30 A 130/2015 - 81

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: N.V.N., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J.H., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 9. 2015, č. j. MV- 120684-3/SO-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. 9. 2015 č. j. MV-120684-3/SO-2015, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. 5. 2015 č. j. OAM-148-20/PP-2015, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16.342,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-148-20/PP-2015 ze dne 1. 6. 2015, kterým byla z důvodu nesplnění podmínky uvedené v ust. § 87b odst. 2 ve spojení s ust. § 15a zákona č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu. II. Žaloba Žalobce v žalobě uvedl, že je přesvědčen, že mu svědčí postavení rodinného příslušníka občana EU, a to primárně na základě § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, k čemuž blíže uvedl následující. Ustanovení zákona o pobytu cizinců, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Žalobce nesouhlasí s názorem správního orgánu, že vztah žalobce a jeho vnuka (občana Evropské unie) je vztahem rodinným, a tudíž že se nemůže jednat o vztah obdobný ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. O vztah rodinný se jedná pouze dle obecných kritérií, ale nikoliv podle zákona o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců definuje rodinné příslušníky v ust. § 15a odst. 1 a je zjevné, a správní orgán to potvrzuje i ve svém rozhodnutí, že žalobce do této kategorie osob nespadá. V tom případě, ale měl být žalobce (v korelaci se svojí žádostí a svým tvrzením) posuzován jako osoba, která má s občanem EU vztah, který je vztahu s ust. § 15a odst. 1 zákona obdobný. Opačný náhled jde nejen proti zájmům žalobce a porušuje tak základní zásady činnosti správních orgánů jako je například zásada in favorem libertati, ale taktéž v rozporu se zjištěním obsahu právní normy pomocí pravidel formální logiky. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí dle žalobce vyplývá, že správní orgán I. stupně resp. žalovaný zamítl předmětnou žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu, neboť došel k závěru, že žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Zároveň správní orgány uvedly, že má-li žadatel vztah se svým synem (pozn. soudu: žalobce měl pravděpodobně na mysli s „vnukem“), tak se z principu jedná o vztah rodinný, a tudíž je vyloučeno, aby byl podřaditelný pod kategorii § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce v návaznosti na shora uvedené namítá v prvé řadě evidentní kolizi výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, v otázce posouzení, zdali je žadatel rodinným příslušníkem občana EU či nikoliv, a pokud je tedy splněna podmínka vztahu rodinného k občanovi členského státu EU, tak žalobce požaduje, aby mu bylo vydáno povolení k přechodnému pobytu. Žalobce dále nesouhlasí s názorem správních orgánů, že je vyloučeno posouzení cizince dle § 15a odst. 3 písm. b), pokud se odvolává na vztah s osobou, která je jeho rodinným příslušníkem. Je sice pravdou, že žadatel opírá svoji žádost o vztah, který odpovídá § 772 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tj. o vztah příbuzenský k osobě v přímé pokrevní linii, nicméně takovýto vztah nelze automaticky považovat za vztah rodinný, ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále v žalobě uvedl, že správní orgán neprovedl jím navrhované důkazy, tj. výslech účastníků řízení a výslech svědků, čímž byla porušena žalobcova procesní práva. Správní orgán I. stupně tyto důkazní návrhy nejenomže neprovedl, ale v odůvodnění rozhodnutí neuvedl žádné relevantní důvody, pro které je odmítl provést. Žalobce v tomto smyslu poukázal na judikaturu správních soudů, které považují právě výslech účastníka řízení či svědků za zcela klíčový, respektive nejdůležitější důkaz v řízení o povolení přechodného pobytu z důvodu sdílení společné domácnosti s občanem EU. Konkrétně v této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 185/2012 ze dne 19. 12. 2013, ve kterém je uvedeno následující: „Správním úřadem nebyly hodnoceny důkazy předložené či označené účastníkem řízení a žalobce byl opakovaně vyzýván v obecné rovině k předložení dokladu o tvrzeném faktickém stavu, přestože je z povahy věci vyloučeno, aby byl účastník řízení schopen předložit formální doklad o společném soužití s občanem ČR a takový vztah lze doložit zejména výslechem účastníka řízení a jím označených svědků“. Žalobce rovněž uvedl, že se žalovaný k této námitce, kterou již žalobce uplatnil v odvolání, v podstatě nikterak nevyjádřil, čímž nejen pochybení správního orgánu nenapravil, ale navíc zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. V souvislosti s uplatněnými a předloženými důkazy žalobce dále uvedl, že nesouhlasí s postupem správních orgánů, které neakceptovaly předložené doklady a listiny jakožto relevantní důkazy v dotčeném správním řízení. Správní orgán tak kupříkladu paušálně odmítá doložená čestná prohlášení konkrétních svědků s tím, že ničeho nedokazují a navíc nelze údajně ve správním řízení akceptovat čestné prohlášení jako důkaz. Správní orgány by měly dle názoru žalobce postupovat v souladu se základními zásadami správního řízení, dle kterých musí správní orgán postupovat tak, aby hájil oprávněné zájmy účastníků řízení, v rámci možností jim vycházel vstříc a v případě situací nejistých, respektive důkazně nejasných, postupoval v souladu se zásadou in favorem libertati - tedy vydat rozhodnutí či postupovat tak, aby nebyla ohrožena práva a svobody účastníka řízení. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 30/2013 ze dne 25. 9. 2013. Pokud tedy správní orgán měl jakékoliv pochybnosti o správnosti obsahu čestných prohlášení, bylo jeho povinností skutečnosti v nich tvrzené osvědčit či vyvrátit, a to nejlépe výslechy svědků ve smyslu § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. V neposlední řadě odkázal žalobce v návaznosti na shora uvedené na relevantní judikaturu Městského soudu v Praze např. rozsudek sp. zn. 8 A 4/2011 či rozsudek č. j. 6 Ca 319/2008, který říká: „Vzhledem k tomu, že správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že předložená čestná prohlášení nejsou dostatečným důkazem prokazujícím sdílení společné domácnosti, vyzval žalobce k doložení listinného důkazu potvrzujícího, že s družkou trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Jaký konkrétní doklad by považoval za dostačující k prokázání uvedených skutečností, však správní orgán prvého stupně ve výzvě blíže nespecifikoval. Uvedená výzva tak byla zcela nekonkrétní a nereagování na ni ze strany žalobce za situace, kdy mu nebylo známo, jaký doklad má k prokázání požadovaných skutečností předložit, nemohlo být dle názoru soudu důvodem pro zamítnutí uvedené žádosti.“ Dále v této souvislosti žalobce odkázal opětovně na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 185/2012 ze dne 19. 12. 2013, ve kterém je uvedeno následující: „Správním úřadem nebyly hodnoceny důkazy předložené či označené účastníkem řízení a žalobce byl opakovaně vyzýván v obecné rovině k předložení dokladu o tvrzeném faktickém stavu, přestože je z povahy věci vyloučeno, aby byl účastník řízení schopen předložit formální doklad o společném soužití s občanem ČR.“ Z výše uvedeného jednoznačně dle žalobce vyplývá, že zamítnutí žádosti o udělení přechodného pobytu s odkazem na údajné nedoložení dokladu potvrzujícího jeho status rodinného příslušníka občana Evropské unie, je nejen v rozporu se specifikovanými právními ustanoveními, ale taktéž v rozporu s relevantní judikaturou správních soudů. Dle žalobce správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a postupovaly tak v rozporu s ust. § 3 správního řádu. Žalobce předložil množství důkazů, které podporovaly tvrzení o sdílení společné domácnosti a pokud měl správní orgán o jejich povaze pochybnosti, měl v tomto směru doplnit dokazování (výslech svědků, kteří učinili prohlášení). Žalobce dále uvedl, že navrhoval provedení dalších důkazů, které z povahy věci nemohl sám realizovat (např. výslech účastníků řízení či výslech svědků), a správní orgán měl právě v souladu s ust. § 3 správního řádu za daných okolností povinnost jim vyhovět a důkaz provést. Správní orgán I. stupně tak měl doplnit dokazování dalšími důkazy, které by korelovaly s běžnou aplikační praxí správních orgánů v identických řízeních. Žalobce dále namítá porušení zásady legitimního očekávání. Žalobce se domnívá, že právě v souladu se zásadou legitimního očekávání a svým aktivním postupem v řízení (kdy se opakovaně dotazoval správního orgánu, jaké vady mohou bránit kladnému vyřízení, aniž by bylo správním orgánem cokoliv vytčeno) byl oprávněn presumovat kladné vyřízení žádosti na základě doložených dokladů či alespoň opětovné výzvy správního orgánu k doložení dalších důkazů. Žalovaný se k této odvolací námitce žalobce, v podstatě nikterak nevyjádřil, čímž nejen pochybení správního orgánu nenapravil, ale navíc zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalobce rovněž v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, neboť v mnoha právně i věcně identických věcech (tedy v prokázání sdílení společné domácnosti mezi prarodičem a vnukem) totožný správní orgán I. stupně, respektive žalovaný postupoval výrazně odlišně než v projednávané věci. V této souvislosti odkázal žalobce na rozhodnutí ve věci vedené u správního orgánu pod č. j. MV-77522-1/OAM 2012, respektive OAM-1835/PP-2011 či rozhodnutí č. j. MV-82454-1/OAM-2012, ve kterých bylo žádosti účastníka řízení o povolení přechodného pobytu vyhověno, přičemž se jednalo o právně i skutkově v podstatě zcela totožné věci. Identický právní názor jako žalobce zastávala ve své předchozí aplikační praxi i žalovaná, o čemž svědčí nejen zrušení původních negativních rozhodnutí žalovanou ve výše uvedených správních řízeních, ale i například rozhodnutí žalované v právní věci vedené pod sp. zn. MV-74595-4/SO-2012, kdy v identické právní otázce sdílení společné domácnosti ve vztahu prarodič vnuk a za stejné důkazní situace nejen zrušil původní negativní rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ale sám ve věci rozhodl tak, že se přechodný pobyt uděluje. Žalovaná se dle žalobce k této námitce vyjádřila v napadeném rozhodnutí opět nepřezkoumatelně, neboť pouze paušálně uvedla, že v jedné ze dvou zmíněných právních věcí údajně nešlo o obdobnou věc, aniž by své tvrzení jakkoliv konkretizovala a aniž by se jakkoliv vyjádřila k druhé číslem jednacím konkretizované právní věci. V návaznosti na shora uvedené žalobce navrhl, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20. 11. 2015 nejprve shrnula dosavadní průběh správního řízení a k samotné žalobě uvedla, že v případě žalobce je postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti s nezletilým J.H., který je státní občanem České republiky. Žalobce je dědečkem nezletilého dítěte. Žalovaná uvedla, že je na účastníkovi řízení, aby doložil hodnověrným způsobem, že splňuje podmínky uvedené v § 15a zákona č. 326/1999 Sb., a to že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, a že s ním sdílí společnou domácnost (musí být trvalého charakteru). K předložení dokladu o tom, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, žalobce správní orgán I. stupně vyzval. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., když žalobce poučil, kdo může být rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobce sice prokázal rodinnou vazbu na občana České republiky, avšak nedoložil splnění dalších podmínek, které stanovuje § 15a zákona o pobytu cizinců, ač k tomu byl vyzván (viz výzva ze dne 9. 1. 2015). Žalovaná dále uvedla, že výzva správního orgánu I. stupně ze dne 9. 1. 2015 obsahuje nejen poučení o tom, kdo může být podle § 15a zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie, ale také jaké doklady je například možné doložit.

Poučení