30 A 110/2015 - 86

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Statek Chyše s.r.o., se sídlem Chyše 141, okres Karlovy Vary, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2015, čj. 906/DS/15-2, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 25. 6. 2015, čj. 906/DS/15-2, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.342,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Tomka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žádost žalobce ze dne 29. 12. 2011 o povolení umístění překážky na pozemní komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše byla zamítnuta z důvodu uvedeného v § 48 odst. 2 správního řádu. Užívání pozemních komunikací bylo v rozhodném období upraveno zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“ nebo „zákon o pozemních komunikacích“). Podle § 29 odst. 2 věty prvé zákona o pozemních komunikacích pevnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici, v ostatních případech se souhlasem Policie České republiky. Dne 29. 7. 2014 byla zapsána změna názvu žalobce ze „Statek Chyše Genetic export, spol. s r.o.“ na „Statek Chyše s.r.o.“. II. Předchozí řízení Rozhodnutím ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, Městský úřad Chyše (dále též jen „městský úřad“) rozhodl v řízení o žádosti paní J. J. podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích tak, že žalobce je povinen odstranit posuvná vrata postavená na veřejně přístupné účelové komunikaci p.č. 1387 v obci a katastrálním území Chyše do 7 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, se žalobce odvolal. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2011, čj. 3048/DS/11-4, Krajský úřad Karlovarského kraje (dále též jen „krajský úřad“) podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil (upřesnil) rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, jen v označení účastníka řízení paní J.J. Podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu krajský úřad odvoláním napadené rozhodnutí ve zbytku potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu podal žalobce žalobu ke zdejšímu soudu. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2013, čj. 57A 12/2012-101, Krajský soud v Plzni žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 15. 12. 2011, čj. 3048/DS/11-4, zamítl. Proti tomuto rozsudku zdejšího soudu podal žalobce kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, čj. 9 As 137/2013-87, Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2013, 57A 12/2012-101, zamítl. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu a proti výše uvedenému rozsudku zdejšího soudu podal žalobce ústavní stížnost. Usnesením ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 3299/14, Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, čj. 9 As 137/2013-87, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2013, 57A 12/2012-101, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, jímž byla žalobci uložena povinnost odstranit předmětná posuvná vrata, nabylo právní moci dne 23. 12. 2011. Dne 29. 12. 2011 žalobce požádal Městský úřad Chyše o povolení umístění překážky (posuvné brány) na pozemní komunikaci na pozemku p.p.č. 1387 v k.ú. Chyše. Dne 24. 1. 2012 pod čj. 18/2012 Městský úřad Chyše požádal Policii ČR, Dopravní inspektorát v Karlových Varech, o závazné stanovisko k žádosti žalobce. Dne 1. 2. 2012 pod čj. KRPK-8304/ČJ-2012-190306 Policie ČR, Dopravní inspektorát v Karlových Varech, s umístěním uvedené překážky na účelovou komunikaci nesouhlasila. Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2012, čj. 18/2012, Městský úřad Chyše žádost žalobce o povolení umístění překážky na pozemní komunikaci na pozemku parc. č. 1387 v k.ú. Chyše zamítl, neboť ve věci bylo vydáno závazné stanovisko Policie ČR, které znemožňuje žádosti vyhovět. Proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 1. 3. 2012, čj. 18/2012, se žalobce odvolal. Dne 8. 6. 2012 pod čj. 1358/DS/12-3 Krajský úřad Karlovarského kraje požádal Policii ČR, Odbor služby dopravní policie v Karlových Varech, o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska podle § 149 odst. 4 správního řádu. Dne 21. 6. 2012 pod čj. KRPK-56501/ČJ-2012-1900DP Policie ČR, Odbor služby dopravní policie v Karlových Varech, potvrdila nesouhlasné závazné stanovisko Policie ČR, Dopravního inspektorátu v Karlových Varech, ze dne 1. 2. 2012, čj. KRPK- 8304/ČJ-2012-190306. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2012, čj. 1358/DS/12-5, Krajský úřad Karlovarského kraje odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 3. 2012, čj. 18//2012, potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu podal žalobce žalobu ke zdejšímu soudu. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, čj. 30A 57/2012-84, Krajský soud v Plzni rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 12. 7. 2012, čj. 1358/DS/12-5, a rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 3. 2012, čj. 18/2012, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Dne 13. 5. 2014 pod čj. 18/2012 Městský úřad Chyše ve věci výše uvedené žádosti žalobce požádal Policii ČR, Odbor služby dopravní policie v Karlových Varech, o zjednání nápravy v této věci a vydání nového závazného stanoviska. Dne 13. 10. 2014 pod čj. KRPK- 53638/ČJ-2014-190306 Policie ČR, Dopravní inspektorát v Karlových Varech, sdělila městskému úřadu, že bez doplnění požadavků v tomto sdělení uvedených nelze k věci vydat z hlediska BESIP souhlasné stanovisko. Dne 9. 2. 2015 pod čj. 18/2012 Městský úřad Chyše rozhodl podle ust. § 67 odst. 1 ve spojení s ust. § 149 odst. 3 správního řádu tak, že žádost žalobce o povolení umístění překážky na pozemní komunikaci p.č. 1387 v k.ú. Chyše ze dne 29. 12. 2011 se zamítá. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí městský úřad shrnul, že ze všech tam uvedených důvodů považuje za správné a hospodárné nepokračovat v řízení a neprovádět žádné další důkazy, když je zjevné, že žádosti žadatele nelze vyhovět jak z důvodu nedání souhlasného stanoviska příslušného orgánu Policie ČR, tak z důvodu překážky věci rozhodnuté. Proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 9. 2. 2015, čj. 18/2012, se žalobce odvolal. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2015, čj. 906/DS/15-2, Krajský úřad Karlovarského kraje podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil odvoláním napadené rozhodnutí městského úřadu ze dne 9. 2. 2015, čj. 18/2012, tak, že Městský úřad Chyše rozhodl podle ust. § 48 odst. 2 správního řádu tak, že žádost žalobce o povolení umístění překážky na pozemní komunikaci p.č. 1387 v k.ú. Chyše ze dne 29. 12. 2011 se zamítá. Podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu krajský úřad odvoláním napadené rozhodnutí ve zbytku potvrdil. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí krajský úřad shrnul, že správní orgán prvního stupně napadeným rozhodnutím zamítl žádost žadatele podle ust. § 67 odst. 1 ve spojení s ust. § 149 odst. 3 správního řádu, tedy jako by závazné stanovisko bylo vydáno v souladu s právními předpisy. To považuje odvolací orgán za vadu řízení, o které lze mít důvodně za to, že mohla mít vliv na soulad napadeného řízení s právními předpisy. Odvolací orgán došel k závěru dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, že napadené rozhodnutí nebo jeho část změní, a to tak, že žádost žadatele zamítl dle § 48 odst. 2 správního řádu, protože řízení brání překážka rei iudicatae, tzn. překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jedná se o negativní podmínku řízení, spočívající v tom, že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí projednána znovu. III. Žaloba Žalobce namítá, že tvrzení správního orgánu I. stupně a žalovaného o tom, že rozhodnutí správního orgánu v řízení o odstranění pevné překážky na veřejné pozemní účelové komunikaci zakládá překážku řízení věci pravomocně rozhodnuté v řízení o povolení umístění pevné překážky na veřejné pozemní účelové komunikaci, je mylné. Žalobce je toho názoru, že za prvé není dána totožnost řízení, jelikož v prvním případě se jedná o řízení z úřední povinnosti na podnět paní J. ve věci odstranění pevné překážky na veřejně přístupné pozemní komunikaci dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, ve druhém případě se jedná o návrhové řízení ve věci povolení umístění pevné překážky na veřejné pozemní účelové komunikaci. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. V prvním případě se jedná o uložení povinnosti odstranit překážku, ve druhém případě se jedná o přiznání práva umístit překážku, tedy o zcela jiný druh řízení. Účastenství je též odlišné, jelikož v řízení o odstranění překážky měla paní J. postavení účastníka řízení a v řízení o povolení umístění překážky má paní J. postavení maximálně vedlejšího účastníka řízení, navíc po procesní stránce správní orgány po zrušení předcházejících správních rozhodnutí rozsudkem krajského soudu paní J. ani za vedlejšího účastníka nepovažují. Přitom správní řízení po kasací napadených rozhodnutí tvoří stále jeden celek. Z daného vyplývá, že zde není dána totožnost řízení ani totožnost účastníků. Správní orgán I. stupně ani žalovaný správní orgán si dostatečně neuvědomily specifikum ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu. Ve správním řízení zásada non bis in idem funguje odlišně např. od řízení civilního či trestního a o žádné věci rozhodnuté paušálně nelze vůbec hovořit. Správní řád tento institut neupravuje a zásada non bis in idem se uplatňuje pouze ve správním trestání. Pro jiná správní rozhodnutí jen výjimečně některé zákony zakotvují dočasnou překážku zahájení řízení (odklad možnosti podat novou žádost po zamítnutí dřívější žádosti), to řešení je však výjimečné. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, může každý žadatel ihned po právní moci zamítavého rozhodnutí žádat o totéž znovu. Ostatně paušální zakotvení „věci rozhodnuté“ do správního řízení by bylo vzhledem k jeho předmětu ve většině případů velmi nežádoucí a mnohdy vpravdě likvidační, zejména u rozhodnutí in rem. Na podporu svého názoru žalobce uvedl právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 7 As 227/2014, a část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 2 As 72/2013. Za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nebyl podobný či stejný institut, jako je dnes stanoven v § 48 odst. 2 správního řádu, vůbec v zákoně stanoven. I přesto si byly soudy vědomy toho, že obecný institut překážky věci rozhodnuté je ve správním řízení modifikován účelem samotného správního řízení. V komentovaném správním řádu Josefa Vedrala je uvedeno: „Podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě SJS 849/2001 v řízení zahajovaném na návrh mohou materiální právní moci nabýt pouze pozitivní správní rozhodnutí, zatímco negativní správní rozhodnutí nabývají pouze formální právní moci. Negativní rozhodnutí tak nebrání správnímu orgánu v provedení nového řízení a vydání rozhodnutí v téže věci.“. Pokud by existovala res iudicata, bylo by na místě ve smyslu § 66 správního řádu řízení zastavit, nikoliv [žádost] zamítnout. Jak však bylo výše popsáno, překážka věci rozhodnuté nemůže být založena, rozhodnutí je tudíž nesprávné a rozporné s právními předpisy. Případné zastavení řízení z důvodu domnělé překážky věci rozhodnuté by bylo protizákonné a zasahovalo by do žalobcova ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dané zamítnutí návrhu pro překážku věci rozhodnuté je pak procesní chybou a ještě větším pochybením žalovaného. S názorem žalovaného, že předmětné závazné stanovisko je nezákonné, žalobce souhlasí. Žalovaný však místo postupu dle ust. § 149 odst. 5 ve spojení s ust. § 94 a násl. správního řádu došel k závěru, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci odstranění překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté v řízení o povolení umístění překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci, tedy že pravomocně uložená povinnost v jednom řízení znemožňuje udělení oprávnění v jiném řízení. Tato konstrukce je dle názoru žalobce mylná a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Ve správním řízení se až na výjimky (správní trestání) princip rei iudicatae neužívá. Ve správním řízení se z hlediska překážek řízení užívá zásada rei administratae, tedy že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. V dalším se odkazuje na plné znění žaloby (čl. 1 až 10 soudního spisu). IV. Vyjádření žalovaného správního orgánu Krajský úřad Karlovarského kraje se k žalobě písemně vyjádřil tak, že správní orgán I. stupně v řízení nezískal závazné stanovisko, které by bylo v souladu s právními předpisy. Vyzývat dopravní inspektorát k doplnění závazného stanoviska tak, aby bylo v souladu s právními předpisy, shledal správní orgán I. stupně jako nadbytečné a nehospodárné v okamžiku, kdy bylo definitivně potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci odstranění předmětné brány. V mezidobí, kdy správní orgán očekával závazné stanovisko dopravního inspektorátu, mu byl dne 17. 9. 2014 doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, čj. 9 As 137/2013-87. Tímto rozsudkem byla definitivně potvrzena správnost rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, kterým bylo žalobci nařízeno odstranit posuvná vrata postavená na veřejně přístupné účelové komunikaci na p.p.č. 1387 v k.ú. Chyše. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl ve věci a dalšímu řízení, ve kterém se žalobce domáhá vydání povolení umístění překážky na veřejně přístupné pozemní komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Přesto správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce podle ust. § 67 odst. 1 ve spojení s ust. § 149 odst. 3 správního řádu, tedy jakoby závazné stanovisko bylo vydáno v souladu s právními předpisy. To považuje žalovaný za vadu řízení, o které lze mít důvodně za to, že mohla mít vliv na soulad napadeného řízení s právními předpisy. Žalovaný došel k závěru podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, že napadené rozhodnutí nebo jeho část změní, a to tak, že žádost žalobce zamítl dle ust. § 48 odst. 2 správního řádu, protože řízení brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Jedná se o negativní podmínku řízení, spočívající v tom, že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí projednávána znovu. Totožnost věci je dána stejným předmětem řízení a stejnými účastníky. V tomto případě je předmětem řízení umístění pevné překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše ve vlastnictví Statku Chyše s.r.o. v podobě posuvné brány, jež je uzamykatelná a je vstupní bránou do areálu Statku Chyše. Účastníkem řízení je Statek Chyše s.r.o. stejně jako v řízení, ve kterém bylo správními orgány pravomocně rozhodnuto, že pevná překážka na veřejně přístupné účelové komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše ve vlastnictví Statku Chyše s.r.o. v podobě posuvné brány, jež je uzamykatelná a je vstupní bránou do areálu Statku Chyše, má být odstraněna do 7 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, což však žalobce neučinil. Žalobce tedy žádá o povolení umístění pevné překážky na veřejně přístupnou účelovou komunikaci, kterou bylo nařízeno odstranit, což však žalobce neučinil. Jinak řečeno, žádá o povolení nelegálního stavu, který sám zapříčinil. V. Replika V replice ze dne 1. 12. 2015 žalobce setrval na argumentaci obsažené v žalobě. Ve vztahu ke sporu o překážku věci rozhodnuté dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, čj. 6 As 12/2008-73, a ze dne 20. 6. 2013, čj. 7 As 33/2013-36. V dalším se odkazuje na plné znění repliky (čl. 71 až 76 soudního spisu). VI. Posouzení věci krajským soudem Je-li správní řízení zahájeno, musí být stanoveným způsobem skončeno. Skončit správní řízení zpravidla lze buď procesně, anebo rozhodnutím o věci samé. Procesně se řízení v režimu správního řádu končí zastavením řízení (§ 66). Výraz „zpravidla“ nevylučuje kombinaci procesního a meritorního způsobu skončení řízení např. v případě více nároků nebo více skutků (což ovšem není náš případ). Odvolací správní orgán došel k tomu, že v daném případě nastala překážka věci rozhodnuté. K tomu soud uvádí, že správní řád jako překážky řízení upravuje překážku probíhajícího řízení (litispendence) [§ 48 odst. 1] a překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) [§ 48 odst. 2]. Podle § 48 odst. 1 správního řádu zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu. Podle § 48 odst. 2 správního řádu přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. V případě překážky rei iudicatae se řízení – obecně vzato – končí procesně [srov. např. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Vzniká však otázka, jak postupovat v prostředí správního řádu, který v § 66 odst. 1 písm. e) jako důvod zastavení řízení upravuje jen překážku řízení podle § 48 odst. 1, nikoli též překážku řízení podle § 48 odst.

2. K této otázce se odborná literatura vyjádřila takto: „Určitým nedostatkem může být skutečnost, že překážka řízení podle § 48 odst. 2 není (na rozdíl od překážky řízení podle § 48 odst. 1) zmíněna mezi důvody pro zastavení řízení podle § 66 [naproti tomu např. v § 76 odst. 1 písm. g) [zákona o přestupcích] je stanoveno, že správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže se v něm zjistí, že o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem nebo orgánem činným v trestním řízení]. Otázkou nicméně je, zda by zjištění překážky věci pravomocně rozhodnuté nebylo možné v případě řízení z moci úřední podřadit pod odpadnutí důvodu řízení a v případě řízení o žádosti pod skutečnost, že se žádost stala zjevně bezpředmětnou a řízení i v takovém případě zastavit.“ (Josef Vedral: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha 2012, str. 503-504), „Dodatečné zjištění překážky věci rozhodnuté je stejně jako v případě překážky litispendence důvodem pro zastavení řízení. Zde je však třeba upozornit na určitý nedostatek § 66. Tento paragraf zmiňuje v odst. 1 písm. e) jako důvod pro zastavení řízení pouze zjištění překážky řízení podle § 48 odst. 1, a nikoli podle § 48 odst.

2. Správnější by bylo, kdyby toto ustanovení odkazovalo na celý § 48. Pokud by byla podána žádost o zahájení řízení v případě, ve kterém již bylo vydáno pravomocné pozitivní rozhodnutí, muselo by být řízení o této žádosti zastaveno zřejmě podle § 66 odst. 1 písm. b) (viz také § 45 odst. 3), protože by se jednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou.“ (Luboš Jemelka a kol.: Správní řád. Komentář. 4. vyd. Praha 2013, str. 227 a 303) a „Domníváme se, že řízení by mělo být zastaveno nejen z důvodu překážky litispendence dle § 48 odst. 1, ale také kvůli překážce věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). V § 66 odst. 1 písm. e) sice je uveden odkaz jen na § 48 odst. 1 (litispendence), nikoliv již na § 48 odst. 2 (res iudicata), nicméně k závěru o zastavení řízení i v tomto případě je třeba dospět pomocí argumentu a minori ad maius. Má-li být řízení zastaveno, neboť již bylo v téže věci a z téhož důvodu řízení zahájeno, pak musí být zastaveno tím spíše, pokud již v téže věci a z téhož důvodu bylo řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím.“ (Luboš Potěšil a kol.: Správní řád. Komentář. 1. vyd. Praha 2015, str. 323). Inu, quod capita, tot sententiae. Autoři komentářů se však zásadně shodují v tom, že i podle správního řádu je v případě překážky věci pravomocně rozhodnuté nutno řízení zastavit, nikoli žádost zamítnout. Jestliže je odvolání včasné a přípustné, nabývá rozhodnutí správního orgánu prvního stupně právní moci až s právní mocí rozhodnutí o odvolání. Rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, tak nabylo právní moci s právní mocí rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 15. 12. 2011, čj. 3048/DS/11-4. I když soud rozumí tomu, že správní orgány zajímá výsledek soudního přezkumu jejich rozhodnutí a stojí o to, aby se soud vyslovil k zákonnosti těchto rozhodnutí, je tu třeba zdůraznit, že v daném případě skutečnost, že rozhodnutí městského úřadu, jímž byla žalobci stanovena povinnost odstranit předmětná posuvná vrata, nabylo právní moci (již) dne 23. 12. 2011, nijak neovlivnilo ani řízení o žalobě před Krajským soudem v Plzni, ani řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem (neboť jak žaloba, tak kasační stížnost byly zamítnuty). V rozhodnutí ze dne 9. 2. 2015, čj. 18/2012, Městský úřad Chyše uvedl, že v tomto případě správní orgán dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu, kdy žadatel postavil pevnou překážku, na jejíž umístění nebylo vydáno povolení, je nutno postupovat podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, který jediný dává řešení právě takto popsaného skutkového stavu. Argumentem a contrario dospěl správní orgán k závěru, že takovou překážku nelze dodatečně povolit. Zákon s možností dodatečného povolení pevné překážky nepočítá a správní orgány mohou činit pouze to, co jim ukládá. Za daného stavu věci by správně měl správní orgán ze zákona zahájit řízení o odstranění pevné překážky, zákon mu jinou možnost nedává. V tomto však správnímu úřadu brání překážka věci rozhodnuté, neboť o povinnosti odstranit předmětnou bránu již správní orgán rozhodl svým rozhodnutím ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, které bylo následně potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 15. 12. 2011, čj. 3048/DS/11-4, a nabylo právní moci ještě před podáním žádosti o povolení pevné překážky. Správní orgán má za to, že nelze přiřknout ochranu protiprávnímu stavu na úkor ochrany skutečných a po právu nabytých práv a veřejného zájmu, nelze tedy dodatečně povolit pevnou překážku, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, že má být odstraněna. Aby mohlo dojít k povolení postavení pevné překážky, musí být nejdříve dosaženo zrušení existujícího pravomocného a vykonatelného rozhodnutí ať už splněním povinnosti, kterou ukládá, nebo v novém řízení za splnění podmínek § 101 správního řádu. Ze všech výše uvedených důvodů správní orgán považuje za správné a hospodárné nepokračovat v řízení a neprovádět žádné další důkazy, když je zjevné, že žádosti žadatele nelze vyhovět jak z důvodu nedání souhlasného stanoviska příslušného orgánu Policie ČR, tak z důvodu překážky věci rozhodnuté. Za zaznamenání stojí i to, že ve svém stanovisku k odvolání Městský úřad Chyše svou argumentaci posunul z dikce „… tak z důvodu překážky věci rozhodnuté“ k dikci „… tak zejména z důvodu překážky věci rozhodnuté“. Krajský úřad Karlovarského kraje v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 25. 6. 2015, čj. 906/DS/15-2, uvedl, že v mezidobí, kdy správní orgán očekával závazné stanovisko dopravního inspektorátu, mu byl dne 17. 9. 2014 doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, čj. 9 As 137/2013-87. Tímto rozsudkem byla definitivně potvrzena správnost rozhodnutí Městského úřadu Chyše ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, kterým bylo žadateli nařízeno odstranit posuvná vrata postavená na veřejně přístupné účelové komunikaci na p.p.č. 1387 v k.ú. Chyše. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl ve věci a dalšímu řízení, ve kterém se žadatel domáhá vydání povolení umístění překážky na veřejně přístupné pozemní komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Přesto správní orgán I. stupně zamítl žádost žadatele podle ust. § 67 odst. 1 ve spojení s ust. § 149 odst. 3 správního řádu, tedy jako by závazné stanovisko bylo vydáno v souladu s právními předpisy. To považuje odvolací správní orgán za vadu řízení, o které lze mít důvodně za to, že mohla mít vliv na soulad napadeného řízení s právními předpisy. Odvolací správní orgán došel k závěru podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, že napadené rozhodnutí nebo jeho část změní, a to tak, že žádost žadatele zamítl dle ust. § 48 odst. 2 správního řádu, protože řízení brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Jedná se o negativní podmínku řízení, spočívající v tom, že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí projednávána znovu. Totožnost věci je dána stejným předmětem řízení a stejnými účastníky. V tomto případě je předmětem řízení umístění pevné překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše ve vlastnictví Statku Chyše s.r.o. v podobě posuvné brány, jež je uzamykatelná a je vstupní bránou do areálu Statku Chyše. Účastníkem řízení je Statek Chyše s.r.o. stejně jako v řízení, ve kterém bylo správními orgány pravomocně rozhodnuto, že pevná překážka na veřejně přístupné účelové komunikaci na pozemku p.č. 1387 v k.ú. Chyše ve vlastnictví Statku Chyše s.r.o. v podobě posuvné brány, jež je uzamykatelná a je vstupní bránou do areálu Statku Chyše, má být odstraněna. Tato skutečnost byla v průběhu správního řízení vedeného správním orgánem potvrzena rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57A 12/2012, kterým byla zamítnuta žaloba žadatele směřující vůči rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a následně také rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 137/2013, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žadatele proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni. K tomu soud konstatuje, že žalovaný správní orgán zatížil odvolací řízení a rozhodnutí o odvolání několika pochybeními. Řízení o žádosti žalobce mělo velmi specifický průběh. Skutečnost, v níž je spatřována res iudicata, je tu již od 23. 12. 2011. Jako překážka řízení však byla shledána až dne 25. 6. 2015. A to nikoli správním orgánem prvního stupně v rámci postupu podle § 88 odst. 2 správního řádu, nýbrž odvolacím správním orgánem v rámci postupu podle § 90 uvedeného zákona. Velmi dlouhou dobu byla činěna řada úkonů k věcnému posouzení žalobcovy žádosti o povolení umístění předmětné překážky na pozemní komunikaci. Podle názoru soudu představuje žalobou napadené rozhodnutí žalovaného tzv. překvapivé rozhodnutí. O takovýchto rozhodnutích se komentářová literatura zmiňuje zejména v souvislosti s § 90 odst. 1 písm. c) částí věty mezi prvním a druhým středníkem správního řádu [„změnu (odvoláním napadeného rozhodnutí) nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnost odvolat se“]: „Důvodem, pro který správní řád vylučuje v takovém případě změnu správního rozhodnutí odvolacím orgánem, je skutečnost, že proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se již nelze dále odvolat, tedy podat řádný opravný prostředek, neboť správní řízení je dvouinstanční (§ 91 odst. 1 věta první) a účastník řízení nemůže změnou správního rozhodnutí, která by byla v jeho neprospěch (viz odkaz na hrozbu újmy) přijít o možnost proti takové změně rozhodnutí brojit.“ (Josef Vedral: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha 2012, str. 770), „Omezující podmínkou, kdy změnu nelze provést, je situace, kdy by změnou rozhodnutí některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Toto omezení zabraňuje tzv. překvapivým rozhodnutím, kdy by … již účastník neměl možnost podat odvolání, což je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení.“ (Luboš Jemelka a kol.: Správní řád. Komentář. 4. vyd. Praha 2013, str. 439) a „V prvním případě, kdy nelze provést změnu rozhodnutí, jde o to, že účastníkovi, jemuž je ukládána povinnost, by hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Tím se zamezuje vydávání překvapivých rozhodnutí, vůči kterým by účastník nemohl brojit řádnými opravnými prostředky. Odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení „vezme jeden stupeň“.“ (Luboš Potěšil a kol.: Správní řád. Komentář. 1. vyd. Praha 2015, str. 460). Ústavní soud ovšem nahlíží na problematiku překvapivých rozhodnutí šířeji: „Postupuje-li odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a potvrdí-li ve výroku rozhodnutí, avšak sám je považuje za správné z jiných důvodů než soud nalézací, vystupuje výrazně do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí zakotvená (mj.) v § 6 o. s. ř. Uvedenou zásadu musí mít odvolací soudy v těchto případech zvlášť na zřeteli, neboť proti jejich rozhodnutí není přípustný řádný opravný prostředek. Zvlášť důrazně je proto třeba trvat zejména na důsledném poučení účastníka řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. K tomu uvádí konstantní judikatura Ústavního soudu následující: „Možnost odvolacího soudu potvrdit jen ve výroku správné rozhodnutí, tj. v situaci, kdy odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení formou poučení podle § 213b ve spojení s §118a o. s. ř.“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217). „Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v § 220 o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. ... Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. ... Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“ (nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181).“ (nález ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15). I když se tento nález přímo týká řízení před soudy, bezpochyby je inspirativní i pro řízení před správními orgány. K vydání překvapivého rozhodnutí tedy může ve správním řízení dojít nejen v případě nerespektování ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) části věty mezi prvním a druhým středníkem správního řádu, ale i v některých dalších případech. Podle § 88 odst. 2 správního řádu pokud před předáním spisu odvolacímu správnímu orgánu nastal některý z důvodů zastavení řízení uvedený v § 66 odst. 1 písm. a), e), f) nebo g) nebo v § 66 odst. 2, správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, řízení zastaví, ledaže by rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu škody. Nastane-li tedy překážka řízení před předáním spisu odvolacímu správnímu orgánu, zásadně řízení zastaví správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Zastavit řízení z uvedeného důvodu je jistě oprávněn i odvolací správní orgán, avšak neučiní- li adekvátní kroky, může nežádoucím způsobem atakovat právní sféru účastníků řízení. To, že důvod zastavení řízení nezohlední správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, nýbrž až odvolací správní orgán, nemůže mít zásadně odlišný dopad na odvolatele nebo další účastníky řízení. Jestliže v případě zastavení řízení správním orgánem, který napadené rozhodnutí vydal, má účastník řízení k dispozici odvolání, pak ani v případě (chystaného) zastavení řízení odvolacím správním orgánem nemůže účastník řízení zůstat bez jakýchkoliv procesních práv. V podstatě náhoda tu nemůže rozhodovat o tom, zda se účastník řízení bude moci ještě před správními orgány k důvodu zastavení řízení vyjádřit nebo ne. V daném případě Městský úřad Chyše sice překážku rei iudicatae zmínil, ale své rozhodnutí na ní nepostavil. Soud se proto nediví tomu, že žalobce proti něčemu, co rozhodně nepředstavovalo ratio decidendi rozhodování městského úřadu, ve svém odvolání nebrojil. Odvolací správní orgán ovšem jednoznačně pochybil, když bez dalšího rozhodl o žalobcově žádosti tak, jak rozhodl, tj. zdánlivě meritorně, ale ve skutečnosti procesně. V přezkoumávané věci však nestačilo jen použít zákonem stanoveného způsobu rozhodnutí, bylo zde také nutno umožnit alespoň odvolateli předem se vyjádřit k zamýšlenému důvodu zastavení řízení. Soudu je známo stanovisko doktríny: „Naopak není povinností odvolacího správního orgánu upozorňovat účastníky řízení ve smyslu § 36 odst. 3 SpŘ, že hodlá ve věci zaujmout odlišný právní názor než správní orgán prvního stupně.“ (Luboš Jemelka a kol.: Správní řád. Komentář. 4. vyd. Praha 2013, str. 440). Podle názoru soudu se ovšem toto stanovisko na přezkoumávaný případ nevztahuje nebo je přezkoumávaný případ výjimkou z výše řečeného pravidla. V případě, který je právě přezkoumáván, odvolací správní orgán nejen zaujal odlišný právní názor, nýbrž – a to hlavně – přistoupil k odlišnému způsobu rozhodnutí (procesnímu namísto dlouho očekávaného meritorního). Kdyby o zastavení řízení rozhodl městský úřad, měl by žalobce možnost podat proti takovému rozhodnutí odvolání, jestliže k zastavení řízení chtěl přistoupit až odvolací správní orgán, mělo být žalobci umožněno, aby se k proponovanému postupu krajského úřadu předem vyjádřil. (Že by s velkou pravděpodobností k tomu námitky měl, naznačuje toho se týkající obšírná část žaloby.) Jelikož se tak nestalo, je nutno považovat žalobou napadené rozhodnutí žalovaného za překvapivé a tudíž rozporné se zásadou dvojinstančnosti správního řízení. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2015, čj. 906/DS/15-2, Krajský úřad Karlovarského kraje podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil odvoláním napadené rozhodnutí městského úřadu ze dne 9. 2. 2015, čj. 18/2012, tak, že výrok ve znění „Městský úřad Chyše rozhodl podle ust. § 67 odst. 1 ve spojení s ust. § 149 odst. 3 správního řádu tak, že žádost žalobce o povolení umístění překážky na pozemní komunikaci p.č. 1387 v k.ú. Chyše ze dne 29. 12. 2011 se zamítá.“ nahradil výrokem ve znění „Městský úřad Chyše rozhodl podle ust. § 48 odst. 2 správního řádu tak, že žádost žalobce o povolení umístění překážky na pozemní komunikaci p.č. 1387 v k.ú. Chyše ze dne 29. 12. 2011 se zamítá.“ a v souladu s § 90 odst. 5 větou druhou správního řádu rozhodnutí ve zbytku potvrdil. K tomu soud uvádí, že dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, je – až na výjimky – oprávněn je nebo jeho část změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Změnu napadeného rozhodnutí nebo jeho části jistě lze provést také nahrazením původního znění novým zněním. V daném případě ovšem byla ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného naprosto nemístně zkombinována dikce „žádost se zamítá“, která se používá v meritorních rozhodnutích, s důvodem uvedeným v § 48 odst. 2 správního řádu, který může vést jen k procesnímu skončení věci (tj. k zastavení řízení). K tomu soud dále uvádí, že podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. V daném případě se ovšem nelze dobrat rozsahu výrazu „jen zčásti“. Žalovaný správní orgán nahradil celou výrokovou část původního rozhodnutí novou výrokovou částí. Není proto srozumitelné, co vlastně potvrzoval. Výraz „ve zbytku“ se obvykle vztahuje k výroku či výrokům. Žalovaný správní orgán však nahradil celou původní výrokovou část novou výrokovou částí, takže ve vztahu k výrokové části tu nezůstal žádný zbytek, který by bylo třeba potvrzovat. Mínil-li žalovaný správní orgán zbytkem, který potvrzuje, odůvodnění, pak by nastolil nežádoucí stav, kdy by zde současně existovalo původní odůvodnění, o něž se opírá původní, ale změněné rozhodnutí, a nové odůvodnění, které ovšem podporuje nové, od původního odlišné rozhodnutí. Tím by rozhodně nebylo dosaženo stavu právní jistoty. K výše uvedenému lze ještě dodat, že ohledně způsobu rozhodnutí odvolacího správního orgánu upravuje správní řád dvě při zběžném pohledu zaměnitelné varianty. Podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví. Podle § 90 odst. 4 správního řádu jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. K podstatnému rozdílu, který mezi těmito variantami ve skutečnosti je, se odborná literatura vyjádřila takto: „Zrušení [rozhodnutí] a zastavení řízení podle § 90 odst. 1 písm. a) je třeba odlišovat od zrušení [rozhodnutí] a zastavení řízení podle odst. 4 tohoto ustanovení. V případě odst. 1 písm. a) se rozhodnutí ruší (a na základě toho řízení zastavuje) z důvodu především právních vad rozhodnutí či řízení, které mu předcházelo (a zastavení řízení je tak následkem této skutečnosti). Naopak v případě odst. 4 je důvodem pro zrušení rozhodnutí nikoliv vada či vady jeho obsahu, ale to, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, tedy nastal některý z důvodů stanovených v § 66 odst. 1 nebo 2 podle toho, zda šlo o řízení o žádosti nebo o řízení z moci úřední. V takovém případě odvolací správní orgán napadené rozhodnutí „bez dalšího“, tzn. aniž by se dále zabýval jeho obsahem, zruší a řízení zastaví.“ (Josef Vedral: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha 2012, str. 769) [obdobně: Luboš Jemelka a kol.: Správní řád. Komentář. 4. vyd. Praha 2013, str. 438 a 442, a Luboš Potěšil a kol.: Správní řád. Komentář. 1. vyd. Praha 2015, str. 457-458]. Citovanému názoru Josefa Vedrala je ovšem třeba rozumět tak, že v případě upraveném v § 90 odst. 4 správního řádu se odvolací správní orgán sice dále nezabývá obsahem napadeného rozhodnutí, ale musí se náležitě vypořádat s důvodem zastavení řízení (což samo o sobě může být v některých případech poměrně náročné). Jak soud předeslal, žalovaný správní orgán zatížil odvolací řízení a rozhodnutí o odvolání několika pochybeními. Jde přitom o takové vady řízení, které minimálně ve svém souběhu mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. VII. Celkový závěr a náklady řízení Jelikož v daném případě došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, soud podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. bez jednání zrušil pro vady řízení napadené rozhodnutí žalovaného a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. současně vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. K postupu soudu podle § 76 odst. 1 s. ř. s. se vyjádřila odborná literatura takto: „Pokud soud zrušuje rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, nemusí se zabývat správností právního posouzení věci. … Podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem [písmeno c)] jednoznačně znamená, že výsledkem řádně vedeného správního řízení mohlo být zcela jiné rozhodnutí. Nemá proto smysl, aby se soud zabýval správností nebo zákonností závěrů správního orgánu vyslovených v rozhodnutí … následujícím po chybném procesním postupu.“ (Lukáš Potěšil a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha 2014, str. 693). Soud proto podrobně vytkl žalovanému správnímu orgánu procesní vady, jichž se dopustil, nepředjímá však to, zda shledání překážky rei iudicatae je či není v daném případě v souladu se zákonem. Paní J.J., která připadala v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, k výzvě soudu sdělila, že práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat nechce. Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem v celkové výši 15.342,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč, z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (9.300,- + DPH = 11.253,- Kč) a z náhrady hotových výdajů – výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné za tři úkony právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu (900,- + DPH = 1.089,- Kč). Za úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu se považují 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) žaloba a 3) replika. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena přiměřená lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).