30 A 1/2016 - 115

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobců: a) M. M., b) J. M., zast. JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti: J. V., zast. JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. listopadu 2015, č. j. 24250/UP/2015/Jj, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Předmět řízení, obsah rozhodnutí ž alovaného Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 7. 1. 2016 domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2015, č. j. 24250/UP/2015/Jj. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítnul odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jičín (dále jen „správní orgán prvého stupně“ či „prvostupňový správní orgán“ či „stavební úřad“) ze dne 17. 7. 2015, č. j. MuJc/2015/19220/SU/ZaO. Jím správní orgán prvého stupně v souladu s § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), nařídil žalobcům, jakožto vlastníkům stavby, odstranění stavby – kovového přístřešku (kolny) s částečným opláštěním dřevěnými prvky, s pultovou střechou, výšky 360 cm a půdorysných rozměrů 530 cm x 290 cm, který je svou větší částí umístěn na pozemku st. p. č. 1399/1 v k. ú. Jičín (ve vlastnictví žalobců – stavebníků) a svou menší částí po celé své délce zasahuje v šířce 60 cm na pozemek st. p. č. 1399/2 v k. ú. Jičín, jehož vlastníkem je pan J. V.(dále jen „přístřešek“ či „stavba přístřešku“). Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutím nejprve vypořádal s právní úpravou, podle které byla předmětná věc projednávána a rozhodována. Uvedl, že dne 5. 12. 2013 bylo žalobcům doručeno oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby přístřešku, přičemž dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 350/2012 Sb., kterým se měnil stavební zákon. S ohledem na dikci přechodného ustanovení, konkrétně čl. II bodu 14 zákona č. 350/2012 Sb., ale i samotný okamžik zahájení správního řízení o odstranění stavby přístřešku, je zřejmé, že věc byla posuzována dle stavebního zákona ve znění po 1. 1. 2013. Žalovaný se následně postupně zabýval všemi odvolacími námitkami žalobců. Nejprve uvedl, že předmětná stavba přístřešku je stavbou ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona (účinného ke dni 5. 12. 2013, tj. ke dni zahájení řízení o odstranění stavby). Je pravdou, že předmětná stavba přístřešku byla konstruována v roce 1982, žalovaný však vyjádřil přesvědčení, že rozhodující pro učinění závěru o tom, že předmětný přístřešek je stavbou, je dikce zákona ke dni zahájení řízení o jejím odstranění. Dále dodal, že v roce 1982 byl pojem stavby vymezen vyhláškou Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu (dále jen „vyhláška č. 85/1976 Sb.“). Uváděná vyhláška vymezovala pojem stavba obdobně jako současná právní úprava stavebního zákona. Pokud jde o samotné určení doby stavby přístřešku, vyšli správní orgán prvého stupně i žalovaný z tvrzení žalobce b), které uvedl do protokolu z kontrolní prohlídky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. Výst./8420/Za (tuto skutečnost žalobci shodně uvedli i v odvolání, které směřovalo proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 16. 6. 2014, č. j. MuJc/2014/16581/SU/ZaO). Žalovaný se tak po vymezení rozhodného momentu, tj. doby, ve které došlo k realizaci přístřešku, zabýval otázkou, zda tato stavba vyžadovala v době svého vzniku dle tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon z roku 1976“), nějakou formu přivolení stavebního úřadu. Dospěl k závěru, že vzhledem k parametrům přístřešku jde o stavbu drobnou ve smyslu § 3 vyhlášky č. 85/1976 Sb., která prováděla stavební zákon z roku 1976, podle kterého drobnými stavbami jsou stavby, které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní, a to stavby s jedním nadzemním podlažím, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 16 m a výška 4,5 m. Předmětný přístřešek tak byl, i v době své realizace, stavbou drobnou, která pro svou realizaci vyžadovala ohlášení stavebnímu úřadu podle § 57 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976. Stavební úřad neeviduje dokumenty vztahující se k ohlášení ve smyslu § 57 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 a tyto nebyly ani k opakovaným výzvám předloženy žalobci (byť jim povinnost uchování těchto dokumentů plyne z § 103 odst. 1 citovaného zákona). Ke všem dalším stavbám na předmětných pozemcích a v jejich okolí správní orgán prvého stupně, jakožto stavební úřad, potřebnou dokumentaci eviduje. Správní orgán prvého stupně a rovněž tak žalovaný dospěli proto k závěru, že žalobci nebyla předmětná stavba přístřešku ohlášena v souladu se zákonem. Žalovaný nenašel žádné pochybení, pokud jde o procesní stránku věci, rovněž uvedl, že výrok formulovaný správním orgánem prvého stupně je zcela v souladu se zákonem a je vykonatelný. Rozhodl tedy, jak shora uvedeno. II. Obsah žaloby Žalobci svou žalobu opřeli o celkem pět žalobních bodů. V prvé námitce uvedli, že žalovaný nesprávně vycházel při definici pojmu stavba z dikce § 2 odst. 3 stavebního zákona ve znění platném a účinném ke dni zahájení řízení o jejím odstranění, tj. ke dni 5. 12. 2013, ačkoli měl žalovaný přihlédnout k definici stavby a jejím pojmovým znakům dle právní úpravy v době, kdy byla stavba realizována (zároveň však žalobci připustili právní názor žalovaného, že předmětný přístřešek je stavbou). Druhým žalobním bodem žalobci napadají nedostatečná skutková zjištění žalovaného (a správního orgánu prvého stupně), když skutečnost, že předmětná stavba přístřešku měla vzniknout v roce 1982, plyne, a správními orgány obou stupňů je dovozována, pouze z tvrzení žalobců, ačkoli správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), povinen zjišťovat skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V dalším žalobním bodě žalobci zpochybnili závěr žalovaného, že předmětná stavba přístřešku je stavbou drobnou ve smyslu vyhlášky č. 85/1976 Sb. Dle názoru žalobců jde v jejich případě o „stavbu jednoduchou“ (vymezenou v § 139b odst. 5 stavebního zákona z roku 1976, která ke své realizaci ohlášení nevyžadovala), tedy stavbu přízemní, jejíž zastavěná plocha nepřesahuje 300 m a výška 15 m. Závěr o tom, že jde o stavbu drobnou, nemá dle názoru žalobců podklad ve spise, respektive tento závěr neplyne z provedeného dokazování před správními orgány obou stupňů. Ve vztahu k existenci či neexistenci dokumentace vztahující se k předmětnému přístřešku žalobci uvádějí, že správní orgán prvého stupně má sám povinnost uchovávat potřebnou dokumentaci, a to v souladu se skartačním řádem. Skartační řád nebyl nikdy správními orgány žalobcům předestřen, naopak správní orgány pouze trvaly na tom, aby potřebnou dokumentaci předložili žalobci, tj. správní orgány nedůvodně požadovaly důkaz opaku v tom smyslu, že potřebná dokumentace existuje (a předmětná stavba je tak realizována v souladu se zákonem). V posledním žalobním bodě žalobci napadli výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně s tím, že tento je nevykonatelný. Ve výroku dle názoru žalobců absentuje rozsah odstraňované stavby, dále absentuje popis konstrukčních částí a jednotlivých konstrukčních prvků, které mají být odstraněny s tím, že uvedený počet konstrukčních prvků neodpovídá skutečnému počtu prvků, které stavba obsahuje. Žalobci závěrem navrhli, aby krajský soud zrušil nejen zrušení rozhodnutí žalovaného, ale i zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro její nedůvodnost. Pokud jde o vyjádření k jednotlivým žalobním bodům, zcela zopakoval argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí. Nad její rámec uvedl, že žalobci nezpochybňují, že stavba přístřešku byla realizována za účinnosti stavebního zákona z roku 1976 (tedy od 1. 10. 1976 do 31. 12. 2006). Po celou dobu účinnosti specifikovaného zákona bylo zapotřebí k provedení tzv. drobné stavby získání písemného sdělení, že stavební úřad nemá proti provedení námitek. Z leteckých snímků zároveň žalovaný seznal, že předmětná stavba přístřešku se na st. p. č. 1399/1 a 1399/2 v k. ú. Jičín nenacházela v roce 1980, avšak v roce 1989, popř. v roce 1993, již ano. IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení K jednotlivým žalobním bodům se vyjádřil rovněž coby osoba zúčastněná na řízení pan J. V., vlastník st. p. č. 1399/2 v k. ú. Jičín, na němž se stavba přístřešku částečně nachází. Ten se zcela ztotožnil s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že žalobní body žalobců jsou zcela účelové. Pokud jde o informaci, že předmětná stavba přístřešku je z roku 1982, tato je od samotných žalobců, proto jejich žalobní bod napadající úplnost a správnost skutkových zjištění správních orgánů je zcela účelový. Ke svému vyjádření přiložil protokol ze soudního jednání ze dne 9. 2. 2016 ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7C 191/2014, kdy žalobce b) ve svém účastnickém výslechu uvedl, že k přístřešku neexistuje žádná písemná dokumentace. Závěrem svého vyjádření navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu jako nedůvodné. V. Replika žalobců K vyjádření žalovaného žalobci učinili repliku, ve které uvedli, že dle jejich názoru žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč považuje kovový přístřešek za drobnou stavbu ve smyslu vyhlášky č. 85/1976 Sb., a ustanovení § 2 odst. 3 stavebního zákona. Dle žalobců není možné, pokud jde o okamžik vzniku přístřešku, vyjít pouze z tvrzení jednoho z nich, že se tak stalo v roce 1982. Žalobci nicméně nerozporují, že ke stavbě přístřešku došlo za účinnosti stavebního zákona z roku 1976, o jaký konkrétní okamžik však šlo, nebylo dosud před správními orgány postaveno na jisto. Rovněž není dle jejich názoru zřejmé a v řízení na jisto postavené, zda předmětný přístřešek je tzv. drobnou stavbou ve smyslu § 57 stavebního zákona z roku 1976 nebo tzv. stavbou jednoduchou ve smyslu § 139b odst. 5 téhož zákona, podle něhož stavba jednoduchá ohlášení nepodléhala. Ve zbytku žalobci v podstatě zopakovali obsah již uplatněných žalobních bodů. VI. Skutkové a právní závěry krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu žalovaný udělil souhlas výslovný a žalobci postupem dle věty druhé téhož ustanovení. Z obsahu správního spisu krajský soud, pokud jde o skutečnosti relevantní pro posouzení předmětné věci, podává, že dne 26. 11. 2013 byl pověřenou úřední osobou Městského úřadu Jičín, jakožto stavebního úřadu a rovněž jako správního orgánu prvého stupně, sepsán protokol o kontrolní prohlídce (ohledání na místě) ve věci prověření právního stavu staveb k žádosti pana J. V. (v předmětném řízení vystupujícího jako osoba zúčastněná na řízení). Při této kontrole bylo zjištěno, že předmětný přístřešek není stavbou povolenou, respektive, že žalobci (po výzvě) nebyli schopni předložit doklad o tom, že stavba je povolena opatřením stavebního úřadu. S ohledem na výše uvedené stavební úřad oznámením ze dne 4. 12. 2013 zahájil řízení o odstranění stavby (předmětného přístřešku), ve kterém byly žalobci poučeni o tom, že do 30 dnů ode dne zahájení řízení o odstranění stavby mohou podat žádost o dodatečné povolení stavby. Dne 27. 12. 2013 byla správnímu orgánu prvého stupně doručena žádost žalobců o dodatečné povolení stavby přístřešku, a z toho důvodu dne 14. 2. 2014 správní orgán prvého stupně přerušil řízení o odstranění stavby, konkrétně usnesením č. j. MuJc/2014/4630/SU/ZaO. Výzvou ze dne 19. 2. 2014 byli žalobci vyzváni, aby nejpozději do 31. 3. 2014 doložili podklady dle přílohy č. 1 vyhlášky 503/1006 Sb. předepsané k žádosti o územní rozhodnutí zpracované autorizovaným inženýrem pro obor pozemní stavby. Žalobci následně svým podáním doručeným správnímu orgánu prvého stupně dne 31. 3. 2014 vzali svou žádost o dodatečné povolení stavby zpět. Na tuto skutečnost správní orgán prvého stupně reagoval usnesením ze dne 21. 4. 2014, č. j. MuJc/2014/13295/SU/ZaO, kterým řízení o dodatečné povolení stavby (předmětného přístřešku) zastavil. Sdělením ze dne 21. 5. 2014, č. j. MuJc/2014/14212/SU/ZaO, žalobcům oznámil, že v řízení o odstranění stavby bude nadále pokračovat. Následně dne 16. 6. 2014 vydal rozhodnutí č. j. MuJc/2014/16581/SU/ZaO, kterým nařídil odstranění stavby – předmětného přístřešku – a dále žalobcům stanovil podmínky, za kterých má být stavba odstraněna; žalobcům byla rovněž k uvedenému stanovena lhůta. Žalobci proti výše specifikovanému rozhodnutí podali odvolání (ve kterém mimo jiné uvedli, že stavba přístřešku je z roku 1982). K odvolání žalobců bylo toto rozhodnutí žalovaným zrušeno a věc byla stavebnímu úřadu vrácena k novému projednání; to vše rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2015, č. j. 6079/UP/2015/Jj. Stavební úřad ve věci rozhodnul znovu, konkrétně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015, č. j. MuJc/2015/19220/SU/ZaO. Jím žalobcům opětovně nařídil odstranění stavby (předmětného přístřešku), rovněž byly žalobcům stanoveny podmínky, za kterých mají stavbu odstranit, a byla jim stanovena lhůta, ve které tak mají učinit (odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je koncipováno obdobně jako žalobou napadené rozhodnutí, ve kterém se žalovaný s právními názory správního orgánu prvého stupně prakticky ztotožňuje). Proti uvedenému rozhodnutí žalobci podali opětovně odvolání; odvolací námitky byly v podstatě shodné s námitkami žalobními. O odvolání žalobců rozhodl žalovaný rozhodnutím, které je předmětem tohoto přezkumu. Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud předestírá, že se předně zabýval otázkou náležitostí jednotlivých žalobních námitek obsažených v podané žalobě. Nemohl totiž přehlédnout, že některé žalobní body byly po stránce obsahové poměrně obecné (k tomu v podrobnostech níže). Problematikou náležitostí žalobních bodů se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, například jeho rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78; dostupný na www.nssoud.cz. Uzavřel, že důvodem uvedení žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. V odůvodnění rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud mimo jiné následující: „Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Krajský soud považuje za vhodné upozornit na tyto závěry hned v počátku odůvodnění svého rozhodnutí zejména proto, že dle jeho názoru žalobci v přezkoumávané věci nárokům na specifikaci žalobních bodů dostáli, neboť z obsahu jednotlivých žalobních námitek lze seznat, čeho se týkají a proti čemu prostřednictvím nich žalobci brojí. Zároveň však opakuje, že některé ze žalobních námitek byly vymezeny v dosti obecné rovině. Krajský soud proto předesílá, že se každou ze žalobních námitek mohl zabývat pouze v míře obecnosti odpovídající míře obecnosti vznesené žalobní námitky. Pokud jde o tu prvou, krajský soud považuje za správný právní názor žalovaného, že otázku, zda přístřešek je stavbou, je nutno posuzovat dle definice pojmu „stavba“ obsažené v § 2 odst. 3 stavebního zákona, nikoliv dle definice obsažené v právním předpise účinném ke dni vzniku stavby. Stejně tak mu dává za pravdu, že tato právní otázka je pro posouzení irelevantní. V době vzniku stavby byl pojem „stavba“ definován v § 1 odst. 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb. Definice pojmu „stavba“ vymezené v tomto právním předpise a v § 2 odst. 3 stavebního zákona nejsou sice totožné, jak uvádí žalobci, ale v podstatných rysech je možno je označit za velmi podobné. S ohledem na obsah těchto definic nemá krajský soud nejmenších pochyb o tom, že přístřešek stavbou je. Ostatně sami žalobci v dalším obsahu žaloby, stejně jako v průběhu správního řízení, rovněž vycházeli a vycházejí z předpokladu, že se o stavbu jedná (viz jejich žádost o dodatečné povolení stavby, obsah žalobní námitky, v níž uvádějí, že se má jednat o stavbu jednoduchou, apod.). Pokud jde o druhou žalobní námitku týkající se doby vzniku stavby přístřešku, považuje krajský soud z obsahu správního spisu za spolehlivě prokázané, že se tak stalo za účinnosti stavebního zákona z roku 1976, což je skutečnost právně relevantní pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Správním orgánům nelze vytknout ani závěr, že se tak stalo v roce 1982. Byli to to totiž sami žalobci, kteří opakovaně (při kontrolní prohlídce dne 26. 11. 2013 a ve svém odvolání proti původnímu rozhodnutí stavebního úřadu) uváděli tento rok jako rok postavení přístřešku. Pokud následně přišli s tvrzením, že tomu tak není, působí jejich postup dosti účelovým dojmem. Správním orgánům tedy nelze vytknout, že ohledně otázky doby vzniku stavby vycházely především z tvrzení žalobců učiněných ať už před zahájením nebo v průběhu správního řízení, neboť nemohly důvodně předpokládat, že by žalobci měli zájem na tom uvádět v řízení nepravdivé údaje. Krajský soud tak považuje za pochopitelné, že v tomto směru správní orgány další důkazy neprováděly. Žalobci v žalobě ani nepřicházejí s žádným konkrétním tvrzením, kdy jindy měl být přístřešek postaven, resp. že by se tak mělo stát mimo účinnost stavebního zákona z roku 1976, neuvádějí ani, jaké konkrétní právní důsledky by jejich žalobní tvrzení mělo mít na posouzení zákonnosti napadených správních rozhodnutí. V tomto směru odkazuje krajský soud na své shora uvedené úvahy o míře obecnosti žalobních bodů a jejím vlivu na rozsah soudního přezkumu soudů ve správním soudnictví. Je vhodné dodat, že žalovaný opatřil své vyjádření k žalobě přílohou v podobě leteckých snímků dané lokality z let 1980, 1984, 1989 a 1993. Krajský soud zdůrazňuje, že si je vědom skutečnosti, že pokud by chtěl přihlédnout k těmto podkladům jako k důkazům, musel by tyto důkazy provést při jednání soudu. Protože jednání ve věci nařízeno nebylo, k těmto podkladům jako důkazům krajský soud přihlédnout nemohl. Provedení těchto důkazů pak nepovažoval za nutné, protože jak už shora uvedl, správní orgány v tomto směru zjistily skutkový stav dostatečně spolehlivým způsobem. Krajský soud proto opakuje, že nemá pochyb o tom, že stavba přístřešku vznikla za účinnosti stavebního zákona z roku 1976; zda se tak stalo přesně v roce 1982, či o nějaký rok dříve či později, není rozhodné. Skutečnost, že stavba vznikla za účinnosti stavebního zákona z roku 1976, pak nepřímo přiznávají i žalobci (viz obsah následující žalobní námitky, v níž argumentují, že se jedná ve smyslu tohoto zákona o stavbu jednoduchou). Obiter dictum si pouze krajský soud dovolí konstatovat, že obsah zmíněných leteckých snímků není s uvedenými závěry o době vzniku stavby přístřešku v rozporu, naopak je jasně potvrzuje. Obsahem třetího žalobního bodu bylo tvrzení, že stavba přístřešku nebyla stavbou drobnou ve smyslu § 3 vyhlášky č. 85/1976 Sb., ale stavbou jednoduchou ve smyslu § 139b odst. 5 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 2 vyhlášky č. 85/1976 Sb. Z obsahu žaloby lze dovodit přesvědčení žalobců, že dle stavebního zákona z roku 1976 stavba jednoduchá ke svému vzniku žádné rozhodnutí nebo opatření nebo jiný úkon vyžadovaný stavebním zákonem nevyžadovala. Tato námitka ovšem zůstala ve zcela obecné rovině. Žalobci nijak nekonkretizovali, z jakého důvodu by měl být závěr správních orgánů, že přístřešek nesplňuje kritéria stavby drobné ve smyslu § 3 vyhlášky č. 85/1976 Sb. (což byla právní norma definující stavbu drobnou v roce 1982), nesprávný či nezákonný. Krajský soud tak ve stejné míře obecnosti konstatuje, že v postupu správních orgánů při hledání odpovědi na tuto otázku neshledal žádného pochybení. Stavba přístřešku tak, jak je popsána ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu o jejím odstranění, s ohledem na její charakter, výšku a půdorys není s definičními rysy stavby drobné v žádném rozporu. Definice stavby jednoduché byla v roce 1982 obsažena v § 2 vyhlášky č. 85/1976 Sb. (nikoliv v § 139b stavebního zákona z roku 1976, jak tvrdili žalobci). Protože stavba přístřešku naplňuje kritéria stavby drobné dle § 3 této vyhlášky, nemůže se pochopitelně jednat o stavbu jednoduchou, a to ani ve smyslu jejího § 2 odst. 1 písm. c), jak ve velmi obecné rovině naznačili žalobci. Obecně totiž platí, že stavby jednoduché jsou (ať už pro svoji povahu, charakteristiku, technické založení či rozsah) v zásadě stavbami většími, rozsáhlejšími, stavebně náročnějšími, než stavby drobné. Z toho důvodu mají obvykle stavby drobné poněkud zjednodušený povolovací režim, kdy např. době vzniku přístřešku postačovalo u staveb drobných dle § 57 stavebního zákona z roku 1976 pouze jejich ohlášení stavebnímu úřadu, tedy nebylo třeba podstupovat standartní povolovací řízení vymezené tímto zákonem. Není tedy správná domněnka žalobců, že pokud by stavba přístřešku byla stavbou jednoduchou, nestíhala by její stavebníky při jejím vzniku ve vztahu ke stavebnímu úřadu žádná povinnost, tedy že by nemuseli takovou stavbu ani ohlásit ve smyslu § 57 stavebního zákona z roku 1976. Naopak, na stavbu jednoduchou by se vztahovalo v podstatě standartní povolovací řízení (srovnej např. § 32, § 54 nebo § 55 stavebního zákona z roku 1976). Uvedená žalobní námitka tedy nejenže byla vznesena ve zcela obecné rovině, ale navíc je pro posouzení naplnění podmínek pro odstranění stavby právně irelevantní, v důsledku tedy také nedůvodná. Stejně tak jako námitka čtvrtá, v níž se žalobci snaží přenést důkazní břemeno ohledně předložení podkladů o existenci rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem ve vztahu k realizaci stavby přístřešku ze sebe na stavební úřad. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz str. 10 až 12) podrobně popsal, jaké všechny doklady ohledně staveb žalobců v dané lokalitě má stavební úřad k dispozici. Krajský soud souhlasí se žalovaným, že tyto skutečnosti svědčí o řádném kontinuálním výkonu státní správy ze strany stavebního úřadu a splnění povinností dle § 132 stavebního zákona z roku 1976 (jakož i obdobných povinností plynoucích z § 167 stavebního zákona). Jinými slovy, není důvodu pochybovat o tom, že pokud by stavebníci přístřešku jeho stavbu řádně u stavebního úřadu dle § 57 stavebního zákona z roku 1976 ohlásili, doklady o tom by se u stavebního úřadu nacházely. Shora uvedené však nemá vliv na povinnost stanovenou vlastníkům staveb v § 103 stavebního zákona z roku 1976, tedy uchovávat dokumentaci ohledně stavby po celou dobu jejího užívání. Důkazní břemeno, že stavba přístřešku byla řádně povolena či ohlášena, tížilo v řízení o jejím odstranění výhradně žalobce, nikoho jiného. Toto důkazní břemeno žalobci evidentně neunesli. V poslední žalobní námitce konstatovali žalobci, že „výrok rozhodnutí neobsahuje přesně definovaný rozsah odstraňované stavby a jako takový je nevykonatelný.“ Dle jejich názoru „ve výroku absentuje popis konstrukčních částí a jednotlivých konstrukčních prvků, které mají být odstraněny s tím, že uvedený počet konstrukčních prvků neodpovídá skutečnému počtu prvků, které stavba obsahuje.“ Pokud jde o tu část výroku, která popisuje odstraňovanou stavbu, stavební úřad se popisu odstraňované stavby věnoval na celé jedné straně svého rozhodnutí (druhá polovina str. 1 a prvá polovina str. 2). Stavbu podrobně popsal ve vztahu k její výšce, půdorysným rozměrům, technickému provedení i umístění. V podrobnostech krajský soud na rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu odkazuje. Dle krajského soudu je taková specifikace odstraňované stavby dostačující. Z obsahu správního spisu, který obsahuje i fotodokumentaci a doklady o řadě kontrolních prohlídek na místě samém, je navíc zřejmé, že mezi účastníky nebylo sporu, která stavba je předmětem řízení o odstranění stavby. Těžko tak věřit tomu, že by žalobci nevěděli, jakou stavbu mají odstranit. Pokud jde o nesouhlasný počet „konstrukčních prvků“, není zřejmé, co tímto pojmem žalobci vůbec zamýšlejí, v čem se podle nich liší popis odstraňované stavby od skutečnosti. Důvodnost takového tvrzení nemá krajský soud opravdu jak posoudit. Nezbývá mu proto, než uzavřít, že rozhodnutí o odstranění stavby za nevykonatelné nepovažuje. Krajský soud tak, veden výše uvedenými úvahami, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto mu nezbylo než ji v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. Závěrem si krajský soud dovolí shrnout podstatu projednávané věci, která je dle jeho názoru velmi jednoduchá. Dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. Z obsahu správního spisu plyne, že stavební úřad zjistil existenci drobné stavby ve vlastnictví žalobců, vzniklé v době účinnosti stavebního zákona z roku 1976 (s největší pravděpodobností v roce 1982), u níž její vlastníci nebyli schopni doklady o existenci rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem nutných k jejímu provedení doložit. Tedy zjistil nepochybně existenci stavby nepovolené. Žalobci byli poučeni o možnosti požádat o dodatečné povolení stavby. Této možnosti využili, takovou žádost podali. Tuto žádost však po výzvách stavebního úřadu k doplnění podkladů vzali zpět, v důsledku čehož bylo řízení o dodatečném povolení stavby zastaveno. Za této situace nezbylo dle názoru krajského soudu stavebnímu úřadu nic jiného, než nařídit odstranění takové stavby, protože mu to přikazuje citované ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť podmínky v něm pro takový postup stanovené, byly naplněny. Stavba přístřešku totiž zůstala (a stále zůstává) nepovolenou stavbou. VII. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně krajský soud ze správního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti se soudním řízením vznikly. Náklady řízení nemohly být přiznány ani osobě zúčastněné na řízení. Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. má totiž osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace však v dané věci nenastala.

Poučení