30 A 100/2015 - 53

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: JUDr. F. K., nar. ..., trvalým pobytem K. 118, P. 9, PSČ ..., zast. Mgr. Petrou Kučerovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, PSČ 186 00, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, PSČ 500 03, za účasti Ředitelství silnic a dálnic České republiky, státní příspěvková organizace, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, PSČ 140 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2015, č. j. 20912/DS/2015-3-Ma, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 11. 9. 2015 se žalobce domáhal v řízení podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení č. 72/2015 Městského úřadu Jaroměř ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. VÝST- 378/2014, č. j. PDMUJA 17462/2015, a toto potvrzeno. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím zastavil Městský úřad Jaroměř podle § 66 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, vyvlastňovací řízení vedené ohledně pozemkové parcely č. 475/61 v kat. území Hořenice, okres Náchod. K zastavení vyvlastňovacího řízení došlo z důvodu zpětvzetí žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2015, č. j. 20912/DS/2015-3-Ma, včas podanou žalobou, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem. Tvrdil, že byl žalovaným rozhodnutím, které má za nezákonné, zkrácen na svých právech, neboť a/ bylo vydáno podjatými pracovníky odvolacího správního orgánu a potvrdilo rozhodnutí vydané podjatými pracovníky správního orgánu I. stupně, b/ bylo vydáno opožděně a bez uvedení všech relevantních důvodů pro zastavení řízení, c/ nepřiznalo žalobci právo na náhradu nákladů vyvlastňovacího řízení. Jednotlivé žalobní body poté žalobce podrobněji rozvedl. Zdůraznil, že jak prvoinstanční správní rozhodnutí, tak rozhodnutí žalovaného, byla vydána podjatými pracovníky, neboť v průběhu vyvlastňovacího řízení vznesl námitku podjatosti, o které nebylo nikdy rozhodnuto. Brojil přitom proti závěru Ministerstva pro místní rozvoj k dané věci. Namítanou podjatost žalobce spojoval s údajným sepětím správních orgánů a Ředitelství silnic a dálnic ČR, jak o tom „výslovně hovořil hejtman kraje na tiskové konferenci, která k tomuto tématu byla svolána, a právě o této konferenci referoval inkriminovaný článek, jenž žalobce označil jako důkaz. Hovořil-li v něm hejtman KHK o fungující spolupráci správních orgánů s ŘSD-ČR při vyvlastňování pozemků soukromým osobám, je zřejmé, že se nejednalo o náhodné přeřeknutí, ale o prezentaci výsledků práce hejtmana, jím označených správních orgánů a pracovníků ŘSD.“ Žalobce dále namítal, že vyvlastňovací řízení nebylo řádně zahájeno, neboť má vážné pochybnosti o tom, zda obchodní společnost Pragoprojekt, a. s., vůbec byla oprávněna jménem Ředitelství silnic a dálnic České republiky jednat, tedy i podat žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení. Podle žalobce nebyly naplněny podmínky pro zahájení řízení o vyvlastnění ani tím, že nebyl předložen řádný znalecký posudek k návrhu na uzavření dohody o převodu vlastnických práv k předmětnému pozemku (zde šlo v podstatě o výši ceny za 1 m2 pozemku, respektive náhrady za něj při vyvlastnění). Uvedený okruh námitek lze zastřešit žalobcovým závěrem, že „pokud by správní orgány postupovaly správně a zabývaly se tím, zda žádost o vyvlastnění splňovala všechny náležitosti řádného návrhu (bez něhož nebylo lze řízení zahájit), neměl správní orgán v řízení pokračovat a měl ihned řízení zastavit, a to pro nedostatek podmínek řízení.“ V posledním ze žalobních bodů žalobce namítal, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů vyvlastňovacího řízení, když podle „ustanovení § 141 odst. 11 správního řádu ve sporném řízení přizná správní orgán účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl“ a podle „ustanovení § 23 odstavec 4 zák. č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, zastaví-li vyvlastňovací úřad vyvlastňovací řízení z důvodu zpětvzetí žádosti, je vyvlastnitel povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která mu vznikla v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak.“ Podle žalobce tak správní orgány obou stupňů porušily jeho právo na rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení, vzniklých mu ve vyvlastňovacím řízení za právní zastoupení advokátkou. A žalobce pokračoval, že: „Správní orgán I. stupně o požadavku žalobce na náhradu nákladů řízení, která byla řádně vyúčtována a doložena, vůbec nerozhodl a své rozhodnutí ani neodůvodnil vyjma toho, že řízení označil za „bezesporu nesporné“. Z této argumentace správního orgánu plyne, že vyvlastňovací řízení mlčky označil za řízení, v němž se podle správního řádu o náhradě nákladů řízení nerozhoduje (§ 141 odst. 11 správního řádu). Jeho závěry aproboval odvolací orgán, který je však doplnil tím, že vyvlastňovací řízení je řízením občanskoprávním, ale nikoliv řízením o sporu, ale o tzv. „jiné věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů“. Uvedené názory správních orgánů, a to přes jejich obsáhlost, nejsou přesvědčivé. Ze skutečnosti, že autoři komentářů ke správnímu řádu dosud mezi výčet správních řízení nezařadili řízení o vyvlastnění, nelze dovodit, že se jedná o řízení nesporné, tím méně o řízení „o jiné věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů“. Je pravdou, že zákonodárce, soudy i odborná literatura nejsou nikterak jednotné v názoru na povahu řízení o vyvlastnění, a to z hlediska otázky, zda se jedná o věc veřejnoprávní, či soukromoprávní. Vždy však byly zajedno, že věc týkající se náhrady za vyvlastnění je soukromoprávní věcí (sporem), který je oprávněn řešit ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. správní orgán, a rozhodnutí správního orgánu v této věci se přezkoumává v řízení podle části páté o. s. ř. Žalobce je tak přesvědčen o tom, že vyvlastňovací řízení, v němž byl řešen nejen spor o naplnění podmínek pro vyvlastnění, ale i o náhradu za vyvlastnění, je sporem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů, neboť jeho předmětem jsou protikladné vlastnické a majetkové zájmy účastníků, tedy spor o právo. Oproti tomu za řízení o jiných věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů se považují ta řízení, která se netýkají kontradiktorních vztahů účastníků. Žalobce má tak za to, že povinností správních orgánů bylo, a to již jen na základě výše citovaného ustanovení § 141odst. 11 spr. řádu, rozhodnout o nákladech řízení, a to dle principu zavinění na zastavení řízení. Je-li správní orgán povolán k rozhodování o soukromoprávním sporu, je zřejmé, že jeho rozhodování se v zásadě nemá lišit od toho, jak rozhodují soudy. Povinnost soudů rozhodnout o nákladech řízení, které bylo zastaveno, ať již sporného či nesporného, je přitom obligatorní (viz § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 o. s. ř. ). Nadto je třeba poukázat na zvláštní ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, které je zařazeno v části zákona nazvané „Přerušení a zastavení řízení“, jež stanoví právo vyvlastňovaného na náhradu škody a jiné újmy v případě, je-li řízení zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Zákonodárce jistě neměl na mysli, aby v případě, že je proti vyvlastňovanému zbytečně zahájeno vyvlastňovací řízení, které muselo být nikoli pro chování vyvlastňovaného zastaveno, se vyvlastňovaný následně musel domáhat náhrady nákladů řízení v jiném (dalším) řízení, když zásady pro rozhodování o nákladech řízení upravuje přímo správní řád.“ Vzhledem k uvedenému žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. VÝST-378/2014, č.j. PDMUJA 17462/2015, jež mu předcházelo. Zároveň navrhoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 30. 9. 2015. K námitce podjatosti pracovníků správních orgánů a žalobcově zmínce o Ministerstvu pro místní rozvoj uvedl, že dne 10. 3. 2015 obdržel přípis tohoto ústředního správního orgánu (čj. MMR-2893/2015-83/225 ze dne 06. 03. 2015), v němž se mimo jiné uvádí: „Ve vyvlastňovacím řízení toto takzvané systémové riziko podjatosti ovšem předvídá a zároveň eliminuje § 16 odst. 3 až 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). … V daném případě nejsou dány důvody k postupu podle § 16 odst. 3, respektive odst. 5, zákona o vyvlastnění, neboť vyvlastnitelem, vyvlastňovaným ani jiným účastníkem vyvlastňovacího řízení nejsou ani město Jaroměř, jehož orgán je příslušným vyvlastňovacím úřadem, ani Královéhradecký kraj, jehož orgán je příslušným odvolacím správním orgánem. … Ministerstvo považuje za potřebné zopakovat znovu, že v daném případě pro delegaci věci jinému vyvlastňovacímu úřadu a jinému odvolacímu správnímu orgánu z důvodu systémové podjatosti, jak se vyvlastňovaný uplatňovanými námitkami domáhal, nejsou splněny zákonné předpoklady podle § 16 odst. 3 a 5 zákona o vyvlastnění.“ Tímto byly dle žalovaného přezkoumány Ministerstvem pro místní rozvoj žalobcovy námitky podjatosti, a to osobou, jejíž podjatost nenamítal. Stalo se tak formou přípisu. Krom toho § 14 odst. 2 správního řádu uvádí, že se k námitce podjatosti nepřihlédne, pokud ji mohl účastník řízení uplatnit dříve a neučinil tak. Z čl. 14 spisu správního orgánu prvního stupně je patrné, že žalobce se s obsahem spisu prokazatelně seznámil dne 11. 6. 2014, avšak námitku podjatosti uplatnil až o roku později. O tom, který subjekt je správním orgánem prvního stupně, jakož i tom, kdo mu je nadřízen, přitom bezpochyby věděl, resp. vědět měl a mohl, stejně jako o tom, že stavba dálnice protínající kraj z logiky věci vyvolá zájem místních politiků. Dle žalovaného tedy žalobce nevznesl námitku podjatosti bezodkladně a v důsledku toho pozbyl právního nároku na to, aby bylo v této věci vydáno usnesení, přesto k věcnému přezkumu jím uváděných důvodů podjatosti došlo. Žalovaný pokračoval, že je výlučnou věcí správních orgánů, aby posoudily, zda je žádost způsobilá iniciovat zahájení správního řízení a zda jsou splněny podmínky pro jeho vedení. Pokud by snad dané správní řízení dospělo do fáze, že by bylo vydáno meritorní rozhodnutí, pak by bylo jistě povinností správních orgánů na uvedené námitky účastníka řízení reagovat v odůvodnění. Pokud však sám žadatel, jenž inicioval zahájení tohoto správního řízení, vzal žádost zpět, nebylo za takového procesního stavu důvodné vypořádávat námitku žalobce spočívající v uvedeném. Je- li totiž vzata žádost zpět, měl by se v souladu se zásadou procesní ekonomie správní orgán vedoucí řízení zabývat toliko zodpovězením otázky, zda je tento úkon způsobilý iniciovat zastavení správního řízení. Přezkum jakýchkoli dalších otázek (námitek) přitom pozbýval smyslu, neboť jejich vyhodnocení nemohlo ovlivnit to, zda bylo v řízení z důvodu podaného zpětvzetí žádosti pokračováno, či nikoli. K otázce povahy vyvlastňovacího řízení žalovaný odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí s tím, že vyvlastňovací řízení sporným řízením není. Navrhoval žalobu zamítnout. Na vyjádření žalovaného k žalobě reagovala ještě zástupkyně žalobce replikou ze dne 19. 10. 2015. Podáním ze dne 27. 11. 2015 se k žalobě vyjádřila i osoba zúčastněná na řízení, a to prostřednictvím pracovnice Mgr. Kateřiny Sýkorové, na základě pověření podepsaného generálním ředitelem Ředitelství silnic a dálnic ČR Ing. Janem Kroupou. Osoba zúčastněná na řízení mimo jiné uvedla, že obchodní společnost PRAGOPROJEKT, a.s., vystupovala ve vyvlastňovacím řízení jako její zástupkyně a její činnost měla za relevantní. Navrhovala žalobu zamítnout. Rovněž toto vyjádření žalobce replikoval podáním ze dne 4. 1. 2016, v němž v podstatě setrval na dosavadních žalobních bodech. Rozšířil je v zásadě o polemiku ohledně ceny pozemků určených pro výstavbu dálnic. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s.ř.s., a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce i žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřili. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci řízení ve výzvě poučeni. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby je rozhodnutí vydané v rámci vyvlastňovacího řízení, přičemž žaloby týkající se rozhodnutí správních orgánů ve věci vyvlastnění mají být projednávány v řízení podle části páté občanského soudního řádu (viz § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění), krajský soud musel předně zodpovědět otázku, zda daná věc vůbec spadá do pravomoci správních soudů. Dospěl přitom k závěru, že ano, když žalované rozhodnutí o zastavení řízení je procesním rozhodnutím, a nikoliv rozhodnutím meritorním, kterým by správní orgán rozhodl věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů. O věci rozhodnuté meritorně by v případě žaloby podané některým z účastníků následně rozhodoval soud v řízení podle části páté o. s. ř. (srov. např. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21, č. 2499/2012 Sb. NSS), což ovšem není tento případ. Podle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel vzal svou žádost zpět. Tak se v daném případě nepochybně stalo, a to podáními žadatele o vyvlastnění (vyvlastnitele) ze dne 22. 4. 2015 (viz č.l. 35 správního spisu Městského úřadu Jaroměř) a ze dne 10. 6. 2015 (viz č.l. 38 správního spisu Městského úřadu Jaroměř). Vzhledem k těmto skutečnostem také Městský úřad Jaroměř vyvlastňovací řízení zastavil, přičemž vycházel ze závěru, že vyvlastňovací řízení není řízením sporným ve smyslu § 141 správního řádu. Jak je uvedeno v žalobě na straně třetí, žalobce sice souhlasí se zastavením řízení, avšak z jiných přednostních důvodů, než pro zpětvzetí návrhu. K námitce podjatosti třeba předně uvést, že tento právní institut je zárukou toho, aby z projednávání a rozhodování věcí byly vyloučeny osoby, u kterých by se dalo vzhledem k jejich poměru k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybovat o jejich nepodjatosti a tím potažmo i o správnosti a zákonnosti rozhodnutí vydaného takovou osobou. Uplatní-li v proto v průběhu řízení některý z účastníků řízení námitku podjatosti směřující vůči oprávněné úřední osobě, která je vede, je třeba o ní rozhodnout postupem dle § 14 správního řádu. Jinak by bylo rozhodnutí ve věci zatíženo těžkou procesní vadou. K tomu ovšem nemůže dojít v případě rozhodnutí o zastavení řízení v situaci, kdy vzal žadatel žádost o vydání meritorního rozhodnutí zpět při splnění podmínek stanovených pro to správním řádem, pročež bylo řízení zastaveno. Tak jako k tomu došlo v přezkoumávané věci, kdy podjatou ani nepodjatou úřední osobou nemohlo být rozhodnuto jinak, než o zastavení vyvlastňovacího řízení. To proto, že podle § 45 odst. 4 správního řádu žadatel může zúžit předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět do doby vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Zastavení řízení nebránilo ani ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož ve sporném řízení správní orgán řízení nezastaví, pokud se zpětvzetím odpůrce z vážných důvodů nesouhlasí. Zde sice žalobce v žalobě namítal, že předmětné vyvlastňovací řízení bylo řízením sporným, správní orgány však jeho závěry nesdílely a nesdílí je ani krajský soud. Žalovaný se touto otázkou velmi podrobně zabýval v odůvodnění žalovaného rozhodnutí od strany třetí až na stranu sedmou. Po jejím úvodním teoretickém rozboru k ní uvedl mimo jiné následující: „Pokud budou tyto obecné závěry aplikovány na vyvlastňovací řízení, pak se bude mít věc následovně. Předmětem úpravy z. č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, v pl. znění je a) odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě a přechod vlastnického práva nebo nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, b) poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě, zrušení odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě a navrácení těchto práv jejich dosavadnímu nositeli. Paragraf 18 tohoto zákona pak upravuje náležitosti žádosti o vyvlastnění, přičemž dle ust. § 2 písm. a) tohoto zákona se pro účely zákona o vyvlastnění vyvlastněním rozumí: „odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem,“. Elementární a obecnou podmínku pro možnost vyvlastnění pak stanovuje ust. § 3 odst. 1) zákona o vyvlastnění: „Vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.“ Správní orgán je přitom ve vyvlastňovacím řízení povinen zkoumat naplnění podmínek pro vedení řízení a naplnění podmínek pro to, aby žádosti vyhověl. To, že se nepodaří ve věci uzavřít dohodu mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným však ještě neznamená, že byl takovýto stav navozen v důsledku jejich sporu (mohlo se tak stát z důvodu, že osoba vyvlastňovaného není známa či nereaguje na návrhy vyvlastnitele apod.). I kdyby však v důsledku sporu navozen byl, neznamená takováto situace, že je správní orgán povolán tento spor meritorně řešit – správní orgán pouze zkoumá, zda byl učiněn zákonem stanovený pokus o dohodu účastníků řízení a pokud dojde k závěru, že ano, vede správní řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o vyvlastnění, tedy o odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu a jeho přechodu se stanovením odpovídající náhrady. Takovéto rozhodnutí ovšem nelze považovat za rozhodnutí sporu a to z důvodů výše uvedených. Pokud má tedy KÚ KHK reagovat na jednotlivé shora uvedené odvolací body, pak je nucen konstatovat, že se do značné míry ztotožňuje s uvedeným stanoviskem MÚ Jaroměř, nicméně k věci sám uvádí: Ad a) To, zda může být správní řízení zahájeno jen na základě žádosti, je nedostatečným kritériem pro závěr, že je dané správní řízení správním řízením sporným, neboť existují stovky možných typů žádostí, v nichž není žádáno po správních orgánech rozhodnutí sporu, ale např. posouzení otázky existence práva, přičemž jeho existence není (resp. nemusí být) sporná mezi účastníky, avšak jeho existence nebyla dosud prokázána (správní řízení podle ust. § 142 odst. 1) správního řádu), či již zmíněné stavební řízení. Ad b) Ani tato skutečnost není nedostatečným kritériem pro závěr, že je dané správní řízení správním řízením sporným, neboť i v nesporných řízeních je ze zákona zpravidla určeno, jaké podmínky musí žádost splňovat, aby jí vůbec bylo možné vyhovět. Příklad viz výše. Ad c) Ani tato skutečnost není nedostatečným kritériem pro závěr, že je dané správní řízení správním řízením sporným, neboť v každém správním řízení o žádosti je to pouze a jen žadatel, kdo vymezuje předmět (tj. „mantinely“) tohoto správního řízení; § 24 zákona o vyvlastnění nelze považovat za speciální vůči ust. § 45 odst. 4) správního řádu, neboť otázku zpětvzetí jednak vůbec neupravuje a rovněž nelze takový závěr dovodit ani teleologickým výkladem, když objektivně není žádného důvodu pro to, aby vyvlastnitel nemohl vzít svůj návrh zpět (a tím tedy eliminoval možnost, že bude vyvlastňovaný na svých právech nuceně omezen rozhodnutím správního orgánu). Ad d) Ust. § 23 odst. 2) písm. b) zákona o vyvlastnění uvádí, že správní orgán zastaví vyvlastňovací řízení, pokud v jeho průběhu dojde k dohodě o získání práv k pozemku nebo stavbě potřebných k uskutečnění účelu vyvlastnění. KÚ KHK k tomuto uvádí, že jiný postup ani není možný, neboť pokud taková situace nastane, je tímto prakticky vyčerpán předmět řízení. Ani tato skutečnost není nedostatečným kritériem pro závěr, že je dané správní řízení správním řízením sporným, neboť i z pohledu správního řádu zvláštní právní předpisy, které upravují nesporná řízení, obsahují ustanovení řešící situace, za kterých je správní orgán povinen zastavit správní řízení. K tomu, že neuzavření dohody nemusí být důsledkem sporu účastníků, viz výše. Ad e) Ani tato skutečnost není nedostatečným kritériem pro závěr, že je dané správní řízení správním řízením sporným, neboť i nesporná řízení o žádostech jsou ovládána zásadou, že je to primárně žadatel, kdo disponuje s žádostí, jak pokud jde o otázku, zda vůbec dojde k jejímu podání, jaký bude předmět správního řízení, tak i pokud jde o otázku, zda v jeho průběhu nebude žádost vzata zpět. Příklady viz výše uvedená řízení. Ad f) Ani tato skutečnost není nedostatečným kritériem pro závěr, že je dané správní řízení správním řízením sporným, neboť dispoziční zásada pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků se uplatní nejen ve správních řízeních sporných i nesporných zahajovaných na základě žádosti, ale i ve správních řízeních zahajovaných z moci úřední. 2) Odvolatel odkazuje na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 14. 09. 2009, č.j. Konf. 9/2009-4. Uvádí, že v tomto: „…bylo jednoznačně vyjádřeno, že dané vyvlastňovací řízení je řízením, v němž správní orgán rozhoduje o sporu nebo o jiné věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Režim tohoto řízení je proto upraven v ustanovení § 141 spr. ř.“ V této souvislosti uvádí, pro správní orgány je toto rozhodnutí závazné na základě ust. § 5 odst. 5) z.č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v pl. znění. Ve stanovisku k odvolání k tomuto MÚ Jaroměř uvedl, že o povaze vyvlastňovacího řízení tento senát tímto rozsudkem nerozhodoval, ale rozhodoval kompetenční spor mezi dvěma senáty Krajského soudu v Brně. KÚ KHK k tomuto uvádí, že k dnešnímu dni účinná právní úprava tříští příslušnost soudů v případech, kdy správní orgán rozhodne kladně o žádosti o vyvlastnění a to tak, že část rozhodnutí lze napadnout žalobou ve správním soudnictví a jinou část v občanském soudním řízení (viz ust. § 28 odst. 1) zákona o vyvlastnění). KÚ KHK se do jisté míry ztotožňuje s názorem odvolatele a to sice v tom, že vyvlastňovací řízení je řízením, v němž správní orgán rozhoduje o jiné věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů. Avšak nerozhoduje o sporu. Důvody tohoto závěru jsou vedeny výše. 3) Odvolatel se odkazuje na ust. § 141 odst. 11) správního řádu a tvrdí, že MÚ Jaroměř měl dle tohoto ustanovení rozhodnout o nákladech řízení a aplikovat též ust. § 79 odst. 6) správního řádu. Současně uvedený správní orgán údajně pochybil, když nepostupoval dle ust. § 66 odst. 1) písm. a) správního řádu. Ve stanovisku k odvolání k tomuto MÚ Jaroměř zopakoval, že správním řízení, jehož výsledkem je odvoláním napadené usnesení, nebylo řízením sporným, a proto na něj nelze aplikovat uvedená ustanovení. K aplikaci ust. § 79 odst. 6) správního řádu pak uvádí, že v daném případě absentuje subjekt, který by porušil svou povinnost. Dále je uvedeno, že správní orgán při vydání usnesení podle ust. § 66 odst. 1) písm. a) správního řádu nemůže učinit jeho součástí rozhodnutí o nákladech správního řízení. Může však rozhodnutím rozhodnout o nákladech řízení, ovšem pouze za situace, kdy je k tomu příslušný (je odkazována na ust. § 20 odst. 4) zákona o vyvlastnění). MÚ Jaroměř dále poukazuje na ust. § 23 odst. 4) zákona o vyvlastnění s tím, že na znění tohoto ustanovení účastníky řízení upozornil již v odvoláním napadeném usnesení. KÚ KHK k tomuto uvádí, že na základě toho, že vyvlastňovací řízení není řízením sporným ve smyslu ust. § 141 odst. 1) správního řádu, nelze v daném případě aplikovat ust. § 141 odst. 11) správního řádu ani větu druhou ust. § 66 odst. 1) písm. a) správního řádu uvádějící, že ve sporném řízení správní orgán řízení nezastaví, pokud se zpětvzetím odpůrce z vážných důvodů nesouhlasí.“ Krajský soud citoval tuto část žalovaného rozhodnutí zcela záměrně, neboť se se závěry v ní vyjádřenými k otázce povahy vyvlastňovacího řízení, jako řízení nesporného, plně ztotožňuje. Jinak by totiž musel jen jinými slovy říkat totéž, neboť je rovněž přesvědčen o tom, že vyvlastňovací řízení není řízením sporným. A to z toho důvodu, že v přezkoumávané věci byla předmětem správního řízení sice otázka týkající se vlastnického práva, občanskoprávní, ale správní orgán v něm nebyl povolán k tomu, a to je pro posouzení této otázky zcela zásadní, aby mezi účastníky rozhodoval spor z něho vzniklý. Žádného takového sporu ze vzájemného občanskoprávního vztahu mezi účastníky řízení nebylo, když o vlastnictví pozemku navrženého k vyvlastnění nebyly žádné pochybnosti, žádný spor. Šlo jen to, zda jsou v dané věci splněny účel a podmínky vyvlastnění. Byť bylo v přezkoumávané věci vyvlastňovací řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu, nabízel se i důvod jeho zastavení podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění. Touto možností se ale správní orgány zúčastněné na řízení nezabývaly s ohledem na formu zpětvzetí žádosti, respektive její obsah. Nevyplývá z něho totiž, že by se vyvlastnitel a vyvlastňovaný (žalobce) shodně rozhodli řešit předmět vyvlastňovacího řízení dohodou a souhlasili se zastavením vyvlastňovacího řízení právě z tohoto důvodu s odkazem na § 23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění. Žalobce nic takového ostatně nezmínil ani v odvolání, ani v žalobě. Krom toho, pokud by tomu tak bylo, pak by odvolání proti zastavení řízení z důvodu dohody dle 23 odst. 2 písm. b) téhož zákona bylo nepřípustné a žalobce by se mohl s těmito svými nároky obrátit na obecný soud. Rozhodnutí o domnělých nárocích žalobce ani nepatří s odkazem na § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění do výroku rozhodnutí o jeho zastavení. Lze tak shrnout, že pro rozhodnutí o zastavení řízení byla otázka souhlasu či nesouhlasu žalobce s ním zcela irelevantní. Po vzetí žádosti o vyvlastnění vyvlastnitelem zpět totiž nemohl zabránit zastavení řízení, stejně jako nemohl a nemůže spojovat tuto skutečnost s tvrzenými nároky na náhradu nákladů řízení. To proto, že podle § 79 odst. 3 správního řádu „Nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady“, přičemž ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, ani § 141 odst. 11 správního řádu (týká se sporného řízení), na daný případ, jak již rozvedeno výše, nedopadají. Nejednalo se o řízení sporné a k zastavení řízení došlo podle obecného ustanovení správního řádu, nikoliv zákona o vyvlastnění. Pokud pak má žalobce v uvedeném směru nějaké nároky, dlužno poznamenat, že mu nic nebránilo vyřešit si je v rámci uzavření kupní smlouvy, kterou předmětný pozemek vyvlastniteli prodal. Jde koneckonců podle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění o povinnost vyvlastnitele hradit vyvlastňovanému škodu či jinou újmu, pro což byl prostor právě při uzavírání dohody o prodeji. Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku týkající se údajného porušení podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení. K ní třeba uvést, že zákon o vyvlastnění upravuje otázku zahájení řízení v § 18 odst. 1 souladně se správním řádem. Vyvlastňovací řízení lze však zahájit jen na žádost vyvlastnitele, přičemž skutečnost, že žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti neznamená, že by podáním i neúplné žádosti nebylo zahájeno vyvlastňovací řízení. Pokud taková situace nastane (podle žalobce nastala), je pak věcí správního orgánu řešit ji postupy, které vedou k odstranění vad žádosti o zahájení správního řízení. Řízení o vyvlastnění proto bylo v projednávané věci zahájeno bez ohledu na to, zda žádost měla či neměla všechny náležitosti. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, a proto ji ve výroku I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Žalobce nebyl úspěšný ve věci, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a pokud jde o žalovaného, nebylo zjištěno, že by mu nějaké náklady řízení vznikly (viz § 60 odst. 1 s.ř.s.). Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které by ji vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Žádné takové náklady osobě zúčastněné na řízení nevznikly (viz výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení