30 A 172/2016 - 81

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce: ALLPACK s.r.o., se sídlem Volgogradská 17, 460 07 Liberec, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2016. č. j. KUKHK- 33572/DS/2016/Er, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (dále jen „správní orgán“) ze dne 15. 7. 2016, č. j. ODP/63392-2016/kld 17004-2015/kld/10, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“). Žalobce se ho měl dopustit tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky SUBARU OUTBACK 2.5l, registrační značky X, v rozporu s ním nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené tímto zákonem. Dne 24. 2. 2015 v 11:05 hod., na pozemní komunikaci v obci Dvůr Králové nad Labem, Lipnice, na silnici II/300, směr centrum, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, totiž blíže neustanovený řidič při řízení uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, když mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0010, naměřena rychlost jízdy 67 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/h, byla naměřena skutečná rychlost jízdy 64 km/h. Nezjištěný řidič porušil ust. § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se tak přestupku dle jeho ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4.

2. Za tato protiprávní jednání - přestupek, přetransformovaný do správního deliktu (o tom ještě dále), byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl shora uvedeným rozhodnutím ze dne 17. 10. 2016, č. j. KUKHK-33572/DS/2016/Er, které žalobce napadl správní žalobou. Odůvodnil ji následujícím způsobem.

I. Obsah žaloby

3. Žalobce předně vytýkal orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení vady správního řízení, spočívající v tom, že ve věci bylo rozhodováno na základě podkladů, které nebyly předmětem dokazování, respektive, že jej o prováděném dokazování nevyrozuměly. Tento postup způsobil podle žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ve druhém žalobním bodu vyslovil pochybnost nad tím, zda bylo měřeno v souladu s § 79a silničního zákona, v dalším namítal, že pro vedení správního řízení nebyly naplněny předpoklady, když správní orgán podle něho neučinil všechny potřebné a nezbytné kroky k navázání kontaktu s řidičem předmětného vozidla. V opačném případě by mohl vést přestupkové řízení právě s ním. Namítal, že správní orgán prováděl nadbytečná šetření, namísto toho, aby se obrátil přímo na žalobce či jeho zmocněnce, kteří kontakt s panem L. Y., nar. X, X mohli zprostředkovat, nebo mu přímo písemnosti od správního orgánu osobně doručit (viz např. 49. bod žaloby). Ve čtvrtém žalobním bodu se žalobce dovolával s odkazem na § 125e odst. 1 silničního zákona liberace s tím, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení své právní povinnosti stanovené v jeho § 10 odst. 3 zabránil. Dále žalobce vytýkal orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení, a to v části, nazvané Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce, že vydání rozhodnutí ve věci nepředcházelo ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. V šestém žalobním bodu žalobce namítal protiústavnost skutkové podstaty daného správního deliktu a v posledním žalobním bodu konstatoval, že pro něho bylo rozhodnutí překvapivé, když bylo rozhodnuto ve věci, přestože nebyl vyrozuměn o tom, která úřední osoba bude o jeho odvolání rozhodovat.

4. V podrobnostech se krajský soud vrátí ke shora uvedeným žalobním bodům ještě dále, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části IV. odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně obsah žaloby je účastníkům řízení znám a netřeba jej proto již jen z tohoto důvodu znovu opakovat.

5. Žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný se vyjádřil k věci podáním ze dne 11. 1. 2017. Nejdříve v něm shrnul žalobcovy námitky, a pokud jde o odpovědi na ně, odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Dále shrnul dosavadní průběh správního řízení. K námitce týkající se účasti soukromoprávního subjektu na měření žalovaný uvedl: 7. „K námitce týkající se účasti soukromoprávního subjektu na měření žalovaný uvádí, že jedinými subjekty, které mohou za platného právního stavu, podle § 79a zákona o silničním provozu, měřit rychlost vozidel na pozemních komunikacích, je Policie České republiky a obecní policie; ta za podmínky součinnosti s Policií České republiky a jen na místech policií určených. Zákon zde fakticky výslovným zmíněním povinné součinnosti pouze zdůrazňuje obecnou zásadu spolupráce obecní policie s Policií ČR, jak je zakotvena v § 1 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, takže přímá účast příslušníka Policie ČR při takovém měření rychlosti není nutná. Smyslem požadavku na součinnost je zajistit účinnou koordinaci plnění úkolů obecní a státní policie. Součinnost lze chápat např. jako vytipování míst s velkým výskytem překračování povolených rychlostí, ve výběru vhodných stanovišť pro měření (dostupné na http://www.gemos.cz/ dvurkralove/index.php?r=site/Dokumenty.)

8. Záznamy rychlosti vozidel včetně digitálních fotografií vozidel a jejich řidičů může pro potřeby správního řízení prováděného obecním úřadem obce s rozšířenou působností provádět obecní policie jakékoli obce, vždy však pouze na území obce, která ji zřídila a jíž je orgánem, a to bez ohledu na typ pozemní komunikace, anebo na území jiné obce na základě veřejnoprávní smlouvy podle § 3a zákona o obecní policii (dostupné na http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/DokumentyLipnice).

9. Z hlediska technického je možné uvést, že SMLOUVA O NÁJMU ZAŘÍZENÍ O POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB č. GE1/ZE130021/S 023, schválena usnesením rady města R/1501/2013-108 ze dne 20.08.2013 končí instalací záznamového systému – automatizovaných silničních rychloměrů a nastavení tolerance měřících zařízení, je ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou zákonem dle § 79a zákona o silničním provozu. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky ani není možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího zařízení zasahoval. Záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie (http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/ DokumentyNajemniSmlouva).

10. Každé měřící zařízení je certifikováno ČMI, jeho spolehlivost každoročně ověřena a má veškerá potřebná povolení. Jakýkoliv zásah do pořízených obrazových záznamů je z technického hlediska naprosto vyloučen. Soukromoprávní subjekt správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon veřejné správy, a to konkrétně měřící zařízení a software. Prostřednictvím těchto technických prostředků správní orgán zcela samostatně a na vlastní odpovědnost vykonává veřejnou správu svěřenou mu zákonem. Takovýto postup je obvyklý v celé řadě oblastí veřejné správy, neboť není v praxi možné, aby vykonavatelé veřejné správy sami disponovali všemi technickými prostředky potřebnými pro výkon veřejné správy.

11. V žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by žalovaný měl možnost se s nimi řádně vypořádat. Žalobce podal v zákonné lhůtě blanketní odvolání, které bylo následně na výzvu správního orgánu doplněno. Žalobce namítal pouze tolik, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, měl zájem se účastnit dokazováním, jehož provádění očekával právě v jeho průběhu. Nenařízením ústního jednání byla jeho práva zkrácena. Dále uvedl, že je přesvědčen, že správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známa. Dále namítal, že správní delikt byl již promlčen, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Další námitky žalobce neuplatnil a účelově je přesunul až do žaloby.“ 12. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

III. Jednání krajského soudu

13. Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 23. ledna 2018. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání nedostavili, byť k němu byli řádně předvoláni, žalovaný se z účasti na něm předem písemně omluvil. Po zahájení jednání byl přečten obsah žaloby, napadeného rozhodnutí žalovaného a vyjádření žalovaného k žalobě. Poté pověřený člen senátu seznámil senát s podstatnými okolnostmi projednávané věci.

14. Následně provedl krajský soud níže uvedené důkazy, když konstatoval jejich obsah: - Návodu k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, - stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, - Smlouvy o nájmu zařízení a poskytování služeb, uzavřené mezi společností Gemos CZ, s. r. o., coby pronajímatelem, a městem Dvůr Králové nad Labem, coby nájemcem ze dne 2. 12. 2013, včetně příloh, - vyjádření Policie ČR, krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel z 31. 12. 2014, včetně přílohy č. 1 – lokality pro nasazení represivního kamerového systému. - ověřovacího listu Českého metrologického institutu z 29. 5. 2014 (č. l. 4 správního spisu), - vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 10. 8. 2015 (č. l. 12 správního spisu), - vyjádření Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje ze dne 21. 8. 2015 (č. l. 13 správního spisu), - Oznámení Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 1. 6. 2016 (č. l. 15 správního spisu), o zahájení správního řízení, vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání a poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

15. Bylo zároveň rozhodnuto, že krajský soud neprovede důkaz navržený žalobcem v bodu 14 žaloby, v němž krajskému soudu navrhoval, aby si vyžádal všechna zrušující rozhodnutí žalovaného, která vydal v roce 2016 o odvoláních proti rozhodnutím Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem. Z jejich analýzy by totiž vyplynulo, že pro něho bylo žalované rozhodnutí překvapivé, neboť „žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovede při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování, nebo pokud o provedeném dokazování nepořídí protokol.“ V přezkoumávané věci ale postupoval v rozporu s těmito svými závěry. Krajský soud měl tento návrh na provedení důkazu za nadbytečný, když žalovaný takto reagoval pod vlivem aktuální judikatury, jak bude ještě rozvedeno dále.

16. Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu A. Skutkový stav věci 17. Správní orgán I. stupně obdržel dne 28. 4. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), který byl spáchán dne 24. 2. 2015 v 11:05:16 hodin, kdy řidič motorového vozidla registrační značky X překročil v obci Dvůr Králové nad Labem, Lipnici, na silnici II/300, směr centrum, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0010, naměřena rychlost jízdy 67 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 64 km/h.

18. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla výzvu (ze dne 15. 5. 2015, č. j. ODP/53535- 2015/jze 17004-2015/jze) podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ten na výzvu reagoval dne 20. 5. 2015, kdy zaslal do datové schránky správního orgánu Plnou moc, kterou zmocnil ke svému zastupování v dané věci obchodní společnost FLEET Control, s.r.o., jako svého zmocněnce. Teprve dalším podáním ze dne 3. 8. 2015 správnímu orgánu sdělil, že řidičem vozidla byl pan L. Y., nar. X, X. Správní orgán jej proto podáním ze dne 31. 8. 2015 předvolal k podání vysvětlení v dané věci, avšak marně. Jemu adresovaná zásilka se totiž vrátila správnímu orgánu zpět, přičemž na její Doručence byl záznam, že adresát je v místě na uvedené adrese neznámý.

19. Z důvodů uvedených v opatření správního orgánu I. stupně ze dne 19. 1. 2016, č. j. ODP/7195-2016/kld 17004-2015/kld, správní orgán přestupek ze dne 24. 2. 2015 dle § 66 odst. 3 písm. g) tehdejšího zákona o přestupcích odložil.

20. Správní orgán dále vydal dne 1. 6. 2016 Oznámení o zahájení správního řízení spolu s Vyrozuměním účastníka o provádění důkazů mimo ústní jednání a Poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. K provedení důkazů mimo ústní jednání byl stanoven den 23. 6. 2016. Žalobce, ani jeho zmocněnec se však k danému úkonu bez jakékoliv omluvy nedostavili. O tomto úkonu byl téhož dne sepsán Protokol o provedení důkazu mimo ústní jednání. Poté bylo správním orgánem vydáno dne 15. 7. 2015 pod č. j.: ODP/63392- 2016/kld 17004-2015/kld/10, prvoinstanční správní rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. O odvolání žalobce proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí (v němž vznesl námitku ohledně nenařízení ústního jednání, dále námitku, že mělo být zahájeno přestupkové řízení s jím označenou osobou, a námitku promlčení správního deliktu) rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno. B. Právní závěry 21. Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

22. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

23. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: 24. „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 25. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

26. Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

27. A nyní k jednotlivým žalobním bodům: 1.) Vady správního řízení 28. Tento žalobní bod v sobě zahrnoval celou řadu výtek ve vztahu k postupu správních orgánů. a) V prvé řadě žalobce namítal vady dokazování prováděného správním orgánem (neseznámení se všemi podklady rozhodnutí, rozhodování na základě podkladů, které nebyly řádně provedeny jako důkaz, nevyrozumění o provádění dokazování), které žalovaný aproboval. Brojil proti tomu, že se správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí odvolaly v souvislosti s výkladem pojmu „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“ na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4 (dále také jen „Stanovisko“), aniž by touto listinou byl proveden důkaz, když nebyla součástí správního spisu. Správní orgány ani neozřejmily, proč mají toto stanovisko při výkladu daného pojmu za směrodatné. Žalobce má pochybnost, zda použitý rychloměr skutečně automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy byl, když správní orgán neuvedl, jakými vlastnostmi se vyznačuje a neprovedl srovnání, zda jeho vlastnosti odpovídají vlastnostem automatu. V souvislosti s tím se dovolával provedení důkazu Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity, jímž byla v daném případě změřena rychlost vozidla žalobce. K této námitce třeba předně uvést, že správní orgán I. stupně se sice v souvislosti s vymezením pojmu „automatický technický prostředek používaný bez obsluhy“ ve svém rozhodnutí na Stanovisko odvolal (viz poslední odstavec na straně šesté dole), svůj závěr, že se jedná o automatizovaný technický prostředkem bez obsluhy a umístěný v obci Dvůr králové nad Labem, Lipnici, však opřel zejména o jiné důkazy, které ve správním spise založeny jsou (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 30. 5. 2014, č. 8012-OL-70126-14, a vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 22. 5. 2014, č. j. KRPH-597-048/Čj-2014-051006, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel). Přestože je krajský soud toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, doplnil v tomto směru dokazování provedené správními orgány ve smyslu § 77 s. ř. s. A to právě zmíněným Stanoviskem a dále Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o., včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12. Pokud se jedná o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, pak ten zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Blíže však tento pojem nedefinuje. Krajský soud proto neshledává závadným, pokud je při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu ze strany správních orgánů používán interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. V daném případě tedy zmíněné Stanovisko Ministerstva dopravy, v němž je tento pojem vykládán a jsou v něm vymezena jeho definiční kritéria. Ministerstvo dopravy ve Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí: „Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek „používaného bez obsluhy“ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy).“ Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“ Krajský soud se ve shodě se správními orgány s těmito definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“ dle jeho názoru přiléhavě vystihují. Že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, pak dokládají jak shora zmíněné důkazy provedené již správními orgány, tak rovněž již citovaný Návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12, který byl rovněž opatřen k jednání krajského soudu a byl jím proveden důkaz. Hned v bodě 1. 1. uvedeného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“ Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak Návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje. Stejně jako na citované důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení. Také ty závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, prokazují (viz výše). Uvedené žalobní výtce tedy krajský soud přisvědčit nemohl. b) Dále žalobce namítal, že správní orgán I. stupně neprovedl jako důkazy mimo ústní jednání souhlas Dopravního inspektorátu Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, č. j. KRPH-597-188/Čj-2014-051006, s prováděním úsekového měření v daném místě, včetně souhlasu se součinností dle § 79a silničního zákona pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem a další části správního spisu (kromě fotografické dokumentace a výpisu z karty vozidla). S tímto postupem žalobce spojoval porušení zásady bezprostřednosti. Rozhodnutí pro něho mělo být rovněž překvapivé, neboť je v rozporu s rozhodovací praxí žalovaného, když je žalobci známo, že „žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovede při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování“. Vzhledem k tomu navrhoval, aby si krajský soud vyžádal všechna zrušující rozhodnutí žalovaného, která v roce 2016 vydal v odvolacím řízení o odvoláních proti rozhodnutím Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, z nichž by namítané vyšlo najevo. K tomu krajský soud zjistil, že správní orgán provedl dokazování mimo ústní jednání dne 23. 6. 2016. Žalobce ani jeho zmocněnec se jej nezúčastnili, ačkoliv k němu byli řádně pozváni (viz Doručenka o zaslání Vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání do datové schránky zmocněnce, kterou si ten vyzvedl dne 1. 6. 2016), ani svoji neúčast při něm nijak neomluvili. Vzhledem k tomu uvedené dokazování proběhlo v jejich nepřítomnosti, o čemž byl sepsán protokol, ačkoliv za této situace ani nebyl nutný (o tom ještě dále). Protokol o provedení dokazování mimo ústní jednání je ve správním spisu založen jako list č.

16. Správní orgán v něm uvádí, které části správního spisu přečetl při dokazování nahlas. Konkrétně se jedná o následující listiny (dále viz citace z uvedeného protokolu, včetně toho, co bylo dokazováním zjištěno): „1. Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), ze dne 28.04.2015 pod Čj.: MP/46970-2015/ja 4816-2015/ja (list č. 2 spisu). Z tohoto listinného důkazu jednoznačně vyplývá, že Městská policie Dvůr Králové nad Labem podává na Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, odbor dopravy a silničního hospodářství ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, oznámení o přestupku v dopravě ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to porušením § 18 odst. 4 citovaného zákona, kdy automatizovaným technickým prostředkem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0010 používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno, že dne 24.02.2015 v 11:05 hod., v obci Dvůr Králové n. L., Lipnice, silnice II/300 směr centrum, blíže neustanovený řidič (neznámý pachatel) výše uvedeného vozidla RZV X překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Provozovatelem vozidla byla zjištěna společnost ALLPACK s.r.o., IČO: 25449249, sídlem Volgogradská č.p.17/44, 460 07 Liberec 7. Rychlost naměřena je 67 km/h, rychlost po odchylce radaru je 64 km/h a rychlost povolená je 50 km/h.

2. Fotografická dokumentace (list č. 3 spisu), která byla postoupena jako součást spisového materiálu Oznámení o přestupku v dopravě od Městské policie Dvůr Králové nad Labem pod Čj.: MP/46970-2015/ja 4816-2015/ja, ze dne 28.04.2015. Na tomto listinném důkazu je zachyceno osobní motorové vozidlo tovární značky Subaru Outback 2.5l, registrační značky X, jehož neznámý řidič dne 24.02.2015 v 11:05 hod., na pozemní komunikaci, v obci Dvůr Králové n.L., Lipnice, silnice II/300 směr centrum, okr. Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci 50 km/h, stanovenou zvláštním právním předpisem (zákonem o silničním provozu), kdy automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0010, používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, mu byla naměřena průměrná rychlost jízdy 67 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h, tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 64 km/h. Z obsahu tohoto listinného důkazu vyplývají jednoznačně následující údaje: - obrazový záznam osobního motorového vozidla tovární značky Subaru Outback 2.5l, registrační značky X při vjezdu do měřeného úseku dne 24.02.2015 v 11:04:42,184 hod. a odjezdu z měřeného úseku dne 24.02.2015 v 11:05:16,585 hod. - datum a čas přestupku: překročení nejvyšší povolené rychlosti dne 24.02.2015 v 11:05:16,585 hod. - místo: na pozemní komunikaci, v obci Dvůr Králové n.L., Lipnice, silnice II/300 směr centrum - délka měřeného úseku: 643,3 m (směr centrum) - čas průjezdu (časový interval) – 00:00:34.4010000 - průměrná rychlost (naměřená rychlost jízdy): 67 km/h - maximální povolená rychlost: 50 km/h 3. Výpis z karty osobního motorového vozidla tovární značky Subaru Outback 2.5l, registrační značky X z centrálního registru vozidel (list č. 7 spisu) . Z tohoto listinného důkazu jednoznačně vyplývá, že od 20.07.2012, tedy i v době spáchání přestupku byla zjištěna vlastníkem i provozovatelem vozidla – společnost ALLPACK s.r.o., IČO: 25449249, sídlem Volgogradská č. p.17/44, 460 07 Liberec 7. Správní orgán vyhodnotil důkazy jako dostačující a ukončil dokazování ve věci řízení o správním deliktu uvedeného provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.“ Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán z provedeného dokazování zjistil všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro vydání rozhodnutí. Proto také poté vydal Městský úřad Dvůr Králové nad Labem rozhodnutí ve věci ze dne 15. 7. 2016, č. j. ODP/63392-2016/kld 17004- 2015/kld/10. Odvolání žalobce proti němu žalovaný žalovaným rozhodnutím zamítl a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil. Dlužno přitom poznamenat, že do doby vydání prvoinstančního správního rozhodnutí neprojevoval žalobce (jeho zmocněnec) žádný zájem o průběh řízení o správním deliktu, neúčastnil se dokazování mimo ústní jednání a ani je nijak nepřipomínkoval. Přitom jeho zmocněnec byl o provedení důkazů mimo ústní jednání včas informován (dne 1. 6. 2016), jakož i poučen o tom, že má možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Přesto žalobce svých práv nevyužil. Jinými slovy, neměl ani za to, že by pro zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést ještě nějaké další důkazy. Pokud snad žalobce spatřoval neúplnost dokazování v tom, že při dokazování mimo ústní jednání nebyly čteny všechny listy správního spisu, všechny důkazní prostředky (viz žalobní bod č. 12), třeba k tomu předně uvést, že by je nebylo ani komu předčítat, když se žalobce ani jeho zmocněnec provedení důkazů mimo ústní jednání nezúčastnili. A trvat na tom, že by si je četla sama pro sebe oprávněná úřední osoba, takto by krajský soud považoval skutečně za formalismus. Jinými také slovy, ať již by byly čteny při dokazování mimo ústní jednání všechny listiny anebo žádná, na postavení žalobce by to v tu chvíli nic nezměnilo, když se tohoto jednání nezúčastnil a ani se nezajímal o výsledky tohoto dokazování. O obsah správního spisu projevil zájem až v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí ze dne 2. 8. 2016, přičemž teprve dne 17. 8. 2016 v jeho doplnění formuloval odvolací námitky. Namítal v něm, že nebylo nařízeno ústní jednání, že správní orgán nebyl oprávněn zahájit řízení o správním deliktu a že je správní delikt promlčen. S námitkou o neprovedení důkazů dalšími listinami správního spisu, aniž by konkretizoval, kterými, žalobce přišel až v žalobě. Neuvedl však žádnou námitku, která by zjištění správních orgánů jakkoliv zpochybňovala, která by proces dokazování a jeho výsledky jakkoliv zpochybnila. Přesto krajský soud při jednání zopakoval podstatné části správního spisu k důkazu, nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci však nezjistil. Jak je z obsahů rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu a žalovaného zřejmé, tyto orgány veřejné správy dostály svým povinnostem zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v dané věci. Krajským soudem provedené důkazy jejich zjištění ještě podpořily. Není pak správný názor žalovaného v jeho jiných, žalobcem odkazovaných zrušovacích rozhodnutích, že při dokazování listinami mimo jednání v nepřítomnosti dalších osob je třeba tyto listiny číst, že je třeba vše popsat, co bylo dokazováním zjištěno, jaké závěry z něho vyplynuly, uvést úvahy správního orgánu, a že i případný pouhý soupis listin je nedostatečný. Takové náležitosti nepožaduje správní řád ani k protokolu, ani u záznamu. Popis provedených důkazů, co jimi bylo zjištěno, jaké závěry z dokazování vyplynuly a jakými úvahami se správní orgán řídil, to vše má své místo až v samotném rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud tedy k této otázce uzavírá, že správní orgán I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V rámci tzv. good practice však krajský soud správnímu orgánu doporučuje, aby i při provádění důkazu listinami mimo jednání bez přítomnosti dalších osob v záznamu uvedl seznam všech listin, jimiž důkaz provedl, spolu s uvedením jejich čísla listu ve správním spisu. Možno snad jen dodat, že i v případě, že by vůbec nebyl učiněn vůbec žádný záznam o provádění důkazu listinou, nemělo by to samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Viz rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007 – 337, podle něhož: „Na základě obsahu správního spisu soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o provádění důkazů listinou nebyl učiněn záznam do spisu podle § 53 odst. 6 věty první správního řádu. Ve spise jsou založeny toliko listiny, jimiž byl proveden důkaz, nikoli formální záznam o provedení důkazů těmito listinami. Jde tedy o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 53 odst. 6 správního řádu), nicméně charakter tohoto pochybení sám o sobě neatakuje zákonnost napadeného rozhodnutí; jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by k takovému ataku zákonnosti mohlo dojít, přitom soud nezjistil. I v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se nijak nezměnila, tj. žalovaný by vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž, v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení vyplývá, že důkazy provedeny byly, žalobce přitom s nimi byl poté, kdy se staly součástí správního spisu, seznámen.“ V nadepsané věci byl pořízen z průběhu dokazování Protokol a v něm zaznamenány rozhodující skutečnosti pro rozhodnutí ve věci (viz výše), přičemž nebyla zjištěna žádná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by bylo pochyb o zákonnosti napadeného rozhodnutí. Rovněž je podstatné, že žalobce měl v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgán vycházel. Tohoto práva však žalobce nevyužil. Krajský soud tak uzavírá, že ani tuto žalobní námitku důvodnou neshledal, k porušení procesních práv žalobce nedošlo ani v tomto směru. c) Žalobce má rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné rovněž z toho důvodu, že správní orgán v něm neuvedl, odkud a jakým způsobem čerpal informace o tom, že se měřený úsek nachází v zastavěném území obce Dvůr králové nad Labem, Lipnice, je dlouhý 643,3 m (směr centrum) a že je na pozemní komunikaci označen bílým vodorovným značením, jakož že se nachází mezi dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“. Nevysvětlil také, ve významu jakého zákona pojem „zastavěné území“ chápe. V souvislosti s tím žalobce odkázal na § 2 písm. cc) silničního zákona a na § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Dle něho správní orgány pochybily, pokud neprovedly dokazování, z něhož by vyplývalo, že celé měřené úseky probíhaly zastavěným územím ve smyslu stavebního zákona (např. předložením kopie územního plánu). Pokud by tomu tak totiž nebylo, neplatil by v celé délce měřených úseků rychlostní limit 50 km/h. K tomu krajský soud uvádí následující. Jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele ze dne 24. 2. 2015 je přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. silničního zákona, tedy překročeními nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h. Jedná se tedy o přestupek spáchaný v obci, nikoliv překročením nejvyšší dovolené rychlosti v jejím zastavěném území. Dle § 2 písm. cc) silničního zákona je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují. Pro naplnění skutkové podstaty žalobcem vytýkanému deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nacházel v obci ve smyslu silničního zákona, nikoliv zda celé měřené úseky probíhaly jejich zastavěným územím v kontextu namítaného stavebního zákona, případně zákona o ochraně zemědělského půdního fondu apod. Aplikace stavebního zákona, resp. územního plánu obce za účelem vymezení pojmu „zastavěné území obce“, jak se toho dožadoval žalobce, tak není na místě, neboť předpisy stavebního práva na danou problematiku vůbec nedopadají. Že se měřený úsek na silnici II/300 v obci Dvůr Králové nad Labem, Lipnici mezi dopravními značkami „Obec“ a „Konec obce“, skutečně nachází vyplývá nejen z přesné specifikace tohoto úseku ve správních rozhodnutích, ale také z důkazů provedených správním orgánem, a sice z oznámení o přestupku, z fotodokumentace a Ověřovacího listu Českého metrologického institutu ze dne 30. 5. 2014, č. 8012-OL-70126-14, a z vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 22. 5. 2014, k návrhu místní úpravy provozu na silnici II/300 v obci Dvůr králové nad Labem – Lipnice. Všechny tyto listiny, důkazy, jsou od počátku součástí správního spisu a žalobce, jeho zmocněnec se s nimi mohl kdykoliv seznámit. Žalobce vytýká správním orgánům, že nezjišťovaly umístění dopravního značení na začátku a konci uvedených obcí, stejně jako kde v nich měřené úseky začínaly a končily. Toto tvrzení není jednak pravdivé, protože jak už uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřené úseky nacházely na území zmíněných obcí ve smyslu § 2 písm. cc) silničního zákona. Tyto skutečnosti navíc žalobce nijak nevyvrátil a ani se o to nesnažil nejen ve správním řízení, neboť takové námitky v něm vůbec nevznesl, ale ani v přezkumném soudním řízení. I v něm totiž setrval jen na obecných a ničím nedoložených tvrzeních. Žalobcem tvrzená obava z toho, zda skutečně celé měřené úseky probíhaly územím obcí, tedy zda po celé délce měřených úseků platil rychlostní limit 50 km/h, totiž není v žalobě podložena jediným důkazem. Žalobce nejen nedokazuje, ale ani netvrdí jediný relevantní moment, který by byl způsobilý závěry správních orgánů ohledně této problematiky zpochybnit. Tvrzení žalobce je tak v tomto směru pouze ničím nepodloženou spekulací. K věci možno též dodat, že v daném případu nebyla měřena rychlost vozidla mobilním radarem, určeným k měření rychlosti na různých místech pozemních komunikací a za různých podmínek individualizujících vždy dané místo, nýbrž že šlo v posuzované věci o úsekové měření rychlosti, které je založeno na jiném principu. Zaznamená totiž průjezd osobního automobilu podle registrační značky na dvou předem daných (schválených) místech, mezi kterými je vždy určitá vzdálenost. Tuto vzdálenost radar zná a podle času, za jaký dané auto projede měřeným úsekem, je spočítána jeho průměrná rychlost. Na silnici vymezují tento úsek příčné bílé čáry a o pár metrů dál jsou na sloupech měřící kamery. Samotná měřící zařízení jsou přitom stacionární, což samo o sobě vylučuje diskuze zpochybňující jejich umístění, s nímž i v přezkoumávané věci vyjádřila souhlas Policie České republiky (viz výše). O místu měření tak nemůže být sebemenších pochyb, stejně jako o délkách úseků, v nichž měření probíhalo a pro které byla měřící zařízení ověřena. Délka měřeného úseku je přitom zaznamenána i na fotografii, která je výstupem z uvedeného měřícího zařízení. V případě úsekového měření jde o úsek pevně zafixovaný na pozemní komunikaci, se stacionárními měřiči, v němž dochází k měření. 2.) Podmínky měření rychlosti dle § 79a silničního zákona 29. V tomto žalobním bodu vyjádřil žalobce pochybnost o tom, zda nebylo porušeno ust. § 79a silničního zákona, neboť z ověřovacího listu vyplývá, že majitelem rychloměru je soukromý subjekt, který je současně jeho výrobcem. Žalobce navrhuje, aby si zdejší soud k této otázce vyžádal od obce Dvůr Králové nad Labem veškeré smlouvy, které má za účelem měření rychlosti s tímto subjektem uzavřeny, aby mohla být míra participace tohoto soukromého subjektu na prováděném měření zhodnocena z hlediska § 79a silničního zákona. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 – 67, podle něhož měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích nelze jakožto součást působnosti policie a obecní policie při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt.

30. Rovněž nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky součinnosti stanovené Policií ČR, a proto lze předpokládat, že měření rychlosti nebylo provedeno v součinnosti s ní. Výstup z měření je proto nepoužitelným důkazem ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu.

31. Návrhu, aby si krajský soud vyžádal od města Dvůr Králové nad Labem „veškeré smlouvy“, které uzavřelo s majitelem rychloměru ohledně měření rychlosti, tedy i pro část města Lipnici, krajský soud vyhověl a při jednání dne 23. 1. 2018 s ní provedl důkaz. Ze Smlouvy o nájmu zařízení a o poskytování služeb č. GE1/ZE130021/S 023, uzavřené mezi pronajímatelem rychloměru GEMOS CZ, spol. s.r.o., a nájemcem městem Dvůr Králové nad Labem ze dne 2. 12. 2013 však nevyplynulo, že by pronajímatel (soukromý vlastník) měřícího zařízení mohl do jeho chodu jakkoliv zasahovat, když jeho povinnosti plynoucí z předmětné smlouvy spočívají v tom, že rychloměr, předmět nájmu, bude funkční (viz Předmět smlouvy, bod 3. a násl.). Tato skutečnost není v rozporu s § 79a silničního zákona, měření rychlosti v daných případech nevykonával ani do něho nezasahoval soukromý subjekt – vlastník rychloměru. Rovněž v tomto směru se krajský soud ztotožnil se žalovaným, viz jeho vyjádření k žalobě. Žádná participace soukromého subjektu na měření rychlosti zjištěna nebyla a nejedná se tak v případě pořízené fotodokumentace o důkazní prostředky získané nezákonným způsobem. Souhlas s měřením rychlosti motorových vozidel ve smyslu § 79a silničního zákona dal souhlas dopravní inspektorát Policie České republiky, územní odbor Trutnov dne 31. 12. 2014. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu USA v tomto směru je zcela irelevantní, nezávazný pro zdejší soud a nepřípadný na danou věc. 3.) Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku 32. V tomto žalobním bodu žalobce zdůraznil, že podle § 125f odst. 4 silničního zákona lze projednat správní delikt pouze tehdy, pokud k tomu příslušný správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Toto ustanovení tak vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45). Rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, je uvedeno, že: „Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“ 33. Žalobce pokračoval, že „V jiném řízení, kde byl pan Y. též označen jako řidič vozidla (a kde obviněného ze správního deliktu zastupovala shodná osoba, jako žalobce), správní orgán požádal Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky o lustraci a informaci k pobytu pana Y.“ (viz bod 41 žaloby). Z odpovědi vyplynulo, že pan Y. v minulosti neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, poslední údaj o pobytu pana Y. v elektronické evidenci žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je ze dne 27. 9. 2011, kdy opustil Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí a že jmenovaný nepobývá v současné době v České republice a je veden v evidenci nežádoucích osob, neboť je správně vyhoštěn s platností do dne 31. 12. 2999. Následně správní orgán požádal o lustraci pana L. Y. též Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend, které mu sdělilo, že „pan Y. byl uveden v evidenci nežádoucích osob do 22. 10. 2014, v současné době nemá na území České republiky povolen žádný pobytový status, ani o žádný druh pobytu nebo víza nemá požádáno, z čehož má vyplývat, že pan Y. by se neměl v současné době zdržovat na území České republiky.“ Jak krajský soud zjistil, vyjádření Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, je ze dne 10. 8. 2015 a spolu s informací o prověření v evidencích cizinců ohledně L. Y. od Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend ze dne 21. 8. 2015, jsou obě listiny součástí správního spisu (viz č. l. 12 a 13).

34. Právě na základě těchto skutečností (výše zmíněných vyjádření mocenských orgánů) prvoinstanční správní orgán uzavřel, že „pan Y. je nekontaktní a v době spáchání údajného přestupku se na území ČR nenacházel.“ Dále uvedl, že zmocněncem žalobce „je tato osoba uváděna v několika dalších spisových materiálech správních deliktů různých provozovatelů vozidel vedených na ODP Dvůr Králové nad Labem a jak je výše uvedeno, jedná se o osobu, která je správnímu orgánu nedostupná“ (viz žalobní bod č. 44).

35. Správní orgán shledal sdělení zmocněnce žalobce FLEET Control, s.r.o., že vozidlo řídil právě řidič L. Y., za účelové označení osoby řidiče, který se v době spáchání přestupku nevyskytoval na území České republiky a obstrukční jednání ze strany zmocněnce. Konstatoval, že provedl nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku dle § 125f odst. 4 silničního zákona. S tím žalobce nesouhlasí, když jeho závěr o nekontaktnosti pachatele přestupku má za nesprávný a předčasný. Správní orgán se měl v této věci obrátit na žalobce, neboť právě on označil pana Y. jako řidiče, a to s uvedením adresy, na které byl pan Y. – dle zjištění správního orgánu - neznámý.

36. V takovém případě ale bylo dle názoru žalobce jeho podání vadné, když trpělo nedostatkem náležitostí (správnou doručovací adresou). Vzhledem k tomu jej (či zmocněnce) měl správní orgán dle § 37 odst. 3 správního řádu vyzvat, aby tuto vadu odstranil. Zmocněnec žalobce by přitom tuto vadu (nedostupnost pana Y. na uvedené adrese), pokud by mu byla známa, odstranil, neboť jeho zmocněnec stále disponoval telefonním číslem a e-mailem na pana Y., a mohl tedy případně zjistit aktuální adresu pana Y., na které mu lze doručovat, nebo si s panem Y. mohl domluvit schůzku a písemnosti od správního orgánu mu osobně doručit, případně by správnímu orgánu toliko poskytl telefonní číslo nebo e-mail na pana Y. a další postup nechal na něm (viz žalobní bod č. 49).

37. Vzhledem k tomu žalobce konstatoval, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, neboť podle § 37 odst. 3 správního řádu jej měl „vyzvat k tomu, ať opraví své podání tak, že správnímu orgánu sdělí adresu, na kterou lze panu Y. doručovat, nebo jej alespoň kontaktovat“. Protože správní orgán I. stupně uvedeným způsobem nepostupoval, neučinil podle žalobce nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Tím měl podle žalobce porušit zároveň základní zásady činnosti správních orgánů, mj. zásadu materiální pravdy, zásadu vyšetřovací, zásadu poučovací a zásadu součinnosti, neboť pokud správnímu orgánu bylo známo, že zmocněncem žalobce uváděná osoba je na sdělované adrese neznámá, měl o potížích s doručováním žalobce, resp. jeho zmocněnce, informovat ještě před vydáním rozhodnutí. Provozovatel vozidla se totiž může s označeným řidičem spojit i jiným způsobem, než pouze doručováním na adresu jeho pobytu.

38. Žalobce pokračoval s tím, že pokud bylo správnímu orgánu I. stupně z jeho úřední činnosti známo, že pan L. Y. na dané adrese není kontaktní, tak mu měl ustanovit opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu, nebo mu doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 odst. 1 téhož zákona. Podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu totiž „Správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat“. Podle § 25 odst. 1 správního řádu „Osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon, se doručuje veřejnou vyhláškou.“ Na podporu tohoto svého tvrzení odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č. j. 1 As 106/2013 – 44, podle něhož: „Doručení písemnosti fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 není vyloučeno ani tehdy, pokud se doručuje na adresu trvalého pobytu adresáta, kterou je adresa ohlašovny [§ 2 písm. d) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech]. Doručení fikcí však není možné v situaci, kdy ohlašovna nepřebírá výzvy o uložení písemnosti (§ 23 odst. 4 a 5 správního řádu z roku 2004). V takovémto případě správní orgán ustanoví adresátovi opatrovníka dle § 32 odst. 2 správního řádu z roku 2004.“ 39. Za nesprávný označil žalobce též závěr správního orgánu, podle něhož se pan L. Y. nevyskytoval v době spáchání přestupku na území České republiky, neboť nevyplývá ze zmiňovaných sdělení Ministerstva vnitra a Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Naopak je z nich zřejmé, že tyto orgány nemají o současném pobytu jmenovaného na území České republiky žádné informace. Ze skutečnosti, že určitá osoba nemá dle evidencí veřejné správy na území České republiky povolen pobyt, resp., že se v nich nevyskytuje, totiž nelze učinit závěr, že se taková osoba na daném území skutečně nevyskytuje (existují totiž i případy nelegálního pobytu). Z absence povolení k pobytu však nelze žádným způsobem dovozovat, že se určitá osoba na daném území nenachází, neboť to pouze značí, co by mělo být, nijak to však nevypovídá o tom, co je.

40. Po projednání žaloby dospěl krajský soud k závěru, že námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupků a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona, je nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto: 41. „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

42. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011,dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.ht m). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ 43. Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 44. V přezkoumávané věci žalobce sice označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče pana L. Y., nar. X, X 1, avšak s touto osobou se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt. Jmenovaný totiž nereagoval na předvolání ze dne 31. 8. 2015 k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání předmětného přestupku. Tato písemnost byla doručována jmenovanému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pan L. Y. si ji však nevyzvedl v úložní době a zásilka se vrátila správnímu orgánu s tím, že je adresát v místě neznámý (viz záznam pošty na zásilce - doručence).

45. Právě na tuto nedbalost pana L. Y. je přiléhavá právní věta vyvozená z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3694/13-2, podle níž: „Doručování správních rozhodnutí představuje způsob komunikace mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Ústavní soud neposkytne ochranu jednání takového účastníka řízení, které lze označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva.“ 46. Navíc třeba dodat, že krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že pan L. Y., nar. X, X, je uváděn zastupující společností FLEET Control, s.r.o., jako řidič vozidla v analogických řízeních, jak bylo uvedeno např. již v rozhodnutích zdejšího krajského soudu sp. zn. 30 A 29/2016 nebo 30 A 38/2016, v nichž bylo řečeno, že: 47. „Dále správní orgán eviduje přestupky za správní delikt provozovatele vozidla zastupující společností FLEET Control, s.r.o., IČ 24149322, Praha 1, kde uvádí jako řidiče jmenovaného L.Y., nar. X, bytem X (sp. zn. 2015/3334/SPRKSR/KOG, 2015/1888/SPRKSR/NOH, 2015/4900/SPRKSR/SCHZ, 2015/1165/SPRKSR/SCHZ, 2015/2505/SPRKSR/NOH, 2015/2092/SPRKSR/NOH, 2014/1701/SPRKSR/SCHZ, 2014/1918/SPRKSR/NOH, 2015/1961/SPRKSR/KAM, 2014/1274/SPRKSR/KOG, 2015/820/SPRKSR/NOH, 2015/2497/SPRKSR/SCHZ, 2015/6668/SPRKSR/NOH, 2014/1909/SPRKSR/NOH, 2015/4772/SPRKSR/SCHZ, 2015/7059/SPRKSR/NOH, 2015/4690/SPRKSR/NOH, 2015/5840/SPRKSR/NOH, 2015/2652/SPRKSR/NOH, 2015/458/SPRKSR/KAM a 2015/2551/SPRKSR/KAM). Správní orgán proto považoval uvedení této osoby coby řidiče vozidla za obstrukční postup ze strany žalobce.“ 48. Další závažnou skutečností pro zahájení řízení o správním deliktu v dané věci je, že podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil v přezkoumávané věci do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupcích dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti osobě, jež byla označena za řidiče vozidla, nezbylo, než věc ve smyslu citovaného ustanovení odložit. Stalo se tak opatřením správního orgánu o odložení přestupkové věci ze dne 19. 1. 2016. Jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, již nebyl vzhledem k uvedenému možný.

49. Je tak možno zkonstatovat, že Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, odbor dopravy a silničního hospodářství, se pokusil v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu o doručení uvedené písemnosti, kterou chtěl dle § 60 odst. 1 přestupkového zákona vyzvat označenou osobu k podání vysvětlení ohledně dané přestupkové věci, a to na adresu, kterou uvedl samotný žalobce (jeho zmocněnec). Podle krajského soudu tak učinil potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle § 125f odst. 4 silničního zákona.

50. Za nadbytečný má krajský soud návrh žalobce, že když se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt s jím označeným řidičem, tak že se měl obrátit na něho samotného. K tomu totiž jednak neměl správní orgán žádný zákonný důvod, a krom toho je přeci normální a logickou reakcí běžného občana, že na výzvu správního orgánu ke sdělení k osobě řidiče uvede hned svoji verzi a všechny indicie k ní. Co by tak mohl žalobce ještě nového k věci uvádět? A pokud v žalobě zmínil, že při jednání o ní předloží důkaz o tom, že L. Y. měl na uvedené adrese schránku se svým jménem a byl v místě znám, neučinil tak.

51. Jak již ale bylo uvedeno výše, podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dozvěděl-li se proto správní orgán o spáchání předmětného přestupku dne 28. 4. 2015, musel zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti panu L. Y. nejpozději do 60 dnů od tohoto data. K tomu však nemohlo dojít již jen proto, když žalobce na výzvu k zaplacení pokuty ze dne 15. 5. 2015, byť mu byla doručena do datové schránky dne 18. 5. 2015, sdělil správnímu orgánu jméno údajného řidiče až dne 3. 8. 2015. Odpovídajícím způsobem tedy nereagoval a svojí pasivitou se přičinil o marné uběhnutí zmíněné 60-ti denní lhůty. Krom toho uvedl správnímu orgánu takové údaje o řidiči předmětného vozidla, na jejichž základě neměl příležitost zjistit přestupce. Označil totiž za řidiče osobu, kterou nebylo možno úředně dohledat a ani jí doručovat úřední zásilky. Vzdor uplynutí uvedené 60-ti denní lhůty se správní orgán pokoušel označeného řidiče dále dohledat a kontaktovat jej, když mu zaslal předvolání k podání vysvětlení (dne 31. 8. 2015) a o informace ohledně jeho osoby požádal Ministerstvo vnitra a Krajské ředitelství Policie Královéhradeckého kraje. Přesto zůstal pan L. Y. nekontaktní. Za takové situace však neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě (L. Y.) a správní orgán I. stupně postupoval správně, když řízení o přestupku nezahájil a věc odložil.

52. Dále si je třeba uvědomit, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případě. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Vytýkal-li proto žalobce správnímu orgánu porušení těchto zákonných ustanovení v době, kdy žádné přestupkové řízení vedeno nebylo, mýlil se. Ostatně těžko si lze představit, co by v té době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo vedeno, měl např. takový opatrovník za úkol. Při pojetí, z něhož žalobce vycházel, snad jedině přidat se k hledání údajného přestupce. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě.

53. Totéž lze říci i o námitce, že pokud z podání žalobce nevyplývala kontaktní adresa pana L.Y., tak že měl být tento nedostatek řešen postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Rovněž tento institut je upraven v části druhé správního řádu, jejím oddílu 2, nazvaném „Úkony účastníků“, tedy je pro něj prostor v již zahájeném správním řízení. To nejen že nebylo vedeno (viz vpředu), ale žalobce v něm ani nemohl vystupovat jako jeho účastník, k jehož návrhu by mělo být vedeno. Vždyť žalobce se za přestupce neoznačil. O rozporuplnosti žaloby v tomto směru svědčí to, že na jedné straně žalobce tvrdí, že pan L. Y. byl kontaktní a známý na uvedené adrese a že to při jednání doloží důkazně, což se nestalo, ale již v dalších žalobních bodech se dovolává postupů (doručování veřejnou vyhláškou a ustanovení opatrovníka), jež nasvědčují pravému opaku.

54. Ke shora uvedenému krajský soud dodává, že správní orgán postupuje při výkonu své pravomoci (výkonu veřejné správy) v období před zahájením přestupkového řízení podle základních zásad činnosti správních orgánů uvedených v § 2 až § 8 správního řádu, případně podle jeho části čtvrté (viz § 177 správního řádu).

55. Krajský soud je vzhledem k uvedenému přesvědčen o tom, že správní orgán podnikl potřebné úkony ke zjištění pachatele přestupků, že další již nebyly třeba. Ad absurdum by totiž pod požadavek žalobce „podnikat veškeré možné kroky“ bylo možno zahrnout i vyhlášení celostátního pátrání, což by byl prostředek zjevně neadekvátní, zvláště pak za situace, kdy je znám provozovatel vozidla, vlastník nástroje spáchání protiprávního skutku. 4.) Liberace 56. Obsahem této žalobní námitky bylo tvrzení žalobce, že v posuzované věci byl naplněn liberační důvod předvídaný ustanovením § 125e odst. 1 silničního zákona. Dle něho „Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“.

57. Žalobce má totiž za to, že učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 silničního zákona, pokud předmětné vozidlo pronajmul svému zmocněnci, aby tento vozidlo dával do podnájmu třetím osobám, přičemž v předmětné nájemní smlouvě se zmocněnec žalobci zavázal, že zajistí, aby osoby, kterým dá jeho vozidlo do podnájmu, při jeho užívání neporušovaly povinnosti vyplývající ze silničního zákona. Splnění této povinnosti zmocněncem přitom bylo zajištěno hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty i případnou náhradou škody. Důkazy o tom měl žalobce předložit při jednání o žalobě. Tyto avízované důkazy ale v průběhu soudního přezkumného řízení předloženy nebyly. Žalobce tak předně neunesl pro své žalobní tvrzení důkazní břemeno, nehledě však zejména na to, že v případě správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f silničního zákona (tak jako v přezkoumávané věci), může se provozovatel vozidla (ať už osoba fyzická či právnická) odpovědnosti za správní delikt zprostit toliko v případech vymezených v odst. 5 tohoto ustanovení. Tedy pokud prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru vozidel.

58. Ani jeden z uvedených liberačních důvodů ovšem žalobcem tvrzen nebyl.

59. Žalobce dále v rámci této žalobní námitky (byť poněkud nesystémově) vytkl správním orgánům, že pokud správní orgán rozhodoval na základě informace vyplývající z jeho úřední činnosti, tedy že zmocněnec žalobce označuje pana Y. jako řidiče i v jiných řízeních o správních deliktech, v nichž vystupuje jako zmocněnec delikventů, jednalo se o podklad rozhodnutí, se kterým měl být žalobce seznámen a měl mít možnost vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí.

60. Shora již krajský soud při referování obsahu správního spisu popsal, jaké kroky podnikl správní orgán I. stupně, aby kontaktoval žalobcem označeného řidiče vozidla v době spáchání přestupku (v podrobnostech krajský soud odkazuje rovněž na str. 3 a 4 prvoinstančního správního rozhodnutí). Vpředu také krajský soud podrobně odůvodnil, proč dle jeho názoru správní orgán I. stupně podnikl všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 silničního zákona.

61. Pokud správní orgán I. stupně v odůvodnění svého prvoinstančního správního rozhodnutí (viz cca uprostřed jeho strany čtvrté) v rozsahu toliko jediné věty konstatoval, že ze strany zmocněnce žalobce je osoba pana Y. uváděna v několika dalších spisových materiálech správních deliktů různých provozovatelů vozidel vedených na ODP Dvůr Králové nad Labem, jednalo se již o postřeh z hlediska skutkového i právního nadbytečný. Skutečnost, že pan Y. je osobu nekontaktní, byla totiž v předmětném správním řízení spolehlivě prokázána řadou jiných důkazů (viz shora). Jednalo se tedy o skutkově odlišnou situaci, než v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 As 31/2010-94, jehož závěry tak nejsou na daný případ přiléhavé.

62. Jak již krajský soud uvedl, správní orgán nepochybil, pokud nezahájil řízení o přestupcích proti panu Y. a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti této osobě, a pokud následně zahájil správní řízení o správním deliktu dle § 125f silničního zákona se žalobcem coby provozovatelem vozidla, kterým byly přestupky spáchány. Dodatek správního orgánu, že má povědomost získanou na základě své úřední činnosti, že k obdobným závěrům dospěl i v řadě jiných správních řízení, která vedl, tak měl povahu ryze doplňující a pro shora uvedené závěry nebyl významný. Nebyl proto ani způsobilý jakkoliv negativně se dotknout práv žalobce a nemohl tedy ani být důvodem překvapivosti vydaného rozhodnutí. 5.) Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce 63. Žalobce dále namítl, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podpořil žalobce svou argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, jakož i rozsudky nadepsaného krajského soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Plzni, v žalobě konkrétně specifikovanými.

64. V tvrzeném pochybení spatřoval žalobce zkrácení svých práv dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

65. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele vozidla, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 66. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ 67. Pokud se žalobce odvolával na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, v souvislosti na „nekonání ústního jednání“, třeba konstatovat, že tak činil nepřípadným způsobem. Ostatně na tento rozsudek následně reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016-53, mimo jiné takto: 68. „Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, jenž dovodil, že městský úřad nepochybil, nenařídil-li ústní jednání. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o provádění důkazu listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze provést mimo jednání navíc bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol.

69. Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla.

70. I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 21 - 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).

71. Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. 72. ( - )

73. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.

74. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.

75. Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních orgánů, není důvodná.“ 76. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy, a to i soudem zdejším, jak upozornil žalobce.

77. V posuzované věci byl podkladem správního deliktu přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti ve městě (obci) Dvůr Králové nad Labem - Lipnici, zjištěný automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Ten se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. To ostatně žalobce vůbec nepopírá, když v žalobním bodu č. 91 uvádí, že: Správní orgán prvého stupně sice vyrozuměl žalobce o konání dokazování mimo ústní jednání a o možnosti následného seznámení se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu…“. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže ale vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zmocněnci.

78. Pokud pak žalobce v žalobním bodu č. 89 tvrdil, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“, dlužno konstatovat, že žalobci či jeho zmocněnci nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Tvrdí-li nyní proto, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce, krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje.

79. Dle § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci řízení o provádění dokazování včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Této své povinnosti správní orgán I. stupně dostál (viz shora). Žalobce se mýlí, pokud vytýká správnímu orgánu, že oznámení o provádění dokazování mimo ústní jednání měla obsahovat výslovné poučení o tom, že se tohoto dokazování může zúčastnit. Takovou povinnost správní řád neukládá. V uvedeném oznámení správní orgán I. stupně mimo jiné přesně popsal v jakou hodinu a v jaké místnosti budou důkazy prováděny. Dle krajského soudu musí být z takového oznámení účastníkovi řízení zřejmé, že je mu tato skutečnost, spolu s uvedenými detailními informacemi, sdělována právě proto, aby se dokazování mohl zúčastnit.

80. V případě jakýchkoliv pochybností navíc žalobci nic nebránilo v tom, aby správní orgán kontaktoval a tuto skutečnost si vyjasnil. Navíc za situace, kdy byl zastupován zmocněncem, který v obdobných věcech vystupuje systematicky a vytrvale. Není tak nějakým prostým a obyčejným subjektem, nýbrž zmocněncem s patřičnými praktickými zkušenostmi ze správních řízení o správních deliktech na úseku dopravy, podpořenými jistě i k tomu potřebnými znalostmi příslušných právních ustanovení. Nic takového se nestalo, naopak. Žalobce (jeho zmocněnec) neprojevil o účast při dokazování mimo ústní jednání sebemenší zájem. Nereagoval ani na výslovné oznámení o možnosti seznámení se s podklady pro rozhodnutí. To jen podtrhuje účelovost dané žalobní námitky. 6.) Protiústavnost 81. Žalobce dále namítal, že ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Srovnával přitom postavení provozovatele vozidla s odpovědností držitele zbraně. Ani tuto námitku neshledal krajský soud odůvodněnou.

82. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona s ústavním pořádkem se totiž již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40. Dospěl v něm k závěru, že toto ustanovení, resp. § 125f silničního zákona, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za nedovolenou rychlost či neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování (v podrobnostech krajský soud odkazuje na zmíněný rozsudek).

83. Krajský soud tyto závěry plně akceptuje. Zároveň dodává, že Ústavním soudem již byla posuzována ústavnost § 125f silničního zákona, který na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle silničního zákona, nevybočuje z ústavních kautel. 7.) Nesdělení oprávněné úřední osoby 84. Žalobce závěrem namítal, že přestože jeho zmocněnec v odvolání výslovně požádal žalovaného „o sdělení, které osoby se budou podílet na rozhodování o odvolání“, žalovaný této žádosti nevyhověl, ačkoliv dle § 15 odst. 4 správního řádu měl žalobce (jeho zmocněnec) na poskytnutí požadovaných informací nesporný nárok. Žalovaný proto postupoval v rozporu s citovaným zákonným ustanovením, když na výslovnou žádost zmocněnce žalobce o sdělení oprávněných úředních osob ve věci žalobce nijak nereagoval a vydal napadené rozhodnutí. Teprve z něho se žalobce dozvěděl, že oprávněnou úřední osobou je v dané věci J. E. Tímto postupem žalovaný vyloučil, aby žalobce s požadovanými informacemi naložil tak, jak měl v úmyslu (tedy zvážit, zda podá námitku podjatosti).

85. Žalobce označil tento postup žalovaného za nesouladný se základními zásadami činnosti správních orgánů. Má jej za obcházení zákona, neboť uvedeným postupem mu bylo fakticky znemožněno namítat podjatost oprávněné úřední osoby. Za situace, kdy informace o ní byly žalobci poskytnuty až spolu s rozhodnutím ve věci, muselo být žalovanému zřejmé (žalobce je přesvědčen, že to bylo cílem žalovaného), že již nebude moci účinně podat námitku podjatosti vůči oprávněné úřední osobě.

86. Z tohoto důvodu žalobce namítal, že oprávněná úřední osoba žalovaného je vůči němu podjatá, neboť její postup v řízení podle něho nasvědčuje tomu, že se snažila žalobce zbavit možnosti námitku podjatosti podat. Žalobce má za to, že důvod podjatosti oprávněné úřední osoby je zřejmě v tom, že tato osoba má negativní citový vztah k jeho zmocněnci ve správním řízení, neboť tento vystupuje ve větším počtu správních řízení jako zmocněnec, a to se značnou úspěšností.

87. Podle žalobce měla procesní vada spočívající v porušení § 15 odst. 4 správního řádu „za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce (resp. jeho zmocněnec) zcela legitimně očekával, že mu informace o oprávněných úředních osobách budou poskytnuty před vydáním napadeného rozhodnutí, neboť tyto informace požadoval k úvaze o vznesení námitky podjatosti, kterou je relevantně možné podat právě před vydáním rozhodnutí ve věci samé.

88. Zcela pochopitelně pak žalobce vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, neboť pokud žalobce nevěděl, kdo jsou oprávněné úřední osoby, a tedy zda tyto nejsou podjaté, mohl předpokládat, že podjaté jsou, pročež zcela legitimně důvody svého odvolání nedoplňoval, neboť nebylo v jeho zájmu, aby se hypoteticky podjaté oprávněné úřední osoby seznamovaly s jeho argumentací, jakož se i obával toho, že by tyto osoby mohly jeho případné doplnění odvolání „zamlčet“, případně „ztratit“ (viz body č. 105 a č. 106 žaloby).

89. Žalobce uzavřel tuto námitku s tím, že byl zkrácen na svém právu uplatnit své stanovisko v odvolacím řízení, resp. realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalované rozhodnutí tak pro něj bylo překvapivé, neboť zcela legitimně očekával, že před jeho vydáním bude žalovaným vyrozuměn o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou v jeho věci. V tomto směru zároveň odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, podle něhož: „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.“ 90. Krajský soud považuje za nedůvodnou i tuto námitku, kterou žalobce brojí proti tomu, že mu v odvolacím řízení nebylo před vydáním rozhodnutí sděleno jméno oprávněné úřední osoby, která bude v jeho věci rozhodovat. Žalobou popsaný a obsahu správního spisu odpovídající skutkový stav k této otázce sice nemá za žádoucí, nicméně jej zároveň nepovažuje bez přidružení dalších skutečností k němu za rozhodující pro osud rozhodnutí ve věci. Stejný názor je např. obsažen v Komentáři správního řádu JUDr. Josefa Vedrala, Ph.D., vydaného BOVA POLYGON, Praha 2006, v němž se na straně 143 k § 15 odst. 4 správního řádu mimo jiné uvádí: „Samotné porušení tohoto ustanovení, tedy skutečnost, že správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, kdo je v dané věci oprávněnou osobou, jakkoliv jde o procesní pochybení správního orgánu, nicméně nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, protože podle § 89 odst. 2 se k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, nepřihlíží, což by byl i tento případ, což samozřejmě není návodem k tomu, aby správní orgány toto ustanovení nedodržovaly.“ 91. Obdobně judikoval i Ústavní soud, když v usnesení ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, uvedl následující: „…samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech.“ 92. V přezkoumávané věci to znamená, že žalobcem namítaná vada řízení o správním deliktu by mohla vést ke zrušení rozhodnutí žalovaného jen tehdy, pokud by mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, tedy pokud by v jejím důsledku byl žalobce zkrácen na svých substantivních právech, k jejichž ochraně správní soudnictví primárně slouží. V konkrétní rovině to znamená, že o odvolání žalobce by musela rozhodovat vůči němu skutečně podjatá osoba. Tato skutečnost ale prokázána nebyla, když žalobní námitky vůči oprávněné úřední osobě neměl krajský soud za opodstatněné.

93. Podjatost úředních osob při výkonu veřejné moci upravuje § 14 správního řádu.

94. Žalobce spojoval námitku podjatosti vůči J. E. s tím, že jmenovaná zvolila uvedený postup záměrně, s cílem zbavit jej možnosti vznést námitku podjatosti. A to prý zřejmě proto, že má k jeho zmocněnci negativní citový vztah, neboť vystupuje ve větším počtu správních řízení jako zmocněnec, a to se značnou úspěšností.

95. K tomu třeba předně uvést, že byť žalobce uplatňuje námitku podjatosti, tak že ji nespojuje se žádnou rozumnou konkrétní skutečností. Žalobce pouze tvrdí, že by mohla být podjatost spojena „zřejmě“ s tím, že se jmenovaná setkává s jeho zmocněncem v řadě dalších správních řízení, v nichž má značnou úspěšnost. Na tom, že jmenovaná vyřizuje opakovaně správní delikty, ale není nic podivného, je-li její náplní práce v jednom z oddělení žalovaného vyřizování dopravních přestupků a správních deliktů s nimi spojených. Ostatně, pokud by se touto optikou poměřoval výkon funkcí soudců nadepsaného senátu, mohlo by se argumentovat zcela nepodloženě stejně. J. E. si nevybírala agendu k vyřízení, neboť jí byla přidělena její vedoucí. Dlužno přitom poznamenat, že stejnou námitku podjatosti vznáší zmocněnec žalobce v žalobách opakovaně nejen proti jmenované J. E. (viz např. věci spisových značek nadepsaného krajského soudu 30A 117/2016, 30A 126/2016, 30A 128/2016, 30A 137/2016 nebo 30A 172/2016), ale i proti dalším úředním osobám žalovaného, vyřizujícím danou agendu, např. Ing. T. G. (viz věci spisových značek nadepsaného krajského soudu 30 A 134/2016, 30A 135/2016,30 A 138/2016, 30A 141/2016 nebo 30 A 147/2016) či Mgr. J. K. (viz např. věc spisové značky nadepsaného krajského soudu 30A 125/2016).

96. O jakou úspěšnost či neúspěšnost ale vlastně jde, to žalobce vůbec neobjasnil. Jestli měla spočívat v tom, že J. E. je zklamána malou možností zamítat odvolání proti prvoinstančním správním rozhodnutím a potvrzovat je, oproti svým představám, a to v důsledku odporu zmocněnce žalobce ve správních řízeních pro jeho schopnosti? Nebo její rozhodnutí neobstála v následném soudním přezkumném řízení? O tom se lze nejenom dohadovat, ale tato námitka není především důkazně doložena.

97. Krajskému soudu v Hradci Králové pak nejsou uváděné okolnosti vůbec známy, když žádné evidence o nich si nevede. Z uvedeného obecného tvrzení rovněž nelze dovodit, že jmenovaná úřední osoba má poměr ke zmocněnci žalobce. Žalobce netvrdil, že by v dalších správních řízeních rozhodovala právě tato jedna úřední osoba, ani netvrdil, že by se v těchto dalších správních řízeních dopouštěla čehokoliv, z čeho by bylo možno dovozovat její podjatost. Rovněž z ničeho nevyplývá, že by tato úřední osoba měla jakýkoliv zájem na výsledku řízení (ve kterém jde o pokutu ve výši 1.500 Kč), resp., že by měla zájem na zamlčení či ztrátě jakékoliv podání žalobce, a riskovala v důsledku toho trestní postih.

98. Třeba přitom poznamenat, že podjatost nelze spojovat s vlastním výsledkem řízení, s uspokojením či neuspokojením účastníka řízení v něm. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11).

99. Dle § 14 odst. 1 správního řádu je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Žádná taková skutečnost nebyla krajským soudem zjištěna, když tvrzení žalobce zůstalo v této souvislosti jen v rovině čisté spekulace, nepodložené žádným důkazem, jenž by jen v náznacích mohl žalobci přisvědčovat.

100. Nutno též podotknout, že vychází-li tvrzení žalobce z údajných zkušeností (mluví o větším počtu správních řízení), tak i v případě, že by tato námitka byla shledána odůvodněnou, tak by k ní stejně nebylo možno přihlédnout, neboť by byla uplatněna zřejmě opožděně. Podle § 14 odst. 2 správního řádu totiž může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Žalobce prezentoval namítanou podjatost nikoliv jako případ jedinečný, ale trvající delší dobu, kdy již mohl jeho zmocněnec uvedenou námitku nejen uplatnit, ale především lépe střežit jeho práva. Tvrzené okolnosti, které jsou podle obsahu námitky důvodem podjatosti, by totiž musely být zmocněnci žalobce známy již dříve.

101. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto krajský soud žalobu ve výroku I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

V. Výrok o nákladech řízení

102. Ve věci byl úspěšný žalovaný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. proti žalobci, který úspěch ve věci neměl. Krajský soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení před krajským soudem vznikly. Proto bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení