30 A 1/2010 - 79

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Magdaleny Ježkové ve věci žalobce JUDr. V. M., proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti 1. obchodní společnosti REAL CENTRUM CZ s.r.o., Pražská třída 163/9, Hradec Králové, zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, 2. G. K., 3. Ing. R. S., 4. M. K., a 5. RNDr. V. K., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. prosince 2009, č.j. 10314/UP/2009/Vm, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Zúčastněné osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání odvolatelů, mezi nimiž byl i žalobce, proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. MMHK/047987/2009, a toto rozhodnutí potvrdil. Prvoinstanční orgán jako příslušný stavební úřad tímto rozhodnutím podle § 129 odst. 3 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, dodatečně povolil změny stavby před dokončením pro stavbu bytový dům „Villa dům“, vč. přípojky elektro, vody, kanalizace a sjezdu na komunikaci, na pozemcích st. p. č. 3757, p. č. 1132/134, 1132/162, 1136/4, 1137/5, 1137/15, 1187/3, 1187/4, 1758/1, 1759/1, 1759/3, v ulici Na Rybárně, obec Hradec Králové, katastrální území Pražské Předměstí. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včas podanou žalobou a to z níže uvedených důvodů. Předně namítl, že postup správních orgánů i stavebníka, obchodní společnosti REAL CENTRUM CZ s.r.o. (dále jen „stavebník“), nepovažuje za korektní. Stavební úřad řádně nezhodnotil stavebníkovo účelové počínání zjevně motivované snahou o dosažení maximálního zisku zvětšením počtu bytových jednotek, a to v rozporu se zájmy žalobce i zúčastěných osob. Dotčená stavba totiž evidentně narušuje jejich pohodu bydlení i architektonický charakter stávajícího prostředí. Pokud by stavebník prezentoval své skutečné záměry již ve stádiu získávání stavebního povolení, narazil by dle žalobce na výrazně větší odpor, neboť prakticky nikdo není ochoten akceptovat „monstrum“, které bylo nakonec jako tzv. Villa dům zbudováno a které jednoznačně nevhodně zasahuje do lokality zahradních domků a zahrad. Benevolence stavebního úřadu se projevila například v tom, že toleroval stavebníkovo nerespektování jeho výzvy k bezodkladnému zastavení prací, jakož i v akceptování jeho chybného postupu v souvislosti s „žádostí o dodatečnou změnu stavby před jejím dokončením“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí také vyplývá, že stavebník rovněž nesplnil podmínku pro dodatečné povolení stavby, když k žádosti o dodatečné povolení nepředložil podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Dále žalobce žalovanému vytkl, že se neřídil při svém rozhodování vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb. Dle § 25 odst. 4 citované vyhlášky jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů. V daném případě jsou sousedícími stavbami pro bydlení jednak zmíněný Villa dům na st. p. č. 1136/4 a jednak dům čp. 1692 na st. p. č. 4315, v němž je byt žalobce. Protilehlá stěna domu čp. 1692 je vysoká minimálně 10 m, ale odstup sousedících staveb rozhodně vzdálenosti 10 nedosahuje. Tato skutečnost mohla být snadno zjištěna při místní šetření, kterého se žalobce ve svém odvolání marně domáhal. V další žalobní námitce žalobce uvedl, že rozhodnutím stavebního úřadu bylo mimo jiné povoleno, že v přední části – k ulici Na Rybárnách, ve 3. NP „zůstává terasa s tím, že při schodišti bude částečně prosklená místnost půdorysných rozměrů 5x4 m, výšky 2,8 m od úrovně podlahy 3. NP“. Není vůbec specifikován charakter této „částečně prosklené místnosti“, přičemž právě tato „přístavba“ (oproti původní stavební dokumentaci) je dle názoru žalobce nejvíce rušícím prvkem. V posledním žalobním bodě pak žalobce vyjádřil svůj názor, že napadeným rozhodnutím je narušeno jeho ústavní právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Je totiž zřejmé, že předmětná stavba snižuje tržní cenu jeho bytu, který vlastní v sousedním domě čp. 1692, bez jakékoliv kompenzace ze strany stavebníka. U některých zúčastněných osob pak uvedené znehodnocení může být ještě výraznější. Správní orgány se však tímto aspektem vůbec nezabývaly. Navrhl proto, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný podal k žalobě obsáhlé vyjádření. Předně upozornil, že rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, odboru stavebního ze dne 15. dubna 2009 bylo vydáno za účinnosti vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, a vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. V průběhu odvolacího řízení dne 26. srpna 2009 nabyly účinnosti vyhl. č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, a vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, s tím, že nově účinná vyhl. č. 268/2009 obsahuje přechodné ustanovení § 56, které stanoví, že u staveb, pro které byla projektová dokumentace zpracovaná před účinností této vyhlášky, se postupuje podle dosavadní právní úpravy, tedy dle vyhlášky č. 137/1998 Sb. Žalovaný se tedy v odvolacím řízení řídil vyhláškou č. 501/2006 Sb., ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb. a vyhláškou č. 137/1998 Sb. Následně zaujal žalovaný stanoviska k jednotlivým žalobním námitkám. K tvrzení žalobce, že správní orgány přistupovaly k řízení nekorektně, uvedl, že v rámci odvolacího řízení přezkoumával soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí pak jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost se nepřihlíží. Tak žalovaný při přezkumu prvoinstančního rozhodnutí postupoval a své právní názory uvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Stavební úřad pak podanou žádost stavebníka přezkoumal v souvislosti, zda jsou splněny platné právní předpisy, ale nepříslušelo mu spekulovat o úmyslech žadatele. Žalovaný podotkl že s realizací stavby jsou samozřejmě spojeny různé zájmy, od uspokojování bytových potřeb, tedy poptávky obyvatelstva, až po zisk stavebníka stavby. Otázku podmínek pro bydlení resp. kvalitu prostředí upravuje vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb. Tato vyhláška stanovuje obecné požadavky na využívání území při vymezování ploch a pozemků, při stanovování podmínek jejich využití a umisťování staveb na nich a rozhodování o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území. Kvalita prostředí je mimo jiné upravena v ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., které stanoví, že plochy bydlení se obvykle samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro bydlení v kvalitním prostředí, umožňujícím nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreaci a relaxaci obyvatel, dostupnost veřejných prostranství a občanského vybavení. Pojem kvalita prostředí je obsažen i v ustanovení § 20 vyhlášky č. 501/2006 Sb., které upravuje požadavky na vymezování pozemků a konečně i v ustanovení § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., které upravuje vzájemné odstupy staveb. Žalovaný k námitce zhoršení pohody bydlení uvedl, že pojem pohoda bydlení, byť se již v novelizované vyhlášce č. 501/2006 Sb. nevyskytuje, je jednou se složek citované „kvality prostředí“, jak vyplývá z ustanovení § 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Vždy je třeba posuzovat, v čem případné narušení pohody bydlení čí zhoršení podmínek pro bydlení spočívá, jaká je intenzita jejího narušení a zda jsou překročeny limitní hodnoty negativních účinků stanovené právními předpisy. Jak dokazuje studie zastínění, v přezkoumávané věci limitní hodnoty nebudou překročeny a současně budou dodrženy i odstupové vzdálenosti stanovené v § 25 vyhl. č. 501/2006 Sb. Dále je dle žalovaného třeba uvést, že pojem kvalita prostředí, resp. pohoda bydlení je nutné objektivizovat, protože co je pohodou bydlení pro jednoho, z hlediska jeho subjektivních pocitů, pro druhého již není. Obecně se však za pohodu bydlení považuje souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, respektive vytvoření vhodné atmosféry klidného bydlení, přičemž je kvalita prostředí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (zejména z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavební činnosti), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod. Pro zabezpečení kvality prostředí se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Ostatně i normy soukromoprávní operují s pojmem zatížení nad míru přípustnou poměrům (§ 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný k tomu ještě sdělil, že okolní prostředí se v časovém horizontu neustále mění, proto ani výhled či kvalita prostředí nebude zachována ve stejné míře i do budoucna. Nelze se tedy domnívat, že uspořádání území, zejména v městském prostředí, je konečné a neměnné. V průběhu časového horizontu se mění potřeby společnosti i naše okolí. Území je tedy stále se měnícím organismem. Žalovaný dále konstatoval, že podmínky pro bydlení nebo umisťování staveb v území, popřípadě i architektonický charakter lze do určité míry regulovat územně plánovací dokumentací s tím, že občané města mají právo regulaci území prostřednictvím své účasti v procesu pořizování územně plánovací dokumentace či jejích následných změn ovlivňovat. Podle platného územního plánu města Hradec Králové schváleného zastupitelstvem dne 25. června 2002 usnesením č. 249/2002, se předmětná plocha, na které je umístěna stavba „Villa domu“, nachází ve funkční ploše „čistě obytné plochy nízkopodlažní“, jejíž přípustným hlavním využitím jsou stavby pro bydlení nízkopodlažní (do 3.NP včetně podkroví). Předmětná stavba je tedy v souladu s územním plánem města a závaznými regulativy. K námitce nevhodnosti předmětné stavby v lokalitě rodinných domů a zahrad se vyjádřil tak, že jedním z nástrojů, který zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území stanovením jednotlivých ploch z hlediska jejich funkčního využití a který tak nastavuje podmínky pro využití území, je územní plán města. Objemové parametry staveb, zejména jejich výškové ohraničení, je v tomto případě regulováno právě v Územním plánu města Hradec Králové, a to pro jednotlivé funkční plochy vymezené v grafické části a zároveň v textové části územního plánu města Hradec Králové, která pro jednotlivé funkční plochy stanoví přípustné, nepřípustné nebo podmíněně přípustné stavby. Vzhledem k tomu, že žádné další regulativy týkající se „mohutnosti“ staveb, případně omezení zastavěnosti jednotlivých ploch územní plán města Hradec Králové neupravuje, dodatečně povolovaná změna stavby, která obsahuje 3 nadzemní podlaží, je z tohoto pohledu v souladu s Územním plánem města Hradec Králové. Dále žalovaný podrobně reagoval na výtku žalobce, že stavební úřad toleroval nerespektování výzvy ze dne 26. srpna 2008, č. j. MMHK/118336/2008, k zastavení prací na předmětné stavbě. Uvedl, že stavební úřad vydal rozhodnutí ze dne 14. října 2008 pod č. j. MMHK/139000/2008, kterým rozhodl, že Real Centrum CZ, s.r.o., IČ 27491234, Pražská třída 163, 500 04 Hradec Králové, se dopustil správního deliktu proti stavebnímu zákonu podle § 180 odst. 3 písm. e) stavebního zákona tím, že v době od dubna 2008 do srpna 2008 prováděl stavbu: Novostavba bytového domu ozn. Villa dům, na pozemku p. č. 1136/4, v ulici Na Rybárně, obec Hradec Králové, k. ú. Pražské Předměstí v rozporu se stavebním povolením. Správní orgán za tento správní delikt společnosti Real Centrum CZ, s.r.o. uložil podle § 181 písm. c) stavebního zákona pokutu ve výši 60 000,- Kč, a podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, uložil společnosti Real Centrum CZ, s.r.o. nahradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 8. června 2009, č. j. 6029/UP/2009/Vm, a věc vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stavební úřad netoleroval protiprávní jednání stavebníka. Dále k jednání stavebního úřadu lze uvést, že opatřením ze dne 27. srpna 2008 č. j. MMHK/118388/2008, v souladu s § 137 odst. 1 správního řádu předvolal jednatele společnosti Real Centrum CZ, s.r.o., Ing. P. Z., k podání vysvětlení za účelem prověření skutečností týkajících se výstavby bytového domu ozn. „ Villa dům“, na pozemku parc. č. 1136/4, v ulici Na Rybárně, Hradec Králové. Stavební úřad poté svým opatřením ze dne 10. září 2008 č. j. MMHK/124625/2008, oznámil dle § 129 odst. 3 stavebního zákona zahájení řízení o odstranění změny stavby před dokončením. Z výše uvedeného vyplývá, že provedené kroky stavebního úřadu nevykazují možné tolerování protiprávního jednání společnosti Real Centrum CZ, s.r.o. Dále se žalovaný vyjádřil k poukazu žalobce na možné pochybení v postupu stavebního úřadu v souvislosti se žádostí o dodatečné povolení změny stavby před jejím dokončením, kdy stavebník podle žalobce nesplnil podmínku, neboť k žádosti o dodatečné povolení nepředložil podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení dle § 129 odst. 3 stavebního zákona. Pokud se týká obsahu žádosti podané stavebníkem dne 22. října 2008, nazvané „žádost o dodatečnou změnu stavby před jejím dokončením“, tato žádost byla sice stavebníkem nesprávně označena, nicméně ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen podání posuzovat podle jeho skutečného obsahu a bez ohledu na to jak je označeno. Stavební úřad a následně i odvolací orgán posoudily obsah žádosti ve smyslu ustanovení § 37 správního řádu a zjistily, že se jedná o žádost o dodatečné povolení stavby. Pro úplnost žalovaný uvedl, že prováděcí právní předpis nestanoví ani pro žádost o dodatečné povolení stavby, ani pro žádost o změnu stavby před jejím dokončením, povinnost podat ji na předepsaném formuláři, resp. takový formulář není předepsán. Rozhodující je tedy obsah žádosti. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že stavebník žádost o dodatečné povolení stavby ze dne 22. října 2008 následně doplnil dne 27. 11. 2008 o vyjádření Hasičského záchranného sboru Hradec Králové, dále o potvrzenou dokumentaci Hasičského záchranného sboru Hradec Králové, o podklad, který řeší úpravu dopravy v klidu v měřítku 1:

200. Dále byla žádost o dodatečné povolení stavby doplněna o půdorys 1NP, o souhrnnou technickou zprávu s popisem změn oproti původní projektové dokumentaci, o posouzení vlivu realizovaného bytového domu na proslunění bytů v sousedním stávajícím domě, rovněž byla stavebníkem doložena dokladová část – vyjádření Hasičského záchranného sboru Hradec Králové a doklad o posouzení proslunění. Dne 26. 1. 2009 stavebník svou žádost o dodatečné povolení změny stavby doplnil o další podklady, např. doklad o zamýšleném umístění kontejnerů na odpad, o výkresy půdorysu a pohledů 2NP a 3NP stavby. Stavebník tak předložil všechny doklady dle § 129 odst. 3 stavebního zákona, což také žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí konstatoval. Dle žalovaného nelze ulpívat na čistě formalistickém výkladu ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona v otázce povinnosti předkládat podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, neboť nelze spravedlivě požadovat na „černém“ stavebníkovi předkládání podkladů v rozsahu větším, než který právní předpisy ukládají v případě, kdy stavba nebyla prováděna bez povolení nebo opatření stavebního úřadu, případně v rozporu s ním. Takový postup by bylo totiž možno chápat jako svévolné rozšiřování povinnosti stavebníka, resp. jako porušování práva na spravedlivý proces. K námitce žalobce, že se žalovaný neřídil vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, uvedl, že při přezkoumání postupu stavebního úřadu v řízení o dodatečném povolení stavby si v průběhu odvolacího řízení od stavebníka vyžádal, aby doložil, že jeho žádost a dokumentace stavby, resp. projektová dokumentace, je v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb., zejména s ustanovením § 25 odst. 4, podle něhož jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odst.

2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových. Stavebník dne 12. listopadu 2009 předložil v rámci odvolacího řízení grafickou přílohou, která zachycuje situaci s vyznačením odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb. Tato příloha byla označena autorizovanou osobou Ing. P. P. ČKAIT 0601073. Zpracování projektové dokumentace mimo jiné i pro stavební povolení je podle § 158 odst. 1 stavebního zákona vybranou činností ve výstavbě. Podle § 159 odst. 2 stavebního zákona projektant odpovídá mimo jiné i za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace a proveditelnost stavby podle této dokumentace a je povinen dbát právních předpisů a obecných požadavků na výstavbu vztahujících se ke konkrétnímu stavebnímu záměru. Z toho vyplývá, že projektant odpovídá za předloženou dokumentaci, tudíž i za grafickou přílohu předloženou dne 12. listopadu 2009. Tato dokumentace prokazuje soulad s ustanovením § 25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb. O doplnění tohoto podkladu do spisového materiálu věci se týkajícího byli následně účastníci řízení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu informováni. Pokud jde o terasu s částečně prosklenou místností o půdorysných rozměrech 5 x 4 m a výšky 2,8 m od úrovně podlahy 3. NP, pak za situace, kdy byla realizována zmíněná přístavba, budou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, zejména ustanovení § 25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb., což dokazuje i grafická příloha ze dne 12. listopadu 2009. Žalovaný k tomu ještě dodal, že z předložených podkladů vyplývá, že předmětná prosklená místnost je součástí bytové jednotky v 2. NP. Ohledně námitky žalobce, že napadeným rozhodnutím je narušeno jeho ústavní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odkázal žalovaný na závěry Krajského soudu v Hradci Králové, obsažené v jeho rozsudku č. j. 30Ca 190/2008-56. Závěrem svého vyjádření žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Protože neshledal žalobní body důvodnými, navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. K žalobě se také vyjádřil v postavení zúčastněné osoby stavebník, a to opakovaně. Ve vyjádření ze dne 1. 2. 2010 uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné a správné. V jednotlivých žalobních bodech podle něj žalobce v podstatě opakuje své námitky ze stavebního řízení. Zdůraznil, že s ohledem na znění § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s.”), nesvědčí žalobci aktivní legitimace k ochraně případných subjektivních práv jiných osob, eventuálně veřejného zájmu. Žalobce navíc v podané žalobě nespecifikuje, jaké jeho veřejné subjektivní právo či povinnost byly napadeným rozhodnutím založeny, změněny, zrušeny či závazně určeny. K jednotlivým žalobním bodům uvedl následující. Pohoda bydlení žalobce dle jeho názoru nemůže být napadeným rozhodnutím nepříznivě dotčena. Podoba stavby se oproti té původně schválené nezměnila. Dodatečně povolené změny stavby nepředstavují pro okolní stavby, respektive jejich uživatele, žádnou zátěž. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí je patrné, že požadavky stanovené v § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb. byly splněny. Námitka žaloby v tomto směru je tedy v rozporu s obsahem správního spisu. Vzdálenost stavby od okolních objektů se navíc oproti původně schválené podobě nezměnila. Dále sdělil, že dodatečným povolením změn stavby před jejím dokončením, nemohlo být jakkoliv dotčeno ani ústavně zaručené právo žalobce vlastnit majetek. Ten se pouze obává snížení tržní hodnoty svého bytu, tuto obavu však nikterak nekonkretizuje. Žalovaný se přitom s takto laděnou námitkou vypořádal hned na několika místech odůvodnění rozhodnutí. Nadto dle stavebníka z čl. 11 Listiny základních práv a svobod nelze dovozovat právo na neměnnou tržní cenu žalobcova bytu. Navrhl proto zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Své vyjádření doplnil stavebník poprvé podáním ze dne 22. 2. 2010. Vyjádřil názor, že žalobcem zmiňovaná vyhláška č. 501/2006 Sb., ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb., není aplikovatelná, neboť stavebníkovi ukládá povinnosti bez řádného zákonného zmocnění. Citovaná vyhláška totiž postrádá potřebné zákonné zmocnění ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Dle tohoto ustanovení mohou ministerstva vydávat právní předpisy na základě zákona a v jeho mezích, a to jen tehdy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. K řádnému založení normotvorné pravomoci tak nepostačuje prostý zákonný odkaz na prováděcí předpis. Blanketní přenesení normotvorné pravomoci na orgány moci výkonné je proto nepřijatelné. Z obsahu vyhlášky č. 501/2006 Sb. přitom dle žalovaného není zřejmé, jaké ustanovení stavebního zákona vyhláška provádí (výjimku tvoří pouze její druhá část, jejíž rubrika odkazuje na § 46 stavebního zákona) a jaké zákonné povinnosti stavebníka co do obsahu konkretizuje. Žádné ustanovení stavebního zákona však nezakládá řádné, tj. konkrétní zákonné zmocnění k vydání prováděcího předpisu, jímž by byly stanoveny podmínky využívání území. Tímto zákonným základem nemůže dle žalovaného být ani § 169 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s jeho § 2 odst. 2 písm. e), neboť zmocňovací ustanovení je zcela obecné. Stavební zákon v podstatě ukládá osobám a orgánům toliko povinnost dodržovat povinnosti stanovené vyhláškou. Tomuto zmocnění pak odpovídá samotná prováděcí úprava, která vyznívá jako originální založení nových povinností, což se promítá i v předmětném § 25 vyhlášky. Ta je zcela arbitrární, neboť z žádného ustanovení stavebního zákona nelze zjistit, za jakým účelem a na základě jakých kritérií by exekutiva měla prováděcím předpisem vymezovat vzdálenost mezi jednotlivými stavbami. Citovaná vyhláška tak dle mínění žalovaného stavební zákon neprovádí, nýbrž doplňuje a rozšiřuje. Na základe uvedeného dospěl stavebník k závěru, že zákonné zmocnění obsažené v § 169 stavebního zákona je protiústavní. Navrhl proto, aby krajský soud na základě čl. 95 odst. 1 Ústavy vyhlášku č. 501/2006 Sb. neaplikoval. Dále stavebník vyjádřil názor, že znění § 169 odst. 1 stavebního zákona přenáší normotvornou kompetenci na exekutivu, aniž by jí vytýčilo dostatečným způsobem meze. Vzhledem k tomu, že pojem obecné požadavky na výstavbu vymezuje § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona toliko formálním odkazem na prováděcí předpis, ocitá se ustanovení § 169 odst. 1 stavebního zákona v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy. Stavebník proto dal krajskému soudu ke zvážení předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy s návrhem na zrušení § 169 odst. 1 stavebního zákona. V doplnění svého vyjádření ze dne 1. 3. 2010 tento svůj názor doplnil stavebník odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 3/95, který se zabýval identickou situací a v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že zákonná úprava nesmí přenechat prováděcí úpravě konstitutivní význam. Společné vyjádření k žalobě podaly také zúčastněné osoby M. K. a RNDr. V. K. Uvedly, že původní stavebník měl v úmyslu výstavbu dotčeného domu se 6 bytovými jednotkami. Jeho dva vlastníci chtěli v domě bydlet a vzhledem k ZTP manželky jednoho z nich nedošlo k protestům účastníků řízení o povolení stavby. Po převodu práv na jiného stavebníka se však bez oznámení začala stavět stavba s 9 bytovými jednotkami. To vyvolalo stížnost vlastníků okolních nemovitostí podanou 6. 10. 2008, kterou však stavební orgány nijak nezohlednily. Za neuvěřitelný považovaly zúčastněné osoby fakt vyplývající z protokolu z jednání s Ing. Z. ze dne 9. 9. 2008, že stavba byla prováděna dle neověřené projektové dokumentace z dubna 2008, byla prováděna odlišně od projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení a došlo k rozsáhlým změnám, které již v té době byly provedeny. Šlo tedy o jiný dům, než který se měl původně stavět. Navíc přes opatření stavebního úřadu ze dne 26. 8. 2008 stavební práce v klidu pokračovaly. Přestože tedy stavebník nebral stavební úřad vážně, prošlo mu to i v odvolacím řízení. Teprve až 5. 11. 2008 vyzval stavební úřad stavebníka k zastavení prací na části stavby a dne 24. 11. 2008 vydal rozhodnutí, kterým zastavil práce na další části stavby. Za nepochopitelné považovaly vyjádření žalovaného v odstavci 3 na str. 6 napadeného rozhodnutí, když v dané věci změny, pokud již nebyly dokončeny, bylo s nimi započato. Stavební orgány vyšly stavebníkovi natolik vstříc, že jeho žádost ze dne 22. 10. 2008 posoudily přes její označení jako žádost o dodatečné povolení stavby. Z obsahu druhého odstavce na str. 6 napadeného rozhodnutí a z poslední věty na této stránce zúčastněné osoby dovodily, že jako přímí účastníci stavebního řízení měly obdržet stejnou dokumentaci jako při původní žádosti na stavební povolení, což se nestalo, takže nebylo možné novou žádost prostudovat a vyjádřit se k ní. Ústní jednání to dle nich nemůže nahradit. Zcela chybí například nový doklad o posouzení proslunění jejich nemovitosti č. 1425, který se musí lišit od dokladu k původnímu projektu. Ke změnám stavby bylo také nutné předložit nové vyjádření Hasičského záchranného sboru. Z třetího odstavce na str. 7 napadeného rozhodnutí dle zúčastněných osob plyne závěr žalovaného, že stavební úřad pochybil ohledně ústního jednání dne 16. prosince 2008. V dalším odstavci se však žalovaný snaží tuto chybu stavebního úřadu omlouvat, ale nesrozumitelně, neboť zúčastněným osobám není známo nic o „větším časovém prostoru“ a jak a čím byl tento údaj změřen. Ačkoliv to zúčastněné osoby výslovně nenavrhly, bylo z obsahu a kontextu jejich vyjádření zřejmé, že se ztotožňují s návrhem žalobce na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s. Učinil tak bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci řízení výslovně souhlasili. O věci usoudil následovně. Předně se zabýval otázkou náležitostí jednotlivých žalobních námitek obsažených v podané žalobě. Nemohl přehlédnout, že žaloba je poměrně stručná, když vlastní žalobní námitky tvořily její necelou jednu stranu. Problematikou náležitostí žalobních bodů se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, naposledy jeho rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78; dostupný na www.nssoud.cz. Uzavřel, že důvodem uvedení žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. V odůvodnění rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud mimo jiné následující : „Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Krajský soud považuje za vhodné upozornit na tyto závěry hned v počátku odůvodnění svého rozhodnutí zejména proto, že dle jeho názoru žalobce v přezkoumávané věci nárokům na specifikaci žalobních bodů dostál, neboť z obsahu jednotlivých žalobních námitek lze seznat čeho se týkají a proti čemu prostřednictvím nich žalobce brojí. Zároveň však opakuje, že většina žalobních námitek byla vymezena velmi stručně a nekonkrétně. Krajský soud proto předesílá, že se každou ze žalobních námitek mohl zabývat pouze v míře obecnosti odpovídající míře obecnosti vznesené žalobní námitky. Vysoká míra obecnosti byla typická již pro první ze žalobních bodů, kdy žalobce namítal nekorektnost správních orgánů, neboť řádně nezhodnotily účelovost stavebníkova počínání vedeného snahou o dosažení maximálního zisku v rozporu se zájmy žalobce i zúčastněných osob. K tomu krajský soud uvádí, že ani případná „nekorektnost“ ze strany správních orgánů ve správním řízení není bez dalšího shodná s „nezákonností“ jejich postupu. Žalobce sice uvedl, že stavebník se maximálního zisku snažil dosáhnout zvětšením počtu bytových jednotek, ale neuvedl v rozporu s jakými konkrétními zájmy (a už vůbec ne právy) žalobce se tak mělo stát. Stejně tak nespecifikoval, jaké konkrétní nezákonnosti se měly dopustit správní orgány. Z uvedených důvodů se nemohl krajský soud uvedenou námitkou podrobněji zabývat a důvodnou ji neshledal. Ke stejnému závěru dospěl rovněž u dalšího žalobního bodu, v němž žalobce uvedl, že dotčená stavba narušuje jeho pohodu bydlení i architektonický charakter. Povolenou změnou se z ní mělo stát „monstrum“, které nevhodně zasahuje do lokality zahradních domků a zahrad. Žalobce tedy opět blíže neuvedl, v čem konkrétně měla být jeho pohoda bydlení dodatečným povolením změny stavby před dokončením dotčena, ani v čem konkrétně spočívá narušení architektonického charakteru lokality. Krajský soud k tomu pouze stručně dodává, že pojem „pohoda bydlení“ není už v současné době v právním řádu vymezen, a aby se tedy krajský soud mohl k takové námitce vyjádřit, musel by žalobce vymezit, v čem dle jeho názoru pohoda bydlení spočívá a čím byla narušena. To se však nestalo. Pokud jde o narušení architektonického charakteru zástavby, krajský soud konstatuje, že plocha, na které se nachází stavba „Villa domu“ se dle platného územního plánu města Hradec Králové schváleného zastupitelstvem dne 25. června 2002 usnesením č. 249/2002, nachází ve funkční ploše „čistě obytné plochy nízkopodlažní“, jejíž přípustným hlavním využitím jsou stavby pro bydlení nízkopodlažní (do 3.NP včetně podkroví). Musel tedy dát za pravdu žalovanému, že uvedená stavba je v souladu s územním plánem města a závaznými regulativy. Ztotožnil se s ním i v tom, že územní plán obsahuje objemové parametry staveb, zejména jejich výškové ohraničení, a to pro jednotlivé funkční plochy vymezené v grafické části a zároveň v textové části územního plánu, která pro jednotlivé funkční plochy stanoví přípustné, nepřípustné nebo podmíněně přípustné stavby. Žalobce však neuvedl jedinou skutečnost, že by některý z objemových parametrů „Villa domu“ byl v rozporu s obsahem územního plánu města Hradec Králové. I tato námitka tedy zůstala ve zcela obecné rovině. Strana žalující brojila také proti tomu, že stavební úřad toleroval skutečnost, že stavebník nerespektoval jeho výzvu k bezodkladnému zastavení prací. V souvislosti s tím krajský soud připomíná znění § 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí správního orgánu ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Z obsahu žalobní námitky ale vůbec neplyne, jaká žalobcova práva měla být v důsledku jím tvrzeného postupu stavebního úřadu zkrácena. Již z tohoto důvodu nemohla být námitka úspěšná. Krajský soud dodává, že s ohledem na charakter námitky je dále zřejmé, že k narušení žalobcových práv tímto způsobem ani dojít nemohlo. Postup správních orgánů vůči stavebníkovi za nedodržení jeho závazných pokynů je upraven stavebním zákonem a pokud stavebník svým jednáním (nebo nečinností) spáchal přestupek nebo správní delikt, vede stavební úřad z toho důvodu proti němu správní řízení, jehož však již žalobce s ohledem na své postavení účastníkem není. Výsledek takového „sankčního“ řízení se totiž nemůže dotknout jeho veřejných subjektivních práv. V přezkoumávané věci nemá krajský soud navíc důvod nevěřit tvrzení žalovaného, že proti stavebníkovi v důsledku jeho jednání zahájil řízení o správním deliktu, které s největší pravděpodobností nebylo dosud pravomocně ukončeno. Dále žalobce napadal postup stavebního úřadu spočívající v tom, že akceptoval chybný postup stavebníka v souvislosti s žádostí o dodatečnou změnu stavby před jejím dokončením. Také v obsahu tohoto žalobního bodu absentuje jakákoliv konkretizace žalobcových práv, která by měla být narušena uvedeným postupem stavebního úřadu. Krajský soud jej nicméně přezkoumal a neshledal v činnosti stavebního úřadu pochybení. Šlo o to, že stavebník podal žádost dne 22. 10. 2008 označenou jako „žádost o dodatečnou změnu stavby před jejím dokončením“ podle § 118 stavebního zákona. Přitom byl povinen požádat s ohledem na skutkový stav věci (tedy za situace, kdy stavba byla prováděná v rozporu s ověřenou projektovou dokumentací) o dodatečné povolení dle § 129 odst. 3 stavebního zákona. S ohledem na obsah uvedené žádosti stavební úřad posoudil uvedené podání jako žádost o dodatečné povolení stavby a svůj postup podrobně odůvodnil v předposledním odstavci na str. 6 napadeného rozhodnutí. Krajský soud jej shledal správným a zcela v souladu se zněním § 37 odst. 1 správního řádu, navíc tento postup nemohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalobce dále uvedl, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že stavebník nesplnil jednu z podmínek pro dodatečné povolení stavby, neboť k žádosti nepředložil podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, jak vyžaduje § 129 odst. 3 stavebního zákona. V přezkoumávané věci využil stavební úřad podklady, které opatřil v původním řízení o povolení stavby a ty byly stavebníkem v průběhu řízení o dodatečném povolení změny stavby před dokončením doplněny o doklady vyjmenované v druhém odstavci na str. 7 přezkoumávaného rozhodnutí a o doklady předložené v řízení odvolacím. Pokud tedy souhrn všech těchto podkladů byl pro správní orgány postačující, byl tím dle krajského soudu shora uvedený zákonný požadavek naplněn. Není tedy nutné, aby stavebník znovu předkládal všechny podklady, tedy i ty, které již správní orgány mají k dispozici z jiných správních řízení. Ani s touto žalobní námitkou se tedy krajský soud ztotožnit nemohl při zdůraznění faktu, že ani v tomto případě žalobce nespecifikoval, v čem by se jím vytýkaný postup správních orgánů měl dotknout jeho práv. Následně žalobce vytýkal žalovanému, že se neřídil ustanovením § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Dle citovaného ustanovení jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů. V daném případě jde žalobci o odstup mezi předmětným „Villa domem“ na st. p. č. 1136/4 a domem čp. 1692 na st. p. č. 4315, v němž se nachází jeho byt. Žalovaný protiargumentoval tím, že stavebník dne 12. listopadu 2009 předložil v rámci odvolacího řízení grafickou přílohu, která zachycuje situaci s vyznačením odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb. Tato příloha byla označena autorizovanou osobou Ing. P. P. ČKAIT 0601073. Zpracování projektové dokumentace mimo jiné i pro stavební povolení je podle § 158 odst. 1 stavebního zákona vybranou činností ve výstavbě. Podle § 159 odst. 2 stavebního zákona projektant odpovídá mimo jiné i za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace a proveditelnost stavby podle této dokumentace a je povinen dbát právních předpisů a obecných požadavků na výstavbu vztahujících se ke konkrétnímu stavebnímu záměru. Projektant tedy odpovídá za předloženou dokumentaci, tudíž i za grafickou přílohu předloženou dne 12. listopadu 2009. Tato dokumentace pak dle žalovaného prokazuje soulad s ustanovením § 25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění vyhl. č. 269/2009 Sb., a účastníci řízení včetně žalobce s ní byli před vydáním napadeného rozhodnutí seznámeni a neměli připomínky. Krajský soud se seznámil s obsahem shora citované dokumentace a dospěl k následujícím závěrům. Především konstatuje, že žalobce v průběhu správního řízení a ani v žalobě nenamítl, že by tato dokumentace byla v rozporu se skutečností nebo že by obsahovala nějakou nesprávnost či nepřesnost. Jedinou konkrétnější výhradu obsahuje ta část žaloby, v níž žalobce namítá, že protilehlá stěna domu, v němž se nachází jeho byt, je „vysoká min. 10 m, přičemž odstup sousedících staveb rozhodně 10-ti metrů nedosahuje.“ Z obsahu dokumentace lze ale zjistit, že mezi protilehlými stěnami obou sousedících staveb je odstup minimálně 12 m. Krajský soud dále považuje za podstatné zmínit, že ze soutisku původního a nového řešení (ať už půdorysů jednotlivých podzemních a nadzemních podlaží nebo jednotlivých řezů a fasád) je zřejmé, že stavba „Villa domu“ nedoznala změn v půdorysu (v hranicích vnějších zdí), ani ve svojí výšce oproti původnímu řešení. Vzájemné odstupy obou inkriminovaných stěn sousedících budov se tedy oproti parametrům původně povolené stavby nikterak nezměnily. Žalobci lze přisvědčit v tom, že ohledně této otázky bylo jistě vhodné svolat místní šetření. S ohledem na průkaznost shora uvedených důkazů to však také krajský soud nepovažuje za nezbytné. Na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí totiž tato skutečnost vliv neměla. Žalobce vyjádřil také nesouhlas s existencí prosklené místnosti ve 3. nadzemním podlaží, jejíž charakter dle jeho názoru nebyl specifikován, přičemž právě tato „přístavba“ je dle žalobcova názoru nejvíce rušícím prvkem. Žalobci lze přisvědčit v tom, že zmíněná prosklená místnost byla jednou ze změn oproti původně schválené podobě „Villa domu“. Vyplývá to z rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení změny stavby před dokončením ze dne 15. 4. 2009, č.j. MMHK/047987/2009. Dle výroku tohoto rozhodnutí je jednou z dodatečně povolených změn stavby před dokončením tato : „ ve 3. NP v severovýchodní části (přední – k ulici) zůstává terasa s tím, že při schodišti bude částečně prosklená místnost půdorysných rozměrů 5,0 x 4,0 m, výšky 2,8 m od úrovně podlahy 3. NP.“ Jak uvedl žalovaný, tato místnost je součástí bytové jednotky ve 2. nadzemním podlaží, což je zřejmé i z dokumentace založené ve správním spise. Z uvedeného plyne, že specifikaci uvedené místnosti, která tvořila jednu z dodatečně schválených změn, správní orgány provedly. Námitkou vznesenou žalobcem ohledně této místnosti ve správním řízení se pak podrobně zabýval jak stavební úřad (str. 6 až 7 jeho shora citovaného rozhodnutí), tak žalovaný (předposlední odstavec na str. 12 napadeného rozhodnutí). Ke způsobu a argumentům, s pomocí kterých se správní orgány s touto žalobcovou námitkou vypořádaly, nemá krajský soud připomínek a odkazuje na ně. Navíc, obdobně jako u řady předcházejících námitek, je nucen konstatovat, že žalobce sice v žalobě hovoří o uvedené místnosti jako o „nejvíce rušícím prvku“, ale neuvádí, na základě čeho k takovému názoru došel, v čem konkrétně jej tato část stavby ruší. Vzhled nových staveb nebo jejich částí samozřejmě může vyvolávat u různých osob rozdílné pocity a názory, být předmětem odborných i laických debat, ale pokud stavba není v rozporu s územně plánovací dokumentací a v ní stanovenými regulativy, nemůže být pouhá skutečnost, že někdo má k jejímu architektonickému a estetickému rázu výhrady, důvodem k nezákonnosti rozhodnutí, kterým byla taková stavba povolena. Tak je tomu i v přezkoumávané věci. V poslední žalobní námitce vyjádřil žalobce přesvědčení, že stavba „Villa domu“ snižuje tržní cenu jeho bytu nacházejícího se v sousedním domě čp. 1692, aniž by stavebník tuto skutečnost jakkoliv kompenzoval. Vytkl správním orgánům, že se tím vůbec nezabývaly, ačkoliv je v důsledku toho porušeno žalobcovo ústavní právo na ochranu vlastnictví. Uvedenou problematikou se již krajský soud v minulosti zabýval, konkrétně ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2009, č. j. 30Ca 190/2008-56. Ke shodné námitce vznesené v této věci krajský soud uvedl : „Krajský soud v této otázce plně sdílí názory orgánů veřejné správy, výsledkem jejichž činnosti bylo žalované rozhodnutí, neboť námitky žalobců se v tomto směru blíží spekulaci, zvláště když neexistuje žádný právní předpis, na základě něhož by bylo možné tvrzené snížení hodnoty domu žalobců jakkoliv stanovit a objektivizovat. Tato skutečnost má nepochybně také své důvody. Ostatně krajský soud si nedovede představit, že by se měly v územním či stavebním řízení zjišťovat i otázky dopadu nových staveb na starou zástavbu v oblasti majetkové, když pro to nejsou stanoveny žádné instrumenty, a to zvláště při realizaci liniových staveb a staveb rozsáhlých s velkým počtem účastníků. Krajský soud přitom nezpochybňuje jistý reálný základ těchto námitek žalobců, nicméně zároveň je třeba upozornit na jejich možné subjektivní pozadí. Někdo nechce bydlet v centru města, jiný to přímo vyžaduje, další by se neusadil v blízkosti stavby jaderné elektrárny, jinému to nevadí. V závislosti na těchto vztazích pak občané formují svoje povědomí, přičemž vztáhnou-li se tyto obecné úvahy na daný případ, podle žalobců se cena jejich nemovitostí sníží (přitom pokud je nemají v úmyslu prodat, nic se na jejich postavení nezmění) a ty druhé, řekněme kupující, něco takového ani nenapadne. Nicméně krajský soud je toho přesvědčení, že otázky důsledků staveb na jejich okolí, včetně prodejnosti nemovitostí, jsou již dány a vyřešeny pro územní řízení v platné územně plánovací dokumentaci, a že tudíž pro jejich řešení v něm již není prostor. Jsou to totiž územní plány a regulační plány, které stanoví základní koncepce rozvoje toho kterého území obce, ochranu jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání atd. Obyvatelé té které obce (její části) si proto musí střežit svá práva včas, t.j. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o tu formu zástavby, kterou považují pro sebe za přijatelnou.“ Na těchto závěrech nemá krajský soud důvod nic měnit ani na skutkovém a právním půdorysu přezkoumávané věci, když navíc jejich správnost potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145; dostupný na www.nssoud.cz. V něm předně odkázal na právní názor vyslovený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Aoú2009-10, podle něhož „ v procesu tvorby územního plánu či procesu vedoucího k jeho změně, se náhrada za zásah do vlastnického práva neposkytuje, neboť tento neobsahuje procesní nástroje k jejímu poskytnutí a v jeho rámci k tomu nejsou založeny ani pravomoci příslušných orgánů či dalších subjektů.“ Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že : „…… i kdyby omezení vlastnického práva, která pro stěžovatele vyplývají z územního plánu a rozhodnutí o umístění stavby, přesáhla určitou spravedlivou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat, nelze se v rámci procesu tvorby tohoto územního plánu, natož pak v územním řízení, zabývat kompenzací omezení vlastnického práva. …… Pokud se stěžovatelé domnívali, že může dojít ke snížení hodnoty jejich nemovitostí, měli si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považují pro sebe za přijatelnou. ..... Pokud rozhodnutí o umístění stavby je v souladu s územním plánem, jedná se ze strany vlastníka předmětného pozemku o výkon jeho vlastnického práva v mezích přípustných podle územního plánu.“ Jestliže k uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rámci řízení o umístění stavby, tedy v rámci územního řízení, tím spíše jejich platnost dopadá na řízení stavební, v daném případě na řízení o dodatečném povolení stavby před jejím dokončením. Ani s tvrzeními obsaženými v tomto žalobním bodu se tedy krajský soud se žalobcem ztotožnit nemohl. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že žádná ze žalobních námitek není důvodná, a protože neshledal důvod k jinému procesnímu postupu, žalobu zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. Výroky o nákladech řízení se opírají o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaný náklady řízení neúčtoval a krajský soud navíc z obsahu soudního spisu nezjistil, že by mu nějaké vznikly. Ke stejnému závěru dospěl i ohledně zúčastněných osob, když ty navíc dle § 60 odst. 5 s. ř. s. na náhradu nákladů řízení v zásadě právo nemají s výjimkou tam uvedených případů, které ovšem v přezkoumávané věci nenastaly. Krajský soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. rozsudku.

Poučení