30 A 117/2015 - 67

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: Ekologická společnost AEKOLOGIKA.CZ, o.s., se sídlem Josefy Faimonové 2245/30, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: RWE Gas Storage, s.r.o., se sídlem Prosecká 855/68, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2015, č. j. JMK 85763/2015, sp. zn. S-JMK 96821/2011/OÚPSŘ, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2015, č. j. JMK 85763/2015, sp. zn. S-JMK 96821/2011/OÚPSŘ, se zrušuje a věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“) včasnou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, Odboru stavebního řádu a obecního živnostenského úřadu, Oddělení stavební úřad (dále též „správní orgán I. stupně“ či „stavební úřad“), ze dne 23. 3. 2011, č. j. MUBR 21246/2011, sp. zn. MUBR-S- 50382/2010 OSŘÚP/Ru-328 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím stavební úřad k žádosti osoby zúčastněné na řízení, společnosti RWE Gas Storage, s.r.o. (dále též „RWE Gas Storage“), umístil stavbu nazvanou jako „Stavba 7127 – Přípojky sond CA, PZP Tvrdonice – I. etapa“ (pozn. krajského soudu: CA = centrální areál, PZP = podzemní zásobník plynu) na pozemcích parc. č. 1394/1, 1394/2, 1395/3, 1746, 1749, 1750, 1753, 1754/2, 1757, 1758, 1762, 1763, 1768, 1769, 1774, 1775, 1782, 1783, 1786/1, 1792, 1794, 2175/2, 2176/1, 2176/2, 2179, 2180, 2183, 2184, 2187, 2188, 2191, 2192, 2194/1, 2196, 2197, 2202, 2203, 3132, 3048/1, 3188 a na pozemcích parc. č. KN 3049/1, 3133, 3307/113, 3307/114, 3321/44, 3324/47, 3324/54, 3324/55 v katastrálním území Tvrdonice. Zdejší soud již o rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2011, č. j. JMK 96821/2011, sp. zn. S –JMK 96821/2011 OUPSŘ, ve věci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105, kterým toto rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Krajský soud uvedl, že žalovaný v důsledku nedostatečného vypořádání některých odvolacích námitek žalobce navazujících na námitky, o nichž v I. stupni rozhodl stavební úřad, zatížil své řízení takovými vadami, které představují podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a které měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovanému bylo krajským soudem vytknuto, že dostatečně nevypořádal odvolací námitky žalobce týkající se závěrů o kategorizaci záměru dle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, neboť nebylo posouzeno a vysvětleno, zda se v případě řešeného záměru jedná jen o podzemní zásobník plynu. Krajský soud rovněž poukázal na nedostatečné vyjádření se k námitkám týkajícím se závěrů zjišťovacího řízení. Žalovaný toliko obecně odkázal na závazný závěr zjišťovacího řízení bez dalšího zdůvodnění. Ze strany žalovaného bylo proto nutné v dalším řízení uvést, proč tento považuje názor žalobce za lichý, či v případě potřeby odborného vyjádření požádat správní orgán, který zjišťovací řízení vypracoval, o vyjádření k předloženým námitkám. Zdejší soud rovněž poukázal na skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí v otázce souladu záměru s územně plánovací dokumentací nikterak nekonkretizoval, o jakou územně plánovací dokumentaci se mělo jednat, čímž zatížil řízení další vadou mající vliv na zákonnost celého rozhodnutí. Krajský soud shledal nedostatečným i vypořádání námitky žalobce týkající se možné kontaminace podzemních vod. Žalovaný totiž pouze nekonkrétně odkázal na stanoviska a vyjádření orgánů na úseku ochrany životního prostředí. V tomto ohledu soud rovněž dospěl k závěru, že odvolací námitky napadaly obsah závazných stanovisek, která byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí. Žalovaný měl proto postupovat v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a vyžádat si změnu nebo potvrzení závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Ve vypořádání námitky požadavku na integrované povolení soud shledal obdobné vady, když se žalovaný nadto nevyjádřil k otázce, zda v záměru, který je nazvaný podzemní zásobník plynu, dochází ke spalovacímu procesu. Žalovaný se poté dle názoru krajského soudu nedostatečně vypořádal rovněž s námitkou žalobce ohledně porušení zákona o ochraně ovzduší z hlediska otázky omezení a minimalizace úniku skleníkových plynů do ovzduší. V rozhodnutí dle krajského soudu pak zcela absentovalo vypořádání námitky technického řešení nežádoucích „odfuků metanu“ či možného dotčení ptačí oblasti Soutok – Tvrdonicko a evropsky významné lokality Soutok – Podluží zařazené do soustavy NATURA 2000 v souvislosti s odfuky metanu. II. Obsah žaloby Žalobce v podané žalobě upozornil, že je nevládní neziskovou organizací, jejímž hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny ve smyslu ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Žalobce dále učinil krátký exkurz do předcházejícího správního i soudního řízení a věnoval se také otázce své aktivní žalobní legitimace. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného spatřoval ve dvou základních rovinách, a to v rovině procedurální a rovině hmotněprávní. Žalobce předně uvedl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí odchýlil od závazného právního názoru zdejšího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105, neboť v pokračujícím odvolacím řízení contra legem potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Dle žalobce žalovaný i správní orgán I. stupně upřednostnili v dané lokalitě toliko subjektivní podnikatelské zájmy privátního investora nad zákon samotný. Tímto postupem ohrozili institut životního prostředí a přírodní zdroje, a to nad míru stanovenou zákonem. Žalobce tvrdí, že stavební záměr v konečném důsledku negativně ohrožuje životní prostředí v dotčené lokalitě a jeho přilehlém okolí. Intenzivní měrou negativně ovlivňuje kvalitu ovzduší (z důvodu svévolného a nekontrolovatelného odpouštění metanu do volné atmosféry v množství řádově milionů metrů kubických z přepouštěcích sond), a hrozí kontaminace podzemních vod CHOPAV kvartéru řeky Morava. Stavební záměr ohrožuje i blízko položená chráněná území, která požívají zvláštní právní ochrany podle směrnice č. 79/409/EHS, o ochraně volně žijících ptáků, a dle směrnice č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin tvořících soustavu chráněných území NATURA 2000, zahrnujících jak evropsky významné lokality, tak i ptačí oblasti, zejména oblast Soutok – Tvrdonicko a Soutok – Podluží. Dle názoru žalobce správní orgány ignorovaly skutečnost, že předmětný stavební záměr je nutno posuzovat jako nedílnou integrální část celého souboru na sebe navazujících staveb označených pod komplexním názvem „Rozšíření PZP Tvrdonice, 9.-11. Sarmat“, který z hlediska stavebně-technického tvoří nepochybně jeden stavební a funkční technologický celek, který svým charakterem a významem reprezentuje stavební záměr tzv. nadmístního významu, s negativními dopady na přírodu a okolní krajinu. Závažnou vadu shledával žalobce rovněž v tom, že napadené prvostupňové rozhodnutí sice bylo formálně opatřeno doložkou o nabytí právní moci, nicméně navzdory této skutečnosti dosud nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno všem účastníkům řízení. Žalobce uvedl, že prvostupňové rozhodnutí mělo být přímo ze zákona doručováno rovněž Ministerstvu průmyslu a obchodu dle ustanovení § 67 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), jež je ve vztahu speciality k zákonu č. 183/ 2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Žalovaný se pak zcela nedostatečně vypořádal také s další odvolací námitkou žalobce, směřující proti kolizi napadeného rozhodnutí se směrnicí IPPC, tj. směrnicí Rady 96/61/ES ze dne 24. 9. 1996, o integrované prevenci a omezování znečištění. Rozhodnutí bylo vydáno v příkrém rozporu s kogentním ustanovením § 13 odst. 3 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“). Dle žalobce je nepravdivé tvrzení žalovaného, že žadatel RWE Gas Storage (osoba zúčastněná na řízení) nepotřeboval a údajně nepotřebuje jako provozovatel podzemního zásobníku plynu tzv. integrované povolení. Žalobce naopak namítal, že bez platného integrovaného povolení žadatel RWE Gas Storage provozovat dané zařízení (PZP Tvrdonice) nesmí. Na podporu svých závěrů žalobce navrhl k důkazu vydané integrované povolení společnosti RWE Gas Storage ve vztahu k CA PZP Třanovice, jež měl být součástí jiného soudního spisu, vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 4/2014. Žalobce dále namítal, že žalovaný opomněl vypořádat námitku, že předmětný záměr nemá oporu v platné a schválené územně plánovací dokumentaci. Správní orgány obou stupňů proto ve své rozhodovací činnosti pochybily, pokud se opřely o argumentaci, že se stavba nachází v chráněném ložiskovém území (dále jen „CHLÚ“) Hrušky I. s tím, že hranice tohoto CHLÚ byly vyznačeny v územně plánovací dokumentaci, aniž by žalovaný tuto územně plánovací dokumentaci blíže konkretizoval. Žalobce namítal, že řízení o umístění stavby je v prvé řadě řízením, které upravuje toliko platný stavební zákon, nikoli zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), k němuž se vztahuje rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 9. 1992, č. j. 1919/ÚOBR/92-3, o vymezení chráněného ložiskového území (CHLÚ) Hrušky I. Proto argumentace žalovaného opírající se o kategorie CHLÚ a chráněného území pro zvláštní zásady do zemské kůry (dále jen „CHÚZZZK“) a o rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 9. 1992, č. j. 1919/ÚOBR/92-3, byla v daném případě zcela nepatřičná, neboť neměla oporu ve stavebním zákoně, ale toliko v zákoně horním. Správní orgány obou stupňů rovněž pochybily, pokud se opřely toliko o územní plán obce Tvrdonice při neexistenci, resp. bez opory, v závazné části nadřazené územně plánovací dokumentace. Správní orgány zcela pominuly nesoulad posuzovaného záměru ve vztahu k nadřazené platné a schválené územně plánovací dokumentaci, neboť umístění předmětné stavby není v souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, a to z důvodu neexistujících Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále též „ZÚR JMK“), jakož i neexistujícího Územního plánu velkého územního celku (dále též „ÚP VÚC“) Břeclavska. Žalobce tak marně namítal, že rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ao 1/2007 - 210, Nejvyšší správní soud zrušil opatření obecné povahy - ÚP VÚC Břeclavska, včetně obecně závazné vyhlášky Jihomoravského kraje ze dne 9. 11. 2006, kterou byla vyhlášena jeho závazná část. Územně plánovací dokumentace pak představovaly jeden ze základních podkladů pro posouzení žádosti osoby zúčastněné na řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Toto pochybení pak nemohla zhojit ani tvrzení žalovaného a správního orgánu I. stupně, že umístění stavby je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací, neboť daný stavební záměr se nachází v CHLÚ a v CHÚZZZK, které přímo souvisí s dobýváním výhradního ložiska nebo provozováním podzemního zásobníku plynu. V této souvislosti nemohla obstát ani další tvrzení žalovaného a stavebního úřadu, že umisťovaná stavba leží v CHLÚ Břeclav, stanoveném pro ochranu výhradních ložisek vyhrazeného nerostu lignitu. Závěr správních orgánů o souladu předmětného záměru s územně plánovací dokumentací tedy postrádá oporu v zákoně, neboť dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona se za územně plánovací dokumentaci považují zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán. Stavební záměr však nemá oporu ani v zásadách územního rozvoje a ani v závazné části územního plánu a ani v regulačním plánu. Z tohoto důvodu nebylo možné vydat předmětné územní rozhodnutí. Žalovaný nesprávně odmítl námitky žalobce, že zmíněný stavební záměr je ve smyslu stavebního zákona stavbou tzv. „nadmístního významu“, neboť je de facto dílčí (integrální) součástí jednoho velkého celku – globálního komplexního stavebního záměru (souboru staveb) označovaných jako „Rozšíření PZP Tvrdonice“, který je jako celek stavbou tzv. „celorepublikového významu“. Posuzovaný záměr proto nebylo možno do území umístit toliko na základě územního plánu obce Tvrdonice, který nadto o dané stavbě neobsahuje žádnou zmínku. K důkazu žalobce navrhl originál původního územního plánu obce Tvrdonice, schváleného dne 15. 12. 1995, č. j. 7195-02, včetně jeho změn č. 1 – 4, jakož i originál stávajícího platného územního plánu obce Tvrdonice. Žalovaný tak postupoval v rozporu se stavebním zákonem, pokud vydal žalobou napadené rozhodnutí, které koliduje s kogentními ustanoveními stavebního zákona, konkrétně s ustanovením § 92 odst. 2 stavebního zákona, ve spojení s ustanovením § 90 písm. a) téhož zákona. Žalovaný zároveň pochybil, pokud v napadeném rozhodnutí opomenul vzít v úvahu, že s účinností ke dni 21. 6. 2012 byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Ao 7/2011 v plném rozsahu zrušeny ZÚR JMK. Přitom v důsledku zrušení těchto ZÚR JMK pozbyl, jak nyní řešený stavební záměr, tak i hierarchicky nadřazený globální záměr nazvaný „Rozšíření PZP Tvrdonice“, zcela opory v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se problematiky emisí, tj. nedovoleného vypouštění znečišťujících plynných látek do ovzduší formou tzv. „odfuků zemního plynu“, což žalobce považoval za jeden ze základních problémů podzemních zásobníků plynu. Nežádoucí odfuky v předloženém záměru nejsou z hlediska ochrany ovzduší a přírody vůbec vyřešeny ani zohledněny, nýbrž jsou pouze redukovány na variantu nejlevnějšího a technologicky nejjednoduššího odpouštění a nekontrolovatelného znečišťování ovzduší. Předmětný záměr nelze v dané lokalitě umístit, a to především s ohledem na kumulativní vliv již existujících stacionárních zdrojů znečištění, jakož i s přihlédnutím k existenci stávajících funkčních přepouštěcích sond, které z tzv. „uvolňovače“ produkují každodenně nekontrolovatelný volný emisní „odfuk metanu“ do ovzduší. V tomto směru se žalovaný neřídil závazným právním názorem krajského soudu. Žalovaný se rovněž nikterak nevyjádřil k argumentu žalobce, že dle publikovaných údajů provozní odfuky dosahují hodnoty cca 111 000 m3 metanu za rok, přičemž proces přepuštění ložiskové vody je proces trvající cca 8 let. Žalovaný nereagoval ani na námitku, že celkové množství ložiskové vody cca 1 000 000 m3 při poměru hodnot 1,92 l uvolněného metanu z 1 l ložiskové vody představuje u celého záměru „Rozšíření PZP Tvrdonice“ celkem množství 1 920 000 m3 metanu z odfuků z přepouštěcích vod. Žalovaný rovněž nevypořádal otázku týkající se nekontrolovatelného a svévolného vypouštění 2 000 000 m3 metanu do ovzduší vně areálu PZP Tvrdonice, což nejvíce zamořuje okolní ovzduší v ekvivalentu 40 mil. m3 oxidu uhličitého. K porušení zákona došlo také v případě posuzování vlivů předmětného záměru na životní prostředí (EIA). I přestože soud shledal rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, závěr zjišťovacího řízení dle ustanovení § 7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o posuzování vlivů“ nebo též „zákon č. 100/2001 Sb.“), platným, byl proces EIA zatížen neodstranitelnou vadou. Toto rozhodnutí Ministerstva životního prostředí bylo totiž zpracováno pro zcela jiný, co do struktury i rozsahu a technického řešení zcela odlišný, stavební záměr. Jedná se o zcela odlišnou stavbu (nyní již neexistující) od nyní posuzovaného stavebního záměru, neboť řízení o této stavbě bylo pravomocně zastaveno již v roce 2011. Rovněž veškerá podkladová rozhodnutí byla určena pro zcela jinou stavbu. Pokud tedy správní orgány převzaly tato stanoviska jako univerzální, trpí rozhodnutí obou stupňů správních orgánů nezákonností. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný ve vyjádření především uvedl, že postupoval v intencích rozsudku krajského soudu, s obsahem podaných námitek a připomínek se dostatečně zabýval, podrobně se s nimi vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky svým obsahem napadaly stanoviska a vyjádření dotčených orgánů, byl žalovaný ve vazbě na závěry krajského soudu povinen tyto otázky opakovaně zhodnotit. Stanoviska však nelze považovat za závazná stanoviska a tudíž není možné uplatnit postup dle ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu. Jednalo se o opatření dle části čtvrté správního řádu, a proto byl žalovaný s ohledem na ustanovení § 3 správního řádu povinen požádat v rámci součinnosti příslušné dotčené orgány ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 správního řádu o vyjádření se k uplatněným odvolacím námitkám. Dotčené správní orgány nicméně neuplatnily postup dle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu a vyslovily se k odvolacím námitkám. Žalovaný následně uvědomil účastníky řízení podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se k takto získaným podkladům rozhodnutí. Ohledně námitek ve vztahu k zákonu č. 100/2001 Sb. žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se vyjádřil k tvrzením o nezákonném postupu v procesu při posuzování vlivu záměru na životní prostředí. Námitkami o možné kontaminaci podzemních vod v chráněném území a vlivem na lokalitu soustavy NATURA, a to konkrétně Soutok – Tvrdonicko a EVL Soutok – Podluží se žalovaný podrobněji zabýval v bodě č. 7 napadeného rozhodnutí. Otázkou namítaného porušení zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), a související problematikou tzv. odfuků metanu volně do přírody se žalovaný zabýval v bodě č. 9 napadeného rozhodnutí. K námitce, že stavební záměr nebyl posuzován jako součást celého souboru na sebe navazujících staveb, žalovaný uvedl, že žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby byla podána na stavbu označenou jako „Stavba č. 7127 – Přípojky sond CA, PZP Tvrdonice – I. etapa“ na pozemcích v k.ú. Tvrdonice, přičemž správní orgán v řízení o žádosti rozhoduje toliko o podaném návrhu žadatele. V provedeném územním řízení správní orgán zkoumal přípustnost navrhovaného záměru v území. Námitka nedoručení územního rozhodnutí všem účastníkům řízení byla uplatněna až v podané žalobě, a proto nebyla v napadeném rozhodnutí vypořádána. Dle dokumentace záměru byla předmětná stavba navržena jako síť nových plynových, vodovodních, elektrických a optických přípojek mezi jednotlivými sondami a centrálním areálem PZP Tvrdonice. Plynovodní přípojky nejsou dle žalovaného vybraným plynovým zařízením dle ustanovení § 67 odst. 2 energetického zákona, na které je třeba udělení autorizace na výstavbu. V posuzovaném případě tedy nenastala situace předpokládaná ustanovením § 67 energetického zákona, nebylo Ministerstvo průmyslu a obchodu ani zahrnuto do účastníků územního řízení. Otázce namítané absence integrovaného povolení se žalovaný zabýval v bodě č. 8 napadeného rozhodnutí, na který ve svém vyjádření odkázal. Posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací bylo předmětem napadeného rozhodnutí, na které žalovaný odkázal. Dále uvedl, že územní plán je koncepčním dokumentem a jako takový dle ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona řeší mj. „koncepci veřejné infrastruktury“, tzn. řeší páteřní inženýrské sítě. Vedení přípojek je mimo podrobnost řešitelnou územním plánem. Pro posouzení možnosti umístění přípojek ke stávajícím sondám lze proto využít ustanovení § 18 odst. 6 stavebního zákona. Možnost přípojek je podpořena i skutečností, že jsou umisťovány ve stanovených CHLÚ ropy a zemního plynu a CHÚZZZK (rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 29. 9. 1992, č. j. 1919/ÚOBR/92-3) a přímo souvisí s dobýváním výhradního ložiska nebo provozování podzemního zásobníku plynu, tj. s činnostmi, kvůli kterým je ochrana území primárně stanovena. Vyhlášené CHLÚ je limitem, který musí územně plánovací dokumentace respektovat. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR bylo správním aktem, který žalovanému nepřísluší zpochybňovat. Posuzovaný záměr je možno považovat za technickou infrastrukturu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona. Stavební záměr sestává z jednotlivých přípojek, které jsou v celé své délce vedeny pod úrovní terénu v hloubce 1,0 – 2,0 m. Účelem stavby je optimalizace výkonu stávajícího podzemního zásobníku plynu a rozšíření jeho stávající kapacity a výkonu v souladu s výhledovými plány podzemního uskladňování plynu v České republice pro zabezpečení domácností i podnikové sféry plynem. Podzemní zásobníky vykrývají sezónní špičky spotřeb plynu ve vztahu k pravidelným dodávkám plynu ze zahraničí a jsou provozovány ve veřejném zájmu. Prvostupňovým rozhodnutím se stavba umisťuje pouze na pozemky v k.ú. Tvrdonice v délce 600 m a 900 m, přičemž nezasahuje do katastrálního území sousedních obcí a neovlivní území více obcí. Nové přípojky mezi jednotlivými stávajícími sondami a centrálním areálem PZP Tvrdonice zajišťují pouze připojení sond na provoz podzemního zásobníku plynu. Nejedná se tedy o stavbu nadmístního významu dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. h) stavebního zákona. Posuzovaný záměr tedy lze v území umístit ve smyslu ustanovení § 18 odst. 6 stavebního zákona jako veřejnou infrastrukturu souladnou s platnou územně plánovací dokumentací Tvrdonice a stavebním zákonem. Není nutná žádná nadřazená územně plánovací dokumentace, neboť se jedná o podrobnost, která nepřísluší této kategorii územně plánovací dokumentace. Žalovaný tedy nepochybil, pokud se v napadeném rozhodnutí opíral pouze o platnou územně plánovací dokumentaci obce Tvrdonice. Nelze proto přijmout námitku, že absence nadřazené územně plánovací dokumentace je v daném případě zákonný nedostatek neodstranitelná vada. Pro k.ú. Tvrdonice pak není zpracován žádný regulační plán. Žalovaný dále nesouhlasil s tvrzením žalobce, že předmětný záměr je součástí jednoho velkého celku, a tudíž se jedná o stavební záměr celorepublikového významu, který musí být zakotven v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Je známo, že podzemní zásobník plynu je v provozu již delší dobu a napadeným stavebním záměrem dojde ke zlepšení jeho technických parametrů. K námitce vadného procesu EIA žalovaný uvedl, že se obrátil na správní orgány, které podkladová vyjádření vypracovaly, a předložil jim odvolací námitky žalobce. Dotčené orgány se vyjádřily k odvolacím námitkám a neuplatnily postup podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu, kterým by svá vyjádření opravily nebo zrušily. IV. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňové rozhodnutí, krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Krajský soud považoval za vhodné se nejprve vyjádřit k námitce souladu řešeného stavebního záměru s územně plánovací dokumentací. Žalobce v podané žalobě uvedl, že se žalovaný v rámci odvolacího řízení dostatečně nevypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se rozporu s ustanovením § 92 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s ustanovením § 90 písm. a) stavebního zákona, neboť v závazné části územního plánu obce Tvrdonice není tento záměr vůbec obsažen, a po zrušení opatření obecné povahy – ÚP VÚC Břeclavska (rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ao 1/2007-210) a ZÚR JMK (rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526) nemá předmětný stavební záměr oporu ani v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Podle ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Podle ustanovení § 92 odst. 1 stavebního zákona územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů při provádění stavby, při kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního souhlasu, může uložit zpracování prováděcí dokumentace stavby. V rozhodnutí stavební úřad stanoví dobu platnosti rozhodnutí, má-li být delší, než stanoví tento zákon, a v odůvodnění vždy vyhodnotí připomínky veřejnosti. U staveb dočasných nebo v rozhodnutí o změně využití území pro dočasné činnosti stanoví lhůtu pro odstranění stavby nebo ukončení činnosti a následný způsob úpravy území. V případech podle § 78 odst. 6 stanoví v potřebném rozsahu podmínky pro provedení záměru Podle ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90, nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Žalovaný (vázán názorem krajského soudu) v napadeném rozhodnutí na stranách 9 a 10 konkrétně vymezil, že posuzoval soulad řešeného stavebního záměru s územním plánem obce Tvrdonice, přičemž uvedl: „Ve vazbě na obsah rozsudku krajského soudu KrÚ konstatuje, že posouzení souladu záměru umístění „Stavby č. 7127 – Přípojky sond CA, PZP Tvrdonice - I. etapa“ na pozemcích v k.ú. Tvrdonice bylo provedeno dle ÚPD – územním plánem sídelního útvaru (dále jen „ÚPN SÚ“) Tvrdonice. (…) Umisťovaný záměr sestává ze sítě nových plynových, vodovodních, elektrických a optických přípojek mezi jednotlivými sondami a centrálním areálem PZP Tvrdonice. (…) Pro posouzení souladu záměru s ÚPN SÚ Tvrdonice vychází KrÚ z OZV č. 1/2002, kde je v článku 1 OZV – bodě 1.

3. Vymezení pojmů uvedeno: „Na území obce je rozlišováno: a) území současně zastavěné, b) území zastavitelné a c) území nezastavitelné. Území nezastavitelné tvoří ostatní převážně nezastavěné plochy, které nejsou určeny k zastavění (lesy, trvalé travní porosty, orná půda, zeleň územního systému ekologické stability, vodní plochy). Přípustnost výstavby na těchto plochách je výrazně omezena podmínkami uvedenými v regulačních podmínkách.“ Výše uvedený záměr je umisťován do plochy označené regulační značkou Po označující ornou půdu. Pro tuto regulační značku nejsou v OZV uvedeny podrobnější regulace. Umístění stavby se nachází v chráněném ložiskovém území (dále jen „CHLÚ“) ropy a zemního plynu a chráněném území pro zvláštní zásahy do zemské kůry (CHÚZZZK rozhodnutím MŽP ČR č. j. 1919/ÚOBR/92-3 ze dne 29. 9. 1992), která přímo souvisí s dobýváním výhradního ložiska nebo provozování PZP. Dále stavba leží v CHLÚ Břeclav stanoveném pro ochranu výhradních ložisek vyhrazeného nerostu lignitu. Posuzovaný záměr je technickou infrastrukturou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) pod bodem 2. stavebního zákona. Při jeho umístění lze využít ustanovení § 18 odst. 6 stavebního zákona, který uvádí, že „na nezastavitelných pozemcích lze výjimečně umístit technickou infrastrukturu způsobem, který neznemožní jejich dosavadní užívání“. Jak je výše uvedeno, stavba sestává ze sítě přípojek, které jsou vedeny pod povrchem země v hloubce 1,0 – 2,0 m. Z uvedeného vyplývá, že umístění technické infrastruktury neznemožní dosavadní užívání zemědělské půdy. KrÚ dospěl k závěru, že navrhovaný záměr není v rozporu s ÚPN SÚ Tvrdonice.“ Jak již soud naznačil ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105, zákon sice nestanoví bližší podrobnosti k hodnocení souladu stavby s územně plánovací dokumentací a nikde není ani stanoveno, do jakých podrobností má stavební úřad zacházet. Z dikce ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona ovšem vyplývá, že je nutno posoudit a konstatovat, zda záměr je v souladu s územně plánovací dokumentací, a z logiky věci lze dovodit, že v každém individuálním případě bude nutno jít do takových podrobností, jimiž lze postup stavebního úřadu zdůvodnit a především přesvědčivě vyvrátit uplatněné námitky žalobce. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný v návaznosti na závazný právní názor krajského soudu vyvinul snahu, aby důsledně aplikoval ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s ustanovením § 90 písm. a) stavebního zákona. Neomezil se tak jen na neurčitou argumentaci, že je umisťovaný záměr v souladu s územním plánem obce Tvrdonice, nýbrž rozvedl, o jaké konkrétní ustanovení se při svém rozhodování opíral a jak toto dopadá na konkrétní stavební záměr. Lze přisvědčit názoru žalobce, že předmětný stavební záměr není v závazné části územního plánu obce Tvrdonice konkrétně uveden. Nicméně přílišná obecnost územního plánu a nekonkrétní úprava regulačních podmínek výstavby na územích, na kterých by se měl stavební záměr nacházet, nemůže být kladena k tíži žalovaného. Závěry žalovaného o souladu předmětného záměru s územním plánem obce Tvrdonice tedy za dané situace lze považovat za přezkoumatelné. Jde-li o odkaz žalovaného na umístění stavebního záměru v CHLÚ a CHÚZZZK, či v CHLÚ Břeclav stanoveném pro ochranu výhradních ložisek vyhrazeného nerostu lignitu, pak tato skutečnost není z obsahu předložené spisové dokumentace zcela zřejmá a soud není schopen tato tvrzení žalovaného ověřit. Pro posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací však nejsou tyto skutečnosti rozhodující, neboť primární je především obsah územně plánovací dokumentace, tj. jakým způsobem je zde využití záměrem dotčeného území upraveno, a to ve vazbě na právní úpravu obsaženou ve stavebním zákoně, nikoli tedy v horním zákoně. Tato argumentace žalovaného tudíž sloužila k pouhé podpoře jeho závěrů týkajících se souladu stavebního záměru s platnou územně plánovací dokumentací, konkrétně s platným územním plánem obce Tvrdonice. Vadu nepřezkoumatelnosti nicméně ve vztahu k námitce souladu záměru s územně plánovací dokumentací zdejší soud shledal ve skutečnosti, že žalovaný dostatečně nereagoval na uplatněnou odvolací námitku žalobce. Žalobce namítal, že bez opory umisťovaného záměru tvořícího integrální součást komplexního souboru nazvaného „Rozšíření PZP Tvrdonice“ s nadřazenou územně plánovací dokumentací (v důsledku zrušení opatření obecné povahy – ÚP VÚC Břeclavska a ZÚR JMK ze strany Nejvyššího správního soudu, v nichž byl PZP Tvrdonice vymezen jako stavba nadmístního významu) nebylo možné předmětný stavební záměr do dotčeného území umístit. Žalovaný k této otázce v napadeném rozhodnutí uvedl: „AEKOLOGIKA namítala, že záměr není v souladu s platnou ÚPD, že se jedná o stavbu nadmístního významu, neboť svým plošným umístěním zasahuje do katastrálního území obcí Tvrdonice a Hrušky a že k jejímu umístění je nutná platná nadřazená ÚPD k ÚPN SÚ Tvrdonice a ÚPN SÚ Hrušky. Dále vyslovila názor, že s účinností ke dni 25. 11. 2009 došlo rozsudkem NSS ČR sp. zn. 3 Ao 1/2007 ke zrušení opatření obecné povahy Územní plán velkého územního celku (ÚP VÚC) Břeclavska a tím záměr pozbyl oporu v nadřazené ÚPD a nemá zákonný podklad. K tomu KrÚ sděluje, že dle § 2 odst. 1 písm. h) stavebního zákona se rozumí: „plochou nadmístního, popřípadě republikového významu plocha, která svým významem, rozsahem nebo využitím ovlivní území více obcí, popřípadě území více krajů.“ Podle napadeného územního rozhodnutí se Stavba umisťuje pouze na pozemcích v katastrálním území Tvrdonice. Nezasahuje do katastrálního území Hrušky a neovlivňuje území více obcí. Z uvedeného vyplývá, že se nejedná o stavbu nadmístního významu.“ Pokud se jedná o tuto argumentaci žalovaného, je k ní nutno uvést následující. Soud z obsahu prvostupňového rozhodnutí ověřil, že umisťovaná stavba je označena jako „Stavba č. 7127 – Přípojky sond CA, PZP Tvrdonice – I. etapa“. Pokud se jedná o druh a účel umisťované stavby, prvostupňové rozhodnutí uvádí, že se jedná o „umístění vlastních plynovodních přípojek od jednotlivých sond k centrálnímu areálu, dále kapalinovodů, elektropřípojek, optochrániček, a o přeložení části telefonního vedení (přeložení 1ks sloupu tel. vedení). Účelem stavby je rozšířit stávající kapacity a výkon podzemního zásobníku plynu v Tvrdonicích v souladu s výhledovými plány podzemního uskladňování plynu v České republice pro zabezpečení domácností i podnikové sféry plynem. Podzemní zásobníky vykrývají sezónní špičky spotřeb plynu ve vztahu k pravidelným dodávkám plynu ze zahraniční.“ K umístění stavby na pozemku územní rozhodnutí uvádí: „Umístění stavby na pozemcích (…) v katastrálním území Tvrdonice. Jedná se o síť plynových, vodovodních, elektrických a optických přípojek mezi jednotlivými sondami a centrálním areálem PZP Tvrdonice, které jsou v některých částech vedeny v souběhu ve společném výkopu. Jedná se o plynové přípojky DN 100 od sond Hr - 219 a Hr – 110; dále o plynovou přípojku DN 50 a vodovodní potrubí k přepouštěcí sondě Z – 65; a kabelové a optické trasy k sondám Hr – 219, Hr – 110, a Z – 65. Přípojky se dělí na tyto větvě: - Větev č. 1 – o délce 1079 m k sondě Hr – 219 - Větev č. 2 – o délce 406 m k sondě Hr – 110 - Větev č. 3 – o délce 81 m jako propojovací větev k větvím č. 1 a č. 2 - Větev č. 4 – o délce 455 m k sondě Z – 65. Z výše uvedeného je zřejmé, že umisťovaný záměr v podobě napojení další sondy do sběrného střediska podzemního zásobníku plynu má nepochybně vazbu na podzemní zásobník plynu Tvrdonice (tj. PZP Tvrdonice), který sám nepochybně je stavbou nadmístního (a rovněž celorepublikového) významu. Z odůvodnění územního rozhodnutí vyplývá, že účelem stavby je rozšířit stávající kapacity a výkon podzemního zásobníku plynu v Tvrdonicích v souladu s výhledovými plány podzemního uskladňování plynu v České republice pro zabezpečení domácností i podnikové sféry plynem. Na straně 8 prvostupňového rozhodnutí poté správní orgán I. stupně uvedl, že stavba je součástí celkové optimalizace výkonu podzemního zásobníku plynu, a byla rozdělena na jednotlivé části právě z důvodu, aby tyto části vytvářely jeden stavební a funkční celek a bylo je možno umístit a povolit odděleně. Dále konstatoval, že umístění přípojek ke stávajícím sondám z důvodu optimalizace výkonu stávajícího podzemního zásobníku plynu Tvrdonice je zcela v souladu se stávající územně plánovací dokumentací obce Tvrdonice, neboť se jedná o umisťování stavby sloužící pro potřeby podzemního zásobníku plynu Tvrdonice na plochu CHLÚ a CHÚZZZK, které přímo souvisí s dobýváním výhradního ložiska a provozováním podzemního zásobníku plynu Tvrdonice. Je tedy zřejmé, že ačkoliv správní orgány vyhodnotily nyní řešený záměr jako součást podzemního zásobníku plynu Tvrdonice (stavbu nadmístního až celorepublikového významu) nebyl tento stavební záměr správními orgány jako nová stavba nadmístního významu posuzován, což lze označit za pochybení správních orgánů. Žalovaný se tedy vůbec ani nevypořádal s námitkou, že záměr na umístění předmětné stavby je nutno posuzovat jako dílčí (integrální) součást podzemního zásobníku plynu. Žalobce namítal neexistenci nadřazené územně plánovací dokumentace v důsledku zrušení ZÚR JMK a ÚP VÚC Břeclavska, v důsledku čehož došlo k pozbytí podkladu pro podzemní zásobník plynu Tvrdonice. K této námitce žalovaný toliko uvedl, že stavební záměr nezasahuje do katastrálního územní Hrušky a neovlivňuje území více obcí, tudíž se nejedná o stavbu nadmístního významu. Bližší a konkrétní argumentace těchto závěrů, jakož i náležité vypořádání těchto odvolacích námitek žalobce však v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí absentuje. Takto uplatněná žalobní námitka proto byla shledána důvodnou. Rozpor obsahu správních rozhodnutí a předložené spisové dokumentace v otázce charakteru a povahy samotného umisťovaného záměru je patrný i v souvislosti s další uplatněnou žalobní námitkou. Konkrétně námitkou týkající se tvrzení, že prvostupňové rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno řádného účastníkovi řízení, Ministerstvu průmyslu a obchodu dle ustanovení § 67 odst. 5 energetického zákona. Dle ustanovení § 67 odst. 1 energetického zákona výstavba vybraných plynových zařízení je možná pouze na základě státní autorizace (dále jen "autorizace"), o jejímž udělení rozhoduje ministerstvo. Na přeložku vybraného plynového zařízení nebo při jeho stavební úpravě, při které nedochází ke změně technických parametrů, se autorizace nevyžaduje. Dle ustanovení § 67 odst. 2 energetického zákona vybranými plynovými zařízeními jsou a) přímé plynovody, b) zásobníky plynu, c) plynovody spojující plynárenskou soustavu se zahraničními plynárenskými soustavami, d) plynovody o tlakové úrovni vyšší než 0,4 MPa, e) výrobny plynu. Dle ustanovení § 67 odst. 5 energetického zákona je Ministerstvo (pozn. soudu: ústředním orgánem státní správy pro energetiku je podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, právě Ministerstvo průmyslu a obchodu) v případech, v nichž uděluje autorizaci, dotčeným orgánem příslušným k vydání závazného stanoviska při umisťování a povolování staveb podle zvláštního právního předpisu. Žalobce tedy předpokládal, že nyní řešený stavební záměr je vybraným plynovým zařízením podle ustanovení § 67 odst. 2 energetického zákona, který podléhá autorizaci Ministerstva průmyslu a obchodu. Ministerstvo pak mělo být ve smyslu ustanovení § 67 odst. 5 energetického zákona dotčeným orgánem příslušným k vydání závazného stanoviska při umisťování a povolování stavby dle stavebního zákona. Žalovaný k tomuto ve svém vyjádření k žalobě pouze stroze uvedl, že plynovodní přípojky nejsou vybraným plynovým zařízením ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 energetického zákona, a proto se na ně tato právní úprava nevztahuje. Stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí uvádí, že se v případě řešeného záměru jedná o umístění vlastních plynovodních přípojek od jednotlivých sond k centrálnímu areálu, dále kapalinovodů, elektropřípojek, optochrániček, a o přeložení části telefonního vedení, přičemž účelem stavby je rozšířit stávající kapacity a výkon podzemního zásobníku plynu v Tvrdonicích. Osoba zúčastněná na řízení v předložené technické zprávě (archivní č. PNP-6-93 750 z data 04/2010) dokládané k žádosti o vydání územního rozhodnutí označuje předmětnou stavbu jako síť nových plynových, vodovodních, elektrických a optických přípojek mezi jednotlivými sondami a centrálním areálem PZP Tvrdonice (viz bod C.3 písm. c)). Krajský soud na tomto místě poukazuje na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) energetického zákona, které definuje jednotlivé pojmy energetického zákona. V bodě 10. definuje plynovod jako zařízení k potrubní dopravě plynu přepravní nebo distribuční soustavou a přímé a těžební plynovody; v bodě 11. plynovodní přípojku jako zařízení začínající odbočením z plynovodu distribuční soustavy a ukončené před hlavním uzávěrem plynu; toto zařízení slouží k připojení odběrného plynového zařízení; v bodě 12 plynové zařízení jako plynárenská zařízení, plynovodní přípojky, které nejsou ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy, odběrná plynová zařízení, zásobníky zkapalněných plynů, plynojemy, plnírny, zkapalňovací a odpařovací stanice; a v bodě 13 zásobník plynu jako podzemní nebo nadzemní plynové zařízení, včetně souvisejících technologických objektů a systému řídicí a zabezpečovací techniky a zařízení k převodu informací pro činnosti výpočetní techniky a informačních systémů, sloužící k uskladňování zemního plynu v plynné nebo kapalné formě přímo propojené s plynárenskou soustavou České republiky nebo se zahraniční plynárenskou soustavou; zásobník plynu je zřizován a provozován ve veřejném zájmu. Jak je zřejmé z výše uvedeného, za zásobník plynu se považuje mj. podzemní plynové zařízení, přičemž plynové zařízení je definováno mj. taktéž jako plynovodní přípojka, která není ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy. Plynovými zařízeními se s odkazem na jeho definici obsaženou v bodu 11 komentovaného ustanovení rozumí mj. plynárenská zařízení, kam náleží podle bodu 8 komentovaného ustanovení mj. zařízení zásobníku plynu. Jako na zásobník plynu je taktéž dle uvedené definice pohlíženo taktéž na všechny související (blíže nespecifikované) technologické objekty. Správní orgány uzavřely, že předmětný stavební záměr je pouze plynovodní přípojkou, na kterou se nevztahuje ustanovení § 67 energetického zákona. Dle shora uvedené definice je však plynovou přípojkou zařízení začínající odbočením z plynovodu distribuční soustavy a ukončené před hlavním uzávěrem plynu; toto zařízení slouží k připojení odběrného plynového zařízení. Správní orgány však nepředložily žádnou relevantní úvahu, o tom, z jakého důvodu se jedná o plynovodní přípojku, když popisovaná stavba této definici příliš neodpovídá. Plynovodní přípojka přitom může být považována za zásobník plynu jakožto plynové zařízení či související technologický objekt na něj navazující (což ostatně vyplývá z textu prvostupňového rozhodnutí, dle kterého by měl stavební záměr rozšířit stávající kapacity a výkon podzemního zásobníku plynu v Tvrdonicích). Správní orgány tedy nepředložily žádnou vlastní úvahu o tom, z jakého důvodu řešené plynovodní přípojky nejsou technologickým objektem navazujícím na podzemní zásobník plynu či obecně zařízením, které je dle definice energetického zákona považováno za zásobník plynu, ačkoliv je takové zdůvodnění nezbytné pro posouzení správnosti postupu správních orgánů. Dle názoru soudu je nutno celou věc posuzovat v kontextu celé stavby, tj. rozšíření kapacity a výkonu podzemního zásobníku plynu. Pochybnosti o charakteru a povaze umisťovaného záměru vyplývají rovněž z obsahu vyjádření jednotlivých dotčených orgánů státní správy, neboť tyto se ve svých stanoviscích rovněž v tomto směru vyjadřují rozličně. Zatímco Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor životního prostředí ve svém vyjádření ze dne 7. 6. 2010, č. j. JMK 72 335/2015, jako stavbu označil realizaci nových plynových, vodovodních, elektrickým a optických přípojek (stejně jako Městský úřad Břeclav, Odbor životního prostředí, ve svém stanovisku k odvolacím námitkám ze dne 5. 3. 2015, č. j. MUBR 14966/2015), Povodí Moravy, s.p. se vyjadřovalo ve svém stanovisku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. PM 022167/2010-203/Le, k plynovodu, a Česká inspekce životního prostředí se ve svém rozhodnutí ze dne 12. 1. 2007, č. j. 47/OOO/0701062.02/07/BMS, zabývala podzemním zásobníkem plynu Tvrdonice. Ministerstvo životního prostředí ve svém stanovisku k odvolacím námitkám vztahujícím se k závěrům zjišťovacího řízení ze dne 4. 3. 2015, č. j. 390/560/15 13632/ENV/15, uvedlo, že se v případě předmětného záměru jedná o podzemní zásobník plynu (shodně taktéž v dopisu Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 5. 2015, č. j. 13631/ENV/15). Krajský soud k tomuto poznamenává, že právě skutečnost, zda předmětný záměr je stavbou plynovodní přípojky (bez technologické návaznosti na podzemní zásobník plynu), stavbou plynovodu či stavbou podzemního zásobníku plynu je pro posouzení žalobcem vznesené námitky absence doručení prvostupňového rozhodnutí Ministerstvu průmyslu a obchodu a na to logicky předcházející absence státní autorizace a vydání závazného stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu jakožto dotčeného orgánu státní správy zcela stěžejní. Soud se přitom přiklání k závěru, že stavbu nelze posuzovat izolovaně, ale právě se zohledněním toho, že se jedná o soubor staveb, jejichž cílem je zlepšení výkonu a funkcí podzemního zásobníku. Za existence výše specifikovaných rozporů přitom nelze bez dalšího přezkoumat závěr správních orgánů, které bez bližšího vysvětlení nevyhodnotily nyní řešený záměr jako vybrané plynové zařízení dle ustanovení § 67 odst. 2 energetického zákona, ačkoliv v samotné textaci prvostupňového rozhodnutí a ve vyjádřeních dotčených orgánů není najisto postaveno, stavební záměr jakého charakteru a povahy byl skutečně posuzován, a zda tento skutečně nespadá pod některý z vybraných plynových zařízení dle ustanovení § 67 odst. 2 energetického zákona. Takové pochybení poté činí napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným. Soud s ohledem na výše uvedené tedy znovu uvádí, že dle jeho názoru nyní řešený záměr měl být co do charakteru posuzován nikoliv izolovaně jako jednotlivé plynovodní přípojky od jednotlivých sond k centrálnímu areálu, kapalinovody, elektropřípojky, optochráničky a přeložky části telefonního vedení, nýbrž komplexně jakožto nedílná součást většího celku, a to podzemního zásobníku plynu Tvrdonice. Tato skutečnost vyplývá především ze stanoviska Ministerstva životního prostředí k odvolacím námitkám vztahujícím se k závěrům zjišťovacího řízení ze dne 4. 3. 2015, č. j. 390/560/15 13632/ENV/15 (vypracovaným na základě závazného právního názoru zdejšího soudu vyplývajícího z jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105), ve kterém toto opakovaně zařadilo celý záměr jako podzemní zásobník plynu, nikoliv za zcela osamostatnělé a na nic nenavazující přípojky. Rovněž prvostupňové rozhodnutí v rámci vymezení účelu záměru tento definovalo tak, že účelem stavby je rozšířit stávající kapacity a výkon podzemního zásobníku plynu v Tvrdonicích v souladu s výhledovými plány podzemního uskladňování plynu v České republice pro zabezpečení domácností i podnikové sféry plynem. Pokud tedy správní orgány dovozují, že záměr měl být součástí celkové optimalizace výkonu podzemního zásobníku plynu, nemohou současně namítat, že se jedná o zcela samostatnou funkční jednotku bez jakéhokoliv vlivu na ostatní části celku a má být posuzována samostatně. Jestliže má nyní řešený záměr rozšiřovat kapacity podzemního zásobníku plynu Tvrdonice a optimalizovat tak jeho výkon, je zcela nezpochybnitelné, že dohromady vytvářejí podzemní zásobník plynu a posuzovaný záměr jeden stavební i funkční celek, pročež je nezbytné vždy tyto jednotlivé části na sebe navazujícího celku posuzovat nikoliv odděleně, nýbrž komplexně v souvislostech, jelikož rozhodnutí o jednom má dopad taktéž na fungování druhého. Vymezený účel stavby v prvostupňovém rozhodnutí přitom nadto též nikterak nekonvenuje s definovaným vymezením pojmu „plynovodní přípojka“ dle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) bod 11 energetického zákona, neboť se nejedná čistě jen o zařízení začínající odbočením z plynovodu distribuční soustavy a ukončené před hlavním uzávěrem plynu, které slouží k připojení odběrného plynového zařízení, nýbrž o zařízení rozšiřující kapacitu současného podzemního zásobníku plynu Tvrdonice a svým způsobem ovlivňující podzemní zásobník plynu jako celek. Ani v tomto ohledu tedy argumentace vymezením plynovodní přípojky nemůže obstát. Předmětný záměr tedy měl být (tak jak správně dovodilo Ministerstvo životního prostředí) s ohledem na vše výše uvedené posuzován obecně jako podzemní zásobník plynu (tedy rozšíření kapacity podzemního zásobníku plynu), kdy proto logicky jednotlivá závazná stanoviska a vyjádření správních orgánů měla brát v úvahu mnohem širší oblast možného dotčení zájmů jimi chráněných. Jestliže tímto způsobem správní orgány nepostupovaly, jedná se opět o pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále namítal, že závěr zjišťovacího řízení vypracovaný podle ustanovení § 7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (ze dne 30. 1. 2007, č. j. 4536/ENV/07) byl původně zpracován pro zcela jiný, co do struktury i rozsahu technického řešení zcela odlišný stavební záměr. Krajský soud k tomuto odkazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105, ve kterém již uvedl, že se záměr posuzovaný v tomto stanovisku Ministerstva životního prostředí a nyní řešený stavební záměr, od sebe nijak podstatně nelišily, neboť osoba zúčastněná na řízení záměr nikterak nerozšířila (naopak jej podstatně zúžila), přičemž podstata a technologie řešení stavebního záměru zůstaly prakticky totožné. Za těchto okolností tedy nebylo nutné v tomto ohledu zpracovávat nové stanovisko Ministerstva životního prostředí ve smyslu zjišťovacího řízení. Zdejší soud k tomuto nicméně poznamenává, že otázka, zda bude možné závěry zjišťovacího řízení ze dne 30. 1. 2007, č. j. 4536/ENV/07, a na ně navazující závěry Ministerstva životního prostředí z jeho vyjádření ze dne 4. 3. 2015, č. j. 390/560/15 13632/ENV/15, je odvislá předně od vyřešení shora vytýkaných pochybení týkajících se určení charakteru a povahy umisťovaného záměru, které musí žalovaný vypořádat primárně s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, aby poté mohl pokračovat v posouzení, zda lze již doložené podkladové materiály pro své rozhodnutí využít. Stran žalobcem uplatněných námitek vztahujících se k možné kontaminaci podzemních vod krajský soud poznamenává, že ve svém rozhodnutí ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105, zavázal žalovaného k tomu, aby vzhledem ke skutečnosti, že odvolacími námitkami byl napadán obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu v této otázce, postupoval v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 správního řádu. Podle ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu přitom platí, že jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Účelem tohoto postupu je zajistit, aby odvolací námitky směřující svým obsahem do otázek týkajících se vydaného závazného stanoviska podléhaly odbornému posouzení ze strany orgánu nadřízeného dotčenému orgánu, který disponuje odpovídajícími odbornými znalostmi. K tomuto lze uvést, že žalovaný nepostupoval striktně dle pokynu krajského soudu, neboť si nevyžádal potvrzení dle ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný si nicméně vyžádal vyjádření nadřízeného orgánu dotčeného orgánu, konkrétně Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru životního prostředí, k odvolání žalobce, přičemž tento se ve svém vyjádření k odvolání ze dne 30. 4. 2015 zabýval mj. taktéž námitkou kontaminace podzemních vod. Krajský soud poté takové vyjádření považoval co do obsahu za prakticky totožné s obsahem, jež by mělo vyjádření nadřízeného orgánu dotčeného orgánu zpracované na základě ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu. Přestože tedy žalovaný nepostupoval dle pokynu soudu ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu, což lze označit za pochybení žalovaného, nemělo toto pochybení samo o sobě ve výsledku vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovanému nelze upřít, že se v napadeném rozhodnutí v návaznosti na závazný názor krajského soudu k otázce žalobcem v odvolání nastíněné možné kontaminace podzemních vod velmi obsáhle vyjádřil na stranách 15, 16 a 17 svého rozhodnutí, a to ve smyslu závěrů zpracovaných v rámci vyjádření Městského úřadu Břeclav, Odboru životního prostředí a Krajského úřadu, Odboru životního prostředí. Nicméně i v tomto případě posouzení toho, zda budou moci být tyto závěry využity pro nové rozhodnutí žalovaného, závisí na vyjasnění charakteru a podstaty umisťovaného záměru, neboť z předmětných podkladů dotčených orgánů má soud za to, že tyto posuzovaly záměr ve smyslu samostatných přípojek sond bez jejich posuzování v rámci celkového centrálního areálu podzemního zásobníku plynu Tvrdonice. Tytéž závěry poté platí taktéž v případě vypořádání velmi obecné odvolací námitky týkající se možného negativního vlivu záměru na lokalitu soustavy NATURA 2000, a to zejména ptačí oblast Soutok – Tvrdonicko a Evropsky významnou lokalitu Soutok – Podluží. Dle názoru zdejšího soudu je na jednu stranu zcela bezrozporné, že se žalovaný touto odvolací námitkou dostatečně zabýval na straně 17 napadeného rozhodnutí, když přitom odkázal na stanovisko Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru životního prostředí ze dne 7. 6. 2010 (na které bylo beze změny odkázáno rovněž ve vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru životního prostředí ze dne 30. 4. 2015), dle kterého se záměr nachází zcela mimo území prvků soustavy NATURA 2000 a svou věcnou povahou nemá potenciál způsobit přímé, nepřímé či sekundární vlivy na jejich celistvost a příznivý stav předmětů ochrany. Je však třeba opětovně poznamenat, že tato stanoviska a vyjádření dle jejich obsahu posuzovala pouze přípojky mezi jednotlivými sondami a centrálním areálem podzemního zásobníku plynu Tvrdonice jakožto celek (včetně nových přípojek sond), tudíž nebyl opětovně posuzován podzemní zásobník plynu Tvrdonice, jehož kapacity mají být nyní řešeným záměrem rozšířeny. Možnost dalšího využití tohoto podkladu je proto shodně jako v případě podkladů pro možnou kontaminaci podzemních vod otázkou odvislou od vyřešení již výše nastíněného problému charakteru a povahu záměru. Jiná je však situace v případě námitky týkající se dopadů na ovzduší. Krajský soud ověřil, že v případě jejího vypořádání se žalovaný nezaměřil pouze na posouzení přípojky mezi jednotlivými sondami, nýbrž tuto otázku posuzoval co do podzemního zásobníku plynu Tvrdonice jako celku (a to mj. s odkazem na vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru životního prostředí ze dne 30. 4. 2015). Tato skutečnost vyplývá ze strany 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle kterého k námitkám špatného zařazení záměru do kategorizace zdrojů znečišťování ovzduší byly žalovaným v návaznosti na výše zmíněné vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje brány v úvahu všechny zdroje znečišťování v rámci celého provozu podzemního zásobníku plynu Tvrdonice, a to plynové kotle, záložní zdroje elektrické energie a činnosti těžby, dopravy, manipulace a skladování zemního plynu. Na základě tohoto obsažného hodnocení byl tedy v souladu se závěry České inspekce životního prostředí ze dne 12. 1. 2007 a ze dne 8. 6. 2010 podzemní zásobník plynu Tvrdonice jako celek zařazen do kategorie „malý zdroj znečišťování ovzduší“. Je tedy patrné, že v případě této námitky žalovaný nezůstal pouze u hodnocení jednotlivých přípojek sond, nýbrž bral v úvahu vliv podzemního zásobníku Tvrdonice na ovzduší jako celku. Krajský soud se v této souvislosti dále nemůže ztotožnit s tvrzením žalobce, že se žalovaný opomněl vyjádřit k jeho námitce týkající se nedovoleného vypouštění znečišťujících látek do ovzduší formou tzv. odfuků metanu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (konkrétně ze stran 20 a 21) je zřejmé, že se žalovaný taktéž touto otázkou velmi podrobně zabýval, přičemž s ohledem na projektovou dokumentaci dospěl v otázce tzv. odfuku metanu k závěru, že „technologie přepouštěcích sond je navržena tak, že plyn uvolněný z přečerpávané ložiskové vody bude jímán a následně spalován v motogenerátoru, který bude vyrábět proud pro potřeby technologie přepouštěcí sondy.“ Z tohoto tedy vyplývá, že v rámci nyní řešeného záměru nebude docházet k volnému úniku metanu do ovzduší, jak předpokládá žalobce, nýbrž tento bude z odfuků jímán a spalován v motogenerátoru. Krajský soud má tedy v případě této námitky navzdory přesvědčení žalobce za to, že se jí žalovaný dostatečně, srozumitelně a obsáhle věnoval. Žalovanému lze sice vytknout, že se konkrétně nezabýval žalobcem namítaným konkrétním hodnotám množství metanu z tzv. odfuků metanu z přepouštěcích sond v předpokládané výši 1 920 000 m3 (uváděným na straně 19 podaného odvolání). Je však třeba poznamenat, že žalobce tyto skutečnosti a jednotlivé hodnoty získal z Oznámení o záměru Rozšíření PZP Tvrdonice. Toto oznámení o záměru však neřešilo pouze nyní posuzovaný záměr (tedy samostatné přípojky sond), nýbrž několik staveb plánovaných úprav podzemního zásobníku plynu Tvrdonice (přičemž jednou z nich měl být v tomto řízení řešený záměr), které měly být realizovány postupně. Pokud však žalovaný v návaznosti na projektovou dokumentaci nyní řešeného záměru dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že technologie přepouštěcích sond je navržena tak, že nebude vzhledem ke spalování plynu v motogenerátoru prakticky docházet k žádnému odfuku metanu do ovzduší, nemělo by význam se v pozici žalovaného jakkoli blíže vyjadřovat k hodnotám množství uvolněného metanu vztahujícím se k Rozšíření PZP Tvrdonice jako celku, neboť nyní řešený záměr na základě této navržené technologii nebude k navýšení hodnot úniku metanu do ovzduší v rámci celkového Rozšíření PZP Tvrdonice jakkoli přispívat. Krajský soud uznává, že nevypořádání konkrétně této části předmětné námitky je pochybením žalovaného, nicméně s ohledem na vše výše uvedené se jedná o pochybení, jež nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť z celkového obsahu vyjádření se k námitce vztahující k ochraně ovzduší lze odpověď na danou námitku dovodit. Krajský soud poté pouze nad rámec všeho výše uvedeného poznamenává, že právě z vypořádání námitek týkajících se ochrany ovzduší je evidentní, že v určitém ohledu považoval žalovaný za důležité a nezbytné posoudit záměr nikoliv samostatně jako pouhé přípojky sond, nýbrž jako součást podzemního zásobníku plynu Tvrdonice jako celku, ačkoliv v jiných případech bez jakéhokoliv zdůvodnění svého rozdílného postupu takové celkové posouzení nevyžadoval. Jelikož jsou však závěry žalovaného i dotčených orgánů v oblasti ochrany ovzduší založeny na posouzení záměru jakožto součásti celku podzemního zásobníku plynu (a nikoliv tedy samostatně jako pouhé přípojky sond jako v ostatních oblastech), budou tyto závěry dle názoru zdejšího soudu bez dalšího zcela použitelné rovněž v novém rozhodnutí žalovaného, neboť v tomto případě nevznikla žádná překážka ve smyslu rozlišení povahy a charakteru posuzovaného záměru. Pokud se týká namítané absence integrovaného povolení, nemůže se soud ztotožnit s argumentací žalovaného, že jelikož se tato námitka netýká zájmů chráněných v zákoně o ochraně přírody a krajiny, nebylo povinností žalovaného se touto námitkou žalobce jakožto občanského sdružení vůbec zabývat. Krajský soud upozorňuje, že dle zákona o integrované prevenci je integrované povolení potřebné u některých zařízení, u nichž existuje vysoké riziko negativního vlivu na životní prostředí, přičemž toto integruje (a taktéž nahrazuje) některá povolení vydávaná podle složkových zákonů (např. z hlediska jejich vlivu na čistotu ovzduší, vody, půdy či zdraví lidí). Bezpochyby se tedy jedná o otázku, jež souvisí s ochranou přírody a krajiny (když nadto žalovaný vypořádal bez jakéhokoliv zvažování mj. námitky týkající se ochrany ovzduší a vodních zdrojů), což znamená, že se námitky uplatněné žalobcem v tomto ohledu těchto zájmů co do celku týkají a bylo tedy povinností žalovaného tyto námitky vypořádat. Že je žalovaný nucen se předmětnou odvolací námitkou žalobce zabývat, bylo navíc zřejmé již ze závěrů krajského soudu v jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2014, č. j. 30 A 135/2011-105, kdy zdejší soud žalovanému vytýkal, že se absencí integrovaného povolení v dané věci nikterak nezabýval. V tomto ohledu tedy nelze mít za to, že by se žalovaný řídil závazným názorem zdejšího soudu. Ze strany žalovaného bude nutné tuto odvolací námitku rovněž posoudit mj. s ohledem na charakter a povahu stavebního záměru (tedy zda se jedná o stavbu nadmístního významu, zda je součástí souboru na sebe navazujících staveb podzemního zásobníku plynu), neboť zodpovězení těchto otázek je pro vypořádání předmětné námitky rozhodné. Závěrem poté krajský soud k návrhu žalobce na provedení důkazů vyjmenovaných v žalobě uvádí, že k provedení těchto důkazů nepřistoupil, neboť k posouzení důvodnosti podané žaloby nebylo provádění dokazování nezbytné. V. Závěr a náklady řízení Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou, a proto podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), c) s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil. Pro rozhodnutí soudu bez jednání tak byly naplněny všechny zákonné podmínky, neboť podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), c) s.ř.s. platí, že soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí či pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ve smyslu § 78 odst. 4 s.ř.s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). V dalším řízení tedy bude nutno napravit vytýkaná procesní pochybení a opětovně posoudit veškeré žalobcem uplatněné námitky s ohledem na vyslovené závěry krajského soudu. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč. K jejich zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu. Podle ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, které jí soud uložil. Z důvodu zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud neuložil plnění povinnosti a ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, právo na náhradu nákladů jim nepřiznal. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení