30 A 162/2015 - 36

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: ELKO, velkoobchod nápojů s.r.o., se sídlem Libušínská 630/78, Plzeň, zastoupeného JUDr. Pavlem Kosnarem, advokátem se sídlem Veleslavínova 363/35, Plzeň, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2015, čj. SZPI/AA437-53/2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce jako osoba uvádějící produkt do oběhu podle správních orgánů uváděl do oběhu víno označené na etiketě odrůdou a současně údajem „Země původu: EU“, víno s přídavkem nepovolených syntetických barviv, víno s přídavkem syntetického glycerolu a víno s přídavkem syntetického glycerolu a s přídavkem vody, čímž naplnil znaky skutkových podstat správních deliktů uvedených v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 321/2004 Sb.“). Za to byla žalobci podle § 39 odst. 6 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb. uložena úhrnná pokuta ve výši 1.500.000,- Kč, podle § 3 odst. 6 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 17.730,- Kč a podle § 79 odst. 5 správního řádu mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč [rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, ve spojení s rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 26. 6. 2015, čj. SZPI/AA437-53/2015]. Podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb. právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty [in concreto: nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 (dále jen „nařízení č. 1308/2013“)]. II. Řízení před správními orgány Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Plzni, provedla kontrolu dodržování povinností při uvádění potravin na trh dne 4. 3. 2014 v provozovně žalobce na adrese Rokycanská, Plzeň (viz protokol o kontrole č. P027-41016/14 s přílohami), dne 29. 7. 2014 v provozovně žalobce na adrese Podnikatelská 20, Plzeň (viz doklad o provedených kontrolních úkonech č. D038-41016/14 s přílohami), a dne 29. 7. 2014 v provozovně žalobce na adrese Strážská, Bor u Tachova (viz doklad o provedených kontrolních úkonech č. D041- 40464/14 s přílohami). Dne 3. 2. 2015 pod čj. SZPI/AA437-42/2015 Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Plzni, oznámila žalobci zahájení správního řízení pro podezření ze spáchání správních deliktů podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č, 321/2004 Sb. Dne 27. 2. 2015 pod čj. SZPI/AA437-45/2015 Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Plzni, rozhodla, že žalobce: 1) ve své provozovně Rokycanská, Plzeň, dne 4. 3. 2014: a) uváděl do oběhu formou nabídky k prodeji a prodeje: - Frankovka, víno červené - suché, které bylo na etiketě označeno odrůdou „Frankovka“ a údajem „Země původu: EU“, - Müller Thurgau, víno bílé - suché, které bylo na etiketě označeno odrůdou „Müller Thurgau“ a údajem „Země původu: EU“. Uváděním do oběhu vína označeného na etiketě odrůdou a současně údajem „Země původu: EU“ došlo k porušení čl. 120 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1308/2013. Tímto jednáním žalobce naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb.; b) uváděl do oběhu formou nabídky k prodeji a prodeje: A) Původní sklepmistr, víno polosladké bílé, u něhož bylo laboratorními rozbory zjištěno, že aa) nevyhovělo požadavkům na povolené enologické postupy z důvodu přítomnosti syntetického glycerolu, jehož přidání do vína není povoleno. Tím, že žalobce uváděl do oběhu víno s přídavkem nepovoleného syntetického glycerolu, porušil povinnost stanovenou v čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1308/2013. Tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb.; bb) nevyhovělo požadavkům na povolené enologické postupy, které vylučují přidání vody. Tím, že žalobce uváděl do oběhu víno s přídavkem vody, porušil v jednočinném souběhu povinnost stanovenou v čl. 80 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1308/2013. Tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb.; B) Frankovka, víno červené - suché, u něhož bylo laboratorními rozbory zjištěno, že nevyhovělo požadavkům na povolené enologické postupy z důvodu přítomnosti syntetických barviv, jejichž přidání do vína není povoleno. Tím, že žalobce uváděl do oběhu víno s přídavkem nepovolených syntetických barviv, porušil povinnost stanovenou v čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1308/2013. Tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb.; 2) ve své provozovně Podnikatelská 1180/20, Plzeň, dne 29. 7. 2014 uváděl do oběhu formou skladování za účelem dalšího prodeje: Původní sklepmistr, víno polosladké bílé, u něhož bylo laboratorními rozbory zjištěno, že nevyhovělo požadavkům na povolené enologické postupy z důvodu přítomnosti syntetického glycerolu, jehož přidání do vína není povoleno. Tím, že žalobce uváděl do oběhu víno s přídavkem nepovoleného syntetického glycerolu, porušil povinnost stanovenou v čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1308/2013. Tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb.; 3) ve své provozovně Strážská, Bor u Tachova, dne 29. 7. 2014 uváděl do oběhu formou skladování a také formou nabídky k prodeji a prodeje: Frankovka, víno červené - suché, u něhož bylo laboratorními rozbory zjištěno, že nevyhovělo požadavkům na povolené enologické postupy z důvodu přítomnosti syntetických barviv, jejichž přidání do vína není povoleno. Tím, že žalobce uváděl do oběhu víno s přídavkem nepovolených syntetických barviv, porušil povinnost stanovenou v čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1308/2013. Tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb. Za to byla žalobci podle § 39 odst. 6 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb. uložena úhrnná pokuta ve výši 1.500.000,- Kč, podle § 3 odst. 6 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 17.730,- Kč a podle § 79 odst. 5 správního řádu mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Blíže viz úplné znění rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce odvolal. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2015, čj. SZPI/AA437-53/2015, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, odvolání žalobce zamítla a odvoláním napadené rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, potvrdila. III. Žalobní body V části III. žaloby žalobce namítá, že rozhodnutí žalovaného považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné, překračující meze správního uvážení. Tyto vady se uplatňují a vztahují i k rozhodnutí a postupu prvoinstančního správního článku („SZPI v Plzni“), které žalovaný v rozporu se zákonem plně nezhojil. Nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodovací činnosti žalovaného žalobce vidí v tom, že se žalovaný zcela nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání, záležitost zhodnotil v podstatě na základě subjektivních argumentů, v čemž žalobce spatřuje zneužití mezí správního uvážení. Uložená pokuta odporuje smyslu a účelu zákona, je nepřiměřeně tvrdá, a to s ohledem na to, že žalobce neměl reálnou možnost předejít závadnému stavu. V části žaloby IV. se poukazuje na to, že žalobce v odvolání proti rozhodnutí SZPI v Plzni uvedl celou řadu námitek a předložil celou řadů důkazů, kterými se však žalovaný ve svém rozhodnutí, až na několik výjimek, vůbec nezabýval a nevypořádal se s nimi. V části V. žaloby žalobce uvádí, že uložená pokuta, resp. její výše se zcela vymyká zdravému rozumu, řádnému správnímu uvážení a smyslu a logice zákona. Žalobce je sankcionován za to, že u renomované vinařské společnosti zakoupil v uzavřené láhvi její produkt (běžně prodávaný a vždy jinou šarži), umístil jej ve svých prodejnách a prodejních místech a když je následně zjištěno, že výrobek je závadný, je mu udělena sankce v astronomické výši. Měl žalobce vůbec nějakou možnost situaci zabránit? Má si tedy každou láhev vína, resp. šarži, kterou zakoupí a následně chce prodávat, nechat testovat? To přece nemůže být myšleno vážně, prodejce nemá možnost ani schopnosti v takovém rozsahu testovat, je odpovědností výrobce, jaký výrobek prodává, prodejce nemá možnost zjistit např. to, že ve víně je příliš vody, glycerolu atd. V tomto směru je tedy úvaha žalovaného zcela nesprávná a vyvolává dojem, že jediným cílem je pouze uložení sankce. Veškeré delikty, které jsou žalobci vytýkány, se v zásadě týkají toho, že příslušná vína nesplňovala enologické postupy, byl zjištěn přídavek vody, přídavek syntetického glycerolu, byla zjištěna přítomnost azorubinu, patentní modř, tartrazin atd. atd., tedy něco, co žalobce nemohl - bez otestování každé jednotlivé láhve, příp. šarže - zjistit ani při vynaložení veškeré, spravedlivě požadované, péče. Jaké jiné „veškeré úsilí“ (viz str. 6 napadeného rozhodnutí) měl žalobce vynaložit, aby výše uvedená pochybení zjistil? Jediným, kdo mohl a měl tyto věci zjistit a odstranit, je pouze a jedině výrobce. SZPI by měla při tomto výkladu a při takovémto správním uvážení relativně jednoduchou pozici: zjistí-li totiž, že např. „Původní sklepmistr“ je nevyhovující, provede kontrolu u všech prodejců a prodejen vína a všechny tyto subjekty bude pokutovat obdobnou pokutou v astronomické výši. To je skutečně účelem zákona, to je smyslem existence SPZI? SZPI v Plzni na str. 7 svého rozhodnutí uvádí, že se při rozhodování o výměře pokuty zabývala též možností upuštění od uložení pokuty ve smyslu § 40 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb. a dokonce výslovně uvádí, že „podmínky stanovené tímto paragrafem sice v daném případě splněny byly, nicméně správní orgán se rozhodl tohoto institutu nevyužít“. Zákonné předpoklady pro to, aby bylo upuštěno od uložení pokuty, jsou splněny a je tedy pouze na uvážení správního orgánu, zda tak učiní. Dle přesvědčení žalobce je však tento jeho případ ukázkovou situací, kdy od potrestání mělo být upuštěno. Žalobce by jistě pochopil, kdyby mu bylo vyčítáno jednání (delikt), které mohl ovlivnit, kdy mohl pochybení rozpoznat při běžné (např. vizuální) a spravedlivě požadované kontrole zboží apod., nemůže však pochopit trestání za delikt, který byl zjištěn až při provedení laboratorních testů a rozborů. Veškeré delikty, za které je žalobce sankcionován, mají svůj původ ve výrobku jiného subjektu (výrobce). Úvaha správního orgánu ohledně hodnocení z hlediska způsobu spáchání (viz str. 7 rozhodnutí SZPI v Plzni) je naprosto nelogická. Žalobci je vytýkáno a tato skutečnost je hodnocena v jeho neprospěch, že uváděl nevyhovující vína na oběhu formou „nabídky prodeje“ a „prodeje“ a že tedy zákonem chráněný zájem spotřebitele byl ohrožen podstatně více, než kdyby došlo k uvedení vín do oběhu formou např. skladování či přepravy pro potřeby prodeje. Toto rozlišení je uvedeno v § 3 písm. q) zákona č. 321/2004 Sb., ovšem k projednávanému případu je zcela bez významu. V jakémkoli stupni „uvádění do oběhu“ je „pochybení“ žalobce stejné, on pouze nakoupil víno v uzavřené láhvi a buď jej prodává, skladuje, přepravuje pro potřeby prodeje atd., žádná fáze „uvádění do oběhu“ ze strany žalobce nemá zvláštní specifika a ani možnost pro žalobce, aby v některé této fázi zjistil, že páchá žalovaným uváděný delikt. Žalobce je společností, která provozuje velkoobchod, a smyslem její podnikatelské činnosti je nákup zboží a jeho následný prodej, rozlišování různých forem „uvádění do oběhu“ je zcela formalistické, účelové a bez reálného významu, a to i pro spotřebitele, neboť ve všech formách „uvádění do oběhu“ mělo víno stejnou kvalitu a v žádné formě „uvádění do oběhu“ nemohl žalobce tuto kvalitu zjistit či ovlivnit. Správní orgán do svého rozhodnutí vůči žalobci přenesl (v podstatě opsal) závěry Krajského soudu v Brně o rozlišování forem „uvádění do oběhu“. Neuvědomil si však, že v případě u Krajského soudu v Brně to samozřejmě mělo význam („Vzhledem k tomu, že žalobce uváděl nevyhovující potraviny do oběhu formou nabídky prodeje a prodejem, jednalo se o nejzávažnější způsob porušení právních povinností. Uvedené bylo také posouzeno v neprospěch žalobce. Právem chráněný zájem spotřebitele na nákup (resp. nabídku) jen takových potravin, které ve všech znacích odpovídají daným parametrům, byl tak ohrožen daleko zásadnějším způsobem, než kdyby byly brambory uváděny do oběhu např. skladováním v těch prostorách provozovny žalobce, do kterých nemá spotřebitel přístup.“), v případě žalobce je to však zcela nerozhodné. Žalobce koupil víno pouze pro účely dalšího prodeje a v žádné fázi uvádění do oběhu neměl možnost pochybení dodavatelů zjistit. Stejně tak odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 57/2010 je v tomto případě nesprávný, neboť i zde je hodnoceno jednání nákupního střediska Kaufland při uvádění do prodeje u zboží (kysané zelí), kde je však výslovně uvedeno, že uvedená vada (delikt) zboží byla zjistitelná prostým senzorickým hodnocením a navíc nebyly dodrženy podmínky (teplota) pro skladování zboží. V tomto konkrétním případě pak pokuta činila 20.000,- Kč, byla tedy 75x nižší, než je pokuta pro žalobce, správní uvážení SZPI o výši pokuty je dle názoru žalobce nezákonné, zcela se vymykající obvyklosti v obdobných případech a překročilo meze řádného správního uvážení. Dle tvrzení žalovaného „v posuzovaném případě účastník řízení neprokázal aktivní činnost nezbytnou ke zproštění se objektivní odpovědností“. Jakou aktivní činnost měl žalobce vynaložit, však žalovaný již neuvádí, protože žádná taková „aktivní činnost“ neexistuje. Žalobce koupil od renomované vinařské společnosti její běžně prodejné zboží v uzavřené láhvi, toto zboží umístil k prodeji do svých provozoven a po zjištění závadnosti zboží na tuto skutečnost upozornil dodavatele či výrobce a zajistil stažení závadného zboží ze svých prodejen. Kromě toho, že by žalobce nechal provést otestování každé láhve, resp. šarže, neexistuje žádná „aktivní činnost“, jak by mohl vytýkané delikty sám zjistit. Úvaha žalovaného je tedy ryze účelová, zcela nelogická a formalistická a ve svém důsledku šikanózní. Dle názoru žalobce jsou zde naopak podmínky pro využití ust. § 40 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb. o upuštění od uložení pokuty. Žádné konkrétní poškození spotřebitelů prokázáno nebylo a jejich možné poškození je toliko hypotézou nemající oporu v dokazování. Rovněž tak tvrzení žalovaného, že žalobce spáchal více správních deliktů a toto bylo použito v neprospěch žalobce (str. 7 nahoře), je účelové, neboť některé vytýkané delikty se týkají stejného vína, pouze je rozlišována a samostatně sankcionována přítomnost různých látek a tím tedy došlo k navýšení počtu deliktů u žalobce. V části V. [patrně: VI.] žaloby se zdůrazňuje, že primárním důvodem, který vede žalobce k podání této žaloby, je jeho přesvědčení, že uložená výše pokuty je nepřiměřeně vysoká k rozsahu „zavinění“ na straně žalobce, pokud vůbec nějaké „zavinění“ připustíme. IV. Vyjádření žalovaného správního orgánu Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se k žalobě písemně vyjádřila dne 30. 9. 2015 pod čj. SZPI/AA437-61/2015. K části IV. žaloby žalovaný uvedl, že žalobní námitka je nekonkrétní a v této souvislosti odkazuje na dispoziční zásadu vyjádřenou v § 75 odst. 2 s. ř. s. Dále žalovaný uvedl, že se ve svém rozhodnutí vyjádřil ke všem odvolacím námitkám. Pokud se týká dokumentů přiložených k odvolání, které žalobce označuje jako předložené důkazy, jde o sdělení adresovaná prvoinstančnímu správnímu orgánu o stažení nevyhovujících výrobků. Tato sdělení byla součástí správního spisu ještě před podáním odvolání (založená ve správním spise pod pořadovým číslem č. 3) a byla také provedena jako důkaz již prvoinstančním správním orgánem (viz protokol o provedení důkazu listinami mimo ústní jednání ze dne 17. 2. 2015, bod 3, založený ve správním spise pod pořadovým číslem 15). Skutečnost, že nevyhovující výrobky byly staženy z oběhu, nebyla v průběhu správního řízení nijak zpochybněna, a to ani prvoinstančním orgánem, ani žalovaným jako odvolacím orgánem. Žalovaný se ke stažení nevyhovujících výrobků vyjádřil na str. 7 svého rozhodnutí, kde uvedl, že „pokud se týká splnění uložených opatření, odvolací orgán uvádí, že skutečnost, že kontrolovaná osoba splní opatření, které je jí uloženo na základě § 5 zákona č. 146/2002 Sb., zákon předpokládá, neboť jeho nesplnění naplňuje samostatnou skutkovou podstatu správního deliktu podle § 11 odst. 1 tohoto zákona. Splnil-li tedy účastník řízení tuto svou zákonnou povinnost, nelze mu logicky tento postup přičítat ve prospěch“. K odpovědnosti žalobce žalovaný odkázal své rozhodnutí, kde je rozveden princip objektivní odpovědnosti, na kterém je založeno potravinové právo, a kde se nachází i jeho vyjádření k liberaci (str. 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí). K dalším námitkám obsaženým v částech V. žaloby žalovaný uvedl, že podle jeho názoru není užití úvahy ohledně formy uvádění do oběhu odvislé od toho, zda jde či nejde o skryté vady, jak se domnívá žalobce. Jde právě o to, že při uvádění do oběhu formou nabídky prodeje a prodeje je spotřebitel ohrožen více než u jiných forem, čili úvaha se vztahuje k míře ochrany spotřebitele bez ohledu na to, o jaký charakter vady se jedná. Pravdou je pouze to, že se v rámci úvah při výměře pokuty v případě viditelné / snadno odstranitelné vady tento fakt běžně přičítá v neprospěch delikventa a v případě skryté vady se tato skutečnost přičítá v jeho prospěch. Ostatně i v dané věci bylo ve prospěch žalobce započteno, že se jednalo o skryté vady a že účastník řízení nebyl výrobcem předmětných vín, a to v rámci kritéria okolností, za nichž byl delikt spáchán. Skutečnost, že se v dané věci jednalo o souběh deliktů, je nepochybná (ani žalobce tuto skutečnost nezpochybňuje), proto žalovaný setrvává na svém názoru, že úvaze prvoinstančního správního orgánu, učiněné při výměře pokuty o započtení této skutečnosti v neprospěch žalobce, nelze nic vytknout. Tato úvaha je podpořena i judikaturou, na kterou odkázal prvoinstanční správní orgán v napadeném rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Afs 9/2008-328). Pokud se týká výše pokuty, žalovaný ve svém rozhodnutí přezkoumal na základě odvolací námitky o nepřiměřenosti pokuty úvahy prvoinstančního správního orgánu, které ho vedly k jejímu uložení, přičemž tvrzení žalobce o neadekvátní výši pokuty neakceptoval. Na tento přezkum výše uložené pokuty žalovaný odkazuje (viz str. 5 dole až str. 7 rozhodnutí žalovaného). K odkazu žalobce na případy, v nichž byla uložena významně nižší pokuta, žalovaný uvádí, že pokuta je vždy individualizovaná. Pokuty ve vztahu k rozsudkům Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 57/2010 a sp. zn. 29 A 19/2011 byly uloženy v roce 2010. V praxi Státní zemědělské a potravinářské inspekce dochází k postupnému navyšování výměry sankcí (při dodržení požadavků na individualizaci sankcí), přičemž k navyšování výměry sankcí (vždy s přihlédnutím k závažnosti toho kterého případu) dochází postupně již od roku 2013. Průměrná výše pokut ukládaných v předchozích letech byla totiž natolik nízká, že nepůsobila dostatečně preventivně ani represivně. V této souvislosti lze zmínit i odbornou literaturu, podle které dodržování zásady legitimního očekávání vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu „nemůže znamenat absolutní neměnnost rozhodovací praxe správních orgánů, která nemůže ustrnout na místě a nereagovat na nové skutečnosti“ (Josef Vedral: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha 2012, str. 109). Pokuta uložená v tomto případě je tedy v linii dlouhodobého vývoje správní praxe a odpovídá potřebě kultivace prostředí obchodu s potravinami v České republice a je v souladu s cílem potravinového práva, tedy ochranou spotřebitele. V současné době jsou pokuty řádově odpovídající pokutě uložené žalobci zcela obvyklé. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí kromě jiného obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Žalobní body mají dvojí význam: z pohledu žalobce pozitivně určují, co konkrétně bude soud přezkoumávat, z pohledu soudu negativně vymezují, čím se soud zabývat nemůže a nebude. V žalobách jsou žalobní body předkládány v různém stupni propracovanosti; soud pak nepochybí, jestliže se s obecně koncipovanými žalobními body vypořádá toliko na obecné úrovni. Zásadu dispoziční (§ 5 s. ř. s.) je třeba vnímat i tímto způsobem: „Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn za stěžovatele domýšlet kasační námitky, tím by vybočil z role nestranného rozhodce sporu. Úkolem zdejšího soudu je řádně uplatněné námitky posoudit, nikoli je spoluvytvářet. Opačným postupem by žalovanému znemožnil podat relevantní procesní obranu a osobám zúčastněným na řízení I) a II) by znemožnil uplatnění jejich procesních práv.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2016, čj. 9 As 1/2016- 50). I když se tento názor Nejvyššího správního soudu bezprostředně týká kasačních námitek, bezpochyby jej lze obdobně vztáhnout také na posuzování žalobních námitek krajskými soudy. K odpovědnosti za správní delikt soud uvádí, že žalobce nebrojil proti tomu, že ve svých provozovnách v rozsahu a s nedostatky specifikovanými ve výrokové části rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, uváděl do oběhu víno označené na etiketě odrůdou a současně údajem „Země původu: EU“, víno s přídavkem nepovolených syntetických barviv, víno s přídavkem syntetického glycerolu a víno s přídavkem syntetického glycerolu a s přídavkem vody, čímž byly porušeny povinnosti stanovené článkem 120 odst. 2 písm. c) a článkem 80 odst. 2 písm. a) a c) nařízení č. 1308/2013, což zakládá odpovědnost za správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb. Pachateli správních deliktů podle § 39 zákona č. 321/2004 Sb. mohou být různé osoby. Pachatelem správních deliktů podle odst. 1 může být výrobce nebo osoba uvádějící produkt do oběhu, podle odst. 2 pěstitel, podle odst. 3 výrobce, podle odst. 4 prodávající a podle odst. 5 osoba, která vlastní, drží nebo zprostředkovává produkt za účelem výkonu svého podnikání nebo k obchodním účelům. Z toho je patrné, že chtěl-li zákonodárce, aby zodpovědnou osobou byl jen výrobce, stanovil, že správního deliktu se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba jako výrobce (odst. 3), chtěl-li však zákonodárce, aby zodpovědnou osobou byly i další osoby, stanovil, že správního deliktu se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu (odst. 1). Uváděním do oběhu se pro účely zákona č. 321/2004 Sb. přitom rozumí nabídka produktu k prodeji, jeho prodej anebo jiná forma jeho nabídky ke spotřebě, včetně skladování pro potřeby prodeje, případně přepravy pro potřeby prodeje, nebo nabídky ke spotřebě [§ 3 písm. q)]. V daném případě bylo prokázáno, že šlo o správní delikty podle § 39 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., a nebylo zpochybněno, že žalobce je osobou uvádějící víno do oběhu ve smyslu § 3 písm. q) uvedeného zákona. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že účastníci řízení nevedou spor o tom, zda došlo k porušení zákona č. 321/2004 Sb., upravujícího skutkové podstaty konstatovaných deliktů, či nikoliv. Jinými slovy, žalobce nepopírá, že byl porušen zákon. Spornou otázkou je žalobcova vlastní odpovědnost za správní delikty. Žalobce totiž popírá svou odpovědnost za tato jednání tvrzením, že jediným, kdo mohl a měl vytýkané nedostatky zjistit a odstranit, je pouze a jedině výrobce. Z tohoto tvrzení soud dovozuje, že se žalobce snaží upozornit na absenci svého zavinění. Spornou otázkou, kterou dle názoru žalobce správní orgány posoudily nesprávně, je tedy otázka, komu lze spáchání správních deliktů přičítat. I ve správním trestání se rozlišuje odpovědnost subjektivní a odpovědnost objektivní. Z dikce zákona je zřejmé, že odpovědnost za správní delikty podle § 39 zákona č. 321/2004 Sb. je vybudována na objektivním principu, tj. bez ohledu na zavinění. To znamená, že pro spáchání deliktu je subjektivní stránka nerozhodná a že pro naplnění skutkové podstaty deliktu nemá význam. V zákoně je ovšem upravena možnost zproštění se odpovědnosti (§ 40 odst. 1) a také jsou tam vymezeny podmínky upuštění od potrestání (§ 40 odst. 2 věta druhá). Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby tedy není zavinění. K vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem. I když je odpovědnost právnických osob za správní delikty odpovědností objektivní, neznamená to, že není nutné prokazovat splnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu. Je-li znakem skutkové podstaty objektivní stránka deliktu spočívající v konání (zde uvádění do oběhu vína porušujícího příslušné články nařízení č. 1308/2013), je třeba k uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání prokázat. Jak vyplývá ze správního spisu, v posuzované věci bylo na základě laboratorních rozborů objektivně zjištěno, že předmětné víno uváděné do oběhu žalobcem – v rozporu s požadavky stanovenými článkem 80 odst. 2 písm. a) a c) nařízení č. 1308/2013 – obsahovalo nepovolená syntetická barviva, syntetický glycerol nebo syntetický glycerol a vodu. Za této situace lze souhlasit s názorem žalovaného, že napadené rozhodnutí není nezákonné, neboť správní orgán při úvaze o odpovědnosti žalobce za správní delikty vycházel ze závěrů kontrolních zjištění, které ve svých důsledcích znamenají naplnění zákonných znaků skutkových podstat správních deliktů podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb. Správní orgány se s uvedenými problémy vypořádaly přezkoumatelným způsobem v nezbytném rozsahu. Správně dovodily, že v přezkoumávané věci je odpovědnost za správní delikty objektivní a postihuje i osobu uvádějící produkt do oběhu. Je zřejmé, že při tom vycházely přímo ze zákona, který je v tomto ohledu jednoznačný. Soud proto neshledal žalobcovy námitky týkající se jeho neodpovědnosti důvodnými. Ke zproštění odpovědnosti soud uvádí, že objektivní odpovědnost je buď spojena s možností liberace, anebo existuje bez možnosti liberace (absolutní objektivní odpovědnost). Podle § 40 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb. právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. V případě správních deliktů podle zákona č. 321/2004 Sb. se tedy jedná o objektivní odpovědnost s možností liberace. K tomu se odvolací správní orgán prvního stupně vyslovil tak, že uvedená konstrukce objektivní odpovědnosti není absolutní, provozovatel potravinářského podniku se může z odpovědnosti „vyvinit“, resp. za správní delikt neodpovídat, prokáže-li, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránil (§ 17i odst. 1 zákona o potravinách). Podle odvolacího orgánu však v posuzovaném případě účastník řízení neprokázal aktivní činnost nezbytnou ke zproštění se objektivní odpovědnosti. Odvolací orgán odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2009, čj. 30 Ca 17/2008- 35, jenž ve vztahu k liberaci poukazuje na nutnost prokázání „veškerého úsilí“, resp. na aktivní činnost účastníka řízení. Jak vyplývá ze správního spisu, takový aktivní přístup účastníka řízení nebyl zjištěn. Odvolací orgán konstatuje, že aktivity, které účastník řízení prováděl až následně, jako vylistování, vydání směrnice pro provádění a součinnosti s kontrolními institucemi, nelze s ohledem na zákonné vymezení liberace považovat za aktivitu zakládající její uplatnění. Odvolací orgán doplňuje, že není a ani nemůže být povinností správního orgánu zkoumání záležitostí, které se týkají odběratelsko- dodavatelských vztahů účastníka řízení (na předmětná zjištění a právní závěry nemají vliv). Stejně tak naříkaná náročnost provedení laboratorních zkoušek ještě neznamená jejich neproveditelnost a není tak automaticky polehčující okolností či důvodem zakládajícím liberaci (viz rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 26. 6. 2015, čj. SZPI/AA437-53/2015, str. 6 a 7). Chtěl-li být žalobce zproštěn odpovědnosti za správní delikty, měl ve správním řízení prokázat vynaložení požadovaného úsilí. V žalobě však žalobce setrvává na názoru, že jediným, kdo mohl a měl nedostatky zjistit a odstranit, je pouze a jedině výrobce. S tím soud nesouhlasí. Ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb. se netýká toliko zjevných vad do oběhu uváděného produktu. I u skrytých vad je možno a nutno požadovat vynaložení patřičného úsilí, resp. aktivní účast účastníka řízení. Žalobce měl především důsledně trvat na tom, aby mu potvrzení o dodržení požadavků na povolené enologické postupy předkládal výrobce, resp. dodavatel vína. Další úsilí měl vynaložit po dodání produktů. Při kontrole provedené dne 4. 3. 2014 v provozovně Rokycanská, Plzeň, byly odebrány vzorky vín Původní sklepmistr, víno polosladké bílé, a Frankovka, víno červené - suché. Zkušební laboratoř zjistila ve vzorku Původního sklepmistra přídavek nepovoleného syntetického glycerolu a ve vzorku Frankovky přítomnost nepovolených syntetických barviv (azorubin, patentní modř, tartrazin). Zástupce žalobce byl s kontrolními zjištěními seznámen dne 15. 4. 2014. Při kontrolách provedených dne 29. 7. 2014 v provozovně Podnikatelská 20, Plzeň, byl odebrán vzorek vína Původní sklepmistr, víno polosladké bílé, a v provozovně Strážská, Bor u Tachova, byl odebrán vzorek vína Frankovka, víno červené - suché. Zkušební laboratoř opětovně zjistila ve vzorku Původního sklepmistra přídavek nepovoleného syntetického glycerolu a ve vzorku Frankovky přítomnost nepovolených syntetických barviv (azorubin, ponceau 4R, patentní modř). I když nešlo o stejné šarže, kontrolní zjištění v souvislosti s první kontrolou měla u žalobce vyvolat podstatně větší obezřetnost, než jakou vynaložil, neboť už v případě vadného Původního sklepmistra odebraného dne 4. 3. 2014 bylo plněno ve společnosti Vinium a.s., Velké Pavlovice, a už v případě vadné Frankovky odebrané dne 4. 3. 2014 byla stáčeno ve společnosti VINOP a.s., Polešovice. Správní orgán prvního stupně proto naprosto správně uvedl, že první odběr vín, u nichž byly zjištěny nepovolené enologické postupy, byl učiněn dne 4. 3. 2014. Výsledky rozborů byly projednány dne 18. 4. 2014. Další odběr vzorků byl proveden dne 29. 7. 2014, přičemž kontrolovaná vína byla od stejného dodavatele. Také tato vína enologicky nevyhověla. Účastník řízení měl již po prvním zjištěném nedostatku kontaktovat dodavatele a informovat ho o nevyhovujících výrobcích a společně přijmout taková opatření, aby k podobným nedostatkům již nedocházelo. Lze konstatovat, že účastník řízení po této kontrole již věděl, že víno od předmětného dodavatele je nevyhovující, a neučinil žádné další opatření k tomu, aby uvedení dalších nevyhovujících vín do oběhu zabránil (např. vlastní rozbory nakupovaného vína, požadavek na takové rozbory od dodavatele apod.) [rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, str. 8]. Že lze činit i další kroky, ostatně dokládá taktéž směrnice č. 1/2015kco, pro provádění a součinnosti s kontrolními institucemi; žalobce ji ovšem vydal až 15. 1. 2015. Od žalobce tedy jistě nebylo možno požadovat, aby nechal otestovat každou lahev. Aby k zabránění porušení povinností vynaložil přiměřené úsilí, však od něj naopak požadovat možno bylo. Zdejší soud je přesvědčen, že jeho posouzení liberace je v souladu s názory Nejvyššího správního soudu. Možnost liberace, jak je upravena v § 40 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., je standardním řešením zproštění odpovědnosti právnických osob v našem právním řádu. Podmínky liberace, k nimž se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 9. 2014, čj. 4 As 123/2014-33, publ. pod č. 3139/2015 Sb. NSS, shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, čj. 10 As 167/2015-35, takto: „(i) důkazní břemeno ohledně liberačních důvodů spočívá na obviněném, nikoliv na správním orgánu; (ii) pro naplnění liberačního důvodu přitom nepostačuje pouhé spolehnutí se na kontrolu prováděnou dodavatelem; (iii) na uvedeném nic nemění skutečnost, že žádný právní předpis nestanoví prodejcům pohonných hmot provádět kontroly; (iv) roli nehrají ani případné náklady vyžadované pro provádění kontrol za účelem vynaložení „veškerého úsilí“ požadovaného zákonem; přičemž (v) provozovatelé čerpacích stanic mají možnost volby, jaká opatření mají provést k zamezení prodeje závadných pohonných hmot.“. I když, jak ostatně patrno, se uvedený názor přímo týká liberace v případě pohonných hmot, bezpochyby jej lze analogicky vztáhnout také na liberaci v případě vína, neboť v obou případech šlo o skryté vady do oběhu uváděného produktu a úpravy zproštění odpovědnosti právnických osob v § 40 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb. a v § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, jsou naprosto shodné. Uvedené tak beze zbytku odpovídá na veškeré žalobcovy námitky týkající se podmínek liberace podle § 40 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., neboť žalobce nepředkládá žádné relevantní právní argumenty, jež by svědčily pro přehodnocení výše uvedeného názoru. Soud proto shledal žalobcovy námitky týkající se této otázky nedůvodnými. Podle názoru soudu žalobou napadená úvaha žalovaného není „ryze účelová, zcela nelogická a formalistická a ve svém důsledku šikanózní“. K upuštění od potrestání soud uvádí, že podle § 40 odst. 2 věty druhé zákona č. 321/2004 Sb. v případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o produkt jiný než zdravotně nezávadný nebo o klamání spotřebitele spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví, může se od uložení pokuty upustit. K tomu se správní orgán prvního stupně vyslovil tak, že se zabýval též možností upuštění od uložení pokuty ve smyslu § 40 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb. Podmínky stanovené tímto paragrafem sice v daném případě splněny byly, nicméně správní orgán se rozhodl tohoto institutu nevyužít (skutečnost, že jsou splněny podmínky pro upuštění od uložení pokuty, ještě nezakládá správnímu orgánu automatickou povinnost, aby tak ve všech případech činil, je pouze na jeho správním uvážení, zda od pokuty upustí). K upuštění od pokuty nebylo správním orgánem přistoupeno s ohledem na skutečnost, že nedostatky byly natolik závažné, že naprosto znehodnotily kvalitu a vlastnosti nabízeného vína. A tím byl spotřebitel zásadně omezen na svém právu, neboť obdržel kvalitativně naprosto odlišnou potravinu, než očekával, že nakupuje (viz rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, str. 7). Ustanovení § 40 odst. 2 věty druhé zákona č. 321/2004 Sb. rozumí soud tak, že upravuje formální podmínky upuštění od potrestání. Současně vytváří správnímu orgánu prostor pro správní uvážení (arg.: „může se“). Jsou-li splněny formální podmínky, je nutno se zabývat především škodlivostí skutku (skutků). Jelikož celková závažnost byla po posouzení všech aspektů daného případu vyhodnocena a odůvodněna jako velmi vysoká, není podle názoru soudu na místě námitka, že záležitost byla zhodnocena v podstatě na základě subjektivních argumentů a že tak došlo ke zneužití mezí správního uvážení. K argumentaci žalobce soud konstatuje, že to, že „veškeré delikty, za které je žalobce sankcionován, mají svůj původ ve výrobku jiného subjektu (výrobce)“, nepředstavuje zákonný důvod pro upuštění od potrestání. Vzhledem k uvedenému nepokládá soud žalobcovy námitky domáhající se upuštění od potrestání za důvodné. K výši pokuty soud poukazuje na to, že za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta do 5 000 000 Kč [§ 39 odst. 6 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb.]. Podle § 40 odst. 2 věty prvé uvedeného zákona se při určení výše pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. K tomu správní orgán prvního stupně zhodnotil spáchané správní delikty, resp. nejzávažnější z nich z hlediska způsobu spáchání, z hlediska okolností a z hlediska následků (viz rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, str. 7 a 8). U způsobu spáchání správní orgán uvedl, že nevyhovující vína byla v tomto případě nabízena spotřebitelům přímo na prodejní ploše [viz bod 1) b) B) výroku rozhodnutí]. I když zákon jasně uvádění do oběhu definuje, domnívá se správní orgán, že jednotlivé způsoby uvádění do oběhu nelze stavět na roveň, neboť každý ze způsobů může spotřebitele poškodit jinak. Proto má za to, že vzhledem k tomu, že účastník řízení uváděl nevyhovující vína do oběhu formou „nabídky prodeje“ a „prodeje“, jednalo se tak o nejzávažnější způsob porušení právních povinností. Je nepochybné, že zákonem chráněný zájem spotřebitele tak byl ohrožen podstatně více, než kdyby došlo k uvedení vín do oběhu formou např. skladování či přepravy pro potřeby prodeje (úvaha je v souladu s rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, čj. 29 A 19/2011-65, ze dne 18. 12. 2009, čj. 29 Ca 52/2008-63, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 29 A 57/2010-50). Tato skutečnost byla hodnocena v neprospěch účastníka řízení. Žalobce s odkazy správního orgánu na rozsudky Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 19/2011 a sp. zn. 29 A 57/2010 nesouhlasí. V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, čj. 29 A 19/2011-65, se k formám uvádění do oběhu doslova praví: „Žalobce závěrem namítal, že správní orgány nesprávně vyhodnotily žalobcův prodej či nabízení k prodeji nevyhovujících potravin za závažnější formu uvádění potravin do oběhu, než je například skladování, přičemž takový závěr nemá oporu v zákoně a je diskriminační. K této námitce soud uvádí, že v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí bylo správně hodnoceno, v rámci hodnocení způsobu spáchání správního deliktu, zjištěné uvádění nevyhovujících potravin do oběhu formou prodeje zákazníkům jako závažnější způsob než je například skladování, přeprava či dovoz takových potravin. Zákon o potravinách považuje v ustanovení § 2 písm. p) za uvádění potravin do oběhu jejich nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, skladování, přepravu pro potřeby prodeje a dovoz za účelem prodeje. Podle soudu nelze použitou správní úvahu, aprobovanou také žalovaným, považovat za nezákonnou, neboť zákon o potravinách zdůrazňuje ochranu spotřebitele, přičemž spotřebitel je ze všech forem uvádění potravin do oběhu ve smyslu ustanovení § 2 písm. p) zákona o potravinách nejvíce ohrožen právě při prodeji či nabídce prodeje. Proto je třeba považovat tuto formu uvádění do oběhu za nejzávažnější způsob porušení právních povinností. Naopak v případě uvádění potraviny do oběhu formou skladování nehrozí bezprostřední negativní dopady na zdraví spotřebitele, neboť než se závadná potravina dostane v rámci obchodního řetězce do obchodu a do nabídky k přímému prodeji spotřebiteli, uběhne určitý čas, v jehož průběhu může být díky následným kontrolám závadná potravina z nabídky k prodeji odstraněna. Výše citovanou úvahu správních orgánů obou stupňů tedy nelze označit za vybočující ze zákonných mezí, přičemž netrpí ani vnitřním logickým rozporem použité argumentace. Žalobní námitku proto soud hodnotí jako nedůvodnou. V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009, čj. 29 Ca 52/2008-63, nebo ze dne 21. 12. 2011, čj. 29 A 57/2010- 50.“. Zdejší soud se s názorem svých brněnských kolegů ztotožňuje. Žalobce propojuje formu uvádění do oběhu a povahu vady produktu. V analytické fázi správního uvažování je ovšem třeba zabývat se každou z těchto otázek zvlášť. V daném případě správní orgán po právu posoudil zjištěnou formu uvádění do oběhu jako nejzávažnější (což hodnotil v neprospěch žalobce), kdežto u povahy vad produktu – rovněž po právu – shledal, že šlo o skrytou vadu a že účastník řízení nebyl výrobcem (což hodnotil ve prospěch žalobce). Z dostupných podkladů nelze dojít k tomu, že by Krajský soud v Brně své přesvědčení o prodeji či nabídce prodeje jako nejzávažnější formě uvádění do oběhu omezoval jen na případy zjevných vad produktů a/nebo na případy, kdy ke vzniku vady dojde až u účastníka řízení (např. kontaminací jinými uskladněnými látkami či vystavením produktu nevhodným teplotám). Závěr Krajského soudu v Brně má bezesporu obecnější charakter a je patřičným způsobem odůvodněn. Jen pro úplnost je možno podotknout, že i když se přímo týká zákona o potravinách, lze jej – z důvodu shodné úpravy – vztáhnout rovněž na zákon č. 321/2004 Sb. Ohledně zmínek zpochybňujících možné poškození spotřebitelů a spáchání více správních deliktů soud souhlasně odkazuje na rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Plzni, ze dne 27. 2. 2015, čj. SZPI/AA437-45/2015, str. 7 a 8, a na rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 26. 6. 2015, čj. SZPI/AA437-53/2015, str.

7. K samotné výši pokuty odvolací správní orgán shrnul, že na základě uvedených úvah vyhodnotil správní orgán I. stupně celkovou závažnost jako velmi vysokou. Ze skutečnosti, že výše pokuty odpovídá ve vztahu k celkové závažnosti pouze 30 % zákonem stanoveného limitu (až 5 milionů Kč), je zjevné, že správní orgán I. stupně přičetl zvažované (v napadeném rozhodnutí výslovně uvedené) polehčující okolnosti včetně skutečnosti, že účastník řízení není výrobcem vína, v dostatečné míře, a nelze tak akceptovat tvrzení účastníka řízení, že mu byla uložena pokuta v neadekvátní výši. Nad to odvolací orgán doplňuje, že v praxi SZPI postupně dochází k navyšování výměry sankcí (při dodržení požadavků na individualizaci sankcí) a uložená pokuta se tak nachází v linii dlouhodobého vývoje správní praxe a odpovídá potřebě kultivace prostředí obchodu s potravinami v České republice (rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 26. 6. 2015, čj. SZPI/AA437-53/2015, str. 7). Žalobce namítá, že výše uložené pokuty se zcela vymyká zdravému rozumu, řádnému správnímu uvážení a smyslu a logice zákona. K tomu může soud pouze konstatovat, že za takovou standardně nelze při velmi vysokém stupni závažnosti mít pokutu ve výši 30 % maximálního limitu. Výjimečně by to – za přistoupení dalších okolností – možné bylo, ale muselo by se tvrdit a prokázat, že správní orgán v příslušném čase nevyužíval celé zákonné rozpětí výměry pokuty a ve srovnatelných případech ukládal pokuty v podstatně či výrazně nižší výši. Tím by správní orgán porušil jednu za základních zásad činnosti správních orgánů, a to zásadu materiální rovnosti dotčených osob čili zásadu legitimního očekávání, podle níž správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (§ 2 odst. 4 správního řádu). Nutno tu ovšem vzít v potaz také to, že sám žalovaný upozorňuje na proces postupného navyšování výměry pokut. Bylo na žalobci, aby tvrdil a k prokázání svých tvrzení předložil nebo alespoň označil příslušné důkazy, že jej správní orgány nedůvodně znevýhodnily oproti skutkově shodným nebo podobným případům. Adekvátními tvrzeními zde však nemohou být ani silná slova, ani poukazování na případ nahnilých brambor etc. z roku 2007 (sp. zn. 29 A 19/2011) či na případ nevyhovujícího kysaného zelí z roku 2009 (sp. zn. 29 A 57/2010). V daném případě bylo třeba např. pátrat po publikované soudní judikatuře, seznámit se s výročními zprávami Státní zemědělské a potravinářské inspekce, získávat fakta za použití zákona o svobodném přístupu k informacím, studovat odborný vinařský tisk apod. Nic z toho ovšem nemůže dopředu garantovat, že by taková aktivita nutně musela vést k úspěchu. Že však z výše uvedených požadavků nelze slevit, dokumentují i závěry recentní soudní praxe. V rozsudku ze dne 29. 7. 2016, čj. 4 As 69/2016-35, Nejvyšší správní soud v bodě 36 doslova uvedl: „K poukazu stěžovatelky na sankce udělené jiným subjektům v jiných případech Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka svá tvrzení o pokutách ukládaných jiným subjektům nijak nedoložila, např. kopiemi předmětných rozhodnutí vyžádaných dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, respektive v řízení před krajským soudem ani nenavrhla provedení důkazů, z nichž by soud mohl zjistit, zda stěžovatelce uložená pokuta skutečně vybočila z ustálené rozhodovací praxe žalované. Neunesla tak důkazní břemeno a z pouhých tvrzení stěžovatelky nelze při posouzení věci vycházet. Ze stěžovatelkou zmíněných rozhodnutí o pokutách žalovaná při ústním jednání potvrdila pouze uložení pokuty ve výši 5 mil. Kč Templářským sklepům Čejkovice. Tuto věc však Nejvyšší správní soud nepovažuje za relevantní pro posouzení, zda byla žalovanou porušena zásada legitimního očekávání, či přiměřenosti výše pokuty v posuzované věci, neboť se jedná o pokutu uloženou v maximální možné výši, kterou zákon o vinohradnictví umožňuje. Nejvyšší správní soud proto považuje za zákonný postup krajského soudu, který nepřistoupil k moderaci sankce a ztotožňuje se s jeho závěrem, že bez znalostí konkrétních skutkových okolností těchto případů, které ovšem žalobkyně neuvedla, ani je nedoložila konkrétními správními rozhodnutími, resp. nenavrhla provedení takových důkazů, nebylo možné vůbec provést srovnání, na jehož podkladě by soud mohl vyslovit závěr, že v daném případě mohlo u žalobkyně dojít k porušení zásady ochrany legitimního očekávání.“. Závěry Nejvyššího správního soudu plně dopadají i na právě rozhodovanou věc. Vzhledem k uvedenému nepovažuje soud za důvodné ani žalobcovy námitky týkající se výše uložené pokuty. K námitkám obsaženým v částech III. a IV. žaloby soud podotýká, že pro jejich naprostou obecnost nedostal příležitost je přezkoumávat. VI. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání. Úspěšný žalovaný správní orgán žádné náklady řízení neuplatnil, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení