30 A 17/2022 – 104

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Ivony Šubrtové a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., v právní věci žalobce: IMMO INTERIMEX s.r.o. se sídlem Mírové náměstí 490/12, 466 01 Jablonec nad Nisou zastoupen JUDr. Mojmírem Ježkem, advokátem se sídlem Betlémské nám. 351/6, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec za účasti: 1) Ing. V. O. 2) Mgr. H. O. oba zastoupeni Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem Milady Horákové 2047/23, Brno 3) J. P. 4) M. K. 5) Mgr. J. S. 6) Ing. F. S. 7) P. S. 8) S. L. 9) A. V. 10) M. H. 11) A. V. osoby 3)–11) zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou 12) Statutární město Jablonec nad Nisou se sídlem Márové náměstí 3100/19, 466 01 Jablonec nad Nisou v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2021, č. j. OSH 486//2021 KULK 45711/2021/280.9/Pc, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2021, č. j. OSH 486//2021 KULK 45711/2021/280.9/Pc, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč, a to do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „silniční správní úřad“) ze dne 1. 2. 2021, č. j. OD/21/3453/vOD, kterým bylo v rámci řízení o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), určeno, že na pozemcích p. č. XA a XB v katastrálním území i obci X (dále jen „předmětné pozemky“) se od roku 1982 nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

2. Silniční správní úřad došel k závěru, že na předmětných pozemcích byla prokázána existence účelové komunikace, protože byly kumulativně splněny všechny znaky, které současná praxe pro její osvědčení požaduje.

II. Žalobní argumentace

3. Žalobce nejprve uvedl, že je vlastníkem předmětných pozemků. Tyto pozemky jsou součástí vnitřní zástavby historického centra města X. Historicky na nich bývala budova a přístup do vnitrobloku pro tuto budovu. Budova byla předchozím vlastníkem (cca v roce 1981) odstraněna a na jejím místě vznikl přístup na dvůr. Tento přístup začali následně využívat i uživatelé sousedních dvorů a někteří z nich dokonce platili za jeho užívání nájemné. Žalobce předmětné pozemky nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 6. 5. 2015. V této kupní smlouvě ani ve smlouvě mezi předchozími vlastníky ze dne 3. 11. 2006 nebylo uvedeno, že by dotčené pozemky byly veřejnou komunikací. Vlastníci sousedních pozemků Ing. V. O. a Mgr. H. O. podali dne 23. 5. 2016 návrh na určení, že dotčené pozemky jsou veřejnou komunikací, byť je užívali 8 let na základě nájemní smlouvy. Tomuto návrhu nebylo ze strany Magistrátu města Jablonec nad Nisou opakovaně vyhověno. Žalovaný předal věc Městskému úřadu v Turnově, který dospěl k závěru, že se na dotyčných pozemcích nachází již od roku 1982 veřejná komunikace.

4. Žalobce se domnívá, že žalovaný nesprávně posoudil charakter dotčených pozemků jako veřejnou komunikaci a tím jej zkrátil na jeho právech. Zejména sporoval, že by kdykoliv v minulosti vlastník předmětných pozemků udělil výslovný nebo konkludentní souhlas s jejich obecným užíváním. Dle žalobce bylo prokázáno, že vlastníci dotčených pozemků od demolice původní stavby v roce 1980 opakovaně a konstantně sdělovali nesouhlas s jejich obecným užíváním a činili odpovídající kroky s jeho vymáháním, a to umístěním odpovídajících dopravních značek, oznamováním policii a sdělováním veřejnosti prostřednictvím zaměstnanců České pojišťovny. Skutečnost, že souhlas s obecným užíváním předmětných pozemků nebyl udělen, dle žalobce prokazuje i jednání manželů O., kteří od 15. 8. 2008 pozemky užívali na základě nájemní smlouvy.

5. Žalobce dále uvedl, že předmětné pozemky hodlá využít pro budoucí zástavbu. Proto dle něj není možné, aby pozemky sloužily jako funkční celek ke spojení jednotlivých sousedních nemovitostí a pro jejich dopravní obslužnost.

6. Nesouhlasil ani se závěrem správních orgánů, že na předmětných pozemcích se nachází komunikace, která představuje nezbytnou komunikační spojnici pro vlastníky sousedních nemovitostí. Jedná se pouze o soukromý zájem několika vlastníků sousedních nemovitostí za účelem komfortnějšího a výnosnějšího podnikatelského užívání jejich nemovitostí bezplatně na úkor žalobce. Má za to, že z podání žadatelů a ostatních subjektů na straně žadatelů je zřejmé, že jejich cílem je zajistit faktické vyvlastnění dotčených pozemků bez jakékoliv finanční náhrady žalobci (poukázal např. na vyjádření pana A. V. „… nehodlám platit nějaké nájemné“) a zajistit si tak finanční prospěch, aby mohli využívat tyto pozemky k přístupu ke svým soukromým nemovitostem. K tomu zneužívají dotčené správní orgány a poskytují jim úmyslně zavádějící a nepravdivé informace. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, ze kterého plyne, že existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Vzhledem k tomu, že se předmětné pozemky nacházejí ve vnitrobloku, který je obklopen pouze pozemky soukromých vlastníků, širokou veřejností nebudou dotčené pozemky do budoucna ani využívány, není zde dána ani nutná a nenahraditelná veřejná komunikační potřeba pro jejich využití.

7. Uvedené žalobní body žalobce podpořil námitkami, že správní orgán prvního stupně nezohlednil jednotlivé důkazy a v řízení o odvolání se s nimi nevypořádal ani žalovaný, který je odmítl jako nedůvodné bez bližšího odůvodnění. V tom spatřuje libovůli správních orgánů. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009–48 (všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ze kterého plyne, že „správní orgán sice není povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene.“ Skutečnost, že dotčené pozemky nejsou veřejnou komunikací, vyplývá dle žalobce z následujících důkazů, které nebyly správními orgány provedeny nebo byly posouzeny v rozporu s jejich obsahem: a) dopis obyvatel objektu č. p. X na X ze dne 19. 5. 1980 ke stavebnímu záměru původního vlastníka; b) plánek ze dne 7. 10. 1981 potvrzený stavebním úřadem v Jablonci nad Nisou pod č. 227/80, prokazující záměr původního vlastníka nepřenechat dotčené pozemky k veřejnému užívání; c) dokumentace k historické zástavbě domů nacházejících se mimo jiné na dotčených pozemcích, územní plán města Jablonec nad Nisou (zástavba historického jádra města pouze s domy s vnitrobloky bez veřejných komunikací); d) projektová dokumentace České pojišťovny a.s. z července 2000 uvádějící dopravní opatření v souvislosti s demolicí objektů; e) rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 7. 2010, č. j. 12 C 177/2005–258, kterým byla zamítnuta žaloba vůči právnímu předchůdci žalobce ohledně zřízení věcného břemene přístupu přes dotčené pozemky; f) kupní smlouva mezi Českou pojišťovnou a.s. a společností Radniční 133 s.r.o. ze dne 3. 11. 2006; g) písemné svědecké prohlášení J. Ch. ze dne 11. 6. 2018; h) písemné svědecké prohlášení B. C. ze dne 11. 6. 2018; i) písemné svědecké prohlášení J. J. ze dne 8. 6. 2018; j) svědecká výpověď J. V. ze dne 6. 1. 2021 u Městského úřadu Turnov; k) písemné svědecké prohlášení T. V. ze dne 7. 6. 2018 a jeho svědecká výpověď ze dne 6. 1. 2021 u Městského úřadu Turnov; l) svědecké prohlášení F. S. ze dne 7. 6. 2018; m) nájemní smlouva mezi Ing. V. O., Mgr. H. O., Mgr. J. Z. a Mgr. D. Z..

8. Jedinými novými důkazy, které správní orgán prvního stupně provedl poté, co byl žalovaným zavázán k objasnění skutkových okolností případu, byly výslechy tří svědků. Svědci byli vyslechnuti dne 6. 1. 2021 a z žádného výslechu nevyplynulo, že by předmětné pozemky byly v minulosti užívány tak, že by tím naplnily znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Výslechy neprokázaly obecné užívání předmětných pozemků, ani že by v minulosti bylo jejich funkcí plnit naléhavou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebu pro majitele sousedních nemovitostí. Jediné, co by bylo možné dovodit, je skutečnost, že manželé O. jako žadatelé (nikoliv veřejnost) mohli přístup užívat na základě tolerance vlastníků pozemků toliko jako výprosu, nikdy v jejich prospěch nebylo zřízeno věcné břemeno či jiný dlouhodobý závazek k užívání. Přesto správní orgán prvního stupně splnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace u obou předmětných pozemků dovodil, i když to z výpovědí svědků nevyplývá.

9. Žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný sdělil, že v předmětném správním řízení bylo dostatečně prokázáno, že na předmětných pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. V hodnocení jednotlivých znaků odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl žalobu zamítnout.

IV. Vyjádření osob zúčastněných 1) až 11)

11. K podané žalobě se vyjádřili Ing. V. O. a Mgr. H. O. [osoby zúčastněné 1) a 2)]. Upozornili, že žalobce vylíčil skutkový stav velmi subjektivně. Jsou přesvědčeni, že žaloba je nedůvodná, neboť veřejně přístupná účelová komunikace byla na dotčených pozemcích určena po zjištění všech jejích jednotlivých znaků, jak vyplývají ze zákona a z judikatury. Komunikace je zřetelná v terénu a je užívána vozidly a chodci. Leží na pozemcích, které jsou přímo napojeny na ulici X, a vedou z nich tři brány. Komunikace plní účel pro spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi pro potřeby jejich vlastníků, je využívána i pro zajíždění do dvorů. Vlastník souhlasí s obecným užíváním komunikace neomezeným okruhem osob a komunikace plní nutnou komunikační potřebu. K žalobcem tvrzenému neprovedení navržených důkazů ve správním řízení zúčastněné osoby poukázaly na to, že správní orgán prvního stupně konstatoval, že výslech svědků mu poskytl dostatečný obraz o předmětu rozhodování. Důkazní návrhy tak opomenuty nebyly.

12. Dále se k žalobě vyjádřili J. P., M. K., Mgr. J. S., Ing. F. S., P. S., M. H., S. L., A. V. a I. V.[osoby zúčastněné 3) – 11)]. Zopakovali argumentaci manželů O. a dodali, že dvůr domu na ulici X má sice vlastní průjezd, ten však svou funkci již 40 let neplní. Dnešní těžší vozidla by při průjezdu narušila statiku domu a nevhodnost vyjíždění z průjezdu potvrdila i policie ČR. Rovněž navrhli zamítnutí žaloby.

V. Další vyjádření žalobce

13. Na vyjádření zúčastněných osob 1) a 2) žalobce reagoval tak, že zásobování budovy ležící na ulici X je a bylo zajišťováno průjezdem z této ulice. Komunikace přes předmětné pozemky žalobce tedy neplní žádnou nutnou komunikační potřebu pro budovu ve vlastnictví zúčastněných osob, jak se snaží tvrdit.

14. Rovněž vyjádření zúčastněných osob 3) – 11) ohledně nemožnosti využívat vlastní průjezd domem z ulice X je dle něj účelové, neboť vlastníci jiných domů na stejné ulici do svých domů zajíždějí. Proto odmítl existenci nutné komunikační potřeby přístupu na dvůr přes předmětné pozemky.

VI. Další vyjádření osob zúčastněných 3) až 11)

15. Na vyjádření žalobce dále reagovaly zúčastněné osoby 3) – 11). Upozornily, že jejich dům na ulici X a vedlejší dům č. p. X na stejné ulici jsou odlišné stavby. Dům č. p. X je starý jen pouze cca 20 let a průjezd je zde realizován po zpevněné komunikaci. Naproti tomu průjezd jejich historickým domem je nevhodný, neboť se pod ním nachází sklepy. Kromě toho průjezd jejich domem je dle policie ČR nevhodný z důvodu nedostatečných rozhledových možností pro bezpečné najetí a vyjetí vozidel.

VII. Další vyjádření žalobce

16. K vyjádření zúčastněných osob 3) – 11) žalobce uvedl, že zásobování jejich budovy na ulici X bylo zajišťováno průjezdem z této ulice. Komunikace přes předmětné pozemky žalobce tedy neplní žádnou nutnou komunikační potřebu pro budovu ve vlastnictví zúčastněných osob, jak se snaží tvrdit. Žalobce se nikdy nebránil dohodě o užívání svých pozemků a nabízel majitelům sousedících nemovitostí uzavření nájemní smlouvy za přijatelných podmínek.

VIII. Skutkové a právní závěry krajského soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”). Učinil tak bez nařízení jednání, neboť pro to byly splněny podmínky (§ 51 odst. 1 s. ř. s.), a věc posoudil následovně. a. Skutkový stav věci 18. Dne 23. 5. 2016 podali Ing. V. O. a Mgr. H. O. k Magistrátu města Jablonec nad Nisou žádost o deklaraci existence veřejně přístupné účelové komunikace nacházející se na předmětných pozemcích. Žádost navrhovatelé odůvodnili tak, že jsou vlastníky pozemku p. č. st. XC, na kterém stojí dům č. p. XD, přičemž tento dům historicky byl a je přístupný z ulice X po předmětných pozemcích. Manželé O. v žádosti uvedli, že po změně majitele předmětných pozemků přestal jejich vlastník uznávat veřejnost komunikace a požadoval po navrhovatelích úhradu nájemného, na což navrhovatelé přistoupili (cca v roce 2008). Podle jejich názoru nemají tato ujednání vliv na veřejnoprávní povahu předmětných pozemků.

19. Nutné je uvést, že na pozemku p. č. XB (dříve XE) stál v minulosti obytný dům č. p. X, který byl v roce 1980 spolu s pozemky XF, XG a XA převeden tehdejším Okresním bytovým podnikem v Jablonci nad Nisou na Českou státní pojišťovnu. V roce 1981 Česká státní pojišťovna obytný dům zdemolovala a na předmětných pozemcích vybudovala zpevněnou plochu, která začala sloužit pro příjezd k nově vybudovanému areálu prohlídek vozidel. Zpevněná plocha je přímo napojena na ulici X. Na vjezdu byla po jejím vzniku umístěna dopravní značka „Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulí omezující platnost této značky na vozidla mimo dopravní obsluhu a k technickým prohlídkám České státní pojišťovny.

20. V roce 2000 došlo k demolici areálu technických prohlídek vozidel a na části pozemku p. č. XA vznikly parkovací plochy pro potřeby vlastníka tohoto pozemku. V roce 2004 došlo ke změně dopravního značení u vjezdu na předmětné pozemky z ulice X. Byla zde umístěna zákazová dopravní značka omezující stání vozidel a vjezd všech vozidel s dodatkovou tabulí s výjimkou dopravní obsluhy a vozidel s povolením České pojišťovny. V listopadu 2006 Česká pojišťovna prodala předmětné pozemky společnosti Radniční 133 spol. s r.o., která v roce 2008 s manžely O. a dalšími osobami uzavřela nájemní smlouvu na užívání předmětných pozemků jako přístupové cesty k jejich pozemkům. V květnu 2015 byly předmětné pozemky prodány žalobci, který manželům O. nájemní smlouvu na užívání předmětných pozemků vypověděl.

21. Dne 14. 7. 2016 Magistrát města Jablonec nad Nisou oznámil zahájení řízení dle § 142 správního řádu o žádosti manželů O. a nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením. To bylo provedeno dne 18. 8. 2016.

22. Dne 24. 1. 2017 Magistrát města Jablonec nad Nisou rozhodl, že plocha, která se nachází na předmětných pozemcích, není veřejnou účelovou komunikací. Toto rozhodnutí bylo dne 7. 2. 2018 rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje zrušeno a věc byla vrácena Městskému úřadu Jablonec nad Nisou k novému projednání.

23. Dne 12. 2. 2019 Magistrát města Jablonec nad Nisou opět rozhodl, že plocha, která se nachází na předmětných pozemcích, není veřejnou účelovou komunikací. Rovněž toto rozhodnutí bylo dne 12. 6. 2019 rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje zrušeno a věc byla opětovně vrácena Městskému úřadu Jablonec nad Nisou k novému projednání.

24. Usnesením ze dne 21. 1. 2020 učinil Krajský úřad Libereckého kraje opatření proti nečinnosti Magistrátu města Jablonec nad Nisou a pověřil vedením dalšího řízení a vydání rozhodnutí Magistrát města Liberce. I tento správní orgán byl nečinný, proto Krajský úřad Libereckého kraje dne 13. 11. 2020 učinil další opatření proti nečinnosti, kterým pověřil Městský úřad Turnov k vedení dalšího řízení a vydání rozhodnutí ve věci.

25. Městský úřad Turnov provedl dne 6. 1. 2021 důkaz ohledáním a výslechy svědků a následně vydal dne 1. 2. 2021 rozhodnutí, kterým deklaroval, že na části předmětných pozemků se od roku 1982 nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Toto rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím žalovaného potvrzeno. b. Právní posouzení 26. V posuzované věci je spornou otázkou, zda se na předmětných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, či nikoliv. Krajský soud poznamenává, že pokud jsou zmiňovány některé další pozemky, jde vždy o pozemky v obci X a katastrálním území X.

27. Pro posouzení žalobních námitek považuje soud za potřebné shrnout právní úpravu účelových komunikací obsaženou v zákoně o pozemních komunikacích.

28. Institut obecného užívání účelové komunikace je zakotven v § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a představuje právo každého užívat účelovou komunikaci k obvyklým účelům obvyklým způsobem.

29. Právní režim pozemních komunikací upravuje zákon o pozemních komunikacích, který je vymezuje jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pozemní komunikace jsou dle odst. 2 téhož ustanovení členěny do čtyř kategorií, a to na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví osob veřejného práva, mohou být účelové komunikace ve vlastnictví soukromých subjektů. Vlastník účelové komunikace je její veřejnou přístupností, a tedy obecným užíváním, které spadá pod pojem veřejného užívání, na svém vlastnickém právu k ní omezen.

30. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[ú]čelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.“ 31. Podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích „[ú]čelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.“ 32. Veřejně přístupná účelová komunikace je druhem pozemní komunikace, k jejímuž vzniku (na rozdíl od ostatních kategorií dle § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích) postačuje naplnění jejích definičních znaků, vzniká tedy přímo ze zákona a nevyžaduje se vydání správního rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009–66, publ. ve Sb. NSS č. 2012/2010, či ze dne 19. 8. 2013, č. j. 4 As 89/2013–21).

33. Rozhodnutí silničního správního úřadu, resp. jeho posouzení, zda určitá komunikace má charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích či nikoliv, nemá konstitutivní účinky. Silniční správní úřad toliko deklaruje, zda posuzovaná komunikace naplnila všechny ze stanovených znaků a je tak veřejně přístupnou účelovou komunikací, či nikoliv.

34. Z citované právní úpravy tak vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude–li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona. Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku, na rozdíl od ostatních kategorií uvedených v § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, postačuje naplnění jejích definičních znaků. Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace jsou: 1) jedná se o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 2) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 3) vlastník pozemku, na kterém je cesta, alespoň konkludentně souhlasil s obecným užíváním pozemku; 4) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí.

35. Všechny uvedené definiční znaky musí být splněny současně. V případě, že schází byť i jediný, nejedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 As XG017–48).

36. V posuzovaném případě správní orgány dospěly k závěru, že jsou splněny všechny čtyři podmínky nutné pro existenci předmětné veřejně přístupné účelové komunikace.

37. Podle § 3 správního řádu je správní orgán povinen postupovat tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu.

38. V souzené věci není sporu o naplnění prvního znaku účelové komunikace, tedy že se jedná o stálou a v terénu patrnou cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

39. Druhý znak uvedený v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (zákonný účel komunikace), tedy zda pozemní komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, je v daném případě rovněž splněn. Jak uvedl žalovaný, předmětné pozemky tvoří spojnici mezi budovou č. p. XH na pozemku p. č. st. XC, pro budovu č. p. XCH na pozemku p. č. st. XG a pro budovu bez č. p. na pozemku p. č. st. XI a slouží ke spojení těchto nemovitostí s ostatními komunikacemi, zejména k napojení na pozemní komunikace na pozemku p. č. X v ulici X v X. Ze stejných důvodů slouží ke spojení těchto jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, a proto je plnění účelu podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích dáno.

40. Žalobce namítal, že nikdy v minulosti nebyl ze strany vlastníka předmětných pozemků udělen souhlas s jejich obecným užíváním.

41. K podmínce souhlasu vlastníka dotčeného pozemku pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace krajský soud připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, mimo jiné konstatoval: „Ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje–li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady.“ (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nalus.cz).

42. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu tak vyplývá nutná podmínka pro to, aby se mohlo jednat o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a to souhlas vlastníka pozemku s užíváním komunikace. Jak dále plyne z dosavadní soudní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 – 64), zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že veřejně přístupná účelová komunikace může vzniknout proti vůli vlastníka dotčeného pozemku pouze za poskytnutí kompenzace (náhrady). Jestliže však vlastník s jejím zřízením souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005).

43. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66: „Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání.“ Souhlas se vznikem účelové komunikace tedy může vlastník udělit buď výslovným prohlášením (věnováním), nebo i konkludentně. Pokud tedy vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán. A naopak souhlas dán není, pokud vlastník aktivně s obecným užíváním komunikace vyjadřuje svůj nesouhlas.

44. Správní orgán prvního stupně na základě výpovědi svědka B. C. a listinného důkazu „Situace stavby Modernizace prohlídky motorových vozidel“ z roku 1981, který zachycuje jak prostor příjezdu přes předmětné pozemky, tak i přístup na sousední dvory, dovodil, že minimálně k datu roku 1982 tehdejší vlastník předmětných pozemků (Česká státní pojišťovna) udělil konkludentní souhlas s užíváním těchto pozemků pro příjezd vozidel k technickým prohlídkám a pro příjezd předem nevymezeného okruhu osob přijíždějících do soukromých dvorů, přičemž tento okruh neměl zcela pod kontrolou. Správní orgán prvního stupně vyslovil názor, že pokud by tehdejší vlastník s obecným užíváním komunikace veřejností nesouhlasil, tak by přistoupil např. k instalaci brány či jinak omezil veřejný přístup. Z tohoto jednání dovodil, že v daném případě byl dán minimálně konkludentní souhlas s užíváním dotčených pozemků jako účelové komunikace. Dále odůvodnil, že následně i nástupce předchozího vlastníka (České státní pojišťovny) v roce 2004 považoval sporné pozemky za účelovou veřejně přístupnou komunikaci, neboť takto jednal s dopravním inspektorátem policie ČR o umístění dopravního značení. Dovodil tak, že znak souhlasu vlastníka s obecným užíváním veřejností je v tomto případě dán. Na tomto názoru setrval i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Takový závěr dle krajského soudu nemůže obstát.

45. Soud zjistil, že správní orgán prvního stupně dle závazného právního názoru žalovaného v rámci řízení vyslechl tři svědky, a to B. C., J. V. a T. V.. Svědek V. mj. uvedl, že Česká státní pojišťovna různými formami vyjadřovala nesouhlas s užíváním předmětných pozemků veřejností. Ze svědecké výpovědi J. V. mj. vyplynulo, že ten předmětné pozemky využíval v letech 2000 až 2005 v rámci podnikání pro zásobování domu č. p. XD. Tyto dvě výpovědi správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela pominul a nijak se s nimi nevypořádal. Sice v intencích pokynu žalovaného obsaženého ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 12. 6. 2019 opatřil důkazy, ty ale nijak nezohlednil ve vztahu k jeho rozhodnutí ve věci (zda a co nového a relevantního do věci vnesly).

46. Naopak výpověď svědka B. C. v rozsahu dvou vět správní orgán prvního stupně považoval za jeden z klíčových důkazů, avšak bez zasazení do kontextu celé výpovědi. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že o výslechu svědka C. byl sepsán téměř čtyřstránkový protokol. Správní orgán prvního stupně přesto učinil svůj závěr na jediné citaci jeho odpovědi „Vím, že se stávalo, že tam zajížděli lidé bez pověření. Vícekrát v průběhu let se stalo, že se volala policie, že tam neoprávněně parkují vozidla veřejnosti.“ Krajský soud však považuje za nutné zmínit, že z uvedeného svědeckého výslechu dle sepsaného protokolu vyplynuly i jiné skutečnosti. Svědek C.mj. uvedl, že od roku 1970 do roku 1992 pracoval v České státní pojišťovně (vlastník předmětných pozemků na začátku 80. let 20. století) jako likvidátor havarovaných vozidel. Za účelem prohlídek havarovaných vozidel Česká státní pojišťovna zakoupila dům nacházející se na předmětných pozemcích, který zbourala a na vzniklém dvoře vybudovala halu prohlídky vozidel. U vjezdu na dvůr umístila „ceduli“ zákaz vjezdu s dodatkovou tabulí „slouží pro prohlídky vozidel pojišťovny“. Vlastníci přilehlých dvorů si tam později zřídili vjezdy a brány. Primárně ale vjezd sloužil České státní pojišťovně. Dle svědka umístěním zmíněné cedule byl omezován vjezd na předmětné pozemky a Česká státní pojišťovna tak vyjadřovala nesouhlas s užíváním předmětných pozemků veřejností. Současně svědek C. uvedl, že se domnívá, že na předmětných pozemcích parkovala vozidla veřejnosti, avšak policii dle něj nevolala Česká státní pojišťovna, protože pro ni bylo důležité jen to, aby vjezd do jejího dvora nebyl blokovaný. Tyto skutečnosti zjištěné z výslechu svědka C. správní orgán prvního stupně zcela ignoroval a nevysvětlil, proč k nim nepřihlédl.

47. Správní orgán prvního stupně svůj závěr o konkludentním souhlasu s obecným užíváním předmětných pozemků uděleném Českou státní pojišťovnou v roce 1982 učinil toliko na účelově vyselektované části výpovědi jediného svědka a listinném důkazu znázorňujícím situační plánek předmětných pozemků, ze kterého záměr udělit souhlas s obecným užíváním předmětných pozemků vyvodit nelze, respektive jedná se o závěr velmi spekulativní povahy. Závěry vyplývající z výslechů jiných svědků správní orgán zcela ignoroval, nevysvětlil, proč k nim nepřihlédl, a ani se nepokusil objasnit rozpory v jednotlivých výpovědích. Takový postup dle soudu nese znaky libovůle správního orgánu.

48. Dalšími indiciemi, které vyplynuly z výslechu svědka C., že tehdejší vlastník se obecnému užívání předmětných pozemků veřejností měl bránit umístěním dopravní značky „zákaz vjezdu“, voláním policie a vykazováním těch, kteří tento zákaz porušili, se správní orgán prvního stupně nijak nezabýval. Navíc ani nevysvětlil, proč taková forma obrany tehdejšího vlastníka předmětných pozemků dle něj nepředstavuje vyjádření kvalifikovaného nesouhlasu s veřejným užíváním dotčených pozemků. Argument správního orgánu prvního stupně, že tehdejší vlastník předmětných pozemků měl vyjádřit kvalifikovaný nesouhlas s jejich obecným užíváním instalací brány na dálkové ovládání, soud považuje za účelový. Ve světle jiných důkazů, kterými se správní orgány nezabývaly, tak vyvstává nezodpovězená otázka, proč umísťování dopravních značek a slovní vykazování veřejnosti není vyjádřením kvalifikovaného nesouhlasu, ale umístění brány ano. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně navíc neplyne, že by umístění brány na dálkové ovládání bylo na začátku 80. let 20. století běžné a dostupné. K otázce umístění brány u vjezdu na předmětné pozemky lze přitom odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 As 76/2009–60, který uvedl, že „konkludentní souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) nelze bez dalšího vyvodit z toho, že stěžovatel nebo jeho právní předchůdce účelovou komunikaci neoplotili ani neoznačili jako soukromý pozemek se zákazem vstupu.“ Závěr správních orgánů, že kvalifikovaný nesouhlas by bylo možné spatřovat až v umístění brány při vjezdu na předmětné pozemky, je tak dle soudu velmi zjednodušený a nedostatečný.

49. Založil–li správní orgán svůj závěr o vyslovení konkludentního souhlasu s obecným užíváním předmětných pozemků pouze na jediném listinném důkazu a části výpovědi jediného svědka, aniž by zohlednil další skutečnosti vyplývající z dalších svědeckých výpovědí, nelze hovořit o dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Ač správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že v rámci dodatečného dokazování vyslechl tři svědky, skutková zjištění z výslechů svědků V. a V. naprosto pominul a ani nevysvětlil, proč k nim nepřihlédl. Rovněž ani žalovaný se ke zjištěním z takto provedených důkazů nevyjádřil. Lze tedy uzavřít, že skutkový stav věci nebyl správními orgány zjištěn natolik dostatečně, aby bylo možné uzavřít, že pro obecné užívání předmětných pozemků byl ze strany jejich vlastníků v minulosti udělen souhlas.

50. Žalobci lze přisvědčit také v tom, že při posuzování znaku souhlasu vlastníka s obecným užíváním předmětných pozemků se správní orgán prvního stupně ani žalovaný dostatečně nevypořádali s dalšími důkazy. Konkrétně jde o plánek ze dne 7. 10. 1981 potvrzený stavebním úřadem v Jablonci nad Nisou pod č. 227/80, svědčící o záměru původního vlastníka nepřenechat dotčené pozemky k veřejnému užívání, projektovou dokumentaci České pojišťovny a.s. z července 2000, uvádějící dopravní opatření v souvislosti s demolicí objektů, kupní smlouvu mezi Českou pojišťovnou a.s. a společností Radniční 133 s.r.o. ze dne 3. 11. 2006 a již zmíněné svědecké výpovědi J. V. a T. V. ze dne 6. 1. 2021. Tyto žalobcem zmiňované důkazy nelze paušálně odmítnout konstatováním, že správní orgán prvního stupně již na základě jiných dvou důkazů shledal, že vlastník předmětných pozemků souhlas k jejich obecnému užívání v minulosti udělil. Je vhodné proto připomenout, že správní orgán je povinen zohlednit důkazy svědčící různým závěrům. Naopak nelze akceptovat, aby správní orgán selektivně vybral takové důkazy, které svědčí jeho závěru, a ostatní proto paušálně odmítnul.

51. Dále žalobce namítal, že správní orgány obou stupňů chybně vyhodnotily splnění dalšího ze čtyř obligatorních znaků pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace, a to existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

52. Nutná komunikační potřeba se s podmínkou souhlasu vlastníka s obecným užíváním vzájemně doplňuje. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 5 As 79/2014–38, zdůraznil, že vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí) aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.

53. Lze konstatovat, že podmínka existence nezbytné komunikační potřeby je splněna, pokud se v dané lokalitě nenachází k předmětné komunikaci alternativa, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území ještě rozumně uvažovat. Má–li totiž ten, kdo účelovou komunikaci využívá možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.

54. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022–56, „závěr, že není naplněna nutná komunikační potřeba, jako jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace [§ 2 odst. 2 písm. d) a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích], nelze vyvodit pouze z existence jiné pozemní komunikace v okolí. Při porovnání obou komunikací musí správní orgán hodnotit i další skutečnosti, jako například stav obou komunikací, jejich bezpečnost či konkrétní využívání v dané lokalitě, nikoli pouze rozdíl ve vzdálenostech. Komunikace přitom musí správní orgán hodnotit z pohledu těch, kteří je skutečně využívají, tedy nikoli pouze z pohledu motoristů, ale případně i z pohledu cyklistů či pěších.“ 55. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 k tomu uvedl (bod 40), že jak vyplývá z definice účelových komunikací, jejich primárním účelem je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem tam, kde neexistuje jiná alternativa přístupu („slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi“) a kde tento přístup zjevně není „upraven“ soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Pouze v takto úzkém rozsahu „potřeb vlastníků nemovitostí“, kteří nemají jiný alternativní přístup ke svým nemovitostem, je totiž možné spatřovat prosazení veřejného zájmu.

56. Naplnění znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby jinými slovy znamená, že pro určité pozemky to musí být buď jediné spojení, nebo musí jít o spojení z jiného důvodu nezbytné (např. proto, že jiné existující cesty z různých důvodů nedostačují k naplnění nutné komunikační potřeby). Jestliže není ve hře naplnění nutné komunikační potřeby, pak není ani dost silný veřejný zájem na omezení vlastnického práva.

57. Žalovaný se znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby věnoval na stranách 6 až 7 napadeného rozhodnutí. Na základě výše nastíněných východisek učinil závěr, že neexistuje jiná alternativa pro přístup vlastníků k budově č. p. XH a jejímu zadnímu traktu (na pozemku p. č. st. XC), k budově č. p. XCH (na pozemku p. č. st. XG) a k budovám bez č. p. a ev. č. (na pozemcích p. č. st. XI a XJ), než přes předmětné pozemky. Jeho závěry nelze považovat za přesvědčivé.

58. Mezi stranami není sporu o tom, že k objektu č. p. XCH existuje přístup z ulice X a k objektu č. p. XH existuje přístup z ulice X. Existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby žalovaný stejně jako správní orgán prvního stupně založil na tom, že povaha těchto nemovitostí vyžaduje nutnost příjezdu automobilem na jejich dvůr. Tím však jeho argumentace končí. Jinými slovy žalovaný nevysvětlil, proč přístup k uvedeným budovám z ulic X a X nepostačí. Nevysvětlil ani, jak došel k závěru, že povaha těchto nemovitostí vyžaduje příjezd k zadnímu traktu budov automobilem přes předmětné pozemky. Pokud jde o příjezd k zadnímu traktu budovy č. p. XCH, zabýval se žalovaný sice otázkou, zda jej lze realizovat průjezdem touto budovou, k tomuto kroku lze ale přistoupit až v okamžiku, kdy žalovaný spolehlivě uzavře, že nepostačí přístup a příjezd k uvedeným budovám z ulice. Správní orgán prvního stupně sice konstatoval, že před domem č. p. XD na X se nachází pěší zóna s vyhrazeným parkování s povolením Magistrátu města Jablonce nad Nisou, nezabýval se však dalšími možnostmi parkování vozidel v docházkové vzdálenosti od konkrétních nemovitostí, která je podle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, 300 metrů od stavby pro bydlení. Vzhledem k nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí proto vyvstává otázka, zda ona nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba není ve skutečnosti pouze soukromým zájmem vlastníků sousedních nemovitostí za účelem komfortnějšího užívání jejich nemovitostí, jak poukázal žalobce. Žalobci je tedy nutno přisvědčit v tom, že správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci i co se týká naplnění znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

59. Krajský soud tak uzavírá, že správní orgány dostatečně nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu) ohledně existence znaku souhlasu vlastníka předmětných pozemků s jejich obecným užíváním a znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Ve shora popsaných otázkách důvodné pochybnosti přetrvávají a vyžadují doplnění dokazování, jež by přesahovalo rámec přezkumného soudního řízení správního, neboť soud by dalším dokazováním nahrazoval činnost správního orgánu, což není jeho úlohou.

60. Krajský soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonné, proto jej zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Soud současně nepřistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť důvody pro postup dle § 78 odst. 3 s. ř. s. neshledal. Bude na žalovaném, aby přehodnotil právní posouzení předmětné věci a zvolil k tomu adekvátní procesní postup ve smyslu § 90 správního řádu. Právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

61. V dalším řízení správní orgán především znovu posoudí naplnění sporných znaků veřejné přístupné účelové komunikace. K posouzení znaku souhlasu vlastníka s obecným užíváním pozemku zohlední a opětovně vyhodnotí již nashromážděné důkazy, které doposud opomíjel, dle možností doplní dokazování např. svědeckými výpověďmi starousedlíků, pamětníků či vedoucích představitelů bývalých vlastníků předmětných pozemků (např. bývalé České státní pojišťovny) k údajnému správními orgány deklarovanému datu vzniku veřejně přístupné účelové komunikace (rok 1982) tak, aby byl skutkový stav věci zjištěn bez důvodných pochybností. Co se týká znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, správní orgán přesvědčivě zdůvodní, v čem spočívá nutnost příjezdu automobilem k zadnímu traktu budov č. p. XCH na ulici X a č. p. XH na ulici X. Současně se bude věnovat tomu, zda se v přilehlém okolí těchto budov nacházejí veřejná parkoviště, která by mohla představovat alternativu přístupu k nim a k jejich dvorům (k uvedenému viz bod 58 tohoto rozsudku). Své závěry podloží konkrétními důkazy.

IX. Náklady řízení

62. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Důvodně vynaložené náklady soudního řízení na straně úspěšného žalobce představuje soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za žalobní návrh, odměna advokáta a jeho režijní výlohy (§ 35 odst. 2 s. ř. s.). Odměnu advokáta tvoří tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby a další vyjádření ve věci) po 3 100 Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky MS č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“], tři paušální částky náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 10 200 Kč. Krajský soud proto výrokem II. tohoto rozsudku zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení v celkové výši 13 200 Kč uhradit k rukám jeho zástupce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.), a to ve lhůtě deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud žalobci nepřiznal náhradu a režijní paušál za další vyjádření ve věci ze dne 27. 12. 2012, neboť nešlo o účelně vynaložené náklady. Zde soud odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013: „Pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší.“ O nákladech řízení zúčastněných osob pak soud rozhodl dle § 60 odst. 5 s. ř. s. tak, že zúčastněné osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jim soud neuložil žádné povinnosti ani neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Ostatně zúčastněné osoby náhradu nákladů řízení ani nepožadovaly.

Poučení

I. Předmět řízení II. Žalobní argumentace III. Vyjádření žalovaného IV. Vyjádření osob zúčastněných 1) až 11) V. Další vyjádření žalobce VI. Další vyjádření osob zúčastněných 3) až 11) VII. Další vyjádření žalobce VIII. Skutkové a právní závěry krajského soudu IX. Náklady řízení