30 A 20/2016 - 41

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobce: Hnutí DUHA Olomouc, se sídlem Dolní náměstí 38, 779 00 Olomouc, zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: generální ředitel Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. ledna 2016, č. j. LCR 099/14/001141/2015, takto:

Výrok

I . Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. ledna 2016, č. j. LCR 099/14/001141/2016, a rozhodnutí podniku Lesy České republiky, s. p., ze dne 1. prosince 2015, č. j. LCR 099/14/000931/2015, se zrušují.

II. Lesy České republiky, s. p., jsou povinny poskytnout žalobci do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku tyto informace: Přehled pokut, které Lesy České republiky, s. p., udělily v době od ledna 2013 do října 2015 smluvním partnerům na provádění lesnických činností za to, že nezpracovali včas kůrovcem napadené stromy, a to včetně uvedení těchto údajů ke každé pokutě: - datum udělení pokuty, - komu byla udělena - kterému smluvnímu partnerovi, - výše pokuty, - označení dotčené smluvní územní jednotky, nebo bylo pozdě zpracováno, ve kterém porostu (případně i porostní skupině) - sdělení, zda byla před udělením pokuty smluvnímu partnerovi zaslána výzva ke zpracování, případně opakovaná výzva ke zpracování.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 13. 200,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Dominiky Kovaříkové, advokátky se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobce se žalobou doručenou dne 22. března 2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. ledna 2016, č. j. LCR099/14/001141/2016, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí podniku Lesy České republiky, s. p., ze dne 1. prosince 2015, č. j. LCR099/14/000931/2015. Povinný subjekt tímto rozhodnutím ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), odmítnul žádost žalobce o poskytnutí informace o pokutách, které Lesy ČR, s. p., udělily od ledna 2013 do října 2015 smluvním partnerům na provádění lesnických činností za to, že nezpracovali včas kůrovcem napadené stromy. Žalobce žádal konkrétně o zaslání přehledů jednotlivých udělených pokut s uvedením následujících údajů: datum udělení pokuty, kterému smluvnímu partnerovi byla pokuta udělena, výši pokuty, na které smluvní územní jednotce, důvod udělení pokuty – kolik m3 kůrovcem napadených stromů nebylo nebo bylo pozdě zpracováno a ve kterém porostu (případně porostní skupině); k tomuto taktéž požadoval sdělení, zda byla před udělením pokuty smluvnímu partnerovi zaslána výzva ke zpracování či případně opakovaná výzva ke zpracování (dále jen „požadované informace“). II. Obsah žaloby Žalobce uvedl, že povinný subjekt posoudil uvedenou žádost o informace jako srozumitelnou a dostatečně konkrétně formulovanou, nicméně v rozhodnutí odmítl požadované informace zpřístupnit. Rozhodnutí odůvodnil tím, že informace, které žalobce požadoval, jsou tzv. „novou informací“, jelikož je povinný subjekt nemá k dispozici „tj. neexistují v požadovaném členění a ve struktuře specifikované žadatelem a při sestavování odpovědi by je za tímto účelem musel teprve vytvářet.“ Povinný subjekt své rozhodnutí opíral o § 11 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání následně zopakoval argumenty povinného subjektu, poukázal na rozsah agend, který je žalobou dotčen, a odkázal na čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského Parlamentu a rady 2003/98/ES, aniž by se jakkoliv dále vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný pouze směšuje několik přístupů. Žalobce nesouhlasil s argumentem žalovaného, že se jedná o poskytnutí tzv. „nové informace“ dle znění § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. K tomu taktéž dodal, že informace, které po povinném subjektu požadoval, jsou informace, s nimiž povinný subjekt disponuje z titulu výkonu svých povinností. Žalobce měl za to, že žalovaný informace k dispozici má, třebaže pracněji dohledatelné. Pokud tedy požadované informace nespadají mezi informace, které subjekt nesmí nebo nemusí zpřístupnit, pak je povinnost tohoto subjektu žádosti vyhovět, popřípadě informovat žadatele o tom, že zpracování žádosti si vyžádá delší čas a náklady. Povinný subjekt je státním podnikem, proto jsou jeho pravidla existence a fungování zakotvena v zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění (dále jen „zákon o státním podniku“). Pro plnění povinností by dle tohoto zákona měl povinný subjekt disponovat s informacemi, jež žalobce požadoval. Žalobce dále uvedl, že odůvodnění odmítnutí předmětné žádosti o informace odkazem na směrnici Evropského Parlamentu a rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, by vedlo k omezení práva na informace nad rámec stanovený zákonem. Jelikož za situace, kdy právní řád daného státu určuje přísněji okruh informací, které povinné subjekty neposkytují, než směrnice ES, pak není možné dle názoru žalobce aplikovat směrnici, která právo na informace omezuje více, než národní předpis. Replikou na vyjádření žalovaného, která byla soudu doručena dne 27. září 2016, žalobce doplnil své teze ohledně zákonných povinností povinného subjektu, a svá tvrzení podpořil doložením Zakládací listiny státního podniku Lesy České republiky, s. p. podle § 15 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zakládací listina“). Závěrem proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozhodnutí povinného subjektu, a aby povinnému subjektu, podniku Lesy České republiky, s. p., nařídil požadované informace poskytnout. III. Vyjádření žalovaného k žalobě V úvodu vyjádření ze dne 22. dubna 2016 žalovaný zopakoval časovou genezi případu. Dále shrnul v bodech schéma požadovaných informací. Žalovaný následně tvrdil, že žádný zákonný či podzákonný právní předpis mu přímo neukládá, aby informace o smluvních pokutách za nezpracování kůrovcového dříví anebo za jeho pozdní zpracování evidoval a shromažďoval. Uvedl také, že by z hlediska nepřímé aplikace, např. z účetního pohledu, snad bylo možné dovozovat obecnou povinnost mít informace o pokutách v podobné struktuře, ale v této konkrétní situaci dospěl k závěru, že účetní evidence takto podrobné informace neobsahuje. Žalovaný opět zopakoval, že nevede žádnou „centrální evidenci“ a pro poskytnutí dožadované informace by bylo nutné kompletovat jednotlivé údaje z různých vzájemně neprovázaných agend. Rozsah dat považoval za mimořádný, proto by právě náročná kompletace znamenala z jeho pohledu vytvoření nové databáze údajů. Znovu argumentace žalovaného odkazovala na směrnici Evropského Parlamentu a rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, kdy jako stěžejní považoval čl. 5 odst. 1, který uvádí: „Subjekty veřejného sektoru nejsou povinny vytvářet nebo upravovat dokumenty, aby vyhověly žádosti, ani nejsou povinny poskytovat výtahy z dokumentů, pokud to nepředstavuje nepřiměřené úsilí překračující rámec jednoduché operace.“ Taktéž znovu poukazoval na výklad Metodického pokynu (usnesení vlády z 6. 9. 2000, č. 875, čl. 3 odst. 2), který ve zkratce uvádí, že informační povinnost se netýká vytváření nových informací, jako jsou například rozbory nebo informace, které musí dožádaný subjekt vytvořit na konkrétní žádost žadatele. Povinný subjekt je státním podnikem, ale ani Ministerstvo zemědělství ČR po něm nepožaduje mít k dispozici data dle parametrů stanovených žalobcem v žádosti o informace. IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu udělili účastníci souhlas postupem dle věty druhé téhož ustanovení. O věci usoudil následovně. Není sporu o tom, že žalobce žádostí podanou dne 16. listopadu 2015 (doručenou dne 18. listopadu 2015) požádal o poskytnutí požadovaných informací Lesy České republiky, s. p., coby povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Dne 1. prosince 2015 vydal povinný subjekt rozhodnutí č. j. LCR099/14/000931/2015, kterým žádost o poskytnutí požadovaných informací dle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl. K vlastnímu odůvodnění uvedl následující: „Dle ustanovení § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že povinný subjekt má povinnost poskytnout informace vztahující se k jeho působnosti. V daném případě se jedná o informace, které nemá k dispozici, tj. neexistují v požadovaném členění a ve struktuře specifikované žadatelem a při sestavování odpovědi by je za tímto účelem musel teprve vytvářet, a tedy by se jednalo o informaci novou. Dle ustanovení § 11 odst. 1 písmene b) zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že povinný orgán neposkytuje informace, pokud jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu. Taková požadovaná informace neexistuje, pokud se tedy „informací“ dle zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového, audiovizuálního (dle § 3 odst. 3 a 4 zákona o svobodném přístupu k informacím). Pokud tato informace neexistuje, je důvodem k jejímu odmítnutí dle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.“ Proti tomuto odmítavému rozhodnutí podal žalobce odvolání dne 18. prosince 2015, které bylo povinnému subjektu doručeno dne 22. prosince 2015. V něm žalovanému vytýkal že: „(i) nelze přijmout argumentaci rozhodnutí, že žadatel má právo požadovat po povinném subjektu jen ty informace, které jsou ve struktuře a členění, ve kterém je vede povinný subjekt, (ii) není pravda, že nová informace vzniká úpravou či změnou členění nebo struktury již existujících informací povinného subjektu, (iii) informace, kterou žadatel žádá, by nevznikla při přípravě rozhodnutí, nýbrž při přípravě odpovědi (sdělení), kterou povinný subjekt žadateli poskytuje. Rozhodnutí vydává pouze k odmítnutí té části informace, kterou povinný subjekt žadateli neposkytuje.“ Svá tvrzení o důvodnosti žádosti o poskytnutí požadovaných informací se také snažil doložit odkazem na komentářovou literaturu k zákonu o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný rozhodl o odvolání rozhodnutím ze dne 20. ledna 2016. V něm shrnul procesní vývoj případu a v podstatě zopakoval první ze shora citovaných vět z odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu. Zaměřil se na fakt, že nevede žádnou „centrální evidenci“ a nedisponuje tak informací, která by obsahovala veškeré požadované položky. Poukázal na skutečnost, že žádost byla zaměřena na neobvykle rozsáhlý soubor dat, jejichž kompletování by naplňovalo dle jeho názoru smysl § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím (nesprávně uvedl § 11 odst. 3 písm. b) tohoto zákona). Dále odkazoval na znění Metodického pokynu (usnesení vlády z 6. září 2000, č. 875, čl. 3 odst. 2), který uvádí, že informační povinnost subjektu se netýká vytváření nových informací, jako jsou například rozbory nebo informace, které musí dožádaný subjekt vytvořit na konkrétní žádost žadatele. Svá tvrzení podpořil i uvedením směrnice Evropského Parlamentu a rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen „Směrnice“), kdy jako limitující faktor spatřoval nepřiměřenou zátěž, která by při seskupení informací za účelem vyhovění žádosti vznikla. Krajský soud považuje takový způsob vypořádání se s důvody pro odmítnutí žádosti, stejně jako způsob vypořádání se s odvolacími námitkami, za nedostatečný. Dle § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Již odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu lze označit za skrovné. Zásadní důvod pro odmítnutí žádosti spočíval v tom, že informaci, kterou žalobce požadoval, považoval povinný subjekt za tzv. „novou informaci“. Tento závěr ovšem neopřel o žádné relevantní argumenty či podklady, které by jeho závěry podpořily. Obecně přitom platí, že pokud se povinný subjekt rozhodne neposkytnout požadované informace s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, musí své úsudky odůvodnit velmi pečlivě. Měl by především vysvětlit pojem „nová informace“ a svůj výklad opřít o relevantní zdroje. Děje se tak mimo jiné proto, aby jeho úvahy a závěry učiněné v tomto směru byly přezkoumatelné, ať už ze strany odvolacího správního orgánu nebo případně ze strany správního soudu. Povinný subjekt se také měl vypořádat s otázkou, proč není povinen požadované informace poskytnout s ohledem na jím citované znění § 11 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. O takové odůvodnění se povinný subjekt ani nepokusil. Žalovaný shora citovaným povinnostem obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu rovněž úplně nedostál. Nejprve se věnoval výkladu pojmu „nová informace“. Zde zhodnotil stav své evidence nejprve tím způsobem, že požadované informace dle jeho názoru de facto neexistují. Následně ale v rozporu s tím uvedl, že by pro uspokojení žádosti musel informace kompletovat ze vzájemně neprovázaných agend. I z dalších vyjádření žalovaného lze vydedukovat, že existenci požadovaných informací připouští. Ovšem stále zdůrazňoval, že jsou součástí různých agend a že se jedná o rozsáhlý soubor dat. Přestože sám potvrdil, že je nutné odlišovat „nové informace“ a ty informace, které povinný subjekt pouze seskupí pro účely vyřízení žádosti, trval na názoru, že se s ohledem na rozsah požadovaných informací jedná o informace nové, které není povinen poskytnout. Krajský soud se zabýval nejprve otázkou, jaké povinnosti příslušely povinnému subjektu, coby státnímu podniku, v době, kdy bylo o předmětné žádosti rozhodováno. Státní podnik je dle § 2 odst. 2 zákona o státním podniku právnickou osobou, která hospodaří s majetkem státu a nakládá s ním v rámci předmětu činnosti vymezeného v Zakládací listině. Jeden z hlavních předmětů podnikání, jež Zakládací listina uvádí, je výkon práva povinného subjektu s lesem hospodařit. Krajský soud má za to, že výkon tohoto práva (ovšem zároveň pochopitelně také povinnosti) je obecně naplněn jednáním s péčí řádného hospodáře. Řádný hospodář se k majetku chová svědomitě a zopovědně a o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv a pasiv, či o výsledku hospodaření, vede náležité evidence. Přehled o smluvních pokutách udělených smluvním partnerům, kteří zajišťují vlastní péči o majetek svěřený státnímu podniku, tak dle názoru krajského soudu spadá pod jednu ze základních povinností žalovaného vyplývající z čl. I. písm. e) Zakládací listiny. Další povinností dle § 15 zákona o státním podniku je vyhotovení statutu, v němž jsou stanoveny základy hospodaření státního podniku. Statut podniku Lesy ČR, s. p., (veřejně dostupný na jeho webových stránkách) obsahuje v čl. 4 odst. 4. 8. povinnost vést o svých činnostech předepsané evidence. I z této skutečnosti je tedy patrné, že povinný subjekt je povinen mít požadované informace v rámci výkonu své činnosti k dispozici. Krajský soud považuje za sotva představitelné, že by žalobcem požadované informace neexistovaly nebo že by je povinný subjekt neměl k dispozici, jak se snažili povinný subjekt i žalovaný tvrdit. Z podstaty věci je přece zřejmé, že pokud byly v minulosti smluvním partnerům smluvní pokuty za shora citovaná pochybení ukládány (a povinný subjekt ani žalovaný nezpochybňují, že předmětné smlouvy mezi podnikem Lesy České republiky, s. p., a smluvními partnery existují, stejně jako v nich obsažená ustanovení o smluvních pokutách za nedodržení předmětných povinností), musí být tyto informace u povinného subjektu evidovány, musí být z jeho podkladů zjistitelné a dohledatelné. Krajský soud tedy uzavírá, že požadované informace nepochybně existují a povinný subjekt je má (resp. s ohledem na shora uvedené musí mít) k dispozici. Další otázkou tedy zůstává, zda existuje zákonný důvod, pro který by jejich poskytnutí mohl žalobci odmítnout. Povinný subjekt opíral svůj závěr o nutnosti odmítnout požadované informace o znění § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle něho povinný subjekt může omezit poskytnutí informací, pokud jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím. Z citovaného je zcela zřejmé, že o takovou situaci v posuzované věci vůbec nešlo. Požadované informace tak rozhodně nemohou být „novou informací“ ve smyslu citovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. Pojem „nové informace“ se ovšem v zákoně o svobodném přístupu k informacím objevuje ještě v § 2 odst.

4. Dle něho se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Pojmem „nová informace“ ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se rozumí taková informace, která v době podání žádosti neexistuje a pro vyhovění požadavku je nutné nejen mechanické vynětí informací z databáze, ale i jejich kvalifikované zpracování. Jestliže by se při vyhovění požadavku nemuselo s těmito informacemi takto dále nakládat, pak se nejedná o vytvoření nové informace. Takto se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. února 2012, č.j. 1 As 141/2011-67 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na: www.nssoud.cz), v němž uvedl: „Při výkladu zákonné výluky z povinnosti poskytovat informace, které by bylo nutno nově vytvářet (§ 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), je nutno rozlišovat mezi situacemi, kdy výtahy z existujících dokumentů představují pouze jednoduchou operaci, a případy, kdy k vytvoření odpovědi na žádost nestačí pouhé mechanické vyhledání a shromáždění údajů, které má povinný subjekt k dispozici, a je tak nezbytné s těmito údaji provádět další zpracovávání nad rámec prostého „vtělení“ do odpovědi na žádost.“ Zásadním kritériem je v dané věci rozlišení mezi případy, kdy je povinný subjekt schopen informace sestavit jako výtah z databází či části dokumentů, kterými disponuje, nebo jde o vytváření nových informací, které překračuje rámec těchto mechanických operací. K obdobným závěrům dospěli i autoři komentáře k zákonu o svobodném přístupu k informacím (Furek, A.; Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 60-61), podle nichž rozlišení obou kategorií „musí být hledáno v míře “intelektuální náročnosti” činnosti, která by byla nutná pro přípravu odpovědi na žádost. Jinak řečeno o vytváření nové informace půjde pouze tehdy, jestliže k vytvoření odpovědi na žádost nestačí pouhé mechanické vyhledání a shromáždění údajů, které má povinný subjekt k dispozici a které jsou žadatelem poptávány, ale jestliže je nezbytné s těmito údaji provádět další zpracovávání nad rámec prostého ,vtělení' do odpovědi na žádost.“ Krajský soud si je vědom toho, že se žalovaný pokoušel ve svém vyjádření k žalobě relevantně vysvětlit pojem „nová informace“ na příkladech z judikatury. Nicméně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2011, č. j. 8 As 9/2013-30 nelze na daný případ vztáhnout, jelikož zde bylo operováno i s informacemi, které bylo nutno porovnávat vzájemně mezi sebou a o to v tomto případě nešlo. Taktéž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 3 As 115/2014-29, nelze vztáhnout na danou situaci. Bylo zde sice potvrzeno, že není povinností vést údaje Českou televizí, ale podstata případu se týkala toho, že žalovaná by při vyhovění žádosti žalobce musela informace nejen prostým způsobem sesbírat, ale rovněž dále zpracovat a vyhodnocovat (prostudovat podklady k jednotlivému dílu, vyhodnotit informace v nich obsažené a následně sestavit novou databázi), a tedy tvořit informace nové. Relevantní pro posouzení daného případu je naopak ta judikatura Nejvyššího správního soudu, dle které povinnost mít požadovanou informaci bude dána i tam, kde zákonné ustanovení sice detailně nespecifikuje konkrétní informaci, nicméně povinnému subjektu ukládá takové povinnosti, z nichž vyplývá, že k jejich splnění musí požadovanou informací disponovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února, č. j. 1 As 141/2011-67). K tomu lze ještě poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2016, č. j. 6 As 234/2015-46: „Povinný subjekt se nemůže zbavit povinnosti vytvořit nové informace a poskytnout je s odkazem na to, že tyto informace není povinen mít, jestliže by vytvořením takových informací pouze napravoval své dřívější pochybení.“ Pro úplnost - z důvodové zprávy k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon o svobodném přístupu k informacím, lze vyčíst, že „pokud již povinný subjekt určitý dokument vypracoval a má tedy informace k dispozici, je povinen ji poskytnout. Podobně nebrání toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů. “ Krajský soud proto ohledně dané problematiky uzavírá, že požadované informace nejsou „novou informací“ dle žádného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. Tedy z toho důvodu není ani možné jejich poskytnutí odmítnout. Krajský soud zdůrazňuje, že povinný subjekt hospodaří s majetkem státu. Vymáhání (resp. nevymáhání) smluvních pokut je tedy ve své podstatě nakládáním a hospodařením s veřejnými prostředky, přičemž kontrola takové činnosti je jedním z hlavních cílů, které zákon o svobodném přístupu k informacím sleduje. Žalovaný opíral své důvody pro odmítnutí požadovaných informací ještě o argument, že rozsah materiálů požadovaných žalobcem představuje mimořádně rozsáhlý soubor dat a lze z tohoto důvodu předpokládat, že příprava bude časově i finančně velmi nákladná. Tato skutečnost ovšem sama o sobě není dle zákona o svobodném přístupu k informacím důvodem pro odmítnutí žádosti. Lze zde znovu odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února, č. j. 1 As 141/2011-67, který jasně uvádí, že nelze vycházet toliko z pracnosti, či doby, která by byla potřebná pro přípravu odpovědi na žádost či shromáždění informací. Tyto faktory zákon zohledňuje institutem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací (§ 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Dle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím in fine nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. S ohledem na shora uvedené závěry, jakož i na skutečnost, že neshledal ani žádné jiné ze zákonných důvodů pro odmítnutí žádosti, krajský soud výrokem I. rozsudku zrušil žalované rozhodnutí i rozhodnutí povinného subjektu a současně uložil povinnému subjektu povinnost poskytnout žalobci informace v rozsahu vymezeném ve výroku II. rozsudku. Krajský soud považuje rovněž za nutné, aby stanovil lhůtu pro poskytnutí uvedených informací. Toto oprávnění soudu vyplývá z ustanovení § 54 odst. 7 s. ř. s. Soud v takovém případě není vázán lhůtami, které pro poskytnutí informací stanoví § 14 odst. 5 a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím. V tomto případě by akceptace těchto lhůt pro poskytnutí informací znamenala faktickou nemožnost splnění povinnosti povinným subjektem, uloženou mu krajským soudem. Soud přihlédl k tvrzení žalovaného o značném rozsahu požadovaných dat a stanovil tak lhůtu pro poskytnutí informací v délce, jejíž dodržení je ze strany povinného subjektu reálné a která naopak neoddaluje poskytnutí informací žalobci na nepřiměřeně dlouhou dobu. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce. Krajský soud ze soudního spisu zjistil, že důvodně vynaloženými náklady soudního řízení na straně žalobce byly zaplacený soudní poplatek v celkové výši 3.000,- Kč za žalobní návrh a odměna advokáta a jeho režijní výlohy (viz § 35 odst. 2 s. ř. s.). Zástupce žalobce učinil ve věci tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby a replika na vyjádření žalovaného) po 3. 100,- Kč (srovnej § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 cit. vyhlášky). Dále má právo na náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,-- Kč. Zástupce žalobce dle vlastního sdělení není plátcem DPH. Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jeho zástupce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení