30 A 148/2021 – 127

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D. a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobců: a) K. S. H. b) P. A. H. oba zastoupeni advokátem Mgr. Ing. Martinem Matějkou sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno za účasti: I) J. K. zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Barešem sídlem Dřevařská 855/12, Brno II) MUDr. V. R. III) doc. RNDr. F. V., Ph.D. IV) Mgr. I. P. V) ČEVS a.s. sídlem Pisárecká 269/6, Brno zastoupen advokátem JUDr. Richardem Tomankem sídlem Hlinky 142a, Brno VI) Winning Estate Gama s.r.o. sídlem Křižíkova 2960/72, Brno zastoupen advokátem JUDr. Radkem Adámkem sídlem Cihlářská 19, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2021, č. j. JMK 135919/2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2021, č. j. JMK 135919/2021 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 520 Kč, k rukám Mgr. Ing. Martina Matějky, advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se podanou žalobou domáhají přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Odboru územního a stavebního řízení magistrátu města Brna (dále jen „OÚSŘ MMB“), ze dne 17. 12. 2020, č. j. MMB/0490980/2020, sp. zn. OUSR/MMB/0243741/2019/43 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Jím bylo rozhodnuto o žádosti žalobců o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobci se domáhali určení, že společnosti ČEVS a.s. [v tomto soudním řízení jako osobě zúčastněné na řízení5)] nevzniklo právo umístit a provést stavbu označenou jako „Viladomy I. a II. část, Brno, Nový Lískovec, ul. Oldřišky Keithové“ na základě veřejnoprávní smlouvy ze dne 11. 10. 2016 uzavřené mezi společností ČEVS a.s. a stavebním úřadem ÚMČ města Brna, Brno – Nový Lískovec, a to z důvodu neúčinnosti této smlouvy. Neúčinnost veřejnoprávní smlouvy žalobci v žádosti odvozovali od skutečnosti, že podpisy na souhlasech žalobců s veřejnoprávní smlouvou byly zfalšovány.

2. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že předpokladem pro rozhodnutí podle § 142 správního řádu je prokázání nezbytnosti takového rozhodnutí pro uplatnění práv žadatele. Žalobci jako jediný důvod pro vydání rozhodnutí uvádějí, že jejich podpisy byly zfalšovány a souhlas s veřejnoprávní smlouvou nepodepsali. Žádný jiný důvod v návrhu neuvádějí. tento důvod OÚSŘ MMB neshledal jako dostatečný pro prokázání nezbytnosti vydání požadovaného rozhodnutí. Žalobci nejsou typickými opomenutými účastníky správního řízení, bylo–li by vedeno, kteří by se o stavbě nic nedozvěděli a dozvěděli by se o ní až po jejím zahájení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2004., č. j. 7 As 100/2014–52. Navrhovatelé věděli o stavbě od počátku, věděli o obsahu veřejnoprávní smlouvy, která jim byla zaslána emailem dne 3. 1. 2017, i o tom, že k její účinnosti je nutný jejich souhlas. Avšak stavbě z důvodů, o nichž nepřísluší stavebnímu úřadu spekulovat, nebránili až do doby, kdy byla téměř dokončena. Jejich podnět k přezkumnému řízení ze dne 4. 6. 2016 byl odložen z důvodu, že uplynula lhůta 1 roku, kdy mohlo být přezkumné řízení zahájeno. Žalobu z rušené držby pozemku a stavby podali až dne 28. 5. 2019 k Městskému soudu v Brně. Až poté dne 10. 6. 2019 podali návrh na zahájení řízení podle § 142 správního řádu. Pro podání žádosti podle § 142 správního řádu sice není stanovena žádná lhůta, nicméně v tomto konkrétním případě stavební úřad nepovažuje žádost žalobců za včas podanou, neboť ji podali téměř po dvou letech po zahájení stavebních prací. Žalobci neodůvodnili, proč stavbě aktivně nebránili podáním žádosti podle § 142 správního řádu již dříve a neučinili tak ani poté, co si v rámci nahlížení do spisu stavebního úřadu pořídili kopie údajně zfalšovaných souhlasů. Žalobci neprokázali, k uplatnění jakých práv je vydání požadovaného rozhodnutí po tak dlouhé době nezbytné, kdy téměř dva roky, co stavba probíhala, nezbytné nebylo. Se stavbou konkludentně po dobu dvou let souhlasili a aktivně nejednali. Navrhovatelé nedoložili, k jakým novým skutečnostem došlo od doby zahájení a provedení stavby (od 21. 6. 2017) do doby podání žádosti podle § 142 správního řádu (10. 6. 2019) a neprokázali tak nezbytnost vydání rozhodnutí pro uplatnění jejich práv. Ochrana práv žalobců nemůže být časově neomezená, a to také z důvodu zachování právní jistoty ostatních účastníků řízení. V řízení pak nebylo možno spolehlivě zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tj. zda jsou podpisy žalobců zfalšovány, případně, kdo je zfalšoval. V řízení mohl OÚSŘ MMB vycházet pouze z tvrzení žalobců a znaleckého posudku, který však tvrzení o zfalšování podpisů bez všech pochyb nepotvrdil. Žalobci také nevysvětlili obsah poštovní zásilky, kterou odeslali dne 17. 2. 2017 z Německa a ani to, z jakého důvodu postupovali v rozporu se zásadou vigilantibus iura sripta sunt (pouze bdělým náležejí práva) a proti stavbě se včas dostupnými prostředky nebránili.

3. Žalobci podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Setrvali na své argumentaci ohledně zfalšovaných podpisů. V odvolání mimo jiné zmínili, že zákon pro podání žádosti podle § 142 správního řádu nestanoví žádnou lhůtu. K nezbytnosti rozhodnutí pro uplatnění práv žalobci uvedli, že požadované deklaratorní rozhodnutí je nezbytné k uplatnění práv účastníků ve stavebním a územním řízení, které by správně (bez zfalšovaných podpisů) muselo proběhnout.

4. Žalovaný k odvolání žalobce v napadeném rozhodnutí konstatoval, že OÚSŘ MMB postupoval v zásadě správně, pokud v souladu s § 142 odst. 1 správního řádu posuzoval, zda žalobci splnili podmínku prokázání naléhavého právního zájmu na vydání požadovaného deklaratorního rozhodnutí, tj. jasné vymezení a pojmenování toho, že požadované určení je nezbytné pro uplatnění práv žadatele ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu. Žalovaný se přiklonil k závěru OÚSŘ MMB, že žalobci tuto podmínku nesplnili. Požadované rozhodnutí má být zejména nezbytným podkladem pro následné další konkrétní kroky žadatele k ochraně jeho subjektivního práva. V napadeném rozhodnutí je dále uvedeno, že žádost žalobců není opožděná z důvodu nedodržení lhůty pro její podání. OÚSŘ MMB si byl této skutečnosti vědom, o opožděném podání žádosti uvažoval v rovině posuzování nezbytnosti uplatnění práv žalobců (jak v žádosti, tak v průběhu řízení nespecifikovaných). Žalovaný poukázal na to, že žalobci nahlíželi do spisu vedeného stavebním úřadem již dne 26. 3. 2018, pořídili si fotokopie celého spisu, takže nepochybně již tehdy nabyli vědomost o údajně zfalšovaných podpisech, s důsledky pro uzavřenou veřejnoprávní smlouvu. Přesto deklarování neúčinnosti veřejnoprávní smlouvy cestou řízení podle § 142 správního řádu, eventuálně cestou přezkumného řízení podle § 165 správního řádu neiniciovali, jak by se dalo očekávat, bez zbytečného odkladu po tomto zjištění. Pouhé tvrzení žalobců, že souhlasy nepodepsali a podpisy na nich nejsou „jejich“, nepostačuje k prokázání naléhavého právního zájmu a nesvědčí o nezbytnosti určení existence či neexistence právního vztahu. K takové obraně (uplatnění práv) není vydání rozhodnutí, jehož se žalobci domáhali, nezbytné.

II. Obsah žaloby

5. Žalobci uvádí, že k účinnosti veřejnoprávní smlouvy bylo třeba jejich souhlasů, které neudělili. Podpisy žalobců na souhlasech s veřejnoprávní smlouvou byly zfalšovány.

6. Žalobci namítají, že žalovaný vychází z deformovaného výkladu § 142 odst. 1 správního řádu. Zamítnutí jejich žádosti žalovaný odůvodnil neprokázáním podmínky existence naléhavého právního zájmu. Takovou podmínku však § 142 odst. 1 správního řádu nestanoví. Dané ustanovení obsahuje obsahově odlišnou podmínku nezbytnosti pro uplatnění práv žadatele. Žalobci nezbytnost vydání rozhodnutí pro uplatnění jejich práv jednak tvrdili a jednak je zřejmá z jejich postavení jako účastníků v potenciálním řízení. Jelikož byly podpisy žalobců zfalšovány, neprobíhalo žádné stavební ani územní řízení a žalobci nemohli uplatňovat v těchto řízeních (která by jinak proběhla) svá práva. Jako účastníci řízení tak byli fakticky zcela opomenuti, a to v důsledku zfalšovaných podpisů. Na daném závěru nic nemění, že byli uvedeni jako potenciální účastníci řízení.

7. Žalobci namítají, že v prvostupňovém rozhodnutí se správní orgán o naléhavém právním zájmu nezmiňuje. Žalovaný se tak snaží „vylepšit“ prvostupňové rozhodnutí vlastní argumentací.

8. Žalobci namítají, že žalovaný zlehčuje zfalšování podpisů. Zfalšování svých podpisů mají žalobci za prokázané svým tvrzením a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který ve správním řízení předložili.

9. Pro řízení podle § 142 správního řádu je podle žalobců irelevantní, zda a kdy žalobci nahlíželi do spisu a zda měli možnost se seznámit s tím, že podpisy na souhlasech s veřejnoprávní smlouvou nejsou jejich. Stejně tak je irelevantní jejich komunikace s investorem ohledně stavby nebo skutečnost, kdy se o zahájení stavby dozvěděli.

10. Žalobci navrhují, aby soud žalobou napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

11. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobci v podané žalobě vychází především z okolnosti, že podpisy na listině, kterou žadatel o uzavření veřejnoprávní smlouvy příslušnému stavebnímu úřadu doložil jako souhlas žalobců – potenciálních účastníků řízení, které by o stavbě jinak probíhalo – s uzavřením veřejnoprávní smlouvy, nejsou pravé, jinými slovy řečeno byly zfalšovány. Žalovaný však v odůvodnění napadeného rozhodnutí tuto okolnost neakcentuje, ani ji nezpochybňuje, avšak na druhé straně se necítí být povolán posoudit, kdo a za jakým účelem tak učinil či učinit mohl.

12. V ostatním je podle žalovaného žaloba polemikou se závěry žalovaného ohledně (ne)prokázání nezbytnosti určení existence právního vztahu jako nezbytné podmínky věcného projednání žádosti v řízení podle § 142 správního řádu. K tomu žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí.

13. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Stavebník jako osoba zúčastněná na řízení V) odkázal na svá předešlá vyjádření v předcházejícím správním řízení. Dále uvedl, že získal veřejnoprávní smlouvu již s podepsanými souhlasy a tudíž jednal v dobré víře. Nemohl předpokládat, že by podpisy mohly být zfalšovány. Také poukazuje na pasivitu žalobců vůči ochraně svých domnělých práv. Postup podle § 142 správního řádu neslouží k nápravě pochybení z původního správního řízení. Žalobci byli vymezeni jako účastníci správního řízení a nejsou tedy opomenutými účastníky, jak správně dovodil žalovaný. Podaná žaloba je pouze obstrukčním jednáním. Žalobci prošli s danou věcí všemi instancemi soudního systému, přičemž dosud neměli úspěch. Stavba postavená na základě předmětné veřejnoprávní smlouvy je zkolaudována a využívána k bydlení. Toto řízení tedy ovlivňuje i nynější obyvatele stavby a drží je v nejistotě, čímž je vyvinut nátlak i na tyto soby. Žalobci nejednali v souladu se základními zásadami práva, a to zejména se zásadou vigilantibus iura sripta sunt.

15. Osoba zúčastněná na řízení VI) uvedla, že dotčená stavba je již dávno schválena k užívání a je užívána novými vlastníky, kterým stavebník prodal nově dokončené a v nemovité věci vymezené jednotky. Zrušení veřejnoprávní smlouvy by tedy představovalo nepřiměřený a nepřípustný zásah do práv třetích osob nabytých v dobré víře, a to v situaci, kdy zrušení veřejnoprávní smlouvy nemůže ničeho změnit na faktickém stavu, resp. nebude a nemůže mít žádný reálný dopad do právního postavení žalobců. Do pozemku žalobců sousedícího s dotčenou stavbou nebylo stavbou nijak zasahováno. Za tohoto skutkového stavu již vydání deklaratorního rozhodnutí ve smyslu § 142 správního řádu není nezbytné pro uplatnění práv žalobců, kterážto práva by případně mohli uplatnit v řízení o umístění/povolení stavby, resp. ve věci veřejnoprávní smlouvy, pokud by takové předchozí správní řízení netrpělo vadou, kterou žalobci nyní namítají. Žalobci ostatně ani konkrétně neuvádí a neprokazují, jaká jejich práva mají být nezbytně uplatněna, a pročež by tedy mělo být namístě vydat rozhodnutí podle § 142 správního řádu. Osoba zúčastněná na řízení VI) dále poukazuje na podmínku nezbytnosti požadovaného rozhodnutí pro uplatnění práv žadatele a cituje k tomu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 4. 2013, č. j. 52 A 67/2012–38, který se týká posouzení opakovaně podané žádosti podle § 142 správního řádu. Pokud se žalobci cítili být dotčeni imisemi ze stavby (prach, hluk), pak žádné imise již nyní vznikat nemohou, protože stavba je dokončena. Žádost žalobců o vydání deklaratorního rozhodnutí je tak samoúčelná a není vedena záměrem ochrany jejich subjektivních práv, do kterých by mělo být dle jejich tvrzení zasahováno. Osoba zúčastněná na řízení VI) dále uvádí, že v soudním řízení vedeném ve věci žalobců ohledně rušené držby nebyli žalobci úspěšní, když neprokázali ale ani nedokázali tvrdit, v čem konkrétně bylo do jejich práv zasaženo. Postup podle § 142 správního řádu má být aplikován v případ potřeby něco reálně vyřešit. Nelze jej používat jako morální satisfakci a potvrzení předchozího případného vadného postupu správního orgánu. Práva žalobců v daném případě nejsou dotčena bez ohledu na to, zda jejich podpisy na souhlasu s veřejnoprávní smlouvou jsou pravé či nikoli a není důvod pro postup podle § 142 správního řádu.

16. Další osoby zúčastněné na řízení se věci nevyjádřily.

IV. Posouzení věci krajským soudem

17. Žaloba byla podána osobami k tomu oprávněnými a jedná se o žalobu přípustnou. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

18. Podmínkou účinnosti (tzv. subordinační) veřejnoprávní smlouvy je „souhlas ostatních osob, které by byly účastníky podle § 27 odst. 2 nebo 3. Správní orgán přitom postupuje podle ustanovení o souhlasu třetích osob (§ 168)“ (§ 161 správního řádu). Zvláštní úpravu pro případ veřejnoprávních smluv nahrazujících územní rozhodnutí pak obsahuje § 78a odst. 4 stavebního zákona, podle kterého „[ž]adatel zajistí souhlasy osob, které by byly účastníky územního řízení[,] s uzavřenou veřejnoprávní smlouvou. Žadatel je povinen předložit stavebnímu úřadu veřejnoprávní smlouvu spolu se souhlasy osob, které by byly účastníky územního řízení, a […], k vyznačení účinnosti.“ 19. Tato ustanovení zajišťují ochranu osob, které sice nejsou smluvními stranami veřejnoprávní smlouvy, ale jejichž práv a povinností se veřejnoprávní smlouva přímo dotýká. Pokud s veřejnoprávní smlouvou souhlas nevysloví, smlouva nenabyde účinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 8 As 50/2018–72, lze chápat účinnost veřejnoprávní smlouvy dle § 78a stavebního zákona analogicky k vykonatelnosti rozhodnutí o umístění stavby. Na základě neúčinné veřejnoprávní smlouvy nahrazující rozhodnutí o umístění stavby pak nelze udělit stavební povolení.

20. Pokud osoba tvrdí, že měl být vyžádán její souhlas s veřejnoprávní smlouvou, ale v rozporu se zákonem se tak nestalo, je prostředkem nápravy cesta žádosti dle § 142 správního řádu o určení neúčinnosti veřejnoprávní smlouvy. V případě vyhovění žádosti týkající se veřejnoprávní smlouvy nahrazující rozhodnutí o umístění stavby bude deklarováno, že stavebníkovi nevzniklo na základě veřejnoprávní smlouvy právo umístit stavbu, neboť daná smlouva se nestala účinnou.

21. V projednávané věci není předmětem sporu, že žalobci by byli účastníky správního řízení, resp. že byli osobami, jejichž souhlasy s veřejnoprávní smlouvou byly podmínkou pro její účinnost. Žalobci tedy nejsou opomenutými či odmítnutými účastníky správního řízení. Nicméně účastníci, jejichž podpis na souhlasu s veřejnoprávní smlouvou by byl zfalšován, se ocitají v totožné situaci jako opomenutí příp. odmítnutí účastníci řízení. Ve všech zmíněných případech totiž stavebník realizuje stavbu bez náležitého veřejnoprávního aktu, čímž je zasaženo do soukromých práv dotčených osob (obvykle práva vlastnického). Dotčené osoby pak mají jedinou a současně stejnou možnost, jak se domoci svých tvrzených práv, a to právě postupem podle § 142 správního řádu. Jinými slovy krajský soud nevidí důvod, proč by ochrana osoby, jejíž podpis na souhlasu s veřejnoprávní smlouvou by byl zfalšován, měla být odlišná od ochrany opomenutého či odmítnutého účastníka správního řízení.

22. Podle § 142 odst. 1 správního řádu platí, že správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.

23. Předpokladem, zvláštní podmínkou (byť podmínkou sine qua non), pro věcné projednání žádosti je tedy nezbytnost vydání deklaratorního rozhodnutí pro uplatnění práv žadatele. Teprve poté, co správní orgán dojde k závěru, že je tato podmínka naplněna, může přistoupit k posouzení samotného předmětu řízení, kterým je posouzení (ne)existence konkrétního právního vztahu.

24. Spor mezi žalobci a žalovaným v předmětné věci spočívá ve skutečnosti, zda žalobci prokázali nezbytnost vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu, resp. že je pro ně takové rozhodnutí nezbytné pro uplatnění jejich práv.

25. V bodě VII. odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí označeném jako „Nezbytnost rozhodnutí pro uplatnění práv navrhovatelů – účastníků“ žalobci uvedli: „Rozhodnutí v dané věci je nezbytné k uplatnění práv účastníků v řízení(ch) – stavebním, územním, která by správně (bez zfalšovaných podpisů) musela proběhnout“. Podle krajského soudu tak žalobci jasně vymezili nezbytnost vydání požadovaného deklaratorního rozhodnutí. Z odvolání žalobců je zcela zřejmé, že žalobci na základě takového rozhodnutí chtějí uplatňovat práva účastníků řízení vedených podle stavebního zákona, která jim byla bezdůvodně odepřena (a která by musela být při realizaci dotčené stavby vedena dle stavebního zákona, nebylo–li by možné postupovat cestou uzavření veřejnoprávní smlouvy), resp. že chtějí uplatňovat svá práva prostřednictvím standardních institutů stavebního zákona.

26. Krajský soud k tomu dodává, že pokud by správní orgán v řízení vedeném podle § 142 správního řádu konstatoval, že právo společnosti ČEVS a.s. umístit, resp. provést stavbu nevzniklo z důvodu neposkytnutí souhlasu žalobců, coby účastníků územního, resp. stavebního řízení, byla by dotčená stavba realizována tzv. „na černo“, a bylo by ji v budoucnu nutno řešit v rámci řízení o odstranění stavby, příp. v rámci v řízení o dodatečném povolení stavby, pokud by o něj společnost ČEVS a.s. dodatečně požádala. Platí, že v takové situaci by požadované deklaratorní rozhodnutí žalobcům zajistilo postavení účastníků v řízení o dodatečném povolení stavby (viz § 129 odst. 2 věta osmá stavebního zákona) či v řízení o odstranění stavby (§ 129 odst. 10 stavebního zákona).

27. Bez ohledu na výše uvedené je třeba upozornit na zásadní fakt, a sice, že podmínka nezbytnosti vydání deklaratorního rozhodnutí dle § 142 správního řádu nemusí nutně spočívat v možnosti následného uplatnění práv žadatelů v jiném správním řízení, v němž jim mohla příslušet pozice účastníků. Postačí, že žadatel prokáže, že vydání deklaratorního rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění jeho práv; jakou podobu toto uplatnění bude mít, zákon nepředjímá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j. 3 As 209/2017–51). V řízeních standardně vedených podle stavebního zákona žalobci bez pochyby mohli uplatňovat svá práva, jak to vyžaduje § 142 správního řádu.

28. S ohledem na výše uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobci prokázali, že vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 správního řádu je nezbytné pro uplatnění jejich práv a žalovaný pochybil, pokud v takovém případě žádost žalobců věcně neprojednal.

29. Jelikož krajský soud přisvědčil v základu sporu žalobcům, dalšími námitkami a argumenty žalobců se pro nadbytečnost již nezabýval.

30. Již jen nad rámec výše uvedených závěrů krajský soud podotýká, aniž by tím jakkoliv předjímal budoucí rozhodnutí správního orgánu, že předmětem a výsledkem řízení vedeného dle ustanovení § 142 správního řádu je pouze určení (ne)existence právního vztahu. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že souhlas žalobců s veřejnoprávní smlouvou nebyl poskytnut, bude muset dospět k závěru, že stavebníkovi právo realizovat stavbu nevzniklo. Až v následném řízení (standardně postupem dle stavebního zákona, tj. řízením o odstraněním stavby, popřípadě řízením o jejím dodatečném povolení), by byl prostor pro posouzení všech relevantních okolností daného případu, kterými správní orgány argumentovaly ve svých rozhodnutích. Správní orgán by musel v navazujícím řízení kromě vyhodnocení obecných hledisek stanovených stavebním zákonem pro odstranění stavby, resp. její dodatečné povolení (§ 129 stavebního zákona), tedy zdali je vůbec možné takovou stavbu povolit s ohledem na požadavky na ni kladené přímo právními předpisy, mimo jiné také důsledně posoudit, zda stavebník mohl být oprávněně v dobré víře v pravost (platnost) poskytnutého souhlasu žalobců a v účinnost veřejnoprávní smlouvy. Dále by bylo nezbytné v navazujícím řízení pečlivě vážit taktéž práva nabytá v dobré víře a právní jistotu vlastníků bytových jednotek vymezených v předmětné stavbě, jimiž jsou mimo jiné osoby zúčastněné na řízení I) až IV). Stejně tak by bylo třeba věnovat pozornost problematice doby, která uplynula od zahájení stavby, nahlížení žalobců do spisu vedeného stavebním úřadem apod. do okamžiku podání žádosti o určení právního vztahu, to ovšem ve spojitosti s případnou obranou či pasivitou žalobců ve vztahu k realizaci stavby. Až v tomto následném řízení by bylo na místě provést např. test proporcionality, neboť by se nepochybně jednalo o případ, v němž by došlo ke kolizi několika právních principů, mezi nimiž by bylo nezbytné poměřovat. Jakkoli nelze předjímat výsledek řízení o žádosti žalobců ani výsledek případně vedeného následného řízení, lze pouze nastínit, že jeho výstupem po zvážení všech výše předestřených skutečností nemusí být nutně pouze rozhodnutí o odstranění stavby (pakliže by její povolení bylo slučitelné s požadavky stavebního zákona, ale nikoliv se zájmy dotčených osob), případně rozhodnutí o jejím dodatečném povolení bez dalšího (naopak pouze z důvodu případného posouzení přednosti zachování práv nabytých v dobré víře nad dotčeností žalobců), nýbrž proporcionalita při vážení všech v tomto řízení kolidujících zájmů může být vtělena do podmínek stanovených správním orgánem v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které budou mít za cíl maximalizovat nejvyšší reálně možnou míru ochrany žalobců a dalších osob dotčených na svých právech realizací předmětné stavby a zároveň však umožní zachovat na straně stavebníka a vlastníků bytových jednotek práva k této stavbě nabytá v dobré víře (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 As 137/2018 – 43).

31. K listinám, které žalobci doplnili k žalobě, krajský soud uvádí následující. Tyto listiny jsou součástí správního spisu, proto jimi krajský soud nedokazoval. Podle ustálené judikatury, vychází–li soud ve správním soudnictví z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu § 52 s. ř. s.

V. Závěr a náklady řízení

32. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a úvahy krajský soud postupem podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. platí, že v dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem v tomto rozsudku, který lze shrnout tak, že žádost žalobců je nezbytné věcně posoudit a rozhodnout o (ne)existenci právního vztahu ve smyslu § 142 správního řádu.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci měli ve věci plný úspěch, proto mají vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobcům vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč a za právní zastoupení. Zástupce žalobců učinil dva úkony právní služby za dva žalobce (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) po 4 960 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále jde o náhradu za dva režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za řízení před krajským soudem žalobcům na náhradě nákladů řízení náleží částka 16 520 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

34. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.), nemají na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení