30 A 175/2015 - 77

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: J.V., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2015, čj. 2681/DS/15-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Námitky žalobce ze dne 6. 10. 2014 proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů byly zamítnuty a záznamy provedené ke dni 10. 9. 2014 byly potvrzeny s celkovým počtem dosažených 12 bodů [rozhodnutí Městského úřadu Cheb ze dne 21. 7. 2015, čj. MUCH 61826/2015, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 9. 10. 2015, čj. 2681/DS/15-3]. Bodové hodnocení řidičů bylo v rozhodném období upraveno v § 123a až 123f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“ nebo „zákon č. 361/2000 Sb.“). Podle § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu. II. Žalobní body V části a) žaloby [Nereflektování odvolacích důvodů] se poukazuje na to, že z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, čj. MSK 49924/2014, které bylo přílohou doplněného odvolání, je zcela zřejmé, že je běžnou praxí odvolacího správního orgánu posuzovat i jednotlivé podklady (rozhodnutí v blokových řízeních) z hlediska jejich způsobilosti pro provedený záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z tohoto rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jednoznačně vyplývá, že se odvolací správní orgán zabýval kvalitou provedení jednotlivých rozhodnutí (v blokových řízeních) a také že jednotlivá rozhodnutí (v blokových řízeních) po posouzení označil za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2014, čj. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, čj. MSK 121761/2014, vyplývá ustálenost práce odvolacího správního orgánu, a to hlavně ve skutečnosti, že odvolací správní orgán se zabývá způsobilostí jednotlivých rozhodnutí, na základě nichž jsou zaznamenávány body, kdy toto činí zejména na základě podaného odvolání, kdy odvolatel provedení takového posouzení požaduje a na možnou nezpůsobilost podkladů ve svém odvolání upozorňuje. Obdobný postup vyplývá z rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 1. 2015, čj. MUPI/2014/34902/CH-nám.BH/3, kdy prvoinstanční správní orgán odmazal dva konkrétní záznamy z bodového hodnocení, které byly učiněny na základě nezpůsobilých podkladů. Podle zásady legitimního očekávání by správní orgány měly ve věcech se shodnými či obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně. Tato zásada se de iure týká sice vždy jednoho konkrétního správního orgánu, ovšem v případě orgánů veřejné moci, jakými jsou krajské úřady, kterých existuje na území České republiky pouze třináct (!), se žalobce domnívá, že i zde by měla existovat ustálená či alespoň obdobná praxe při posuzování věcí shodných či obdobných. Ačkoliv v českém právním systému neexistuje zvykové právo (precedens), užívání zásady legitimnosti jej de facto zavádí. Pokud tedy jeden správní orgán rozhoduje výše popsaným způsobem, není dle žalobce přiléhavé, aby totožný správní orgán pouze v jiné místní působnosti rozhodoval a postupoval zcela odlišně. Tím by byla jednoznačně dotčena rovnost účastníků před zákonem, kdy tato rovnost je narušována pouze na základě místní příslušnosti k danému správnímu orgánu. V části b) žaloby [Nezpůsobilost podkladů pro záznam bodů] žalobce uvádí, že jediné důkazy, které odvolací správní orgán posuzuje, jsou oznámení od věcně příslušných oddělení policie, kterými je oznamována skutečnost, že žalobce měl spáchat přestupek, který s ním byl projednán, a bylo vydáno rozhodnutí v blokovém řízení. Dle žalobce nemůže být takovéto oznámení dostatečným důkazem a musí být vždy porovnáno s předmětným rozhodnutím, kterého se týká, tak, aby mohla být vyloučena možná chyba lidského faktoru či možná zvůle orgánu veřejné moci. Žalobce respektuje názor správního orgánu, že rozhodnutí vydávané v blokovém řízení a blokové řízení samotné jsou velmi specifickým druhem řízení, ovšem toto konstatování nemůže omluvit nedostatky, které takové rozhodnutí nese z pohledu zákonem kladených požadavků na takovýto druh rozhodnutí. Přiložená rozhodnutí v blokových řízeních série HG/2014 číslo bloku G 1498901 a série GF/2013 číslo bloku F 0832677, která nesplňují dle rozsudku Nejvyššího správního soudu dostatečnou individualizaci skutku pro rozhodnutí, a naproti tomu rozhodnutí v blokovém řízení série FC/2013 číslo bloku C1404971, ze kterého je zřejmé, že byly dodrženy veškeré zákonem stanovené požadavky. Z uvedených rozhodnutí je patrné, že i přes specifičnost daného druhu řízení lze rozhodnutí vydat v souladu se všemi zákonem kladenými požadavky, a to tak, aby bylo zcela zřejmé, o jaký přestupek se mělo jednat, kdy a kde mělo ke spáchání přestupku dojít a dle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován a jaká zákonem stanovená povinnost měla být porušena. Z rozhodnutí by měly být patrny údaje o osobě přestupce, místu spáchání přestupku a době spáchání, mělo by být zcela jasné, čeho se měl přestupce dopustit a jakou povinnost stanovenou zákonem svým jednáním porušil. Argument, že přestupce svým podpisem dal souhlas s tímto druhem projednání a správností takového rozhodnutí tak, jak uvádí odvolací správní orgán, je dle žalobce naprosto nesprávný. Není možné, aby za správnost rozhodnutí vydaného správním orgánem odpovídal přestupce, a není možné po přestupci vyžadovat ani očekávat takovou znalost práva, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit a na případnou nesprávnost upozornit a žádat její nápravu. V takovém případě pozbývá smyslu existence jakýchkoli orgánu veřejné moci. V části c) žaloby [Konkrétní výtky k jednotlivým pokutovým blokům] se k rozhodnutí [Krajského úřadu Karlovarského kraje] ze dne 26. 8. 2015, čj. 2464/DS/14-3, namítá, že v odvolání, které žalobce podal dne 18. 7. 2014, uváděl lhůtu pro doplnění odvolacích důvodů k odvolání do rozhodnutí [Městského úřadu Cheb] čj. MUCH 48300/2014, kdy ze závažných osobních důvodů tuto lhůtu nebyl schopen dodržet. V důsledku toho žalobcem podané odvolání nesplňovalo zákonné náležitosti pro tento druh podání, kdy mělo být doplněno o to, v jakém rozsahu proti výroku rozhodnutí směřuje a jaké konkrétní nedostatky spatřuje ve vydaném rozhodnutí. Z tohoto důvodu očekával, že bude ze strany Městského úřadu Cheb vyzván k doplnění odvolání. Od tohoto správního orgánu však žádnou výzvu neobdržel. K doplnění odvolání nebyl vyzván ani odvolacím správním orgánem, kdy pro něj jsou ke správnému posouzení podaného odvolání nepochybně nutné konkrétní odvolací důvody, které uvádí odvolatel. Jelikož mu nebylo umožněno vyjádřit se v plném rozsahu k rozporům spatřovaným v předmětném rozhodnutí, nemohl uvést podstatné odvolací důvody na svou obhajobu, došlo tím k zásadnímu omezení jeho práv jako účastníka řízení. Důkazy uvedené jak správním orgánem prvního stupně, tak odvolacím správním orgánem obsahují vady, na základě nichž nemohl být žalobce uznán vinným. Oba správní orgány shodně uvádějí, že byl zastaven vozidlem tov. zn. Audi, reg. zn. …. Tuto skutečnost žalobce nezpochybňuje, skutečně byl policií zastaven a obviněn ze spáchání přestupku, kdy s přestupkem nesouhlasil, neboť žádný přestupek nespáchal. To konečně vyplývá i z důkazních materiálů, kdy je odvolacím orgánem uvedeno, že záznam z laserového měřícího zařízení obsahuje nečitelnou registrační značku měřeného vozidla a je zde doplněna reg. zn. …, kdy s vozidlem této registrační značky nemá žalobce nic společného a nikdy takové vozidlo neřídil. Z výše uvedeného vyplývá, že důkazy použité ve správním řízení proti jeho osobě byly pořízeny v rozporu s pokyny výrobce daného měřícího zařízení a tedy nejsou pro správní řízení způsobilé. Dále z předložených důkazů vyplývá vina o přestupku pro zcela jinou osobu žalobci neznámou, která řídila vozidlo reg. zn. ... O jeho vině nesvědčí tedy žádné provedené důkazy. Z rozhodnutí dále není patrné přesné místo spáchání přestupkového jednání, kdy je zde uvedena pouze obec a ulice. Ulice Ašská v obci Cheb ovšem měří přibližně 2 km a tedy pro popis místa spáchání přestupkového jednání nepostačí uvést pouze ulici a obec. Vyvstává zde důvodná pochybnost, zda k přestupku došlo na pozemní či účelové komunikaci či mimo ni. Na základě výše uvedených skutečností a výtek ke každému konkrétnímu záznamu v bodovém hodnocení žalobce se žalobce domáhá, aby se věcně a místně příslušný soud zabýval zejména otázkou, zda byla jednotlivá pravomocná rozhodnutí způsobilými podklady pro záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, čj. 4 As 127/2014-39). Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen, když absence konkretizace a individualizace je v předmětné věci dle názoru žalobce typická pro případ rozhodnutí ze dne 26. 8. 2014. III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Krajský úřad Karlovarského kraje se k žalobě písemně vyjádřil tak, že z obsahu spisové dokumentace je zřejmé, že veškerá oznámení Policie ČR o uložení pokut v blokovém řízení, vůči nimž námitky směřovaly, obsahují dostatek údajů o spáchaných přestupcích, ale i údaje o přestupci a v případě zpochybnění těchto oznámení byla spisová dokumentace doplněna rovněž o ověřené kopie pokutových bloků. Veškerá oznámení i pokutové bloky obsahují dostatečné množství údajů, jednání žalobce je popsáno slovy, je s jiným jednáním zcela nezaměnitelné a tyto podklady prokazují, že se žalobcem namítané přestupky staly a že se jich dopustil právě žalobce. Zpochybněná oznámení byla posouzena ve vzájemném kontextu s pokutovými bloky, kdy nebyly při zohlednění specifik blokového řízení nalezeny žádné nesrovnalosti, vadná právní kvalifikace či jakékoliv pochybnosti o místu spáchání přestupku či o samotném skutku. V souvislosti s používáním zkratek na pokutových blocích se žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2014, čj. 4 As 3/2014-39, dle něhož je při zohlednění specifik blokového řízení možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ustanovení § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Vzhledem k tomu, že konkrétní jednání osoby bylo v bloku popsáno mj. i kvalifikace porušení právní povinnosti, je s jiným jednáním nezaměnitelné. Pokutové bloky se v předepsaných náležitostech shodují s oznámením o uložení pokuty v blokovém řízení. Vzhledem k výše uvedenému je žalovaný, stejně tak jako správní orgán prvého stupně, toho názoru, že na základě oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení bylo možné záznam bodů do registru řidičů provést. Hodnocením rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje se žalovaný nezabýval, neboť okolnosti posuzovaného případu jsou odlišené od projednávané věci jmenovaným krajským úřadem. S odkazem na výše uvedené trvá žalovaný na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobce a bylo vůči němu postupováno v souladu se zákonem. Námitky uváděné žalobcem považuje žalovaný za neopodstatněné. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobcem v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. IV. Posouzení věci krajským soudem Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). K části a) žaloby soud konstatuje, že žalobce v části IV./2 doplnění odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Cheb ze dne 21. 7. 2015, čj. MUCH 67128/2015 [správně: čj. MUCH 61826/2015], uvedl: Za nezpůsobilé byly označeny obdobné podklady i Krajským úřadem Moravskoslezského kraje v odvolacím řízení ze dne 24. 4. 2014 pod čj. MSK 49928/2014 [patrně: čj. MSK 49924/2014]. K tomuto doplnění odvolání je připojena kopie rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, čj. MSK 49924/2014. K tomu se Krajský úřad Karlovarského kraje v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 9. 10. 2015, čj. 2681/DS/15-3, vyjádřil tak, že odvolací správní orgán se nezabýval hodnocením citovaného rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, neboť k tomuto není kompetentní a není jím ani vázán. V doplnění odvolání je uvedená žalobcova námitka formulována naprosto nekonkrétně. Není tu ani náznakem patrno, v čem má spočívat obdobnost podkladů, z nichž v přezkoumávané věci vycházel Městský úřad Cheb, s podklady, u nichž nedostatečnost popisu jednání shledal v jiné věci Krajský úřad Moravskoslezského kraje. Odvolací správní orgán proto nijak nepochybil, jestliže se s touto odvolací námitkou v rozhodnutí o odvolání vypořádal rovněž zcela obecně. Dále žalobce tvrdil, že žalovaný nevyhodnotil odlišnou rozhodovací praxi jiných správních orgánů projednávající obdobné věci s tím, že správní orgány by měly právě ve věcech se shodnými či obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně, přičemž žalobce měl za to, že žalovaný správní orgán měl následovat zejména postup Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v jeho rozhodnutích ze dne 24. 4. 2014, čj. MSK 49924/2014, ze dne 22. 10. 2014, čj. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, čj. MSK 121761/2014. K tomu je třeba v souladu s ustálenou praxí správních soudů uvést, že zásada legitimního očekávání, kterou lze charakterizovat i jako zásadu formální spravedlnosti, která bezprostředně souvisí se zásadou nestranného rozhodování každé věci, znamená, že každá věc, kterou správní orgán řeší, je svým způsobem jedinečná, na druhou stranu však lze mezi rozhodovanými a řešenými případy nalézt i řadu společných znaků. Uvedená zásada má zajistit, že rozhodl-li správní orgán určitou věc za určitých podmínek určitým způsobem, měl by všechny další obdobné případy, které nastanou v budoucnu, rozhodovat způsobem obdobným. Neznamená však, že by například všechny správní orgány v celé České republice byly zavázány postupovat unifikovaně, neboť by to znamenalo zavedení precedenčního systému práva, navíc do soustavy správních orgánů, což však tato zásada nesleduje. Zásada legitimního očekávání jako zásada oprávněné důvěry v právo a právní řád nezaručuje však účastníkům řízení nárok na to, aby správní orgán v jejich případě rozhodl určitým způsobem či dokonce v jejich prospěch, pouze znamená, že je třeba, aby správní orgány rozhodovaly způsobem předvídatelným, avšak vždy po pečlivém zjištění konkrétního skutkového stavu věci, z něhož vyvodí závěry a tyto závěry odůvodní tak, aby obstály z hlediska požadavků správního řádu. To v dané věci bylo splněno. Prvostupňový správní orgán vysvětlil, jaké konkrétní podklady měl ve věci k dispozici, jak je hodnotil a jaké konkrétní závěry z nich vyvodil. Žalovaný správní orgán rovněž poukázal i na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Bylo zdůrazněno, že i judikatura tohoto soudu na jedné straně rozlišuje řízení o jednotlivých přestupcích dle zákona o přestupcích oproti řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů podle zákona o silničním provozu. V daném případě správní orgány vycházely z těchto podkladů: 1) Rozhodnutím ze dne 24. 1. 2012, čj. MUCH 6360/2012, Městský úřad Cheb uznal žalobce vinným přestupkem ze dne 22. 10. 2011 podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 1. 2012. Za tento přestupek bylo žalobci do jeho evidenční karty v registru řidičů zaznamenáno 7 bodů. 2) V blokovém řízení byla žalobci Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, dopravním inspektorátem Most, uložena pokuta za přestupek ze dne 17. 4. 2012 podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byly žalobci do jeho evidenční karty v registru řidičů zaznamenány 3 body. Dne 18. 4. 2013 byly žalobci odečteny 4 body v jeho evidenční kartě v registru řidičů a stav bodů v bodovém hodnocení k tomu dni byl 6 bodů. 3) Rozhodnutím ze dne 16. 5. 2013, čj. MMP/104090/13, Magistrát města Plzně uznal žalobce vinným přestupkem ze dne 13. 6. 2012 podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 6. 2013. Za tento přestupek byly žalobci do jeho evidenční karty v registru řidičů zaznamenány 2 body. 4) Příkazem ze dne 30. 8. 2013, čj. 5599/2013 - ODSH/TC-4, Městský úřad Tachov uznal žalobce vinným přestupkem ze dne 15. 7. 2013 podle § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 9. 2013. Za tento přestupek byly žalobci do jeho evidenční karty v registru řidičů zaznamenány 3 body. 5) Rozhodnutím datovaným dne 19. 6. 2014 a vypraveným dne 24. 6. 2014, čj. MUCH 48300/2014, Městský úřad Cheb uznal žalobce vinným přestupkem ze dne 17. 2. 2014 podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 a písm. k) zákona o silničním provozu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 9. 2014. Za tento přestupek byly žalobci do jeho evidenční karty v registru řidičů zaznamenány 2 body. Dne 30. 9. 2014 bylo žalobci odesláno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. V řízení o námitkách si Městský úřad Cheb vyžádal a obdržel od Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, dopravního inspektorátu Most, sdělení a ověřenou kopii pokutového bloku k přestupku ze dne 17. 4. 2012 a od Městského úřadu Tachov sdělení a ověřenou kopii doručenky k příkazu ze dne 30. 8. 2013, čj. 5599/2013 - ODSH/TC-4. Při přezkoumání námitek žalobce proti záznamu bodů v registru řidičů tedy správní orgány vycházely v jednom případě z oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení, v jednom případě z pravomocného příkazu (který se stal pravomocným a vykonatelným rozhodnutím) a ve třech případech z pravomocných rozhodnutí správních orgánů. Aktivitou správního orgánu prvního stupně byly tyto podklady pro vydání rozhodnutí doplněny o sdělení a ověřenou kopii příslušného pokutového bloku a o sdělení a ověřenou kopii doručenky k výše uvedenému příkazu. Na základě provedeného přezkumu podkladů k záznamu bodů do registru řidičů, jehož výsledky popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí, správní orgány po právu dospěly k závěru, že tato rozhodnutí jsou způsobilá pro záznamy bodů do registru řidičů, jsou opatřena všemi potřebnými zákonem stanovenými náležitostmi a že odpovídá i zaznamenaný počet bodů. Žalobní bod a) tudíž nemohl být shledán důvodným. K části b) žaloby soud, obdobně jako v předchozích věcech, kde byla námitka „nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů“ uplatněna, konstatuje, že v přezkoumávané věci není na místě tvrzení, že jedinými důkazy, které odvolací správní orgán posuzoval, byla oznámení od věcně příslušných správních orgánů, kterými byla oznamována skutečnost, že žalobce spáchal přestupek, který s ním byl projednán, a bylo vydáno rozhodnutí v blokovém řízení. Předně je nezbytné uvést, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může být žalobce úspěšný pouze tehdy, pokud prokáže, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. K tomu, aby tak žalobce mohl učinit, je nezbytné, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí či nezákonnost postupu správního orgánu. Pokud tak žalobce neučiní, tj. jeho tvrzení jsou obecná bez jakékoli konkrétní souvztažnosti s obsahem napadeného rozhodnutí či postupem správního orgánu, nemohou být jeho námitky shledány důvodnými. Soud se v podstatě ztotožňuje s tvrzením žalobce, že „i přes specifičnost daného druhu řízení lze rozhodnutí vydat v souladu se všemi zákonem kladenými požadavky, a to tak, aby bylo zcela zřejmé, o jaký přestupek se mělo jednat, kdy a kde mělo ke spáchání přestupku dojít a dle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován a jaká zákonem stanovená povinnost měla být porušena. Z rozhodnutí by měly být patrny údaje o osobě přestupce, místu spáchání přestupku a době spáchání, mělo by být zcela jasné, čeho se měl přestupce dopustit a jakou povinnost stanovenou zákonem svým jednáním porušil.“. Tato obecná tvrzení však nijak neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Totéž platí pro námitky žalobce ohledně náležitostí jednotlivých sérií pokutových bloků. Ohledně námitky žalobce, že „v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti rozhodně přestupkové jednání nevyplývá z popisu „rychlost, R, RJ, rychlost v obci (mimo obec)“, je vhodné zopakovat závěry Nejvyššího správního soudu z jeho rozsudku ze dne 4. 9. 2012, čj. 7 As 94/2012-20: „s rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Proto postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil. V daném případě je zřejmé, že stěžovatel se dopustil přestupků tím, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Nelze dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen. V určitých případech se proto lze spokojit i s pouhým uvedením odkazem na ustanovení zákona o silničním provozu, který stanoví porušenou povinnost, jak je tomu u pokutového bloku L 4443991. U něho se totiž jedná o odkaz na dostatečně konkrétní ustanovení zákonů ve spojení s dalšími údaji, které ve svém souhrnu skutek stěžovatele dostatečně konkrétně popisují. Ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 5. zákona o přestupcích, ve znění účinném v době spáchání přestupku, stanoví, že přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích nezastaví vozidlo na signál, který mu přikazuje zastavit vozidlo podle zvláštního právního předpisu nebo na pokyn „Stůj“ daný při řízení provozu na pozemních komunikacích osobou oprávněnou k řízení tohoto provozu podle zvláštního právního předpisu. Ust. § 70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu stanoví, že při řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče signál s červeným světlem „Stůj!“ povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá" se symbolem „Dej přednost v jízdě!“ a „Příčná čára souvislá s nápisem STOP“, a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením. Dalším údajem na přestupkovém bloku je, že přestupek byl spáchán dne 22. 1. 2010 v 19.10 hod. v Karviné na tř. 17. listopadu. Taková specifikace splňuje požadavek dostatečné individualizace skutku, neboť z kombinace všech výše uvedených údajů je patrné, jakého konkrétního druhu jednání se stěžovatel dopustil a kdy a kde se to stalo.“. Pouze a jen na základě popisu „rychlost, R, RJ, rychlost v obci (mimo obec)“, tedy nelze dospět k závěru o nezpůsobilosti rozhodnutí pro záznam bodů v registru řidičů. Již z tohoto důvodu nemůže být námitka žalobce shledána důvodnou. Namítá-li žalobce, a to pouze obecně, že „z rozhodnutí dále musí být naprosto zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít“, lze s tímto tvrzením vyslovit souhlas, avšak toto holé tvrzení nevypovídá nic o nezákonnosti napadeného rozhodnutí ani postupu správních orgánů v průběhu správního řízení. Ani žalobcovy obecné proklamace, že „údaje v rozhodnutí by měly být uvedeny čitelně, srozumitelně a přehledně tak, aby rozhodnutí mohlo být vůbec přezkoumáno. Pokud jsou údaje uvedené v rozhodnutí nečitelné, není možné na základě takového rozhodnutí evidovat body v bodovém hodnocení řidiče, neboť z rozhodnutí nejsou zřejmé okolnosti daného přestupku“, neprokazují nezákonnost právě přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Vzhledem k uvedenému ani žalobní bod b) nepovažuje soud za důvodný. V části c) žaloby žalobce ve skutečnosti nebrojí proti přestupkům, které byly projednány uložením pokuty v blokovém řízení, nýbrž proti přestupku ze dne 17. 2. 2014, který byl projednán a o němž bylo rozhodnuto ve standardním správním řízení. Rozhodnutím datovaným dne 19. 6. 2014 a vypraveným dne 24. 6. 2014, čj. MUCH 48300/2014, Městský úřad Cheb uznal žalobce vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a písm. k) zákona o silničním provozu, jehož se dopustil tím, že dne 17. 2. 2014 v době kolem 15:12 hodin na pozemní komunikaci v Chebu na Ašské ulici při řízení vozidla zn. Audi A5, reg. zn. … překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou ustanovením § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu o 17 km/hod., a v rozporu s § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu neměl při řízení u sebe řidičský průkaz, tedy při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. a jiným jednáním porušil povinnost stanovenou v hlavě II zákona o silničním provozu. Podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a podle § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích byla obviněnému uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce odvolal. Rozhodnutím datovaným dne 21. 8. 2014, čj. 2464/DS/14-3, Krajský úřad Karlovarského kraje odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí Městského úřadu Cheb čj. MUCH 48300/2014 potvrdil. Žalobce namítá, že nebyl vyzván k doplnění odvolání, že na záznamu z laserového měřícího zařízení je doplněna registrační značku měřeného vozidla 2K9 7926, které on nikdy neřídil, a že z rozhodnutí není patrné přesné místo spáchání přestupku. K tomu soud uvádí, že každé správní řízení má svůj předmět. Podle § 46 odst. 1 věty druhé správního řádu oznámení o zahájení řízení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podle § 68 odst. 2 věty prvé správního řádu se ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Předmět řízení tedy má jak řízení zahájené z moci úřední, tak řízení o žádosti. V daném případě se v řízení o přestupku rozhodovalo o vině a v případě shledání viny, o sankci za přestupek. V řízení podle § 123f zákona o silničním provozu se posuzuje důvodnost námitek proti provedení záznamu bodů v registru řidičů. O vině a sankci za přestupek žalobce spáchaný dne 17. 2. 2014 rozhodl Městský úřad Cheb dne 19. 6. 2014 pod čj. MUCH 48300/2014. Toto rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci doručením rozhodnutí o odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí dne 10. 9. 2014. Nikdo netvrdil ani z ničeho nevyplynulo, že by toto pravomocné rozhodnutí o přestupku bylo následně zrušeno, změněno nebo nahrazeno jiným. Podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. K tomu se odborná literatura vyjádřila takto: „Podkladový úkon nenaplňuje znaky rozhodnutí podle § 65 odst. 1 SŘS, pročež jej nelze napadnout samostatnou žalobou. Současně ale musí představovat závazný podklad žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu a žalobce musí jeho přezkum výslovně požadovat. Pokud tyto znaky nesplňuje, nepřichází v úvahu postup podle komentovaného ustanovení. Proto i podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 37/2005-83, publ. pod č. 1324/2007 Sb. NSS) předpokladem soudního přezkumu je, aby: 1) existoval subsumovaný správní akt (správní akt podmiňující vydání, resp. obsah finálního správního aktu), 2) finální správní akt byl ve správním soudnictví napaden projednatelnou žalobou, 3) nezákonnost subsumovaného správního aktu byla v žalobě namítnuta, 4) nejednalo se o takový subsumovaný správní akt, jímž by byl vázán i sám soud, 5) nebylo možno subsumovaný akt napadnout ve správním soudnictví samostatnou žalobou (ostatně v takovém případě by se vlastně ani nejednalo o akt subsumovaný, nýbrž o akt řetězící se, popřípadě zcela samostatný, čili nebyla by splněna již první podmínka).“ (Lukáš Potěšil a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha 2014, str. 683). Rozhodnutí o přestupku je ovšem zcela samostatným správním aktem, ne správním aktem podmiňujícím vydání rozhodnutí o námitkách podle § 123f zákona o silničním provozu ve smyslu subsumovaného správního aktu. Žalobce byl oprávněn podat proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o přestupku samostatnou žalobu. Ohledně posuzování důvodnosti námitek podle § 123f zákona o silničním provozu zaujal Nejvyšší správní soud tento názor: „Správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).“ (rozsudek ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008-44). Jelikož správní orgán při posuzování důvodnosti námitek podle § 123f zákona o silničním provozu zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost rozhodnutí o přestupku a jelikož rozhodnutí o přestupku není subsumovaný správní akt pro rozhodnutí o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů (§ 75 odst. 2 věta druhá s. ř. s.), nemůže se soud žalobcovými výtkami, které by evidentně byly přezkoumatelné již v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o přestupku, v rámci přezkumu rozhodnutí o námitkách podle § 123f zákona o silničním provozu již zabývat. I když žalobce nadepsal část c) žaloby „Ke konkrétním výtkám u jednotlivých pokutových bloků“, k jednotlivým pokutovým blokům žádné konkrétní výtky v této ani jiné části podané žaloby neuplatnil. Soud tu proto připomíná, že žalobní body mají dvojí význam: z pohledu žalobce pozitivně určují, co konkrétně bude soud přezkoumávat, z pohledu soudu negativně vymezují, čím se soud zabývat nemůže a nebude. V žalobách jsou žalobní body předkládány v různém stupni propracovanosti; soud pak nepochybí, jestliže se s obecně koncipovanými žalobními body vypořádá toliko na obecné úrovni. Zásadu dispoziční (§ 5 s. ř. s.) je třeba vnímat i tímto způsobem: „Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn za stěžovatele domýšlet kasační námitky, tím by vybočil z role nestranného rozhodce sporu. Úkolem zdejšího soudu je řádně uplatněné námitky posoudit, nikoli je spoluvytvářet. Opačným postupem by žalovanému znemožnil podat relevantní procesní obranu a osobám zúčastněným na řízení I) a II) by znemožnil uplatnění jejich procesních práv.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2016, čj. 9 As 1/2016-50). Ačkoliv se tento názor Nejvyššího správního soudu bezprostředně týká kasačních námitek, bezpochyby jej lze obdobně vztáhnout také na posuzování žalobních námitek krajskými soudy. Lze tak uzavřít, že způsobilost některého z pokutových bloků jako podkladu pro záznam bodů do registru řidičů v přezkoumávané věci nebyla nijak zpochybněna. S ohledem na uvedené nepokládá soud za důvodný ani žalobní bod c). V. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání. Úspěšný žalovaný správní orgán žádné náklady řízení neuplatnil, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení