3 TO 18/2022

Rubrum

Soudci trestního úseku odvolacího soudu nemohou být ve věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení (dle § 30 odst. 1 tr.ř.) jen z toho důvodu, že na tomto úseku je přidělen soudce, který v přezkoumávané věci rozhodoval jako předseda senátu soudu prvního stupně.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném ve dnech 5. a 6. prosince 2022 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Hendrycha a soudců JUDr. Andrey Svobodové a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D., odvolání obžalovaných [jméno] [příjmení], narozeného [datum], Mgr. [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení] [příjmení], narozené [datum], [jméno] [příjmení], narozené [datum], [jméno] [příjmení], narozeného [datum], obhájkyně uprchlého obžalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], Mgr. [jméno] [příjmení], státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, a zúčastněných osob [právnická osoba], pobočka [právnická osoba], proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, č.j. 50 T 9/2016-73752, a rozhodl takto:

Odůvodnění

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], státního zástupce a zúčastněných osob [právnická osoba] a [právnická osoba] částečně zrušuje v celém výroku o trestu ohledně obžalovaného [jméno] [příjmení] a ve výroku o trestu propadnutí části majetku ohledně obžalovaného [jméno] [příjmení]. II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození] v [obec], bytem [adresa], t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve [stát. instituce], se odsuzuje za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, a dále za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, č.j. 70 T 113/2016-86, s nabytím právní moci 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, č.j. 70 T 113/2016-113, s nabytím právní moci 19. 12. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 2 (dvou) měsíců, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se obžalovaný zařazuje pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se obžalovanému dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců, a v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu 10 (deseti) let, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, č.j. 70 T 113/2016-86, s nabytím právní moci 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, č.j. 70 T 113/2016-113, s nabytím právní moci 19. 12. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaných [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zamítají. IV. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. V. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost státního zástupce zamítá.

Poučení

Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí 1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, č.j. 50 T 9/2016-73752, byli obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (oba jako spolupracující obvinění), [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, a to všichni podle odst. 1 spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále [jméno] [příjmení] [příjmení] podle odst. 2 a všichni zbývající podle odst. 3 shora citovaného ustanovení § 240 tr. zákoníku. Obžalovaní [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se tohoto trestného činu měli dopustit dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Všichni obžalovaní byli též uznáni vinnými zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Za toto protiprávní jednání byly obžalovaným, s výjimkou [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to konkrétně [jméno] [příjmení] v trvání 13 let, [jméno] [příjmení] 12 let, [jméno] [příjmení] 11 let, [jméno] [příjmení] 10 let, [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] 9 let a 6 měsíců, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [příjmení] 6 let a 6 měsíců, kdy všichni jmenovaní byli pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, s výjimkou [jméno] [příjmení], kterému byl režim výkonu trestu stanoven do věznice s ostrahou.

3. Tresty odnětí svobody byly u obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ukládány za užití ustanovení § 58 tr. zákoníku, a to podle odst. 1 ([příjmení]), resp. odst. 4 ([příjmení], [příjmení]).

4. Obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byly shodně uloženy tresty odnětí svobody ve výměře 3 let, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a tato sankce byla doplněna o peněžitý trest v celkové výměře 300 tis. Kč u obžalované [příjmení] a 10 mil. Kč u obžalovaného [příjmení].

5. Všem obžalovaným, s výjimkou [jméno] [příjmení], byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu 10 let, obžalovanému [jméno] [příjmení] rovněž spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

6. U obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byly uloženy též tresty propadnutí části majetku, a to finančních částek a nemovitostí, které jsou detailně specifikovány ve výrokové části napadeného rozsudku. V případě obžalovaného [jméno] [příjmení] byl obdobně uložen ve vztahu k podrobně označené nemovitosti trest propadnutí náhradní hodnoty.

7. K uloženým trestům je třeba doplnit, že tyto byly ve vztahu ke všem obžalovaným ukládány za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a současně v případě obžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] se jednalo o tresty úhrnné, uložené podle pravidel v § 43 odst. 1 tr. zákoníku. V případě obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] pak byly tresty uloženy podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku jako souhrnné. U obžalovaného [jméno] [příjmení] tak bylo postupováno ve vztahu ke sbíhajícímu se zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015, č.j. 80 T 2/2014-2745, s nabytím právní moci ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, sp.zn. 4 To 31/2015. V případě obžalovaného [jméno] [příjmení] byl souhrnný trest ukládán pro sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. 3. 2020, č.j. 3 T 64/2016-306, s nabytím právní moci taktéž 31. 3. 2020. Obžalovanému [jméno] [příjmení] byl souhrnný trest uložen také za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, č.j. 70 T 113/2016-86, s nabytím právní moci 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, č.j. 70 T 113/2016-113, s nabytím právní moci 19. 12. 2017 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp.zn. 6 To 11/2018. V případě všech tří jmenovaných pak nalézací soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech ze shora nadepsaných rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

8. Předmětná trestná činnost dle závěrů nalézacího soudu spočívala v tom, že obžalovaní ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, v různých časových obdobích od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2012 (body I. - III.) a obžalovaní [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] také v období od 29. 5. 2012 do 9. 1. 2013 (bod IV.) na různých místech v České republice, účelově vytvořili struktury obchodních společností, které obchodně, fakturačně, finančně a personálně propojili a jejich prostřednictvím dováželi zboží ze zahraničí v úmyslu ve velkém rozsahu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH), vylákat nadměrný odpočet DPH, případně zkrátit daň z příjmu právnických osob, kdy jako první článek na území České republiky vědomě zapojili nekontaktní právnické osoby, tzv. missing tradery, nevykonávající reálnou obchodní činnost, ve kterých byli jako statutární zástupci cizí státní příslušníci či osoby, které se na činnosti společnosti nikterak nepodílely, ale ve skutečnosti je ovládali a řídili někteří spoluobžalovaní, a tyto obchodní společnosti zboží, účetně vykázané jako zakoupené v ceně bez DPH od zahraničních obchodních společností, které rovněž personálně i majetkově ovládali členové organizované zločinecké skupiny, prodávaly účelově dalším společnostem za cenu včetně DPH, aniž tato daň byla řádně přiznána a odvedena, až k následnému přímému prodeji nebo vývozu do zahraničí s nárokováním nadměrného odpočtu DPH, to vše se společným záměrem nikoliv řádně obchodovat, ale zboží stejného nebo obdobného druhu cestou jiných řetězců obchodních společností znovu ze zahraničí dovést a opakovat shora popsané jednání.

9. Uvedenou činnost prováděli v následující struktuře a hierarchii. V bodech I.-III. byli řídící osobou obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří svými pokyny a příkazy řídili obžalovaného [jméno] [příjmení], jenž zajišťoval činnost slovenských [právnická osoba] s.r.o. (dále jen [právnická osoba]), a [právnická osoba] [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]), dále obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se podíleli na řízení a ovládání kyperské [právnická osoba] [právnická osoba] [anonymizováno] (dále jen [právnická osoba]) a tzv. missing traderů [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]), [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]), [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]), [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]), a [právnická osoba] - [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]). Obžalovaný [jméno] [příjmení] dával pokyny i obžalovanému [jméno] [příjmení], jenž v období nejpozději od 20. 2. 2012 zajišťoval skupině daňový a účetní servis tak, aby správci daně dospěli k nesprávnému závěru, že v účetnictví deklarované obchody skutečně proběhly. Obžalovaná [jméno] [příjmení], coby jednatelka [právnická osoba], účetně vykazovala prodej zboží na první nekontaktní obchodní společnost na území České republiky, a to [právnická osoba], obžalovaná [jméno] [příjmení] ve prospěch skupiny prováděla příkazy k platbám v rámci elektronického bankovnictví, obžalovaný [jméno] [příjmení] na základě pokynů obžalovaného [jméno] [příjmení], zajišťoval dopravu zboží, kterou prováděl především obžalovaný [jméno] [příjmení], jenž následně neoprávněně deklaroval dodávky [právnická osoba], [právnická osoba], přestože si byl vědom toho, že tyto společnosti jsou nečinné a skutečným odběratelem jsou jiné společnosti. Obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jako jednatelé distribuovali zboží dále ve vzájemné součinnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny, s úmyslem takto získat finanční prospěch.

10. V bodě IV. byl řídící osobou obžalovaný [jméno] [příjmení], který svými pokyny a příkazy řídil obžalovaného [jméno] [příjmení], jež kromě zajištění daňového a účetního servisu, po předchozí dohodě s obžalovaným [jméno] [příjmení] a dosavadním jednatelem [právnická osoba], obžalovaným [jméno] [příjmení], účelově zajistil pro výkon funkce jednatele společnosti osobu [jméno] [příjmení], a to s vědomím, že ve skutečnosti bude tuto činnost vykonávat obžalovaná [jméno] [příjmení], jednatelka [právnická osoba], která nepravdivě deklarovala dodávky zboží od slovenské [právnická osoba] přes [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]). Obžalovaný [jméno] [příjmení] poskytl pro provádění uvedených operací [právnická osoba] a prováděl přepravu zboží ze Slovenska, za současně nepravdivého deklarování jejího provedení, neboť příjemcem zboží byly v k tomu vytvořeném řetězci jiné obchodní společnosti.

11. Shora uvedeným jednáním v bodech I. - IV. bylo jednotlivým obžalovaným přičítáno způsobení škody České republice následovně: ­) [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v celkové výši 441 453 984 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 777 095 566 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 329 913 179 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 50 181 318 Kč, a dále pokus o způsobení škody v celkové výši 17 279 393 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 143 137 226 Kč, a dále pokus o způsobení škody v celkové výši 8 875 923 Kč, ­) [jméno] [příjmení] [příjmení] v celkové výši 3 166 669 Kč, a dále pokus o způsobení škody v celkové výši 3 241 605 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 571 915 565 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 646 633 985 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 424 728 161 Kč, ­) [jméno] [příjmení] v celkové výši 444 931 838 Kč.

12. Nalézací soud podle § 228 odst. 1 tr.ř. rovněž uložil povinnost nahradit poškozené České republice - Generálnímu finančnímu ředitelství škodu, a to v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] ve výši 27 568 289 Kč, obžalovaného [jméno] [příjmení] ve výši 94 018 846 Kč a obžalovaného [jméno] [příjmení] ve výši 40 580 102 Kč.

13. Rozsudkem soudu prvního stupně byli dále obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Ostrava, ze dne 16. 11. 2016, sp.zn. 4 VZV 2/2013, a to konkrétně obžalovaný [jméno] [příjmení] podle § 226 písm. c) tr.ř. a obžalovaný [jméno] [příjmení] podle § 226 písm. b) tr.ř., pro zapojení se do protiprávního jednání shora popsaného ve vztahu ke zbývajícím obžalovaným. Obžalovanému [jméno] [příjmení], jakožto předsedovi představenstva společnosti [právnická osoba] (dále jen [jméno] [příjmení]) v bodě II., a [jméno] [příjmení], coby jedinému jednateli společnosti [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]) v bodě III., bylo kladeno za vinu, že v období od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012 s danými společnostmi zaujali vědomě místo v účelově vytvořeném řetězci obchodních společností, a to [jméno] [příjmení] na posledním místě, nakupující zboží od [právnická osoba], s.r.o. (dále jen [právnická osoba]) a následně je prodávající do zahraničí, v důsledku čehož si měla [právnická osoba] neoprávněně nárokovat nadměrný odpočet DPH ve výši 23 742 033 Kč, pokusit se vylákat na nadměrném odpočtu DPH 15 975 747 Kč a zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 258 635 Kč. Společnost [právnická osoba] pak v pozici nakupujícího zboží od jiných zahraničních či českých společností a dále prodávajícího zboží do zahraničí, neoprávněně vylákala vyplacení nadměrného odpočtu a zkrátila daň z příjmu právnických osob v celkové výši 18 724 607 Kč.

14. Ve shora uvedeném jednání bylo ve vztahu k obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] spatřováno naplnění znaků zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a dále zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Podle § 229 odst. 3 tr.ř. pak krajský soud odkázal poškozenou Českou republiku - Generální finanční ředitelství s jejím nárokem na náhradu škody vůči obžalovanému [jméno] [příjmení] na řízení ve věcech občanskoprávních.

16. V neposlední řadě nalézací soud podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl o zamítnutí návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, na zabrání věci, a to finančních prostředků [právnická osoba] uložených u [právnická osoba], na účtu [číslo] [bankovní účet] ve výši 13 496 518 Kč, včetně přírůstků.

17. Vrchní soud v Olomouci zdůrazňuje, že shora provedená rekapitulace výrokové části napadeného rozsudku představuje toliko stručný přehled, zejména stran popisu skutkových okolností. Není povinností odvolacího soudu přebírat doslovné znění výroku napadeného rozhodnutí do svého odůvodnění, neboť procesní strany měly možnost se s touto kompletní pasáží seznámit jak při vyhlášení, tak následném doručení písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí. Právě při projednání obsáhlých trestních věcí by měla být dána snaha odvolacího soudu o stručné vystihnutí podstaty projednávané věci ve smyslu požadavku procesní ekonomie trestního řízení. V podrobnostech popisu skutku, jeho právní kvalifikace, ukládaných sankcí a rozhodnutí o náhradě škody tedy vrchní soud plně odkazuje na výrokovou část napadeného rozsudku.

18. Rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno odvoláními jak Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, v neprospěch obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a zúčastněné osoby [jméno] [příjmení] a dále obžalovanými [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jakož i obhájcem obžalovaného [jméno] [příjmení], vůči němuž je trestní řízení vedeno jako proti uprchlému. V neposlední řadě bylo podáno odvolání též zúčastněnými osobami [právnická osoba] a [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba] a [právnická osoba]), a to do trestu propadnutí části majetku, který byl uložen obžalovanému [jméno] [příjmení]. K obsahu podaných odvolání a vyjádření procesních stran k nim 19. S ohledem na četnost podaných opravných prostředků, jakož i vzájemných vyjádření procesních stran k nim, ať již učiněných písemnou formou či v rámci veřejného zasedání konaného odvolacím soudem, budou všechny shora uvedené kroky jednotlivých procesních stran prezentovány na tomto místě souhrnně, a to vždy z hlediska komplexnosti podání a vyjádření každé z nich.

20. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě směřoval své odvolání (ve spojení s vyjádřením k odvolání obžalovaných - č.l. 74, 74286-74287, 74675-74681, 74892-74913, 75027-75030) v neprospěch obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále zúčastněné osoby [právnická osoba], a to do výroku o zabrání věci - peněžních prostředků uložených na účtu vedeném u Komerční banky. V úvodu svého opravného prostředku státní zástupce poukázal, že podle jeho přesvědčení nalézací soud provedl úplné dokazování a většinu provedených důkazů vyhodnotil pečlivě, v souladu s kritérii uvedenými v § 2 odst. 6 tr.ř. Ve vztahu k obžalovaným [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] pak dospěl ke správným skutkovým závěrům, jakož i právní kvalifikaci a uložení přiměřených trestů. Oproti tomu však, dle jeho přesvědčení, soud nepostupoval v intencích § 2 odst. 6 tr.ř. při hodnocení důkazů obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [právnická osoba]. Toto hodnocení provedl toliko s ohledem na jednotlivé důkazy a nikoliv na jejich vzájemný souhrn a některé z důkazů opomněl hodnotit zcela.

21. V případě obžalovaného [jméno] [příjmení], resp. [právnická osoba], nalézací soud přistoupil správně k posouzení výpovědí spolupracujících obviněných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a obžalovaného [jméno] [příjmení] jako věrohodných. Přitom obžalovaný [příjmení] popsal vědomou účast [právnická osoba] na karuselových podvodech s tím, že [jméno] [příjmení] na 100 % věděl o původu zboží, a to s ohledem na jeho bezkonkurenční ceny, které organizovaná zločinecká skupina nabízela. Pouze daný fakt umožňoval [právnická osoba] vyvážet mobilní telefony do mimoevropských destinací za uvedené ceny. Pokles cen zboží v řetězci je dokladován také výpočty, které státní zástupce předložil v důkazním návrhu ze dne 2. 9. 2019. Má proto za to, že [právnická osoba] představovala obraz typického brokera v rámci modu operandi karuselových podvodů. Jako izolované považuje státní zástupce též hodnocení skutečnosti, že organizovaná zločinecká skupina průběžně měnila společnosti dodávající zboží do [jméno] [příjmení], kdy po [právnická osoba] nastoupila jako dodavatel [právnická osoba]. Významným dodavatelem úspěšného světového exportéra se tak stává společnost bezprostředně po svém vzniku. Bylo zdůrazněno, že daná organizovaná skupina též používala totožná vozidla k převozu zboží, kdy minimálně v jednom případě byla tato skutečnost spjata i se [právnická osoba]. S tímto korespondují nálezy CMR listů s určením místa vykládky [obec] [obec], kdy toto místo bylo skladem [právnická osoba] v [obec] a [jméno] [příjmení] tak musel vědět o tom, že [právnická osoba] navazuje na [právnická osoba]. Tuto skutečnost ostatně potvrdil i obžalovaný [jméno] [příjmení]. Odvolatelem bylo poukázáno rovněž na emailovou komunikaci, v níž je [jméno] [příjmení] označován za odborníka na „přesouvání palet“, což státní zástupce považuje za typický znak sofistikovaného karuselového obchodu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že [právnická osoba] se na trestné činnosti skutečně podílela, a proto minimálním závěrem soudu prvního stupně, pakliže přistoupil ke zproštění obžalovaného Mgr. [jméno] [příjmení], měl být postup nikoliv podle § 226 písm. b) tr.ř., ale podle § 226 písm. c) tr.ř. V důsledku toho pak mělo dojít k rozhodnutí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o zabrání finančních prostředků na bankovním účtu [právnická osoba].

22. Mimo výše uvedené je však odvolatel přesvědčen, že lze dospět i k naplnění subjektivní stránky v jednání obžalovaného Mgr. [jméno] [příjmení], tedy že věděl o tom, že [právnická osoba] se vědomě účastní obchodu s organizovanou zločineckou skupinou. V tomto směru bylo poukázáno na zajištěný telefonní hovor mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], který byl zaměřen na zajištění přípravy [jméno] [příjmení] na výslech u finančního úřadu v [obec]. Státní zástupce poukázal na řadu nesrovnalostí spočívajících zejména v důvodu, proč měla být při řádném provedení obchodů „vylaďována výpověď [jméno] [příjmení]“, stejně jako není jasný důvod, proč měl být zástupcem dodavatele, jehož obchody se pohybovaly ve stovkách milionů korun, dovážen z [obec] do [obec]. S poukazem na rozhodnutí správních soudů bylo připomenuto, že [právnická osoba] byla v souvislosti s jinými daňovými řízeními označena za subjekt ovlivňující svědky v jiných daňových řízeních, k čemuž došlo v případě svědka [jméno] [příjmení] ze společnosti [právnická osoba] i v tomto případě. Nelze ostatně přehlédnout, že [právnická osoba] účelově deklarovala zboží tzv. missing traderům, v tomto případě posledně uvedené [právnická osoba], a to v žádosti svého klienta, s nímž reálně prováděla obchodní činnost - [právnická osoba]. Ke [právnická osoba] bylo přitom právní pomocí do Slovenské republiky zjištěno, že se podílela na páchání různých daňových podvodů a [jméno] [příjmení] byl označen za osobu v postavení tzv. bílého koně.

23. Nalézací soud též dle odvolatele řádně nevyhodnotil držení daňových přiznání [právnická osoba] zástupci [jméno] [příjmení], stejně jako nález materiálů z daňových řízení posledně uvedené společnosti u [jméno] [příjmení]. V neposlední řadě bylo zdůrazněno, že obžalovaný [jméno] [příjmení] postupoval nelogicky, pokud by za situace, kdy měl podnikat v dobré víře, nezasáhl do setrvání [jméno] [příjmení] v pozici místopředsedy představenstva společnosti, jímž byl podváděn.

24. V případě obžalovaného Ing. [jméno] [příjmení] státní zástupce v prvé řadě poukázal, že nalézací soud správně dospěl k závěru o účasti jmenované společnosti na vytýkané trestné činnosti, avšak přecenil vyjádření obžalovaného [příjmení], že tento o trestné činnosti nevěděl. Bylo zdůrazněno, že jmenovaný je dlouholetým jednatelem a osobou vysokoškolsky vzdělanou, která reálně vykonávala pozici jednatele a musela vědět, jaké jsou v tomto směru její povinnosti. Nelze podle odvolatele přehlédnout, že [právnická osoba] získávala reálně komponenty pro výrobu světlíků v Rakousku či ve Francii, avšak formálně deklarovala jejich pořizování od spřízněné [právnická osoba], a to zjevně za účelem účetního navýšení ceny. Současně si obžalovaný musel být vědom, že dodavatelé společnosti, jakými byly [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] [anonymizováno], [právnická osoba] a [právnická osoba], v daném oboru nepůsobily a sloužily pouze ke krácení daní. Rovněž nebyla řádně hodnocena část výpovědi obžalovaného [příjmení], podle něhož mu byl obžalovaný [příjmení] představen svědky [jméno] a [příjmení] za účelem, aby si vzájemně potvrzovali obchody. Podle přesvědčení odvolatele, pokud by obžalovaný byl nevinen, musel by takové setkání odmítnout s tím, že obchody dojednávali jeho kolegové a je pak nepochopitelné, proč obžalovaný nehovoří právě ve vztahu k [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení], jejichž zapojením do trestné činnosti by se stal obětí. Obžalovaný naopak potvrzoval v řízení u správce daně provedení daných obchodů a své jednatelství ukončil právě v době, kdy správce daně odhalil krácení DPH a DPPO a byl na vlastní žádost nahrazen [jméno] [příjmení]. V rámci spolupráce se společností [právnická osoba] je pak obžalovaný uveden jako kontaktní osoba, z čehož vyplývá, že musel vědět o tom, za jaké částky jsou komponenty nakupovány, a že následně dochází k účelovému navýšení jejich ceny přes kyperskou [právnická osoba].

25. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce ve svém odvolání navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci po provedení důkazů, které byly označeny v opravném prostředku, zrušil napadené rozhodnutí, kdy ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] navrhl vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. V případě obžalovaného [jméno] [příjmení] učinil alternativní petit, a to pro případ, kdy by bylo možné učinit toliko závěr o účasti [právnická osoba] na vytýkaném jednání a nikoliv závěr o vině obžalovaného [jméno] [příjmení], zrušení napadeného rozhodnutí a zproštění obžalovaného podle § 226 písm. c) tr.ř. a současně rozhodnutí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr.ř. o zabrání finančních prostředků [právnická osoba]. V opačném případě bylo navrženo vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

26. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě, se též vyjádřil k níže rozvedeným opravným prostředkům obžalovaných, a to nejprve v písemné podobě podáním ze dne 2. 5. 2022. V úvodu označil napadený rozsudek za věcně správný, logicky strukturovaný i řádně odůvodněný. Nalézací soud dle jeho přesvědčení pečlivě rozvedl, o jaké konkrétní důkazy opřel své závěry a vypořádal se náležitě též s obhajobou obžalovaných. Námitky uplatněné v odvoláních pak hodnotí jako izolované ve vztahu k jednotlivým důkazům a opakující obhajobu obžalovaných. Ke každému z obžalovaných pak rozvedl jeho odvolací argumentaci a konstatoval, že v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] se nalézací soud zcela řádně vypořádal s otázkou jeho viny, zejména v bodech 48 a 49 napadeného rozhodnutí. Obžalovaný [příjmení] o své účasti na karuselových podvodech musel vědět s ohledem na skutečnost, že byl hlavní přepravcem organizované zločinecké skupiny a nepravdivě deklaroval vykládání zboží pro [právnická osoba] [právnická osoba] a její předávání Vietnamcům, ačkoliv shora uvedená společnost nevykonávala reálně jakoukoliv činnost. Skutečnost, že přeprava neprobíhala způsobem popsaným ve CRM potvrdili též obžalovaní [příjmení] a [příjmení], kdy je zřejmé, že zúčastněné osoby věděly o vzájemné propojenosti společností. Ve vztahu ke [právnická osoba] bylo státním zástupcem připomenuto, že tuto ovládal [jméno] [příjmení], jakož i [jméno] [příjmení] a byly řádně dovozeny transakce z účtu, ať už [právnická osoba] či [právnická osoba], ze kterého vyplývají příjmy [jméno] [příjmení]. Rovněž bylo správně poukázáno na okolnosti převodu [právnická osoba] z obžalovaného na [jméno] [příjmení], kdy hlavním důvodem bylo zastření účasti členů organizované zločinecké skupiny na trestním jednání a potřeba, aby [právnická osoba] převzala postavení [právnická osoba] [anonymizováno], tedy tzv. missing tradera. Byla zohledněna i skutečnost používání programu Silentel a důkazy nalezené v mobilním telefonu obžalovaného, které svědčí o nadřízené roli [jméno] [příjmení]. Souhrnný trest pak byl obžalovanému uložen správně a zcela v zákonných intencích.

27. Ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] bylo zdůrazněno, že tento ovládal všechny společnosti v postaveními missing traderů, tedy [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], které stály mezi slovenskými společnostmi [jméno] [příjmení] [právnická osoba] a [právnická osoba], spoluovládané jeho partnerkou [jméno] [příjmení], a [právnická osoba], kdy docházelo ke krácení daní, neboť cena zboží byla při prodeji [právnická osoba] nižší, než pořizovací cena při nákupu ze Slovenska. Důvodem pak bylo nepřiznání a nezaplacení DPH. Jednatelé shora uvedených společností pak byli v postavení tzv. bílých koňů, ať již se jednalo o jednatele z Vietnamu či [jméno] [příjmení]. Obžalovaný je primárně usvědčován provedenými odposlechy a výsledky domovních prohlídek, kde byly nalezeny kopie dokladů vietnamských jednatelů, razítka zúčastněných společností či nákresy znázorňující účast jednotlivých obžalovaných. Významné jsou též finanční toky, zajištěné chaty a doplňující výpovědi obžalovaných [příjmení] a [příjmení], které shora uvedené důkazy potvrzují. Ty navíc korespondující i s výpovědí obžalované [příjmení]. Jestliže došlo k namítání neprovedení některých důkazů, resp. jejich vadného provedení, pokud se týká svědků manželů [příjmení] a svědka [jméno] [jméno] [příjmení], pak s těmito se státní zástupce neztotožnil, neboť posledně uvedené důkazy byly provedeny v souladu s § 211 odst. 1 tr.ř., nehledě na to, že svědek [jméno] byl v dané době nedosažitelný. Samotné zdůvodnění, proč obžalovaný [příjmení] ve věci vypovídal až na samém závěru dokazování, pak nemá jakýkoliv vliv pro závěry soudu o jeho vině.

28. Za nedůvodné státní zástupce považuje rovněž odvolání [jméno] [příjmení], která je usvědčována z trestné činnosti tím, že [právnická osoba] stojící na začátku řetězce, prodávala zboží missing traderům, a to konkrétně [právnická osoba] a [právnická osoba], kdy následným článkem obchodního řetězce byla [právnická osoba] patřící jejímu příteli [jméno] [příjmení], přičemž státní zástupce neshledal jediný důvod, proč dané transakce probíhaly tímto způsobem. Ze zajištěných chatů a odposlechů je přitom zřejmé, že obžalovaná si byla vědoma, že [právnická osoba] je ovládána [jméno] [příjmení], což vyplývá též ze zajištěných nákresů, razítek a dalších důkazů v místě jejího bydliště. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jmenovaná si byla vědoma hierarchické struktury v rámci organizované zločinecké skupiny, s čímž korespondují též výpovědi obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Soud prvního stupně též správně poukázal na nákladný život, který vedla jmenovaná společně s [jméno] [příjmení], a který odpovídal ziskům z trestné činnosti. Uložený trest pak odpovídá enormní škodě, která vznikla vytýkaným jednáním, kdy ani délka řízení v daném případě nezdůvodňuje uložení trestu při spodní hranici zákonné trestní sazby.

29. V případě obžalovaného [jméno] [příjmení] o jeho vině svědčí nálezy nákresů organizované zločinecké skupiny, výsledky domovních prohlídek a fakt, že s ním byla konzultována daňová řízení společností začleněných do organizované zločinecké skupiny či označování některých spoluobžalovaných v mobilním telefonu písmenem „W“. S tímto korespondují i výpovědi obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] či výpověď [jméno] [příjmení], dokládající jeho podřízenou roli právě ve vztahu k obžalovanému [příjmení]. Uložený trest pak plně odráží míru závažnosti vytýkaného jednání, kdy skutečnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody u jednoho z obžalovaných nemohou vést ke snižování trestu u jiného spoluobžalovaného.

30. Správných závěrů se podle státního zástupce dobral soud prvního stupně též v případě [jméno] [příjmení], jehož námitky jsou fakticky opakováním jeho závěrečné řeči. Jeho činnost je charakterizována jako činnost účetního a právního poradce organizované zločinecké skupiny, kdy věděl o celé struktuře skupiny a faktu, že dochází k soustavnému krácení DPH. Obžalovaný zastupoval [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a věděl o součinnosti těchto společností se společnostmi [jméno] [příjmení] a [právnická osoba]. Rovněž tak věděl o dodávkách [právnická osoba]. Musel si tedy být vědom nelogičnosti obchodů slovenských společností se [právnická osoba] přes prostředníky [právnická osoba] a [právnická osoba] v postavení missing traderů. Pro [právnická osoba] pak získal jako jednatele osobu [jméno] [příjmení], coby člověka v tíživém sociálním postavení bez podnikatelských zkušeností a obdobným způsobem se snažil jako bílého koně získat do [právnická osoba] i bezdomovce [jméno] [příjmení] O jeho vědomosti o páchané trestné činnosti svědčí též nákresy, které sám vytvořil, a které fakticky představují grafickou podobu obžaloby podané v této trestní věci. Z této pak vyplývá hierarchie struktury organizované zločinecké skupiny řízené [jméno] [příjmení]. Rovněž tak obžalovaný soustřeďoval informace o probíhajících daňových řízeních a poskytoval rady [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Za danou činnost je přitom zaevidována toliko jedna odměna ve výši 20 000 Kč pro advokátní kancelář JUDr. [příjmení], přičemž podle výpovědi posledně jmenovaného v pozici svědka jeho advokátní kancelář pro dané subjekty vyvíjela minimální činnost, a to pouze pro [právnická osoba]. Je tak zřejmé, že výnos z vytýkané trestné činnosti obžalovaný spotřebovával rozmařilým životem společně s [jméno] [příjmení]. Daná činnost, kterou vyvíjel směrem k uvedeným společnostem, pak není podřaditelná pod poskytování právních služeb. Dále bylo poukázáno na odposlechy, které svým obsahem korespondují s výpověďmi svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení], dokazující úzkou spolupráci [jméno] [příjmení] s [jméno] [příjmení]. Ostatně toto je potvrzováno též výpovědí [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení], kterou obžalovaný úkoloval k antedataci dokladů [právnická osoba], kdy tento postup se v žádném případě nerovná opravě dokladů, jak tvrdí obžalovaný. Vina obžalovaného je prokazována řadou důkazů nalezených při domovní prohlídce či prohlídce motorového vozidla, přičemž rozsah takovéhoto materiálu zcela vylučuje, aby je v kufru vozidla zapomněl [jméno] [příjmení]. Obžalovaný měl též přístup do datových schránek [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], což opět odráží jeho vědomí o celé struktuře organizované skupiny. Podpůrně bylo správně vyhodnoceno i užívání aplikace Silentel obžalovaným. Státní zástupce též poukázal na neopodstatněné tvrzení o rozporech ve výpovědi [jméno] [příjmení], které jsou toliko zdánlivé. Odmítl skutečnost, že by domovní prohlídky byly provedeny nezákonným způsobem, stejně tak jako prohlídka motorového vozidla, k níž dal sám obžalovaný souhlas. Další doplnění dokazování v rozsahu, který obžalovaný navrhoval, považuje státní zástupce za nedůvodné, stejně tak jako námitku stran délky řízení, která byla ovlivněna složitostí věci, útěkem obžalovaného [příjmení] a epidemií Covid-19. Trest uložený obžalovanému na spodní hranici zákonné trestní sazby považuje za přiměřený, přičemž námitka k absenci ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty je rovněž bezdůvodná, a to s ohledem na minimální částku zajištěnou na předmětném bankovním účtu.

31. K odvolání zúčastněných osob [právnická osoba] a [právnická osoba] státní zástupce uvedl, že podle § 42 odst. 1 tr.ř. se za zúčastněnou osobu považuje ten, jehož majetek má být zabrán. V daném případě však žádný majetek odvolatele [právnická osoba] neměl být předmětem zabrání, toliko majetek [jméno] [příjmení] byl zatížen zástavním právem a stal se předmětem výroku o propadnutí části majetku. Státní zástupce si je vědom rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 84/2020, které přiznává zástavnímu věřiteli postavení zúčastněné osoby, avšak tato problematika není řešena jednotlivými senáty Ústavního soudu jednotně, jak vyplývá mimo jiné z rozhodnutí ve věci sp.zn. III. ÚS 130/19. Ve výsledku tedy uložení trestu propadnutí majetku sice znamená zánik zástavního práva věřitele, na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že [právnická osoba] má jako osoba mající práva k majetku podle § 16 odst. 1 zákona o majetku ČR, právo tento nárok uplatnit do jednoho měsíce u příslušného soudu. [právnická osoba] tak nebyla samotným výrokem rozsudku zkrácena na svých právech. Z žádného ustanovení trestního zákoníku ani ustálené judikatury tedy nevyplývá, že by majetek pachatele trestné činnosti zajištěný zástavním právem třetí osoby nemohl být předmětem trestu propadnutí věci nebo majetku.

32. Konečně v případě obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [příjmení] nahlíží na jejich odvolání stejnou optikou, kdy primárně nebylo v průběhu řízení zjištěno, že by kdokoliv manipuloval neoprávněným způsobem s důkazy a pokud došlo k jejich odlišnému hodnocení v průběhu trestního řízení, je tato skutečnost dána tím, že byly v průběhu trestního řízení opatřovány důkazy další. Pokud je namítána délka řízení, pak tato se odrazila v uloženém trestu obžalovaným. Vina jmenovaných je náležitě rozvedena vzájemně doplňujícími se důkazy, které potvrzují věrohodnost výpovědí obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Rovněž z výpovědi [jméno] [příjmení] vyplývá, že po ukončení činnosti [právnická osoba] mu určil [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] jako dodavatele [jméno] [příjmení] a posledně uvedené společnosti tak působily na pomezí tzv. buffera a brokera, kdy hlavním dodavatelem byla [právnická osoba] a část dodávek zboží byla zpětně exportována [právnická osoba]. Je tedy zřejmé, že zboží, které kolovalo v řetězci [právnická osoba] - [právnická osoba] - [právnická osoba] - [jméno] [příjmení] - [právnická osoba] jednoznačně dokládají existenci karuselových podvodů. Společnosti pak byly propojeny, což dokazuje i vzájemná součinnost, kterou si subjekty poskytovaly před správcem daně či nález razítka [právnická osoba] označeného jako [jméno] [příjmení] u [jméno] [příjmení]. Dále bylo poukázáno na užívání totožných dopravních prostředků vozidla Volkswagen Transporter a totožných přepravců, stejně jako bylo odmítnuto tvrzení, že dokument „Návrh obchodní spolupráce“ byl přípravou na tzv. skupinovou registraci, což je v příkrém rozporu s účelem deklarovaných obchodů a s faktem, že se jednalo o nezávislé společnosti. Tomuto byly zohledněny též půjčky mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které nebyly ničím zajištěny, jakož i finanční toky mezi [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] sloužící k vyvádění peněz ze společnosti. Ve stejném duchu se pak nesou hovory mezi obžalovaným [příjmení] a [jméno] [příjmení] a existence nesčetných hotovostních plateb do limitní částky 350 000 Kč v krátkém časovém úseku. Státní zástupce neakceptoval obhajobu, že nalezené elektronické důkazy pocházejí ze zapomenutých flash disků jiných osob, neboť jejich rozsah a vztah k obžalovanému [příjmení] vylučují, že by se jednalo o omyl. Závěrem tohoto svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby odvolací soud podaná odvolání zamítl.

33. Ve svém dalším vyjádření ze dne 28. 11. 2022 státní zástupce zopakoval, že rozsudek nalézacího soudu považuje za věcně správný, logicky strukturovaný a řádně odůvodněný. Bylo též akceptováno, že nalézací soud se vypořádal s obhajobou obžalovaných a jimi uplatněné odvolací námitky jsou toliko opakováním jejich argumentace z řízení před soudem prvního stupně, která spočívá v izolovaném vlastním hodnocení jednotlivých důkazů. V případě [jméno] [příjmení] tento musel vědět, že byl hlavním přepravcem organizované zločinecké skupiny a nepravdivě deklaroval zejména vykládání zboží [právnická osoba]. Přepravy pak nemohly proběhnout způsobem, jakým obžalovaný popisoval, kdy nesoulad se skutečnostmi popsanými v CMR potvrdili i spoluobžalovaní [příjmení] a [příjmení]. Správně bylo dovozeno ovládání [právnická osoba] obžalovaným s poukazem na transakce z účtů [právnická osoba] a [právnická osoba]. Adekvátní je též odůvodnění účelového převodu [právnická osoba] na [jméno] [příjmení] k zastření účasti členů skupiny na trestné činnosti. Obžalovanému [příjmení] byl dle přesvědčení státního zástupce správně uložen souhrnný trest, jakož i další doplňující sankce. V reakci na částečné zpětvzetí odvolání obžalovaného uvedl, že jeho doznání ve věci nelze dát do roviny s výpověďmi spolupracujících obžalovaných [příjmení] a [příjmení], ani výpovědí obžalovaného [příjmení]. Prohlášení viny tak má jen omezený dopad na otázku ukládání trestu, nikoliv však v kontextu užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

34. V případě obžalovaného [jméno] [příjmení] bylo v kontextu předchozího vyjádření opětovně poukázáno na jeho ovládání společností v postavení missing traderů, dovození viny nejen z hlediska výpovědí obžalovaných [příjmení] a [příjmení], ale též provedených odposlechů, domovních prohlídek, přehledu finančních toků a komunikace zajištěné ve výpočetní technice. Stejný názor zopakoval k případnému výslechu manželů [příjmení] a [jméno] [jméno] [příjmení]. Obžalovaný [příjmení] ve svém odvolání a jeho doplněních pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů. Za zřetelný paradox lze označit tvrzení obžalovaného, že obchodoval řádně, avšak současně uvádí, že pokud by ve věci vypovídal pravdivě, ohrozil by na životě svou rodinu. Jako neopodstatněnou shledává státní zástupce rovněž obhajobu směřující k existenci příslibu policejního orgánu a předpřipravené výpovědi ve vztahu k vyšetřovateli [příjmení], který však ve skutečnosti nebyl zpracovatelem spisu a na řešení projednávané věci se s výjimkou účasti na určitých úkonech nepodílel.

35. V případě [jméno] [příjmení], jakož i [jméno] a [jméno] [příjmení] státní zástupce zopakoval svou argumentaci z předchozího vyjádření. Společnost [právnická osoba] stála na počátku řetězce a prodávala zboží tzv. missing traderům, a v následném článku řetězce [právnická osoba] jejího tehdejšího partnera [jméno] [příjmení]. K takovémuto postupu by však při legálních obchodech nebyl žádný důvod o to více, že ze zajištěné komunikace je zřejmé, že obžalovaná si takovéto skutečnosti byla plně vědoma. Připomenuto bylo zajištění materiálů v podobě nákresů a razítek, s nimiž by ve standardním případě neměli co dočinění, a které rovněž svědčí o vědomosti obžalovaných o hierarchické struktuře organizované zločinecké skupiny a jejich zapojení do ní. Dále bylo odkázáno na výpovědi spoluobžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení] a částečně i [příjmení], vedení nákladného života ([příjmení]), užívání totožného dopravního prostředku zn. Volkswagen a další již shora uvedenou argumentaci obžaloby, k jejímuž zopakovaní přistoupil státní zástupce také ohledně dalších obžalovaných [jméno] [příjmení] (nákresy organizované zločinecké skupiny, výsledky domovních prohlídek, výpovědi [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]), [jméno] [příjmení] (zastupování řady společností, které byly zapojeny do účelového řetězce, vědomosti o nelogičnosti obchodů přes missing tradery, získání [jméno] [příjmení] jako bílého koně pro jednatelství ve [právnická osoba], nález nákresu, který vytvořil a jež dokládá grafickou podobu obžaloby dané trestní věci, páchání trestné činnosti k získání finančních prostředků pro svůj rozmařilý život, který by při souběžném působení v advokátní kanceláři JUDr. [příjmení] s ohledem na evidovanou odměnu nebyl možný, zajištěné odposlechy a materiály z domovní prohlídky či prohlídky motorového vozidla, přístup do datových schránek řady společností či užívání aplikace Silentel). Odvolání [jméno] [příjmení] státní zástupce považuje v podstatě za polemiku s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně. Je to však naopak obžalovaný, kdo jednotlivé důkazy hodnotí izolovaně, přičemž ze samotné jeho výpovědi vyplývá, že obchody mu zajistil [jméno] [příjmení], stejně jako fakturaci, kdy obžalovaný sám zboží neviděl. Musel tak být srozuměn s účelem obchodů, kterým bylo krácení DPH. Nalézací soud se dle přesvědčení státního zástupce také v případě obžalovaného [příjmení] vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, včetně naplnění znaku organizované zločinecké skupiny, v jejímž rámci nesporná podřízenost [jméno] [příjmení] vůči [jméno] [příjmení], kterému obžalovaný odevzdával výnosy ze své trestné činnosti. Za neodpovídající realitě označil státní zástupce rovněž námitky, které se týkají popisu skutku u [právnická osoba] [právnická osoba] či rozdíly v objemech dodávek mezi společnostmi [právnická osoba], [právnická osoba] a [příjmení] [jméno], resp. [jméno] [příjmení].

36. Ve vztahu ke všem obžalovaným státní zástupce rovněž konstatoval, že nalézací soud nepochybil v druhu a výměře uložených sankcí, stejně jako ve výroku o náhradě škody. Státní zástupce dále zopakoval výše rozvedenou argumentaci k odvolání zúčastněné osoby [právnická osoba] a [právnická osoba], ve vztahu k nimž dle jeho názoru nedošlo ke zkrácení jejich práv a rovněž tento trest uložený [jméno] [příjmení], k němuž se jejich opravný prostředek váže, tedy byl uložen adekvátně.

37. V rámci veřejného zasedání pak intervenující státní zástupce plně odkázal na podané odvolání, jakož i svá vyjádření k odvoláním obžalovaných a setrval na svém závěru tedy, aby odvolací soud ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] zrušil napadený rozsudek a zamítnutí návrhu na zabrání věci a jmenovaného zprostil podle § 226 písm. c) tr.ř. a současně rozhodl podle § 101odst. 2 tr. zákoníku o zabrání věci, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tento posledně uvedený postup pak navrhl i ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení]. Odvolání obžalovaných by pak podle jeho názoru měla být zamítnuta, s výjimkou obžalovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ve vztahu k nimž pro změnu skutečností, a to jednak vyhlášení úpadku [jméno] [příjmení], jakož i prohlášení viny, které učinil [jméno] [příjmení], je namístě rozhodnutí změnit, a to tak, že trest propadnutí části majetku by měl být bez dalšího zrušen, stejně jako by mělo dojít ke zrušení výroku o trestu u [jméno] [příjmení]. U tohoto by mělo dojít ke zohlednění prohlášení viny ovšem nikoliv při aplikaci § 58 tr. zákoníku, neboť k tomuto nebyly splněny podmínky. Výměru nového trestu odnětí svobody pak plně ponechal na uvážení soudu, stejně jako zařazení obžalovaného pro výkon tohoto trestu do příslušného typu věznice.

38. Obžalovaný [jméno] [příjmení] své odvolání učiněné jak osobně, tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] (č.l. 73849-73850, 74268-74269, 74470-74542, 74928-74929, 74963-75024) zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku, tedy jak o vině, tak uložených trestech a povinnosti nahradit škodu. V prvotním podání obhájce obžalovaného zdůraznil, že obžalovaný zejména namítá nepřiměřenost uloženého trestu, a to zejména nepodmíněného trestu odnětí svobody, jakož i povinnosti nahradit škodu. Současně nepovažuje skutková zjištění nalézacího soudu za správná a úplná, kdy při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř., neboť nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, které obžalovaný navrhl. Bylo zdůrazněno, že obžalovaný popírá po celou dobu trestního řízení jakékoliv zavinění a páchání trestné činnosti, kdy má za to, že dostatečně vysvětlil podstatu svého podnikání a dosahování zisku, jakož i plnění daňových a účetních povinností. V doplnění tohoto odůvodnění podaného obhájcem obžalovaného bylo opětovně zdůrazněno, že nalézací soud porušil zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 tr.ř. Bylo konstatováno, že základní dokumenty, které iniciovaly trestní řízení, a to jednak oznámení o podezření ze spáchání trestného činu krácení daně ze dne 5. 11. 2012, vypracované Generálním finančním ředitelstvím, jakož i podklad pro oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, vypracovaného Finančním úřadem v [obec] dne 13. 2. 2012, obsahují naprosto nelogické úvahy, přehlížení faktů, dezinterpretace běžných skutečností, které se následně prolnuly celým trestním řízením. Oznámení Generálního finančního ředitelství obsahuje zcela zásadní a závažná obvinění, která obhajoba ve svém odvolání obsáhle cituje a zaobírá se na jedné straně prezentováním údajně jasných usvědčujících skutečností, avšak na druhé straně toliko úvahy předmětného orgánu. Bylo namítnuto, že ještě před zahájení trestního stíhání byly ve vztahu k obžalovaným vyslovovány závažně závěry, dle kterých jsou zapojeni do účelových řetězců firem s cílem páchat trestnou činnost, ač k tomuto nebyly zajištěny potřebné důkazy. K dokreslení bylo poukázáno například na osobu obžalovaného [jméno] [příjmení], který byl v dokumentu Finančního úřadu v [obec] označen jako osoba podezřelá, aniž by k tomuto byly naplněny zákonné podmínky § 179b odst. 3 tr.ř. Závěry správce daně obhajoba považuje za natolik bizarní, že je s podivem, že toto podání bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení vnímáno jako důvěryhodné, kdy například bylo poukazováno, že [právnická osoba] nevlastnila žádné nemovitosti, které by mohly být využívány jako skladovací prostory, ačkoliv v průběhu hlavního líčení tato skutečnost byla prokázána. Stejně tak za chybný považuje názor správce daně, že shora uvedená společnost se nezabývala žádnou výrobou elektroniky, byť se také nikdy v minulosti tímto neprezentovala, ale vykazovala se jako prodejce elektroniky. Následně obhajoba poukázala na řadu zamítnutých důkazních návrhů ze strany nalézacího soudu, kdy obžalovaný již v průběhu hlavního líčení ve vyjádření k důkazním návrhům uvedl, že svědci navržení obhajobou by měli prokázat, že činnost [právnická osoba] nebyla fiktivní. K tomuto měla vypovídat zejména svědkyně [jméno] [jméno] [příjmení] poskytující daňový a účetní servis. Ta mohla uvést na pravou míru například soudem uváděné pochybnosti o řádnosti obchodů či manipulaci při vystavování faktur. Obhajoba poukázala na nefundovanost při zpracování obžaloby, ve které došlo k záměně účetních listin co do jejich významu a názvu. Obhajoba dále rozvedla již v rámci hlavního líčení uplatněné návrhy na výslechy svědka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Bylo zdůrazněno, že soud prvního stupně umožnil obžalovaným [příjmení], [příjmení] a [příjmení] vyslechnout svědky s obdobnými významy pro chod jimi ovládaných obchodních společností, zatímco jemu toto umožněno nebylo. Přitom nalézací soud neuvedl závěry, z nichž odvozuje, že ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] vyhodnotil dané důkazní návrhy jako zjevně nadbytečné, a proto došlo k porušení práva obžalovaného na obhajobu. Další námitka obhajoby pak směřovala k délce trestního řízení, kdy ode dne jeho zahájení až do doručení písemného vyhotovení rozsudku uplynulo osm let a osm měsíců. Tato skutečnost byla obhajobou nahlížena ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, přičemž nebyla náležitě zohledněna při ukládání trestu, o to více, že obžalovaný žádným svým chováním délku trestního řízení neprodloužil. Dále bylo poukázáno na názor obhajoby stran nesprávného vyhodnocení provedeného dokazování, kdy obžalovaný je přesvědčen, že žalobní návrh Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, byl jak z jeho strany, tak ostatními spoluobžalovanými spolehlivě vyvrácen v podstatných částech. V tomto směru byl též učiněn návrh na vrácení věci státnímu zástupci podle § 221 odst. 1 tr.ř., neboť byla identifikována celá řada závažných věcných vad a nedostatků obsahu obžaloby, spočívající zejména v nesprávném popisu skutkového stavu, neznalosti reálií, užívání online komunikačních prostředků a počítačových technologií či nesprávné označování obchodních listin a nepochopení jejich zájmu. Skutková tvrzení prezentovaná v obžalobě zjevně odporují skutečnosti, jsou dány nelogičnosti některých jejich závěrů či vzájemné rozpory. I přes jejich rozsah nalézací soud považuje za vyvrácené toliko skutečnosti týkající se obchodů s [jméno] [příjmení], dále, že došlo k záměně objednávek za faktury, jakož i k záměně informativní SMS zprávy z banky za pokyn. Nezohledňuje se však, že zatímco obžaloba se snažila vzbudit dojem používání platformy GSM Exchange, u většiny obchodních společností prokazuje jejich zapojení do trestné činnosti, avšak rozsudek nalézacího soudu však o této formě již na žádném místě nehovoří. Rovněž nebyl prokázán žádný karuselový oběh zboží u obžalovaného [příjmení], který naopak toto řádně nakoupil a prodal, k čemuž měl i záznamovou povinnost stran tzv. čísel IMEI. Rovněž tak používání aplikace Silentel není i přes její roční poplatek ve výši 1 000 EUR při zohlednění objemu obchodu pro [právnická osoba] nákladem, který by byl jakkoliv nezanedbatelný. Dále je prokazována neznalost či nepochopení způsobu užívání počítačových technologií, a to například ve vztahu k vyhodnocení obsahu fotografie hotovosti na č.l. 52335-52336, kdy je zřejmé, že se nejedná o fotografii pořízenou obžalovaným. Obžalovaný naopak přesně popsal a logicky vysvětlil, jak realizoval svou obchodní činnost a dosahoval svůj zisk. Naopak obžaloba je v daném směru spíše obecná a nekonkretizuje svá tvrzení, kdy vychází z výpovědi spolupracující obžalované [příjmení], která však svou výpověď z přípravného řízení nebyla schopna před soudem spontánně zopakovat, natož přesvědčivě odpovídat na položené otázky. Mimo, to je zřejmé, že jmenovaná nerozumí daňové ani účetní problematice. Obžalovaný vysvětlil náležitě svůj blízký vztah k obžalovanému [příjmení], kdy ani v tomto nelze spatřovat jakýkoliv důkaz o zapojení do trestné činnosti. Za nesprávné považuje obhajoba též vyhodnocení výpovědi obžalovaného [jméno] [příjmení], který se rozhodl vypovídat až na samém závěru řízení před soudem prvního stupně. Změna jeho postoje se pak jeví jako účelová a nevěrohodná. Bylo poukázáno, že posledně jmenovaný, jak sám potvrdil, resp. toto uvedli i jednotliví obžalovaní, měl spory například s [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení]. Vzhledem k této nedůvěryhodnosti a značným rozporům v jeho výpovědi, např. stran plateb za [právnická osoba] nelze jeho tvrzení považovat za významně rozkrývající trestnou činnost. V neposlední řadě nebylo prokázáno, že by obžalovaný [příjmení] věděl o údajném řetězci obchodních společností, či že by do tohoto byl dokonce vědomě zapojen. Jeho obchodní fungování ve [právnická osoba] bylo zcela standardní, jednal vždy s péčí řádného hospodáře, plnil svou daňovou, jakož i další zákonné povinnosti, kdy zaměřoval své podnikání na sektor mobilních telefonů, a to i mimo období vytýkané obžalobou. Nebylo též prokázáno, že by obžalovaný ovládal jinou obchodní společnost, nebo že by kdokoliv ze spoluobžalovaných měl vliv na něj či [právnická osoba]. Rozsudek soudu prvního stupně si naopak vypomáhá určitými obecnými tvrzeními, které však nebyly dostatečně prokázány a výpověďmi obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], které, jak již bylo poukázáno výše, jsou motivovány především dostát povinnostem jako osob spolupracujících v trestním řízení. Současně nebylo prokázáno, že by se obžalovaný jakýmkoliv způsobem obohatil, kdy naopak adekvátně doložil své majetkové poměry od počátku podnikání. Závěrem má tedy obhajoba za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obžalovaný [jméno] [příjmení] se nedopustil jednání, za které byl odsouzen.

39. Samotný obžalovaný pak ve svém obsáhlém odvolání poukázal na skutečnost, že nalézací soud své odůvodnění napadeného rozhodnutí opřel toliko o vymyšlené a překroucené důkazně případně lživá tvrzení některých spoluobžalovaných. Prvé řadě se jedná o nepravdivou výpověď spoluobžalovaného [jméno] [příjmení], kterou tento učinil pouze ze zištných důvodů, aby dosáhl uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Není pravdou, že by se setkali za účelem páchání trestné činnosti, ale obžalovaný se se [jméno] [příjmení] poznal v rámci běžného obchodního styku, kdy jejich spolupráce fungovala zcela standardně, což potvrzoval [jméno] [příjmení] též při finančních kontrolách. Za překroucené a lživé považuje obžalovaný též tvrzení o schůzkách k rozdělení DPH, kde došlo k překroucení a vytrhávání výpovědí z kontextu, kdy spoluobžalovaný [příjmení] hovořil o svědectvích z doslechu od spoluobžalovaného [příjmení], kdy právě k posledně jmenovanému se výroky spoluobžalovaného [příjmení] pojí, byť ve výsledku byly přisouzeny v neprospěch obžalovaného [příjmení]. [Příjmení] pak sám neuvedl nic o tom, že by se obžalovaný podílel na krácení DPH. Rovněž tak nebylo nikde zachyceno jeho jméno, jméno jeho manželky, spoluobžalované [jméno] [příjmení] [příjmení], či jejich společností, a to oproti spoluobžalovanému [příjmení], který se stal organizátorem ne jednoho, ale rovnou dvou řetězců krátících DPH. Nalézací soud rovněž prokázal svou neznalost obchodní praxe či opět záměrné překrucování důkazů v neprospěch obžalovaného chybným hodnocením údajné nestandardnosti vystavování faktury až po platbě. Obžalovaný k tomuto rozvedl mechanismus vystavování faktury v podnikatelském prostředí, kdy jím aplikovaný způsob byl zcela běžný a naopak ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo ke kriminalizaci běžné obchodní praxe. Ve vztahu ke spoluobžalované [příjmení] poukázal, že tato opakovaně lhala, když tvrdila, že jí obžalovaný měl úkolovat, jakým dodavatelům se budou posílat platby, ačkoliv později ve své výpovědi přiznala, že k tomuto lhala. Obžalovaný, ani jeho manželka, nikdy neříkali, kolik se má zaplatit, jakým dodavatelům, zatímco spoluobžalovaná [příjmení] přesně věděla, kolik svému dodavateli se platí, kdy prodejní cenu stanovovala přidáním částky 0,5 EUR k nákupu. Stejně tak v případě spolupracujícího obviněného [příjmení] došlo k překroucení jeho výpovědi, kdy jmenovanému volali ohledně dodávky zboží, aby věděl, kdy bude toto dodáno, a to s ohledem na opakovaný prodej [právnická osoba]. Spoluobžalovaný [příjmení] též nikdy neřekl, že obchodní spolupráce s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [příjmení] byla nestandardní, nelegální či nečestná, pokud se týká razítka [právnická osoba], toto si u něj [příjmení] skutečně zapomněl, přičemž razítko nebylo nikdy použito a skutečnost, že na jeho horní straně byl uveden název [právnická osoba], zdůvodnil tím, že jej tam napsal sám obžalovaný [příjmení], a to proto, že razítko u sebe našel a domníval se, že je jeho firmy. Důvod, proč měl obžalovaného [příjmení] uloženého jako „[jméno] [jméno]“ byl ten, že úplně první svůj obchod realizoval s [jméno] [příjmení] ([jméno]), coby jednatelem [právnická osoba], jehož řidičem byl právě [jméno] [příjmení]. Jelikož mu posledně uvedený dovezl zboží, uložil si ho pod výše uvedeným označením, avšak nalézací soud daný fakt toliko účelově interpretoval tak, aby se mu to hodilo do nepravdivé konstrukce rozsudku. Rovněž není pravdou, že by obžalovaný [příjmení] určil [právnická osoba] a [právnická osoba] jako dodavatele [právnická osoba], o čemž vypovídal spoluobžalovaný [jméno] [příjmení]. Důvodem bylo, že [právnická osoba] [jméno] [příjmení] byla problémová a [příjmení] mu řekl, že má najít nového dodavatele, načež se [jméno] [příjmení] obrátil na obžalovaného. K návrhu obchodní spolupráce tedy listiny, která byla nalezena ve výpočetní technice obžalovaného [jméno] [příjmení], obžalovaný zdůraznil, že tento dokument s ním [příjmení] nikdy nekomunikoval, ostatně ani jeho či jméno jeho společnosti se zde nevyskytuje. Nalézací soud naopak záměrně zamlčel důkazy, kdy nezohlednil, že dokument je delší, než jak na něj soud poukazuje, kdy stěžejním cílem daného dokumentu bylo navrhnout, jak vyloučit možnost krácení daně s ohledem na institut skupinové registrace k DPH. Tento institut naopak byl zaveden za účelem společné odpovědnosti subjektů, které by společně a nerozdílně odpovídaly, pokud by jakýkoliv z nich daňovou povinnost neplnil. Jestliže byl nalezen v notebooku při domovní prohlídce u obžalovaného [příjmení] a jeho manželky [jméno] [příjmení] [příjmení] obrazový soubor představující návrh na dokazování [právnická osoba] v daňovém řízení, jedná se o důsledek toho, že důkazní břemeno v daňovém řízení leží na podnikateli, a proto jej [jméno] [příjmení] požádal, aby mu poskytl maximální součinnost a doložil co nejvíce důkazů o obchodu mezi jejich společnostmi. Rovněž jej [příjmení] požádal, aby s ním osobně zašel na úřad, kdy by mu obchody dosvědčil a za této situace, a proto, že [příjmení] je polské národnosti a česky moc neumí, mu obžalovaný pomohl s konverzací u finančního úřadu. Zdůraznil, že [jméno] [příjmení] měl rovněž dosvědčit [právnická osoba] standardnost obchodů, aniž by daná skutečnost byla následně vnímána jako jakékoliv vzájemné propojení k páchání trestné činnosti. Další nepřesnosti se nalézací soud dopustil při hodnocení kontaktu na daňového poradce [jméno] [příjmení], kdy kontakt na účetní a daňové poradce je podle obžalovaného spíše důkazem o reálné ekonomické činnosti a běžné obchodní praxi, nicméně dotyčného obžalovaný neznal a nikdy s ním nejednal, což [jméno] [příjmení] potvrdil. Nalézací soud ovšem přistoupil pouze k mechanickému opisování závěrečné řeči státního zástupce, při níž se dopustil identické chyby, a to, když uvedl, že svědek [příjmení] byl daňovým poradcem [právnická osoba], ačkoliv ve skutečnosti se jednalo o [právnická osoba]. Jestliže nalézací soud opakovaně poukázal na dokumenty, které byly u něj doma nalezeny, jedná se o omylem zaslané či zapomenuté doklady, které neměly souvislost s jeho firmou. Skutečnost, že omylem zaslané dokumenty jsou v obchodním styku běžné, dokládá i tzv. disclaimer - prohlášení důvěrnosti. Fakt, že dokumenty byly zaslány omylem, potvrzuje ostatně i [jméno] [příjmení]. Ohledně existence karuselových podvodů pak obžalovaný uvedl, že je zřejmé, že předmětné zboží nikdy neobíhalo dokola, což u [právnická osoba] a [právnická osoba] potvrzuje i existence záznamní povinnosti stran evidence čísel telefonů IMEI. Existenci karuselového podvodu vyvrátil ostatně i sám nalézací soud tím, že zprostil obžaloby největší firmu žádající o nadměrný odpočet DPH, tedy [právnická osoba], která se měla nacházet v postavení tzv. brokera. K užití motorového vozidla Volkswagen Transporter na přepravu zboží obžalovaný vyslovil nepochopení, co je špatného, pokud docházelo k zapůjčení vozidla. Za další překroucený důkaz pak považuje obžalovaný při domovní prohlídce nalezené ručně psané poznámky (č.l. 2472), z nichž je však patrné, že se dotýkají období mimo uvedené v obžalobě, že veškeré platby, ať již zamýšlené nebo realizované, na nich uvedené byly podloženy fakturami či zamýšlenými obchody. Rovněž tak nelze usuzovat na jeho propojení s [jméno] [příjmení] z nalezených totožných dokladů při domovních prohlídkách u něj i u obžalovaného, kdy poukazovaný zápis jednání na Finančním úřadě [obec a číslo] se týkal [právnická osoba] a [právnická osoba], přičemž on sám není jednatelem [právnická osoba] [právnická osoba] a nerozumí, jak by takovýto doklad mohl dokazovat spojení mezi ním a [příjmení]. Naopak kontrole byl přítomen obžalovaný [příjmení], Ing. [příjmení], účetní firmy [právnická osoba], která patří manželce obžalované [jméno] [příjmení] [příjmení], tudíž doklady o kontrole, které náležejí jeho manželce a [jméno] [příjmení], který byl právníkem [jméno] [příjmení], považuje za zcela standardní jev. Obdobně žádost o dodání daňových dokladů od [právnická osoba] není komunikací obžalovaného s dotyčným subjektem, ale žádostí, kterou adresoval své účetní z důvodu žádosti Finančního úřadu [obec a číslo] o dodání dokladů, které měl obžalovaný v tu chvíli u sebe. Ve vztahu ke [právnická osoba] zdůraznil, že dotaz k zablokovanému účtu byl učiněn směrem na [jméno] [příjmení], za situace, kdy naprosto logicky se musel zajímat o situaci, kdy zaplatil svému dodavateli, který mu nedodal zboží z důvodu zablokovaného účtu, neboť pokud by tak neučinil, nejednal by s péčí řádného hospodáře. Při poukazu nalézacího soudu na údajně nestandardní platby mezi společnostmi [právnická osoba] - [jméno] [příjmení] - [jméno] [příjmení] v řádech několika milionů korun rozdělených do každodenních hotovostních plateb po 350 000 Kč denně, bylo ze strany obžalovaného zdůrazněno, že takovéto položky byly v kontextu celkového ročního obratu společnosti nicotné, o to více, že byly činěny v souladu se zákonem. Vůči obžalovanému pak neexistují žádné odposlechy, které by prokazovaly jeho trestnou činnost, přičemž pokud se týká aplikace Silentel, tuto používal, neboť tak činili též jeho obchodní partneři. Rovněž ve vztahu k jiným odposlechům došlo k jejich překrucování, kdy pokud spoluobžalovaný [jméno] [příjmení] hovoří o tom, že telefonoval s [jméno] - „Akorát mě volal [jméno]“ - nehovoří v žádném případě o obžalovaném, ani tak mluvit nemohl, neboť jej vůbec neznal. Danou skutečnost pak potvrzuje pokračování hovoru, kdy [jméno] [příjmení] s [jméno] [příjmení] hovoří o tom, že budou rozebírat „nějakého [příjmení], jo [jméno]“, přičemž pokud by [příjmení] obžalovaného znal, nemluvil by o něm jako „o nějakém [příjmení]“. Pokud obžalovaný [příjmení] znal jméno obžalovaného, stalo se tak ze zpráv finančního úřadu. Za nesprávné považuje obžalovaný též hodnocení nalézacího soudu o jeho majetkových poměrech, kdy pokud zmiňuje rok 2010, jedná se o období opět mimo žalobní návrh, přičemž veškerá argumentace soudu prvního stupně o nákladech na zaměstnance nesouvisí s jeho poměry, stejně jako argument o dělení zisku. Naprosto pak uniká obžalovanému zmínka o [právnická osoba] ve vztahu k [jméno] [příjmení], neboť [právnická osoba] s danou kauzou nikterak nesouvisí. V případě půjčky od [právnická osoba], k níž byla uzavřena smlouva, se jednalo o naprosto standardní postup a legální dokument, přičemž v této zápůjčce peněz od své firmy neshledal nic nestandardního ani finanční úřad. To, že měl přístup k účtu své matky, považuje obžalovaný rovněž za legální. Stejně tak za zcela standardní a v souladu se zákonem jsou výběry z účtu, kdy každá vybraná koruna, stejně jako finance, které byly zaplaceny, byly zadokumentovány a peníze takto získané byly využity na nákup zboží a rozvoj firmy. V případě půjčky pro [jméno] [příjmení] bylo více jak 72 % soudem uvedené částky půjčeno mimo žalované období, kdy jeho společnost byla dostatečně kapitálově silná, aby půjčku mohla poskytnout, o to více, že [jméno] [příjmení] disponoval dostatečným majetkem, tudíž půjčka byla zajištěna. Ve vztahu k obžalovanému [příjmení] obžalovaný též nerozumí, jak soudem poukazované dovolené, prodloužené víkendy či společenský ples, souvisí s krácením daní. Za zcela vymyšlený důkaz soudu považuje jeho konstatování, že to byl právě [jméno] [příjmení], kdo pro skupinu zajišťoval objednávky zboží od zahraničních distributorů v rámci [právnická osoba], kdy takovýto důkaz je poprvé zmíněn až v odůvodnění rozsudku a z tohoto důvodu, jak uvedl soud prvního stupně, jej obžalovaný ani nemohl rozporovat. Obžalovaný následně ve svém odvolání zpochybnil pravdivost výpovědi znalce RNDr. [jméno] [příjmení] vztahující se k aplikaci Silentel, neboť v rozporu s tvrzením znalce je tato aplikace, stejně jako aplikace WhatsApp, běžně dostupná, lze ji zdarma stáhnout a instalovat a jediný rozdíl mezi oběma aplikacemi je ten, že u Silentelu je třeba po registraci hradit poplatky. Rovněž bylo vyvráceno tvrzení znalce, že aplikace WhatsApp není šifrována tzv. koncovým šifrováním, kdy naopak obžalovaný tvrdí, že Silentel, WhatsApp či dokonce standardní textové zprávy mezi telefony Apple mají shodné zabezpečení hovoru a zpráv. Používání aplikace Silentel tedy s ohledem na výše uvedené neznamená jakýkoliv důkaz o účasti na trestné činnosti. Skutečnost, že danou aplikaci obžalovaný používal, odůvodňuje tím, že tak činil i jeho dodavatel, přičemž nalézací soud naprosto démonizoval aplikaci i přesto, že například oproti komunikátoru WhatsApp jej mohou používat děti již od čtyř let. Mimoto se obžalovaný neztotožnil s názorem, že aplikace byla drahá, neboť její měsíční poplatek činil 2 000 Kč. Za vyvrácené má obžalovaný též tvrzení obžalovaného [jméno] [příjmení], že důvodem lepší ceny pro export mobilních telefonů do Hongkongu či Spojených arabských emirátů bylo krácení DPH, kdy k tomuto uvedl příklady cen mobilního telefonu iPhone 4S 16 GB Black, které dokreslují, že v České republice byl telefon běžně o 1 480 Kč levnější, a proto bylo výhodné jej prodávat z ČR do zahraničí. Závěrem svého odvolání obžalovaný přistoupil k rekapitulaci všech vyvrácených důkazů, a to vzhledem ke své osobě, tak k osobě spoluobžalované [jméno] [příjmení] [příjmení]. V rámci toho vyzdvihl rozsudek, který byl vydán ve věci „Finanční úřad versus [právnická osoba]“, kde bylo rozhodnuto, že zboží pro tuto společnost nebylo zatíženo daňovým podvodem, přičemž soud zdůraznil, že při posuzování mezinárodních a tuzemských obchodů nelze ignorovat zásady, že každý obchod je třeba posuzovat zvlášť, že pokud firma vyvine rozumnou míru ochrany, aby se nezapojila do podvodu na DPH, nelze ji z tohoto obviňovat a konečně, že dovozování odpovědnosti za nezaplacené DPH nelze rozšiřovat donekonečna. Mimoto obžalovaný vytkl nalézacímu soudu porušení některých ustanovení trestních předpisů, a to zejména stran nedostatku času, který měl na prostudování spisu, ať již on či jeho obhájce. Namítnuty byly též skutečnost, že došlo k zamítnutí svědků, které obhajoba navrhovala, a to zejména, jak již bylo uvedeno, jeho daňové poradkyně a účetní, porušení ustanovení o hodnocení důkazů - výpovědi obžalovaného [příjmení] a zakázání závěrečného slova [jméno] [příjmení] či pokusu zakázat závěrečnou řeč i samotnému obžalovanému. V samotném závěru proto navrhl, aby byl všech obvinění zproštěn.

40. Obžalovaný [jméno] [příjmení] ve svém dalším doplnění odvolání, které adresoval Vrchnímu soudu v Olomouci dne 29. 11. 2022, jakož i předcházejícím vyjádření k odvolání státního zástupce ze dne 24. 11. 2022 opětovně napadl nevěrohodnost spoluobžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Ve vztahu k prvním dvěma jmenovaným poukázal na jejich četnou trestní minulost. Ve vztahu k [jméno] [příjmení] a hodnocení její věrohodnosti obžalovaný poukázal na řadu, dle jeho mínění, rozporů a nepravd ve výpovědi jmenované, z níž soud prvního stupně vycházel, a to právě ve vztahu k němu a jeho manželce. Zdůraznil, že ačkoliv spoluobžalovaná [příjmení] nejprve vypovídala proti manželům [příjmení], následně si již nevzpomínala na řadu skutečností, jako například, zda obžalovaný dostal peníze z trestné činnosti. Obžalovaný dále rozvedl detaily výpovědi spolupracující obžalované s poukazem na nepravdy, jako tomu je stran komunikace přes Skype, nedávání jí jakýchkoliv pokynů či popisu, jakým způsobem [jméno] [příjmení] dostávala příkazy k platbám a jejich částkám. Byla to právě obžalovaná [jméno] [příjmení], kdo stanovoval marže ve [právnická osoba], zaučoval zaměstnance dané společnosti a dělal za něj platby. Výpověď této obžalované pak odvolatel shrnuje jako snahu stavět se do pozice pouhé asistentky, resp. osoby, která plnila pouze něčí příkazy, ačkoliv to byla sama [příjmení], kdo vyvíjel aktivity ve vztahu k obchodům, udělování pokynů či realizaci plateb. V tomto směru soud prvního stupně chybně hodnotil provedené důkazy, a to rovněž na základě manipulativních otázek státního zástupce. V daném ohledu bylo poukázáno, že pokud by byla pozice [příjmení] taková, jakou sama popisuje, je nemožné, aby z této přišla sama na strukturu jednotlivých společností zapojených do vylákávání DPH, když její přítel, obžalovaný [příjmení], při znalosti obchodování se s danou strukturou seznámil až v červenci 2012. Ostatně výpověď [jméno] [příjmení] v tomto směru vyvrací tvrzení obžalovaného [příjmení], že „všichni všechno věděli“. Nepravdivá je rovněž výpověď ohledně seznámení [příjmení] s manžely [příjmení], kdy k tomuto nedošlo přes [jméno] [příjmení], ale [příjmení] byla představena obžalovanému [jméno] [příjmení] coby fakturantka. Ve [právnická osoba] začala pracovat od února 2011, přičemž příležitost, při které měla být [příjmení] představena spoluobžalovaným, je spojena s koncertem [jméno] [příjmení] teprve k datu 15. 11. 2011. Stejně jako to učinil dříve, resp. jak bude uvedeno rovněž ve vztahu k výpovědi [jméno] [příjmení] [příjmení], bylo opětovně poukázáno na řadu sporů, které vedl obžalovaným [příjmení] s dalšími osobami, mimo jiné s [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení], z čehož opět vyplývá jednak nepravdivost výpovědi [jméno] [příjmení], jakož i jeden z důvodů jeho účelových tvrzení vůči zbývajícím spoluobžalovaným. Tím druhým důvodem, stejně jako u dalších obžalovaných [příjmení] a [příjmení], zůstává snaha dosáhnout mírnějšího potrestání. Ze lži pak [příjmení] usvědčují i další obžalovaní, jako [příjmení] a [příjmení], a to ve vztahu k ovládání dalších společností, což orgánům činným v trestním řízení [příjmení] zamlčel. [Příjmení] [příjmení] pak soud prvního stupně chybně hodnotil ve vztahu k řadě okolností, ať již se to týká prospěchu, který jmenovaný měl mít ze zkrácení DPH, jeho obchodnímu podílu ve [právnická osoba] či dalším doplňujícím skutečnostem, v nichž [příjmení] lže, a to například stran sponzorského daru Fakultní nemocnici v [obec], pořizování nemovitostí ve smyslu legalizace výnosů z trestné činnosti, užívání aplikace Silentel či portálu GSM Exchange. Obžalovaný popřel, že by se účastnil schůzek, kde se dělilo zkrácené DPH. Dále obžalovaný věnoval pozornost objasnění svých tvrzení, že soud prvního stupně uvedl nepravdivé výroky k tomu, že obžalovaný se svou ženou řídili další osoby, a že s [jméno] [příjmení] je seznámil [jméno] [příjmení], s nímž měl [jméno] [příjmení] úzce spolupracovat. Jediným důvodem, proč byly společnosti obžalovaného a jeho manželky [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] zahrnuty do řetězce údajně účelových společností, byla snaha orgánů činných v trestním řízení stíhat [právnická osoba] a z tohoto důvodu musely uměle vytvořit propojení s dalšími obchodními subjekty. Pouze takovýmto způsobem bylo možné na základě trestního oznámení získat zpět vyplacený nadměrný odpočet [právnická osoba]. V důsledku toho závěr o jejich vině, stejně jako právní kvalifikaci jednání či vypočítání výše škody, byly zcela chybné. Obžalovaný též zdůraznil řadu nesrovnalostí, které provázelo celé trestní řízení, a to jednak manipulaci se spisem či naprosto zřejmé procesní pochybení krajského soudu ve vztahu k výslechu obžalované [příjmení], které po položení otázky byla umožněna sedmnáctiminutová porada se svojí obhájkyní. Soud rovněž odmítl provést zcela zásadní důkazy, které byly navrženy obhajobou, a to v podobě daňových dokladů. Obžalovaný vzhledem k rozsahu spisového materiálu pak měl nepřiměřený čas k jeho nastudování a rovněž při samotném vyhlašování rozsudku chybí v protokolu z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2022 jedna až dvě hodiny, v jejichž rámci předseda senátu odůvodňoval rozhodnutí. Toto nebylo zachyceno v protokole a procesní strany se tak k němu nemohly vyjádřit. V samotném závěru doplnění svého odvolání pak obžalovaný zopakoval další velké penzum procesních pochybení ze strany soudu prvního stupně, a to ohledně odmítnutí provedení důkazů, zkrácení práva na závěrečnou řeč nejen jemu, ale například i spoluobžalovanému [příjmení], nátlak ze strany soudu na účast u hlavního líčení či nevedení hlavního líčení v souladu s hygienickými pravidly stanovenými v průběhu covidové pandemie.

41. V rámci svého podání, které obžalovaný označil jako „Vyjádření k odvolání státního zástupce“, opět obsáhle popřel, že by se dopustil trestné činnosti a polemizoval s argumentací státního zástupce a v návaznosti na to též soudu prvního stupně. Mechanismus plateb, které probíhaly v rámci jeho obchodní činnosti, považuje za zcela standardní a pojem, který užil soud prvního stupně„ platby od shora dolů“, jej z ničeho neusvědčuje. Stejně tak poukázal na řadu, dle jeho mínění, překroucených důkazů ze strany nalézacího soudu, ať již se jedná o údajně usvědčující výpověď [jméno] [příjmení], kterému naopak soud upřel právo na spravedlivý proces znemožněním závěrečné řeči. V průběhu trestního řízení bylo ze strany policejního orgánu manipulováno s důkazy, a to v souvislosti s korupčním jednáním policisty Ing. [jméno] [příjmení]. Argumentace byla zopakována ve vztahu k zablokovanému účtu [jméno] [příjmení], jakož i hodnocení věrohodnosti výpovědí spoluobžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Obžalovaný opakovaně důsledně popřel, že by on, jeho manželka či jejich společnosti, byli zapojeni do jakéhokoliv karuselového řetězce, kdy tato skutečnost, stejně jako páchání trestné činnosti, nebyly nikterak prokázány. Stejně tak byla zopakována argumentace k důvodům návštěvy finančního úřadu s [jméno] [příjmení], nálezu razítka [právnická osoba] v bydlišti obžalovaného, užívání vozidla Volkswagen Transporter, označení [jméno] [příjmení] v mobilním telefonu jako „[jméno] [jméno]“, skupinové registrace k dani v souvislosti s nálezem dokumentu „návrhu obchodní spolupráce“, půjčky pro [jméno] [příjmení], chybného vyhodnocení telefonických odposlechů mezi obžalovanými [příjmení] a [příjmení], provádění hotovostních plateb či nálezem elektronických dokladů v jeho počítači. Ke všem daným skutečnostem soud přistoupil ve smyslu izolovaného hodnocení důkazů, aniž by tyto vykládal ve prospěch obžalovaného, ale naopak daným postupem došlo ke kriminalizaci běžné obchodní činnosti.

42. V rámci veřejného zasedání pak obžalovaný plně setrval na svém odvolání, kdy jeho obhájce poukázal na nesprávné prameny trestního řízení, na jejichž podkladě byl ustaven zcela zkreslený a netransparentní počátek trestního řízení. Nalézací soud nezachoval svůj příslib spravedlivého zacházení, kdy zamítl důkazní návrhy, ač k jeho výzvě obhajoba specifikovala, k čemu mají být navržení svědci slyšeni. Takovýto postup považuje za porušení práva na spravedlivý proces o to více, že soud prvního stupně u obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] takovéto výslechy umožnil. Dále byla akcentována délka trestního řízení, která nebyla vyvolána průběhem covidové pandemie, neboť kvůli ní neproběhla pouze dvě hlavní líčení. Soud prvního stupně pak nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, a to zejména výpověď spoluobžalovaného [příjmení], kterou obhajoba považuje za nevěrohodnou. Nebylo též prokázáno, že by obžalovaný [příjmení] žil jakkoliv nákladným životem či, že by byla dána existence řetězce obchodních společností zřízeného účelově s cílem páchání trestné činnosti. V podrobnostech pak dále odkázal na podaný opravný prostředek. Dle přesvědčení obhajoby by odvolací soud měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí či sám obžalovaného zprostit obžaloby. V případě, že by dospěl odvolací soud i přesto k závěru o vině obžalovaného, daný trest je považován za nepřiměřeně přísný, kdy jmenovaný po celou dobu žije v souladu se zákony a měl by proto být ukládán pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, eventuálně jako trest podmíněně odložený.

43. Obžalovaný [jméno] [příjmení] sám u veřejného zasedání velmi podrobně rozvedl své písemné podání, kdy soudu prvního stupně zejména vytkl chybné hodnocení důkazů, uvádění řady nepravd, nelogických závěrů, překroucení důkazů a neobjektivnost. Soud prvého stupně nereflektoval námitky a návrhy na doplnění dokazování. Obžalovaný polemizoval s náhledem nalézacího soudu na systém páchání daňové trestné činnosti. Uvedl, že hlavní chybu spatřuje na straně finančního úřadu, který nezasáhl do dané situace dříve a nereagoval na řadu indicií o páchané trestné činnosti. Jak z jeho strany, tak ze strany jeho manželky a pochopitelně i obou společností, které zastupovali, nedocházelo k páchání trestné činnosti a existenci řetězce, který by se dopouštěl podvodného jednání. V dalších podrobnostech lze plně odkázat na písemné odvolání obžalovaného, jeho doplnění a vyjádření k odvolání státního zástupce, které po obsahové stránce obžalovaný u veřejného zasedání přednášel.

44. Obžalovaný [jméno] [příjmení] své odvolání (č.l. 74, 74301-74304, 74850-74852) učiněné prostřednictvím svého obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] v substituci JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., zaměřil jak do výroků napadeného rozhodnutí o vině, tak i trestu. V prvé řadě zdůraznil, že skutečnost, kdy využil v rámci přípravného řízení svého zákonného práva a nevypovídal, přičemž ke změně jeho postoje došlo u hlavního líčení, je zcela standardním postupem a není pravdou, že by neuvedl zásadní důvody, proč takto postupoval. V rámci své následné výpovědi u soudu stavěl svou argumentaci na jednání, které vyvěralo z účasti na obchodování s ostatními spoluobžalovanými. V jeho případě je tak dána absence úmyslu coby obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné platby a tato skutečnost byla proto důvodem, proč se nemohl vytýkanému jednání doznat. V průběhu své podnikatelské činnosti byly dány nedostatky v účetně daňové evidenci, což bylo motivací k tomu, aby začal spolupracovat s [jméno] [příjmení]. Z jeho strany tak byla dána naivita či neschopnost dohlédnout následků zjištěných pochybení v účetní evidenci a daňových řízeních. Závěry soudu prvního stupně k otázce naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty považuje za neúplné a nesprávné. Jestliže vyslovil odpovědnost za své jednání, tuto necítí v trestněprávní rovině. Jelikož nebyl při své činnosti znalý účetně daňových postupů, využíval k tomuto odborníků, což potvrzují svědci [příjmení] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. V rámci řízení před soudem pak vytkl absenci osobního výslechu svědka [jméno] [jméno] [příjmení], kdy soud toliko četl jeho výpověď z přípravného řízení bez toho, aniž by byl dán souhlas obžalovaného, přičemž tato výpověď z přípravného řízení nebyla nadána všemi atributy potřebnými pro to, aby mohla být procesně použita v hlavním líčení. Obžalovaný má za to, že ačkoliv nepopírá určité přátelské vazby s některými spoluobžalovanými či manželství s [jméno] [příjmení], tyto skutečnosti nemohou dokreslovat, že se úmyslně zapojil do páchání trestné činnosti. Totéž lze uvést k užívání programu Silentel, který není nikterak protiprávní a byl užíván toliko s cílem zachovat si exkluzivitu informací. Rovněž tak dispozice s razítkem cizích společností nemůže vést k závěru o tom, že se obžalovaný dopouštěl trestné činnosti. Obžalovaný zopakoval, že i přes výpověď obžalovaného [jméno] [příjmení], který má z trestné činnosti usvědčovat řadu obžalovaných, je zřejmé, že to byl právě [jméno] [příjmení], kdo do skupiny přivedl [jméno] [příjmení], jehož obžalovaný vnímal jako osobu, která má odstranit možná pochybení v účetní a daňové evidenci. Ostatně určité chyby v daných řízeních a evidencích jsou napravovány formou opravného daňového dokladu. Pokud se týká svého působení ve slovenské [právnická osoba], pak tato, stejně jako [právnická osoba], vykonávaly soustavnou podnikatelskou činnost směřující k dosažení zisku z řádných obchodů. Pakliže je obžalovaný usvědčován výpověďmi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jejich výpovědi měly vést k jednoznačnému cíli, a to dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí ve věci, kdy on sám však byl jmenovanými utvrzován, že obchody, jichž se účastnil, nemají trestněprávní rozměr. Obžalovaný zopakoval své návrhy na doplnění dokazování, a to o osobní výslechy svědků [jméno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které nebyly soudem prvního stupně provedeny, stejně jako zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky a účetní evidence, který by detekoval pochybení znaleckého posudku, který byl zadán v přípravném řízení policejním orgánem. Za nesprávný pak považuje závěr nalézacího soudu zejména ohledně své „řídící role“ a podílu na jednání „větší měrou, intenzitou a charakterem jeho zapojení“. Závěrem svého odvolání proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

45. V rámci navazujícího doplnění odvolání obžalovaný setrval na svém závěru, že od počátku vnímal svou účast na vytýkaném jednání jako reálnou podnikatelskou činnost, kterou příslušní svědci potvrdí. Využíval služeb odborných subjektů, jakými byli [jméno] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří mu poskytovali daňový a účetní servis a tyto povinnosti si tedy plnil řádně. K dodávkám zboží docházelo, celý obchodní mechanismus byl legální, jinak by do něj nezapojil svou partnerku. Pokud by byl akceptován jeho návrh na znalecké zkoumání v odvětví účetní evidence, mohla by být zodpověděna otázka správnosti jeho postupu v jednotlivých společnostech a byl by řádně zhodnocen posudek znaleckého ústavu [právnická osoba]. V rámci trestního stíhání mohl aktivně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, ale tuto možnost vyloučil z obavy o život svých dětí a celé rodiny. Mimo to, příslib policejního orgánu k výhodnějšímu trestu, by s sebou nesl nutnost vypovídat lživě vůči osobám, které podle něj byly nikoliv pachateli, ale oběťmi trestné činnosti. Stejně tak odmítl žádost [jméno] [příjmení], aby jej obžalovaný svou výpovědí vyvinil z účasti na trestné činnosti, výměnou za milionové odškodnění a luxusní život po propuštění z vězení. Výpovědi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] hodnotil jako účelové a naučené a stejně jako u obžalovaného [příjmení] motivované uložením mírných trestů. Zejména sankci uloženou spoluobžalovanému [příjmení] hodnotí jako nepřiměřeně mírnou, která je v nepoměru s trestem, který byl uložen jemu samotnému. Za chybné považuje obžalovaný též závěry o „luxusním bydlení“, kdy se jednalo o nájem ve výši 35 000 Kč v objektu společnosti [právnická osoba] (dále jen [právnická osoba]), která nemá s projednávaným jednáním žádné dočinění a zcela legálně poskytovala služby také jako svatební agentura či kosmetické a rehabilitační studio. V objektu bydleli i její zaměstnanci, kteří se podíleli na úhradách nájemného a není možné tyto označit za „služebnictvo“, když své služby poskytující společnosti (např. kuchař, masérka), nesměřovali primárně obžalovanému. Stejně tak osoba označená za „komorníka“ byl údržbář a správce nejen této budovy. Rovněž neměl obžalovaný k dispozici zahradníka, ale součástí nájemní smlouvy byla též povinnost využívat služby společnosti provádějící údržbu rozsáhlé zahrady. Tyto služby byly obžalovaným řádně placeny. Životní poměry obžalovaného a jeho partnerky tak nelze hodnotit jako jakkoliv nadstandardní. Sám nedisponoval žádnými nemovitostmi či drahými auty, když limuzíny využívala opět jen spol. [právnická osoba] pro svou podnikatelskou činnost.

46. Obžalovaný [jméno] [příjmení] u veřejného zasedání setrval prostřednictvím svého obhájce na podaném opravném prostředku, kdy zejména vytkl postupu soudu prvního stupně selektivnost dokazování, které nevedlo k prokázání subjektivní stránky obžalovaného. Jeho vina byla dovozena pouze na základě výpovědi spolupracujících obviněných, bez zohlednění, že obžalovaný neměl v úmyslu dopouštět se trestné činnosti, ani nebyl hlavou organizované skupiny. Provedené důkazy nebyly hodnoceny v jeho prospěch a nalézací soud se dopustil též procesního pochybení, kdy neslyšel navržené svědky. Rovněž bylo poukázáno na nejasnost při odůvodňování napadeného rozhodnutí soudem prvního stupně, kdy při porovnání zvukového záznamu obhajoba zdůraznila, že tento nekoresponduje s písemným vyhotovením rozsudku. V neposlední řadě byla namítnuta podjatost odvolacího soudu, a to jako celku, kdy předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. [jméno] [příjmení] v době, kdy zpracovával písemné vyhotovení napadeného rozsudku působil u Vrchního soudu v Olomouci. Sám obžalovaný [jméno] [příjmení] tuto systémovou podjatost rovněž zmínil a doplnil, že jeho výpověď byla ovlivněna obavou o svou rodinu a děti, což ovlivnilo fakt, že nevypovídal o projednávané věci. Nabídka daných obchodů se mu zpočátku jevila jako zcela normální a bezproblémová. Nikdy neřešil vratky daní, ale své zapojení popsal jako důvěřivost až hloupost ve vztahu k ostatním osobám. To dokresluje i jeho odmítnutí desetimilionového úplatku ze strany [jméno] [příjmení], aby trestnou činnost „vzal na sebe“. Sám se ničeho nedopustil, nikomu nedával žádné pokyny a další osoby neřídil.

47. Obžalovaný [jméno] [příjmení] se prostřednictvím své obhájkyně Mgr. [jméno] [příjmení], resp. v substituci Mgr. [jméno] [příjmení], zaměřil ve svůj prvotní opravný prostředek (č.l. 74, 74872-74876) na výroky o vině a trestu, kdy soudu prvního stupně vytkl nedostatečné vypořádání se s obhajobou a neučinění správných skutkových zjištění, v důsledku čehož byl dovozen nesprávný závěr o vině a trestu. Z hlediska viny rozvedl nejprve základní body, na nichž byla tato ve vztahu k jeho osobě vystavěna, kdy uvedl, že veškerá jeho činnost byla naprosto standardním způsobem výdělku. Jestliže bylo vytýkáno účelové užití [právnická osoba] k obchodům se [právnická osoba] zdůraznil, že z listin týkajících se převodu obchodního podílu na [jméno] [příjmení] vyplývá, a to zejména z čestného prohlášení posledně jmenovaného, že od 1. 1. 2011 byl obžalovaný toliko formálním jednatelem společnosti, kdy veškeré její obchodní aktivity se děly z vůle [jméno] [příjmení]. Rovněž tak vysvětlil prodej [právnická osoba] [jméno] [příjmení], resp. [jméno] [příjmení], kdy průběh je zachycen ve smlouvě o převodu obchodního podílu na [jméno] [příjmení] podepsané dne 31. 5. 2012, kdy pouze k ověření podpisů došlo 6. 6. 2012 v případě [jméno] [příjmení] a od 9. 8. 2012 v případě [jméno] [příjmení]. Reálně se však [jméno] [příjmení] stal jednatelem společnosti již ke dni 30. 5. 2012. Dále obžalovaný ve svém odvolání zdůraznil, že ani spolupracující obvinění [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jej nikterak z páchání trestné činnosti neusvědčovali a jediným přímým důkazem je tak výpověď [jméno] [příjmení]. Na tuto však je třeba pohlížet obzvláště kritickým přístupem, neboť i přes rozsah trestné činnosti mu byl ze strany státního zástupce navržen podmíněný trest, což vede k domněnce, že [jméno] [příjmení] získal přízeň státního zastupitelství zřejmě v jiné trestní věci. Konečně nelze dovodit, že by se účastí na krácení daní měl obohatit o zásadnější majetek, když připomenul, že jako náhradní hodnota byl v trestním řízení zajištěn byt, který zakoupil dávno před obdobím, které je rozvedeno v napadeném rozsudku. Jiný hodnotnější majetek u obžalovaného nebyl zajištěn, neboť v předmětném období vydělával pouze legální cestou. V neposlední řadě obžalovaný brojil též proti výroku o trestu, kdy v prvé řadě má za to, že krajský soud porušil ustanovení trestního zákoníku o uložení souhrnného trestu a současně, byť postupoval v souladu s trestními předpisy, necitlivě jmenovaného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, byť tento je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, kde je zaměstnán a díky umístění věznice má rovněž možnost častého kontaktu s rodinou. V průběhu výkonu trestu pak obdržel od vedení věznice několik pochval. Má proto za to, že by bylo vhodné aplikovat v jeho případě ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a ponechat jej ve věznici s ostrahou. V závěrečném návrhu tedy navrhl, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a obžalovaný byl v celém rozsahu zproštěn, event. věc byla vrácena k novému rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.

48. Ve svém následném doplnění obžalovaný [jméno] [příjmení] výslovně prohlásil, že bere částečně zpět svůj opravný prostředek a tento zaměřuje výlučně do výroku o trestu. Projevil současně ochotu prohlásit vinu ve smyslu § 206c tr.ř., kdy v rámci písemného odůvodnění doplnil, že byl jen bezvýznamným článkem řetězce transakcí a jeho činnost měla na zkrácení daně nepodstatný vliv. Za toto své jednání získal pouze obvyklou odměnu, a to za realizované dopravy. Připomněl, že od spáchání skutku uplynulo téměř jedenáct let, samotné trestní stíhání trvá již devět a půl roku, z toho šest let před soudem. Výše uvedené považuje za nepřiměřenou dobu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Danou materii podřadil rovněž rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Za nespravedlivé považuje, že hlavní organizátor trestné činnosti, který měl značný prospěch ze svého jednání, vyšel z trestního stíhání toliko s podmíněným trestem odnětí svobody, zatímco obžalovanému [příjmení] byl ukládán trest nepodmíněný. Má proto za to, že i u něj jsou splněny podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku, aby mu byl ukládán podmíněný trest odnětí svobody se stanovením zkušební doby, případně nepodmíněný trest výrazně kratšího trvání. S ohledem na již dříve konstatovaný stávající výkon trestu ve Věznici Ostrava - Heřmanice, kde je pracovně zařazen, splácí řádně své dluhy, plní program zacházení a je mu umožněno stýkat se s rodinou, rovněž navrhl, aby byl ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

49. V rámci veřejného zasedání obžalovaný, jakož i jeho obhájce, plně odkázali na modifikované odvolání, které směřuje toliko do výroku o trestu se stejnou argumentací, jaká byla uvedena výše, včetně závěrečného návrhu. Obžalovaný doplnil, že v současné době má závazky ve výši 770 000 Kč, které splácí, ve výkonu trestu je pracovně zařazen. Setrval na svém odhodlání prohlásit vinu, v návaznosti na což by měl být v jeho případě aplikován postup podle § 58 tr. zákoníku.

50. Obžalovaná [jméno] [příjmení] [příjmení] zaměřila své odvolání (č.l. 74, 74557-74594, 74802-74805, 74930-74962) učiněné prostřednictvím svého obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] do výroků o vině a trestu. Zdůraznila, že trvá na své nevině a uložené tresty považuje za zcela nepřiměřené. Tresty nekorespondují s odůvodněním soudu, podle kterého pro kategorii velkého rozsahu zkrácení daně je namístě uvažovat nejméně o 5 milionech Kč, přičemž u všech zbývajících obžalovaných byla tato hranice extrémně přesažena. V případně obžalované však vzhledem k použité právní kvalifikaci zohlednění výše škody nebylo učiněno neadekvátně. Rovněž skutková zjištění soudu prvního stupně nepovažuje za správná a úplná, neboť došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. a nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, které sama soudu navrhovala. Ve svých výpovědích vysvětlila své podnikání, jakož i řádné plnění účetních povinností a povinností vůči správci daně. V rámci doplnění odůvodnění svého odvolání obžalovaná v prvé řadě zpochybnila věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného [jméno] [příjmení], kdy zdůraznila jeho působení v celkem 19 společnostech, kdy i přes usnesení státního zástupce o propuštění z vazby porušil tento podmínku o tom, že nesmí být statutárním orgánem a osobou ovládající obchodní společnost s předmětem podnikání maloobchod a velkoobchod. Tento zákaz podle přesvědčení obžalované [jméno] [příjmení] porušil minimálně v rámci společnosti [právnická osoba]. Dále pak jmenovaná poukázala na řadu sporů, které obžalovaný [příjmení] měl s dalšími obžalovanými, a to konkrétně s [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Pozastavila se nad tím, že trest, který byl obžalovanému [příjmení] ve výsledku uložen za rozsáhlou trestnou činnost, byl jistě velkou motivací vymýšlet si i vůči ostatním spoluobžalovaným, což dosvědčuje, například nezohlednění přímé konfrontace mezi obžalovanými [příjmení] a [příjmení]. Nalézací soud též nedostál své povinnosti, aby při existenci různých výpovědí obžalovaného probral veškerá jeho tvrzení a zdůvodnil, proč své rozhodnutí opírá pouze o některou z rozdílných výpovědí. Dále byly obsáhle rozvedeny rozpory ve výpovědi obžalovaného [příjmení], který si například nebyl jistý ohledně založení [právnická osoba] Mobil a o důvodech tohoto postupu s obžalovanou nemluvil, avšak posléze si byl jistý, že tato společnost byla založena záměrně k páchání trestné činnosti. Další nesrovnalostí jsou odlišné výpovědi ke znalosti svědka [jméno] [příjmení]. Obžalovaná tak poukázala jak na porušení ustanovení § 220 odst. 2 tr.ř. při hodnocení dané výpovědi, tak § 92 odst. 3 tr.ř., kdy předseda senátu pokládal otázky obžalovanému [příjmení] ještě před jeho samotným vyjádřením. Nevěrohodnost zmiňovaného obžalovaného má podtrhovat též fakt, že ač tvrdil, že po propuštění z vazby vede řádný život a nestýká se s osobami, s nimiž se podílel na trestné činnosti současně z jeho výpovědi, jakož i výpovědi [jméno] [příjmení] vyplynulo, že oba dva se stýkali, přičemž při schůzkách měl [příjmení] [příjmení] sdělovat, aby šel vypovídat, přiznal se, za což měl dostat 10 mil. Kč. Byl to právě [jméno] [příjmení], kdo rovněž na počátku trestního řízení hradil obžalovanému [jméno] [příjmení] advokáta, a to až do doby, kdy se posledně jmenovaný rozhodl využít postavení spolupracujícího obviněného. Zmíněn byl též vztah [jméno] [příjmení] k Ing. [jméno] [příjmení], policistovi podílejícímu se na vyšetřování trestné činnosti, který [příjmení] nabídl za finanční odměnu 1 mil. Kč zničení či ztrátu některých důkazů. Obžalovaná ve svém odvolání podala časovou osu, která má dokreslovat „prozření“ obžalovaného [příjmení], z níž je evidentní, že jmenovaný se přiznal pouze pod tíhou důkazů, kdy jeho výpověď byla učiněna účelově, s cílem obvinit co nejvíce lidí, aby se vyhnul trestu. Zopakovala, že jmenovaný nevedl řádný život po svém propuštění z vazby. Spoluobžalovaný [příjmení] a [příjmení] jeho výpověď označil, byl to právě posledně jmenovaný, kdo založil další větev firem na krácení DPH. Ačkoliv [jméno] [příjmení] sumarizoval svou výpověď tak, že všichni věděli všechno, přesto k řadě spoluobžalovaných, a to konkrétně [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a jí samotné upřel fakt, že by byli v kontaktu denně, kdy s řadou z nich se vůbec neznal, či se viděli jen několikrát v životě.

51. Jmenovaná rovněž popřela, že by ji a jejího manžela s [příjmení] seznámil [jméno] [příjmení]. Se spoluobžalovaným se poznali z řádného obchodního styku. Sám [příjmení] pak vyvrátil zapojení obžalované do krácení DPH, uvedl, že ji viděl dvakrát v životě a neví nic o tom, že by obžalovaná dávala komukoliv příkazy ohledně plateb. Přesto však rozsudek uzavřel, že [jméno] [příjmení] měl povědomost o tom, že obžalovaná dávala pokyny [jméno] [příjmení] nebo [jméno] [příjmení]. Nalézacímu soudu obžalovaná též vytkla, že svým hodnocením přistoupil ke kriminalizaci standardní obchodní praxe, kdy nejednoznačně uvedl, že předmětné obchody probíhaly od odběratele k dodavateli, aby následně jejich tok zcela obrátil, avšak oba dva postupy jsou v obchodní praxi běžně. Obžalovaná zdůraznila, že veškeré obchody, které byly činěny, probíhaly řádně, při standardním vystavování objednávek, které neprobíhaly opožděně, ale v reálném čase a odcházely ze systému FlexiBee, který obžalovaná výhradně používala a neměla žádnou povědomost o užívání systému „fakturky“, jak bylo tvrzeno k ostatním obžalovaným. Poukázala na fakt, že [právnická osoba] byla čtvrtletním plátcem DPH, zatímco [právnická osoba] plátcem měsíčním. [Příjmení] proto nemohla pravdivě tvrdit, že dostávala podklady od [právnická osoba] pozdě, neboť měla o dva měsíce delší lhůtu k odevzdání přiznání k DPH. Dále pak spolupracující obviněná [příjmení] věděla naprosto přesně, kolik peněz má poslat svému dodavateli, když částku ponižovala o 0,5 EUR za kus a je proto nelogické, aby za výše uvedených okolností obžalovaná této volala a udělovala ji pokyny. Soud prvního stupně též zcela překroutil původní výpověď [jméno] [příjmení], kdy, pokud se jednalo o jeho spojení s obžalovanou a jejím manželem, [právnická osoba] v několika případech dodávala zboží [právnická osoba] a obžalovaná proto [příjmení] volala s informacemi, kdy bude zboží dodáno, což bylo opět běžnou obchodní praxí. Za nepochopené a nesprávně vyargumentované považuje též údajné vztahy se spoluobžalovaným [příjmení], kdy se kamarádila pouze s jeho ženou, neboť mají stejně staré děti a logicky tak podnikali společné dovolené. S obžalovaným [příjmení] se navštěvovali v [obec] ani v [obec]. Jestliže bylo namítáno, že zaměstnancem [právnická osoba] či [právnická osoba] byl též otec obžalované, nevidí v tom nic nezákonného, neboť se jednalo o rodinného příslušníka. Společnost [právnická osoba] založila, protože chtěla vlastní společnost, není však pravdou, že by okruh obchodních partnerů pro [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] byl stejný. Pokud mezi sebou realizovaly obchod týkající se sedmi mobilů, tento neměl, jakým způsobem rozložit případné komplikace, jak to tvrdí soud prvního stupně. Sama obžalovaná se nikdy nezapojovala do obchodní činnosti společností. Toto měl na starosti její manžel, ona se pak věnovala administrativě a účetnictví. Rovněž tak obžalovaná vyvrátila, že by i seznámení s [jméno] [příjmení] proběhlo přes [jméno] [příjmení], neboť [příjmení] pracoval v polské [právnická osoba] [právnická osoba], která dříve obchodovala s [jméno] [příjmení] a znali se tak již z předchozí spolupráce. K návrhu obchodní spolupráce, tedy dokladu, který byl nalezen při domovní prohlídce, uvedla, že obžalovaný [příjmení] jednoznačně vysvětlil, kdy poprvé zaznamenal jména [příjmení] a [příjmení], a to právě až v souvislosti s kontrolou na finančním úřadě. Během žalovaného období však oba manžele neznal, stejně jako neznal [příjmení] [jméno] [příjmení]. Jestliže se týká jednání před finančním úřadem, který zpochybňoval obchody mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], obžalovaná připomněla, že v daňovém řízení je důkazní břemeno dáno na straně podnikatele a úřad požadoval po daňovém subjektu dodání důkazů o reálnosti obchodů. [Příjmení] se za tímto účelem dostavil na finanční úřad, aby tyto skutečnosti potvrdil, avšak soud jeho vystupování hodnotil jako krajně nevěrohodné, neboť se měl údajně vyjadřovat neznale k předmětu obchodů, ač se jednalo o zboží netypické. Právě tato skutečnost, tedy netypická povaha zboží, však odůvodňovala určitou neznalost na straně [jméno] [příjmení]. Důvodem, proč [příjmení] měl u sebe shodné dokumenty, je pak fakt, že na finančním úřadě zastupoval od září 2012 [jméno] [příjmení]. Za neopodstatněné považuje obžalovaná též hodnocení užívání aplikace Silentel, neboť se jednalo o legální způsob komunikace. Pokud se týká hovoru ze dne 18. 12. 2012, zde bylo poukázáno, že z kontextu navazujících kroků je zřejmé, že obžalovaná [příjmení] zde nehovoří o obžalované [příjmení]. Pokud mezi sebou obě jmenované řešily platby, jednalo se čistě o kontakt dodavatele a odběratele, avšak platbu, kterou státní zástupce mylně vyhodnotil jako důkaz o tom, že v inkriminovaném hovoru se mluví o obžalované, provedla [jméno] [příjmení] až v 17.04 hodin, tedy 10 minut poté, co se měla údajně [příjmení] na tuto platbu ptát. Obžalovaná se tedy nemohla [příjmení] ptát na platbu, kterou ještě neprovedla. Obžalovaná připomněla, že v průběhu své práce komunikovala s účetní a auditorskou firmou [právnická osoba] a rovněž, že kontroly z finančních úřadů probíhaly téměř každý měsíc a k tomuto byly vždy řádně veškeré doklady doloženy. Nalézacímu soudu bylo též vytknuto, že nenahlížel na daný případ optikou, jak jsou obdobné situace posuzovány v zahraničních právních řádech, kdy k tíži daňového subjektu, případně obžalovaným, lze klást pouze takové kroky, které lze po nich racionálně požadovat, a které by s vysokou mírou pravděpodobnosti vedly k odhalení podvodu. Nalézací soud si měl položit otázky, zda obžalovaná působila v odvětví zasažené podvody, zda si pohybu v takovémto odvětví byla vědoma a znala či musela znát princip daných podvodů, kdy teprve odpovědi na tyto otázky by mohly vést k relevantnímu závěru, zda došlo k páchání trestné činnosti. Po stručné rekapitulaci odvolací argumentace pak obžalovaná navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení případně, aby obžalovanou sám podle ustanovení § 226 písm. a) a písm. c) tr.ř. zprostil obžaloby. Součástí svého odvolání pak obžalovaná učinila též přílohy, a to včetně obsáhlého rozvedení nesrovnalostí rozsudku z pohledu hodnocení důkazů, kde se opět věnovala otázce věrohodnosti [jméno] [příjmení], a to s ohledem na doložení dokladů o jeho majetkových poměrech či majetkových poměrech jeho manželky, zejména stran nákupu nemovitostí či motocyklu. Obsahem daného vyjádření jsou skutečnosti, které byly rozvedeny již v podaném odvolání, případně je některá argumentace shodná s vyjádřením, resp. odvoláním, které učinil manžel obžalované [jméno] [příjmení], čemuž odpovídá ostatně i stejný formát textu. Z daného tak vyplývají spory, které měl [příjmení] s řadou spoluobžalovaných, upozornění na nepravdy a rozpory ve výpovědi tohoto obžalovaného, okolnosti seznámení se s ním, překrucování důkazů ze strany soudu, kdy sám [příjmení] vyvrací zapojení obžalovaných do trestné činnosti, zmatečnost konstatování soudu prvního stupně při popisu obchodů od odběratele k dodavateli a zase naopak, či lživá tvrzení obžalované [příjmení].

52. V rámci doplnění ze dne 28. 7. 2022 obžalovaná prezentovala kritiku k vyjádření státního zástupce k podanému odvolání, kde opětovně napadla důvěryhodnost spoluobžalovaného [příjmení], co do jeho trestní minulosti či skutečnosti, že jeho manželka je asistentkou soudce Okresního soudu v Ostravě a současně jednatelkou ve dvou obchodních společnostech, kdy i přes jejich několikamilionový majetek obžalovaný [příjmení] své dluhy chce řešit oddlužením. Z výpovědí spolupracujících obviněných [příjmení] a [příjmení] nevyplývá jakékoliv zapojení obžalované do údajné trestné činnosti, stejně jako výpověď [jméno] [příjmení] prokazuje reálnost vzájemné obchodní spolupráce. Společnost [právnická osoba] rozhodně nebyla součástí jakéhokoliv karuselového řetězce, což by bylo potvrzeno, pokud by měly orgány činné v trestním řízení k dispozici kompletní účetnictví společnosti. Státní zástupce tak pouze přebírá nepodložené závěry policejního orgánu. Téhož pochybení se pak dopustil také soud prvního stupně. Stejně jako obžalovaný [příjmení], také obžalovaná připomněla, že v daném případě primárně selhal stát a jeho daňová správa, která pokud měla indicie o tom, že [právnická osoba] obchoduje s podezřelým subjektem, měla povinnost obžalovanou na tento fakt upozornit. V návaznosti na neexistenci kompletního vyžádání účetnictví společnosti pak byla vznesena námitka směrem ke zpracovanému znaleckému posudku [právnická osoba], který nemůže být objektivní, pokud znalci neměli veškeré podklady. Ve vztahu k obžalovanému [příjmení] bylo dále doplněno, že tento neplnil svou povinnost uhradit peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč, a to ani poté, co mu byly povoleny splátky. Vzhledem k porušení ustanovení trestního řádu měl přitom předseda senátu povolení splátek pro jejich nedodržení odvolat. Za nestandardní pak považuje obžalovaná skutečnost, že přes vyhlášení napadeného rozsudku dne 20. 11. 2020 bylo obžalované jeho vyhotovení doručeno až 23. 12. 2021, kdy v mezidobí předseda senátu Krajského soudu v Ostravě absolvoval stáž u Vrchního soudu v Olomouci, který je příslušný k projednání opravného prostředku.

53. V dalším doplnění odvolání, které bylo vrchnímu soudu adresováno dne 29. 11. 2022, bylo napadenému rozhodnutí vytknuto opět nezachování požadavku postupu podle § 2 odst. 6 tr.ř. stran hodnocení důkazů, kdy tyto byly hodnoceny pouze jednotlivě a nikoliv v jejich souhrnu. Nesprávně byla hodnocena výpověď [jméno] [příjmení] jako věrohodné osoby, k čemuž byla doložena také řada argumentů v rámci materiálů označených obžalovanou jako „Příloha č. 1“. Tyto mají dle přesvědčení obžalované vyvracet, že by věděla o společnostech [právnická osoba] a [právnická osoba], stejně jako tvrzení, že měla dávat pokyny k zasílání peněz spoluobžalované [příjmení]. Rovněž tak [příjmení] vypovídala nepravdivě k okolnostem jejich seznámení. Ohledně výpovědí obžalovaného [příjmení] byla opět namítnuta jeho nevěrohodnost, k čemuž bylo poukázáno na rozpory uvedené v dalším přílohovém materiálu pod č. 2.

54. V průběhu veřejného zasedání pak obžalovaná setrvala na svém opravném prostředku, kdy jednak její obhájce plně odkázal na své písemné zdůvodnění včetně příloh a připomenul nestandardnost, kterou spatřuje v působení předsedy senátu Mgr. Vítězslava Božoně v době od 1. 1. do 30. 6. 2021 u Vrchního soudu v Olomouci, kdy se jedná o dobu, kdy mělo docházet k vypracování napadeného rozsudku a současně připomenul, že jmenovaný působí u vrchního soudu také v době projednání věci samotné. Obžalovaná pak stručně uvedla, že se neúčastnila žádného krácení daně a žádala odvolací soud, aby zaujal nekritický pohled na projednávanou věc. V závěrečném návrhu vyslovila požadavek na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání, příp. zproštění obžaloby podle ustanovení § 226 písm. a), písm. c) tr.ř., a pokud by se odvolací soud neztotožnil s takovýmto návrhem, mělo by dojít k úpravě uloženého trestu s ohledem na její osobu, jakož i délku celého řízení a měl by tak být ukládán trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobou, resp. nepodmíněný trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.

55. Obžalovaná [jméno] [příjmení] ve svém odvolání (č.l. 74, 74273-74274, 74305-74307, 75044-75046), učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. et Mgr. [jméno] [příjmení], adresovala svůj opravný prostředek jak do výroku o vině, tak uložených trestech. V obecné rovině vytkla napadenému rozsudku vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr.ř. V prvé řadě zdůraznila, že důkazy, které byly provedeny v rámci trestního řízení, jednoznačně nenasvědčují tomu, že mělo dojít k naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů. Zejména pak brojí proti naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů. Připomenula, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným. Obžalovaná si však nebyla vědoma jakéhokoliv hierarchického uspořádání mezi pachateli a neznala vzájemné vztahy, pokud vůbec byly navázány. V tomto směru podle jejího přesvědčení neobstojí argument, že jako přítelkyně [jméno] [příjmení], který měl dle tvrzení nalézacího soudu významnou roli ve struktuře a znal tvrzenou hierarchii, musela mít povědomí a znalosti také ona. V rozsudku uvedený popis aktivit obžalované není ničím jiným, než běžnou obchodní činností jednatele či fakturantky. Dle jejího názoru osoba bez hlubší znalosti problematiky tohoto typu podvodů vykonávající svoji činnost dle nejlepšího vědomí a svědomí, není schopna rozpoznat, že v řetězci s dalšími obchodními společnostmi je někde páchána hospodářská trestná činnost. Ta je navíc vysoce sofistikovaná a mnohdy těžko prokazatelná a není tak v silách osob, jakou je obžalovaná, rozpoznat něco neobvyklého a nezákonného. Jestliže jí je nalézacím soudem vytýkáno přeposílání SMS zpráv s kódy pro realizaci bezhotovostních plateb, nejedná se podle jejího přesvědčení o nic jiného, než běžnou praxi, jak zajistit, aby jiná osoba ve společnosti zaměstnaná mohla plnit své pracovní úkoly, aniž by dostala nekontrolovaný přístup k účtům. Dále pak nebyly provedeny žádné důkazy, které by s obžalovanou souvisely. Výpovědi obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] je dle jejího přesvědčení třeba hodnotit velmi obezřetně. Již z povahy svého procesního postavení mají možnost se hájit jakkoliv, tedy i uvádět nepravdy s vidinou zajistit si lepší pozici v očích soudu. Jejich výpovědi považuje do značné míry za rozporné o to více, že nikdo ze spoluobžalovaných nepotvrdil, že by se právě obžalovaná měla podílet na jakékoliv trestné činnosti. V závěru k dané námitce proto shrnula, že premisa, že partnerky musí vědět vždy to, co dělá jejích partner či přinejmenším musí tušit, z čeho pocházejí finanční prostředky, s nimiž hospodaří, nemůže obstát jako důkaz pro naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obžalovaná popřela, že by v minulosti či v současnosti vedla jakkoliv nákladný život, kdy argument, že si užívala drahého bydlení se zahradníkem a kuchařem nemůže obstát. Nalézací soud, tedy ve svém rozhodnutí zcela nerespektoval zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Dále obžalovaná uvedla, že ani uložený trest neodpovídá hlediskům rozhodným pro daný postup, kdy nebyly zohledněny veškeré její osobní či jiné poměry, možnost nápravy a další skutečnosti. Trest musí kromě jiného odrážet i způsob, jakým se ten který ze spoluobžalovaných na trestné činnosti podílel, kdy míra její účasti podle závěrů deklarovaných nalézacím soudem je nesrovnatelně menší, než u dalších spoluobžalovaných, např. u [jméno] [příjmení]. Dále pak trest nezohledňuje fakt, že uběhla doba deseti let od spáchání trestného činu. Závěrem proto obžalovaná navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí případně, aby sám rozhodl, a to tak, že obžalovanou zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř.

56. V doplnění svého odvolání ze dne 2. 12. 2022 obžalovaná [jméno] [příjmení] reagovala na vyjádření státního zástupce k jejímu opravnému prostředku. Zopakovala, že v rozsudku uvedený popis jejích aktivit nepředstavuje nic jiného, než běžnou obchodní činnost jednatele či dokonce fakturantky, přičemž nebyla jako osoba bez hlubší znalosti dané problematiky tohoto typu podvodů za současného vykonávání svého postavení dle nejlepšího vědomí a svědomí schopna rozpoznat případnou trestnou činnost. Projednávané trestné činnosti, která je úmyslné povahy, se tedy pro absenci subjektivní stránky skutkové podstaty nemohla dopustit. Mimoto nebylo obžalobou spolehlivě prokázáno, že by byla obeznámena s jakoukoliv hierarchickou strukturou mezi pachateli, kdy k tomu neobstojí ani argument, že měla být družkou [jméno] [příjmení], který měl v dané struktuře zastávat významnou roli. Je rovněž nelogické, aby za dané situace spoluobžalovaný [příjmení] tajil před obžalovanou fingované převody zboží a trestné činnosti se dopouštěl tzv. za jejími zády. Není pravdou, jak uvedl soud prvního stupně, že by trestná činnost byla dokreslována i způsobem jejího života, kdy reálně nežili v žádném luxusu, ale pouze se se svým přítelem podíleli na činnosti [právnická osoba] [právnická osoba], kdy tato společnost neměla s trestnou činností žádné propojení. Vzhledem k tomu, že daný subjekt se podílel na agenturní a cateringové službě a provozoval wellness penzion, disponoval dostatečným personálním zajištěním. Ani nájem nemovitosti v ceně 35 000 Kč nelze pro takto široce zaměřenou obchodní činnost označit za mimořádně nadstandardní.

57. Na svých závěrech pak obžalovaná setrvala také u veřejného zasedání, kdy zdůraznila absenci subjektivní stránky trestného činu a připomněla, že její vina je dovozována toliko ze skutečnosti, že byla družkou [jméno] [příjmení]. Z trestné činnosti neměla jakýkoliv prospěch a rovněž její život nebyl tzv. nad poměry. Napadený rozsudek je dle jejího přesvědčení nepřezkoumatelný, a to pro systémovou podjatost odvolacího soudu, jakož i nevyhotovení protokolu z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020 v souladu se zvukovým záznamem. Konečně za neúměrný považuje samotný uložený trest, a to zejména v kontrastu se spoluobžalovaným [příjmení]. Proto navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, přičemž pokud by se odvolací soud s takovýmto postupem neztotožnil, měl by jí být uložen trest přiměřený, a to při zohlednění sankce uložené [jméno] [příjmení], se zařazením obžalované do věznice s ostrahou.

58. Obžalovaný Mgr. [jméno] [příjmení], prostřednictvím své obhájkyně Mgr. [jméno] [příjmení], zaměřil své odvolání (č.l. 74, 74295-74300, 74652-74666, 74877-74887, 75051-75059) do výroku o vině a trestu. Rozhodnutí považuje za nesprávné, nezákonné a nepřehledné, kdy nalézací soud se nezabýval dostatečně skutečnostmi, které obžalovaný uváděl na svou obhajobu. Při provádění a hodnocení důkazů pak došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř., kdy závěry soudu prvního stupně jsou postaveny na nesprávných základech skutkových i právních a jsou zmatečné. Soud se při svém rozhodování v podstatě jen ztotožnil s podanou obžalobou, důkazy nehodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, důkazy svědčící v neprospěch přecenil, zatímco důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného nehodnotil dostatečně. Jeho závěry pak jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nebyly v daném řízení prokázány žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné důvodně dovodit zavinění obžalovaného či jeho protiprávní jednání. Nebylo též objasněno, jaké konkrétní obecně závazné povinnosti měl coby zmocněný zástupce či pověřený zaměstnanec advokáta při vedení daňového řízení porušit, co je považováno při tomto právním zastoupení za trestné a jaký konkrétní postup tedy měl v daném případě zachovat. Obžalovaný též nesouhlasí s uloženým trestem odnětí svobody v trvání deseti let, který považuje za nepřiměřený, v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a nezohledňující nepřiměřenou délku trestního řízení. Obžalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, příp. aby sám ve věci rozhodl.

59. Obžalovaný Mgr. [jméno] [příjmení], prostřednictvím své obhájkyně Mgr. [jméno] [příjmení], doplnil následně opakovaně své odvolání podáními ze dne 10. 3. 2022, 22. 11. 2022 a 2. 12. 2022. Nejprve v obecném smyslu napadenému rozhodnutí vytkl vady spočívající v nesprávném hodnocení důkazů a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož nebyla respektována zásada presumpce neviny. Obžalovaný popřel, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, které ostatně ani v napadeném rozsudku není ve vztahu k jeho osobě konkrétně popsáno. Skutková zjištění byla nahrazena neurčitými tvrzeními a domněnkami a jeho činnost, tak jak podle svého přesvědčení opakovaně vysvětlil v průběhu trestního řízení, byla zcela legitimní a v žádném případě nevěděl o existenci domnělé organizované zločinecké skupiny, ani se na její případné činnosti žádným způsobem nepodílel. Nalézací soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces, kdy došlo k zamítnutí důkazních návrhů, resp. akceptace toliko některých z nich. Konkrétně pak nebylo přistoupeno k výslechu svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a provedení některých listinných důkazů, které nalézacímu soudu předložil, přičemž zejména důležitost svědectví [jméno] [příjmení], coby daňového poradce [právnická osoba] je ve vztahu k jeho osobě, jakož i k osobě obžalovaného [jméno] [příjmení] významná, což dosvědčuje shodný důkazní návrh ze strany posledně jmenovaného. Daný postup soudu prvního stupně tedy považuje za bezdůvodné opomenutí důkazů, které ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Nalézací soud též porušil svou povinnost dodržovat procesní rovnost, kdy prováděl dle svých vlastních kritérií předběžnou selekci nabízených návrhů a upravoval důkazní situaci podle vlastní úvahy. Tímto způsobem pak dospěl k přesvědčení o vině obžalovaného a porušil zásadu presumpce neviny. Přes řadu provedených důkazů nebyly prokázány žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit zavinění obžalovaného či konkrétní protiprávní jednání. Nebylo objasněno, jaké konkrétní obecně závazné povinnosti měl coby obecný zmocněnec či substituční zástupce advokáta a zaměstnanec advokátní kanceláře při vedení daňového řízení nebo právního zastoupení porušit. Nezfalšoval ani úmyslně nezkreslil žádné podklady či výkazy, nezatajoval daňovou povinnost ani neuváděl nepravdivé informace, stejně jako nezkrátil žádnou daň a ve výsledku ani nezpracovával, nesestavoval a nepodával žádné daňové přiznání. Veškerá jeho činnost, resp. právní úkony byly vedeny zcela legálně na základě plných mocí. Z důvodu tohoto zastupování je pak logické, že měl přístup do datových schránek [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba]. Do chodu těchto společností však nikdy nezasahoval. Pokud se týká výpovědí, na nichž nalézací soud postavil své závěry o vině obžalovaných, tedy zejména spoluobžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], tito nemluvili pravdu, resp. z jejich výpovědí není jakékoliv zavinění jeho osoby prokazováno. V případě [jméno] [příjmení] je dána řada nesrovnalostí v jeho výpovědi u hlavního líčení dne 15. 1. 2020. Důležité je však potvrzení obhajoby obžalovaného, že cílem jednání nebyla rozhodně vědomá účast na krácení daní, ale snaha mít veškeré právní věci na finančním úřadě v pořádku. Není rovněž pravdou, že by úkoloval spoluobžalovanou [příjmení] či této dával pokyny k antedatování faktur. Z její strany se jedná o lživé tvrzení, kdy daná problematika přímo souvisela s registrací plátce k DPH. Společnost [právnická osoba] řešila tuto záležitost později a ve zcela odlišném období, kdy došlo k obnovení zrušené registrace, k čemuž nebylo zapotřebí cokoliv z účetního hlediska na fakturách pozměňovat, ale došlo tomuto rozhodnutím správce daně z důvodu pořízení zboží a služeb od plátce DPH z jiného členského státu EU, konkrétně od slovenské společnosti [právnická osoba]. Obžalovaná [příjmení] tedy buď vědomě lhala, nebo si neuvědomila, jaké má při své činnosti úkoly, kdy ostatně své pracovní povinnosti si řádně ani včas neplnila, faktury opakovaně vystavovala opožděně či s početními chybami, pročež došlo k jejímu důraznému napomenutí. Důležité však zůstává, že jmenovaná potvrdila, že se obžalovaný nikdy nezúčastnil společenských událostí s dalšími spoluobžalovanými. V daném směru, byť nalézací soud zdůraznil, že mezi spoluobžalovanými existovaly vedle pracovně obchodní interakce rovněž vzájemné provázané přátelské vazby a tito se mezi sebou dobře znali, ve vztahu k osobě obžalovaného nic takového prokázáno nebylo. S drtivou většinou spoluobžalovaných se viděl poprvé až v průběhu trestního řízení, přičemž pouze účast na diskotéce provozované [jméno] [příjmení], která byla svědecky potvrzena [jméno] [příjmení] se uskutečnila ze zcela jiného důvodu, a to konkrétně při řešení inventury této provozovny. Sám rovněž oproti jiným obžalovaným neměl v mobilním telefonu žádné kontakty, které by vedly k závěru o jeho propojení s [jméno] [příjmení], tehdy kontakty uvozené písmenem „W“. Pokud se týká spoluobžalovaného [jméno] [příjmení], tento obžalovaného vůbec neznal, nebylo mu nic známo o jeho majetkových poměrech a rovněž uvedl, že se obžalovaný nezúčastnil porad ke koordinaci případných výpovědí u správce daně. I v tomto případě tak nalézací soud postupoval nezákonně, když se přiklonil pouze k jedné z výpovědí, aniž by byl současně schopen zdůvodnit, proč vyloučil správnost výpovědí jiných, čímž se dostal do rozporu s podmínkou zachování principu in dubio pro reo. Nesprávně byly též vyhodnoceny další svědecké výpovědi, a to zejména svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení]. První tři jmenovaní obžalovaného viděli víceméně náhodně, nedostávali od něj žádné pokyny a i přesto soud z jejich tvrzení dovodil existenci údajné úzké spolupráce s [jméno] [příjmení]. Svědci [příjmení] naopak potvrdili, že ze strany daňového úřadu v Bratislavě probíhaly kontroly správce daně [právnická osoba] bez jakýchkoliv problémů a soud opět překroutil jejich tvrzení v neprospěch obžalovaného. Stejně tak, jestliže nalézací soud dovodil z výpovědi JUDr. [příjmení] neobeznámenost činnosti v advokátní kanceláři, nemluvil pravdu s ohledem na poskytování služeb daňovému subjektu [právnická osoba], kdy v případě jeho zastoupení v daňovém vytýkacím řízení byla vykazována nadprůměrná aktivita. Svědek [příjmení] potvrdil, že obžalovaný byl řádným zaměstnancem advokátní kanceláře, jakož i osobou, která se podílela na poskytování právních služeb v rámci advokacie, přičemž jeho zaměstnání v advokátní kanceláři se datuje do doby od 1. 8. 2010 do 31. 3. 2013 v pozici koncipienta, byť k zápisu do seznamu koncipientů nedošlo, z důvodu odmítnutí zápisu všech absolventů s právnickým vzděláním dosaženým v zahraničí. Přesto však byla dostatečně prokázána činnost, kterou obžalovaný vykazoval v daném období v rámci zaměstnání u JUDr. [příjmení], coby advokáta, a to včetně zastoupení svědka [jméno] [jméno] v trestním řízení. Z tohoto důvodu je na místě námitka nezákonnosti domovní prohlídky provedené u obžalovaného i užívaného vozidla, neboť v těchto prostorách se mohly nacházet a rovněž také nacházely důležité listiny ze spisu advokáta. V případě nálezu důkazů v osobním vozidle Audi [registrační značka] se obžalovaný již v průběhu hlavního líčení podrobně vyjádřil o jejich významu, kdy o obsahu listin nalezených v kufru motorového vozidla mu není nic známo, stejně jako o cestovních pasech vietnamských občanů. Bylo vysvětleno, že částečně disponoval těmito listinami z důvodu žádosti o jejich přepravu z [obec] do [obec] k daňovému poradci [jméno] [příjmení], kdy se jednalo o účetní doklady - faktury [právnická osoba], s nimiž nikterak nemanipuloval, ani je nestudoval. Materiály byly nalezeny při nezákonné prohlídce motorového vozidla, které měl k dispozici od [jméno] [příjmení] s tím, že byly dočasně uloženy v kufru do doby, než si [příjmení] vozidlo převezme zpět. Možnost, že si [příjmení] tyto doklady ve vozidle zapomněl, potvrdil sám posledně jmenovaný a jsou dokreslovány též odposlechy telekomunikačních hovorů. Obdobná situace je v případě nálezu razítka [právnická osoba] v pracovním prostoru advokátní kanceláře, kam bylo doneseno klientem [jméno] [jméno] z pozice bývalého jednatele dané společnosti, které mělo být součástí přípravy k trestnímu řízení. Obžalovaný sám toto razítko nikdy nepoužíval a svědek rovněž soudu nepotvrdil takovouto skutečnost, neboť využil svého práva a odepřel vypovídat. Tento jeho postup však obžalovanému nemůže být dán k tíži. Skutečnost, že v roce 2012 shora uvedený svědek nebyl jednatelem [právnická osoba], není již vůbec podstatná, neboť příslušný policejní orgán dotyčného svědka obvinil coby bývalého jednatele. Obdobná situace se pak týká vysvětlení nalezených dokladů vietnamských občanů. Pokud se týká listiny nazvané „Návrh obchodní spolupráce“ i zde nalézací soud neakceptoval obhajobu obžalovaného a vyhodnotil daný důkazní prostředek zcela nesprávně. Obžalovaným bylo zdůrazněno, že dokument byl vytvořen dne 9. 2. 2013, přičemž rozhodným datem zahájení úkonů trestního řízení byl den 25. 3. 2013. S ohledem na tuto dobu je tedy naprosto nereálné, aby tento listinný materiál obsahoval jakoukoliv reálně probíhající či existující strukturu, jak dovodil nalézací soud. Je též evidentní, že dokument vznikl sloučením několika dílčích materiálů do jednoho datového souboru, kdy důvodem tohoto modelového příkladu byla budoucí spolupráce mezi podnikatelskými subjekty v rámci předloženého návrhu k řešení skupinové registrace, jejichž význam obžalovaný v opravném prostředku vyložil v obecné rovině ve smyslu zákona o DPH. Na podkladě tohoto materiálu by pak došlo k registraci skupiny podnikatelských subjektů uvedených v daném schématu, přičemž záměrem nebylo krácení daní, ale naopak zájem na tom, aby k daňovým podvodům na DPH nedošlo. Je třeba zdůraznit, že pokud by byť jediný článek z vytvořené skupiny registrovaných podnikatelských subjektů byl účasten na podvodném jednání, všichni členové skupiny by odpovídali za daňové povinnosti společně a nerozdílně. Shodně v daném směru vypovídal rovněž spoluobžalovaný [jméno] [příjmení]. Nesprávný je závěr nalézacího soudu také k antedatování smlouvy o převodu obchodního podílu. Svědek [jméno] [příjmení] objasnil sporné okolnosti jeho podpisu těchto listin, kdy sám podepsal písemnosti související s převodem dne 30. 5. 2012, kdy tento podpis nemohl úředně ověřit z důvodu neplatnosti svého občanského průkazu. Teprve po zajištění nového dokladu došlo k dodatečnému úřednímu ověření, přičemž obžalovanému nemůže být přičítáno k tíži, že zápis změn do obchodního rejstříku [právnická osoba] nebyl rejstříkovým soudem proveden řádně dle podaného návrhu na zápis změn podaný datovou schránkou dne 20. 8. 2012, ale k tomuto došlo až po výzvě společnosti k odstranění údajné vady návrhu 16. 10. 2012 Hlavní příčinou dané skutečnosti tedy byly průtahy v rejstříkovém řízení, a to i přesto, že délka provedení zápisu změny údajů v obchodním rejstříku odpovídá běžnému průběhu rejstříkového řízení. Svědek [příjmení] pak potvrdil, že nikdy nedostal od obžalovaného žádné úkoly či pokyny k činnosti v této společnosti a sám obžalovaný nikdy svědkovi neslíbil, že mu zajistí práci. Ostatně z výkonu funkce jednatele, případně výkonu práv společníka, obvykle náleží daným osobám odpovídající finanční prospěch a [jméno] [příjmení] by tak měl díky svému působení ve společnosti nárok na náležité příjmy. Nalézací soud dále nesprávně interpretoval odposlechy a záznamy hovorů, kdy zejména ty uskutečněné s obžalovanými [příjmení], [příjmení] a [příjmení] a svědky [příjmení] a [příjmení], neprokazují ničeho ohledně trestné činnosti. Ostatně přepisy hovorů přesně neodpovídají zvukovému záznamu, nahrávky odposlechů jsou pořízeny nekvalitně a účastníkům hovorů není vůbec rozumět. Soud tak v drtivé většině dospěl k dezinterpretaci a přepisy hovorů nahradil nepodloženými spekulacemi. V dané věci odposlechy hodnotil mimo jiné i Městský soud v Praze v rámci kasačního řízení [právnická osoba], kdy dospěl k úplně opačným závěrům, než soud nalézací. Komunikace směrem k spoluobžalovanému [příjmení] byla učiněna v důsledku požadavku [jméno] [příjmení] a v souvislosti s daňovým řízením, kdy [jméno] [příjmení] neovládal český jazyk dostatečně, což bylo ostatně potvrzeno i v rámci dokazování. V neposlední řadě obžalovaný vytkl, že se nalézací soud nezabýval a nevypořádal s otázkou, zda on sám jakýmkoliv způsobem finančně profitoval z údajného krácení daní. Ačkoliv trestní spis podrobně mapuje finanční toky, jak na soukromých i firemních účtech všech dalších spoluobžalovaných, ve vztahu k osobě obžalovaného neobsahuje jedinou indicii podpořenou relevantním důkazem o realizaci získaného příjmu. Jeho příjem a hodnota majetku tedy nikdy fakticky nepřevýšila hodnotu reálně vykázaných a řádně zdaněných příjmů z podnikání a ze mzdy, kterou dostával. Z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení] vyplynulo, že fakturace služeb veškerého právního zastoupení byla činěna pouze přes advokátní kancelář, mělo se jednat o desítky případů, mezi nimi o zastoupení [právnická osoba] a svědka [jméno] [jméno], kdy za poskytnuté právní služby obžalovaný nic neúčtoval a nemohl tedy získat ani finanční prospěch pro sebe či někoho jiného. Z hlediska ukládané sankce obžalovaný nejprve vytknul absenci uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, které byly zajištěny na účtu u ČSOB, kdy aktuální zůstatek ve výši 177,89 Kč byl smíšen s jinými finančními prostředky, které byly připsány bankou později, a nebylo objasněno, jak bylo naloženo s výtěžkem zajištěných finančních prostředků. Zejména však, pokud se týká uloženého trestu, obžalovaný namítl, že tento je ve vztahu k němu nepřiměřeně přísný, a to zejména při porovnání s trestem, který byl uložen obžalovanému [jméno] [příjmení] pro totožnou trestnou činnost a coby hlavnímu organizátorovi a zásadnímu příjemci výnosů. Nalézací soud podle přesvědčení obžalovaného nezohlednil postavení obžalovaného, jeho roli a funkci, jakož i délku řízení, které probíhá již devátým rokem. Mělo být přihlíženo k hodnocení osob obžalovaných, jejich podílu a míře účasti na trestné činnosti, zda na této přímo profitovali či výši způsobené, potažmo hrozící škody. Své závěry pak obžalovaný dal do kontextu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a to právě s ohledem na délku řízení, která vedla k poklesu společenské nebezpečnosti trestného činu, kdy nalézací soud nerespektoval princip proporcionality mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoníku, účelem trestu a základními právy obviněného. Námitka směřovala též k průtahům v řízení, kdy Krajský soud v Ostravě vyhotovil písemný rozsudek a doručil jej obžalovanému až po jednom roce od jeho vyhlášení, čímž bylo porušeno právo na zajištění nestranného a zákonného projednání věci bez zbytečných průtahů v řízení. Daným způsobem tak došlo podle přesvědčení obžalovaného ke krácení jeho práva na obhajobu, neboť se zásadním způsobem oddálila doba k projednávání věci u odvolacího soudu. Po rekapitulaci obecných námitek proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu.

60. V navazujícím doplnění obžalovaný zopakoval, že nesouhlasí s argumentací státního zástupce uvedenou v jeho vyjádření ve vztahu k opravnému prostředku obžalovaného. V rámci tohoto doplnění obžalovaný obsáhle citoval výpovědi svědků slyšených u hlavního líčení či dalších provedených důkazů, jakými jsou zejména [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] či spoluobžalovaní [příjmení] a [příjmení]. Obžalovaný poukázal, že ze strany orgánů činných v trestním řízení byl na svědky ([jméno] [příjmení]) aplikován zvláštní způsob nátlaku, v důsledku čehož byl donucen učinit nepravdivou a smyšlenou výpověď. Jmenovaný svědek v žádném případě nebyl nastrčenou osobou v podobě tzv. bílého koně, ale jménem [právnická osoba] samostatně jednal na pobočce banky a argumentace soudu prvního stupně ve vztahu k němu je tak spekulativní. Pokud bylo poukázáno na snahu obdobným způsobem získat jako bílého koně do [právnická osoba] bezdomovce [jméno] [příjmení], tento svědek nebyl vyslechnut v průběhu trestního řízení a i takovouto spekulaci je třeba odmítnout o to více, že jmenovaný působí ve funkci jednatele společnosti [právnická osoba], která byla zapsána rejstříkovým soudem v roce 2019 a nemůže se tak jednat o jeho účelové dosazení. Ve vztahu k dalším osobám, které byly shora vyjmenovány, byla zopakována obhajoba obžalovaného popsaná v dřívějším odvolání, a to jak k hodnocení problematiky tzv. „Nákresu struktury organizované zločinecké skupiny“, obsahu výpovědi JUDr. [příjmení] či hodnocení věrohodnosti spoluobžalovaných [příjmení] a [příjmení]. Kritiku obžalovaný zaměřil také na formulaci užitou státním zástupcem v podobě termínu „úzká spolupráce“ ve vztahu obžalovaných [příjmení] a [příjmení], kdy k tomuto mají sloužit nahrávky odposlechu hovorů, resp. výpovědi svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení], které však nic takového nespecifikují. Státní zástupce rovněž mystifikuje, jestliže poukazuje na úkolování obžalované [příjmení] [jméno] [příjmení], a to konkrétně k antedataci dokladů [právnická osoba], kdy v daném období společnost takovýto postup neměla zapotřebí, neboť o registraci k DPH přišla ke dni 26. 6. 2012, a to z důvodu nekontaktnosti pro správce daně. Pakliže obžalovaný [příjmení] úkoloval obžalovanou [příjmení], důvodem tohoto byla snaha o nápravu zjištěných nedostatků a nesrovnalostí v souvislosti s fakturací a řádného vedení daňové evidence. Tuto skutečnost ostatně potvrdil také obžalovaný [příjmení]. Opětovně bylo poukázáno na názor o nezákonně pořízených důkazech, a to v podobě prohlídky zavazadlového prostoru vozidla Audi, které obžalovaný toliko převážel na základě žádosti z [obec] do [obec] k daňovému poradci [jméno] [příjmení]. Sám jmenovaný daňový poradce mohl tuto skutečnost a legálnost veškerých úkonů obžalovaného potvrdit, kdy zastupoval na základě generální plné moci [právnická osoba] v období od 20. 9. do 22. 11. 2012. Tato osoba tedy měla být slyšena jako svědek v průběhu hlavního líčení. Nebyla ostatně rovněž vyvrácena ani obhajoba, že veškeré zajištěné materiály v kufru vozidla zde zapomněl [jméno] [příjmení] a obžalovaný [příjmení] tak rozhodně nedisponoval neoprávněně nalezenými písemnostmi. Nebylo v tomto směru zkoumáno, kdo, kdy a za jakých okolností disponoval tou, kterou listinou, k čemuž se nabízelo pořízení znaleckého posudku či odborného vyjádření metodou biologické identifikace osob, kdy výsledek v podobě zajištěných daktyloskopických stop mohl tuto skutečnost osvětlit. Obdobně obžalovaný vysvětlil také dispozici nalezeného razítka [právnická osoba]. Obžalovaný rovněž odmítl argumentaci státního zástupce k otázce zákonnosti domovních prohlídek, kdy již dříve konstatoval nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, a to zejména s poukazem na výslech svědka JUDr. [příjmení], z něhož je patrné, že obžalovaný byl řádným zaměstnancem advokátní kanceláře, kdy důvodem pro nezapsání na pozici advokátního koncipienta bylo absolvování právnického vzdělání v zahraničí. V každém případě však v případě provedení domovní prohlídky v místě jeho bydliště byly nalezeny písemnosti související s výkonem advokacie, o to více, že obžalovaný nebyl pouhým zaměstnancem advokátní kanceláře, ale přímo se podílel na poskytování právních služeb. Zopakována byla též argumentace k délce řízení, nepřiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody či absence uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty.

61. Ve svém posledním doplnění odvolání obžalovaný zopakoval, že trvá na své nevině, kdy k němu není dána existence jakéhokoliv důkazu, a to ani ze strany spolupracujících obviněných, že by se dopouštěl trestné činnosti jako člen organizované zločinecké skupiny. Jako jediná obžalovaného zmiňuje ve své výpovědi pouze obžalovaná [příjmení], která však vychází z určitých domněnek a nedokázala vysvětlit svá tvrzení o tom, že měla být ze strany obžalovaného požádána o antedatování faktur. Ve zbytku není dána existence poznatku, ať již ze strany spoluobžalovaných či svědků nebo jakýchkoliv dalších důkazů, včetně telefonních odposlechů o zapojení obžalovaného do údajné trestné činnosti. Opětovně byla připomenuta nezákonnost pořízených důkazů obstaraných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných nebytových prostor. Veškeré důkazy, které takto byly nashromážděny, pak byly vyloženy zcela jednostranně v neprospěch obžalovaného. Nalézací soud porušil jednu ze základních zásad trestního řízení vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr.ř., a to zejména, když zamítl návrhy na provedení důkazů, na kterých obžalovaný dlouhodobě trval, a které již byly zmíněny v dřívějších odvoláních.

62. V průběhu veřejného zasedání konaného odvolacím soudem obhajoba plně odkázala na písemné odůvodnění opravného prostředku při zdůraznění, že obžalovaný vypovídá od počátku trestního řízení konstantně a trvá na své nevině. V rámci případných styků s dalšími osobami poskytoval toliko právní služby, a to na základě řádného zmocnění. Nikdo ze spoluobžalovaných jej neoznačil za člena organizované zločinecké skupiny, znají jej buď náhodně stran poskytování právních služeb či ho neznají vůbec. Obhajoba též připomenula námitku, která zazněla z úst jiných obžalovaných, a to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i z důvodu, že v rámci protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 11. 2020 chybí jeden a půl hodiny záznamu z vyhlašování rozhodnutí, čímž bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu. Současně se obhajoba připojila k námitce systémové podjatosti odvolacího soudu. Obžalovaný [jméno] [příjmení] pak odkázal na svá písemná vyhotovení a ztotožnil se s názorem svého obhájce. V průběhu dokazování nebyly, dle jeho názoru, naplněny kumulativní znaky organizované zločinecké skupiny a došlo též k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Soud prvního stupně se dopustil zcela nesprávného hodnocení důkazů, a to jak ve vztahu k údajné instalaci [jméno] [příjmení] jako bílého koně či vyhodnocení nákresu struktury obchodních společností či zastoupení [právnická osoba] a [jméno] [příjmení]. Obžalovaný vždy jednal v zájmu svých klientů. V neposlední řadě bylo poukázáno na nevěrohodnost výpovědi spoluobžalovaného [příjmení], který svou výpovědí, a to i co se týče další větve trestné činnosti, získal ze strany soudu výhodu v podobě nepřiměřeně mírného trestu. Závěrem proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně a v případě, že by se s takovýmto názorem neztotožnil, zohlednil délku řízení a uložil mírnější trest, než jakým byla nepřiměřená sankce uložena soudem prvního stupně. Současně byl obžalovaný též již postižen v důsledku svého vyhýbání se trestního stíhání propadnutím vysoké peněžité záruky ve výši 12 000 000 Kč. Samotná sankce, která byla uložena obžalovanému, je v příkrém nepoměru s trestem uloženým účelově vypovídajícímu [jméno] [příjmení].

63. Obžalovaný [jméno] [příjmení], proti němuž je řízení vedeno jako proti uprchlému, prostřednictvím obhájkyně Mgr. [jméno] [příjmení] směřoval odvolání (č.l. 74, 75060) do všech výroků napadeného rozhodnutí. V jeho obsahu zdůraznil, že nebylo bezpochybně prokázáno, že by existovala organizovaná zločinecká skupina, když pokud k tomuto měly být údajně zajištěny odposlechy telekomunikačního provozu, a to zejména směrem k Mgr. [příjmení], není z jejich obsahu patrné, jakým způsobem mají o existenci takovéto skupiny a řídící roli obžalovaného v ní vypovídat. Náplň hovoru tak představuje zcela běžnou komunikaci mezi podnikatelem a jeho daňovým poradcem. V daném směru lze poukázat i na počáteční tvrzení státního zástupce o propojení obžalovaného s obžalovaným [jméno] [příjmení], který však byl nalézacím soudem zproštěn obžaloby, což podle obžalovaného svědčí o neexistenci organizované zločinecké skupiny, jejímž významným článkem měla být právě [právnická osoba]. Obžalovaný působil ve [právnická osoba], která byla poměrně významným prvkem na trhu mobilních telefonů na severní Moravě, z čehož plynuly i legální příjmy s obraty v řádech desítek milionů, které ospravedlňují nákladný život obžalovaného či způsob, jakým získával prostředky na poměrně rozsáhlé investice v Chorvatsku. Fakt, že někteří z obžalovaných byli ve vzájemném obchodním kontaktu, pak nevylučuje, aby se stýkali i nad rámec obchodních vztahů. Rovněž užívání aplikace Silentel, na níž nalézací soud staví svůj závěr o protiprávnosti jednání stíhaných osob, není podložena logickou argumentací, kdy z výpovědí obžalovaných [příjmení] a [příjmení] má vyplývat, že tuto aplikaci prosadil a sám využíval právě obžalovaný [příjmení], ačkoliv u něj nebyla nikdy nalezena. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu by obžalovaný prosazoval užívání takovéto aplikace, jestliže jí sám nedisponoval. Pokud se týká řídící role obžalovaného, např. nad [právnická osoba], tato má vyplývat z výsledků právní pomoci v Chorvatsku, k níž však není specifikováno, o jakou právní pomoc šlo, a jaké úkony byly v jejím rámci činěny. Rovněž tak výpověď obžalovaného [příjmení] je ze strany obhajoby považována za účelovou, neboť ze strany posledně jmenovaného nešlo o kajícné doznání, ale toto bylo vynuceno pod tíhou důkazů, které proti němu svědčily. Konečně v závěru opravného prostředku bylo namítnuto, že v případě obžalovaného tento nemá záznam v rejstříku trestů, kdy předchozí odsouzení již bylo zahlazeno, a proto vzhledem ke všem okolnostem případu a polehčujícím a přitěžujícím okolnostem je třeba na trest, který byl uložen obžalovanému na samé horní hranici zákonné trestní sazby, nahlížet jako nepřiměřeně přísný oproti naopak sankci uložené obžalovanému [příjmení] v důsledku pozdní lítosti a učinění účelové výpovědi. Závěrem proto bylo navrženo, aby ve smyslu zásady in dubio pro reo byl obžalovaný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř.

64. Podáním ze dne 4. 12. 2022 obhájkyně obžalovaného Mgr. [jméno] [příjmení] adresovala Vrchnímu soudu v Olomouci sdělení, že téhož dne obdržela emailem dopis [jméno] [příjmení], který v kopii přiložila, v němž obžalovaný nesouhlasí, aby jej nadále obhajovala a účastnila se veřejného zasedání nařízeného ve dnech 5. až 7. 12. 2022. S ohledem na to jí klient dal příkaz, aby ve věci dále nečinila jakékoliv kroky, neboť tím porušuje jeho právo na obhajobu. Jmenovaný nesouhlasí s obsahem odvolání, které obhájkyně učinila, toto považuje za neúplné a rovněž nesouhlasí s vedením obhajoby. Obhájkyně uvedla, že vzhledem k těmto rozporům došlo ke ztrátě důvěry klienta v její osobou i naopak. Součástí dopisu obžalovaného pak byla žádost, aby jej nadále obhajoval pouze nově zvolený obhájce Mgr. [jméno] [příjmení].

65. V rámci veřejného zasedání obhájkyně plně odkázala na obsah podaného odvolání, jakož i přípisu, který adresovala odvolacímu soudu. Uvedla, že má za to, že právo na obhajobu není zachováno a mělo být jednáno nadále s obhájcem, který obdržel od obžalovaného plnou moc. V rámci závěrečného návrhu obhájkyně navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. jejího klienta zprostil tak, jak bylo navrženo v původně podaném opravném prostředku.

66. Obžalovaný [jméno] [příjmení] (č.l. 74, 74853-74871) prostřednictvím obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] zaměřil své odvolání do všech výroků napadeného rozhodnutí, jímž vytkl vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. V rámci odůvodnění opravného prostředku bylo zdůrazněno, že obžalovanému nebyl doručen úplný překlad napadeného rozsudku, resp. z tohoto byly selektivně přeloženy jen některé pasáže, a to ne všechny, které se obžalovaného výslovně týkají. Jestliže je jmenovanému kladeno za vinu, že se účastnil organizované zločinecké skupiny, skutečnost, že nedošlo k přeložení rozsudku v rozsahu jednání všech členů takovéto skupiny, znemožňuje jeho realizaci obhajovacích práv. Za zásadní pak v rámci odvolací argumentace obžalovaný považuje, že provedenými důkazy nebyla prokázána jeho vědomá účast na daňovém podvodu a vědomost o existenci ztracené daně. V tomto směru i výpověď obžalovaného [příjmení] je pouze obecná a neprokazuje zapojení obžalovaného do trestné činnosti, nehledě na to, že její obsah obžalovaný považuje za nevěrohodnou. Společnost [právnická osoba] postupovala plně v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty a zákonem o účetnictví, kdy jakýkoliv jiný způsob jejího konání by naopak vedl k páchání trestné činnosti. V jednání [právnická osoba] nelze spatřovat zkrácení daně, kdy nebyly uvedeny mylné či zkreslené údaje, případně údaje zamlčeny a daň byla řádně stanovena a zaplacena. Nebyla dostatečně identifikována zkrácená daň, kdy výše daňové škody byla vykonstruována jako částka shodná s uplatněnou daní na vstupu, což však nemůže představovat daň zkrácenou. Nalézací soud též přistoupil k naprosto rozdílnému hodnocení situace, kdy na jedné straně daň na vstupu je považována za součást daňového podvodu, avšak na straně druhé je daň na výstupu považována za řádnou daňovou povinnost. Daňová škoda je [právnická osoba] přičítána i z částek na dani fakticky přiznaných a zaplacených předcházejícími články řetězce, což je v rozporu se základními zásadami trestního práva. Mimoto nebyly naplněny podmínky pro užití právní kvalifikace spočívající v závěru o organizované zločinecké skupině a vědomosti účasti obžalovaného na ni. V neposlední řadě bylo namítnuto nesplnění podmínek pro uložení povinnosti k náhradě škody, neboť není zřejmé, na základě čeho soud prvního stupně dospěl k závěru o nevymahatelnosti daňové pohledávky za [právnická osoba], kdy samotné ručení obžalovaného z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu není postaveno na roveň trestněprávní odpovědnosti. Obžalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby.

67. V doplnění svého odvolání obžalovaný [jméno] [příjmení] poukázal na absenci určitých okolností uvedených v popisu skutku, jakým je např. pojetí daňového přiznání [právnická osoba] za leden 2011, a to v důsledku plnění přijatého od [právnická osoba], kdy daňové přiznání posledně uvedeného subjektu však za dané období absentuje a není tedy doložen tok zboží od [právnická osoba] přes [příjmení] [jméno] až k [právnická osoba]. V daném případě proto není možné dovodit odpovědnost za jednání [právnická osoba]. Rovněž tak bylo zdůrazněno konstatování samotného soudu prvního stupně k nesprávnému uvedení zdanitelného plnění v předmětném období. Dále, dle obžalovaného, není z popisu skutku zřejmé, jakým konkrétním subjektům a v jakém množství bylo dodáváno zboží, k němuž byly za zdaňovací období březen až květen 2012 pojaty do popisu skutku příslušná daňová přiznání. Takováto nedostatečná konkretizace neumožňuje identifikaci skutků a má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z hlediska potřeby respektování zásady ne bis in idem. Nesprávně byl též označen příslušný správce daně [právnická osoba], kdy namísto Finančního úřadu pro [část Prahy] být zmíněn Finanční úřad pro [část Prahy]. Další námitka směřovala do nesprávného označení [právnická osoba], co by tzv. missing tradera, kdy parametry typické pro tuto pozici daný subjekt nesplňuje, když za zdaňovací období I. až III. čtvrtletí 2011 společnost podala přiznání k dani z přidané hodnoty. Výše plnění, které [právnická osoba] vykázala pro [právnická osoba] za III. čtvrtletí 2011 neodpovídá plněním přijatým od [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení]. Shodná neurčitost pak panuje v případě zdaňovacího období za I. čtvrtletí 2012, kdy plnění [právnická osoba] pro [právnická osoba] je výrazně nižší, než plnění přijatá od [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení]. Obžalovaný namítl nenaplnění znaků existence organizované zločinecké skupiny v rámci výroku II. napadeného rozhodnutí, kdy nikterak nevyplývá zapojení [právnická osoba] do daného mechanismu. Stejně tak, jestliže soud prvního stupně poukazuje na termíny missing trader a karuselový podvod, prvně z uvedených není vymezen soudem přesně, kdy předně subjekt v takovémto postavení nepodává daňová přiznání, aby nemohl být konfrontován, což jak bylo uvedeno výše, není případ [právnická osoba]. Rovněž tak karuselový podvod nebyl v rámci dokazování nikterak dovozen, neboť nebylo prokázáno, že by obžalovaní přeprodávali opakovaně totéž zboží. V tomto směru obžalovaný podrobněji rozvedl, co je třeba zahrnout pod pojmy missing trader a karuselový podvod. Nesprávné vyhodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně směřuje i k užívání aplikace Silentel, kterou obžalovaný označil za běžné a legální, stejně jako vůči jeho [právnická osoba] nebyly zajištěny razítka subjektů, které by se společností neměly co do činění. Obžalovaný odmítl, že by v průběhu své činnosti byl řízen [jméno] [příjmení], stejně jako nezapadal do žádné hierarchické struktury obžalovaných. [Příjmení] mu nabídl možnost podnikání v České republice na trhu mobilních telefonů, kde po orientaci v prostředí se již obžalovaný pohyboval samostatně. Celou záležitost pak obžalovaný hodlal vysvětlit v rámci své závěrečné řeči, která mu však byla znemožněna, v této byl přerušen a nemohl nadále pokračovat. Tímto nezákonným způsobem, který je v rozporu též se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, na niž obžalovaný poukázal, mu tak bylo upřeno jeho právo na spravedlivý proces. Tento zásah pak byl prohlouben absencí náležitého překladu napadeného rozhodnutí do mateřského jazyka obžalovaného, a to i ve výrocích, které se jmenovaného přímo dotýkají. Nesprávně bylo vyhodnoceno působení obžalovaného [příjmení], který započal se zastupováním [právnická osoba] až na samotném konci vymezeného období, kdy jeho činnost směřovala k daňovému řízení a nikoliv k samotným obchodům. Soud prvního stupně zcela manipulativně přistoupil k informacím, které se týkaly [právnická osoba] s.p. z.o.o., která byla do obchodního rejstříku zapsána dne 15. 2. 2012, tedy na samotném konci činnosti [právnická osoba]. Je tedy zřejmé, že přes obchody [právnická osoba] se obžalovaný nemohl znát se [právnická osoba] před uskutečněním daných obchodů. Obžalovaný si není vědom, jakým způsobem se do jeho dispozice dostala faktura mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], nicméně obě dotčené firmy byly obchodními partnery [příjmení] a je tedy možné, že se faktura dostala omylem touto cestou k obžalovanému. Za nelogický a nepřezkoumatelný obžalovaný považuje závěr nalézacího soudu o tom, že s obžalovaným [příjmení] začal spolupracovat z důvodu potřeby vrácení dluhu. Skutečnost, že věřitel půjčuje dlužníkovi další finanční prostředky, aniž by předchozí byly vráceny, není nic neobvyklého. Takto dodatečně sám obžalovaný půjčoval [příjmení] částku 80 000 EUR, nikoliv 100 000 EUR. Jestliže viděl, že spoluobžalovaný má z obchodů příjmy v řádech stovek milionů korun, byl jeho postup zcela logický. Obžalovaný dále konstatoval, že z výpovědi spoluobžalovaného [příjmení] nevyplývá jakýkoliv závěr o jeho vině trestnou činností. Za zcela logickou rovněž považuje skutečnost, že spoluobžalovaný [příjmení] obžalovanému pomáhal při jeho neznalosti jazyka a prostředí s koupí společnosti a zajištěním sídla, stejně jako, že obžalovaný [příjmení] měl přístup do datové schránky [právnická osoba], pokud ji v daňovém řízení zastupoval. K nákresům, které byly u [příjmení] nalezeny a odposlechům zmiňujícím jeho jméno zdůraznil, že o těchto nevěděl, resp. hovorů se neúčastnil. Obžalovaný [příjmení] jej doprovázel k daňovému řízení až po ukončení rozsudkem vymezeného období a rovněž za nikterak neodůvodňující závěr o jeho vině je možno označit fakt, že obžalovaný [příjmení] měl telefonní kontakt na obžalovaného uložen pod označením „[příjmení] [jméno]“. Fakt, že osoby, které obžalovanému v České republice pomáhaly, se rekrutovaly z osob, které byly známy [jméno] [příjmení], není nic nestandardního a nekalého, neboť obžalovaný znal [příjmení] od svého příchodu do České republiky jako jediného, o to více hovořícího polsky. Jestliže se týká užití vozidla Volkswagen Transporter určeného k přepravám pro [právnická osoba], o této skutečnosti nebyl informován osobami, jimž daný automobil zapůjčil.

68. Následně obžalovaný podrobně rozvedl rozpory, které má za dané k výpovědi obžalovaného [jméno] [příjmení], jehož výpověď považuje za nevěrohodnou. Bylo připomenuto, že svědek poukazoval na řízení trestné činnosti obžalovaným [příjmení], který byl iniciátorem a činil tak prostřednictvím [jméno] [příjmení], přičemž obžalovanému bylo kladeno za vinu, že byl řízen přímo [příjmení] a nikoliv [příjmení]. Je tedy zřejmé, že situace u něj není totožná jako u ostatních spoluobžalovaných. Sám [příjmení] k obžalovanému nic bližšího neuvádí a pouze bez dalšího tvrdil, že [právnická osoba] byla součástí řetězce, aniž by tuto skutečnost blíže konkretizoval. Je též evidentní, že společnost obžalovaného si zajišťovala převozy zboží sama svými motorovými vozidly a nikoliv prostřednictvím jiných subjektů, jakými byl [jméno] [příjmení]. Ani zmínění [právnická osoba] nesvědčí o zapojení [právnická osoba] do jakékoliv organizované skupiny, o to více, že si obžalovaný [příjmení] protiřečí, jestliže jednou zmiňuje jako konečného odběratele v daném řetězci [právnická osoba], zatímco na jiném místě uvádí [právnická osoba]. Obžalovaný, resp. jeho společnost, neměli žádné propojení s [jméno] [příjmení] a její činností. [jméno] [příjmení] a jeho prostřednictvím také nalézací soud tak dovozují vědomost obžalovaného, resp. jeho zapojení do trestné činnosti, pouze ze známosti se [jméno] [příjmení]. [příjmení] přitom nebyl přítomen jakýmkoliv jednáním, ať již pracovním či soukromým. Jeho tvrzení tedy obžalovaný hodnotí jako neurčitá a nemající ve vztahu k obžalovanému zásadní vypovídací hodnotu. Mimo to jeho výpověď označil za výrazně ovlivněnou snahou získat výhodu v podobě nižšího trestu. Stejně tak neplynou žádné významné skutečnosti ve vztahu k obžalovanému z výpovědí dalších spoluobžalovaných. Mimo jiné spolupracující obžalovaná [příjmení] ve své výpovědi sice spontánně zmínila členy organizované skupiny, ovšem mezi ně obžalovaného nezařadila s poukazem, že tohoto zná pouze ze společenské události, nikoliv z obchodů. Rozhodně však obžalovaní neuvádí nic stěžejního k realizovaným obchodům. Není pravdou, že by se obžalovaný, jak uvádí soud prvního stupně, částečně ke svému jednání doznal, kdy [jméno] [příjmení] odmítl, že by věděl o existenci [právnická osoba] a už vůbec nevěděl, že tato měla nepravdivě podávat daňová přiznání či takto nepostupovat vůbec.

69. Obdobná argumentace byla obžalovaným použitá k výrokové části III., kdy opět brojil proti výši vykazovaných dodávek [právnická osoba], které byly ve skutečnosti nižší, než je uvedeno v rozsudku. Opětovně bylo připomenuto, že [právnická osoba] podala daňová přiznání (byť nesprávně) a byla tedy pro správce daně kontaktní, neskrývala se a nemohla proto působit na pozici missing tradera. S poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i Evropského soudního dvora, tak bylo konstatováno, že nebyl prokázán příslušný řetězec společností, kdy každá transakce musí být posuzována samostatně, a to i ve vztahu k nároku na odpočet daně. Jestliže tedy došlo ke zkrácení daně, tato byla ztracena u [právnická osoba] a nikoliv ve vztahu ke [právnická osoba]. Na obžalovaného nemůže být nahlíženo jako na pachatele uvedených trestných činů. Jestliže je obžalovanému kladeno za vinu z hlediska škody, uplatnění daně z přidané hodnoty na vstupu z veškerých přijatých zdanitelných plnění, je tento postup chybný, neboť uplatnění daně na vstupu za situace faktického plnění, nepředstavovalo zkreslený údaj. Jinými slovy, obžalovaný namítl, že mu bylo kladeno za vinu způsobení škody i na dani, která nikdy nebyla ztracena. Z žádného z provedených důkazů, a to ani z výpovědi [jméno] [příjmení], nevyplývá, že by obžalovaný byl součástí jakékoliv organizované skupiny, stejně jako, že byla dána jeho vědomost o krácení daně. Ve vztahu k bodu III. napadeného rozhodnutí pak nelze pominout, že řetězec přeprodejů zboží je přetržen, kdy dodavatel zboží [právnická osoba], [právnická osoba], v popisu skutku absentuje. Jak již obžalovaný opakovaně uvedl, při shrnutí znaků organizované zločinecké skupiny a podmínek účasti na ní, je závěr dovozený nalézacím soudem nesprávný. Přítomnost znaků organizované zločinecké skupiny nebyla prokázána jednoznačně, a to rozhodně ne ve vztahu ke všem obžalovaným. To vyplývá i ze samotného popisu skutku, kdy v rámci vazeb činností a samotné hierarchie není obžalovaný zmiňován. Jakékoliv informace o něm nepodávají ani zbývající obžalovaní. Sám [jméno] [příjmení] nevěděl o jakékoliv své účastí na řetězci tvrzených účelových transakcí a při respektování zásady in dubio pro reo tedy nelze dospět k závěru o vědomé účasti jmenovaného na trestné činnosti, o to více páchané organizovanou zločineckou skupinou. Sérii výtek pak obžalovaný vznesl rovněž proti výroku o uloženém trestu, kdy ze samotného napadeného rozhodnutí vyplývá, že obžalovaný měl být pouze bezvýznamným článkem řetězce transakcí a jeho činnost měla na krácení daně nepodstatný, potažmo žádný, vliv. Sám neobdržel žádný podíl na ztracené dani a z obchodů získal jen obvyklou marži, kdy by se mělo jednat o částku přibližně 6 860 000 Kč. Správcem daně pak byla zadržena a [právnická osoba] nevyplacena na nadměrném odpočtu částka přesahující 17 000 000 Kč, přičemž [právnická osoba] odpovídající daň na vstupu zaplatila svým odběratelům a tato částka je tedy její čistou ztrátou. Kromě toho, že obžalovaný neměl tedy podíl na zkrácené dani, tuto ještě sám ve výši 17 000 000 Kč sanoval. Zdůrazněn byl též humanitární a sociální aspekt ukládaného trestu, kdy od spáchání skutku uplynulo téměř jedenáct let a samotné trestní stíhání trvá již devět a půl roku. Z tohoto úseku byl obžalovaný téměř osm měsíců ve výkonu vazby a již devět let plní dohled probačního úředníka. Po stejnou dobu má zákaz vycestování, přičemž v řízení před odvolacím soudem mu zahraniční cesty povolovány nebyly. Trestní řízení jen ve fázi soudní trvá již šest let. S ohledem na výše uvedené je tedy třeba označit trestní stíhání obžalovaného a omezení s tím spojená jako trvající nepřiměřenou dobu. Takovýto postup je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve světle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Obžalovaný pociťuje v důsledku trestního stíhání citelný zásah do svých svobod a osobní sféry s přesahem do rodinných vztahů, kdy neadekvátnost postupu pouze podtrhuje ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. V tomto ohledu jmenovaný poukázal rovněž na nespravedlnost založenou napadeným rozhodnutím, kdy hlavní organizátor trestné činnosti s osobním prospěchem „ve značném rozsahu“ byl i přes vágní a nekonkrétní obsah své výpovědi odměněn podmíněným trestem odnětí svobody, zatímco obžalovanému stojícím na okrajové části údajného řetězce, bez osobního prospěchu, byl ukládán nepodmíněný trest ve výměře devíti let a šesti měsíců. Trest tak byl ukládán v rozporu s kritérii stanovenými v trestním zákoníku, kdy účelu trestního řízení by bylo dosaženo při zohlednění vedení řádného života obžalovaným, zajišťování obživy a rodinných vazeb, včetně narození dcery, uložením trestu nespojeného s přímým výkonem trestu odnětí svobody. V tomto ohledu mělo dojít k aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

70. Konečně závěrem obžalovaný poukázal na nepřesnou interpretaci nalézacího soudu ve vztahu k rozhodnutí o náhradě škody ve světle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp.zn. 15 Tdo 902/2013. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že daňová povinnost byla vůči [právnická osoba] vymáhána, a to neúspěšně. Obdobné pak platí ve vztahu ke [právnická osoba]. Společnost [právnická osoba] a obžalovaný podáním daňového přiznání k DPH a zahrnutí odpočtu daně na vstupu nespáchali žádný daňový delikt a postupovali tedy v souladu se zákonnou úpravou. Přičitatelnost jednání statutárního orgánu pak přichází do úvahy pouze tehdy, jestliže daná společnost zkrátila daň a způsobil takovým jednáním škodu. To však u [právnická osoba] prokázáno nebylo. Společnost [právnická osoba] byla ostatně sama potrestána již shora uvedeným případem, kdy je dán zřejmý nepoměr mezi marží, kterou z předmětných transakcí získala a skutečností, že správcem daně nebyl vyplacen nadměrný odpočet daně převyšující 17 000 000 Kč. Tato částka tedy byla státu ponechána a škoda fakticky nahrazena. Danou skutečností se však soud prvního stupně vůbec nezabýval a jeho postup tak znamená, že škoda byla přičtena a vymáhána dvakrát. Závěrem doplnění odvolání obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám nově rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby a poškozenou odkáže s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z důvodu procesní jistoty, pokud by se odvolací soud neztotožnil s výše uvedenou argumentací, by pak při úpravě skutkové věty a právní kvalifikace mělo dojít k uložení mírnějšího trestu, a to podmíněně odloženého na přiměřenou zkušební dobu s možností vyměření peněžitého trestu a odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.

71. Odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podaly též z titulu zúčastněné osoby [právnická osoba] a [právnická osoba] (č.l. 74, 74734-74758, 75037-75043), právně zastoupené JUDr. [jméno] [příjmení], kterým napadaly rozhodnutí v části, jíž byl [jméno] [příjmení] uložen trest propadnutí části majetku. Ve svém opravném prostředku odvolatelé vytkli orgánům činným v trestním řízení pochybení, kdy s nimi až do doručení rozsudku dne 22. 2. 2022 nebylo jednáno jako se zúčastněnými osobami a došlo tím k upření práva garantovaného ustanovením § 42 tr.ř. V daném směru velmi podrobně odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp.zn. III. ÚS 184/2020, podle něhož je dána jejich legitimace coby zúčastněných osob za situace, kdy disponují pohledávkou za obžalovaným, která naplňuje definici majetku. Podrobněji pak zdůraznily, že [právnická osoba] uzavřela dne 10. 1. 2012 se [právnická osoba] smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru, na základě níž byl shora uvedené společnosti poskytnut úvěr ve výši 2 mil. Kč splatný do 30. 12. 2012. Pohledávka byla zajištěna bianco směnkou vlastní, jejímž výstavcem byla [právnická osoba] a směnečným rukojmím obžalovaný [jméno] [příjmení]. Jelikož úvěr nebyl ze strany [jméno] [příjmení] splacen, došlo k vyplnění bianco směnky s datem splatnosti 30. 4. 2013. Směnka však nebyla uhrazena, a proto došlo k podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, k čemuž došlo ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 16. 7. 2013 pod č.j. 13 Cm 791/2013-40, jímž bylo [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili směnečný peníz ve výši 2 022 881,35 Kč s 6% úrokem, směnečnou odměnou a náhradou nákladů řízení. Jelikož ze strany dlužníků nedošlo k úhradě daných částek, zahájila [právnická osoba] exekuční řízení, v jehož rámci soudní exekutor vydal dne 1. 10. 2014 exekuční příkaz prodejem nemovitosti, a to bytové jednotky [číslo] v k. ú. [část obce] zapsané na [list vlastnictví] a dále bytové jednotky [číslo] v k. ú. [část obce] zapsané na [list vlastnictví]. Realizace daného prodeje však byla znemožněna, neboť vrchní státní zastupitelství dozorující trestní řízení, neudělilo exekutorovi souhlas s prodejem nemovitosti. Odvolatelé poukázali, že z výpisů příslušných LV je prokazována existence další exekuce vedené na jiného oprávněného a současně bytová jednotka v k. ú. [část obce] je zatížena zástavním právem zřízeným ve prospěch [právnická osoba], a to na základě smlouvy ze dne 18. 1. 2006. Orgány činné v trestním řízení si tak musely z katastru nemovitostí být vědomy existence daných pohledávek za obžalovaným [jméno] [příjmení]. K doplnění bylo uvedeno, že exekutorské zástavní právo zřízené k uspokojení pohledávky [právnická osoba] bylo zřízeno vydáním exekučního příkazu dne 15. 1. 2015 s právní mocí a vykonatelností dne 14. 9. 2016, kdy exekuční příkaz byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu dne 15. 11. 2015. S ohledem na ustanovení § 1316 a § 1342 pak není rozhodné, že takové zástavní právo nebylo dosud do katastru nemovitostí zapsáno. Dne 10. 12. 2020 pak uzavřela [právnická osoba] se [právnická osoba] smlouvu o postoupení pohledávek, včetně veškerého zajištění, což bylo oznámeno i obžalovanému a soudnímu exekutorovi. Z procesní opatrnosti však odvolání v tomto trestním řízení z pozice zúčastněné osoby činí obě společnosti. Odvolatelé jsou přesvědčeni, že pokud by jim bylo v průběhu trestního řízení přiznáno postavení zúčastněných osob, brojili by proti tomu, aby obžalovanému byl uložen trest propadnutí majetku, který je jediným nemovitým majetkem obžalovaného a z jehož zpeněžení lze očekávat právě uspokojení pohledávek věřitelů, tedy jak zúčastněných osob, tak [právnická osoba] [příjmení]. Pokud by k danému postupu nedošlo, resp. pakliže by rozsudek nabyl právní moci, došlo by k devalvaci pohledávky, která by se stala nedobytnou. V daném případě tak dochází ke střetu práva státu na potrestání pachatele proti základnímu právu věřitele na uspokojení své pohledávky, přičemž odvolatelé, coby zúčastněné osoby, jsou přesvědčeni, že právě před právem státu na účinné potrestání, je nutno upřednostnit jejich právo. Postižení pachatele lze totiž realizovat i jinými sankcemi, než právě propadnutím majetku. Současně byl vysloven názor, že zúčastněná osoba nemohla porušit ani žádnou svou prevenční povinnost, neboť nemohla předvídat, že by uspokojení pohledávky mohlo být ohroženo. V katastru nemovitostí byl údaj o zajištění nemovitosti dle trestního řádu zapsán až v roce 2013. Oba byty nemají žádnou souvislost s předmětnou trestnou činností, neboť k jejich nabytí došlo v roce 2006, resp. 2009. V tomto ohledu bylo poukázáno též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 1987, sp. zn. Tpjf 46, podle něhož při zvažování možnosti uložit trest propadnutí majetku nelze pominout oprávněný zájem poškozených na náhradě způsobené škody. Takovéto závěry lze přitom analogicky aplikovat i na postavení osob, které mají pohledávku za obžalovaným. Závěrem bylo připomenuto, že shora uvedená argumentace se vztahuje nejen na dotčené nemovitosti, ale též k uložení trestu propadnutí částky 5 mil. Kč a částky 117 754 Kč. Odvolatelé tedy navrhli, aby odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl tak, že se propadnutí části majetku obžalovanému [příjmení] neukládá.

72. Ve svém doplňujícím vyjádření, které reagovalo na vyjádření státního zástupce k podanému odvolání, pak zmocněnec zúčastněných osob konstatoval, že v mezidobí od podání opravného prostředku došlo ve vztahu k nemovitosti uvedené na LV [číslo] v k. ú. [část obce] k vložení zástavního práva ve prospěch [právnická osoba], kdy, ač právní účinky zápisu nastaly dne 20. 5. 2022, zúčastněná osoba je přesvědčena, že tyto správně nastaly již ke dni 15. 11. 2015, kdy byl exekuční příkaz, na jehož základě k tomuto došlo, doručen katastrálnímu úřadu. Dále byla ze strany odvolatele vedena polemika k rozhodovací praxi Ústavního soudu stran jeho usnesení ze dne 17. 9. 2019, sp.zn. III. ÚS 130/2019, na něž poukázal ve svém vyjádření státní zástupce. Již ze samotné formy rozhodnutí jasně vyplývá, že má být upřednostněn nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp.zn. III. ÚS 84/2020, o tom, že osobám disponujícím pohledávkou za obžalovaným, která naplňuje definici majetku, tzn. rovněž zástavním věřitelům, je nutno přiznat postavení zúčastněné osoby. Dále byl poskytnut názorový rámec k otázce aplikace § 16 odst. 1 zákona o majetku ČR, který dle odvolatele upravuje pouze sporné nároky třetích osob k majetku, které nabyl stát ze zákona. V daném případě však zúčastněné osoby nedisponují takovýmito spornými nároky, ale byly jim zřízeny stále existující zástavní práva, která však v důsledku pravomocně uloženého trestu propadnutí věci zaniknou postupem podle § 41 zákona o majetku ČR, a to bez jakékoliv náhrady. Tento stav ostatně konstatuje i Ústavní soud, který sám vyjevil určité pochybnosti o ústavnosti daného řešení (již dříve zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp.zn. III. ÚS 84/2020). Státní zástupce sice má pravdu, že není vyloučeno, aby trestem propadnutí věci byl postižen majetek pachatele zajištěný zástavním právem třetí osoby, nicméně s poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, je při zvažování této možnosti třeba vzít do úvahy oprávněný zájem poškozených na náhradě způsobené škody. Za tímto účelem byl přijat zákon č. 59/2017 Sb., podle kterého se poškozený, coby oprávněná osoba, může domáhat u ministerstva spravedlnosti uspokojení svého nároku za odsouzeným z peněžních prostředků získaných uložením majetkových trestních sankcí. Postavení zástavních věřitelů, jakožto zúčastněných osob, se však citovaný zákon nikterak nedotýká, a proto tyto, na rozdíl od poškozených, nemohou prostřednictvím uvedeného předpisu nárokovat své pohledávky ze zpeněženého majetku. Vzniká tak zjevná nerovnost v postavení poškozeného a zástavního věřitele. Oba byty dotčené uloženým trestem nemají žádnou souvislost s předmětnou trestnou činností, neboť byly pořízeny před dobou jejího spáchání. Odvolatel je tedy přesvědčen, že pokud zákonná úprava bezdůvodně vylučuje uspokojení zástavních věřitelů na úkor jiných subjektů ze zpeněžení majetku tím, že v § 41 zákona o majetku ČR stanovuje, že pravomocně uloženým trestem propadnutí majetku dochází k zániku zástavního práva a současně zástavnímu věřiteli nepřiznává, na rozdíl od poškozeného, pozici oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 59/2017 Sb., musí na uvedený nedostatek reagovat soudy tím, že při ukládání dané sankce budou pečlivě zvažovat, zda uloženým trestem nedojde k vyloučení uspokojení zástavního věřitele. Závěrem odvolatel opakuje přesvědčení, že účelu trestního řízení by bylo dosaženo i bez uložení trestu propadnutí majetku uvedených nemovitostí, kdy vzhledem k probíhajícím exekučním řízením a rovněž vysoké náhradě škody, k jejichž náhradě byl obžalovaný zavázán, [jméno] [příjmení] o zastavené nemovitosti, stejně jako o veškerý svůj další majetek, přijde.

73. Posledním doplněním ze strany zúčastněných osob pak bylo sdělení ze dne 1. 12. 2022, jímž zmocněnec zúčastněných osob informoval odvolací soud o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č.j. [anonymizováno], o úpadku obžalovaného [jméno] [příjmení], na jehož majetek byl prohlášen konkurz. V souvislosti s výše uvedeným bylo poukázáno na význam takovéto skutečnosti pro probíhající trestní řízení, a to s ohledem na ustanovení insolvenčního zákona, jakož i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nelze po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Mezi tyto je třeba řadit mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, za něž je třeba považovat též peněžité tresty a pohledávky vyplývající z trestu propadnutí věci. Takovýto trest nelze za trvání insolvenčního řízení vykonat, a proto je v takovém případě na místě výrok o trestu propadnutí části majetku zrušit.

74. Zmocněnec zúčastněných osob na výše uvedeném názoru setrval i v průběhu svého vyjádření v rámci veřejného zasedání konaného vrchním soudem. Odkázal na výše uvedená podání, za zdůraznění praxe Ústavního soudu vyjádřené v jeho rozhodnutí, sp.zn. III. ÚS 84/2020, přičemž s ohledem na vyslovený úpadek [jméno] [příjmení] a jasnou dikci insolvenčního zákona, jakož i dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, navrhl zrušit napadený rozsudek v části uložení trestu propadnutí části majetku obžalovanému [příjmení].

75. Konečně je třeba též poukázat na vyjádření obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] učiněná ve vztahu k odvolání státního zástupce v jejich neprospěch. Obžalovaný [jméno] [příjmení] (č.l. 74) v prvé řadě konstatoval, že výrok soudu prvního stupně považuje za správný, když nalézací soud provedl podrobné dokazování, provedené důkazy řádně vyhodnotil a na základě nich učinil odpovídající skutková zjištění, resp. vyvodil správné právní závěry. Samotný opravný prostředek státního zástupce obžalovaný považuje za zaměřený výhradně proti způsobu hodnocení některých důkazů ze strany nalézacího soudu. Z opravného prostředku přitom není zřejmé, jaké konkrétní vady odvolatel, ať již rozsudku samotnému či řízení, které mu předcházelo, vytýká. Pokud je poukazováno na tzv. „pokles cen v řetězci“, tedy předpoklad, že [právnická osoba] měla být součástí řetězce podnikatelských subjektů krátících daň, takováto skutečnost nebyla prokázána. Obžalovaný je přesvědčen, že sám svými tvrzeními potvrdil standardnost marží, jakož i tržních cen [právnická osoba], kdy tyto závěry jsou ostatně obsaženy též v rámci znaleckého posudku [právnická osoba], jež konstatoval, že ceny vyváženého zboží za [právnická osoba] byly obvyklé a neodlišující se od srovnávaného vzorku. Znalecký ústav rovněž uvedl, že na základě vývoje hospodaření [právnická osoba] v letech 2010 až 2013 je možné konstatovat stabilní a vyrovnaný vývoj s růstovým trendem ve všech klíčových ukazatelích. Proto, pokud by byly úvahy odvolatele o jakémsi „poklesu cen v řetězci“ relevantní, zjevně by se tento „benefit“ již netýkal [právnická osoba]. Dále byl též rozveden obsah výpovědi odsouzeného [jméno] [příjmení]. Ten patřil k osobám postaveným ve vyšších stupních hierarchie organizované zločinecké skupiny a od počátku trestního řízení své protiprávní jednání popíral. Teprve ve fázi řízení před soudem svou trestnou činnost doznal, nicméně bylo poukázáno, že v dané době stál v postavení prověřované či obviněné osoby i v jiných trestních řízeních. Pro výše uvedené je proto třeba prověřovat věrohodnost některých jeho údajů. Odsouzený [příjmení] k osobě obžalovaného [příjmení] uvedl, že dle jeho informací a vědomostí obžalovaný nebyl účasten na žádné trestné činnosti, o této nevěděl, resp. vědět nemohl, a rovněž nikdo ze zúčastněných osob jmenovaného nezná. [Jméno] [příjmení] tak pouze zopakoval skutečnosti, které byly nadevší pochybnosti prokázány v dané fázi trestního řízení. Současně však obžalovaný zdůraznil, že z obsahu výpovědi [jméno] [příjmení] lze vysledovat vysokou míru snahy o kriminalizaci jednání svědka [jméno] [příjmení], který vystupoval jako vedoucí oddělení zahraničního obchodu [právnická osoba] a člen představenstva. Přes skutečnost, že řada údajů a informací uváděných ve vztahu k [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] je fakticky vyvrácena provedeným dokazováním, odsouzený se snažil „zatáhnout“ do trestné činnosti alespoň [právnická osoba] jiným prostřednictvím než přes [jméno] [příjmení]. [Příjmení] se rovněž stavěl do role jakéhosi odborníka na posouzení konkurenceschopnosti cen, přičemž jeho závěry však představují pouze „přetlumočení“ totožných stanovisek odvolatele. Dalším argumentem odvolatele je, že organizovaná zločinecká skupina průběžně měnila společnosti dodávající do [právnická osoba], přičemž po [právnická osoba] se jednalo o [právnická osoba]. Rovněž se zabývá otázkou, jaká vozidla byla používána k dopravě zboží. Obžalovaný v tomto ohledu poukázal na soubor dokumentů nazvaných „Komentář k řádku 13A k výzvě FÚ bod B“, který obsahuje komunikaci související se zahájením obchodních vztahů mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], včetně komunikace s portálem Handelot. V jeho obsahu jsou také popsány veškeré okolnosti zahájení dané spolupráce. Jak vyplynulo v průběhu trestního řízení, správce daně - Finanční úřad v [obec], již od zahájení úkonů trestního řízení nadstandardně komunikoval s orgány činnými v přípravném řízení a jestliže byl tedy nadepsaný dokument předložen správci daně, museli se s ním seznámit také tyto orgány. Z daného vyplývá, že k prvním kontaktům mezi společnostmi [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] došlo právě přes platformu Handelot. Pokud se týká argumentace odkazující na existenci údajného místa vykládky [obec] - [obec] s tím, že tento fakt koresponduje s nálezy CMR, není zřejmé, co je takovýmto nálezem míněno. Znalecký ústav [právnická osoba] se v závěru o místu vykládky v dané lokalitě řídil pouze několika předloženými listinami, nikoliv však dalšími podstatnými důkazy. Proto místa vykládky zboží deklarovaného na nákladových listech CMR v lokalitě [obec] - [obec] jsou patrně simulovaná a zboží ve skutečnosti nebylo vykládáno. Znalecký ústav vycházel při své činnosti výhradně z obsahu zkoumaných nákladových listů, aniž by se zabýval např. jejich věrohodností a kontextem. V tomto ohledu tedy učinil nesprávné závěry o tom, že by v obci [obec] bylo vyloženo několik přímo spárovatelných dodávek s těmi pro [právnická osoba]. Obžalovaný tedy zjistil, že žádný z uváděných mezinárodních nákladových listů neobsahuje identifikaci [jméno] [příjmení] jako přebírajícího. Na skutečnost, že takovouto osobou je definován [jméno] [příjmení], coby přebírající, orgány činné v přípravném řízení nikterak nereagovaly, přičemž teprve následně bylo uvedeno ve stanovisku státního zástupce, že důvod této chyby je dán nesprávným přiřazením čísla občanského průkazu na CMR s číslem občanského průkazu [jméno] [příjmení]. Nebyl však vysvětlen způsob, jakým k tomuto došlo. Nepodložené a vykonstruované závěry o meziskladu v obci [obec] fungujícím pro [právnická osoba] tak vedly státního zástupce ke zpochybnění věrohodnosti celkem pěti zcela bezúhonných svědků. Obžalovaný následně poukázal na výklad termínu „přesouvání palet“, kdy i tento postrádá oporu jak v provedeném dokazování, tak v obecně známých skutečnostech a v elementárních zásadách logiky. V tomto směru bylo odkázáno na pregnantní závěr nalézacího soudu, když vyslovil, že slovní spojení „přisouvání palet“ nevylučuje standardní podnikání. Obžalovaný též poukázal na podle něj nelogičnost v obsahu odvolání státního zástupce, kdy tento na jedné straně poukazuje, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že [právnická osoba] se na činnosti organizované zločinecké skupiny přímo neúčastnila, avšak současně má za to, že z důkazů, na něž poukazuje, se [právnická osoba] vědomě účastnila obchodů s organizovanou zločineckou skupinou a obžalovaný [příjmení] o této skutečnosti věděl. Tyto úvahy pak dle jeho názoru překračují hranici srozumitelnosti. Pokud se týká odposlechu telefonátu uskutečněného mezi obžalovaným [příjmení] a [jméno] [příjmení] ze dne 3. 9. 2012, ve spojitosti s výslechem obžalovaného [jméno] [příjmení] dne 5. 9. 2012 u Finančního úřadu v [obec], i v tomto směru bylo provedeno vyčerpávající dokazování a obžalovaný se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Uvedený telefonní hovor nesvědčí o žádné nestandardní obchodní spolupráci mezi dotčenými subjekty, resp. v něm zmíněnými společnostmi, což podle jeho názoru potvrdilo též rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 9 Af 82/2016. Jestliže státní zástupce zmiňuje problematiku vztahu mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] z roku 2007, v níž dovozuje závěry o údajném ovlivňování svědků ve prospěch [právnická osoba], tato věc s nyní projednávanou trestní věcí nesouvisí a obžalovaný ji považuje za argumentační faul. Po připomenutí skutkového děje doplňuje, že policejní orgány nezjistily, že by v dané materii došlo k porušení trestního zákona v ČR a zcela zamlčuje, že to byli právě představitelé [právnická osoba] v čele s obžalovaným, kdo oznámili podezření ze spáchání trestné činnosti. Ve správním řízení před Městským soudem v Praze nebyly řešeny daňové podvody, nýbrž oprávněnost rozhodnutí správce daně, který kvůli administrativní chybě zaměstnance [právnická osoba] odmítl uznat nárok na odpočet DPH při vývozu zboží do jiného členského státu EU. Byl to právě obžalovaný, který zaslal policejnímu orgánu dne 18. 4. 2013 návrh na doplnění dokazování, a to připojením předmětného trestního spisu. Jeho úmyslem bylo dokladovat absenci vlastní subjektivní stránky jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Stejně tak nejsou předmětem projednávané trestní věci obchodní vztahy mezi společnostmi [jméno] [příjmení], [právnická osoba] a [právnická osoba] (obě posledně uvedené ve Slovenské republice), což ostatně dovodil také nalézací soud. Skutková tvrzení odvolatele pak představují selektivnost výběru a hodnocení konkrétních skutečností důležitých pro rozhodnutí. V tomto ohledu bylo poukázáno na výpověď svědka [jméno] [příjmení], který nemluvil ve své svědecké výpovědi ze dne 18. 3. 2014 pravdu. Na základě procesní iniciativy obžalovaného byl jmenovaný opětovně vyslechnut, přičemž si rozpomněl na skutečnost, že nakupoval zboží od [právnická osoba] a potvrdil pravost svého podpisu na dokumentech, jakož i pravost otisku razítka [právnická osoba]. Skutečnosti uváděné obžalovaným rovněž potvrdil svědek [jméno] [příjmení]. Skutečnost, že obchodní vztahy obou slovenských společností nevykazovaly znaky protiprávnosti, byla ostatně dokladována samotným správcem daně, který příslušnou daňovou kontrolu uzavřel se závěrem „bez závad“. K úvahám, které směřují k dispozici [právnická osoba] s daňovými přiznáními [právnická osoba], obžalovaný upozornil, že tato problematika souvisí s obsahem některých záznamů telekomunikačního provozu, a to mezi ním a [jméno] [příjmení]. Z uvedeného je zcela zřejmé, jakým způsobem se do dispozice [právnická osoba] tyto dokumenty dostaly, neboť byly připojeny v daňovém řízení [právnická osoba] před Finančním úřadem v [obec] správcem daně a staly se tak součástí spisového materiálu přístupného mimo jiné zmocněnci [právnická osoba] [jméno] [příjmení]. Rovněž bylo vysvětleno, že některé dokumenty poskytl představitelům [právnická osoba] pro účely daňového řízení přímo [jméno] [příjmení], jednatel společnosti [příjmení], a pokud odvolatel argumentuje skutečností, že rovněž obžalovaný [jméno] [příjmení] mohl eventuálně disponovat některými informacemi o [právnická osoba], nelze zapomenout, že posledně jmenovaný vystupoval jako zmocněnec [právnická osoba] v daňovém řízení u správce daně v [obec]. Jestliže je odvolatel přesvědčen, že pokud obžalovaný [jméno] [příjmení] prováděl přepravu pro [právnická osoba], z čehož dovozuje usvědčující důkaz proti obžalovanému, nalézací soud výstižně uvedl, že tato skutečnost nepotvrzuje něco hmatatelného v dokazování o závěru státního zástupce, že tímto mohlo hypoteticky dojít k prozrazení odběratele svému dodavateli. Nelze opomenout, že obžalovaný [příjmení] zboží ze [právnická osoba] odvážel pouze ve třech případech, avšak v těchto [právnická osoba] přepravu nezajišťovala, a tedy ani neobjednávala či neplatila. Zcela mimo realitu pak stojí úvahy odvolatele o tom, že [právnická osoba] nepřijala žádná opatření, která by měla zabránit tomu, aby se společnost do budoucna nezapojila do tohoto typu obchodu. Bylo připomenuto, že společnost vyvinula maximální možné úsilí již v průběhu projednávaných obchodních případů a v reakci na záměrné nekonkrétní vyjádření představitelů Finančního úřadu v [obec], kdy realizovala vysoce nadstandardní preventivní opatření v souvislosti nejen s obchodními vztahy se [právnická osoba]. Zde docházelo například k ověřování IMEI čísel, a to z vlastní iniciativy společnosti. Dále byly správci daně pravidelně zasílány informace o naskladňování či vyskladňování zásilek. Rovněž došlo k využívání ověřování platnosti VAT Numbers, které představitelé společnosti ověřovali z veřejně dostupných zdrojů VIES, což je internetová aplikace provozovaná orgány Evropské unie. Toto ověřování pak bylo duplicitně činěno i individuálními dotazy k ministerstvu financí. Nelze též přehlédnout již dříve zmiňovaný postup ve vztahu k rakouské [právnická osoba] v podobě trestního oznámení. Je tedy otázkou, jaká další opatření, způsobilá zabránit v budoucnu tomu, aby se [právnická osoba], byť nevědomky, nezapojila do daňových podvodů, si odvolatel představuje. Závěrem pak obžalovaný shrnuje, že průběh přípravného řízení v této trestní věci byl poznamenán řadou procesních vad v postupech orgánů v něm činných. Tato pochybení souvisela s aktivitou pracovníků Finančního úřadu v [obec]. Obsah trestního oznámení, resp. formulace a výroky v něm uváděné, hodnotil jako zavádějící, ba vědomě pravdivé. V tomto ohledu lze tedy mít za to, že sami pracovníci finančního úřadu se mohli dopustit trestné činnosti. V daném směru policejní orgán i státní zástupce zvolili nekritický přístup k tvrzením pracovníků finančního úřadu. Pokud byly ve fázi přípravného řízení doloženy určitá zjištění věcného charakteru či interpretovány záznamy obsahů telekomunikačních provozů, ukázalo se následně, že není jisté, odkud se takováto zásadní zjištění vzala, resp. že odposlechy obsahující možnost určité interpretace neexistují. V rámci závěrečného návrhu obžalovaný navrhl, aby vrchní soud odvolání státního zástupce zamítl, stejně jako stížnost proti usnesení o zamítnutí návrhu na zabrání věci zúčastněné osoby - [právnická osoba].

76. V rámci veřejného zasedání konaného vrchním soudem obžalovaný prostřednictvím svého obhájce plně odkázal na shora rozvedené písemné vyjádření k opravnému prostředku státního zástupce a navrhl tento zamítnout. Dle jeho přesvědčení není splněna podmínka existence řady, byť nepřímých důkazů svědčících o vině obžalovaného. Státní zástupce ve svých tvrzením toliko opakuje skutkové závěry obžaloby a nikterak nepolemizuje se závěry soudu prvního stupně. Vzhledem ke shodnému zastoupení i ve vztahu ke zúčastněné [právnická osoba] bylo konstatování správnosti postupu soudu prvního stupně totožné, stejně jako závěrečný návrh, aby odvolání státního zástupce, stejně jako jeho stížnost do rozhodnutí o nezabrání věci, byly zamítnuty.

77. Obžalovaný [jméno] [příjmení] (č.l. 74) rovněž vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně. Má za to, že bylo prokázáno, že nikoho ze spoluobžalovaných nikdy dříve neviděl, s nikým nekomunikoval, ani nebyl nikým řízen či nikoho sám neřídil. Rovněž nevyužíval program Silentel a neměl kontakt na žádného ze spoluobžalovaných. Tito o obžalovaném nikdy neslyšeli, ani jej neviděli a nebyly zajištěny relevantní poznatky z domovních prohlídek či výslechu svědků. Pokud se týká spoluobžalovaného [příjmení], tento rovněž uvedl, že s obžalovanými nikdy nejednal a státní zástupce pak účelově překroutil obsah jeho výpovědi k jediné schůzce, která byla zmíněna, a to mezi [příjmení], [jméno] a jednatelem [právnická osoba]. Obžalovaný byl vtažen do trestního řízení pouze proto, že byl po určitou dobu jednatelem [právnická osoba]. Za lživé označil tvrzení státního zástupce, že se měl prezentovat obhajobou, že více než devět let ve funkci jednatele nic nedělal. Naopak jeho činnost ve společnosti byla prokázána a vysvětlena. Byl zaměstnancem [právnická osoba] po dobu zhruba deseti let, po celou dobu pracoval pro společnost na základě pracovní smlouvy jako projektant - stavbyvedoucí, po nějaké době byl majiteli požádán, aby se stal jednatelem. Této žádosti vyhověl a následně plnil své povinnosti zcela řádně. V dubnu roku 2011 se mu narodila dcera, jíž bylo následně diagnostikováno těžké onemocnění, v jehož důsledku v roce 2013 bohužel zemřela. Po celou dobu jejího života obžalovaný společně s manželkou věnovali dceři veškerý čas a přizpůsobili jí dosavadní život. V tomto směru omezil své ostatní aktivity, včetně pracovních. Při své činnosti pak vycházel z dokladů, které mu byly předloženy příslušnými pracovníky, které v rámci svých možností prověřoval. Firma fungovala normálně, vyráběla a on nic nekalého nezaznamenal. Obžalovaný má za to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že o organizované skupině a předmětných skutečnostech nic nevěděl, ani vědět nemohl. Finanční správě řádně sdělil, kdo, tedy které osoby, za [právnická osoba] příslušné objednávky řešily. U zboží, které je předmětem obžaloby, se nejedná o samotné světlíky, které společnost vyráběla, ale pouze některé ovládací komponenty určené pro jejich výrobu. Cena těchto komponentů ve finální ceně celého světlíku zcela zanedbatelnou částí ve výši okolo tří procent. Představa státního zástupce, že jednatel fungující společnosti, jakou [právnická osoba] byla a o její velikosti bude osobně vše řešit a má představu o nákupu všeho, co předmětná společnost potřebuje, počínaje kancelářskými potřebami až po marginální součástky, je zcela nerealizovatelná. Veškeré zboží, které je předmětem obžaloby, bylo vždy společností dodáno a použito při výrobě světlíků. V žádném případě se tak nejednalo o fiktivní obchody. Dále má obžalovaný za to, že pokud státní zástupce odkazuje na materiál od [právnická osoba], z něhož má být zřejmé, že obžalovaný musel vědět o účelovém navyšování ceny, nic takového nebylo prokázáno. Jako jednatel byl coby kontaktní osoba uváděn čistě formálně, což je běžné. V daném případě se [právnická osoba] nikdy nejednal, státní zástupce tedy konstatuje určitá fakta, k nimž ale neuvádí žádná další tvrzení. To je případ např. výpovědi svědka [jméno] [příjmení], že k převodu podílu v [právnická osoba] byl požádán obžalovaným. Výpověď daného svědka však potvrzuje nevinu obžalovaného, neboť svědek se o osobě obžalovaného ve vztahu k vytýkaným obchodu nezmínil. Za podstatnou skutečnost, kterou státní zástupce podle obžalovaného ignoruje, je třeba mít i fakt, že jestliže je obžalovanému kladeno za vinu krácení daně z příjmu právnických osob za rok 2011, k čemuž mělo dojít uplatněním neoprávněného navýšení nákladů pro daný rok v daňovém přiznání u Finančního úřadu v [obec] III. pro zdaňovací období roku 2011, a to dne 16. 6. 2012, pak v této době již obžalovaný nebyl jednatelem a podání tohoto daňového přiznání nemohl jakkoliv ovlivnit. Současně obžalovaný uvedl, že nebylo nikterak prokázáno, že by se [právnická osoba] se podílela na nezákonném jednání. Navrhl proto, aby odvolací soud opravný prostředek státního zástupce jako nedůvodný zamítl.

78. Na výše uvedené argumentaci obžalovaný prostřednictvím svého obhájce plně setrval i v průběhu konaného veřejného zasedání, když odkázal na učiněné písemné vyjádření, včetně závěrečného návrhu.

79. V rámci veřejného zasedání odvolací soud přistoupil jak z vlastní iniciativy, tak k návrhu procesních stran, k doplnění dokazování. Jedná se především opisy z evidence Rejstříku trestů ve vztahu ke všem obžalovaným (č.l. 74), jejichž obsah oproti řízení před soudem prvního stupně nedoznal relevantních změn. Dále pak ve vztahu k uloženému trestu propadnutí části majetku obžalovanému [jméno] [příjmení] byla jednak vyžádána zpráva [jméno] [příjmení] [příjmení] (č.l. 74) k informacím o hypotečním úvěru [číslo] který u předmětné bankovní instituce byl čerpán obžalovaným [jméno] [příjmení], a jehož nesplacený zůstatek ke dni 15. 9. 2022 činí 715 881,20 Kč, kdy současně v rámci daného úvěru bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu [obec], katastrální území [obec]- byt v bytovém domě [adresa], včetně spoluvlastnických podílů. Dále byly ze strany zúčastněných osob doloženy listinné materiály související s uzavřením smlouvy o úvěru mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], jejímž jednatelem byl obžalovaný [jméno] [příjmení], a který se v souvislosti se zajištěním úvěrové smlouvy bianco směnkou, jejímž byl směnečným rukojmím, stal spoluručitelem daného úvěru. Jedná se jak o samotné smluvní materiály, tak vývoj pohledávky, jejíž nesplacení vedlo k exekuci vůči obžalovanému [příjmení] a následnému postoupení pohledávky [právnická osoba], až po rozhodnutí Městského soudu v Praze o úpadku jmenovaného (č.l. 74, 74615-74645, 74738-74757, 74759-74800, 75040 75042). V neposlední řadě ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] byl proveden důkaz potvrzením věznice o zaměstnání jmenovaného (č.l. 74). Obsahu a vyhodnocení těchto důkazů, jakož i dalším důkazním návrhům, které byly procesními stranami uplatněny v rámci odvolacího řízení, a o nichž odvolací soud rozhodl zamítavým usnesením, bude věnována pozornost v pozdějších pasážích odůvodnění tohoto rozhodnutí. Přípustnost odvolání 80. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, přezkoumal z hledisek § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

81. V prvé řadě je možno zdůraznit, že nebyly shledány podmínky pro zamítnutí nebo odmítnutí některého z podaných opravných prostředků uvedené v § 253 tr.ř., neboť všichni odvolatelé učinili své opravné prostředky jako osoby oprávněné ve smyslu § 246 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr.ř. Všechna uvedená odvolání byla podána ve lhůtě stanovené v § 248 odst. 1 tr.ř. a byla odůvodněna způsobem, který respektuje ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. Souhrnně lze tedy konstatovat, že odvolání byla podána řádně a včas. Řádnost a včasnost podaného odvolání přitom vrchní soud konstatuje též ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení]. Jmenovaný podal opravný prostředek proti rozsudku krajského soudu bezprostředně po jeho vyhlášení, tedy u hlavního líčení konaného dne 20. 11. 2020 (č.l. 73748 verte). Vzhledem k absenci následného odůvodnění odvolání byl obhájce obžalovaného Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] vyzván krajským soudem k odstranění vad odvolání (č.l. 74), kterou obdržel dne 21. 2. 2022, přičemž na tuto bylo reagováno žádostí obžalovaného ze dne 25. 2. 2022 o prodloužení lhůty, v níž obžalovaný pouze rekapituloval, že napadá rozsudek v plném rozsahu do všech jeho výroků a formálně zmínil odvolací důvody rozvedené v § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že daná výzva byla adresována toliko obhájci obžalovaného, kdy takovýto postup ve světle rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003) nepostačuje k postupu podle § 253 tr.ř., ale musí být učiněno i vůči samotnému obžalovanému, vyrozuměl vrchní soud [jméno] [příjmení] o dané skutečnosti, kdy toto doručení proběhlo dne 7. 7. 2022, na což obžalovaný následně reagoval svým sdělením ze dne 19. 7. 2022, v němž kromě již dříve uvedených obecných náležitostí brojil proti absenci úplného překladu napadeného rozsudku, jakož i dalším skutečnostem, které již lze považovat za řádné odůvodnění opravného prostředku. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud dospěl k názoru, že i v případě obžalovaného [příjmení], byť z jeho strany došlo fakticky ke značnému prodlení v odůvodnění opravného prostředku, je na místě, aby jeho odvolání bylo podrobeno věcnému přezkumu. Závěry odvolacího soudu k procesním otázkám postupu orgánů činných v trestním řízení 82. Po přezkoumání věci odvolací soud konstatuje, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí závažnými procesními vadami uvedenými v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť byla plně respektována příslušná ustanovení trestního řádu, zejména týkající se řádného objasnění věci a dodržení práva obžalovaných na obhajobu. Obžalovaní byli od počátku trestního řízení zastoupeni obhájci, kterým bylo umožněno účastnit se všech procesních úkonů přípravného řízení a řízení před soudem. Obžalovaní i jejich obhájci měli možnost osobně se účastnit též hlavního líčení před nalézacím soudem, u kterého mohli využít všech svých práv, počínaje právem vyjádřit se k věci, která jim byla kladena za vinu a účastnit se na prováděném dokazování. To pak bylo rovněž provedeno za respektování zákonných ustanovení a při dodržení zásady ústnosti a bezprostřednosti.

83. Již v tomto směru však byly ze strany obžalovaných uplatněny námitky směřující do existence podstatných vad řízení, které dle jejich názoru rozsudku předcházely, a které směřovaly do porušení jejich práva na obhajobu či zákonnosti postupu soudu v rámci hlavního líčení.

84. Obžalovaní tak shodně v prvé řadě poukázali na nepřiměřenou délku trestního řízení, a to jak z hlediska obecného zásahu do jejich práv a rovněž jako skutečnosti, kterou je třeba zohlednit při ukládání trestu (této materii soud bude věnovat pozornost později), kdy specifická námitka ze strany obžalovaného [příjmení] a obžalované [příjmení] směřovala rovněž do nepřiměřené doby, po kterou byl vypracován napadený rozsudek.

85. Odvolací soud konstatuje, že požadavek rychlosti trestního řízení náleží mezi základní zásady trestního řízení, přičemž takovýto postup neochvějně představuje významnou záruku na řádném objasnění projednávané věci a s ohledem na to je jedním ze stěžejních požadavků, které ovlivňují správné a spravedlivé rozhodnutí trestní věci. Nerespektování této zásady se přitom projeví ve dvou základních rovinách. Jednou z nich je vliv rychlosti trestního řízení na proces dokazování, kdy průtahy vyvěrající z řízení negativně ovlivňují schopnost zajištění adekvátních důkazů, co do jejich kvality a množství. Druhým aspektem je zásah do osobnostních práv jedince, a to nejen v pozici obviněného, ale též např. poškozeného či zúčastněné osoby, neboť je třeba si uvědomit, že trestní řízení je procesem projednání nejzávažnějších protiprávních jednání, která významně zasahují do zákonem chráněných práv a zájmů různých subjektů. Nejen zákonodárce, ale též ustálená soudní praxe, proto zdůrazňují nutnost projednání věci, v co možná nejkratší době tak, aby zásah do práv jedince, která jsou dotčena určitým jeho postavením v rámci trestního řízení, byl co nejmenší. Zvláštní pozornosti v rámci trestního řízení náleží těm jeho typům, kde dochází k výraznému a mimořádnému zásahu do práva na osobní svobodu, tedy typicky k řízení, v nichž je obviněný omezen na osobní svobodě vazebním institutem či kde mu hrozí výrazný trest odnětí svobody. Mezi tyto řízení bezesporu patří právě projednání věci před krajským soudem, coby soudem prvního stupně. To je případ i nyní projednávané trestní věci, v níž obžalovaní byli i s ohledem na ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku ohroženi trestem odnětí svobody přesahujícím výměru deseti let. Nelze též opomenout, že také v tomto trestním řízení byly v určité jeho fázi někteří z obžalovaných vazebně omezeni na osobní svobodě. Nyní projednávaná trestní věc obsahuje dle závěrů soudu prvního stupně trestnou činnost zasahující do období od 1. 1. 2010 do 9. 1. 2013. K zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu, č.j. OKFK-866-746/TČ-2012-252501, došlo dne 21. 3. 2013. Obžaloba byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, podána ke Krajskému soudu v Ostravě dne 16. 11. 2016. Hlavní líčení před krajským soudem probíhalo v období od 1. 12. 2017 až do 20. 11. 2020. Do doby meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně přitom trestní spis čítal 73 752 listů základního materiálu a k tomu další rozsáhlé přílohové dokumenty a dále připojené trestní spisy v jiných věcech. Obžaloba byla směřována celkem vůči 13 fyzickým osobám, kdy dvě z nich, obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli státními příslušníky Polské republiky. V případě posledně jmenovaného bylo zapotřebí zajištění tlumočnických a překladatelských služeb. Dále nelze opomenout, že v průběhu hlavního líčení se obžalovaný [příjmení] stal pro soud nekontaktním, neboť uprchl z území České republiky. V souvislosti s tím pak bylo další trestní řízení proti jmenovanému vedeno jako proti uprchlému. Rozsudek soudu prvního stupně byl vypracován a zaslán stranám dne 15. 12. 2021, čítaje 187 stran. S ohledem na již výše uvedené bylo třeba zajištění jeho překladu do polského jazyka, který byl soudu k dispozici dne 28. 2. 2022 Trestní věc byla následně předložena odvolacímu soudu dne 8. 3. 2022, který konal veřejné zasedání ve dnech 5. a 6. 12. 2022. V uvedené době již trestní spis čítal 75064 listů, a to i z důvodu opakovaného doplňování odůvodnění odvolání procesními stranami, či jejich vyjádření k opravným prostředkům jiných osob, kdy tento materiál v řadě případů přesahoval desítky stran textu. Po takovémto chronologickém výčtu odvolací soud uvádí, že jak z hlediska počtu obžalovaných, tak obsahu spisového materiálu, se jedná o vysoce nadstandardní trestní věc, co do jejího rozsahu. K tomu je též třeba připočítat fakt, že se i jedná o projednání daňové trestné činnosti, páchané organizovanou zločineckou skupinou, kdy takováto povaha věci sama o sobě nese poměrně značný stupeň latence, a proto její odhalování a následné projednání v obdobných případech vyžaduje delší časový úsek, než je tomu u typově odlišné trestné činnosti. Toto je dáno nejenom složitostí odhalení tvrzeného řetězce obchodních společností, které se na trestné činnosti podílejí, tak co do počtu osob, a to nejenom obviněných, ale i dalších (svědků, znalců), které je třeba vyslechnout a jež mnohdy vystupují, např. v pozicích tzv. bílých koňů, jejichž identifikace a možnosti kontaktování jsou limitované. Současně nelze opomenout, že trestná činnost zasahuje též území jiných států, minimálně co do zjištění obchodních vazeb při nákupu či prodeji zboží mimo území České republiky, což si vyžaduje rovněž realizaci mezinárodní policejní či justiční spolupráce, kterou lze rovněž označit za časově náročnou (v rámci přípravného řízení byla realizována dožádání jak v rámci evropských zemí, a to do Slovenské republiky, § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2010, Bulharska, § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2011, Estonska, Lotyšska, Maďarska, Francie, Nizozemska, Německa, Norska, Polska, Rakouska, Rumunska, § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2008, Španělska, Švýcarska, Velké Británie, Chorvatska, § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2019, § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2014, na § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2013, Kypr a Maltu, tak i mimoevropských destinací - Honk Kong, Singapur, Kuvajt, Izrael, USA). Takto obsáhlý výčet zemí oslovených policejním orgánem k poskytnutí součinnosti v trestním řízení je dle odvolacího soudu jedním ze zřejmých důvodů délky trestního řízení, a to nejen v jeho přípravné fázi, ale pro množství zajištěných materiálů i řízení před soudem.

86. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Vítězslav Božoň byl v období od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 a následně od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 dočasně přidělen k Vrchnímu soudu v Olomouci, kdy zejména první uvedené období ovlivnilo dobu vypracování napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba uvést, že stáže, které probíhají mezi soudy, jsou plánovány dlouhodobě a tento proces ovlivňuje chod obou dotčených soudů. Je tedy obtížné si představit, že pokud předseda senátu meritorně skončí projednávanou věc těsně před odchodem na stáž k vyššímu soudu, je schopen tuto skutečnost ovlivnit, např. zrušením dočasného přidělení, neboť toto by se dotklo chodu obou organizací. Mimo to dočasné přidělení po dobu šesti měsíců bylo z hlediska faktických možností zapojení se do činnosti vrchního soudu zcela minimální, kdy jakákoliv kratší stáž, nejen u vrchního, ale u jakéhokoliv soudu, je v podstatě bezvýznamná.

87. Pro výše uvedené proto odvolací soud uzavírá, že nyní projednávaná věc je z hlediska svého trvání sice skutečně časově nadstandardní, když od ukončení páchání tvrzené trestné činnosti uběhlo do doby rozhodnutí soudu prvního stupně necelých osm let a v době rozhodování odvolacího soudu se tato doba blížila již délce deseti let, avšak na druhou stranu je stejně tak možno hovořit o zcela nadstandardním či nestandardním rozsahu projednávané trestné činnosti, ať už co do osob obžalovaných, množství svědků, listinných materiálů a složitosti její podstaty. Jestliže proto fáze přípravného řízení trvala přibližně tři roky, není takovýto časový úsek při porovnání s obdobnými kauzami nikterak odlišný. Stejně tak doba jednoho roku, která uplynula od podání obžaloby státním zástupcem ke krajskému soudu, do nařízení hlavního líčení, je podle názoru odvolacího soudu zcela přiměřená, když takovýto časový úsek, který je nezbytný k pečlivému nastudování rozsáhlého spisového materiálu, jakož i obeslání množství procesních stran a učinění dalších úkonů souvisejících se zdárným průběhem hlavního líčení, není nikterak vybočující z obdobné praxe. K tomuto je třeba připomenout, že v době soudní fáze trestního řízení již věc nebyla vedena jako vazební, a proto nalézací soud musel ve své činnosti důsledně zvažovat potřebu projednání jiných případů, které mu byly přiděleny. Hlavní líčení pak probíhalo po dobu tří let, přičemž do jeho trvání, jak již bylo uvedeno výše, zasáhly určité nepříznivé skutečnosti, např. v podobě uprchnutí obžalovaného [příjmení] či průběh pandemie Covid-19 a opatření s nimi souvisejícími. Byť obžalovaní uvádějí, že v daném směru se pandemická opatření dotkla toliko dvou hlavních líčení, i v tomto směru nelze takovou skutečnost opomíjet, neboť stále představuje objektivní překážku v konání hlavního líčení, potřebu zajistit nový termín a obeznámit s ním procesní strany při zachování zákonných lhůt. Konečně, pokud se týká vyhotovení rozhodnutí, i zde vrchní soud musí konstatovat, že byť doba jednoho roku představuje v rámci trestního řízení, a to i na krajské úrovni coby soudu prvního stupně, nadprůměrnou délku vyhotovení rozhodnutí, ze spisového materiálu vyplývá, že prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí bylo vždy náležitě odůvodněno předsedou senátu a povoleno zákonným způsobem ze strany vedení soudu. Do celé délky pak přibyla překážka dočasného přeložení předsedy senátu k vrchnímu soudu a pochopitelně též již několikrát opakovaná složitost celé věci, která vyústila ve vypracování rozsáhlého rozsudku čítajícího 187 stran. K tomuto bylo třeba zajistit jeho překlad, a to vše za situace, kdy soud musel zajišťovat průběh dalších řízení, případně vedlejších úkonů souvisejících s projednávanou věcí. Souhrnně tedy odvolací soud uzavírá, že námitku obžalovaných týkající se jimi tvrzených průtahů v trestním řízení, ať již co do jeho samotné délky či doby vypracování rozsudku, neshledal důvodnou a soud prvního stupně svým postupem nikterak nezasáhl nepřiměřeným způsobem do práv procesních stran, zejména do práva obžalovaných na spravedlivé a rychlé projednání věci.

88. Je rovněž třeba doplnit, že žádná ani vnitrostátní úprava či mezinárodní dokumenty, příp. rozhodovací praxe vnitrostátních či mezinárodních soudů, nestanovují určitou obecně závaznou dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení. V tomto ohledu lze poukázat též na velmi přiléhavou a obsáhlou argumentaci Ústavního soudu (např. nález ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 1 ÚS 1531/11). Ústavní soud zde ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zastává potřebu volby individuálního přístupu ke konkrétním okolnostem případu, přičemž poukazuje, že dřívější představa, která za nepřiměřeně dlouhé považuje řízení, jehož délka přesáhne šest let, nemůže být paušalizována. Dané rozhodnutí zdůrazňuje základní kritéria, která je třeba užít při zkoumání konkrétních okolností daného případu, mezi něž řadí složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů, význam řízení pro stěžovatele a počet stupňů soudní soustavy. Tyto podmínky jsou akceptovány rovněž Evropským soudem pro lidská práva např. v rámci rozhodnutí - Süssmann proti § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2006 ze dne 16. 9. 1996, č. 20024/92. Jak vyplývá i z obsáhlé rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, v řadě případů nebyla ani délka trestního řízení přesahující osm let shledána jako nepřiměřená (rozhodnutí ve věci Van Pelt proti Francii ze dne 23. 5. 2000, č. 31070/96), zatím co jindy bylo trestní řízení trvající necelé čtyři roky shledáno jako schopné přiznat stěžovateli zadostiučinění za způsobené průtahy (rozsudek ve věci Barfuss versus Česká republika ze dne 31. 7. 2000, č. 35848/97). I s ohledem na výše uvedené tedy vrchní soud nechce a nemůže automaticky konstatovat, že délka nyní projednávané trestní věci je zcela běžná, nicméně právě s ohledem na její složitost, ať už co do vlastní povahy či množství materiálů, které sloužily v rámci dokazování k zapojení vícero států do potřeby zajištění důkazů, počtu obžalovaných, potřeby vyčkávat překladů úředních dokumentů či určitých problémů způsobených nenadálou zdravotnickou krizí, nelze souhlasit s odvolateli, že by došlo k porušení jejich práv, jejichž ochranu z hlediska mezinárodních závazků České republice ukládá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Odvolací soud ostatně závěrem řečeného nemůže než upozornit odvolatele, že pokud brojili proti délce řízení a shledávají v této rovině pochybení soudu (bez ohledu zda nalézacího či odvolacího), musí si uvědomit, v jakém rozsahu bylo ze strany soudu akceptováno naplňování jejich obhajovacích práv, např. ve vztahu k obsáhlosti vyjádření, která učinili v rámci svých výpovědí, závěrečných řečech či opravných prostředcích. Shora uváděná atypičnost nyní projednávané věci totiž nachází odraz např. také v množství a rozsahu doplňků odvolání a vyjádření k nim, s nimiž se musel odvolací soud seznámit, na tyto reagovat, a která byla činěna i ve velmi krátké době před konáním veřejného zasedání, ač odvolatelé měli dostatečný časový prostor takto postupovat s předstihem. I přesto však takový postup nebyl procesním stranám nikterak upřen či kladen jim k tíži.

89. Na výše uvedené navazuje námitka tzv. systémové podjatosti, kterou výslovně uplatnili obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení], byť další se s jejich názorem ztotožnili.

90. Otázka systémové podjatosti je primárně spojena s rozhodovací praxí v rovině správního soudnictví, k čemuž je dána i výkladová praxe Nejvyššího správního soudu. Poukázat lze např. na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č.j. 1 Af 89/2010-119, v němž se systémovou podjatostí rozumí situace, kdy v řízení existuje tzv. „systémové riziko podjatosti“, které plyne z toho, že všechny úřední osoby jsou v zaměstnaneckém či jemu obdobném poměru k subjektu, jehož zájmy mohou být v řízení dotčeny; ani v takovém případě však nepostačí k vyslovení podjatosti samotný tento poměr, nepřistoupí-li k němu další okolnosti, nasvědčující tomu, že by postoj úředních osob mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Primárně byla daná materie spojená s řízením, v němž bylo rozhodováno orgánem územního samosprávného celku v přenesené působnosti ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku. Ve vztahu k systémové podjatosti soudců je pak přeneseně daný problém řešen v rovině, kdy je u určitého soudu žalovaným správním orgánem funkcionář (předseda či místopředseda) daného soudu. Přitom a priori ani takováto skutečnost k vyloučení všech soudců příslušného soudu automaticky nestačí. Je třeba, aby k této skutečnosti přistoupily další okolnosti, které vyvolávají oprávněné (myslitelné) pochybnosti o nepodjatosti všech soudců soudu na základě samotné povahy projednávané věci či z jiných vážných důvodů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2020, č.j. Nad 8/2019-65). Dané rozhodnutí mimo jiné odkazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, č. 65/ 2010 Sb. NS) dotýkající se občanskoprávního řízení, v němž soudci soudu, jenž vystupují za stát, v takovémto řízení jako jeho organizační složka nejsou bez dalšího vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Při výkonu rozhodovací činnosti soudů je totiž vycházeno především z toho, že soudce je nezávislý a presumuje se, že není zatěžován subjektivními postoji k organizační složce, jakkoliv tyto mohou mít objektivní základ.

91. Výše uvedená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, stran systémové podjatosti tedy dopadá na situace, kdy v rámci soudního řízení probíhajícího před určitým soudem je v postavení procesní strany takovýto soud reprezentovaný jeho funkcionářem coby správním orgánem. Tento postoj tedy navazuje na počáteční materii jakéhokoliv řízení (typicky správního), v němž určitý úředník rozhoduje ve věci orgánu, vůči kterému vystupuje jakožto osoba v zaměstnaneckém či služebním poměru. Systémová podjatost v sobě tedy odráží existenci letité římské zásady „nemo iudex in kausa sua“, která poukazuje na rizika, aby nad spravedlivým a řádným rozhodnutím v určité věci nepřevážily vztahy nadřízenosti, podřízenosti či loajality daného rozhodce vůči procesní straně anebo dokonce vlastní zájmy určitého rozhodce. Z rozhodovací praxe však vyplývá, že důvodnost takovéto obavy není presumována automaticky, ale vždy k ní musí přistoupit další okolnosti, které závěry o podjatosti důvodně vyvolávají. Stěžejním bodem systémové podjatosti zůstává vždy situace, kdy rozhodující orgán je ve vztahu k procesní straně v určitém podřízeném postavení, které by mohlo vyvolat obavu, že daný stav bude mít vliv na způsob výsledného rozhodnutí.

92. Obžalovaní v nyní projednávané věci však poukazují na skutečnost, že předseda senátu Krajského soudu v Ostravě Mgr. Vítězslav Božoň byl dočasně přidělen v období od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 a následně od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 k Vrchnímu soudu v Olomouci. Ten je přitom nyní činný v rámci odvolacího řízení proti napadenému rozhodnutí. Odvolatelé tedy spatřují podjatost vrchního soudu jako celku ve vztahu k tomu, že nadepsaný předseda senátu v době projednávání věci před odvolacím soudem u něj působí jakožto dočasně přidělený soudce (pozn. - v době písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se již jmenovaný stal od 1. 1. 2023 dokonce stálým soudcem vrchního soudu). Již z výše uvedeného je však patrné, že se nejedná o případ systémové podjatosti, neboť Mgr. Vítězslav Božoň není procesní stranou v projednávané věci, ani členem soudního senátu 3 To Vrchního soudu v Olomouci, který je příslušný k projednání odvolání. Jestliže skutečnost, na níž poukázal Nejvyšší soud, když konstatoval, že při rozhodovací činnosti soudců je třeba vycházet z předpokladu, že jednotliví soudci nejsou zatěžováni subjektivními postoji vůči organizační složce, do níž spadají a vůči níž určitý vztah loajality může být předpokládán, o to více nemůže bez dalšího narušit presumpci nezávislosti, je-li tato podrobena kritice vzhledem k existenci kolegiálních vztahů na pracovišti. Ostatně sama možnost namítnutí podjatosti soudu jako instituce je vyloučena, když tato je vnímána jako psychická kategorie, o níž lze uvažovat toliko ve spojitosti s člověkem, nikoliv v souvislosti s institucí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 187/10). Nezávislost soudní moci pak vyplývá ze samotného znění čl. 81 Ústavy, podle něhož soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, jakož i čl. 82 odst. 1 Ústavy, podle nějž jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Jestliže lze hovořit o potřebě vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí určité věci, pak je takováto možnost v rámci trestního řízení podřaditelná pod zákonná kritéria uvedená v § 30 tr.ř., podle nějž z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Tato situace předkládá typicky fakt, kdy obžalovaný či poškozený, příp. ale též státní zástupce, obhájce či soudce jiného soudu, který např. ve věci rozhodoval v prvním stupni, jsou ve vztahu k soudci, o jehož podjatosti má být rozhodováno, v určitém blízkém, např. příbuzenském či jemu obdobném stavu. Stejně tak v případě soudce je tento vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný, například jako státní zástupce, policejní orgán či obhájce. V případě soudce vyššího stupně je tento vyloučen, jestliže se účastnil rozhodování ve věci u soudu nižšího stupně. Žádná z takovýchto skutečností však v případě nyní projednávané věci nenastala. Nutno ostatně zdůraznit, že žádný z obžalovaných v rámci odvolacího řízení nenamítl podjatost senátu projednávajícího věc ve smyslu § 30 tr.ř., ale svou argumentaci zapojili směrem k celému vrchnímu soudu v rámci shora avizované systémové podjatosti. Uplatněné námitky však nejsou v tomto směru relevantní, neboť o systémovou podjatost v případě přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně v žádném případě nejde. Jak bylo uvedeno výše, samotná skutečnost, kdy je zpochybňována podjatost celého vrchního soudu jako instituce, je rovněž neopodstatněná. Jakýkoliv zásah, kterého se dožadují obžalovaní, by naopak představoval porušení ústavního předpokladu zachyceného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, když tuto příslušnost, jak soudu, tak soudce, stanoví zákon. Pouhý fakt, že soudce, který se podílel na rozhodování určité věci, je posléze činný (nikoliv však přímo při projednávání věci) u soudu vyššího stupně (soudu, který je jeho dřívějšímu působišti nadřízený) a působí v jiném soudním senátě, než který věc v odvolacím řízení projednává, nemůže vést bez dalšího (bez existence dalších relevantních skutečností, na něž pamatuje ustanovení § 30 tr.ř.) k pochybnostem o nezávislosti zbývajících soudců tohoto soudu. Pakliže by bylo takovéto argumentaci dopřáno sluchu, došlo by dokonce k naprostému paralyzování justice jako takové. Daný názor by totiž de facto znemožnil působení soudců u jiných soudů v průběhu jejich kariéry, neboť si nelze představit situaci, že by trvalým přidělením soudce k vyššímu soudu došlo k eliminaci možnosti, aby tento vyšší soud v budoucnu neprojednával řádné či mimořádné opravné prostředky proti jeho dřívějším rozhodnutím. Vrchní soud v Olomouci proto uzavírá, že námitka obžalovaných týkající se systémové podjatosti je zcela nepřiléhavá, neboť o takovýto případ v nyní projednávané věci vůbec nejde a odvolací soud i nad rámec argumentace obžalovaných neshledal jakékoliv známky podjatosti, která by ve věci nastala či nastat mohla, o to více, že tato ze strany kterékoliv z procesních stran nebyla namítána.

93. Obžalovaní [příjmení] a [příjmení] dále vytkli postupu soudu prvního stupně odepření jim práva závěrečné řeči, resp. porušení zákona tím, že jejich závěrečná řeč byla přerušena.

94. Materii závěrečné řeči upravuje § 216 tr.ř. jako institut, který bezprostředně předchází rozhodnutí soudu ve věci. Jejím obsahem jsou závěrečná vystoupení stran a jejich zástupců přednášená s cílem ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení shrnout a prezentovat vlastní stanovisko k věci (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1367/2019). Ačkoliv soudu nepřísluší primárně právo omezovat, přerušovat či jinak ovlivňovat závěrečnou řeč procesních stran, i přesto zákon stanoví výjimku v ustanovení § 216 odst. 4 tr.ř., podle níž může předseda senátu přerušit závěrečné řeči, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci. Odvolací soud zdůrazňuje, že byť takový postup má být vnímán jako výjimečný, v soudní praxi k němu dochází s větší frekvencí, což je dáno absencí limitů, které by byly z hlediska zejména časových, kladeny na závěrečné řeči stran. V jisté míře lze sice pochopit, že ať již s ohledem na komplikovanost věci či například určité psychické rozpoložení některých z účastníků trestního řízení, kteří cítí potřebu prezentovat soudu své obsáhlé názory, neboť v rámci meritorního rozhodnutí mohou být dotčena jejich práva (v tomto případě typicky u obžalovaných), dochází k obsáhlému využívání práva závěrečné řeči či posledního slova. V tomto ohledu je však třeba připomenout, že také fáze závěrečné řeči, která nastává po skončení dokazování, podléhá pravidlům řízení hlavního líčení, nad jejichž dodržováním bdí předseda senátu. Ten hlavní líčení řídí (§ 203 odst. 1 tr.ř.) a je povinen přitom dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (§ 203 odst. 2 tr.ř.). Daný požadavek je ostatně v souladu s již dříve zmíněnou zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, k jejímuž zachovávání je soud povinen. Veškeré skutečnosti, které mají být před soudem uváděny, musí být vázány vždy k určitému skutku, který je předmětem trestního řízení. Výpovědi a vyjádření tak musí směřovat vždy k jeho objasnění, a pakliže se některá osoba od daného záměru odchýlí, předseda senátu má právo i na tuto skutečnost upozornit a nedojde-li k nápravě, odejmout jí slovo. Současně je třeba připomenout, že okolnosti, které jsou obsahem závěrečné řeči některé z procesních stran, nemohou být v řízení před soudem použity jako důkazy. I s ohledem na to proto není možné uvádět takové informace, které by s procesem dokazování nebyly spojeny, tedy například v závěrečné řeči uvádět nové, dříve soudem v rámci dokazování neprovedené skutečnosti, neboť k těmto není možné přihlížet. Samotnou kapitolu pak představuje situace, neustálých opakování určitých skutečností v závěrečné řeči, která rovněž není žádoucí.

95. Jak již bylo uvedeno výše, ve vztahu k délce samotného trestního řízení, tato určitá nadstandardnost či nestandardnost je patrná mimo jiné též z rozsahu závěrečných řečí prezentovaných u soudu prvního stupně. Institut závěrečné řeči a posledního slova byl realizován v celkem sedmi termínech hlavního líčení počínaje 27. 8. 2020 až 13. 11. 2020. Závěrečné řeči přitom byly realizovány všemi zainteresovanými procesními stranami, kdy jejich celková délka, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, činila 20 hodin 45 minut čistého času. Na závěrečné řeči pak navazovalo právo posledního slova, které bylo přiznáno všem obžalovaným a jehož délka činila dvě hodiny čistého času. Současně procesní strany využily možnosti své závěrečné řeči v písemné podobě vkládat do spisového materiálu a na tyto odkazovat. V obecné rovině proto odvolací soud nemůže nalézacímu soudu ničeho vytknout, tedy zejména, že by krajský soud měl jakoukoliv tendenci bezdůvodně zrychlovat průběh hlavního líčení a nedávat procesním stranám prostor k realizaci jejich zákonného oprávnění na prezentaci závěrečné řeči. Jak opět vyplývá z protokolu o hlavním líčení ve vztahu k obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byla závěrečná řeč přednesena jak jejich obhájci, tak současně samotnými obžalovanými, a to v jejich případě konkrétně dne 23. 10. 2020. Jen závěrečné řeči obou obžalovaných zahrnuly časový úsek přibližně 3 hodin 30 minut, kdy pakliže byly, jak vyplývá ze zvukového záznamu, přerušováni předsedou senátu, jednalo se právě o situace, kdy jejich vyjádření nesouvisela s projednávanou věcí, či docházelo k několikanásobnému opakování předchozích tvrzení. Zejména v případě [jméno] [příjmení] byl ostatně tento postup obdobně aplikován v rámci odvolacího řízení, kdy (jak bude uvedeno níže) jeho četná písemná odvolání, resp. jejich doplnění, jakož i jejich ústní přednes v rámci veřejného zasedání, v drtivé většině představovaly opakování skutečností, které uváděl po celou dobu trestního řízení, přičemž jím podávané údaje nezmiňoval v opravných prostředcích pouze jednou, ale hned několikrát. Odvolací soud chápe, že postavení obžalovaného, proti němuž je dlouhodobě vedeno trestní řízení, a který je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, může u tohoto vést k potřebě obsáhle zdůvodňovat veškeré prováděné důkazy, vlastní motivaci, názory na postup orgánů činných v trestním řízení či na jednotlivé osoby, které jsou do trestního řízení zapojeny, nicméně je třeba zdůraznit, že takovouto závažnost jeho postavení si orgány činné v trestním řízení jsou vědomy a v rámci projednávané věci přistupují k obžalovanému tak, aby byla zachována veškerá jeho práva v souvislosti s požadavkem nestranného, nezávislého a spravedlivého rozhodnutí, vyhledávají důkazy nejen v jeho neprospěch, ale také prospěch, a to vše při důrazném zachování zásady presumpce neviny s navazujícím hodnocením důkazu vždy ve prospěch obviněného. Ostatně též institut nutné obhajoby, která byla ve vztahu ke všem obžalovaným v tomto případě rovněž realizována, také představuje významného garanta zachování práva na spravedlivé projednání věci. Všech výše uvedených skutečností si proto procesní strany musí být vědomy a v tomto směru musí také vyvinout snahu nezahlcovat průběh trestního řízení takovým kvantem vyjádření a materiálů, které by vedly k narušení požadavku na rychlé projednání věci. Odvolací soud proto konstatuje, že i po seznámení se s obsahem závěrečných řečí nejen z písemného protokolu o hlavním líčení, ale též zvukových záznamů obsažených na CD nosičích, neshledal ze strany krajského soudu tak významné porušení ve vztahu k právu obžalovaných na závěrečnou řeč, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. V neposlední řadě je totiž třeba poukázat na možnost obžalovaných, pokud se cítí shora namítaným postupem předsedy senátu zkráceni na svých právech, žádat, aby ve věci rozhodl senát (§ 203 odst. 3 tr.ř.), kdy takovouto žádost, jakož i rozhodnutí o ní, je třeba zaznamenat v protokole. Jak již bylo uvedeno, všichni obžalovaní, včetně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] přitom byli zastoupeni obhájci, kteří důsledně realizovali výkon jejich práv a nad zachováváním zákonnosti řízení také ze strany soudu dohlíželi, přičemž ani z jejich strany nebyl v průběhu přednesu závěrečných řečí dán podnět k postupu podle § 203 odst. 3 tr.ř.

96. Další z námitek, které směřovaly vůči postupu soudu prvního stupně v průběhu hlavního líčení, byla námitka obžalovaných ([příjmení], [příjmení], [příjmení]) na nesprávnou protokolaci průběhu trestního řízení, a to konkrétně hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020, v němž došlo k vyhlášení meritorního rozhodnutí. Obžalovaní namítají, že obsah vyhotoveného protokolu neodpovídá jeho skutečnému průběhu, a to konkrétně z důvodu, že v něm není zachycena doba přibližně jedné a půl hodiny. Také ohledně této námitky se odvolací soud s argumentací obžalovaných neztotožnil.

97. Problematiku protokolu vyhotovovaného v rámci trestního řízení upravuje hlava III., oddíl 2. tr.ř. (§ 55 - § 58 tr.ř.), stěžejní náležitosti, které jsou na vyhotovení protokolu kladeny jsou obsaženy v § 55 odst. 1 tr.ř., kdy kromě formálních náležitostí, jakými je pojmenování soudu, místo, čas a předmět úkonu či označení osob, které se na úkonu podílí, je jeho obsahem též stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož je patrné i zachování zákonných ustanovení, které jeho provádění upravují. Takovéto náležitosti vypovídají o povaze protokolu, a to i toho, který je pořizován o průběhu hlavního líčení, neboť se jedná o veřejnou listinu, kterou lze následně považovat za důkaz. Soudní fáze trestního řízení je však z pohledu vypracování protokolu o hlavním líčení doplněna o existenci pořizování zvukového záznamu z jeho průběhu (§ 55b tr.ř.), který umožňuje, aby v důsledku vyhotovení zvukového záznamu byl následně protokol pořízen pouze co do jeho podstatného obsahu, netrvají-li procesní strany, aby protokol nebyl vyhotovován písemně vůbec (§ 55b odst. 4, odst. 5 tr.ř.). S ohledem na paralelní existenci dvou výše uvedených nástrojů, tedy protokolu o hlavním líčení a zvukovém záznamu o něm, je tedy podstatné, aby průběh hlavního líčení byl zachycen takovým způsobem, aby bylo následně možné ověřit, že řízení bylo vedeno v souladu se zákonem a nedocházelo v něm k narušení práv procesních stran. V tomto směru ani Ústavní soud nevylučuje, aby ani úplná absence přepisu zvukového záznamu nevedla bez dalšího k porušení základních práv obžalovaného, neboť zvukový záznam tuto úlohu zásadně plní dostatečně - byť tomu tak za konkrétních okolností jednotlivých případů nemusí být bezvýjimečně (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3228/16).

98. Jak již bylo uvedeno výše, hlavní líčení dne 20. 11. 2020 bylo zaměřeno na vyhlášení výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i jeho následné odůvodnění a poučení stran o opravných prostředcích. Soud v daném okamžiku tedy realizoval postup podle § 128 odst. 1, odst. 2 tr.ř., kdy po vyhlášení celého znění výroku podal ústně odůvodnění svého rozhodnutí a poučení o opravném prostředku. Odvolací soud se již v průběhu přípravy na veřejné zasedání, jakož i v jeho neveřejné části, seznámil s obsahem zvukového záznamu, když nepovažoval za nezbytné jeho přehrávání jako důkazu, tak jak to navrhovali obžalovaní. Ostatně, jak protokol z hlavního líčení, tak zvukový záznam o něm, jsou součástí spisového materiálu, s nímž je odvolací soud povinen se seznámit před vlastním projednáním opravného prostředku. Po přezkumu zvukového záznamu je přitom nucen konstatovat, že tento obsahuje celistvou zvukovou stopu od zahájení celého hlavního líčení až po jeho ukončení, přičemž jak z hlediska formálních náležitostí, tak podstatného obsahu, zvukový záznam odpovídá následně pořízenému protokolu o hlavním líčení. Skutečnost, že, jak na to upozorňují obžalovaní, protokol neobsahuje doslovné přepisy či některé pasáže jsou uvedeny toliko stručně (zde zejména odkaz na to, že rozsudek byl po vyhlášení předsedou senátu odůvodněn, kdy právě tato obsáhlá část, resp. její absence, je zjevně obsahem námitek obžalovaných), je zcela v souladu se stávající soudní praxí. V daném ohledu je možno konstatovat, že česká právní úprava v naprosto drtivé většině případů nepřistupuje k doslovnému, či podrobnému přepisu odůvodnění, které po vyhlášení podává předseda senátu, neboť tato pasáž je následně rozvedena v písemném vyhotovení rozhodnutí. V tomto ohledu se postup českých soudů liší např. od některých států angloamerické právní kultury, které sice v některých případech přistupují k doslovnému přepisu odůvodnění rozhodnutí, avšak současně toto zcela nahrazuje následné jak zvukový záznam z jednání soudu, tak písemné vyhotovení meritorního rozhodnutí. Ačkoliv je možné v teoretické rovině vést polemiku, který z postupů je přínosnější z hlediska práv obžalovaného, odvolací soud je zcela přesvědčen, že právě postup zastávaný českou právní úpravou je pro zachování práva na spravedlivý proces nepochybně význačnější. Odvolací soud se v dané rovině přizná, že s obdobnou námitkou proti nezachycení dané pasáže do písemného vyhotovení protokolu se setkává velmi zřídka a vnímá ji spíše jako jednu z řady účelových námitek, které mají znevěrohodnit samotný postup soudu prvního stupně.

99. Obžalovaný [jméno] [příjmení] dále brojil proti údajnému vadnému postupu soudu prvního stupně, jestliže tento nezajistil překlad napadeného rozhodnutí v celém jeho rozsahu, ale pouze ve vztahu k vybraným pasážím, které se dotýkají tohoto obžalovaného. [Jméno] [příjmení] ovšem namítl, že z důvodu projednání věci, která se dotýká působení organizované zločinecké skupiny, jejíž měl být údajně členem, nelze odhlédnout od překladu dalších pasáží, které se sice týkají spoluobžalovaných, avšak pro provázanost věci se mohou dotýkat i jeho samotného.

100. Právo na tlumočníka, které je projevem zajištění práva na soudní a jinou právní ochranu, je v členěno do čl. 37 odst. 4 Listiny a jež dále rozvíjeno v rámci ustanovení § 28 tr.ř., jenž mimo jiné stanoví taxativní výčet rozhodnutí, které je třeba v případě, že osoba prohlásí, že neovládá český jazyk a dožaduje se realizace práva na tlumočníka, třeba písemně přeložit. Mezi tato rozhodnutí pak jednoznačně patří rozsudek. Týká-li se však takovéto rozhodnutí více obviněných, zákonodárce předvídá toliko překlad těch částí, které se týkají obviněného, pokud je lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění (§ 28 odst. 2 věta druhá tr.ř.). Jak vyplynulo z postupu soudu prvního stupně, tento skutečně nepřistoupil k překladu celého písemného vyhotovení rozsudku, ale činil tak pouze ve vztahu k pasážím, které se týkají obžalovaného [jméno] [příjmení], coby občana polské národnosti, který o takovýto překlad požádal. Jak vyplývá z výše uvedeného, daný postup nelze označit jako nezákonný, byť současně odvolací soud přezkoumal, zda ze strany nalézacího soudu byla splněna podmínka oddělitelnosti přeložených částí od ostatních výroků, resp. jejich odůvodnění, z hlediska, že rozsudek se dotýká více osob. Ve výsledku pak dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval při zachování veškerých práv obžalovaného. Jak bude rozvedeno níže, napadený rozsudek je z hlediska svého objemu rozsáhlý, byť současně lze kvitovat, že se nalézacímu soudu podařilo vystihnout podstatu projednávané věci a najít určitý kompromis mezi potřebou vyhotovení kompletního a z hlediska zákona přezkoumatelného odůvodnění projednávané věci na jedné straně a současně respektování zásady hospodárnosti trestního řízení na straně druhé, tak aby napadené rozhodnutí neobsahovalo nadbytečné pasáže, které nemají většího přínosu pro trestní řízení. Je pravdou, že projednávaná trestná činnost je spojena s činností organizované zločinecké skupiny, která měla být propojena vnitřní organizační strukturou s rozdělením funkcí a dělbou činností mezi jednotlivé obviněné, a tudíž bylo třeba dovozovat jejich vzájemné vztahy a vazby. Za dané situace by se tedy mohla jevit námitka obžalovaného jako relevantní, jestliže bylo přistoupeno k překladu pouze částí, které se pojily toliko k jednomu členu takové zločinecké skupiny, ač logicky jeho jednání mělo být v úzké souvislosti s jednáním dalších osob. Odvolací soud však musí upozornit, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku přistoupil ke koncepci takovéto pasáže velmi pečlivě, právě s vědomím navazující potřeby vypracování překladu do cizího jazyka. Rozsudek tak obsahuje hodnotící část ke každému z obviněných zcela samostatně, a to při zakomponování všech souvislostí s dalšími spoluobžalovanými. Dá se tak konstatovat, že jednotlivé pasáže odůvodnění, které se pojí ke každému z obviněných, je možné vyčlenit a přezkoumat samostatně, neboť kromě důkazů vztahujících se přímo k danému z obviněných, jsou zmíněny také jeho vazby na další spoluobžalované, popř. je takovýto postup volen ve zobecňujících částech odůvodnění, které jsou shodné pro všechny obžalované společně. Odvolací soud tedy nabyl přesvědčení, že právo obžalovaného na spravedlivé projednání věci ve vztahu k realizaci práva na tlumočníka a potřeby přeložit zákonem předpokládaný typ rozhodnutí, v tomto případě rozsudek soudu prvního stupně, nebylo nikterak narušeno. Okrajově lze upozornit na závěry, které do svého odůvodnění vtělil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 381/22, v němž velmi podrobně a přehledně podává výklad k otázce práva na tlumočníka a tlumočení odůvodnění rozhodnutí, a to i ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k realizaci práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech. V tomto směru vyzdvihuje označení práva na tlumočníka, nikoliv překladatele, kdy v určitých aspektech může požadavky Úmluvy splňovat i ústní lingvistická pomoc obviněnému. Odvolací soud se na tomto místě nechce pouštět do podrobnějšího rozvádění dané problematiky a její úpravy v jiných státech, které byly dotčeny judikatorní praxí ESLP, neboť ustanovení Listiny, jakož i trestního řádu, jsou zcela zřejmá a nutno říci, že česká právní úprava v tomto směru poskytuje obviněným, oproti řadě některých jiných států, výrazně silnější podporu při zachování jejich práva na spravedlivé projednání věci. To pak bylo ze strany Krajského soudu v Ostravě v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] zcela respektováno, když jmenovaný se v rámci pořízeného překladu meritorního rozhodnutí mohl seznámit ve svém rodném jazyce se všemi skutkovými okolnostmi, které tvořily závěr o jeho vině trestným činem, jeho právní kvalifikací a uloženým trestem, stejně jako dané skutečnosti byly ve vztahu k jeho osobě, a to i s ohledem na jeho propojení s dalšími spoluobžalovanými (členy organizované zločinecké skupiny), náležitě a celistvě osvětleny v odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně jeho právo na tlumočníka bylo zajištěno orgány činnými v trestním řízení ve všech jeho fázích a toto mu nebylo upřeno ani v rámci hlavního líčení, při němž došlo k vyhlášení a odůvodnění rozsudku nalézacím soudem.

101. Obžalovaný [jméno] [příjmení] v odvolání rovněž brojil proti narušení svých práv postupem orgánů činných v přípravném řízení, které mu podle jeho přesvědčení neumožnily dostatečný časový prostor k nastudování spisu při skončení vyšetřování. Podle vyjádření obžalovaného byla tato možnost dána jen v délce patnácti pracovních dnů, každý den pak přibližně v délce sedmi hodin. Přitom spisový materiál v dané fázi trestního řízení čítal přes 68 000 stran. K této vytýkané procesní vadě odvolací soud uvádí, že umožnění obviněnému, jakož i jeho obhájci, prostudovat v přiměřené době spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování upravuje ustanovení § 166 odst. 1 tr.ř. Zákonodárce logicky nevymezuje, jaký konkrétní časový úsek je třeba poskytnout obviněnému k realizaci takového jeho práva a danou úpravu ponechává na výkladové praxi soudů. Obecně platí, že při posuzování, zda doba poskytnutá k prostudování spisu je přiměřená ve smyslu ustanovení § 166 odst. 1 tr.ř., je třeba vzít v úvahu zejména rozsah spisu, jeho obsahovou náročnost, povahu stíhané trestné činnosti, jakož i osobnost obviněného (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 12 To 76/97; publikováno R 50/1998 tr.). Shodné stanovisko zastává i rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07), jež doplňuje, že ani rozsah trestního spisu, co do počtu listů, nemusí být nutně určujícím kritériem pro stanovení přiměřené doby. Ústavní soud též připomíná, že pokud se obviněný domnívá, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování, může sám nebo prostřednictvím obhájce usilovat o nahlížení do spisu podle § 65 tr.ř. v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. Je pravdou, že odvolací soud již na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí při posuzování otázky délky probíhajícího trestního řízení souhlasil s tím, že nyní projednávaná věc je skutečně, co do svého rozsahu, nadstandardní v porovnání s věcmi typově obdobného charakteru. Je proto zřejmé, že obviněným (resp. jejich obhájcům) nemohla postačovat, i přes případné průběžné nahlížení do spisu v průběhu přípravného řízení, závěrečné studium v rámci několika málo hodin nebo jednoho či dvou dnů, jak tomu bývá u jiných projednávaných věcí. Obžalovaný [příjmení] však sám připouští, že policejní orgán mu k realizaci jeho práva vyčlenil úsek celkem patnácti pracovních dnů, kdy v každém z nich mohl přibližně po dobu sedmi hodin studovat spisový materiál. Odvolací soud připomíná, že i přes avizovaný rozsah několika desítek tisíc stran, se ne všechny materiály týkaly právě obžalovaného [příjmení], některé z listinných dokumentů byly pouze formální procesní povahy a je též zřejmé, že v průběhu takto složité trestní věci byly úkony činěné policejním orgánem sledovány z jeho strany, resp. prostřednictvím jeho obhájce, průběžně. Samozřejmě do daného časového úseku je třeba započítat také možnost, že obžalovaný se studia spisu účastní se svým obhájcem a je možné, že v jeho rámci dochází k určitým poradám mezi nimi. I přesto se však odvolacímu soudu výsledná délka, kterou policejní orgán vyčlenil obviněnému k prostudování spisu v délce přesahující více než sto hodin čistého času, jeví jako zcela přiměřená. Je též třeba doplnit, že s ohledem na délku stěžejní fáze trestního řízení, kterou představuje projednání věci soudem, kdy obžalovanému nebylo žádným způsobem bráněno, aby do celého spisového materiálu kdykoliv nahlížel, činil si z něj poznámky či kopie, rozhodně nelze hovořit o tom, že by bylo jakýmkoliv způsobem zasaženo do práv obžalovaného [jméno] [příjmení], či kteréhokoliv z dalších obžalovaných.

102. Také další z námitek shora jmenovaného obžalovaného musí odvolací soud striktně odmítnout, a to s poukazem, že jejich uvedení má za ryze účelové či dokonce manipulativní, byť právě hodnocení skutečností takovýmto způsobem obžalovaný namítá ve vztahu ke všem orgánům činným v trestním řízení. Obžalovaný [příjmení] poukázal na - dle jeho názoru - chybný postup nalézacího soudu, který je v rozporu „se zákonem a trestním řádem“, jestliže v průběhu výslechu spolupracující obžalované [příjmení] došlo po otázce státního zástupce k jednověté odpovědi obžalované a následné přestávce k poradě s obhájkyní. Takovýto postup má dle obžalovaného pravděpodobně podporovat určitou účelovou taktiku obhajoby [jméno] [příjmení] či dokonce provázanost mezi státním zástupcem a její obhájkyní, neboť obdobný průběh mělo mít, dle obžalovaného, projednání jiné trestní věci před Krajským soudem v Ostravě. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že ze samotné argumentace obžalovaného nevyplývá, který přesný časový úsek výpovědi obžalované [příjmení] má na mysli, byť s ohledem na obsah protokolu o hlavním líčení je více než pravděpodobné, že se jedná o výpověď jmenované, která byla učiněna ve dnech 13. až 14. 12. 2017. Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že výpověď [jméno] [příjmení] byla zahájena dne 13. 12. 2017 v 08.30 hodin, kdy nejprve obžalovaná vypovídala spontánně a následně odpovídala na položené otázky soudu a procesních stran. K prvnímu přerušení její výpovědi došlo v čase 10.15 a toto trvalo do 10.25 hodin. Další pasáže výpovědi obžalované následovaly v době od 10.25 do 12.00, 12.45 až 13.45, 13.50 až 14.30 a 14.40 až 16.05, aby výslech pokračoval ještě následujícího dne, tedy 14. 12. 2017 od 08.30 do 9.

40. Je zcela namístě poukázat, že takto obsáhlý průběh výpovědi pouze jedné z obžalovaných pouze a jen dokresluje shora uvedené závěry odvolacího soudu, jimiž podložil důvodnost délky trestního řízení v nyní projednávané věci. Současně musí odvolací soud jednoznačně popřít, že by z jakýchkoliv poznatků pramenících z trestního spisu bylo možno dovodit, že by nalézací soud umožnil účelový postup obhajoby obžalované [příjmení] a státního zástupce či dokonce se na takovémto procesu sám podílel tím, že by zavdal jakékoliv pochybnosti o náležitém průběhu výpovědi obžalované. Jak vyplynulo ze shora popsané časové souslednosti, k prvnímu přerušení výslechu obžalované [příjmení] došlo po hodině a 45 minutách jejího vystoupení. Přerušení v délce 10 minut, které je zcela běžné za účelem zachování důstojných a zdravotních podmínek v průběhu trestního řízení, nelze rozhodně považovat za nestandardní. Naopak pokud by jakýkoliv soud bezdůvodně prodlužoval výslech osoby obžalovaného či svědka, byť by tato v rozumných (ospravedlnitelných) intervalech žádala o krátké pauzy, dopouštěl by se jednoznačně porušení jejích osobnostních práv. Odvolací soud si dokáže představit, že sám obžalovaný, pakliže by takto postupoval soud prvního stupně vůči němu, tedy, že by jej vyslýchal nepřiměřeně dlouhou dobu (např. bez vlastního souhlasu obžalovaného s takovým postupem), by naopak brojil proti porušení jeho práva ve smyslu činění určitého psychického či dokonce fyzického nátlaku na jeho výpověď. Proto i v tomto ohledu odvolací soud neshledal žádných pochybení, kterých by se nalézací soud dopustil ve vztahu ke kterékoliv z procesní strany, zejména pak osobám v pozicích obžalovaných.

103. Obžalovaný [jméno] [příjmení] rovněž namítl účelovou manipulaci se spisem při výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] v průběhu přípravného řízení. Tento výslech měl proběhnout dne 9. 5. 2013, ačkoliv v protokolu o výslechu svědkyně je současně uvedeno, že výslech probíhá na základě zahájení trestního stíhání ze dne 8. 10. 2013. Obžalovaný namítá, že výslech tedy rozhodně nemohl být proveden v policií avizovaném datu, ale až později, právě s ohledem na uvedené datum zahájení trestního stíhání. Odvolací soud nemůže než označit takovéto tvrzení za zcela manipulativní a vyslovené bez řádného studia spisového materiálu. Obžalovaný zjevně není ochoten připustit, že by se kterýkoliv subjekt, byť v pozici orgánu činného v trestním řízení, mohl dopustit určité bagatelní písařské chyby, jako tomu bylo v tomto případě. Jak vyplývá z materiálů obsažených na č. l. 17000-17030 k výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], tento skutečně neproběhl dne 9. 5. 2013, ale ze strany policejního orgánu došlo k pouhé písařské chybě v letopočtu, kdy správně mělo být uvedeno 9. 5. 2014. To vyplývá ostatně z dalších listinných podkladů, jakým je vyrozumění o výslechu obhájců či předvolání samotné svědkyně, jež neprobíhalo v roce 2013, ale v roce 2014. Ostatně daného úkonu se účastnily také osoby z řad obhájců, kteří o tomto výslechu byli vyrozuměni a nelze se tak domnívat, že by v důsledku vyrozumění v roce 2014 byli jakýmsi zázrakem schopni účasti na výslechu svědkyně o rok dříve. Obžalovaný tedy mimo jiné i tímto způsobem jednoznačně dává najevo, že pokud se jedná o určitý způsob manipulativního chování, nepramení tento z postupu kteréhokoliv z orgánů činných v trestním řízení, ale tato kritika by měla být směřována spíše k osobě samotného [jméno] [příjmení]. Pouze na samotný závěr odvolací soud uvádí, že možnost určité chybovosti nelze vyloučit u žádného subjektu, když ostatně i sám odvolatel se ve své námitce dopustil obdobného písařského pochybení, neboť v případě označení protokolu o výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] tento zařadil na č. l. 17625-17630 spisového materiálu, ačkoliv ve skutečnosti se jedná o č. l. 17025-17030.

104. Konečně poslední z námitek, které ze strany obžalovaných směřovaly k tvrzeným podstatným vadám trestního řízení, je spjata s obžalovaným [jméno] [příjmení], který se v průběhu hlavního líčení stal pro soud nekontaktní, neboť uprchl do zahraničí a od 13. 11. 2018 tak bylo řízení proti němu vedeno jako řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a následujících tr.ř. Veškerá jeho práva byla od daného okamžiku zachována v osobě jeho obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] a následně Mgr. [jméno] [příjmení]. Ta také jménem obžalovaného podala a zdůvodnila odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak těsně před konáním veřejného zasedání tak, jak bylo rozvedeno výše, sdělila soudu, že od obžalovaného obdržela e-mailovou zprávu, v níž nesouhlasí s tím, aby jej nadále zastupovala, nesouhlasí, aby jeho jménem činila jakékoliv úkony, kdy rovněž vyslovil nesouhlas s obsahem jí učiněného odvolání a pro účely trestního řízení deklaroval udělení plné moci Mgr. [jméno] [příjmení]. Obhájkyně proto navrhla odročení veřejného zasedání tak, aby mohl nadále u soudu vystupovat Mgr. [příjmení], kdy upozornila na obtížnost celé situace pro ni, neboť na jedné straně je ze zákona povinna v rámci trestního řízení vykonávat určitá práva za obžalovaného, avšak současně k takovémuto postupu obdržela od jmenovaného zákaz.

105. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že je v plné shodě se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti postupu podle § 302 a následujících tr.ř., tedy konání řízení proti obžalovanému jako proti uprchlému. Obžalovaný [příjmení] byl jednoznačně obeznámen s tím, že je proti jeho osobě vedeno trestní řízení, neboť mu bylo řádně doručeno jak usnesení o zahájení trestního stíhání, tak následně podaná obžaloba a ještě v průběhu části řízení před soudem prvního stupně byl hlavnímu líčení přítomen. Následně však obžalovaný přestal být pro soud kontaktní, nedostavoval se k hlavnímu líčení a bylo zjištěno, že vycestoval z území České republiky. Evidentně pak takovéto chování naplňuje znaky vyhýbání se a skrývání se před důsledky trestního řízení. Soud prvního stupně proto správně postupoval, jestliže usnesením ze dne 13. 11. 2018, č.j. 50 T 9/2016-71490, konstatoval, že [jméno] [příjmení] splňuje kritéria, aby řízení proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému, kdy za tímto účelem již dříve také vydal vnitrostátní příkaz k zatčení ze dne 4. 9. 2018, č.j. 50 T 9/2016-71369, a na něj navazující evropský zatýkací rozkaz ze dne 10. 10. 2018 (č.l. 71414-71420) a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání obžalovaného z cizího státu ve smyslu § 79 odst. 1 ZMJS ze dne 23. 10. 2018 (č.l. 71496-71512). I přes určité poznatky o místě, kde by se obžalovaný mohl zdržovat, však nedošlo k jeho zajištění a vydání či předání zpět do České republiky a obžalovaný ani sám, i přes vědomí trestního stíhání, s orgány činnými v trestním řízení nekomunikoval. Jestliže nalézací soud za takovéto situace volil postup v podobě řízení proti uprchlému, kdy jeho práva byla přiřazena existujícímu obhájci a důsledně zachována, nelze mu v tomto ničeho vytknout. Taktéž nelze opomenout, že osoba obžalovaného není v centru zájmu pouze českých orgánů činných v trestním řízení, ale jak vyplynulo z úkonů mezinárodní policejní spolupráce, u jmenovaného je dáno podezření z páchání trestné činnosti v dalších státech. Obžalovaný [příjmení] tak nemá jakýkoliv důvod pro důvodnou hrozbu z uložení vysokého trestu odnětí svobody komunikovat či vystupovat před soudem a nadále se projednání věci vyhýbá.

106. Za shora popsané situace pak obhájkyně obžalovaného přichází s tvrzením, kdy po poměrně dlouhé době se jí má ozývat osoba, která se vydává za jejího klienta, přičemž těsně před konáním veřejného zasedání vyjadřuje jasný nesouhlas k tomu, aby jej nadále zastupovala a volí si obhájce jiného. Odvolací soud na tomto místě musí zdůraznit, že v případě, kdy je vedeno řízení proti uprchlému, je výlučným komunikačním partnerem pro orgány činné v trestním řízení obhájce, kterému náleží práva obžalovaného. Obžalovaný nemůže svým postupem, kdy sám nekomunikuje se soudem a nedává, byť sebemenším způsobem, najevo ochotu podílet se na projednání trestní věci či označit způsob, kterým by bylo možné jej hodnověrně kontaktovat a zajistit jeho účast pro zdárný průběh trestního řízení, eliminovat tento zvláštní způsob řízení tak, že nepravidelně bude zasílat neověřené zprávy svému obhájci. Ostatně sama obhájkyně uvádí, že daný kontakt s obžalovaným byl realizován v podstatě náhle, bez jakékoliv předchozí dlouhodobé komunikace. Obžalovaný neoslovil soud, ale toliko svoji obhájkyni prostřednictvím e-mailu a odvolací soud by si tak primárně mohl klást otázku, jakým způsobem vůbec došlo k ověření totožnosti obžalovaného a tedy faktu, že s obhájkyní komunikuje a dává najevo svou vůli skutečně on a nikoliv někdo, kdo se za něj toliko vydává. Tímto způsobem by totiž sama obhájkyně mohla dojít při výkonu svých práv a povinností k profesní újmě, pakliže by akceptovala neověřené prohlášení osoby komunikující s ní přes komerční e-mail, který si může zdarma a jednoduše vytvořit kterákoliv osoba na světě, a pokud by takovéto neověřené pokyny respektovala a jednala podle nich, mohlo by se ve výsledku zjistit, že tyto nebyly vydávány skutečným obžalovaným, potažmo byly činěny v jeho neprospěch, za což by obhájkyně nesla odpovědnost. Pokud by soud i přesto hypoteticky připustil, že uvedený e-mail byl odeslán skutečně obžalovaným, nelze, než jej označit za ryze účelový postup, který má za cíl opět zmařit další průběh trestního řízení. Obžalovaný evidentně nekomunikoval po velmi dlouhou dobu a jeho současné kroky činěné jen několik málo hodin před veřejným zasedáním odvolacího soudu, měly pouze a jen za cíl oddálit vlastní rozhodnutí soudních orgánů. Je třeba zdůraznit, že postup, který zvolily nalézací i odvolací soud, jestliže vedou řízení proti jmenovanému coby uprchlé osobě, není nikterak na újmu jeho práv. Ustanovení § 306a tr.ř. výslovně uvádí, že i přes pravomocné skončení trestního řízení odsuzujícím rozsudkem by při pozdějším pominutí důvodů, pro které se v řízení proti uprchlému vedlo, náleží takto odsouzenému právo navrhnout od osmi dnů od doručení rozsudku soudu prvního stupně zrušení tohoto rozhodnutí a požadovat, aby hlavní líčení bylo provedeno znovu. Pro případ budoucí realizace, ať již vnitrostátního či evropského nebo „mezinárodního“ zatýkacího rozkazu, tedy obžalovaný bude disponovat právem navrhnout, aby řízení, které bylo vedeno v jeho nepřítomnosti, bylo provedeno znovu a podrobeno opětovně přezkumu veškerých kritérií, jež vedly v jeho případě k meritornímu rozhodnutí. Nikterak nebude omezováno jeho právo osobně se účastnit všech úkonů před soudem, vypovídat k věci, navrhovat důkazy a být přítomen jejich provádění, a to vše při zachování práva na obhajobu zvoleným či ustanoveným obhájcem. Pouze na doplnění je třeba připomenout, že takováto úprava přijatá českým zákonodárcem jde výrazně nad rámec požadavků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť podmínkou nového řízení vycházejícího z ustanovení § 306a tr.ř. je pouhá žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž obviněnému, který uprchl před trestním řízením (což je vzhledem k obeznámenosti obžalovaného [příjmení] právě jeho případ), právo na nové projednání věci z čl. 6 Úmluvy neplyne (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14.6.2001 ve věci Medenica v. Švýcarsko, č. 20491/92). Ke shodnému závěru přitom dospěl také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1751/22. Odvolací soud proto uzavírá, že jako důvodnou neshledal námitku obhájkyně o nezákonnosti trestního řízení proti uprchlému, a to jak ve fázi před soudem prvního stupně, tak ani v průběhu odvolacího řízení. Závěry odvolacího soudu k otázce viny konstatované nalézacím soudem 107. K samotnému napadenému rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že toto po provedeném přezkumu splňuje z hlediska obsahových náležitostí veškerá zákonná kritéria stanovená pro rozhodnutí ve formě trestního rozsudku. Toliko k popisu skutku rozvedenému ve výrokové části napadeného rozhodnutí lze uvést, že tento je již v rámci podané obžaloby, jakož i jejím následném přetavení do rozsudku soudu prvního stupně, možné označit za poměrně stále složitý, byť pochopitelně tento fakt odráží obsáhlost, jakož i komplikovanost projednávané trestní věci. Odvolací soud má za to, že i sebe obsáhlejší trestní věc z hlediska povahy vytýkaného jednání, počtu do něj zapojených osob či objemu spisového materiálu, v sobě ve výsledku obsahuje velmi jednoduchou podobu prostého zločinného úmyslu. To je ostatně případ i nyní projednávané věci, v níž, i přes rozsáhlý skutkový popis, jde o protiprávní snahu pachatelů připravit stát o finanční prostředky klamavým jednáním v daňové rovině. Podstatou zachycení takového jednání přitom není využití všech podrobností, za kterých se pachatel protiprávního jednání dopouštěl. Trestní řád poměrně přesně stanoví, jak má být skutek vymezen v žalobním návrhu / § 177 písm. c) tr. ř. Důležitost náležitého popisu skutku je pak následně vyjádřena v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Precizní vymezení skutku, na které je kladen důraz již od počátku trestního řízení, však nelze automatizovat na obsáhlý výčet všech okolností, za nichž dochází k páchání trestné činnosti, neboť takový přístup by naopak mohl vést ke znesnadnění identifikace jejích základních znaků. Na okraj je možno připomenout, že daná problematika může mít samozřejmě dopad na požadavek zachování totožnosti skutku, který je odrazem práva obviněného nebýt stíhán nebo trestán pro tutéž věc dvakrát (viz čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve světle např. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2009, č. 14939/03, ve věci Zolotukhin proti Rusku). Mělo by být v zájmu orgánů činných v trestním řízení, aby skutek byl náležitě precizován již od samého počátku trestního řízení, neboť, jak ostatně poukazuje i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1696/16, nepůsobí příliš dobře, pokud stát v průběhu trestního řízení mění popis skutku, pro nějž je vedeno trestní stíhání. Nicméně zákonné požadavky na popis projednávaného skutku, které vedou k jeho jednoznačné identifikaci a odlišení od jiného jednání, se dotýkají pouze hlavních (stěžejních) skutečností, nikoliv tedy všech okolností, za nichž dochází k jednání pachatele. Ostatně z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva lze, vzhledem k odlišnostem národních úprav, vysledovat shodnou tendenci k uvedení skutečně jen těch nejdůležitějších znaků vymezujících popis skutku.

108. Odvolací soud by tedy sice preferoval, pokud by popis skutkové věty uvedený v napadeném rozhodnutí mohl být ještě stručnějšího charakteru, byť na druhou stranu chápe snahu jak obžaloby, tak následně soudu prvního stupně, postihnout komplexní vymezení celého žalovaného jednání. Výše uvedený názor je spíše reakcí na určitý aktuální trend často až přespříliš obsáhlých popisů skutkového děje v rámci žalobních návrhů a na ně navazujících meritorních rozhodnutí. Ve výrokové části vymezený skutek však je třeba zásadně vymezit přehledným a srozumitelným způsobem, přičemž jeho podrobnější podstata by měla představovat obsahovou náplň odůvodňující části rozhodnutí. Výše uvedené nelze ve vztahu k této projednávané věci vnímat jako jakoukoliv vadu napadeného rozhodnutí, která by zapříčinila jeho nepřezkoumatelnost a tím i potřebu zásahu ze strany odvolacího soudu, ač odvolatelé z řad obžalovaných se rovněž - podle závěrů odvolací soudu nedůvodně - snažili namítat, že popis skutku je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný.

109. Naopak ve vztahu k odůvodnění rozsudku krajského soudu je situace zcela opačná, kdy odvolací soud musí vyzdvihnout přehlednost a ucelenost této části rozhodnutí. Nalézací soud věnoval z hlediska obsahu adekvátní pozornost jak vyjádřením všech obžalovaných, tak následně v obecné rovině popsal podstatu vytýkaného jednání, aby se posléze zaměřil na zhodnocení procesu dokazování, a to konfrontací s výše popsanými výpověďmi obžalovaných, jakož i slyšených svědků, které vymezil do čtyř základních okruhů. I přes obsáhlost projednávané materie, zejména z hlediska zapojení, ať již fyzických či právnických osob, podal přehled působení jednotlivých obžalovaných v rámci obchodních společností, jejich propojení v personální i přátelské rovině, a to jak mezi obžalovanými, tak mezi obchodními společnostmi. Poukázal též na propojenost obchodních subjektů po stránce účetní, fakturační a finanční. Náležitě byly rozvedeny otázky obchodní činnosti směřující ke krácení daně a podstaty samotného obchodování, jakož i funkce jednotlivých obžalovaných v jejím rámci, včetně prezentace systému hierarchie organizované skupiny, včetně dělby funkcí a činností, které rozkryly vztahy nadřízenosti a podřízenosti mezi obžalovanými. Nalézací soud doplnil své odvolání rovněž o grafické znázornění toku zboží v jednotlivých případech, věnoval pozornost výpočtu výše škody, právního hodnocení jednání obžalovaných a u těch, u nichž dospěl k závěru o vině, náležitě vyložil své úvahy o ukládaných sankcích. Ve vztahu k obžalovaným [příjmení] a [příjmení], u nichž přistoupil ke zprošťujícímu výroku, pak zachoval stejnou strukturu odůvodnění svých závěrů, jako tomu bylo u zbývajících obžalovaných.

110. Je třeba připomenout, že ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., které stanoví náležitosti rozsudku, vyžaduje, aby soud stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů vymezená v § 2 odst. 6 tr.ř., podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z klíčových požadavků je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených právě na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr.ř.). V případě ustanovení § 125 tr.ř. je obzvláště kladen důraz na řešení situace„ tvrzení proti tvrzení“, kdy je zapotřebí, aby soud kladl zvýšené požadavky při vyvozování závěrů, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, stejně jako jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

111. Odvolací soud k tomuto dodává, že již výše rozvedl své úvahy stran potřeby vymezit mantinely v rámci popisu skutkových okolností ve výrokové části rozsudku tak, aby tyto umožnily definovat klíčové znaky jednání kladeného obviněnému za vinu a současně identifikovat takovéto jednání pro potřeby zachování zásady ne bis in idem, to vše při dbání na to, aby popis skutkových okolností byl uchopitelný pro co nejširší okruh osob, které se s jeho obsahem seznamují. Jinými slovy rozsudek, a to nejenom trestní, není rozhodnutím, které je určeno toliko pro odbornou veřejnost, ale svým obsahem musí být snadno uchopitelný co nejširšímu spektru osob, které se s ním seznamují. To platí pochopitelně i o odůvodnění takového rozhodnutí. Je třeba najít určitý kompromis mezi zákonem požadovanou výkladovou stručností a současně judikaturně upravenou potřebnou vypořádat se se všemi okolnostmi nezbytnými pro projednání věci, zejména ve fázi, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. Není přitom podmínkou, aby soud v rámci odůvodnění rozebíral po stránce obsahové podrobně všechny provedené důkazy, ale nesmí opomenout minimálně k těmto uvést, zda a případně jaký vliv měly na jeho rozhodování. Současně je třeba vysvětlit, proč nepřistoupil v případě, že je tak procesními stranami navrhováno, k doplnění dokazování. Soud prvního stupně této povinnosti v napadeném rozhodnutí plně dostál, když k otázce zamítnutých důkazních návrhů se vyjádřil pod body 50 až 55 svého odůvodnění.

112. Materii tzv. opomenutých důkazů věnuje pozornost např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, který jimi rozumí jednak dílem procesní situaci, v níž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, a dále dílem situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Současně však Ústavní soud též připomíná že, nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě opomenutí či nedostatečného vypořádání se s důkazními návrhy účastníků ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity odůvodňující kasační zásah z jeho strany, obzvláště, pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14). Při komparaci takovýchto požadavků odvolací soud připomíná, že právě v soudní fázi trestního řízení při procesu dokazování, je třeba důsledně vyvažovat zásadu práva obžalovaného na obhajobu, které realizuje také v podobě navrhování důkazů, a zásady rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, jež musí dbát na to, aby toto nebylo zahlcováno ze strany kterékoliv z procesních stran nepodloženými návrhy na doplnění dokazování právě ve smyslu „zdržovací“ taktiky tak, jak na ni poukazuje Ústavní soud. Ostatně již dříve bylo odvolacím soudem zdůrazněno, že také zásada rychlosti a hospodárnosti trestního řízení má vliv na zachování práv osob dotčených trestním řízením, a to i ve vztahu k obviněnému.

113. Odvolací soud proto při podřazení výše uvedených požadavků na podobu napadaného rozhodnutí neshledal porušení avizovaných kritérií a tím i zásah do práv obžalovaných z hlediska obsahu rozsudku krajského soudu. Dle jeho přesvědčení se soud vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi projednávané věci, popsal své úvahy založené na provedených důkazech, stejně jako vyložil, proč některé z důkazů, které byly procesními stranami navrhovány, neprovedl. Napadený rozsudek má přehlednou a logicky formulovanou strukturu, v níž jsou zakomponovány závěry jak v obecné rovině projednávané trestné činnosti, tak jejich konkrétních okolností, zapojení obžalovaných do ní a vyvození závěru o jejich vině, případně okolnostech, které vedly soud prvního stupně ke zproštění obžaloby. Neabsentuje ani část zaobírající se právní kvalifikací jednání, výší škody a navazujícími otázkami ukládaných trestů a rozhodnutí o náhradě škody. Již dříve odvolací soud kvitoval, že nalézací soud zvolil takovou podobu odůvodnění svého rozhodnutí, které umožnilo oddělitelnost skutkových závěrů ve vztahu ke každému z obžalovaných, což se projevilo v možnosti, aby v případě překladu rozsudku do cizího (polského) jazyka nebylo potřeba tento činit ve vztahu k celému textu, ale pouze k jeho jednotlivým pasážím, které se dotýkaly konkrétně obžalovaného [jméno] [příjmení]. Soudu prvního stupně se podařilo i přes relativní obsáhlost napadeného rozhodnutí, čítající celkem 187 stran, provést komplexní, přehledné a vzhledem k obsáhlosti projednávané věci i relativně stručné hodnocení, které velmi přiléhavě doplnil i doprovodnými grafickými schématy. Odvolací soud tedy v tomto směru neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným či jakkoliv porušujícím práva některé z procesních stran.

114. Obdobně odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zdůrazňuje, že je vázán stejnými kritérii, jaká vymezuje ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., tedy stručným vymezením svého přezkumu napadeného rozsudku. Je zřejmé, že takováto stručnost se nemůže omezit na pouhou citaci zákona či pouze obecný výklad bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ. I zde je možné poukázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to konkrétně nález ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, kde Ústavní soud uvedl, že atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Evropský soud pro lidská práva přitom připouští, že soud rozhodující o opravném prostředku může pojmout odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či jinak. Současně ale musí být patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudů nižší instance (v tomto směru viz rozsudek ze dne 19. 2. 1997 ve věci velké Helle proti § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2012, stížnost č. 20772/92). Proto i odvolací soud nepovažuje za nezbytné v celém rozsahu podrobně reagovat na veškerou odvolací argumentaci obžalovaných, o to více - jak bude rozvedeno níže - tato představuje v naprosto drtivé většině opakování tvrzení obhajoby z řízení před soudem prvního stupně, zejména vtělené do závěrečných řečí, s níž se nalézací soud adekvátně vypořádal. Soudy vyšších stupňů se mohu v odůvodněních svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně zhodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínili vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly, a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoliv vlastní argumentace nelze akceptovat (nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12).

115. Na tomto místě odvolací soud považuje za vhodné stručně připomenout obsah projednávané trestné činnosti. Obžalovaným bylo kladeno za vinu, že jako organizovaná zločinecká skupina se dopouštěli daňové trestné činnosti v období let 2010 až 2013, kdy vytvořili účelové řetězce českých i zahraničních obchodních společností s cílem nákupu a prodeje zboží, jak z členských států Evropské unie, tak i mimo ni a toto zboží různého charakteru (zejména mobilní telefony, ale rovněž např. tonery či požárních světlíky, resp. jejich komponenty) dováželi do České republiky, kdy docházelo k umělému snížení ceny u první české společnosti, která působila v rámci trestné činnosti na pozici tzv. missing tradera, a jež neplnila svou daňovou povinnost a byla pro potřebu správních orgánů nekontaktní, aby následné firmy v řetězci (pozice tzv. buffera) měly za úkol zastření původu zboží a znesnadnění odhalení trestné činnosti, kdy řetězec končil u společností, které pak z protiprávního jednání profitovaly (tzv. broker) a zboží bylo prodáváno koncovým uživatelům či vyvezeno do zahraničí při nárokování nadměrného odpočtu DPH. Tímto jednáním pak dle závěrů soudu prvního stupně měla být obžalovanými způsobena škoda České republice ve výši, která byla podrobně rozvedena ke každému z obžalovaných zvlášť v bodě 128 odůvodnění rozhodnutí, kdy nejvyšší částka je přičítána jednání obžalovaného [jméno] [příjmení] v bodech I až IV v celkové výši 777 095 566 Kč. Pokud se týká hierarchie organizované zločinecké skupiny, zde soud prvního stupně dospěl k závěru, že v jejím čele stál obžalovaný [jméno] [příjmení], který prostřednictvím obžalovaných [příjmení] a [příjmení] řídil činnost dalších osob a fungování obchodních společností, za které vystupovali v roli jednatelů či zaměstnanců obžalovaní [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Podle žalobního návrhu přitom shodné postavení měli mít také obžaloby zproštění [příjmení] a [příjmení]. Konečně v této pozici působil též obžalovaný [příjmení], který však měl převážně na starosti zajištění přepravy zboží, která byla prováděna účelově, potažmo fiktivně. Právní služby, resp. poradenství a zastupování v řízeních před správcem daně, pak měl za úkol obžalovaný [jméno] [příjmení]. Shora popsaný model je pochopitelně zjednodušen a v případě podrobností odkazuje odvolací soud na popis skutkových okolností uvedený ve výroku napadeného rozsudku.

116. Dříve rozvedené odvolací námitky jednotlivých obžalovaných lze rozdělit dle odvolacího soudu do čtyř základních skupin. Prvotní jsou již dříve vymezené námitky procesní povahy směřující např. do otázky tzv. systémové podjatosti Vrchního soudu v Olomouci, nezákonné délky trestního řízení, porušení práva závěrečné řeči, anebo neadekvátního vyhotovení překladu napadeného rozsudku. Tyto námitky přitom byly podrobně vyargumentovány odvolacím soudem výše ve vztahu k odvolacímu důvodu uvedenému v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Druhou skupinu námitek tvoří argumentace společná téměř všem obžalovaným (s výjimkou obžalovaného [příjmení] a jím modifikovaného odvolání), kteří shodně namítali chybný postup ze strany nalézacího soudu, a to v podobě porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Obžalovaní vytkli soudu prvního stupně, že neprovedl všechny navržené důkazy, případně ty, které provedl, hodnotil chybně a nelogicky zejména při porušení zásady in dubio pro reo. Je třeba připomenout, že takovéto námitky souvisejí s konstantně prezentovanými tvrzeními obžalovaných, které uváděli v průběhu celého trestního řízení. Obžalovaní [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] i ve stávající fázi odvolacího řízení zopakovali, že veškerá činnost, která je jim kladena za vinu, nenaplňuje znaky trestné činnosti, neboť obchody, na které poukazuje obžaloba, potažmo nalézací soud, byly činěny zcela legálně, docházelo k faktickému nákupu, prodeji a přepravě zboží bez jakéhokoliv účelového navyšování ceny, která byla náležitě hrazená, stejně jako docházelo k řádnému plnění daňové povinnosti a kontrolám ze strany finančního úřadu. Řetězec firem, které byly do daných obchodů zapojeny, nebyl nikterak účelový a není tím pádem dána existence jakékoliv organizované zločinecké skupiny. Obžalovaní do jejího údajného fungování nebyli žádným způsobem zapojeni a ve vztahu k protiprávnímu jednání, které je jim kladeno za vinu, tak absentuje stěžejní znak v podobě subjektivní stránky trestného činu. Obžalovaní mají za to, že náležitě objasnili nejen účel obchodů, ale v případě určitých vazeb, které mezi nimi panovaly, jejich naprostou standardnost, stejně jako legální užívání aplikace Silentel, z níž orgány činné v trestním řízení dovozovaly údajnou konspirativnost související s trestnou činností. Rovněž tak byly nesprávně vyhodnoceny nálezy určitých písemností či razítek při domovních prohlídkách či prohlídkách jiných nebytových prostor, které drželi bez jakéhokoliv postranního úmyslu. Obžaloba a na ní navazující napadený rozsudek své závěry o vině obžalovaných vystavěly na nepochopených důkazech či dokonce za užití zmanipulovaných a nepravdivých tvrzení, jako je tomu např. ve vztahu k zajištěným odposlechům telekomunikačního provozu, který byl veden zcela v běžném obchodním stylu. Rovněž znak organizované zločinecké skupiny je podle jejich přesvědčení eliminován právě zprošťující částí napadeného rozsudku ve vztahu k [jméno] [příjmení], kdy [právnická osoba] měla být koncovým příjemcem nelegálního zisku, ovšem v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně tato možnost padla, a tím i existence tzv. brokera coby znaku organizované zločinecké skupiny. Zejména pak všichni obžalovaní shodně brojili proti výpovědím spolupracujících obviněných [příjmení] a [příjmení], jakož i následnému doznání se obžalovaného [příjmení]. Zdůraznili, že kromě nepřesvědčivé argumentace těchto spoluobžalovaných nebylo zohledněno, že obžalovaný [příjmení] byl v minulosti devětkrát soudně trestán a obžalovaný [příjmení] byl takto postižen celkem šestkrát. Posledně jmenovaný přitom svůj původní postoj, kdy popíral podíl na trestné činnosti, změnil v průběhu řízení před soudem prvního stupně zcela účelově, a to s cílem dosáhnout výhodnějšího trestu, což se mu podařilo. Opomenuto ve vztahu k němu bylo např. že přesvědčoval spoluobžalovaného [příjmení], aby celou věc vzal za úplatu „na sebe“, stejně jako hradil advokáta spoluobžalovanému [příjmení] a v průběhu doby měl řadu sporů s dalšími osobami, včetně některých obžalovaných.

117. Obžalovaní tedy nikterak nezpochybňují závěry soudu prvního stupně o existenci řetězce obchodních společností, přes které byl realizován tok zboží a vlastní postavení v rámci těchto právnických osob. Kde se však úvahy odvolatelů rozcházejí s názorem soudu prvního stupně je účelovost, resp. fiktivnost takovéto činnosti za účelem nelegálního zisku na úkor České republiky osobami v postavení členů organizované zločinecké skupiny.

118. Odvolací soud musí v prvé řadě beze zbytku vyjádřit souhlas s náhledem soudu prvního stupně na obecné znaky daňové trestné činnosti, mezi nimiž je možno jako jeden z hlavních označit existenci tzv. ztraceného obchodníka (missing tradera) tak, jak je jeho role v rámci trestné činnosti (potažmo tzv. karuselových podvodů) vymezena zejména v bodech 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně následně správně dovodil, že postavení takovýchto ztracených obchodníků v řetězci projednávané trestné činnosti měly [právnická osoba] [právnická osoba], případně [právnická osoba] a později [právnická osoba], které splňovaly totožné znaky, jakými bylo neplnění daňové povinnosti, následná nekontaktnost pro správce daně, jakož i fakt, že coby zástupci daných společností vystupovaly osoby, které s faktickou činností těchto subjektů neměly nic společného a byly buď v postavení tzv. bílých koňů, příp. došlo ke zneužití jejich osobních dokladů. Blíže tyto personální vazby v návaznosti na výpověď svědků či informace, které byly zajištěny ve vztahu zejména k občanům vietnamské národnosti, nalézací soud rozvedl v bodě 26 odůvodnění, přičemž neopomněl uvést poznatek, že právě v rámci následných domovních prohlídek u [jméno] a [jméno] [příjmení], příp. motorového vozidla značky Audi užívaného [jméno] [příjmení], které získal právě od [jméno] [příjmení], byly tyto doklady, resp. jejich kopie, zajištěny. Námitka ve smyslu, že o pozici missing tradera v případě shora uvedených společností nemůže jít, neboť tyto byly po určitou dobu své existence pro orgány státní správy kontaktní, případně v minulosti mohly plnit daňovou povinnost řádně, je zcela irelevantní, neboť za stěžejní je třeba považovat chování daných subjektů v době související s pácháním trestné činnosti. V tomto ohledu soud prvního stupně velmi pečlivě rozvedl veškeré okolnosti, které umožňují identifikovat jmenované obchodní společnosti jako účelový článek řetězce, přes který procházelo zboží, a které představovaly obchodníky, jenž v důsledku nákupu zboží ze zahraničí bez DPH následně neplnily svou povinnost přiznat daň, případně tuto uhradit a svou následnou nekontaktností a působením skrze nastrčené osoby eliminovaly možnost státu domoci se daňové úhrady.

119. K výše uvedenému naplnění jednoho z typických znaků pro obdobnou daňovou trestnou činnost byly dále uvedeny zcela nestandardní vzájemné vazby, které mezi obchodními partnery v celém řetězci panovaly, a to ať již v osobní či místní rovině. Nalézací soud opět velmi správně poukázal na vztahy, které mezi spoluobžalovanými byly dohledány jak na pracovní úrovni, kdy kromě vnější spolupráce mezi společnostmi byli někteří obžalovaní zapojeni do činnosti stejných obchodních subjektů, ať již v pozici statutárního orgánu či zaměstnance (v rámci [právnická osoba] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ve [právnická osoba] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), partnerských vztahů ([příjmení]- [příjmení], [příjmení]- [příjmení], [příjmení]- [příjmení], či zprostředkovaně v případě [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a jejich [právnická osoba] a [právnická osoba], kde na pozici skladníka pracoval tchán obžalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], příp. přes účet matky obžalovaného [příjmení] [jméno], byly realizovány platby směrem do Chorvatska, kde byly vybírány za účelem předání částek obžalovanému [příjmení]). Podrobněji soud prvního stupně tyto personální, jakož i přátelské a další relace, které spočívaly též v účasti řady obžalovaných na společných akcích, jako byly dovolené či oslavy, vymezil např. v bodech 27 a 28 odůvodnění rozsudku. Na to navazuje rovněž propojenost některých subjektů z místního hlediska, které je dané působením řady firem v nemovitosti pronajaté obžalovaným [příjmení] na ulici [ulice] v [obec], kde nejenže posledně jmenovaný se svou partnerkou, spoluobžalovanou [jméno] [příjmení], bydlel, ale rovněž zde měly kanceláře společnosti zapojené do předmětných řetězců či osoby, které pro tyto pracovaly, kdy na toto společné „zázemí“, zejména subjektů [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], poukazuje nalézací soud v bodě 29 odůvodnění rozsudku.

120. Konečně v rámci dokazování, byť se řada obžalovaných snažila tyto skutečnosti bagatelizovat, bylo soudem prvního stupně poukázáno na nálezy materiálů (dokumentů, razítek, osobních dokladů), které byly v držení osob, jež by za běžných okolností s těmito do kontaktu nepřišly, což bylo opět dáno nalézacím soudem do souvislosti s účelovostí celého obchodního schématu a prokázání, že tytéž osoby, které v rámci trestního řízení figurují v roli obžalovaných, ovládaly celý řetězec účelově vytvořených obchodních vztahů či do něj byly zapojeny s vědomím páchání trestné činnosti. Jedná se o výsledky domovních prohlídek a prohlídky motorového vozidla, zejména v případě obžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Tvrzení, která měla odůvodnit dispozici s těmito věcmi, nalézací soud správně vyhodnotil jako účelovou, a to vzhledem k navazujícím skutečnostem či přímo výpovědím dalších osob (typicky obžalovaný [příjmení] ve vztahu k nálezu razítka [právnická osoba] u obžalovaného [příjmení] a [příjmení]), které obhajobu obžalovaných vyvrátily. Rozsah takovýchto materiálů, jejichž držba byla neopodstatněná, byl přitom takový, že se nemohlo jednat i podle odvolacího soudu o jakoukoliv náhodu či omyl. Právě v tomto ohledu je třeba spatřovat jeden z klíčových omylů odvolatelů, jestliže tito hovoří o nelogickém hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Byl to naopak nalézací soud, který důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech a skutečnosti, o které opřel své závěry, dovozoval striktně v souladu s požadavkem formální logiky. Naopak odvolatelé svou obhajobu, jež se opakuje i v rámci jejich odvolání, vystavěli pouze na jednotlivých námitkách, kterými se snažili narušit souvislost úvah soudu prvního stupně, aniž by však brali ohled na to, že tyto jednotlivé důkazy nezapadají do celkového kontextu vzájemně propojených a ucelených poznatků. Jinými slovy, nelze akceptovat tvrzení, že v rámci určité skupiny osob, mezi nimiž panují přátelské a příbuzenské vztahy, dochází často k neopodstatněným obchodním transakcím, které jsou provázány typickými znaky pro daňovou trestnou činnost (neplacení daňové povinnosti prvním ze subjektů na území České republiky, účelovým zastupováním společností osobami, které nejsou pro orgány státní správy kontaktní), které působí ve stejné lokalitě a disponují vzájemnými materiály často velmi osobní povahy, nestandardnostmi v rychlosti jednotlivých transakcí a převodu částek či jejich vybírání v hotovosti. V tomto směru nebylo možné akceptovat ani vyjádření obžalovaných [příjmení] a [příjmení], které se snažily přesvědčit orgány činné v trestním řízení nejen o legálnosti svých postupů, ale v podstatě též směřovaly svou obhajobu k tomu, že jejich vina je dovozována pouze z určitého partnerského vztahu ke spoluobžalovaným. Jmenované zcela ignorovaly skutečnost, že samy působily v rámci obchodních společností, které vykazovaly činnost, za níž byly plně odpovědny, a právě pro existenci partnerských vztahů a de facto sdílení společné domácnosti, pak danou obchodní transakci zcela nepochopitelně realizovaly ve vztahu ke svým protějškům prostřednictvím vícero subjektů. Takovýto závěr nalézací soud dovodil zejména ve vztahu k obžalovaným [příjmení] a [příjmení] a jejich společnostem [jméno] [příjmení] a [právnická osoba]. S daným hodnocením se ztotožnil také soud odvolací.

121. Je třeba zdůraznit, že nalézací soud však nevycházel pouze z určitého svého přesvědčení o nelogičnosti a tím pádem i účelovosti obchodních transakcí. Své závěry podložil i objektivním znaleckým zkoumáním, a to jednak z oboru ekonomika vypracovaným znaleckým ústavem [právnická osoba], které potvrzovalo, že stav u zkoumaných obchodních společností nenasvědčoval běžné hospodářské činnosti, resp. že tyto nebyly danou činnost schopny vykonávat, a to s poukazem na minimální marže, které nebyly s to vygenerovat zisk prezentovaný společnostmi. V tomto ohledu se nalézací soud ostatně vypořádal i s věrohodností znaleckého zkoumání, kdy tuto posuzoval ve světle oponentského posudku předloženého obžalovaným [jméno] [příjmení] a zpracovaného znaleckým ústavem [právnická osoba]. Druhý jmenovaný nevycházel ze stejných podkladů a nezodpovídal stejné otázky, ale zaměřil se spíše na kritiku posudku vypracovaného v přípravném řízení k žádosti policejního orgánu. Žádným způsobem tak nebyla narušena objektivnost a věrohodnost znaleckého zkoumání, o které své závěry opřel nalézací soud. Ten přitom pracoval taktéž se znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, zaměřeného na zajištění dat z výpočetní techniky zajištěné u obžalovaných, jež umožnilo právě rozkrýt nálezy dokladů či kontaktů v elektronice užívané obžalovanými. Z těchto byla prokázána již výše uvedená dispozice s materiály, k nimž by za běžných okolností obžalovaní neměli přístup, neboť se dotýkaly zcela jiných společností a dispozice, s nimiž naopak prokázala, že obžalovaní tvořili uzavřenou skupinu propojenou blízkými vazbami právě za účelem páchané trestné činnosti. To ostatně potvrzují i kontakty, které byly uvedeny, ať již v e-mailové či mobilní komunikaci. Znalec současně poukázal na používání kryptovacího programu Silentel v telefonické komunikaci obžalovaných, kdy tento způsob měl podle výpovědí obžalovaných [příjmení] a [příjmení] vyžadovat [jméno] [příjmení] coby nejvýše postavená osoba v hierarchii organizované zločinecké skupiny. Odvolací soud plně souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že takovéto užívání placené mobilní aplikace, která znemožňuje odposlech tak, jak to popsal svědek [příjmení], coby zástupce firmy [právnická osoba], není jen „nevinným zkoušením nové technologie“, ale mělo za cíl chránit skupinu před odhalením jejich protiprávního jednání. I v tomto ohledu odvolací soud může poukázat na mylnou argumentaci obžalovaných, jestliže tito zdůrazňovali legálnost používání takovéhoto komunikačního prostředku. Tato jejich vyjádření je totiž třeba označit za pouhé vytrhávání poznatků z celkového kontextu případu, kdy ani nalézací soud nezpochybnil, že by aplikace Silentel byla nelegálním programem, ovšem vzhledem k povaze obchodu a vzájemné provázanosti obžalovaných v nich postrádalo užívání dané, poměrně nákladné, aplikace (jejíž účel mohly zastat jiné, běžné metody komunikace) jakékoliv jiné vysvětlení než, že byla užita k páchání trestné činnosti.

122. V souvislosti s výše uvedeným souvisí také vyhodnocení dalších důkazů soudem prvního stupně, které bylo odvolateli namítáno jako nelogické, a to konkrétně v podobě obsahu telefonických hovorů či nalezeného schématu obchodní spolupráce. I zde může odvolací soud poukázat na četná místa v odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž se nalézací soud podrobně věnoval dané materii. Pakliže odvolatelé uváděli, že odposlech telekomunikačního provozu byl veden v naprosto běžném obchodním duchu a zajištěné výsledky žádným způsobem neprokazují jejich vinu, i v tomto ohledu jejich tvrzení představuje prezentování jejich názorů, resp. předestírání vlastních verzí a hodnocení důkazů, aniž by zjištěné poznatky byly dány do souvislostí s celkovým obrazem projednávané trestní věci. Odvolací soud ve shodě s výše uvedeným názorem, že není podstatou odvolacího řízení a odůvodnění tohoto rozhodnutí opakovat skutečnosti, o které opřel své závěry nalézací soud, pouze stručně a příkladmo připomíná, že telefonní hovory zachytily např. komunikaci obžalovaného [příjmení] s [jméno] [příjmení], kdy prvně jmenovaný tomuto dával pokyny k odnosu finanční částky do směnárny s tím, že pochází od „W“ (tedy od [jméno] [příjmení]) či velmi obsáhlou komunikaci, kterou vedl obžalovaný [jméno] [příjmení] jak stran daňových záležitostí ve vztahu ke společnostem [právnická osoba], [příjmení] [jméno] či [právnická osoba]. Posledně jmenovaný hovořil s obžalovanými [příjmení] (mimo jiné, co má vysvětlit [jméno] [příjmení]), [příjmení] či [příjmení] a dále svědky [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení] (tedy osobou, která byla dosazena do [právnická osoba] místo [jméno] [příjmení] na pokyn obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], přičemž svědek [příjmení] si stěžoval, že nedostal slíbené peníze za to, co udělal). Další komunikace probíhala také o obžalovaných [příjmení], [jméno] [příjmení] či nalézací soud správně poukázal na určitou konspirativnost mimo jiné i v podobě odkazu na používání šifrovací aplikace. Proto i zde není možné obsah jednotlivých hovorů posuzovat odděleně, ale je potřeba jej vkládat do celkového rámce veškerých poznatků, které učinil soud prvního stupně.

123. Popsané skutečnosti pak soud prvního stupně vedly ke zcela správné úvaze o propojenosti obžalovaných při realizaci účelových obchodních vztahů a tudíž i ke konstatování existence organizované zločinecké skupiny, o čemž svědčí nejenom výše popsaná propojenost, ale též existence schémat, o nichž hovořil obžalovaný [příjmení] v souvislosti s [jméno] [příjmení], a které byly fakticky zajištěny v podobě souboru nazvaného „Návrh obchodní spolupráce“, jak u posledně jmenovaného, tak [jméno] a [jméno] [příjmení]. Daný materiál obsahuje přehled struktury zapojených spolupracujících společností a základní pravidla jejich fungování. Jestliže obžalovaný [příjmení] namítal, že takovéto schéma bylo pouze modelovým příkladem a především pak mělo sloužit pro potřeby skupinové registrace k dani, jedná se z hlediska odvolacího soudu opět o zcela účelové tvrzení, které nereflektuje existenci dalších důkazů o působení organizované zločinecké skupiny. Pouze na okraj je třeba doplnit, že institut skupinové registrace k DPH byl zaveden do českého právního řádu v roce 2008 zák. č. 261/2007 Sb., kdy jeho hlavním cílem je snížení administrativní zátěže pro obchodní subjekty, které jsou vzájemně úzce spojeny finančními, hospodářskými a organizačními vazbami. Osoby, které působí v rámci této skupiny, jsou pro účely DPH považovány za osobu jedinou, která je povinna k plnění daňové povinnosti. Nutno konstatovat, že vzhledem k výše uvedeným kritériím, by daný postup u subjektů, které byly zapojeny do obchodů, jež jsou předmětem tohoto trestního řízení, vzhledem k jejich povaze a posloupnosti, byl spíše nelogickým. Soud si dokáže představit, že avizovaná skupinová registrace může být využívána ku prospěchu věci, zejména například v bankovním nebo developerského sektoru, kde dochází k propojení nejrůznějších součástí jednotného cíle. Nicméně i tak je dané tvrzení odvolatelů dalším příkladem, kdy uchopili daný důkaz zcela izolovaně od jiných poznatků, které soud prvního stupně zdůraznil při konstatování jejich viny. Současně odvolací soud považuje za paradoxní, jestliže daná společná struktura měla vzniknout ve vztahu k subjektům, u nichž se obžalovaní ve výsledku snaží o vytvoření zdání, že vazby, které panovaly mezi obžalovanými či jejich společnostmi, byly zcela standardní a nevybočovaly z rámce běžné obchodní spolupráce. Na jedné straně někteří obžalovaní byli provázáni partnerskými či přátelskými vazbami a nespatřují žádnou zvláštnost v tom, že se na obchodech podílely dvě různé společnosti, z nichž každý ovládal jednu, ale současně v tomto směru mají mít údajnou tendenci tvořit společnost skupinu k plnění daňové povinnosti. Výše uvedené však odvolací soud uvádí pouze na okraj, neboť nevěrohodnost dané argumentace vyplývá z řady důkazů o vědomém páchání trestné činnosti obžalovanými a nikoliv jejich záměru legálního obchodování.

124. Nejobsáhleji zmiňovanou námitkou ze strany všech obžalovaných byl poukaz na údajnou nevěrohodnost spoluobžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení], na jejichž výpovědi měl podle jejich přesvědčení vystavět nalézací soud své závěry o vině. I na tomto místě je třeba předeslat, že námitky odvolatelů poukazovaly na nelogičnosti, které se měly objevit ve výpovědích spoluobžalovaných, stejně jako na účelový postup, který k tomuto vedl [jméno] [příjmení], neboť po celou dobu přípravného řízení i v počáteční fázi řízení před soudem svou vinu popíral, aby náhle učinil obrat takzvaně o 180 stupňů, a to s jediným cílem, dosáhnout příznivějšího trestu. V tomto ohledu obsáhlou argumentaci sdělili ve svých opravných prostředcích zejména obžalovaní [příjmení] a [příjmení], když uvedli spory, které [jméno] [příjmení] měl s dalšími osobami a které mohly vést k účelovosti a nepravdivosti jeho výpovědi, stejně jako jeho dosavadní přístup k trestnímu řízení, kdy měl hradit náklady advokáta obžalovanému [příjmení], a to do doby, než se posledně jmenovaný rozhodl stát spolupracujícím obviněným. Rovněž tak ve vztahu k obžalovanému [příjmení], případně jeho manželce, byla předestřena široká paleta údajů, ve kterých měl před soudem nepravdivě vypovídat (např. jeho majetkové poměry, poskytnuté dary, účast v různých obchodních společnostech a činnost v tomto odvětví, byť mu byla zakázána).

125. Odvolací soud v prvé řadě zdůrazňuje, že z obsáhle pojatého zdůvodnění nikterak nevyplývá, že by soud prvního stupně své rozhodnutí učinil výhradně na základě výpovědi dvou spolupracujících obviněných, případně obžalovaného [příjmení], u něhož skutečně došlo k výraznému obratu až v průběhu soudní fáze trestního řízení. Otázkou věrohodnosti se soud prvního stupně zaobíral ve vztahu k obžalovaným [příjmení], [příjmení] a [příjmení] hned na několika místech odůvodnění a v jeho bodě 19 konstatoval, že jejich výpovědi považuje za věrohodné a vychází z nich. Určité změny či nejasnosti byly pouze řídkým jevem, v jinak celkově obsáhlých tvrzeních výše jmenovaných a soud prvního stupně dané rozpory zcela logicky objasnil. Odvolací soud nikterak nezpochybňuje, že obžalovaní [příjmení] a [příjmení] jsou osobami, jež mají pro svou minulost určité zkušenosti s průběhem trestního řízení. Lze dokonce souhlasit, že změna ve výpovědi [jméno] [příjmení] byla učiněna účelově s cílem využít institutu doznání, coby nejvýraznější polehčující okolnosti, kdy si jako osoba, která se výrazně podílela na činnosti organizované zločinecké skupiny a stála v jejich horních patrech, musel být vědom, že váha jeho doznání, jakož i výpovědi ve vztahu ke spoluobžalovaným, bude mít pro orgány činné v trestním řízení velký význam. Takovýto postoj, který i tak představuje určitou reflexi nad spáchanou trestnou činností, mohl využít každý z obžalovaných a v případě doznání a účinné lítosti pak mohli dosáhnout stejného beneficia, jako tomu bylo u obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Je ovšem mylné se domnívat, že by tito jmenovaní činili své doznání ve vztahu ke zvlášť závažné trestné činnosti nepravdivě a dobrovolně se tak vystavovali trestnímu postihu, jestliže by nebyli trestné činnosti účastni. Současně odvolací soud připomíná, že nalézací soud rozhodně nepostupoval při konstrukci závěru o vině obžalovaných pouze a jen z výpovědí těchto doznávajících se obžalovaných. Jak již bylo uvedeno opakovaně, nalézacímu soudu se podařilo vytvořit řetězec přímých i nepřímých důkazů, které byly navzájem propojeny a tvořily ucelený, pevný a logicky provázaný komplex poznatků svědčících o vině odvolatelů. Ostatně ani některé z dalších obžalovaných, kteří svou vinu konstantně popírali, nelze označit za osoby, které by neměly zkušenosti s pácháním trestné činnosti. Je tak možno poukázat směrem na obžalované [příjmení] a [příjmení], kteří rovněž byli v minulosti trestně stíháni pro různorodou trestnou činnost. Ostatně i v tomto směru, kdy je dána skupina osob, které byly účastny na obchodech za krajně nelogických a účelových okolností, z nichž hned několik bylo v minulosti trestně stíháno, případně, proti nimž je vedeno další trestní řízení (např. obžalovaný [příjmení]), nebo jsou pro obdobnou trestnou činnost minimálně prověřovány, svědčí o tom, že činnost obžalovaných nebyla rozhodně běžného rázu, jak se snaží přesvědčit odvolací soud.

126. Výpovědi obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] nestojí osamoceně vůči tvrzením a zbývajících obžalovaných a nelze je tedy v žádném případě hodnotit jako situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Jejich výpovědi korespondují jak navzájem, tak i ve vztahu k dalším obžalovaným, např. částečně obžalovanému [příjmení], který i přesto, že popírá svoji vinu, v průběhu trestního řízení rovněž připustil, že cítí odpovědnost za své jednání, byť nikoliv v trestní rovině. Sám své jednání hodnotil jako spoléhání se na odborníky a utvrzování od obžalovaných [příjmení] a [příjmení], že celá jeho činnosti je v pořádku. Poté, co zjistil, že tomu tak není, spoléhal již jen na to „že to nějak dopadne“. Obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení] přitom zcela přesvědčivě rozkryli způsob fungování celé skupiny, včetně činění plateb, užívání dokladům či účasti tzv. bílých koňů a aplikace Silentel k páchání trestné činnosti. Byl jimi popsán mechanismus páchání trestné činnosti i zisk, který z této plynul.

127. Oproti řízení před soudem prvního stupně pak i v průběhu odvolacího řízení doznaly skutkové okolnosti další významné změny, a to, kdy obžalovaný [jméno] [příjmení] po poučení a konstatování, že tomuto porozuměl, prohlásil svou vinu a tím rovněž verifikoval závěry soudu prvního stupně. Ani o tomto prohlášení odvolací soud nemá důvod pochybovat, jestliže obžalovaný byl nejen poučen ze strany soudu o významu takovéhoto úkonu a následcích, které jsou s ním spojeny, ale byl rovněž řádně zastoupen obhájcem, který dohlížel na zachování jeho práva na obhajobu. Také v případě obžalovaného [příjmení] odvolací soud chápe tento jeho krok jako účelový, ve snaze dosáhnout zmírnění ukládaného trestu tak, jako tomu bylo u dalších obžalovaných, zejména [jméno] [příjmení]. Dané otázce se přitom odvolací soud bude věnovat níže při hodnocení trestu, přesto již zde může poukázat, že daný postup [jméno] [příjmení], který zvolil až těsně před konáním veřejného zasedání o jeho odvolání, není takového významu, jako tomu bylo právě u spolupracujících obviněných [příjmení] a [příjmení], příp. vzhledem k postavení v rámci hierarchie u významu výpovědi [jméno] [příjmení]. V každém případě však i tímto okamžikem dostává argumentace zbývajících odvolatelů o naprosté legálnosti jejich činnosti a běžném rázu prováděných obchodů výraznou trhlinu, neboť z celkem jedenácti odsouzených svou vinu doznali hned čtyři z nich a v případě [jméno] [příjmení] je možné vysledovat určitou akceptaci stavu, že byl účasten na protiprávním jednání, byť z hlediska subjektivní stránky rozporuje, že by o této skutečnosti od počátku fakticky věděl a po celou dobu se vědomě na trestné činnosti podílel. Proto jakékoliv další námitky odvolatelů, které prezentovali již v řízení před soudem prvního stupně a následně opět vtělili do svých opravných prostředků, musí odvolací soud odmítnout jako nepodložené.

128. Třetí skupinou námitek, které odvolatelé vtělili do svých opravných prostředků, lze označit za argumentaci, která není totožná pro všechny odvolatele, jako tomu bylo ve shora uvedených případech, ale jedná se o specifické připomínky, které někteří z obžalovaných prezentovali jak vůči hodnocení některých důkazů soudem prvního stupně, tak vůči postupu orgánů činných v trestním řízení při zajišťování důkazů. Již na tomto místě však odvolací soud předesílá, že i v tomto ohledu se ve většině případů jedná o prosté opakování tvrzení obžalovaných, které již prezentovali v rámci řízení před nalézacím soudem. Týká se to například zákonnosti domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, kterou ve svém odvolání uplatnil obžalovaný [jméno] [příjmení]. Své námitky směřuje jak k prohlídce motorového vozidla, které užíval, tak k prohlídce jeho bydliště, v němž byly rovněž zajištěny věci důležité pro trestní řízení, a které dával do souvislosti se svou působností v rámci advokátní kanceláře JUDr. [příjmení]. Nalézací soud se dané problematice věnoval v bodě 22 odůvodnění svého rozhodnutí, kdy správně dovodil, že postup policejního orgánu při zajišťování materiálu, ať již v advokátní kanceláři, v bydlišti obžalovaného [příjmení], či jím užívaném motorovém vozidle, proběhlo zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu. Odvolací soud se s daným hodnocením může jen ztotožnit. Potřeba provedení daných úkonů byla ze strany policejního orgánu náležitě odůvodněna a povolena příslušným soudem. Rovněž vlastní provedení úkonu odpovídá podmínkám stanoveným zákonnými předpisy. Je třeba připomenout, že následně byl k obsahu nejen činnosti obžalovaného, ale i zajištěných materiálů, vyslechnut jako svědek [příjmení] [příjmení], z jehož výpovědi nevyplývá, že by pociťoval, jakožto advokát, neoprávněný zásah do činnosti své advokátní kanceláře. Zajištěné materiály nikterak nesouvisely s činností dotčeného svědka jako advokáta či jeho kanceláře, stejně jako bylo vyvráceno, že by obžalovaný [příjmení] v místě svého bydliště měl „pobočku“ advokátní kanceláře či zde danou činnost vykonával. Ze strany policejního orgánu tak žádným způsobem nemohlo dojít k jakémukoliv zásahu do práv výkonu advokacie, ani třetích osob, které by touto byly dotčeny. Nalézací soud také správně poukázal, že prohlídka motorového vozidla, které obžalovaný používal, proběhla za jeho výslovného souhlasu. Mimo to bylo podrobně poukázáno, že obžalovaný nebyl v souvislosti s činností advokátní kanceláře JUDr. [příjmení] veden ani jako advokát či advokátní koncipient, kdy do seznamu posledně uvedených osob nebyl zapsán z důvodů nesplnění podmínek Českou advokátní komorou. Odvolací soud proto plně akceptuje názor soudu prvního stupně stran zákonnosti tímto způsobem obstaraných důkazů.

129. V případě námitek obžalovaného [příjmení] jsou tyto uvozeny tvrzenou nezákonností postupu soudu prvního stupně při čtení předchozího výslechu svědka [jméno] [jméno] [příjmení], jestliže nalézací soud tento důkaz provedl za situace, kdy byl navrhován osobní výslech svědka. Krajský soud se však i této námitce již věnoval v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (bod 51), kde bylo zdůrazněno, že přečtení protokolu o výpovědi tohoto svědka u hlavního líčení proběhlo za situace konání hlavního líčení v nepřítomnosti [jméno] [příjmení], k čemuž jmenovaný dal výslovný souhlas a pro splnění zákonných podmínek, tedy zejména též souhlas státního zástupce, nalézací soud nepovažoval svůj postup za chybný. Odvolací soud k tomuto uvádí, že hlavní líčení se primárně koná za stálé přítomnosti všech procesních stran, přičemž v nepřítomnosti obžalovaného může být hlavní líčení provedeno, jestliže lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu dosáhnout i bez jeho přítomnosti, přičemž je ze strany zákonodárce uvedena potřeba splnění i dalších náležitostí, jakým je zejména řádné doručení obžaloby obžalovanému, jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení, jakož i nemožnost hlavní líčení konat v rámci institutu omezení osobní svobody či v případě, že je projednáván trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pěti let. Posledně uvedené podmínky jsou však nahraditelné v důsledku výslovného prohlášení obžalovaného, který požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Za takovéto situace je následně možné číst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných toliko za souhlasu státního zástupce. Obžalovaný sám, či v přítomnosti obhájce, do doby provedení důkazu soudem neadresoval návrh na osobní výslech svědka [jméno] [jméno] [příjmení], či že by nesouhlasil s jeho čtením a nalézací soud tedy ani neměl důvodu za situace, kdy obžalovaný dobrovolně projevil ochotu neúčastnit se projednávání věci, důvod zkoumat jeho opačné stanovisko. Obžalovaný ostatně měl již v předchozím průběhu trestního řízení možnost se s obsahem této svědecké výpovědi seznámit, příp. iniciovat sám či prostřednictvím svého obhájce výslovný návrh na výslech takovéhoto svědka. Je třeba připomenout, že souhlas se čtením svědecké výpovědi je úkon, který výlučně dopadá do kompetencí obžalovaného samotného a bez dalšího (tedy např. předchozího výslovného vyjádření obžalovaného, že takový souhlas může udělit v jeho nepřítomnosti obhájce) nemůže být nahrazena projevem vůle jeho obhájce za situace, kdy je řízení konáno v nepřítomnosti obžalovaného (k tomu např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2642 s.). Obžalovaný si musí být vědom závažnosti soudního řízení v trestní věci, a pokud chce vykonávat práva, která mu zákon garantuje a současně mu je přiznává jako výsostní ve vztahu pouze k jeho osobě, musí konat tak, aby jejich realizaci vlastním jednáním neznemožnil. Soud prvního stupně náležitě obeznámil obžalovaného o termínu hlavního líčení a nikterak mu nebránil v účasti na něm. Jestliže se obžalovaný dobrovolně zřekl možnosti účasti, resp. o konání ve své nepřítomnosti výslovně prohlásil, že s tímto postupem souhlasí a žádá o něj, musel si být vědom, že v daném okamžiku mohou být právě za účelem rychlosti a hospodárnosti trestního řízení realizovány postupy při dokazování tak, že k těmto nebude výslovný souhlas obžalovaného vyžadován. Ostatně nalézací soud správně poukázal, že již státní zástupce ve svém žalobním návrhu označil nejen svědka [jméno] [jméno] [příjmení], ale i další, a to [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jako osoby, které nepovažuje za nutné osobně slyšet, ale souhlasí se čtením jejich svědecké výpovědi. V rámci hlavního líčení dne 17. 4. 2018 bylo přistoupeno nejenom ke čtení namítaného svědka [jméno], ale též svědků [příjmení] a [příjmení], kdy tento postup soudu prvního stupně vůči nim nebyl obžalovaným nikterak rozporován. Mimo to nalézací soud správně připomněl, že svědek [jméno] [jméno] [příjmení] byl osobou dlouhodobě nedosažitelnou a i z tohoto důvodu byl proto postup v podobě čtení jeho svědecké výpovědi plně na místě.

130. Obžalovaní [příjmení] a [příjmení] rovněž vznesli námitky proti hodnocení jejich života coby nadstandardního či nákladného, k němuž měli získávat prostředky právě pácháním trestné činnosti, kdy prvně jmenovaný zmínil, že soud prvního stupně zcela nesprávně podřadil závěry o luxusním bydlení a dalších nadstandardních životních poměrech skutečnosti, že obžalovaný obýval nemovitost, která však patřila [právnická osoba], stejně jako této společnosti náležely motorová vozidla a v jejím objektu byly zaměstnány osoby, které soud označil za služebnictvo, byť tyto zde vykonávaly běžnou živnostenskou činnost. Obžalovaný [příjmení] rovněž popřel, že by prostředky k jeho živobytí získával trestnou činností, neboť [právnická osoba] byla významným subjektem na trhu, což mu umožňovalo získávat vyšší prostředky k nákladnému životu, stejně jako výstavba rezortu v Chorvatsku byla zcela legální investicí.

131. Dle názoru odvolacího soudu jsou však tyto námitky obžalovaných ve vztahu k úvahám prezentovaným soudem prvního stupně přeceňovány. Nalézací soud v žádném případě závěr o nákladném bydlení či jiném, nadstandardním způsobu vedení života u žádného z obžalovaných nepoužil jako stěžejní podklad pro rozhodnutí o jejich vině. Jestliže tyto skutečnosti byly uvedeny, soud prvního stupně tak činil v případě uvedených obžalovaných, resp. obžalované [jméno] [příjmení] v rámci určitého přehledu svědků s uvedením, že tito plnili roli komorníka, hospodyně, kuchaře či řidiče, příp. tato zmínka o výrazných nákladech na běžný život byla zmíněna jako jeden z poznatků o osobní a majetkové situaci obžalovaných v rámci otázky ukládání trestní sankce. Pochopitelně nalézací soud nemohl nevidět, že právě obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení], stejně jako například obžalovaný [příjmení], se ve svém běžném životě prezentovali užíváním luxusního bydlení, zahraničních rekreačních rezortů či drahých motorových vozidel a zcela logicky dal toto do souvislosti se ziskem z trestné činnosti, neboť ta byla páchána právě prostřednictvím společností, z nichž měli jmenovaní příjem. Skutečnost, že obžalovaný [příjmení] zdůraznil, že danými prostředky nedisponoval on ani jeho partnerka, ale [právnická osoba] je v tomto směru zcela nepodstatná, neboť to byl právě obžalovaný, kdo v dané obchodní společnosti byl veden jako jednatel a tedy coby statutární orgán těžil z jejich zdrojů. Jak však bylo uvedeno výše, předmětná otázka byla v napadeném rozsudku zmíněna z hlediska viny i trestu spíše okrajově a nemá pro posouzení osoby obžalovaného stěžejní význam.

132. Obžalovaný [příjmení] vytkl napadenému rozsudku z hlediska důkazů pořízených prostřednictvím mezinárodní právní pomoci směřující k chorvatským orgánům, jejich nespecifikování. Jak však vyplývá z obsáhlé dokumentace ve svazcích č. 102 a 103 trestního spisu, mezi orgány České a Chorvatské republiky probíhala v dané trestní věci mezinárodní právní pomoc, která plně odpovídala podmínkám hlavy dvacáté páté trestního řádu o právním styku s cizinou, stejně jako následně navazující nové úpravy vtělené do zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, která je mimo jiné založena na existenci mezinárodních smluvních dokumentů, jimiž je Česká republika vázána. Nelze se ztotožnit s námitkou obžalovaného, že by jak forma vyžádání právní pomoci, tak její vyhotovení a zaslání České republice, nesplňovaly formální kritéria pro daný postup mezi orgány činnými v trestním řízení v obou státech, stejně jako po obsahové stránce byly získány informace o činnosti obžalovaného [příjmení], resp. jeho aktivitách v Chorvatsku v rámci působení v [právnická osoba]. Projekt a přiřazených bankovních účtů, včetně zapojení osob [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení], u nichž bylo na území Chorvatské republiky dáno podezření, že se společně s obžalovaným mohli dopustit trestného činu praní špinavých peněz. Proto i veškeré poznatky, které nalézací soud dovodil k dané lokalitě, ať již v rámci bankovních převodů, které putovaly z České republiky do Chorvatska, možným důvodům výstavby rekreačního rezortu z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti či setkávání obžalovaných v něm, pak byly získány nejen legálním způsobem (za respektování právní úpravy dožádaného státu, což bylo chorvatskými orgány potvrzeno), ale také soudem prvního stupně adekvátně vyhodnoceny.

133. Za nelogické odvolací soud považuje také tvrzení obžalovaného [jméno] [příjmení], který se snažil zdůvodnit svůj postoj v podobě aktivního nespolupracování s orgány činnými v trestním řízení z obavy o život svých dětí a celé rodiny. Odvolací soud si nedokáže představit situaci, kdy by obžalovaný měl pravdivým tvrzením o údajně legálních obchodech, jakýmkoliv způsobem ohrozit sebe či své blízké. Pokud by však takovéto vyjádření mělo znamenat, že si je a byl vědom po celou dobu protiprávních aktivit, pak sice takováto skutečnost odpovídá závěrům soudu prvního stupně, současně však obžalovaný nikterak nekonkretizoval, kdo a jakým způsobem, by měl takovouto hrozbu představovat o to více, že ani v průběhu celého trestního řízení ani on, ani obžalovaná [jméno] [příjmení], případně jejich obhajoba, s obdobnými tvrzeními nikdy nepřišli. Odvolací soud tak považuje i tento argument za pouze účelovou a dodatečnou snahu oslabit pohled na obžalovaného jako na pachatele trestné činnosti a vzbudit zdání, že k této byl blíže neurčitým způsobem donucen či do ní vmanipulován.

134. V případě námitek obžalovaného [jméno] [příjmení], které se dotýkaly popisu skutku ve vztahu ke společnostem [právnická osoba], [právnická osoba], [příjmení] [jméno] a [právnická osoba], neshledal odvolací soud na jeho vymezení ze strany soudu nalézacího žádných zásadních pochybení. Na začátku řetězce společností na území ČR bylo prokázáno, že [právnická osoba] nevykázala platby ze zahraničí, ale byly dány pouze fiktivní operace sloužící k zastření jejího ztrátového hospodaření. Následně, jak již bylo uvedeno výše, byly splněny veškeré znaky, kterými se daná společnost prezentovala jako missing trader. Současně byl zadokumentován přesný tok zboží mezi společnostmi zapojenými do daného řetězce, což soud prvního stupně kromě popisu ve skutkové větě, doplnil v rámci odůvodnění též grafickým vyjádřením. Veškeré transakce, které pramenily od [právnická osoba] ke [právnická osoba] a následně [příjmení] [jméno], resp. [jméno] [příjmení], byly vedeny s cílem krácení DPH. Jde-li o konkrétní vymezení daných plnění za období leden 2011 a duben 2012, nalézací soud jednoznačně vymezil daný řetězec společností, kudy probíhal tok zboží, v jehož rámci došlo ke krácení daní, přičemž není podstatné, aby v rámci popisu skutku, jestliže již na jednom místě došlo k uvedení plnění od [právnická osoba], musela tato skutečnost být znovu dána na jiném místě ve vztahu ke [právnická osoba], jestliže zapojení posledně jmenované společnosti je již dříve náležitě popsáno. Stejně tak odvolací soud neshledal ve světle jeho předchozích závěrů ohledně náležitostí na popis skutku za chybné, jestliže nebyl do této pasáže výrokové části zahrnut výčet všech dodavatelů a odběratelů, kteří s věcí nemají nic společného, neboť v takovémto případě by došlo právě k naprostému zahlcení popisné pasáže projednávaného skutku skutečnostmi, které na jeho vymezení, resp. individualizaci nemají vliv. Ve shodě s vyjádřením intervenujícího státního zástupce má soud za to, že podstatné je v tomto případě vyjádření objemu zdanitelných plnění, což bylo ze strany nalézacího soudu doloženo. Rovněž tak odvolací soud souhlasí, že byť v rámci popisu skutku došlo k určitým nepřesnostem, příp. písařským chybám (jak bylo uvedeno ve vztahu ke skutku za březen 2011, tak označení Finančního úřadu pro [část Prahy], resp. [část Prahy]) nejedná se o tak závažnou chybu, pro kterou by odvolací soud považoval za nezbytné napadený rozsudek rušit a činit v tomto směru jakoukoliv změnu, neboť vzhledem k dalším okolnostem nemůže být dotčený skutek zaměněn s žádným dalším jednáním, kteréhokoliv z obžalovaných a nemá ani dopad na vymezení výše škody či jiný znak právní kvalifikace, který by byl v neprospěch odvolatelů. K otázce výše škody a právní kvalifikace jednání 135. Nalézací soud se též velmi pečlivě a komplexně vypořádal s otázkou výše škody způsobené trestnou činností, jakož i problematikou právní kvalifikace jednání obžalovaných. V bodech 56 až 128 věnoval velmi obsáhlou pasáž svým úvahám o výpočtu škody, kdy vycházel z řady zajištěných materiálů zejména v podobě daňových přiznání, faktur, zpráv o daňové kontrole či prokázaných finančních tocích z bankovních účtů, které následně hodnotil ve vztahu k jednotlivým bodům popsaného skutku. Daná materie přitom ve vztahu k podanému žalobnímu návrhu představuje pravděpodobně nejcitelnější zásah soudu prvního stupně do projednávané věci, kdy tento se nespokojil s pouhým převzetím výpočtů a údajů k výši škody tak, jak byly konstruovány orgány činnými v přípravném řízení, ale tyto upravil za současného důsledného respektování požadavku, aby v pochybnostech byl vždy obžalovaným přičítán pro ně příznivější následek. V podstatě jediné chyby se nalézací soud dopustil v případě obžalované [jméno] [příjmení], u níž došlo k uvedení celkové škody v rámci dokonaného jednání ve výši 3 166 669 Kč, ačkoliv v tomto případě došlo ze strany soudu prvního stupně k písařské chybě a záměně číslice 9 za číslici 6, když správně měla být škoda uvedena ve výši 3 166 969 Kč. Takovýto postup však nalézací soud sám v odůvodnění doznal, přičemž rozdíl v částce 300 Kč je pro obžalovanou příznivější a tudíž nebylo důvodu a ani možnosti do daného stavu zasahovat.

136. Rovněž tak v navazující otázce právní kvalifikace jednání obžalovaných se soud s danou problematikou vypořádal náležitě v bodech 129 až 149 odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud tak může kvitovat precizaci popisu skutku, kterou v případě odvolatelů nalézací soud provedl ve vztahu k [jméno] [příjmení], a to stran jeho časového zapojení do trestné činnosti. Adekvátním způsobem byly rozvedeny základní znaky skutkových podstat trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jakož i účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku. Nalézací soud správně vymezil znaky základní, jakož i kvalifikované skutkové podstaty dané trestné činnosti a vymezil také její určení coby pokračujícího jednání. Náležitě rozlišil v případě zločinu podle § 240 tr. zákoníku jeho dokonání od stadia pokusu, jehož se dopustili obžalovaní [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Již v řízení před soudem prvního stupně byla ze strany obžalovaných vznesena námitka brojící proti možnosti být označen jakožto pachatel trestného činu, aniž by se z jejich strany jednalo o subjekt daně. V tomto ohledu lze toliko doplnit, že daná problematika je z hlediska výkladové soudní praxe ustálená a konstantní, jestliže zdůrazňuje, že pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně či cla, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebo clo nebyly jemu nebo jinému subjektu vyměřeny buď vůbec nebo nebyly vyměřeny v zákonné výši, a daň nebo clo tak byly zkráceny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006). Rovněž tak nemá odvolací soud výhrad k úvahám, které nalézací soud prezentoval při objasnění subjektivní stránky trestného činu, jestliže u jednotlivých obžalovaných dovodil úmyslné jednání ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I v tomto směru bylo, nejenom na daném místě, vyloženo, z jakých skutečností vzal soud prvního stupně za prokázané, že obžalovaní jednali zcela vědomě při obeznámenosti, že svým jednáním se dopouštějí krácení daně, resp., že jsou účastni činnosti organizované zločinecké skupiny, jejímž cílem je páchání protiprávního jednání v daňové sféře. Stranou nezůstala ani otázka případných změn, které nastaly v důsledku právní úpravy přijaté v mezidobí od páchání trestné činnosti až do rozhodnutí soudu prvního stupně, a to včetně zák. č. 333/2020 Sb., v němž došlo k úpravě výše škody, přičemž i tato změna zůstala ve vztahu k projednávané trestní věci bez významu.

137. Obžalovaní v rámci svých odvolání z hlediska právní kvalifikace napadali kromě otázky naplnění subjektivní stránky, k níž se odvolací soud s poukazem na závěry soudu prvního stupně vyjádřil výše, především nalézacím soudem dovozenou existenci organizované zločinecké skupiny. I v tomto směru byly krajským soudem adekvátně rozvedeny veškeré znaky tvořící podstatu takovéhoto uskupení, tedy zejména bylo poukázáno na stálost skupiny, která byla tvořena hierarchicky, při současné dělbě funkcí a činností mezi její členy. Na tomto místě nalézací soud správně vyvodil zejména z výpovědí spoluobžalovaných [příjmení], [příjmení], [příjmení], ale i [příjmení] či [příjmení], že iniciátorem trestné činnosti, resp. zakladatelem celé organizované zločinecké skupiny byl [jméno] [příjmení], který rozhodoval o formě obchodů, jakož i rozdělení odměny, která se u něj z páchané trestné činnosti kumulovala. O stupeň níže pod jmenovaným se nacházel obžalovaný [jméno] [příjmení], jakož i v další větvi řetězcových obchodů [jméno] [příjmení]. Účelový právní, potažmo daňový servis, pak zajišťoval obžalovaný [jméno] [příjmení] a na výše uvedené navazovaly další osoby, které vystupovaly v rámci společností zapojených do účelového obchodu, příp. u [jméno] [příjmení] též poskytnutí dopravní služby. Fakt, že obžalovaní byli nejen obeznámeni s tím, že se dopouštějí protiprávního jednání, ale že takto činí právě jako členové organizované zločinecké skupiny, potvrdila nestandardní provázanost mezi všemi, ať již z hlediska pracovního, ale i soukromého, vědomá účast na účelových obchodech, které byly provozovány za takových podmínek, které neodpovídaly reálným obchodům v obdobných případech, užívání šifrované komunikace či vlastní nákres celé struktury nelegálních obchodů. Obžalovaní takto jednali s evidentním vědomím, že zisk, který z uvedené činnosti plyne, je získáván z důvodu neplnění daňové povinnosti, resp. nárokováním neoprávněného daňového odpočtu. Celá organizovaná zločinecká skupina přitom vzhledem ke svému rozsahu, propojení a délce proklamovaných obchodů, splňovala další ze zákonem stanovených znaků, kterým je soustavnost spáchané trestné činnosti. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud se uvedené materii věnoval velmi podrobně, a proto nelze, než na jeho pregnantní odůvodnění na tomto místě v plném rozsahu odkázat.

138. Souhlasit nelze s námitkou, která byla uvedena právě ve vztahu k existenci organizované zločinecké skupiny a v jejímž rámci bylo poukázáno, že za situace, kdy došlo ke zproštění některých obžalovaných, konkrétně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (u posledně jmenovaného z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr.ř., tedy, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), je daným postupem vyloučeno zapojení [právnická osoba], jež v konstrukci obžaloby měla představovat koncového beneficienta celé trestné činnosti (tzv. brokera). Takovýto postup nalézacího soudu má dle jejich přesvědčení znamenat eliminaci klíčového bodu řetězce daňového podvodu a tím dochází nejenom k nemožnosti naplnění znaků spáchání činu organizovanou zločineckou skupinou, ale zejména je tímto vyloučeno páchání trestné činnosti jako takové.

139. S daným názorem odvolatelů se však vrchní soud neztotožnil. Je pravdou, že soud prvního stupně dovodil z provedeného dokazování existenci účelově zřízených řetězců, přičemž tyto podřadil obecné struktuře obecně páchané daňové trestné činnosti, která staví na rozdělení aktérů do tří základních forem, a to na tzv. ztraceného obchodníka (missing tradera), který je de facto hlavním a do jistém smyslu viditelným prvkem páchané trestné činnosti v rámci jeho prvotní účelové manipulace s cenou určitého zboží, neplněním daňové povinnosti a současně pro jeho nekontaktnost eliminuje možnosti rozkrýt tento účelově zřízený článek řetězce. Na dalších pozicích pak stojí subjekty označené jako buffer, jež typicky v rychlém sledu obchodních transakcí mají za cíl zastřít faktický původ dotčeného zboží, které ve výsledku směřuje buď ke koncovým zákazníkům, anebo v případě čistého karuselové podvodu je přeprodáváno do zahraničí, aby se v rámci toku dostalo zpět do původního řetězce. Koncovým subjektem trestné činnosti je článek označený jako broker, jenž je také koncovým beneficientem celého protiprávního jednání. Právě v tomto postavení se měla nacházet podle přesvědčení obžaloby [právnická osoba], za kterou vystupoval z pozice předsedy představenstva obžalovaný [jméno] [příjmení]. Jak bude rozvedeno podrobněji k námitkám státního zástupce a jeho odvolání do zprošťujícího výroku u obžalovaných [jméno] [příjmení] a právě [jméno] [příjmení], nalézací soud se ve svých úvahách zaobíral možností zapojení [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] do páchané trestné činnosti, přičemž u prvně uvedené se s názorem obžaloby ztotožnil, byť nedovodil obeznámenost obžalovaného [jméno] [příjmení] s existencí páchané trestné činnosti, avšak u [právnická osoba] nedovodil žádné poznatky, které by mu umožňovaly konstatovat vědomé zapojení [právnická osoba] na základě jednání kteréhokoliv z jejích představitelů do účelového řetězce obchodů. Tato skutečnost však neznamená automatické vyloučení páchání trestné činnosti v předchozích článcích obchodních transakcí a společností do tohoto řetězce zapojených, neboť bylo zdůrazněno, že v průběhu doby se nevyvíjela pouze trestná činnost obžalovaných, ale paralelně s ní také kontrolní mechanismy aplikované státem, resp. orgány daňové kontroly, a to například formou potřeby dokládání označení IMEI při obchodování s mobilními telefony. Takováto skutečnost pak nutně musela přinutit osoby podílející se na protiprávním jednání, aby se zboží, které bylo možné dohledat a tím pádem by mohlo vést k odhalení celé organizované zločinecké skupiny a jejich aktivit, zbavili. Tuto úlohu manipulace s „horkým zbožím“, jak pregnantně uvedl nalézací soud, pak evidentně plnila (či mohla plnit) právě [právnická osoba]. Tento fakt přitom v žádném případě neznamená, že by se předchozí společnosti nemohly a také ve skutečnosti nepodílely na daňové trestné činnosti. Ta totiž byla zcela nadevší pochybnosti prokázána existencí řetězcových obchodů, na jejichž počátku nebyla přiznána ani odvedena příslušná daň, aby následně zboží putovalo v účelově vytvořené posloupnosti obchodních společností k dalším odběratelům, potažmo koncovým odběratelům, ať již na území Evropské unie či mimo ni.

140. Je třeba připomenout, že jestliže obžaloba, jakož i soud prvního stupně, použili na několika místech své argumentace pojem karuselový podvod, jedná se o typ protiprávního jednání, který je jakousi podmnožinou daňových podvodů, jejíž charakteristikou je určitá uměle vytvořená struktura subjektů (obchodních společností), na jejichž počátku stojí výše zmíněný ztracený (chybějící) obchodník. Ačkoliv samotný název je také zaměnitelný s označením kolotočové či kruhové podvody, není vždy nezbytnou podmínkou této trestné činnosti, aby stejné zboží neustále kolovalo v rámci takovéto protiprávní struktury, ale stěžejním bodem je počáteční neplnění daňové povinnosti, na níž navazuje vědomé a účelové vylákání nadměrného odpočtu daně. Proto se objevují případy, kdy celý mechanismus je postaven pouze na rychlém sledu obchodních transakcí se zcela fiktivním (neexistujícím) zbožím, stejně jako případy, kdy dochází k navenek běžným nákupům a prodejům skutečně existujícího zboží, které se ve výsledku dostane ke koncovým uživatelům, kteří ani neví, že daný produkt byl takovýmto protiprávním jednáním dotčen. Samotná struktura subjektů, které se na trestné činnosti podílely, pak opět může vykazovat uzavřený řetězec, jehož jednotlivé články jsou vědomě zapojeny do nelegálních aktivit, stejně jako mohou na dané činnosti nevědomě participovat i osoby, které pachatelům slouží (nevědomky) k zastření a ztížení odhalení trestné činnosti. K otázce ukládaných trestů, odvolání zúčastněných osob a rozhodnutí o náhradě škody 141. Poslední - čtvrtou - rovinou, do níž směřovala odvolání téměř všech obžalovaných je pak otázka ukládaných sankcí. Ačkoliv všichni obžalovaní s výjimkou [jméno] [příjmení], který se rozhodl po podání opravného prostředku tento modifikovat tak, že prohlásil svou vinu a opravný prostředek směřoval již pouze právě do otázky druhu a výše uloženého trestu, proklamovali, že se trestné činnosti nedopustili, ve svých závěrečných návrzích, které byly primárně činěny tak, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a buď sám jmenované zprostil obžaloby pro uvedený skutek, příp. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přesto uvedli též alternativní návrh, v němž polemizovali s jim uloženými tresty, které shodně považují za nepřiměřeně přísné. Výjimku v tomto ohledu představuje toliko odvolání obžalovaného [příjmení] podaného prostřednictvím obhájkyně Mgr. [jméno] [příjmení], které bylo učiněno do všech výroků napadeného rozhodnutí, tedy i do výroku o uloženém trestu s poukazem na jeho nepřiměřenost, ovšem ve výsledku určitý „alternativní petit“ z její strany učiněn nebyl a domáhala se výhradně zproštění svého klienta obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř.

142. V případě všech obžalovaných je stěžejní otázka přiměřenosti ukládané sankce, kdy tento byl ze strany odvolatelů srovnáván s trestem, uloženým obžalovanému [příjmení]. Ten se ještě v průběhu hlavního líčení k jednání doznal a byl mu tak ukládán trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Takovýto postup ze strany soudu prvního stupně mají všichni odvolatelé za zcela v nepoměru vůči trestům, které byly uloženy jim, přičemž jejich argumentace navazuje na již dříve uvedené tvrzení o účelovosti výpovědi obžalovaného [příjmení] právě s cílem dosáhnout trestu, který není spojen s přímým výkonem odnětí svobody. Mimo to pak odvolatelé zdůrazňují, že soud prvního stupně nevzal v potaz též délku trestního řízení, míru jejich konkrétní účasti na trestné činnosti či prospěch, který měli trestnou činností získat.

143. Stejně jako tomu bylo v předchozích pasážích, také na tomto místě odvolací soud konstatuje, že závěry, které soud prvního stupně pojal do svého odůvodnění trestu (konkrétně body 150 až 161 odůvodnění rozsudku) považuje za správné a odpovídající zákonným kritériím vymezeným zejména v ustanoveních § 37 až § 39 tr. zákoníku. Byť ze strany obžalovaných [příjmení], [příjmení] a [příjmení] nebyl rozsudek krajského soudu napaden, v celkovém kontextu projednávané trestné činnosti a z ní dovozených závěrů, bylo v případě naposledy tří jmenovaných správně postupováno stran aplikace ustanovení § 58 tr. zákoníku a mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní zákonem vymezenou hranici. Zejména v případě spolupracujících obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří významnou měrou přispěli již v přípravné fázi trestního řízení k odhalení závažné trestné činnosti páchané organizovanou zločineckou skupinou, byl takovýto postup na místě. Také v případě obžalovaného [jméno] [příjmení], který oproti předchozím dvěma jmenovaným stál v hierarchii dané skupiny ještě výše, bylo možno změnu jeho postoje a rozhodnutí vypovídat vůči obžalovaným, náležitě zohlednit v otázce ukládaného trestu. Přesto však musí na tomto místě odvolací soud adresovat soudu nalézacímu jedno z mála odlišných názorových stanovisek, a to ohledně výsledného trestu, který byl obžalovanému [příjmení] uložen v podobě trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Ačkoliv nelze opomenout, že tato sankce byla rovněž doplněna o velmi citelný peněžitý trest v celkové výměře 10 000 000 Kč, jakož i trest propadnutí náhradní hodnoty (ve výroku konkretizovaných nemovitostí) a v neposlední řadě též trest zákazu činnosti v maximální možné výměře, i tak si dovolí odvolací soud nesouhlasit s náhledem soudu prvního stupně, co do uložení toliko podmíněně odložené sankce odnětí svobody. V tomto ohledu je třeba souhlasit s názorem odvolatelů z řad obžalovaných, že ani doznání se [jméno] [příjmení] k trestné činnosti a značný význam jeho výpovědi při usvědčení dalších spoluobžalovaných, vzhledem k délce trvání trestné činnosti, jeho postavení v ní a zisku, který z protiprávního jednání čerpal, takto mírnou sankci neodůvodňuje. Odvolací soud nikterak nepolemizuje s názorem soudu prvního stupně, že v případě [jméno] [příjmení] bylo možné užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a prolomení dolní hranice zákonné trestní sazby, nicméně má za to, že trest měl být ukládán jako nepodmíněný. Tento názor však vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného [příjmení] je třeba ponechat toliko v akademické rovině. Současně tato skutečnost nemá žádný vliv na názor odvolacího soudu, jestliže se stran dalších sankcí, které byly ukládány dalším obžalovaným, s hodnocením soudu prvního stupně plně ztotožnil.

144. Již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Obecné soudy v návaznosti na výše uvedené tedy musí při ukládání trestu nikoliv pouze aplikovat příslušné ustanovení trestního zákoníku, ale svůj postup musí náležitým způsobem odůvodnit, a to co do druhu, jakož i stanovení konkrétní výměry trestu tak, aby výsledné rozhodnutí odráželo výsledky provedeného dokazování. V tomto směru je třeba vycházet především z kritérií pro ukládání trestních sankcí, které jsou vymezeny v ustanoveních § 37 až § 39 tr. zákoníku, zejména pak postupovat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, okolnostem jeho spáchání, veškerým poměrům jeho pachatele, jakož i právem chráněným zájmům poškozených subjektů. Na tato kritéria ostatně nalézací soud poukázal již v samotné úvodní pasáži zdůvodňující ukládaný trest (bod 150 odůvodnění rozsudku). Na tomto místě se rovněž věnoval otázce délky řízení tak, jak je tato materie nyní napadána ze strany odvolatelů. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že délka probíhajícího řízení odpovídá typově podobným věcem, odráží složitost případu, jakož i předchozí řízení před správcem daně a rozsáhlou spolupráci v rámci mezinárodní právní pomoci i mimořádné okolnosti v podobě pandemické situace. Uzavírá pak, že doba trvání dosavadního trestního řízení není skutečností, jež by musela být zohledněna při ukládání trestu. S výše uvedeným odvolací soud musí do jisté míry polemizovat a daný názor doplnit.

145. Již z čl. 4 Ústavy vyplývá požadavek ochrany základních práv a svobod ze strany soudní moci. Tato základní práva a svobody jednotlivců jsou přitom nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (čl. 1 Listiny). Jsou proto dána všem subjektům, které jsou dotčeny v rámci trestního řízení a soudy nemohou opomenout jejich zachování a ochranu ve vztahu ke kterémukoliv z nich. Jednou z podstat trestního řízení, které představuje postup, umožňující nejvýraznější zásah do jinak chráněných práv a svobod při důrazném zachování zákonných mantinelů, je jeho subsidiarita a proporcionalita. Jinými slovy, stát, který je nadán pravomocemi v rámci trestního řízení zasahovat do chráněných práv a svobod jedinců, musí vždy zkoumat, zda účelu ochrany narušených zájmů není možné dosáhnout jinými než trestněprávními prostředky a pakliže tyto nastoupí, disponují trestní předpisy řadou prostředků, které umožňují výslednou sankci uplatňovat proporcionálně. Může se jednat například o upuštění od potrestání, mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a pochopitelně širokou paletu alternativních trestních sankcí nespojených s přímým výkonem odnětí svobody. Jejich ukládání či použití pak závisí nejenom na již výše uvedených osobních, majetkových a dalších poměrech pachatele, ve vztahu k němuž jsou zohledňovány polehčující a přitěžující okolnosti vymezené v § 41 a § 42 tr. zákoníku, ale je rovněž třeba přihlížet k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Je na místě hodnotit míru narušení chráněného zájmu, která je spjata například s délkou páchání trestné činnosti, jejím rozsahem, ale rovněž dobou, která od spáchání činu uplynula do doby zahájení trestního řízení až po následné uložení trestní sankce. Plynutí takovéto doby zcela nepochybně ovlivňuje trvání a intenzitu narušení zákonem chráněných zájmů. Proto délka trestního řízení představuje kritérium, které ovlivňuje požadavek spravedlivé rovnováhy mezi potrestáním pachatele, a to i v podobě omezení jeho práva na osobní svobodu a na druhé straně veřejný zájem na stíhání a potrestání takovéto osoby. Proto soud při ukládání trestu musí též zvažovat délku trestního řízení a posuzovat její přiměřenost právě s poukazem na zachování práva jedince na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů, resp. práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Názor, že časový horizont toho, kdy je vyhlášeno konečné rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkového spravedlivého řízení, ostatně vyslovil již v řadě rozhodnutí též Ústavní soud (např. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04) a tuto rozhodovací praxi přebírá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1480/2009).

146. Odvolací soud již považuje za bezpředmětné nadále rozvíjet podrobněji dané předpoklady pro ukládání trestu, a proto přejde k podřazení výše uvedených požadavků na nyní projednávanou trestní věc. Již v jiné pasáži odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud zaobíral námitkou řady obžalovaných, že došlo k narušení jejich práv právě délkou trestního řízení. Tyto námitky odvolací soud odmítl jako nedůvodné. Pokud se týká samotných úvah, které vedly soud prvního stupně k uložení konkrétních trestů u jednotlivých obžalovaných, pak tyto lze označit za opodstatněné a náležitě odůvodněné. Obžalovaní, kteří nyní stojí v pozici odvolatelů, v podstatě shodně popřeli spáchání trestné činnosti, která byla páchána po delší dobu a rozsahem škody se v rámci typově obdobných případů řadí mezi výrazně škodlivější. Vzhledem ke skutečnosti, kdy obžalovaní se trestné činnosti dopouštěli ve prospěch organizované zločinecké skupiny, byla na místě aplikace ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku a pro spáchání více trestných činů též postup v intencích § 43 odst. 1 tr. zákoníku upravující ukládání úhrnného trestu. Toliko v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení] pro současně sbíhající se trestnou činnost, za kterou již byly dříve odsouzeni, pak soud prvního stupně zcela správně postupoval v intencích § 43 odst. 2 tr. zákoníku a ukládal tresty souhrnné. Proti aplikaci výše uvedených ustanovení nelze mít žádných připomínek. Soud prvního stupně, jak již bylo uvedeno výše, náležitě zohlednil veškeré osobní, majetkové a další poměry obžalovaných, přihlédl ke všem polehčujícím i přitěžujícím okolnostem případu a povaze trestné činnosti a jím ukládané tresty je možno označit jako zákonné nejen z hlediska respektování vymezené trestní sazby, ale též všech okolností případu. Pokud výše odvolací soud v určitém ohledu polemizoval s názorem soudu prvního stupně stran zohlednění délky trvání trestního řízení, je třeba uvést, že nalézací soud, byť v závěru bodu 150 odůvodnění rozsudku použil obrat, že tato „není skutečností, jež by musela být zohledněna při ukládání trestu“, spíše než odhlédnutí od této problematiky vyjádřil takovéto konstatování jako výsledný názor, že ani konkrétní délka řízení v tomto případě jej nemohla vést k ukládání jiných - nižších trestů. Soud prvního stupně totiž v předchozích vyjádřeních vzal do úvahy délku řízení a porovnal ji se soudy obdobně projednávanými věcmi, stejně jako složitostí případu a skutečnostmi, které délku řízení ovlivnily. Dostál tak, byť poměrně stručně, požadavku věnovat této otázce pozornost, přičemž odvolací soud má za to, že také svým doplněním v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí objasnil, proč nyní projednávaná věc časově obsáhla délku téměř devíti let od zahájení trestního stíhání do doby vydání pravomocného rozhodnutí. V každém případě pro absenci náležitostí, které předpokládá ustanovení § 58 tr. zákoníku nebyl dán prostor k postupu v podobě mimořádného snížení trestu pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby u žádného z odvolatelů. Konkrétní výměru trestů odnětí svobody v případech všech obžalovaných tedy lze označit za adekvátní, v žádném případě nikoliv za nezákonnou. Nalézací soud rovněž nepochybil u žádného z obžalovaných v otázce jejich zařazení do příslušného typu věznice dle pravidel stanovených v § 56 odst. 2 tr. zákoníku.

147. Náležitě byly též zdůvodněny doplňkové sankce v podobě trestu zákazu činnosti u všech dotčených obžalovaných a v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] též v podobě propadnutí části majetku, a to ve výroku přesně označených finančních částek a nemovitostí.

148. Obžalovaný [jméno] [příjmení] brojil v otázce trestu též proti neuložení propadnutí náhradní majetkové hodnoty zajištěné na účtu ve výši 177,89 Kč. Již z hlediska samotné výše takovéto částky je zjevné, že ve vztahu ke škodě, kterou obžalovaný způsobil svým protiprávním jednáním, se jedná o naprostou marginálii, která zůstala stranou pozornosti nalézacího soudu. Zejména však takováto námitka ze strany obžalovaného vzhledem k tomu, že de facto představuje žádost o zhoršení jeho postavení, postrádá smyslu, jestliže v tomto směru nebyl podán opravný prostředek v neprospěch obžalovaného ze strany státního zástupce.

149. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, kterou obžalovaní založili na přesvědčení, že nepřiměřenost trestů spočívá rovněž i v nezohlednění výše jejich skutečného prospěchu, resp. skutečnosti, že z trestné činnosti neměli jakýkoliv či výraznější faktický profit. V tomto směru je odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nucen konstatovat, že jednání obžalovaných je vnímáno právě s ohledem na spáchání činu členy organizované zločinecké skupiny jako celek, kdy jejich vědomé zapojení do dané struktury bylo vedeno s cílem způsobit škodu podstatným způsobem přesahující hranici velkého rozsahu. Fakt, že někteří z nich skutečně výraznějším způsobem, coby organizátoři či osoby stojící na samém vrcholu hierarchie, více profitovali z trestné činnosti, byl vtělen do přísnějších trestů jmenovaných, nicméně i v případě dalších osob byl dán jejich úmysl dopouštět se závažné trestné činnosti s výraznou škodou a jejich argumentace tedy není opodstatněná. Jestliže odvolací soud i přes výrazné ztotožnění se s argumentací soudu prvního stupně považoval za nezbytné zasáhnout do napadeného rozhodnutí jeho částečným zrušením, učinil tak z důvodu změny skutečností, které v době rozhodování nebyly soudu prvního stupně známy a objevily se až v průběhu řízení před Vrchním soudem v Olomouci.

150. V prvé řadě se jedná o námitky zúčastněných osob [právnická osoba] a [právnická osoba], které prostřednictvím svého právního zástupce uplatnily svá práva v průběhu řízení před soudem. Učinili tak z titulu existence zástavního práva, které vzniklo k bytové jednotce [číslo] v k. ú. [část obce], zapsané na [list vlastnictví]. Dané zástavní právo je přitom výsledkem exekučního řízení navazujícího na závazkový vztah mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] v podobě smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 2 000 000 Kč, která byla zajištěna směnkou, jejímž výstavcem byla [právnická osoba] a směnečným rukojmím [jméno] [příjmení]. Vzhledem ke skutečnosti, že k úhradě pohledávky ze strany dlužníka ve stanovené době nedošlo a rovněž nebylo přistoupeno k zaplacení směnečného penízu a dalšího příslušenství na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2013, č. j. 13 Cm 791/2013-40, bylo v důsledku exekučního řízení přistoupeno ke zřízení shora uvedeného zástavního práva k dotčené nemovitosti. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že odvolatelům - spol. [právnická osoba] a v návaznosti na následné postoupení pohledávky [právnická osoba], skutečně náleží postavení zúčastněné osoby v trestním řízení ve smyslu § 42 tr.ř. Odvolací soud se plně ztotožňuje s argumentací odvolatele, že ustanovení trestního řádu, které vymezuje postavení zúčastněné osoby v trestním řízení a její navazující práva musí být ohledně pojmu „majetek“ vykládáno autonomním způsobem, kdy majetek představuje i pohledávka, která splňuje určitá kritéria a postavení zúčastněné osoby tak lze přiznat i zástavnímu věřiteli, jehož pohledávka je zajištěná zástavním právem na nemovitostech zajištěných podle § 79a tr.ř. (blíže nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20). Odvolatelé pak podali chronologický přehled vývoje vztahu vůči obžalovanému, který se odvíjí od závazku [právnická osoba] vůči [právnická osoba] a následně [právnická osoba], za kterým z pozice směnečného ručitele odpovídal také obžalovaný [jméno] [příjmení]. Je zřejmé, že v důsledku vývoje došlo ke zřízení exekučního zástavního práva vůči nemovitosti, která se v důsledku napadeného rozhodnutí stala předmětem trestu propadnutí části majetku.

151. Odvolatelé poukazují ve svém opravném prostředku na kolizi práva státu na potrestání pachatele s právy jeho věřitelů na uspokojení pohledávky, kdy mají za to, že právě tato mají být i v rámci trestního řízení upřednostněna, o to více, že vzhledem k výmazu [právnická osoba] z obchodního rejstříku nelze očekávat jejich uspokojení jiným způsobem. Poukazují přitom také, že právní mocí rozsudku, kterým by byla uložena sankce propadnutí části majetku, by ve vztahu k ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, došlo k zániku zástavního práva a nemožnosti jakéhokoliv dalšího uspokojení věřitelů, přičemž stát ze zákona za takovýto stav neodpovídá. Ten přitom disponuje v rámci trestního řízení i možností sankcionovat pachatele jinými tresty tak, aby nedošlo k zásahu do oprávněných zájmů jiných subjektů. Ve vztahu k výše uvedené argumentaci odvolací soud musí připomenout, že byť na jedné straně akceptoval tvrzení zúčastněné osoby stran jejího práva vystupovat v rámci trestního řízení jakožto zúčastněná osoba, kdy v tomto směru tedy orgány činné v trestním řízení doposud pochybily, jestliže jí dané právo upřely (stejně jako tak učinily ve vztahu ke [právnická osoba], v jejíž prospěch bylo rovněž k nemovitosti v katastrálním území [obec] zřízeno zástavní právo), následné tvrzení o upřednostnění jejich zájmů z titulu zástavního práva oproti státem zajištěného majetku pro účely trestního řízení není důvodné. Je třeba poukázat, že k danému zajištění ve smyslu trestního řádu došlo usnesením policejního orgánu ze dne 22. 3. 2013. Exekuční příkaz JUDr. [příjmení], resp. Mgr. [příjmení], na který zúčastněná osoba poukazuje, byl vydán až následně, a to konkrétně ke dni 29. 4. 2014, resp. 15. 1. 2015, a proto i exekutorské zástavní právo bylo zapsáno s pozdějším účinkem, než který nastal ve vztahu k zajištění pro účely trestního řízení. Zajišťovací institut tak předchází namítaným zástavním právům nejen z titulu doby páchané trestné činnosti, ale i doby zajištění majetku policejním orgánem. Paradoxně jiná otázka by byla ve vztahu ke [právnická osoba], jejíž zástavní právo bylo ve vztahu k nemovitosti [část obce] zřízeno již od 18. 1. 2006 a tedy předcházelo i zajišťovacímu postupu policejního orgánu. V tomto směru odvolací soud rozšířil možnost uplatnění práv zúčastněné osoby také na posledně zmíněnou společnost, kterou o jejím možném postavení informoval v rámci přípisu (č.l. 74).

152. Na doplnění k výše uvedenému odvolací soud uvádí, že současně s poučením, že společnost může být dotčena probíhajícím trestním řízením z titulu postavení zúčastněné osoby a zaslání rozsudku Krajského soudu v Ostravě, byl na dotyčnou vznesen dotaz stran stavu závazků, které eviduje vůči osobě obžalovaného [jméno] [příjmení], a to v návaznosti na smlouvy pojící se k nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] v katastrálním území [obec]. Ve své odpovědi [jméno] [příjmení] [příjmení] (č.l. 74 828) uvedla, že obžalovaný má u společnosti hypoteční úvěr ze dne 11. 4. 2005, kdy ke dni 15. 9. 2022 činí nesplacený zůstatek 715 881,20 Kč a k uvedené nemovitosti je zapsáno v katastru nemovitostí zástavní právo. Na klienta je pak vedeno insolvenční řízení u Městského soudu v Praze, na které ve svém opravném prostředku poukázal i zmocněnec zúčastněné osoby. Ve vztahu k [jméno] [příjmení] [příjmení] a jejímu zástavnímu právu přitom odvolací soud připustil, že oproti právům, na nějž odkazují [právnická osoba], resp. [právnická osoba], tento zajišťovací institut předchází zajištění ze strany orgánů činných v trestním řízení a pokud byl dán poznatek o možném dotčení práv odvolatelů, o to více měly orgány činné již v přípravném řízení na toto právo upozornit právě [jméno] [příjmení] [příjmení]. Toto pochybení však odvolací soud napravil zasláním napadeného rozhodnutí příslušnému subjektu, byť ve výsledku, jak bude uvedeno níže, zrušení trestu propadnutí části majetku nebylo motivováno existencí zástavních práv kteréhokoliv z věřitelů obžalovaného, ale faktem, že na majetek [jméno] [příjmení] byl prohlášen usnesením Městského soudu v Praze konkurz.

153. Odvolací soud považuje za nadbytečné v důsledku jiných, podstatnějšího okolností, které v mezidobí nastaly, a které ovlivnily jeho rozhodnutí o trestu propadnutí části majetku, vyhodnocování názorového střetu, který nastal mezi odvolatelem a státním zástupcem v rámci jeho vyjádření k odvolání, a to stran možnosti aplikace § 16 odst. 1 zákona o majetku ČR, podle něhož by bylo možno ze strany věřitele uplatnit právo k majetku do jednoho měsíce u příslušného soudu. V daném ohledu odvolatel ostatně poukázal též na jedno z mála rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1617/2009, jež přiznává dané materii povahu otázky zásadního významu související s otázkou odpovědnosti státu za škodu vzniklou zástavnímu věřiteli z toho důvodu, že rozsudkem trestního soudu dojde k propadnutí věci. Ačkoliv dané rozhodnutí nebylo zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, lze poukázat též na odborné závěry prezentované v periodiku Soudní rozhledy 2/2013, str. 42, kde je jako věcně správný hodnocen závěr o neodpovědnosti státu věřiteli za škodu vzniklou zánikem zástavního práva v důsledku uložení trestu propadnutí věci, současně s uvedením pochybnosti, zda takový způsob zániku práva třetí osoby je ústavně konformní. V každém případě je však zřejmé, že i praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu poměrně striktně dovozuje neodpovědnost státu za zásah do práva věřitele uspokojit se v důsledku dříve zřízeného zástavního práva za situace, kdy dojde k jeho eliminaci, v důsledku trestu propadnutí věci či majetku. Význam dané otázky však přesahuje rozměr tohoto trestního řízení, a to v návaznosti na okolnost, k níž došlo krátce před konáním veřejného zasedání, a která byla doložena ze strany odvolatele. Tím bylo sdělení (doložené kopií usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č.j. [anonymizováno], o zjištění úpadku dlužníka [jméno] [příjmení], ustanovení insolvenční správkyně a prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Odvolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020. V tomto rozhodnutí je zdůrazněno, že po dobu trvání insolvenčního řízení není možné rozhodnout o některých dalších pohledávkách, mezi něž spadají také mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, mimo jiné pokuty, peněžitý trest či trest propadnutí věci, tedy sankce, které postihují majetek náležející pachateli trestného činu. Takto uložený trest je současně ve zřejmém rozporu s účelem trestu, a to z důvodu, že jeho reálný negativní dopad nesměřuje na obviněného jako insolvenčního dlužníka, ale na jeho věřitele, jímž by se dále limitovalo uspokojení jejich nároků. Odvolací soud se stejně jako intervenující státní zástupce s daným názorem soudní praxe ztotožnil a námitku odvolatele tak shledal jako důvodnou. Z tohoto důvodu proto vrchní soud přistoupil v případě [jméno] [příjmení] ke zrušení výroku o trestu, a to v části dotýkající se trestu propadnutí části majetku, který v souvislosti s výše uvedeným nemůže být uložen. Ve zbývající části sankce uložené [jméno] [příjmení] však trest zůstal nezměněn, neboť stejně jako v případě zbývajících obžalovaných, jej odvolací soud považuje za správný.

154. Z hlediska napadeného výroku o trestu pak bylo třeba přezkoumat také modifikované odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení], které tento původně směřoval do všech výroků napadeného rozsudku, avšak v době před konáním veřejného zasedání adresoval odvolacímu soudu pozměněné vyjádření, kdy zdůraznil, že v části výroku o vině bere své odvolání zpět a zaměřuje svůj opravný prostředek výhradně do problematiky uloženého trestu, a to z důvodu, že hodlá využít postupu podle § 206c tr.ř. a prohlásit svou vinu.

155. V průběhu veřejného zasedání obžalovaný na svém postoji setrval, přičemž po poučení ze strany předsedy senátu výslovně prohlásil, že rozumí významu institutu prohlášení viny, zejména pak si je vědom, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a trestní sazba, kterou zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován. Současně výslovně prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán, své prohlášení činí dobrovolně a bez nátlaku. Byl také poučen o svých právech na obhajobu a jsou mu známy veškeré důsledky, které souvisí s prohlášením viny, zejména, že se tímto vzdává práva na další projednání věci, jakož i práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí, které bude na takovém prohlášení viny vystavěno a ve vztahu k němu nebude prováděno další dokazování. Obžalovaný dále doplnil, že svých činů lituje, nemá výhrady vůči tomu, jak jsou skutky popsány, ať již v podané obžalobě, tak rozsudku soudu prvního stupně. S daným postupem vyslovil souhlas též intervenující státní zástupce, který považuje prohlášení viny i z hlediska individuální a generální prevence vždy za vhodný instrument, byť vidí problém s včasností použití takovéhoto postupu v tomto konkrétním případě.

156. Vzhledem ke splnění zákonných podmínek, které jsou vymezeny v ustanovení § 206c tr.ř. a v návaznosti na něj též v § 314q odst. 3 tr.ř. soud přijal prohlášení viny obžalovaného [jméno] [příjmení]. K tomuto postupu doplňuje, že se ztotožnil s názorem státního zástupce o vhodnosti takovéhoto postupu i v tomto konkrétním případě. Ohledně včasnosti využití institutu prohlášení viny obžalovaným přitom musí uvést, že o možnosti prohlásit vinu či uzavřít dohodu o vině a trestu, příp. prohlásit určité skutečnosti za nesporné, byli obžalovaní poučeni i v rámci řízení před odvolacím soudem. Možnost uzavření dohody o vině a trestu či prohlášení viny přitom ve vztahu k trestním věcem, k jejichž projednání je příslušný v prvním stupni krajský soud, zakotvil zákonodárce do ustanovení trestního řádu s účinností od 1. 10. 2020. Jak vyplývá z průběhu trestního řízení před soudem prvního stupně, změna zákonné úpravy nastala v době, kdy již bylo ukončeno dokazování a nalézací soud přistoupil k přednesu závěrečných řečí a vyhlášení meritorního rozhodnutí. S ohledem na tuto skutečnost pak nepoučil obžalované o možnosti postupu v intencích § 206a až § 206d tr.ř. Odvolací soud je toho názoru, že tuto možnost není možné před pravomocným skončením trestní věci obžalovanému odepřít, neboť využití některého z uvedených postupů má významný vliv nejen, co do roviny průběhu projednání věci před soudem zejména stran dokazování, ale jeho odraz lze nalézt i v podmínkách mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Lze sice souhlasit s názorem státního zástupce, že o včasnosti učinění takovéhoto prohlášení viny až před odvolacím soudem lze vést značnou polemiku, nicméně odvolací soud opakuje, že odepřít možnost daného postupu obžalovanému po jeho řádném poučení by znamenalo zásah do jeho práva na obhajobu. Jestliže tedy došlo k formálnímu naplnění podmínek přijetí prohlášení viny, odvolací soud takto učinil.

157. Na druhou stranu však použití ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není při prohlášení viny obžalovaným obligatorním postupem, ale soud toliko může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li současně za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Obžalovaný [jméno] [příjmení] sice projevil určitý posun ve svém smýšlení směrem k uvědomění si škodlivosti svého jednání, kdy se k tomuto doznal, nicméně jeho postup již není možné považovat za natolik významný, aby takovéto prohlášení viny mohlo představovat určitý významný prvek pro rozhodování soudu ve smyslu, že obžalovaný k tomuto přistoupil s určitou skutečně míněnou snahou odčinit důsledky svého jednání a projevit upřímnou lítost a snahu o nápravu svého jednání. Obžalovaný [jméno] [příjmení] od počátku trestního řízení popíral svou vinu a činil tak jak v průběhu přípravného řízení, tak v řízení před nalézacím soudem. Také jeho opravný prostředek nejprve směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí, tedy i ohledně závěru o jeho vině. Teprve krátkou dobu před konáním veřejného zasedání, dle názoru odvolacího soudu účelově, pozměnil taktiku svého vystupování a s cílem dosáhnout alespoň určitého zmírnění trestu přistoupil k prohlášení viny. Odvolací soud proto má za to, že nejsou splněny podmínky aplikace postupu podle § 58 tr. zákoníku a ukládání trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

158. Pokud se týká okolností významných pro ukládání sankce obžalovanému, odvolací soud odkazuje zejména na úvahy, kterými byl veden již soud prvního stupně, a které vyjádřil v bodě 161 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z aktualizovaných informací vyplývajících z opisu z evidence Rejstříku trestů (č.l. 74) vyplývá, že obžalovaný [jméno] [příjmení] byl v minulosti celkem desetkrát trestán pro různorodou trestnou činnost násilné i majetkové povahy. V tomto směru tedy zůstává jeho situace oproti řízení před nalézacím soudem zcela nezměněná. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl předchozí odsouzení a správně vyhodnotil, že v případě obžalovaného je na místě ukládat trest také za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 18. 10. 2016, č. j. 75 T 113/2016-86, jež nabyl právní moci 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, č. j. 17 T 113/2016-113, s právní mocí dne 19. 12. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018. Ve výše uvedené trestní věci byl obžalovanému uložen původně trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a dále trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Následným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě byl výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pro porušení povinnosti vést řádný život změněn na trest nepodmíněný. Podmínky ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku tak byly splněny, když obžalovaný sice v rámci svého původního odvolání rovněž brojil proti údajně nesprávnému uložení souhrnného trestu, kdy tuto svou argumentaci však dále nerozvedl a soud ji nepovažuje za důvodnou. Podle pravidel ukládání souhrnného trestu tedy odvolací soud vycházel z trestní sazby pro trestný čin nejpřísněji trestný, kterým byl v tomto případě nyní projednávaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud správně v důsledku výše uvedeného aplikoval při ukládání trestu zpřísňující pravidla vymezená v § 108 odst. 1 tr. zákoníku, kdy původní trestní sazba odnětí svobody ve výměře od pěti do deseti let byla upravena tak, že její horní hranice byla zvýšena o jednu třetinu a trest měl být ukládán v horní polovině takto stanovené trestní sazby, tedy ve výměře od devíti let a dvou měsíců do třinácti let a čtyř měsíců. Soud prvního stupně správně dovodil, že obžalovanému přitěžuje spáchání více trestných činů, kdy do nyní projednávané trestní věci byl zapojen ze zištných důvodů, trestné činnosti se dopouštěl po dobu téměř patnácti měsíců a jeho jednání přispělo ke způsobení škody ve výši 444 931 838 Kč, která podstatným způsobem překračuje hranici velkého rozsahu. Na druhou stranu bylo přihlédnuto k charakteru zapojení obžalovaného a intenzitě jeho vlastního jednání v porovnání s dalšími členy organizované zločinecké skupiny, do které byl zapojen přes další obžalované, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Lze souhlasit také s konstatováním samotného obžalovaného, že tento z předmětné daňové trestné činnosti neměl výrazný přímý vlastní finanční prospěch, který plynul ze zajištění kamuflující přepravy. Oproti nalézacímu soudu pak soud odvolací zohlednil shora popsaný přístup obžalovaného v podobě prohlášení viny, kdy„ na poslední chvíli“ projevil alespoň malou míru reflexe nad svým jednáním. Bylo proto na místě, aby se takováto skutečnost projevila i ve vlastní úpravě nově ukládaného trestu, byť současně odvolací soud připomíná, že důvod pro postup podle § 58 tr. zákoníku neshledal, a proto byl limitován z hlediska zákonných kritérií povinností ukládat trest nejméně ve výměře devět let a dva měsíce. K tomuto také ve výsledku přistoupil, byť uznává, že snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody o čtyři měsíce je skutečně velmi nepatrné. Na druhou stranu však mohl přístup obžalovaného ohodnotit v podobě jím navrhovaného zařazení do jiného typu věznice, a to s odůvodněním, že obžalovaný je nyní pracovně zařazen a vykonává trest v lokalitě, která mu umožňuje pravidelný styk se svou rodinou. Soud má za to, že alespoň v tomto ohledu je možné využít dobrodiní zákona a přistoupit k soudcovské modifikaci způsobu výkonu trestu, pročež byl obžalovaný za využití ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou.

159. Tento trest odnětí svobody pak byl doplněn, stejně jako u zbývajících obžalovaných, a jak to učinil již soud prvního stupně, trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let, kdy opět lze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že tato maximální výměra zohledňuje závažnost vytýkaného jednání a výši způsobené škody. Obžalovaný se trestné činnosti dopustil v souvislosti s takovouto podnikatelskou činností, resp. působením v obchodní společnosti a vzhledem k jeho trestní minulosti, jakož i faktu, že v současné době je proti němu u Krajského soudu v Ostravě vedeno další trestní řízení pro pomoc k zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, je nezbytné chránit společnost do budoucna, aby se takovéhoto jednání nedopouštěl. Jak již bylo avizováno, soud ukládal trest souhrnný ve vztahu k předchozímu odsouzení Okresním soudem v Ostravě pod sp.zn. 70 T 113/2016, kde byl obžalovanému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Tuto sankci proto odvolací soud zopakoval. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, č.j. 70 T 113/2016-18, ve spojení s navazujícími rozhodnutími Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Současně s tím zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

160. Odvolací soud byl rovněž vzhledem k odvoláním obžalovaných povinen přezkoumat výrok o náhradě škody, kdy nalézací soud zavázal podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalované [příjmení], [příjmení] a [příjmení] k náhradě škody poškozené České republice zastoupené Generálním finančním ředitelstvím. V prvé řadě se lze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že Generální finanční ředitelství se připojilo k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu majetkové škody řádně a včas tedy zcela v intencích § 43 odst. 3 tr.ř. Svůj nárok směřovalo při specifikaci konkrétních částek (č.l. 70137-70138) vůči obžalovaným [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], a to z důvodu, že výše jmenovaní odpovídali jako statutární orgány v pozicích jednatelů za [právnická osoba], [právnická osoba], [jméno] [příjmení] a [příjmení] [jméno], které ve vymezených obdobích zkrátily DPH a neoprávněně vylákaly nadměrný odpočet DPH, přičemž ručitelství těchto obžalovaných navazuje na nemožnost realizace daňové exekuce vůči jmenovaným obchodním subjektům. V tomto ohledu tedy nalézací soud správně dovodil jasné a včasné specifikování uplatněného nároku, stejně jako rozvedl možnosti nárokovat částku daně, kterou pachatel svým protiprávním jednáním zkrátil, coby náhradu majetkové škody v trestním řízení. Správně bylo připomenuto, že primárně a bez dalšího, je uplatnění takovéhoto nároku v rámci trestního řízení nepřípustné, neboť zkrácená daň je již transformována do nároku státu na její zaplacení a vzniká již ve chvíli, kdy určitý příjem podléhá zdanění. V případě nedoplatku daně je na místě, aby příslušný finanční úřad vydal platební výměr, který již sám o sobě je exekučním titulem a podkladem pro vymáhání zkrácené daně. Teprve ve chvíli, kdy takovýto platební výměr je nevykonatelný, je možné zaobírat se otázkou odpovědnosti pachatele daňové trestné činnosti za škodu, a to zejména takového, který byl statutárním orgánem příslušné obchodní společnosti, byť není vyloučeno zavázání k náhradě škody i jiného ze spolupachatelů. Nalézací soud se při tom nespokojil s pouhým tvrzením poškozené o nedobytnosti dané pohledávky, ale zaobíral se majetkovou situací všech tří obchodních společností, které zastupovali obžalovaní, jejichž vinu vyslovil. V rámci tohoto dokazování pak dovodil zřejmou nedobytnost daňových pohledávek vůči právnickým osobám. S ohledem na požadavek zachování práva státu účinně požadovat náhradu škody v trestním řízení prostřednictvím správce daně bylo odkázáno na rozhodovací praxi odvozenou od usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp.zn. 15 Tdo 9/2013, podle něhož uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení může přicházet v úvahu jen tam, kdy z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu, zkrátil daň z příjmu (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Současně nalézací soud dovodil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním výše jmenovaných obžalovaných a majetkovou újmu, která České republice na základě toho vznikla. Jeho závěry, které prezentoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí v bodech 174 až 179, a to jak z hlediska § 228 odst. 1 tr.ř., tak § 229 odst. 3 tr.ř., podle něhož poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení], jednateli společnosti [příjmení], a to z důvodu jeho zproštění obžaloby, tak odvolací soud považuje za zcela správné, náležitě odůvodněné a na tuto pasáž proto též pro stručnost odkazuje. Závěry odvolacího soudu k odvolání státního zástupce 161. V neposlední řadě byl rozsudek soudu prvního stupně vedle odvolatelů z řad obžalovaných napaden rovněž opravným prostředkem ze strany státního zástupce, a to v neprospěch obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ve vztahu k nimž nalézací soud rozhodl zprošťujícím výrokem, a to u [jméno] [příjmení] podle § 226 písm. c) tr.ř. a u [jméno] [příjmení] podle § 226 písm. b) tr.ř. Současně s ohledem na tento výsledek bylo státním zástupcem rovněž napadeno v neprospěch zúčastněné osoby - [právnická osoba] rozhodnutí soudu podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o zamítnutí jeho návrhu na uložení zabrání věci, a to finančních prostředků [právnická osoba] uložených na specifikovaném účtu u Komerční banky. Odvolací soud připomíná, že ve vztahu k oběma zprošťujícím výrokům odvolatel navrhl jejich zrušení, kdy v případě obžalovaného [jméno] [příjmení] má za to, že jmenovaný, který fakticky řídil [právnická osoba], byl vysokoškolsky vzdělaný a působil v dané společnosti dlouhodobě jako její jednatel, který potvrzoval v rámci kontrol u finančního úřadu reálnost obchodů, musel vědět o tom, že dochází k páchání trestné činnosti. V tomto případě byly činěny objednávky u společností v § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f) tr.ř. 2006 a Francii, byť formálně plynuly od kyperské [právnická osoba], a to za účelem umělého navyšování ceny, kdy za touto společností stály osoby působící dříve také ve [právnická osoba], a to [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Své jednatelství přitom měl obžalovaný ukončit v návaznosti na odhalení nekalých aktivit správcem daně a místo něj měl být na daný post dosazen rumunský občan [příjmení] - [jméno] [příjmení]. Ve vztahu k uvedené společnosti a obžalovanému byl proto závěr nalézacího soudu dle přesvědčení státního zástupce chybný, kdy důkazy svědčily o vědomém zapojení obžalovaného do páchané trestné činnosti.

162. Rovněž ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] se státní zástupce domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácením věci k novému projednání soudu prvního stupně, potažmo zásahu odvolacího soudu tak, že by jmenovaného zprostil obžaloby, a to ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. Také v argumentaci k tomuto obžalovanému státní zástupce poukazuje na výpověď obžalovaného [jméno] [příjmení], kterou má za věrohodnou, a který popsal vědomou účast [právnická osoba] na trestné činnosti. O zapojení společnosti do protiprávního jednání měl přitom vědět rozhodně člen představenstva [jméno] [příjmení]. Společnost [jméno] [příjmení] je dle jeho přesvědčení typickým brokerem v karuselovém podvodu, která minimálně v jednom případě použila stejná vozidla k přepravě zboží jako [právnická osoba]. Bylo poukázáno na nelogickou návaznost [právnická osoba] na [právnická osoba], kdy prvně jmenovaná se stala i přes svou nezkušenost dodavatelem významného světového exportéra. Státní zástupce též poukázal na vyhodnocení e-mailové či telefonické komunikace, z níž vyplývá, že obžalovaný [příjmení] měl povědomí, resp. se podílel na přípravě [jméno] [příjmení] k jeho výpovědi na finančním úřadu. Rovněž byl kladen důraz na další poznatky ke [právnická osoba] a jejímu ovlivňování svědků v jiném daňovém řízení či prodeji zboží společnostem na Slovensku, z nichž jedna ([právnická osoba]) byla následně označena na pozici missing tradera v jiné trestní věci. Názor státního zástupce pak podporuje nález daňového přiznání [právnická osoba] u [právnická osoba], jakož i materiálů z daňového řízení [právnická osoba] u obžalovaného [příjmení]. V neposlední řadě vyslovil státní zástupce podiv nad tím, že obžalovaný, ačkoliv tvrdí, že o trestné činnosti neměl žádné povědomí, připustil i nadále setrvání [jméno] [příjmení], coby místopředsedy představenstva v dotčené společnosti.

163. Po přezkumu napadeného rozhodnutí v jeho zprošťující části ve světle odvolacích námitek státního zástupce, dospěl vrchní soud k závěru, že i zde je možné poukázat na zdůvodňující pasáž soudu prvního stupně (body 162 - 173). Odvolací soud zdůrazňuje své přesvědčení, že těžiště trestního řízení představuje soudní projednání věci, a to zejména soudem prvního stupně, jehož doménou je hodnocení všech provedených důkazů a vyvození z nich logických závěrů. Do tohoto stavu sice vzhledem ke své přezkumné povinnosti odvolací soud zasáhnout může, ovšem v tomto postupu je limitován způsobem, jak nalézací soud hodnotil provedené důkazy a z nich dovozená skutková zjištění. Jestliže totiž tento postup splňuje podmínku zachování všech náležitostí formální logiky, bez existence extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, je možnost zásahu odvolacího soudu omezena. Tento závěr má odvolací soud za nerozporující názor Nejvyššího soudu prezentovaný v usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022. Ostatně to vyplývá i ze skutečnosti, kdy v tomto trestním řízení vzhledem pouze k omezenému rozsahu provedených důkazů je ve zbytku odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně.

164. Své stanovisko zde nalézací soud opřel zejména o rozdílný pohled na [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] oproti poznatkům, které byly učiněny u dalších obchodních společností zapojených do řetězce obchodních činností, podílejících se na páchání trestné činnosti. Odvolací soud se v tomto směru nemůže než ztotožnit s uvedeným hodnocením minimálně do té míry, že oproti dalším společnostem, které byly provázány s obžalovanými, u nichž nalézací soud dovodil vinu, [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] měly, a to i na základě znaleckého zkoumání z ústavu [právnická osoba] jasnou a funkční organizační strukturu, měly postavení zavedených obchodních společností dlouhodobě působících na trhu s průkazným firemním zázemím. Rovněž tak na rozdíl od zbývajících subjektů dotčených trestním řízením mohly vykonávat obchodní činnost v takovém rozsahu, jaká byla uvedena v žalobním návrhu. Současně rozsah obou společností vedl k vytvoření divizní struktury jejich působení a obžalovaní [příjmení] a [příjmení] tak nebyli osamocenými či jedněmi z mála pracovníků, kteří by se podíleli na rozsáhlých obchodech, ale tyto fakticky realizovali jiní pracovníci. Jejich trestní odpovědnost tak byla dovozována spíše z postavení statutárních orgánů, resp. řídících osob obeznámených s trestnou činností. Nalézací soud dále správně zdůraznil, že jestliže sama obžaloba poukázala jako na významnou řadu nestandardností, které provázely a propojovaly zbývající spoluobžalované, v případě [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] naopak nebyly zjištěny žádné osobní či obdobné kontakty s dalšími obžalovanými, výraznější komunikace či například konspirativnost v podobě užívání aplikace Silentel. Rovněž tak zbývající spoluobžalovaní potvrdili, že žádného ze jmenovaných neznali a shodně se vyjádřili k propojení se společnostmi [právnická osoba] a [jméno] [příjmení], ve vztahu k nimž nebyla dohledána spojitost, např. na bázi účetního servisu či dispozice s některými materiály (např. dokumenty, razítky apod.), jako tomu bylo u dříve zmíněných společností.

165. Není zpochybňováno, že obě dotčené společnosti se skutečně účastnily problémových obchodů, byť na základě dokazování vyplynulo, že jejich organizaci neměli na starosti obžalovaní [příjmení] a [příjmení], ale za [právnická osoba] se jednalo zejména o [jméno] [příjmení], příp. [jméno] [příjmení], jež byli navázáni na kyperskou [právnická osoba]. O zapojení [právnická osoba] rovněž ve své výpovědi hovořil obžalovaný [jméno] [příjmení]. Ve [právnická osoba] pak byla vysledována hlavní úloha člena představenstva [jméno] [příjmení], který měl být usvědčován také osobou [jméno] [příjmení] a kontakty, které na něj měli další obžalovaní ([příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]).

166. Odvolací soud po přezkumu důkazní situace, z níž vycházel soud nalézací, nemůže odmítnout argumentaci státního zástupce paušálně jako neodůvodněnou. Naopak skutečnosti, které byly zjištěny zejména v přípravném řízení, skutečně zavdávaly důvod k podezření, že na trestné činnosti, tak jak byla konstruována v žalobním návrhu, se mohly podílet veškeré osoby, vůči nimž byla obžaloba podána. Je zcela neoddiskutovatelné zapojení všech společností, tedy i [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] do řetězce transakcí, které byly v závěru shledány jako účelové a sloužící k páchání trestné činnosti. Lze si jen stěží představit, že by zapojení daných obchodních subjektů do transakcí, které jsou předmětem trestního řízení, proběhlo bez obeznámenosti některých vysoce postavených pracovníků těchto subjektů o to více, jestliže obchodními partnery takovýchto zavedených společností se stávaly firmy bez jasných a dlouhodobých zkušeností v daném sektoru. Ostatně řada kontaktů, které panovaly mezi některými z obžalovaných, jejichž vina byla vyslovena a na druhé straně [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení] byla rovněž prokázána, a tudíž lze pochopit postup policejního orgánu a na něj navazující obžaloby státního zástupce. To je případ i určité provázanosti pozdějšího jednatele společnosti [příjmení] [jméno], který současně vystupoval za [právnická osoba] odebírající zboží a prodávající ho opětovně [právnická osoba], a který rovněž potvrdil spolupráci se [právnická osoba], jíž měl spojenou s [jméno] [příjmení]. Ostatně [právnická osoba] deklarovala následné finanční převody do Chorvatska, kde byly vybírány osobou [příjmení] [jméno], k němuž bylo prokázáno, že tyto prostředky dále předával [jméno] [příjmení]. Nalézací soud tedy přistoupil ke zproštění [jméno] [příjmení] ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř., kdy deklaroval, že nebylo prokázáno, že skutek označený v žalobním návrhu spáchal tento obžalovaný, současně však potvrdil, že k jednání, do něhož byla zapojena [právnická osoba] došlo a toto nese znaky trestné činnosti. Vzhledem k odlišnostem, které tedy u této společnosti panovaly oproti dalším zapojeným obchodním subjektům, však nebylo možno dovodit, že to byl právě [jméno] [příjmení], kdo vědomě stál za zapojením [právnická osoba] do celé trestné činnosti či o této minimálně věděl. Je pravdou, že jmenovaný byl, jak poukazuje státní zástupce, dlouhodobým statutárním představitelem společnosti, měl vysokoškolské vzdělání a nejednalo se o jakkoliv nastrčenou osobu, ale skutečně se podílel na všech aktivitách společnosti. Přesto však vzhledem k jejímu diviznímu členění a prokázání, že jmenovaný přímo nejednal s dalšími obžalovanými, neměl na ně kontakty a nesjednával přímo uvedené obchody, nebylo možné učinit bez důvodných pochybností závěr o jeho vině. Oproti tomu bylo poukázáno zejména na osobu [jméno] [jméno], který takovéto kontakty na spoluobžalované měl a podílel se na jednání či dokonce do obchodních aktivit prostřednictvím [právnická osoba] zasahoval, kdy podezření o zapojení do trestné činnosti nevyvrátil ani jeho samotný přístup, když využil svého práva a nevypovídal v trestním řízení jako svědek z obavy, že by si mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání.

167. Odvolací soud na jednu stranu nemůže akceptovat připomínky, které vyjádřil zejména obžalovaný [jméno] [příjmení], jestliže v reakci na odvolání státního zástupce, poukázal na určitý „argumentační faul“, případně uvádění nesouvisejících údajů, jestliže státní zástupce zmínil některé pochybnosti ve vztahu k činnosti [právnická osoba] při jejích obchodních aktivitách směrem do zahraničí (na Slovensko), příp. v jiných případech, kdy mělo docházet k ovlivňování svědků či nákupu zboží od společnosti, která byla později vyhodnocena jako problematická, a to i ve smyslu trestněprávním. Jak to odvolací soud uvedl již ve vztahu k předchozím obžalovaným, při projednávání trestní věci je třeba vycházet ze všech poznatků a jejich hodnocení nikoliv individuálně, ale i ve vzájemných souvislostech, a proto, jestliže státní zástupce velmi pečlivě zkoumal obchodní historii a aktivity všech dotčených společností a z určitých nejasností, které je v minulosti provázely, byť nikoliv v této trestní věci, dovozoval určité zkušenosti či schopnosti podílet se i na nyní projednávané trestné činnosti, je takovýto postup zcela ospravedlnitelný.

168. Vrchní soud však při svém hodnocení opravných prostředků musí na druhou stranu zcela objektivně konstatovat, a to tentokrát ve shodě se vyjádřením obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], že pokud odvolání obžalovaných, kteří byli nalézacím soudem uznáni vinnými, zamítl, s poukazem, že tito, až na určité výjimky, svou odvolací argumentaci postavili v drtivé většině na opakování své obhajoby užité již v řízení před soudem prvního stupně, je na takový přístup třeba poukázat též v případě odvolání státního zástupce. Také jeho opravný prostředek, včetně návrhu na opakování dokazování, které by mělo být odvolacím soudem posouzeno jinou optikou, než to učinil nalézací soud, neobsahuje žádné nové poznatky, ale vychází z požadavku, aby provedené důkazy byly hodnoceny způsobem, jako to učinila obžaloba. Je pravdou, že oproti odvolatelům z řad obžalovaných lze vnímat určitou odlišnost, neboť zatímco z jejich strany docházelo k naprosto individuálnímu hodnocení jednotlivých důkazů při opomíjení řady nelogičností a návazností na jiné skutečnosti, státnímu zástupci se podařilo vytvořit určitý řetězec důkazů, k nimž nepřistupuje zcela izolovaně. Je však třeba zdůraznit, že závěr o vině obviněného musí být vždy vystavěn na uceleném, spojitém a na sebe navzájem navazujícím řetězci důkazů, které podléhají hodnocení z hlediska formální logiky, jež umožní konstatování viny bez důvodných pochybností právě s ohledem na potřebu zachování zásady presumpce neviny a s ní souvisejícího postupu in dubio pro reo.

169. V postupu nalézacího soudu nebylo shledáno narušení logických vazeb jeho úvah, a to ani vzhledem k námitkám, kterými státní zástupce brojil proti hodnocení výpovědi spoluobžalovaného [příjmení], užívání shodného vozidla k přepravě zboží [právnická osoba], jako tomu bylo u [právnická osoba], vyhodnocením e-mailové či telefonické komunikace, nálezem určitých dokumentů u [právnická osoba] či [jméno] [příjmení] anebo ponechání osoby [jméno] [příjmení] ve funkci, přes jeho označení, coby možného pachatele trestné činnosti. Veškeré tyto skutečnosti nalézací soud vzal v potaz, neponechal stranou jejich hodnocení a vysvětlil, proč - i přes nepopírání těchto okolností tvrzených obžalobou - nemohly vést k odlišnému, než jím vyslovenému, závěru. Toliko pro připomenutí, obžalovaný [příjmení], z jehož výpovědi soud vycházel a rovněž obžaloba akceptovala věrohodnost jeho tvrzení, právě obžalované [příjmení] a [příjmení] vyňal z okruhu pachatelů trestné činnosti. Další skutečnosti, na něž obžaloba poukazovala, pak nebyly takového významu, aby ve svém objemu umožnily soudu závěr o vině obžalovaných tak, jak to požadoval státní zástupce. Lze sice souhlasit, že vzhledem k určitým pochybnostem, které zaujal také odvolací soud ve vztahu k osobě [jméno] [příjmení] je otázkou, proč nedošlo k učinění ráznějších kroků ze strany obžalovaného. V tomto směru lze pouze spekulovat, zda [jméno] [příjmení] vyhodnotil tohoto svědka jako skutečně bezproblémového a plně mu důvěřuje, či např. nechtěl jakýmkoli zásahem vůči vysoce postavené osobě v hierarchii společnosti vzbudit navenek zdání o problémech či nejasnostech ve společnosti, případně byla dána existence jiných důvodů, včetně těch, na nichž své přesvědčení vystavěla obžaloba. Jak však odvolací soud uvedl, v daném ohledu se jedná ryze o hypotetické a nepodložené úvahy, které není možné bez dalšího dále rozvíjet.

170. Nalézací soud ve svém odůvodnění vyložil určité pochybnosti založené na odlišnostech v postavení [právnická osoba] a [jméno] [příjmení], stejně jako absenci řady klíčových faktorů, které nejen on, ale sama obžaloba uváděli jako zjevné nelogičnosti a nestandardnosti veškerých vztahů mezi obžalovanými, jež vedly k účelovosti dotčených obchodních transakcí a závěrů, že tyto byly činěny s cílem nelegálních daňových aktivit. Jestliže tedy orgány činnými v trestním řízení utvořený řetězec důkazů stál právě na takovýchto poznatcích, kdy obžalovaní se stýkali na různých soukromých akcích, měli na sebe telefonické kontakty bez ohledu na to, zda se jednalo o obchodní partnery či nikoliv, užívali k vzájemné komunikaci šifrovací aplikaci, jejich společnosti vykazovaly obchody neodpovídající jejich zkušenostem a možnostem, příp. v rámci domovních prohlídek byly zajištěny materiály, k nimž by za běžných okolností neměli přístup a jednoznačně podporovali také zapojení bílých koňů do pozice statutárních orgánů společností vystupujících jako missing trader, pak za situace, že další obžalovaní do žádné z takovýchto nelogických struktur nezapadají a sami zbývající obžalovaní s nimi nekomunikovali, potažmo je ani příliš či dokonce vůbec neznali, postupoval nalézací soud zcela správně, jestliže vinu [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nedovodil, resp. k této konstatoval důvodné pochybnosti. Samozřejmě určitá nejistota řádného obchodování [právnická osoba] a [jméno] [příjmení], které si nelze nevšimnout, na niž upozorňuje státní zástupce, skutečně zavdala možnost pohlížet na jednání, nikoliv obžalovaných, ale těchto právnických osob i z jiného úhlu, a to stran jednání osob jakými byli [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení]. Takovýto pohled ovšem neumožňuje eliminovat důvodné pochybnosti nalézacího soudu a jeho úvah a i pokud by se odvolací soud v návaznosti na doplněné dokazování tak, jak to vyžaduje obžaloba, přiklonil na její stranu, nebylo by možno tento požadovaný závěr učinit s natolik dostatečnou přesvědčivostí, která by dovolila hodnotit postup soudu prvního stupně jako nesprávný a nelogický. Jinými slovy by se jednalo pouze o jednu z dalších možností ustálení skutkového stavu, jež by ovšem byl svou mírou jistoty nepřevyšoval rámec úvah soudu prvního stupně v takovém rozsahu, jež by umožnil eliminovat přetrvávající výrazné pochybnosti o vině obžalovaných. Lze proto shrnout, že všemi provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byli obžalovaní, kdo se dopustili jednání kladeného jim za vinu (k tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 16. 6. 2011). Pro výše uvedené proto soud rovněž odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zamítl jako nedůvodné. V souvislosti s tímto postupem rovněž rozhodl negativním výrokem také o výroku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu státního zástupce na zabrání věci, a to finančních prostředků [právnická osoba], neboť tato otázka s otázkou viny obžalovaného tak, jak byla nalézacím soudem vyhodnocena, přímo souvisí. K návrhům procesních stran na doplnění dokazování a závěrečná rekapitulace 171. V rámci odvolání adresovali obžalovaní, zúčastněné osoby, jakož i státní zástupce, vrchnímu soudu návrhy na doplnění dokazování. Státní zástupce požadoval provedení výpovědi [jméno] [příjmení], výpočty, které učinil ke stanovení cen [právnická osoba], CMR listy, e-mailovou komunikaci, hovory mezi osobami [příjmení] a [příjmení], daňovými přiznáními [právnická osoba] nalezenými u [právnická osoba], rozsudky Městského soudu v Praze, sp.zn. 7 Af 2/2012 a a Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 1 Afs 187/2016, výsledky právní pomoci ze Slovenské republiky ke [právnická osoba] , výpověďmi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a dále výpovědí [jméno] [příjmení] u správce daně, nálezy materiálů daňového řízení [právnická osoba] u [jméno] [příjmení], výpisy z obchodního rejstříku ke [právnická osoba] a rovněž materiály ke [právnická osoba]. Ve shodě se zúčastněnými osobami pak navrhl provedení důkazu insolvenčním návrhem ve věci [jméno] [příjmení].

172. Shora uvedené zúčastněné osoby [právnická osoba] a [právnická osoba] prostřednictvím svého zmocněnce doložily řadu materiálů v podobě výpisu z katastru nemovitostí k jednotkám postiženým trestem propadnutí části majetku a dalších dokumentů, které se vztahují k úvěrové smlouvě mezi [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] a navazujícího exekučního řízení v podobě exekučního návrhu, exekučního příkazu, výpisu z obchodního rejstříku, směnky, kterou podepsal [jméno] [příjmení], směnečného platebního rozkazu, smlouvy o postoupení pohledávky a dalších materiálů a v neposlední řadě též rozhodnutí Městského soudu v Praze o insolvenčním návrhu věřitelky.

173. Obžalovaný [jméno] [příjmení] adresoval vzhledem ke změně obsahu svého odvolání toliko návrh na provedení důkazu v podobě jeho hodnocení z průběhu výkonu trestu odnětí svobody.

174. Obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] navrhli shodné důkazy v podobě výpovědi svědků [jméno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále vypracování nového znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetní evidence k detekci pochybení znaleckého zkoumání, které bylo vypracováno v průběhu přípravného řízení. Dále bylo navrženo přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020 k tvrzené absenci přepisu části průběhu hlavního líčení v protokolu o něm.

175. Obžalovaný [jméno] [příjmení] ve svém návrhu poukázal na výpis z obchodního rejstříku ke [právnická osoba] s.p. z.o. Dále doložil potvrzení o spolupráci s probačním úředníkem v rámci náhrady vazby dohledem, materiály k opatrovnictví [jméno] [příjmení] [příjmení], potvrzení o dobrovolnické činnosti v rámci covidové pandemie, oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory na dítě a rodný list [jméno] [příjmení], jakož i potvrzení jeho zaměstnavatele o výši příjmu.

176. Obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v rámci svých opravných prostředků navrhli výslechy spoluobžalovaných [příjmení] a [příjmení] k odstranění rozporů v jejich výpovědích, dále výslechy svědků [jméno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a pracovnice Finančního úřadu [obec a číslo] [jméno] [příjmení]. Obžalovaný [příjmení] rovněž požadoval provedení důkazů ve formě jeho doplnění odvolání, které adresoval odvolacímu soudu.

177. Obžalovaný [jméno] [příjmení] navrhl výslechy svědků [jméno] [příjmení] a pracovnic Finančního úřadu [obec a číslo] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], výpisy z rejstříku subjektů k dani z přidané hodnoty, daktyloskopické zkoumání listin nalezených v jím užívaném motorovém vozidle a ve shodě s obžalovanými [příjmení] a [příjmení] přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020.

178. Obhájkyně obžalovaného [jméno] [příjmení] neadresovala odvolacímu soudu žádný návrh na doplnění odvolání.

179. Na tomto místě odvolací soud uvádí, že se ztotožnil pouze s částí výše uvedených návrhů procesních stran na doplnění dokazování, a to zejména ve vztahu k zúčastněným osobám a materiálům, které souvisí s otázkou možnosti ukládání trestu propadnutí části majetku v návaznosti na zjištění úpadku a prohlášení konkurzu na [jméno] [příjmení]. Veškeré tyto listinné materiály byly provedeny a vyhodnoceny (viz blíže pasáž k odvolání zúčastněných osob a ukládání trestu [jméno] [příjmení]).

180. Pokud se týká přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení, i s touto materií se odvolací soud vypořádal z hlediska námitek odvolatelů, přičemž, jak uvedl výše, odvolací soud je povinen seznámit se nejen s napadeným rozhodnutím a opravnými prostředky, které proti němu směřují, ale pochopitelně též s celým spisovým materiálem a tudíž i s protokoly o hlavním líčení a zvukovými záznamy, které o něm byly pořízeny. S ohledem na tuto skutečnost tedy nebylo zapotřebí zvukový záznam přehrávat jako důkaz v průběhu veřejného zasedání, ale soud z něj vycházel vzhledem ke své předchozí obeznámenosti, resp. přehrání mimo veřejné zasedání.

181. Totéž platí také k návrhu na dokazování doplňkem odvolání obžalovaného [příjmení]. Již ze samé podstaty věci je navržení takového důkazu bezpředmětné, neboť se stále jedná o opravný prostředek, s jehož obsahem se odvolací soud musí seznámit a i přesto, že právě jmenovaný byl osobou, která nejčastěji přistupovala k doplnění svého opravného prostředku, a to velmi rozsáhlými podáními, přičemž takto činil i těsně před konáním veřejného zasedání, odvolací soud opět připomíná, že jakákoliv písemnost, která mu byla dodána, byla zohledněna v rámci veřejného zasedání. Současně je třeba zdůraznit, že obžalovanému, jakož i jeho obhájci nebylo upřeno právo přednést opravný prostředek, případně právo vyjádřit se k věci, která je mu kladena za vinu. Tohoto zejména obžalovaný využil, byť jeho argumentace v mnohém představovala opakování tvrzení, jež uvedl již před soudem prvního stupně, a to v rámci výslechu či závěrečné řeči.

182. Jestliže obžalovaný [příjmení] navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetní evidence, který by měl být v podstatě revizní povahy vůči posudku, který zpracoval znalecký ústav [právnická osoba], odvolací soud se s takovýmto návrhem neztotožnil. K reviznímu znaleckému posudku je možné přistoupit toliko v případě, že je dán poznatek existence dvou či více odlišných znaleckých zkoumání ve vztahu, k nimž je potřeba učinit závěr, které z nich obsahuje relevantní závěry pro trestní řízení. V nyní projednávané věci však ani odvolací, ani nalézací soud, neshledaly jakékoliv pochybení, které by nastalo ze strany zpracovatele znaleckého posudku, ať již formální či obsahové povahy a nebyl proto dán důvod k takovéto přezkumné činnosti. Pouze pro úplnost, pokud se týká znaleckého posudku, který v průběhu řízení před soudem prvního stupně doložil obžalovaný [jméno] [příjmení] (znalecký ústav [právnická osoba]), pak i v tomto směru odvolací soud uvedl, že tento posudek neobsahoval poznatky, které by byly relevantní pro trestní řízení, ale pouze představoval kritiku postupu znaleckého ústavu [právnická osoba], se kterou se nalézací a rovněž i odvolací soud nikterak neztotožnily, když ostatně tento zpracovatel nevycházel ze shodných podkladů jako [právnická osoba] a neodpovídal na tytéž otázky.

183. Ohledně návrhu obžalovaného [jméno] [příjmení], na daktyloskopické zkoumání listin nalezených v autě, odvolací soud rovněž neshledal takovýto postup za důvodný. Je zcela neoddiskutovatelné, že jmenovaný užíval motorové vozidlo značky Audi, které získal od [jméno] [příjmení], přičemž v jeho zavazadlovém prostoru byly nalezeny materiály, které byly podrobeny hodnotící činnosti nalézacího soudu. Je nepodstatné, zda tyto ponechal v autě obžalovaný [jméno] [příjmení] či je zde uložil již [jméno] [příjmení], v každém případě, vzhledem k povaze materiálů a jejich množství, je zcela jednoznačné, že obžalovaný si jejich přítomnosti musel být vědom, jednalo se svým obsahem o dokumenty, s nimiž rovněž přicházel v rámci páchání trestné činnosti do styku, a které souvisely s trestnou činností celé organizované zločinecké skupiny, která, jak bylo opakovaně uvedeno, byla provázána množstvím dalších nestandardních okolností. Jakékoliv poznatky o případných daktyloskopických stopách na těchto materiálech a jejich vyhodnocení by proto byly z hlediska závěrů odvolacího soudu nepodstatné.

184. V případě návrhů obžalovaného [jméno] [příjmení] tyto nebyly shledány jako významné, neboť jmenovaný se jimi snažil zejména deklarovat své osobní poměry, které zmiňoval již v předchozím průběhu trestního řízení (spolupráce s probačním úředníkem, narození dcery, péče o matku, apod.) anebo osvědčovat údaje známé také soudu prvního stupně a zakomponované do napadeného rozhodnutí. Tato tvrzení ostatně ani odvolací soud nezpochybňuje, nicméně dospěl k závěru, že nemohou ničeho změnit na jeho závěrech o vině, uloženém trestu či náhradě škody tak, jak o nich rozhodl krajský soud. To platí zejména o shora zmíněných osobních, popř. majetkových poměrech obžalovaného, které sice je třeba brát do úvahy při ukládání trestu, avšak nalézací soud tyto skutečnosti při svém rozhodování patřičně zohlednil a soud odvolací, při akceptování jeho závěrů, dospěl k přesvědčení, že nové významné okolnosti netvoří podstatu tvrzení či návrhů obžalovaného.

185. Pokud se týká důkazu, který předložil obžalovaný [příjmení], odvolací soud k jeho osobě v rámci ukládání trestu vyhodnotil veškeré poznatky, které plynuly z opisu evidence Rejstříku trestů či dokumentů souvisejících s jeho stávajícím výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně odvolací soud nikterak nezpochybňuje tvrzení jmenovaného, že tento je v rámci věznice pracovně zařazen a rovněž je schopen snadněji realizovat styk se svou rodinou. Ostatně jestliže odvolací soud přistoupil k úpravě trestu, zejména pak stran způsobu jeho výkonu, kdy jmenovaného zařadil nikoliv do věznice se zvýšenou ostrahou tak, jak to předpokládaly primární zákonná ustanovení, ale využil možnosti soudcovského zmírnění, v podobě zařazení do věznice s ostrahou, jedná se o potvrzení faktu, že argumentaci obžalovaného v tomto směru vzal odvolací soud za relevantní.

186. Pokud se týká zbývajících návrhů procesních stran, pak je namístě konstatovat, že se jedná buď o návrhy na opakování důkazů, které již byly soudem prvního stupně provedeny a vyhodnoceny v písemném odůvodnění rozsudku, anebo takovéto návrhy na doplnění dokazování byly nalézacím soudem zamítnuty, přičemž odůvodnění takovéhoto postupu nalézací soud rozvedl v bodech 50 až 55 rozsudku. Odvolací soud uvádí, že s ohledem na ztotožnění se s názorem soudu prvního stupně, ať již stran hodnocení provedených důkazů či důvodů, proč o další z nich nebylo dokazování doplněno, k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, když má za to, že tento postup by nevedl ke změně, jíž se odvolatelé domáhají. V podrobnostech proto odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku.

187. Na tomto místě tedy odvolací soud může zrekapitulovat své závěry, které učinil ve vztahu k odvoláním obžalovaných, státního zástupce a zúčastněných osob následujícím způsobem. Opravné prostředky obžalovaných a státního zástupce v převážné většině brojily proti způsobu hodnocení důkazů a skutkových zjištění, které z nich byly vyvozeny, přičemž byla z jejich strany užita téměř shodná argumentace, jakou prezentovali v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud však po přezkoumání rozsudku a řízení, které mu předcházelo, neshledal takové vady, pro které by bylo potřeba zasáhnout do výroku o vině obžalovaných či zproštění [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] obžaloby. Nalézací soud dostál své povinnosti a řádně odůvodnil veškeré své závěry, vzal do úvahy námitky, které byly uplatněny ze strany všech procesních stran a rovněž, jestliže tyto vznesly určité návrhy na doplnění dokazování, adekvátně vysvětlil, proč takovýto postup neakceptoval. Jestliže odvolatelé z řad obžalovaných převážnou část svých dosud neuplatněných námitek proti závěrům soudu prvního stupně adresovali do porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci či narušení práva obhajoby, takovéto vady ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. odvolací soud neshledal. Nebyly též zjištěny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž ve shodě s názory soudu prvního stupně, ani odvolací soud neshledal potřebu některé důkazy opakovat či provádět nové (§ 258 odst. 1 písm. c/ tr.ř.). Rovněž tak lze vyloučit pochybení nalézacího soudu ohledně výroku, jímž rozhodl o povinnosti obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nahradit poškozené České republice, zastoupené Generálním finančním ředitelstvím majetkovou škodu. Jedinou výtkou v tomto směru může být fakt, že nalézací soud ve výrokové části věnované této materii rozhodl podle § 228 odst. 1 tr.ř. o povinnosti shora jmenovaných obžalovaných nahradit poškozené „částku“, ačkoliv správně měl přistoupit k užití formulace o povinnosti nahradit majetkovou škodu. Tato chyba nicméně není takového významu, aby kvůli ní došlo k zásahu do napadeného rozhodnutí ve smyslu § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř.

188. Jestliže odvolací soud shledal potřebu částečného zrušení napadeného rozhodnutí, učinil tak z důvodu, že oproti stavu, který panoval v řízení před soudem prvního stupně, došlo ke změně dvou okolností, a to prohlášení viny ze strany obžalovaného [jméno] [příjmení] a dále doložení úpadku obžalovaného [jméno] [příjmení]. Obě výše uvedené skutečnosti, ve spojení s původním nepřiznáním postavení zúčastněné osoby společnostem [právnická osoba], resp. [právnická osoba], představují důvod pro konstatování neúplného skutkového zjištění a současně porušení ustanovení trestního zákona, které ve výsledku vedly k ukládání nepřiměřeného trestu obžalovaným [příjmení] a [příjmení]. Proto Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr.ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a to v celém výroku o trestu uloženém obžalovanému [jméno] [příjmení], jakož i ve výroku o trestu propadnutí části majetku uloženém obžalovanému [jméno] [příjmení] a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že obžalovanému [jméno] [příjmení] uložil vzhledem k odsuzujícímu výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i pro sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, č.j. 70 T 113/2016-86, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2016 (ve spojení s dalšími, ve výroku uvedenými rozhodnutími), podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon obžalovaného zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně obžalovanému uložil také podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let. Současně došlo podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve spojení s dalšími navazujícími rozhodnutími.

189. Pokud se týká obžalovaného [jméno] [příjmení], u tohoto trest zůstal stejný s výjimkou trestu propadnutí části majetku, který byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zrušen.

190. Shora popsaný zrušující postup odvolacího soudu byl přitom iniciován odvoláním zejména zúčastněných osob [právnická osoba] a [právnická osoba], s nimiž však vyslovil v průběhu veřejného zasedání souhlas státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a upravil svůj návrh ve shodě s odvoláním zúčastněné osoby. Zrušující výrok byl proto učiněn na základě odvolání jak zúčastněných osob, tak státního zástupce, ale rovněž z důvodu odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení] do uloženého trestu a v neposlední řadě též obžalovaného [jméno] [příjmení], který svůj opravný prostředek zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku, tedy rovněž do výroku o uloženém trestu.

191. Zbývajících odvolání obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pak byly zamítnuty podle § 256 tr.ř. s ohledem na jejich nedůvodnost. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že kromě změn, k nimž přistoupil odvolací soud, v ostatních výrocích tak, jak je učinil Krajský soud v Ostravě, zůstal napadený rozsudek nezměněn. Na samotný závěr odvolací soud doplňuje, že opravný prostředek státního zástupce byl zaměřen také do rozhodnutí nalézacího soudu o zamítnutí návrhu státního zástupce na zabrání věci [právnická osoba], kdy vzhledem k zamítavému postoji ohledně samotného odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného [jméno] [příjmení], na něž bylo uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci vázáno, odvolací soud rovněž opravný prostředek směřující do takovéhoto rozhodnutí zamítl.

Rubrum

Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí K obsahu podaných odvolání a vyjádření procesních stran k nim Přípustnost odvolání Závěry odvolacího soudu k procesním otázkám postupu orgánů činných v trestním řízení Závěry odvolacího soudu k otázce viny konstatované nalézacím soudem K otázce výše škody a právní kvalifikace jednání K otázce ukládaných trestů, odvolání zúčastněných osob a rozhodnutí o náhradě škody Závěry odvolacího soudu k odvolání státního zástupce K návrhům procesních stran na doplnění dokazování a závěrečná rekapitulace