30 A 179/2015 - 116

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Ing. M.B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2015, čj. 274/LP/15, takto:

Výrok

I. Žaloba na zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 10. 2015, čj. 274/LP/15, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Cheb ze dne 10. 3. 2015, čj. MUCH 19880/2015/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, se ve vztahu k výrokům podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, tj. výrokům I. a II. uvedeného rozhodnutí Městského úřadu Cheb, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Vlastnické právo žalobce k části specifikovaných pozemků v k.ú. Dolní Žandov bylo podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném od 1. 2. 2013 do 30. 4. 2016 [dále též jen „zákon o vyvlastnění“], omezeno zřízením věcného břemene ve prospěch společnosti ČEZ Distribuce, a.s., pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby distribuční soustavy „Nové vedení 2x110 kV V 1279,1282 Jindřichov – Drmoul“ [rozhodnutí Městského úřadu Cheb ze dne 10. 3. 2015, čj. MUCH 19880/2015/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 10. 2015, čj. 274/LP/15]. Podle § 28 odst. 1 věty prvé zákona o vyvlastnění lze výrok podle § 24 odst. 3 přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Podle § 28 odst. 1 části věty druhé před středníkem zákona o vyvlastnění lze výrok podle § 24 odst. 4 projednat v občanském soudním řízení. II. Předcházející řízení Žalobce vlastní v k.ú. Dolní Žandov pozemky parc. č. 2163/9, 2163/1, 2017/12, 2013, 2174, 2175/1, 1995, 1986, 1958, 1956/23, 1956/22, 1956/7, 1956/8, 1963, 1940/2, 1965/1, 1876/1, 1648/1, 1608/3, 1614/13, 1614/9, 2151/7, 1585/5 a 1585/2 (dále jen „pozemky žalobce“). Dne 17. 1. 2013 pod čj. MUCH 1839/2013/Heg, sp. zn. KSÚ 234/2012, Městský úřad Cheb, odbor stavební a životního prostředí, jako příslušný stavební úřad, vydal k žádosti společnosti ČEZ Distribuce, a.s., územní rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu „Nové vedení 2x110 kV V1279, 1282 Jindřichov – Drmoul“ mj. na pozemcích žalobce. Toto územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 2. 2013. Dne 9. 1. 2014 podala společnost ČEZ Distribuce, a.s., u Městského úřadu Cheb žádost o vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene a omezení vlastnického práva k pozemkům žalobce. Dne 3. 3. 2014 pod čj. MUCH 16181/2014/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, Městský úřad Cheb, odbor stavební a životního prostředí, jako příslušný vyvlastňovací úřad, uvědomil o zahájeném vyvlastňovacím řízení žalobce (vyvlastňovaného) a společnost ČEZ Distribuce, a.s. (vyvlastnitele) a příslušný katastrální úřad. Podáním datovaným dne 16. 4. 2014 a došlým dne 17. 4. 2014 žalobce sdělil Městskému úřadu Cheb, odboru stavebnímu a životního prostředí, že podáním datovaným dne 19. 2. 2014 požádal Krajský úřad Karlovarského kraje, odbor regionálního rozvoje, o změnu trasy vedení 2 x 110 kV Jindřichov – Drmoul před započetím stavby v souvislosti s aktualizací Zásad rozvoje Karlovarského kraje. Žalobce konstatoval, že nebyly dodrženy požadavky Ministerstva životního prostředí, a proto vydané územní rozhodnutí nelze považovat za platné. Ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene (dle NOZ služebnost inženýrské sítě) Městský úřad Cheb, odbor stavební a životního prostředí, dne 18. 6. 2014 pod čj. MUCH 47858/2014/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, nařídil ústní jednání na den 11. 8. 2014. Účastníky řízení poučil, že podle § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění námitky proti vyvlastnění a důkazy k jejich prokázání mohou být uplatněny nejpozději při ústním jednání; k později uplatněným námitkám a důkazům se nepřihlíží. Dle § 22 odst. 3 tohoto zákona zmeškání lhůty podle odstavce 2 uvedeného zákona nelze prominout. Dne 10. 7. 2014 pod čj. MUCH 54591/2014/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, vyvlastňovací úřad ústní jednání nařízené na 11. 8. 2014 zrušil. Dne 31. 10. 2014 pod čj. MUCH 85925/2014/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, vyvlastňovací úřad nařídil ústní jednání na den 17. 12. 2014. Účastníky řízení znovu poučil, že podle § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění námitky proti vyvlastnění a důkazy k jejich prokázání mohou být uplatněny nejpozději při ústním jednání; k později uplatněným námitkám a důkazům se nepřihlíží. Dle § 22 odst. 3 tohoto zákona zmeškání lhůty podle odstavce 2 uvedeného zákona nelze prominout. Dne 27. 11. 2014 pod čj. MUCH 93435/2014/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, vyvlastňovací úřad na základě žádosti vyvlastňovaného oznámil změnu termínu ústního jednání na den 7. 1. 2015. Podáním datovaným dne 18. 11. 2014 a došlým dne 19. 11. 2014 se žalobce vyjádřil ke znaleckému posudku Ing. D.S. ze dne 23. 10. 2014, č. 2327-46/2014, o výši náhrady za zřízení práva odpovídající věcnému břemeni. Dne 7. 1. 2015 se ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene (dle NOZ služebnost inženýrské sítě) konalo ústní jednání za účasti žalobce a jeho zástupce a zástupce společnosti ČEZ Distribuce, a.s. Podáním datovaným dne 21. 1. 2015 a došlým dne 23. 1. 2015 žalobce sdělil Městskému úřadu Cheb, odboru stavebnímu a životního prostředí, že při ústním jednání konaném dne 7. 1. 2015 bylo hlavním tématem hledání formálních argumentů, věcný obsah byl však bohužel potlačen. Žalobce doufá, že bude přihlédnuto k tomu, že navržená trasa poškozuje krajinu ve zvláště citlivém území a další hodnoty naší vlasti, které bychom měli bránit v celospolečenském zájmu. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2015, čj. MUCH 19880/2015/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, Městský úřad Cheb, odbor stavební a životního prostředí: I. podle § 24 odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o vyvlastnění rozhodl o omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene k části pozemků žalobce ve prospěch vyvlastnitele společnosti ČEZ Distribuce, a.s., pro účel vyvlastnění: uskutečnění veřejně prospěšné stavby distribuční soustavy „Nové vedení 2x110 kV V 1279,1282 Jindřichov – Drmoul“ a vymezil obsah a rozsah zřizovaného břemene; II. podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění určil, že vyvlastnitel je povinen zahájit uskutečnění účelu vyvlastnění nejpozději do dvou let ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí; III. podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění stanovil za omezení vlastnického práva vyvlastňovaného jednorázovou náhradu ve výši 32.077,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce odvolal. Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015, čj. 274/LP/15, Krajský úřad Karlovarského kraje odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí Městského úřadu Cheb, odboru stavebního a životního prostředí, ze dne 10. 3. 2015, čj. MUCH 19880/2015/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, potvrdil. III. Žaloba Žalobce v části II. žaloby namítá, že se žalovaný, jakkoli je mu zřejmé, že žalobce o územním řízení o vydání příslušného územního rozhodnutí nevěděl, vypořádal zcela zjednodušujícím formalistickým způsobem odkazujícím žalobce na to, že tyto skutečnosti měl uplatnit v řízení o vydání územního rozhodnutí, s odvolacími důvody spočívajícími v tom, že v rámci územního rozhodnutí o umístění stavby předmětného venkovního vedení nebyly splněny podmínky Závěru zjišťovacího řízení Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 8. 2011, že nebyly dodrženy podmínky Stanoviska posouzení vlivů záměru na životní prostředí Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 4. 2012, že nebyly dodrženy požadavky Zásad územního rozvoje Karlovarského kraje 2010, že došlo k narušení rázu území definovaného a chráněného Územním plánem Dolní Žandov a že nebyla respektována aplikace Evropské úmluvy o krajině do Zásad územního rozvoje. Okolnost, že žalovaný se skutečnostmi takto vytýkanými žalobcem věcně nezabýval, činí žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným a nezákonným. S uvedeným závěrem žalovaného spojené poučování žalobce o tom, že pokud účastník neochrání svá práva v určitém k tomu určeném řízení, nemůže se pak v dalším řízení, jehož předmětem je něco jiného, domáhat zpětně ochrany svých práv, která však z vlastní viny neochránil v dřívějším k tomu určeném řízení, je přímým důsledkem tohoto formalismu žalovaného, pro kterého je pohodlné námitkami žalobce se nezabývat s odkazem na to, že ty měl žalobce uplatňovat v řízení, které bylo pravomocně skončeno. Žalobce má trvalé bydliště, žije a pracuje v Liberci, oznámení o zahájení řízení o umístění předmětné stavby bylo oznámeno veřejnou vyhláškou na webových stránkách vyvlastňovacího úřadu a vyvěšenou na úředních deskách dotčených obcí. Žalobce neměl důvod ke sledování webových stránek vyvlastňovacího úřadu ani úřední desky obce Dolní Žandov. Vyvlastnitel zjevně spoléhal na to, že běžný občan tyto skutečnosti nesleduje, obzvláště pokud se v dotčeném místě nezdržuje. Tomu koneckonců odpovídá, že nebyla vznesena jediná námitka. Interpretovat zásadu vigilantibus iura scripta sunt v konkrétních podmínkách dané věci tak, jak činí žalovaný, je výrazem skutečně tuhého právního formalismu a žalobce namítá, že nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků řízení garantovaná článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ze strany vyvlastňovacího úřadu došlo k nesprávnému postupu jednostranně zvýhodňujícího vyvlastnitele, kdy vyvlastňovací úřad doručováním veřejnou vyhláškou záměrně eliminoval to, aby se žalobce a obdobně jako ostatní dotčení vlastníci pozemků o probíhajícím územním řízení vůbec dozvěděli. Účastníků řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákona bylo, pravda, více jak třicet, ovšem nebylo jich na druhou stranu tolik, aby vyvlastňovacímu úřadu nestálo za to doručovat jim oznámení o zahájení územního řízení do vlastních rukou s přihlédnutím k tomu, jaký podstatný zásah do jejich práv výstavba venkovního vedení vysokého napětí elektřiny nepochybně představuje. Vyvlastňovací úřad ve snaze průběh řízení si zjednodušit postupoval velmi necitlivě, zahájení územního řízení s fatálními důsledky pro vlastníky dotčených pozemků oznámil veřejnou vyhláškou spoléhaje na to, že podstatná část těchto účastníků řízení se o tomto řízení vůbec nedozví, což se potvrzuje absencí jakýchkoli námitek. Žalobce současně namítá, že vyvlastňovací řízení je řízením svého druhu a námitky vznášené žalobcem ve vyvlastňovacím řízení nelze odmítat tak, že tyto námitky měl žalobce uplatnit v řízení předcházejícím. V části III. žaloby se poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí po rekapitulaci závěrů vyvlastňovacího úřadu pouze stroze konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem vyvlastňovacího úřadu, že zájem prosazovaný vyvlastnitelem ČEZ Distribuce, a.s., převažuje nad zájmem žalobce na zachování dosavadních práv žalobce. Žalovaný nijak nezpřístupnil své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, a jeho rozhodnutí je též v tomto směru zcela nepřezkoumatelné, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nezákonné. Žalovaný zájem prosazovaný vyvlastnitelem se zájmem žalobce nijak neporovnává a ryze mechanicky má za to, že zájem vyvlastnitele coby zájem veřejný by měl požívat vyšší ochrany. Zájem prosazovaný žalobcem, tedy zachování rázu krajiny a významného historického urbanistického celku, jakým Manský dvůr bezpochyby je, není pouze zájmem žalobce, zájmy žalobce přesahuje a je třeba rovněž jej vnímat jako zájem veřejný. Ochrana přírody a krajinného rázu nutně požívá stejné ochrany jako zájem vyvlastnitele prosadit stavbu předmětného venkovního vedení elektřiny. Bylo na vyvlastňovacím úřadu a na žalovaném jejich preferenci zájmu prosazovaného vyvlastnitelem oproti zájmu prosazovanému žalobcem náležitě odůvodnit, k čemuž ovšem dle žalovaného [zřejmě: dle žalobce] nedošlo. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Trasa uvedeného vedení elektřiny je navržena tak, že prochází CHKO Slavkovský les, přičemž by se mu mohla vyhnout. V Zásadách územního rozvoje Karlovarského kraje, na které se vyvlastňovací úřad odvolává, je jako vysoká hodnota kraje vyzdvihnuta neporušenost přírody a krajiny, a tom jsou postaveny požadavky soustředění průmyslu do osy Ostrov - Karlovy Vary - Cheb. Pokud bude třeba stavět liniové stavby, je třeba je dle těchto Zásad soustředit je do koridorů. V daném území je takovým koridorem železniční trať Plzeň-Cheb. Stávající trasa vedení byla vypracována jediná a možnost trasy vedení tímto koridorem nebyla vůbec zvažována. Dle žalobce se jedná o přímé porušení uvedených zásad. Má-li veřejný zájem převážit nad zachováním dosavadních práv žalobce, musí uvedené Zásady respektovat. Žalobce tvrdí, že v daném případě tyto Zásady dodrženy nebyly a trvá na tom, že veřejný zájem prosazený daným způsobem nemůže převážit dosavadní zájmy žalobce. Žalovaný [zřejmě: žalobce] se v průběhu vyvlastňovacího řízení snažil střet zájmů vyvlastnitele a žalobce řešit tím, že žalovanému předkládal alternativy změn vedení trasy venkovního vedení elektřiny v místě Manského dvora. Žalovaný však na žádnou z celkem tří žalobcem nabízených alternativ nepřistoupil. V řízení tedy nabylo prokázáno, že veřejný zájem uplatněný vyvlastnitelem převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobce a nad zájmem ochrany přírody a zachování krajinného rázu. V části IV. žaloby žalobce trvá na všech svých tvrzeních, pro která brojil proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Jelikož se žalovaný těmito tvrzeními žalovaného věcně nezabýval a formálně je odbyl poukazem na to, že tyto skutečnosti měl žalobce namítat v rámci řízení o umístění předmětné stavby, je napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné a již jen tato skutečnost musí vést ke zrušení tohoto jeho rozhodnutí. Žalobce trvá na všech svých tvrzeních, jimiž brojil proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, a z týchž důvodů proto napadá i rozhodnutí žalovaného s tím, že zcela konkrétně namítá následující:

1. Rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu nejsou splněny podmínky Závěru zjišťovacího řízení Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 8. 2011, na které se vyvlastňovací úřad odvolává; 2. Rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu nejsou splněny podmínky Stanoviska posouzení vlivů záměru na životní prostředí Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 4. 2012; 3. Rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu, které je napadeným rozhodnutím žalovaného jako věcně správné potvrzováno, nejsou dodrženy vyjmenované požadavky Zásad územního rozvoje Karlovarského kraje 2010, resp. rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu je v rozporu s těmito požadavky Zásad; 4. Přímým důsledkem naplnění rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu je narušení rázu území definovaného a chráněného Územním plánem Dolní Žandov, listopad 2009, v rozporu s vyjmenovanými zásadami; 5. Vyvlastňovací úřad, potažmo žalovaný přehlížejí vyjmenované rozpory ve tvrzeních zprávy firmy AMEC - NOVÉ VEDENÍ 2 x 110 kV JINDŘICHOV - DRMOUL, Oznámení záměru. Obdobné vady vykazuje další dokument firmy AMEC - NOVÉ VEDENÍ 2 x 110 kV JINDŘICHOV - DRMOUL, DOPLNĚNÍ, dokumentace hodnocení vlivů; 6. Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, které žalovaný jako věcně správné potvrzuje, nerespektuje aplikaci Evropské úmluvy o krajině do Zásad územního rozvoje, ze kterého plyne, že trasa v úseku CHKO Slavkovský les vede územím s vysokou ochranou krajinného rázu, ačkoli soustředěním do společného koridoru se železniční tratí by trasa zasahovala nejvýše do území se zvýšenou ochranou. Uskutečněním uvedeného záměru by byl dotčen Manský dvůr, který je nepochybně kulturní dominantou dané lokality a je součástí krajinného rázu, došlo by k narušení ochrany přírody a krajinného prostředí v rozporu s uvedenými dokumenty, resp. s územně plánovací dokumentací. IV. Vyjádření žalovaného správního orgánu k žalobě Žalovaný se k žalobě písemně vyjádřil tak, že v řízení o vyvlastnění se lze zabývat pouze tím, zda jsou splněny podmínky pro vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, který jasně stanovuje, jaké předpoklady a podmínky má vyvlastňovací úřad v řízení o vyvlastnění posuzovat, a to: 1. existenci účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, 2. převahu veřejného zájmu na dosažení účelu vyvlastnění nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, 3. nemožnost získání práva k pozemku nebo stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění dohodou nebo jiným způsobem a 4. soulad vyvlastnění s cíli a úkoly územního plánování. Jak vyvlastňovací úřad, tak žalovaný se splněním podmínek pro vyvlastnění podrobně zabývali. Zákon, v rámci vymezení podmínek vyvlastnění, výhradně ukládá v rámci správního řízení posoudit toliko kolizi veřejného zájmu na vyvlastnění s dosavadními právy vyvlastňovaného, nikoliv však posouzení veřejného zájmu na vyvlastnění s dalšími ať již údajnými či skutečnými veřejnými zájmy. To přísluší jiným řízením, především územnímu řízení a řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, jejichž byl vyvlastňovaný rovněž účastníkem, kdy však v těchto řízeních toto vyvlastňovaný neuplatnil. K námitce žalobce, že žalovaný nijak nezpřístupnil své úvahy, které jej vedly k závěru, že zájem prosazovaný vyvlastnitelem ČEZ Distribuce, a.s., převažuje nad zájmem žalobce na zachování dosavadních práv žalobce, žalovaný uvedl, že nespatřuje nezákonným svůj postup, kdy se plně ztotožnil s odůvodněním splnění této podmínky pro vyvlastnění, jak jej uvedl ve svém rozhodnutí vyvlastňovací úřad. Žalovaný je přesvědčen, že v rámci vyvlastňovacího řízení před vyvlastňovacím úřadem bylo plně prokázáno, že podmínky pro vyvlastnění, stanovené zákonem o vyvlastnění, jsou splněny a vyvlastňovací úřad své úvahy, že tomu tak je, široce rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Není právními předpisy vyžadováno, aby odvolací orgán v případě, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry správního orgánu prvního stupně, tyto otrocky opakoval v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Není tedy v rozporu s právními předpisy, pokud se odvolací orgán plně ztotožní s úvahami správního orgánu prvního stupně a tyto de facto převezme. S odkazem na odstavec 7 na str. 10 až odstavec 2 na str. 11 svého žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání má žalovaný za to, že tato námitka žalobce je neoprávněná a rozhodnutí žalovaného není z tohoto důvodu nezákonné. V. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení Společnost ČEZ Distribuce, a.s., v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že územní řízení proběhlo v souladu se zákonem, je pravomocně skončeno a v něm vydané územní rozhodnutí je pro účastníky závazné (§ 73 odst. 2 správního řádu). Vyvlastňovací úřad ani žalovaný proto nemohou závěry územního rozhodnutí přezkoumávat a postoj, jakým se k ukončenému územnímu řízení žalobce staví, v podstatě popírá celý jeho smysl. Vyvlastňovací úřad je povinen postupovat jako každý správní orgán v souladu s § 2 odst. 2 a § 10 správního řádu. Zákonem o vyvlastnění byla dána vyvlastňovacím úřadům pravomoc rozhodovat o žádostech o vyvlastnění, přičemž rozsah, v jakém má tyto žádosti posuzovat, je dán v § 18 odst. 2 a 3 a § 3 až 5 tohoto zákona, tj. zda obsahují veškeré náležitosti a přílohy a zda jsou splněny podmínky pro vyvlastnění. Žádost o vyvlastnění veškeré podstatné náležitosti obsahovala a byla doplněna nezbytnými přílohami a splnění podmínek pro vyvlastnění bylo v rámci vyvlastňovacího řízení dostatečně prokázáno. Pokud žalobce konkrétně namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl úvahy, které jej vedly k závěru, že ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění veřejný zájem na vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, má vyvlastnitel za to, že tyto úvahy jsou dostatečně uvedeny na str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí, a otázku převahy nad zájmem na ochraně přírody a na zachování krajinného rázu již nepřísluší vyvlastňovacímu úřadu či žalovanému posuzovat, neboť to není předmětem vyvlastňovacího řízení. Jak žalovaný správně konstatoval, to je předmětem jiných řízení, především územního řízení a řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, která byla ve vztahu ke stavbě vedena. Vyvlastnitel považuje napadené rozhodnutí za formálně i věcně správné a má za to, že rozhodnutím žalovaného nebyl žalobce jakkoli zkrácen na svých právech. Společnost ČEZ Distribuce, a.s., proto navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta. VI. Jednání před soudem dne 2. 11. 2016 Zástupce žalobce upřesnil návrh rozsudečného výroku tak, že se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2015, čj. 274/LP/15, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Cheb ze dne 10. 3. 2015, čj. MUCH 19880/2015/Šin, sp. zn. KSÚ 1645/2014, ve vztahu k výrokům podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, tj. výrokům I. a II. uvedeného rozhodnutí Městského úřadu Cheb. Z důvodu nadbytečnosti soud neprovedl žalobce navržené důkazy variantami číslo 1, 2 a 3 o změnách vedení trasy venkovního vedení elektřiny navrhovanými žalobcem vyvlastniteli, stanovisky všech dotčených orgánů vyjmenovaných na str. 28 a 29 územního rozhodnutí o umístění stavby vydaného Městským úřadem Cheb, odborem stavebním a životního prostředí, dne 17. 1. 2013 pod čj. MUCH 1839/2013/Heg, sp. zn. KSÚ 234/2012, Zásadami územního rozvoje Karlovarského kraje schválenými zastupitelstvem kraje v roce 2010, číslo usnesení ZK 223/09/10, a zprávou o uplatňování územního plánu Dolní Žandov za období 2009 - 2014 dle návrhu ze dne 31. 10. 2014 předkládaného Městským úřadem Cheb, odborem stavebním a životního prostředí pod čj. MUCH 93806/2013/Jón, sp. zn. KSÚ 8626/2010 (viz část VII.2 odůvodnění tohoto rozsudku). VII. Posouzení věci krajským soudem VII.1 Zvláštní zákon Řízení ve správním soudnictví je upraveno soudním řádem správním. Vyvlastnění je upraveno zákonem o vyvlastnění. Zvláštním zákonem je zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 416/2009 Sb.“). Tento zákon mimo jiné zkracuje lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání (nebo nahrazení) správních rozhodnutí na polovinu [§ 2 odst. 5 věta prvá] a stanovuje soudu povinnost rozhodnout o žalobách ve lhůtě 90 dnů [§ 2 odst. 5 věta druhá]. Zákon č. 416/2009 Sb. upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury (§ 1 odst. 1). K tomu zaujala soudní praxe tento názor: „Pro aplikaci § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení dopravní, vodní a energetické infrastruktury, není určující charakter stavby, o němž se řízení vede, nýbrž to, zda vlastní správní řízení je vedeno v režimu tohoto zákona o urychlení infrastruktury, jak vyplývá z celkového systematického a gramatického a teleologického výkladu daného zákona. Pokud tomu tak není a celé správní řízení bylo vedeno v běžném režimu s běžnými lhůtami, je vyloučeno, aby v následném soudním řízení byla náhle dána aplikace zákona č. 416/2009 Sb., který přináší výrazné zkrácení lhůty k podávání žalob ve správním soudnictví (1 měsíc).“ (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014, čj. 15 A 11/2012-281) a „Pokud se působnost zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, vztahuje na příslušné správní řízení, má správní orgán povinnost o této skutečnosti vyrozumět účastníky řízení, resp. musí toto výslovně uvést ve správním rozhodnutí.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015-295). V přezkoumávané věci nebylo ani předcházející územní řízení, ani vlastní vyvlastňovací řízení vedeno v režimu zákona č. 416/2009 Sb. Režimu tohoto zákona se nedovolávala žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení, nebylo v něm postupováno v nalézacím řízení (a tento zákon není uveden v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu) a nebylo v něm postupováno ani v odvolacím řízení (a uvedený zákon není uveden v rozhodnutí odvolacího správního orgánu). V daném případě tedy nebyla lhůta pro podání žaloby (podle § 72 odst. 1 s. ř. s.) zkrácena na polovinu (a žaloba tudíž nebyla podána opožděně) a soudu nebyla stanovena povinnost rozhodnout o žalobě ve lhůtě 90 dnů. VII.2 Rozsah přezkumu (k částem II. a IV. žaloby) Správní řízení má svůj předmět. Podle § 46 odst. 1 věty druhé správního řádu oznámení o zahájení řízení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podle § 68 odst. 2 věty prvé správního řádu se ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Předmět řízení tedy má jak řízení zahájené z moci úřední, tak řízení o žádosti. V daném případě se v územním řízení rozhodovalo o umístění stavby. Stavební úřad byl podle § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinen posoudit, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, a e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Ve vyvlastňovacím řízení se v přezkoumávané věci rozhodovalo o omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene. Vyvlastňovací úřad posuzoval zejména naplnění podmínek vyvlastnění (omezení vlastnického práva) stanovených v § 3 až 5 vyvlastňovacího zákona. O umístění stavby „Nové vedení 2x110 kV V1279, 1282 Jindřichov – Drmoul“ rozhodl Městský úřad Cheb, odbor stavební a životního prostředí, jako příslušný stavební úřad, dne 17. 1. 2013 pod čj. MUCH 1839/2013/Heg, sp. zn. KSÚ 234/2012. Toto územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 2. 2013. Nikdo netvrdil ani z ničeho nevyplynulo, že by toto pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby bylo následně zrušeno, změněno nebo nahrazeno jiným. Pravomocné rozhodnutí správního orgánu je podle § 73 odst. 2 části věty prvé před středníkem správního řádu závazné pro účastníky řízení a pro všechny správní orgány. K tomu se odborná literatura vyslovila takto: „Závaznost rozhodnutí pro správní orgány znamená, že … správní orgány musejí postupovat v souladu s takovým rozhodnutím, tzn. respektovat jeho obsah.“ (Josef Vedral: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha 2012, str. 645). Městský úřad Cheb, odbor stavební a životního prostředí, jako příslušný vyvlastňovací úřad, byl proto povinen respektovat obsah rozhodnutí o umístění stavby „Nové vedení 2x110 kV V1279, 1282 Jindřichov – Drmoul“ vydaného Městským úřadem Cheb, odborem stavebním a životního prostředí, jako příslušným stavebním úřadem. Vyvlastňovací úřad tedy nebyl oprávněn (ani povinen) znovu posuzovat kritéria stanovená stavebním zákonem, jejichž splnění zkoumal (nebo měl zkoumat) stavební úřad v pravomocně skončeném územním řízení o umístění uvedené stavby. Podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. K tomu se odborná literatura vyjádřila takto: „Podkladový úkon nenaplňuje znaky rozhodnutí podle § 65 odst. 1 SŘS, pročež jej nelze napadnout samostatnou žalobou. Současně ale musí představovat závazný podklad žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu a žalobce musí jeho přezkum výslovně požadovat. Pokud tyto znaky nesplňuje, nepřichází v úvahu postup podle komentovaného ustanovení. Proto i podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 37/2005-83, publ. pod č. 1324/2007 Sb. NSS) předpokladem soudního přezkumu je, aby: 1) existoval subsumovaný správní akt (správní akt podmiňující vydání, resp. obsah finálního správního aktu), 2) finální správní akt byl ve správním soudnictví napaden projednatelnou žalobou, 3) nezákonnost subsumovaného správního aktu byla v žalobě namítnuta, 4) nejednalo se o takový subsumovaný správní akt, jímž by byl vázán i sám soud, 5) nebylo možno subsumovaný akt napadnout ve správním soudnictví samostatnou žalobou (ostatně v takovém případě by se vlastně ani nejednalo o akt subsumovaný, nýbrž o akt řetězící se, popřípadě zcela samostatný, čili nebyla by splněna již první podmínka).“ (Lukáš Potěšil a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha 2014, str. 683). Územní rozhodnutí o umístění stavby je ovšem zcela samostatným správním aktem, ne správním aktem podmiňujícím vydání rozhodnutí o vyvlastnění ve smyslu subsumovaného správního aktu. Vyvlastňovací úřad se tedy po právu znovu nezabýval tím, co bylo (či mělo být) předmětem územního řízení o umístění stavby (anebo dokonce postupů, které vydání územního rozhodnutí předcházely či je podmiňovaly). Soud mu v tomto ohledu nemůže nic vytýkat. A kritéria, která se posuzují v územním řízení nebo v jemu předcházejících či jej podmiňujících postupech, nejsou kognici soudu aktuálně otevřena, protože při přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění se již nelze s odkazem na § 75 odst. 2 větu druhou s. ř. s. vracet k územnímu rozhodnutí o umístění stavby (nebo jeho podkladům). Vzhledem k uvedenému nepovažuje soud námitky obsažené v části II. a IV. (a částečně i části III.) žaloby za důvodné. VII.3 Přípustnost vyvlastnění (k části III. žaloby) Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zákonné podmínky vyvlastnění jsou upraveny zejména v § 3 až 5 zákona o vyvlastnění. Podle § 3 odst. 1 věty prvé tohoto zákona je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Podle § 4 odst. 2 uvedeného zákona veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení. Žalobce nenamítá, že by v předmětné věci nebyl dán veřejný zájem, zpochybňuje však druhou z podmínek obsažených v § 3 odst. 1 větě prvé zákona o vyvlastnění. Je ovšem třeba upozornit na to, že polemika se tu nemůže vést o tom, zda ochrana přírody a krajinného rázu požívá či nepožívá stejné ochrany jako zájem vyvlastnitele prosadit stavbu předmětného venkovního vedení elektřiny, nýbrž toliko o tom, zda veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nebo nepřevažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Ani na tomto místě se již nelze vracet k tomu, co bylo (nebo mělo být) posouzeno především v rámci postupu podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a v územním řízení o umístění stavby. V rozhodnutí ze dne 16. 10. 2015, čj. 274/LP/15, žalovaný správní orgán uvedl, že převahu veřejného zájmu na dosažení účelu vyvlastnění nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného vyvlastňovací úřad dovodil zejména z důvodu, že s odkazem na splnění podmínek § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění také uvedl, že podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, je distribuční soustava zřizována a provozována ve veřejném zájmu a podle § 3 odst. 2 tohoto zákona přenos elektřiny a distribuce elektřiny se uskutečňuje ve veřejném zájmu. Tyto aspekty byly zohledněny také Městským úřadem Cheb, odborem stavebním a životního prostředí, při projednávání stavby v územním řízení a následně při vydání územního rozhodnutí ze dne 17. 1. 2013, čj. MUCH 1839/2013/Heg, sp. zn. KSÚ 234/2012, které nabylo právní moci dne 21. 2. 2013 (str. 6 rozhodnutí odvolacího správního orgánu). K námitce vyvlastňovaného č. 2, že správní orgán neuvedl v napadeném rozhodnutí jediný argument, který jej vede k závěru, že ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění uvedený veřejný zájem převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, odvolací správní orgán uvedl, že tomu tak není. Následně žalovaný správní orgán ocitoval čtyři odstavce z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Na to odvolací správní orgán zkonstatoval, že se tak ztotožňuje se závěrem vyvlastňovacího úřadu, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného (str. 10 a 11 rozhodnutí odvolacího správního orgánu). Připomenout lze i to, že podle soudní praxe rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se odvolání zamítá a odvoláním napadené rozhodnutí potvrzuje, tvoří jeden celek. Soud má za to, že úroveň vypořádání se správního orgánu se specifikovanou zákonnou podmínkou vyvlastnění by měla odpovídat hlavně těmto skutečnostem: 1) intenzitě veřejného zájmu, 2) relaci mezi veřejným zájmem na dosažení účelu vyvlastnění a dosavadními právy vyvlastňovaného a 3) aktivitě účastníků vyvlastňovacího řízení. V daném případě byl zohledňován veřejný zájem na zřizování a provozování distribuční soustavy v elektroenergetice a na přenos elektřiny a distribuci elektřiny [§ 2 odst. 2 písm. a) bod 1 a § 3 odst. 2 energetického zákona]. Jedná se tedy o velmi významný veřejný zájem. Kdyby byl veřejný zájem méně výrazný, zpravidla by bylo třeba trvat na podrobnějším odůvodnění jeho prokázání. Jelikož zde jde o veřejný zájem zjevně významný, lze se podle názoru soudu spokojit i s lakoničtějším odůvodněním jeho prokázání. Dále je třeba se věnovat „dosavadním právům vyvlastňovaného“. Právní teorie vesměs rozlišuje právo objektivní a subjektivní. Objektivním právem se rozumí specifický společenský normativní systém, tj. systém norem (pravidel) společenského chování lidí, jehož dodržování je zabezpečeno státem (státní mocí). Od objektivního práva je odvozeno právo subjektivní. Subjektivním právem se rozumí míra a způsob možného chování jeho subjektu, které objektivní právo dovoluje, zaručuje a chrání. Subjektivní právo se nazývá též oprávnění. Bylo proto třeba se v mezích žalobcovy argumentace zabývat tím, zda jím tvrzená práva (ve smyslu subjektivním) jsou skutečně založena objektivním právem. Jedno z nich bezesporu takovým právem je, a to právo vlastnické. Ani to však není všeobjímající. Objektivní právo (ani právo vlastnické) ovšem nezakládá právo jednotlivé fyzické osoby na zachování rázu krajiny a významného historického urbanistického celku. V tomto směru jistá práva mají spolky a obce podle § 70 a 71 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a dotčená veřejnost podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. V této souvislosti nelze nezmínit, že práva vyvlastňovaného mohou být při vyvlastnění zasažena v zásadě dvojím způsobem: buď odnětím vlastnického práva, anebo omezením tohoto práva. Odnětí vlastnického práva je obvykle silnějším zásahem do práv vyvlastňovaného než omezení vlastnického práva. V případě odnětí je proto zpravidla třeba klást vyšší nároky na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu než v případě omezení vlastnického práva. V řízení o vyvlastnění se uplatní především ustanovení § 50 odst. 3 věty první správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V tomto řízení je ovšem ponechán určitý prostor i pro uplatnění ustanovení § 52 věty prvé uvedeného zákona, podle něhož jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Určitým prostorem se tu rozumí zejména argumentace vyvlastňovaného ve vztahu k zachování jeho dosavadních práv. Z dikce „povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení“ plyne, že tu významnou roli hrají procesní instituty „povinnost tvrzení“ a „povinnost důkazní“. Povinnost tvrzení znamená povinnost účastníka řízení tvrdit rozhodné skutečnosti. Povinnost důkazní znamená povinnost účastníka řízení předložit nebo alespoň označit důkazní prostředky k prokázání tvrzených skutečností. Důkazní povinnost se vztahuje k určité tvrzené skutečnosti. Bez tvrzení určitých skutečností si lze jen obtížně představit důkazní povinnost. I když je zde úzká souvislost mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, lze říci, že povinnost tvrzení je primární a povinnost důkazní sekundární. V případě řízení o vyvlastnění je současně třeba respektovat koncentraci řízení (§ 22 odst. 2 a 3 zákona o vyvlastnění). Žalobcova argumentace v tomto směru byla nesena jen ve velmi obecné rovině. Mělo přitom jít o zachování dosavadních vlastnických práv vyvlastňovaného, ne o reflex přijímaného řešení do zájmů na ochraně přírody a krajiny nebo na ochraně historického dědictví. Jestliže jsou správnímu orgánu předkládány námitky určitého druhu jen ve velmi obecné rovině, pak nelze trvat na tom, aby s nimi správní orgán konkrétně vypořádával, nýbrž stačí, je-li na ně reagováno také toliko obecnou odpovědí. V přezkoumávané věci se správní orgány bezpochyby mohly se splněním podmínek vyvlastnění vypořádat důkladněji. Jelikož však je tu přítomno více skutečností, které snižují rigoróznost požadavků na kvalitu tohoto vypořádání, lze mít v daném případě za to, že úroveň, jak bylo pojednáno o druhé z podmínek obsažených v § 3 odst. 1 větě prvé zákona o vyvlastnění, je ještě dostačující. Vzhledem k uvedenému nepokládá soud za důvodné ani námitky obsažené v části III. žaloby. VIII. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správním orgán však žádné specifické náklady soudního řízení neuplatnil, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. Náhrada nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení se řídí ustanovením § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil [věta prvá], a z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení [věta druhá]. V daném případě soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, jen jí umožnil realizaci jejích práv. Současně nebyly osobou zúčastněnou na řízení tvrzeny, ani soudem z povinnosti úřední shledány žádné důvody hodné zvláštního zřetele. Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto, že osoba zúčastněná na řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení