30 A 10/2015 - 131

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobců: a) Ing. P. M., a b) Ing. J. M., Ph.D., , oba zast. Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem AK Chmelova 357/II, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti 1. Sboru Jednoty bratrské v Hradci Králové – Sion, křesťanské sdružení, Na Kotli 1201, 500 09 Hradec Králové 9, 2. Ing. P.T., Kyjovská 504/37, 500 06 Hradec Králové a 3. Statutárního města Hradec Králové, Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2015, č. j. 10172/UP/2014/Kd, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobců a dalších účastníků řízení proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, odboru hlavního architekta (dále jen „stavební úřad“), označené jako územní rozhodnutí č. 984 ze dne 4. dubna 2014, č. j. MMHK/196239/2013 (dále také jen „územní rozhodnutí), a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla podle § 81 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni 31. prosince 2012 (dále jen „stavební zákon“), povolena změna stavby čp. 550 spočívající v její přístavbě a nástavbě, v umístění zpevněných ploch a dešťové kanalizace na pozemcích st.p.č. 771 a parc. č. 563/2, 563/4, 563/5, 563/21, 563/22, 563/38 a 667/1 v kat. území Třebeš (dále jen „stavba“). Proti rozhodnutí žalovaného podali shora uvedení žalobci včas společnou žalobu, kterou odůvodnili následujícím způsobem. I. Obsah žaloby Společná žaloba žalobců je v podstatě rozdělena na dvě části. Procesní, v níž žalobci namítají vady řízení a v důsledku toho i nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí, a to s důrazem na tvrzení, že ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby nikoliv nestranným způsobem. Dále namítají věcné nesprávnosti a nezákonnost žalovaného rozhodnutí, když mají za to, že orgány veřejné správy zúčastněné na řízení se nedostatečně vypořádaly s námitkami ohledně souladu umístěné stavby s veřejným zájmem, chybně vymezeného stavebního pozemku, nesprávně vyhodnoceného zásahu do pohody jejich bydlení, který považují za nepřiměřený s ohledem na místní poměry, s námitkou ohledně regulativů daných funkčních ploch a s významem územního plánu pro rozhodování v územním řízení, s námitkami, že navýšením kapacity zařízení se podstatně zvýší hladina hluku v dané lokalitě a konečně, že záměr stavby zásadně naruší architektonický a urbanistický ráz příslušné lokality. Obsah žaloby je znám účastníkům řízení, jakož i osobám zúčastněným na řízení, neboť jim byla žaloba zaslána. Je proto nadbytečné ji na tomto místě podrobně rozvádět, neboť to je provedeno dále v souvislosti s konstatováním závěrů krajského soudu k ní. Žalobci tvrdili, že jak prvoinstanční správní rozhodnutí, tak žalované rozhodnutí, vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Vzhledem k tomu je navrhovali obě zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 2. 4. 2015. V něm nejdříve odůvodnil užití právních předpisů, na základě nichž ve věci rozhodl, a to s ohledem na skutečnost, že územní řízení bylo zahájeno k žádosti podané dne 21. března 2012 a nebylo skončeno ke dni 1. ledna 2013, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 350/2012 Sb., kterým byl novelizován stavební zákon. Vzhledem k tomu bylo ve věci postupováno podle stavebního zákona ve znění účinném ke dni 31. prosince 2012, a to včetně předpisů vydaných k jeho provedení. Poté žalovaný zmínil obsahy odvolání, jež žalobci podali proti územnímu rozhodnutí, a konstatoval, že uplatnili stejné námitky jako již v územním řízení. Stavební úřad je jako nedůvodné zamítl. Žalovaný se s úvahami stavebního úřadu ztotožnil. Žalobě vytýkal, že se v ní žalobci odkazují na konkrétní soudní judikaturu, avšak neuvádějí, jak by měly zmíněné rozsudky konkrétně dopadat na žalovanou věc a jak by se měly vytýkané skutečnosti dotýkat vlastnických práv žalobců. Žalovaný se následně vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám, a to v intencích žalovaného rozhodnutí. Bylo by proto nadbytečné dále je všechny rozvádět, když všem účastníkům a osobám zúčastněným na řízení bylo vyjádření žalovaného k žalobě krajským soudem doručeno. K námitkám týkajícím se obav z narušení pohody bydlení, z obtěžování pohledem, z narušení soukromí, ze zvýšení hluku a ze ztráty výhledu žalovaný uvedl, že je stavební úřad obsáhle rozvedl. Konstatoval, že je pro správní území Statutárního města Hradec Králové zpracován Územní plán města Hradec Králové, který byl v Zastupitelstvu města Hradec Králové schválen dne 21. ledna 2000. Obecně závazná vyhláška města Hradec Králové č. 1/2002, o závazné části Územního plánu města Hradec Králové, nabyla účinnosti dne 18. července 2002. Dle hlavního výkresu Územního plánu města Hradec Králové jsou pozemky st. p. č. 771 a par. č. 563/2, 563/4, 563/21, 563/22 a část pozemku 563/38 v kat. území Třebeš, na kterých je umístění stavby navrženo, zahrnuty do funkčních ploch „čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby“. Dle závazné části Územního plánu města Hradec Králové (části A.11.3. odst. 2) jsou takto funkčně vymezené plochy územím obytné vícepodlažní zástavby (4NP a více) s odpovídajícím podílem zeleně, tvořící převážně souvislé celky se základním občanským vybavením, zejména pro potřeby obyvatel tohoto území. Z hlediska limitů využití území vyjádřených v regulativech lze ve výše uvedené funkční ploše jako stavby přípustné doplňkově v území umísťovat mimo jiné stavby pro školství a odstavné a parkovací plochy pro osobní a nákladní automobily do celkové hmotnosti 3500 kg, motocykly a kola. Záměr tedy neodporuje regulaci výstavby v území, kterou určuje Územní plán města Hradec Králové. Žalovaný konstatoval, že se zastavěné území v průběhu doby mění a nelze se tedy domnívat, že uspořádání území, zejména v městském prostředí, je konečné, s čímž musí obyvatelé města počítat. Parkovací stání jsou zajištěna na pozemku žadatele severním směrem od rodinných domů žalobců, a to jižně od předmětné stavby, takže nebudou parkováním návštěvníků školy rušeni. Pokud jde o hluk související s užíváním stavby, žalovaný má za to, že jelikož se jedná o stavbu pro školství užívanou v dopoledních a odpoledních hodinách, nelze předpokládat rušivé vlivy nad mírou přípustnou poměrům. Pokud by tomu tak být mělo, jistě by Krajská hygienická stanice Královéhradeckého kraje, která je příslušným orgánem povolaným k ochraně veřejného zdraví, tedy i k ochraně před hlukem, nedala k umístění stavby kladné závazné stanovisko ze dne 10. prosince 2013, č. j. S-KHSHK 29601/2013/2/HOK.HK/No. Toto stanovisko bylo závazné pro výrokovou část územního rozhodnutí vydaného stavebním úřadem. Jeho správnost byla potvrzena Ministerstvem zdravotnictví České republiky opatřením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 36882/2014-4/OVZ-10.7.2014. V něm byl zakotven požadavek, aby projektová dokumentace ke stavebnímu řízení obsahovala akustickou studii a byly posouzeny zdroje hluku umístěné na stavbě (např. vzduchotechnika) a současně vyhodnocen i hluk z dětských hřišť v areálu stavby. Věcnou správnost závazného stanoviska Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, ze dne 22. října 2010, č. j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, potvrdil v rámci odvolacího řízení Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, opatřením ze dne 25. srpna 2014. Konstatoval v něm, že nová parkovací místa nejsou navržena v bezprostřední blízkosti odvolatelů a že se nelze domnívat, že když pozemní komunikace vedoucí kolem rodinných domů žalobců není značena, že by na ni nebylo možno parkovat, ovšem za předpokladu splnění § 25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že: „Při stání musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy; při zastavení musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro oba směry jízdy.“ Porušování uvedeného ustanovení by však bylo věcí policie, nelze je řešit v řízení o umístění stavby. Pokud jde o pozemek parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš, který je ve vlastnictví Statutárního města Hradec Králové, tak i v případě, že by nedopatřením (chybou v psaní) stavební úřad tento pozemek opomněl označit za stavební, není ze žaloby patrné, jaký význam by taková skutečnost měla ve vztahu k vlastnickým právům žalobců (jedná se o pozemní komunikaci), když se nachází severním směrem od navrhované stavby, kdežto rodinné domy žalobců se nacházejí jižně od ní. Žalovaný uzavřel s tím, že ačkoliv byla odvolání žalobců značně obsáhlá, nebylo v nich uvedeno žádné konkrétní ustanovení, se kterým by měl být záměr v rozporu. Není to patrné ani z obsahu podané žaloby. Žalobci sice namítají nezákonnost, nesrozumitelnost, nesprávnost rozhodnutí, nicméně tato svá tvrzení nikterak konkrétně nedokládají a dotčení svých vlastnických práv neodůvodňují. Žalovaný považuje žalované rozhodnutí za zákonné, na jeho obsahu trvá, a proto navrhoval žalobu zamítnout. III. Jednání krajského soudu Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 30. 8. 2016. Zástupce žalobců při něm setrval na žalobě v celém rozsahu. Zvláště zdůraznil dvě žalobní námitky, které považují žalobci za nejdůležitější, a to namítanou podjatost osob rozhodujících ve věci a nárůst hluku. Dle názoru žalobců je daný případ typickou ukázkou tzv. systémové podjatosti úředníků rozhodující danou věc, tak jak byla vymezena judikaturou Nejvyššího správního soudu. K tomu přistupují i další okolnosti, které v dané věci prokazují úzké propojení města a žalobce, resp. zájem města na uskutečnění dané stavby. V souvislosti s tím, poukázal zástupce žalobců zejména na jednání zastupitelstva města ze dne 24. 9. 2013, na němž měl sám zástupce Sboru jednoty bratrské v HK – Sion pan Denis Doksanský připustit, že stavebník neuvádí zcela přesné informace, neboť skutečným důvodem rozšíření dané stavby není navýšení kapacity mateřské školy, ale ve skutečnosti navýšení kapacity základní školy. K námitce týkající se hluku zástupce žalobců uvedl, že se v souvislosti s předmětnou stavbou, resp. její realizací, navýší nejenom počet dětí, ale i s tím souvisejících návštěvníků daného objektu. Na nárůst hluku bude mít zásadní vliv i umístění zařízení vzduchotechniky. Správní orgány se dle jejich názoru s argumentací týkající se dané problematiky vypořádaly nedostatečně. A to zejména s ohledem na ochranu zdraví před zvýšeným hlukem. Zástupce žalobců dále zdůraznil, že otázka hlukové studie nemá být řešena až ve stavebním řízení. Problematika budoucích imisí musí být řešena již v řízení územním. To se ostatně projevilo v nyní probíhajícím stavebním řízení o povolení předmětné stavby, kdy správní orgány argumentují tím, že ohledně hlukových limitů bylo již rozhodnuto v územním řízení a ve stavebním řízení, že již pro řešení této problematiky není místo. V důsledku zvýšení hluku nad míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě dojde i k narušení pohody bydlení. K dotazu soudu zástupce žalobců uvedl, že pokud jde o pověřenou úřední osobu pana J. M., která věc rozhodovala na stavebním úřadě, nemají žádné konkrétní poznatky o jeho propojení s osobou stavebníka. Připomněl však, že v předcházejícím správním řízení (které bylo k žádosti stavebníka z důvodu neúplné žádosti zastaveno) jmenovaný paušálně odmítal připomínky žalobců a ostatních protestujících občanů a názory stavebníka nekriticky přijímal. V prvním územním řízení stavebník žalobce ani ostatní vlastníky dotčených nemovitostí vůbec neoznačil. Toto řízení tak bylo oznámeno pouze veřejnou vyhláškou a žalobci se o něm dozvěděli v podstatě náhodně. V tom spatřují žalobci určitou snahu správního orgánu jednat ve věci kabinetně. Při zahájení druhého (nyní přezkoumávaného) územního řízení již stavebník žalobce a ostatní sousedy jako účastníky řízení výslovně označil. Žalovaný se z účasti na projednání žaloby z důvodu pracovní zaneprázdněnosti omluvil. K žalobě se vyjádřil písemně (viz výše). Zúčastněná osoba, Statutární město Hradec Králové, odkázala na vyjádření žalovaného k žalobě. Dle jejího názoru se správní orgány obou stupňů vypořádaly řádně a v úplnosti se všemi námitkami ze strany žalobců, a to včetně námitky podjatosti pracovníků stavebního úřadu. Zástupce žalobců následně poukázal na skutečnost, že stavebník se pokusil realizovat na pozemku par. č. 563/2 stavební záměr (umístění školního hřiště) formou územního souhlasu. A to přesto, že muselo být zřejmé, že se nejedná o žádnou bezkonfliktní záležitost. Tuto skutečnost žalobci rovněž vnímají jako snahu o jejich obcházení, resp. o obcházení vlastníků sousedních nemovitostí. Proti tomuto postupu správního orgánu tak byli nuceni bránit se zásahovou žalobou, která je vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 30A 48/2016. Krajský soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu Pokud jde o námitky týkající se možné podjatosti Ing. arch. P. B., vedoucího odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, a J. M. - referenta státní správy na úseku stavebního úřadu Magistrátu města Hradec Králové, který žalované územní rozhodnutí vydal, krajský soud zkoumal jejich oprávněnost na základě rozhodnutí vydaných v těchto věcech Mgr. M. B., tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové, dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č. j. MMHK/131891/2013, jakož i rozhodnutí o odvoláních proti nim vydaných žalovaným dne 29. 4. 2014 pod č. j. 2288/UP/2014/Jj, a dne 5. 5. 2014 pod č. j.2289/UP/2014/Jj, a to včetně řízení, jichž byla výsledkem. Krajským soudem k tomu bylo zjištěno následující. Žalobci zmiňované podání ze dne 10. 2. 2014, označené jednak jako „Vyjádření účastníka řízení k podkladům rozhodnutí“ a dále jako „Doplnění námitky podjatosti, doplnění odvolání“, s nímž spojovali nepřezkoumatelnost rozhodnutí, je založeno ve správním spisu stavebního úřadu (ve svazku III) pod pořadovými čísly 818 až 825. Jak je z jeho obsahu patrno, žalobce a) se v něm vyjadřuje na základě oznámení stavebního úřadu ze dne 20. 1. 2014 k podkladům rozhodnutí, a to jak k věci samé, tak k otázce projednávané podjatosti úředních osob. Právě k ní namítal, že stavební úřad postupuje nesprávně, když věc projednávají osoby vyloučené z projednávání a rozhodování věci pro podjatost. U všech zaměstnanců Magistrátu města Hradec Králové podílejících se na činnosti stavebního úřadu, lze totiž podle něho důvodně předpokládat, že mají s ohledem na svůj poměr k městu jako účastníkovi řízení a k věci samé takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Dále v něm zmínil, že od podání odvolání proti rozhodnutím tajemnice Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 7. 2013 a vedoucího odboru hlavního architekta Ing. Arch. Petra Bruny ze dne 14. 8. 2013, nebyl o výsledku odvolacích řízení nijak vyrozuměn. Přesto že je pokračováno v územním řízení, tedy aniž by bylo vyčkáno rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci namítané podjatosti příslušných osob. Žalobce a) brojil dále proti tomu, že stavební úřad doručoval „Oznámení o doplnění podkladů a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí“ ze dne 20. 1. 2014 účastníkům řízení stanoveným dle § 85 odst. 2 stavebního zákona toliko veřejnou vyhláškou. Tento postup označil za rozporný s dosavadní praxí v daném řízení, kdy o různých úkonech byli účastníci podle § 85 odst. 2 stavebního zákona vyrozumíváni jednotlivě (doporučenou poštou, event. do DS). V uvedeném spatřoval diskriminaci účastníků řízení oproti účastníkům řízení stanoveným dle § 85 odst. 1 stavebního zákona (žadatel o územní rozhodnutí a Statutární město Hradec Králové), jímž bylo toto oznámeno jednotlivě. Uvedený postup spojoval s porušením zásady rovnosti účastníků řízení dle § 7 správního řádu, přičemž stavebnímu úřadu vytýkal, že tento postup nijak neodůvodnil. Dále je v podání ze dne 10. 2. 2014 uvedeno, že na J. M., tj. oprávněnou úřední osobu rozhodující v dané věci, byla podána stížnost pro jeho nevhodné chování tajemnici Magistrátu města Hradec Králové a že rovněž tato skutečnost posiluje důvodnou pochybnost o nepodjatosti jmenované oprávněné úřední osoby. V podrobnostech žalobce a) odkazoval na text stížnosti. Pochybnosti o tvrzené nepodjatosti odůvodňoval tím, že: - „Na zasedání zastupitelstva města dne 30. 7. 2013 byla jako samostatný (3.) bod jednání žádost Sboru Jednoty bratrské v HK – Sion o prodloužení lhůty pro rozšíření mateřské školky (lhůty stanovené darovací smlouvou, na základě níž žadatel získal předmětnou budovu). Poté, co byly ze strany obyvatel v dané oblasti vzneseny námitky, bod byl stažen z projednávání zastupitelstva s tím, že má být nejprve projednán v Komisi pro výchovu a vzdělávání rady města. - Jak vyplynulo ze zvukového záznamu zasedání zastupitelstva, na zasedání zastupitelstva města dne 24. 9. 2013 se objevila tatáž žádost uvedeného žadatele, avšak již nebyla samostatným bodem (tj. její projednávání nebylo předem avizováno v programu zasedání zastupitelstva), nýbrž byla zahrnuta do rubriky „Správa majetku města – různé“ (bod 23.). Ve zmíněné komisi nebyl tento bod vůbec projednán, i přesto majetkový odbor MMHK předložil uvedený návrh ke schválení. Před hlasováním byl návrh opět stažen z projednávání, poté, co některý ze zastupitelů upozornil na zmíněnou nesrovnalost. - Křesťanské centrum Sion, tj. subjekt personálně i jinak úzce spojený se žadatelem, požádal město o darování další budovy, a to budovy č. p. 1201 v ul. Na Kotli. Přestože komise pro výchovu a vzdělávání darování (v poměru 7:1:0) nedoporučila, zastupitelstvo města toto darování na svém zasedání dne 29. 10. 2013 schválilo usnesením č. j. ZM/2013/1547. - I z výše uvedeného plyne, že mezi žadatelem (a s ním spřízněnými subjekty s označením „Sion“) na straně jedné a městem HK na straně druhé existují evidentně úzké vazby a nestandardní podpora jejich činnosti ze strany politické reprezentace města.“ O výše uvedené byla doplněna nejen námitka podjatosti z 15. 6. 2012 (ve znění jejích pozdějších doplnění), ale i odvolání proti rozhodnutím (usnesením) vydaným tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č.j. MMHK/131891/2013. Žalobce a) přitom odkazoval na dokumenty rady a zastupitelstva města Hradec Králové. Stavební úřad postoupil odvolání účastníků řízení proti oběma vpředu uvedeným usnesením o námitkách, jež se týkaly podjatosti osob zařazených do výkonu státní správy na úseku stavebního úřadu na Magistrátu města Hradec Králové, svému nadřízenému – odvolacímu orgánu přípisem ze dne 4. 3. 2014, zakomponovaným ve správním spisu pod poř. číslem 828. Vzhledem k tomu (časovému sledu a pořadí ve správním spisu) nemá krajský soud pochyb o tom, že citované podání ze dne 10. 2. 2014 (doplnění námitky podjatosti, doplnění odvolání) stavební úřad předložil odvolacímu orgánu. Že je tedy měl žalovaný při rozhodování o odvoláních k dispozici. Ke stejnému závěru dospěl i žalovaný, když k věci na straně patnácté žalovaného rozhodnutí uvedl v rozhodnutí ve věci samé, že: „K tomu odvolací orgán zjistil, že Ing. P. M. v zastoupení Mgr. Jaroslava Červenky, advokáta, u stavebního úřadu dne 11. února 2014 učinil podání v záhlaví označené jako I) vyjádření účastníka řízení k podkladům rozhodnutí a II) doplnění námitky podjatosti, doplnění odvolání. Tato písemnost tvoří nedílnou součást spisového materiálu, jak je patrné ze soupisu součástí spisu, a není pochyb o tom, že v době, kdy odvolací orgán rozhodoval ve věci usnesení ze dne 1. července 2013, č. j. MMHK/183236/2013, a usnesení ze dne 14. srpna 2013, č.j. MMHK/131891/2013, byla odvolacímu orgánu předložena současně se spisem.“ Na základě toho krajský soud konstatoval, že žalobci neprokázali, že by shora uvedený doplněk ze dne 10. 2. 2014 nebyl součástí správního spisu, z něhož odvolací orgán při rozhodování o odvoláních žalobců vycházel. O tom, že pro to nemají žádný důkaz, svědčí ostatně např. formulace na straně třetí žaloby, v níž se k této otázce mimo jiné uvádí: „Jelikož však OHA podle všeho vůbec nepostoupil zmíněná doplnění odvolacímu orgánu (což jasně plyne z toho, že odvolací orgán na tyto nově zjištěné skutečnosti z 2. poloviny r. 2013 ve svém rozhodnutí, jímž potvrdil názor prvostupňového orgánu, že přísl. úřední osoby podjaté nejsou, věcně nijak nereagoval resp. tyto ani nezmínil), zatížil řízení závažnou vadou spočívající v tom, že námitka podjatosti vznesená v územním řízení nebyla beze zbytku věcně vypořádána, resp. o odvoláních ve věci podjatosti (proti usnesení tajemnice MMHK i proti usnesení vedoucího OHA) nebylo v plném rozsahu rozhodnuto.“ Žalobci tak spojují svá tvrzení zřejmě se skutečností, že se žalovaný v rozhodnutích o odvoláních, týkajících se podjatosti pracovníků magistrátu, výslovně o uvedeném podání nezmínil, respektive speciálně neřešil v něm namítané okolnosti (viz citace výše). Nad tím se ovšem krajský soud nikterak nepozastavuje, vezme-li v úvahu obsah podání žalobce a) ze dne 10. 2. 2014. Nepřináší totiž pro rozhodování o podjatosti žalobci označených úředních osob nic nového oproti tomu, co již namítali dříve spolu s dalšími průběžně dodávanými doplňky, včetně toho z 10. 2. 2014. Tedy že zájem města Hradec Králové na daném záměru se dá vysledovat z mediálních vyjádření představitelů města Hradec Králové ve sdělovacích prostředcích, že město Hradec Králové poskytuje žadateli o územní rozhodnutí, tj. Sboru jednoty bratrské v Hradci Králové – Sion ze svého rozpočtu peněžní prostředky na jeho činnost a nadstandardním způsobem ho tak podporuje, že žadatel získal předmětnou budovu č. p. 550 a navazující pozemky bezúplatným převodem od města Hradec Králové, a to s podmínkou rozšíření kapacity jejího provozu do tří let, v okolnostech, za kterých vznikala reportáž České televize odvysílaná dne 16. 4. 2012 v pořadu Regiony na ČT 24 (má se jednat o jednostranně podané, neobjektivní a zavádějící, resp. dokonce nepravdivé informace spojované s mluvčí města Hradec Králové a Magistrátu města Hradec Králové Ing. Magdalenou Vlčkovou; názor vlastníků sousedních nemovitostí je v reportáži zpochybňován, resp. bagatelizován, a zároveň je tak ze strany samosprávy města nepřímo naznačováno či podsouváno, jak by měl v tomto územním řízení rozhodnout orgán města rozhodující v přenesené působnosti - odbor hlavního architekta). Pochybnost o nepodjatosti oprávněných úředních osob v předmětném řízení byla spojována rovněž s tím, že v předešlém obsahově shodném územním řízení J. M. (oprávněná úřední osoba) v odůvodnění územního rozhodnutí č. 564 ze dne 6. 6. 2011 uvedl doslovně pasáže z dokumentace předložené žadatelem o vydání územního rozhodnutí. K tomu možno poznamenat, aniž by měl krajský soud správní spis předchozího územního rozhodnutí k dispozici a žaloba je v tomto směru obecná, že je běžnou praxí, v níž nelze shledat rozpor se zákonem, že stavební úřad v popisu stavby či v jiných souvislostech vychází ve svých rozhodnutích z textu předložené projektové dokumentace. Tím se ostatně zajistí identita žádané a povolené stavby. Pokud se žalobci pozastavují nad tím, že stavební úřad pokračoval v územním řízení bez ohledu na to, že ještě nebylo rozhodnuto o jejich odvoláních proti rozhodnutím (usnesením) vydaným tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č. j. MMHK/131891/2013 (viz strana druhá zmiňovaného podání ze dne 10. 2. 2014), dlužno poznamenat, že takový postup správní řád nevylučuje, když podle jeho § 76 odst. 5 nemá odvolání proti usnesení odkladný účinek. Žalobcům třeba naopak přisvědčit v tom, že jim stavební úřad doručoval úkony v řízeních dílem jednotlivě, dílem veřejnou vyhláškou, nicméně k tomu třeba ihned dodat, že takto postupoval v závislosti na tom, o jaké řízení šlo. Zda o řízení územní, či řízení vedené k námitkám jeho účastníků o možné podjatosti úředních osob. A v tom je zásadní rozdíl, jenž určuje, zda doručovat účastníkům řízení písemnosti dle obecné úpravy stanovené ve správním řádu, nebo dle zvláštní úpravy stanovené ve stavebním zákoně. Přitom právě v podání ze dne 10. 2. 2014 (viz shora) k tomu žalobce a) namítá, že: „Uvedený postup je jednak v rozporu s dosavadní praxí správního orgánu v daném řízení, kdy o různých úkonech byli nadepsaný účastník řízení i další účastníci řízení dle § 85 odst. 2 stavebního zákona vyrozumíváni jednotlivě (doporučenou poštou, event. do datové schránky), např. i ohledně provádění důkazů při jednáních souvisejících s uplatněnými námitkami podjatosti, zatímco předmětné oznámení (po které zřejmě bude následovat rozhodnutí ve věci samé) zmíněným účastníkům oznámil pouze prostřednictvím veřejné vyhlášky (vyvěšením na úřední desce a zveřejněním na elektronické úřední desce MMHK).“ Způsoby doručování písemností v uvedených řízeních ale nejsou stejné, nelze je směšovat, když v územním řízení se postupuje při doručování písemností podle stavebního zákona, který má pro ně speciální úpravu. Pokud jde o řízení o umístění stavby, v něm bylo oznámeno jeho zahájení opatřením ze dne 11. 5. 2012, kdy tehdy platný § 87 odst. 1 stavebního zákona stanovil, že: „Je-li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se oznámení o zahájení územního řízení účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 veřejnou vyhláškou.“ Protože pro dané území byl k datu zahájení řízení zpracován územní plán, stačilo proto žalobcům a dalším vlastníkům sousedních nemovitostí doručit toto oznámení o zahájení řízení formou veřejné vyhlášky, a tak se i stalo. Od 1. 1. 2013 doznalo uvedené zákonné ustanovení změny v tom smyslu (provedeno zák. č. 350/2012 Sb.), že: „Oznámení o zahájení územního řízení a další úkony v řízení se doručují účastníkům řízení a dotčeným orgánům jednotlivě, nejde-li o řízení s velkým počtem účastníků; v řízení s velkým počtem účastníků se oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a v § 85 odst. 2 písm. a) a dotčeným orgánům jednotlivě.“ Zároveň podle čl. II zák. č. 350/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, jeho bodu 14, „Správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou“ stavebních řízení a řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nová právní úprava je pro obviněného příznivější. S ohledem na tuto skutečnost postupoval stavební úřad zřejmě dosavadním způsobem při doručování provedených úkonů územního řízení, tedy nadále doručoval formou veřejné vyhlášky dle úpravy platné v okamžiku zahájení územního řízení, když o řízení s velkým počtem účastníků nešlo (nebylo jich více jak 30). V aplikaci uvedeného ustanovení se ale stavební úřad dle krajského soudu mýlil, neboť s ohledem na zmíněnou novelu stavebního zákona měl doručovat podle procesního ustanovení platného v době doručování oznámení ze dne 20. 1. 2014 o doplnění podkladů a možnosti se k nim vyjádřit, tedy měl je doručit žalobcům jednotlivě. Tato procesní vada v doručování se však práv žalobců nikterak nedotkla, když ti se přesto k věci vyjádřili podáními ze dne 5. 2. 2014 a 10. 2. 2014. Žalobci úřední desku magistrátu města sledovali s očekáváním, že na ni budou zveřejněny jimi očekávané úkony, včetně územního rozhodnutí (viz citace výše). Uvedený postup stavebního úřadu nemá krajský soud ani za úmyslný, mající za cíl žalobce (ale i další účastníky) nějakým způsobem poškodit, natož plynoucí z podjatosti oprávněné úřední osoby. To by totiž byla velmi průhledná snaha. Je to jen důsledek překotných a nekoncepčních změn stavebního zákona. Krajský soud též dodává, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, skutečnost či argument účastníků řízení (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení - srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24 nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. Nelze proto dovozovat nepřezkoumatelnost toho kterého správního rozhodnutí jenom ze skutečnosti, že v něm není výslovně reagováno na všechny výhrady účastníka řízení. Jak ostatně reagovat např. na námitku, že „z odůvodnění územního rozhodnutí je zřejmé, že OHA byl při rozhodování ve věci veden evidentní snahou vyhovět žadateli o vydání rozhodnutí“, není-li taková okolnost zjištěna, nebo na námitky o bagatelizaci zájmů žalobců či tvrzení o nadstandardní podpoře žadatele ze strany města, když to podporuje celou řadu dalších subjektů v jejich společensky prospěšných aktivitách, nejen žadatele o vydání územního rozhodnutí, než jejich zamítnutím. Vzhledem k výše uvedenému proto krajský soud nesdílí názor žalobců, že by námitky podjatosti nebyly beze zbytku vypořádány. K ostatním námitkám týkajícím se namítané podjatosti (viz strana 4. žaloby), dlužno konstatovat, že jsou formulovány příliš obecně. Viz tvrzení, že správní orgány pominuly a nesprávně aplikovaly ust. § 14 odst. 1 správního řádu, ve světle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010- 119, že došlo k posunu směrem k přísnějšímu posuzování tzv. systémového rizika podjatosti, nebo že správní orgány pochybily, když se s těmito konkrétními okolnostmi řádně nevypořádaly atd. V čem ovšem měly být jejich úvahy chybné, to již ze žaloby neplyne, s výjimkou stále dokola se opakujících důvodů, jež jsou zmíněny již výše. Na této skutečnosti nemohly nic změnit ani doklady, jež byly předloženy krajskému soudu při jednání. Vždyť co na tom, že byla otázka kapacity předmětné školky předmětem diskuze zastupitelstva, když jde o problematiku spadající do samostatné působnosti obce, tedy o potřeby výchovy a vzdělávání? Že v zastupitelstvech měst a obcí se diskutuje o projednávaných věcech, že na ně mají zastupitelé různé názory? Tak jako v dané věci Ing. A. Z., jehož dopis ze dne 1. 4. 2013, v e-mailové podobě a neznámo komu byl vůbec adresován, zřejmě některému ze žalobců, uvádí: „O tom, že zde ale je nějaká podjatost, na kterou upozorňujete, si nedělám iluze. Darování budovy se uskutečnilo ještě za bývalého vedení města , ze které zůstal v současném vedení mj. i pan náměstek S., o kterém asi všichni víme své. Náprava bude asi jen velmi obtížná. Jsem v úzkém kontaktu s občanskými sdruženími, která podala odvolání z důvodu podjatosti v obdobném případě, kde to bylo ještě výraznější – město je spoluinvestorem jednoho velmi kontroverzního záměru a přitom jeho zaměstnanci povolují tuto stavbu, jenže jak mohou být nestranní a objektivní, když jsou v zaměstnanecké závislosti na jednom investorovi a ten druhý – soukromý, s nímž je město smluvně zavázáno – prosazuje tento záměr s velkou agresivitou. Že jde o jasný střet zájmů je evidentní.“ Právě tuto část dopisu žalobci zdůraznili, ale neplyne z ní nic zásadního pro rozhodnutí ve věci. Pan ing. A. Z. v něm totiž nepředkládá jediný důkaz o možné podjatosti v dané věci. V jeho závěru naopak uvádí, a to již žalobci účelově nezdůrazňovali, že: „Co se týče samotného Sionu, tak mohu Vás ubezpečit, že jeho podpora v zastupitelstvu již není tak zarážejícím způsobem drtivá a nestandardní jako v minulosti a např. v nedávné době již na některé své projekty neobdržel dotace, protože tyto projekty se neukázaly být natolik přínosnými, aby si zasloužily finanční podporu města. Skutečně se již nyní rozhoduje mnohem objektivněji a s důrazem na kvalitu projektů, nikoliv na to, kdo žádá (i když i dnes se objevují některé excesy). Vzhledem k tomu, že pan D. ze Sionu nás jako zastupitele čas od času kontaktuje, pokusím se nadhodit tento problém a požádat ho o přehodnocení uvedeného záměru…“ Z uvedeného naopak plyne, že k darování budovy žadateli o územní rozhodnutí došlo za dřívějšího vedení města, že město nemá k „Sionu“ nadstandardní vztah a navíc, jak je všeobecně známo, zmiňovaný Ing. M. S. již končil ve funkci náměstka primátora (viz usnesení Zastupitelstva města Hradec Králové č. ZM/2014/1 ze dne 25. 11. 2014). V žalobci zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v jeho bodu 64, je dále uvedeno: „Na druhé straně signálem nadkritické míry systémového rizika podjatosti zpravidla nebude samotný fakt, že rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude zpravidla důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost, že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna (typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky sousedícím), půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě nevýznamné dotčení.“ Na rozdíl od této judikatury však žalobci nesprávně staví svůj závěr o možné podjatosti právě na takovéto skutečnosti, na pouhé přináležitosti úředníků do výkonného aparátu magistrátu města, bez ohledu na to, zda jde z jejich pohledu o běžnou záležitost či nikoliv. V tomto směru krajský soud nepochybuje vzdor žalobci uvedenému o tom, že dotčení majetkových či jiných zájmů města Hradec Králové umístěnou stavbou je hlediska jeho globálních zájmů zcela bezvýznamné a nezakládající žalobci tvrzenou tzv. „systémovou podjatost“ úředníků jeho magistrátu. Ostatně k dotazu krajského soudu, jaké konkrétní poznatky mají o propojení J. M., tedy osoby, jež žalované územní rozhodnutí vydala, s osobou stavebníka, žalobci odpověděli, že žádné a rovněž tak se v celém průběhu přezkumného řízení neprokázalo, že by měl jmenovaný jakýkoliv poměr k věci či k účastníkům řízení. Námitkám o možné podjatosti pracovníků odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové byla věnována ze strany orgánů o nich rozhodujících výjimečná pozornost, jak je zřejmé z obsahů rozhodnutí vydaných v těchto věcech Mgr. M. B., tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové, dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č. j. MMHK/131891/2013, jakož i rozhodnutí o odvoláních proti nim vydaných žalovaným dne 29. 4. 2014 pod č. j. 2288/UP/2014/Jj, a dne 5. 5. 2014 pod č. j.2289/UP/2014/Jj. Jsou v nich totiž velmi podrobně popsány skutkové okolnosti věci, tedy průběh důkazního řízení, včetně provedených důkazů. Žádná z důležitých námitek nezůstala nepovšimnuta. Za všechny je možno odkázat na rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2288/UP/2014/Jj, jímž byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutí tajemnice Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a toto potvrzeno. Přehled provedených důkazů, jejich hodnocení a procesní postup je v něm podrobně popsán od strany dvanácté až na stranu dvacátoupátou. Ještě předtím, od strany desáté, byla žalovaným nastíněna problematika podjatosti úředních osob, a to právě z hlediska možné systémové podjatosti ve smyslu žalobci zmiňované judikatury Nejvyššího správního soudu. Se závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení se pak krajský soud plně ztotožňuje, a proto na ně v dalším i odkazuje. Obiter dictum možno k věci uvést, že oprávněné úřední osoby žalovaného nebyly předmětem námitek ohledně možné podjatosti. Krajský soud neshledal opodstatněnými ani námitky o nevypořádání žalobci namítané nestrannosti prvoinstančního správního orgánu. Žalovaný totiž předně nepochybil, spojoval-li tuto otázku s rozhodováním ve věci nepodjatou úřední osobou, což je její základní předpoklad. Zároveň třeba přisvědčit žalobcům, že pojem nestrannosti je namístě pojímat šířeji, ale žalobci v tomto směru nepředestřeli žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno tvrzenou nestrannost dovozovat. Neuvedli totiž žádné určité skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnost o nestrannosti oprávněné úřední osoby rozhodující ve věci, tedy J. M., byť se jich i na ně krajský soud při jednání o žalobě výslovně dotazoval. Krajský soud nezjistil namítanou nestrannost ani ze správního spisu, neboť ani z něho nelze dovodit, že by uvedená oprávněná úřední osoba přistupovala k rozhodování zaujatě. Naopak zcela objektivním kritériem dodržení zásady nestrannosti je zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a v přezkoumávané věci nebylo v tomto směru zjištěno pochybení (k věcné správnosti rozhodnutí ještě dále, včetně vymezení veřejného zájmu). K námitkám žalobců, že podle žalovaného správní řád nezná pojem nestrannosti, třeba poznamenat, že jde o zřejmé formulační nedorozumění. Žalovanému jistě nejsou neznámá ustanovení §§ 2 odst. 4 a 7 odst. 1 správního řádu, z nichž zásada nestrannosti plyne, a jím uvedené konstatování na straně čtrnácté žalovaného rozhodnutí není jejím popřením. Uvedené formulaci je třeba rozumět tak, že správní řád nedefinuje „pojem nestrannosti“, nevymezuje, v čem spočívá, což odpovídá skutečnosti. Věcnou nesprávnost žalovaného rozhodnutí žalobci namítali od strany páté žaloby. V žalobních bodech přitom fakticky zopakovali námitky jimi uváděné v celém dosavadním průběhu řízení, na jehož konci bylo vydáno žalované rozhodnutí, a to ve značné míře obecnosti ve vztahu k právním důvodům žaloby, včetně i jen pouhých odkazů na obsah odvolání. Krajský soud ale nemá povinnost, aby „ex officio“ domýšlel další argumenty za žalobce a přezkoumával závěry a argumentaci žalovaného k takovýmto námitkám, a proto se námitkám tohoto druhu mohl věnovat pouze v míře jejich obecnosti. Jinými slovy, čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (jedná se o závěr obsažený již v konstantní soudní judikatuře Nejvyššího správního soudu, viz rozsudek jeho rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78). Pro danou věc je přiléhavá i judikatura Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, v němž je mimo jiné uvedeno, že pokud je „rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Věcnou stránku žaloby otevřeli žalobci tvrzením, že závěr žalovaného, podle něhož „námitky související se souladem stavby s veřejným zájmem, které byly uplatněny v územním řízení … nebo i ty, které tvoří obsah odvolání, náleží mezi ty námitky, ke kterým se v územním řízení ve smyslu … § 89 odst. 4 stavebního zákona nepřihlíží, neboť jimi není hájeno vlastnické právo účastníků řízení“ - viz str. 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je mylný. Které to ale byly námitky, to krajský soud nebyl ve smyslu shora uvedeného povinen z uvedených podkladů dohledávat. Nelze přitom souhlasit s názorem žalobců, že jednotlivé složky veřejného zájmu, jež má stavební úřad povinnost v územním řízení povinnost posuzovat, jsou obecně uvedeny v ust. § 90 stavebního zákona. Jsou v něm totiž stanoveny jmenovitě. Podle uvedeného ustanovení totiž stavební úřad v územním řízení posuzuje pouze to, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Z uvedené dikce zcela jasně plyne, že kritéria posuzování záměru žadatele jsou stavebním zákonem vymezena v uvedeném ustanovení taxativně, že v územním řízení stavební úřad posuzuje záměr žadatele toliko z hlediska požadavků uvedených právě v citovaném § 90, a nikoliv z hledisek dalších, byť by se dotýkala veřejných zájmů. Stavební úřad je proto povinen poskytnout vlastníkům sousedních pozemků a staveb ochranu proti nesouladu záměru žadatele jen v rozsahu požadavků uvedených v § 90 stavebního zákona, je-li jím přímo dotčeno jejich vlastnické nebo jiné věcné právo k těmto nemovitostem. Tedy jen v tomto rozsahu, a to je třeba opakovaně zdůraznit, stavební úřad zajišťuje dodržení veřejného zájmu. Žalobci obecně tvrdili, že se orgány veřejné správy zúčastněné na řízení otázkou souladu záměru s veřejným zájmem řádně a v plném rozsahu nezabývaly, že žalovaný rovněž pomíjí ust. § 89 odst. 2 správního řádu, podle kterého odvolací orgán přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem a že dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 21/2008 se v územním řízení „posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území…“. Pokud tedy žalobci konkrétním způsobem namítali rozpor záměru stavby s veřejnými zájmy, bylo povinností odvolacího orgánu tyto námitky v plném rozsahu posoudit a věcně se jimi zabývat, což prý žalovaný v daném případě neučinil. Žalobci tak snesli v souvislosti s námitkou, že se správní orgány nezabývaly souladem záměru s veřejným zájmem, nikoliv řadu konkrétních námitek, nýbrž fakticky jen kritických poznámek bez bližší specifikace. Pokud pak v rámci této námitky poukazovali též na zásah do soukromí, narušení pohody bydlení, zvýšení hladiny hluku atd., dlužno poznamenat, že tyto otázky žalobci řeší v samostatných žalobních bodech (viz dále), přičemž v tomto žalobním bodu mají za prioritní porušení veřejného zájmu spočívajícího v povolení rozšíření školského zařízení. Znovu tak žalobci namítali, že v rámci uvedeného zákonného ustanovení měly příslušné orgány posoudit záměr žadatele i s ohledem na jeho obecnou prospěšnost, řádné a hospodárné využívání majetku města aj., přičemž v těchto souvislostech znovu připomínali podjatost a nestrannost oprávněných úředních osob, údajně úzké a nadstandardní vztahy žadatele o územní rozhodnutí a politické reprezentace města, darování budovy č. p. 550, která byla původně pouze mateřskou školkou, podle žalobců širokou podporu žadatele ze strany města. Žalobci přitom odkazovali na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 11/2003-66, v nichž se uvedené soudy vyslovily k pojmu veřejný zájem. Jejich závěry ale žalobci netransformovali v tomto žalobním bodu na projednávanou věc (viz strana sedmá žaloby), neboť zůstali jen při konstatování jejich dílčích obsahů. Za příklad nekonkrétnosti lze uvést ze žaloby následující pasáž: „Kritéria obecné prospěšnosti jsou různorodá, patří mezi ně např. dlouhodobé přínosy pro obec (potažmo pro občany), urbanistický vzhled lokality, dopady záměru na prostředí, v němž občané žijí (zejm. k předcházení nešetrným a nevratným negativním dopadům) aj.; uvedená kritéria se pak přímo promítají i do pohody (kvality) bydlení a života občanů v příslušné lokalitě.“ Vzhledem k tomu nebylo povinností krajského soudu, aby uvedenými kritérii poměřoval z vlastní iniciativy stavební záměr žadatele (k tomu již stanovisko výše). Krajský soud se neztotožnil se žalobci ani v tom, že by správní orgány rozhodovaly na základě nedostatečných podkladů, když nezkoumaly, nakolik je záměr v dané lokalitě a místě v souladu s konkrétním veřejným zájmem, respektive nakolik je společensky potřebné provést navýšení kapacity soukromé základní školy, když v blízkém okolí záměru existuje další základní škola a zároveň je dán značný převis volných míst na základních školách v rámci celého Moravského Předměstí. Zkoumání těchto zájmů ale nespadá pod shora zmiňovaný § 90 stavebního zákona, jenž upravuje posuzování záměru žadatele. Jinými slovy, stavební úřad nepotřeboval pro uvážení o záměru žadatele stanovisko výboru výchovy a vzdělávání zastupitelstva města Hradec Králové a odboru školství Magistrátu města Hradec Králové, jak žalobci namítají v žalobě. Záměr není v rozporu s platným územním plánem, takže závěr stavebního úřadu, že rozšíření školského zařízení v navržené podobě není ničím nepřípustným, není v rozporu se stavebním zákonem. Ostatně Statutární město Hradec Králové bylo účastníkem územního řízení a žádné takové námitky neuplatnilo. Žalovaný se s odvolací námitkou, že stavba není v souladu s veřejným zájmem (myšleno co do potřebnosti kapacity školského zařízení), vypořádal na straně 11. a 12. následujícím způsobem: „Pokud se týká odvolací námitky, že stavba není v souladu stavby s veřejným zájmem, odvolací orgán dodává, že ačkoli veřejný zájem patří mezi důležité právní instituty a operuje s ním celá řada právních norem, platné právo neobsahuje jeho definici. V kontextu stavebního zákona lze vycházet z toho, že veřejným zájmem při umisťování a povolování staveb je soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy. Lze konstatovat, že soulad záměru s veřejným zájmem byl stavební úřad povinen zkoumat podle § 90 stavebního zákona, jak bude uvedeno níže. Námitky související se souladem stavby s veřejným zájmem, které byly uplatněny v územním řízení u stavebního úřadu, nebo i ty, které tvoří obsah odvolání, náleží mezi ty námitky, ke kterým se v územním řízení ve smyslu výše citovaného § 89 odst. 4 stavebního zákona nepřihlíží, neboť jimi není hájeno vlastnické právo účastníků řízení. Z titulu účastníka řízení nelze hájit v řízení i zájmy jiné, s ochranou jeho vlastnických práv či jiných věcných práv nesouvisející. V opačném případě by se účastníci dostali do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí stavebního úřadu v podstatě v neomezeném rozsahu, což není smyslem jejich účastenství v řízení.“ Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť uvedená námitka není námitkou, která by se vlastnických práv účastníků řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) a b) stavebního zákona přímo dotýkala, a proto je pro výsledek řízení bezvýznamné, zda se jí správní orgány zabývaly či nikoliv (tedy potřebností záměru z hlediska školské politiky). Jakési dotčení v tomto směru by snad bylo možno dovodit pouze zprostředkovaně, při širším výkladu záměru žadatele v tom smyslu, že vůbec vznikl a tím vyvolal materiální předpoklady jeho realizace. Takto široce pojaté dotčení práv účastníků řízení ale nemá stavební zákon ani soudní řád správní na mysli. Krom toho je třeba uvést, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, přičemž je na nich, aby v žalobě dotčení svých veřejných subjektivních práv výslovně specifikovali. Nestačí brojit proti tomu, že stavba byla povolena v rozporu se stavebním zákonem z řady důvodů (např. povolení stavby je výsledkem chybného postupu, její nesoulad s územním plánem, chybné uvážení o povaze změn atd. – v mnohém viz žaloba), ovšem bez toho, aniž by bylo v žalobě uvedeno, jak se tato tvrzená porušení stavebního zákona měla projevit v dotčení veřejných subjektivních práv žalobce. Žaloba zpochybňující nezbytnost rozšíření školského zařízení je tak fakticky koncipovaná na principu tzv. veřejné žaloby. Obhajuje totiž obecný zájem na dodržování zákonnosti. Tyto skutečnosti ovšem samy o sobě ale žalobcům žalobní legitimaci nedávají. Hmatatelné a právně významné jsou pouze tvrzené přímé zásahy do vlastnických práv žalobců k jejich nemovitostem, a to námitka týkající se společenské potřebnosti záměru žalobců není. Podle druhé z věcných námitek žalobců se žalovaný nevypořádal „s námitkou, že ve výroku územního rozhodnutí není jasným a bezrozporným způsobem vymezen stavební pozemek“. Má jít o rozpor nejasného zakreslení navržených ploch komunikace a parkovacích stání v situačním výkresu, kdy podle téhož výkresu tyto nejsou součástí stavebního pozemku, a dále pak ve výroku územního rozhodnutí není zahrnut pozemek parc. č. 667/1 v majetku města Hradec Králové, přestože na něm mají být umístěny navržené plochy komunikace a parkovacích stání. K této námitce lze dílem konstatovat totéž, co již krajský soud uvedl výše. Nevyplývá z ní totiž, v čem by měla být dotčena veřejná subjektivní práva žalobců, pokud by tato námitka byla oprávněná. Tedy pokud by se vymezení stavebního pozemku ve výroku územního rozhodnutí neztotožňovalo s jeho grafickou přílohou, jak žalobci namítají ohledně pozemku parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš. K věci samé třeba uvést, že žalobní tvrzení „…a dále pak ve výroku územ. rozhodnutí není zahrnut pozemek p. č. 667/1 v majetku města HK, přestože na něm mají být umístěny navržené plochy komunikace a parkovacích stání“, vychází jen z neobratné formulace stavebního pozemku v územním rozhodnutí bez jakéhokoliv vlivu na věcnou správnost územního rozhodnutí a především dotčení práv žalobců. Z výroku na první straně územního rozhodnutí je zřejmé, že se stavba umísťuje i na pozemku parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš, ostatní plocha – jiná plocha, ve vlastnictví Statutárního města Hradec Králové, jak plyne z textu: „…a na základě tohoto posouzení vydává podle § 81 a 92 stavebního zákona …. rozhodnutí o změně stavby přístavba a nístavba domu č. p. 550, zpevněné plochy, dešťové kanalizace….na pozemcích…“, přičemž následuje jejich výčet, včetně parc. č. 667/1. Rovněž v podmínce č. 2 pro umístění stavby, její projektovou přípravu a realizaci je v jejím prvním odstavci uvedeno, že stavba bude umístěna rovněž na pozemku parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš. V jejím druhém odstavci, při vymezení stavebního pozemku, však již zmíněná parcela uvedena není. Pokud jde o grafickou přílohu územního rozhodnutí, v ní jsou s ohledem na zřejmost záměru barevně rozlišeny jeho jednotlivé části, a to především zastavěná plocha stavebního objektu před a po jeho změně (červenou plnou čarou), navrhovaná plocha komunikace (sytě žlutou barvou) a plocha parkovacích stání (vyznačena fialovou barvou). Parcela č. 667/1 v kat. území Třebeš je v grafické příloze zahrnuta do územním rozhodnutím řešeného území, vymezeného červenou přerušovanou čarou. Podle dokumentace pro vydání územního rozhodnutí (viz průvodní zpráva, str. šestá) je pozemková parcela č. 667/1 v kat. území Třebeš dotčeným pozemkem, z něhož bude zajištěn přístup ke stavbě, jako je tomu dosud. Z uvedeného jednoznačně plyne, že pozemková parcela č. 667/1 v kat. území Třebeš je parcelou, na níž stavba (záměr žadatele) podle grafické přílohy územního rozhodnutí umístěna nebyla (plocha parkovacích stání a komunikace do ní nezasahuje), a její uvedení ve výroku územního rozhodnutí, následně modifikovaného jeho podmínkou č. 2 odst. 2, podle něhož nespolutvoří stavební pozemek, svědčí o tom, že jde o parcelu, bez jejíhož využití by uskutečnění daného záměru nebylo možné, avšak do stavebního pozemku nepatří. Z pohledu náležitostí rozhodnutí o umístění stavby (viz § 9 odst. 1 písm. e/ vyhl. č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu), jde o parcelu dotčenou vlivem stavby, a proto byla ve výroku územního rozhodnutí uvedena zcela důvodně, byť formulačně nepřesně. Její uvedení v územním rozhodnutí je pro žadatele důležité z hlediska blokace její dopravní kapacity. To vše ale nic nemění na skutečnosti, že účastníkům územního řízení musel být jeho předmět zřejmý, stejně jako to, že shora uvedené okolnosti týkající se parcely č. 667/1 v kat. území Třebeš, nemohly na dotčenosti (respektive nedotčenosti) práv žalobců nic změnit. Parcela č. 667/1 byla vymezena jako stavební pozemek výrokem územního rozhodnutí již na straně první, jeho bod 2. stanoví pouze podmínky umístění a grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby má obsahovat celkovou situaci v souladu s výrokem rozhodnutí. Uvedená parcela, ulice Kyjovská, je navíc na odvrácené straně projednávané stavby ve směru od nemovitostí žalobců. Jak je pak z grafické přílohy územního rozhodnutí zřejmé, plochy komunikace a parkovacích státní byly umístěny na pozemcích žadatele. Žalobci dále namítali, že „žalovaný nesprávně vyhodnotil námitku odvolatelů (viz odvolání obou žalobců), že záměrem stavby dojde k podstatnému zásahu do soukromí obyvatel přilehlých rodinných domů a bude celkově narušena kvalita rodinného bydlení, resp. pohoda bydlení v lokalitě (nad míru přiměřenou místním poměrům).“ Krajský soud se předně neztotožňuje s tvrzením žalobců, že by byl v řízení zamlžován fakt, že má ve skutečnosti dojít ke zvýšení nejen o jedno další podlaží, ale i o ochoz. Ten je totiž uváděn již v dokumentaci přiložené k žádosti o vydání územního rozhodnutí a dále je řešen přímo v popisu stavby na straně druhé územního rozhodnutí. V něm se k němu uvádí, že: „Nad stávajícím půdorysem objektu bude provedena jednopodlažní nástavba, která bude ještě nad jídelnou nad severní stranou objektu zvýšena o ochoz o půdorysných rozměrech 3,30 m x 7,70 m. ( - ) Výška atiky objektu bude 252,20 m n.m. B.p.v., a výška objektu nad ochozem bude 254,50 m n.m. B.p.v. ( - ) Nástavba rozšíří stávající kapacitu o 4 třídy, 1 šatnu, 1 kabinet, 1 kancelář, 1 sociální zázemí a 1 jídelnu s kuchyňským zázemím. Nad jídelnou je prostor ochozu, kde budou umístěny studovny a vzduchotechnická strojovna.“ Pokud v těchto souvislostech žalobci zmiňovali riziko obtěžování pohledem, pokračovali ve svém přístupu nekonkrétního tvrzení, když vytýkali žalovanému, že se s námitkou „ohledně významného narušení soukromí obyvatel rodinných domů (právě v důsledku plánovaného podstatného zvýšení budovy) – riziko obtěžování pohledem …. vypořádává toliko obecným odkazem na jedno izolované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (z něhož má plynout, že pokud se někdo cítí být obtěžován pohledem, má provést opatření, která by tomuto obtěžování zabránila - např. umístěním záclon nebo žaluzií), přičemž však již nezohledňuje rozsudek NSS z 1. 11. 2012 sp. zn. 8 As 27/2012, zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2776.“ Žalobci totiž neuvedli, v čem by mělo být odůvodnění rozhodnutí žalovaného chybné, proč nebylo možno jím uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu aplikovat na daný případ, respektive, proč by pro něj měl být naopak případný rozsudek Nejvyššího správního soudu uváděný žalobci. Na straně deváté žaloby žalobci citují z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 8 As 27/2012, následující: „Mezi jednotlivé činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) náleží také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, a tedy i míra oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí, protože i tyto složky se na pohodě bydlení podílejí… Jakkoli výhled z oken určité nemovitosti nemůže být v průběhu času absolutně neměnný, lze důvodně očekávat, že pokud dojde v okruhu několika málo metrů od nemovitosti jednotlivce k zásadní změně výhledových poměrů jako nepochybné složce pohody bydlení, … bude se moci dotčená osoba k těmto změnám vyjádřit ve správním řízení…“ Podle žalobců by realizací záměru stavby v blízkosti rodinných domů dle územního rozhodnutí došlo k výrazné změně výhledových poměrů jednak ve smyslu podstatného narušení soukromí obyvatel dotčených rodinných domů (obtěžování pohledy), a jednak narušení jejich výhledu k historickému centru města, přičemž to vše ve svých důsledcích povede k výraznému zásahu do pohody bydlení v lokalitě. Žalobci k tomu ještě dodali, že stavební úřad má při posuzování záměru stavby povinnost posoudit též zachování pohody bydlení v dané lokalitě, i to, aby umístěním stavby a jejím provozem nebylo nadmíru obtěžováno okolí, a to i přesto, že stanoviska dotčených orgánů státní správy konstatují dodržení předepsaných limitů. Zároveň z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 5 As 48/2008 uvedli, co je třeba rozumět pod pojmem pohoda bydlení („Pohodou bydlení … nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku …, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Správní orgán při konkrétním posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat ...“ (rozsudek NSS ve věci sp. zn. 2 As 44/2005, publik. ve Sb. rozhodnutí NSS 5/2006, č. 850“). Žalobci se rovněž neztotožňovali se závěry správních orgánů, že je zamýšlená změna budovy č. p. 550 změnou nepodstatnou, resp. nevýznamnou, když má dojít k jejímu navýšení o 6,5 m, v důsledku čehož dojde v optickém vnímání k jejímu přiblížení k rodinným domům. Za formální způsob vyřízení mají též námitku, že realizací záměru bude znemožněn resp. zásadně narušen výhled obyvatel rodinných domů směrem k historickému centru města. Žalobci namítají, že jejich obavy žalovaný odbývá paušálním tvrzením, že „míra narušení soukromí a narušení výhledu nemají měřitelnou hodnotu, jedná se o subjektivní pocit“. Žalovaný podle nich opomíjí příslušnou judikaturu, respektive bagatelizuje jejich námitky s poukazem na údajně pouze subjektivní pocity namítajících a „nemožnost očekávat absolutní neměnnost výhledu z okna“, aniž by se však žalovaný věcně vypořádal s namítaným zásahem do pohody bydlení resp. jejích jednotlivých složek. Žalovaný se pak vůbec nezabývál např. otázkou úbytku oblohové složky v důsledku realizace zamýšlené stavby, přestože se odvolací námitky výslovně týkaly i tohoto činitele ovlivňujícího pohodu bydlení. Krajský soud zjistil, že námitkami týkajícími se narušení pohody bydlení (kvality bydlení) se zabývaly oba správní orgány. Námitky žalobce a) ohledně podstatného zásahu do soukromí obyvatel sousedních rodinných domů (přes cestu), narušení kvality bydlení a narušení výhledu obyvatel rodinných domů směrem k historickému centru města, zamítl stavební úřad na str.

6. územního rozhodnutí, obdobné námitky žalobce b) stavební úřad uvedl a zamítl na str. 12. až 14. územního rozhodnutí. Zamítavé výroky ohledně námitek žalobce a) odůvodnil stavební úřad na str. 41 a 42 takto: „Problematika soukromí a narušení rodinného života není ve stavebním zákoně a jeho prováděcích předpisech přímo definována, stavební úřad tyto námitky vyhodnotil, jako námitky týkající se kvality bydlení. Hodnotou bydlení v tomto smyslu je souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů resp., aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení, hodnotou bydlení je v tomto pojetí zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, oslunění apod., pro zabezpečení prvku svobodného života a bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Hodnota bydlení, kvalita prostředí - její míra není žádným určitým způsobem měřitelná, anebo alespoň porovnatelná tak, jak vyplývá z § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. V tomto případě, kdy vyhláška nevymezuje přesné měřitelné parametry, je nutné vycházet pouze z obecných zásad stavebního zákona a prováděcích vyhlášek k tomuto zákonu, z vyhlášky č. 501/2006 Sb., především ve vztahu k § 23, § 24, § 25, z vyhlášky č. 268/2009 Sb., především ve vztahu k § 10 - § 14, a to v kombinaci se stanovisky dotčených orgánů a posouzeními všech urbanistických, hygienických, dopravních a ekologických hledisek. Zjišťuje se, v čem případné porušení pohody bydlení v daném případě spočívá a konkretizuje se intenzita jejího narušení. Především se posuzuje, zda nebyly překročeny limitní hodnoty negativních účinků stanovené právními předpisy. Stavební úřad při posuzování, zda je v konkrétním případě hodnota bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela přehlížet ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba dotknout a jejichž vliv na hodnotu bydlení je zkoumán. Podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na hodnotu bydlení, svobodného života nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Výška stavby odpovídá regulativům dané funkční plochy čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby dle územně plánovací dokumentace, kdy se jedná o území vícepodlažní zástavby, kde se předpokládá umístění 4 a vícepodlažních budov. V projednávané věci jde o nemovitosti umístěné v městské zástavbě, kde nelze dosáhnout úplného soukromí, pokud jde o možný pohled do oken. Potenciální možnost narušení soukromí pohledem z oken 26,0 m vzdálené navrhované stavby není větší, než narušení soukromí pohledem kolemjdoucích z chodníku, který vede v bezprostřední blízkosti řadových rodinných domů, z nichž jeden namítající vlastní. Nelze totiž předpokládat, že uživatelé navržené stavby (děti, zaměstnanci) sloužící ke školskému účelu by nad míru přiměřenou poměrům obtěžovali namítajícího, či vážně ohrožovali výkon jejich práv pohledem do jeho oken. Námitku ztráty soukromí nelze posuzovat z hlediska imateriální imise obtěžování pohledem. Za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížení do oken v sousední budově nebo na sousední pozemek. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/20102 – 145, vyplývá, že kdo se cítí být obtěžován pohledem, má provést opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Proti takovému obtěžování se může namítající bránit např. umístěním záclon nebo žaluzií. Stavební úřad posoudil záměr na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů a technických norem a dospěl k závěru, že záměr je v souladu s těmito předpisy a umístěním stavby nedojde ke zhoršení kvality prostředí a hodnoty území nad míru přípustnou místním poměrům. ( - ) Namítající nemůže očekávat, že výhled z oken jeho nemovitosti bude absolutně neměnný. Navržené zvýšení objektu není vzhledem k poměru odstupové vzdálenosti posuzovaných objektů rodinných domů významné. Odstup posuzovaných objektů je 26 m, atika stávající budovy školy má nadmořskou výšku 248,25 m n. m. B.p.v. Atika nad přístavbou 3. nadzemního podlaží bude mít nadmořskou výšku 252,20 m n. m. B.p.v. (rozdíl je 3,95 m) a ochoz, který je ještě o 6,20 m uskočen severním směrem od řadového rodinného domů namítajícího, bude mít nadmořskou výšku 254,50 m n. m. B.p.v. (rozdíl je 6,15 m). Objekty v ostatních směrech mají víc podlaží. Jedná se tedy vzhledem ke vzdálenosti objektů o navýšení nevýznamné. Míra narušení soukromí a narušení výhledu nemají měřitelnou hodnotu, jedná se o subjektivní pocit. Namítající vůči sousednímu pozemku „nevydržuje“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územně plánovací dokumentaci. O skutečnosti, že v daném území může být umístěna stavba se třemi nadzemními podlažími a čtvrtým ustupujícím, již bylo rozhodnuto v rámci procesu územního plánování. Pokud se namítající domnívá, že může dojít ke snížení hodnoty jeho nemovitostí, měl si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. Stavební úřad posoudil záměr na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů a technických norem a dospěl k závěru, že záměr je v souladu s těmito předpisy a umístěním stavby nedojde ke zhoršení kvality prostředí a hodnoty území nad míru přípustnou místním poměrům.“ Zamítnutí námitek žalobce b) v uvedeném směru odůvodnil stavební úřad na str. 55 až 56 územního rozhodnutí v podstatě stejným způsobem. Vzhledem k tomu je na místě znovu připomenout, že námitky žalobců proti záměru projednávané stavby jsou v zásadě totožné po celou dobu územního řízení, a i proto je bylo možno shrnout do jedné společné žaloby. Na stejné námitky jako stavební úřad proto musel reagovat rovněž žalovaný v odvolacím řízení. Ten se k námitkám týkajícím se obav ze ztráty pohody bydlení, narušení soukromí pohledem a narušení výhledu na historické centrum města vyjádřil na str. 5 až 7 žalovaného rozhodnutí, a to zcela v intencích závěrů přijatých již stavebním úřadem. K tvrzenému znehodnocení nemovitostí se vyjádřil též na str. 8. a 9. odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Žalovaný odůvodnil tento svůj postup na str. 10. žalovaného rozhodnutí takto: „Na základě výše uvedených správních úvah stavební úřad dospěl k závěru, že námitky účastníků řízení jsou nedůvodné a proto je ve výroku rozhodnutí zamítl. S tímto závěrem stavebního úřadu a se správními úvahami, na základě nichž ke svému závěru stavební úřad dospěl, se odvolací orgán ztotožnil. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky jsou shodné s námitkami uplatněnými v řízení, lze konstatovat, že jsou nedůvodné. Nicméně odvolací orgán k nim dále dodává následující. V zastavěných plochách na území města nelze očekávat takové soukromí a pohodu bydlení jako např. v příměstských oblastech, na venkově apod. V tomto směru, tedy otázce jakou stavbu je do území možné nově umístit, je možné vycházet zejména z územního plánu, neboť právě územní plány jsou stěžejním dokumentem pro regulaci výstavby v území. V daném případě je pro správní území Statutárního města Hradec Králové zpracován Územní plán města Hradec Králové, který byl v Zastupitelstvu města Hradec Králové schválen dne 21. ledna 2000. Obecně závazná vyhláška města Hradec Králové č. 1/2002, o závazné části Územního plánu města Hradec Králové, nabyla účinnosti dne 18. července 2002. Dle hlavního výkresu Územního plánu města Hradec Králové (B.2) jsou pozemky st.p.č. 771 a p.č. 563/2, 563/4, 563/21, 563/22 a část pozemku 563/38 v kat. území Třebeš, na kterých je umístění stavby navrženo, zahrnuty do funkčních ploch „čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby“. Dle závazné části Územního plánu města Hradec Králové (části A.11.3. odst. 2) jsou takto funkčně vymezené plochy územím obytné vícepodlažní zástavby (4NP a více) s odpovídajícím podílem zeleně, tvořící převážně souvislé celky se základním občanským vybavením zejména pro potřeby obyvatel tohoto území. Z hlediska limitů využití území vyjádřených v regulativech lze ve výše uvedené funkční ploše jako stavby přípustné doplňkově v území umísťovat mimo jiné stavby pro školství a odstavné a parkovací plochy pro osobní a nákladní automobily do celkové hmotnosti 3500 kg, motocykly a kola. Přípustné využití doplňkové je takové využití území, které v dané funkční ploše umožňuje umísťovat a povolovat stavby, jejich změny, změny v užívání a rozhodovat o využití území, které nejsou plošně a významově rozhodující, ale slouží k doplnění hlavní funkce a k dosažení optimálního funkčního využití. Současně mu rovněž odpovídají stavby, které nemohou být v území či ploše umístěny samostatně, ale pouze jako součást nebo doplněk přípustného využití plochy, nebo jsou nezbytným vybavením pro obsluhu dané lokality. Z hlediska limitů využití území vyjádřených v regulativech lze ve výše uvedené funkční ploše jako přípustné doplňkové v území umísťovat stavby pro technickou vybavenost a odstavné a parkovací plochy pro automobily, autobusy, motocykly a kola a komunikace pro pěší. Záměr tedy neodporuje regulaci výstavba v území, kterou určuje Územní plán města Hradec Králové. Odvolacím orgánem je ve vztahu k námitkám týkajícím se kvality prostředí a zachování soukromí nutné uvést, že okolní prostředí se v časovém horizontu neustále mění, proto ani výhled či kvalita prostředí nebude zachována ve stejné míře i do budoucna. Nelze se tedy domnívat, že uspořádání území, zejména v městském prostředí, je konečné a neměnné. V průběhu časového horizontu se mění potřeby společnosti i naše okolí. Území je tedy stále se měnícím organismem. Předmětná stavba se nachází na území města s vysokým počtem obyvatel a tomu odpovídající hustotě zástavby. Nelze tedy očekávat kvalitu prostředí, respektive pohodu bydlení v takové míře, jako by tomu bylo např. v okrajových částech města, na vesnici apod. Obdobně je nutné argumentovat i k námitce ztráty výhledu na historické centrum města. Vzhledem k tomu, že uspořádání v území není neměnné, tak jako stávající kvalitu prostředí a soukromí, nelze ani garantovat stávající výhled. V území městské zástavby se nejedná o žádnou výjimečnou situaci, naopak jeho obyvatele s ní musí počítat. Pokud se týká zachování soukromí a rušení pohledy do oken, odvolací orgán uvádí, že aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by se jednat o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zpravidla by se jednalo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. Při posuzování takovéto věci je ale třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení, takže obecně nelze ukládat těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, zahrad apod., aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili, respektive jen z těchto důvodů možného pohledu z oken zamítat návrhy na umístění staveb. Naopak je běžnou zvyklostí, že ten, kdo se cítí být obtěžován pohledem, provede taková opatření, která by tomu zabránila, a to např. pořízením záclon, žaluzií, neprůhledných plotů apod. K tomu je navíc nutné připomenout, že v daném případě se jedná o stavbu, která není užívána celodenně, nýbrž pouze v dopoledních a odpoledních hodinách. V části podvečerních a nočních hodin tedy žádné obtěžování ani nepřichází v úvahu.“ Krajský soud citoval uvedené části rozhodnutí o umístění stavby, tedy jak stavebního úřadu, tak žalovaného, zcela záměrně. Námitky řešené oběma správními orgány totiž byly shodné, odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí byla žalovaným zamítnuta a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno, takže obě rozhodnutí tvoří jeden celek nejen formálně, ale i materiálně. Žalobní námitky jsou pak obsahově shodné s námitkami odvolacími. Právě proto mohl krajský soud přezkoumat žalované rozhodnutí na pozadí důvodů rozhodnutí správního orgánu I. stupně, což bylo pro jeho postup zásadní s ohledem na skutečnost, že si žalovaný po zjištění, že je prvoinstanční správní rozhodnutí řádně odůvodněno, a je z něho zřejmé, proč stavební úřad nepovažoval argumentaci žalobců (účastníků, odvolatelů) za důvodnou, jeho závěry se souhlasnou poznámkou osvojil. Dlužno přitom poznamenat, že takovýto postup, kdy odvolací orgán nedochází k jiným závěrům, než o které se přezkoumávané prvoinstanční správní rozhodnutí opírá, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání, uvede-li, proč tak činí (viz žalovaný shora). Totéž platí i pro přezkumné soudní řízení. Z odůvodnění výše uvedených správních rozhodnutí je zřejmé, že se oba správní orgány zabývaly námitkami ohledně narušení kvality či pohody bydlení a jejích jednotlivých složek velmi podrobně, a to nejen z pohledu stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, ale i z hledisek dalších. Svědčí o tom jejich výchozí premisy vycházející z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. vymezení pojmu pohoda bydlení) či konstatování nutnosti přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, včetně subjektivních aspektů daných způsobem života toho kterého účastníka řízení. Uvedené námitky týkající se možných imisí tak nezkoumaly jen na základě limitních hodnot možných negativních účinků daných právními předpisy. Ostatně u některých z nich by to ani nebylo možné, neboť jde skutečně jen o zobjektivizování subjektivních pocitů (obtěžování pohledem, omezení výhledu atd.). Žalobní námitky týkající se kvality – pohody bydlení jsou občanskoprávní povahy, na jejichž způsob j řešení v průběhu územního řízení pamatovalo ustanovení § 89 odst. 6 stavebního zákona. Podle něho „námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv.“ Je bez jakýchkoliv pochybností, že námitky žalobců týkající se údajné ztráty soukromí, narušení pohody bydlení, obtěžování pohledem či ztráty výhledu jsou povahy občanskoprávní. Nedotýkají se však otázek samotné existence práva nebo rozsahu vlastnických práv, a právě proto byl k jejich posouzení a rozhodnutí o nich příslušný stavební úřad, tj. v dané věci Magistrát města Hradec Králové. Ten o nich také rozhodl, jak již uvedeno výše, a to plně v kontextu § 89 odst. 6 stavebního zákona, přičemž své rozhodnutí po věcné stránce velmi podrobně a přiléhavě odůvodnil. Stejně jako žalovaný, a proto se krajský soud s jejich závěry plně ztotožňuje a v dalším na ně i odkazuje. Krajský soud totiž neshledal uvedené námitky oprávněnými a dlužno dodat, že jejich opodstatněnost žalobci v žalobě ani konkrétně neprokázali. Např. jejich argumentace k tvrzenému riziku obtěžování pohledem spočívá v tom, že se žalovaný s touto námitkou vypořádává jen obecným odkazem na jedno izolované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž nezohledňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 27/2012. Z něho pak citují činitele ovlivňující pohodu (kvalitu) bydlení a navazují pouhým obecným tvrzením, že navýšením předmětné stavby dojde k výrazné změně výhledových poměrů, narušení soukromí obyvatel rodinných domů (obtěžování pohledy) a narušení výhledu směrem k historickému centru města. Žádné konkrétní projevy těchto zásahů do svých práv však žalobci neuvedli, ani náznakem nenaznačili specifika svého životního stylu (nejen v Nizozemí, ale dnes i v České republice nemají v mnohých domácnostech záclony), nerozporovali úvahy správních orgánů, které je vedly k zamítnutí jejich námitek (viz citace výše). Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 27/2012 se krom toho týká zcela jiné situace, a to vzájemného vztahu dvou obytných budov na Starém Městě v Praze, vzdálených mezi sebou již z minulosti pouhých cca 8 m, přičemž změnou jedné z nich na hotel se měla jejich vzájemná vzdálenost dokonce snížit na cca 5 m. V takovém případě mají námitky typu zhoršení pohody bydlení, projevující se ve zhoršení výhledu, narušení soukromí, úbytku oblohové složky a dotčení vlastnického práva nepochybně své opodstatnění. Nikoliv však v přezkoumávané věci, kdy je předmětná stavba vzdálena od nemovitostí žalobců cca 26 m, kdy čelní strany jejich domů jsou situovány při místní komunikaci, na kraji stavebního pozemku směrem severním, takže většina oken z obytných místností je nepochybně situována na odvrácené straně směrem k jihu a ve směru od školy, přičemž zahrada (směrem jižním) je kryta stavbou domu. Krajský soud neshledal žádné okolnosti, na základě nichž by se dalo usuzovat, že děti navštěvující školu budou nad míru přiměřenou poměrům pozorovat žalobce a jejich rodiny a tím vážně ohrožovat výkon jejich práv. Nehledě na to, jak správně uvedl žalovaný, předmětná stavba nebude užívána celodenně, nýbrž jen v dopoledních a odpoledních hodinách. Nelze též nevidět, že byť žalobci bydlí v rodinných domech, tak že jsou to domy řadové, o šíři pozemků a staveb na nich cca 9 m, takže míra soukromí jejich vlastníků, tedy i žalobců, se blíží soukromí v bytovém domě, když na úzkých pozemcích řadových rodinných domů se jejich vlastníci, rodiny, návštěvy atd., nejenže vzájemně vidí, ale i slyší. Nemluvě o pohybu obyvatel přilehlého sídliště po pozemních komunikacích v těsné blízkosti rodinných domů při svých procházkách. Kromě toho je řada rodinných domů, v níž bydlí žalobci, pouze jednou z takových řad, takže i jejich vlastníci by se mohli vlastně pozorovat navzájem. Je samozřejmé, že se vlastník věci musí zdržet všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Právně významné přitom mohou být i tzv. imateriální imise, např. za určitých okolností i obtěžování právě pohledem. Za imisi však nelze považovat samotnou možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě (k tomu viz: Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu § 130a občanského zákoníku, publikovaná pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. To v dané věci skutečně nehrozí. Při jejím posuzování je ale třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení, takže obecně nelze ukládat těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, zahrad a pod, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili, respektive jen z těchto důvodů možného „koukání“ zamítat návrhy na umístění staveb. Ostatně samotná okna právo na soukromí vůbec nenarušují. Proto ani v daném případě nebylo možné žadateli o vydání rozhodnutí o umístění stavby nevyhovět jenom proto, že z oken stavby bude vidět na sousední nemovitosti. Proto je - v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi - naopak na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod., těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1629/99, dostupný na www.nsoud.cz). V intencích uvedeného správní orgány věc posoudily a i krajský soud má za to, že zamýšlená stavba se co do tvrzení o ztrátě soukromí nedotkne práv žalobců nad míru přiměřenou poměrům. Stavební úřad nepřešel ani námitku, podle níž je zamýšlená změna dosavadní stavby č. p. 550 změnou podstatnou. Závěr k ní osvětlil výčtem výškových kót pro případ její realizace. Třeba přitom zdůraznit, že v jejím dosavadním půdorysu má dojít ke zvýšení stavby č. p. 550 pouze o výšku jednoho podlaží 3,95m a toliko z menší části o celkovou výšku 6,15m oproti stávajícímu stavu, a to v případě již výše zmíněného ochozu, navíc uskočeného na opačnou stranu budovy ve směru od staveb žalobců. Právě s ohledem na tuto skutečnost (ochoz zdaleka nezahrnuje plochu celého podlaží), je tvrzení žalobců, že dojde k navýšení stavby téměř stoprocentně, zavádějící. I kdyby tomu tak však bylo, bylo by i takové řešení v souladu s platným územním plánem, neboť předmětná stavba se nachází ve funkční ploše vícepodlažní (4 nadzemní podlaží a více). Krajský soud se ztotožňuje rovněž se závěry správních orgánů k námitce o narušení výhledu směrem k historickému centru města. Pokud žalobci i v tomto směru argumentovali rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 27/2012, nezbývá, než konstatovat, že je pro danou věc nepřípadný. Je přeci rozdíl mezi stavbami přímo v lokalitě Starého Města pražského, která sama o sobě požívá vysoké úrovně státní a mezinárodní památkové ochrany, kde stavby mají svá vlastní osobitá, zvláštní a jedinečná kouzla a půvaby, které je třeba chránit, včetně výhledů z nich na panoramata Prahy či historické budovy, a mezi zcela běžnou občanskou stavbou v okrajové části Hradce Králové, vzdálené od historického centra města cca 3 km vzdušnou čarou, přičemž v prostoru mezi nimi je vysokopodlažní bytová zástavba či vzrostlá vysoká zeleň. Byť v tomto směru krajský soud neprováděl dokazování, tedy zda je z nemovitostí žalobců vůbec nějaká historická dominanta města v centru Hradce Králové nyní vidět, v jakém rozsahu a odkud (např. ze střechy?), a po realizaci záměru by nebyla, tak již pouhá představa, že by žalobci, ale i jiní vlastníci nemovitostí na okrajích města, mohli ovlivňovat z uvedených důvodů (narušení výhledu) výstavbu v celé té distanci 3 km jako v daném případě, je naprosto absurdní. A je zcela bez významu, že v daném případě jde o stavbu sousední ve vztahu k žalobcům, neboť pokud by měla být uvedená námitka relevantní, tak by se musela uplatňovat stejná kritéria po celém území města, jinými slovy, pokud by měl kdokoliv z okrajových částí města, vzdálených na kilometry, pocit, že mu může být nějakou stavbou „odejmut výhled“, musel by být účastníkem toho kterého územního řízení. Něco takového má krajský soud za zcela nepřijatelné. Žalobci odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 8 As 27/2012, pracoval s pojmy pohoda bydlení, zhoršení výhledu, narušení soukromí a úbytku oblohové složky za situace, kdy stavby měly být od sebe vzdáleny cca 5m a nikoliv jako je tomu v přezkoumávané věci, kdy jde o jejich vzájemné odstupy v desítkách metrů, a pokud jde o výhled na historické centrum města v řádech kilometrů. To jsou kvalitativně zcela jiné podmínky, na to nemusí mít nikdo žádné odborné vzdělání. Nezabýval-li se proto žalovaný otázkou úbytku oblohové složky, zřejmě měl tuto námitku za zcela bezpředmětnou vzhledem k její neopodstatněnosti. Za takovou jí má s ohledem na vzájemný odstup staveb i krajský soud, navíc za situace, kdy žalobci tuto námitku nijak nerozvedli, nespecifikovali zakrytí oblohy, jeho rozsah, dopady na ně, tedy svá tvrzení v tomto směru nijak nedoložili a neprokázali, ačkoliv to bylo jejich povinností. Rovněž tento žalobní bod je možno uzavřít s tím, že v něm žalobci obecně uváděli, co všechno měl žalovaný posoudit s odkazy na aktuální judikaturu, sami však konkrétními argumenty jeho úvahy nikterak nezpochybnili. V další žalobní námitce žalobci namítali, že „žalovaný věcně nesprávně odkazuje na regulativy dané funkční plochy čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby dle územně plánovací dokumentace“ s tím, že „o skutečnosti, že v daném území může být umístěna stavba se třemi nadzemními podlažími a čtvrtým ustupujícím, již bylo rozhodnuto v rámci procesu územního plánování“. Poukazovali na to, že jde o záměr v území, které je stabilizované a využívané pro rodinné bydlení po dobu více než dvacetipěti let, přičemž původní mateřská školka jako dvoupodlažní objekt nijak nevybočovala z rámce okolní zástavby. Navrhovaná změna by jí však podstatně zvýšila. Žalovaný se prý věcně nijak nevypořádal s argumentací, že z územního rozhodnutí není zřejmé, jak a v čem konkrétně by se v lokalitě měl projevit přirozený vývoj společnosti, jakož i změny ve využití území ve vztahu k záměru žadatele. Odkazovali přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 3 Ao 2/2010-55, správním orgánům vytýkali, že nepřiměřeně preferovaly požadovanou změnu a nezabývaly se jejím alternativním řešením s cílem zachování stávající stabilizované zóny klidného bydlení. Paušální odkazy žalovaného a stavebního úřadu na „územně plánovací dokumentaci“, resp. zdůvodnění posuzované „změny ve využití území“ a umožnění výstavby výrazně měnící stávající charakter území odkazem na pouze obecné limity využití území, podle žalobců neobstojí, neboť platný a závazný územní plán pro danou lokalitu takto výraznou změnu (oproti stávajícímu, dlouhodobě stabilizovanému stavu využití území) neřeší. V době jeho pořízení v roce 2002 existovala v daném místě budova mateřské školky s veřejným provozovatelem již 17 let a nepředpokládala se změna vlastníka, a tím pádem se ani nepředpokládala změna stavby, protože kapacita školky byla dostačující. Pokud plocha, na níž by se měl realizovat předmětný záměr, byla územním plánem města z r. 2002 zařazena do možné „vícepodlažní zástavby“, bylo to prakticky pouze z toho důvodu, že územní plán stanoví limity využití území jen velmi obecným způsobem, aniž by to však nutně znamenalo, že právě na této konkrétní ploše měla být skutečně realizována vícepodlažní zástavba. Případnou změnu stavby tedy nutno posuzovat individuálně, zejm. zda stavba nenaruší dlouhodobě stabilizovaný ráz dané lokality (mj. zda nedojde k nežádoucímu narušení charakteru okolní zástavby daného převládajícími půdorysnými rozměry staveb, počtem podlaží…, zda nedojde k podstatnému zásahu do práv vlastníků sousedních nemovitostí aj. - dále viz ostatní námitky odvolatelů), a nelze tedy akceptovat ryze paušální, nemístně zjednodušující a věcně neodpovídající odkaz žalovaného a stavebního úřadu na obecnou regulaci výstavby území dle aktuálně platného územního plánu města. Žalovaný na uvedené námitky nijak nereagoval a pouze zopakoval ryze paušální a nekonkrétní závěry stavebního úřadu. Závěry žalovaného o údajném souladu záměru stavby s územně plánovací dokumentací měli proto za věcně nesprávné a nepřezkoumatelné s ohledem na pouze obecné odkazy a neurčité a věcně nepodložené závěry týkající se územně plánovací dokumentace. Žalobci dodali, že v procesu přijímání nového územního plánu města Hradec Králové podali připomínku, aby budova Kyjovská č. p. 550 byla vyňata z vysokopodlažní zástavby. Námitkami týkajícími se souladu stavby s územním plánem města a jeho neúplnosti pro územní řízení se zabývaly oba správní orgány. S těmito námitkami žalobce a) se stavební úřad vypořádal po jejich zamítnutí ve výrokové části územního rozhodnutí v odůvodnění územního rozhodnutí na str. 47 a 49, obdobné závěry k námitkám žalobce b) stavební úřad uvedl na str. 52, 53 a 57 územního rozhodnutí. Důvody zamítnutí námitek žalobce a) uvedl stavební úřad takto: „Dle platného územního plánu je patrné, že budova č. p. 550 se nachází ve funkčních plochách „čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby“ a rodinný dům namítajícího ve funkčních plochách „čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby“. Komunikace mezi těmito objekty tedy vytváří hranici mezi dvěma funkčními plochami. Zpracovatel územního plánu tady jasně vyjádřil rozhraní charakteru zástavby vícepodlažní a nízkopodlažní. „Vyčnívání“ upravované stavby o jedno podlaží (3. NP) a ještě o ustupující ochoz, je názorným průpisem platného územního plánu do území. Severovýchodně navazující stávající obytné a školské stavby dosahují výškové úrovně čtyř a pěti podlaží. Předmětná nástavba školy vytváří vhodný přechod mezi výškou rodinných domů a výškou i rozsahem bloků sídlištní zástavby. V měřítku sídlištní zástavby i řadové zástavby RD tak z architektonického a urbanistického hlediska nepochybně nedochází realizací navržené přístavby a nástavby k výrazné změně charakteru dané lokality. Stavba zcela zapadá do kontextu okolí. Stavba se ani po navrhované úpravě tvarově i použitými prvky nebude výrazně odlišovat od charakteru zástavby v nejbližším okolí. Navržená úprava budovy nemá žádný vliv na navazující výsadby v lesoparku. Sadové úpravy vlastního pozemku stavby, které nevyžadují žádné povolení stavebního úřadu, projdou během realizace úpravou vedoucí ke zvýšení estetického účinku zeleně. Umístění stavby se nepříčí společenským zájmům, tedy ani ochraně práv jednotlivců, a je v souladu s koncepcí rozvoje města, tedy s platnou územně plánovací dokumentací. To je rozhodující skutečnost pro umísťování a prostorové uspořádání všech staveb obecně. Názor jednotlivců na tyto otázky může být v konkrétních věcech jiný. Urbanistické řešení daného území není "nekvalitní" pouze proto, že zamýšlená stavba bude o jedno podlaží vyšší než rodinný dům namítajícího a další řadové rodinné domy v lokalitě jižním směrem od navrhované stavby. ( - ) V daném území se jedná o zástavbu, která se postupně může vyvíjet a měnit. Namítající ani jiné osoby, jejichž práva mohou být územním rozhodnutím dotčena, nemají, a ani mít nemohou, subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Je nepochybné, že v daném případě zamýšlená stavba má poněkud jiný charakter než dosavadní stavby jednopatrových, řadových, rodinných domů v sousední lokalitě, avšak je zcela v souladu s limity danými územním plánem (čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby), neboť ten s možností umisťování staveb takového charakteru počítá, připouští-li obytné stavby až se čtyřmi nadzemními podlažími a více a k tomu stavby občanského vybavení. Již z toho, že územní plán výstavbu takové povahy, která už existovala době jeho zpracování, plyne, že určité postupné a věcně limitované proměny zástavby v dotyčném území, a připouští tedy, že na něm vzniknou i stavby vymykající se svým charakterem v určité, avšak nikoli zásadní, míře charakteru výstavby dosavadní. Připuštění, že území se může v určitých mezích urbanisticky proměňovat a vyvíjet, je přirozenou vlastností územního plánování a reflexí toho, že zástavba v urbanizovaných oblastech, s výjimkou případů, kdy jej její konkrétní podobu třeba chránit a neměnit, např. z důvodů památkové ochrany či ochrany krajinného rázu, se může v běhu času proměňovat. V daném případě je proměna, k níž dojde navrženým záměrem, změnou přiměřenou, odpovídající poměrům v území, a nelze ji považovat za exces, pro který by bylo nutné zamítnout žádost o vydání územního rozhodnutí. Zamýšlená stavba není ani v rozporu se společenskými zájmy. Vlastník pozemku má, právo užívat svůj majetek podle své libosti, pokud se nepřípustně nedotkne práv jiných a pokud nevybočí z mezí přípustné veřejnoprávní regulace. Rozšíření školského zařízení v navržené podobě ničím takto nepřípustným není. Pokud namítající namítá, že z hlediska uspokojování společenských zájmů není rozšíření školského zařízení vhodné a je rozporu s tímto zájmem, stavební úřad uvádí, že namítající nemůže mít subjektivní veřejné právo na určení využití sousedního pozemku a že je čistě na vůli vlastníka pozemku, jakou přípustnou stavbu na něm postaví.“ Žalovaný se vypořádal s námitkou ohledně souladu stavby s územním plánem a charakterem nové zástavby na str. 9 a 10 žalovaného rozhodnutí, a to zcela v intencích závěrů přijatých stavebním úřadem, respektive převzetím jeho závěrů, když tyto shledal věcně správnými a neměl důvodů na nich cokoliv měnit. A krajský soud k tomu dodává, že k nim není ani co doplňovat, že se stavební úřad vypořádal s uvedenými námitkami v celém komplexu potřebném pro rozhodnutí o žádosti o umístění stavby v územním řízení. Záměr je v souladu s územním plánem, o tom nemůže být sebemenších pochyb a žalobci tuto skutečnost v podstatě ani nezpochybňovali, když v žalobě uváděli, že např. „z územního rozhodnutí není zřejmé, jak a v čem konkrétně by se v lokalitě měl projevit přirozený vývoj společnosti, jakož i změny ve využití území ve vztahu k záměru žadatele“ nebo že „územní plán tedy pouze obecně vymezuje využití území, resp. stanoví limity využití příslušných ploch, nicméně nemůže zohlednit veškeré skutečnosti vážící se ke konkrétním pozemkům v přísl. plochách, když tyto musí být následně individuálně řešeny v územním řízení (viz posuzování záměru dle § 90 stavebního zákona)“. To jsou ovšem otázky, které patří svoji povahou (předpoklady výstavby a udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území) do procesu tvorby, schvalování a obsahu samotného územního plánu, a proto se znovu neřeší v územním řízení. Stavební úřad k tomu ostatně ani nemá pravomoc, přehodnocovat schválený územní plán. Má však povinnost posoudit záměr žadatele v rozsahu § 90 stavebního zákona, prvořadě pak z pohledu jeho souladu právě s vydanou územně plánovací dokumentací, která samozřejmě stanoví jen základní koncepci rozvoje území. To stavební úřad učinil a dospěl k závěru, že záměr je v souladu s platným územním plánem, když je realizován z hlediska podlažnosti i jeho účelu v ploše pro takové využití přípustné (viz výše odůvodnění územního rozhodnutí). Co do těchto kritérií je však odkaz na limity využití území dle územního plánu zcela na místě, neboť co jiného k tomu dodávat? Takový postup proto nelze vydávat za příklad nějakého povrchního přístupu k věci. Jde o konstatování obecné skutečnosti. Soulad záměru s územním plánem však zdaleka neznamená, že by jeho realizaci již nestálo nic v cestě, neboť to jen jeden z předpokladů jeho realizace, byť zásadní. Dále je totiž třeba zkoumat možnost realizace záměru podle § 90 stavebního zákona v konkrétním místě, v daných specifických podmínkách a stavební úřad tak činil. Svědčí o tom jednak výčet stanovisek dotčených orgánů podle zvláštních předpisů k záměru (viz str. 22 až 24 územního rozhodnutí) a v neposlední řadě též ono množství námitek žalobců (a nejen jich), s nimiž se musel vypořádat. Skutečnost, že uplatněné námitky nebyly shledány stavebním úřadem a následně žalovaným opodstatněnými, že tedy nebylo žalobcům vyhověno, však a priori neznamená, že by správní orgány postupovaly nesprávně. V místě záměru přeci územní plán umožňuje čtyřpodlažní i vícepodlažní stavby, a pokud proti tomu mají žalobci dnes námitky, nezbývá než konstatovat, že proti tomu měli brojit v procesu přijímání územního plánu města Hradec Králové. To byl k tomu ten správný okamžik, nikoliv nyní. A pokud záměr žadatele obstál při konfrontaci s požadavky stavebního zákona a předpisů jej provádějících, nebylo důvodů mu nevyhovět. Vzhledem ke skutečnosti, že územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, je zcela pochopitelné, že nemůže obsahovat takové jednotlivosti, jako jsou možné změny stávajících staveb v budoucnosti (viz tvrzení žalobců, že územní plán z r. 2002 byl pořízen v době, kdy budova mateřské školky s veřejným provozovatelem stále již 17 let a nepředpokládala se změna vlastníka, a tím pádem se ani nepředpokládala změna stavby, protože kapacita školky byla dostačující). To ale neznamená, že nebyl relevantním podkladem daného územního řízení. Pokud snad žalobci nabyli dojmu, že podle správních orgánů zúčastněných na řízení bylo rozhodnuto o dané stavbě se třemi nadzemními podlažími a čtvrtým ustupujícím již v rámci procesu územního plánování, není tomu tak. Územní plán byl toho jenom prvním předpokladem, a tak k němu bylo také ze strany správních orgánů přistupováno. Žalobci se rovněž mýlí, tvrdí-li, že záměr žadatele nebyl posouzen správními orgány individuálně, že by vycházely jen z územního plánu. Důvodů, pro které stavební úřad vyhověl žádosti o vydání územního rozhodnutí je přeci v jeho odůvodnění uvedeno více. Odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 Ao 2/2010, který se týká tvorby územního plánu, má pak krajský soud za nepřípadný, neboť v dané věci nejde o žalobu proti takovémuto typu opatření obecné povahy, nýbrž o přezkum územního rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. To bylo vydáno na základě podané žádosti, která vymezila předmět řízení, a které bylo možno jedině buď vyhovět, nebo ji zamítnout. Stavební úřad se v územním řízení nemohl zabývat „jinou možnou a minimálně stejně přípustnou alternativou, a to zachování stávající stabilizované zóny klidného bydlení (prezentovanou v námitkách odvolatelů).“ Nerozhodnou pro věc byla též poznámka, že v rámci prací na novém územním plánu města Hradec Králové uplatnili žalobci připomínku, aby budova č. p. 550 byla v budoucím územním plánu vyňata z vysokopodlažní zástavby. Při přezkoumávání rozhodnutí totiž vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Uvedená poznámka nicméně dokládá, že si jsou žalobci vědomi toho, že záměr je v souladu s územně plánovací dokumentací. V další námitce žalobci tvrdili, „že navýšením kapacity zařízení provozovaného žadatelem se podstatně zvýší hladina hluku v dané lokalitě“, neboť se zvýší nejen počet dětí navštěvujících školu, ale i počet návštěvníků a dalších osob pravidelně přijíždějících a pohybujících se v zařízení žadatele a přilehlém okolí. Zkušenosti v tomto směru již získali po příchodu žadatele do území v r. 2008 a v roce 2010, kdy se celkově zhoršily některé parametry bydlení (např. hlučnost a chování konfliktních návštěvníků žadatele), a proto mají žalobci obavu, že realizace záměru stavby a navýšení kapacity zařízení významně zhorší současný stav. Součástí záměru je i plánované zvýšení počtu parkovacích míst z 0 na 15 krátkodobých a 4 dlouhodobá stání pro navýšení kapacity o 60 žáků, což nutně povede i k podstatnému nárůstu dopravní zátěže v území. Dojde nejen ke zvýšení hlučnosti, ale i několikanásobnému zvýšení frekvence pohybu vozidel v této jinak klidné lokalitě, primárně určené k rodinnému bydlení. Ani umístění parkovacích míst dále od rodinných domů na pozemcích žadatele stav nezlepší, neboť se objektivně zvýší množství přijíždějících a odjíždějících vozidel, bez ohledu na místo parkování. Žalovaný se s těmito námitkami vypořádal nedostatečně a nekonkrétním způsobem, neboť se vyjádřil pouze k otázce dopravy v klidu (parkovací místa severním směrem od stavby), zatímco otázkou podstatného nárůstu dopravní zátěže v celé lokalitě, k níž s ohledem na plánované rozšíření kapacity zařízení žadatele bezesporu dojde, se nezabýval. Významným potencionálním zdrojem hluku, který je způsobilý negativně ovlivnit práva vlastníků sousední stavby a zdraví obyvatel obecně, je i plánované technické zařízení - rekuperace, strojovna vzduchotechniky, které má být dle projektu umístěno na ochozu na straně přiléhající přímo k rodinným domům v ul. Kyjovská. Uvedenou problematikou se projekt záměru stavby nijak nezabývá, v tomto směru tedy územní rozhodnutí vychází z nedostatečných podkladů. Žalobci dále namítali, že územní rozhodnutí vycházelo z nedostatečných podkladů a neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť jeho podklady neumožňovaly řádně posoudit soulad záměru stavby s požadavky zvláštních právních předpisů, zejména s požadavkem na ochranu zdraví obyvatel před nadměrným hlukem (viz vágní a nekonkrétní stanovisko Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje z 10. 12. 2013). Stavební úřad nenechal zpracovat příslušnou hlukovou studii, ani neměl k dispozici dostatečné objektivní podklady, na základě kterých by bylo možné porovnat dosavadní místní poměry s přepokládaným zvýšením hlučnosti po realizaci záměru stavby. Za nedostatečný podklad územního rozhodnutí považují žalobci též závazné stanovisko odboru dopravy Magistrátu města Hradec Králové ze dne 22. 10. 2010, zn. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř , když ho mají za neaktuální a nekonkrétní. Žalovaný podle žalobců věcně nereagoval na argumentaci, že záměr stavby bude znamenat podstatné a nežádoucí zvýšení hlukové zátěže v dané lokalitě rodinného bydlení, evidentně nad míru přiměřenou poměrům a v rozporu s dosavadním stavem. Omezil se totiž pouze na zaslání žádosti Ministerstvu zdravotnictví ČR o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice. To uvedlo, že závazné stanovisko bylo vydáno v souladu s právními předpisy, odvolací námitky jsou nedůvodné a že v další fázi dokumentace, tj. v projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení, bude třeba předložit akustickou (hlukovou) studii a budou posouzeny zdroje hluku umístěné na stavbě a vyhodnocen i hluk z hřišť v areálu výstavby (viz str. 13 odůvodnění žalovaného rozhodnutí). Otázka hluku ale musí být podle žalobců řešena již ve fázi územního řízení, nelze ji přesouvat až do stavebního řízení, jehož účel a smysl je jiný (k tomu krajský soud poznamenává, že ačkoliv žalobci nejdříve uvádí, že otázka hluku musí být řešena již ve fázi územního řízení, což krajský soud nezpochybňuje, a také řešena byla, z druhé části věty plyne, že již v něm musí být i vyřešena, což již ale neodpovídá skutečnosti, viz ještě níže). Žalobci dále odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, podle něhož „právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale překračuje míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím k míře dané v jiných obdobných místech (v daném případě v jiných obytných lokalitách obdobného druhu)“ a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 16/2009, podle něhož „Otázka možných imisí z umísťované stavby je nepochybně jednou z otázek, kterou musí správní orgán posoudit, a v případě námitek týkajících se imisí s nimi musí vypořádat. Na rozdíl od soudu v občanském soudním řízení, který skutečně otázku imisí může posuzovat pouze tam, kde už k imisi došlo, je povinností stavebního úřadu vyrovnat se při umísťování stavby i s otázkou imisí, které může umísťovaná stavba reálně způsobit.“ Nejvyšší správní soud v této souvislosti cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. Rc 22 Cdo 572/2003, s nímž se plně ztotožňuje: „v řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově odpovídající § 127 odst. 1 ObčZ. Na rozdíl od tohoto ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným). Z toho jasně plyne, že námitky směřující proti budoucímu (dosud nerealizovanému) stavu, např. proti budoucím imisím, jsou v kompetenci stavebních úřadů.“ Žalobci dále žalovanému vytýkaly, že se s námitkou o neaktuálnosti stanoviska odboru dopravy Magistrátu města Hradec Králové ze dne 22. 10. 2010 vypořádal formalisticky, když pouze odkázal na hodnocení odvolací námitky odborem dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 25. 8. 2014, že stanovisko z 22. 10. 2010 je „platné a použitelné a že nemá námitek k umístění stavby“. Žalovaný jako odvolací orgán totiž sám nevyhodnotil zmíněnou námitku. Zároveň namítali, že vyjádření odboru dopravy Krajského úřadu Královéhradeckého kraje k odvolacím námitkám nemůže mít žádnou relevanci ani závaznost v uvedeném územním řízení, neboť toto „vyjádření“ není součástí závazného stanoviska příslušného dotčeného orgánu, jímž je odbor dopravy Magistrátu města Hradec Králové. Námitky žalobce a) jako samostatného účastníka řízení ohledně zvýšení hladiny hluku, zvýšení počtu parkovacích míst a nárůstu dopravní zátěže v dané lokalitě zamítl stavební úřad na str.

7. územního rozhodnutí. Obdobné námitky žalobce b), jež uplatnil v územním řízení společně s Ing. E. M., stavební úřad uvedl a zamítl na str. 17 a 18 územního rozhodnutí. K zamítavým výrokům vedly stavební úřad následující důvody (viz str. 43 a 44 územního rozhodnutí): „Akustický režim provozu základní a mateřské školy má daný řád a předmětné zvýšení kapacity ho nemění. Aktivity školní mládeže ve venkovním i vnitřním prostředí se budou odehrávat v denní době a budou pod pedagogickým dohledem. Nebude docházet k rušení nočního klidu. Chování konfliktních návštěvníků nelze předvídat a nelze jej řešit podle stavebního zákona. Doprava před rodinnými domy se nezvětší, ale naopak vybudováním nového parkoviště na severní stranu školského areálu se přesune právě sem, tedy dále od rodinného domu namítajícího. Dle souhlasného závazného stanoviska Krajské hygienické stanice pro Královéhradecký kraj, která posuzovala, zda je záměr v souladu s požadavky předpisů v oblasti ochrany veřejného zdraví, nemá záměr zásadní vliv na změnu stávající hlukovou situaci v okolí posuzovaného záměru. KHS vycházela z předložené projektové dokumentace pro územní řízení a posuzovala předpokládaný záměr jako budoucí zdroj hluku jak stacionárního (strojovna VZT, chladící zařízení, parkoviště), tak i z dopravy. Zároveň KHS přihlédla ke skutečnosti, že provozovatel zdroje hluku má ze zákona povinnost technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk z provozu nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor staveb v denní i noční době. V této fázi přípravy stavby se jedná o predikci budoucího stavu pouze v rozsahu požadavků přiměřených územnímu řízení stavby. Předmětem posouzení není dispoziční řešení stavby. Záměr nepodléhá posuzování vlivu na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí. Stavby pro školství nejsou uvedeny v příloze č. 1 zákona. Rovněž z vyjádření Magistrátu Města Hradec Králové, odboru životního prostředí nevyplývá, že navrženou stavbou dojde k zhoršení životního prostředí. Dle § 20 odst. 5 písm. a) (myšleno vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území) Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací, což zaručuje splnění požadavků této vyhlášky. Umístění odstavných a parkovacích stání je tedy nezbytným předpokladem pro provoz školského zařízení. Parkovací stání jsou navržena na severní straně pozemku žadatele a jsou určena pro provoz školy. Umístění je zde vhodnější z hlediska dopravního napojení aiz důvodu menšího dopravního zatížení z takto umístěného parkoviště na rodinný dům namítajícího. K části námitky, že dojde ke zvýšení počtu vozidel a zhorší dopravní a bezpečnostní situaci celé lokality, stavební úřad musí konstatovat, že každou zástavbou v dnešní době automaticky dochází k zahušťování dopravního systému. Nicméně problematika otázky bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je v kompetenci dopravně bezpečnostních orgánů, zejména pak Dopravního inspektorátu Policie ČR a odboru dopravy Magistrátu města Hradec Králové. Na základě jejich požadavků je pak ve vztahu k charakteru území (případný vliv provozu dopravy na základní školu) uplatněna a navržena nutnost příslušných úprav v dopravním režimu, značení apod. Vzhledem k totožnosti odvolacích námitek s námitkami uplatněnými v řízení před prvoinstančním správním orgánem a shodě žalovaného s postupem stavebního úřadu při jejich řešení, odkázal, resp. převzal žalovaný i důvody jejich zamítnutí (viz str. 7 a 8 žalovaného rozhodnutí). Na str. 12. a násl. uvedl k námitkám ohledně obav z dopravní zátěže a hlukového zatížení následující: Odvolací orgán z dokumentace k územnímu řízení ověřil, že doprava v klidu, tedy parkovací stání jsou zajištěna na pozemku žadatele severním směrem od stavby, kdežto rodinné domy odvolatelů se nacházejí jižně od stavby. Z uvedeného tedy plyne, že parkováním návštěvníků stavby nebudou rušeni. Následně tak nebudou rušeni ani hlukem z dopravy. Pokud se týká hluku souvisejícího s užíváním stavby, vzhledem k tomu, že se jedná o stavbu pro školství užívanou v dopoledních a odpoledních hodinách, nelze předpokládat rušivé vlivy nad mírou přípustnou poměrům. V případě, že by tomu tak bylo, jistě by Krajská hygienická stanice Královéhradeckého kraje, která je příslušným orgánem povolaným k ochraně veřejného zdraví, tedy i k ochraně před hlukem, k umístění stavby nedala kladné stanovisko, konkrétně se jedná o závazné stanovisko ze dne 10. prosince 2013, č. j. S-KHSHK 29601/2013/2/HOK.HK/No. K tomu je nutno uvést, že podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Ve všech třech podaných odvoláních bylo závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje napadeno. Postup odvolacího orgánu v takovéto případě upravuje § 149 odst. 4 správního řádu. ( - ) Na základě právě citovaného ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu tedy odvolací orgán požádal Ministerstvo zdravotnictví České republiky o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Ministerstvo zdravotnictví České republiky opatřením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 36882/2014-4/OVZ-10.7.2014, po posouzení celé záležitosti zmíněné závazné stanovisko potvrdilo. Ve svém opatření konstatovalo, že závazné stanovisko bylo vydáno v souladu s právními předpisy a že odvolací námitky jsou nedůvodné. K věci dále uvedlo, že stavba není výrobního charakteru, je určena svým využitím výhradně pro školské účely, a to pouze v denní době, dále že stavba neprodukuje žádné škodliviny a lze očekávat, že nebude mít negativní vliv na své bezprostřední okolí. Dále Ministerstvo zdravotnictví České republiky uvedlo, že v další fázi dokumentace, tj. v projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení, bude třeba předložit akustickou studii a budou posouzeny zdroje hluku umístěné na stavbě (např. vzduchotechnika) a současně bude vyhodnocen i hluk z dětských hřišť v areálu stavby. V souvislosti s v odvolání č. 2 a odvolání č. 3 napadeným závazným stanoviskem Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, odvolací orgán postupoval obdobně. Přitom zjistil, že se jedná o závazné stanovisko ze dne 22. října 2010, č. j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř. K námitce odvolatelů, že toto závazné stanovisko již není aktuální, prvně odvolací orgán oslovil Magistrát města Hradec Králové, odbor dopravy, s žádostí, zda předmětné závazné stanovisko ze dne ze dne 22. října 2010, č.j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, je možné považovat za aktuální a použitelné pro vedené odvolací řízení, respektive zda požadavky na ochranu veřejných zájmů v něm hájených se v čase od jeho vydání nezměnily. Ve sdělení ze dne 24. července 2014, č. j. MMHK/13600/2014, Magistrát města Hradec Králové, odbor dopravy, uvedl, že závazné stanovisko je platné a použitelné a že nemá námitek k umístění stavby. Následně odvolací orgán závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, ze dne 22. října 2010, č. j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, ve znění sdělení ze dne 24. července 2014, č. j. MMHK/13600/2014, předal Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, a ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu vyžádal jeho potvrzení nebo změnu. Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, opatřením ze dne 25. srpna 2014 předmětné závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, ze dne 22. října 2010, č.j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, změnil, nicméně tato změna se netýkala jeho obsahové, respektive věcné stránky, nýbrž spočívala pouze ve změně právního ustanovení, podle něhož byl Magistrát města Hradec Králové, odbor dopravy, k vydání předmětného závazného stanoviska příslušný. K odvolacím námitkám Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, připomněl, že nová parkovací místa nejsou navržena v bezprostřední blízkosti odvolatelů a že se nelze domnívat, že skutečnost, že pozemní komunikace vedoucí kolem rodinných domů ve vlastnictví odvolatelů není značena, sama o sobě neznamená, že na ni lze parkovat. K tomu bylo k obavě z parkování před jejich rodinnými domy dále uvedeno, že stání vozidel na pozemních komunikacích je upraveno v § 25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kde je uvedeno, že: „Při stání musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy; při zastavení musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro oba směry jízdy.“ Dále Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, uvedl, že v případě, že by řidiči svá vozidla parkovali tak, že by se z obousměrných komunikací staly víceméně jednosměrné komunikace, znamenalo by to porušení § 25 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a tento problém by bylo nutné řešit v součinnosti s městskou policí či odborem dopravy Magistrátu města Hradec Králové, nikoli však v územním řízení o umístění stavby. Odvolací námitky spočívající v nesouhlasu se závazným stanoviskem Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje a závazným stanoviskem Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, jsou nedůvodné. Odvolací orgán obě tato závazná stanoviska předal k revizi jejich nadřízeným orgánům, přičemž ty v jejich obsazích nespatřily nezákonnost. Jak již bylo výše zmíněno, podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Tato stanoviska tedy po jejich přezkumu nadřízenými správními orgány byla závazné i pro rozhodnutí o podaných odvoláních.“ Krajský soud citoval důvody zamítnutí těchto námitek z odůvodnění územního rozhodnutí a žalovaného rozhodnutí cíleně, neboť je má za správné. Proto si je osvojil a v dalším na ně odkazuje, neboť by musel opět jen jinými slovy říkat totéž. V souvislosti se žalobními námitkami k nim však dodává ještě toto: Žalobní námitky vycházejí zjevně z přesvědčení žalobců, že stavební úřad, potažmo žalovaný, jsou těmi správními orgány, v jejichž výslovné pravomoci bylo rozhodnout v rámci územního řízení o stavebním záměru žadatele v celém rozsahu, respektive rozhodnout o všech otázkách s ním souvisejících. Jinak by totiž mnohé z nich nebyly koncipovány způsobem, že se uvedené subjekty samy k námitkám nijak nevyjádřily a ponechaly jejich posouzení na nepříslušných orgánech (myšleno např. Ministerstvu zdravotnictví), že se žalovaný omezil jen na vyžádání stanoviska u nadřízeného orgánu (viz v daném případě znovu u Ministerstva zdravotnictví a dále odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Královéhradeckého kraje v případě závazných stanovisek) apod. Tak tomu ovšem v řízení o umístění stavby zcela není, jak plyne jednak z § 90 písm. e) stavebního zákona, podle něhož při posuzování záměru žadatele v územním řízení stavební úřad posuzuje mimo jiné i to, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, a dále z ustanovení § 149 správního řádu pojednávajícího o obligatornosti závazných stanovisek pro rozhodnutí. Ono „posuzování“ totiž neznamená, že by si stavební úřad mohl např. právě v otázce namítaného hluku udělat o ní sám svůj závěr, respektive rozhodnout o její oprávněnosti či neoprávněnosti. K tomu je totiž na základě zvláštního právního předpisu zmocněn zcela jiný orgán. Podle § 77 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, „Stavební úřad vždy zajistí, aby záměr žadatele ke stavbě bytového domu, rodinného domu, stavbě pro předškolní nebo školní vzdělávání, stavbě pro zdravotní nebo sociální účely anebo k funkčně obdobné stavbě a ke stavbě zdroje hluku byl z hlediska ochrany před hlukem posouzen příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví.“ Zmiňuje-li proto § 90 písm. e) stavebního zákona soulad s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, pak jsou to v oblasti hluku právě uvedený zákon a orgán veřejného zdraví, jako dotčený správní úřad, jež musí stavební úřad plně respektovat. V takovýchto případech totiž stavebnímu úřadu (ani jeho nadřízenému orgánu) nepřísluší jakýmkoliv způsobem zasahovat do aktů vydaných orgány ochrany veřejného zdraví. Stavebním úřadem provedené posouzení záměru žadatele s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů proto spočívá toliko v tom, že stavební úřad pouze vyhodnotí, zda s nimi není záměr v rozporu, zda není v rozporu s jejich požadavky, podmínkami atd., tedy zda lze stavebnímu návrhu vyhovět či nikoliv. Z jakých důvodů se k věci vyjadřovaly v rámci řízení vedeného stavebním úřadem Krajská hygienická stanice Královéhradeckého kraje a v odvolacím řízení Ministerstvo zdravotnictví, to je z výše uvedeného zřejmé, netřeba to dále rozebírat. Smyslem bylo ověřit v souladu s příslušnou právní úpravou možnost realizace stavebního záměru z hlediska požadavků ochrany před hlukem a zákonnost a věcnou správnost závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje ze dne 10. prosince 2013, č. j. S-KHSHK 29601/2013/2/HOK.HK/No. Tu Ministerstvo zdravotnictví potvrdilo opatřením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 36882/2014-4/OVZ-10.7.2014. Z jeho obsahu je zřejmé, že uvedený ústřední orgán měl při zkoumání dané věci k dispozici příslušnou projektovou dokumentaci pro územní řízení, z níž je patrný stavební záměr, byly mu známy odvolací námitky, včetně námitek žalobců, týkající se obav z hluku způsobeného provozem školy (dětmi a vzduchotechnikou) a nárůstem dopravy i kritické výtky vůči závaznému stanovisku Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje ze dne 10. prosince 2013, č. j. S-KHSHK 29601/2013/2/HOK.HK/No. Přesto dospělo Ministerstvo zdravotnictví po posouzení věci k závěru, že uvedené stanovisko Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje je správné a jako takové je potvrdilo. Ovšem s tím, že projektová dokumentace stavby bude obsahovat akustickou studii, která vyhodnotí všechny zdroje hluku umístěné v areálu stavby, a v případě překročení požadovaných hygienických limitů by byla přijata účinná protihluková opatření. Anebo, dodává krajský soud, by nebylo možno stavební záměr povolit. Otázka namítaného hluku tak byla posouzena příslušnými orgány ochrany veřejného zdraví (Krajskou hygienickou stanicí Královéhradeckého kraje a Ministerstvem zdravotnictví – viz § 77 odst. 1, § 80 odst. 1 písm. a/ a b/ a § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ zák. č. 258/2000 Sb.), přičemž z jejich strany nebyly shledány důvody, jež by měly vyhovění stavebnímu záměru bránit. Totéž lze pak konstatovat i z hlediska zájmů chráněných zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (námitky týkající se uspořádání a provozu na pozemních komunikacích v místě), neboť Magistrát města Hradec Králové podle § 40 odst. 4 písm. d/ zák. č. 13/1997 Sb. uplatňuje závazné stanovisko v územním řízení z hlediska řešení místních a účelových komunikací a Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, přezkoumává v případech stanovených v § 149 odst. 4 správního řádu (odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska) jeho správnost. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že platnost závazného stanoviska Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, k projednávanému stavebnímu záměru, jež bylo vydáno dne 22. října 2010 pod č. j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, potvrdil tentýž orgán opatřením ze dne 24. 7. 2014. Uvedl v něm, že závazné stanovisko je stále použitelné, neboť požadavky na ochranu veřejných zájmů se v čase od jeho vydání nezměnily. K tomu lze přičinit poznámku, že je-li platnost rozhodnutí o umístění stavby stanovena na 2 roky, tak v souladu se zásadou rozumnosti by ani závazné stanovisko vydané v souvislosti s ním nemělo mít platnost delší než 2 roky. Tedy by bylo jistě správnější, pokud by odbor dopravy Magistrátu města Hradec Králové vydal nové závazné stanovisko. Dospěl-li však k uvedenému závěru, nepovažuje krajský soud tento postup po formální stránce sice za náležitý, nicméně po materiální stránce v něm neshledal takovou vadu, aby z ní mohl vyvodit žalobci navrhované závěry. Vždyť zmiňované opatření odboru dopravy Magistrátu města Hradec Králové ze dne 24. 7. 2014 je ve své podstatě novým závazným stanoviskem k věci. Jinými slovy, pokud by měl krajský soud vésti uvedený správní orgán k nápravě, dalo by se logicky očekávat, že vydá obsahově zcela stejné závazné stanovisko jako dne 22. 10. 2010, jen s aktuálním datem. Takový postup by byl přehnaným formalismem. Věcnou správnost náhledu odboru dopravy Magistrátu města Hradec Králové na daný stavební záměr z pohledu zákona o pozemních komunikacích č 13/1997 Sb., tedy závazného stanoviska ze dne 22. října 2010 pod č. j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, potvrdil v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, a to opatřením ze dne 25. srpna 2014. Rovněž z jeho obsahu je zřejmé, že přitom vzal v úvahu v odvolacím řízení namítané skutečnosti, přičemž se v odůvodnění tohoto opatření vypořádal s námitkami ohledně zvýšení dopravní zátěže, nekonkrétnosti a vágnosti závazného stanoviska vydaného odborem dopravy Magistrátu města Hradec Králové a snížení průjezdnosti komunikací. Námitky mající základ v závazných stanoviscích vydaných na základě zákona o ochraně veřejného zdraví a zákona o pozemních komunikacích, byly tedy shledány příslušnými orgány neoprávněnými, přičemž jejich obsah byl závazný pro výrokové části správních rozhodnutí, tedy jak územního rozhodnutí, tak žalovaného rozhodnutí. Jinými slovy, správnímu orgánu, který vede řízení a vydává rozhodnutí, nezbývá nic jiného, než obsah závazného stanoviska do výrokové části rozhodnutí přejmout. K otázce chvíle, okamžiku, do kterého je nutno v povolovacím řízení, vedeném podle stavebního zákona (územním či stavebním) vyřešit ochranu veřejného zdraví před nepříznivými účinky hluku ze staveb, krajský soud předně uvádí, že žalobci nesnesli jediný přesvědčivý důkaz o tom, že by tomu tak muselo být již v územním řízení. Ostatně ani nemohli, neboť takovémuto tvrzení právní úprava neodpovídá. Jejich odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu na tom nemohly nic změnit. Z citace předestřené žalobci z jeho rozsudku ze dne 22. května 2008, sp. zn. 1 As 21/2008, že „Smysl územního řízení je odlišný od smyslu stavebního řízení. V prvém případě se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území…“), totiž nic takového neplyne. A že v územním řízení je předmět řízení jiný, než ve stavebním řízení, to plyne již z rozdílných názvů a účelů těchto řízení. Z uvedeného rozsudku neplyne, že by musela být otázka hluku vyřešena již v územním řízení, když ve věci přezkoumávané Nejvyšším správním soudem šlo o výšku stavby, jejíž vyřešení samozřejmě patří do územního a nikoliv stavebního řízení. Nevyplývá to ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, respektive výňatku z něho, že „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že posuzování imisních limitů znečištění ovzduší a nejvyšších přípustných hodnot hluku stanovených příslušnými prováděcími předpisy má své místo především v územním řízení v rámci realizace konkrétního záměru.“ Odkazují-li však sami žalobci na formulaci „především v územním řízení“, pak z ní plyne, že je to možné i v jiném řízení. Nic konkrétního k věci nepřináší ani žalobci zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011-246, na který je pouze odkazováno. Z povahy územního rozhodnutí je oproti tvrzení žalobců zřejmé, že územní řízení není řízením, v němž musí být otázka hluku souvisejícího se stavebním záměrem vyřešena. A to již jen z toho prostého důvodu, že územním rozhodnutím se schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby – viz § 92 odst. 1 stavebního zákona. Dalo by se říci, že je to jen rozhodnutí „na půl cesty“, dokument, veřejný příslib, že daný stavební záměr je v území možný při splnění podmínek, které jsou v něm stanoveny. A bude teprve na žadateli, stavebníkovi, jak se s nimi, stanovenými limity a požadavky, v náležitostech žádosti o stavební povolení vypořádá. Ostatně, nezná-li stavebník před zahájením územního řízení jeho výsledek, nebude např. již dopředu kalkulovat, natož objednávat a předvádět to či ono technické zařízení, nehledě na to, že se i jeho úroveň mění, takže do doby podání případné žádosti o vydání stavebního povolení mohou být na trhu kvalitativně zcela jiné výrobky. Krom toho jde v případě územního rozhodnutí stále jen a jen o záměr stavebníka, ideu, od níž může ještě z různých důvodů ustoupit. Tento stav ostatně berou v úvahu i prováděcí předpisy ke stavebnímu zákonu – viz vyhl. č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, podle jejíž přílohy č. 1, stanovící mimo jiné rozsah a obsah projektové dokumentace k žádosti o stavební povolení, musí dokumentace mimo jiné obsahovat řešení vlivu stavby na životní prostředí a jeho ochrany, vlivu stavby na okolní pozemky a stavby, ochrany okolí stavby před negativními účinky provádění stavby a po jejím dokončení, resp. její minimalizace a řešení ochrany proti hluku a ochrany zdraví. Pokud by, jak tvrdí žalobci, musela být otázka hluku spojená se zamýšleným stavebním záměrem vyřešena již v územním řízení, pak by uvedené náležitosti projektové dokumentace, kterou musí stavebník předložit spolu se žádostí o povolení stavby stavebnímu úřadu, byly zcela zbytečné. Přestože se žalobci v náhledu na uvedenou otázku mýlí, bez ochrany před jimi tvrzenými účinky hluku nezůstanou ani ve stavebním řízení. Právě jeho podkladem bude i jimi dovolávaná hluková studie, a to k výslovnému požadavku ze strany orgánu ochrany veřejného zdraví. Pokud žalobci v souvislosti s odvoláváním se na judikaturu nejvyšších soudů zmiňovali ustanovení § 127 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dlužno poznamenat, že ten již v době vydání územního rozhodnutí pozbyl účinnosti. Stalo se tak ke dni 31. 12. 2013. I tak se však orgány veřejné správy zúčastněné na řízení možnými imisemi dle občanského zákoníku zabývaly, jen to formálně nezdůraznily. V novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je pamatováno na imise v § 1013 odst. 1, podle něhož se „vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“ Z dostupné judikatury Nejvyššího soudu České republiky k tomuto ustanovení lze uvést právní větu vycházející z jeho rozsudku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, která zní: „Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 ObčZ), je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Veřejnoprávní předpisy mají při posuzování, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva, pomocnou roli. Důležitým vodítkem pro posouzení, zda jde o imisi (§ 1013 odst. 1 ObčZ), je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech; jestliže však příslušný státní orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů, nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Je třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu imise. Při řešení otázky, zda provozem zařízení sloužícího průmyslové výrobě, jehož činnost je jinak v souladu s veřejným právem, je žalobce rušen relevantními imisemi, je třeba vyjít ze srovnání s jinými lokalitami, ve kterých jsou provozována obdobná zařízení; je-li v místě provozována na základě příslušných povolení průmyslová výroba, nelze míru rušení srovnávat s místy, kde taková výroba provozována není.“ Z uvedeného je zřejmé, že závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví je významné i pro posouzení závažnosti imise hluku (ale i dalších) z hlediska soukromého práva. Důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností leží ovšem na tom účastníkovi řízení, který jejich existenci tvrdí. Tvrzení žalobců ohledně hluku byla pouhými spekulacemi. Vzhledem k opatřeným kladným závazným stanoviskům rozhodně nelze mít za to, že by v uvedených otázkách vycházely správní orgány z nedostatečných podkladů a neúplně zjištěného skutkového stavu. V poslední ze žalobních námitek žalobci namítali, že ačkoliv bylo v odvoláních podrobně popsáno, v čem je spatřováno zásadní narušení architektonického a urbanistického rázu dané lokality, žalovaný k těmto námitkám pouze uvedl, že „vnímání kvalitní architektury a urbanismu je zcela subjektivní záležitostí“ a že vyhodnocení této otázky náleží stavebnímu úřadu, nikoliv účastníkům řízení a jejich představám o uspořádání území. Krajský soud však o tom, že závěry o úrovni urbanismu a architektuře navrhovaných staveb, respektive o krasocitu jejich posuzovatelů, jsou do značné míry závislé na uvážení stavebního úřadu a nikoliv účastníků řízení, tedy na subjektivním faktoru, nemá sebemenších pochyb. Ostatně svědčí o tom i všeobecně známé rozporuplné diskuze jinak renomovaných architektů např. ke stavbě bývalého Federálního shromáždění u budovy Národního muzea v Praze nebo k tzv. Kaplického knihovně. A je to také stavební úřad, který rozhoduje o povolení staveb, nikoliv stanoviska či názory účastníků řízení. Jinou otázkou samozřejmě je, jak se stavební úřad vypořádal s uplatněnými námitkami tohoto typu v daném územním řízení. Zde musí krajský soud připomenout, co již uvedl vpředu, že povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí neznamená vypořádat se s každou námitkou, skutečností či argumentem účastníků řízení, že rozsah jejich vypořádání záleží na konkrétním případu. A že není porušením práva na spravedlivý proces, pakliže rozhodující orgán postaví proti vzneseným námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží správnost jeho závěrů. Tak se stalo i v dané věci, když se stavební úřad vypořádal s námitkami o narušení architektonického rázu takto: „Dle platného územního plánu je patrné, že budova č. p. 550 se nachází ve funkčních plochách „čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby“ a rodinné domy namítajících ve funkčních plochách „čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby“. Komunikace mezi těmito objekty tedy vytváří hranici mezi dvěma funkčními plochami. Zpracovatel územního plánu tady jasně vyjádřil rozhraní charakteru zástavby vícepodlažní a nízkopodlažní. „Vyčnívání“ upravované stavby o jedno podlaží (3. NP) a ještě o ustupující ochoz, je názorným průpisem platného územního plánu do území. Severovýchodně navazující stávající obytné a školské stavby dosahují výškové úrovně čtyř a pěti podlaží. Předmětná nástavba školy vytváří vhodný přechod mezi výškou rodinných domů a výškou i rozsahem bloků sídlištní zástavby. V měřítku sídlištní zástavby i řadové zástavby RD tak z architektonického a urbanistického hlediska nepochybně nedochází realizací navržené přístavby a nástavby k výrazné změně charakteru dané lokality. Stavba zcela zapadá do kontextu okolí. Stavba se ani po navrhované úpravě tvarově i použitými prvky nebude výrazně odlišovat od charakteru zástavby v nejbližším okolí. Navržená úprava budovy nemá žádný vliv na navazující výsadby v lesoparku. Sadové úpravy vlastního pozemku stavby, které nevyžadují žádné povolení stavebního úřadu, projdou během realizace úpravou vedoucí ke zvýšení estetického účinku zeleně. Umístění stavby se nepříčí společenským zájmům, tedy ani ochraně práv jednotlivců, a je v souladu s koncepcí rozvoje města, tedy s platnou územně plánovací dokumentací. To je rozhodující skutečnost pro umísťování a prostorové uspořádání všech staveb obecně. Názor jednotlivců na tyto otázky může být v konkrétních věcech jiný. Urbanistické řešení daného území není "nekvalitní" pouze proto, že zamýšlená stavba bude o jedno podlaží vyšší než rodinný dům namítajícího a další řadové rodinné domy v lokalitě jižním směrem od navrhované stavby.“ Žalovaný měl odůvodnění námitek týkajících se tvrzeného zásahu do architektonického rázu, jak se s nimi vypořádal stavební úřad, za úplné a správné, proto je v celém rozsahu převzal i do žalovaného rozhodnutí. Tím dal tuto skutečnost jasně najevo. Krajský soud k tomu dodává, že má důvody správního uvážení o těchto námitkách za logické, nepřekračující zákonem stanovené meze, a ani v náznaku z ničeho nevyplývá, že by bylo zneužito. Jinými slovy, i kdyby se žalobcům nedostalo řádného odůvodnění právě jejich námitek, z odůvodnění územního rozhodnutí je zřejmé, že se stavební úřad otázkami architektonického a urbanistického rázu lokality, v souvislosti s projednávaným stavebním záměrem, zabýval a jeho nenarušení pečlivě zkoumal a odůvodnil. Včetně podlažnosti staveb v daném území, což byl jeden z hlavních argumentů žalobců. V průběhu územního řízení však nevyvstalo nic, z čehož by se dalo usuzovat, že by realizací záměru mělo dojít k narušení charakteru dané lokality. Pokud se žalobci dovolávali rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 16/2009-115, konkrétně citace v něm, že: „Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že žalobci (pozn. účastníci územního řízení) měli právo zásah do architektonických charakteristik dané zástavby namítat a žalovaný byl povinen ve smyslu § 4 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., toto architektonické hledisko hodnotit a vypořádat se s námitkami žalobců“, krajský soud jeho obsah nijak nezpochybňuje (viz výše). Jde ovšem znovu o obecné citace a proklamace nic nevypovídající o tom, jak toto žalobní tvrzení, jakož i další, souvisí s dotčením práv žalobců. Co jim přineslo negativního vedle třeba i procesního pochybení. Nebo jak např. jimi zdůrazňovaný urbanistický a architektonický charakter prostředí ovlivnil pohodu bydlení (o té již bylo pojednáno vpředu) atd. Tedy i v samotném závěru žaloby jsou v ní koncipována tvrzení obecným způsobem, když je namítáno např. „to a to, že podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ……, a podle soudu Nejvyššího správního soudu zase ono, že bylo rozhodováno na základě nedostatečných podkladů atd.“, ale jasná specifikace porušení právních předpisů s tím souvisejících, včetně dopadů s tím spojených do práv žalobců, chybí. Proto i odpověď krajského soudu na ně odpovídá jejich obecnosti. Skutečnost, že se v daném území 25 let nic nedělo, že jde po tu dobu o stabilizované území rodinného bydlení, ještě neznamená, že by to mělo být danému záměru na překážku, je-li v souladu s platným územním plánem. Do rodinné zástavby ostatně stavební záměr přímo vůbec nezasahuje, neboť je v sousední ploše využívané v širokém rozsahu pro školství. Konstatoval-li stavební úřad, že „v dané lokalitě se nenacházejí žádné významné urbanistické a architektonické hodnoty, které by vyžadovaly zvláštní ochranu. Nejedná se o území s významnými archeologickými nálezy. Architektonická a urbanistická hodnota území bude zachována“, nejedná se o žádné vágní odůvodnění, takto prostě je. I po případné realizaci daného záměru však zůstane daná lokalita v porovnání s ostatními částmi Moravského Předměstí relativně nedotčená (stačí např. srovnání se zástavbou rodinných domů podél Benešovy třídy či ulice Milady Horákové, což je již v těsné blízkosti rodinných domů žalobců). Pokud pak stavební úřad odmítl požadavek žalobců na zpracování nezávislé urbanisticko - architektonické studie, ať již z jakýchkoliv důvodů, ve výsledku považuje krajský soud takovýto postup za zcela logický. Takovýto podklad je na místě snad jedině v případě silně exponovaných lokalit, s mnoha zájmy na zachování koloritu území, přičemž daná lokalita je zcela běžná a ničím výjimečná okrajová část území města zastavěná rodinnými domy, navazující na postupně se zvyšující běžnou městskou zástavbu. Pro takovéto hodnocení není třeba žádných speciálních odborných znalostí a jako k takové lokalitě také správní orgány zúčastněné na řízení přistupovaly, jak je zřejmé z obsahů odůvodnění jejich rozhodnutí. Žalobci mají jistě právo zpochybňovat závěry stavebního úřadu i ohledně architektonických a urbanistických důsledků stavebního záměru, což také učinili, je to však vždy stavební úřad, jemuž přísluší o takových otázkách rozhodnout. V přezkoumávané věci ovšem stavební úřad nevyhodnotil požadovanou změnu stavby č. p. 550 jako změnu, která by mohla negativně zasáhnout do urbanistiky daného místa. Jde o stavbu typickou pro dané prostředí, ničím významným se nevymykající, ať již hmotou, stavební konstrukcí nebo výškou. Všechny tyto skutečnosti plynou z obsahu správního spisu a znalosti místa stavebním úřadem. Dalších podkladů nebylo třeba, a proto musel krajský soud odmítnout jako neopodstatněné rovněž námitky, že bez zmiňované studie nemohl být náležitě zjištěn skutkový stav věci, a že je proto i z tohoto pohledu územní rozhodnutí nepřezkoumatelné. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani opět obecný odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 7 As 17/2010-102. Vzhledem k výše uvedenému proto krajský soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, a proto ji ve výroku I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V. Náklady řízení Žalobci nebyli úspěšní ve věci, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení, a pokud jde o žalovaného, nebylo zjištěno, že by mu nějaké náklady řízení vznikly (viz § 60 odst. 1 s. ř. s.). Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které by ji vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Žádné takové náklady osobám zúčastněným na řízení nevznikly (viz výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení