30 A 2/2012 - 47

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně JUDr. A. D . , zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 33, PSČ 602 00, proti žalovanému Českému báňskému úřadu v Praze, , se sídlem Kozí 4, Praha 1, PSČ 110 01, za účasti M-SILNICE, a.s., Husova č. 1697, Pardubice, PSČ 530 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2011, č.j. SBS/14411/2010/ČBÚ-33, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2011, č.j. SBS/14411/2010/ČBÚ-33, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, o povolení hornické činnosti - otvírky, přípravy a dobývání v lomu Předhradí–Hněvětice v dobývacím prostoru Hněvětice a schválení vytváření finančních rezerv na sanaci a rekultivaci všech pozemků dotčených dobýváním a na důlní škody, jako odvolání nepřípustné. Vycházel přitom z předpokladu, že uvedené rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově -2- nabylo právní moci dne 29. 10. 2003. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, kterou odůvodnila následujícím způsobem. Předně konstatovala, že Obvodní báňský úřad v Trutnově vydal dne 29. 11. 2002 pod č.j. 3545/02/Kub/So, rozhodnutí o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Hněvětice a že se o něm dozvěděla od členů občanského sdružení „O nás“ až dne 10. 7. 2005. Proto proti němu podala hned odvolání, neboť vlastní rekreační chatu vzdálenou 432 m od hranice dobývacího prostoru Hněvětice, na kterém byla povolena hornická činnost. Je přesvědčena o tom, že měla být účastnicí řízení, jehož výsledkem uvedené rozhodnutí bylo. Poté žalobkyně shrnula dosavadní průběh řízení od roku 2005 až vydání žalovaného rozhodnutí. Podstatou věci je otázka účastenství žalobkyně v řízení o povolení hornické činnosti. Žalovaný žalobkyni nikdy za opomenutého účastníka řízení nepovažoval a rozhoduje o této otázce v podstatě stále stejně, když nyní žalované rozhodnutí je takřka doslovnou kopií rozhodnutí z roku 2008. Jen je rétoricky doplnil či zkrátil o několik odstavců a slov, které dle žalobkyně nijak neodstraňují vady již jednou mu vytýkané Městským soudem v Praze, potažmo Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost úvah o váze negativních vlivů hornické činnosti na její nemovitost, když jsou odůvodněny jen vzdáleností 432 m mezi dobývacím prostorem Hněvětice a rekreační chatou žalobkyně a polohou místa provádění hornické činnosti s tím, že mezi lomem a chatou žalobkyně je zalesněný hřbet, a že dobývací prostor Hněvětice je stanoven na odvráceném svahu. V rozhodnutí z roku 2008 žalovaný výslovně uvedl (str. 2), že případné vlivy dobývání směřují „dominantně“ opačným směrem, než je nemovitost žalobkyně. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 5. 2010 žalovanému vytkl (str. 8), že se v rozhodnutí z roku 2008 nijak nevypořádal s „nedominantními“ vlivy. Žalovaný se s výtkou městského soudu „vypořádal“ tím, že z příslušné věty vypustil výraz „dominantní“, patrně se domnívaje, že se tak zprostil povinnosti vypořádat se s „nedominantními“ vlivy jako negativními vlivy hornické činnosti eventuálně zakládajícími účastenství žalobkyně v řízení. Takový naivně formalistický způsob „vypořádání“ námitky je dle žalobkyně naprosto nepřijatelný. V závěru příslušného odstavce na str. 3 žalovaný sice doplnil několik vět, ty však nelze považovat za přezkoumatelné vypořádání námitky žalobkyně. Žalovaný dále lakonicky konstatuje (str. 3), že „vlivy dobývání směrem k nemovitosti odvolatelky budou tak zanedbatelné, že se nad míru přiměřenou poměrům nemohou dotknout práv odvolatelky a tudíž nemohou zakládat její účastenství (...)“. Dále žalovaný ve své úvaze nepokračoval. Žalovaný nijak nespecifikoval, jaké konkrétní vlivy má na mysli, do jaké míry se práv žalobkyně dotknou, jaká je v dané lokalitě ohledně těchto vlivů míra přiměřená poměrům, neprovedl porovnání zjištěné míry přiměřené poměrům a předpokládané míry dotčení práv žalobkyně, aby pak na základě tohoto porovnání posoudil, zda míra dotčení práv žalobkyně je pro založení jejího účastenství v řízení o povolení hornické činnosti „zanedbatelná“. Konstatování žalovaného o „zanedbatelnosti“ vlivů hornické činnosti v napadeném rozhodnutí je -3- tak opět neodůvodněné, libovolné a nepřezkoumatelné. Žalovaný nijak nezohlednil, že nemovitost žalobkyně se nachází na shodném kamenném základu jako lom a že činností lomu může být poškozena i jí vlastněná nemovitost (zejména její statika). Žalovaný mlčky předpokládá, že případné vlivy dobývání budou směřovat opačným směrem, než je nemovitost žalobkyně. Konstatování žalovaného je zcela obecné, opět nijak nezdůvodňuje, jaké vlivy budou směřovat opačným směrem, ani svou úvahu nijak konkrétně a přezkoumatelně nedokládá. Žalovaný se ve své úvaze navíc znovu dopouští podle žalobkyně stejné interpretační a logické chyby, kterou ve svém rozsudku vytýkal již Nejvyšší správní soud. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Hněvětice se vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem nemůže výkonu vlastnického práva stěžovatelky dotknout nad míru přiměřenou poměrům, de facto připouští, že by povolením mohlo být vlastnické právo dotčeno, tudíž, že stěžovatelka měla být účastníkem řízení. K tomu, aby právnická či fyzická osoba měla postavení účastníka správního řízení, je přitom dostačující pouhý předpoklad existence dotčení jejích práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, které mohou být povolením dotčeny. Protože postačuje pouhá možnost dotčení práv, je nutné jako s účastníkem řízení jednat s každým, u něhož nebude možné nade vší pochybnost jednoznačně vyloučit, že jeho vlastnická nebo jiná práva nemohou být za žádných okolností povolením dotčena (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, čj. 5 As 36/2009 – 123). Další pochybení žalovaného spojovala žalobkyně s nesprávným hodnocením námitky ohledně dotčení zvýšeným dopravním provozem. Tento vliv Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud přitom označily za způsobilý založit žalobkyni účastenství v řízení a žalovaný jej měl posoudit v rámci neurčitého pojmu „dotčení na vlastnickém právu“, což se nestalo. Pouze totiž v bodu 2 písm. c) na str. 4 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že otázka případného vlivu provozu na dotčené komunikaci spadá do působnosti obecního úřadu a k věci není příslušný orgán státní báňské správy cestou povolení hornické činnosti. Přitom i tuto námitku měl posoudit z hlediska její způsobilosti založit účastenství ve správním řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.2.2010, čj. 5 As 36/2009 – 123). Žalovaný uvádí, že trasy dopravy související s hornickou činností závisí na tom, komu organizace prodá vytěžený materiál, popř. jakým jiným způsobem s vytěženým materiálem naloží. Z toho plyne, že žalovaný nezná a nemůže znát budoucí trasy odvozu materiálu z těžby. Pokud žalovaný nezná budoucí trasy dopravy související s hornickou činností a zároveň připouští, že nemovitost žalobkyně se nachází cca 20 m od pozemní komunikace II. třídy, pak je evidentní a logické, že žalovaný tímto připustil možnost, že jedna z tras dopravy související s hornickou činností může v budoucnu vést 20m od nemovitosti žalobkyně. Avšak namísto toho, aby žalovaný ze svých premis logicky dovodil možné dotčení práv žalobkyně, tak zcela protismyslně v závěru příslušného odstavce argumentuje vzdálenostmi od budoucích tras rubaniny z lomu. Ze strany žalovaného jde pouze o -4- spekulace, protože z jeho vlastních slov plyne, že trasy dopravy související s hornickou činností nezná a nemůže předem znát. Odtud pak plyne, že i úvahy žalovaného o budoucí míře hluku se pohybují pouze v rovině ničím nepodložených domněnek. Rozhodnutí žalovaného je takto zjevně vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Přitom podle bodu 1. 4. písm. a) přílohy č. 3 vyhlášky č. 104/1988 Sb. se jako jeden z bodů plánu otvírky, přípravy a dobývání stanoví i způsob dopravy nerostu k úpravě. Otázka dopravy a vlivy jí způsobené jsou tedy předmětem řízení o povolení hornické činnosti. K tomu krajský soud již na tomto místě uvádí, že podle citovaného právního předpisu jde o dopravu nerostu v rámci vlastního provozu těžby a zpracování nerostu a nikoliv o dopravu ve veřejné silniční síti. Další z žalobních námitek se týkala dotčení hlukem, když Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích výslovně označily i tyto vlivy za způsobilé založit žalobkyni účastenství v řízení. Žalovaný je proto měl posoudit v rámci neurčitého pojmu "dotčení na vlastnickém právu", což neučinil. Z hlediska založení účastenství v řízení o povolení hornické činnosti je přitom relevantní již jen pouhá možnost dotčení. Žalovaný navíc nemožnost dotčení dovozuje pouhou spekulací nad pravděpodobností dodržování hlukových limitů, přičemž míru hlukové zátěže, kterou představují zákonné limity, nelze ztotožňovat s mírou hlukové zátěže zakládající účastenství v řízení. Takový výklad by vedl k absurdním závěrům, že účastníkem řízení lze být pouze tam, kde se předpokládá překročení zákonných hlukových limitů. V intencích uvedeného žalovaný neposoudil ani námitky týkající se dotčení prachem, když pouze okrajově zmínil, že z hlediska prašnosti při provozu bude muset organizace dodržovat emisní limity stanovené nařízením vlády č. 615/2006 Sb. a že tato otázka bude řešena v rámci povolení úpravárenské linky. S jednoduchým odkazem na zákonné limity žalobkyně nesouhlasí, neboť žalovaný měl podle ní v prvé řadě přezkoumat, zda je organizace vůbec schopna stanovené limity dodržet. Žalovaný se tak podle žalobkyně nijak nevypořádal s její námitkou dotčení prašností. Námitka ohledně dotčení žalobkyně používáním vody z řeky Krounky byla vyřešena odkazem na to, že k používání povrchové vody z řeky Krounky by musela mít organizace povolení vodoprávního úřadu. Žalobkyně k tomu dodala, že jí je známo, že investor v souvislosti s těžbou plánuje odebírat vodu z řeky na skrápění při nakládce vytěženého materiálu. Jen 1/5 odebírané vody plánuje čistit v ČOV, zbytek se vsákne nebo vteče zpět do řeky. Žalobkyně používá vodu z řeky, která je dosud naprosto čistá, pro hygienické potřeby a vypouštěním špinavé vody zpět se její kvalita zhorší natolik, že ji nebude moci užívat. Tím budou omezena její vlastnická práva a bude si muset veškerou vodu dovážet. Vzhledem ke skutečnosti, že organizace bude muset v souvislosti s hornickou činností realizovat odběr vody na skrápění, aby dostála limitům prašnosti, žalovaný se s námitkou žalobkyně nijak nevypořádal. Krom toho v řece žijí chránění živočichové. K námitce dotčení odstřely žalovaný v bodu 2. písm. a) na str. 3 napadeného rozhodnutí uvedl, že prvoinstančním rozhodnutím Obvodního báňského úřadu -5- Trutnov ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, nebyly povoleny trhací práce. V řízení o povolení hornické činnosti (otvírky, přípravy a dobývání) však podle žalobkyně nelze námitku dotčení odstřely odmítnout s poukazem, že se týká jiného řízení – o povolení trhacích prací. Dle bodu 1. 2. 7. přílohy č. 3 vyhlášky č. 104/1988 Sb., o hospodárném využívání výhradních ložisek, o povolování a ohlašování hornické činnosti a ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem, má být v plánu otvírky, přípravy a dobývání uveden i způsob rozpojování hornin. Skutečnost, že rozhodnutí o povolení trhacích prací specifikuje jednotlivé podmínky provádění trhacích prací, nic nemění na tom, že plán otvírky, přípravy a dobývání a rozhodnutí, kterým je hornická činnost (otvírka, příprava a dobývání) povolena, představují pro řízení o povolení trhacích prací základ a rámec. Bez povolení otvírky, přípravy a dobývání, nemůže dojít k povolení trhacích prací. Skutečnost, že k jedinému clonovému odstřelu dne 27. 8. 2007 nebyl podán žádný podnět, nijak nevyvrací odvolací námitku žalobkyně, že může být odstřely dotčena. Povolení hornické činnosti je pro povolení trhacích prací de iure předurčující. Celý problém spočívá v tom, že o jediném „předmětu de facto“ se vede několik různých správních řízení a v každém z nich tento jediný „předmět de facto“ vystupuje jen v jednom ze svých aspektů - tedy jako několik „předmětů de iure“. Žádné z těchto řízení přitom nedopadá na „předmět de facto“ jako na celek a tak při formálním pohledu vzniká pochybnost o dotčení právní sféry žalobkyně, ovšem v konečném důsledku, tedy v úhrnu dílčích povolení, je možnost dotčení práv žalobkyně evidentní. A to je podle žalobkyně dostačující předpoklad existence dotčení jejích práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, které mohou být povolením dotčeny. Námitku o dotčení žalobkyně provozem drtičky vyřídil žalovaný konstatováním, že podle bodu 2.

8. Plánu otvírky, přípravy a dobývání z roku 2001 bude výstavba nového výrobního zařízení řešena v samostatném povolovacím řízení, tedy že povolení hornické činnosti nezahrnovalo povolení úpravy nerostů na nové lince. Podle § 5 vyhlášky č. 104/1988 Sb. ale neexistuje samostatné povolení hornické činnosti pro úpravu nerostů prováděnou v souvislosti s jejich dobýváním. Naopak dle bodu 1. 4. přílohy č. 3 vyhlášky č. 104/1988 Sb. musí plán otvírky, přípravy a dobývání obsahovat i úpravu nerostu - způsob dopravy k úpravě, které složky vydobytých nerostů budou při úpravě využity, množství a kvalita vsázky nerostů do úpravárenského procesu, technologie úpravy, výtěžnost, množství a kvalita výsledných produktů úpravy, způsob jejich ukládání, množství a kvalita odpadu a jeho uložení, základní opatření proti vzniku závažných provozních nehod (havárií). I když v době vydání rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově nebylo přesně určeno umístění nové úpravárenské linky a k jejímu provozu nebyl dán souhlas orgánem ochrany ovzduší, přesto plán otvírky, přípravy a dobývání musel obsahovat aspoň základní náčrt úpravy vydobytého nerostu, neboť již při povolování hornické činnosti (otvírka, příprava a dobývání) bylo zřejmé, že vydobytý nerost bude muset být upravován. Úprava vydobytého nerostu je popsána na str. 11 plánu otvírky, -6- přípravy a dobývání výhradního ložiska stavebního kamene z listopadu 2001. Proto žalobkyně považuje i tuto námitku za nevypořádanou. K námitce, že nový dobývací prostor má být podstatně blíže k nemovitosti žalobkyně, než lom v Předhradí, žalovaný uvedl, že dobývací prostor Hněvětice byl stanoven již v r. 1971, a že tedy nejde o nový dobývací prostor. Z kontextu odvolání žalobkyně i z faktu, že jím není napadáno rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru z roku 1971, je zřejmé, že žalobkyně měla na mysli nově povolenou hornickou činnost a namítala zmenšení vzdálenosti mezi jejími nemovitostmi a povolenou hornickou činností do bližšího dobývacího prostoru Hněvětice. Poté žalobkyně specifikovala jednotlivá dotčení svých práv v důsledku povolení hornické činnosti s tím, že bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, do práva na příznivé životní prostředí a práva na ochranu zdraví. Pozastavovala se nad tím, že je žalovaný označil za spekulativní, ničím nedoložené a nepřezkoumatelné. A pokračovala, že se o vydání předmětného rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově dozvěděla až po téměř třech letech, a protože jí je odmítáno postavení účastníka řízení, tak že nemohla ani nahlédnout do podkladů rozhodnutí a konkretizovat tak více svoji argumentaci (jak je však zřejmé z výše uvedeného, žalobkyni je daný záměr znám, jinak by např. těžko mohla poukazovat na údajné nedostatky plánu otvírky, přípravy a dobývání). Dotčení svých práv rozvedla takto: a) Zásah do vlastnického práva Na základě skutečnosti, že se lom nachází ve velmi těsné blízkosti k nemovitostem žalobkyně, lze předpokládat hmotné škody na jejím majetku z důvodu provozu lomu (odstřely, těžební mechanizace, doprava materiálu, velká prašnost). Provozem lomu a provozem drtičky na zpracování vytěženého kameniva (odběr vody z říčky a vypouštění znečištěné vody zpět) dojde k znemožnění použití vody z říčky ze strany žalobkyně (ztráta vody či její kontaminace). Dalším zásahem do vlastnického práva žalobkyně bude podstatné snížení hodnoty její nemovitosti v důsledku realizace tohoto investičního záměru. V této souvislosti předložila znalecký posudek č. 761 – 13/2009 ze dne 7.2.2009, podle něhož v případě obnovení hornické činnosti v dobývacím prostoru Hněvětice dojde ke snížení hodnoty nemovitosti žalobkyně o 28 %. V realizaci investičního záměru, ke kterému žalobkyni správní orgány nedaly v rozporu s právními předpisy možnost se vyjádřit a uplatňovat ochranu svého práva, spatřuje žalobkyně porušení jejího ústavního práva na ochranu majetku. Lom se nachází cca 500 m od pozemku žalobkyně a bude se rozšiřovat severním a východním směrem, tedy k pozemku a nemovitosti žalobkyně. Lze tedy předpokládat omezení vlastnických práv žalobkyně takto: - Celkový odhad hlukové zátěže následkem provozu lomu se pohybuje okolo 42 dB. Tento odhad provedl expert investora a sám podotýká, že bude nutné podniknout různá další opatření, aby nebyla dotčena hranice 50 dB. Předpokládá se 10 hodinový -7- provoz (dvě směny) a už při přípravách těžby investor úkoloval své zaměstnance také o víkendech. Žalobkyně používá nemovitost pro rekreační účely. Při této hlukové zátěži bude možnost tohoto užití žalobkyní vlastněné nemovitosti dotčena. - V souvislosti s provozem lomu dojde také k otřesům, které mohou narušit stavbu, protože se nemovitost nachází na shodném kamenném základu jako lom. Činností lomu tak může být poškozena žalobkyní vlastněná nemovitost. - Emisní studie ukazuje, že také dojde k větší produkci prachových a jiných částic. To sníží kvalitu prostředí, ve kterém se nemovitost žalobkyně nachází a budou tím dotčena její vlastnická práva. - Vypouštěním špinavé vody zpět po provedení skrápění se zkazí kvalita vody a žalobkyně ji nadále nebude moci užívat. Tím budou omezena její vlastnická práva a bude si muset veškerou vodu dovážet. Tyto rušivé vlivy snižují hodnotu nemovitosti žalobkyně. Žalobkyně užívá nemovitost za účelem zvládání stresu, který vyplývá z jejího zaměstnání. Klid, čistá příroda stabilizují její zdravotní stav. Provoz lomu nejen snižuje finanční hodnotu nemovitosti žalobkyně, ale také jí znemožňuje užívání nemovitosti tak, jak to zaručuje zákon a ústava. b) Zásah do práva na příznivé životní prostředí Provozem lomu (hornickou činností ve smyslu zákona o hornické činnosti) dojde k přímému dotčení práva žalobkyně na příznivé životní prostředí. Negativní vlivy provozu hornické činnosti v lomu Hněvětice na právo žalobkyně na příznivé životní prostředí budou značné právě s ohledem na blízkou vzdálenost její nemovitosti od lomu. Hornickou činností dojde k znečištění ovzduší v důsledku zvýšených imisí prachových částic, exhalací spalovacích motorů těžební mechanizace a nákladních automobilů a strojů na dopravu materiálu, dojde k znečištění půdy a povrchových i podzemních vod v důsledku úkapů ropných látek z motorů těžební mechanizace a nákladních automobilů a strojů na dopravu materiálu. Stejně tak nepříznivý vliv na právo žalobkyně na příznivé životní prostředí bude mít nepřiměřený hluk a vibrace způsobené hornickou činností. Negativní důsledek samotné hornické činnosti bude násoben souvisejícím záměrem vytěžené kamenivo upravovat drcením. Kamenolom Hněvětice leží v cenné přírodní lokalitě na hranici přírodního parku Údolí Krounky a Novohradky, zřízeného nařízením Okresního úřadu Chrudim č. 4/1998 Sb. V lokalitě se nachází velké množství zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, řada z nich kriticky ohrožených. Předpokládané poškození zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, poškození ekologické funkčnosti a narušení přírodního charakteru lokality je zásahem do práva žalobkyně na příznivé životní prostředí. Skutečnost, že právo na příznivé životní prostředí je vymahatelným subjektivním právem, opakovaně potvrdil Ústavní soud (např. nálezy sp. zn. III. ÚS -8- 70/97 nebo sp. zn. II. ÚS 623/02). Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (Sb.n.u.ÚS č. 8/ nález č. 96): „Skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny).“ c) Zásah do práva na ochranu zdraví Výše uvedené zásahy ad b) znamenají i zásah do práva žalobkyně na ochranu zdraví. To se týká především právě hluku, vibrací, znečištění ovzduší, vody a půdy. Závěrem žaloby se žalobkyně znovu vyjádřila k otázkám souvisejícím s určováním okruhu účastníků řízení o povolení hornické činnosti. Vytýkala žalovanému nepochopení této otázky a odkazovala přitom i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, č. j. 5 As 36/2009 – 123, z něhož citovala: „Jakkoli si Nejvyšší správní soud uvědomuje nutnost stanovení určitého limitu pro vymezení okruhu účastníků, v případě povolení hornické činnosti, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové kritérium měřit pouze např. hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků limitovat stanovením odstupové hranice bez přihlédnutí k ostatním vlivům. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účastníků řízení a nemůže obstát zásada "hospodárnosti" či procesní ekonomie. Lze-li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okruhu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající formu vedení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaručených práv. Při aplikaci účastenství podle hornického zákona je nutno mít na zřeteli smysl a účel účastenství. Je tedy nezbytné, aby správní orgán ve fázi zjišťování okruhu účastníků řízení provedl třeba i rozsáhlejší dokazování. Meze extenzivního výkladu jsou stanoveny požadavkem dotčení na právu či právem chráněném zájmu a okolnostmi daného případu.“ Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaný nepřistoupil k jakémukoli novému dokazování a pouze rétoricky rozšířil a pozměnil obsah svého rozhodnutí z roku 2008. Tam kde by měl žalovaný dokazovat, tam pouze spekuluje, přinejlepším se odvolává na nijak blíže nespecifikovaný "kvalifikovaný předpoklad" apod. Žalovaný tak při vydávání napadeného rozhodnutí rozhodoval na základě nesprávné interpretace výše rozebraných právních otázek, vycházel z neúplně a nespolehlivě zjištěného stavu věci, na základě neúplného dokazování, na základě libovůle a bez řádného bezrozporného a přezkoumatelného odůvodnění. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že měla být účastníkem předmětného řízení a žádala nadepsaný krajský soud, aby v tomto smyslu žalovaného zavázal svým právním názorem. Navrhovala rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 22. 3. 2012. V jeho úvodu konstatoval, že při novém posouzení otázky, zda žalobkyni přísluší postavení účastníka v řízení o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Hněvětice, zvážil všechny právní a věcné aspekty tohoto povolení, opětovně přezkoumal celou spisovou dokumentaci, přičemž při svém rozhodování vycházel z názoru -9- vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 18. 2. 2010 č.j. 5As 36/2009-123, a následného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010 č.j. 11A 48/2010-146. V intencích těchto rozsudků posoudil všechny odvolací námitky a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nepřípustné. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující. Z geologického hlediska nemá tvrzení žalobkyně o „shodném kamenném základu“ žádné opodstatnění. Zásadní vlastností horninového masívu je různost jeho stavby v jeho jednotlivých částech (v geologii vyjádřeno jako „zákon o neopakovatelnosti geologického vzorku“). Ta vylučuje homogenitu horninového masívu v pojetí zemské kůry jako obecného „kamenného základu“ i ve vztahu ke konkrétní geologické stavbě konkrétního území. V daném případě navíc tektonicky založené údolí řeky Krounky, kdy lom se nachází na jednom břehu tohoto toku a nemovitost žalobkyně na druhém břehu, navíc s posunem stovek metrů, zcela vyvrací i jakoukoliv teoretickou úvahu o jakémsi nedefinovaném „shodném kamenném základu“. Nejkratší vzdálenost mezi rekreační chatou žalobkyně a dobývacím prostorem je 432 m. Na hranici této vzdálenosti byla také povolena hornická činnost. Z hlediska konfigurace terénu a jeho vlastností je mezi lomem a chatou žalobkyně zalesněný hřbet. Z hlediska vlivů hornické činnosti je zásadní, že je dobývací prostor Hněvětice stanoven na odvráceném svahu a případné vlivy dobývání tedy směřují zcela opačným směrem, než je nemovitost žalobkyně (na rozdíl od hornické činnosti prováděné v minulosti v dobývacím prostoru Předhradí, kde prostor lomu byl otevřen směrem k nemovitosti žalobkyně). Toto tvrzení žalovaného je založeno na kvalifikovaném předpokladu a vystihuje konkrétní situaci lomu v dobývacím prostoru Hněvětice. Jestliže žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vlivy dobývání směrem k nemovitosti žalobkyně budou tak zanedbatelné, že se nad míru přiměřenou poměrům nemohou dotknout jejích práv, pak je tímto tvrzením míněno, že vlivy povoleného dobývání se směrem k nemovitosti žalobkyně neprojeví. Tomuto tvrzení svědčí i skutečnost, že žaloba neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by stávající těžba v dobývacím prostoru Hněvětice jakýmkoliv způsobem užívání nemovitosti žalobkyně ovlivnila, a to ať již provedením odstřelů nebo drcením natěženého kameniva na mobilní drtírně, kterou organizace k této činnosti použila. Provoz na veřejných komunikacích není hornickou činností a tudíž ani nebyl předmětem povolení této činnosti. Navíc charakter příjezdové komunikace k lomu provoz vozidel s vyšší hmotností vzhledem ke konfiguraci terénu neumožňuje. Protože chata odvolatelky se nachází 23 m od veřejné komunikace (silnice II. třídy), spadá otázka případného vlivu provozu na této veřejné komunikaci do působnosti silničního úřadu, popřípadě do působnosti obecního úřadu, a k věci není příslušný orgán státní báňské správy cestou povolení hornické činnosti. Soudy v uvedených rozsudcích sice uvedly, že i zvýšená intenzita dopravy v místě může představovat -10- dotčení práv žalobkyně, ovšem posouzení této otázky není v působnosti orgánů státní báňské správy. Dokumentace k povolení hornické činnosti provoz na veřejných komunikacích neobsahuje. Provoz po veřejných komunikacích podléhá režimu právních předpisů, které nespadají do kompetence orgánů státní báňské správy (zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, zákon o silničním provozu č. 361/2000 Sb., zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích). Je-li žalobkyně rušena hlukem z provozu automobilů, je to proto, že její rekreační chata se nachází cca 20 m od pozemní komunikace II. třídy, na které probíhá provoz nesouvisející s hornickou činností. Žalobkyně zcela zavádějícím způsobem interpretuje bod 1.4. písm. a) přílohy č. 3 vyhlášky č. 104/1988 Sb., jestliže uvádí, že „otázka dopravy a vlivy jí způsobené jsou tedy předmětem řízení o povolení hornické činnosti.“ Dle tohoto bodu má plán otvírky, přípravy a dobývání obsahovat pouze způsob dopravy k úpravě a zušlechťování; nejedná se o dopravu na pozemních komunikacích. Dle schváleného plánu otvírky, přípravy a dobývání má být tato doprava řešena nákladními auty. Ovšem tato doprava se týká pouze dopravy v lomu a má být prováděna zcela opačným směrem, než je nemovitost žalobkyně, a to do předpokládaného umístění stacionární úpravárenské linky ve vytěženém dobývacím prostoru Předhradí. Z uvedeného plyne, že tato doprava bude prováděna ve vzdálenostech větších než je vzdálenost k hranici dobývacího prostoru zvětšená o zálomové svahy budoucího lomu, tj. prakticky ve vzdálenostech 500 a více metrů od nemovitosti žalobkyně. Na takovou vzdálenost nemůže automobilová doprava způsobovat hluk, který by mohl zasahovat do jejích práv. Navíc mezi trasou dopravy rubaniny z lomu na předpokládanou a doposud nerealizovanou úpravárenskou linku, která má být umístěna cca 900 m od rekreační chaty žalobkyně, je vzrostlý les a kopec, který zcela odcloní zvuky provozu automobilů v lomu. K tomu žalovaný ještě doplňuje, že stacionární úpravárenská linka nebyla doposud povolena a tudíž organizace řešila drcení kameniva na mobilní drtírně. Pokud jde o námitky dotčení hlukem a prachem, tak vzhledem ke konfiguraci terénu, kdy mezi rekreační chatou žalobkyně a zdrojem případného hluku a prachu se nachází kopec porostlý vzrostlým lesem, je zcela nereálné, že by tyto imise mohly ovlivnit práva žalobkyně. Přestože rozhodnutí o povolení hornické činnosti není povolením úpravárenské linky, tak již plán otvírky přípravy a dobývání obsahuje základní opatření proti vzniku prašnosti při provozu této linky instalací skrápění a zmlžování. Na námitky týkající se používání vody z řeky Krounky, dotčení odstřely a provozem drtičky odpověděl žalovaný citací z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, č. j. 5As 36/2009-123: „Stěžovatelka dle názoru Nejvyššího správního soudu v podaném odvolání a v žalobě uvedla dostatek konkrétních skutkových důvodů, na základě kterých mohou být její práva rozhodnutím dotčena. Některé z nich se však netýkaly dotčeného povolení, ale jiných rozhodnutí správních orgánů. Rozhodnutí o povolení hornické činnosti představuje základ a rámec pro další povolení, týkající se hornické činnosti. -11- Tyto jsou však povolovány v samostatných rozhodnutích, které může stěžovatelka napadat samostatnými odvoláními. Samotné rozhodnutí o povolení hornické činnosti tyto činnosti nepovoluje, pokud je tedy stěžovatelka v řízení uvádí, jsou tyto námitky v řízení o povolení hornické činnosti bezpředmětné. Nejvyšší správní soud v tomto směru souhlasí s názorem, který uvádí žalovaný i městský soud, že veškeré námitky týkající se odstřelů měly být použity proti rozhodnutí o povolení trhacích prací. Tyto práce byly povoleny v samostatném řízení ukončeném rozhodnutím ze dne 29. 11. 2002, č. j. 2940/VII/02/Ku/So. Námitky týkající se provozu drtičky by měly směřovat proti rozhodnutí o povolení jejího provozu. Nakládání s vodami, jejich využívání či do nich vypouštění důlních vod, řeší vodohospodářský úřad; povolení k vypouštění důlních vod z lomu Předhradí-Hněvětice do toku Krounka vydal dne 29. 4. 2002 pod č. j. ŽP/VH/231/02/Ku-548 Okresní úřad v Chrudimi jako příslušný vodohospodářský úřad. Jak již bylo výše uvedeno, tyto skutečnosti, se sice mohou nepochybně dotýkat stěžovatelčiných práv, nicméně jejich existence není dána napadeným povolením hornické činnosti, ale samostatnými rozhodnutími jednotlivých úřadů. Proto jsou tyto stěžovatelčiny námitky v tomto řízení irelevantní.“ Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu, a proto námitkám žalobkyně nepřisvědčil. Tvrzení žalobkyně o snížení hodnoty její nemovitosti má žalovaný pouze za hypotetické a nezakládající se na reálném základě. Dobývání nerostů v uvedené lokalitě probíhá již desítky let. Pokud kdy došlo ke snížení hodnoty nemovitosti žalobkyně, potom se tak stalo tehdy, kdy v tomto místě dobývání nerostů započalo. Povolená hornická činnost v dobývacím prostoru Hněvětice tudíž nemůže, vzhledem k uvedeným skutečnostem, snížit hodnotu nemovitosti žalobkyně. Pokud žalobkyně argumentuje hlukovou zátěží okolo cca 42 dB, jde o odhad experta investora a tudíž tato úroveň hlukové zátěže se vztahuje k místu výkonu hornické činnosti. Tato hluková studie z února 2004, zpracovaná Ing. P. B., se nevztahuje k řízení o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Hněvětice. Byla vypracována v souvislosti s umístěním technologické linky na pozemcích parc.č. 164/17 a 149/1 v k.ú. Předhradí u Skutče. Žalobkyně však již neuvádí, jaká bude úroveň hluku u její rekreační chaty, tj. více než 500 m od zdroje hluku. Ale ani v případě, že by v rozporu s fyzikálními zákony uvedená výše hluku platila i pro pozemek žalobkyně, by tento fakt nenarušil právo žalobkyně. Ustanovení § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá osobě, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku nebo vibrací, zajistit technickými, organizačními a dalšími opatřeními v rozsahu stanoveném tímto zákonem a prováděcím právním předpisem, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby. -12- Pokud jde o otřesy, které mohou narušit stavbu, pak jediným zdrojem otřesů, které mohou mít zaznamenatelný účinek, jsou trhací práce. Ty byly povoleny v samostatném řízení samostatným rozhodnutím, do něhož se žalobkyně neodvolala. Opětovně žalovaný zdůrazňuje, že povolením hornické činnosti nebyly povoleny trhací práce. K vyšší produkci polétavých částic žalobkyně argumentuje jakousi „emisní studií“, kterou v odvolání neuvedla a ani v žalobě ji blíže nekonkretizuje. Nelze tedy přezkoumat, z čeho žalobkyně usuzuje, že dojde k vyšší produkci polétavých částic a především, že povolenou činností může být překročen přípustný emisní limit. Za příznivé životní prostředí se pak nepovažuje nejlepší možný stav, ale takový stav složek životního prostředí, který odpovídá kvalitativním limitům přípustného stavu složek životního prostředí, stanoveným příslušnými právními předpisy. Poškozování životního prostředí je pak zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Tyto otázky byly předmětem vyjadřování příslušných správních úřadů, přičemž žádný z úřadů, který se vyjadřoval k jednotlivým složkám životního prostředí, nedospěl k závěrům, které bez jakýchkoliv konkrétních věcných argumentů uvádí žalobkyně. Tato argumentace vylučuje i dotčenost žalobkyně v jejím právu na ochranu zdraví. Hluk, vibrace, znečištění ovzduší a půdy vzniklé v důsledku povolené hornické činnosti nebudou v takovém rozsahu, aby se mohly tohoto subjektivního práva žalobkyně dotknout. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnout. Osoba zúčastněná na řízení se k věci vyjádřila s tím, že považuje žalované rozhodnutí za správné, řádně odůvodněné a vzhledem k tomu navrhovala žalobu zamítnout. Krajský soud v Hradci Králové jednal s obchodní společnosti M-SILNICE, a.s., jako s osobou zúčastněnou na řízení z toho důvodu, že o účastenství žalobkyně nebylo rozhodováno v samostatném řízení, tedy jen v řízení, jehož předmětem by byla výlučně otázka jejího účastenství, takže pokud by jí krajský soud přisvědčil, že byla opomenutým účastníkem, měla by tato skutečnost přímý vliv na samotné rozhodnutí o povolení hornické činnosti. Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 19. 3. 2013. Žalobkyně při něm setrvala v podání svého zástupce na žalobě v celém rozsahu. Poukázala i na vyjádření žalovaného k žalobě, v němž prý sám žalovaný připouští existenci určitých negativních vlivů ve vztahu k žalobkyni. Rovněž žalovaný setrval na svých dosavadních stanoviscích. Dodal, že podle informací, jež má k dispozici byly v roce 2012 provedeny pouze tři odstřely. Původně plánovaná stacionární drtička kamene, která měla být umístěna v původním lomu, nakonec zřejmě povolena vůbec nebude, a to z důvodu negativního stanoviska orgánu státní památkové péče. Při současných odstřelech je drcení kamene řešeno mobilní drtičkou. Zdůraznil, že kromě žalobkyně nikdo jiný z vlastníků chat nacházejících se v dané oblasti žádnou stížnost či námitku nevznesl. Vyjádřil přesvědčení, že i kdyby bylo se žalobkyní jednáno jako s účastnicí -13- řízení, stejně by byla těžba povolena, neboť všechny dotčené orgány veřejné správy k ní vydaly kladná stanoviska. Chata žalobkyně se nachází na druhé straně kopce, než kde je při jeho úpatí těžba prováděna. Je tak chráněna nejen těžební stěnou, ale celým masívem kopce, který je navíc porostlý stromy (lesem). V reakci na to žalobkyně uvedla, že kromě odstřelů a drtičky kamene jsou v lomu i jiné zdroje hluku, např. hydraulická kladiva na rozbíjení velkých balvanů. Odkázala přitom na znalecký posudek, který připojila k žalobě a dodala, že činnost lomu byla obnovena od roku 2008. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, č.j. 5 As 36/2009-123, a stanoviska v něm obsažená. Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům. Obvodní báňský úřad v Trutnově vydal dne 29. 11. 2002 pod č. j. 3545/02/Kub/So, rozhodnutí o povolení hornické činnosti - otvírky, přípravy a dobývání v lomu Předhradí–Hněvětice v dobývacím prostoru Hněvětice a schválení vytváření finančních rezerv na sanaci a rekultivaci všech pozemků dotčených dobýváním a na důlní škody. Jeho vydání předcházelo zhodnocení vlivu těžby stavebního kamene na životní prostředí podle zákona č. 17/1991 Sb., o životním prostředí a podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Jeho obsah nesvědčí oprávněnosti námitek žalobkyně, když podle něho např. „Primární drtič a hydraulické rozbíjecí kladivo lze zařadit mezi tiché technologické vybavení s občasným nepříliš výrazným zvýšením nízkofrekvenčního hluku….Prachové emise budou zkrápěním, mlžením, zakrytováním a odsáváním snižovány na nejnižší možnou technickou úroveň..….Jak pro zlepšení fragmentace rubaniny, tak i pro snížení negativního působení seismických účinků bude prováděno časování dílčích náloží….Vlastní akustický efekt odstřelu spočívá v temném nevýrazném hučení a při použití bleskovicového roznětu je tento zvuk doplněn o ostrý, tlakově zanedbatelný, akustický efekt …..Soulad záměru s územně plánovací dokumentací je dán tím, že je zde vyhlášeno chráněné ložiskové území a na ložisko stanoven dobývací prostor, což je i rozhodnutí o využití území.“ Dále v něm jsou rozebrány vlivy na obyvatelstvo (seismické účinky odstřelů, prašnost a hluk), z nichž plyne, že nebudou dosahovat nepovolených limitů, na ekosystémy (včetně hydrogeologických podmínek a řeky Krounky) se závěrem, že těžbou v rozšířeném těžebním prostoru nebudou významně měněny. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, středisko Pardubice zpracovalo botanický posudek lomu Hněvětice s tím, že rozšíření těžebního prostoru se zásadně nedotýká zájmů ochrany přírody, neboť jde o prostor, kde těžba probíhá několik desetiletí a rozšíření lomové jámy žádné další závažné narušení životního prostředí než to, čím ovlivňuje přírodu v okolí v současnosti, nepřinese. Lom je skryt v údolí řeky Krounky a jeho rozšíření nebude z hlediska ovlivnění krajinného rázu zásadně negativní. Ze správního spisu je zřejmé, že těžební práce budou prováděny v dobývacím prostoru Hněvětice, který byl stanoven odborem dopravy Východočeského KNV v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1971, č.j. Dopr. 711/71. -14- K plánu těžby v dobývacím prostoru Hněvětice se dne 5. 12. 2001 pod č.j. ŽP/739/2001/Hr, vyjádřil referát životního prostředí Okresního úřadu Chrudim, a to z hlediska ochrany přírody, státní správy lesů, vodního hospodářství, odpadového hospodářství a ochrany ovzduší. Při dodržení v něm stanovených podmínek nebylo ze strany veřejné správy proti uvedenému záměru námitek. Takto podmíněná souhlasná stanoviska vydal dne 12. 12. 2001 pod č.j. HOK/7381/01/215, i okresní hygienik Okresního úřadu Chrudim, dne 11. 12. 2001 Vojenská ubytovací a stavební správa Pardubice, dne 14. 2. 1997 pod č.j. AR/805/97, Památkový ústav v Pardubicích, dne 29. 10. 1996 pod zn. 6/00/3209/96/Fa, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Havlíčkův Brod a další orgány veřejné správy (viz složka „Doklady“ správního spisu). Podáním ze dne 3. 7. 2002, zn. 2312/02/Ku/Lá, oznámil Obvodní báňský úřad v Trutnově zahájení řízení o „Povolení hornické činnosti – otvírky, přípravy a dobývání a trhacích prací malého a velkého rozsahu při hornické činnosti v DP Hněvětice“ a zároveň nařídil k projednání příslušných žádostí ústní jednání spojené s místním šetřením na den 17. července 2002. Toto oznámení zaslal celkem čtrnácti orgánům veřejné správy a provozovatelům technické infrastruktury a dvaceti osmi osobám, jež podle něho přicházeli v úvahu jako účastníci řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, v tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení jsou účastníky řízení o povolení hornické činnosti žadatel, investor, vlastník důlního díla a občané, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být povolením dotčeny, a obec, v jejímž územním obvodu má být hornická činnost vykonávána. V této souvislosti třeba konstatovat, že žádost o povolení hornické činnosti podala akciová společnost Silnice Hradec Králové dne 19. 12. 2001, že z odůvodnění rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, nejsou zřejmé úvahy o okruhu účastníků, ale i to, že se těmito otázkami uvedený orgán musel zabývat, když tolika účastníkům oznamoval zahájení řízení. Dlužno zároveň poznamenat, že jedním z podkladů rozhodnutí je již výše zmíněný posudek „Zhodnocení vlivu těžby stavebního kamene – DK na životní prostředí“, zpracovaný oprávněným projektantem J. Ž., v němž je na straně šesté konstatováno, že „Další domy v obci Hněvětice jsou natolik daleko (přes 400 m), že se zde nepříznivé účinky dobývání neprojevují. Za severní hranicí dobývacího prostoru Hněvětice je jedna chalupa ve vzdálenosti cca 250 m. Ani zde nebude oproti současnému stavu patrná žádná změna v kvalitě životního prostředí“. Z uvedeného odborného posouzení prvoinstanční správní orgán při stanovení okruhu zřejmě vycházel, byť to výslovně nedeklaroval. A vycházel-li z těchto premis ve směru do obce, tím spíše vůči nemovitosti žalobkyně, která je, jak již výše uvedeno, odcloněna zalesněným kopcem. Proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, žádný z účastníků, s nimiž bylo vedeno řízení, odvolání nepodal, a tak je uvedený správní orgán opatřil doložkou právní moci ke dni 29. 10. -15- 2003. Proč se tak stalo až po téměř roce od vydání rozhodnutí, to ze správního spisu neplyne. Žalobkyně napadla rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, podáním ze dne 25. 7. 2005, označeným jako odvolání. Uvedla v něm, že se dozvěděla o tomto rozhodnutí dne 10. 7. 2005 od členů občanského sdružení „O nás“, které jí zároveň poskytlo jeho kopii. Takovéto pozdní seznámení se s uvedeným rozhodnutím odůvodňovala tím, že: „Svou nemovitost neužívám v zimním období a neudržuji styky s usedlíky z nejbližších obcí, pouze se sousedními chataří. Vzhledem k tomu, že jsem neměla důvod sledovat obsah úředních desek blízkých obcí, nedozvěděla jsem se o zamýšleném znovuotevření lomu v Hněvěticích.“ Poukazovala dále na to, že předmětnou chatu postavili její rodiče, že si pamatuje dobu, kdy byl lom v provozu, neboť odstřely způsobovaly citelné otřesy nemovitostí, vyjadřovala obavy, že provoz drtičky a těžkotonážních automobilů způsobí prašnost a nebude moci používat vodu z Krounky jako dosud. Dovozovala, že tak její práva a právem chráněné zájmy mohou být povolením hornické činnosti dotčeny, a právě proto měla být účastníkem řízení, jehož výsledkem toto povolení bylo. Rozhodnutí Obvodního báňského úřadu ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, však žalobkyni doručeno nebylo, nebylo tak doručeno všem účastníkům řízení, a proto ani nemohlo nabýt právní moci. Obvodní báňský úřad v Trutnově ani žalovaný nepřisvědčil žalobkyni a po řadě procesních postupů před zúčastněnými orgány veřejné správy i soudními orgány nakonec žalovaný uzavřel věc rozhodnutím, které je předmětem žaloby v tomto přezkumném řízení. Na podporu svých žalobních námitek žalobkyně předložila krajskému soudu znalecký posudek o ceně předmětné chaty, podle něhož bude nižší o 28% v případě činného kamenolomu a dále hlukovou studii z února 2004, zpracovanou Ing. P. B.. Ta se týká umístění technologické linky v prostorách vytěženého prostoru bývalého lomu, nehledě na to, že její realizace není na pořadu dne a pokud do budoucna ano, podléhala by samostatnému povolovacímu řízení. Co z ní žalobkyně ovšem dovozuje pro svoji dotčenost, to se krajskému soudu při nejlepší snaze nepodařilo zjistit. Žalobkyní předložené výsledky zoologického průzkumu v oblasti lomu v roce 2005, jsou pak pro rozhodnutí ze dne 29. 11. 2002 bezvýznamné, když ochrana těchto zájmů byla zkoumána příslušným orgánem životního prostředí Okresního úřadu Chrudim. Krajský soud shrnul výše uvedeným způsobem všechny žalobní námitky, jakož i průběh řízení před Obvodním báňským úřadem v Trutnově, aby nezavdal příčinu komukoliv se domnívat, že snad z jeho strany zůstala některá z námitek nepovšimnuta. Své přezkoumání žalobních námitek přitom založil na následujících skutečnostech. Předně nepodceňuje (ani nepřeceňuje) odborné znalosti úředních osob rozhodujících danou věc, neboť jde o osoby, které pro výkon svých funkcí musely složit odborné zkoušky a jde o osoby, které se danou problematikou zabývají tak říkajíc „dnes a denně“. Mají proto dostatek nejen odborných znalostí, ale i praktických -16- zkušeností, s nimiž se soudy běžně vůbec nesetkávají. V tomto směru třeba kvitovat ustanovení § 56 nového správního řádu z roku 2004, které místo znaleckého posudku k posouzení odborných otázek připouští odborné znalosti úředních osob. O to více to platí pro orgány státní báňské správy, které jsou úzce specializované. Stejně tak nemá krajský soud důvod pochybovat o výstupech osob majících oprávnění k hornické činnosti, včetně oprávnění k projektování a navrhování objektů a zařízení, které jsou součástí hornické činnosti. V daném případě zpracovaných J. Ž., držitelem osvědčení vydaného Obvodním báňským úřadem v Trutnově pod č. 166/1993. Vždyť taková osoba mohla dostat oprávnění pouze za předpokladu, že prokázala, že je odborně způsobilá zabezpečovat činnosti v rozsahu požadovaného oprávnění. A dále vychází z předpokladu, že v situaci, kdy opomenutý účastník řízení vystoupí teprve poté, kdy řízení před správním orgánem je skončeno rozhodnutím, jež správní orgán má za konečné a pravomocné, tak že jeho právní moc není automaticky zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník. Na krajském soudu bylo vyšetřit otázku účastenství žalobkyně jako předběžnou, tedy krajský soud zkoumal, zda v případě žalobkyně jde nebo nejde o opomenutého účastníka ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, podle něhož jsou účastníky řízení o povolení hornické činnosti mimo jiné občané, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být povolením dotčeny. Žalobkyně uvedla celou řadu důvodů, s nimiž své účastenství spojovala. Ty však koncipovala s výjimkou námitky o snížení ceny rekreační chaty zcela obecným způsobem. A to za situace, kdy s povolením hornické činnosti vyjádřily naopak zcela konkrétní souhlasy dotčené orgány veřejné správy. Nejednalo se přitom o závazná stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu z roku 2004, takže žalovaný neměl ani důvodu nechávat přezkoumávat jejich věcnou správnost u jim nadřízených správních orgánů. Z hlediska výkonu státní správy tak byla zabezpečena ochrana životního prostředí a zdravé životní podmínky, tedy otázky, k nimž směřovaly žalobní námitky. To samo o sobě jistě ještě neznamená popření účastenství řízení, ale pak je na místě znát jeho konkrétní důvody. Žalobkyně odvozuje svoje účastenství v řízení z „možného“ dotčení svých práv a podle ní k tomu nepochybně stačí již jen nastínění takové možnosti. To je ovšem podle krajského soudu málo, neboť tak ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. koncipováno není, nezakládá účastenství na základě pouhého tvrzení a krom toho přistoupení na tento princip by vedlo k absurdním závěrům. Nebylo by totiž možno obdobné věci vůbec skončit. Za příklad lze uvést námitku žalobkyně ohledně zvýšeného dopravního provozu. Účastníky daného řízení nebyli vedle žalobkyně ani další vlastníci nemovitostí podél komunikace v daném prostoru, po níž se také vozí zřejmě kámen (jde o jednu z možných cest). Akceptovat stanovisko žalobkyně by tak -17- znamenalo znovu a znovu otevírat otázku účastenství v řízení vlastníků těchto nemovitostí, kteří by se účastenství z týchž důvodů jako žalobkyně domáhali v časové řadě. K oné dotčenosti žalobkyně hlukem z dopravy po veřejné komunikaci ve vzdálenosti cca 20 m od nemovitostí, jíž spoluvlastní, třeba pak uvést, že tato vzdálenost podle zjištění krajského soudu neodpovídá, je zavádějící a žalobkyně to musí moc dobře vědět. Vzdálenost mezi nimi je totiž alespoň 45 m, jak plyne z mapových podkladů nacházejících se ve správním spisu (zde má krajský soud na mysli komunikaci s parcelním číslem 394), přičemž je mezi nimi ještě náhon. Silnice, o kterou jde, je veřejně přístupná pozemní komunikace určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, je součástí silniční sítě. Od okamžiku, kdy se vozidlo dostane přípojnou komunikací z lomu (zde nemůže být o obtěžování žalobkyně ani řeči, vzhledem k její odlehlosti od rekreační chaty) na tuto silnici, se tak na ně vztahuje stejný právní režim jako na ostatní vozidla. V těchto závěrech se krajský soud se žalovaným plně ztotožňuje, když provoz po této cestě již nemá vůbec nic společného s povolenou hornickou činností. Možno též připomenout, že podle § 27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění, neodpovídá vlastník silnice za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. Pokud by se mělo námitkám žalobkyně v daném směru přisvědčit a v obdobných věcech postupovat stejně po celé republice, pak by se musela silniční doprava ne-li zcela zakázat, tak alespoň dramaticky omezit. Právě s ohledem na obdobné situace nemohou být závěry žalovaného, byť vycházel z mylného údaje, nějakými spekulacemi. Žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného s tím, že jsou jeho úvahy o nedotčenosti jejích práv nepřezkoumatelné. Umně přitom používá slovních spojení ve snaze prokázat, že nadále nespecifikoval, o jaké konkrétní vlivy na její práva se jedná, jak se jí dotknou (hluk, prašnost a další, viz žaloba). Krajský soud má naopak závěry žalovaného v tomto směru za zřejmé, jeho správní uvážení opírající se o vzdálenost těžebního prostoru od rekreační chaty žalobkyně a terénní konfiguraci za smysluplné. Od samého počátku totiž bylo vycházeno z obecného předpokladu, že se tyto účinky nemovitostí vzdálených přes 400 m od místa těžby nedotknou (viz již zmíněné „Zhodnocení vlivu těžby stavebního kamene – DK na životní prostředí“), přičemž v případě žalobkyně dochází ke snížení vlivu doprovodných projevů těžby navíc odcloněním zalesněným hřbetem. Výtky, že žalovaný nepopsal a nespecifikoval nedominantní nebo jinak řečeno nevýznamné vlivy směřující k nemovitosti žalobkyně, nepovažuje krajský soud za korektní. Nikdo totiž netvrdí, že žalobkyně vůbec nezaznamená např. trhací práce, bude-li se v tu chvíli na chatě nacházet. Vzhledem k uvedeným skutečnostem však nepůjde o imise, jež by nad míru přiměřeným způsobem měly kohokoliv omezovat. Ostatně provozovatel musí dodržovat stanovené limity po celou dobu výkonu hornické činnosti, tato povinnost pro něho neskončila vydáním povolení. Lze jistě obecně souhlasit s tím, že správní orgán nemůže své závěry o nedotčenosti práv založit jen na spekulacích a -18- domněnkách, ale krajský soud závěry žalovaného za takové nemá, nýbrž je považuje za kvalifikovaný závěr opírající se o dlouhodobé zkušenosti. Že žalobkyně není dotčena na svých právech a oprávněných zájmech způsobem, který by jí zakládal postavení účastníka řízení, o tom svědčí skutečný stav věci. Žádné akademické otázky, nýbrž praxe, která závěry žalovaného v žádném případě nezpochybňuje. Skutečnost je taková, a nikdo ji při jednání krajského soudu nezpochybňoval, že ačkoliv nemovitost žalobkyně je v seskupení celkem čtyř chat a na ně navazují další objekty v prostoru Oborského mlýna, nenašel se za tu dobu kromě žalobkyně nikdo jiný, kdo by proti povolení hornické činnosti brojil stejným způsobem, jako ona. A to je právě to měřítko přiměřenosti poměrům. Žalobkyně se ostatně stala spoluvlastníkem předmětné rekreační chaty v roce 1997, kdy platilo a stále platí rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Hněvětice z roku 1971. V odvolání zmiňovala těžbu v lomu Předhradí, takže musela být se stavem věci v daném území seznámena. V těchto souvislostech lze jen těžko rozumět tomu, že nesledovala obsah úředních desek blízkých obcí a tak se nedozvěděla o znovuotevření lomu v Hněvěticích. Každý si však svá práva musí střežit. Argumentuje-li pak žalobkyně tím, že lom Hněvětice je blíž, než lom Předhradí, takto je sice pravda, ale vzhledem ke konfiguraci terénu účinky na ni jsou nesrovnatelné. Teď je rekreační chata chráněna, odcloněna kopcem, což v předchozím případě nebylo. Pokud žalobkyně namítala snížení tržní ceny rekreační chaty v důsledku hornické činnosti, nejde o nic jiného, než o subjektivní názor znalce. Dotčení žalobkyně nelze spatřovat ani v tvrzeném omezení používání vody z řeky Krounky, když žalobkyně žádné takové právo (na čistotu vody) nemá. Pokud by pak rozhodnutím o povolení hornické činnosti bylo zasahováno do práv žalobkyně způsobem, jak popisuje, pak je s podivem, že čekala se svým „přihlášením se“ za účastníka tak dlouho. Povědomost o důsledcích rozhodnutí musela získat mnohem dříve, než v roce 2005, když s povolenou hornickou činností spojuje negativa specifikovaná v žalobě. A to nemluvě o povolení trhacích prací v souběžně vedeném řízení. Krajský soud měl v úmyslu vyslechnout žalobkyni osobně, nicméně ta se k nařízenému jednání nedostavila. Její žalobní tvrzení tak zůstala v mnohém v rovině spekulací či mylných představ. Tak je tomu i ohledně námitky, podle níž má rekreační chata s lomem stejný kamenný základ (k tomu viz vyjádření žalovaného k žalobě). Pokud by tato námitka měla mít váhu, krajský soud by očekával, že mu žalobkyně předestře výčet škod způsobených na stavbě chaty. Nic takového se nestalo. Nezbývá proto, než konstatovat, že nikoliv žalovaný, ale žalobkyně založila svá tvrzení na spekulacích. V ostatním pak nezbývá, než plně odkázat na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, s nímž se krajský soud plně ztotožňuje, a proto na ně v dalším i odkazuje. Jinak by totiž jen jinými slovy říkal totéž. -19- Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyně nebyla v řízení opomenuta, takže žalované rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Trutnově ze dne 29. 11. 2002, č.j. 3545/02/Kub/So, jako odvolání nepřípustné, je zákonné. Vzhledem k tomu byla žaloba podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil. Žádné takové náklady zúčastněné osobě nevznikly.