30 A 213/2016 - 41

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce Recoplan s.r.o., sídlem Svatava, Sadová 39, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského Kraje, sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2016, čj. 545/DS/15-7, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2016, čj. 545/DS/15-7, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povi n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2016, čj. 545/DS/15-7 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Sokolov, odboru právního (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 31. 5. 2016, čj. 24606/2015/OP/EVKA-29 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a byla mu uložena podle § 125f odst. 3 a § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 2.500,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč tak, že pokuta byla uložena podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu. Žalobce požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. [II] Žaloba Žalobce předně uvedl, že výrokem prvoinstančního rozhodnutí je mu kladeno za vinu, že nezajistil, aby při užití jeho vozidla nedošlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti 50 km/h v obci Dolní Rychnov, ul. Bergmannova, a to konkrétně rychlostí 86 km/h. Dle názoru žalobce není takto specifikovaný výrok dostatečně určitý, neboť z něj není jednoznačně patrné, že v místě, kde mělo dojít k předmětnému skutku, skutečně platil rychlostní limit 50 km/h. Jak totiž vyplývá z obrázku č. 3 obrazové dokumentace (kterou žalobce navrhuje provést jako důkaz), ulice Bergmannova v obci Dolní Rychnov se rozkládá na třech různých pozemních komunikacích. Z obrázku č. 1 je pak patrné, že v části pozemní komunikace č. 21022 ve směru na obec Březová je umístěna dopravní značka č. B 20a („30“). Z obrázku č. 2 je pak patrné, že na druhé odbočce doleva na ulici Bergmannova ve směru od obce Březová ve směru do obce Sokolov je stanovena zóna s dopravním omezením spočívajícím ve snížení nejvyšší dovolené rychlosti na 20 km/h. Lze tedy konstatovat, že ačkoli je žalobci kladeno za vinu, že nezajistil, aby nedošlo k překročení rychlostního limitu 50 km/h, na základě popisu místa skutku obsaženého ve výroku rozhodnutí prvého stupně (tj. ulice Bergmannova v obci Dolní Rychnov) nelze vyloučit ani to, že skutek se odehrál v úseku, kde platil rychlostní limit 30 km/h, resp. 20 km/h. Z výroku tedy není jednoznačně patrné, jaký byl rychlostní limit v místě, kde mělo dojít k údajnému správnímu deliktu. Z výroku tedy nejsou patrné všechny skutkové okolnosti, které jsou nezbytné k závěru o správnosti zvolené právní kvalifikace, neboť s ohledem na rozdílnou úpravu nejvyšší dovolené rychlosti na ulici Bergmannova v obci Dolní Rychnov není zřejmé, zda byla zvolena správná právní kvalifikace. Tento požadavek na výrok je konstantně judikován správními soudy. Za zmínku stojí mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015 - 42: „V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání. Důvod takového požadavku je zřejmý - z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ Žalobce dále namítá, že výrok prvoinstančního rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neobsahuje všechna právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Žalobci je kladeno za vinu, že spáchal správní delikt dle § 125f odst. 1 silničního zákona, a to konkrétně tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezabránil tomu, aby nezjištěný řidič s jeho vozidlem dne 5. 10. 2015 v obci Dolní Rychnov na ulici Bergmannova překročil rychlostní limit 50 km/h, neboť měl jet rychlostí 86 km/h. Z výroku však nevyplývá právní ustanovení, které stanovuje rychlostní limit v obci na 50 km/h. Výrok obsahuje toliko odkaz na § 10 odst. 3 (resp. § 10) silničního zákona, které však obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená silničním zákonem. Dále výrok obsahuje odkaz na § 125f odst. 1 silničního zákona, který však obsahuje pouze skutkovou podstatu správního deliktu, kterého se dopustí provozovatel vozidla, který nesplní svou povinnost dle § 10 téhož zákona. Z výroku tedy není zřejmé, jaké konkrétní ustanovení bylo nezjištěným řidičem porušeno, tedy z jakého ustanovení plyne protiprávnost údajného skutku, který je žalobci jako správní delikt provozovatele vozidla kladen za vinu. Výrok je tedy jednak v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, jednak je v rozporu s naukou trestního práva, která v případě tzv. blanketních skutkových podstat či norem vyžaduje, aby výrok obsahoval též odkaz na ustanovení, které formuluje konkrétní povinnost, jejímž porušením došlo k naplnění (byť jen do jisté míry) blanketní skutkové podstaty či normy. Závaznost těchto závěrů trestněprávní nauky pro oblast správního trestání lze dovodit např. z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 9. 4. 2015, čj. 60 A 10/2014 - 33: „Protože sběrná skutková podstata obsažená v § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu odkazující, a také § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí být součástí právní kvalifikace skutku v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu a § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické podmínky pro užití motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tento požadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, která byla zaviněným jednáním porušena.“ Obdobně lze namítnout, že z výroku rozhodnutí prvého stupně není patrné ani to, znaky jakého přestupku má údajný správní delikt vykazovat. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že výrok rozhodnutí prvého stupně nevyhovuje požadavkům na určitost, neboť neobsahuje zákonné náležitosti. Žalobce dále namítá, že má za to, že rychloměr, kterým došlo ke změření jeho vozidla (tj. radarový rychloměr Ramer 7CCD), nebyl automatem ve smyslu § 125f odst. 2 písm. silničního zákona, a tedy tímto rychloměrem zjištěný (údajný) přestupek nelze stíhat jako správní delikt provozovatele vozidla. Podle stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, čj. 102/2013-160-OST/4 totiž platí, že aby bylo možné určitý rychloměr považovat za automat, musí se jednat o rychloměr trvale nainstalovaný, projektovaný a zabudovaný na určeném místě. Dovětek „používaný bez obsluhy“ pak lze chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a na místě vyloučena. Žalobce navrhuje, aby soud toto stanovisko od Ministerstva dopravy získal a provedl je jako důkaz. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že použitý rychloměr je zabudován ve služebním vozidle Policie ČR, nejedná se tedy o trvale nainstalovaný, projektovaný a zabudovaný rychloměr na určeném místě, ale o rychloměr zabudovaný do vozidla, tedy ze své povahy o rychloměr mobilní. Vlastní spuštění a uvedení do spánkového režimu rychloměru rovněž není činěno automaticky ani dálkově, ale obsluhou rychloměru, kterým zpravidla bude osádka služebního vozidla, ve kterém je rychloměr zabudován. Nelze též přehlédnout, že rychloměr (resp. měřící vozidlo) musí být předtím, než je s ním započato měření, řádně ustaven, a to rovnoběžně s vozovkou, což opět provádí obsluha rychloměru za pomoci výtyčky a korigováním pozice měřícího vozidla. Obsluha rychloměru rovněž musí dle Návodu k obsluze vybrat vhodné měřící stanoviště, tj. zkontrolovat, zda se jedná o přímý úsek, a dále, zda se v oblasti nevyskytují předměty, kvůli kterým by mohlo dojít k nežádoucí reflexi. Tyto úkony nepochybně lze označit za obsluhu rychloměru. Proto i kdyby bylo prokázáno, že ke změření vozidla žalobce skutečně došlo v automatickém režimu (pochybnosti o tom viz níže), je zřejmé, že použitý rychloměr - z výše uvedených důvodů - není automatem. Rozhodnutí prvého stupně je tedy v rozporu s § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona. K povaze použitého rychloměru žalobce navrhuje provést jako důkaz čtením Návod k obsluze (viz příloha). Sdělení Policie ČR, jež je obsahem spisu, ve znění „je to automat“, pak předně není věrohodné, neboť ta pochopitelně tvrdí to, co umožňuje postihnout za jimi zjištěné přestupkové jednání alespoň provozovatele vozidla, když ke zjištění přestupce zřejmě nedošlo z toho důvodu, že obsluze rychloměru se jej nepodařilo (nebo nechtělo?) dostihnout (což je standartní a zákonný postup, neboť odpovědnost provozovatele je k odpovědnosti přestupce subsidiární). Rovněž lze uvést, že sdělení Policie ČR není směrodatné i z toho důvodu, že otázka, zda se jedná o automat, je otázkou, kterou si má zodpovědět správní orgán sám, a nikoli za něj Policie ČR. Žalobce tedy současně namítá, že z rozhodnutí prvého stupně není zřejmé, jak správní orgán dospěl k závěru, že použitý rychloměr je automatizovaným technickým prostředek používaným bez obsluhy (dále jen „automat“). Pouze se odkázal na tvrzení Policie ČR. Správní orgán se však měl zabývat tím, co to automat je (jaké znaky musí určitá věc mít, aby se jednalo o automat) a jakými znaky se vyznačuje použitý rychloměr (a odkud a jakým způsobem taková zjištění čerpá). Následně měl provést srovnání, zda znaky použitého rychloměru odpovídají definičním znakům automatu. Pouze takové odůvodnění by bylo možné považovat za přesvědčivé. Otázka, zda použitý rychloměr je automatem, je totiž zásadní, neboť se jedná o podmínku odpovědnosti za správní delikt dle § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona. Z tohoto důvodu by výše položené otázky měly být správním orgánem v odůvodnění jeho rozhodnutí přesvědčivě zodpovězeny na základě provedeného dokazování. Jelikož tomu tak není, je rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán toliko učinil závěr, že se jedná o automat, ale nijak tento závěr neodůvodnil (pouze se odkázal na tvrzení Policie ČR, které však z výše uvedených důvodů není věrohodné a ani směrodatné). K obdobnému závěru dospěl NSS mj. v rozsudku ze dne 18. 6. 2015, čj. 9 As 12/2014 - 86: „Užil-li správní orgán ve svém rozhodnutí neurčité právní pojmy „vynálezecká činnost“ a „odborník“ (§ 6 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích), aniž náležitě objasnil obsah a význam těchto pojmů v rozsahu potřebném pro posouzení dané věci, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Pouhý odkaz na tvrzení Policie ČR nelze považovat jako dostatečné odůvodnění závěru o tom, že použitý rychloměr je automat. Správní orgán v tomto směru ani neprovedl žádné dokazování. S odkazem na zásadu in dubio pro reo tak je nutné dojít k závěru, že použitý rychloměr automatem nebyl - a tedy, že podmínka projednatelnosti správního deliktu dle § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona splněna nebyla. Z těchto důvodů jsou napadená rozhodnutí nezákonná. Žalobce dále namítá, že má pochybnost o tom, zda bylo měřeno na ulici Bergmannova v obci Dolní Rychnov, neboť tuto ulici ohledal, a výstražná dopravní značka č. A 11 („Přechod pro chodce“), která se na snímku z měření viditelně nachází nalevo od změřeného vozidla, se na této ulici nachází pouze na jednom místě, a to u domu č. 134 po pravé straně vozovky ve směru na Sokolov, přičemž je natočená tak, že ji vidí pouze řidiči jedoucí v tomto směru (tj. na Sokolov). Na snímku z měření je však tato dopravní značka usazena po levé straně vozovky ve směru jízdy změřeného vozidla, tedy je usazena tak, že ji vidí pouze řidiči jedoucí v opačném směru jízdy, než je provoz vozovky, u které se tato dopravní značka nachází. Lze proto s jistotou konstatovat, že k měření rychlosti nedošlo na ulici Bergmannova v obci Dolní Rychnov, což prokazuje skutečnost, že dopravní značka č. A 11 tak, jak je zachycena na snímku z měření, se na této ulici nenachází. Žalobce též namítá, že správní orgán se nezabýval materiální stránkou správního deliktu. Žalobce má přitom za to, že i v případě správního deliktu je nutné zabývat se jeho materiální stránkou, tedy jeho nebezpečností, škodlivostí pro společnost, závažností, neboť v opačném případě by při stíhání jakéhokoliv formálního naplnění skutkové podstaty správního deliktu v praxi nutně docházelo k neodůvodněnému výkonu veřejné moci, což je v rozporu s principem právního státu. Správní orgán ani neučinil závěr, že by údajný skutek vykazoval dostatečnou míru závažnosti k tomu, aby bylo na místě tento skutek sankcionovat. Skutečnost, že se jedná o závažné pochybení, vyplývá např. z rozsudku NSS ze dne 17. 2. 2005, čj. 7 As 18/2004 - 48: „Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“ Žalobce má též za to, že byl naplněn liberační důvod dle § 125e odst. 1 silničního zákona: „Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“. Žalobce má totiž za to, že učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 silničního zákona, pokud své vozidlo vypůjčil slečně P.D., nar. …, …, přičemž v předmětné smlouvě se žalobci zavázala, že při jeho užívání nebude porušovat povinnosti vyplývající ze silničního zákona. Splnění povinností ze smlouvy o výpůjčce přitom bylo zajištěno hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty, jakož i případné náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti (k tomu srov. § 2913 občanského zákoníku). Důkaz - smlouvu o výpůjčce - žalobce předloží při jednání. Podle § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku pak platí, že „Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“. Podle § 6 odst. 1 téhož zákona pak platí, že „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.“ Konečně podle § 7 téhož zákona platí, že „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“ Žalobce má proto za to, že na základě předmětné smlouvy mohl mít zcela legitimně za to, že slečna D. při užívání jeho vozidla nebude porušovat silniční zákon, neboť z citovaných ustanovení vyplývá, že žalobci svědčila dobrá víra, že tuto smlouvu bude slečna D. dodržovat. Slečna D. žalobci rovněž doložila, že má čistou Evidenční kartu řidiče, žalobce tedy neměl důvod pochybovat o tom, že slečna D. bude jezdit v souladu s právními předpisy. Žalobci současně není známo, co jiného měl ještě udělat proto, aby zabránil porušování silničního zákona osobou, které své vozidlo vypůjčil. Písemností ze dne 5. 5. 2015, čj. 24606/2015/OP/EVKA-5 předvolal správní orgán žalobce „k podání vysvětlení ve věci přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu č. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit nezjištěný řidič, porušením povinnosti stanovené v § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že dne 02. 03. 2015 v 17:29 hodin v obci Dolní Rychnov, ul. Bergmannova, řídil motorové vozidlo BMW, RZ:…, kdy byla tomuto vozidlu v místě, kde je povolená nejvyšší rychlost 50 km/h, naměřena rychlost 89 km/h, po odečtení tolerance 86 km/h“ Nato žalobce reagoval dne 26. 5. 2015 sdělením: „bohužel není v našich silách dostavit se zítra k podání vysvětlení. Společnost Recoplan s.r.o. by tak alespoň písemně chtěla uvést, že vozidlo měla na začátku března zapůjčené slečna P.D., nar. …, ... Vzhledem k tomu, že se jedná o osobu blízkou jednateli společnosti, společnost Recoplan s.r.o. odepírá nadále výpověď.“ Následně správní orgán opakovaně předvolával žalobce k podání vysvětlení, na což žalobce reagoval sdělením, že „se rozhodl v nadepsané věci odepřít výpověď, neboť jejím provedením by vystavil sebe nebo osobu sobě blízkou riziku postihu v řízení trestního charakteru.“ Poté byla slečna D. správním orgánem předvolána k podání vysvětlení, na což reagovala následujícím sdělením: „ve věci odepírám výpověď, neboť bych touto sobě přivodila riziko postihu za přestupek. Pokud by i přes toto mé vyjádření bylo nutné, abych se osobně k úřadu dostavila, prosím, informujte mne.“ Poté správní orgán vydáním příkazu zahájil řízení o správním deliktu proti žalobci. Žalobce namítá, že správní orgán nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 silničního zákona, nebyly tedy splněny podmínky projednatelnosti, neboť ačkoli měl velmi silné indicie o tom, že slečna D. je osobou, která změřené vozidlo řídila v okamžiku změření (neboť ji za řidiče označil provozovatel vozidla a z jejího sdělení bylo jasně patrné, že vozidlo v předmětné době řídila, neboť v této věci odepřela výpověď z toho důvodu, že by si výpovědí o řízení vozidla přivodila riziko postihu za přestupek), nezahájil proti ní řízení o přestupku. Správní orgán tedy nepochybně nečinil nezbytné kroky ve smyslu rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015 - 46: „Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“ Žalobce přitom již v odvolání namítal, že správnímu orgánu nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu, neboť věc měla být řešena jako přestupek s osobou, která mu byla známa (tj. se slečnou D.). K této námitce žalovaný uvedl, že „odvolatel správnímu orgánu sdělil osobu řidiče, která mělo vozidlo zapůjčené, nikoliv, že jej řídila.“ K tomu žalobce uvádí, že pokud jej chce žalovaný chytat za slovo, měl by si nejprve řádně prostudovat spis, neboť již v písemnosti ze dne 26. 5. 2015 uvedl, že slečna D. je jednateli žalobce osobou blízkou, a proto žalobce odepírá nadále výpověď. Již z toho je patrné, že žalobce sděloval (ne zcela vhodně užitým slovem „zapůjčené“), že slečna D. vozidlo řídila, neboť jinak by nemělo odepření výpovědi žalobcem smysl, neboť osoba, která vozidlo neřídila, a není ani jeho provozovatelem (ale měla vozidlo pouze zapůjčené), není vystavena riziku postihu za přestupek, správní delikt a ani trestný čin spáchaný tímto vozidlem, a proto by jiný důvodu odepření výpovědi žalobcem, než že slečna D. vozidlo řídila, nebyl relevantní, a žalobci patrně měla být uložena pořádková pokuta za neuposlechnutí výzvy k podání vysvětlení. Což nebyla, neboť správnímu orgánu muselo být zřejmé, že žalobce odepírá výpověď proto, že slečna D. vozidlo řídila a patrně s ním spáchala přestupek. Odepření výpovědi pak žalobce zopakoval též v písemnosti ze dne 20. 7. 2015. I z vyjádření slečny D. pak vyplývá, že vozidlo řídila. Z výše uvedených důvodů nelze postup správního orgánu považovat za souladný s § 125f odst. 4 silničního zákona. Žalobce závěrem namítá, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče, a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Jako vhodné se jeví uvést podobnost odpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušné oprávnění, stejně tak jako je provozovatel vozidla oprávněn vozidlo svěřit jenom tomu, kdo má řidičský průkaz. Analogicky se současnou dikcí zákona o silničním provozu by tak osoba, která je držitelem zbraně, odpovídala za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchal ten, jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je samozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní. Ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona. Žalobce má proto za to, že aplikací § 10 odst. 3 silničního zákona bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Žalobce proto dává soudu ke zvážení, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušení patřičných ustanovení silničního zákona k Ústavnímu soudu České republiky. Žalobce dále namítá, že ač jeho zmocněnec v odvolání výslovně žalovaného požádal „o sdělení, které osoby se budou podílet na rozhodování o odvolání“, žalovaný této žádosti nevyhověl, ač dle § 15 odst. 4 správního řádu měl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce na poskytnutí požadovaných informací nesporný nárok. K tomu srov. znění cit. ust.: „O tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje.“ Je tedy zjevné, že žalovaný postupoval v rozporu s § 15 odst. 4 správního řádu, když na výslovnou žádost zmocněnce žalobce o sdělení oprávněných úředních osob ve věci žalobce nijak nereagoval a vydal napadené rozhodnutí. Takový postup žalovaného žalobce nepovažuje za souladný se základními zásadami činnosti správních orgánů, neboť postupem žalovaného byl paralyzován smysl a účel předmětného ustanovení, když žalobci fakticky nebylo umožněno namítat podjatost oprávněné úřední osoby, když informace o její osobě žalobci nebyly poskytnuty, a žalovanému tak muselo být zřejmé (žalobce je přesvědčen, že to bylo cílem žalovaného), že žalobce tak nebude moci účinně podat námitku podjatosti vůči oprávněné úřední osobě. Z tohoto důvodu žalobce namítá, že oprávněná úřední osoba žalovaného je vůči němu podjatá, neboť její postup v řízení nasvědčuje tomu, že se snažila žalobce zbavit možnosti námitku podjatosti podat. Žalobce má za to, že důvod podjatosti oprávněné úřední osoby je zřejmě v tom, že tato osoba má negativní citový vztah k jeho zmocněnci ve správním řízení, se kterým se často „potkává“, neboť tento vystupuje ve větším počtu správních řízení jako zmocněnec, a to se značnou úspěšností. Procesní vada spočívající v porušení § 15 odst. 4 správního řádu pak měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce (resp. jeho zmocněnec) zcela legitimně očekával, že mu informace o oprávněných úředních osobách budou poskytnuty před vydáním napadeného rozhodnutí, neboť tyto informace požadoval k úvaze o vznesení námitky podjatosti, kterou je relevantně možné podat právě před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Zcela pochopitelně pak žalobce vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, neboť pokud žalobce nevěděl, kdo jsou oprávněné úřední osoby, a tedy zda tyto nejsou podjaté, mohl předpokládat, že podjaté jsou, pročež zcela legitimně důvody svého odvolání nedoplňoval, neboť nebylo v jeho zájmu, aby se hypoteticky podjaté oprávněné úřední osoby seznamovaly s jeho argumentací, jakož se i obával toho, že by tyto osoby mohly jeho případné doplnění odvolání „zamlčet“, případně „ztratit“. Žalobce tak v důsledku byl zkrácen na svém právu vyjádřit své stanovisko v odvolacím řízení, neboť se zcela legitimně hodlal vyjádřit až po poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, neboť chtěl nejdříve zvážit podání námitky podjatosti vůči nim, a jelikož tyto informace žalobci nebyly před vydáním napadeného rozhodnutí vůbec poskytnuty, ani nebyl žalobce vyrozuměn o tom, že mu tyto informace nebudou poskytnuty, nebylo v důsledku žalobci umožněno realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nelze též odhlédnout od toho, že žalovaný byl nečinný, neboť jeho žádost nevyřídil včas. Napadené rozhodnutí tak pro něj bylo tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť zcela legitimně očekával, že před vydáním napadeného rozhodnutí bude žalovaným vyrozuměn o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou v jeho věci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009: „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.“ [III] Vyjádření žalovaného Vzhledem k tomu, že žalobní petit ve věci správního deliktu obsahuje námitky, které nebyly uplatněny v odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, mohl se k nim žalovaný vyjádřit až ve svém stanovisku k podané žalobě. Žalobce namítá, že výrok rozhodnutí není dostatečně určitý a zda v místě, kde mělo dojít ke skutku, platil rychlostní limit 50 km/hod, zpochybňuje způsob měření radarovým rychloměrem. Dále namítá, že správní orgán neučinil potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku, když provozovatel vozidla označil řidiče vozidla slečnu P.D., která v době měření vozidlo řídila. Dále namítá, že správnímu orgánu nevzniklo právo vést řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť věc měla být řešena s osobou, tj. P.D. Žalovaný konstatuje, že z obsahu spisové dokumentace zpracované správním orgánem I. stupně je porušení právní povinnosti žalobcem dostatečně a spolehlivě prokázáno a je toho názoru, že tyto důkazy jsou nezpochybnitelné. Žalovaný je rovněž toho názoru, že provedením důkazů, které žalobce navrhuje, by nedošlo k zásadnímu zvratu v rámci řízení a rozhodování ve věci. Žalovaný se s těmito námitkami neztotožnil. Právnická osoba FLEET Control, spol. s r.o., která často zastupuje účastníky řízení, označila osobu, která se údajně měla dopustit přestupku. Tato označená osoba se správnímu orgánu I. stupně vyjádřila, že ve věci odepírá odpověď, protože by si přivodila riziko postihu. Proto správní orgán I. stupně věc přestupku odložil a vydal ve věci správního deliktu příkaz, proti kterému podal žalobce odpor, čímž byl příkaz zrušen a řízení pokračovalo. Správní orgán předvolal žalobce k ústnímu jednání, ten se omluvil a sdělil, že nevidí důvod, proč je s ním vedeno řízení o správním deliktu, když je správnímu orgánu známa osoba řidiče. Další soubor námitek obsažených v žalobě poukazuje na to, že prvoinstanční orgán neprokázal, v jakém místě mělo ke skutku dojít, poukazuje, že radarový rychloměr nebyl automatem ve smyslu § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně požádal Policii ČR o sdělení, zda radar RAMER 7CCD měřil v automatizovaném režimu s obsluhou či bez obsluhy. Od Policie ČR obdržel správní orgán I. stupně sdělení, že měření radarem RAMER 7CCD dne 2. 3. 2015 bylo provedeno tak, že radar byl nastaven do automatizovaného režimu bez obsluhy. Policie ČR zaslala snímek z měřiče s vyobrazeným záměrným křížem, ze kterého je zřejmé, že se jedná o vozidlo zn. BMW, RZ ... Žalobce namítá, že skutková podstata správního deliktu, zejména povinnost stanovená § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s ústavou, ústavními principy a základními právy. Odkazuje, že provozovatel není schopen ovlivnit chování řidiče, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Žalovaný tento soubor námitek odmítá stejně tak, jako by je odmítl v průběhu odvolacího řízení, pokud by je byl žalobce uplatnil. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a s ním i rozhodnutí prvoinstančního orgánu stupně nejsou rozhodnutími vydanými ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jichž se dopustil řidič vozidla. Předmětem řízení bylo porušení povinnosti provozovatele vozidla vyjádřené v ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Předmětné ustanovení ukládá provozovateli vozidla povinnost zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Tato právní úprava je založena na principu tzv. objektivní odpovědnosti, její porušení je klasifikováno jako správní delikt provozovatele vozidla, který je postihován podle ustanovení § 125f až 125h zákona o silničním provozu. Ačkoliv se k odpovědnosti za tento správní delikt nevyžaduje zavinění, má správní orgán povinnost zjišťovat, zda jsou naplněny ostatní zákonné znaky správního deliktu. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí musel žalovaný konstatovat, že znaky správního deliktu byly naplněny, když ve smyslu ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) až c) zákona o silničním provozu se jednalo o nedodržení stanovené rychlosti v obci, když porušení povinnosti řidiče vykazuje znaky přestupku dle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemělo na následek dopravní nehodu. Žalovaný ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí označil místo spáchání správního deliktu jako obec Dolní Rychnov, ul. Bergmannova, u domu č. p. 137, kde se smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod. Závěrem žaloby vyslovil žalobce přesvědčení, že celé řízení bylo zahájeno v rozporu s právními předpisy, rozhodnutí vydané žalovaným je nezákonné a navrhl zrušit jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný se s názorem žalobce neztotožnil a dovoluje si poukázat na to, že žalobce buď z neznalosti, nebo záměrně podsouvá námitky, které mohl uplatnit v řízení o přestupku, pokud by ovšem neodepřel výpověď. Námitky vznesl žalobce obecně, pročež žalovaný nemohl jinak, než přisvědčit postupu prvoinstančního orgánu. Žalovaný prvoinstanční rozhodnutí změnil, protože při ukládání pokuty se prvoinstanční orgán opřel o ustanovení zákona o silničním provozu ve znění platném do 19. 2. 2016, v ostatních částech napadené rozhodnutí potvrdil. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu s platnou legislativou, když ze zákonných důvodů věc přestupku odložil a dále vedl správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalovaný se s tímto postupem ztotožnil. S odkazem na výše uvedené trvá žalovaný na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobce a bylo vůči němu postupováno v souladu se zákonem. Námitky uváděné žalobcem považuje žalovaný za vyvrácené, bezpředmětné a neopodstatněné. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobcem v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. [IV] Posouzení věci krajským soudem Vzhledem k tomu, že soud shledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 2 ve spojení s § 76 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Vady právní kvalifikace Podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé Podle § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Ve výroku rozhodnutí tedy správní orgán vyjadřuje, jakým způsobem v projednávané věci, jež byla předmětem řízení, rozhodl. Výrok rozhodnutí musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2012, čj. 3 Ads 96/2011-118, ze dne 22.7.2008, čj. 2 As 20/2008-73, nález Ústavního soudu ze dne 3.11.2003 sp.zn. IV. ÚS 772/02). K otázce právní kvalifikace skutku ve výroku rozhodnutí lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 9.4.2015, čj. 60 A 10/2014-33, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 3282/2015, kterým označený soud pro nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti zrušil rozhodnutí o přestupku. Právní věta předmětného rozsudku zní: „Protože sběrná skutková podstata obsažená v § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu odkazující a také § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí být součástí právní kvalifikace skutku v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 a § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické podmínky pro užití motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tento požadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, které bylo zaviněným jednáním porušeno.“ Byť se předmětný rozsudek týkal právní kvalifikace přestupku, mají jeho závěry dle názoru zdejšího soudu obecnou platnost i pro rozhodnutí týkající se správních deliktů. Skutková podstata správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu není určena konkrétně, nýbrž je vymezena odkazující normou tak, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Prvoinstanční orgán ve výroku rozhodnutí uvedl, že znakem skutkové podstaty předmětného správního deliktu je v daném případě porušení povinnosti provozovatele vozidla stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu: provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Z uvedené citace je zřejmé, že § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu obsahuje jen obecnou povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, přičemž ohledně konkrétních pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejichž dodržování je provozovatel vozidla povinen zajistit, je odkazováno na zákon o silničním provozu jako celek. Právní kvalifikace skutku proto musí v takovém případě dle názoru soudu obsahovat nejen uvedení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, ale i označení ustanovení zákona o silničním provozu, které stanoví konkrétní pravidlo provozu na pozemních komunikacích, jehož dodržení se provozovateli vozidla nezdařilo zajistit. Dále pak má soud za to, že součástí právní kvalifikace skutku musí být též uvedení právní kvalifikace přestupku, kterého se měl v souvislosti s porušením toho kterého konkrétního pravidla provozu na pozemních komunikacích dopustit řidič vozidla. Je tomu tak proto, že dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona. Z výroku rozhodnutí o správním deliktu tedy musí být jednoznačně zřejmé, znaky jakého přestupku podle zákona o silničním provozu porušení toho kterého pravidla provozu na pozemních komunikacích řidičem představuje. Prvoinstanční orgán ohledně právní kvalifikace skutku, za který byl žalobce postižen, uvedl pouze, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pro porušení § 10 odst. 3 téhož zákona. Jaké ustanovení zákona o silničním provozu obsahuje pravidlo provozu na pozemních komunikacích, které bylo porušeno tím, že „že dne 02. 03. 2015 v 17:29 hodin v obci Dolní Rychnov, ul. Bergmannova, nezajistil, aby jím provozované motorového vozidlo BMW, RZ: …, jež řídil nezjištěný řidič, dodrželo nejvyšší dovolenou rychlost v obci, kdy tomuto vozidlu byla v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, naměřena rychlost 89 km/h, po odečtu tolerance 86 km/h“, a znaky jakého přestupku předmětné jednání řidiče vykazuje, prvoinstanční orgán ve výroku svého rozhodnutí neuvedl. Řádné vymezení právní kvalifikace deliktu žalobce obsahuje až odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, když je v něm uvedeno, že „že se neznámý řidič dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu porušením povinnosti stanovené v § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu“, tedy v odůvodnění je identifikována norma obsahující určení jak přestupku (§ 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu), tak porušené povinnosti (§ 18 odst. 4 téhož zákona). Soud zkoumal, zda za takové situace může rozhodnutí správního orgánu obstát, přičemž dospěl k závěru, že uvedení právní kvalifikace deliktu až v odůvodnění nepostačuje k zachování zákonnosti rozhodnutí. Tento právní názor vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004-54, v němž je uvedeno, že „Podle § 47 odst. 2 správního řádu výrok obsahuje rozhodnutí ve věci spolu s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Jestliže předmětem řízení bylo uložení pokuty za spáchání správního deliktu, potom nepominutelnou součástí výroku, kterým se ukládá povinnost uhradit pokutu jako trest za správní delikt, musí být rovněž i určení, jakého deliktu se subjekt dopustil. Pokud tomu tak není v oblasti skutkové části tohoto výroku, lze připustit, že je-li skutek popsán v odůvodnění rozhodnutí, nemusí za všech okolností docházet k nezákonnosti takového správního aktu. Pokud však, tak, jako v projednávané věci, ve výroku rozhodnutí chybí právní kvalifikace deliktu, pak takové rozhodnutí obstát nemůže. Jeho důsledkem je totiž narušení principu právní jistoty (není jasné, za jaký delikt byl vlastně žalobce postižen), což může vést i k pochybnostem o tom, zda určitá jednání či opomenutí, která naplnila skutkovou podstatu deliktu, byla potrestána či nikoliv, a tedy, zda pro budoucno jde o res iudicata (věc rozsouzenou). I ve správním trestání totiž platí obecná zásada ne bis in idem (nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro tentýž skutek). Takový výrok není přesný a určitý a neodpovídá výše citovanému požadavku § 47 odst. 2 správního řádu, aby bylo rozhodnuto „ve věci“.“ Byť tyto závěry vycházejí ze znění předchozí správního řádu, je možné je v plném rozsahu vztáhnout i na aktuální právní stav. Vzhledem ke shora uvedenému nezbývá než konstatovat, že prvoinstanční orgán při formulaci výroku rozhodnutí podstatně porušil ustanovení o řízení. [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s] a narušil tím princip právní jistoty s ohledem na zásady rei iudicatae a ne bis in idem. B. Námitky týkající se nedostatečného popsání místa spáchání přestupku Soud naopak neshledal důvodnou námitku spočívající na tvrzení, že ve výroku prvoinstančního rozhodnutí není obsažen řádný popis skutku. V obecné rovině lze jistě souhlasit se závěry obsaženými v žalobcem citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Skutek musí být ve výroku správního rozhodnutí popsán takovým způsobem, aby z něho byly patrné všechny skutkové okolnosti relevantní pro posouzení, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty projednávaného správního deliktu. Je tedy zřejmé, že rozsah okolností, které musí být ve výroku správního rozhodnutí popsány, se bude případ od případu lišit v závislosti na konkrétní skutkové podstatě a způsobu jejího naplnění. Závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015 – 45 by na nyní projednávanou věc byl způsobilé dopadat za situace, že by žalobce nejen tvrdil, že na ulici Bergmannova, v níž byl spáchán přestupek, jsou rychlostní limity nastaveny různým způsobem, ale musel by zároveň tvrdit a prokazovat, že na některých místech dané ulice je dán vyšší rychlostní limit než 50 km/h, za jehož porušení byl žalobce postižen. Za této hypotetické situace by vskutku bylo nezbytné blíže konkretizovat určitý úsek předmětné ulice ve správním rozhodnutí, neboť jinak by bez dalšího nebylo z napadeného rozhodnutí seznatelné, zda řidič vozidla porušil své povinnosti či nikoliv (resp. jakým způsobem je porušil), když jel v ulici Bergmannova rychlostí 86 km/h. Nic takového však žalobce netvrdí, tedy, i pokud by soud přihlédl k tvrzení žalobce, že skutek mohl být spáchán i v oblasti s rychlostním limitem 20 km/h, resp. 30 km/h, dané zjištění by nebylo způsobilé poskytnout žádné relevantní poznatky, které by oslabovaly rozsah odpovědnosti žalobce za spáchaný přestupek, naopak by se jednalo o jednání typově závažnější, naplňující přísnější skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, která ovšem zároveň v sobě zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, za jehož spáchání byl sankcionován žalobce. C. Povaha použitého měřidla. Soud se neztotožnil ani s námitkou, jíž žalobce zpochybňoval povahu použitého rychloměru jakožto automatizovaného prostředku. Žalobce opřel svůj závěr o tom, že radar Ramer 7CCD, jenž byl v projednávané věci použit ke změření rychlosti vozidla žalobce, není schopen fungovat bez lidské obsluhy, o skutečnost, že ze správního spisu vyplývá, že předmětný radar byl umístěn ve služebním vozidle Policie ČR. Podle názoru soudu však platí, že místo, v němž je radar umístěn, nemá žádnou souvislost s jeho povahou, tj. zda se jedná o automatizovaný technický prostředek či nikoliv. Nelze rozlišovat mezi automatizovanými technickými prostředky na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích, včetně motorových vozidel policie. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický, kdy jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. Skutečnost, na kterou poukazuje žalobce, tedy že předmětný rychloměr je umístěn ve vozidle, je v projednávané věci irrelevantní. Tvrzení o tom, že radaru Ramer 7CCD není schopen fungovat bez lidské obsluhy, žalobce nijak nedoložil, proto daná žalobní námitka nemohla být shledána důvodnou. D. Námitky týkající se nedostatku materiální stránky správního deliktu Podle názoru soudu nemůže být v daném případě žádných pochybností o tom, že jednání, jehož se dopustil řidič žalobcova vozidla, je jednáním pro společnost nebezpečným, na které je nutné adekvátním způsobem reagovat. Tento závěr vyplývá ze samotné skutkové podstaty, která byla v projednávané věci naplněna, neboť porušení nejvyšší povolené rychlosti v obci o více jak 20 km/h, představuje automaticky bez nutnosti výslovného odůvodnění ze své podstaty jednání nebezpečné, když je zcela zjevné, že při takto vysoké rychlosti je dáno značně zvýšené riziko kolizní situace či dopravní nehody, a tedy i ohrožení na životech a zdraví osob, případně materiální škody. E. Námitky týkající se naplnění liberačního důvodu podle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu Obsahem této žalobní námitky bylo tvrzení žalobce, že v posuzované věci byl naplněn liberační důvod předvídaný ustanovením § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle něho platí, že „Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“. Žalobce naplnění shora uvedeného liberačního důvodu opřel o tvrzení, že vozidlo vypůjčil třetí osobě, přičemž tato osoba se zavázala, že nebude porušovat pravidla silničního provozu, čímž žalobce učinil veškeré nezbytné kroky k naplnění shora uvedeného liberačního důvodu. Soud se s takto prezentovanou argumentací nemůže ztotožnit. Z hlediska systematického výkladu je zřejmé, že citované ustanovení § 125e odst. 1 zakotvuje možnost zproštění se odpovědnosti za správní delikt právnické osoby dle předcházejícího ustanovení § 125d zákona o silničním provozu. Pokud se však jedná o správní delikty provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu (tak jako v přezkoumávané věci), může se provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit toliko v případech vymezených v odst. 5 této normy. Tedy pokud prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru vozidel. Ani jeden z uvedených liberačních důvodů ovšem žalobcem tvrzen nebyl, proto žalobní námitka nemohla být shledána důvodnou. F. Námitky týkající se místa spáchání skutku Jestliže žalobce zpochybňuje, že skutek se stal v ulici Bergmannova v obci Dolní Rychnov, pak tak činí na základě ničím nedoloženého tvrzení o tom, že ve skutečnosti není v dané lokalitě umístěna dopravní značka „Přechod pro chodce“ tak, jak je zobrazena na fotografii z radaru. Soud není zřejmé, z čeho žalobce daný závěr dovozuje (pokud zmiňuje jím provedené místní šetření či letecký snímek, nijak nespecifikoval, k jakému časovému okamžiku, se tyto vztahují). Žalobce ve své námitce omezil toliko na obecné tvrzení, tedy jinak řečeno soudu nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování. Závěr soudu o účelovosti shora uvedené argumentace pak podporuje i procesní postup žalobce, který tuto námitku uplatnil až v rámci řízení před soudem. G. Námitky týkající se nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2014, čj. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, čj. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, čj. 30 A 92/2013-27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem). V dané věci Policie České republiky dne 3. 3. 2015 oznámila prvostupňovému správnímu orgánu podezření z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu pro porušení § 18 odst. 4 téhož zákona; jednání spočívalo v tom, že dne 02. 03. 2015 v 17:29 hodin v obci Dolní Rychnov, ul. Bergmannova u domu č. p. 134, kde je povolen rychlostní limit 50 km/h, byla vozidlu RZ … naměřena zařízením Ramer 7CCD, které bylo v době měření v automatickém režimu, rychlost 89 km/h, po odečtení tolerance 86 km/h. Z úředního záznamu zároveň vyplývá, že řidiče vozidla se na místě nepodařilo ustanovit. Z karty vozidla bylo zjištěno, že provozovatelem vozidla RZ … je žalobce. Prvoinstanční orgán výzvou ze dne 23. 3. 2015 k uhrazení určené částky, doručenou žalobci téhož dne, v souladu s § 125h zákona o silničním provozu vyzval žalobce k zaplacení peněžité částky ve výši 1.800 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení uvedené výzvy. Předmětnou písemností byl žalobce rovněž poučen ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, tedy o možnosti sdělit ve výše uvedené lhůtě údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Jelikož žalobce na tuto výzvu nikterak nereagoval, byl předvoláním ze dne 5. 5. 2015, doručeným mu dne 5. 5. 2015, prvoinstančním orgánem předvolán na den 27. 5. 2015 k podání vysvětlení. V podání ze dne 26. 5. 2015 žalobce uvedl: „Velmi se omlouváme, bohužel není v našich silách dostavit se zítra k podání vysvětlení. Společnost Recoplan s.r.o. by tak alespoň písemně chtěla uvést, že vozidlo měla na začátku března zapůjčené slečna P.D., nar. …, ….“ Prvoinstanční orgán předvoláním ze dne 21. 7. 2015, doručeným paní D. dne 30. 7. 2015, předvolal jmenovanou na den 19. 8. 2015 k podání vysvětlení. Nato P.D. v podání prvoinstančnímu orgánu doručeném dne 18. 8. 2015, uvedla následující: „Tímto Vám oznamuji, že ve věci odepírám výpověď, neboť bych touto sobě přivodila riziko postihu za přestupek.“ Následně prvoinstanční orgán záznamem o odložení věci ze dne 2. 9. 2015, věc podezření z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu odložil podle 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Soud je toho názoru, že jelikož v dané věci žalobcem označený řidič vozidla odepřel podat vysvětlení s odůvodněním, že by „si přivodil riziko postihu za přestupek“, tedy odepřel podat vysvětlení ve smyslu § 60 odst. 1 věta za středníkem zákona o přestupcích, nemohlo označení řidiče žalobcem vést ke zjištění, resp. usvědčení pachatele přestupku. Prvoinstanční orgán navíc nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku. Za takové situace nebylo povinností prvoinstančního orgánu činit žádné další kroky směřující ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstančním orgánem učiněné úkony zcela naplňují zákonný požadavek nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Rozhodnutí o tom, zda řízení o přestupku zahájí či nikoli, činí správní orgán na základě oznámení subjektů označených v zákoně o přestupcích, poznatků z vlastní činnosti či na základě postoupení věci orgánem činným v trestním řízení (§ 67 odst. 2 zákona o přestupcích). Správní orgán přitom zvažuje, zda lze s ohledem na dosud jemu známé skutečnosti předpokládat jakýkoli možný úspěch ohledně prokázání přestupku určité osobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2016, čj. 1 As 277/2015-33). Zodpoví-li si tuto otázku kladně, řízení o přestupku zahájí; v opačném případě řízení o přestupku nezahájí a věc odloží. V daném případě zde sice byla osoba stavěná žalobcem do pozice přestupce, tato osoba však odmítla podat vysvětlení a současně zde chyběla zjištění o jakýchkoli jiných relevantních skutečnostech, na základě kterých by šlo alespoň minimálně předpokládat, že by v řízení mohl být přestupek žalobcem označené osobě prokázán. Důvody pro zahájení řízení o přestupku proti žalobcem označené osobě řidiče zde tudíž nebyly. Žalobcem uplatňovaná konstrukce, že z odmítnutí podání vysvětlení označeným řidičem z důvodu, že by sobě přivodil riziko postihu za přestupek, je zřejmé, že vozidlo řídil právě označený řidič, a že pokud označený řidič nepopřel, že by vozidlo řídil, je to dostatečnou indicií k zahájení řízení o přestupku, jde zcela proti smyslu § 60 odst. 1 věta za středníkem zákona o přestupcích, jímž je respektování principu zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutí podání vysvětlení označeným řidičem je tedy nezbytné chápat výhradně jako odmítnutí ze zákonného důvodu poskytnout prvoinstančnímu orgánu jakékoli informace stran zjištěného přestupku, nikoli jako jakési kvasi-doznání či nepopření spáchání přestupku. Prvoinstanční orgán tedy správně řízení o přestupku odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť ve lhůtě do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a zcela v souladu se zákonem o silničním provozu zahájil s žalobcem řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Námitka žalobce stran nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu tak není důvodná. H. Protiústavnost Podle čl. 95 Ústavy České republiky soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou (odstavec 1). Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odstavec 2). Otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2016, čj. 6 As 128/2015-32. Zmínil přitom usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) s tím, že „Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, neboť ten měl akcesorickou povahu k ústavní stížnosti, přičemž ta byla odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost. I přesto, že meritem návrhu na zrušení předpisu se tedy Ústavní soud nezabýval a že (nepublikovaná) usnesení Ústavního soudu nejsou precedenčně závazná, domnívá se Nejvyšší správní soud, že uvedené usnesení nelze opomíjet. V odůvodnění zmíněného usnesení Ústavní soud totiž uvedl: „Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavní soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě dostatečného důkazního stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný správní delikt jako důvodné.“ Z tohoto lze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat obecný závěr o ústavní konformnosti předmětné právní úpravy. Pokud by totiž Ústavní soud považoval předmětné ustanovení za protiústavní, byla by pak jeho aplikace provedená správními orgány a soudy logicky stižena protiústavností. Ústavní soud však výslovně uvedl, že v postupu soudů a správních orgánů nespatřuje pochybení dosahující intenzity protiústavnosti.“. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval: „Dále lze připomenout, že na poli uvedené úpravy již několikrát rozhodoval i Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 22.10.2015, čj. 8 As 110/2015-46; ze dne 26.11.2014, čj. 1 As 131/2014-45; ze dne 17.2.2016, čj. 1 As 237/2015- 31) a ani v těchto případech nepředkládal věc Ústavnímu soudu (nutno však podotknout, že v uvedených případech nebyla protiústavnost účastníky namítána). Z toho lze usuzovat o konstantním názoru Nejvyššího správního soudu o souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem. Podobnou úpravou se zabýval i Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“), a to v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 19.10.2004, Falk proti Nizozemí, stížnost č. 66273/01 (dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/). ESLP se musel vypořádat s tím, zdali nizozemské orgány při aplikaci právní úpravy zakotvující objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za drobné dopravní přestupky neporušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jenž zní: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ ESLP nejdříve připomněl, že presumpce neviny a povinnost toho, kdo rozhoduje o trestním obvinění, nést důkazní břemeno nejsou absolutní, neboť právní a faktické domněnky existují v každém systému trestního práva a nejsou principiálně v rozporu s Úmluvou, pokud smluvní státy zůstanou v rozumných mezích, přičemž vezmou v potaz, co je v sázce, a práva obviněného. Jinými slovy, smluvní státy jsou povinny zajistit, aby prostředky k dosažení legitimního cíle byly ve vztahu k tomuto cíli proporcionální. V tomto případě byla legitimním cílem bezpečnost silničního provozu, jež má být zajištěna tím, že dopravní přestupky detekované technickým nebo jiným způsobem, spáchané řidičem, jehož identita v dané době nebyla zjištěna, nezůstanou nepotrestány, přičemž vyšetřování a následné trestání těchto přestupků nebude představovat nepřijatelnou zátěž pro orgány veřejné moci. Navíc nizozemská úprava dává provozovateli možnost nechat pokutu přezkoumat soudním řízení v plné jurisdikci, v němž může vznést argument, že policie měla reálnou šanci vozidlo zastavit a zjistit totožnost řidiče. ESLP se finálně vyjádřil tak, že nizozemská právní úprava zakotvující objektivní odpovědnosti provozovatelů vozidel za drobné dopravní přestupky, u nichž je obtížné zjistit totožnost řidiče, je proporcionální uvedenému cíli, a proto je souladná s čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Podobným prismatem lze posuzovat i českou právní úpravu. Legitimním cílem zde je ochrana bezpečnosti silničního provozu. Konkrétněji se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, čj. 8 As 110/2015-46, následovně: „V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, čj. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Zvolený prostředek (objektivní odpovědnost provozovatele vozidla) je tedy dle Nejvyššího správního soudu zcela přiměřený k uvedenému cíli. (…) Nejvyšší správní soud taktéž zdůrazňuje, že provozovatel vozidla je trestán za to, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Nejvyšší správní soud si je vědom, že se jedná o konstrukci poměrně striktní a pro provozovatele vozidla nepříznivou. Touto konstrukcí je usnadněna důkazní pozice správního orgánu a do jisté míry se jí relativizuje povinnost správního orgánu nést důkazní břemeno. Jak však již bylo shora osvětleno, nejedná se o právní úpravu protiústavní, neboť tato úprava představuje přiměřený prostředek k dosažení legitimního cíle. Zákonodárce jejím zavedením reagoval na shora popsanou, neudržitelnou situaci, kdy nebylo možné uvedená deliktní jednání potrestat. Podle Nejvyššího správního soudu zákonodárce zvolil způsob, jenž se stále nachází v mezích ústavní konformity (k tomu viz shora a především podobnost s případem Falk proti Nizozemí). Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud taktéž uvádí, že striktní dopad předmětné právní úpravy (v podobě povinnosti platit pokutu) do právní sféry provozovatele vozidla, může tento provozovatel do jisté míry „tlumit“ prostředky soukromého práva (např. smluvní ujednání o povinnosti řidiče platit provozovateli náhradu zaplacené pokuty). „Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.12.2014, čj. 3 As 7/2014- 21).“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem, pozn.) V rozsudku ze dne 16.6.2016, čj. 6 As 73/2016-40, pak Nejvyšší správní soud otázku ústavnosti právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla shrnul následovně: „Vezmeme-li v úvahu, že - právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 a § 125f zákona o silničním provozu je omezena na úzkou skupinu deliktů objektivně a spolehlivě zjištěných prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo spočívajících v neoprávněném zastavení nebo stání [§ 125f odst. 1 písm. a)], - za podmínky, že takové porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu [pak by se plně uplatnila individuální odpovědnost pachatele na principu zavinění; § 125f odst. 1 písm. c)], - kdy navíc nejde o odpovědnost absolutní, nýbrž s možností liberace z důvodů, které registrovaný provozovatel vozidla nemohl nijak ovlivnit [srov. § 125f odst. 5], - a dokonce kdy – nad rámec nutného – podle zákonné konstrukce nastupuje odpovědnost provozovatele vozidla teprve sekundárně, tj. pouze v případě, že nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku nevedly k cíli [srov. § 125f odst. 4], - a konečně přihlédneme-li k povaze a intenzitě této formy nepřímého nátlaku na provozovatele vozidla (limitovaná výše pokuty, absence ukládání bodů do registru řidičů), nemá Nejvyšší správní soud ve světle výše zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (a zatím sporé judikatury Ústavního soudu – usnesení sp. zn. I. ÚS 508/15 ze dne 22. prosince 2015) vážný důvod pochybovat o tom, že předmětná právní úprava v testu ústavnosti obstojí.“ Zdejší soud se s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a žalobcovy námitky stran protiústavnosti dotčené právní úpravy shledává nedůvodnými. Je pouze a jen na rozhodnutí provozovatele vozidla, komu své vozidlo svěří, a musí být rovněž – zcela v souladu s ústavním pořádkem – připraven nést případnou objektivní odpovědnost za jednání takové osoby, pokud s tou projednání přestupku nebude možné. Ch. Podjatost úřední osoby Soud souhlasí s žalobcem v tom směru, že způsob, jakým se žalovaný vypořádal s žalobcovou žádostí o sdělení oprávněné úřední osoby, která byla inkorporována do podaného odvolání, není v souladu s pravidly o vedení řízení obsaženými ve správním řádu, když žalovaný na žádost nijak nereagoval a vydal první rozhodnutí o odvolání 12. 5. 2016, čj. 545/DS/16-3. Zároveň však soud zdůrazňuje, že zrušení rozhodnutí pro procesní vadu mohou odůvodnit jen taková podstatná pochybení správního orgánu, která mohla mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí (na pozici strany), nebo takové vady, které by potenciálně vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí mít mohly. Zjistí-li soud, že řízení před správním orgánem bylo zatíženo určitou procesní vadou, vždy musí dále hodnotit, zda popsaná vada mohla či nemohla mít vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Jen v případě, že taková vada zákonnost vydaného rozhodnutí ovlivnit mohla, bude dán důvod ke kasaci správního rozhodnutí. Obdobné závěry jsou ostatně předmětem konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například rozsudek NSS čj. 2 Afs 125/2006 ze dne 28. 2. 2007). Z obsahu správního spisu v projednávané věci přitom jednoznačně vyplývá, že nejpozději okamžikem doručení prvního rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 12. 5. 2016, čj. 545/DS/16-3, jímž bylo zrušeno rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 19. 1. 2016, čj. 24606/2015/OP/EVKA-23, žalobce nabyl znalost totožnosti úřední osoby oprávněné rozhodovat v odvolacím řízení a nic mu tedy nebránilo v rámci jeho druhého odvolání vůči této osobě vznést konkrétní námitku podjatosti, což však neučinil. Závěr o účelovém charakteru daného žalobního bodu posiluje i samotný obsah námitky podjatosti, neboť žalobce ji nespojuje se žádnou rozumnou konkrétní skutečností. Podle § 14 odst. 1 správního řádu je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Žalobce však pouze tvrdí, že by mohla být podjatost spojena „zřejmě“ s tím, že se jmenovaná setkává s jeho zmocněncem v řadě dalších správních řízení, v nichž má značnou úspěšnost. Na tom, že jmenovaná vyřizuje opakovaně správní delikty, ale není nic podivného, je-li její náplní práce v jednom z oddělení žalovaného vyřizování dopravních přestupků a správních deliktů s nimi spojených. O jakou úspěšnost či neúspěšnost ale vlastně jde, to žalobce vůbec neobjasnil a zejména k jejímu prokázání nenavrhl žádných důkazů. Podle názoru soudu z takového obecného tvrzení rovněž nelze dovodit, že jmenovaná úřední osoba má poměr k zmocněnci žalobce. Žalobce netvrdil, že by v dalších správních řízeních rozhodovala právě tato jedna úřední osoba, ani netvrdil, že by se v těchto dalších správních řízení dopouštěla čehokoliv, z čeho by bylo možno dovozovat její podjatost. Rovněž z ničeho nevyplývá, že by tato úřední osoba měla jakýkoliv zájem na výsledku řízení (ve kterém jde o pokutu ve výši 2.500,- Kč), resp. že by měla zájem na zamlčení či ztrátě jakékoliv podání žalobce, a riskovala v důsledku toho trestní postih. [V] Rozhodnutí soudu Vzhledem k tomu, že soud shledal, že prvoinstančního rozhodnutí je nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, přičemž žalovaný tuto vadu neodstranil, rozhodl soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. o zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). [VI] Náklady řízení Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce a jménem žalobce podal žalobu. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100,- Kč. Za dva úkony právní služby tak žalobci náleží částka ve výši 6.200,- Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300,- Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 1.428,- Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 11.228,- Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s. ř. s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení