30 A 195/2016 - 43

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobkyně: O. B., státní příslušnost Ukrajina zastoupená advokátem JUDr. Filipem Mochnáčem sídlem Heršpická 813/5, Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-119927-4/SO-2016 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-119927-4/SO-2016, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, JUDr. Filipa Mochnáče, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo též „ministerstvo vnitra“), ze dne 7. 6. 2016, č. j. OAM-17335-32/TP-2014. Tímto rozhodnutím byla podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu.

2. Žalobkyně podala žádost o povolení k trvalému pobytu dne 25. 9. 2014 dle § 68 zákona o pobytu cizinců, tedy s odkazem na naplnění podmínky 5 let nepřetržitého pobytu na území České republiky. V návaznosti na to ministerstvo vnitra kromě jiného prověřovalo předchozí pobyt žalobkyně a po jejím výslechu, který byl proveden dne 23. 4. 2014 (viz protokol o výslechu žadatelky ze dne 23. 4. 2014, č. j. OAM-9398-9/DP-2014), dospělo k závěru, že žalobkyně v minulosti neplnila účel vydaného pobytového oprávnění na území České republiky. Při výslechu žalobkyně uvedla, že v roce 2005 se jí narodila dcera, následně byla dva roky na Ukrajině a poté chodila pouze na jednodenní brigády, ke kterým neměla vydáno pracovní povolení, a to až do vzniku jejího živnostenského oprávnění v říjnu 2012. V období od 31. 10. 2012 do 14. 8. 2013 podnikala na základě živnostenského oprávnění, od srpna 2013 nedělala nic a od února 2014 pracuje pro družstvo EUROVEST na základě pracovního povolení. K družstvům LEOPOLIS, Zerus a Proniks, díky kterým měla legalizován pobyt do března 2011, žalobkyně nebyla při výslechu schopna uvést žádné informace. Od 2. 3. 2011 do 9. 2. 2015 byla žalobkyně v obchodním rejstříku vedena jako jednatelka obchodní společnosti PROSTOR OBCHOD s. r. o. K tomu uvedla, že pro společnost hledala klienty a domlouvala schůzky, smlouvy pro společnost však nepodepisovala a razítko ani podpisový vzor neměla. Dále uvedla, že do společnosti vložila kapitál ve výši 200 000 Kč, později však přiznala, že se nejednalo o její peníze. Na dotaz, proč své působení v uvedené společnosti nesdělila, když byla tázána na působení ve všech společnostech, uvedla, že asi nějak zapomněla.

3. Na základě výše uvedeného ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že žalobkyně v minulosti neplnila účel vydaných pobytových oprávnění, konkrétně minimálně v období od 25. 11. 2009 do 31. 3. 2011 nepracovala pro družstvo LEOPOLIS a ode dne 15. 8. 2011 do 14. 8. 2013 nevykonávala funkci jednatelky obchodní společnosti PROSTOR OBCHOD s. r. o., ačkoli právě z těchto důvodů měla na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt nejprve za účelem zaměstnání a následně za účelem podnikání, čímž Českou republiku prostřednictvím správních orgánů uváděla v omyl. Žalobkyně tak dle ministerstva vnitra obcházela zákon, což bylo kvalifikováno jako jednání, kterým žalobkyně „závažným způsobem narušila veřejný pořádek“. Proto ministerstvo vnitra žádost žalobkyně o povolení trvalého pobytu zamítlo s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců.

4. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila odvoláním, v němž zpochybnila zejména narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Současně poukázala na skutečnost, že ministerstvo vnitra nemělo důvod zabývat se její činností pro společnost PROSTOR OBCHOD s. r. o. a že postupovalo v rozporu s postojem a praxí žalované coby nadřízeného správního orgánu, která opakovaně konstatovala, že otázka neplnění účelu dlouhodobého pobytu není v řízení o žádosti cizince o vydání povolení k trvalému pobytu relevantní. Žalovaná však odvolací námitky neshledala důvodnými, a proto podané odvolání žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí ministerstva vnitra potvrdila.

II. Obsah žaloby

5. Žalobkyně v podané žalobě (stejně jako v dřívějším odvolání) argumentovala, že závažným způsobem nenarušila veřejný pořádek; takový závěr ze shromážděných podkladů podle jejího názoru nevyplývá. Z informací týkajících se jejího působení ve společnosti PROSTOR OBCHOD s. r. o. proto dle žalobkyně ministerstvo vnitra (resp. žalovaná) vyvodilo nesprávné a naprosto mylné závěry.

6. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že se žalovaná jejím působením ve jmenované společnosti vůbec zabývala. Dle žalobkyně k tomu nebyl dán důvod, neboť jako jednatelka byla totiž již dne 9. 2. 2015 vymazána z obchodního rejstříku. Navíc, i kdyby žalobkyně hypoteticky účel povolení k dlouhodobému pobytu neplnila, není tato skutečnost v řízení o povolení k trvalému pobytu relevantní (viz rozhodnutí vydaná pod č. j. MV-158792-3/SO-2013, č. j. MV-103596-3/SO-2014 a č. j. MV-103700-3/SO-2015, na jejichž obsah žalobkyně výslovně odkázala). Žalobkyně také nesouhlasila s argumentací žalované související se změnou rozhodovací praxe, která by měla vyplývat z rozhodnutí, s nimiž se žalobkyně neměla možnost seznámit. Nadto zdůraznila, že v tomto konkrétním případě bylo žalovanou rozhodováno opakovaně, kdy si lze jen obtížně představit, že by žalovaná v rámci odvolacího řízení proti v pořadí prvému rozhodnutí nereflektovala existenci tohoto důvodu pro zamítnutí žádosti žalobkyně a takto postupovala až v rámci druhého odvolacího řízení. To by svědčilo o účelovosti postupu žalované.

7. Dle názoru žalobkyně pak byla posouzením předmětné otázky, potažmo závěrem o výkonu nelegální práce cizince, překročena pravomoc rozhodujících orgánů, neboť toto posouzení přísluší výlučně úřadům práce. Tento závěr vyplývá dle žalobkyně také z dalších rozhodnutí žalované, konkrétně z rozhodnutí č. j. MV-102940-3/SO-2013, č. j. MV-171306-5/SO-2013, č. j. MV-171306-5/SO-2014 a č. j. MV-61748-3/SO-2015. Žalobkyně poukázala také na rozhodnutí žalované vydané pod č. j. MV-133215-3/SO-2014, ve kterém bylo ve vazbě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3 As 21/2011 - 85, vyloženo, že za závažné narušení veřejného pořádku mnohdy nelze považovat ani spáchání trestného činu, nevykazuje-li relativně vysokou míru společenské nebezpečnosti/škodlivosti. Pokud tedy ani v případě některých trestných činů nelze dospět k závěru, že jejich spácháním pachatel narušil závažným způsobem veřejný pořádek, pak je zřejmé, že se tak nemůže stát způsobem, které uvádí ministerstvo vnitra, resp. žalovaná v napadeném rozhodnutí, tedy pro neplnění účelu předchozího pobytu na území České republiky.

8. Žalobkyně pokládala za nesprávný také postup žalované stran posouzení přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, kdy namítala, že otázku blízkosti rodinných příslušníků nelze posuzovat objektivně, nýbrž je třeba uvedené skutečnosti vždy zkoumat individuálně. Nesouhlasila ani s posouzením námitky podjatosti, kterou v průběhu řízení uplatnila. Ze všech výše uvedených důvodů proto žalobkyně v závěru navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil, věc jí vrátil zpět k dalšímu řízení a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.

III. Vyjádření žalované

9. Žalovaná ve svém vyjádření shrnula předchozí průběh správního řízení a odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K jednotlivým žalobním bodům konstatovala, že se shodují s námitkami uvedenými v odvolání a nepřinášejí žádnou novou argumentaci, která by zpochybňovala správnost a zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. V podrobnostech žalovaná odkázala na obsah spisového materiálu a závěrem navrhla, aby krajský soud podanou žalobu zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Replika žalobkyně a další doplnění žaloby

10. Žalobkyně v replice nesouhlasila s vyjádřením žalované, přičemž odkázala na obsah podané žaloby, v níž již byl právní názor na danou problematiku podrobně rozveden. Dle názoru žalobkyně žalovaná ve svém vyjádření neuvedla prakticky žádné relevantní skutečnosti, na které by bylo možno reagovat, a toliko zopakovala své stanovisko, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se s tímto hodnocením neztotožnila, naopak opětovně poukázala na závažná pochybení správních orgánů obou stupňů v průběhu předmětného správního řízení, mající vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

11. V dalším doplnění žaloby ze dne 3. 7. 2017 pak žalobkyně zdůraznila, že správní orgány postupovaly v jejím případě přísně formalisticky a žádným způsobem nezohlednily její osobní, rodinné a majetkové poměry. Napadeným rozhodnutím totiž nebyla ohrožena pouze osoba žalobkyně, ale především její dcera T. J. D., nar. X, jejíž rodný list žalobkyně k doplnění připojila. Zároveň doplnila, že její dcera žije na Ukrajině, přičemž je v zásadě odkázána na finanční pomoc žalobkyně a jejího druha. Tato skutečnost proto představuje stěžejní motivaci žalobkyně, aby i nadále mohla zůstat a působit v České republice, a to při dodržování veškerých zákonem stanovených povinností.

V. Posouzení věci krajským soudem

12. Žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaná výslovně souhlasily s takovým projednáním věci, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

13. Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

14. V projednávané věci žalovaná zamítla žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na základě ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, které v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí znělo takto: Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno krajským soudem).

15. V návaznosti na argumentaci žalobkyně uplatněnou v podané žalobě zdejší krajský soud předně uvádí, že krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví dospěly ve své dřívější rozhodovací činnosti k závěru, že neplnění účelu předchozího pobytu na území České republiky lze podřadit pod pojem závažné narušení veřejného pořádku podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců (k tomu shodně srovnej již rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 57 A 64/2016 - 72, a ze dne 16. 8. 2017, č. j. 30 A 171/2016 - 60, či rozsudek Krajského osudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, č. j. 30 A 139/2016 - 79, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 6. 12. 2017, č. j. 52 A 54/2017 - 79, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

16. Aktuálně však Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017 - 37, dostupném na www.nssoud.cz, v němž posuzoval případ, kdy správní orgány zamítly žádost žadatele o vydání povolení k trvalému pobytu právě podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, jelikož tento neplnil účel předchozího pobytu, tj. případ skutkově i právně shodný s případem nyní posuzovaným, dospěl k závěru opačnému. Nejvyšší správní soud konstatoval, že neplnění účelu pobytu lze v zásadě považovat za narušení veřejného pořádku. „Dle názoru Nejvyššího správního soudu se však samo o sobě nejedná o narušení veřejného pořádku potřebné intenzity, tedy o narušení závažné či přesněji řečeno narušení veřejného pořádku závažným způsobem, jak vyžadovalo na věc aplikovatelné ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění.“ 17. Jak poukázal Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku {viz odst. [13] odůvodnění}, na danou věc nelze bez dalšího vztáhnout závěry vyslovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS, které vyložilo pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu správního vyhoštění cizince, tedy rozhodnutí zasahujícího do svobody pohybu a dalších práv cizince mnohem intenzivněji než zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 - 112, dostupný na www.nssoud.cz).

18. Výkladem ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31. 12. 2010, které odpovídá ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném pro nyní projednávanou věc, tj. do 17. 12. 2015, se přitom Nejvyšší správní soud zabýval také v rozsudku ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34, publikovaném pod č. 2835/2013 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ užitý v § 75 odst. 2 písm. f) [a posléze v § 75 odst. 2 písm. g)] zákona o pobytu cizinců míří do minulosti a nelze ho ztotožnit s jakýmkoli protiprávním jednáním cizince. „Musí jít o jednání vskutku závažné (intenzitou, nebo významem chráněného zájmu, proti němuž směřuje) a aktuální, byť v porovnání s § 119 odst. 2 písm. b) citovaného zákona naplní tento pojem i jednání méně intenzivní a méně aktuální.“ 19. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom ve výše zmiňovaném usnesení ve věci sp. zn. 3 As 4/2010 konstatoval, že „veřejný pořádek je nutno chápat a vykládat v kontextu dané právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu“. Účelem vydání povolení k trvalému pobytu je přiznání vyššího pobytového statusu těm cizincům, kteří již na území České republiky pobývají delší dobu a vytvořili si k ní pevnější vazby. Získáním povolení k trvalému pobytu dochází v mnoha ohledech ke zrovnoprávnění těchto cizinců s občany České republiky, nejedná se však o jediné pobytové oprávnění cizince k pobytu na území České republiky. „Odepření povolení k trvalému pobytu současně neznamená, že by žadatel nebyl nadále oprávněn pobývat na území České republiky. Proto je legitimní požadovat, aby chování uchazeče o povolení k trvalému pobytu nevykazovalo po relativně dlouhou dobu žádné excesy, ani ojedinělé“ (srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34, publikovaný pod č. 2835/2013 Sb. NSS).

20. V této souvislosti pak rovněž nelze přehlédnout, že s účinností zákona č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon o pobytu cizinců, přibyl do ustanovení § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nový důvod pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu, a sice že cizinec v době platnosti posledního povolení k dlouhodobému pobytu bezprostředně předcházejícího podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 neplnil na území účel, pro který mu povolení k dlouhodobému pobytu bylo vydáno [písm. d) citovaného ustanovení, ve znění účinném od 15. srpna 2017]. Důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb. (sněmovní tisk č. 990/0, 7. volební období, dostupný na www.psp.cz) přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která neplnění účelu pobytu považuje za jinou závažnou překážku pro prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, dostupný na www.nssoud.cz), s tím, že pokud je neplnění účelu dlouhodobého pobytu důvodem pro neprodloužení tohoto povolení, „tím spíše by mělo být důvodem pro zamítnutí žádosti o vydání nejvyššího pobytového statusu, tedy povolení k trvalému pobytu“. Citovaná důvodová zpráva též uvádí, že nově navrhovaný důvod pro nevydání povolení k trvalému pobytu „je souladný s výhradou veřejného pořádku, jakožto důvodem pro odmítnutí přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropské unie ve smyslu směrnice 2003/109/ES. Pokud jde o výhradu veřejného pořádku, je jednotlivým členským státům ponechán prostor pro uvážení, co lze za porušování veřejného pořádku považovat (aniž by tím byla dotčena příslušná judikatura Soudního dvora Evropské unie). V tomto směru lze tedy v zásadě neplnění účelu pobytu považovat za ohrožení veřejného pořádku, neboť neplnění účelu pobytu je (s výjimkou, kdy účel není plněn ze závažných důvodů) spojeno s tím, že cizinec využívá povolení pobyt k jiným účelům, než k tomu, který mu byl povolen.“ 21. Nejvyšší správní soud dále v citovaném rozsudku ve věci sp. zn. 6 Azs 345/2017 pokračoval, že s názorem zákonodárce vyplývajícím z citované důvodové zprávy, že neplnění účelu pobytu představuje narušení veřejného pořádku, lze v zásadě souhlasit. Samo o sobě se však nejedná o narušení veřejného pořádku potřebné intenzity, tedy o narušení závažné, či přesněji řečeno narušení veřejného pořádku závažným způsobem, jak vyžadovalo na věc aplikované ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno krajským soudem). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS, totiž odmítl, že by bylo možné obcházení zákona (v tehdejším případě šlo o účelové uzavření manželství) ztotožňovat s narušením veřejného pořádku, „neboť zpravidla nejde o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sám o sobě odůvodňoval tak vážný zásah do cizincových práv, jakým je vyhoštění z území České republiky“. V případě neudělení povolení k trvalému pobytu tak sice lze za „závažné narušení veřejného pořádku“ považovat i menší prohřešky než ve vztahu ke správnímu vyhoštění (což bylo jedním z důvodů, proč Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 - 112, dostupném na www.nssoud.cz, za důvod pro neudělení povolení k trvalému pobytu považoval i účelové prohlášení otcovství), nicméně neplnění účelu dlouhodobého pobytu samo o sobě závažným narušením veřejného pořádku není, a to na základě následujících úvah, které Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. 6 Azs 345/2017 vyslovil: 22. „Cizinec, který neplní účel dlouhodobého pobytu, sice porušuje jednu z povinností, která mu ze zákona o pobytu cizinců vyplývá, avšak neohrožuje některý ze základních zájmů společnosti. Takové jednání sice určitým způsobem koliduje se zájmem státu na regulaci pohybu a pobytu cizinců na jeho území, nelze je však považovat za tak závažný exces, aby bylo způsobilé narušit závažným způsobem veřejný pořádek tohoto státu.“ V této souvislosti je třeba zdůraznit, že není-li závažným porušením veřejného pořádku samotný nelegální pobyt cizince na území České republiky (bod 56. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaného pod č. 2420/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 152/2012 - 51, oba dostupné na www.nssoud.cz), nemůže jím – samo o sobě – být ani neplnění účelu jinak povoleného (a tedy legálního) dlouhodobého pobytu.

23. Neméně významnou je skutečnost, že ani judikatura vztahující se k dlouhodobým vízům a pobytům nepovažuje neplnění účelu pobytu za závažné narušení veřejného pořádku [a neaplikuje tedy v takových případech § 56 odst. 1 písm. g), ve spojení s § 9 odst. 1 písm. h), zákona o pobytu cizinců], nýbrž za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). K závěru, že neplnění účelu dlouhodobého pobytu nelze podřadit pod závažné narušení veřejného pořádku jako důvod pro neudělení povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, vede též již výše zmiňovaná nedávná novelizace tohoto ustanovení, která s ním počítá jako s novým a samostatným důvodem pro zamítnutí žádosti vedle dosavadního § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců (srovnej bod 20. odůvodnění tohoto rozsudku). Tuto novelizaci proto – s ohledem na její systematiku – nelze chápat jako upřesnění obsahu skutkové podstaty narušení veřejného pořádku závažným způsobem, resp. jako příkladmý výčet situace, kterou lze (a bylo lze) za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu dosavadního ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců považovat, neboť jinak by se novelizace týkala (resp. měla se týkat) právě dosavadního písm. g), resp. nynějšího písm. e), ustanovení § 75 odst. 2.

24. S ohledem na shora citované závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 345/2017 - 37, dostupném na www.nssoud.cz, proto krajský soud shrnuje, že neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu nemůže být „samo o sobě“, jak nesprávně uzavřely správní orgány v nyní souzené věci, kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu, v rozhodném znění. Uplatnit toto ustanovení by bylo možné jen v případě, že by k onomu (prostému) narušení veřejného pořádku z důvodu neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu přistoupily další individuální okolnosti, jež by umožnily kvalifikovaně hodnotit tento způsob narušení veřejného pořádku jako závažný. V posuzovaném případě však žádné takové okolnosti správními orgány zjišťovány nebyly.

25. Za dané procesní situace tedy již nebylo nezbytné hodnotit důvodnost námitky žalobkyně stran nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí žalované do jejího soukromého a rodinného života, neboť toto hodnocení bude žalovaná povinna učinit v dalším řízení znovu, a to s ohledem na aktuální poměry žalobkyně. V této souvislosti je přitom možno doplnit, že nejen ve výše citovaných rozhodnutích správní soudy již mnohokrát zdůraznily, že s negativním rozhodnutím o žádosti cizince o povolení k trvalému pobytu není spojena jeho povinnost opustit území České republiky, pouze mu není přiznán vyšší pobytový status. Cizinec tak bude nadále oprávněn pobývat v České republice na základě jiných pobytových titulů, splní-li podmínky pro jejich vydání.

26. K argumentaci žalobkyně stran výkonu nelegální práce krajský soud pro úplnost konstatuje, že výkon nelegální práce nebyl rozhodným důvodem v dané věci; rozhodné bylo neplnění deklarovaného účelu dlouhodobého pobytu žalobkyně. V tomto ohledu se tedy námitky žalobkyně ohledně případného výkonu nelegální práce a překročení pravomoci rozhodujících správních orgánů míjejí s podstatou posuzované věci, a proto krajský soud ani nepřistoupil k vyžádání si celé řady rozhodnutí žalované, na něž žalobkyně v této souvislosti odkazovala.

27. Pokud se pak jednalo o posouzení námitky podjatosti vznesené žalobkyní v podaném odvolání, žalovaná v napadeném rozhodnutí, v zásadě ve shodě se správním orgánem I. stupně, konstatovala, že žalobkyně námitku podjatosti uplatnila až po vydání napadeného rozhodnutí a nesměřovala ji ke konkrétní úřední osobě, proto žalovaná považovala vznesenou námitku za účelovou. K tomu je třeba předně konstatovat, že správní orgány při posouzení takto uplatněné námitky podjatosti postupovaly zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů (k tomu shodně srovnej již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010 - 152, nebo ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 As 148/2014 - 36, oba dostupné na www.nssoud.cz). Samotný obsah uplatněné námitky podjatosti pak dle krajského soudu svědčí téměř výhradně o nesouhlasu žalobkyně s meritorním posouzením a rozhodnutím nyní posuzované věci, avšak tento důvod nemůže představovat důvod podjatosti oprávněné úřední osoby. Takovým důvodem je v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, skutečnost, že lze důvodně předpokládat, že má oprávněná úřední osoba s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti. V tomto směru však žalobkyně ve vznesené námitce podjatosti nic netvrdila. Tuto žalobní námitku proto krajský soud neshledal důvodnou.

VI. Závěr a náklady řízení

28. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná vázána právním názorem krajského soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

29. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 12 342 Kč (vč. DPH) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu JUDr. Filipa Mochnáče, advokáta, za zastupování v řízení před krajským soudem, a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a dvě písemná podání soudu ve věci samé - podání žaloby a jejího doplnění; jako samostatný úkon právní služby krajský soud nehodnotil podanou repliku žalobkyně, která nikterak nepřispěla k rozhojnění argumentace obsažené v podané žalobě) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 9 300 Kč (3 x 3 100 Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 2 142 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 15 342 Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalované stanovena přiměřená lhůta.

Poučení