3 CO 88/2021 - 409

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Čurdy a soudkyň JUDr. Gabriely Kučerové a JUDr. Yvony Svobodové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizováno] [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizována dvě slova] [číslo], [PSČ] [obec a číslo] o žalobě na ochranu před diskriminací, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2021, č. j. 32 C 132/2012-310, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, ohledně výroku I. v tom správném znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby bylo konstatováno, že se žalovaná v době výkonu trestu žalobce od [X.X.2006] do jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích [obec], [obec] a [obec] dopustila diskriminace tím, že mu neumožnila z důvodu jeho věku rovný přístup k zaměstnání.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované konstatovat, že se v době výkonu trestu žalobce od [X.X.2010] do jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích [obec], [obec] a [obec] dopustila diskriminace tím, že mu neumožnila z důvodu jeho věku rovný přístup k zaměstnání (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč (výrok II.) a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 19 434 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 31. 1. 2011 (pozn. odvolacího soudu: o jeho věcné nepříslušnosti bylo rozhodnuto a věc postoupena k rozhodnutí Městskému soudu v Praze usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2012, č. j. Ncp 567/2012-55, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2012), proti 1) [země] – [stát. instituce] a 2) [země] – [anonymizována dvě slova] (o tom, že v řízení bude nadále podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, pokračováno jen s Vězeňskou službou jako organizační složkou státu, které se spor týká, byli účastníci informováni přípisem soudu ze dne 13. 7. 2020 – č. l. 258 spisu), později změněnou při jednání Městského soudu v Praze dne [X.X.2021], kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, ve kterém by soud konstatoval, že se žalovaná vůči žalobci v době jeho výkonu trestu odnětí svobody od [X.X.2010] až do propuštění, ve věznicích [obec], [obec] [anonymizována dvě slova] a [obec] dopustila diskriminace tím, že mu neumožnila z důvodu jeho věku rovný přístup k zaměstnání a dále že je povinna zaplatit mu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Do [věznice XY] byl eskortován dne [datum]. Od počátku svého pobytu zde žádal o zařazení do zaměstnání, neboť měl stanovené výživné v měsíční výši 1 500 Kč, což věznici doložil. Jeho žádosti bylo vyhověno, ale již v prosinci 2008 pracoviště, na které byl zařazen, ukončilo svou činnost. Dne [X.X.2009] zažádal o zařazení do zaměstnání znovu a poté ještě několikrát, ale marně, zatímco na jiná pracoviště byli zařazováni jiní, především mladší odsouzení. Když se vedení věznice dozvědělo, že se na ni žalobce pokouší z tohoto důvodu podat žalobu, zařadilo jej dne [datum] na nové pracoviště pod podmínkou, že splní zdravotní kritéria. Dne [X.X.2010] žalobce podal žádost o přeřazení do jiné věznice, na základě toho byl dne [X.X.2010] byl přemístěn do [věznice XY]. I tady zažádal o práci, jeho žádosti bylo vyhověno, avšak dostával nedůvodně nižší plat (místo 4 500 Kč dostával 1 200 – 1 300 Kč) a pak byl z této práce vyřazen z provozně-organizačních důvodů, avšak ve stejný den byli na toto pracoviště zařazeni čtyři další odsouzení. Do doby podání žaloby žalobce dál marně žádá o zařazení do zaměstnání. Z uvedených důvodů je žalobce přesvědčen, že se proti němu dopouští vězeňská služba věkové diskriminace.

3. Obranu žalované shrnul soud prvního stupně tak, že se vyjádřila v tom smyslu, že návrh neuznává a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Podle ní nejsou v žalobě konkrétně vymezena jednotlivá jednání, v nichž žalobce spatřuje diskriminaci své osoby. Dále uvedla, že zařazení vězně do práce podléhá rozhodnutí ředitele věznice a je vázáno na mnoho okolností (požadavky na vzdělání, zdravotní způsobilost, objektivní množství práce) a pouhé nezařazení vězně není bez dalšího diskriminační. Žalobce také podle žalované neuvádí, jak její jednání mělo zasáhnout do osobnostních práv žalobce, naopak z obsahu žaloby vzniká dojem, že se žalobce domáhá neoprávněné výhody na úkor ostatních vězňů. Žalovaná také poznamenala, že zaměstnávání vězňů není zaměstnáváním dle zákoníku práce. Pro odsouzené není práce dostatek a zařazení a vyřazení z práce záleží na posouzení ředitele věznice, které nepodléhá soudnímu přezkumu. Žalobce byl dle možností zaměstnáván, avšak neplnil výkonnostní normy a jednou se pokusil o krádež. Podle žalované se v tomto případě jedná o šikanózní žalobu notorického stěžovatele.

4. Soud prvního stupně dále připomněl, že ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. 32 C 132/2012-108 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť došel k závěru, že vůči žalobci k diskriminačnímu jednání nedošlo. Rozsudek byl k odvolání žalobce zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 3 Co 145/2015-143, neboť odvolací soud uzavřel, že napadený rozsudek není dostatečně odůvodněn, a je tedy nepřezkoumatelný. Soudu prvního stupně bylo uloženo poučit účastníky o nutnosti postupu dle § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. o tom, že je to žalovaná, kdo je povinen prokázat, že z její strany nedošlo k porušení zásady rovného zacházení a dále, aby řádně podle § 129 odst. 1 o. s. ř. provedl důkazy a sdělil, co z každého z nich zjistil a aby provedené důkazy potom každý zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) řádně posoudil.

5. Dále soud prvního stupně uzavřel, že z provedených důkazů, které jsou v odůvodnění vždy uvedeny v závorce za každým skutkovým zjištěním z nich učiněným, je prokázán tento skutkový stav: Žalobci vznikla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne [X.X.1998] vyživovací povinnost vůči jeho nezletilé dceři ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody v období od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. V rámci výkonu trestu odnětí svobody v období od [datum] do [datum] byl umístěn ve věznicích: od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] ve [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec], od [datum] do [datum] v [obec] a od [datum] do [datum] v [obec]. Do zaměstnání byl zařazen od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] (v [obec]), od [datum] do [datum] (v [obec]), od [datum] do [datum] (ve [obec]), od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] (v [obec]), od [datum] do [datum] [] [rok] a od [datum] (v [obec]) od [datum] do [] [] [datum] a od [datum] do [datum] (v [obec]).

6. Od [datum] do [datum] byl žalobce zaměstnán v rámci svého umístění ve [Věnici XY] [společností XY] [právnická osoba], kde plnil výkonnostní normy na 42, resp. 36 %. Byla mu nabídnuta práce v únoru 2011, kterou pro zamítavý lékařský posudek nebylo možné akceptovat. Ve [Věznici XY] byla v té době nabídka pracovních příležitostí z objektivních příčin omezena. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] se zabýval otázkou pracovních příležitostí žalobce v tomto období a dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by ze strany [Věznice XY] došlo k jakémukoliv nezákonnému postupu. V období od července do srpna 2010 byli ve [Věznici XY] zaměstnáni na stejném pracovišti jako žalobce i jiní odsouzení podobného věku jako žalobce, jmenovitě [jméno] [příjmení] [datum narození], [jméno] [příjmení] [datum narození], [příjmení] [příjmení] [datum narození]. Při posuzování způsobilosti vězně k zaměstnání se posuzuje jeho fyzický a psychický stav, věk může být jedním z faktorů. V [obec] je možnost zaměstnat cca 50 % vězňů. Dalším důvodem, který ovlivňuje zaměstnání vězňů, je výběr zaměstnavatele a posouzení bezpečnostního rizika. Posuzování, kdo bude zaměstnán a kdo ne, vyžaduje velmi individuální přístup vzhledem ke všem těmto okolnostem. Diskriminace z důvodu věku nebyla tehdejším ředitelem [Věznice XY] nikdy zaznamenána. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byli obžalovaní prap. [příjmení] [příjmení], prap. [jméno] [příjmení], prap. [jméno] [příjmení], nadstržm. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení], zaměstnanci [Věznice XY], shledání vinnými, že ve spolupráci s odsouzenými v roce 2012 kradli barevné kovy, čímž spáchali trestný čin krádeže zločin porušení povinnosti strážní služby. Toto trestní řízení navazovalo na prověřování Generální inspekce bezpečnostních sborů, které bylo zahájeno v lednu 2012, kdy žalobce již ve [Věznice XY] umístěn nebyl a v prověřování ani navazujícím trestním řízení nijak nevystupoval.

7. Od [X.X.2011] byl žalobce zaměstnán v rámci svého umístění ve [Věznici XY] ve vězeňské kuchyni, kde však byl dne [datum] přistižen, jak se pokouší ukrást 10 ks vánoček. Následkem toho byl z tohoto zaměstnání vyřazen ke dni [datum]. Ohledně dalšího zaměstnání žalobce v této věznici bylo rozhodující objektivní množství volných pracovních pozic a kázeňská minulost vězně.

8. Soud prvního stupně dále shrnul, že ve všech 3 věznicích, tj. v [obec], [obec] a [obec], bylo v době, kdy v nich byl umístěn žalobce, zaměstnáváno u různých zaměstnavatelů dohromady 82 vězňů starších než byl tehdy žalobce či stejně starých (35 v [obec], 20 v [obec] a 49 ve [obec]). V době nástupu žalobce do výkonu trestu odnětí svobody [datum] bylo žalobci téměř 50 let. Žalobce opakovaně v letech 2008 až 2011 držel hladovku, ač byl lékařem rovněž opakovaně poučen o její nevhodnosti, škodlivosti a rizicích. Žalobce v rámci svého zaměstnání ve [Věznici XY] vykazoval nízkou pracovní morálku a„ instaloval se do pozice rebela s velmi problematickým vztahem k ostatním odsouzeným“. Žalobce měl být ve [Věznici XY] i [obec] zařazen na střežené pracoviště, ve [Věznici XY] byl žalobce zdravotně způsobilý k výkonu zaměstnání. [anonymizováno] propuštění z výkonu trestu dne [X.X.2013] byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od [datum] do [datum], od [anonymizováno] [] [rok] do [datum]. V období od prosince 2013 do srpna 2014 mu byla placena podpora v nezaměstnanosti, pobíral také příspěvek na živobytí (v období od [anonymizováno] do [datum] a od [datum] do [datum]). Dále pobíral doplatek na bydlení (od [anonymizováno] do [datum] a od [datum] do [datum]). Od roku 2014 dosahoval žalobce následujících výdělků: 2014 – 67 222 Kč u zaměstnavatele [webová adresa] s.r.o., 2015 – 3 798 Kč u zaměstnavatele [právnická osoba], 2016 – 68 406 Kč u zaměstnavatele [právnická osoba] a 2019 – 8 466 Kč u zaměstnavatele [Věznice XY]. Žalobce nebyl evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, k 18. 5. 2020 (datum sdělení České správy sociálního zabezpečení) není evidován jeho pojistný vztah u zaměstnavatele.

9. Dále soud prvního stupně shrnul, proč neprovedl některé žalobcem navržené důkazy (např. výslechem blíže neurčených vězňů, kteří byli se žalobcem zařazeni do pracovního procesu, spisy Generální inspekce bezpečnostních sborů /dále jen„ [příjmení]“ / ke kauze krádeže drahých kovů v [obec], výslechem MUDr. [příjmení] k otázce zdravotní způsobilosti, výslechem svědka [jméno] [příjmení] k otázce, zda byli zaměstnáváni vězni s ohledem na svůj věk či znaleckého posudku z oboru statistiky k exaktnímu zjištění vlivu věku na zaměstnávání), když buď u těchto navržených důkazů scházelo tvrzení žalobce, které mělo být jimi prokázáno, nebo byly skutečnosti, k jejichž prokázání měly tyto důkazy sloužit, již prokázány jinými listinnými důkazy či výslechy jiných svědků.

10. S odkazem na použitou zákonnou úpravu (§§ 1, 2, 3 a 10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací /antidiskriminační zákon/ a výše zmíněný § 133a o. s. ř. o přesunu důkazního břemene v těchto věcech na žalovanou stranu) soud prvního stupně konstatoval, že v řízení vyšlo najevo, že zaměstnávání vězňů zpravidla podléhá objektivním vlivům (např. omezené množství pracovních míst, možnost ostrahy vězňů, výběr zaměstnavatele), které v praxi způsobují, že zdaleka ne všem zájemcům o zaměstnání ve výkonu trestu může být vyhověno. Dále existuje subjektivní stránka věci, kdy zájemce o práci musí být k jejímu výkonu fyzicky, psychicky a odborně způsobilý, výkon práce také nesmí představovat bezpečnostní riziko. V neposlední řadě je pro zařazení vězně do práce důležité, zdali v zaměstnání podává patřičný výkon či se dopouští kázeňských prohřešků. [anonymizováno] posouzení věci ze zmíněných hledisek soud prvního stupně dále uzavřel, že žalobce, navzdory objektivním vlivům, popsaným výše, a subjektivním vlivům, jakými byly ohrožování vlastní zdravotní způsobilosti hladovkou, nízké pracovní výkonnosti a krádeži, jíž se dopustil na pracovišti, byl opakovaně zaměstnáván, a to nejen v předmětných 3 věznicích, ale i v dalších, do nichž byl umístěn později (včetně dalšího výkonu trestu v roce 2019 v [obec]). Proto soud prvního stupně uzavřel, že jestliže v některé věznici byla větší možnost zaměstnání, žalobce zaměstnán byl, když však byla možnost zaměstnání nižší (jak tomu bylo u předmětných 3 věznic), vždy záleželo na objektivních podmínkách, poptávce zaměstnavatele a stejně tak častých přesunech vězně mezi věznicemi a schopností vězně si předmětnou práci s ohledem na výkon a pracovní kázeň udržet.

11. Klíčovou otázku tohoto sporu, tj. zda se žalovaná v době umístění žalobce k výkonu trestu ve věznicích [obec], [obec] [anonymizována dvě slova] a [obec], dopustila diskriminace tím, že mu neumožnila z důvodu jeho věku rovný přístup k zaměstnání, vyřešil soud záporně, vycházeje zejména z tabulky zařazení jednotlivých vězňů na jednotlivá pracoviště (z nichž vyplývá, že předmětné věznice zaměstnávaly kromě žalobce i další osoby stejného či dokonce staršího věku) a z výpovědi tehdejšího ředitele [Věznice XY] a psycholožky [Věznice XY], kteří jakoukoliv diskriminaci z důvodu věku vyloučili, či si nebyli žádné vědomi. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobce byl v průběhu sledovaného období opakovaně zaměstnán, jeho pracovní zařazení vždy skončilo na základě objektivních důvodů nebo z důvodů na jeho straně (neplnění norem, kázeňské přestupky, snižování pracovní schopnosti hladovkami). Dále soud prvního stupně poukázal na fakt, že v rámci výkonu trestu byl žalobce na vlastní žádost často přesouván mezi věznicemi, což také komplikovalo jeho situaci ohledně zaměstnání.

12. S ohledem na výše uvedené řízení tedy soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že jednání věznic ohledně (ne) zařazování žalobce do práce bylo podmíněno jeho věkem, naopak, že na straně samotného žalobce bylo prokázáno mnoho faktorů, které zcela zjevně komplikovaly jeho zaměstnavatelnost. Jednalo se o přitom o důvody, které svým vlastním jednáním mohl bezprostředně ovlivnit, jako držení hladovky, nízký pracovní výkon, krádež při zaměstnání či časté přesuny mezi věznicemi na jeho žádost. 100% zaměstnanost nebylo možné zaručit a byl tedy nutný výběr mezi zájemci, takže pokud si sám žalobce svou činností způsobil vyřazení ze zaměstnání či svou horší zaměstnavatelnost, nemůže být toto vykládáno k tíži vězeňského systému, který pracuje na základě reálných podmínek.

13. Jelikož tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná prokázala, že v rámci objektivních skutečností determinovaných současnou situací zaměstnanosti ve věznicích, jakož i dalšími výše uvedenými faktory ve vztahu k žalobci v průběhu jeho umístění ve věznicích [obec], [obec] a [obec] nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, tj. že jeho diskriminace z důvodu věku nebyla prokázána, žalobu zamítl.

14. Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně ještě konstatoval, že žalobcem prezentovaná motivace pracovat v souvislosti s uloženou vyživovací povinností je v rozporu s jednáním žalobce po jeho propuštění z výkonu trestu, kdy i přes nízkou nezaměstnanost v České republice byl ve výše uvedených obdobích mezi [X.X.2013] a [X.X.2016] veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce a pobíral dávky v nezaměstnanosti, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Žalobce tedy aktivně neprokázal skutečnou vůli hradit své závazky v rámci reálných možností, kdy v prostředí minimální nezaměstnanosti po ukončení výkonu trestu nevyužil svých možností a byl jako nezaměstnaný evidován na úřadě práce. Ještě ke dni [X.X.2020] nebyl evidován žádný pojistný vztah žalobce u zaměstnavatele a žalobce nebyl osoba samostatně výdělečně činná. Dále soud prvního stupně uvedl, že v řízení nebyla prokázána žádná přímá spojitost mezi žalobcem a trestním řízením před Okresním soudem v Ostravě sp. zn. 10 T 37/2014, neboť žalobce v tomto řízení nikterak nevystupoval a vedlo se o trestných činech, ke kterým mělo dojít ve Věznice Heřmanice více než rok poté, co odtamtud byl žalobce přemístěn. Navíc, i kdyby bylo prokázáno, že byl žalobce vyřazen ze zaměstnání z toho důvodu, že se odmítl podílet na trestné činnosti, nejednalo by se ze strany věznice o diskriminaci z důvodu věku, takže ani v tom případě by žalobce se svým žalobním nárokem nemohl být úspěšný.

15. O vzájemné náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. a přiznal zcela úspěšné žalované paušální náhrady podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušálních náhrad nezastoupeným účastníkům (7 úkonů z období, kdy nebyla zastoupena) a podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za úkony, učiněné zástupkyněmi JUDr. [příjmení] a JUDr. [příjmení] podle specifikace v závěru posledního odstavce odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. Namítá neúplné dokazování, nesprávné zjištění skutkového stavu a právní posouzení věci a také existenci závažné procesní chyby, když soud prvního stupně rozhodl mimo rámec žalobního petitu. Žalobce totiž změnou žaloby, kterou soud připustil na jednání dne [X.X.2021], žádal, aby soud konstatoval, že došlo k diskriminaci žalobce z důvodu věku v žalobě popsaným způsobem, avšak soud prvního stupně rozhodl, že se zamítá žaloba, kterou mělo být žalované uloženo, aby diskriminaci konstatovala. Soud tedy zamítl požadavek, který žalobce nežádal a nerozhodl o určovacím výroku, jak jej žalobce vymezil. Podle žalobce je již tato vada důvodem, proč by mělo dojít ke zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem. K posouzení nároku soudem prvního stupně má žalobce rovněž výhrady, je přesvědčen, že z provedených důkazů (např. výpovědí bývalého ředitele [Věznice XY] p. [příjmení] či tabulek zaměstnaných vězňů) vyplývá nejen to, že věk hrál při zaměstnávání vězňů svou roli a že zaměstnavatelé mladší vězně preferovali, ale i to, že počet stejně starých či starších zaměstnaných vězňů je podstatně nižší než počet vězňů mladších (např. v [obec] bylo starších 28 a mladších 322). Roli věku při zaměstnávání vězňů bylo možné posoudit jen znalecky, což žalobce navrhoval, důkaz posudkem z oboru statistiky však soudem prvního stupně proveden nebyl, dokazování tedy zůstalo neúplným. Podobné je to s výslechem svědka [jméno] [příjmení], tehdejšího vedoucího oddělení zaměstnávání v [obec], který byl kompetentní osobou, jež měla přehled o kritériích pro zařazení vězně do zaměstnání. Žalobce odmítá, že by měl v [obec] nízkou pracovní výkonnost, toto bylo použito jako kvazi důvod pro jeho vyřazení ze zaměstnání, když pravým důvodem bylo, že se odmítal podílet na krádežích barevných kovů. Je pravda, že pracovníci vězeňské služby byli v souvislosti s těmito krádežemi odsouzeni až v roce 2012, avšak ke krádežím docházelo už dříve, i v době, kdy byl v této věznici umístěn, což mohlo být prokázáno, kdyby soud prvního stupně provedl k důkazu spisy GIBS nebo výslechy dalších vězňů. Dokazování bylo i proto neúplné. Žalobce je přesvědčen, že i přes neúplnost provedeného dokazování mohlo být žalobě vyhověno, protože žalované se nepodařilo prokázat, že ve zmíněných věznicích byl rovný přístup ke všem věkovým skupinám vězňů, co se možnosti zaměstnání ve výkonu trestu týče. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

17. K odvolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že se s postupem soudu prvního stupně i jeho závěry ztotožňuje. K žalobcem namítanému procesnímu pochybení ve výroku I. napadeného rozsudku žalovaná uvedla, že podle jejího názoru se jedná jen o písařskou chybu, když hned v bodě 1. odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že žalobce se domáhal rozhodnutí, ve kterém by soud konstatoval, že se žalovaná dopustila diskriminace. Z toho je zřejmé, že soud rozhodoval o žalobcem naformulovaném petitu, avšak v písemném vyhotovení slovo„ soud“ zaměnil za„ žalovaný“. Tento závěr potvrzuje podle žalované i skutečnost, že v textu I. výroku je dvakrát použito slovo žalovaný/žalovaná, a to s rozdílným mluvnickým rodem. Nesprávného znění tohoto výroku, které vypovídá o písařské chybě, si přitom po přečtení odůvodnění musí být vědom i žalobce. Dále žalovaná uvedla, že na rozdíl od žalobce je přesvědčena, že v řízení bylo prokázáno, že na zaměstnávání odsouzených spolupůsobí více faktorů, včetně bezpečnostního rizika, jejich chování ve výkonu trestu, fyzické a kvalifikační způsobilosti, jakož i to, že žalobce se z důvodů, které mohl sám ovlivnit (nevyhovující fyzická kondice v důsledku hladovek, krádeže), nejevil pro všechna zaměstnání jako vhodný uchazeč. K žalobcem tvrzené nutnosti doplnit dokazování o přehled nezaměstnaných vězňů s uvedením jejich věku žalovaná také podotkla, že množina nezaměstnaných osob ve věznici obsahuje i osoby, které do práce nastoupit nemohou či ani nechtějí, takže věk těchto osob nemůže být jediným kritériem zaručujícím objektivní výstup. K neprovedeným důkazům žalovaná uvedla, že podle jejího názoru soud prvního stupně dostatečně vyložil, proč k jejich neprovedení došlo a že se s tímto jeho názorem ztotožňuje. K tvrzení žalobce o tom, že za jeho nízkou pracovní výkonností ve skutečnosti stála ušlechtilá pohnutka, tj. odmítnutí účastnit se trestné činnosti, žalovaná připomněla, že v řízení bylo opakovaně shledáno, že mezi trestnou činností zaměstnanců [Věznice XY] a vyřazením žalobce ze zaměstnání nebyla žádná souvislost, když tato trestná činnost byla trestním soudem prokázána jen v časovém úseku, kdy už žalobce v této věznici nebyl. Žalovaná je přesvědčena, že své důkazní břemeno unesla, když předložila dostatek důkazů svědčících o skutečnosti, že výběr zaměstnanců z řad odsouzených se řídí posouzením mnoha kritérií, přičemž u žalobce v žádném případě nebyl zohledňován jeho věk či jiný zakázaný znak podle antidiskriminačního zákona. Naopak, i přes zřejmou fluktuaci žalobce mezi věznicemi (na základě jeho žádostí) žalovaná prokázala, že vyvinula veškerou snahu, aby byl zaměstnán, splní-li požadovaná kritéria. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání, s výjimkou námitky proti znění výroku I. napadeného rozsudku, není důvodné.

19. K námitce žalobce o tom, že soud prvního stupně rozhodl mimo rámec žalobního petitu, odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že na jednání, konaném dne [X.X.2021] (viz protokol na č. l. 301 an.) soud připustil (s ohledem na nepřesnost svého předchozího rozhodnutí o změně žaloby a taktéž na doplnění a konkretizaci petitu žaloby) změnu žalobního petitu tak, že žalobce se domáhá, aby soud vydal rozsudek, jímž by bylo (soudem) konstatováno, že se žalovaná vůči žalobci dopustila ve výroku popsané diskriminace. Z obsahu spisu vyplývá, že takto formuloval žalobce žalobní petit poprvé již svým podáním ze dne [X.X.2013] (č. l. 71 spisu) a takto o něm bylo rozhodnuto již rozsudkem ze dne [X.X.2015], který byl později zrušen. Přestože soud prvního stupně na jednání [X.X.2021] bezprostředně před vyhlášením rozsudku požadované znění výroku I. (znovu) připustil, rozsudek vyhlásil (a následně v písemném vyhotovení uvedl) ve znění nesprávném, tedy tak, že se zamítá žaloba, aby byla žalované uložena povinnost konstatovat, že se dopustila vůči žalobci předmětné diskriminace. Odvolací soud souhlasí se žalobcem v tom, že popsaný postup soudu prvního stupně nebyl správný, avšak nesouhlasí s ním v tom, že by se jednalo o (jinou) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se jedná o vadu, kterou lze v odvolacím řízení napravit (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Z odůvodnění napadeného rozsudku (viz hned první věta jeho bodu 1.:„ Žalobce se žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne [X.X.2011], později změněnou při jednání zdejšího soudu dne [X.X.2021], domáhal rozhodnutí, ve kterém by soud konstatoval, že se žalovaný vůči žalobci …) je totiž zjevné, že soud prvního stupně si byl vědom, čeho se žalobce svou žalobou domáhá a o jeho požadovaném nároku z titulu ochrany proti diskriminaci (jak bylo postupně vyřešeno na začátku řízení, kdy nebylo zřejmé, zda se domáhá svého nároku z titulu ochrany osobnosti nebo ochrany proti diskriminaci) také jednal a rozhodl. Z uvedeného důvodu proto odvolací soud poté, kdy zjistil, že napadené rozhodnutí je věcně správné (viz odůvodnění níže), zamítavý rozsudek potvrdil, avšak upravil znění dotčeného výroku I. tak, aby odpovídalo žalobnímu žádání, a bylo tedy jasné, co bylo předmětem řízení.

20. Úvodem u popisu věcného posouzení správnosti napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že při něm vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za správné a zcela dostatečné pro posouzení věci, proto na ně pro stručnost odkazuje. Jelikož pak soud prvního stupně rovněž podrobně a ve smyslu požadavků kladených na odůvodnění rozsudku v § 157 odst. 2 o. s. ř. zdůvodnil, proč některé důkazy neprovedl (viz bod 15. jeho odůvodnění) a odvolací soud se s tímto zdůvodněním ztotožnil, považuje odvolací soud námitky žalobce stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování a skutkových zjištění za nedůvodné.

21. Za zcela správné považuje odvolací soud i právní závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobci se nepodařilo prokázat, že s ním ze strany žalované bylo zacházeno závadným způsobem a žalovaná naopak prokázala, že ve 3 žalobcem uvedených věznicích se jeho diskriminace z důvodu věku při zařazování do zaměstnání nedopustila (k „ přesunutí“ důkazní povinnosti podle § 133a písm. a/ o. s. ř. srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 28. 8. 2020, č. j. 21 Cdo 3834/2018-251:„ Ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř., podle kterého skutečnosti tvrzené o tom, že účastník (zaměstnanec) byl diskriminován z důvodů tam uvedených, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak, nelze vykládat tak, že by se„ přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci, tedy že zaměstnanci stačí pouze tvrdit, že došlo k závadnému (diskriminačnímu) jednání zaměstnavatele a že "na žalovaném (zaměstnavateli) je prokázat, že k inkriminovanému jednání nedošlo". Zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak.“). Odvolací soud totiž považuje za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nesporná skutečnost, že v některých obdobích jeho výkonu trestu odnětí svobody nebyl žalobce v uvedených 3 věznicích zařazen do zaměstnání, nebyla ovlivněna jeho relativně vyšším věkem (50 let), když z provedených důkazů nepochybně vyplynulo, že do práce byli zařazováni ve stejné době i stejně staří či dokonce starší vězni, ale byla způsobena jinými objektivními (zejména nedostatek pracovních příležitostí pro všechny odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody), a zejména také subjektivními (kázeňské přestupky v předchozím zaměstnání, neuspokojivé pracovní výsledky, zdravotní nezpůsobilost v důsledku hladovek, časté přemísťování do jiných věznic na vlastní žádost) důvody.

22. Jelikož tedy bylo v řízení zjištěno, že k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení, resp. k diskriminaci žalobce z důvodu věku podle § 1 písm. a), § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona ze strany žalované v žalovaném období nedošlo, takže žaloba podaná podle § 10 antidiskriminačního zákona nemohla být úspěšná, bylo zamítnutí žaloby ohledně obou nároků namístě a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil (ohledně výroku I. ve správném znění), a to včetně po všech stránkách správného výroku III. o náhradě nákladů řízení.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků, když v něm zcela úspěšná žalovaná se tohoto svého práva výslovně vzdala.