30 A 161/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: F,.Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2015 č. j. DSH/11135/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2015 č. j. DSH/11135/15, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, ze dne 31. 7. 2015 č. j. MMP/173013/15, kterým byla žalobci dle ust. § 125f odst. 3 a ust. § 125g odst. 3 a ust. § 125c odst. 4 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) uložena pokuta ve výši 7.000 Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu spočívající v porušení ust. § 10 téhož zákona. Dále byla žalobci v souladu s ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 520/2005 Sb., uložena povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Žaloba V žalobě žalobce rozčlenil své námitky do třech oblastí, a to námitky týkající se vad rozhodnutí nebo správního řízení ohledně přestupku spáchaného dne 2. 7. 2014, dále přestupku spáchaného dne 22. 9. 2014 a vad správního řízení jako celku. K přestupku ze dne 2. 7. 2014 žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně pochybil, když věc neodložil podle ust. § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon o přestupcích“), nýbrž věc odložil dle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Jelikož řidič vozidla v mezidobí zemřel, měla být věc odložena dle ust. § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Správní orgán tak neměl právo zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť dle § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona má takové právo jen v případě, že je šetření přestupku odloženo dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. V napadané věci však byl přestupek odložen dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích; nesprávné uvedení důvodu odložení v záznamu o odložení věci na toto nemá vliv, neboť důvod odložení dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích je prioritní k § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Žalobce dále v žalobě namítal, že správní orgán I. stupně neprovedl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Správní orgán I. stupně po zjištění, že žalobcem uvedený řidič zemřel, automaticky zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Pro vrácení věci sice správní orgán I. stupně provedl další šetření ohledně pachatele přestupku, nicméně v tu chvíli již běželo správní řízení o spáchání správního deliktu provozovatele vozidla a dle § 125g odst. 1 zákona o silničním provozu, je-li zahájeno řízení o správním deliktu, nelze již zahájit řízení o přestupku. I pokud by tedy správní orgán dospěl k názoru, že osoba označená provozovatelem vozidlo skutečně řídila, nemohlo již být zahájeno řízení o přestupku. Na věci nemůže nic měnit skutečnost, že pachatel přestupku zemřel, neboť není možné, aby správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a až následně zjišťoval totožnost pachatele přestupku. Žalobce má rovněž za to, že správní delikt ze dne 2. 7. 2014 je již promlčen. Správní řád ani zákon o silničním provozu totiž nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f tohoto zákona. Správní delikt však musí vykazovat znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Žalobce dále uvedl, že správní orgán I. stupně porušil ust. § 77 zákona o přestupcích, jelikož nedostatečně popsal místo spáchání přestupku. Místo spáchání přestupku bylo specifikováno pouze jako „na vozovce pozemní komunikace Sedláčkovy ulice, po pravé straně, ve směru jízdy od Prešovské ul. k Riegrově ul.“ Ulice Sedláčkova v Plzni je dlouhá přibližně 500 metrů a parkování je v této ulici upraveno různými dopravními značkami. Vzhledem k odlišné úpravě parkování v různých úsecích Sedláčkovy ulice proto bylo nezbytné, aby správní orgán ve výroku rozhodnutí jasně specifikoval místo spáchání přestupku např. udáním čísla popisného domu, v jehož blízkosti byl automobil zaparkován. I kdyby žalovaný namítal, že specifikace „ve směru jízdy od Prešovské ul. k Riegrově ul.“ je dostatečná, žalobce namítá, že se stále jedná o možnost parkování v úseku dlouhém 100 metrů, kde není jednotná úprava parkování. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015 č. j. 2 As 111/2015-45, dále na rozsudek ze dne 10. 12. 2014 č. j. 9 As 80/2014-39, a ze dne 23. 11. 2010 č. j. 4 As 28/2010-56 (vše dostupné na www.nssoud.cz) V otázce přestupku ze dne 22. 9. 2014 žalobce spatřoval pochybení správního orgánu I. stupně v tom, že správní orgán v rozporu s ust. § 125h zákona o silničním provozu nedoručil provozovateli vozidla (žalobci) výzvu k úhradě částky. Žalobce tak byl zkrácen na svých právech, jelikož si nemohl vybrat, zda správnímu orgánu zaplatí uloženou částku nebo zda sdělí totožnost řidiče vozidla. Žalobce nesouhlasil se správním orgánem I. stupně, že přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu nelze projednat v blokovém řízení. Přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 (tj. předmětného přestupku) se dopustí řidič, který neoprávněně stojí s vozidlem na parkovišti vyhrazeném pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením nebo v rozporu s § 67 odst. 4 neoprávněně použije parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením při stání nebo při jízdě. Dle ust. § 125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu se za tento přestupek uloží pokuta ve výši 5 až 10 tisíc Kč. Sankce zákazu řízení se za tento přestupek neukládá. Dle ust. § 125c odst. 7 silničního zákona, přestupek, za který se podle tohoto zákona ukládá zákaz činnosti, nelze projednat v blokovém řízení. A contrario, přestupek, za který se zákaz činnosti neukládá, lze projednat v blokovém řízení. Správní orgán prvého stupně tedy měl vyhotovit výzvu k úhradě určené částky, kterou by doručil žalobci jako provozovateli vozidla. K vadám, které zatížily celé probíhající správní řízení, žalobce uvedl následující. Žalobce namítal, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že takový postup krátil žalobce na svém právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (ust. § 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (ust. § 74 odst. 1), konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015 č. j. 15 A 14/2015-35, a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015 č. j. 30 A 56/2014-35. Žalobce se v další žalobní námitce neztotožňoval s úvahami, které vedly správní orgán I. stupně ke stanovení výše sankce. Správní orgán žalobci udělil pokutu nad spodní hranicí zákonem stanoveného rozpětí. Správní orgán jako polehčující okolnost hodnotil, že „předmětným jednáním nebyla způsobena hmotná škoda“ a dále, že žalobce se správního deliktu provozovatele vozidla doposud nedopustil. Správní orgán I. stupně měl jako polehčující okolnost hodnotit i skutečnost, že žalobce sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla v případě přestupku ze dne 2. 7. 2014 (ve věci druhého přestupku tuto možnost žalobce neměl) a měl tak evidentně zájem na tom, aby byl řidič vozidla za své protiprávní jednání potrestán. Správní orgán naopak jako přitěžující okolnost hodnotil skutečnost, že k protiprávnímu jednání došlo dvakrát v krátkém časovém úseku. Přitom údajně mohly být omezeny jiné osoby. Žalobce namítal, že správní orgán nijak neprokázal, že by další osoby skutečně byly omezeny. Dále je nepodložené tvrzení správního orgánu prvého stupně, že se neoprávněné stání událo dvakrát v krátkém časovém úseku. Žalobce zastává názor, že 2,5 měsíce není krátký časový úsek, naopak je to vzhledem k tomu, jak často potřebuje průměrný řidič parkovat, poměrně dlouhá doba. Žalobce tak zastává názor, že správní orgán měl určit výši sankci na samé spodní hranici zákonného rozpětí, a to ve výši 5 000 Kč. Žalobce závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že žalobce v žalobě mimo jiné namítá, že správní orgán I. stupně nenařídil ve věci ústní jednání a že neprovedl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku ze dne 2. 7. 2014. Obdobné námitky, které uvádí v žalobě, uvedl žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný konstatoval, že se dostatečným a vyčerpávajícím způsobem k těmto námitkám vyjádřil v napadeném rozhodnutí, přičemž na svoji argumentaci v plném rozsahu odkázal. Žalovaný dále konstatoval, že žaloba obsahuje velmi obsáhlé námitky, které žalobce v řízení o správních deliktech vůbec neuplatnil. Tyto námitky směřují jednak do zpochybnění zjištěného skutkového stavu spáchaných přestupků, dále do procesního postupu správního orgánu I. stupně, absence obligatorních náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a dále namítá, že jeden ze správních deliktů byl promlčen. Žalovaný k tomu uvádí, že Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že je obecně vhodné, aby obviněný neuchovával paletu svých námitek proti rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni řízení. Jinak se zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o pochybnostech o zjištění skutkového stavu jevit dle kontextu věci i jako účelová. V každém případě však platí, že obviněný z přestupku či účastník řízení o správním deliktu může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání; přičemž omezení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku ani o správním deliktu nedopadá. Právo obviněného na obhajobu tedy pojmově vylučuje uplatnění striktní zásady koncentrace ve správním řízení trestní povahy. Správní orgány se musí vždy vypořádat se všemi tvrzeními a důkazními návrhy obviněného z přestupku či účastníka řízení o správním deliktu, přičemž jen relevantní a pro materiální zjištění skutkového stavu podstatné důkazní návrhy je třeba ve správním řízení trestní povahy provést. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2015 č. j. 2 As 215/2014 - 43 konstatoval, že jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelací. Jinak řečeno, účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav tak, že měl nade vší rozumnou pochybnost za prokázané, že se žalobce dopustil správních deliktů. V dané věci je nutné zdůraznit, že žalobce v průběhu celého řízení o správních deliktech námitky, které uvádí nyní v žalobě, nenamítal, tedy v tomto ohledu zůstal zcela pasivní a takto pasivní byl i jeho zmocněnec. Zmocněnec žalobce podal odpor proti příkazu. Nutno však zdůraznit že odpor byl podán toliko blanketní. Žalovaný si je vědom, že odpor nemusí být odůvodněn, nicméně již zde tedy na počátku řízení o správních deliktech mohl žalobce své námitky týkající se pochybností o zjištěném skutkovém stavu u spáchaných přestupků vyjádřit. Žalobce své námitky nevznesl ani po provedeném dokazování ve věci, kterého se ani nezúčastnil. Po vydání meritorního rozhodnutí ve věci podal žalobce odvolání, v němž toliko namítal, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, a že měl zájem účastnit se dokazování, jehož provádění očekával právě v průběhu dokazování. Žalovaný první rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, neboť zjistil vadu, která zatížila napadené rozhodnutí a předcházející řízení, již nebylo možné zhojit v odvolací fázi řízení. Správní orgán I. stupně tedy pokračoval v řízení, přičemž po provedeném dokazování mu bylo doručeno písemné vyjádření žalobce, že nechápe, proč je dále vedeno řízení s provozovatelem vozidla, když sdělil, kdo jeho vozidlo dne 2. 7. 2014 řídil, a dále správnímu orgánu sdělil, že na inkriminovaném místě zaparkoval z důvodu krajní nouze, a popsal okolnosti, za kterých k ní mělo dojít. Správní orgán I. stupně se s předmětnými námitkami žalobce vypořádal ve svém rozhodnutí. Žalobce podal proti předmětnému rozhodnutí odvolání, v němž opakoval svoji námitku, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, a že měl zájem účastnit se dokazování, jehož provádění očekával právě v průběhu dokazování, dále namítal, že správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť měl skutek ze dne 2. 7. 2014 řešit jako konkrétní přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známa a dále opětovně vznesl námitku jednání v krajní nouzi v souvislosti se svým jednáním dne 22. 9. 2014. Žalovaný se s uvedenými námitkami v napadeném rozhodnutí vypořádal, přičemž konstatoval, že přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jemu předcházející proces z hlediska souladu s právními předpisy a neshledal žádné pochybení správního orgánu I. stupně. Žalovaný konstatoval, že z hlediska správnosti přezkoumává odvolací správní orgán napadené rozhodnutí v rozsahu námitek, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Žalovaný uvedl, že žalobce mohl obsáhlé námitky obsažené v žalobě proti napadenému rozhodnutí uplatnit na svoji obranu v řízení před správním orgánem I. stupně, či v odvolacím řízení. Žalobce se sice proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, svoje odvolání však odůvodnil toliko třemi výše uvedenými námitkami. Žalobce přitom mohl veškeré své námitky uplatnit před žalovaným v řízení o odvolání, což však v důsledku své pasivity, resp. pasivity svého zmocněnce, neučinil. Pro odvolání ve správním řízení platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i otázek právních, které žalobce nastoluje v žalobě, mu byla známa již po přečtení odůvodnění správního orgánu I. stupně. Žalovaný konstatoval, že poté, co se vypořádal se vznesenými námitkami žalobce, které shledal nedůvodnými, bylo povinností žalovaného přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy, přičemž usoudil, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek důkazů o tom, že se žalobce dopustil správních deliktů. V nyní projednávané věci vycházel správní orgán I. stupně a rovněž žalovaný z podkladů, které měl k dispozici ve správním spisu, a ty byly plně dostatečné k tomu, aby na jejich základě bylo možno učinit závěr, že se žalobce dopustil správních deliktů. V průběhu řízení o správním deliktu nevznikla sebemenší pochybnost o spáchání přestupků ze strany neznámého řidiče. Žalobce námitky obsažené v žalobě neučinil předmětem odvolacího řízení, a teprve v žalobě zpochybnil zjištění skutkového stavu u výše uvedených přestupků, přestože tak mohl učinit již ve správním řízení. Co se týče námitky promlčení správního deliktu ze dne 2. 7. 2014, žalovaný uvedl, že k zániku odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla nedošlo, neboť zákonem je stanoven zánik odpovědnosti z důvodu dosažení doby 1 roku od spáchání (stav do 30. 9. 2015) toliko u přestupků a nikoli u správních deliktů provozovatele vozidla. U správních deliktů spáchaných po novele zákona o silničním provozu, která nabyla účinnosti dne 7. 11. 2014, již je výslovně upraveno v ust. § 125e odst. 5 předmětného zákona, že na odpovědnost za správní delikt dle ust. § 125f odst. 1 tohoto zákona se vztahují společná ustanovení o správních deliktech, tedy ust. § 125e odst. 3, které stanoví jako důvod pro zánik odpovědnosti za správní delikt nezahájení řízení o něm do 2 let, nejpozději však odpovědnost za správní delikt zaniká po 4 letech od jeho spáchání. K námitce žalobce, že jeho práva byla krácena, neboť mu nebyla v případě jednání ze dne 22. 9. 2014 zaslána výzva k uhrazení částky, uvedl žalovaný následující. Žalovaný se s postupem správního orgánu I. stupně ztotožňuje. Možnost projednání uložením pokuty v blokovém řízení je jednou z obligatorních podmínek pro vyzvání provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky (dle ust. § 125h odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu). Pro posouzení, zda je za spáchaný přestupek možné uložit blokovou pokutu, je nutné se řídit ust. 125c odst. 6 zákona o silničním provozu. Zde jsou taxativně uvedeny přestupky, za které lze dle zákona o silničním provozu uložit blokovou pokutu a je zde stanovena i výše této pokuty u vyjmenovaných přestupků. V tomto výčtu přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu absentuje, tedy je nutné přijmout závěr, že za tento přestupek nelze dle zákona o silničním provozu uložit blokovou pokutu. Správní orgán tedy postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť pro výzvu k uhrazení částky nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. K námitce žalobce, že mu měla být uložena nižší pokuta, žalovaný konstatoval, že se plně ztotožňuje s výší uložené pokuty, považuje ji vzhledem k tomu, že se žalobce dopustil dvou správních deliktů za přiměřenou věci a řádně odůvodněnou. K námitce žalobce, že místo spáchání přestupku ze dne 2. 7. 2014 nebylo ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně dostatečně specifikováno konstatoval žalovaný, že v projednávané věci správní orgán I. stupně ve výroku k místu spáchání přestupku bylo uvedeno: „na vozovce pozemní komunikace Sedláčkovy ulice, po pravé straně, ve směru jízdy od Prešovské ul. k Riegrově ul., a to v úseku platnosti přenosné svislé dopravní značky IP 12 (vyhrazené parkoviště) s dodatkovou tabulkou s textem: „08-06 hod. vyhrazené s platnou parkovací kartou Zóna A, 06-08 hod. bez omezení". Úsek ulice Sedláčkova od ul. Prešovské k ul. Riegrova je dle serveru www.mapy.cz dlouhý cca 82 metry. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně zcela jasně specifikoval místo spáchání přestupku, neboť ve výroku toto popsal jako „na vozovce pozemní komunikace Sedláčkovy ulice, po pravé straně, ve směru jízdy od Prešovské ul. k Riegrově ul., a to v úseku platnosti přenosné svislé dopravní značky IP 12 (vyhrazené parkoviště) s dodatkovou tabulkou s textem: „08-06 hod. vyhrazené s platnou parkovací kartou Zóna A, 06-08 hod. bez omezení“. I pokud by žalovaný připustil, že v ulici Sedláčkova, v jejím úseku od křižovatky s ulicí Prešovská ke křižovatce s ulicí Riegrova, tedy v úseku krátkém cca 82 metry, je parkování upraveno více dopravními značkami (jsou-li v dotyčné ulici jak placená místa k parkování, tak místa neplacená), z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela jednoznačně vyplývá, že neznámý řidič s vozidlem zastavil a stál právě v úseku platnosti dopravní značky IP 12 (vyhrazené parkoviště) s dodatkovou tabulkou s textem, nikoliv v úseku platnosti jiné dopravní značky. Závěrem žalovaný navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Soud žalobu shledal nedůvodnou. a) obsah správního spisu Zdejší soud při rozhodování ve věci vycházel z právně významných skutečností vyplývajících ze správního spisu. Součástí správního spisu je v souvislosti s přestupkem spáchaným dne 2. 7. 2014 „oznámení o podezření z přestupku“ ze dne 2. 7. 2014, ze kterého se podává, že dne 2. 12. 2014 mezi 16:16 hod a 21:50 hod. bylo vozidlo tovární značky BMW, RZ …, černé barvy (dále jen „vozidlo“), zaparkováno v Sedláčkově ulici v Plzni v úseku vyhrazeného parkoviště označeném dopravní značkou IP12 bez platné parkovací karty. Tímto jednáním bylo porušeno ust. § 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., čímž byla naplněna skutková podstata přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož předpisu. Z oznámení rovněž vyplývá, že pan F.Š., r.č…., bytem …, kterému bylo podezření ze spáchání přestupku oznámeno, se odmítl k přestupku vyjadřovat a oznámení odmítl rovněž podepsat. Součástí spisu je rovněž úřední záznam MP OS 300-149-07/2014 ze dne 3. 7. 2016, ve kterém jsou mimo jiné popsány skutečnosti shodné, jako ve shora uvedeném oznámení o podezření z přestupku. Dále je v úředním záznamu uvedeno, že na shora specifikované vozidlo byl dne 2. 7. 2014 v 16:16 hod. nasazen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla (dále též „TPZOV“), a to za nerespektování přenosné dopravní značky vyhrazené parkoviště IP12 s dodatkovou tabulkou s textem 08-06 hod. vyhrazené s platnou park. kartou zóna A, 06-08 hod. bez omezení. Přílohou úředního záznamu je fotodokumentace místa spáchání přestupku. Jelikož nebylo možné přestupek projednat v blokovém řízení, předala Městská policie Plzeň věc Magistrátu města Plzně. Dne 10. 7. 2014 byla žalobci zaslána výzva ve smyslu ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, ve které byl žalobce jakožto provozovatel vozidla vyzván k uhrazení částky 200 Kč či ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, a to do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla doručena dne 22. 7. 2014 prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Dne 28. 7. 2014 bylo doručeno prostřednictvím zmocněnce žalobce, spol. FLEET Control, s.r.o., IČ 24149322, se sídlem Smetanovo nábř. 327/14, Praha 1, vyjádření žalobce, ve kterém uvedl, že vozidlo měl v době spáchání přestupku v užívání pan M.H., nar... Obsahem správního spisu je rovněž výpis z evidence obyvatel, ze kterého je patrné, že pan M.H. dne 20. 7. 2014 zemřel. Věc byla následně ve smyslu ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon o přestupcích“), odložena dne 18. 11. 2014. V souvislosti se spáchaným přestupkem dne 22. 9. 2014 je součástí správního spisu „oznámení o podezření z přestupku“ ze dne 22. 9. 2014, ze kterého vyplývá, že dne 22. 9. 2014 bylo vozidlo tovární značky BMW 116i, RZ …, černé barvy (dále jen „vozidlo“), „neoprávněně zaparkováno na parkovišti vyhrazeném pro invalidy“ na ul. Koterovská 124 v Plzni. Tímto jednáním bylo porušeno ust. § 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., čímž byla naplněna skutková podstata přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 téhož předpisu. Z oznámení rovněž vyplývá, že osoba podezřelá ze spáchání přestupku pan F.Š., r.č…., odmítl řešit přestupek na místě a oznámení o podezření z přestupku odmítl podepsat. Součástí spisu je rovněž úřední záznam MP OS 900-031-09/2014 ze dne 22. 9. 2014, ve kterém jsou mimo jiné popsány skutečnosti totožné, jako ve shora uvedeném oznámení o podezření z přestupku, a dále je v něm uvedeno následující. Vozidlo bylo zaparkováno v úseku označeném svislou dopravní značkou IP12 se symbolem O7 a vodorovnou dopravní značkou V10f, přičemž vozidlo nebylo označeno jako vozidlo přepravující osobu těžce postiženou nebo osobu těžce pohybově postiženou. Vozidlo bylo odtaženo dne 22. 9. 2014 na odtahové parkoviště. Téhož dne v 15:50 hod. si vozidlo vyzvedl žalobce a požádal o projednání věci ve správním řízení. Žalobci bylo dne 26. 9. 2014 doručeno předvolání k podání vysvětlení na den 20. 10. 2014, na které se však bez omluvy nedostavil. Správní orgán I. stupně následně dne 18. 11. 2014 věc ve smyslu ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil. V rámci řízení o správním deliktu byl následně dne 5. 1. 2015 vydán příkaz č. j. MMP/270035/14, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 7.000 Kč neboť se opakovaně dopustil správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu opakovaně nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Proti příkazu podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce dne 6. 1. 2015 odpor a správní orgán I. stupně pokračoval v řízení o správním deliktu. Dne 10. 2. 2015 bylo mimo ústní jednání provedeno dokazování, o čemž byl žalobce vyrozuměn oznámením ze dne 21. 1. 2015. Žalobce se provedení důkazů mimo ústní jednání nezúčastnil. Protokol o provedení důkazu mimo ústní jednání ze dne 10. 2. 2015 je rovněž součástí správního spisu. Správní orgán I. stupně vydal dne 20. 3. 2015 rozhodnutí č. j. MMP/054178/15, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 7.000 Kč neboť se opakovaně dopustil správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu opakovaně nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla rovněž uložena povinnost zaplatit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce podal prostřednictvím svého zástupce proti tomuto rozhodnutí dne 1. 4. 2015 blanketní odvolání, které bylo dne 15. 4. 2015 doplněno. Žalovaný v rámci odvolacího řízení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. 3. 2015 zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému projednání, jelikož správní orgán I. stupně ve vztahu k přestupku ze dne 2. 7. 2014 neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně provedl následně doplnění šetření o zemřelém M.H. Dne 31. 7. 2015 bylo po provedeném dokazování správním orgánem I. stupně opětovně vydáno rozhodnutí č. j. MMP/173013/15, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 7.000 Kč neboť se opakovaně dopustil správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu opakovaně nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla rovněž uložena povinnost zaplatit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal dne 17. 8. 2015, přičemž odvolání doplnil dne 1. 9. 2015. Žalovaný o odvolání žalobce rozhodl touto žalobou napadeným rozhodnutí dne 10. 9. 2015, když odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. b) právní posouzení věci K přestupku ze dne 2. 7. 2014 Žalobce namítal, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu dle ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. V této souvislosti žalobce rovněž uvedl, že po vrácení věci správnímu orgánu I. stupně nemohl vést tento správní orgán další šetření ohledně pachatele přestupku, když už bylo vedeno řízení o správním deliktu. K tomu soud uvádí následující. Dle ust. § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že: „Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.“ Správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu poté, co nezjistil osobu řidiče a věc o přestupku odložil. V návaznosti na rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2015 č. j. DSH/5055/15, kterým bylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí ze dne 20. 3. 2015 č. j. MMP/054178/15, doplnil šetření o zemřelém M.H., kterého žalobce označil za osobu, která měla vozidlo v užívání v době spáchání přestupku. Dle ust. § 125g odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že: „Je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 125f, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Řízení o přestupku lze zahájit, pokud se provozovatel vozidla zprostí odpovědnosti za správní delikt podle § 125f odst. 5.“ Přičemž dle ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla zprostí odpovědnosti za přestupek pouze tím, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Tím, že správní orgán v daném případě provedl resp. doplnil v průběhu řízení o správním deliktu šetření ohledně zemřelého M.H. by, i v případě, že by takový postup správního orgánu byl nezákonný, neměl by tento postup vliv na nezákonnost konečného rozhodnutí ve věci, a to z toho důvodu, že správní orgán i po doplněném šetření na základě zprávy Policie České republiky ze dne 3. 6. 2015 uzavřel, že pan M.H. se předmětného přestupku dopustit nemohl. Námitku žalobce tak soud považuje za nedůvodnou. K námitce žalobce, že věc měla být správním orgánem I. stupně odložena podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť pachatel přestupku v mezidobí zemřel a správní orgán, tak neměl právo zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, soud uvádí následující. Správní orgán provedl veškerá dostupná opatření ke zjištění osoby řidiče, kdy na základě nashromážděného spisového materiálu do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a tak v souladu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích věc odložil. Vzhledem k tomu, že soud shodně s žalovaným má za to, že osoba řidiče nebyla zjištěna, nemohl správní orgán odložit věc podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích z důvodu úmrtí osoby podezřelé z přestupku. K námitce promlčení správního deliktu krajský soud uvádí, že zákon o silničním provozu ani jiný právní předpis výslovně neupravuje zánik odpovědnosti za správní delikt z důvodu jeho promlčení. Žalobce v žalobě ve vztahu k údajnému promlčení správního deliktu odkazuje na Metodiku Ministerstva dopravy, odbor dopravně správní, č. j. 8/2013- 160/OST/5, která obsahuje pokyn k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hlavního města Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb. Tato metodika obsahuje doporučení týkající se postupu správních orgánů při posouzení otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za správní delikt. Tato metodika reagovala na zákon č. 297/2011 Sb., na základě kterého byl změněn zákon o silničním provozu mj. tak, že byl nově tento správní delikt provozovatele vozidla stanoven zákonem o silničním provozu s účinností od 1. 1. 2012, přičemž ust. § 125f upravující tento správní delikt bylo tímto zákonem, tj. zákonem č. 297/2011 Sb., do zákona o silničním provozu, vloženo. Ve shora uvedené metodice je obsažen názor, že je třeba analogicky uplatnit § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy že správní delikt nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tato metodika byla v té době aktuální vzhledem k tomu, že zákon o silničním provozu neupravoval zánik odpovědnosti za tento správní delikt. Zánik odpovědnosti za tento správní delikt byl do právního řádu zakotven až zákonem č. 230/2014 Sb., a to s účinností od 7. 11. 2014, kdy bylo mj. novelizováno ust. § 125e (společná ustanovení o správních deliktech), a to odst. 5, který nově zní takto: “Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Podle této úpravy se na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu, vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, které řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt, když dle ust. § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Ustanovení § 125e odst. 3 se vztahuje rovněž i na odpovědnost fyzické osoby, tj. žalobce, za správní delikt provozovatele vozidla podle ust. § 125f zákona o silničním provozu (tj. dle ust. 125e odst. 5 zákona o silničním provozu). V případě žalobce byl spáchán přestupek dne 2. 7. 2014. Jelikož lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek zaniká nejpozději do 4 let ode dne, kdy byl přestupek spáchán, zanikla by odpovědnost žalobce až 2. 7. 2018. V dané věci správní orgán I. stupně řízení o správním deliktu zahájil do 2 let ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl, čímž byla splněna i druhá podmínka uvedená v ust. § 125e odst. 3 ve spojení s ust. § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu. Problematikou zániku odpovědnosti za správní delikt z důvodu jeho promlčení se zabýval rovněž i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 27. 4. 2016 č. j. 52 A 100/2015- 63, ve kterém uvedl ve vztahu ke shora zmíněnému dále toto: „V dané věci nebyl porušen princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnost (retroaktivity) právních norem, tj. v dané věci zákona č. 230/2014 Sb., kterým bylo výše zmíněným způsobem novelizováno ustanovení § 125e zákona o silničním provozu a bylo tak s účinností od 7. 11. 2014 (tj. až po spáchání přestupku) stanoveno výslovně právní úpravou, že i na odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt se vztahuje ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, tedy i právní úpravy lhůt pro zánik odpovědnosti právnických osob za správní delikt. Zákaz retroaktivity právních norem je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat (není pochyb o tom, že tento závěr se vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je v konstantní soudní judikatuře a právní doktríně považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces). Ostatně tento závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. A právě v dané věci se nejedná o takový případ, kdy by došlo k aplikaci nové právní úpravy (cit. zákon č. 230/2014 Sb.) na posouzení trestnosti zmíněného deliktního jednání žalobce, neboť před nabytím účinnosti tohoto zákona bylo toto jednání z hlediska jeho trestnosti (tj. nikoliv z hlediska posouzení doby, po kterou lze postihnout žalobce za tento delikt) upraveno stejně jako po nabytí účinnosti cit. zákona, tj. před 7. 11. 2014 i po 7. 11. 2014 bylo takové jednání postižitelné jako předmětný správní delikt. Na daný případ tak nelze aplikovat judikaturu vztahující se k posouzení trestnosti z pohledu zákazu retroaktivity (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01). V dané věci se tak jedná o posouzení otázky týkající se doby, v jaké lze toto jednání žalobce postihnout z hlediska jeho odpovědnosti za tento správní delikt. Je sice pravdou, že v době spáchání přestupku ještě nenabyla účinnosti zmíněná právní úprava (zák. č. 230/2014 Sb.), která pro uvedené deliktní jednání žalobce jako fyzické osoby výslovně stanovila výše uvedené lhůty (z hlediska zániku odpovědnosti za tento delikt). To však neznamená, že v té době žádná lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt neexistovala. Zásahy „veřejné moci do soukromé sféry jsou v zásadě vždy limitovány během času“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105, bod 20). V dané věci tak i v době spáchání přestupku, kdy ještě neplatil zákon č. 230/2014 Sb., musela existovat lhůta pro zánik této odpovědnosti. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Ministerstva dopravy uvedenému ve zmíněné metodice, tj. že v té době bylo třeba uplatnit analogicky pro zánik odpovědnosti za tento delikt jednoroční lhůtu danou pro zánik odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích jako lhůtu pro zánik odpovědnosti za tento delikt. Krajský soud se však neztotožňuje s názorem žalobce, že i po nabytí účinnosti zákona č. 230/2014 Sb. bylo možné tuto jednoroční lhůtu aplikovat. V důsledku nové právní úpravy, tj. zák. č. 230/2014 Sb., která stanovila pro zánik této odpovědnosti lhůty delší (tj. výše zmíněnou subjektivní dvouroční a objektivní čtyřletou lhůtu) došlo jen k prodloužení již běžící zmíněné jednoroční lhůty, kdy se nejedná o trestnost tohoto jednání, ale jen otázku, jak dlouho lze toto jednání postihnout (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21.12.1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93). Takové prodloužení zmíněné lhůty lze považovat i s přihlédnutím k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání pro žalobce za únosné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21.9.2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14) a to tím spíše, že v době spáchání přestupku platily tyto stejné lhůty pro zánik odpovědnosti právnických osob za tento delikt.“ Krajský soud v Plzni uvádí, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se týkal věci obdobné, jako je právě projednávaná věc, a proto lze právní argumentaci užít i v případě žalobce. Zdejší soud tedy v návaznosti na shora uvedené konstatuje, že k promlčení, tedy k zániku odpovědnosti za správní delikt v případě žalobce nedošlo a námitka je tak nedůvodná. Žalobce namítal, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je nedostatečně popsáno místo spáchání přestupku, a z tohoto důvodu je výrok nesrozumitelný. Této problematice se věnoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006-73 a zabýval se náležitostmi popisu skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu, přičemž dospěl k závěru, že výrok musí obsahovat „popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu.“. Rozšířený senát v citovaném usnesení dále dovodil, že „neuvede-li správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s]. Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo jen rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku ani v odůvodnění, případně za přistoupení jiných vad.“ Krajský soud k námitce žalobce uvádí, že správní orgán I. stupně ve výroku uvedl jako místo spáchání přestupku ze dne 2. 7. 2014 toto: „ (…) na vozovce pozemní komunikace Sedláčkovy ulice, po pravé straně, ve směru jízdy od Prešovské ul. k Riegrově ul., a to v úseku platnosti přenosné svislé dopravní značky IP 12 (vyhrazené parkoviště) s dodatkovou tabulkou s textem „06-08 hod. vyhrazené s platnou parkovací kartou Zóna A, 06-08 hod. bez omezení.“ Soud souhlasí se žalobcem, že Sedláčkova ulice v Plzni je dlouhá přibližně 500 m, avšak popisem správního orgánu, že se přestupek stal v části ulice, která vede od ulice Prešovské k ulici Riegrova, bylo místo spáchání přestupku značně konkretizováno, jelikož úsek mezi ulicemi Prešovská a Riegrova měří dle serveru www.mapy.cz cca 82 m. Správní orgán tímto způsobem dostatečně vymezil místo spáchání přestupku, přičemž toto vymezení dále specifikoval, když uvedl, že vozidlo bylo zaparkováno v úseku platnosti přenosné dopravní značky IP 12 (vyhrazené parkoviště) s dodatkovou tabulkou s textem „06-08 hod. vyhrazené s platnou parkovací kartou Zóna A, 06-08 hod. bez omezení. I pokud by tak ve shora uvedeném 82 m dlouhém úseku Sedláčkovy ulice bylo parkování upraveno více dopravními značkami, z popisu místa spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí je patrné, že se jedná o úsek, který je upraven přenosnou dopravní značkou IP 12. Jelikož je místo spáchání přestupku dostatečně konkrétně a srozumitelně specifikováno tak, že nelze jednání zaměnit s jiným jednáním ve smyslu shora citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, pokládá soud námitku žalobce za nedůvodnou. K přestupku ze dne 22. 9. 2014 Žalobce k přestupku ze dne 22. 9. 2014 žalobce namítal, že správní orgán postupoval v rozporu s ust. § 125h zákona o silničním provozu, jelikož žalobci nebyla zaslána výzva k úhradě určené částky dle citovaného ustanovení. Tímto postupem měl být žalobce zkrácen na svých právech, jelikož si nemohl vybrat, zda uhradí správním orgánem určenou částku nebo zda označí osobu, která měla vozidlo v době spáchání přestupku v užívání. K tomu soud konstatuje, že v daném případě byl spáchán přestupek dle ust. 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném v době spáchání přestupku, který zní takto: „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla neoprávněně stojí s vozidlem na parkovišti vyhrazeném pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením nebo v rozporu s § 67 odst. 4 neoprávněně použije parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením při stání nebo při jízdě.“ V ust. § 125c odst. 6 zákona o silničním provozu je obsažen taxativní výčet přestupků, za které lze v blokovém řízení uložit pokuta. Vzhledem ke skutečnosti, že přestupek spáchaný žalobcem dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu v tomto výčtu absentuje, je nutné a contrario dané ustanovení vykládat tak, že za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 nelze uložit pokutu v blokovém řízení. Jelikož tedy není možné předmětný přestupek projednat uložením pokuty v blokovém řízení, nebyla splněna jedna ze tří kumulativních podmínek nutných pro postup podle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, tj. podmínka zakotvená v ust. § 125h odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, postupoval správní orgán správně, pokud žalobci nezaslal výzvu k uhrazení určené částky. Tento názor vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2014 č. j. 1 As 131/2014-45, jehož právní věta zní: „Výzva k uhrazení určené částky podle § 125h zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je vydávána pouze v případě naplnění podmínek specifikovaných v odstavci 1 tohoto ustanovení. Není-li některá z podmínek § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích naplněna, může být řízení podle § 125f tohoto zákona s provozovatelem vozidla zahájeno, aniž by zahájení řízení předcházelo vydání výzvy k uhrazení určené částky.“ (rozsudek dostupný na www.nssoud.cz). Se shora uvedených důvodů krajský soud považuje námitku žalobce za nedůvodnou. K dalším námitkám obsaženým v žalobě a týkajícím se celého správního řízení konstatuje soud následující. Žalobce namítal, že správní orgán neprovedl ústní jednání. Tuto námitku neshledává zdejší soud rovněž důvodnou. Při posouzení důvodnosti této námitky (při vědomí, že žalobce jako obviněný ze správního deliktu má obdobná práva jako obviněný z přestupku nebo trestného činu) je nutné vycházet z toho, že se správní řízení obecně řídí zásadou písemnosti vyjádřenou v ust. § 15 odst. 1 správního řádu, podle něhož se „jednotlivé úkony v řízení činí písemně, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud to nevylučuje povaha věci. Jednotlivé sdělení v průběhu řízení lze vůči přítomnému účastníku řízení učinit ústně, pokud ten na písemné formě netrvá. Obsah úkonů prováděných jinou než písemnou formou se poznamená do spisu, nestanoví-li zákon jinak.“ Dále je pak nutno vycházet z ust. § 49 odst. 1 správního řádu, kde je uvedeno, že: „Ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem. Tuto povinnost nemá vůči účastníkovi, který se práva účasti na ústním jednání vzdal.“ V daném správním řízení prvostupňový správní orgán rozhodoval o správním deliktu podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, u kterého není zákonem stanovená povinnost vést ústní jednání. Ve smyslu ust. § 49 odst. 1 správního řádu bylo tedy na prvostupňovém správním orgánu, aby vyhodnotil, je-li nařízení ústního jednání ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka nezbytné. Správní orgán nepochybil, nenařídil-li ústní jednání, neboť v řízení o správním deliktu rozhodoval na základě listinných podkladů (důkazů), jež měl k dispozici. Proto, pokud jde o podklady pro rozhodnutí a ve smyslu ust. § 3 správního řádu o zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebylo nutné nařizovat ústní jednání ke splnění účelu řízení. Nařizovat ústní jednání nebylo nutné, resp. nezbytné, ani k uplatnění práv žalobce. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu se k nim vyjádřit. O tom byl poučen ve vyrozumění ze dne 8. 7. 2015. Ve správním řízení tak nedošlo k porušení zásady ústnosti. (obd. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016 č. j. 9 As 139/2015-30) V posuzovaném správním řízení nedošlo ani k porušení zásady bezprostřednosti. V té souvislosti soud poukazuje na § 51 odst. 2 správního řádu, podle něhož „o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Podle § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol.“ Prvostupňový správní orgán vyrozuměl žalobce s předstihem o provedení (listinných) důkazů mimo ústní jednání v oznámení o zahájení správního řízení o správních deliktech ze dne 5. 6. 2015 č. j. MMP/115104/15. Žalobce se k provedení důkazů mimo ústní jednání nedostavil a správní orgán o provedeném dokazování mimo ústní jednání sepsal ve smyslu § 18 správního řádu protokol ze dne 2. 7. 2015. Současně prvostupňový správní orgán vyrozuměním ze dne 5. 6. 2015 poučil žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobce se k podkladům pro vydání rozhodnutí nevyjádřil. Prvostupňový správní orgán tak ve správním řízení o správním deliktu postupoval v souladu se zásadou bezprostřednosti, proto není důvodná námitka žalobce o jejím porušení. Nedůvodné je v této souvislosti namítané porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 LZPS. Podle čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle čl. 38 odst. 2 LZPS každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 38 odst. 2 LZPS vychází z čl. 6 Úmluvy a v Listině základních práv a svobod je systematicky zařazen v hlavě páté nazvané Právo na soudní a jinou právní ochranu a vztahuje se na řízení před soudem. V daném případě postupoval prvostupňový správní orgán ve správním řízení o daném správním deliktu zcela v souladu se správním řádem. Námitku žalobce týkající se nesprávného stanovení výše sankce pokládá krajský soud rovněž za nedůvodnou. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 7.000 Kč, tj. pokuta nad spodní hranicí, kterou umožňuje ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu uložit za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně řádně na str. 10-11 rozhodnutí odůvodnil výši ukládané sankce. Správní orgán I. stupně vyjádřil dostatečně své úvahy, které ho vedly k uložení sankce. Jako polehčující okolnost vzal správní orgán v potaz skutečnost, že předmětným jednáním nebyla způsobena hmotná škoda a že žalobce nebyl v minulosti za správní delikt trestán. Na druhou stranu však správní orgán vzal správně úvahu i závažnost a následky spáchaného porušení zákona o silničním provozu. Soud souhlasí s názorem správního orgánu, že protiprávní jednání je nutné hodnotit jako závažné především s ohledem na to, že k neoprávněnému zastavení vozidla došlo opakovaně v krátkém časovém období, když v prvním případě mohli být ve využití parkovacího místa omezeni držitelé parkovacích karet v ulici Sedláčkova a ve druhém případě mohla být znemožněna potřeba osoby postižené zaparkovat na místě, které je pro něj vyhrazeno. V návaznosti na shora uvedené krajský soud souhlasí s výší uložené sankce a odůvodnění správního orgánu považuje za dostatečné. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. V. Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení