30 A 177/2015 - 56

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: A.M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015 č. j. DSH/7188/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015 č. j. DSH/7188/15, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přeštice, odboru správního a dopravního, ze dne 11. 5. 2015 č. j. PR-SD- SLL/12457/2015, kterým byla žalobci dle ust. § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) uložena pokuta ve výši 5.000 Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu spočívajícího v porušení ust. §10 téhož zákona, když jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená shora citovaným zákonem. Dále byla žalobci v souladu s ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 520/2005 Sb., uložena povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Žaloba V podané žalobě žalobce uvedl, že správní orgán prvého stupně zahájil proti žalobci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla doručením příkazu č. j. PR-OSD- SLL/31418/2015 ze dne 9. 2. 2015. Zahájení řízení předcházela výzva ke sdělení totožnosti pachatele. Žalobce na základě této výzvy sdělil správnímu orgánu prostřednictvím svého zástupce totožnost řidiče, který vozidlo řídil v předmětný čas. Správní orgán šetřením zjistil, že pachatel přestupku (pan M.) v mezidobí zemřel. Správní orgán požádal o součinnost další správní orgány a Policii ČR. Správnímu orgánu prvého stupně bylo sděleno, že pan M. byl nemocen a jeho zdravotní stav mu nedovoloval řídit motorová vozidla. Správní orgán se s tímto tvrzením spokojil a zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce namítal, že správní orgán neprovedl dostatečné kroky ke zjištění osoby řidiče. Tvrzení, že pan M. nemohl z důvodu nemoci řídit motorová vozidla, není ničím podložené. Správní orgán v rozhodnutí onu nemoc nijak blíže nepopsal, a tedy žalobce nemohl konkrétně argumentovat (či např. předložit znalecký posudek) za účelem prokázání, že osoba s takovou nemocí vozidla řídit smí. Rozhodnutí žalovaného tak může být nezákonné jen proto, že správní orgány chybně předpokládaly, že osoba s rýmou nemůže řídit vozidlo, ač tomu tak ve skutečnosti není. V podkladech pro rozhodnutí není vyvráceno, že by onou nemocí řidiče vozidla neměla být právě např. rýma, a proto závěr správního orgánu o tom, že taková nemoc znemožňovala řízení vozidla, není odůvodněný a nemá ve spise oporu. Stejně tak tvrzení, že pan M. byl držitelem řidičského oprávnění, ale vozidla neřídil, není ničím podložené. Vzhledem ke skutečnosti, že vlastnil řidičské oprávnění, mohl řídit vozidlo kdykoliv sám chtěl a neměl povinnost nikde hlásit, zda řídí pravidelně, či vůbec. Dále má žalobce za sporné tvrzení správního orgánu, že osoba na fotografii z rychloměru nemůže být panem M. Správní orgán porovnával zcela nekvalitní fotografii, na které není vidět tvář řidiče, s fotografií pana M. starou několik let. Dále žalobce uvedl, že pokud správní orgán považoval oznámení osoby řidiče za nevěrohodné, měl minimálně žalobce předvolat k podání vysvětlení a vyzvat jej k tomu, aby označil důkazy na podporu svého tvrzení. Jen takový postup by byl konformní s ust. § 125h odst. 5 silničního zákona a odůvodňoval by následné odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Pokud však takto správní orgán nepostupoval, tak závěr o odložení věci z důvodu § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích byl předčasný, neboť úvahy, které správní orgán k jeho závěrům vedly, jsou nedostatečné. Správní orgán prvého stupně následně věc dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil. Žalobce namítá, že věc měla být odložena podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť pachatel přestupku v mezidobí zemřel, což správní orgán zjistil svým šetřením. Správní orgán tak neměl právo zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť dle § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona má takové právo jen v případě, že je šetření přestupku odloženo dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. V napadané věci však byl přestupek odložen dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích; nesprávné uvedení důvodu odložení v záznamu o odložení věci na toto nemá vliv, neboť důvod odložení dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích je prioritní k § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že takový postup krátil žalobce na svém právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (ust. § 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (ust. § 74 odst. 1), konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu se žalobce odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15A 14/2015-35 ze dne 15. dubna 2015, ve kterém krajský soud konstatoval, že „Pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost u pro řízení o správních deliktech.“ K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové např. v rozsudku č. j. 30A 56/2014-35 ze dne 29. 4. 2015, kde potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Žalobce shledává takové pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Žalobce uvedl, že na základě usnesení č. j. PR-OSD-14346/2015 ze dne 29. 5. 2015 navrhl správnímu orgánu provedení dokazování, a to nařízení ústního. K navrženým důkazům se vyjadřoval žalovaný. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním žalovaného, z jakého důvodu navržené dokazování neprovedl. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR, dle které mají správní orgány provést navržený důkaz, případně řádně odůvodnit, proč daný důkaz neprovedly. Žalobce tak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40, kde Nejvyššího správního soudu ČR uvádí, že „je podstatné, že stěžovatel odmítl provést důkazy, které na svou obhajobu navrhovala žalobkyně, přičemž a priori vyloučil možnost, že by jimi mohl být zpochybněn závěr učiněný na základě důkazu již provedeného. … Přestože lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že důkazní hodnota tohoto dokladu je vzhledem k okolnostem vysoká a jen obtížně může být zpochybněna, ani tato okolnost neopravňuje správní orgány k tomu, aby zcela vyloučily provedení důkazů navrhovaných žalobkyní. K takovému postupu by mohly být oprávněny toliko v případě, že by navrhované důkazy zcela zjevně nemohly zjištěný skutkový stav jakkoli ovlivnit.“ Dále žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 As 30/2007-58: „podstatné je, že v každém jednotlivém případě se musí správní orgán dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádat s navrženými důkazními prostředky, tzn., pokud je neprovede, vyložit, proč tak neučinil, jelikož v opačném případě by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, což představuje procesní deficit zásadního rázu.“ Žalovaný vyjádřil názor, že nebylo nutností nařizovat ústní jednání. K nezbytnosti jeho nařízení se již žalobce vyjadřoval výše. Žalobce tak zastává názor, že žalovaný se řádně nevypořádal s navrženými důkazy, neboť jeho právní názor, že nařízení ústního jednání není nutností, byl nesprávný a je vyvrácen citovanou judikaturou správních soudů. Žalobce dále namítal, že v době průjezdu daným úsekem nesvítilo proměnné dopravní značení a nebylo tedy zřejmé, že by na daném místě nebyla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 130 km/hod, jak je stanovena na dálnici. Řidič vozidla by se tak sice dopustil přestupku, nicméně přestupek by byl hodnocen mírněji a žalobci by tak byla uložena nižší sankce za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. Správní orgán nijak neprokázal, že by řidič vozidla porušil povinnost stanovenou dopravní značkou B20a. Žalobce má rovněž za to, že správní delikt je již promlčen. Správní delikt totiž musí vykazovat znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Správní orgán přitom zahajoval řízení později než po roce od spáchání. K tomuto žalobce odkázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., vydaná Ministerstvem dopravy pod č. j. 8/2013-160/OST/5, ve které je uvedeno: Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii§ 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení „in dubio mitius“. Žalobce závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalobce ve svém vyjádření k žalobě ze dne 21. 4. 2016 uvedl, že žalobce, prostřednictvím svého zmocněnce společnosti FLEET Control, s.r.o., v reakci na výzvu k uhrazení určené částky sdělil, že vozidlo měl dne 12. 9. 2014 v užívání pan J.M., nar. ... Správní orgán I. stupně zjistil, že jmenovaný dne 22. 9. 2014 zemřel, proto provedl důkladné šetření, zda mohl dotčeného dne vozidlo žalobce řídit. Toto bylo vyloučeno jednak vyjádřením Policie ČR - Obvodního oddělení Valašské Klobouky, kde se uvádí, že jmenovaný v roce 2014 necestoval po území České republiky, vozidla si nepůjčoval. I když vlastnil řidičský průkaz, vozidla neřídil. Toto potvrzuje vyjádření Městského úřadu Valašské Klobouky, kde je s odkazem na vyjádření starosty obce Poteč uvedeno, že pan J.M.byl po celé léto zaměstnán u Obecního úřadu v Poteči a jeho zdravotní stav byl natolik vážný, že mu nedovoloval řízení motorového vozidla. Následně bylo podezření ze spáchání přestupku odloženo, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Tento postup považuje žalovaný za plně odůvodněný. Žalovaný dále uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že jmenovaný je uváděn jako řidič výhradně v případech, ve kterých figuruje společnost FLEET Control, s.r.o., coby zmocněnec provozovatelů vozidel. Žalovaný rovněž uvedl, že označování zemřelých osob, coby řidičů vozidel, je běžnou praxí zmocněnce žalobce, kdy Policie ČR, Obvodní oddělení Pardubice 3, prováděla šetření ve věci možného spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ust. § 180 trestního zákoníku, přičemž k 15. 4. 2015 bylo zjištěno, že osoba pana M. byla touto společností uvedena minimálně v 71 případech napříč celou Českou republikou. Celkově bylo zmonitorováno 394 případů, ve kterých byli označeni jako řidiči zemřelé osoby. Závěr o nevěrohodnosti tvrzení žalobce je zcela odůvodněný. Tvrzení žalobce, že mělo být zjišťováno, zda jmenovaný trpěl takovou nemocí, která by mu znemožňovala řízení motorového vozidla, přičemž nebylo vyvrácenou, že onou nemocí nemohla být rýma, je stejně jako další námitka, že žalobce měl být vyzván k označení důkazů na podporu svého tvrzení, zcela irelevantní. K námitce, že měl správní orgán věc odložit dle ust. § 66 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu a nikoli dle ust. § 66 odst. 3 písm. g) citovaného zákona žalovaný uvedl, že trvá na správnosti aplikace ust. § 66 odst. 3 písm. g) citovaného zákona. Žalovaný dále uvedl, že dle jeho názoru byla plně splněna podmínka ust. § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy správní orgán byl oprávněn správní delikt dle ust. § 125f odst. 1 téhož zákona projednat, neboť byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, který zjištěn nebyl. Bylo nadbytečné předvolávat žalobce, aby označil na podporu svého tvrzení o osobě řidiče důkazy. K námitce žalobce k nutnosti nařídit ve věci řízení o správním deliktu ústní jednání žalovaný uvedl, že má za to, že je v řízení o správních deliktech pro zachování práv účastníka řízení plně dostačující provedení dokazování mimo ústní jednání tak, jako tomu bylo v případě žalobce. Tento názor žalovaný opřel o závěry Krajského soudu v Plzni vyjádřené v rozsudcích č. j. 57 A 41/2014, 57 A 42/2014-38 a 57 A 51/2014- 34 ze dne 20. 7. 2015 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 110/2015-46 ze dne 22. 10. 2015, ze kterých vyplývá, že není bezpodmínečně nutné za tímto účelem v řízení o správních deliktech nařizovat ústní jednání, přičemž zásada bezprostřednosti je splněna již provedením dokazování mimo ústní jednání. Situace nezbytnosti nařídit v případě odvolatele ústní jednání nenastala. Plně dostačující bylo dle názoru žalovaného provedení dokazování mimo ústní jednání, o jehož konání byl žalobce vyrozuměn, takže se jej mohl zúčastnit. Stejně tak byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí. Veškerá práva žalobce považuje žalovaný za zachované. Dále žalobce namítal, že správní orgán nikterak neprokázal, že by nezjištěný řidič porušil povinnost stanovenou dopravní značkou B20. Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že v daném úseku svítilo proměnné dopravní značení, kterým je omezena rychlost na 80 km/h. K tomuto žalovaný uvedl, že nemá na podkladě předložené spisové dokumentace žádnou pochybnost, že by proměnné dopravní značení bylo v inkriminované době mimo provoz. Navíc žalobce po celou dobu řízení tuto námitku nevznesl a správní orgán I. stupně neměl důvod se touto okolností hlouběji zabývat, když podklady ve spisové dokumentaci svědčí o rychlostním limitu stanoveném dopravním značením dostatečně. Žalovaný má za to, že dle okolností případu lze z takovéhoto postupu vyvozovat účelovost takto uplatněných skutkových tvrzení. Dle názoru žalovaného je i tato námitka nedůvodná. Až v žalobě jsou vznášeny námitky na nutnost konání ústního jednání, na nedostatečně zjištěný skutkový stav přestupku jako takového atd. Žalovaný má však za to, že v řízení o správním deliktu nastává jiná situace, kterou nelze ztotožňovat se stavem, kdy je přestupek projednáván v přestupkovém řízení. V řízení o správním deliktu se žalobce mohl zbavit své odpovědnosti pouze tím, že by prokázal, že jeho vozidlo či tabulka registrační značka byla odcizena, nebo že požádal o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel (ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu). Pokud se tedy žalobce jako provozovatel zmíněného vozidla až v žalobě pokoušel vnést pochybnosti do přestupku jako takového, je to dle žalovaného zcela irelevantní. Žalobce v podstatě nepřímo obviňuje policisty, že uvádějí ve svých podkladech nepravdu, když označují jednání nezjištěného řidiče za přestupek, aniž by k tomu uvedl nějaké relevantní důkazy, které by byly schopné samy o sobě vyvrátit jasné závěry opřené o dostatečné podklady svědčící o přestupkovém jednání neznámého řidiče zmíněného vozidla. Žalovaný má tedy za to, že se v řízení o správním deliktu již neposuzuje to, zda byl či nebyl přestupek spáchán, když o jeho existenci svědčí zmíněné podklady, protože přestupkové řízení již bylo skončeno, ale jedná se již o objektivní odpovědnost, které se může žalobce zprostit jen na základě zákonem daných výše popsaných liberačních důvodů. Žalobce se v řízení o správním deliktu již nemůže „vyvinit“ ze spáchání přestupku, neboť se zde zkoumá pouze jeho objektivní odpovědnost za zmíněný správní delikt, přičemž liberační důvody jsou jasné a nezahrnují právě možnost dodatečně se „vyvinit“ ze spáchání přestupku. K námitce promlčení správního deliktu provozovatele vozidla uvádí žalovaný, že i tuto námitku považuje za nedůvodnou. Žalovaný odkázal na velmi podrobnou argumentaci vyjádřenou v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2016 č. j. 52A 100/2015, kde byla řešena obdobná situace a kde je v tomto ohledu uvedeno: „Je sice pravdou, že v době spáchání přestupku ještě nenabyla účinnosti zmíněná právní úprava (zák. č. 230/2014 Sb.), která pro uvedené deliktní jednání žalobce jako fyzické osoby výslovně stanovila výše uvedené lhůty (z hlediska zániku odpovědnosti za tento delikt). To však neznamená, že v té době žádná lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt neexistovala. Zásahy „veřejné moci do soukromé sféry jsou v zásadě vždy limitovány během času“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105, bod 20). V dané věci tak i v době spáchání přestupku, kdy ještě neplatil zákon č. 230/2014 Sb., musela existovat lhůta pro zánik této odpovědnosti. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Ministerstva dopravy uvedenému ve zmíněné metodice, tj. že v té době bylo třeba uplatnit analogicky pro zánik odpovědnosti za tento delikt jednoroční lhůtu danou pro zánik odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích jako lhůtu pro zánik odpovědnosti za tento delikt. Krajský soud se však neztotožňuje s názorem žalobce, že i po nabytí účinnosti zákona č. 230/2014 Sb. bylo možné tuto jednoroční lhůtu aplikovat. V důsledku nové právní úpravy, tj. zák. č. 230/2014 Sb., která stanovila pro zánik této odpovědnosti lhůty delší (tj. výše zmíněnou subjektivní dvouroční a objektivní čtyřletou lhůtu) došlo jen k prodloužení již běžící zmíněné jednoroční lhůty, kdy se nejedná o trestnost tohoto jednání, ale jen otázku, jak dlouho lze toto jednání postihnout (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pí. ÚS 19/93). Takové prodloužení zmíněné lhůty lze považovat i s přihlédnutím k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání pro žalobce za únosné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14) a to tím spíše, že v době spáchání přestupku platily tyto stejné lhůty pro zánik odpovědnosti právnických osob za tento delikt. K „promlčení“, tedy k zániku odpovědnosti žalobce za tento správní delikt nedošlo, námitka je nedůvodná.“ Závěrem žalovaný navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. IV. Původní rozhodnutí krajského soudu, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Plzni původně rozhodl ve věci usnesením ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 A 177/2015-18 tak, že I) žalobu zamítl, a II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soud mj. uvedl následující: „Jelikož soudní poplatek za podání žaloby, splatný jejím podáním, nebyl v dané věci zaplacen, soud výzvou ze dne 18. 12. 2015 č. j. 30 A 177/2015-15 podle § 9 odst. 1 části věty před středníkem zákona o soudních poplatcích vyzval žalobce k jeho zaplacení ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení této výzvy a poučil ho o následcích spojených s nezaplacením soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Tato výzva byla zástupci žalobce doručena dne 28. 12. 2015. Lhůta určená soudem k zaplacení soudního poplatku za žalobu žalobci uplynula dnem 4. 1. 2015 [§ 40 odst. 2 s.ř.s.]. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek za podání žaloby nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, a nebyl zaplacen ani k okamžiku vydání tohoto rozhodnutí, soud podle § 47 písm. c) s.ř.s. ve spojení s § 9 odst. 1 části věty za středníkem zákona o soudních poplatcích řízení o žalobě usnesením zastavil.“ Žalobce brojil proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 A 177/2015-18 kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2016 č. j. 4 As 15/2016-25. Tím bylo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 A 177/2015-18, z důvodu podání včasné žádosti o osvobození od soudního poplatku, zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. V. Nové posouzení věci krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Soud žalobu shledal nedůvodnou. a) obsah správního spisu Zdejší soud při rozhodování ve věci vycházel z právně významných skutečností vyplývajících ze správního spisu. Součástí správního spisu je odevzdání přestupku podle ust. § 58 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., ze kterého vyplývá, že dne 19. 7. 2014 v 00:49 hodin bylo zaznamenáno automatizovaným technickým prostředkem - rychloměrem typu MUR-07 & RedCon, výrobce AŽD Praha v prostoru tunelu Valík, dálnice D5, 77,6 km ve směru jízdy na Rozvadov, překročení maximální dovolené rychlosti motorového vozidla tovární značky Ford Focus DA3, RZ …, barva modrá metal., VIN ... V měřeném úseku je rychlost omezena proměnným dopravním značením B20a) s nastavenou max. dovolenou rychlostí 80km/h. Vozidlu byla v tomto úseku naměřena rychlost 143km/h, po odečtení povolené tolerance chyby měřidla 138km/h. Vozidlo tak překročilo dovolenou rychlost o 58 km/h. Dále je součástí správního spisu dokumentace k přestupku s pořízenou fotografií předmětného vozidla, z níž je dobře seznatelná poznávací značka vozu. Dne 30. 7. 2014 vydal správní orgán I. stupně výzvu provozovateli motorového vozidla pod č. j. PR-OSD-SLL- 18193/2014, kterou vyzval žalobce jako provozovatele motorového vozidla ke sdělení údajů totožnosti osoby, která v době spáchání přestupku řídila vozidlo. Předvoláním ze dne 5. 9. 2014 č. j. PR-OSD-SLL-21388/2014 byl žalobce jako možný řidič vozidla předvolán k podání vysvětlení na den 13. 10. 2014, které bylo žalobci doručeno dne 9. 9. 2014. Dne 5. 10. 2014 zaslal žalobce prostřednictvím svého zástupce společnosti FLEET Control, s. r. o., IČ 24149322, se sídlem Smetanovo nábřeží 327/14, 110 00 Praha 1, vyjádření, kde uvedl, že v době uvedené ve výzvě měl vozidlo v užívání a řídil jej pan J.M., nar. ... Dne 8. 10. 2014 správní orgán I. stupně zažádal Městský úřad Valašské Klobouky, odbor matriky a evidence obyvatel, žádost o sdělení dne úmrtí pana M. V odpovědi Městského úřadu Valašské Klobouky ze dne 8. 10. 2014 bylo sděleno, že pan J.M. zemřel dne 22. 9. 2014. V odpovědi bylo rovněž sděleno, že pan M. byl po celé léto zaměstnán u Obecního úřadu v Poteči a jeho zdravotní stav byl považován za tolik vážný, že mu nedovoloval řízení motorového vozidla. Správní orgán I. stupně zaslal dne 8. 10. 2014 žádost Policii ČR-KŘP Zlínského kraje o prošetření zdravotní způsobilosti ve vztahu k řízení motorového vozidla pana J.M. Dne 15. 10. 2014 správní orgán obdržel odpověď, kde Policie ČR konstatovala, že pan M. pochází ze sociálně slabé rodiny a pracoval pouze v okolí obce Poteč. V roce 2014 vůbec necestoval po území České republiky, pouze ve výjimečných případech se pohyboval na území okresu Zlín. Od jeho syna, M.M., nar. …, bytem …, bylo dále zjištěno, že žalobce nemohl znát A.M. ani si předmětné vozidlo a rovněž ani žádné jiné nezapůjčil. Dále bylo zjištěno, že pan M. byl v pracovní neschopnosti ode dne 28. 8. 2014 a náhle zemřel dne 22. 9. 2014. Policie ČR dále sdělila, že obvodní oddělení policie Valašské Klobouky pověřuje celkem 6 případů, kdy je jako podezřelý uveden pan M., kterých se měl dopustit na celém území ČR. Ve všech případech zastupuje provozovatele vozidla spol. FLEET Control, s.r.o. Závěrem Policie ČR uvedla, že pan M. se měl podobného jednání dopustit v dalších pěti případech, kdy jej provozovatelé vozidel označili jako osobu, která v době přestupku užívala jejich vozidlo, což je vyloučeno a jejich tvrzení jsou pouze účelová. Dne 22. 10. 2014 správní orgán I. stupně zažádal o zaslání kopie řidičského oprávnění pana M., tato kopie mu byla doručena dne 30. 10. 2014. Téhož dne 30. 10. 2014 správní orgán I. stupně pořídil záznam o odložení přestupku podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nezjistil do 60 dnů, ode dne kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnost odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 9. 2. 2015 vydal správní orgán rozhodnutí o správním deliktu v příkazním řízení pod č. j. PR-OSD- SLL/3818/2015, proti němuž podal žalobce dne 21. 2. 2015 odpor. Usnesením ze dne 23. 2. 2015 správní orgán rozhodl, že podle § 36 odst. 1 správního řádu může žalobce ve správním řízení navrhovat a činit jiné návrhy do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Dne 11. 3. 2015 vydal správní orgán oznámení o pokračování řízení o správním deliktu, ve kterém mimo jiné uvedl, že dne 15. 4. 2015 ve 14:00 hod. mimo ústní jednání budou provedeny důkazy listinami a jako účastník řízení má žalobce právo se provádění důkazů zúčastnit. Téhož dne vydal vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 15. 4. 2015 správní orgán vyhotovil protokol o provedeném dokazování, č. j. PR-OSD-SLL-6744/2015. Správní orgán I. stupně vydal následně dne 11. 5. 2015 prvoinstanční rozhodnutí, v němž uvedl, že se žalobce dopustil správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť nezajistil v rozporu s ust. § 10, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a rovněž povinnost zaplatit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím zástupce spol. FLEET Control, s. r. o. dne 28. 5. 2015 odvolání. O odvolání rozhodl dne 13. 10. 2015 žalovaný, když toto zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. b) právní posouzení věci K samotným žalobním námitkám soud uvádí následující. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že žalovaný neprovedl dostatečné kroky ke zjištění řidiče vozidla. Správní orgán I. stupně dne 30. 7. 2014 zaslal žalobci, jakožto provozovateli vozidla, který je podle ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu povinen zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, výzvu, ve které popsal protiprávní jednání neznámého řidiče a současně ho v souladu s § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu vyzval, aby sdělil údaje potřebné k určení totožnosti osoby, která v uvedenou dobu zmiňované vozidlo řídila. Žalobce měl správnímu orgánu sdělit jméno, příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu této osoby. Žalobce k výzvě sdělil, že vozidlo v předmětnou dobu řídil pan J.M. a zároveň uvedl i veškeré další požadované údaje. Správní orgán po zjištění, že žalobcem označený řidič pan M. dne 22. 9. 2014 zemřel, kontaktoval Městský úřad Valašské Klobouky, odbor matriky a evidence obyvatel, kdy tato informace byla ze strany městského úřadu potvrzena. Dále bylo ze strany městského úřadu sděleno, že pan M. byl po celé léto zaměstnán u Obecního úřadu v Poteči a jeho zdravotní stav byl považován za natolik vážný, že mu nedovoloval řízení motorového vozidla. Správní orgán I. stupně se v rámci šetření vztahu pana M. k dopravnímu přestupku obrátil také na Policii ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, obvodní oddělení Valašské Klobouky. Tato sdělila, že pan M. nastoupil na pracovní neschopnost dne 28. 8. 2014 a náhle zemřel dne 22. 9. 2014. Bylo zjištěno, že v roce 2014 vůbec necestoval po území ČR. Dále bylo zjištěno, že v současné době je k jeho osobě vedeno několik správních řízení ve věci spáchání dopravních přestupků, kterých se měl dopustit po celém území ČR, což bylo vyloučeno. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí dále vyplývá, že se správní orgán také zabýval fotografií pořízenou automatizovaným technickým prostředkem dne 19. 7. 2014 ve 00:49 hod. v prostoru dálničního tunelu Valík, jež je součástí správního spisu, kdy zjistil, že na snímku je osoba řidiče mužského pohlaví robustní postavy ve věku mezi 30-40 lety. Ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá, že správní orgán podnikl veškeré nezbytné kroky k tomu, aby zjistil osobu řidiče vozidla, která se dopustila dne 19. 7. 2014 ve 00:49 hod. přestupku. Soud s ohledem na výše uvedené nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že tvrzení žalovaného, že pan M. nemohl řídit motorová vozidla je nepodložené a nemá oporu ve spise. O nemožnosti pana Masaře řídit motorová vozidla z důvodu nemoci byl správní orgán informován ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Vzhledem k tvrzením Městského úřadu Valašské Klobouky a především s ohledem na sdělení Policie ČR má soud za prokázané, že pan M. v předmětný den a dobu vozidlo žalobce skutečně neřídil. Dle náhledu soudu je neopodstatněná argumentace žalobce, že správní orgán měl zjišťovat, jaká nemoc žalobci znemožňovala řízení vozidla, popř. vyzvat žalobce k označení důkazů na podporu svého tvrzení, že vozidlo řídil pan M., neboť z vyjádření shora uvedeného úřadu a Policie jednoznačně vyplývá, že žalobce sice měl řidičský průkaz, ale v roce 2014 neřídil. Navíc na skutečnost, že pan M. vozidlo žalobce neřídil, poukazuje i informace sdělená Policií ČR, že v současné době k osobě pana M. je vedeno několik správních řízení ve věci spáchání dopravních přestupků, kterých se měl dopustit po celém území ČR, což bylo vyloučeno, a u všech oznámení figuruje firma FLEET Control, s.r.o., stejně tak jako v nyní projednávané věci žalobce. U zdejšího soudu byla pod sp. zn. 57 A 92/2015 a 30 A 120/2015 rovněž projednávána skutkově i právně totožná věc a rovněž v ní jako provozovatelem označený pachatel figuroval pan M. Soudu se na podkladě shora uvedeného jeví jako účelné označení pana M. jako řidiče vozidla, resp. pachatele přestupku spáchaného dne 19. 7. 2014 ve 00:49 hod., za účelem vyhnout se postihu za spáchané protiprávní jednání. Soud tak souhlasí s postupem správního orgánu I. stupně, když proti panu M. věc podle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil, jelikož ve lhůtě šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení proti panu M., ani proti jiné osobě. Soud na okraj uvádí, že souhlasí rovněž s názorem správních orgánů, že z fotografie řidiče vozidla pořízené automatizovaným technickým prostředkem ze dne 19. 7. 2014 a z fotografie pana M. obsažené ve správním spisu je zřejmé, že se nejedná o tutéž osobu. K námitce žalobce, že věc měla být správním orgánem I. stupně odložena podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť pachatel přestupku v mezidobí zemřel a správní orgán, tak neměl právo zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, soud opětovně poukazuje na shora uvedené a dále uvádí následující. Správní orgán provedl veškerá dostupná opatření ke zjištění osoby řidiče, kdy na základě nashromážděného spisového materiálu do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a tak v souladu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích věc odložil. Vzhledem k tomu, že soud shodně s žalovaným má za to, že osoba řidiče nebyla zjištěna, nemohl správní orgán odložit věc podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích z důvodu úmrtí osoby podezřelé z přestupku. Soud shledal neopodstatněnou argumentaci žalobce, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání. Při posouzení důvodnosti této námitky (při vědomí, že žalobce jako obviněný ze správního deliktu má obdobná práva jako obviněný z přestupku nebo trestného činu) je nutné vycházet z toho, že se správní řízení obecně řídí zásadou písemnosti vyjádřenou v § 15 odst. 1 správního řádu, podle něhož se jednotlivé úkony v řízení činí písemně, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud to nevylučuje povaha věci. Jednotlivé sdělení v průběhu řízení lze vůči přítomnému účastníku řízení učinit ústně, pokud ten na písemné formě netrvá. Obsah úkonů prováděných jinou než písemnou formou se poznamená do spisu, nestanoví-li zákon jinak. Dále pak z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu, kde je uvedeno: „Ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem. Tuto povinnost nemá vůči účastníkovi, který se práva účasti na ústním jednání vzdal.“ V daném správním řízení prvostupňový správní orgán rozhodoval o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, u kterého není zákonem stanovená povinnost vést ústní jednání. Ve smyslu ust. § 49 odst. 1 správního řádu bylo tedy na prvostupňovém správním orgánu, aby vyhodnotil, je-li nařízení ústního jednání ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka nezbytné. Správní orgán nepochybil, nenařídil-li ústní jednání, neboť v řízení o správním deliktu rozhodoval na základě listinných podkladů (důkazů), jež měl k dispozici. Proto, pokud jde o podklady pro rozhodnutí a ve smyslu ust. § 3 správního řádu o zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebylo nutné nařizovat ústní jednání ke splnění účelu řízení. Nařizovat ústní jednání nebylo nutné, resp. nezbytné, ani k uplatnění práv žalobce. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu se k nim vyjádřit. O tom byl poučen ve vyrozumění ze dne 11. 3. 2015. Ve správním řízení tak nedošlo k porušení zásady ústnosti. (obd. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016 č. j. 9 As 139/2015-30, dostupný na www.nssoud.cz) V posuzovaném správním řízení nedošlo ani k porušení zásady bezprostřednosti. V té souvislosti soud poukazuje na § 51 odst. 2 správního řádu, podle něhož o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Podle § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Prvostupňový správní orgán vyrozuměl žalobce s předstihem o provedení (listinných) důkazů mimo ústní jednání vyrozuměním ze dne 11. 3. 2015, č.j. PR-OSD-SLL-6749/2015, žalobce se k provedení důkazů mimo ústní jednání nedostavil a správní orgán o provedeném dokazování mimo ústní jednání sepsal ve smyslu § 18 správního řádu protokol ze dne 15. 4. 2015. Současně prvostupňový správní orgán vyrozuměním ze dne 11. 3. 2015, poučil žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí v termínu od 15. 4. – 22. 4. 2015. Žalobce se k podkladům pro vydání rozhodnutí nevyjádřil. Prvostupňový správní orgán tak ve správním řízení o správním deliktu postupoval v souladu se zásadou bezprostřednosti, proto není důvodná námitka žalobce o jejím porušení. Nedůvodným je v této souvislosti namítané porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 LZPS. Podle čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle čl. 38 odst. 2 LZPS každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 38 odst. 2 LZPS vychází z čl. 6 Úmluvy a v Listině základních práv a svobod je systematicky zařazen v hlavě páté nazvané Právo na soudní a jinou právní ochranu a vztahuje se na řízení před soudem. V daném případě postupoval prvostupňový správní orgán ve správním řízení o daném správním deliktu zcela v souladu se správním řádem, jak bylo výše uvedeno. K námitce žalobce, že žalovaný neprovedl důkazy navržené žalobcem (tj. provedení ústního jednání), resp. jeho neprovedení řádně neodůvodnil, soud uvádí následující. Žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu nevyhověl důkaznímu návrhu žalobce ohledně nařízení ústního jednání, a to konkrétně na str. 4 a 5 rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že v daném případě bylo nařizování ústního jednání nadbytečné, přičemž svého práva osobně se účastnit jednání a uplatnit své námitky mohl žalobce využít při provádění dokazování, čehož žalobce nevyužil. Krajský soud ve vztahu k nutnosti konání ústního jednání odkazuje na předešlou část odůvodnění rozsudku. Soud považuje odůvodnění žalovaného ohledně důvodů neprovedení ústního jednání důkazů za dostatečné a přesvědčivé. Námitka žalobce tak není důvodná. Soud shledal neopodstatněnou i žalobní námitku, že správní orgán nijak neprokázal, že by řidič vozidla porušil povinnost stanovenou dopravní značkou B20a, jelikož v době průjezdu vozidla daným úsekem nesvítilo proměnné dopravní značení. Ze správního spisu vyplývá, že dne 19. 7. 2014 v 00:49 hodin bylo zaznamenáno automatizovaným technickým prostředkem- rychloměrem typu MUR-07 & RedCon, výrobce AŽD Praha v prostoru tunelu Valík, dálnice D5, 77,6 km ve směru jízdy na Rozvadov, překročení maximální dovolené rychlosti motorového vozidla tovární značky Ford Focus DA3, RZ …, barva modrá metal., VIN WF05XXGCD55M89089. V měřeném úseku je rychlost omezena proměnným dopravním značením B20a) s nastavenou max. dovolenou rychlostí 80km/h. Vozidlu byla v tomto úseku naměřena rychlost 143km/h, po odečtení povolené tolerance chyby měřidla 138km/h. Vozidlo tak překročilo dovolenou rychlost o 58 km/h. V dokumentaci přestupku ze dne 19. 7. 2014, kde je na fotografii zachyceno motorové vozidlo Ford Focus, včetně registrační značky … a neztotožnitelná osoba řidiče, je dále uvedeno, že dovolená rychlost v měřeném úseku byla 80 km/h, naměřená rychlost byla 143 km/h, kdy po odečtu chyby měření byla zjištěna rychlost vozidla 138 km/h. Ze shora uvedeného má soud za prokázané, že vozidlo, jehož je žalobce provozovatelem bylo dne 19. 7. 2014 v 00:49 hod v prostoru tunelu Valík, dálnice D 5, 77,6 km ve směru jízdy na Rozvadov, kde neztotožněný řidič s tímto vozidlem překročil nejvyšší povolenou rychlost, a to o 58 km/h. Soud má za to, že skutkový stav v nyní projednávaném případě byl správními orgány zjištěn řádně. K námitce promlčení správního deliktu krajský soud uvádí, že zákon o silničním provozu ani jiný právní předpis výslovně neupravuje zánik odpovědnosti za správní delikt z důvodu jeho promlčení. Žalobce v žalobě ve vztahu k údajnému promlčení správního deliktu odkazuje na Metodiku Ministerstva dopravy, odbor dopravně správní, č. j. 8/2013- 160/OST/5, která obsahuje pokyn k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hlavního města Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb. Tato metodika obsahuje doporučení týkající se postupu správních orgánů při posouzení otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za správní delikt. Tato metodika reagovala na zákon č. 297/2011 Sb., na základě kterého byl změněn zákon o silničním provozu mj. tak, že byl nově tento správní delikt provozovatele vozidla stanoven zákonem o silničním provozu s účinností od 1. 1. 2012, přičemž ust. § 125f upravující tento správní delikt bylo tímto zákonem, tj. zákonem č. 297/2011 Sb., do zákona o silničním provozu, vloženo. Ve shora uvedené metodice je obsažen názor, že je třeba analogicky uplatnit § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy že správní delikt nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tato metodika byla v té době aktuální vzhledem k tomu, že zákon o silničním provozu neupravoval zánik odpovědnosti za tento správní delikt. Zánik odpovědnosti za tento správní delikt byl do právního řádu zakotven až zákonem č. 230/2014 Sb., a to s účinností od 7. 11. 2014, kdy bylo mj. novelizováno ust. § 125e (společná ustanovení o správních deliktech), a to odst. 5, který nově zní takto: “Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Podle této úpravy se na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu, vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, které řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt, když dle ust. § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Ustanovení § 125e odst. 3 se vztahuje rovněž i na odpovědnost fyzické osoby, tj. žalobce, za správní delikt provozovatele vozidla podle ust. § 125f zákona o silničním provozu (tj. dle ust. 125e odst. 5 zákona o silničním provozu). V případě žalobce byl spáchán přestupek dne 2. 7. 2014. Jelikož lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek zaniká nejpozději do 4 let ode dne, kdy byl přestupek spáchán, zanikla by odpovědnost žalobce až 2. 7. 2018. V dané věci správní orgán I. stupně řízení o správním deliktu zahájil do 2 let ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl, čímž byla splněna i druhá podmínka uvedená v ust. § 125e odst. 3 ve spojení s ust. § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu. Problematikou zániku odpovědnosti za správní delikt z důvodu jeho promlčení se zabýval rovněž i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 27. 4. 2016 č. j. 52 A 100/2015- 63, ve kterém uvedl ve vztahu ke shora zmíněnému dále toto: „V dané věci nebyl porušen princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnost (retroaktivity) právních norem, tj. v dané věci zákona č. 230/2014 Sb., kterým bylo výše zmíněným způsobem novelizováno ustanovení § 125e zákona o silničním provozu a bylo tak s účinností od 7. 11. 2014 (tj. až po spáchání přestupku) stanoveno výslovně právní úpravou, že i na odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt se vztahuje ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, tedy i právní úpravy lhůt pro zánik odpovědnosti právnických osob za správní delikt. Zákaz retroaktivity právních norem je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat (není pochyb o tom, že tento závěr se vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je v konstantní soudní judikatuře a právní doktríně považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces). Ostatně tento závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. A právě v dané věci se nejedná o takový případ, kdy by došlo k aplikaci nové právní úpravy (cit. zákon č. 230/2014 Sb.) na posouzení trestnosti zmíněného deliktního jednání žalobce, neboť před nabytím účinnosti tohoto zákona bylo toto jednání z hlediska jeho trestnosti (tj. nikoliv z hlediska posouzení doby, po kterou lze postihnout žalobce za tento delikt) upraveno stejně jako po nabytí účinnosti cit. zákona, tj. před 7. 11. 2014 i po 7. 11. 2014 bylo takové jednání postižitelné jako předmětný správní delikt. Na daný případ tak nelze aplikovat judikaturu vztahující se k posouzení trestnosti z pohledu zákazu retroaktivity (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01). V dané věci se tak jedná o posouzení otázky týkající se doby, v jaké lze toto jednání žalobce postihnout z hlediska jeho odpovědnosti za tento správní delikt. Je sice pravdou, že v době spáchání přestupku ještě nenabyla účinnosti zmíněná právní úprava (zák. č. 230/2014 Sb.), která pro uvedené deliktní jednání žalobce jako fyzické osoby výslovně stanovila výše uvedené lhůty (z hlediska zániku odpovědnosti za tento delikt). To však neznamená, že v té době žádná lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt neexistovala. Zásahy „veřejné moci do soukromé sféry jsou v zásadě vždy limitovány během času“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105, bod 20). V dané věci tak i v době spáchání přestupku, kdy ještě neplatil zákon č. 230/2014 Sb., musela existovat lhůta pro zánik této odpovědnosti. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Ministerstva dopravy uvedenému ve zmíněné metodice, tj. že v té době bylo třeba uplatnit analogicky pro zánik odpovědnosti za tento delikt jednoroční lhůtu danou pro zánik odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích jako lhůtu pro zánik odpovědnosti za tento delikt. Krajský soud se však neztotožňuje s názorem žalobce, že i po nabytí účinnosti zákona č. 230/2014 Sb. bylo možné tuto jednoroční lhůtu aplikovat. V důsledku nové právní úpravy, tj. zák. č. 230/2014 Sb., která stanovila pro zánik této odpovědnosti lhůty delší (tj. výše zmíněnou subjektivní dvouroční a objektivní čtyřletou lhůtu) došlo jen k prodloužení již běžící zmíněné jednoroční lhůty, kdy se nejedná o trestnost tohoto jednání, ale jen otázku, jak dlouho lze toto jednání postihnout (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93). Takové prodloužení zmíněné lhůty lze považovat i s přihlédnutím k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání pro žalobce za únosné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14) a to tím spíše, že v době spáchání přestupku platily tyto stejné lhůty pro zánik odpovědnosti právnických osob za tento delikt.“ Krajský soud v Plzni uvádí, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se týkal věci obdobné, jako je právě projednávaná věc, a proto lze právní argumentaci užít i v případě žalobce. Zdejší soud tedy v návaznosti na shora uvedené konstatuje, že k promlčení, tedy k zániku odpovědnosti za správní delikt v případě žalobce nedošlo a námitka je tak nedůvodná. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal soud žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. VI. Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, ani před Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti, nemá žádný z účastníků právo.

Poučení