30 A 166/2016 - 69

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: J. F., narozen X bytem X zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Hradec Králové, Pivovarské náměstí 1245 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2016, čj. KUKHK 29738/DS/2016/Kj takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 11. 10. 2016, čj. KUKHK-29738/DS/2016/Kj, a rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 12. 8. 2016, čj. ODP/71321-2016/jal, 29444-2015/jal/17, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola. source not found.

Odůvodnění

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 8. 2016, čj. ODP/71321-2016/jal, 29444-2015/jal/17, a potvrdil je. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s § 10 odst. 3 téhož zákona a za to mu byla uložena pokuta 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správního deliktu se žalobce dopustil tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel osobního motorového vozidla registrační značky X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když - dne 29. 5. 2015 v 9:05 hod., na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37, směr Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, řidič uvedeného motorového vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, kdy mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 63 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla naměřena skutečná rychlost jízdy 60 km/hod. Tím porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. - dne 19. 5. 2015 v 8:57 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, řidič uvedeného motorového vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/hod, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 70 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 67 km/h. Tím porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

3. Žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že usnesením ze dne 20. 6. 2016 spojil správní orgán I. stupně obě věci do společného řízení a téhož dne žalobci zaslal oznámení o zahájení správního řízení, vyrozumění o provádění důkazů mimo ústní jednání a poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

4. K osobě údajného řidiče předmětného vozidla, kterou žalobce sdělil k přestupku spáchanému dne 29. 5. 2015, tj. A. a. A., žalovaný uvedl, že této osobě bylo zasláno předvolání k podání vysvětlení, avšak bezúspěšně, k čemuž byly do spisu založeny doklady o doručování. Poukázal i na to, že do spisu byly založeny informace, které o této osobě získal správní orgán I. stupně ze své úřední činnosti, a to odpověď Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 2. 2016, čj. MV-19399- 2/OAM-2016, v níž je uvedeno, že „uvedená osoba neprochází Cizineckým informačním systémem, nemá tedy na území ČR povolený žádný druh pobytu. Na uvedené adrese X není hlášený cizinec tohoto jména a data narození“. Dále žalovaný poukázal na sdělení Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 8. 2. 2016, čj. KRPH- 11305-1/ČJ-2016-050026, ze kterého vyplývá, že uvedená osoba žádnou z evidencí neprochází. source not found. Rovněž nebylo zjištěno, že by tato osoba v minulosti žádala o pobyt na území ČR, případně jiného schengenského státu.

5. K osobě údajného řidiče předmětného vozidla, kterou žalobce sdělil k přestupku spáchanému dne 19. 5. 2015, tj. L. Y., žalovaný uvedl, že ani tuto osobu se nepodařilo zkontaktovat, neboť na sdělené adrese je adresát neznámý. I k této osobě založil správní orgán do spisu informace, které o ní získal, a to sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2015, čj. KRPH-78839-I/ČJ-2015-050026, z něhož vyplynulo, že L. Y. nemá v současné době na území ČR povolen žádný pobytový status.

6. V reakci na odvolací námitky žalovaný k námitce týkající se nenařízení ústního jednání uvedl, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání. K takovému postupu stanovuje určité podmínky, především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona). Podle § 53 odst. 6 správního řádu se důkaz listinou za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah. Uvedené podmínky přitom dle žalovaného byly splněny.

7. V závěru odůvodnění rozhodnutí se žalovaný zabýval výší a druhem sankce v daném případě, označil ji za odpovídající a ztotožnil se s odůvodněním pokuty správním orgánem I. stupně.

8. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soustředil do následujících bodů: Pokračující správní delikt 9. Žalobce namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném skutkovém a právním posouzení, neboť výrokem 1) rozhodnutí prvého stupně bylo rozhodnuto pouze o části pokračujícího správního deliktu, správní orgán současně o další části totožného pokračujícího správního deliktu rozhodl jiným rozhodnutím. V daném případě se jednalo o pokračující správní delikt, tedy o jeden skutek. V důsledku tak došlo k dvojímu pokutování téhož skutku, což je nepřípustné. Výrokem 1) rozhodnutí prvého stupně totiž bylo rozhodnuto o skutku, který se měl stát dne 29. 5. 2015 v 09:05 hod. na pozemní komunikaci č. I/37 v obci Kocbeře ve směru na Trutnov a měl spočívat v tom, že nezjištěný řidič vozidlem žalobce překročil rychlostní limit v obci o 10 km/hod. Proti žalobci však správní orgán vedl řízení též o správním deliktu, který měl spočívat v tom, že nezjištěný řidič dne 29. 5. 2015 v 9:00 hod na pozemní komunikaci č. I/37 v obci Choustníkovo Hradiště ve směru na Trutnov překročil rychlostní limit v obci o 11 km/hod. Toto řízení bylo zakončeno vydáním rozhodnutí ze dne 12. 8. 2016, čj. ODP/71351-2016/jal 27208-2015/jal/16, proti kterému žalobce podal odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 7. 11. 2016, č. j. KUKHK- 36221/DS/2016/Er, sp. zn. 115852/2016/KHK. Nebyla tak dodržena zásada, aby o jednom skutku bylo rozhodováno v jednom řízení, v důsledku čehož byla žalobci uložena vyšší sankce. Dalším důsledkem toho, že dílčí útoky dne 29. 5. 2016 v 9:05 hod. v obci Kocbeře a dne 29. 5. 2016 v 9:00 v obci Choustníkovo Hradiště tvoří pokračující správní delikt, a tedy jeden skutek, pak je dle žalobce překážka litispendence.

10. Žalobce rovněž namítl, že proti němu správní orgán vedl 4 správní řízení, přestože mohl všechna obvinění vést v řízení jednom a uložit mu jednu úhrnnou pokutu, a nepovažuje to za zákonný postup. Vady správního řízení source not found.

11. Žalobce namítl, že správní orgán porušil jeho právo mít možnost seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, porušil též ustanovení o dokazování, neboť rozhodoval na základě podkladů, které neprovedl jako důkaz, rovněž o prováděném dokazování jej vůbec nevyrozuměl.

12. Mezi podklady rozhodnutí, které nebyly součástí správního spisu, jmenoval žalobce zejména stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, čj. 102/2013-160-OST/4, ze kterého správní orgán zjišťoval obsah a význam pojmu automatizovaný technický prostředek bez obsluhy (dále jen „automat“). K tomu namítal, že z rozhodnutí orgánu I. stupně není zřejmé, jak správní orgán dospěl k závěru, že použitý rychloměr je automatem. Správní orgán neuvedl, jakými vlastnostmi se vyznačuje použitý rychloměr, a neprovedl srovnání, zda vlastnosti použitého rychloměru odpovídají vlastnostem automatu. Z tohoto důvodu označil rozhodnutí orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, čj. 9 As 12/2014-86, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99. Žalobce vznesl pochybnost i o tom, zda byl použitý rychloměr automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, k tomu navrhl jako důkaz provést návod k jeho obsluze, čímž bude tato sporná skutečnost zjištěna.

13. Dále žalobce jmenoval souhlas policie s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě, včetně souhlasu se součinností dle § 79a zákona o silničním provozu pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem. Ani tyto podklady rozhodnutí nebyly provedeny jako důkaz při dokazování mimo ústní jednání. Stejné lze dle žalobce říci i o dalších částech správního spisu. Ani další listiny správní orgán neprovedl při dokazování mimo ústní jednání, přestože z těchto listin při rozhodování zřejmě vycházel. Tím byla porušena zásada bezprostřednosti.

14. Žalobce označil rozhodnutí žalovaného rovněž za překvapivé, neboť mu je známo, že konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovedl při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování. Přitom nerozporuje, že je správní orgán oprávněn změnit svůj právní názor, avšak je povinen tuto změnu přezkoumatelně odůvodnit.

15. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů také proto, že správní orgán neuvedl, odkud čerpal zjištění, že „Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Choustníkovo Hradiště, je dlouhý 475 m (směr Trutnov) a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a ´Obec´ a č. IS 12b ´Konec obce´“. Rovněž tak zjištění, že „Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Kocbeře, je dlouhý 1029,3 m (směr Trutnov) a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a ´Obec´ a č. IS 12b ´Konec obce´“. Správní orgán tedy dospěl k závěru, že měřený úsek probíhal po celé své délce územím, které je územím zastavěným, avšak nevysvětlil, ve významu jakého zákona pojem „zastavěné území“ chápe, co je obsahem tohoto pojmu a jak dané území znaky pojmu naplňuje. Dle žalobce je zastavěné území v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu definováno v § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona: „V tomto zákoně se rozumí zastavěným územím území vymezené územním plánem nebo postupem podle tohoto zákona; nemá-li obec takto vymezené zastavěné území, je zastavěným územím zastavěná část obce vymezená k 1. září 1966 a vyznačená v mapách evidence nemovitostí (dále jen "intravilán")“. Správní orgány však neprovedly takové dokazování, ze kterého by vyplývalo, že celý měřený úsek probíhal zastavěným územím ve smyslu stavebního zákona, např. nedoložili kopii územního plánu. K tomu žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 2 As 48/2008-58. Obdobné lze dle žalobce namítnout stran umístění příslušného dopravního značení na začátku a konci obce Choustníkovo Hradiště a Kocbeře. Ani toto nebylo nijak prokazováno a závěr o tom je nepřezkoumatelný. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, source not found. z něhož citoval. Dle žalobce není z fotografií z měření patrné, kde přesně bylo měření provedeno, má zato, že by na fotografii měly být zachyceny i jiné objekty než jen vozidlo žalobce a pozemní komunikace. Z obsahu spisu také nevyplývá, kde měřený úsek začínal a kde končil.

16. Dle žalobce tak nebyl skutkový stav zjištěn v nezbytném rozsahu, neboť o rozhodných skutečnostech zůstala důvodná pochybnost, jelikož vůbec nebyly předmětem dokazování ve správním řízení.

17. Žalobce namítl také nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť z něj není patrné, jak žalovaný naložil s odvoláním žalobce. Namítl i to, že správní orgán překročil svou pravomoc, když mu závazně určil způsob realizace jeho procesních práv jako účastníka řízení o přestupku písemností ze dne 20. 6. 2016, čj. ODP/55805-2016/jal 29444-2015/jal, kterou mu neoprávněně omezil způsob realizace jeho účastnických práv na území kanceláře oprávněné úřední osoby osobním podáním, a to pouze v úředních hodinách. Žalobce tak vycházel z toho, že se skutečně může k podkladům rozhodnutí vyjádřit pouze ústně v kanceláři oprávněné úřední osoby, a v důsledku tohoto nezákonného postupu tak bylo žalobci znemožněno se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Dopravní značení 18. Žalobce namítl, že v řízení uvedl, že L. Y. tvrdí, že v předmětném úseku, kde mu byla rychlost naměřena, byla stanovena nejvyšší povolená rychlost přenosnou dopravní značkou na 70 km/hod. L. Y. se tudíž choval v souladu s právními předpisy. Dle žalobce není z rozhodnutí prvého stupně zřejmá žádná úvaha správního orgánu o tom, jak s námitkou žalobce, že v předmětném úseku byl rychlostní limit stanoven na 70 km/hod., naložil a na základě jakých podkladů. V tom spatřuje nepřezkoumatelnost hodnocení důkazů pro nedostatek důvodů. V řízení tedy zůstala pochybnost o rychlostním limitu, a tedy též o vině žalobce z údajného správního deliktu. Podmínky měření dle § 79a silničního zákona 19. Žalobce uvedl, že má pochybnost o tom, zda nebylo porušeno ustanovení § 79a zákona o silničním provozu, neboť z ověřovacího listu vyplývá, že majitelem rychloměru je soukromý subjekt, který je současně jeho výrobcem. Proto navrhl, aby si soud vyžádal od obce Dvůr Králové nad Labem veškeré smlouvy, které má za účelem měření rychlosti s tímto subjektem uzavřeny, aby mohla být míra participace tohoto soukromého subjektu na prováděném měření zhodnocena. Žalobce rovněž namítl, že nebylo prokázáno, zda strážníci, kteří zajišťovali měření rychlosti v obci Choustníkovo Hradiště a v obci Kocbeře, měli k tomuto od předmětné obce písemné zmocnění ve smyslu zákona o obcích, nebylo prokázáno ani to, že byly splněny podmínky součinnosti s Policií ČR. Výstup z měření je tak dle jeho názoru nepoužitelným důkazem, neboť byl získán v rozporu s právními předpisy. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu USA Weeks v. U.S. (1914). Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku 20. Žalobce připomněl znění ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu a zdůraznil subsidiaritu „ve prospěch přestupku“, tj. pokud je možné potrestat přestupek, nelze potrestat správní delikt, přičemž se jedná o jednu z podmínek projednatelnosti správního deliktu.

21. Pokud jde o osobu L. Y., žalobce má zato, že správní orgán neučinil ve smyslu zmíněného ustanovení nezbytné kroky, neboť měl reálnou příležitost zjistit přestupce, když žalobce správnímu orgánu jeho totožnost uvedl, když k jeho výzvě prostřednictvím svého zmocněnce sdělil, že v rozhodné době měl vozidlo k užívání a řídil řidič L. Y., nar. X, X. Nesouhlasil se závěrem žalovaného, že provedl nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť jeho závěr o tom, že žalobcem označený pachatel je source not found. nekontaktní, byl nesprávný a předčasný. Má za to, že se správní orgán měl obrátit na něj, neboť označil L. Y. jako řidiče ve smyslu § 125h odst. 6 silničního zákona, a to s uvedením adresy. Pokud tedy podle správního orgánu z podání žalobce nevyplývala adresa, na které by byl kontaktní (bylo tedy vadné), takové podání nesplňovalo náležitosti dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu a správní orgán měl žalobce, resp. jeho zmocněnce, dle § 37 odst. 3 správního řádu vyzvat, aby tuto vadu odstranil. Dle žalobce správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, neboť podle § 37 odst. 3 správního řádu jej měl vyzvat k tomu, ať opraví své podání dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu tak, že správnímu orgánu sdělí adresu, na kterou lze L. Y. doručovat. Tuto povinnost správního orgánu lze dovodit ze základních zásad činnosti správních orgánů, mj. ze zásady materiální pravdy, zásady vyšetřovací, zásady poučovací a zásady součinnosti.

22. Dle žalobce byl L. Y. na adrese, kterou správnímu orgánu sdělil ve svém podání, znám, resp. měl na dané adrese poštovní schránku se svým jménem, přičemž tvrdil, že k prokázání této skutečnosti při jednání krajského soudu předloží důkaz. Současně namítl, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku i proto, že pokud se při pokusech o kontaktování této osoby omezil toliko na doručování na adresu uvedenou žalobcem a bylo mu z jeho úřední činnosti známo, že na dané adrese není kontaktní (resp. že se mu nedaří doručovat), měl mu ustanovit opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu, nebo mu doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 odst. 1 téhož zákona.

23. Žalobce též zpochybnil závěr správního orgánu, že L. Y. se v době spáchání přestupku nevyskytoval na území České republiky, neboť to ze sdělení Ministerstva vnitra a Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje dovodit nelze. Naopak je z nich zřejmé, že tyto orgány nemají o současném pobytu jmenovaného na území České republiky žádné informace. Ze skutečnosti, že určitá osoba nemá dle evidencí veřejné správy na území České republiky povolen pobyt, resp., že se v nich nevyskytuje, nelze učinit závěr, že se taková osoba na daném území skutečně nevyskytuje. V tomto směru poukázal na případy nelegálního pobytu a současnou migrační krizi.

24. I pokud jde o druhou sdělenou osobu, tj. A. a. A. a, žalobce rovněž namítl, že správní orgán neprovedl nezbytné kroky ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť měl reálnou příležitost zjistit i tohoto přestupce, když mu totožnost řidiče vozidla v okamžiku změření sdělil. Navíc bylo správnímu orgánu doručeno podání s přiznáním A. a. A. ke spáchání předmětného přestupku, tj. že překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci. Následně ale správní orgán věc podezření ze spáchání předmětného přestupku A. a. A. odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Dle žalobce však bylo na místě proti němu zahájit přestupkové řízení a nikoli věc odložit. Úvahy správního orgánu o tom, že A. a. A. se v době spáchání přestupku na území ČR nevyskytoval nebo dokonce, že neexistuje, žalobce odmítl. K tomu, že správnímu orgánu bylo od této osoby ve stejný doručeno větší množství přiznání, žalobce namítl, že pokud na základě této skutečnosti jemu známé z úřední činnosti rozhodoval, měl jí učinit obsahem spisu tak, aby byl jeho postup přezkoumatelný a pro žalobce předvídatelný. Uvedená skutečnost může mít jednoduché vysvětlení, a totiž, že A. a. A. po delší době vyzvedl svoji poštovní schránku a během krátkého časového úseku došlou poštu vyřídil. Dále žalobce označil za irelevantní zjištění správního orgánu ohledně domu na adrese X, i subjektů na této adrese sídlících. Pokud se správnímu orgánu nedaří doručovat na adresu trvalého pobytu A. a. A. v Qataru, dle žalobce z této skutečnosti nelze činit závěr, že by tato osoba nebyla na dané adrese kontaktní, neboť je zřejmé, že doručování je neúspěšné z důvodu neúplnosti adresy. Zopakoval, že pokud měl správní orgán z jakéhokoliv důvodu pochybnosti o existenci A. a. A., měl kontaktovat žalobce, který by mu setkání s ním pomocí svého zmocněnce zprostředkoval. Dle žalobce tedy nebyla splněna podmínka projednatelnosti správního deliktu dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť správní orgán nepodnikl nezbytné kroky ke zjištění source not found. pachatele přestupku, když nezahájil řízení proti A. a. A., který se k přestupkovému jednání přiznal. Současně má za to, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku i proto, že pokud se při pokusech o kontaktování této osoby omezil toliko na doručování na adresu uvedenou žalobcem a bylo mu z jeho úřední činnosti známo, že na dané adrese není kontaktní (resp. že se mu nedaří doručovat), měl mu ustanovit opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu, nebo mu doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 odst. 1 téhož zákona. Liberace 25. Žalobce má za to, že v případě údajného přestupku L. Y. byl naplněn liberační důvod dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu, dle něhož „právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“ Má totiž za to, že učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 cit. zákona, pokud své vozidlo pronajmul svému zmocněnci, aby tento dané vozidlo dále dával do podnájmu třetím osobám, přičemž v předmětné nájemní smlouvě se zmocněnec žalobci zavázal, že zajistí, aby osoby, kterým dá jeho vozidlo do podnájmu, při jeho užívání neporušovaly povinnosti vyplývající ze silničního zákona. Splnění této povinnosti zmocněncem bylo zajištěno hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty, jakož i případné náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Zmocněnec žalobce následně dal vozidlo žalobce v předmětné době do podnájmu L. Y. Žalobce uvedl, že důkaz o tom, tj. nájemní i podnájemní smlouvu, předloží při jednání. Má proto za to, že na základě nájemní smlouvy mohl mít zcela legitimně za to, že jeho zmocněnec zajistí, aby osoby, kterým jeho vozidlo dá do podnájmu, při užívání vozidla neporušovaly zákon o silničním provozu. Rovněž namítl, že pokud správní orgán rozhodoval na základě své úřední činnosti, že zmocněnec žalobce označuje L. Y. jako řidiče i v jiných řízeních, jednalo se o podklad rozhodnutí, a tedy měl žalobci umožnit se s tímto podkladem seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, čj. 7 As 31/2010-94. Dle žalobce správní orgán konstatoval, že označení L. Y. za řidiče bylo účelové na základě skutečností, které nebyly obsahem spisu. Takový postup měl za následek překvapivost rozhodnutí I. stupně, neboť nemohl nijak předpokládat, že z těchto skutečností bude správní orgán vycházet. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009.

26. Ze stejného důvodu má žalobce za to, že i v případě údajného přestupku A. a. A. byl naplněn liberační důvod dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu. I v tomto případě se ve smlouvě zmocněnec žalobci zavázal, že zajistí, aby osoby, kterým dá jeho vozidlo do pronájmu, při jeho užívání neporušovaly povinnosti vyplývající ze silničního zákona, a uvedl, že důkaz o tom, tj. předmětné smlouvy, předloží při jednání. Žalobce obdobně namítl, že pokud správní orgán rozhodoval na základě své úřední činnosti, že zmocněnec žalobce označuje A. a. A. jako řidiče i v jiných řízeních, jednalo se o podklad rozhodnutí, a měl tedy žalobci umožnit se s tímto podkladem seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. K tomu poukázal na stejný rozsudek Nejvyššího správního soudu. I zde bylo dle žalobce konstatování správního orgánu, že je označení A. a. A. za řidiče účelové, na základě skutečností, které nebyly obsahem spisu. Takový postup měl za následek překvapivost rozhodnutí I. stupně, neboť žalobce nemohl nijak předpokládat, že z těchto skutečností bude správní orgán vycházet. Žalobce též zpochybnil závěr správního orgánu o tom, že A. a. A. se v době spáchání přestupku nevyskytoval na území České republiky, neboť to ze sdělení Ministerstva vnitra a Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje dovodit nelze. Naopak je z nich zřejmé, že tyto orgány nemají o současném pobytu jmenovaného na území České republiky žádné informace. Ze skutečnosti, že určitá osoba nemá dle evidencí veřejné správy na území České republiky povolen pobyt, resp. že se v nich nevyskytuje, nelze učinit závěr, že se taková osoba na daném území skutečně nevyskytuje. V tomto směru také poukázal na případy nelegálního pobytu a současnou migrační krizi. source not found.

27. Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce 28. Žalobce namítl, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Takový postup jej krátil na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Připomněl, že obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla odkázal na rozsudky krajských soudů, konkrétně Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, čj. 15 A 14/2015-35, a zdejšího krajského soudu v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, čj. 30 A 56/2014-35, a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015-30. Žalobce shledává toto pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů.

29. I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí musí být podloženo důkazy (§ 50 odst. 1 správního řádu). Pokud bylo rozhodnutí opřeno o důkaz provedený bez přítomnosti účastníka řízení (žalobce), pak byl tento krácen na svých právech, konkrétně na právu na spravedlivé řízení, správní orgány zcela jednoznačně porušily zásadu bezprostřednosti. Žalobce měl i právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, čj. 57 A 51/2014-34. Správní orgán I. stupně sice vyrozuměl žalobce o konání dokazování mimo ústní jednání a o možnosti následného seznámení se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu, avšak nijak jej nepoučil, že by měl právo se dokazování účastnit. Správní orgán tak nekonal dokazování za osobní účasti žalobce a pouhé vyrozumění o seznámení s podklady nebylo pro uplatnění jeho práv dostačující. Protiústavnost 30. Žalobce namítl, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce má proto za to, že aplikací zmíněného ustanovení bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Nesdělení oprávněné úřední osoby 31. Závěrem žalobce namítl, že ač jeho zástupce v odvolání výslovně žalovaného požádal o sdělení, která úřední osoba bude ve věci rozhodovat, žalovaný této žádosti nevyhověl, a to v rozporu s § 15 odst. 4 správního řádu. Teprve až z rozhodnutí se žalobce dozvěděl, kdo je oprávněnou úřední osobou v dané věci. Tento postup žalovaného označil za nesouladný se základními zásadami činnosti správních orgánů a za obcházení zákona, neboť mu tím bylo fakticky znemožněno namítat podjatost oprávněné úřední osoby. Z tohoto důvodu žalobce source not found. namítl, že oprávněná úřední osoba žalovaného je vůči němu podjatá, neboť její postup v řízení podle něho nasvědčuje tomu, že se jej snažila zbavit možnosti námitku podjatosti podat. Důvod podjatosti oprávněné úřední osoby je tak „zřejmě v tom, že tato osoba má negativní citový vztah k jeho zmocněnci ve správním řízení, neboť tento vystupuje jako zmocněnec ve větším počtu správních řízení, a to se značnou úspěšností“. Podle žalobce měla procesní vada spočívající v porušení § 15 odst. 4 správního řádu za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, proto zcela legitimně očekával, že mu požadované informace budou poskytnuty před vydáním rozhodnutí, neboť je požadoval k úvaze o vznesení námitky podjatosti. Proto vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí požadovaných informací, neboť nebylo v jeho zájmu, aby se hypoteticky podjaté oprávněné úřední osoby seznamovaly s jeho argumentací, obával se i toho, že by tyto osoby mohly jeho případné doplnění odvolání „zamlčet“, případně „ztratit“.

32. Žalobce uzavřel tuto námitku s tím, že byl zkrácen na svém právu uplatnit své stanovisko v odvolacím řízení, resp. realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalované rozhodnutí tak pro něj bylo překvapivé, neboť zcela legitimně očekával, že před jeho vydáním bude žalovaným vyrozuměn o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou v jeho věci. V tomto směru zároveň odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009.

33. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. V reakci na žalobní námitky zopakoval argumenty uvedené již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že v žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by žalovaný měl možnost se s nimi řádně vypořádat. Žalobce podal v zákonné lhůtě blanketní odvolání, které na výzvu správního orgánu doplnil. Namítal pouze to, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, že měl zájem se účastnit dokazování a že správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známa. Další námitky neuplatnil a účelově přesunul až do žaloby.

34. K žalobní námitce účasti soukromoprávního subjektu na měření žalovaný uvedl, že jedinými subjekty, které mohou za platného právního stavu podle § 79a zákona o silničním provozu měřit rychlost vozidel na pozemních komunikacích, je Policie České republiky a obecní policie; ta za podmínky součinnosti s Policií České republiky a jen na místech policií určených. Zákon zde fakticky výslovným zmíněním povinné součinnosti pouze zdůrazňuje obecnou zásadu spolupráce obecní policie s Policií ČR, jak je zakotvena v § 1 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, takže přímá účast příslušníka Policie ČR při takovém měření rychlosti není nutná. Smyslem požadavku na součinnost je zajistit účinnou koordinaci plnění úkolů obecní a státní policie. Součinnost lze chápat např. jako vytipování míst s velkým výskytem překračování povolených rychlostí, ve výběru vhodných stanovišť pro měření.

35. K technickému hledisku měření žalovaný uvedl, že smlouva o nájmu zařízení o poskytování služeb č. GE1/ZE130021/S 023 ze dne 20. 8. 2013 končí instalací záznamového systému – automatizovaných silničních rychloměrů. Nastavení tolerance měřících zařízení je ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou zákonem dle § 79a zákona o silničním provozu. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky ani není možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího zařízení zasahoval. Soukromoprávní subjekt správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon veřejné správy, a to konkrétně měřící zařízení a software. Prostřednictvím těchto technických prostředků správní orgán zcela samostatně a na vlastní odpovědnost vykonává veřejnou správu source not found. svěřenou mu zákonem. Takovýto postup je obvyklý v celé řadě oblastí veřejné správy, neboť není v praxi možné, aby vykonavatelé veřejné správy sami disponovali všemi technickými prostředky potřebnými pro její výkon.

36. Žalovaný má zato, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a odpovídající zjištěným skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání.

37. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek stanovených ustanovením § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť shledal podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.

38. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření) ze dne 8. 7. 2015, v němž je zaznamenáno, že dne 29. 5. 2015 ve 09:05:40 hod. bylo automatizovaným technickým prostředkem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0008, zjištěno, že v obci Kocbeře, silnice I/37, směr Trutnov, blíže neustanovený řidič při řízení motorového vozidla registrační značky X překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci o méně než 20 km/h. Dále je zde uvedeno: rychlost naměřená – 63 km/h, rychlost – odchylka radaru 60 km/h a rychlost povolená 50 km/h. Na základě uvedeného oznámení vydal správní orgán I. stupně dne 4. 5. 2015 výzvu, kterou žalobce vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Na tuto výzvu žalobce nereagoval. Následně zaslal žalobci výzvu k podání vysvětlení (ze dne 5. 10. 2015). V reakci na ni byla správnímu orgánu doručena plná moc k zastupování pro společnost FLEET Control, s. r. o., se sdělením, že „vozidlo měl v uvedené době zapůjčeno a řídil jej A. a. A., nar. X, trvale bytem X, adresa k doručování (faktický pobyt, který provozovateli uvedl ve smlouvě o nájmu dopravního prostředku) X“. Správní orgán písemností ze dne 23. 11. 2015 předvolal k podání vysvětlení uvedeného řidiče, na doručence je doručujícím orgánem zaznamenáno, že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky, ta byla připravena k vyzvednutí a po uplynutí úložní doby byla vložena do jeho schránky. Následně správní orgán zaslal předvolání k podání vysvětlení této osobě na sdělenou adresu v Qataru, odtud se zásilka vrátila nedoručená s tím, že je adresa nedostatečná („address insufficient“).

39. Dále jsou ve správním spise založeny listiny dokumentující šetření správního orgánu o této osobě, a to odpověď Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. 2. 2016, čj. MV-19399-2/OAM-2016, ve které je mimo jiné uvedeno, že uvedená osoba neprochází Cizineckým informačním systémem a nemá tedy na území ČR povolen žádný druh pobytu. Ve správním spise jsou rovněž založeny kopie doručenek ze zásilek zasílaných A. a. A. v jiných správních řízení vedených v obdobných věcech, na nichž je doručujícím orgánem zaznamenáno, že adresát je na zmíněné adrese neznámý. Ve správním spise je založeno i sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie ze dne 8. 2. 2016, čj. KRPH-11305-1/ČJ-2016-050026, ze kterého vyplývá, že A. a. A. v současné době neprochází žádnou evidencí, ani v minulosti nežádal o vízum jiného schengenského státu.

40. Dne 28. 4. 2016 bylo správnímu orgánu doručeno podání nazvané „podání vysvětlení“, v němž se A. a. A. přiznal ke spáchání předmětného přestupku, přičemž uvedl, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou na 50 km/h a jel rychlostí 60 km/h.

41. Dne 27. 5. 2016 vyhotovil správní orgán I. stupně záznam o odložení věci ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, v němž uvedl, že nezjistil do šedesáti source not found. dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

42. Dále ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel další Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), a to ze dne 3. 7. 2015, v němž je zaznamenáno, že dne 19. 5. 2015 ve 08:57:09 hod. bylo automatizovaným technickým prostředkem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0007, zjištěno, že v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov, blíže neustanovený řidič při řízení motorového vozidla registrační značky X překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci o méně než 20 km/h. Dále je zde uvedeno: rychlost naměřená – 70 km/h, rychlost – odchylka radaru 67 km/h a rychlost povolená 50 km/h.

43. Na základě tohoto oznámení vydal správní orgán I. stupně dne 27. 7. 2015 výzvu, kterou žalobce vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Na výzvu žalobce prostřednictvím zástupce společnosti FLEET Control, s. r. o., sdělil, že vozidlo měl v uvedené době k užívání a řídil jej L. Y., nar. X, X. Správní orgán písemností ze dne 5. 8. 2015 předvolal k podání vysvětlení uvedeného řidiče, zásilka však byla vrácena zpět s tím, že adresát na uvedené adrese nemá schránku.

44. Dne 2. 5. 2016 vyhotovil správní orgán I. stupně záznam o odložení věci ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, v němž uvedl, že nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. K tomu přiložil do spisového materiálu ohledně osoby L. Y. získané informace, a to odpověď Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 8. 2015, čj. MV-116418- 2/OAM-2015, ve které je mimo jiné uvedeno, že uvedená osoba dle Cizineckého informačního systému nepobývá v současné době v ČR na základě pobytu a že je vedena v evidenci nežádoucích osob s vyhoštěním platným do 31. 12. 2999. Dále je ve správním spise založeno sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje, ze dne 21. 8. 2015, čj. KRPH-78829-1/ČJ-2015-050026, ze kterého vyplývá, že L. Y., v současné době na území ČR nemá povolen žádný pobytový status.

45. Usnesením ze dne 20. 6. 2016 spojil správní orgán I. stupně řízení o obou shora uvedených správních deliktech do společného řízení a oznámením z téhož dne zahájil správní řízení, vyrozuměl žalobce o provedení důkazů mimo ústní jednání a poučil ho o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, a to v termínu 12. 7. 2016. V tento den proběhlo dokazování mimo ústní jednání, o čemž byl sepsán protokol, žalobce ani jeho zástupce se k němu nedostavili. Následně byla žalobci písemností ze dne 4. 8. 2016 sdělena lhůta k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí s poučením o možnosti vyjádřit se k nim.

46. Ve správním spise je dále založena karta předmětného vozidla, fotodokumentace přestupků, ověřovací list č. 8012-OL-70335-14 silničního rychloměru SYDO Traffic Velocity s platností do 13. 11. 2015, ověřovací list č. 8012-OL-70076-15 silničního rychloměru SYDO Traffic Velocity s platností do 15. 3. 2016, veřejnoprávní smlouva mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře č. KTÚ/VERJ-2013/594, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013 o udělení souhlasu s uzavřením zmíněné veřejnoprávní smlouvy o výkonu některých úkolů městské policie, výpis z usnesení zastupitelstva obce Kocbeře ze dne 19. 7. 2013, veřejnoprávní smlouva mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště č. KTÚ/VERJ-2013/590, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013 o udělení souhlasu s uzavřením zmíněné veřejnoprávní smlouvy o výkonu některých úkolů městské policie, výpis z usnesení zastupitelstva obce Choustníkovo Hradiště ze dne 29. 5. 2013, vyjádření PČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu ze dne 31. 12. 2014 k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel včetně přílohy (lokality pro nasazení represivního source not found. kamerového systému) a sdělení Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství k místní úpravě provozu ze dne 26. 7. 2016.

47. Dne 12. 8. 2016 vydal správního orgánu I. stupně rozhodnutí čj. ODP/71321-2016/jal, 29444- 2015/jal/17, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky X nezajistil, aby byly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když - dne 29. 5. 2015 v 9:05 hod., na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37, směr Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, řidič uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, kdy mu byla automatizovaným technickým prostředkem naměřena rychlost jízdy 63 km/hod., tj. po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h skutečná rychlost jízdy 60 km/hod., čímž měl porušit ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustit se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, - dne 19. 5. 2015 v 8:57 hod., na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, řidič uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/hod, kdy mu byla automatizovaným technickým prostředkem naměřena rychlost jízdy 70 km/hod., tj. po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h skutečná rychlost jízdy 67 km/hod. Tím měl porušit ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustit se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

48. Za to mu byla uložena pokuta 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení.

49. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil.

50. Žalobce předně vznesl námitky ve vztahu k vedení řízení správním orgánem, konkrétně námitku, že v daném případě správní orgán pominul, v případě skutku spáchaného dne 29. 5. 2015 v 9:05 hod. na pozemní komunikaci č. I/37 v obci Kocbeře ve směru na Trutnov a téhož dne v 9:00 hod. na pozemní komunikaci č. I/37 v obci Choustníkovo Hradiště ve směru na Trutnov, šlo o pokračující správní delikt, a námitku, že správní orgán postupoval nezákonně, když nespojil do společného řízení více správních řízení (deliktů) vedených se žalobcem.

51. Krajský soud se nejprve zabýval druhou z uvedených námitek, neboť ji shledal důvodnou. Ta pak také vedla ke zrušení rozhodnutí správních orgánů.

52. Ustanovení § 12 odst. 2, věta první zákona o přestupcích zakotvuje absorpční zásadu, podle níž přísnější trest pohlcuje mírnější. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že uvedená absorpční zásada se uplatní nejen u přestupků, ale i v řízení o správních deliktech, přestože by ji v tom kterém případě zákon výslovně nezakotvil. V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004-54, publ. pod č. 772/2006 Sb. (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dovodil, že při souběhu více správních deliktů je analogické použití zásady absorpční podle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak. Obdobně v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, čj. 2 Afs 7/2016-36, soud potvrdil, že v případech, kdy dochází ke spáchání dvou správních deliktů v souběhu, má být o nich vedeno společné řízení a uložena jedna sankce za užití zásady absorpční. K obdobným závěrům dospěl též například v rozsudku source not found. ze dne 28. 8. 2015, čj. 2 As 43/2015-51.

53. V případě správních deliktů provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu je absorpční zásada zákonem upravena výslovně. Dle ustanovení § 125g odst. 2 dopustil-li se provozovatel vozidla více správních deliktů podle § 125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení. Dle odst. 3 téhož ustanovení se za více správních deliktů provozovatele vozidla podle § 125f projednaných ve společném řízení uloží pouze jedna pokuta podle § 125f odst. 3 a pro určení výše pokuty se použije sazba pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný.

54. Krajskému soudu je i z úřední činnosti známo, že u zdejšího soudu je kromě této žaloby projednávána také žaloba, kterou podal žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, čj. KUKHK-36221/DS/2016/Er, vedená pod sp. zn. 30 A 4/2017. Z obsahu obou soudních a k nim přiložených správních spisů krajský soud zjistil, že u Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (následně i u žalovaného) probíhala proti žalobci souběžně dvě správní řízení o uložení pokuty za správní delikty dle § 125f zákona o silničním provozu, přičemž v obou řízeních byly projednávány vždy dva správní delikty, kterých se měl žalobce dopustit tím, že porušil ustanovení § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, konkrétně dodržování nejvyšší povolené rychlosti jízdy.

55. V prvním ze správních řízení zakončeném u Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem jeho rozhodnutím ze dne 12. 8. 2016 čj. ODP/71321-2016/jal, 29444-2015/jal/17 (tj. u zdejšího soudu vedeném pod sp. zn. 30 A 166/2016), byly ve společném řízení projednány správní delikty, kterých se měl žalobce dopustit dne 29. 5. 2015 v 9:05 hod. a 19. 5. 2015 v 8:57 hod. Výše je podrobně popsán průběh správního řízení, žalobci byla v tomto řízení uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

56. Ve druhém ze správních řízení zakončeném u Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem rozhodnutím vyhotoveným rovněž dne 12. 8. 2016, čj. ODP/71351-2016/jal, 27208- 2015/jal/16 (tj. u zdejšího soudu vedeném pod sp. zn. 30 A 4/2017), byly ve společném řízení projednány správní delikty, kterých se měl žalobce dopustit dne 29. 5. 2015 v 9:00 hod. a 4. 9. 2015 ve 13:17 hod. V prvním z uvedených správních deliktů bylo řízení zahájeno vydáním rozhodnutí o správním deliktu v příkazním řízení ze dne 25. 5. 2016, v druhém z uvedených správních deliktů bylo řízení zahájeno dnem 21. 6. 2016 vyrozuměním o pokračování správního řízení, téhož dne bylo vydáno usnesení o spojení uvedených dvou věcí ke společnému řízení. Žalobci byla v tomto správním řízení uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

57. Z průběhu obou správních řízení lze zrekapitulovat, že v prvním ze správních řízení došlo k odložení ve věci přestupku ze dne 29. 5. 2015 v 9:05 hod. dnem 27. 5. 2016, ve věci přestupku ze dne 19. 5. 2015 v 8:57 hod. dnem 2. 5. 2016. Ve druhém ze správních řízení došlo k odložení ve věci přestupku ze dne 29. 5. 2015 v 9:00 hod. dnem 25. 5. 2016, ve věci přestupku ze dne 19. 5. 2015 v 8:57 hod. dnem 21. 6. 2016. Ke spojení dvou věcí ke společnému projednání došlo v prvním správním řízení usnesením ze dne 20. 6. 2016, ve druhém správním řízení usnesením ze dne 21. 6. 2016. K provedení důkazů mimo ústní jednání došlo v prvním ze správních řízení dne 12. 7. 2016, ve druhém dne 13. 7. 2016, o čemž byl v obou případech sepsán protokol. Dne 4. 8. 2016 vyhotovil správní orgán v obou správních řízeních listinu nazvanou Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí – poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a za tím účelem stanovil žalobci lhůtu 5 pracovních dnů. Dne 12. 8. 2016 pak bylo v obou správních řízeních vydáno prvoinstanční rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání shora uvedených source not found. správních deliktů, a v prvním případě byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč za současné povinnosti uhradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1.000,- Kč, ve druhém případě pokuta ve výši 2.500,- Kč a rovněž povinnost uhradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1.000,- Kč.

58. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný v prvním případě rozhodnutím ze dne 11. 10. 2016, čj. KUKHK-29738/DS/2016/Kj, kterým zamítl odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 12. 8. 2016, čj. ODP/71321-2016/jal 29444-2015/jal/17, a toto rozhodnutí potvrdil. Ve druhém případě rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2016, čj. KUKHK-36221/DS/2016/Er, kterým rovněž zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 12. 8. 2016, čj. ODP/71351- 2016/jal 27208-2015/jal/16, a toto rozhodnutí potvrdil.

59. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán I. stupně, tj. Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, konal zásadní totožné úkony ve správních řízeních souběžně, některé dokonce i ve stejný den. Krajský soud neshledal žádný zákonný důvod (ani žalovaný žádný důvod neuvedl), proč Městský úřad Dvůr Králové nad Labem nespojil ke společnému řízení všechny čtyři projednávané delikty. Za situace, kdy tři přestupky (potažmo správní delikty) byly spáchány v rozpětí několika málo dnů za sebou, jeden pak v odstupu cca 3 měsíce, přičemž všechny byly projednávány souběžně, jednalo se o stejnou osobu delikventa a o obdobná deliktní jednání (po stránce skutkové či právní), se takový postup přímo nabízel. Místo toho byla spojena ke společnému řízení vždy pouze dvě z celkem čtyř deliktních jednání. Tím ovšem došlo k porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu a k porušení zásady absorpce trestu zakotvené v ustanovení § 125g odst. 3 téhož zákona. Uvedené procesní pochybení tak mělo vliv na posouzení uložení trestu, tj. pokuty a její výše, zároveň byla uložena dvakrát paušální náhrada nákladů ve výši 1.000,- Kč, tj. v každém z proběhnuvších správních řízení. Tuto vadu řízení pak žalovaný jako odvolací orgán ponechal bez povšimnutí.

60. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že správní orgány se v daném případě dopustily nezákonné kumulace, když za čtyři sbíhající se správní delikty stanovily samostatně dva tresty (tj. vždy za dva delikty) namísto trestu jednoho za všechny čtyři delikty za užití absorpční zásady, resp. z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, že by absorpční zásada byla užita ve vztahu ke všem čtyřem deliktním jednáním. Takový postup proto nemohl vyústit v jiný závěr krajského soudu, než že přezkoumávané správní řízení je stiženo vážnou vadou, v důsledku níž jsou jak rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, nezákonná.

61. Naproti tomu se krajský soud neztotožnil s námitkou, že u správních deliktů, ke kterým mělo dojít dne 29. 5. 2015 v 9:00 hod. na pozemní komunikaci č. I/37 v obci Choustníkovo Hradiště a téhož dne 29. 5. 2015 v 9:05 hod. na pozemní komunikaci č. I/37 v obci Kocbeře, šlo o jeden pokračující správní delikt.

62. Předně se žalobce mýlí ve svém závěru, že oba skutky spáchané dne 29. 5. 2016 byly spáchány týmž řidičem. V průběhu správního řízení nebylo totiž vůbec tvrzeno, natož prokázáno, že by skutky spáchané dne 29. 5. 2016 spáchal týž řidič. Nutno připomenout, že žalobce sdělil jméno řidič pouze u přestupku, ke kterému mělo dojít v 9:05, a to řidiče A. a. A.. U přestupku, ke kterému mělo dojít v 9:00 hod., žalobce žádného řidiče nesdělil. Zásadní však je jiná skutečnost, a to, že předmětem správního řízení nebyl přestupek konkrétního řidiče, ale správní delikt spáchány provozovatelem vozidla, tj. žalobcem.

63. Pokud jde o institut pokračujícího správního deliktu, normy správního práva jej samy nijak neupravují. Pro oblast správního trestání judikatura dovodila možnost analogické aplikace pravidel stanovených trestním právem. Při absenci definice pokračujícího deliktu ve správním source not found. právu je proto nutno vyjít z ustanovení § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), podle kterého se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podmínky dle citovaného ustanovení musí být splněny kumulativně, neboť každá z nich tvoří nedílnou součást závěru o pokračování protiprávního jednání více útoky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, čj. 8 As 66/2011-74). U pokračování v deliktu tedy dílčí útoky musí současně naplňovat skutkovou podstatu stejného deliktu, vykazovat souvislost časovou a v předmětu útoku, být spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a být vedeny jednotným záměrem pachatele. A právě poslední podmínka, tj. jednotný záměr pachatele, v daném případě splněna rozhodně není. Jednotlivé útoky jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem, jestliže pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky, a po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru.

64. Posuzování jednotného záměru u správních deliktů, u nichž je dána objektivní odpovědnost (jako v tomto případě u deliktu provozovatele vozidla) je specifické, neboť je vyloučeno posuzování míry zavinění a jejich odpovědnost je založena zásadně bez ohledu na zavinění. Jakoukoliv úvahu o jednotném záměru, kterým by žalobce vedl jednotlivé „dílčí útoky“ protiprávního jednání, však zcela vylučuje jeho tvrzení o existenci liberačních důvodů, kdy uváděl, jaké úsilí a konkrétní kroky vynaložil, aby zabránil porušení právní povinnosti, z čehož pak i dovozoval, proč mu odpovědnost za předmětné deliktní jednání vůbec není možné přičítat. Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku 65. Ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se „právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Odstavce 2 až 5 stejného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Dle odstavce 4 zmíněného ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou správní delikt projedná pouze, pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

66. Podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení.

67. Výzva provozovateli motorového vozidla musí obsahovat podle ustanovení § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Zákonodárce tuto výzvu do znění zákona včlenil nepochybně proto, aby dal provozovateli vozidla, jehož zavinění za daný správní delikt je koncipováno jako zavinění objektivní, možnost zaujmout source not found. k vytýkanému správnímu deliktu odpovídající postoj. Provozovatel vozidla má možnost uvážit, jakým způsobem bude na výzvu reagovat. Může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu), může sporovat správnost, úplnost a obsah výzvy (§ 125h odst. 4 téhož zákona), stejně tak může namítat své vyvinění s odkazem na § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, případně může „určenou částku“ uhradit, což má za následek odložení věci (§ 125h odst. 5 silničního zákona).

68. Krajský soud při posouzení námitky neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu vycházel zároveň z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, v němž tento soud k dané otázce uvedl: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). ¨Přednost¨ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“ 69. K účelu úpravy, která byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ 70. Dále Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku uvedl: „Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele source not found. přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. … [p]okud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 71. V přezkoumávané věci žalobce u přestupku spáchaném dne 29. 5. 2015 sice označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče A. a. A., nar. X, trvale bytem X, s adresou pro doručování (faktický pobyt) X, avšak s touto osobou se správnímu orgánu navázat kontakt nepodařilo. Jmenovaný totiž nereagoval na jeho předvolání ze dne 23. 11. 2015 k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání daného přestupku. Tato písemnost byla doručována jmenovanému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, A. a. A. si ji však v úložní době nevyzvedl a zásilka mu byla vložena do schránky (viz záznamy pošty na doručence). Následně správní orgán I. stupně zaslal předvolání k podání vysvětlení této osobě i na adresu trvalého bydliště v Qataru, odkud se zásilka vrátila nedoručená s tím, že je adresa nedostatečná.

72. U přestupku spáchaného dne 19. 5. 2015 žalobce pak k výzvě správního orgánu označil jako údajného řidiče L. Y., nar. X, X, avšak ani s touto osobou se správnímu orgánu nepodařilo navázat kontakt. Jmenovanému bylo předvolání ze dne 5. 8. 2015 k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání daného přestupku doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, L. Y. si však zásilku v úložní době nevyzvedl a ta se vrátila správnímu orgánu s tím, že je adresát v místě neznámý (viz záznamy pošty na doručence).

73. Žalobce sice správně uvedl, že podle shora citovaného ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, konkrétně jeho odstavce 4, správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45). Na prvním místě je tedy odpovědnost za přestupek, což vyplývá i z ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Jak již bylo uvedeno shora, zcela jasným primárním úmyslem právní úpravy správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním, vozidla při provozu na pozemních komunikacích.

74. Dle krajského soudu tak správní orgán učinil potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Jestliže žalobcem označená osoba, které měl v rozhodnou dobu vozidlo zapůjčit, na výzvu nereaguje, resp. se jí nedaří vůbec zkontaktovat, nelze dovozovat povinnost správního orgánu činit další kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jak totiž plyne i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud provozovatel k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt. Po provozovateli vozidla totiž lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči poskytuje. Správní orgány nejsou povinny činit rozsáhlá pátrání po údajném pachateli přestupku (srov. např. rozsudky NSS ze source not found. dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, ze dne 29. 9. 2016, čj. 7 As 129/2016-35 nebo ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 135/2016-17).

75. Další významnou skutečností pro zahájení řízení o správním deliktu v dané věci bylo, že dle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil ani v jedné z přestupkových věcí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupcích dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti osobě, jež byla označena za řidiče vozidla, nezbylo, než věc ve smyslu citovaného ustanovení odložit, což také učinil záznamem o odložení věci. Jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, nebyl vzhledem k uvedenému možný. Sám žalobce označil za řidiče v obou případech osobu, kterou nebylo možno úředně dohledat a ani jí doručovat úřední zásilky. Správní orgán se pokoušel označené řidiče dále dohledat a kontaktovat. Předvolání k podání vysvětlení zaslal A. a. A. i na jeho trvalou adresu v zahraničí, provedl šetření v místě sdělené adresy v Brně a o informace ohledně obou osob požádal Ministerstvo vnitra a Krajské ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie. Po uplynutí zmíněné 60denní lhůty pak nebyl k dalšímu kontaktování samotného žalobce prostor.

76. Neopodstatněná je pak i námitka, že pokud z podání žalobce nevyplývala kontaktní adresa L. Y., že měl být tento nedostatek řešen postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Rovněž tento institut je upraven v části druhé správního řádu, jejím oddílu 2 nazvaném „Úkony účastníků“, tedy je pro něj prostor v již zahájeném správním řízení. To nejen že nebylo vedeno (viz vpředu), ale žalobce v něm ani nemohl vystupovat jako jeho účastník, k jehož návrhu by mělo být vedeno.

77. Dále si je třeba uvědomit, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případu. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Vytýkal-li proto žalobce správnímu orgánu porušení těchto zákonných ustanovení v době, kdy žádné přestupkové řízení vedeno nebylo, mýlil se. Ostatně těžko si lze představit, co by v době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo vedeno, měl takový opatrovník za úkol. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě.

78. Správní orgán považoval uvedení osob řidiče vozidla v době spáchání přestupků za obstrukční postup ze strany žalobce, a to i na základě šetření, které k této osobě provedl a podrobně popsal (odpověď Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie a šetření ohledně místa pobytu A. a. A. v Brně). Dále pak poukázal na další případy, v nichž společnost FLEET Control, s. r. o., jako zástupce provozovatelů vozidel v obdobných případech sděluje opakovaně stejnou osobu jako řidiče dopouštějícího se přestupků. Pokud tedy správní orgány konstatovaly, že ze strany zmocněnce žalobce jde o opakovanou taktiku uplatňovanou i v dalších spisových materiálech správních deliktů různých provozovatelů vozidel vedených na ODP Dvůr Králové nad Labem, šlo o dokreslení celkové situace. Skutečnost, že A. a. A. i L. Y. source not found. jsou osoby nekontaktní, byla totiž v předmětném správním řízení spolehlivě prokázána jinými důkazy (viz shora). Jednalo se tedy o skutkově odlišnou situaci, než v žalobcem odkazovaném rozsudku NSS ze dne 5. 5. 2010, čj. 7 As 31/2010-94, jehož závěry tak nejsou na daný případ přiléhavé. Dodatek správního orgánu, že má povědomost získanou na základě své úřední činnosti a že k obdobným závěrům dospěl i v řadě jiných správních řízení, která vedl, tak měl povahu doplňující, pro shora uvedené závěry nebyl zásadní. Nemohl se proto jakkoliv negativně dotknout práv žalobce a nemohl tedy ani být důvodem překvapivosti vydaného rozhodnutí.

79. Ze shora uvedeného je pak v souhrnu možné dovodit účelovost vznesené námitky a pokud jde o „podání vysvětlení“ A. a. A., v němž se přiznal ke spáchání přestupku ze dne 29. 5. 2015 a v němž uvedl, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou na 50 km/h a že místo 50 km/h jel rychlostí 60 km/h, krajský soud stejně jako správní orgány považuje toto příznání za nevěrohodné a vycházející ze zástupcem žalobce opakovaně uplatňované procesní strategie. Navíc svědčí i o rozporuplnosti samotných tvrzení žalobce, resp. jeho zástupce, když na jednu stranu poukazuje na uvedené přiznání k překročení rychlosti jízdy v daném místě stanovené na 50 km/h, ale na druhou stranu v další části žaloby rozporuje měřený úsek a vznáší pochybnosti dopravním značení.

80. Krajský soud uzavírá, že z pohledu splnění základní podmínky pro zahájení řízení s provozovatelem vozidla ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, tj. že řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla bylo zahájeno poté, co byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, považuje postup správních orgánů vzhledem k uvedeným skutečnostem v obou případech za zcela dostatečný. Liberace 81. Obsahem této žalobní námitky bylo tvrzení žalobce, že v posuzované věci byl naplněn liberační důvod předvídaný ustanovením § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu, dle kterého „právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“. Z hlediska jeho systematického zařazení je zřejmé, že zakotvuje možnost zproštění se odpovědnosti za správní delikt právnické osoby (příp. podnikající fyzické osoby) dle předcházejícího ustanovení § 125d zákona o silničním provozu.

82. Pokud se však jedná o správní delikty provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu (tak jako v přezkoumávané věci), může se provozovatel vozidla (ať už osoba fyzická či právnická) odpovědnosti za správní delikt zprostit toliko v případech vymezených v odstavci 5 tohoto ustanovení, tj. pokud prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru vozidel. Ani jeden z uvedených liberačních důvodů ovšem žalobcem tvrzen nebyl.

83. Tvrzení žalobce, že své vozidlo pronajmul zmocněnci, aby ten dané vozidlo dále dával do podnájmu třetím osobám, přičemž v nájemní smlouvě se zmocněnec zavázal zajistit, aby podnájemci vozidla neporušovali povinnosti ze zákona o silničním provozu, jsou tedy zcela irelevantní.

84. Žalobce dále v rámci této žalobní námitky (poněkud nesystémově) vytkl správnímu orgánu, že pokud rozhodoval na základě informace vyplývající z jeho úřední činnosti, tedy že zmocněnec žalobce označuje A. a. A. a L. Y. jako řidiče i v jiných řízeních o správních deliktech, jednalo se o podklad rozhodnutí, se kterým měl být žalobce seznámen a měl mít možnost vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. K tomu se krajský soud vyjádřil v rámci námitky týkající se source not found. kroků, které podnikl správní orgán I. stupně, aby kontaktoval žalobcem označené řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

85. Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce 86. V této námitce žalobce brojil proti tomu, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu i na některé rozsudky krajských soudů.

87. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. března 2016, čj. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 88. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (...). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.

89. Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.

90. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, čj. 3 As 128/2013- 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, čj. 8 As 109/2014-70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby source not found. svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.

91. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011-51, nebo ze dne 21. 8. 2014, čj. 10 As 16/2014-25 nebo ze dne 22. 10. 2008, čj. 6 As 51/2007-228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, čj. 1 As 125/2011-163, a ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011-51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.“ 92. Z uvedeného tedy vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy a to i soudem zdejším, jak na to upozorňoval žalobce.

93. V posuzované věci správní delikt spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti, a to v obci Choustníkovo Hradiště a Kocbeře, zjištěné automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Ten se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům.

94. Pokud pak žalobce dále tvrdil, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“, dlužno konstatovat, že žalobci či jeho zmocněnci nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Tvrdí-li nyní proto, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce, krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje. source not found.

95. Dle § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci řízení o provádění dokazování včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Této své povinnosti správní orgán I. stupně dostál, o čemž svědčí obsah jeho přípisu ze dne 20. 6. 2016. Žalobce se mýlí, pokud vytýká správnímu orgánu, že toto oznámení mělo obsahovat výslovné poučení o tom, že se provádění dokazování mimo ústní jednání může žalobce zúčastnit. Takovou povinnost správní řád neukládá. V uvedeném oznámení správní orgán I. stupně mimo jiné přesně popsal v jakou hodinu a v jaké místnosti budou důkazy prováděny. Dle krajského soudu muselo být z takového oznámení účastníkovi řízení zřejmé, že je mu tato skutečnost, spolu s uvedenými detailními informacemi, sdělována právě proto, aby se dokazování mohl zúčastnit. V případě jakýchkoliv pochybností žalobci nic nebránilo v tom, aby správní orgán kontaktoval a tuto skutečnost si vyjasnil. Navíc za situace, kdy byl zastupován zmocněncem, který v obdobných věcech vystupuje systematicky a vytrvale, tedy zmocněncem s praktickými zkušenostmi ze správních řízení o správních deliktech na úseku dopravy.

96. Za shora popsaných okolností tedy nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobce nezbytné nařizovat ústní jednání, neboť ten se mohl opakovaně k jeho předmětu vyjadřovat a uplatňovat příslušnou argumentaci v průběhu celého správního řízení. Žalobce však zůstal ve správním řízení pasivní a nereagoval ani na výslovné oznámení o možnosti zúčastnit se seznámení s podklady pro rozhodnutí. To jen podtrhuje účelovost dané žalobní námitky. Protiústavnost 97. K námitce žalobce, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy sděluje soud následující.

98. Krajskému soudu je známo, že návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který stanoví, že „provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem,“ pro rozpor citovaného ustanovení s ústavním pořádkem podal Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Krajský soud v Ostravě (věc je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16). Nutno současně zmínit, že Ústavním soudem bylo již posuzováno i ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, které na § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu „... nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“). Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel.

99. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem se již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016-40 (nebo ze dne 23. 3. 2016, čj. 6 As 128/2015-32), v němž dospěl k závěru, že ustanovení § 10 odst. 3, resp. § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování (v podrobnostech krajský soud odkazuje na zmíněný rozsudek). source not found.

100. Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům má krajský soud zato, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu v testu ústavnosti obstojí, proto nespatřuje důvod ani pro přerušení řízení a vyčkání výsledku řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Nesdělení oprávněné úřední osoby 101. Krajský soud považuje za nedůvodnou i námitku, kterou žalobce brojí proti tomu, že mu v odvolacím řízení nebylo před vydáním rozhodnutí sděleno jméno oprávněné úřední osoby, která bude v jeho věci rozhodovat. Žalobou popsaný a obsahu správního spisu odpovídající skutkový stav k této otázce sice není žádoucí, nicméně jej bez dalšího nelze považovat za rozhodující pro osud rozhodnutí ve věci. Stejný názor je obsažen např. v komentáři ke správnímu řádu (autor JUDr. Josef Vedral, Ph.D., Správní řád komentář, vyd. BOVA POLYGON, Praha 2006, str. 143), v němž se k ustanovení § 15 odst. 4 správního řádu mimo jiné uvádí: „Samotné porušení tohoto ustanovení, tedy skutečnost, že správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, kdo je v dané věci oprávněnou osobou, jakkoliv jde o procesní pochybení správního orgánu, nicméně nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, protože podle § 89 odst. 2 se k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, nepřihlíží, což by byl i tento případ, což samozřejmě není návodem k tomu, aby správní orgány toto ustanovení nedodržovaly.“ 102. Obdobně judikoval i Ústavní soud, když v usnesení ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, uvedl: „… samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech.“ 103. V přezkoumávané věci to znamená, že žalobcem namítaná vada řízení by mohla vést ke zrušení rozhodnutí žalovaného jen tehdy, pokud by mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, tedy pokud by v jejím důsledku byl žalobce zkrácen na svých subjektivních právech, k jejichž ochraně správní soudnictví primárně slouží. V konkrétní rovině to znamená, že o odvolání žalobce by musela rozhodovat vůči němu skutečně podjatá osoba. Taková okolnost ale prokázána nebyla, neboť námitky vůči oprávněné úřední osobě uváděné žalobcem v daném případě nelze považovat za opodstatněné. Žalobce totiž spojoval námitku podjatosti vůči úřední osobě, která vyřizovala jeho odvolání s tím, že zvolila uvedený postup záměrně, s cílem zbavit jej možnosti vznést námitku podjatosti. A to (jak uvedl) „zřejmě proto, že má k jeho zmocněnci negativní citový vztah, neboť vystupuje ve větším počtu správních řízení jako zmocněnec, a to se značnou úspěšností“.

104. K tomu je třeba předně uvést, že byť žalobce uplatňuje námitku podjatosti, nespojuje ji se žádnou rozumnou konkrétní skutečností. Pouze tvrdí, že by mohla být podjatost spojena „zřejmě“ s tím, že se daná úřední osoba setkává s jeho zmocněncem v řadě dalších správních řízení, v nichž má značnou úspěšnost. Z takového obecného tvrzení však nelze dovodit, že žalobcem jmenovaná úřední osoba má poměr k jeho zmocněnci. Rovněž z ničeho nevyplývá, že by tato úřední osoba měla jakýkoliv zájem na výsledku řízení, resp. že by měla zájem na zamlčení či ztrátě jakékoliv podání žalobce, a riskovala v důsledku toho případný postih. Na tom, že žalobcem zmíněná úřední osoba vyřizuje opakovaně správní delikty, není nic source not found. podivného ani neobvyklého, je-li její náplní práce v jednom z oddělení žalovaného vyřizování dopravních přestupků a správních deliktů s nimi spojených. Navíc je třeba poznamenat, že podjatost nelze spojovat s vlastním výsledkem řízení, s uspokojením či neuspokojením účastníka řízení v něm. Dále platí, že samu okolnost, že rozhodující orgán nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11).

105. Dlužno rovněž poznamenat, že stejnou námitku podjatosti vznáší zástupce žalobce opakovaně nejen proti úřední osobě jednající v této konkrétní věci, ale i proti dalším úředním osobám žalovaného vyřizující danou agendu (např. ve věcech spisových značek zdejšího krajského soudu 30 A 124/2016, 30 A 127/2016, 30 A 134/2016, 30 A 138/2016, 30 A 141/2016, 30 A 148/2016 atd.).

106. Podjatost úředních osob při výkonu veřejné moci upravuje § 14 správního řádu. Dle jeho odstavce 1 je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Žádná taková skutečnost nebyla krajským soudem zjištěna, když tvrzení žalobce zůstalo v této souvislosti jen v rovině čisté spekulace, nepodložené žádnou relevantní skutečností.

107. Vzhledem k již vpředu uvedenému závěru o podstatné vadě řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí obou správních orgánů, pozbyly pak další žalobní námitky v tuto chvíli na významu nebo by jejich hodnocení bylo předčasné, neboť se správní řízení dostane znovu do fáze řízení před orgánem I. stupně, proto se jimi krajský soud dále již nezabýval. Navíc by některé z nich bylo nutné projednat při veřejném jednání, které však za nastalé situace krajský soud z důvodu procesní ekonomie nenařizoval.

108. S ohledem na shora uvedené musel krajský soud napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Současně zrušil i prvostupňové rozhodnutí, které mu předcházelo, neboť trpí stejnými vadami (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

109. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši celkem 3.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ten učinil ve věci dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu) po 3.100,- Kč, k tomu má nárok na úhradu 3 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. d/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci žalobce jako plátci DPH byla odměna povýšena o hodnotu této daně (§ 14a advokátního tarifu).

110. Krajský soud uložil vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení