30 A 131/2015 - 80

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: O. Ch., zast. Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem AK Křesťanová & Borkovec se sídlem Masarykova 31, Brno, proti žalované: Masarykova univerzita, se sídlem Žerotínovo nám. 617/9, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí prorektora žalované ze dne 9. 10. 2015, č. j. MU- IS/75748/2015/266024/LF-2, ve věci disciplinárního přestupku, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí prorektora žalované ze dne 9. 10. 2015, č. j. MU- IS/75748/2015/266024/LF-2, se zrušuje a věc se vrací žalované zpět k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 742 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Karla Borkovce, advokáta se sídlem Masarykova 31, Brno, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta jeho žádost o přezkum rozhodnutí děkana Lékařské fakulty MU (dále také jen „děkan“) ze dne 24. 8. 2015, č. j. MU- IS/75748/2015/266024/LF-1 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Citovaným rozhodnutím děkana byl žalobce uznán vinným ze spáchání disciplinárního přestupku podle čl. 1 odst. 2 písm. i) disciplinárního řádu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (dále jen „disciplinární řád“), spočívajícího v pronásledování a obtěžování vyučující Mgr. K. V., Ph.D., za nějž mu byla uložena sankce vyloučení ze studia. Současně tedy bylo rozhodnuto o vyloučení žalobce ze studia v magisterském studijním programu Všeobecné lékařství, oboru Všeobecné lékařství. II. Podstatný obsah správního spisu Z předloženého správního spisu se podává, že na základě podnětu ohledně nevhodného chování žalobce podal děkan Lékařské fakulty disciplinární komisi Lékařské fakulty MU (dále jen „disciplinární komise“) návrh na zahájení disciplinárního řízení ve smyslu čl. 4 disciplinárního řádu pro shora popsaný disciplinární přestupek, jenž měl spočívat v zasílání velkého množství e-mailových zpráv osobní povahy vyučující Mgr. K. V., Ph.D., úmyslném hlášení se do jejích seminárních skupin, snaze odevzdat protokol jako poslední a zůstat tak v učebně s vyučující sám či v čekání na vyučující po vyučování na chodbě a dále pro disciplinární přestupek spočívající v neplacení splatných studijních poplatků. Tento návrh byl žalobci zaslán společně s předvoláním k ústnímu jednání na den 19. 5. 2015. Ze zápisu z jednání disciplinární komise vyplývá, že ráno před tímto jednáním žalobce na studijní oddělení Lékařské fakulty doručil omluvenku spolu se zprávou od lékaře. Členové komise však shledali, že lékařská zpráva nepředstavuje relevantní důvod pro omluvu z jednání a v projednání disciplinárního přestupku žalobce pokračovali v jeho nepřítomnosti, přečetli maily zasílané Mgr. V., již také vyslechli, přičemž dospěli k závěru, že prvý z popsaných skutků se stal, naplňuje znaky disciplinárního přestupku podle čl. 1 odst. 2 písm. i) disciplinárního řádu, byl spáchán studentem a úmyslně; jako sankci navrhli vyloučení žalobce ze studia. Ve vztahu k druhému skutku (neplacení poplatků) pak komise uzavřela, že toto nelze považovat za disciplinární přestupek. Na základě návrhu disciplinární komise děkan rozhodnutím ze dne 21. 6. 2015 (uváděno také 12. 6. 2015) žalobce vyloučil ze studia, nicméně k návrhu žalobce na přezkum rozhodnutí bylo toto rozhodnutí zrušeno (rozhodnutím prorektorky ze dne 29. 7. 2015, č. j. MU-IS/64248/2015/254286/LF-2), neboť výrok tohoto rozhodnutí nebyl v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. c) disciplinárního řádu, když nebylo uvedeno, zda žalobce spáchal disciplinární přestupek a žalobce nebyl dostatečně identifikován. Děkan Lékařské fakulty tedy rozhodoval opětovně, přičemž rozhodl tak, jak uvedeno shora. V souladu s čl. 9 odst. 2 disciplinárního řádu [a § 68 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vysokých školách“)] žalobce požádal rektora žalované o přezkum tohoto rozhodnutí. Z pověření rektora prvostupňové rozhodnutí přezkoumal prorektor žalované, přičemž žalobcovu žádost o přezkum zamítl. Dospěl totiž k závěru, že námitky žalobce nejsou důvodné. Podle napadeného rozhodnutí byl skutek, ze kterého byl žalobce uznán vinným popsán dostatečně určitě, rovněž skutkový stav věci byl popsán dostatečným způsobem. Jednání studenta bylo dostatečně prokázáno předložením e-mailových zpráv osobní povahy, stěžejním důkazem pak byla výpověď Mgr. V. o osobním pronásledování studentem, o vyvolání důvodné obavy z něj. Děkan přitom musí brát na vědomí závěry komise a nemá možnost je hodnotit jinak; může pouze využít svého moderačního práva. Omluva žalobce z jednání pak nebyla podložena lékařskou zprávou, jež by splňovala náležitosti stanovené Disciplinárním řádem, nehledě na to, že členy disciplinární komise byli lékaři, jež museli být schopni důvodnost omluvy posoudit. Pokud šlo o další incidenty žalobce, tyto vzal děkan v úvahu toliko při posuzování možnosti snížení navržené sankce, nejde o incidenty, jež by byly předmětem disciplinárního řízení. Nemohlo tak dojít k porušení presumpce neviny. Uložená sankce byla dle prorektora skutečně vysoká, nicméně odpovídající způsobu a intenzitě jednání studenta. III. Obsah žaloby Žalobce se neztotožnil se závěry prorektora a podal ke zdejšímu soudu správní žalobu, ve které v zásadě setrval na námitkách uplatněných již v žádosti o přezkum. Předně namítal nedostatečný popis skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí. V rozporu s čl. 9 odst. 1 písm. c) disciplinárního řádu neobsahuje popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Ze slov: „…v pronásledování a obtěžování vyučující Mgr. K. V., Ph.D…“ nelze zjistit jakého konkrétního jednání se měl žalobce dopustit, zda se jednalo o jednorázové či opakované jednání ani nelze stanovit jeho intenzitu. Uvedení určitých skutečností v odůvodnění rozhodnutí nemůže tuto vadu nijak napravit. Napadené rozhodnutí pak tuto vadu nijak nezhojilo, navíc hovořilo o soustavném a dlouhodobém jednání, jež v popisu skutku chybí. Závěr o spáchání disciplinárního přestupku je pak dle žalobce nedůvodný. Tento žalobní bod byl rozdělen na několik dílčích námitek. V návaznosti na předchozí žalobní bod žalobce namítal, že z popisu skutku nelze dovodit naplnění znaku předmětného disciplinárního deliktu, když nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by ze strany žalobce došlo k agresivnímu nebo jinému chování, které by mohlo být oprávněně chápáno jako šikanování či psychické násilí nebo chování ponižující lidskou důstojnost. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je uveden obsah pouze jediné zprávy, jež nesvědčí závěru o spáchání správního deliktu. Závěr o zasílání velkého množství zpráv je nepřezkoumatelný; dle odůvodnění mělo jít toliko o 7 mailů za 4 měsíce, přičemž obsah těchto mailů ani nebyl uveden. Tvrzení týkající se snahy odevzdávat protokoly jako poslední a zůstat tak s vyučující o samotě, je v rozporu s dalším odůvodněním, podle kterého měly být nejprve odeslány maily a až poté mělo dojít k přehlášení žalobce do seminární skupiny Mgr. V. Ta tedy nemohla být jeho vyučující. Žalobce také předložil maily od jiných vyučujících (mužů), podle kterých žalobce odchází i v jiných předmětech mezi posledními. Podle žalobce je to dáno tím, že je již starším studentem a potřebuje více času. Úmysl hlásit se k Mgr. V. byl dán nutností koordinovat rozvrh. Z obou napadených rozhodnutí není patrno, z jakých důkazů bylo vycházeno, jaké důkazy byly provedeny. Není jasné, zda Mgr. V. podala výpověď přímo nebo zda bylo čteno její vyjádření. Žalobce rovněž zpochybnil i tvrzení o nevhodném chování žalobce k dalším vyučujícím, neboť toto nebylo ničím podloženo a nebylo předmětem dokazování před disciplinární komisí. Na jiném místě žaloby k tomu žalobce dále uvedl, že se k těmto skutečnostem, jež byly dodatečně uvedeny na str. 4 a 5 prvostupňového rozhodnutí (rozhovor v časopisu se žalobcem, nemístné obtěžování asistentky MVDr. S., incident s doktorkou P.), nemohl vyjádřit. Tyto skutečnosti nebyly předmětem návrhu na zahájení disciplinárního řízení, nemohly tak být shledány disciplinárním přestupkem, stejně jako nemohly být podkladem pro uložení sankce. Jejich konstatování je porušením presumpce neviny a porušením § 66 zákona o vysokých školách, neboť k těmto jednáním došlo před více než jedním rokem. Incident s MVDr. S. se pak jeví jako smyšlený, neboť tato e-mailem ze dne 25. 9. 2015 potvrdila, že si na žalobce nestěžovala. K výše uvedeným tvrzením žalobce v návrhu na přezkum navrhl k důkazu e-maily, svědectví matky žalobce, jež nebyly provedeny a zůstaly opomenutými. Vedené řízení bylo nadto vedeno účelově, neboť podle žalobce bylo pravým důvodem neuhrazení poplatků za studium. V dalším žalobním bodu žalobce namítal také porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce byl dle svého mínění zkrácen na právu účastnit se jednání komise, předkládat tvrzení a důkazy ve svůj prospěch, přestože se řádně a včas ve smyslu § 69 odst. 1 zákona o vysokých školách z jednání omluvil a omluvu podložil neschopenkou. Nebylo tedy možné konat řízení bez jeho účasti. Dodal také, že čl. 6 odst. 3 Disciplinárního řádu je v rozporu s uvedeným ustanovením zákona o vysokých školách, neboť nepřípustně zužuje důvody, pro které je možné konat jednání bez přítomnosti studenta. Žalobce konečně nesouhlasil ani s přísností uložené sankce. Vyloučení ze studia je u žalobce, jenž doposud nebyl disciplinárně řešen, potřeba považovat za zjevně nepřiměřené. Intenzita domnělého jednání (citován jediný mail) nesvědčí ani pro spáchání přestupku, natož uložení nejpřísnější sankce. Nelze také prokázat tvrzení, že Mgr. V. žalobce důrazně upozornila, aby ji přestal kontaktovat. Žalobce proto navrhl napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí, zrušit. IV. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření setrvala na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Chování žalobce bylo specifikováno dostatečně, a to jako přestupek podle čl. 1 odst. 2 písm. i) disciplinárního řádu spočívající v pronásledování a obtěžování vyučující Mgr. V. Z obou rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, jak děkan, resp. disciplinární komise dospěli k závěru o spáchání disciplinárního přestupku. Vycházeli jak z osobní výpovědi Mgr. V., tak z předložených mailů. Zjištěné skutečnosti komise řádně vyhodnotila dle čl. 3 disciplinárního řádu. Z rozhodnutí děkana dostatečně vyplývá, které skutečnosti posuzoval, jakými úvahami se řídil a k jakým výsledkům dospěl. V průběhu řízení pak podle žalované nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces, neboť předložená lékařská zpráva neobsahovala relevantní důvody, pro které by se student nebyl schopen účastnit projednání disciplinárního přestupku. Tento dokument byl posouzen jako zcela účelový, mající za cíl mařit průběh disciplinárního řízení. Žalovaná také odmítla účelovost disciplinárního řízení ve vztahu k neplacení poplatků za studium, stejně jako názor žalobce, že se snaží zabránit další u vzdělávání sociálně slabšího studenta. Každý má právo studovat bez poplatku po dobu standardní doby studia zvětšené o jeden rok, splňuje-li daná kritéria, může navíc požádat o sociální stipendium. V případě žalobce se však jedná o již desáté studium, kdy předchozí ukončil na vlastní žádost, nebo byla ukončena pro nesplnění studijních požadavků. Sankce podle žalovaného odpovídala charakteru jednání žalobce, okolnostem, za kterých byl spáchán, způsobeným následkům (psychická újma Mgr. V.). V. Replika žalobce /a jeho další podání/ Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Před touto replikou však ještě zdejšímu soudu zaslal zprávu z klinicko-psychologického vyšetření ze dne 6. 12. 2015, hovořící o tom, že žalobce zřejmě trpí Aspergerovým syndromem. Podle žalobce toto vyšetření zpochybňuje jeho odpovědnost za spáchaný delikt, jakož i dokazuje snahu „zbavit se“ hendikepovaného studenta. Ve své replice se pak žalobce blíže vyjádřil k tvrzené závažnosti jeho jednání a psychické újmě Mgr. V. Způsobení psychické újmy nebylo dle žalobce dosud prokázáno ani dříve tvrzeno; závažnost jednání (ve smyslu soustavnosti a opakovanosti) rovněž nebyla prokázána. Do citovaných rozhodnutí byly zařazeny i skutky, které byly promlčeny, přičemž žalovaná výslovně potvrdila, že přihlížela k chování žalobce v minulých letech. O těchto jednáních však vůbec nemohlo být vedeno disciplinární řízení a nemohlo k nim být přihlíženo, přičemž sama žalovaná ve svém vyjádření přiznává, že při ukládání sankce k těmto skutkům přihlíženo bylo. Na argument žalované, podle které byla nedostatečnost lékařské zprávy posouzena disciplinární komisí složenou ze sedmi lékařů, žalobce reagoval tak, že jednání komise bylo čistě účelové, když tito zároveň neposoudili jednání žalobce ve vztahu k jeho zdravotnímu hendikepu, jímž je Aspergerův syndrom. VI. Posouzení věci krajským soudem Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud přitom v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s. rozhodoval bez jednání, neboť shledal hned několik procesních pochybení děkana i prorektora vztahujících se k průběhu disciplinárního řízení a podloženosti jejich skutkových závěrů. Proto již na tomto místě současně předesílá, že jako celek nemohou napadená rozhodnutí obstát; krajský soud však současně považoval za korektní vyjádřit se postupně ke všem vzneseným námitkám, jež byl – s ohledem na zjištěné procesní pochybení (vady) – schopen posoudit. Prvý žalobní bod se vztahoval k popisu skutku, jehož se měl žalobce dopustit, ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Podle žalobce je tento popis zcela nekonkrétní a negarantuje, aby nemohl být zaměněn s jiným. Tuto námitku posoudil krajský soud jako nedůvodnou, neboť popis skutku ještě splňuje elementární požadavky na dostatečnou konkrétnost. Skutek byl ve výroku vymezen jako „pronásledování a obtěžování vyučující Mgr. K. V., Ph.D.“, v odůvodnění pak bylo dále uvedeno, pro jaké konkrétní jednání bylo disciplinární řízení vedeno. Jednání žalobce mělo spočívat v zasílání velkého množství e-mailových zpráv osobní povahy vyučující Mgr. K. V., Ph.D., úmyslném hlášení se do jejích seminárních skupin, snaze odevzdat protokol jako poslední a zůstat tak v učebně s vyučující sám či v čekání na vyučující po vyučování na chodbě. Krajský soud přitakává žalobci, že popis skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí není příkladem toho, jak by měl náležitě konkrétní popis skutku ideálně vypadat (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73), je však z něho zřejmé čeho se měl žalobce dopouštět a vůči komu. Slovní spojení „pronásledování a obtěžování“ přitom představuje pouze zobecňující pojem pro dílčí způsoby chování žalobce, nikoli popis jiného chování, jež by se odlišovalo od popisu skutku, pro který bylo disciplinární řízení zahájeno a vedeno. Vzhledem k charakteru dílčích chování žalobce lze říci, že pojem „pronásledování a obtěžování“ těmto dílčím formám odpovídá a zahrnuje je. Takto zobecňující popis skutku lze proto ještě akceptovat, zvlášť pokud byl dále specifikován v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Požadavek nezaměnitelnosti výroku ukládajícího sankci za správní delikt totiž rozhodně neznamená, že by měl být výrok o vině ze spáchání správního deliktu zahlcen všemi podrobnostmi skutkového děje. Stejně tak není v tomto případě nepřekročitelným pochybením ani absence bližšího vymezení času (např. pomocí spojení „v období od … do“), případně místa – byť by žalovaná, resp. děkan do budoucna takto (tj. včetně místa a času) k vymezení skutku přistupovat zásadně měli. V tomto případě je totiž potřeba vidět jednotlivé konkrétní okolnosti věci. Podstatnou část vytýkaného skutku totiž představovalo zasílání e-mailů, jež se děje elektronickou cestou (není zřejmé místo, odkud jsou posílány), k dalšímu jednání pak mělo z povahy věci docházet v prostorách žalované. Z pohledu krajského soud je podstatné, že samotný požadavek nezaměnitelnosti popisu skutku, který je důsledkem působení zásady ne bis in idem, zde není porušen, neboť shledání viny za specifikovaný disciplinární přestupek pokrývá jednání žalobce vůči Mgr. V. od neurčeného okamžiku v minulosti až do data zahájení disciplinárního řízení, a to jak na půdě Lékařské fakulty, tak případně jinde. Z tohoto důvodu popis skutku jednání žalobce v soudním přezkumu ještě obstojí. Stejně tak je nedůvodná námitka, že by z prvostupňového rozhodnutí nebylo patrno, z jakých důkazů disciplinární komise, resp. děkan vycházeli. Byť i v tomto případě mohly být jednotlivé důkazy popsány podrobněji co do svého obsahu, z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že disciplinární komise vycházela z předložených mailů z období od 9. 12. 2014 do 4. 3. 2015, z písemné zprávy Mgr. V., kterou také vyslechla. Mgr. V. měla uvést, že se cítí být ohrožena a že jednání žalobce je zcela nepředvídatelné. Z věcného hlediska se však krajský soud k důvodnosti závěru o spáchání disciplinárního přestupku žalobcem a k jeho intenzitě nemůže vyjádřit, neboť k tomu nemá dostatečné podklady v předloženém správním spise. Ve správním spise totiž zcela absentuje jak písemná zpráva Mgr. V., na kterou se děkan ve svém rozhodnutí odkazoval, tak rovněž i všechny předmětné e-maily zasílané Mgr. V. žalobcem. Skutkové závěry tudíž postrádají dostatečnou oporu ve správním spise a v soudním přezkumu tak nemohou obstát. S ohledem na uvedené není krajský soud schopen se blíže vyjádřit ani k námitce, že během disciplinárního řízení nebylo zjištěno, že by ze strany žalobce došlo k agresivnímu nebo jinému chování, které by mohlo být oprávněně chápáno jako šikanování či psychické násilí nebo chování ponižující lidskou důstojnost, tj. k naplnění znaků skutkové podstaty předmětného disciplinárního přestupku. To, zda skutečně došlo k naplnění uvedený znaků skutkové podstaty, totiž nelze bez všech relevantních podkladů dovodit. Nedůvodnou je však související námitka, že naplnění těchto znaků nebylo vůbec tvrzeno. Děkan s odkazem na disciplinární komisi totiž na str. 3 prvostupňového rozhodnutí výslovně uvedl, že jednání žalobce popsané znaky disciplinárního přestupku podle čl. 1 odst. 2 písm. i) disciplinárního řádu naplňuje. V důsledku shora popsané vady pak nelze blíže posoudit ani některé další dílčí námitky vztahující se k důvodnosti závěru o vině žalobce. Kupříkladu tvrzení související s pozdním odevzdáváním protokolů (a setrváváním v učebně s vyučující o samotě) má podle prvostupňového rozhodnutí vyplývat právě z uvedené zprávy Mgr. V., jež ve správním spise není obsažena. K této otázce se tedy krajský soud není schopen podrobněji vyjádřit. Pro úplnost je ale potřeba uvést, že samotná námitka žalobce, dle které nemohla být Mgr. V. vyučující seminární skupiny žalobce, když k přehlášení do její skupiny došlo až po zasílání předmětných mailů je však i tak nesrozumitelná a nejasná. Není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že by pozdní odevzdávání protokolů a setrvávání v učebně mělo předcházet samotnému přihlášení žalobce do seminární skupiny Mgr. V. Jako relevantní se ovšem jeví argumentace opožděnými odchody žalobce i u jiných (mužských) vyučujících, neboť to by mohlo zpochybňovat závěr disciplinární komise o účelu setrvávání žalobce v učebnách. V tomto kontextu je potřeba přisvědčit žalobcem namítanému opomenutí žalované provést jako důkazy maily od těchto vyučujících (a také rozvrh a výslech matky žalobce), jež měl žalobce předkládat jako důkazy v návrhu na přezkum. Přestože není pravdou, že by je žalobce v tomto návrhu (žádosti) ze dne 17. 9. 2015 skutečně předložil, učinil tak v jeho doplnění, označeném jako „doplnění odvolání“, ze dne 7. 10. 2015, doručeném téhož dne (tj. dva dny před vydáním napadeného rozhodnutí). A přestože ani v tomto doplnění tyto emaily a další podklady k důkazu expressis verbis nenavrhoval, uvedl, že je přikládá k doložení svých tvrzení. Bylo na žalované (prorektorovi), aby se s těmito důkazy aspoň v minimální míře vypořádala, to ale neučinila. Z tohoto pohledu tudíž bylo řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, zatíženo vadou. Z § 69 odst. 1 zákona o vysokých školách a disciplinárního řádu (zvláště z čl. 7 odst. 3) sice vyplývá, že těžištěm dokazování v disciplinárním řízení je jednání před disciplinární komisí, rektorovi (zde: prorektorovi) však dle názoru krajského soudu nic nebrání, aby v návaznosti na žádost o přezkum sám provedl doplnění dokazování, jež by mohlo zvrátit závěry disciplinární komise, resp. aby se s uplatněnými důkazními návrhy alespoň v minimální míře vypořádal. Nejen, že takovýto postup konvenuje efektivnímu uplatnění práva studenta, proti němuž je řízení vedeno (zde: žalobce) na obhajobu, současně je pro něj možné nalézt i zákonnou oporu, konkrétně v ust. § 68 odst. 4, věta pátá, zákona o vysokých školách, jež výslovně počítá s možností, že v rámci přezkumu rektora vyjdou najevo nové skutečnosti; lze dovodit, že rektor je tudíž oprávněn posuzovat další důkazy dříve nehodnocené. V tomto kontextu lze obdobně odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 As 79/2011 – 120, byť se tento zabýval ust. § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách; dikce obou ustanovení je totiž v zásadě totožná. Nejvyšší správní soud přitom v tomto rozsudku uvedl: „(J)e proto na rektorovi, aby v řízení o opravném prostředku odstranil veškeré případné vady řízení nebo hmotněprávních pochybení, k nimž v řízení prvoinstančním došlo. Za tím účelem je rektor povinen zjistit rozhodné skutečnosti, a tedy i případně provést potřebné důkazy, a poté bez prodlení rozhodnout a rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit, zejména se ve skutkové i právní rovině vypořádat s námitkami uchazeče uplatněnými v řízení o opravném prostředku.“ (pozn. podtržení doplněno krajským soudem). Popsané pochybení navíc úzce souvisí s další zjištěnou vadou disciplinárního řízení. Jak již krajský soud uvedl výše, jednání před disciplinární komisí je těžištěm dokazování a projednávání disciplinárního přestupku obecně. Zákon o vysokých školách (v § 69 odst. 1 věta čtvrtá) i Disciplinární řád (v čl. 6 odst. 2) zakotvují obligatorní konání ústního jednání disciplinární komise za účasti studenta, proti němuž je řízení vedeno. Právě ústní jednání je tak zjevně tím místem, kde se může student vyjádřit k návrhu na zahájení disciplinárního řízení, ke skutkům, jež jsou mu kladeny za vinu a k provedeným důkazům, případně navrhnout důkazy vlastní. V nepřítomnosti studenta je možné ústní jednání konat pouze tehdy, pokud se k němu bez náležité omluvy nedostaví, ačkoli byl řádně pozván. Ze zápisu z jednání disciplinární komise vyplývá, že ráno před tímto jednáním byla na studijní oddělení Lékařské fakulty doručena omluvenka žalobce. Omluvenka se ve správním spise nachází včetně doručovací obálky (označené jako expresní zásilka) a včetně lékařské zprávy MUDr. B. z 18. 5. 2015; tj. den před konáním ústního jednání. Podle této zprávy trpěl žalobce průjmy a křečemi břicha a byl mu doporučen klid na lůžku po dobu 5 dnů s přísnou šetřící dietou. Dle názoru krajského soudu lze tuto omluvu považovat za řádnou a náležitou a nikoli účelovou. Omluva podložená lékařskou zprávou MUDr. B. odpovídá jak nárokům zákona o vysokých školách, tak čl. 6 odst. 3 disciplinárního řádu, jenž zákonnou úpravu blíže zpřesňuje. Lékařská zpráva zcela zjevně popisuje zdravotní stav i ke dni konání ústního jednání (žalobce lékaře navštívil den před ústním jednáním) a je z ní patrné, že zdravotní indispozice brání studentovi tohoto jednání se účastnit. Zpráva hovoří o průjmech a křečích v břiše a doporučuje 5 dní klidu na lůžku. Žalobce tedy zjevně den před ústním jednáním trpěl průjmy a křečemi břicha, jež byly natolik závažné, že mu byl naordinován klid na lůžku po dobu 5 dnů. Bylo by jistě proti smyslu vlastního ústního jednání, pokud by na něm žalobce trpěl průjmy a silnými bolestmi břicha, neboť by nebyl schopen náležitým způsobem uplatňovat svá procesní práva (minimálně vyjádřit se ke vzneseným obviněním). Krajskému soudu není zřejmé, na základě čeho disciplinární komise dovodila, že tento stav žalobci nebrání na ústní jednání přijít. Příslušné ustanovení disciplinárního řádu jistě nelze vykládat tak, že by v lékařské zprávě mělo být výslovně napsáno, že žalobce není schopen se účastnit ústního jednání před správními orgány; takový závěr by byl zcela absurdní. Žalovaná argumentovala také skutečností, že členy disciplinární komise jsou lékaři, kteří jsou jistě schopni důvodnost omluvy posoudit. K této argumentaci krajský soud uvádí, že tito lékaři, na rozdíl od MUDr. B. žalobce přímo neviděli, proto se lze jen stěží odvolávat na jejich odbornost. Bez významu v tomto případě není ani ta skutečnost, že se jednalo o prvou omluvu žalobce z ústního jednání; projednání svého disciplinárního přestupku se tedy žalobce účelově (a opakovaně) nevyhýbal, resp. nelze na základě žádných relevantních podkladů dovodit opak (závěr o účelové omluvě žalobce se nachází v rovině ničím nepodložené spekulace navíc zcela zjevně popírající závěr shora zmíněné lékařské zprávy MUDr. B.). V důsledku odmítnutí náležité omluvy byl žalobce připraven o možnost účastnit se provádění důkazů a k těmto se blíže vyjádřit. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že disciplinární komise nevycházela jen z listinných podkladů (zejména e-mailů žalobce, jenž obsah svých mailů jistě znal), ale také z výslechu Mgr. V., při němž tak žalobce nemohl být přítomen a případně na něj reagovat; při výslechu svědka je přitom absence obviněného tím spíše nepřípustná. Neuznání náležité omluvy je proto potřeba považovat za závažnou vadu disciplinárního řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Je to totiž právě ústní projednání za účasti řádně předvolaného účastníka, jímž je sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces (obd. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č.j. 7 As 3/2011 - 52). O tom, že tato garance je hodnotou sama o sobě ostatně svědčí i některé další námitky (viz shora) žalobce, jež více či méně napadaly dokazování a jeho transparentnost, důkazy samotné a spolehlivost skutkových zjištění a úzce tak souvisely s neúčastí žalobce na ústním jednání. S neúčastí žalobce na ústním jednání do jisté míry souvisí i námitka vztahující se k nemožnosti zohlednění i dalšího nevhodného chování žalobce k jiným vyučujícím. Členové disciplinární komise totiž dle zápisu z jednání uváděli i vlastní, resp. zprostředkované zkušenosti s chováním žalobce (např. napadení doc. B.), který se k těmto vůbec nemohl vyjádřit. Řečené přitom jistě zohlednili i při návrhu, jakou sankci žalobci uložit. Pokud ovšem jde o skutečnosti zohledněné děkanem (rozhovor v časopisu se žalobcem, nemístné obtěžování asistentky MVDr. S., incident s doktorkou P.), tyto skutečnosti nebyly předmětem jednání disciplinární komise. Děkan tyto skutečnosti zohlednil pouze při svých úvahách o možnosti moderace navržené sankce. S ohledem na specifičnost vztahu děkana a disciplinární komise – kdy je to právě komise, jež primárně navrhuje, jakou sankci je potřeba uložit – lze přitom souhlasit se žalobcem potud, že uvedená fakta skutečně nebyla předmětem návrhu na zahájení disciplinárního řízení a nemohla tak být shledána disciplinárním přestupkem. Jak je ale zřejmé z obou naříkaných rozhodnutí, tyto incidenty nebyly posuzovány a shledány jako disciplinární přestupky (nemohlo dojít k porušení principu presumpce neviny ani § 66 zákona o vysokých školách), ale jako přitěžující okolnosti, resp. správněji okolnosti neodůvodňující moderaci navržené sankce. Při svých úvahách o moderaci přitom děkan může být jistě veden zkušenostmi vysoké školy s chováním studenta. V tomto kontextu je pak klíčové, že tyto skutečnosti jsou obsaženy a podloženy v předloženém správním spise, dílčí námitka o jejich nepodloženosti je proto nedůvodná. Pokud jde o námitku nepřiměřené sankce, je předně potřeba říci, že ukládání sankcí je projevem volného uvážení správních orgánů, jehož soudní přezkum je již z podstaty věci zásadně omezen – soud přezkoumává racio a koherentnost jejich úvahy, případně excesivní vybočení z vymezených mantinelů (k tomu blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36); uvedené musí z povahy věci platit tím spíše pro případy přezkumu úvahy orgánů samosprávné univerzity. A přestože je závazné a konkrétní posouzení této námitky s ohledem na shora uvedené nyní předčasné, obecně lze říci, že v případě tvrzeného dlouhodobějšího obtěžování a pronásledování vyučující, rozhodně nelze považovat sankci vyloučení ze studia za nepatřičný exces, a to ani v případě, pokud dosud žalobce nebyl disciplinárně trestán. Pro úplnost krajský soud ještě na závěr stručně reaguje na podání žalobce ze dne 6. 12. 2015, jež obsahovalo zprávu z klinicko-psychologického vyšetření, hovořící o tom, že žalobce zřejmě trpí středně těžkou formou Aspergerova syndromu. Na základě této zprávy totiž žalobce zpochybňoval svou odpovědnost za spáchaný delikt. Tento argument však není vůbec případný, neboť z této zprávy, resp. z diagnosy Aspergerova syndromu nelze bez dalšího dovodit, že by žalobce nemohl být odpovědný za své jednání; žalobce ostatně k této otázce nic bližšího neuvedl. Tvrzení o snaze žalované „zbavit se“ žalobce, jakožto handikepovaného studenta, je pak nemístným až účelovým obviněním, jež nemá nejmenší oporu ve spise ani v postupu orgánů žalované. VII. Shrnutí a závěr Závěrem lze tedy shrnout, že krajský soud shledal žalobu důvodnou, neboť našel hned několik zásadních procesních vad. Předně, v rámci posouzení toho, zda rozhodnutí o spáchání disciplinárního přestupku žalobcem bylo důvodné a podložené, zjistil, že ve správním spise nejsou obsaženy klíčové podklady, o které se uvedený závěr opíral. Skutkové závěry děkana i prorektora tudíž nemají dostatečnou oporu ve správním spise ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a v soudním přezkumu tak nemohou obstát. I v rámci samotného disciplinárního řízení však došlo k dalším vadám (nedodržení ustanovení o řízení, jež mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé) ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Takovou vadou bylo zejména provedení ústního jednání disciplinární komise v nepřítomnosti žalobce, ačkoliv tento předložil náležitou a odůvodněnou omluvu podle § 69 odst. 1 zákona o vysokých školách. Vadným byl i postup prorektora, jenž pominul důkazy, které zjevně v důsledku nepřítomnosti na ústním jednání žalobce předložil až následně v rámci své obrany proti rozhodnutí děkana. Napadené rozhodnutí je proto z tohoto důvodu rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve světle všech shora uvedených skutečností proto krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. zrušil pro vady řízení. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. pak dále vyslovil, že věc se vrací žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem zdejšího soudu uvedeným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). To znamená, že v dalším průběhu řízení bude nutno nařídit nové ústní jednání, na kterém bude žalobce seznámen s jednotlivými podklady, z nichž vycházeli disciplinární komise, děkan i prorektor a se kterými se býval žalobce mohl seznámit na ústním jednání, z něhož se náležitě omluvil; chybějící podklady (zejména e-maily určené Mgr. V.) bude nutné řádně založit do správního spisu a v návaznosti na další průběh se případně vypořádat s důkazními návrhy předkládanými žalobcem. Krajský soud ponechává na úvaze žalované, zda bude uvedené napraveno v řízení před rektorem, resp. prorektorem či vráceno děkanovi, resp. disciplinární komisi; proto nyní nerušil prvostupňové rozhodnutí děkana. Krajskému soudu je zároveň z jeho vlastní činnosti známo, že v důsledku odkladného účinku, jenž v této věci žalobě usnesením ze dne 26. 11. 2015, č. j. 30 A 131/2015 – 54, přiznal, žalobce na Lékařské fakultě MU dále studoval, přičemž byl rozhodnutím děkana Lékařské fakulty ze dne 23. 9. 2016, č. j. MU-IS/95326/2016/415509/LF, opětovně ze studia vyloučen, a to pro nesplnění studijních povinností. I proti tomuto rozhodnutí, resp. navazujícímu rozhodnutí prorektora žalované podal žalobce ke zdejšímu soudu správní žalobu vedenou pod sp. zn. 30 A 216/2016, jíž byl také přiznán odkladný účinek. V důsledku nynějšího zrušení napadeného rozhodnutí (rozuměj zrušení prvého pravomocného rozhodnutí o vyloučení žalobce ze studia), tak fakticky k dopadu do aktuálního průběhu studia nedojde. Z procesního hlediska ovšem vyvstává otázka, zda o disciplinárním deliktu žalobce vůbec opětovně věcně rozhodovat, jestliže tento byl již následně znovu vyloučen (tj. zda účinky vyloučení nenastanou dříve, než bude ukončeno disciplinární řízení v nyní posuzované věci). I tuto otázku ponechává soud na úvaze žalované. A pokud jde o pozdější žalobu pod výše uvedenou sp. zn. 30 A 216/2016, krajský soud předpokládá, že tato bude s ohledem na povahu věci a vzájemnou provázanost s nyní souzenou věcí vyřízena přednostně (jednání ve věci sp. zn. 30 A 216/2016 ostatně již nařídil na den 10. 4. 2017). VIII. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný (napadené rozhodnutí bylo zrušeno), a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl. Za důvodně, účelně vynaložené náklady vzal krajský soud zaplacený soudní poplatek v celkové výši 400 Kč (300 Kč za žalobu a 100 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku, kterému bylo vyhověno) a dále náklady na tři úkony právní služby: příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů), sepis žaloby a repliky (§ 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) po 3 100 Kč dle dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) citované vyhlášky. Za úkony právní služby jde tedy o částku 9 300 Kč, k níž je nutné připočíst hotové výdaje podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 3 x 300 Kč, což činí dohromady 10 200 Kč. Tato částka se dále zvyšuje o 21 % DPH, neboť zástupce žalobce krajskému soudu doložil, že je plátcem této daně, tj. na částku 12 342 Kč. Celkové náklady řízení tak dosáhly výše 12 742 Kč.