30 A 142/2016 - 144

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: L.S., bytem …, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2016, čj. DSH/7240/16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2016, čj. DSH/7240/16 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ či „prvoinstanční orgán“) ze dne 17. 5. 2016, čj. MMP/103750/16 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o silničním provozu“) a byla mu uložena podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu pokuta ve výši 5.000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalobce požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. [II] Žaloba Žalobce předně namítal, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by v obou případech učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán totiž zaslal oznámeným řidičům výzvu k podání vysvětlení a poté, co se obě výzvy vrátily zpět správnímu orgánu, zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce namítá, že postup správního orgánu byl nedostatečný. Správní orgán musí podniknout veškeré možné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Pokud se oznámenému řidiči nepovedlo doručit výzvu k podání vysvětlení na adresu uvedenou žalobcem, správní orgán měl prostřednictví různých informačních systémů či databází, které má k dispozici, zjišťovat, zda oznámený řidič nemá i jinou adresu, kam by bylo možné výzvu k podání vysvětlení doručit. Ve spise ale absentuje jakýkoliv podklad o tom, že by správní orgán skutečně zjišťoval i jiné adresy oznámeného řidiče P. (v případě pana N. správní orgán založil do spisu vyjádření cizinecké policie). Správní orgán pak měl vyzvat žalobce ke sdělení, zda nezná i jiné kontaktní údaje oznámeného řidiče. Nadto, pro zahájení řízení o přestupku vůči oznámenému řidiči nebylo vůbec podstatné, zda si tento řidič přebírá písemnosti. Správní orgán proti němu mohl zahájit řízení doručením oznámení o zahájení řízení fikcí nebo opatrovníkovi. Žalobce správnímu orgánu sdělil totožnost řidiče vozidla včetně jeho bydliště a legitimně tak očekával, že správní orgán zahájí řízení o přestupku s oznámeným řidičem. Správní orgán pak mohl k podání vysvětlení také předvolat žalobce jako provozovatele vozidla, neboť tento byl ochoten správnímu orgánu kdykoliv poskytnout další informace. Správní orgán takto neučinil a žalobce se tak o tom, že správní orgán jeho vyjádření k osobě řidiče neakceptoval, dozvěděl až ve chvíli, kdy bylo zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce tak v danou chvíli již neměl možnost předložit správnímu orgánu další důkazy na podporu svého tvrzení, např. smlouvu o výpůjčce uzavřenou mezi ním a panem P. Správní orgán pak měl předvolat žalobce k podání vysvětlení tím spíše, že to byl právě žalobce, kdo požádal v obou případech o sejmutí technického prostředku zabraňujícímu odjezdu vozidla (dále „TPZOV“). Žalobce tak byl osobou, která musela s jistotou vědět, kdo na daném místě vozidlo zaparkoval, a mohla by k věci poskytnout další informace. Zároveň pak žalobce mohl být z pohledu správního orgánu nejpravděpodobnějším řidičem – správní orgán ale i přes to žalobce k podání vysvětlení nepředvolal. Žalobce poukazuje na skutečnost, že správní orgán nepředvolal žalobce k podání vysvětlení ve věci žádného z projednávaných přestupků, ačkoliv ve všech případech požádal o sejmutí TPZOV právě žalobce. Povinností správního orgánu bylo podnikat veškeré možné kroky ke zjištění pachatele přestupku, přičemž správní orgán měl k dispozici vyjádření provozovatele o identitě řidiče, které nebylo nijak zpochybněno, např. správním rozhodnutím o uložení pokuty za správní delikt, spočívající v tom, že provozovatel neznal identitu řidiče, který řídil jeho vozidlo. Žalobce vnímá postup správního orgánu jako účelový, neboť buď žalobce pravdivě uvedl, že jím provozované vozidlo řídili v předmětnou dobu uvedení řidiči, a tedy správní orgán měl vést řízení o přestupku proti uvedeným řidičům, nebo žalobce totožnost uvedl nepravdivě, a v takovém případě měl správní orgán vést proti žalobci řízení pro porušení § 10 odst. d) silničního zákona. Správní orgán tedy postupoval v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, když nezjišťoval totožnost pachatele přestupku. Správní delikt provozovatele vozidla je přitom deliktem subsidiárním, kdy nejdřív má být potrestán pachatel přestupku, případně až poté provozovatel vozidla. Správní orgán toto nerespektoval a zásadně tak krátil práva žalobce. Žalobce dále namítal, že správní orgán nijak neprokázal, že by se řidič vozidla skutečně dopouštěl dne 22. 9. 2015 přestupku tím, že by neměl zakoupen parkovací lístek. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu. K tomu se žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 96/2008, ze dne 22. 1. 2009: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Ani z fotografií pak spáchání přestupku nijak nevyplývá. Z fotografií ale není nijak zřejmé, že by řidič vozidla skutečně neměl ve vozidle umístěn parkovací lístek. Fotografie jsou nekvalitní a na žádné z nich není jasně vidět za čelní sklo vozidla žalobce – v čelním skle se odráží okolí vozidla a za čelní sklo tak není jasně vidět. Takové fotografie pak nelze užít k důkazu. K tomu se pak žalobce opět odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, čj. 30A 80/2015 - 43. Nelze tak mít za prokázané, že řidič vozidla skutečně spáchal přestupek. Nadto, údajný čas a datum pořízení fotografií není součástí samotné fotografie, ale je vložen pod fotografii. Je tedy zřejmé, že čas byl pod fotografie vložen dodatečně. Je tedy možné, že městská policie pořídila fotografie vozidla žalobce v době, kdy řidič parkoval na daném místě zcela řádně (tj. kdy nemusel mít zakoupen parkovací lístek). Není přitom obtížné pak k fotografii dodat takový čas a datum, který svědčí pro přestupkové jednání řidiče vozidla. Řidič sám přitom uvádí, že si vždy kupuje parkovací lístek, případně kontroluje, zda je oprávněn parkovat v daný den na daném místě bez parkovacího lístku. Je si tedy jist, že za čelním sklem vozidla se musel parkovací lístek nacházet. Žalobce uvedl, že správní orgán jej vyzval k úhradě určené částky i ve věci přestupku spáchaném dne 30. 9. 2015. Žalobce sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla i v tomto případě. Správní orgán pak při zjišťování totožnosti řidiče vozidla postupoval stejně nedostatečně jako v případě předchozích přestupků. Žalobce dále namítal, že ve výroku rozhodnutí prvého stupně, který se týkal správního deliktu ze dne 30. 9. 2015, nebylo dostatečně popsáno místo spáchání přestupku. Dle § 77 zákona o přestupcích „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“Stejné nároky jsou pak kladeny i na výrok rozhodnutí o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť jedním ze znaků správního deliktu provozovatele vozidla je, že řidič vozidla spáchal přestupek. Logicky je tak nutné, aby bylo samotné přestupkové jednání důkladně popsáno ve výroku rozhodnutí. Místo spáchání přestupku bylo specifikováno pouze jako „v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Plaské ulice v úseku mezi křižovatkami s ulicemi Studentská a Okounová“. Ulice Plaská v Plzni je přitom dlouhá cca 1,8 kilometru, úsek vymezený správním orgánem je pak dlouhý cca 550 metrů. V rámci dané ulice je pak v různých úsecích odlišná úpravy nejvyšší povolené rychlosti. Jsou zde úseky, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h a dále pak úsek, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 70 km/h. V rámci úseku uvedeného správním orgánem pak není rychlost vymezena jednotně. Správní orgán tak byl povinen jasně specifikovat, kde konkrétně se řidič měl dopustit protiprávního jednání, a to např. udáním čísla popisného budovy, kolem které řidič v době měření projížděl. Nebylo by přitom rozhodující, kdyby z fotografií založených ve spise šlo určit, kde konkrétně bylo vozidlo změřeno. Povinností obviněného z přestupku, respektive správního deliktu, není procházet ulicí, kde měl být daný skutek spáchán a porovnávat fotografie ze spisu s jednotlivými domy, přechody, lavičkami aj. v ulici; naopak, právem obviněného je již z výroku rozhodnutí seznat, kde konkrétně se skutek stal. V daném případě by přitom žalobce dané místo nalezl jen s obtížemi, neboť by musel hledat místo měření na ulici dlouhé téměř dva kilometry. Bylo přitom nezbytné jasně určit, v jakém místě bylo vozidlo žalobce změřeno. Pokud bylo totiž vozidlo žalobce změřeno v místě, kde byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 70 km/h, nedopouštěl se řidič vozidla přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) odst. 3 silničního zákona, ale přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Za tento přestupek se přitom uloží podstatně nižší sankce. Bylo tedy nezbytně nutné určit, kde konkrétně se přestupek stal. Nadto, ve výroku rozhodnutí není nijak specifikováno, jaká nejvyšší povolená rychlost v daném místě byla, pouze je uvedeno o kolik km/h řidič nejvyšší povolenou rychlost překročil. To přitom není dostatečné. Z výroku rozhodnutí nelze učinit jednoznačný závěr, že se řidič skutečně dopustil jednání popsaného skutkovou větou a naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. K tomu se žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015 - 45, který je na věc naprosto přiléhavý, neboť v tomto případě bylo vozidlo stěžovatele zaparkováno v ulici, kde byla na několika místech rozdílná úprava parkování. Rozsudek tak lze analogicky vztáhnout i na měření rychlosti v ulici, kde je různá úprava nejvyšší povolené rychlosti: „V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání. Důvod takového požadavku je zřejmý - z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno. K porušení povinnosti mělo dojít tím, že na ulici Jiráskova mělo být předmětné vozidlo zaparkováno v zóně placeného parkování bez zaplacení parkovaného. Nicméně správní orgán I. stupně blíže nespecifikoval místo, kde mělo k porušení pravidel silničního provozu dojít, neboť místo spáchání deliktu bylo označeno jako „ulice Jiráskova'„. K tomu Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „Stěžovatel namítal, že předmětná ulice je dlouhá asi 665 m a že na této ulici jsou jak placená místa k parkování, tak i místa neplacená. Z výroku správního orgánu I. stupně ovšem nelze dovodit, kde přesně v rámci dané ulice se skutek stal, tudíž nelze posoudit, zda právě v tom místě, kde měl být skutek spáchán, bylo vskutku parkování zpoplatněno. Tuto vadu rozhodnutí v tomto případě nelze překonat ani s poukazem na fotografie, které jsou součástí spisu a jimiž byl proveden důkaz listinou. I kdyby takové fotografie mohly při důkladném zkoumání a porovnání se situací na místě samém třeba ohledáním či analýzou dostupných mapových nebo jiných podkladů (např. podkladů pro umístění dopravních značek) vést ke zjištění, kde přesně v rámci Jiráskovy ulice stěžovatel parkoval, není možné takovýto závěr činit až ex post při analýze samotného správního rozhodnutí, nýbrž v samotném řízení o správním deliktu. Výsledek zjištění pak musí nalézt odraz v natolik přesném a jednoznačném popisu skutku, že z něj bude patrné, že parkující vozidlo stálo právě na takovém místě v rámci dané ulice, na němž bylo třeba zaplatit poplatek za parkování.“ Žalobce tedy zastával názor, že výrok napadeného rozhodnutí je nesrozumitelný, což představuje důvod pro zrušení rozhodnutí soudem dle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť nyní posuzovaný případ se od věci posuzované v rozsudku čj. 2 As 111/2015 - 45 vůbec neliší; naopak, v předmětné věci se jedná o podstatně delší úsek, kde mohlo být domnělé protiprávní jednání spácháno. Žalobce se dále odkázal na rozsudek NSS čj. 9 As 80/2014-39 ze dne 10. 12. 2014. V posuzované věci bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno pro nesrozumitelnost výroku, neboť právě ve výroku absentoval přesný popis místa protiprávního jednání, cit: „Jak totiž vyplynulo ze správního spisu (ze slovního popisu v záznamu o přestupku obsahujícího fotografie z radarového měření a rovněž z oznámení o přestupku ze dne 25. 5. 2012 podepsaného zasahujícími policisty a stěžovatelem), radar byl v Ostrově nad Oslavou umístěn na komunikaci I/37 u budovy čísla popisného 154.“, kdy dále NSS vyřkl závěr o nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí: „Skutečnost, že ve správním spise je dostatečně zdokumentováno místo spáchání přestupku, nemůže však nic změnit na důvodnosti námitky, že ve vymezení skutku ve výroku bylo toto místo popsáno nedostatečně, jelikož nedostatečné vymezení skutku ve výroku nelze napravit v odůvodnění či poukazem na to, že ze spisu jasně patrno je.“ Žalobce se dále odkázal i na rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2010, čj. 4 As 28/2010- 56: „V první řadě je třeba správním orgánům vytknout, že řádným způsobem nebylo označeno, resp. specifikováno místo, kde došlo k naměření nedovolené rychlosti vozidla Škoda Octavia. Podle Nejvyššího správního soudu policisté sice v zásadě shodně zakreslili do mapy Frýdku-Místku místo, kde prováděli měření rychlosti a toto místo také specifikovali, nicméně Nejvyššímu správnímu soudu není ani přesto zřejmé, kde přesně je značka signalizující konec obce, resp. jaká je vzdálenost místa měření rychlosti od konce obce. Vyjádření policistů a následně i správních orgánů obou stupňů, že tato značka se nachází u kasáren a u prodejny barev a laků pana S. je v tomto ohledu pro Nejvyšší správní soud zcela nevypovídající. Tato vyjádření sice svědčí o tom, že správní orgán a policisté vědí, kde přesně je značka signalizující začátek či konec obce, nicméně toto nemusí vědět stěžovatel. Navíc tato skutečnost nenašla své vyjádření ani v obsahu spisu, kde by mohla být kupř. vyznačena v založené mapě. V důsledku toho nemohla být zcela vyvrácena námitka stěžovatele, že k měření mohlo dojít i mimo obec. K vyvrácení takové námitky by posloužila rekonstrukce, která však provedena nebyla. Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že patrně se místo měření rychlosti mohlo nacházet i v blízkosti značky označující konec obce, takže jeho přesný popis a určení bylo namístě i kvůli určení míry společenské nebezpečnosti přestupku (blíže srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008 - 45, publikovaný pod č. 2011/2010 Sb. NSS).“ V posuzovaném případě bylo přitom místo měření (a tak i místo spáchání přestupku) stanoveno obdobně nekonkrétně, cit.: „dne 26. 9. 2008 v 19.45 hod., jel s vozidlem Škoda Octavia, X, na silnici I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek- Místek, nedovolenou rychlostí“. Žalobce má tak za to, že výrok rozhodnutí je nesrozumitelný, což představuje důvod zrušení rozhodnutí. Žalobce uvedl, že správní orgán vyzval žalobce k úhradě určené částky i ve věci přestupků spáchaných ve dnech 8. 10. 2015 a 3. 11. 2015. Žalobce sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla i v tomto případě. Správní orgán pak při zjišťování totožnosti řidiče vozidla postupoval stejně nedostatečně jako v případě předchozích přestupků. K přestupku ze dne 8. 10. 2015 žalobce dále namítal, že správní orgán neprokázal jeho spáchání ani v tomto případě. Úřední záznam samotný nemůže být užit k důkazu (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 ze dne 22. 1. 2009 citovaný výše). Ani z fotografií pak spáchání přestupku nijak nevyplývá. Z fotografií ale není nijak zřejmé, že by řidič vozidla skutečně neměl ve vozidle umístěnu platnou parkovací kartu. Fotografie jsou nekvalitní a na žádné z nich není jasně vidět za čelní sklo vozidla žalobce - v čelním skle se odráží okolí vozidla a za čelní sklo tak není jasně vidět. Takové fotografie pak nelze užít k důkazu. K tomu se pak žalobce opět odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, čj.30A 80/2015 - 43. Nelze tak mít za prokázané, že řidič vozidla skutečně spáchal přestupek. Nadto, údajný čas a datum pořízení fotografií není ani v tomto případě součástí samotné fotografie, ale je vložen pod fotografii. Je tedy zřejmé, že čas byl pod fotografie vložen dodatečně. Nelze tedy vyloučit, že městská policie pořídila fotografie vozidla žalobce v době, kdy řidič parkoval na daném místě zcela řádně (tj. kdy nemusel mít ve vozidle umístěnu parkovací kartu). Není přitom obtížné pak k fotografiím dodat takový čas a datum, který svědčí pro přestupkové jednání řidiče vozidla. Žalobce namítal, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že takový postup krátil žalobce na svém právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Žalobce přitom nekonání ústního jednání uplatnil i jako odvolací námitku. Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (§ 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (§ 74 odst. 1), konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu se žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, čj. 15A 14/2015 - 35, ve kterém krajský soud konstatoval, že „Pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost u pro řízení o správních deliktech.“ K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, čj. 30A 56/2014-35, kde potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Především se ale žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015 - 30. Rozsudek NSS je na věc zcela přiléhavý, neboť NSS zde jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánu konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce shledává takové pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku zpravidla osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Pouze nařízení ústního jednání bylo dostačující k ochraně práv žalobce. Jenom během ústního jednání měl žalobce možnost poukázat na skutečnosti, ze kterých bylo zřejmé, že se řidič vozidla žádného přestupku nedopustil. Provedení pouhého dokazování přečtením listin nebylo pro uplatnění práv účastníka dostatečné. Žalobce se neztotožnil s úvahami, které vedly správní orgán prvého stupně ke stanovení výše sankce. Správní orgán žalobci udělil pokutu na samé horní hranici zákonného rozpětí. Dle názoru žalobce ale správní orgán nedostatečně odůvodnil, proč udělil nejvyšší možnou sankci. Správní orgán v odůvodnění výše sankce uvedl, že „Přestupky spočívající v neoprávněném zastavení a stání vozidla hodnotí jako méně závažný“. Následně ale uvedl, že přestupek spočívající v neoprávněném zastavení či stání hodnotí jako závažný. Správní orgán si tak v odůvodnění udělené sankce protiřečí, na udělenou sankci je tak nutné hledět jako na nezákonnou. Pokud správní orgán zamýšlel okomentovat každý přestupek jednotlivě, měl od sebe přestupky více odlišit, neboť 5 ze šesti spáchaných přestupků spočívalo v neoprávněném zastavení či stání. Správní orgán pak jako jedinou polehčující okolnost hodnotil, že „předmětným jednáním nebyla způsobena hmotná škoda“. Správní orgán měl hodnotit ve prospěch žalobce způsob spáchání skutku, jakož i míru zavinění, kdy odpovědnost žalobce je pouze objektivní, sám se zaviněného protiprávního jednání nedopustil, ani z podkladů ve spise nevyplývá, že by mu byl přítomen a mohl mu zamezit. Opakované spáchání správního deliktu pak nelze považovat za přitěžující okolnost, neboť provozovatel vozidla sám osobně nic nepáchá a vyšší sankce tak nemůže mít jakýkoliv výchovný či preventivní charakter. Společné řízení o více správních deliktech tak samo o sobě nemůže být považováno za přitěžující okolnost, stejně tak skutečnost, že žalobce byl již dříve pro spáchání správního deliktu projednáván. Provozovateli vozidla je v rámci uplatnění objektivní odpovědnosti přičítáno jednání řidiče vozidla. Udělením pokuty provozovateli vozidla je ve většině případů trestána osoba, která spáchala pouze to, že zapůjčila vozidla jiné osobě. Zároveň, sankce má být udělována v takové výši, aby měla výchovný a preventivní účinek. Jak ale může výchovně a preventivně působit nepřiměřeně vysoká sankce udělená osobě, která se ničeho nedopustila? Taková sankce může působit „výchovně a preventivně“ pouze s ohledem na to, že provozovatel vozidla přestane zapůjčovat vozidlo jiným osobám. V případě právnických osob jako provozovatelů vozidel by se ale jednalo o zcela absurdní situaci, neboť právnické osoby by tak vlastnily vozidla, která by fakticky nemohl nikdo užívat. Je-li provozovateli vozidla udělena vyšší sankce než nejnižší možná, jedná se o nezákonně udělenou sankci, neboť taková sankce má stejný preventivní a výchovný účinek (tj. žádný), jako sankce nejnižší možná. Rovněž pak správní orgán neprokázal, že by protiprávní jednání řidiče vozidla žalobce mělo jakékoli negativní následky, tedy též tato skutečnost měla být hodnocena ve prospěch žalobce. Žalobce proto zastává názor, že i v případě, kdy by správní orgán vydal zákonné rozhodnutí o vině, měl stanovit pokutu na samé dolní hranici zákonem stanovené sazby, tj. ve výši 2500 Kč, a to na podkladě okolností zřejmých ze spisu. Žalobce závěrem namítal, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Jako vhodné se jeví uvést podobnost odpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušné oprávnění, stejně tak jako je provozovatel vozidla oprávněn vozidlo svěřit jenom tomu, kdo má řidičský průkaz. Analogicky se současnou dikcí zákona o silničním provozu by tak osoba, která je držitelem zbraně, odpovídala za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchal ten, jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je samozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona. Žalobce má proto za to, že aplikací ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. [III] Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobce zejména namítá, že správní orgán I. stupně neučinil před zahájením nezbytné kroky ke zjištění pachatelů přestupků. Dle jeho přesvědčení nebyly naplněny podmínky pro zahájení řízení proti němu jako provozovateli vozidla. Dále namítá, že v řízení o správním deliktu mělo být nařízeno ústní jednání. K tomu žalovaný uvádí, že tyto námitky žalobce uváděl již v odvolání, proto žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí, kde se s těmito námitkami již vypořádal. K námitce směřující proti výši uložené sankce žalovaný uvedl, že shledal takto uloženou sankci za přiměřenou projednávané věci, přičemž s odůvodněním správního orgánu I. stupně se plně ztotožňuje. K námitce neprokázání nezaplacení parkovacích lístků žalovaný uvedl, že nemá na podkladě předložené spisové dokumentace žádnou pochybnost, že nezjištěný řidič v uvedených dnech v místě přestupků s vozidlem zaparkoval a ve vozidle neumístil platný parkovací lístek, resp. parkovací kartu, čímž porušil povinnost vyplývající z dotčené dopravní značky IP 13c, resp. IP 12. Svědčí o tom jednak oznámení přestupku a především pořízená fotodokumentace, o jejímž datu pořízení nemá žalovaný na rozdíl od žalobce žádnou pochybnost. Fotodokumentace byla pořízena strážníky Městské policie Plzeň při výkonu jejich služební činnosti, kteří neměli jakýkoliv důvod uvádět ve věci nepravdivé skutečnosti. Rovněž v obou Oznámeních o podezření z přestupku, ve kterých žalobce nevyužil doplnit své vyjádření, strážníci uvedli, že vozidlo nebylo označeno platným parkovacím lístkem na viditelném místě (přestupek ze dne 22. 9. 2015), resp. že ve vozidle nebyla viditelně umístěna platná parkovací karta (přestupek ze dne 8. 10. 2015). V daném případě tak úřední záznam nebyl považován za stěžejní důkaz, nýbrž za listinný podklad, kdy tento je v souladu s důkazem, kterým je pořízená fotodokumentace a oznámením přestupku. Postup správního orgánu nelze považovat za rozporný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 96/2008, když navíc právní úprava zapovídá použít jako důkazní prostředek pouze záznam o podání vysvětlení (§ 137 odst. 4 správního řádu). Stejně tak ustálená judikatura brání správním orgánům pouze v tom, aby čtením úředního významu prokazovaly skutečnosti, které mohou být prokázány pouze bezprostřední svědeckou výpovědí. Taková situace však nenastala. Na základě tohoto důkazu považuje žalovaný ve shodě se správním orgánem I. stupně za adekvátní závěr, že nevznikly žádné pochybnosti o skutkovém stavu na místě, pokud jde o existenci platného parkovacího lístku ři parkovací karty ve vozidle. Žalovaný má za to, že na věc dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu čj.7 As 129/2016 ze dne 29. 9. 2016, kde byla řešena situace, kdy stěžovatel, stejně jako v nyní projednávané věci žalobce, zůstal v řízení o správním deliktu zcela nečinný a až v řízení o žalobě napadl skutková zjištění. Žalovaný má dále za to, že žalobce v podstatě nepřímo obviňuje strážníky, že uvádějí ve svých podkladech nepravdu, když označují jednání nezjištěného řidiče za přestupek a nedovoleně manipulují s fotodokumentací, aniž by k tomu uvedl nějaké relevantní důkazy, které by byly schopné samy o sobě vyvrátit jasné závěry opřené o dostatečné podklady svědčící o přestupkovém jednání neznámého řidiče zmíněného vozidla. K námitce nedostatečného popisu místa spáchání skutku žalovaný uvedl, že se neztotožňuje s žalobcem, že předmětné místo spáchání správního deliktu provozovatele vozidla bylo nedostatečně přesně specifikováno ve výroku rozhodnutí. Žalovaný konstatuje, že v daném případě se jedná o úsekové měření, kdy je pevně dané osazení měřícího zařízení na začátku a na konci úseku, kdy toto se nemění a rychlost se vypočítává průměrem ze zjištěných údajů na počátku a konci měření, tedy nelze jednoznačně určit jakou rychlostí se vozidlo žalobce daným úsekem, a v jakých přesně místech, pohybovalo. Žalovaný dále konstatuje, že jelikož místo osazení měřícího zařízení je pevně dané a vzdálenost mezi začátkem měřeného úseku a jeho koncem je dle ověřovacího listu založeného ve spisové dokumentaci 530,2 metru, je zřejmé, že zjištěná rychlost je průměrnou rychlostí, kterou se předmětné vozidlo pohybovalo v předmětném měřeném úseku. Žalovaný dále uvádí, že v daném případě by bylo nepřípustným formalismem trvat na přesném určování místa přestupku v duchu judikatury soudů u běžného měření rychlosti, kde k naměření dojde v jednom konkrétním místě. Žalovaný konstatuje, že z volně dostupného internetového serveru www.mapy.cz je zřejmé, že předmětná komunikace se označuje jako Plaská ulice až od křižovatky s ulicí Studentskou, kdy ve směru z centra města ke křižovatce s touto ulicí je tato ulice označena názvem Lidická. Žalovaný konstatuje, že není pravdivé tvrzení žalobce, že ulice Plaská jako místo spáchání přestupku je dlouhá 1,8 km, neboť ve prospěch žalobce byl úsek měřen až do úrovně mezi Seneckým rybníkem vpravo od komunikace a dalšími rybníky ve směru vlevo od komunikace, a přesto byla zjištěna délka takového úseku toliko 1,4 km. Žalovaný konstatuje, že navíc z této vzdálenosti předmětný měřený úsek je dlouhý více jak 500 metrů. Žalovaný dále konstatuje, že za účelem vyjasnění rychlostních limitů v daném místě dokládá výpis z aplikace Marushka a na něj navazující úřední záznam Magistrátu města Plzně ohledně rychlostních limitů na předmětné ulici, kdy z tohoto je zřejmé, že v úseku od křižovatky s ulicí Studentskou až k dopravní značce „Konec obce“, tedy v celém úseku ulice Plaské, je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod, neboť tato není zvlášť upravena dopravním značením (není zvýšena) tedy není pravdivé tvrzení, že by se na této ulici měnily rychlostní limity, jak se snaží nadnést žalobce. Žalovaný poznamenává, že rychlost 70 km/hod. je jako nejvyšší dovolená rychlost dopravním značením stanovena na ulici Lidická, tedy v úseku předcházející ulici Plaské viz foto z mapového serveru, kdy konec předmětného úseku se zvýšenou rychlostí, je na křižovatce ulice Lidické s ulicí Alej Svobody, kdy jde o úsek blíže do centra města byť ve stejném směru jízdy, kdy mezi tímto úsekem a začátkem ulice Plaské je ještě několik dalších křižovatek, avšak již bez dalších změn rychlostních limitů, tedy není pochyb o tom, že v ulici Plaská v celé její délce platí nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. Žalovaný konstatuje, že z předmětného výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela zřejmé, že ke změření rychlosti jízdy vozidlu žalobce došlo v úseku tzv. úsekového měření na ulici Plaská v obci Plzeň ve směru z centra, kdy toto vymezení je dostatečně určité a žádná pochybnost o změně (zvýšení) rychlostního limitu s ohledem na výše uvedené neobstojí. Žalovaný tak nemá pochybnost o tom, že ze strany nezjištěného řidiče došlo ke spáchání přestupku tím, že byla s vozidlem, jehož je žalobce provozovatelem, překročena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. v předmětném úseku nejméně o 25 km/hod. po odečtu maximální možné odchylky měření v hodnotě 3 km/hod. při rychlostech do 100 km/hod. Žalovaný tedy konstatuje, že správní orgán I. stupně práva žalobce v řízení nikterak neporušil a postupoval v souladu se zákonem. Žalovaný též uvádí, že nelze mít žalobcem zmíněné rozsudky za stěžejní pro posouzení věci, neboť v těchto rozsudcích byl vyjádřen právní názor ohledně specifikace místa přestupku u překročení rychlosti naměřeného při jednotlivém měření či u parkování (kdy v úseku určité ulice mohou být parkoviště zpoplatněná i parkoviště nezpoplatněná) nikoli při měření úsekovém, které se projevuje zejména trvalostí osazení měřícího zařízení a tedy i stále stejným měřeným úsekem, kde nejvyšší dovolená rychlost nemůže být v předmětném úseku měněna, neboť by vzhledem k průměrování rychlosti v celém úseku nebylo možné rychlost řádně vyhodnocovat. K námitce neústavnosti právní úpravy institutu správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů žalovaný uvádí, že neshledal nic, co by jej mohlo vést k závěru, že správní orgán I. stupně ve věci postupoval v rozporu s právními předpisy. Žalovaný dále konstatuje, že správní orgán I. stupně je povinen se řídit zákony, tedy nikterak nepochybil, když postupoval dle platné a účinné právní úpravy. Dále též konstatuje, že k posouzení ústavnosti právní úpravy je příslušný výlučně Ústavní soud, tedy správní orgán I. stupně a v návaznosti na něj ani žalovaný neměl s ohledem na platnost a účinnost právní úpravy žádný důvod pochybovat o její ústavnosti. Žalovaný dále uvádí, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 237/2015 je vedle podrobné argumentace týkající se projednávaného správního deliktu v návaznosti na kasační námitky uveden odkaz na rozsudek téhož soudu čj.3 As 7/2014-21, který byl vydán Nejvyšším správním soudem ve věci správního deliktu provozovatele vozidla a který byl následně napaden ústavní stížností, která však byla usnesením sp. zn. I. ÚS 508/15 ze dne 22. 12. 2015 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Z předmětného usnesení Ústavního soudu pak nevyplývá, že by předmětná právní úprava měla být protiústavní. Z tohoto je tak zřejmé, že není důvodu jakkoli pochybovat o ústavnosti předmětné právní úpravy. Vzhledem k výše uvedenému jsou tak námitky žalobce ve vztahu k neústavnosti právní úpravy nedůvodné a taktéž nemohlo dojít postupem správního orgánu I. stupně ani žalovaného k porušení žalobcových práv. Závěrečné námitky žalobce pak byly již posouzeny v rámci výše uvedené argumentace a nebyly shledány žalovaným důvodnými. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím vyslovili souhlas. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. A. Námitky týkající se nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, čj. 30 A 92/2013-27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“. (zvýraznění doplněno zdejším soudem) Pro posouzení důvodnosti žalobní námitky jsou významné i závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS, kde kasační soud uvedl: „Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184 - 185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu. Právo je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti. V tomto svém regulativním působení musí právo předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva. Ostatně odedávna platí, že znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a působení; obdobné platí o právu samém. Při existenci několika interpretačních alternativ tedy takové chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zneužití subjektivního práva“. Oprávnění „sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku“ nelze vykládat v tom smyslu, že by provozovatel mohl za řidiče označit kohokoliv. Smyslem tohoto oprávnění je umožnit provozovateli sdělit správním orgánům údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, neboť je to právě provozovatel vozidla, kdo na základě své předchozí úvahy umožnil jiné osobě užívat jím provozované vozidlo. Není obvyklé, aby vozidla byla půjčována osobám, o nichž provozovatel neví nic bližšího, které nezná nebo u nichž si pečlivě neověří jejich identitu a způsobilost vozidlo užívat. Avšak ani skutečnost, že provozovatel vozidla sdělí správnímu orgánu údaje o totožnosti údajného řidiče, nutně neznamená, že se provozovatel vozidla zprostí odpovědnosti za správní delikt. Z tohoto důvodu musí být provozovatel vozidla vždy schopen správním orgánům zásadně předestřít takovou skutkovou verzi reality, která se bude jevit jako věrohodná, a která se bude moci stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. V případě souzeném Nejvyšším správním soudem například shora zmíněná autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu. Není-li provozovatelem předestřena skutková verze reality, která by se jevila jako věrohodná, nemohou správní orgány jakkoli pochybit při jejím dokazování. Za předložení věrohodné skutkové verze je odpovědný provozovatel, pokud této své odpovědnosti nedostojí, nemůže tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. Žalobce žádnou takovou věrohodnou skutkovou verzi reality správním orgánům nepředestřel. V dané věci Městská policie Plzeň dne 8. 9. 2015 oznámila prvoinstančnímu orgánu podezření z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu; přestupek spočíval v tom, že dne 8. 9. 2015 v 09:11 hod. na pozemní komunikaci v obci Plzeň, ulice B. Smetany, bylo zaparkováno vozidlo žalobce v místě, kde je to dopravní značkou B 29 zakázáno. V úředním záznamu zasahujících policistů je k tomu dále uvedeno, k vozidlu se následně dostavil L.S., který byl policisty označen jako řidič. Řidič s projednáním přestupku v blokovém řízení nesouhlasil, k věci na Oznámení z přestupku se nevyjádřil a oznámení odmítl podepsat. Prvoinstanční orgán výzvou ze dne 21. 9. 2015 k uhrazení určené částky, v souladu s § 125h zákona o silničním provozu, vyzval žalobce jakožto provozovatele předmětného vozidla k zaplacení peněžité částky ve výši 300 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení uvedené výzvy. Předmětnými písemnostmi byl žalobce rovněž poučen ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, tedy o možnosti sdělit ve výše uvedené lhůtě údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku a že sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla se považuje za podání vysvětlení. Nato žalobce prostřednictvím svého zástupce prvoinstančnímu orgánu dne 23. 10. 2015 sdělil, že „jím provozované vozidlo řídil v předmětný čas uvedený ve výzvě, pan L.H.N., nar. …, trvale bytem …, doručovací adresa …, zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., který si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha.“ Prvoinstanční orgán předvoláním ze dne 2. 11. 2015, zasílaným na adresu sdělenou žalobcem, tj. …, předvolal pana L.H.N. k podání vysvětlení. Zásilka byla Českou poštou, s. p. prvoinstančnímu orgánu vrácena zpět s tím, že adresát na uvedené nemá schránku, je neznámý. Dále je obsahem správního spisu sdělení Policie ČR, že L.H.N. nikdy nepobýval na území ČR. Následně prvoinstanční orgán záznamem o odložení věci ze dne 18. 1. 2016 věc podezření z přestupku odložil podle 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě (k dalšímu průběhu řízení viz dále). Postupu prvoinstančního orgánu není co vytknout. Disponoval-li prvoinstanční orgán k žalobcovu sdělení o údajném řidiči vozidla výše uvedenými skutkovými zjištěními (nekontaktnost označeného řidiče), nebylo jeho povinností činit žádné další kroky směřující k určení totožnosti přestupce. Prvoinstanční orgán navíc nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku (na místě přestupku řešila městská policie věc s žalobcem, který však odmítl jakoukoliv součinnost). Žalobce správním orgánům nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Za takové situace nebylo povinností prvoinstančního orgánu činit žádné další kroky směřující ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstančním orgánem učiněné úkony zcela naplňují zákonný požadavek nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Obdobné závěry lze vztáhnout i k postupu správního orgánu ve věci ostatních správních deliktů, za něž byl žalobce potrestán, neboť i v těchto případech byl označený řidič nekontaktní, předvolání k podání vysvětlení si nepřevzal, a zároveň správní orgán nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku. B. Námitky týkající se nekonání ústního jednání. Podle § 49 odst. 1 správního řádu, ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Podle § 51 odst. 2 správního řádu, o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování. Podle § 18 odst. 1 správního řádu, o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Problematikou dokazování ve spojení s dodržením zásady ústnosti a bezprostřednosti v oblasti správního trestání se zabýval Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010-82, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 2633/2012, kde rozšířený senát mimo jiné uvedl, že „české mediální právo se svým obsahem hmotným, institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká z obecné úpravy správního řízení a správního trestání. Není proto důvodu, aby v řízení o správních deliktech z této oblasti regulace platila jiná pravidla, než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve smyslu ‚trestního obvinění‘, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu.“. Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudcích ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, a ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015-30, kdy dospěl k závěru, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správním deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Na prvoinstančním orgánu tedy bylo, aby ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu vyhodnotil, je-li nařízení ústního jednání ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka nezbytné. Správní delikt ze dne 8. 9. 2015 v dané věci spočíval v tom, že žalobce jako provozovatel vozidla nezajistil, aby s jeho vozidlem dne 8. 9. 2015 v době nejméně od 09:11 do 13:10 nebylo neoprávněně zastaveno a stáno v Plzni, na vozovce pozemní komunikace v ulici Bezručova 9, a to v úseku označeném dopravní značkou B 29 (zákaz stání) s dodatkovou tabulkou „Mimo zásobování max. 15 min.“ Jednalo se tedy o zcela jednoduchý případ. Prvoinstanční orgán měl k dispozici oznámení o podezření z přestupku od Městské policie Plzeň, úřední záznam zakročujících policistů, fotodokumentaci z místa přestupku zachycující vozidlo RZ: ... Obsah správního spisu byl dále tvořen zejména kartou vozidla RZ: …, výzvou ze dne 21. 9. 2015 adresovanou žalobci jakožto provozovateli vozidla k uhrazení určené částky, event. ke sdělení totožnosti řidiče vozidla, sdělením žalobce, v němž označil řidiče vozidla (viz. shora) a záznamem o odložení věci. Na tomto místě je třeba uvést, že i ostatní skutky, ohledně nichž bylo vedeno společné řízení, byly stejného bagatelního charakteru jako skutek ze dne 8. 9. 2015, rovněž správní řízení probíhalo obdobným způsobem. Po odložení věci prvoinstanční orgán oznámil žalobci zahájení řízení o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V oznámení o pokračování v řízení o správním deliktu žalobci prvoinstanční orgán oznámil, že dne 6. 4. 2016 od 09:00 hod. bude mimo ústní jednání provedeno dokazování v oznámení specifikovanými listinami a že je právem účastníka řízení zúčastnit se provádění důkazů. Dne 6. 4. 2016 bylo v žalobcově nepřítomnosti provedeno dokazování mimo ústní jednání, o čemž byl prvoinstančním orgánem sepsán protokol. Usnesením ze dne 7. 4. 2016 prvoinstanční orgán ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyrozuměl žalobce o možnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě k podkladům pro vydání rozhodnutí. Následně bylo prvoinstančním orgánem vydáno rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že v řízení o správním deliktu bylo možno rozhodnout na základě listinných podkladů (důkazů) obsažených ve správním spisu. Prvoinstančním orgánem byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další (tj. nad rámec listin obsažených ve spise) dokazování. Žalobce měl přitom v řízení dostatek prostoru k uplatnění svých práv. Prvoinstanční orgán tak nepochybil, nenařídil-li ústní jednání, neboť ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobce nebylo nezbytné ústní jednání nařizovat. Žalobce nebyl zkrácen ani na právu účastnit se osobně dokazování a vyjádřit se k prováděným důkazům, neboť o záměru prvoinstančního orgánu provést důkazy mimo ústní jednání byl včas vyrozuměn (a současně byl o provedení dokazování řádným způsobem pořízen protokol). Žalobce se však k provedení důkazů mimo ústní jednání nedostavil a svého práva osobní přítomnosti při provádění důkazů se tak o své vůli vzdal. Pokud jde o žalobcem odkazovaný (a soudem též shora zmíněný) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015-30, soud konstatuje, že není správné žalobcovo tvrzení, že „NSS zde jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánů konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla“. Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku připomněl svoji relevantní judikaturu stran dokazování v oblasti správního trestání, mimo jiné i zdejším soudem výše citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, a v bodě 29 a 30 odůvodnění uvedl, že „podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědomeni (§ 49 odst. 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL. J. Správní řád – komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520). Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona). Podle § 53 odst. 6 správního řádu se důkaz listinou za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah.“. Jak již bylo uvedeno shora, v daném případě prvoinstanční orgán zcela dostál požadavkům zákona na upuštění od ústního jednání a provedení dokazování mimo ústní jednání; žalobcem vytýkaných pochybení se tak nedopustil. Na této skutečnosti nic nemění žalobcem předkládaná a na tento případ, s ohledem na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neaplikovatelná rozhodnutí krajských soudů či jeho námitka spočívající v tom, že „nekonání ústního jednání přitom uplatnil žalobce i jako odvolací námitku“. C. Námitky týkající se neprokázání nezaplacení parkovacího lístku Námitka žalobce, že správní orgán nijak neprokázal, že „by se řidič vozidla skutečně dopouštěl dne 22. 9. 2015 přestupku tím, že by neměl zakoupen parkovací lístek, tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být použit jako důkaz“ není důvodná. Žalobce odhlíží od toho, že oznámení o přestupku nebylo jediným podkladem, o který správní orgán opřel svůj závěr, že stíhané jednání bylo prokázáno. Byly zde především listiny (pořízená fotodokumentace – na rozdíl od žalobce má soud za to, že dostatečně čitelná). Jestliže žalobce se v žalobě zaobírá možností dodatečných úprav pořízené fotodokumentace, pak se ve své námitce omezil toliko na obecná tvrzení, nenavrhnul provedení žádných důkazů k jejich prokázání, tedy jinak řečeno žalobce soudu nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování (například by se jednalo o uvedení konkrétních okolností a důkazů, z nichž by reálně vyplývala možnost komplotu zasahujících strážníků vůči žalobci, resp. řidiči, kterou žalobce svojí argumentací naznačuje). Závěr soudu o účelovosti shora uvedené argumentace pak podporuje i procesní postup žalobce, který tuto námitku uplatnil až v rámci řízení před soudem. Z těchto důvodů má soud za to, že z výše uvedených důvodů není na věc aplikovatelné žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008, ze dne 22. 1. 2009. Shora uvedená argumentace soudu se plně vztahuje i na skutky ze dne 8. 10. 2015 a 3. 11. 2015. D. Námitky týkající se nedostatečného popsání místa spáchání přestupku Ani tuto skupinu žalobních námitek neshledal soud jako důvodnou. V obecné rovině lze jistě souhlasit se závěry žalobcem citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Skutek musí být ve výroku správního rozhodnutí popsán takovým způsobem, aby z něho byly patrné všechny skutkové okolnosti relevantní pro posouzení, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty projednávaného správního deliktu. Je tedy zřejmé, že rozsah okolností, které musí být ve výroku správního rozhodnutí popsány, se bude případ od případu lišit v závislosti na konkrétní skutkové podstatě a způsobu jejího naplnění. Závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015 – 45 by na nyní projednávanou věc přiléhavě dopadaly za situace, že tvrzení žalobce ohledně skutečnosti, že na ulici Plaská, v níž byl spáchán přestupek, jsou rychlostní limity nastaveny různým způsobem (tj. v některých místech i 70 km/h), bylo pravdivé. Za této hypotetické situace by vskutku bylo nezbytné blíže konkretizovat určitý úsek předmětné ulice ve správním rozhodnutí, neboť jinak by bez dalšího nebylo z napadeného rozhodnutí seznatelné, zda řidič vozidla porušil své povinnosti či nikoliv, když jel v ulici Plaská rychlostí 78 km/h. Soud však zdůrazňuje, že v daném případě takovýto případ nejedná. Podklady obsažené ve správním spisu (zejména mapové podklady opatřené prvoinstančním orgánem) zcela jednoznačně vyvracejí argument žalobce, že v ulici Plaská ve směru z centra je maximální povolená rychlost stanovena různým způsobem, naopak jasně prokazují, že v dané ulici je dán toliko jediný rychlostní limit, a to 50 km/h. Za takového skutkového stavu by bylo podle názoru soudu zcela nadbytečné blíže v rozhodnutí specifikovat konkrétní místo překročení rychlosti, když by dané zjištění nebylo způsobilé poskytnout žádné další relevantní poznatky nutné pro posouzení a konkretizaci jednání řidiče vozidla. Z výše uvedených důvodů nejsou příkladné ani ostatní odkazy žalobce na jím v žalobě zmiňovaná další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť ani ta s ohledem na odlišné skutkové okolnosti nedopadají na nyní projednávanou věc. Jestliže žalobce namítá, že ve výroku rozhodnutí není specifikováno, jaká nejvyšší povolená rychlost v daném místě byla, pak k tomu soud uvádí, že určující pro právní kvalifikaci jednání je údaj o rozsahu překročení rychlostního limitu, který výrok rozhodnutí obsahuje. Navíc lze z daného údaje bez jakýkoliv pochybností určit i výši rychlostního limitu v daném místě. E. Námitky týkající se výše uložené sankce Žalobce má za to, že mu správní orgán neměl udělit pokutu na samé horní hranici zákonného rozpětí, měl přihlédnout k dalším polehčujícím okolnostem, a naopak opakované spáchání správního deliktu neměl považovat za přitěžující okolnost. Žalobce namítá, že vyšší sankce nemůže mít výchovný charakter, neboť jako provozovatel vozidla osobně přestupky nespáchal. Soud předesílá, že pro posuzování zákonnosti uložené sankce má pouze omezený prostor, neboť stanovení výše sankce je výsledkem správního uvážení správního orgánu. Je-li rozhodnutí vydáváno s využitím zákonem uložené diskrece správního orgánu, je povinností správního orgánu předepsané volné úvahy užít; to znamená, že se správní orgán musí zabývat všemi hledisky, která jsou pro posouzení konkrétní výše pokuty nezbytná (zákonem předepsaná), nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv. Klíčovou je pak podmínka, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k uložení sankce v příslušné výši, a aby výše sankce s ohledem na zvažovaná kritéria a zákonnou limitaci vyhověla podmínce přiměřenosti (srov. Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016). V daném případě měla na výši pokuty vliv především skutečnost, že sankce byla uložena podle § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu, který upravuje trestání sbíhajících se správních deliktů ve společném řízení. Odkazem na toto ustanovení správní orgán jasně vyjádřil svůj úmysl potrestat žalobce za spáchání více správních deliktů v souběhu. Je přitom zcela zjevné, že vysoká četnost deliktního jednání významnou měrou zvyšuje jeho společenskou škodlivost. To také musí nalézt odraz ve výši uložené sankce, k čemuž v daném případě došlo. Soud dále nesouhlasí s argumentací žalobce, že vyšší sankce nemůže mít ve vztahu k žalobci výchovný efekt, neboť udělení vyšší sankce žalobci jako provozovateli vozidla nebude mít vliv na další chování řidiče, který přestupek spáchal. Zostření sankce při souběhu správních deliktů podle mínění soudu výchovný efekt mít může, protože na provozovatele vozidla bude intenzivněji působeno, aby lépe vážil rozhodnutí, které osobě vozidlo svěří a případně nesl těžší následek, pokud opakovaně při tomto výběru selže. Skutečnost, že odpovědnost za správní delikty je objektivní, a tedy se nezjišťuje zavinění žalobce, není možné vnímat jako polehčující okolnost. Žalobce namítá, že správní orgán měl hodnotit v jeho prospěch způsob spáchání skutku. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí popsal, které okolnosti vzal v úvahu při stanovení výše sankce. Správní orgán přihlédnul k místu i času spáchání skutku, přičemž skutky spočívající v parkování v Bezručově ulici hodnotil jako méně závažné, skutky spočívající v parkování v Bezručově ulici na místech vyhrazených pro zásobování hodnotil jako závažnější, neboť s ohledem na vyšší frekventovanost daného místo mohlo dojít k zásadnějšímu omezení plynulosti silničního provozu. Lze tedy shrnout, že v projednávané věci správní orgány uložily sankci v zákonem stanoveném rozpětí, přesvědčivým způsobem podrobně odůvodnily, jaká hlediska zohlednily při ukládání sankce, a to včetně úvah při hodnocení přitěžujících a polehčujících okolností. Správní orgány nepřekročily meze správního uvážení, ani jej nezneužily. Soud na rozdíl od žalobce zároveň nemá za to, že by si prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí protiřečil. G. Námitka protiústavnosti § 125f odst. 1 a § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu Podle čl. 95 Ústavy České republiky, soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou (odstavec 1). Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odstavec 2). Otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2016, čj. 6 As 128/2015-32. Zmínil přitom usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp.zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) s tím, že „Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, neboť ten měl akcesorickou povahu k ústavní stížnosti, přičemž ta byla odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost. I přesto, že meritem návrhu na zrušení předpisu se tedy Ústavní soud nezabýval a že (nepublikovaná) usnesení Ústavního soudu nejsou precedenčně závazná, domnívá se Nejvyšší správní soud, že uvedené usnesení nelze opomíjet. V odůvodnění zmíněného usnesení Ústavní soud totiž uvedl: „Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavní soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě dostatečného důkazního stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný správní delikt jako důvodné.“ Z tohoto lze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat obecný závěr o ústavní konformnosti předmětné právní úpravy. Pokud by totiž Ústavní soud považoval předmětné ustanovení za protiústavní, byla by pak jeho aplikace provedená správními orgány a soudy logicky stižena protiústavností. Ústavní soud však výslovně uvedl, že v postupu soudů a správních orgánů nespatřuje pochybení dosahující intenzity protiústavnosti.“. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval: „Dále lze připomenout, že na poli uvedené úpravy již několikrát rozhodoval i Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46; ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45; ze dne 17. 2. 2016, čj. 1 As 237/2015-31) a ani v těchto případech nepředkládal věc Ústavnímu soudu (nutno však podotknout, že v uvedených případech nebyla protiústavnost účastníky namítána). Z toho lze usuzovat o konstantním názoru Nejvyššího správního soudu o souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem. Podobnou úpravou se zabýval i Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“), a to v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 19. 10 .2004, Falk proti Nizozemí, stížnost č. 66273/01 (dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/). ESLP se musel vypořádat s tím, zdali nizozemské orgány při aplikaci právní úpravy zakotvující objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za drobné dopravní přestupky neporušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jenž zní: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ ESLP nejdříve připomněl, že presumpce neviny a povinnost toho, kdo rozhoduje o trestním obvinění, nést důkazní břemeno nejsou absolutní, neboť právní a faktické domněnky existují v každém systému trestního práva a nejsou principiálně v rozporu s Úmluvou, pokud smluvní státy zůstanou v rozumných mezích, přičemž vezmou v potaz, co je v sázce, a práva obviněného. Jinými slovy, smluvní státy jsou povinny zajistit, aby prostředky k dosažení legitimního cíle byly ve vztahu k tomuto cíli proporcionální. V tomto případě byla legitimním cílem bezpečnost silničního provozu, jež má být zajištěna tím, že dopravní přestupky detekované technickým nebo jiným způsobem, spáchané řidičem, jehož identita v dané době nebyla zjištěna, nezůstanou nepotrestány, přičemž vyšetřování a následné trestání těchto přestupků nebude představovat nepřijatelnou zátěž pro orgány veřejné moci. Navíc nizozemská úprava dává provozovateli možnost nechat pokutu přezkoumat soudním řízení v plné jurisdikci, v němž může vznést argument, že policie měla reálnou šanci vozidlo zastavit a zjistit totožnost řidiče. ESLP se finálně vyjádřil tak, že nizozemská právní úprava zakotvující objektivní odpovědnosti provozovatelů vozidel za drobné dopravní přestupky, u nichž je obtížné zjistit totožnost řidiče, je proporcionální uvedenému cíli, a proto je souladná s čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Podobným prismatem lze posuzovat i českou právní úpravu. Legitimním cílem zde je ochrana bezpečnosti silničního provozu. Konkrétněji se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, následovně: „V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Zvolený prostředek (objektivní odpovědnost provozovatele vozidla) je tedy dle Nejvyššího správního soudu zcela přiměřený k uvedenému cíli. (…) Nejvyšší správní soud taktéž zdůrazňuje, že provozovatel vozidla je trestán za to, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Nejvyšší správní soud si je vědom, že se jedná o konstrukci poměrně striktní a pro provozovatele vozidla nepříznivou. Touto konstrukcí je usnadněna důkazní pozice správního orgánu a do jisté míry se jí relativizuje povinnost správního orgánu nést důkazní břemeno. Jak však již bylo shora osvětleno, nejedná se o právní úpravu protiústavní, neboť tato úprava představuje přiměřený prostředek k dosažení legitimního cíle. Zákonodárce jejím zavedením reagoval na shora popsanou, neudržitelnou situaci, kdy nebylo možné uvedená deliktní jednání potrestat. Podle Nejvyššího správního soudu zákonodárce zvolil způsob, jenž se stále nachází v mezích ústavní konformity (k tomu viz shora a především podobnost s případem Falk proti Nizozemí). Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud taktéž uvádí, že striktní dopad předmětné právní úpravy (v podobě povinnosti platit pokutu) do právní sféry provozovatele vozidla, může tento provozovatel do jisté míry „tlumit“ prostředky soukromého práva (např. smluvní ujednání o povinnosti řidiče platit provozovateli náhradu zaplacené pokuty). „Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21).“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem) V rozsudku ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016-40, pak Nejvyšší správní soud otázku ústavnosti právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla shrnul následovně: „Vezmeme-li v úvahu, že - právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 a § 125f zákona o silničním provozu je omezena na úzkou skupinu deliktů objektivně a spolehlivě zjištěných prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo spočívajících v neoprávněném zastavení nebo stání [§ 125f odst. 1 písm. a)], - za podmínky, že takové porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu [pak by se plně uplatnila individuální odpovědnost pachatele na principu zavinění; § 125f odst. 1 písm. c)], - kdy navíc nejde o odpovědnost absolutní, nýbrž s možností liberace z důvodů, které registrovaný provozovatel vozidla nemohl nijak ovlivnit [srov. § 125f odst. 5], - a dokonce kdy – nad rámec nutného – podle zákonné konstrukce nastupuje odpovědnost provozovatele vozidla teprve sekundárně, tj. pouze v případě, že nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku nevedly k cíli [srov. § 125f odst. 4], - a konečně přihlédneme-li k povaze a intenzitě této formy nepřímého nátlaku na provozovatele vozidla (limitovaná výše pokuty, absence ukládání bodů do registru řidičů), nemá Nejvyšší správní soud ve světle výše zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (a zatím sporé judikatury Ústavního soudu – usnesení sp. zn. I. ÚS 508/15 ze dne 22. prosince 2015) vážný důvod pochybovat o tom, že předmětná právní úprava v testu ústavnosti obstojí.“ Zdejší soud se s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a žalobcovy námitky stran protiústavnosti dotčené právní úpravy shledává nedůvodnými. Je pouze a jen na rozhodnutí provozovatele vozidla, komu své vozidlo svěří, a musí být rovněž – zcela v souladu s ústavním pořádkem – připraven nést případnou objektivní odpovědnost za jednání takové osoby, pokud s tou projednání přestupku nebude možné. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. [V] Náklady řízení Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

Poučení