Za této situace soud nemohl uzavřít, s přihlédnutím ke konkrétním výrobkům žalovaných, že jde o kopírování nebo nápodobu výrobků (autorských děl) žalobkyně. Soud proto uzavřel, že žalovaní nezasáhli do autorských práv žalobkyně.

14. Z výše uvedeného popisu dosavadního stavu řízení je zřejmé, že předmětem sporu je zejména posouzení, zda vitráže, které žalobkyně vyrábí a nabízí k prodeji, jsou dílem ve smyslu § 2 AZ, tedy zda jí vytvořené vitráže požívají ochrany podle autorského zákona a zároveň, zda toto dílo bylo použito žalovanými při jejich produkci a nabízení na trzích třetím osobám.

15. Na úvod lze uvést, že zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně se ani v odvolacím řízení nezměnil. Podle odvolacího soudu byl i soudem prvního stupně zjištěn v dostatečném rozsahu, a proto z něj v převážné části vycházel i odvolací soud, s výjimkou zjištění, zda výrobky produkované žalobkyní jsou výsledkem jedinečné tvůrčí činnosti žalobkyně. K rozsahu dokazování a námitkám žalobkyně 16. Zde odvolací soud, s ohledem na námitky žalobkyně uvedené v odvolání, doplnil dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], znalecký ústav z oboru ekonomika a oboru školství a kultura v odvětví výtvarného umění, kterému, s ohledem na rozdílné závěry znaleckých posudků, které soudu předložila žalobkyně a žalovaní, tedy za účelem odstranění rozporů v závěrech znalců, uložil odpovědět na otázky, které byly podstatné pro posouzení věci, tedy zda 1) nesou vitráže uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z pohledu uměleckého znaky jedinečné tvůrčí činnosti žalobkyně? 2) pokud je odpověď na otázku 1) kladná, jsou vitráže uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z pohledu uměleckého tzv.„ dílem malé mince“ a zda v případě, kdy znalec dospěje k závěru, že vitráže uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z pohledu uměleckého nesou znaky jedinečné tvůrčí činnosti žalobkyně a nejsou tzv.„ dílem malé mince“, posoudí, zda výrobky nabízené žalovanými zachycené na fotografiích obsažených na CD č. 2 žalobkyně (přiloženo k jejímu podání ze dne 1. 12. 2021, č. l. 1010 spisu) a na č. l. 206 až 214 spisu (případně zachycených v níže uvedených znaleckých posudcích, pokud jsou v lepší kvalitě) jsou z pohledu uměleckého shodné či podobné s vitrážemi uvedenými ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

17. Ze znaleckého posudku ze dne 18. 7. 2022, č. 2/2022 a na základě výslechu zpracovatelů tohoto posudku provedeného na jednání dne 18. 10. 2022 bylo prokázáno, že podle názoru zpracovatelů výtvory předložené soudu žalobkyní mají pouze řemeslný charakter bez rysů umělecké jedinečnosti.

18. Podle § 2 odst. 1 AZ právo předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. K otázce autorskoprávní jedinečnosti díla 19. V dané věci lze na úvod uvést, že jak vyplývá z komentářové literatury„ předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.“ (srov. např. komentář WK k autorskému zákonu uveřejněný v ASPI). S ohledem na výslovnou úpravu § 2 odst. 1 AZ je nutné chápat„ pojetí jedinečnosti coby absolutní individuality, byť s vědomím trendu judikatorního oslabování (relativizování) pojetí a výkladu znaku jedinečnosti a procesu posilování dosahu autorskoprávní ochrany i tam, kde se jako přiléhavější jeví jen ochrana proti nekalé soutěži. Výsledek tvůrčí činnosti autora podle § 2 odst. 1 AZ musí být jedinečný, ve smyslu absolutní jedinečnosti. Podle doktrinálních výkladů (historicky zejména výklady J. Löwenbacha, K. Knapa) jde o autorskoprávní individualitu díla, tedy v zásadě statistickou jedinečnost. Podle tohoto pojetí nemohou existovat dvě naprosto shodná díla, aniž by nešlo v jednom případě o plagiát, resp. o díla vůbec“ (srov. tamtéž). K posouzení věci odvolacím soudem 20. Z výše uvedeného pak vyplývá, že pokud bylo v řízení zjištěno, že výtvory žalobkyně mají pouze řemeslný charakter bez rysů umělecké jedinečnosti, pak výrobky (výtvory) žalobkyně podmínku jedinečnosti nesplňují, resp. postrádají individuální rysy v rozsahu dostatečném k rozlišení jednotlivých děl. S ohledem na skutečnost, že podmínky § 2 AZ musí být splněny kumulativně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007), nelze než uzavřít, že výtvory žalobkyně specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, nemohou požívat ochrany podle autorského zákona.

21. Jelikož žalobkyně se výslovně domáhala ochrany podle AZ s tvrzením, že její autorská díla jsou„ kopírována“, pak rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně správné (byť z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně) m jelikož výtvory žalobkyně nejsou dílem ve smyslu AZ, ale„ obecným dílem“, tedy jiným nehmotným statkem, z existence kterého však nároky podle § 40 AZ uplatnit nelze.

22. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrzen jako správný, včetně výroků o náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci (jejichž výše byla soudem správně určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a úspěchu žalobce ve věci) a nákladů vzniklých státu (§148 o. s. ř.). K námitce žalovaných, týkající se nesprávného výpočtu základu pro výpočet odměny právního zástupce žalovaných soudem prvního stupně lze dodat, že žalovaní opomíjí speciální úpravu uvedenou v § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (týkající se obecně všech práv duševního vlastnictví, tedy i práv autorských), proto nelze použít § 12 odst. 3 tarifu, jak se domnívají. Speciální úprava stanovená vyhl. č. 177/1994 Sb. advokátní tarif, má totiž vždy přednost před úpravou obecnou.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalobce v odvolacím řízení. Náhrada nákladů odvolacího řízení činí celkem za oba žalované 98 343,68 Kč a sestává z odměny advokáta za 12 úkonů právní služby (písemné podání soudu týkající se věci samé – odvolání ze dne 10. 7. 2019, b) písemné podání soudu týkající se věci samé – vyjádření k odvolání ze dne [datum], písemné podání soudu týkající se věci samé – vyjádření ze dne 14. 1. 2021, účast při jednání odvolacího soudu dne 12. 4. 2021, písemné podání soudu týkající se věci samé – vyjádření žalovaných ze dne 3. 5. 2021, účast na jednání před dožádaným soudem v [obec] dne [datum], a to každé započaté dvě hodiny /jedná se o dva úkony právní služby, když jednání trvalo od 10.30 do 14.20 hod/, písemné podání soudu týkající se věci samé – vyjádření žalovaných ze dne 8. 10. 2021, účast při jednání odvolacího soudu dne 12. 10. 2021, písemné podání soudu týkající se věci samé – vyjádření žalovaných ze dne 22. 10. 2021, písemné podání soudu týkající se věci samé – vyjádření žalovaných ze dne 4. 8. 2022, účast při jednání odvolacího soudu dne 18. 10. 2022) podle § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu a § 11 odst. 1 advokátního tarifu v platném znění po 2 500 Kč, 12 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu, 3 x cestovného [osobním automobilem z obce XY] x [obec] a zpět a 1 x cestovného [osobním automobilem z obce XY] x [obec] a zpět, celkem 6 691,3 Kč a náhrady za ztrátu času 32 hodin po 100 Kč; vše se zvýšením o 21 % DPH, jíž je zástupce žalovaných plátcem a zaplaceným soudním poplatkem za odvolání 2 000 Kč a náhrady za znalecký posudek ve výši 8 000 Kč.

24. Pokud jde o žalobkyní požadovanou aplikaci § 150 o. s. ř., tak ta v tomto případě namístě není.

25. Ustanovení § 150 o. s. ř. lze totiž aplikovat pouze, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem. Navíc, jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06„ součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva. Dostát tomuto požadavku je pak o to důležitější v situaci, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy nemohl předpokládat, že soud moderačního práva využije, jak tomu bylo v projednávaném případě, kdy byl odvolací soud zavázán právním názorem Nejvyššího soudu“. Zároveň rozhodne-li soud, po zvážení všech okolností, že § 150 o. s. ř. bude aplikovat, pak nákladový výrok musí znít tak, že„ žalobci (žalovaném) se vůči žalovanému (žalobci) nepřiznává náhrada nákladů řízení“, nikoliv že„ žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. Rc 10 Co 881/2005).

26. Ustanovení § 150 o. s. ř. sice umožňuje, aby soud nepřiznal náhradu nákladů řízení účastníkovi, který byl ve sporu úspěšný, pokud jsou zde dány určité důvody. Protože zákon nevymezuje podmínky, kdy lze takto postupovat, ponechává se na úvaze soudu, který pak musí pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení dány jsou. Soud přitom musí vycházet ze skutečnosti, že důvody zvláštního zřetele hodné musí být jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaného a z posouzení všech podstatných okolností konkrétního sporu. Je nutno podotknout, že se jedná o ustanovení výjimečné, a lze takto postupovat pouze v případě, kdy by se rozhodnutí dle citovaných ustanovení jevilo jako příliš tvrdé. Znamená to tedy, že musí být přezkoumány a posouzeny okolnosti, které by svědčily o tom, že by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů účastníkovi, který úspěch ve věci neměl, ale zároveň soud musí zkoumat, zda lze spravedlivě požadovat po účastníku, který úspěch měl, aby náklady řízení nesl ze svého. Při posuzování tedy soud musí přihlížet nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku k postojům účastníků v průběhu řízení a podobně (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/05 a sp. zn. I. ÚS 191/06).

27. Odvolací soud tedy na základě výše uvedeného přezkoumal, zda existují zvláštní okolnosti, na základě kterých je možné postupovat podle § 150 o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně celou dobu řízení si byla vědoma v řízení vznikajících nákladů řízení a přes již vysoké náklady řízení nadále své tvrzené právo uplatňovala a v řízení navrhovala další a další důkazy, s nimiž je spojena značná nákladnost (dožádaný výslech, nový znalecký posudek). Podle odvolacího soudu žalobkyní tvrzenou„ neúčelnost“ vynaložených nákladů žalovanými však nelze podřadit pod důvody hodné zvláštního zřetele, jak jsou naznačeny ve shora uvedených rozhodnutích Ústavního soudu, jelikož je nutné zohlednit, že náklady řízení vznikly v řízení civilním, kde bylo výlučně na rozhodnutí žalobkyně, zda svůj tvrzený nárok civilní žalobou uplatní či nikoliv s vědomím možného nepříznivého důsledku v podobě povinnosti hradit náklady řízení druhé straně sporu. Proto odvolací soud uzavřel, že důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. dány nejsou.

28. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud též nepřihlížel k žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků v průběhu odvolacího řízení v souladu s názorem uvedeným např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, jelikož žádost o osvobození nebyla podána v souvislosti s existující poplatkovou povinností, vzniklou na základě existujícího návrhu a žalobkyně výslovně ani dodatečně přiznání tohoto osvobození nepožadovala.

29. Zároveň odvolací soud dodatečně rozhodl podle o náhradě nákladů státu podle § 148 o. s. ř., a to za náklady vzniklé státu v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a s výslechem zpracovatelů znaleckého posudku na jednání dne 18. 10. 2022 Tyto náklady činí 21 585 Kč za zpracování znaleckého posudku a 2 250 Kč za účast zástupců znaleckého ústavu na jednání, soudu, celkem tedy 23 835 Kč.

Poučení