30 A 108/2017 - 71

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: D.T.T.T., nar. …, místem pobytu …, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2017, čj. MV-43186-4/SO-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podle § 45 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), byla zamítnuta a povolení k dlouhodobému pobytu nebylo vydáno podle § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, neboť se i přes provedení pohovoru a vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti [rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 20. 1. 2017, čj. OAM-7291-36/DP-2016, ve spojení s rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 19. 5. 2017, čj. MV-43186-4/SO- 2017]. II. Žalobní body a) Správní orgán se vůbec neměl zabývat charakterem žalobčiny podnikatelské činnosti. Žalobkyně pobývá na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Vzhledem k tomuto typu pobytového oprávnění může na území bez dalšího povolení podnikat nebo vykonávat závislou práci. Přestože se žalobkyně rozvedla, až do uplynutí doby platnosti povolení pobytu za účelem sloučení či do jeho pravomocného zrušení nemá povinnost prokázat plnění jakéhokoliv jiného účelu. Žalobkyně je tak oprávněna podat žádost o změnu účelu pobytu za podmínek § 45 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tedy za podmínek specifických pro případy pobytů za účelem sloučení, avšak není povinována prokazovat účel pobytu, o který takto nově žádá. Je povinna prokázat, že je zapsána do příslušného rejstříku a že má příjmy k zajištění svého pobytu, avšak není nutné, aby účel, pro nějž žádá o nové pobytové oprávnění, plnila dříve, než této její žádosti bude vyhověno. Žalovaná se však nezabývala splněním podmínek stanovených zákonem o pobytu cizinců pro vyhovění žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za novým účelem - podnikáním, ale omezila se pouze na hodnocení výdělečné činnosti žalobkyně, kterou je však na místě hodnotit až poté, co tato výdělečná činnost bude mít zákonem stanovený charakter, tedy dle toho, za jakým účelem jí bude pravomocně povolen pobyt na území. b) Kdyby soud nepřisvědčil výše uvedené argumentaci, žalobkyně namítá, že charakter její výdělečné činnosti byl posouzen chybně. V prvé řadě však namítá porušení ust. § 89 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu, když se žalovaná naprosto nevypořádala s odvolací argumentací žalobkyně, ve které tato jasně a srozumitelně rozporovala naplnění veškerých znaků závislé práce. Žalovaná místo reakce na argumentaci o naplnění či nenaplnění znaků závislé práce naprosto nepochopitelně odvětila obecným výčtem znaků podnikání, přičemž tento výčet žádným způsobem nevztáhla na případ žalobkyně a pouze jej zakončila opět obecným tvrzením, že navíc jsou u žalobkyně naplněny znaky závislé práce. V této své argumentaci zůstala na velmi obecné rovině, nijak jednotlivé znaky nevztáhla na situaci žalobkyně, nesnažila se ani konkrétní skutkové okolnosti pod jednotlivé znaky podřadit, pouze se omezila na neodůvodněné závěry. V tomto samozřejmě lze namítat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. c) Žalobkyni navíc nezbývá než na výše zmíněné odvolací námitce trvat. Žalobkyně [?] uvedla, že v jejím případě není naplněna soustavnost, neboť smlouvy o dílo uzavírá na časově omezené období maximálně jednoho měsíce. Z toho, že je spolupráce mezi podnikatelem a firmou uspokojující pro obě strany, a proto spolu spolupracují pravidelně, nelze usuzovat, že se jedná o závislou práci. Také zde není naplněn výkon dle pokynů a kontroly zaměstnavatele. Správní orgány si pletou podřízenost a nadřízenost v pracovním poměru s pokyny objednatele díla vůči zhotoviteli (§ 2587 občanského zákoníku). Správní orgán prvního stupně zasahuje do sféry, která nespadá do jeho pravomoci a působnosti. Jedná se zde o soukromoprávní institut, který nepřísluší zkoumat správnímu orgánu. Závěr o výkonu práce jménem zaměstnavatele vyvozený z toho, že žalobkyně při podnikání používala oděv s logem firmy, pro kterou dílo provádí, je zcela absurdní. Posuzovat obsah právního úkonu a provádění díla na základě oděvu, který má zhotovitel na sobě, je přinejmenším zarážející. To, že žalobkyně prováděla dílo v rámci provozní doby, která je stanovena pro zaměstnance, také nesvědčí o vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Jedná se opět pouze o projev respektu obou stran k sjednaným smlouvám. Žalobkyně tímto projevovala pouze respekt k podnikání koncové firmy, pro kterou bylo dílo zhotoveno, a podřídila se chodu jeho podniku. Toto však správní orgán prvního stupně chybně vyhodnotil jako výkon závislé činnosti v pracovní době stanovené zaměstnavatelem. Žalobkyně provozuje svoji živnost soustavně a samostatně. Nelze usuzovat, že zde není provoz živnosti, pokud existuje v určitém období pouze jeden „odběratel“ poskytovaných služeb. Provoz živnosti je ovlivňován situací na trhu, není výjimkou, aby nastala období, kdy živnostník nemohl najít dalšího odběratele svých služeb. Proto však ještě nelze stanovit, že vykonává závislou činnost. Žalobkyně postupovala při práci samostatně, na svou odpovědnost a v souladu s modifikacemi a pokyny, které umožňuje stranám smlouvy o dílo občanský zákoník. Jednoznačným důvodem pro uzavření smlouvy o dílo bylo ze strany žalobkyně dosažení zisku. Není zde tudíž pochyb o tom, že žalobkyně naplňuje znaky živnosti tak, jak je požaduje živnostenský zákon. d) Žalobkyně dále nesouhlasí s argumentací žalované ohledně námitky nepříslušnosti k posouzení, zda se jedná o výkon závislé práce. Žalovaná tvrdí, že pokud zjistí výkon závislé a nelegální práce, není možné, aby jej ignorovala. Z tohoto důvodu byl však do správního řádu zařazen § 57, který přesně zakotvuje, jak v takovém případě postupovat, a sice že správní orgán může dát podnět k identifikování a vyřešení takové situace. Musí však vyčkat do rozhodnutí příslušného správního orgánu. V případě nelegální práce, kdy se jedná o správní delikt dle § 139 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je pak explicitně v § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu vyloučeno i jen činění si úvahy o jeho spáchání. V případě správních deliktů musí být jeho spáchání potvrzeno pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí se dle zásady in dubio pro reo musí hledět na potenciálního pachatele tohoto správního deliktu, jako by se ničeho nedopustil. Správní řízení o tomto deliktu však nebylo s žalobkyní do současného dne ani zahájeno. Správní orgán prvního stupně i žalovaná však přikročily v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu k uzurpování pravomoci, která jim nebyla svěřena. e) Další námitku pak žalobkyně směřuje proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu, neboť to, jaký je charakter výdělečné činnosti, nelze dovozovat pouze z provedeného výslechu žalobkyně. Žalobkyně se tu dovolává zejména rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2016, č.j. MV-63258-5/SO-2016, a ze dne 29. 6. 2016, č.j. MV-76243-6/SO-2016, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2014, č.j. 30 A 18/2014-80. Kromě nedostatečnosti zjištění skutkového stavu lze pak, s ohledem na uvedenou rozhodovací praxi žalované (a správních soudů), namítat též porušení § 2 odst. 4 správního řádu. f) Další pochybení žalované lze shledat v tom, že se nijak nevypořádala s námitkou týkající se domněnkových konstrukcí správního orgánu prvního stupně ohledně společnosti S & L Personalservice s.r.o. a s námitkou týkající se nevhodnosti použití § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V tomto směru žalobkyně namítá opětovné porušení § 89 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu. K druhé z těchto námitek pak žalobkyně uvádí, že se správním orgánem prvního stupně řádně spolupracovala a pokud tento měl pochybnosti o splnění podmínek, bylo jeho povinností s ohledem na § 4 odst. 2 a § 45 odst. 2 správního řádu žalobkyni o této skutečnosti poučit, vyzvat ji k další součinnosti či doložení dalších orgánů [?], či dále zjistit skutkový stav svou úřední činností a nikoliv rezignovat na svou povinnost zakotvenou v § 3 správního řádu a v případě pochybností a nejasností bez dalšího rozhodnout v neprospěch žalobkyně. g) Žalobkyně dále namítá porušení ust. § 89 a § 68 odst. 3 správního řádu, které spatřuje v naprostém ignorování jejích námitek proti nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalovanou. Žalovaná se omezila na konstatování, že v případě zamítnutí dle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není povinna přiměřenost zkoumat. S tímto žalobkyně zásadně nesouhlasí, neboť dle dikce § 174a zákona o pobytu cizinců má zkoumat přiměřenost rozhodnutí dle tohoto zákona, čímž napadané rozhodnutí bezpochyby je. I kdyby tomu tak nebylo, povinnost, aby rozhodnutí bylo přiměřené, resp. odpovídalo skutkovým okolnostem případu, vyplývá i z § 2 odst. 4 správního řádu a dále dle § 2 odst. 1 správního řádu musí být rozhodnutí správních orgánů též v souladu nejen se zákonem, ale také s mezinárodními smlouvami. Toto dále vyplývá též z čl. 10 Ústavy České republiky. Žalobkyně proto poukazuje na existenci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a její čl. 8 deklarující právo na rodinný a soukromý život. Správní orgány obou stupňů se však existencí druha žalobkyně či jejích sociálních a ekonomických vazeb zde na území nijak nezabývaly. Dále musí být správnímu orgánu známa problematická situace kolem tzv. Visa pointu, lhůt, které Ministerstvo vnitra má pro vyřízení případných žádosti o pobyt, a následně fakt, že Ministerstvo vnitra téměř ve všech případech tyto lhůty není schopno dodržet a ochrana účastníků řízení proti nečinnosti je často neúčinná s ohledem na přehlcení jak Ministerstva vnitra, tak soudů. Žalobkyně je ztrátou povolení k dlouhodobému de facto nucena vycestovat do země původu a vzhledem k výše uvedenému je velmi pravděpodobné, že toto vycestování bude dlouhodobého charakteru, což může a bezpochyby bude mít značné důsledky na její sociální vazby v České republice a především na její ekonomické aktivity na území republiky. V situaci, kdy je správní orgán povinen postupovat dle § 3 správního řádu, je jeho povinností, aby se minimálně pokusil o to, že účastnici řízení buďto vyslechne k problematice faktorů uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců, nebo ji jakýmkoliv jiným způsobem vyzve k tomu, aby se k předmětné problematice vyjádřila, případně se uvedené náležitosti pokusí zjistit sám jiným způsobem. III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se k žalobním bodům písemně vyjádřila takto: ad a) Podmínkou pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu není jen to, že cizinec k žádosti formálně předloží její náležitosti, ale z takto doložených náležitostí musí také vyplývat skutečnosti stanovené zákonem. Doklad prokazující plnění účelu pobytu na území by měl skutečně prokazovat, že cizinec účel pobytu plní nebo bude plnit v návaznosti na vydání dlouhodobého pobytu. Z uvedeného je patrné, že cizinec je povinen prokázat plnění účelu jeho pobytu; ad b) Již správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč výkon výdělečné činnosti žalobkyně považuje za výkon závislé práce, což bylo rozebráno přímo ve vztahu k samotné žalobkyni. Žalovaná pak jen v reakci na to se zabývala obecnými znaky podnikání, přičemž dospěla k závěru, že v případě žalobkyně nejsou splněny všechny znaky podnikání kumulativně, jelikož v činnosti, kterou vykonává, absentují dva ze základních znaků podnikání, a to samostatnost výkonu této činnosti a její výkon na vlastní odpovědnost; ad e) Žalovaná je přesvědčena, že stav věci byl zjištěn v souladu s § 3 správního řádu, neboť nevycházela jen z provedeného výslechu, jak namítá žalobkyně, nýbrž také z předložených smluv o dílo a faktur; ad f) Společnost S & L Personalservice s.r.o. má v obchodním rejstříku jako předmět činnosti uvedené zprostředkování zaměstnání, proto si správní orgán I. stupně vyvodil závěr o tom, že se jedná o jakousi agenturu práce. Tento závěr však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť důvodem pro zamítnutí žádosti byla skutečnost, že se i přes provedení výslechu a vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti, tedy ověřit, že žalobkyně bude skutečně naplňovat účel pobytu podnikání - OSVČ. Správní orgán I. stupně tedy postupoval zcela v souladu s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když žádost žalobkyně zamítl podle tohoto ustanovení; ad c), d), a g) Žalovaná se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací předcházejících rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Žalovaná odmítá námitky uvedené v žalobě jako nedůvodné. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné nové skutečnosti uváděné žalobkyní ve výše zmíněných žalobních bodech. V podrobnostech odkazuje žalovaná na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2017, č.j. MV- 43186-4/SO-2017, zpochybňovala. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. IV. Jednání před soudem Při jednání před soudem dne 9. 5. 2018 zástupce žalobkyně setrval na argumentaci obsažené v žalobě. V. Posouzení věci krajským soudem V daném případě jde zejména o to, zda správní orgán je oprávněn se zabývat účelem pobytu, o jehož povolení se nově žádá, a v případě, že ano, zda žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu byla – v rámci žalobních bodů – posouzena v souladu se zákonem, resp. zda v přezkoumávané věci bylo možno žalobu zamítnout z důvodu, že se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Žaloba není důvodná. Žalobkyně pobývala na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Nositelem oprávnění ke sloučení rodiny byl manžel žalobkyně. Manželství žalobkyně s jejím manželem jako nositelem oprávnění ke sloučení rodiny bylo pravomocně rozvedeno dne 30. 1. 2016. Dne 22. 3. 2016 podala žalobkyně Ministerstvu vnitra žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podle § 45 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. K tomu soud konstatuje, že přechodný pobyt na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu je upraven v oddílu 3 dílu 4 hlavy III části první [= § 42 až § 48b] zákona o pobytu cizinců. Podle § 45 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat Ministerstvo vnitra o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Podle § 45 odst. 4 části věty před středníkem zákona o pobytu cizinců cizinec s povoleným dlouhodobým pobytem za účelem společného soužití rodiny je oprávněn požádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem v případě rozvodu s nositelem oprávnění ke sloučení rodiny, pobýval-li ke dni rozvodu na území nepřetržitě po dobu nejméně 2 let a manželství trvalo nejméně 5 let. Ve smyslu § 45 odst. 5 zákona o pobytu cizinců k žádosti podle odstavce 4 je cizinec povinen předložit a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující splnění podmínky podle odstavce 4, c) doklad o zajištění ubytování na území, d) doklad podle § 42b odst. 1 písm. d) nebo povolení k zaměstnání, e) doklad o cestovním zdravotním pojištění po dobu pobytu na území, které odpovídá podmínkám uvedeným v § 180j a na požádání doklad o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění; to neplatí, jde-li o případy uvedené v § 180j odst. 4, f) fotografie. Zdejší soud je toho názoru, že ustanovení § 45 odst. 4 a 5 zákona o pobytu cizinců upravují oprávnění cizince s povoleným dlouhodobým pobytem za účelem společného soužití rodiny požádat v případě rozvodu s nositelem oprávnění ke sloučení rodiny o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Doklady, které je přitom cizinec povinen předložit, a skutečnosti, které je při rozhodování o žádosti oprávněn posuzovat správní orgán, však nejsou pro takového cizince stanoveny toliko v § 45 odst. 4 a 5 zákona o pobytu cizinců, nýbrž také v těch ustanoveních uvedeného zákona, která upravují požadovaný jiný účel dlouhodobého pobytu (než je společné soužití rodiny). Podle § 46 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1 písm. a) až e), § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Podle § 56 odst. 1 písm. a) tohoto zákona dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, Ministerstvo vnitra cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání Ministerstva vnitra nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit. Podle § 56 odst. 1 písm. h) uvedeného zákona dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, Ministerstvo vnitra cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného dlouhodobým vízem neopustí území nebo že dlouhodobé vízum hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza. Z těchto ustanovení je podle názoru soudu zřejmé, že při rozhodování o žádostech o povolení k dlouhodobému pobytu je správní orgán oprávněn ověřovat údaje uvedené v žádosti a zjišťovat skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec hodlá dlouhodobý pobyt zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o jeho povolení. V případě rozhodování o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ je proto správní orgán oprávněn zabývat se jak budoucím podnikáním cizince na území ČR, tak jeho předchozími aktivitami na našem území, a cizinec je v tomto směru povinen správnímu orgánu předložit doklady a odpovědět na otázky. Dále se soud věnoval námitkám b) až g). K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je na místě konstatovat, že vlastní přezkum rozhodnutí správního orgánu je možný pouze za předpokladu, že rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Podle soudní praxe rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se odvolání zamítá a odvoláním napadené rozhodnutí potvrzuje, tvoří s odvoláním napadeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně jeden celek. V daném případě tento celek uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. V tomto kontextu žalobou napadené rozhodnutí žalované představuje srozumitelné rozhodnutí, které je patřičně odůvodněno a ze kterého jsou rozhodovací důvody zřejmé. Nesouhlas se závěry správních orgánů nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezpůsobuje. Žalobkyně sporuje závěr správních orgánů, že v jejím případě jsou naplněny všechny znaky závislé práce. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 1. 2017, čj. OAM-7291-36/DP-2016, správní orgán prvního stupně uvedl zejména to, že z protokolu o výslechu žadatelky vyplývá, že od roku 2015 vykonává výdělečnou činnost na základě živnostenského oprávnění. Podle § 2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon se živností rozumí soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Aby bylo danou činnost možné označit jako „živnost“, musí být současně splněny uvedené pojmové znaky, jako je soustavnost, samostatnost, provozování činnosti pod vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, účel směřující k dosažení zisku, a činnost provozovaná za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Soustavnost je charakteristická určitou trvalostí činnosti a z hlediska podnikatele lze soustavnou činnost spatřovat především ve vlastním rozhodnutí tuto činnost vykonávat. Samostatnost provádění určité činnosti lze spatřovat v tom, že podnikatel není při své podnikatelské činnosti žádnou jinou osobou řízen, sám rozhoduje o způsobu a rozsahu své práce, o době, místě výkonu práce atd. Tento znak má odlišit podnikání od tzv. závislé činnosti, jejímž typickým příkladem jsou zaměstnanecké vztahy. Požadavkem provozování živnosti vlastním jménem se má na mysli provozování živnosti pod svým jménem a příjmením, firmou nebo obchodním názvem ve smyslu ustanovení §§ 8 až 10 obchodního zákoníku. Požadavek provozování živnosti na vlastní odpovědnost vyjadřuje podnikatelské riziko - riziko podnikatelského rozhodování. Podnikatel odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Předposledním pojmovým znakem živnosti je účel celého podnikání, a tím je zisk. Jestliže činnost není provozována za účelem zisku, nejedná se o podnikatelskou činnost vůbec. Při posuzování této otázky není rozhodující, zda bylo zisku skutečně dosaženo, ale původní úmysl podnikatele zisku dosáhnout. Aby určitá činnost naplnila pojmové znaky živnosti, musí jít dále o takovou činnost, která není vyloučena z režimu živnostenského zákona (§ 3 a § 4 tohoto zákona). Podle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle § 2 odst. 2 téhož zákona závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Podle § 3 uvedeného zákona závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy podle tohoto zákona jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Podle § 307a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za závislou práci podle § 2 se považují také případy, kdy zaměstnavatel na základě povolení podle zvláštního právního předpisu (dále jen „agentura práce) dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli na základě ujednání v pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti, kterým se agentura práce zaváže zajistit svému zaměstnanci dočasný výkon práce podle pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti u uživatele a zaměstnanec se zaváže tuto práci konat podle pokynů uživatele a na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce, uzavřené mezi agenturou práce a uživatelem. Na základě výpovědi žadatelky a výše uvedeného srovnání provozování živnosti a závislé práce, popř. agenturního zaměstnání, správní orgán zastává názor, že výdělečná činnost žadatelky je výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah. V daném případě „zaměstnavatel“ (společnost KH Chodov zprostředkovaně přes společnost S & L Personalservice s.r.o.) uzavřel s žadatelkou jako osobou samostatně výdělečně činnou smlouvu v rámci obchodněprávního vztahu (smlouvu o dílo), přestože v reálu jde o závislou činnost, resp. činnost zprostředkovaná agenturou. Činnost žadatelky je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jménem zaměstnavatele, dle pokynů zaměstnavatele a na základě osobního výkonu. Jakožto osoba samostatné výdělečně činná by žadatelka měla vystupovat sama za sebe. K práci však používá veškeré vybavení včetně košile a rukavic s logem společnosti KH Chodov, a vystupuje tedy jménem právnické osoby - svého „zaměstnavatele“. Znakem závislé činnosti žadatelky je i to, že pravidelně jednou měsíčně fakturuje pouze jedné společnosti (agentuře) a dostává za to jednou měsíčně určitou částku, odvozenou od počtu zkontrolovaných kusů, tedy způsobem určeným „zaměstnavatelem". Žadatelka pracuje výhradně s pomůckami společnosti KH Chodov v jeho hale. Má pevně stanovenou pracovní dobu na směny, která se zaznamenává pro účely zaměstnavatele. Jako osoba samostatně výdělečně činná by si měla pracovní dobu stanovovat sama. Vztah žadatelky a společnosti KH Chodov charakterizuje nadřízenost a podřízenost, neboť bez výhrady plní příkazy mistra pracujícího pro společnost KH Chodov. Podle výpisu z obchodního rejstříku je předmětem činnosti společnosti S & L Personalservice s.r.o. zprostředkování zaměstnání. Není pochyb o tom, že činnost, kterou na základě pravidelně uzavíraných smluv o dílo žadatelka vykonává tak, jak ji popsala, vykazuje všechny znaky agenturou zprostředkované závislé práce a nevykazuje žádný znak živnostenského podnikání. Žadatelka uvedla, že ještě nějakou dobu plánuje pracovat nebo podnikat ve firmu KH Chodov, aby měla peníze a mohla začít podnikat ve vlastní herně nebo prodejně potravin. Zatím však nemá žádné prostory na toto podnikání, a nemá ani pro takové podnikání nic připraveno. Žadatelka podala žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, kdy jako doklad do příslušného rejstříku, seznamu nebo evidence předložila výpis z živnostenského rejstříku, podle kterého má živnostenské oprávnění na obor činnosti výroba potravinářských a škrobárenských výrobků, výroba kovových konstrukcí a kovodělných výrobků, velkoobchod a maloobchod a poskytování technických služeb. Novým účelem pobytu žadatelky má tedy být podnikání na základě živnostenského oprávnění. Výslechem žadatelky a předloženými smlouvami o dílo a fakturami však bylo prokázáno, že činnost, kterou žadatelka vykazuje jako provozování živnosti, nevykazuje žádný znak podnikání provozovaného jako samostatná výdělečná činnost, ba naopak všechny znaky, které vykazuje, charakterizují závislou činnost. V tomto případě závislou činnost zprostředkovanou společností, která má v obchodním rejstříku jako předmět činnosti uvedené zprostředkování zaměstnání, tedy jakousi skrytou agenturou práce. Žadatelka sama společnost S & L Personalservice s.r.o. označovala jako agenturu. Tuto činnost žadatelka hodlá vykonávat i nadále a někdy v budoucnu si plánuje otevřít vlastní hernu nebo prodejnu potravin, k tomu však zatím nepodnikla žádné konkrétní přípravy. Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěným skutečnostem správní orgán dospěl k závěru, že i přes provedení výslechu žadatelky a vyhodnocení předložených dokladů (zejména výpis z živnostenského rejstříku, smlouvy o dílo a faktury) se nepodařilo ověřit, že na území hodlá pobývat za účelem podnikání, resp. že novým účelem jejího pobytu bude podnikání na základě živnostenského oprávnění. Odvolací správní orgán pak v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 19. 5. 2017, čj. MV-43186-4/SO-2017, uvedl zejména to, že odvolatelka k žádosti předložila doklad prokazující účel pobytu na území, tj. výpis z živnostenského rejstříku. Nicméně tento doklad je pouze dokladem prokazujícím, že splňuje podmínky pro to, aby tento účel mohla plnit. tj. aby mohla na území České republiky podnikat. Podmínkou pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu tedy není to, že cizinec k žádosti formálně předloží její náležitosti, ale z takto doložených náležitostí musí také vyplývat skutečnosti stanovené zákonem. Komise upozorňuje, že doklad prokazující plnění účelu pobytu na území by měl skutečně prokazovat, že cizinec účel pobytu plní nebo bude plnit v návaznosti na vydání dlouhodobého pobytu. Formální doložení všech dokladů tak podle Komise není důvodem pro automatické udělení požadovaného povolení k pobytu. Námitku odvolatelky, že v jejím případě nebyly naplněny znaky závislé práce, shledává Komise nedůvodnou. V souvislosti s výše uvedeným závěrem správního orgánu I. stupně Komise odkazuje na ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník”), ve kterém se uvádí, že podnikatelem je ten, kdo samostatně, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost vykonává výdělečnou činnost živnostenským či jiným obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon”), je živnostenským oprávněním oprávnění provozovat živnost. Ve smyslu ustanovení § 2 téhož zákona je živností soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem. S ohledem na výše uvedené Komise uvádí, že aby mohla být činnost podnikatele považována za podnikání, resp. výkon živnosti, je ve smyslu výše uvedených ustanovení živnostenského zákona třeba kumulativního naplnění všech jejích pojmových znaků. Nebude- li některý z uvedených znaků podnikání naplněn, nelze takovou činnost pokládat za podnikání ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku a živnost ve smyslu ustanovení § 2 živnostenského zákona. Vzhledem k výše uvedenému Komise dospěla k závěru, že výkon činnosti odvolatelky není podnikáním, resp. výkonem živnosti, neboť odvolatelka tuto činnost sice vykonává osobně a za účelem dosažení zisku, ale nikoliv samostatně a na vlastní odpovědnost. V činnosti, kterou odvolatelka vykonává, absentují dva ze základních znaků podnikání, a to samostatnost výkonu této činnosti a její výkon na vlastní odpovědnost. O podnikání nebo výkon živnosti se v případě odvolatelky nejedná, neboť všechny pojmové znaky nejsou splněny kumulativně. Nadto Komise doplňuje, že se v případě odvolatelky jedná o závislou práci, neboť společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, resp. že zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od samostatného podnikání. Z provedené rekapitulace je zřejmé, proč správní orgány považují výkon výdělečné činnosti žalobkyně za výkon závislé práce. Z celku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a odvolacího správního orgánu je patrné, že správní orgány důvodně dospěly k závěru, že v případě žalobkyně nejsou splněny všechny znaky podnikání kumulativně, jelikož v činnosti, kterou vykonává, absentují dva ze základních znaků podnikání, a to samostatnost výkonu této činnosti a její výkon na vlastní odpovědnost. Výčet znaků podnikání je přitom vztažen na případ žalobkyně. Argumentace správních orgánů nezůstala v obecné rovině, konkrétní skutkové okolnosti jsou podřazeny pod jednotlivé znaky, závěry Ministerstva vnitra a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jsou odůvodněné, logické a úplné. Z toho, jak žalobkyně při výslechu popsala svou pracovní aktivitu, je zřejmé, že fakticky nevykonávala činnost, která by vykazovala všechny podstatné rysy podnikání, byť formálně tuto činnost jako podnikání vykazovala (zápis v živnostenském rejstříku, smlouvy o dílo, vystavování faktur atd.). Pro posouzení věci však není rozhodné, jak žalobkyně svou výdělečnou aktivitu označovala či formálně vykazovala, ale co bylo její podstatou. Z hlediska posouzení účelu pobytu spočívajícího v podnikání – OSVČ je nezbytné, aby podnikání bylo realizováno i fakticky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č.j. 7 As 82/2011-71). Činnost vykonávaná žalobkyní nevykazuje znaky podnikání, mj. z důvodu, že není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností žalobkyně, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí. V dalším průběhu řízení pak žalobkyně nenabídla žádné důkazní prostředky, kterými by výkon podnikatelské činnosti doložila. Správní orgány se věnovaly všem relevantním znakům pracovní aktivity žalobkyně. Jejich závěr není podložen jednotlivými izolovanými skutečnostmi, nýbrž uzavřeným kruhem do sebe zapadajících poznatků. Uzavírání smluv o dílo na časově omezené období maximálně jednoho měsíce samo o sobě neznamená, ale v souvislosti může prokazovat, že se jedná o závislou práci. Ze spisového materiálu není patrné, že by si správní orgány pletly podřízenost a nadřízenost v pracovním poměru s pokyny objednatele díla vůči zhotoviteli (§ 2587 občanského zákoníku) a/nebo že by zasahovaly do sféry, která nespadá do jejich pravomoci a působnosti, když se zde má jednat o soukromoprávní institut, který nepřísluší zkoumat správnímu orgánu. Používání oděvu s logem firmy, pro kterou žalobkyně dílo prováděla, bylo správními orgány pojato jako jedna z dokreslujících okolností, ne jako hlavní rozhodná skutečnost. Provádění díla v rámci provozní doby, která je stanovena pro zaměstnance, nasvědčuje výkonu závislé činnosti v pracovní době stanovené zaměstnavatelem. Závěr, že se jedná o vztah podřízenosti a nadřízenosti, je zde rozhodně přirozenější než obhajoba, že jde pouze o projev respektu obou stran k sjednaným smlouvám a že žalobkyně tímto projevovala pouze respekt k podnikání koncové firmy, pro kterou bylo dílo zhotoveno, a podřídila se chodu jeho podniku. Že v určitém období existuje pouze jeden „odběratel“ poskytovaných služeb, opětovně samo o sobě neznamená, ale v kontextu může prokazovat, že se jedná o závislou práci. Žalobkyně neprokázala, že by při práci postupovala samostatně, na svou odpovědnost a v souladu s modifikacemi a pokyny, které umožňuje stranám smlouvy o dílo občanský zákoník. V přezkoumávané věci tedy nebyly naplněny znaky živnosti tak, jak je požaduje živnostenský zákon. Soud se tudíž ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací, k nimž dospěly Ministerstvo vnitra a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Jestliže Ministerstvo vnitra rozhoduje o žádostech o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, musí být oprávněno – v rámci vytvořeném příslušnými zákony – pojem podnikání interpretovat a aplikovat jej na konkrétní případy. Činí-li to, neuzurpují si Ministerstvo vnitra ani Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců pravomoc, která jim nebyla svěřena. Posouzení příštích či minulých aktivit účastníků řízení jako podnikání tu zároveň nepředstavuje otázku, již nepřísluší Ministerstvu vnitra a Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto (§ 57 správního řádu). Žalobkyně nesouhlasí s tím, že správní orgány ve svých závěrech vycházely z jejího výslechu, který byl proveden před správním orgánem prvního stupně. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou. Ačkoliv správní řád jakožto obecný procesní předpis s výjimkou sporného řízení výslech účastníka řízení jako obecný důkazní prostředek neupravuje, v posuzovaném případě se uplatní zvláštní úprava výslechu účastníka v řízení podle zákona o pobytu cizinců (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014, č.j. 4 As 166/2013-25, a ze dne 6. 2. 2014, č.j. 6 As 147/2013-29). Podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Výslech účastníka řízení je tudíž zásadně přípustným důkazním prostředkem pro zjištění skutkového stavu věci. Zároveň je podstatné, že řízení o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je řízením na žádost, v němž je účastník řízení povinen tvrdit správnímu orgánu všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Sama žalobkyně při výslechu popsala svou dosavadní činnost způsobem, který vylučuje naplnění účelu, pro který by jí měl být pobyt povolen. Správním orgánům nelze klást k tíži, že ve svých skutkových zjištěních vycházely právě z toho, co během řízení sama žalobkyně tvrdila. Správní orgán prvního stupně pak v rozhodnutí dostatečně podrobně popsal, proč nepředstavuje pracovní činnost žalobkyně samostatnou výdělečnou činnost. V přezkoumávané věci správní orgány nadto nevycházely jen z provedeného výslechu, jak namítá žalobkyně, nýbrž také z předložených smluv o dílo a faktur. K rozhodnutím státních orgánů, jichž se žalobkyně dovolává, soud konstatuje, že v obecné rovině představují nezpochybnitelnou ustálenou argumentaci, avšak konkrétně řeší kauzy, které jsou od právě projednávané a rozhodované věci odlišné. Žalobkyně namítá, že se žalovaná nijak nevypořádala s odvolací námitkou týkající se domněnkových konstrukcí správního orgánu prvního stupně ohledně společnosti S & L Personalservice s.r.o. a s námitkou týkající se nevhodnosti použití ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. K tomu soud uvádí, že je skutečností, že se odvolací správní orgán nevypořádal „s domněnkou konstrukcí správního orgánu prvního stupně“. Vzhledem k tomu, co náleželo mezi podstatné rozhodovací důvody (což případ „domněnkové konstrukce“ není), může ovšem podle názoru soudu jít toliko o vadu řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalované. Naproti tomu to, proč bylo na případ žalobkyně aplikováno ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, je kontinuálně zdůvodňováno v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i odvolacího správního orgánu. Pasivní konstrukci v § 3 správního řádu [„Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“] je třeba rozumět tak, že správní orgán stav věci ve stanoveném rozsahu zjišťuje, avšak co do informací, které jsou k dispozici jen účastníka řízení, toliko vytváří podmínky, aby mu mohly být účastníkem řízení sděleny (na písemnou výzvu, při výslechu apod.). Žalobkyni se dostalo dostatečných příležitostí, aby mohla příslušné údaje, byly-li jaké, správnímu orgánu sdělit (zejména výzva k odstranění vad podání a výpověď účastnice řízení). Kromě odpovědí na otázky bylo žalobkyni při účastnické výpovědi dne 10. 8. 2016 umožněno vyjádřit se na začátku výslechu i na jeho konci sdělit další důležité skutečnosti, které doposud nebyly objasněny. Soud proto v daném případě nemůže akceptovat výtky žalobkyně namítající porušení povinností správního orgánu zakotvených v § 4 odst. 2 a § 45 odst. 2 správního řádu Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem správních orgánů, že zákon o pobytu cizinců v případě zamítnutí žádosti podle § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) správním orgánům neukládá, aby se zabývaly přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince podle § 174a uvedeného zákona. Měla za to, že správní orgán je povinen v každém rozhodnutí v režimu zákona o pobytu cizinců zvážit též přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. K uvedené problematice se Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č.j. 10 Azs 249/2016-47: „povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 1. 2017, č.j. 9 Azs 288/2016-30, bod 23, a ze dne 18. 11. 2015, č.j. 6 Azs 226/2015-27, bod 11). Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. (např. dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a dalších). Zákon o pobytu cizinců v §174a obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti.“. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na základě něhož byla žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta, přitom správním orgánům povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života cizince neukládá. Jelikož o žalobčině žádosti bylo rozhodnuto právě podle tohoto ustanovení, neměly správní orgány povinnost se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobkyně zabývat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 16. 8. 2016, č.j. 1 Azs 108/2016-41). Žalovaný správní orgán proto nepochybil, pokud takový postup správního orgánu prvního stupně potvrdil jako správný. Přiměřenost dopadů žalobou napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně by tak mohla být posuzována jen ve výjimečných případech zvláštního zřetele hodných. Ve své výpovědi žalobkyně uvedla, že na území ČR nemá žádné rodinné příslušníky, kdežto ve Vietnamu má rodiče a čtyři sourozence. Často si volají. Ve Vietnamu byla v roce 2012, plánuje, že tam pojede na konci roku 2016. Vztah s manželem definitivně ukončili. Nového přítele zatím nemá. Skutečnosti tvrzené žalobkyní tedy nezakládají mimořádnou situaci, kdy by se neposouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně dostalo do rozporu s principy materiálního právního státu, zejména do rozporu s principy lidskosti. Zdejší soud tedy nepřisvědčil ani této žalobní námitce. Na jeho závěrech přitom nemohla ničeho změnit ani žalobčina argumentace odkazem na obecné zásady správního řízení a na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ze správního spisu nevyplývá, že by postup správních orgánů byl s těmito jakkoliv v rozporu. Případné problémy žadatelů při sjednávání termínu podání žádosti přes tzv. Visapoint nemají žádnou přímou souvislost s předmětem tohoto řízení, kterým je zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podle § 45 odst. 4 zákona o pobytu cizinců z důvodu, že se i přes provedení pohovoru a vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Tyto problémy je nutné řešit právními prostředky ochrany v řízení o případné nové žádosti o pobytové oprávnění, resp. prostředky ochrany proti postupu zastupitelského úřadu v procesu nabírání žádostí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č.j. 6 Azs 302/2017-27). Soud se také neztotožňuje s žalobkyní v různých souvislostech namítaným rozporem rozhodnutí správního orgánu s § 68 odst. 3 správního řádu a postupu odvolacího správního orgánu s § 89 odst. 2 téhož zákona. VI. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu však žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.