30 A 19/2017 - 117

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: STAVBA, k.s. sídlem Kobližná 71/2, Brno zastoupen advokátem Mgr. Liborem Burianem sídlem Krkoškova 728/2, Brno proti žalovanému: Magistrát města Brna sídlem Malinovského náměstí 3, Brno za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) E.ON Česká republika, s. r. o. sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 2) GasNet, s. r. o. (dříve RWE GasNet, s.r.o.) sídlem Klíšská 940/96, Klíše, Ústí nad Labem zastoupen advokátem Mgr. Kamilem Stypou sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 3) Česká telekomunikační infrastruktura a. s. sídlem Olšanská 2681/6, Praha 3 4) Dial Telecom, a.s. sídlem Křižíkova 36a/237, Praha 8 zastoupen advokátkou Mgr. Andreou Stachovou sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 5) Technické sítě Brno, akciová společnost sídlem Barvířská 822/5, Brno zastoupen advokátem JUDr. Petrem Poledníkem sídlem Příkop 4, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2017, č. j. MMB/0008654/2017, sp. zn. OUSR/MMB/0463952/2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Židenice, odboru výstavby a územního plánování (dále „stavební úřad“), ze dne 27. 9. 2016, č. j. BZID 13735/16/OVÚP/Sil, sp. zn. SZ BZID/07209/16/Šil. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle ustanovení § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“), umístil stavbu s názvem „REKO MS Brno – Viniční B“ (úsek od křižovatky s ulicí Balbínova po křižovatku s ulicí Hrabalova) v kat. území Židenice, obec Brno. Žadatelem o vydání územního rozhodnutí byla společnost GasNet, s. r. o. - osoba zúčastněná na řízení 2).

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v podané žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemku parc. č. 5116/32 v kat. území Židenice, na němž má být předmětná stavba umístěna, přičemž nikdy nesouhlasil s její realizací na svém pozemku. Byl přesvědčen, že osoba zúčastněná na řízení 2) byla povinna s ním zahájit jednání o zřízení věcného břemene umožňujícího využití daného pozemku. Správní orgány však vydaly územní rozhodnutí s odůvodněním, že žadatel není povinen předložit v územním řízení souhlas vlastníka pozemku, lze-li pozemek vyvlastnit. Dle žalobce proto rozhodnutími vydanými ve správním řízení bylo nepřípustně omezeno jeho vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

3. Žalobce pokračoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zařadil stavbu pod tzv. distribuční soustavu ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „energetický zákon“). Následně dovodil aplikaci ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona, dle kterého žadatel není povinen v územním řízení předložit souhlas vlastníka pozemku, na němž je záměr umisťován, lze-li pozemek vyvlastnit. Samotným vyvlastněním se však správní orgány nezabývaly.

4. Žalobce zpochybnil závěr žalovaného, že předmětný pozemek lze vyvlastnit, neboť vyvlastnění by bylo možné pouze v případě, že by nedošlo k dohodě o odkupu, případně ke zřízení věcného práva. Dle žalobce není akceptovatelné, aby správní orgán předvídal budoucí jednání mezi žalobcem a žalovaným či osobou zúčastněnou na řízení 2) a aplikoval chybné ustanovení zákona. Žalobce se domníval, že u předmětného pozemku není vyvlastnění bez dalšího možné, proto nelze aplikovat § 86 odst. 3 stavebního zákona. Stavební úřad měl postupovat dle § 86 odst. 5 stavebního zákona a vyzvat žadatele k doložení potřebných příloh. Místo jednání o odkupu pozemků či zřízení věcného břemene bylo ovšem v daném případě zahájeno řízení o umístění stavby, v němž byl záměr umístěn bez ohledu na vůli žalobce. Energetický zákon přitom dle žalobce presumuje, že omezení práv vlastníka nemovitosti bude řešeno především smluvně. Závěr žalovaného, že stavbu lze umístit, neboť u předmětných pozemků je přípustné vyvlastnění, je proto nesprávný. Ad absurdum by totiž znamenal, že žadatel je oprávněn provádět stavbu kdekoli, neboť následně se s vlastníky dotčených pozemků buďto dohodne, nebo dojde k vyvlastnění. Na základě územního rozhodnutí však žadatel může zahájit výstavbu na pozemcích, k nimž nemá žádné oprávnění, a není jisté, zda jej v budoucnu nabyde.

5. Žalobce byl tedy nucen strpět zásahy na svém pozemku, aniž by mu byla přiznána finanční náhrada, která by omezení vlastnického práva kompenzovala. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze vlastnictví omezit jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Žalobce se přitom snažil jednat se zástupci žalovaného o odkupu předmětných pozemků. Dle jeho názoru tak nebylo naplněno ustanovení § 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Žalobce proto závěrem navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu, zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že při posuzování toho, zda daný pozemek či stavbu lze vyvlastnit pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona, je nutno vycházet z presumpce dané § 3 odst. 2 energetického zákona. V územním řízení tak není relevantní, zda probíhá jednání provozovatele distribuční soustavy (případně jiné oprávněné osoby) s vlastníkem pozemků, neboť možnost vyvlastnění vyplývá přímo ze zákona. V územním řízení tedy postačí pouze existence této možnosti.

7. Dle názoru žalovaného stavební úřad nebyl v územním řízení oprávněn zkoumat naplnění podmínek pro vyvlastnění, a správně tak nevyžadoval doložení smluv o právu provést stavbu či souhlas vlastníků pozemků. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 2)

8. K žalobě se vyjádřila také osoba zúčastněná na řízení (žadatel o vydání územního rozhodnutí). Uvedla, že územní rozhodnutí je veřejnoprávním povolením, které nenahrazuje soukromoprávní titul k realizaci stavby na pozemku žalobce předvídaný v § 59 odst. 2 energetického zákona. Soukromoprávní titul je nutné opatřit před tím, než bude do pozemku žalobce zasaženo, ať dohodou s vlastníkem, nebo vyvlastněním. Vydáním územního rozhodnutí tedy dle osoby zúčastněné na řízení 2) nemohlo být samo osobě zasaženo do vlastnického práva žalobce. K tomu také odkázala na judikaturu správních soudů, zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. 5 A 134/2011 - 59, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 As 61/2014 - 48, a ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 As 231/2016 - 40. Osoba zúčastněná na řízení 2) se rovněž vyjádřila k provádění stavby plynovodu na jiných pozemcích žalobce, o čemž již proběhlo u krajského soudu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 85/2016. Závěrem osoba zúčastněná na řízení 2) navrhla, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Doplňující vyjádření žalobce

9. Žalobce ve svém doplňujícím vyjádření reagoval na stanovisko osoby zúčastněné na řízení 2). Uvedl, že zákon žádného stavebníka neopravňuje zasahovat do vlastnických práv osoby, aniž by tomu předcházela dohoda s vlastníkem nebo řádné vyvlastňovací řízení. Žalobce jednal o zřízení věcného břemene nebo o odkupu pozemku, osoba zúčastněná na řízení 2) však na žádnou dohodu doposud nepřistoupila a se žalobcem dále nekomunikuje. Žalobci rovněž není známo, že by bylo vedeno vyvlastňovací řízení. Osoba zúčastněná na řízení 2) dospěla ve svém vyjádření k závěru, že není oprávněna stavbu realizovat, nebude-li mít veřejnoprávní i soukromoprávní titul. Žalobce se však nadále domníval, že jeho vlastnické právo je ohroženo, neboť je možné, že osoba zúčastněná na řízení 2) začne realizovat stavbu i bez soukromoprávního titulu, a to s ohledem na své předchozí zkušenosti ohledně rekonstrukce plynovodu v téže lokalitě v Židenicích, v případě realizace stavby „Reko MS Viniční A“.

VI. Posouzení věci krajským soudem

10. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalovaný ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřil nesouhlas s takovým projednáním věci, ačkoli byl poučen o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas je udělen, a žalobce s takovým postupem výslovně souhlasil, rozhodl soud v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

11. Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Stěžejní námitkou obsaženou v podané žalobě je námitka nesprávné interpretace ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona žalovaným. Podle žalobce bylo v řízení o umístění stavby nutné zohlednit existenci soukromoprávního titulu k umístění záměru (dohodu s vlastníkem, případně rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu), jinak dle názoru žalobce nelze územní rozhodnutí vydat.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona platí, že jestliže žadatel nemá vlastnické právo, smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemku nebo stavbě, předloží souhlas jejich vlastníka; to neplatí, lze-li pozemek nebo stavbu vyvlastnit. Podle ustanovení § 18 odst. 3 písm. b) zákona o vyvlastnění vyvlastnitel k žádosti připojí územní rozhodnutí, vyžaduje-li jeho vydání pro daný účel vyvlastnění zvláštní právní předpis a není-li stavební úřad, který je vydal, současně vyvlastňovacím úřadem.

14. V projednávané věci je mezi účastníky řízení nesporné, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 5116/32 v kat. území Židenice, obec Brno, který je dotčen předmětnou stavbou. Vzhledem k tomu, že žalobce opakovaně sdělil nesouhlas s prováděním stavby na svém pozemku [např. ve vyjádření k územnímu řízení - „REKO MS Brno - Viniční B“ ze dne 17. 6. 2016 (č. l. 29 správního spisu), či vyjádření k pokusu o dohodu o námitkách ze dne 19. 8. 2016 (č. l. 32 správního spisu)], a dne 31. 8. 2016 zaslal stavebnímu úřadu e-mailovou zprávu, ve které sdělil, že se k ústnímu jednání na stavební úřad dne 1. 9. 2016 nedostaví (viz č. l. 45 správního spisu), pokus o smírné odstranění sporů a o dohodu o námitkách se v dané věci neuskutečnil. V územním řízení proto správní orgány posuzovaly, zda lze v souladu s ustanovením § 86 odst. 3 stavebního zákona stavbou dotčený pozemek ve vlastnictví žalobce vyvlastnit.

15. Stavební úřad konkrétně na str. 6 a 7 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí o umístění stavby ze dne 27. 9. 2016 uvedl, že „v daném případě bude předmětný pozemek (parc. č. p. 5116/32) dotčen stavbou STL plynovodu, který je součástí distribuční soustavy (…); distribuční soustava je provozována ve veřejném zájmu“. Stavební úřad rovněž odkázal na ustanovení § 59 odst. 1 a 2 energetického zákona a uzavřel, že práva žadatele vyplývají z § 59 odst. 2 energetického zákona, a proto stavební úřad nevyžadoval doložení souhlasu vlastníka předmětného pozemku. Obdobně žalovaný na str. 3 až 4 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1. a § 3 odst. 2 a § 59 odst. 1 a 2 energetického zákona a uzavřel, že v souladu s § 86 odst. 3 stavebního zákona není žadatel v územním řízení povinen předložit souhlas vlastníka pozemku, lze-li pozemek vyvlastnit.

16. V návaznosti na výše uvedené krajský soud uvádí, že předmětná stavba je stavbou středotlakého (STL) plynovodu. Distribuce plynu se uskutečňuje ve veřejném zájmu a pro stavbu, která je součástí přenosové, přepravní a distribuční soustavy, lze vlastnické právo k pozemku vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění (§ 3 odst. 2 energetického zákona). Obdobně z § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1. energetického zákona, které obsahuje definici distribuční soustavy, vyplývá, že stavba distribuční soustavy je zřizována a provozována ve veřejném zájmu (viz následující odstavec odůvodnění).

17. Podle § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1. energetického zákona se v plynárenství pro účely tohoto zákona rozumí distribuční soustavou vzájemně propojený soubor vysokotlakých, středotlakých a nízkotlakých plynovodů, plynovodních přípojek ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy a souvisejících technologických objektů, včetně systému řídicí a zabezpečovací techniky a zařízení k převodu informací pro činnosti výpočetní techniky a informačních systémů, který není přímo propojen s kompresními stanicemi a na kterém zajišťuje distribuci plynu držitel licence na distribuci plynu; distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu. Přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se podle § 3 odst. 2 energetického zákona uskutečňují ve veřejném zájmu. Pro provádění stavby sloužící k vyvedení výkonu z výrobny elektřiny zřizované a provozované ve veřejném zájmu nebo stavby, která je součástí přenosové soustavy, přepravní soustavy, distribuční soustavy, zásobníku plynu, rozvodného tepelného zařízení nebo zdroje tepelné energie připojeného k rozvodnému tepelnému zařízení, lze vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění.

18. Podle § 59 odst. 2 energetického zákona provozovatel distribuční soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 1 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; toto neplatí, pokud vlastníkem dotčeného plynárenského zařízení není provozovatel distribuční soustavy; v takovém případě plní tuto povinnost vlastník plynárenského zařízení. V případě, že vlastník není znám nebo není určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, příslušný vyvlastňovací úřad rozhodne na návrh provozovatele distribuční soustavy o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.

19. Ke zřízení stavby distribuční soustavy plynu postačovalo podle právní úpravy účinné v rozhodné době pravomocné územní rozhodnutí. Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu výše uvedený záměr nevyžadoval a ani v současné době nevyžaduje [srovnej k tomu § 103 odst. 1 písm. e) bod 6. stavebního zákona].

20. Otázku posloupnosti územního a vyvlastňovacího řízení přitom opakovaně ve své rozhodovací činnosti řešil také Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 As 231/2016 - 40, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl, že „v případě staveb, pro které lze vyvlastnit, se nejprve rozhoduje o jejich umístění v územním řízení. Teprve poté (pokud k žádosti o územní rozhodnutí nebyl předložen souhlas vlastníka pozemku) je možné vést řízení vyvlastňovací, jehož předmětem je úplné posouzení podmínek pro vyvlastnění“ (bod 19. odůvodnění). Obdobně v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016 - 83, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „žadatel o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby musí disponovat majetkoprávním titulem, popřípadě dokladem či smlouvou prokazujícími, že na příslušných pozemcích může stavět. To není potřeba, pokud lze pozemek nebo stavbu vyvlastnit. O vyvlastnění však není rozhodováno v územním řízení, ale je o něm zahajováno samostatné vyvlastňovací řízení (srov. § 18 zákona o vyvlastnění). Pro účely územního řízení a aplikace § 86 odst. 3 část věty za středníkem stavebního zákona je tak pouze třeba posoudit předběžnou otázku, zda teoreticky lze pozemek, k němuž žadatel nemá majetkoprávní titul ani souhlas vlastníka, vyvlastnit. O takové předběžné otázce si přitom stavební úřad v územním řízení může v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu sám učinit úsudek, čímž ovšem není nikterak předjímán výsledek případného vyvlastňovacího řízení“ (bod 33. odůvodnění). Totožné závěry pak Nejvyšší správní soud vyslovil také v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 As 294/2016 - 29, publikovaném pod č. 3558/2017 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz.

21. Krajský soud tak v daném případě setrval na svých závěrech vyslovených již ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 85/2016, že územní rozhodnutí pro vedení distribuční soustavy plynu je možné vydat bez prokázání věcněprávního vztahu k dotčeným nemovitým věcem (§ 86 odst. 3 stavebního zákona), neboť pro tyto účely lze k pozemkům zřídit věcné břemeno, resp. pozemky vyvlastnit. Pravomocné územní rozhodnutí je předpokladem pro následné zahájení vyvlastňovacího řízení. Odborná komentářová literatura v této souvislosti dodává, že pokud „bude smluvní ujednání s vlastníkem absentovat, bude možné se zřizováním zařízení na cizí nemovitosti započít teprve po nabytí právní moci vyvlastňovacího nálezu. V případě, že by bylo zařízení zřízeno na cizí nemovitosti bez korespondujícího věcněprávního vztahu, jednalo by se o stavbu neoprávněnou, a to se všemi konsekvencemi, které tato situace přináší“ (srovnej k tomu Eichlerová, K. a kolektiv. Energetický zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

22. Z výše citované judikatury i odborné komentářové literatury tak vyplývá, že vzájemný vztah stavebního zákona a zákona o vyvlastnění je opačný, než se domnívá žalobce. Nejprve je vydáno územní rozhodnutí a až následně vyvlastňovací úřad rozhoduje o omezení vlastnických práv k dotčenému pozemku. V územním řízení je nutné v souladu s ustanovením § 86 odst. 3 stavebního zákona pouze posoudit, zda je teoreticky možné vyvlastnit pozemek, k němuž žadatel o vydání územního rozhodnutí nemá žádný majetkoprávní titul. Jednotlivé podmínky pro vyvlastnění se pak posuzují v následném samostatném vyvlastňovacím řízení.

23. V projednávané věci tedy bylo úlohou správních orgánů v územním řízení posoudit, zda je pro navrhovanou stavbu dán stavebním zákonem nebo jiným zvláštním zákonem vyvlastňovací titul. Stavební úřad i žalovaný uzavřeli, že možnost vyvlastnění v daném případě vyplývá z energetického zákona. S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje. Pro stavbu plynovodu vyplývá možnost vyvlastnění (resp. zřízení věcného břemene rozhodnutím v řízení o vyvlastnění) z ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1., § 3 odst. 2 a § 59 odst. 2 energetického zákona (viz jejich citace shora pod body 17. a 18. odůvodnění). Žalovaný tak správně konstatoval, že rozhodnutí o umístění předmětné stavby nevyžadovalo v souladu s § 86 odst. 3 stavebního zákona souhlas vlastníka pozemku (žalobce). Námitku nesprávné aplikace ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona tak krajský soud neshledal důvodnou.

24. K argumentaci žalobce stran faktického provádění stavby bez příslušného soukromoprávního titulu krajský soud uvádí, že absence příslušného soukromoprávního titulu brání stavebníkovi v postavení stavby na cizím pozemku. Taková stavba by sice byla povolená, nicméně z hlediska soukromoprávního neoprávněná (viz k tomu shodně bod 29. odůvodnění výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 231/2016 - 40). Vlastník by se v takovém případě mohl domáhat ochrany u soudů rozhodujících v občanském soudním řízení (srovnej § 1085 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o umístění stavby, však nejsou okolnosti týkající se faktického provádění stavby bez příslušného majetkoprávního titulu významné. Žalobce nadto ve svém vyjádření upozorňoval především na realizaci části stavby plynovodu, jež není předmětem řízení v nyní projednávané věci. Těmito námitkami se proto krajský soud nemohl v tomto řízení zabývat.

VII. Závěr a náklady řízení

25. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Pokud se jedná o výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení, podle § 60 odst. 5 s. ř. s. platí, že osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud může osobě zúčastněné na řízení na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že krajský soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost, nemohly jim vzniknout náklady podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení