30 A 153/2015 - 52

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: H.G.K., zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2015, čj. 2805/DS/15-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění skupiny B byla zamítnuta, jelikož žadatel neprokázal skutečnou existenci obvyklého bydliště na území ČR a nesplnil tak podmínku obvyklého bydliště v souladu s § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu [rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 30. 7. 2015, čj. 2037/OD/15-21/Mráz., ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 2. 10. 2015, čj. 2805/DS/15-3]. Řidičská oprávnění a řidičské průkazy upravuje zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“]. Mezi účastníky řízení je spor o to, zda žalobce prokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu zákona o silničním provozu. II. Žaloba Žalobce namítá, že doložil správnímu orgánu prvního stupně k prokázání osobních vazeb k území ČR písemné prohlášení paní M.L., ve kterém prohlašuje, že účastník řízení bydlí u ní, a to na adrese … a navrhl výslech paní M.L. jako svědka. Ostatně jedná se dle žalobce o osobu, která jako jediná může prokázat minimálně požadované osobní vazby žalobce, které jsou v případě jeho osoby a uvedené osoby jedinečné z osobních, resp. vzájemně citových důvodů. Žalobce správnímu orgánu prvního stupně tak předložil důkaz jednoznačně prokazující, kde skutečně na území ČR pobývá, dokonce v souvislosti s tím navrhl správnímu orgánu další důkaz k provedení, avšak ani toto nebylo správnímu orgánu prvního stupně dostačující a provedení předmětného důkazu správní orgán zamítl s tím, že toto provedení považuje za nadbytečné. Žalobce má tak za to, že nejen, že měl správní orgán provést jím navržený důkaz, a to z důvodu, že správní orgán prvního stupně neustále bazíroval na předložení či navržení dalších důkazů prokazujících, že se žalobce na území ČR skutečně zdržuje, a když toto žalobce učinil, tj. předložil důkazy a navrhl další k provedení, přišlo toto najednou správnímu orgánu prvního stupně za nadbytečné a provedení onoho důkazu správní orgán prvního stupně zamítl. Žalobce má též za to, že správní orgán prvního stupně měl zamítnout provedení navrženého důkazu formou mezitímního usnesení. Prosté konstatování že se „výslech svědkyně L. zamítá“ v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je naprosto flagrantním projevem svévole správního orgánu prvního stupně při rozhodování, neboť současně s tím není ani kvalifikovaným způsobem (opřeným o právní normu) sděleno, proč se takový důkaz zamítá. Žalobce má za to, že tento navržený důkaz nebyl proveden z důvodů těžko právně i materiálně přezkoumatelných (obdobně to lze sdělit k potvrzení paní L.). Odvolací správní orgán se k námitce žalobce, že zamítnutí tohoto navrženého důkazu nebylo řádným způsobem správním orgánem prvního stupně odůvodněno, ve svém rozhodnutí ze dne 2. 10. 2015 ani slovem nevyjádřil (opomeneme-li zcela formální větu obecného charakteru znějící tak, že „ostatní námitky považuje odvolací správní orgán za irelevantní, nepřiléhavé, účelové, tendenční, bezpředmětné, zavádějící a liché“, nebo větu „jiné důkazní prostředky, které by důvodné pochybnosti o obvyklém bydlišti odvolatele na území ČR bezezbytku rozptýlily, nenavrhnul“ dokazující, že odvolací správní orgán tuto námitku žalobce ani nezaregistroval), což bylo v souladu s právem žalobce na spravedlivý proces jeho zákonnou povinností, čímž tedy odvolací správní orgán de facto pokračoval v duchu vedení správního řízení správním orgánem prvního stupně, neboť tímto založil nepřezkoumatelnost i svého rozhodnutí. Žalobce má za to, že takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k libovůli v rozhodování správních orgánů. Žalobce má za to, že správní orgán prvního stupně nepřistoupil k provedení onoho důkazu (tedy maximálně výslechem svědkyně L.) úmyslně, jelikož již předem byl tento správní orgán rozhodnut žádosti žalobce nevyhovět a provedení tohoto důkazu, resp. jeho zhodnocení by tento jeho předem daný právní i skutkový názor pozměnil tak, že by musel řidičské oprávnění žalobci udělit. Odvolací správní orgán k námitce žalobce o neprovedení důkazu správním orgánem prvního stupně vůbec nebral zřetel, a to z toho důvodu, že jeho rozhodnutí bylo typicky vzorové a pouze formálního charakteru a lze zcela oprávněně uvažovat o tom, že příslušná oprávněná úřední osoba ani odvolání nedočetla (není to myšleno ironicky, ale vzhledem k obsahu odvolání a obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu není možné uzavřít odlišně). K tomu ještě žalobce uvádí, že svědkyně L. (a to jak v rozsahu jejího potvrzení o rozhodných skutečnostech, tak v rozsahu ve výslechu žalobce rovněž navrhovaného) byla žalobcem navržena poté, co byl žalobce upozorněn správním orgánem na možnost dalšího dokazování (viz výzva – seznámení s podklady pro rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/l5-19/Mráz), když se tak stalo jeho přípisem ze dne 7. 7. 2015. Je proto v této souvislosti otázkou, z jakého důvodu byl žalobce upozorněn na možnost navrhovat důkazy, pokud bylo následně zjevné, že se tyto důkazy neprovedenou, neboť tak správní orgán prvního stupně neuznal za potřebné. Pak tedy možnost navrhovat důkazy dle poučení uvedeného v seznámení s podklady pro rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/15- 19/Mráz, bylo naprosto účelové a jen proto, aby formálně správní orgán prvního stupně dostál své povinnosti umožnit žalobci uplatňovat svá správně procesní oprávnění. Pokud tedy žalobce navrhl na základě poučení o možnosti dodávat důkazy takové důkazy, které byly dle jeho názoru jedinečné a zcela relevantní s ohledem na dokazovanou skutečnost rozhodnou ve správním řízení o jeho žádosti a tento důkaz nebyl správním orgánem prvního stupně proveden z důvodu velmi zástupných, účelových, ale zejména nyní i nepřezkoumatelných, lze takový postup považovat za jeden z aspektů zneužití moci správním orgánem, který navíc byl potvrzen i odvolacím správním orgánem, který se navíc tomuto vůbec nevěnoval, a otázce správnosti provedení dokazování, jakož i způsobem jeho provedení se ani dílem nezabýval. Žalobce dodal správnímu orgánu prvního stupně veškeré podklady, které po něm zákon o silničním provozu v řízení o žádosti vyžaduje (jakož i navrhl další v zákoně „nepsaný“ důkaz k posouzení jím prokazované skutečnosti ohledně obvyklého bydliště). Správní orgán prvního stupně přesto žalobce vyzýval k prokázání obvyklého bydliště, a to bez jakékoliv konkretizace toho, co po žalobci vlastně správní orgán prvního stupně domáhá doložit, resp. co má být každým takovým doplněním nebo jiným důkazním prostředkem. Pokud stávající rozhodovací praxe správních orgánů prvního stupně i správních soudů sděluje, že k prokázání obvyklého bydliště nestačí doložit jakýkoliv - byť demonstrativně uvedený doklad podle § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu - a současně podle § 52 správního řádu slouží k prokazování každý důkazní prostředek, pak je nutno uzavřít, že zákonodárce vede každý právo aplikující správní orgán (případně správní soudy) k vedení správného poučení účastníka řízení tak, aby každému takovému bylo zřejmé, která další „doplnění žádosti“, resp. „důkazy“ poslouží k vyřízení žádosti účastníka řízení a nikoliv k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Pokud totiž nebude účastník řízení správním orgánem řádně a zcela bez pochyb poučen o tom, co má vlastně doplnit, resp. jaké důkazy má doložit a navrhnout k provedení a zhodnocení, a současně není zcela zřejmé z žádného právního předpisu, čím vším se takové - v tomto případě - obvyklé bydliště dokládá, resp. dokazuje, pak lze zcela na místě uvažovat i o variantě, že správní orgán prvního stupně nemusí kladně vyhovět žádosti, a to i kdyby býval byl účastník řízení správnímu orgánu prvního stupně předložil „vše, co je - alespoň podle něj - možné“ a co „jako doplnění“ sloužit může. Jinak řečeno, pokud na jedné straně obecně závazný právní předpis neuvádí, jaké jasně pojmenovatelné důkazy se mají správnímu orgánu prvního stupně doplnit (a ví se, že důkazy dle § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu nepostačují, byť jsou jmenovitě uvedené) a na straně druhé se účastníku řízení ani nedostane bližšího poučení, jaká konkrétní (jasně pojmenovatelná druhově i specificky) doplnění má učinit, resp. jaké konkrétní důkazy má doložit, je zde zcela na straně účastníka řízení oprávněná obava, že hrozí zneužití moci v důsledku aplikace volného posuzování důkazů správním orgánem prvního stupně, kdy je možné mít vždy za to, že vlastně žádný sebelepší důkaz nepovede ke kladnému vyřízení žádosti, když je hodnocení důkazů odkázáno na bezbřehé (právním předpisem neohraničené) nepřezkoumatelné subjektivní zhodnocení těchto důkazů, kdy ani jejich příkladný výčet není dán obecně závazným právním předpisem. V poslední době Krajský úřad Karlovarského kraje vydává v odvolacích řízeních rozhodnutí, kterým ukládá správním orgánům prvního stupně ve svém obvodu provádět právně erudovanější poučování žadatelů o řidičské oprávnění (viz např. rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 17. 7. 2015, čj. 1853/DS/15-3). Dle názoru žalobce platí, že i on nebyl obdobně řádně výzvou ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/l5-9/Mráz., poučen (neboť spíše obsahovala čiré opsání jednotlivých pasáží zákona o silničním provozu). Takže sám žalobce neví, co vlastně správní orgán prvního stupně se na něm domáhá předkládat za důkazy, přičemž stále předpokládá, že je tak stran správního orgánu činěno s úmyslem žádosti vyhovět a nikoliv řízení zastavit (či zamítnout, jak se nakonec stalo v jeho případě) – takový postup by byl zřejmě v rozporu se zásadou hospodárnosti veřejné správy. Tak že pokud následně odvolací správní orgán zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je nepochybné, že tak popřel smysl toho, co v jiné věci výslovně sdělil a stanovil (jako povinnost) správnímu orgánu prvního stupně v jiné věci a která se týkala jiného, a jak je zřejmé, z hlediska ustanovení § 13 občanského zákoníku (kterým je ale správní orgán prvního stupně vázán z hlediska ustanovení § 2 správního řádu – zásada vázanosti zákonem) neměl v případě žalobce postupovat odlišně a naopak jej měl poučit způsobem, který odvolací správní orgán stanovil jinde. Žalobce rovněž uvádí, že opravdu neví, co konkrétně správní orgán prvního stupně po něm požadoval pro to, aby vyhověl žádosti, jakož i k subjektivnímu vnímání správního orgánu prvního stupně, aby bylo z jeho strany vyhověno žádosti účastníka řízení. Žalobce má tedy za to, že předmětné řízení před správními orgány postrádalo dostatečné poučení ze strany správních orgánů, co že má žalobce, jakožto žadatel o řidičské oprávnění, byť nad rámec znění zákona, správním orgánům jako důkazní prostředek doložit. Žalobce se domnívá, že postup správního orgánu prvního stupně byl s ohledem na výše uvedené skutečnosti nesprávný a nezákonný a že správní orgán prvního stupně jednal mimo meze stanovené zákonem a způsobem, který zákon nestanovuje. V řízení o žádosti byly porušeny základní zásady činnosti správních orgánů. O to spíše je zarážející, že tento postup posvětil jako správný odvolací správní orgán, jehož rozhodnutí je primárně napadáno touto žalobou. III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Krajský úřad Karlovarského kraje se k žalobě písemně vyjádřil tak, že při svém rozhodování vycházel z okolností daného případu, kdy měl žalobce možnost nezpochybnitelně prokázat obvyklé zdržování se na území ČR množstvím navržených důkazů. Ovšem takové důkazní prostředky, které by ve svém souhrnu prokázaly nade vši pochybnost obvyklý pobyt (tzn. obvyklé bydliště definované zákonem o silničním provozu a směrnicí EU) na území ČR v podobě skutečné domácnosti a osobních vazeb, žalobce nepředložil. Žalobci se nepodařilo prokázat jím tvrzenou skutečnost o obvyklém zdržování se na kterékoliv z uváděných a měnících se adresách tzv. přechodných pobytů na území ČR. Z dikce § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu je zřejmé, že obvyklé bydliště se vždy vztahuje k osobním vazbám na území ČR a nepostačuje prokázání vazeb pracovních. Z toho důvodu považoval žalovaný polemiky žalobce o tom, že ke splnění a plnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR [dle § 82 odst. 1 písm. d) zákona silničním provozu] postačuje předložení [dle § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu] formálně vydaného potvrzení o povolení k přechodnému pobytu na území ČR, předložení dokladu o zajištění ubytování na dobu určitou (přičemž je žalovanému z úřední činnosti známo, že adresa ubytovacího zařízení … byla v březnu roku 2015 německému poskytovateli a provozovateli zrušena), předložením výpisu ze živnostenského rejstříku v ČR bez jakýchkoli návazností na reálné podnikání na území ČR, dále předložením „rámcové smlouvy o finančních službách“ sepsané s Českou spořitelnou, v níž je v údaji trvalý pobyt uvedena adresa žalobce na území Spolkové republiky Německo (tj. „…“), předložení „přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2014“ s nulovými hodnotovými údaji ročního úhrnu čistého obratu, nulovými položkami v tržbách za prodej zboží a nulovými náklady vynaloženými na prodané zboží, za bezpředmětné. S ohledem na datum podání žádosti, kdy žalobce požádal o udělení řidičského oprávnění vydáním řidičského průkazu ČR, s ohledem na adresy měnících se evidovaných přechodných pobytů na území ČR ve vztahu k návrhu výslechu svědkyně trvale bydlící ve S., současná evidence přechodného pobytu žalobce na adrese Krajského ředitelství Policie Karlovarského kraje, při vědomí skutečností nabytých úřední činností o takzvané turistice za řidičskými průkazy, považuje žalovaný souhrnně obvinění vznesená žalobcem proti správním orgánům obou stupňů z nezákonných postupů, svévole a porušování zásad správního řádu, za lichá. Namísto zákonem dané povinnosti označit důkazy na podporu svého tvrzení, vede žalobce spor se správními orgány o výklad příslušných paragrafů zákona o silničním provozu a správního řádu a domáhá se vydání řidičského průkazu České republiky bez prokazatelného splnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR a plnění této zákonem stanovené podmínky ignoruje. Skutečnost, kdy žalobce setrvává na svém výkladu formálně splněné podmínky obvyklého bydliště na území ČR „pro vydání“ řidičského průkazu ČR, kdy povinnou spolupráci ve smyslu označení důkazních prostředků na podporu svého tvrzení o obvyklém bydlišti na našem území vnímá tak, že ji podmiňuje a po správním orgánu požaduje konkretizaci důkazního prostředku k prokázání jím tvrzené splněné podmínky obvyklého bydliště na území ČR, nedal tak jinou možnost správnímu orgánu, než žádost zamítnout. Z povahy věci a odkazem na § 52 správního řádu dost dobře ani nelze požadovat po správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti o udělení řidičského oprávnění vydáním řidičského průkazu ČR. Podkladem pro rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků řízení, které mohou účastníci řízení podávat v průběhu celého řízení až do vydání rozhodnutí (viz § 50 odst. 1 správního řádu). Písemnosti, které jsou ve spise založeny, nelze považovat za důkazní prostředky, které by ve svém souhrnu vyvrátily více než důvodnou pochybnost (hraničící s jistotou), že se žalobce na území ČR s adresou o povolení k přechodnému pobytu obvykle, skutečně zdržuje a má zde, na území ČR, reálnou domácnost. Podkladem pro rozhodnutí byly rovněž skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti, tedy informace a údaje, které správní orgán získal a při výkonu své působnosti má k dispozici. Žalovaný vycházel z jemu známé skutečnosti z úřední činnosti o takzvané turistice za řidičskými průkazy, jejímž důsledkem je obcházení represivních opatření členských států Evropské unie v oblasti odnímání řidičských oprávnění či řidičských průkazů. Vzhledem k tomu, že se tyto skutečnosti známé z úřední činnosti nedokazují, posoudil okolnosti podané žádosti za jeden z mnoha bezpočtu případů podaných žádostí v rámci takzvané turistiky za řidičskými průkazy. Žalobcem předložené důkazní prostředky nevyvrátily více než důvodnou pochybnost o splnění zákonem stanovené podmínky obvyklého bydliště (a skutečné domácnosti) na území ČR. S odkazem na výše uvedené trvá žalovaný na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobce a bylo vůči němu postupováno v souladu se zákonem. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobcem v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Na základě skutečností, které vedly žalovaného k zamítnutí odvolání žalobce ve správním řízení, navrhuje žalovaný, aby soud výše uvedenou žalobu zamítl. IV. Replika K vyjádření žalovaného k žalobě podal žalobce repliku (viz č.l. 37 až 39 soudního spisu). V. Jednání před soudem Při jednání před soudem dne 12. 10. 2016 účastníci řízení setrvali na argumentaci obsažené v jejich písemných podáních, tj. v žalobě, vyjádření žalovaného k žalobě a replice. Zástupce žalobce zdůraznil, že správní orgány se nevyrovnaly zejména s předloženým potvrzením paní L. a návrhem na její svědecký výslech. VI. Posouzení věci krajským soudem Podle § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu pro účely tohoto zákona obvyklé bydliště na území České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky, kde fyzická osoba 1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo 2. pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou. Bylo na žalobci, aby ve správním řízení prokázal existenci svého obvyklého bydliště na území České republiky, tj. že na určitém místě na území České republiky pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb a popřípadě zároveň i z důvodů výkonu samostatné výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky nebo že na určitém místě na území České republiky pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv vykonává samostatnou výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě. Zákon přitom demonstrativně vymezuje, co se zde rozumí osobními vazbami. Hmotněprávním i procesním aspektům obvyklého bydliště cizince na území České republiky ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu se podrobně věnuje soudní praxe. Z aktuálních rozhodnutí krajských soudů a Nejvyššího správního soudu k těmto otázkám je namístě odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, čj. 7 As 287/2014-36. V daném případě bylo ze správního spisu zjištěno, že dne 4. 2. 2015 žalobce podal Magistrátu města Karlovy Vary žádost o udělení řidičského oprávnění skupiny B. K žádosti mimo jiné přiložil potvrzení o přechodném pobytu na území ČR č. VA 218532 a doklad (potvrzení) ze dne 4. 1. 2015, že mu bude poskytnuto ubytování na území ČR od 4. 1. 2015 do 4. 1. 2016 na adrese Čankovská 676/61, 360 05 Karlovy Vary. K zastupování ve všech věcech žalobce dne 4. 2. 2015 zmocnil paní J.B. Dne 17. 2. 2015 pod čj. 2037/OD/15-3/Mráz. Magistrát města Karlovy Vary vyzval podle § 45 odst. 2 správního řádu žalobce k odstranění nedostatků ve věci podání předmětné žádosti s tím, že žádost je třeba doplnit o prokázání obvyklého bydliště. Dne 20. 2. 2015 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, sdělila Magistrátu města Karlovy Vary, že dle hlášení ubytovatele byl žalobce na adrese …, ubytovaný od 13. 8. do 17. 8. 2014 a od 7. 9. do 10. 9. 2014. Z toho vyplývá, že se žalobce v Karlových Varech zdržuje jen krátkodobě. V době pobytové kontroly (19. 2. 2015 v 10:30 hod.) nebyl na místě nikdo zastižen. Ve věci označení provozovny bylo zjištěno, že poštovní schránka, zvonek a ani hlavní dveře od budovy nejsou označeny jménem žalobce, ani jeho podnikatelskou činností. Pouze na dveřích od kanceláře ubytovatele je vytisknutý devítistránkový seznam z webových stránek Ministerstva financí ze dne 29. 1. 2015, na kterém je přehled ekonomických subjektů. Na tomto přehledu žalobce není uvedený. V agendovém informačním systému cizinců bylo ke dni 23. 2. 2015 u žalobce uvedeno místo hlášeného pobytu od 4. 2. 2015 do 4. 1. 2016 ... Dne 25. 3. 2015 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, sdělila Magistrátu města Karlovy Vary, že v době pobytové kontroly (25. 3. 2015 v 10:50 hod.) nebyl žalobce na adrese …, zastižen. Paní S.Á., která byla na místě zastižena, sdělila, že žalobci bylo místo ubytování zrušeno na základě písemné dohody mezi ním a panem H.D.S. Potvrdila tak, že se žalobce na adrese .,.., nezdržuje. Dne 1. 4. 2015 žalobce zmocnil k zastupování ve všech právních věcech advokáta JUDr. Pavla Bracha. Dne 20. 5. 2015 Ministerstvo vnitra, regionální oddělení pobytu cizinců Karlovy Vary, oznámilo Magistrátu města Karlovy Vary, že na základě zrušení místa hlášeného pobytu byla žalobci zrušena hlášená adresa …, a bylo mu zrušeno potvrzení o přechodném pobytu na území ČR č. VA 218532, které se stalo neplatné z důvodu nesplnění povinnosti dle § 98 zákona č. 326/1999 Sb. Dne 2. 6. 2015 pod čj. 2037/OD/15-16/Mráz. Magistrát města Karlovy Vary vyzval podle § 36 odst. 3 správního řádu žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí o udělení řidičského oprávnění a současně jej poučil o právu seznámit se s těmito podklady. Dne 18. 6. 2015 pod čj. 2037/OD/15-18/Mráz. Magistrát města Karlovy Vary vyzval žalobce k doložení současné adresy přechodného pobytu na území ČR. Správní orgán k tomu přistoupil v souladu s § 3 správního řádu, kdy je třeba zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti tak, aby v tomto případě nedošlo k porušení § 92 zákona o silničním provozu, kdy jednou z podmínek pro vydání řidičského průkazu je místní příslušnost. Dne 30. 6. 2015 pod čj. 2037/OD/15-19/Mráz. Magistrát města Karlovy Vary opětovně vyzval podle § 36 odst. 3 správního řádu žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí o udělení řidičského oprávnění a současně jej poučil o právu seznámit se s těmito podklady. Na výzvu ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/15-19/Mráz., zástupce žalobce zaslal Magistrátu města Karlovy Vary „návrh účastníka řízení o doplnění dokazování ve věci žádosti účastníka řízení o udělení řidičského oprávnění s vydáním řidičského oprávnění s návrhem na nařízení jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu)“ [datováno dne 7. 7. 2015 a doručeno správnímu orgánu dne 9. 7. 2015]. V tomto návrhu účastník řízení, jak praví, své obvyklé bydliště doplňuje následujícími důkazy:

1. Účastník řízení předkládá správnímu orgánu písemné prohlášení paní M.L., že obvykle bydlí (a roz.: žije) u ní, a to na adrese ..

2. Účastník řízení tímto dále žádá a správnímu orgánu i navrhuje, aby uvedená osoba (M.L.) byla řádně vyslechnuta jako svědek jen postupem podle § 55 správního řádu a nikoliv postupem jiným. Za tímto účelem tedy účastník řízení žádá a současně i navrhuje, aby i v důsledku tohoto návrhu správní orgán nařídil ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu jednání a v rámci tohoto jednání byla svědkyně řádně vyslechnuta ohledně skutečností uvedených v bodu 1. tohoto podání. K uvedenému návrhu je přiloženo rukopisné prohlášení paní M.L,., … ze dne 3. 7. 2015 tohoto znění: Ich bestätige das Herr G.K. geb. ..., bei mir wohnt. Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2015, čj. 2037/OD/15-21/Mráz., Magistrát města Karlovy Vary žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění skupiny B zamítl, jelikož žadatel neprokázal skutečnou existenci obvyklého bydliště na území ČR a nesplnil tak podmínku obvyklého bydliště v souladu s § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. K žalobcovu návrhu datovanému dne 7. 7. 2015 je v odůvodnění tohoto rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary uvedeno: „Lustrací v registru obyvatel bylo zjištěno, že žadatel je nyní hlášen na adrese ... Z úřední činnosti je správnímu orgánu známo, že na této adrese sídlí Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, služba cizinecké policie Karlovy Vary, a je tedy adresou úřední pro cizince, u kterých není známa adresa přechodného pobytu. … Navržená svědkyně paní M.L. ve svém prohlášení uvádí, že žadatel bydlí u ní, a to na adrese ... Pokud žadatel tvrdí, že nyní bydlí ve městě …, má možnost toto tvrzení prokázat obci s rozšířenou působností, která je místně příslušná pro město ... Vzhledem k tomu, že v registru obyvatel je žadatel do dnešního dne evidován na adrese …, správní orgán výslech svědkyně paní L. zamítá, neboť správní orgán zjistil skutečnosti ohledně obvyklého bydliště v Karlových Varech v souladu s ust. § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu, které znemožňují žádosti vyhovět. Výslech svědkyně tedy správní orgán požaduje za nadbytečný. Naopak skutečnost, že má žadatel doklad totožnosti s trvalým pobytem v SRN a skutečnost, že žadatel za poslední dva roky uvádí již páté místo svého pobytu na území České republiky, svědčí spíše o tom, že životní základnou žadatele je SRN a na území České republiky se zdržuje spíše krátkodobě. Z vyjádření Policie České republiky, oddělení pobytových kontrol, ze dne 23. 2. 2015 vyplývá, že se žadatel byl v ubytovacím zařízení na adrese …, ubytován od 13. 8. 2014 do 17. 8. 2014. Z žádosti o přijetí k výuce a výcviku je patrné, že právě v tomto období byl přijat k výuce a výcviku v autoškole, neboť je zde uvedeno datum 15. 8. 2014. Dále byl žadatel ve výše uvedeném ubytovacím zařízení dle hlášení ubytovatele ubytován od 7. 9. 2014 do 10. 9. 2014 a právě 8. 9. 2014 žadatel splnil podmínky odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel skupiny B na Městském úřadu Ostrov.“. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce odvolal. Žalobcovo odvolání čítá 14 stran textu. Jeho návrhu datovaného dne 7. 7. 2015 se týká odvolací bod č. 5 o rozsahu cca 2 strany. Jádrem tohoto bodu je tato odvolací námitka: „Účastník řízení předložil důkaz prokazující, kde skutečně na území České republiky v současné době pobývá a dokonce v souvislosti s tím navrhl správnímu orgánu další důkaz k provedení, avšak ani toto správnímu orgánu nebylo dostačující a provedení předmětného důkazu správní orgán zamítl s tím, že toto provedení důkazu považuje za nadbytečné. Účastníku řízení není zcela jasné, proč správní orgán provedení tohoto důkazu zamítl a proč provedení tohoto důkazu hodnotí jako nadbytečné.“. Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015, čj. 2805/DS/15-3, Krajský úřad Karlovarského kraje odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 30. 7. 2015, čj. 2037/OD/15-21/Mráz., potvrdil. K důvodnosti odvolacího důvodu č. 5 se odvolací správní orgán v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí explicitně nevyjádřil. K výše uvedenému soud konstatuje, že v § 52 správního řádu se praví: Účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení [věta prvá]. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci [věta druhá]. Soud má za to, že povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení ve smyslu § 52 věty prvé tohoto zákona zatěžuje účastníka řízení zejména tehdy, žádá-li o přiznání určitého oprávnění. V takových případech má správní orgán povinnost provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci ve smyslu § 52 věty druhé uvedeného zákona především proto, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu). Uvedená interpretace není podle názoru soudu v rozporu ani s § 3 správního řádu, podle něhož nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Zákonodárce u této základní zásady činnosti správních orgánů použil dikci ne „postupuje správní orgán tak, aby zjistil stav věci“, nýbrž „postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci“, z čehož se dá usuzovat na to, že v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§ 50 odst. 3 věta druhá tohoto zákona), zatímco v řízeních, v nichž má být na žádost přiznáno oprávnění, je správní orgán sice rovněž povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§ 50 odst. 3 věta prvá uvedeného zákona), ale okolnosti důležité pro ochranu soukromého zájmu žadatele mohou být zjišťovány tak, že žadatel je – neučinil-li tak už v žádosti – správním orgánem vyzván, aby takovéto okolnosti tvrdil a na podporu svých tvrzení označil či předložil patřičné důkazy. Zde je na místě připomenout také ust. § 50 odst. 2 věty třetí správního řádu, podle něhož nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Z dikce „povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení“ plyne, že tu významnou roli hrají procesní instituty „povinnost tvrzení“ a „povinnost důkazní“. Povinnost tvrzení znamená povinnost účastníka řízení tvrdit rozhodné skutečnosti. Povinnost důkazní znamená povinnost účastníka řízení předložit nebo alespoň označit důkazní prostředky k prokázání tvrzených skutečností. Důkazní povinnost se vztahuje k určité tvrzené skutečnosti. Bez tvrzení určitých skutečností si lze jen obtížně představit důkazní povinnost. I když je zde úzká souvislost mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, lze říci, že povinnost tvrzení je primární a povinnost důkazní sekundární. Jednou z podmínek udělení řidičského oprávnění osobě, která nemá na území České republiky trvalý pobyt, je, že prokáže, že na našem území je místo, kde tato osoba buď pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb a popřípadě zároveň i z důvodů výkonu stanovených činností na území České republiky [§ 2 písm. hh) bod 1 zákona o silničním provozu], nebo pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv vykonává stanovenou činnost v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou [§ 2 písm. hh) bod 2 téhož zákona]. Jelikož osobními vazbami se rozumí zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, je zřejmé, že jde o skutečnosti, o nichž má povědomost především žadatel o udělení řidičského oprávnění. K pobývání na místě nebo k pobývání a vracení se na toto místo musí nadto docházet po delší dobu, která pro bod 1 činí „alespoň 185 dnů v kalendářním roce“ a pro bod 2 je vymezena znaky „pravidelně“ a „není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou“. Žadatel je povinen tvrdit a prokazovat hlavně okolnosti svědčící o jeho osobních vazbách, správní orgán je nadále povinen zjišťovat okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (a pro posouzení daného případu). Nesplní-li žadatel své povinnosti, zpravidla to bude mít za následek nevyhovění jeho žádosti. Soud sdílí názor správních orgánů, že z povahy věci nelze požadovat po správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti (k tomu srov. zejména § 52 větu prvou správního řádu). K předmětné otázce se zdejší soud setrvale vyjadřuje jednoznačným způsobem: „Chtěl-li být žalobce se svou žádostí o vydání řidičského oprávnění úspěšný, bylo jeho povinností tvrdit takové skutečnosti a tyto následně prokázat, na základě kterých by bylo nutné dospět k závěru, že má na území České republiky obvyklé bydliště. Povinnost tvrdit pro rozhodnutí věci podstatné skutečnosti vyplývá ze samotného faktu, že je to žadatel, kdo v řízení o vydání řidičského oprávnění tvrdí, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby jeho žádosti bylo vyhověno. Žadatel je tak povinen konkrétním způsobem popsat časový rozsah stejně tak jako důvody svého pobytu na území České republiky. Není-li totiž znám časový rozsah a důvody pobytu žadatele na území České republiky, je zcela nemožné dospět k závěru, že žadatel má na území České republiky „obvyklé bydliště“. Povinnost prokázat tvrzené skutečnosti pak vyplývá z ustanovení § 52 věty první správního řádu, podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. V této souvislosti však nelze ani pominout, že opak, tj. že žadatel nemá na území České republiky „obvyklé bydliště“, prokázat objektivně nelze. Správním orgánům tak není možné důvodně vytýkat, že k vyvrácení případného tvrzení žadatele nevedly dokazování. To by bylo možné teprve tehdy, pokud by žadatelem konkrétně tvrzené skutečnosti byly jím skutečně prokázány a správní orgán by za této situace stále tvrdil opak.“ (viz např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2014, čj. 57A 96/2013-41). V přezkoumávané věci žalobce neoznačil žádné místo na území České republiky, kde pobývá z důvodů a v rozsahu či způsobem podle jedné ze dvou variant stanovených v § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Při podání žádosti o udělení řidičského oprávnění uváděl adresu ... Na výzvu k doložení adresy přechodného bydliště v ČR, v níž mu bylo předestřeno, že mu byla zrušena hlášená adresa …, a že mu bylo zrušeno i potvrzení o přechodném pobytu na území ČR, žalobce nereagoval. Na výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015 sice reagoval, ale u své osoby uvedl pouze trvalý pobyt v SRN. I když bylo prokázáno, že na adrese … nepobývá a podle návrhu ze dne 7. 7. 2015 měl bydlet na adrese …, v odvolání datovaném dne 12. 8. 2015 a v žalobě datované dne 29. 10. 2015, ba i v replice datované dne 3. 2. 2016 je u jeho osoby nadále uváděno „pobytem v ČR: …“. Jediné, co žalobce v tomto ohledu správnímu orgánu předložil, bylo prohlášení paní M.L. ze dne 3. 7. 2015 a návrh na provedení jejího svědeckého výslechu. Aniž splnil povinnost tvrzení, žalobce předložil a označil důkazy. Ale k prokázání čeho? I kdybychom považovali uvedené prohlášení současně za tvrzení i důkaz k jeho prokázání, dozvěděli bychom se pouze to, že H.G.K. … bei mir [patrně na adrese…] wohnt. I kdybychom se přenesli přes to, že se žalobce nepostaral o zanesení stříbrské adresy do úřední evidence (v zájmu žadatelů ovšem je dbát o to, aby úřední evidence souhlasila s faktickým stavem) a že u sebe nadále uvádí „pobytem v ČR: …“, už nelze nikterak pominout, že žalobce ve správním řízení neposkytl žádná tvrzení o svých osobních vazbách k místu pobytu; správní orgány se od žalobce (ani od nikoho jiného) zejména nedozvěděly, z jakého důvodu (kromě žádosti o udělení řidičského oprávnění) pobývá na území České republiky, od kdy tu pobývá, ani jak často se v místě pobytu na území České republiky zdržuje. To je ovšem věc zcela zásadního významu. Důvod, proč měl žalobce ve Stříbře bydlet, stejně jako počátek a frekvence jeho pobytu na zmíněné adrese jsou naprosto rozhodné pro posouzení naplnění podmínek stanovených v § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. V návrhu datovaném dne 7. 7. 2015 a v odvolání datovaném dne 12. 8. 2015 o tom není ani slovo. V řízení před soudem se sice něco vyjevilo, ale správní orgány nemohou ve správním řízení předvídat, že se v žalobě datované dne 29. 10. 2015 objeví zmínka o tom, že osobní vazby žalobce a paní L. jsou jedinečné z osobních, resp. vzájemně citových důvodů, a že v replice datované dne 3. 2. 2016 bude žalobce tvrdit, že má na adrese …, své obvyklé bydliště tak, jak ho definuje zákon (resp. směrnice EU o řidičských průkazech), a dále, že mezi žalobcem a paní L. existuje citové pouto. Lze tak uzavřít, že žalobce ani netvrdil, natož aby prokázal, že na určitém místě či určitých místech na území České republiky pobýval alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb a popřípadě zároveň i z důvodů výkonu samostatné výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo že na určitém místě či určitých místech na území České republiky pobýval z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vracel, ačkoliv vykonával samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, tedy existenci obvyklého bydliště na území ČR. Dále se soud vysloví k dílčím žalobním námitkám. Správní orgán není důkazními návrhy účastníků řízení vázán a není povinen všechny důkazy navržené účastníky provést. Pokud některé z účastníky navržených důkazů neprovede, musí se s touto skutečností vyrovnat v odůvodnění rozhodnutí. Správní řád (ani jiný zákon) totiž nepožadují vydávat usnesení o zamítnutí navržených důkazů, právní úprava však vyžaduje, aby v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu byly uvedeny též informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení (§ 68 odst. 3 správního řádu). Žalobce namítá, že neprovedení navrženého důkazu svědeckou výpovědí paní L. nebylo řádným způsobem odůvodněno. S tím soud souhlasí. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým se odvolání zamítá a prvoinstanční rozhodnutí potvrzuje, tvoří s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně jeden celek. I když se toto vezme v úvahu, pořád tu ještě není přesvědčivé odůvodnění neprovedení důkazu. Důvodnost žalobcovy výtky je správními orgány vyvracována nepřímo: správním orgánem prvního stupně tím, že akcentuje skutečnosti o neexistenci obvyklého pobytu cizince na našem území, odvolacím správním orgánem tím, že se sumárně vyrovnává se všemi důvody uvedenými v odvolání, mezi nimiž námitka neprovedení výslechu vskutku nehraje prim. Pro soud jsou však podstatné možné následky neprovedení navržené svědecké výpovědi. O svých osobních vazbách k určitému místu na území České republiky žalobce pomlčel. I kdybychom předmětný důkazní návrh vzali jako tvrzení i jako důkaz k jeho prokázání, mohlo by se svědeckou výpovědí paní L. prokázat maximálně to, že žalobce u ní na adrese …, bydlí. To by ovšem k prokázání obvyklého bydliště žadatele na našem území rozhodně nestačilo. Tím, že neprovedení výslechu řádně neodůvodnily, správní orgány sice svůj postup zatížily procesní vadou, avšak jen takovou vadou, která evidentně nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, protože i kdyby k ní nedošlo, nelze mít důvodně za to, že by napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo, bylo jiné. Soud nepřijímá spekulativní tvrzení žalobce, že správní orgán prvního stupně nepřistoupil k provedení výslechu svědkyně M. L. úmyslně, jelikož již předem byl rozhodnut žádosti žalobce nevyhovět a provedení tohoto důkazu, resp. jeho zhodnocení by tento jeho předem daný právní i skutkový názor pozměnilo tak, že by musel řidičské oprávnění žalobci udělit. Žalobce namítá, že nebyl výzvou ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/l5-9/Mráz., řádně poučen, neboť správní orgán prvního stupně jej vyzýval k prokázání obvyklého bydliště, a to bez jakékoliv konkretizace toho, co po žalobci vlastně správní orgán prvního stupně domáhá doložit, resp. co má být každým takovým doplněním nebo jiným důkazním prostředkem. K tomu soud konstatuje, že žádná výzva ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/l5-9/Mráz., nebyla v přezkoumávané věci vydána. Dne 30. 6. 2015 byla vydána výzva čj. 2037/OD/l5-19/Mráz., kdežto pod pořadovým číslem 9 se ve správním spisu nachází doložení podkladů k žádosti (přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2014). Výzvou ze dne 30. 6. 2015, čj. 2037/OD/l5-19/Mráz., ovšem nebyl žalobce vyzván k odstranění nedostatků žádosti (§ 45 odst. 2 správního řádu), nýbrž k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním (§ 36 odst. 3 správního řádu). S žalobcovou námitkou o nedostatečném poučení by se bylo třeba vypořádávat, kdyby směřovala proti výzvě k odstranění nedostatků žádosti (in concreto: výzva ze dne 17. 2. 2015, čj. 2037/OD/l5-3/Mráz.), tyto námitky však nemohou být relevantní, jestliže se jimi brojí proti výzvě k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. V daném případě si ovšem nelze nevšimnout toho, že zástupce žalobce dlouho setrvával na skálopevném přesvědčení, že k úspěchu ve věci plně stačí předložení toliko důkazů uvedených v § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu (viz ještě odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 30. 7. 2015, čj. 2037/OD/15-21/Mráz.). V obecné rovině je však třeba přivítat požadavek odvolacího správního orgánu na určitější a srozumitelnější poučování žadatelů správními orgány prvního stupně (viz žalobcem dovolávané rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, ze dne 17. 7. 2015, čj. 1853/DS/15-3). Správní orgány nebyly vázány ustanovením § 13 občanského zákoníku, které se týká ochrany soukromých práv (viz společný nadpis pro § 12 a 13 uvedeného zákona), neboť v daném případě rozhodovaly o veřejném subjektivním právu žalobce a nikoli o jeho soukromém subjektivním právu. Je obecně známou skutečností, že fyzická osoba, která na určitém místě pobývá, tam zanechává řadu stop. Jejich množství a průkaznost může záviset na tom, zda příslušná fyzická osoba na onom určitém místě pobývá z důvodů vazeb rodinných, partnerských či přátelských, z důvodů samostatné výdělečné činnosti nebo závislé práce, z důvodů odpočinku, sportu, kultury či péče o zdraví anebo z důvodů jiných. Prakticky každá taková osoba je ubytovaná, kontaktuje další osoby, cestuje a nakupuje různé služby a zboží, některé z těchto osob (zvláště ty, které skutečně jsou na našem území delší dobu) se dostávají do kontaktu s úřady, poštou a bankami, lékaři a dalším zdravotnickým personálem apod. K prokázání obvyklého bydliště cizince na území České republiky proto ponejvíce slouží listinné důkazy a svědecké výpovědi. Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že postup správního orgánu prvního stupně byl s ohledem na výše uvedené skutečnosti nesprávný a nezákonný a že správní orgán prvního stupně jednal mimo meze stanovené zákonem a způsobem, který zákon nestanovuje. Soud se dále neshoduje s žalobcem v tom, že veškeré výše uvedené skutečnosti prokazují nesprávný úřední postup a nezákonnost v řízení před správním orgánem prvního stupně a následně i v řízení před odvolacím správním orgánem, díky čemuž by mělo být zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i rozhodnutí správního orgánu odvolacího. Vzhledem k uvedenému nelze zde dospět ani k závěru, že k neprokázání obvyklého bydliště žalobce na území České republiky [§ 2 písm. hh) zákona o silničním provozu] došlo v důsledku toho, že správní orgány podstatně porušily ustanovení o řízení před nimi. V ostatních otázkách je možno odkázat na ustálenou judikaturu, např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, čj. 6 As 7/2015-26, a ze dne 29. 4. 2015, čj. 2 As 5/2015-30. VII. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správním orgán však žádné specifické náklady soudního řízení neuplatnil, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení