30 A 22/2015 - 100

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Rott Design s.r.o., se sídlem Praha 4, Panuškova 1301/4, IČ 24841528, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2015, čj. DSH/14067/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobou ze dne 16. 2. 2015, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) prostřednictvím datové zprávy dne 23. 2. 2015, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 6. 1. 2015, čj. DSH/14067/14 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 9. 10. 2014, čj. MMP/216130/14 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci uložena podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“] za současného využití § 125c odst. 4 písm. f) téhož zákona pokuta ve výši 1.500,- Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu spočívajícího v porušení § 10 odst. 3 téhož zákona. Dále byla žalobci v souladu s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Správní delikty právnických osob v souvislosti s provozem vozidel na pozemních komunikacích upravuje mimo jiné zákon o silničním provozu. Správní řízení upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). [II] Žaloba Žalobce žalobou napadá napadené rozhodnutí v plném rozsahu výroku, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně. Žalobce označil napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť správnímu orgánu prvého stupně nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu proti žalobci, neboť nebyly naplněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Správní orgán prvého stupně zahájil proti žalobci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla doručením příkazu dne 30. 7. 2014. Zahájení řízení předcházela výzva ke sdělení totožnosti řidiče, na kterou žalobce prostřednictvím zástupce odpověděl tak, že sdělil identitu řidiče jím provozovaného vozidla v předmětný čas. Správní orgán pak vyzval oznámeného řidiče k podání vysvětlení, avšak doručení předvolání nebylo úspěšné, neboť adresát v mezidobí změnil adresu. Správní orgán pak (zcela nelogicky, patrně za účelem pokusu o formální naplnění zákona) pokus o doručení výzvy na stejné adrese opakoval. Jak uvádí § 125f zákona o silničním provozu, právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 tohoto zákona nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podmínkou pro vznik této odpovědnosti je současné splnění několika nezbytných podmínek. Dle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona, a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Současně musí být podle odstavce 4 zmíněného paragrafu splněno, že zde obecní úřad obce s rozšířenou působností a) učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Je tedy zřejmé, že k aplikaci § 125f zákona o silničním provozu nestačí splnění pouze prvních tří podmínek, ale musí dojít také k tomu, že byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nicméně ty k založení odpovědnosti konkrétní osoby za přestupek nepostačovaly. Není možné akceptovat praxi správních orgánů, které upřednostňují výše uvedený postup a tedy objektivní odpovědnost provozovatele vozidla před řízením o přestupku s konkrétním řidičem. Správní orgány nemohou rezignovat na projednání přestupku jen proto, že vedení řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla je pro ně jednodušší. Je totiž třeba si uvědomit, že primárním úkolem orgánů projednávajících přestupky je identifikovat konkrétního pachatele a postihnout jej pro něj přiměřenou sankcí. Pouze tím je možné dosáhnout toho, že budou všechny funkce sankce skutečně naplněny. Pokud provozovatel vozidla v legitimní snaze vyhnout se vlastní odpovědnosti ve smyslu § 125f zákona o silničním provozu identifikuje konkrétní fyzickou osobu, která přestupek spáchala, resp. vozidlo v době spáchání protiprávního jednání užívala, je povinností příslušného správního orgánu se tímto oznámením zabývat a prověřit ho. Nemůže tedy docházet k tomu, že správní orgány poté, co jim byla sdělena totožnost řidiče (a tedy zřejmě pachatele přestupku), který vozidlo v době spáchání přestupku řídil, tohoto řidiče vyzvou k podání vysvětlení a v případě jeho nesoučinnosti (nedostavení se k podání vysvětlení), bez dalšího konstatují, že již učinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě nelze zjistit a automaticky aplikují postup podle § 125f zákona o silničním provozu. V rozporu s výše uvedeným se tedy oznámením totožnosti řidiče vozidla dostatečně nezabývají, neověří skutečnosti v něm uvedené a bez dostatečného zjištění stavu věci rezignují na potrestání skutečného pachatele. Přitom rozhodující skutečností pro to, zda bude vedeno v předmětném případě řízení o přestupku konkrétního řidiče či o správním deliktu provozovatele vozidla, nemůže záviset pouze na tom, zda někdo včas a odpovídajícím způsobem reaguje na jedinou výzvu správního orgánu, která mu nadto v projednávané věci nebyla doručena, neboť se odstěhoval. Výše popsaný postup aplikoval správní orgán, který se provozovatelem oznámenému řidiči pokusil doručit toliko výzvu k podání vysvětlení, aniž by si ověřil aktuální adresu trvalého pobytu, resp. adresu pro doručování tohoto řidiče. Je sice pravdou, že oznámený řidič má adresu trvalého pobytu na území Polska, avšak to nemůže vést k tomu, aby provozovatel vozidla byl diskriminován a pokutován jen proto, že zapůjčil vozidlo občanu jiné země Schengenského prostoru. Správní orgán mohl požádat příslušné polské orgány o součinnost, spočívající ve sdělení aktuální adresy trvalého pobytu, případně adresy pro doručování, řidiče, případně o doručení písemnosti (§ 22 správního řádu). Správní orgán mohl ostatně požádat též samotného žalobce o sdělení aktuální doručovací adresy jím oznámeného řidiče. Ač žalobce zastává názor, že taková výzva by pro žalobce nebyla právně závazná (nebylo by možné klást k jeho tíži případnou pasivitu ve vztahu k takové výzvě), neboť způsob doručování nelze podřizovat sdělení třetích osob, ale právním předpisům upravujícím doručování, přesto mohl správní orgán žalobce o součinnost požádat; žalobci sice nebylo známo, že by se jím oznámený řidič přestěhoval, avšak jistě by byl schopen jeho aktuální adresu zjistit a správnímu orgánu by takovou součinnost (ve svém vlastním zájmu) poskytl. Správní orgán fakticky doznal zcela absurdní situaci, kdy konstatoval, že oznámenému řidiči nedoručil ani výzvu k podání vysvětlení, avšak i přesto bude považovat své kroky za dostatečné ve vtahu ke zjištění řidiče, a proto zahájí řízení proti provozovateli. V postupu správního orgánu je tak možné spatřovat jak porušení zásady materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu (nelze hovořit o dostatečně prokázaném skutkovém stavu), tak také porušení § 42 správního řádu i § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán měl v souladu s výše zmíněnými právními předpisy provést další šetření a ověřit, zda se v případě provozovatelem vozidla označené osoby jedná skutečně o pachatele předmětného přestupku. Naopak, nereagování označené osoby nemůže přičítat automaticky k tíži provozovatele vozidla (žalobce), který správnímu orgánu poskytl veškerou potřebnou (a požadovanou) součinnost. Správní orgán měl konkrétně možnost požádat žalobce o sdělení aktuálních kontaktních údajů řidiče, jakož i k podání vysvětlení a označení důkazů na podporu svého tvrzení, že vozidlo řídil jím oznámený řidič, jakož i mohl předvolat osobu, která požádala o sundání technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, neboť tato patrně přebírala vozidlo a klíče od vozidla od osoby, která jej zaparkovala, a proto mohlo být její svědectví relevantní. Pokud bylo důvodem pro odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích nezjištění skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě do šedesáti dnů ode dne, kdy se správní orgán o přestupku dozvěděl, nezbývá než konstatovat, že správní orgán se dozvěděl totožnost osoby řidiče, a pokud svá zjištění nepovažoval za dostatečná, pak měl vyvinout aktivitu k jejich doplnění. Konstatování, že totožnost řidiče coby konkrétní odpovědné osoby nelze zjistit, by mělo být připuštěno například pouze tehdy, pokud provozovatel vozidla odmítne tuto informaci s odvoláním na to, že by tím vystavil stíhání sebe nebo osobu blízkou, poskytnout. Správní orgány by proto měly správně provést všechna nezbytná šetření ke zjištění osoby odpovědné za přestupek. Pokud by sdělení provozovatele vozidla považovaly za dostatečný podklad pro zahájení správního řízení o přestupku s konkrétním řidičem, měly by takové řízení zahájit. V něm by pak měly postavit na jisto, zda se o pachatele přestupku skutečně jedná nebo nikoli. V případě, že by se v tomto řízení nepodařila odpovědnost takové osoby jednoznačně prokázat, nic by nebránilo správnímu orgánu aplikovat § 76 zákona o přestupcích, přestupkové řízení s touto osobou zastavit a zahájit řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla. Pokud by správní orgány nepovažovaly sdělení provozovatele vozidla za dostatečný podklad pro zahájení správního řízení o přestupku s konkrétním řidičem, měly by učinit všechny nezbytné kroky k tomu, aby okolnosti případu objasnily, například v podobě výše zmíněných dalších výzev provozovateli, předvolání provozovatele k podání vysvětlení, předvolání osoby, která požádal o sejmutí technického prostředku zabraňujícího v odjezdu vozidla, doručení předvolání k podání vysvětlení řidiči zákonným postupem (tj. orgánem cizího státu, nebo v součinnosti s příslušným orgánem cizího státu). Správní orgány by měly provést všechna nezbytná šetření ke zjištění osoby odpovědné za přestupek, ať už postupem před zahájením řízení (na základě výzev, poskytnutých vysvětlení apod.) nebo přímo v průběhu přestupkového řízení, které by bylo s takovou osobou zahájeno (předvoláním provozovatele vozidla jako svědka). Správnímu orgánu přitom nic nebránilo proti řidiči řízení zahájit; pokud by mu nebyl schopen doručit písemnost ani v součinnosti s orgánem cizího státu, pak mu mohl ustanovit opatrovníka. V projednávané věci byl mezi podklady vzniklými před zahájením řízení jeden podklad (vyjádření provozovatele), který ukazoval na konkrétní osobu řidiče; naopak nebylo žádného podkladu, který by jeho zavinění negoval. Proto byla dána minimálně existence důvodů pro zahájení řízení. Je třeba konstatovat, že mají-li správní orgány plnit řádně úkoly, které jim byly svěřeny v oblasti správního trestání, nemohou rezignovat na své zákonné povinnosti, ale musí primárně odhalovat a sankcionovat konkrétní osoby, které se svým zaviněným jednáním dopustily určitého přestupku. Teprve v případě (tedy až subsidiárně), že by zjištění takové osoby skutečně a objektivně možné nebylo (ani na základě dalších výzev a prověřování), je na místě případná aplikace § 125f zákona o silničním provozu. Rozhodně nemůže být postupováno v rozporu s tímto, protože takový postup a tedy celé navazující správní řízení by bylo a priori nezákonné a založilo by nezpochybnitelný důvod pro zrušení v něm přijatých rozhodnutí správními soudy. Rozhodnutí prvého stupně a napadené rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná, neboť žalobci bylo upřeno jeho právo na to, aby porušení povinnosti řidiče bylo primárně projednáno jako jeho přestupek; správní orgán zahájil řízení proti žalobci, ač k tomuto nebyl dle zákona oprávněn, neboť nebyla naplněna ani jedna z podmínek stanovených § 125f odst. 4 silničního zákona k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, a to v přímém důsledku svévolné pasivity správního orgánu k potrestání skutečného přestupce. Žalobce dále namítá, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce, čímž zkrátil žalobce na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za jeho přítomnosti a přítomnosti jeho obhájce, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv jako obviněný z přestupku či trestného činu. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. V takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (§ 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (§ 74 odst. 1), konat ústní jednání. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se k žalobě vyslovil v podání ze dne 11. 5. 2015. Uvedl, že se nedomnívá, že by byl žalobce v řízení o správním deliktu jakkoliv krácen na právech. Správní orgán I. stupně v řízení o správním deliktu postupoval v souladu se zákonem, když žalobce, jakožto provozovatele vozidla (právnickou osobou), vyzval k uhrazení určené částky. Provozovatel (žalobce) na základě výzvy sdělil, že řidičem byl pan K.H.B. a ke sdělení doložil plnou moc k zastupování žalobce ve formě prostého skenu. Na základě výzvy k doložení plné moci v akceptovatelné podobě, byla plná moc doložena. Na základě sdělení správní orgán I. stupně šetřil, zda je možné prokazatelně zjistit řidiče předmětného vozidla v době spáchání přestupku. Za tímto účelem předvolal k podání vysvětlení žalobcem sděleného řidiče - pana B. Jmenovaný však nepřevzal předvolání a písemnost se vrátila správnímu orgánu I. stupně. Pan B. byl opětovně předvolán k podání vysvětlení, písemnost se však opět vrátila nedoručená. Správní orgán I. stupně tedy k podání vysvětlení předvolal pana J.R. který však odepřel cestou svého zmocněnce výpověď. Z důvodu nemožnosti předvolání sděleného řidiče vozidla v době spáchání přestupku k podání vysvětlení a odepření výpovědi J.R. nebylo možno ověřit, jaký řidič vozidlo skutečně řídil. Věc podezření z přestupku byla odložena a odpovědnost za přestupek nezjištěného řidiče byla přenesena na provozovatele předmětného vozidla, tedy žalobce. V řízení o správním deliktu pak bylo postupováno vůči žalobci jakožto provozovateli předmětného vozidla v souladu se zákonem, kdy mu bylo za užití tzv. fikce doručení na adrese trvalého pobytu doručeno rozhodnutí v příkazním řízení ve věci správního deliktu dle § 125f odst. 1 výše uvedeného zákona, proti kterému byl ze strany žalobce zastoupeného zmocněncem podán včasný odpor. V rámci pokračování v řízení bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání, o němž byl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce vyrozuměn, k provádění dokazování se nedostavil. Následně byl žalobce vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k věci, uvést liberační důvody a seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí. Těchto práv nevyužil. Poté bylo žalobci prostřednictvím jeho zmocněnce doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci předmětného správního deliktu. Žalobce ve věci podal blanketní odvolání, které bylo posléze doplněno. O tomto odvolání žalovaný rozhodl v žalobou napadeném rozhodnutí, přičemž s odůvodněním rozhodnutí o odvolání i odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně se nadále ztotožňuje a na tato rozhodnutí plně odkazuje. Žalovaný konstatoval, že v daném případě byly kumulativně splněny veškeré podmínky pro to, aby protiprávní jednání nezjištěného řidiče předmětného vozidla, které nese znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, mělo za následek postižení provozovatele vozidla v režimu správního deliktu dle § 125f odst. 1 téhož zákona. V řízení nebylo žádných pochybností o tom, že byly naplněny veškeré znaky přestupku nezjištěného řidiče. Správní orgán I. stupně učinil dostatek pokusů o prověření totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, avšak vzhledem k nemožnosti tomuto řidiči doručit předvolání a vzhledem k odepření výpovědi ze strany pana Rotta, nemohl pro zjištění řidiče učinit více, neboť žádný svědek protiprávního jednání nebyl zjištěn. Vzhledem k tomu nezbývalo správnímu orgánu I. stupně nic jiného, než odložit podezření z přestupku nezjištěného řidiče a vést řízení o správním deliktu vůči provozovateli vozidla. Plně byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu vůči provozovateli vozidla. K námitce žalobce, že sdělený řidič změnil v průběhu šetření přestupku adresu, žalovaný uvedl, že tomuto řidiči se předvolání opakovaně nedařilo doručit a správní orgán I. stupně z obálky obsahující předvolání neměl důvodu se domnívat, že došlo ke změně adresy sděleného řidiče pana B. Správní orgán I. stupně se prokazatelně opakovaně snažil o předvolání této osoby, ta však i při druhém pokusu zůstala nekontaktní. Žalovaný k tomuto podotkl, že je na každém provozovateli vozidla, aby uvážil, zda vozidlo svěřuje osobě, která bude dbát dodržování pravidel silničního provozu či i v případě spáchání přestupku za něj přijme odpovědnost. Pokud však vozidlo provozovatel zapůjčí osobě, která je nekontaktní či odpovědnost za přestupek nedoznává, jsou splněny podmínky pro postih provozovatele vozidla za správní delikt. Nelze tudíž dojít k závěru, že by v daném případě mělo být vedeno přestupkové řízení a institut objektivní odpovědnosti byl uplatněn bezdůvodně bez snahy o zjištění skutečného přestupce. K žalobcem zmiňované literatuře v žalobě žalovaný uvedl, že tuto nerozporuje, avšak na daný případ argumenty ze zmíněné literatury nedoléhají. Správní orgán I. stupně řádně v rámci svých možností učinil kroky k prověření skutečnosti, zda sdělený řidič byl skutečně řidičem předmětného vozidla v době spáchání přestupku. Kroky učiněné za účelem zjištění pachatele přestupku považoval žalovaný za zcela dostačující a umožňující správnímu orgánu odložení věci podezření z přestupku blíže nezjištěné osoby a zahájení řízení o správním deliktu. Jelikož se sdělení totožnosti údajného řidiče ze strany žalobce nepodařilo potvrdit, nese žalobce odpovědnost jako provozovatel vozidla za správní delikt, v duchu zásady „vlastnictví zavazuje“. Podnět jako takový nemá za následek zahájení řízení, nýbrž na jeho základě toliko dochází k posouzení, zda jsou zde splněny podmínky pro zahájení řízení z úřední povinnosti. V daném případě na základě sdělení údajného řidiče vozidla, které se nepodařilo ověřit, byl žalobce vyrozuměn v písemnosti datované dne 2. 7. 2014 o tom, že bude ve věci proti žalobci zahájeno řízení o správním deliktu, řízení o přestupku vedeno nebude, neboť věc byla odložena. Tato písemnost byla žalobci doručena datovou schránkou dne 3. 7. 2014. Z tohoto je zřejmé, že správní orgán I. stupně neporušil ani svou povinnost o vyřízení podnětu osobu podatele vyrozumět. Žalovaný nikterak nezpochybňuje právo žalobce jako právnické osoby podat oznámení, které je podkladem pro zahájení řízení. Skutečnost, že žalobce jako provozovatel vozidla sdělí údaje totožnosti údajného řidiče, ještě neznamená, že se tímto úkonem definitivně zprostí jako provozovatel vozidla případné odpovědnosti za správní delikt. Ke zproštění odpovědnosti za případný správní delikt dojde toliko v případě, kdy sdělený řidič skutečně vozidlo v inkriminovanou dobu řídil a dopustil se při tom přestupku, toto aktivně dozná, či bude možné provést důkazy, kterými je možné spáchání přestupku určité osobě prokázat (kamerový záznam, svědecká výpověď atd.). Žalovaný zkonstatoval, že bylo na žalobci, aby vozidlo zapůjčoval toliko osobám, u nichž si je jist tím, že budou dodržovat při řízení vozidla pravidla provozu na pozemních komunikacích, či takovým, kteří v případě spáchání přestupku jeho spáchání doznají. V případě, jako je tento, kdy sdělený řidič nepřebírá písemnosti, či v jiném případě k podání vysvětlení se nedostavil či odmítl vypovídat, přechází odpovědnost za protiprávní jednání řidiče předmětného vozidla nesoucí znaky přestupku na jeho provozovatele v režimu postihu za správní delikt. Žalovaný ohledně doručování předvolání k podání vysvětlení sdělenému řidiči konstatoval, že správní orgán I. stupně jednoznačně nebyl ve zjišťování řidiče pasivní, neboť se o osobě údajného řidiče pokoušel zjistit informace i cestou dotazu na Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky. Ani tento dotaz však nepřinesl ke sdělenému řidiči žádnou novou informaci. S ohledem na kroky správního orgánu I. stupně při prověřování pachatele přestupku, nelze mít postup správního orgánu I. stupně za nedostatečný či nedbalý. Po správních orgánech nelze požadovat činění ještě dalších kroků např. cestou mezinárodní spolupráce při prověřování pobytu, neboť pak by se prověřování pachatele přestupku neúčelně prodlužovalo, aniž by takové protahování šetření přestupku přinášelo kladný výsledek. Složité zjišťování adresy sděleného řidiče či jeho dalších údajů by nebylo zárukou toho, že se řidič přestupku dopustil, a docházelo by k neúčelnému protahování řízení. V daném případě je tak na provozovateli vozidla, aby k řidiči uvedl aktuální údaje a údaje zároveň dostatečné pro to, aby bylo možno takového řidiče předvolat. Pokud v daném případě žalobce jako provozovatel vozidla neznal aktuální údaje k osobě sděleného řidiče, sám si tím způsobil přenesení odpovědnosti za protiprávní jednání řidiče předmětného vozidla na sebe jako osobu provozovatele. V daném případě bylo zcela irelevantní, zda žalobce věděl či nevěděl o tom, že se pan B. přestěhoval, přičemž ani z obálky doručovaných písemností žádná taková skutečnost nevyplývala. Žalovaný závěrem poznamenal, že v daném případě by bylo neúčelné opakovaně žádat o podání vysvětlení žalobce jakožto provozovatele vozidla - právnickou osobu, neboť tato již podání vysvětlení k věci učinila tím, že sdělila řidiče předmětného vozidla. Dle žalovaného správní orgán I. stupně v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla zjistil řádně skutkový stav tak, že o něm není důvodných pochybností, tedy dostál zásadě materiální pravdy. Tvrzení žalobce, že správní orgán I. stupně měl v rámci šetření předvolat osobu, která si žádala o sejmutí TPZOV, je nedůvodné, neboť k předvolání této osoby došlo a tato odepřela výpověď, její další předvolávání by bylo zcela neúčelné. K tvrzení žalobce, že správní orgán I. stupně měl předvolat k podání vysvětlení a sdělení důkazů provozovatele předmětného vozidla, se již žalovaný vyjádřil a považoval tento požadavek za nedůvodný. Žalovaný má za to, že aby mohlo být zahájeno řízení o přestupku, musí být zjištěn řidič předmětného vozidla, v daném případě však žádný řidič vozidla, s nímž by mohlo být řešeno protiprávní jednání, na místě zjištěn nebyl, neboť u vozidla se žádná osoba nenacházela. Za takovýchto okolností pak nepostačuje pro zahájení řízení o přestupku sdělení provozovatele vozidla, nýbrž aby mohlo být řízení o přestupku vedeno s řidičem, musel by sdělený řidič doznat, že byl řidičem předmětného vozidla v době spáchání přestupku. Pokud k tomuto nedojde, nelze zahájit řízení o přestupku s určitou osobou, nýbrž je nutno podezření z přestupku odložit, a vést řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Žalovaný považuje za absurdní zahajovat řízení o přestupku vůči osobě sděleného řidiče, pokud tomuto nelze předvolání doručit, či po jeho doručení zůstane pasivní. Pokud by bylo záměrem zákonodárce vést neúčelné řízení, pak by nebylo § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje podezření z přestupku odložit, pokud do 60 dnů nejsou zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Tento důvod pro odložení podezření z přestupku však umožňuje zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (§ 125f odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobce, že by mohlo být konstatování, že totožnost řidiče nelze zjistit, připuštěno jen tehdy, odmítne-li provozovatel vozidla řidiče uvést z důvodu, že by jeho sdělením mohl způsobit stíhání své osoby či osobě blízké. Žalovaný tento vyjádřený názor žalobce považuje za nepřípustně zužující vymezení, které nemá žádný reálný základ v právních předpisech. S ohledem na výše uvedené je nutné zcela odmítnout vyjádření žalobce, že by mělo být vedeno řízení s nedostatečně spolehlivě zjištěným údajným řidičem a navíc tomuto v případě potíží s doručováním ustanovovat opatrovníka. Takový postup by byl zcela jednoznačně v rozporu se zákonem. Žalovaný uzavřel, že v daném případě nebyly s ohledem na již výše uvedené splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku vůči určité osobě, naopak byly splněny podmínky pro zahájení řízení s provozovatelem vozidla ve věci správního deliktu. V závěru vyjádření žalovaný souhlasil s tím, že prioritní je postih pachatele přestupku. Avšak právě z důvodu, že v některých případech řidiče nelze spolehlivě zjistit, jsou v zákoně obsažena ustanovení upravující objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za protiprávní jednání řidiče vozidla. V daném případě po úkonech směřujících ke zjištění totožnosti řidiče, která nebyla zjištěna, byla v souladu se zákonem vyvozena odpovědnost za protiprávní jednání řidiče vozidla vůči provozovateli předmětného vozidla. Nebylo tedy postupováno v rozporu s důvodovou zprávou a záměrem zákonodárce. Dále je zcela nadbytečné se zabývat argumentací žalobce ohledně toho, že byl poškozen tím, že nebylo vedeno řízení s pachatelem samotného přestupku. Žalobce nebyl dle žalovaného žádným způsobem krácen na právech, postup správního orgánu I. stupně v rámci šetření podezření z přestupku i následně při vedení řízení o správním deliktu žalobce byl prováděn v souladu se zákonem a nebyl projevem rezignace na zjištění pachatele přestupku ani projevem jakékoli svévole. Závěrem žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně nebyl povinen ve věci konat ústní jednání, neboť takový postup zákon jako povinnost správním orgánům neukládá. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 30 A 84/2014, kde soud konstatoval, že je zapotřebí dodržet zásadu bezprostřednosti, tedy alespoň provést v řízení o správním deliktu dokazování mimo ústní jednání, u kterého má právo být účastník řízení přítomen, není však povinností správního orgánu nařizovat ústní jednání jako takové. Ze shora uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. [IV] Replika žalobce Žalobce nejprve odkazuje na žalobu, kde jasně popsal, z jakého důvodu byl postup správního orgánu prvého stupně při zjišťování pachatele přestupku nedostatečný a odložení věci předčasné. Žalovaný ve svém vyjádření argumenty žalobce přesvědčivě nevyvrátil. Žalobce dále pouze poukazuje na vyjádření v žalobě ohledně skutečnosti, že správní orgán prvého stupně měl předvolat provozovatele vozidla k podání vysvětlení, kde by provozovatel vozidla předložil další důkazy na podporu svého vyjádření k osobě pachatele přestupku. Žalovaný ve svém vyjádření zastal názor, že předvolání provozovatele vozidla by bylo neúčelné, neboť provozovatel již své vysvětlení podal, a to když správnímu orgánu prvého stupně v návaznosti na výzvu k úhradě určené částky sdělil totožnost pachatele přestupku. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalovaného. Žalobce nebyl vyzván k podání vysvětlení, žalobce nebyl vyzván k předložení důkazů na podporu svého tvrzení. Žalobce byl toliko vyzván ke sdělení totožnosti řidiče, kterou sdělil. Dle názoru žalobce bylo předvolání provozovatele vozidla k podání vysvětlení logickým a naprosto nezbytným krokem. Správní orgán zaslal oznámenému řidiči dvakrát výzvu k podání vysvětlení, kdy ani při jednom z pokusů nebyla řádně doručena. Správní orgán dále vyzval k podání vysvětlení osobu, která žádala o sundání technického prostředku zabraňujícímu odjezdu vozidla. Tato osoba využila svého práva a odepřela výpověď. Ve světle těchto skutečností bylo předvolání provozovatele vozidla k podání vysvětlení nezbytné, neboť pouze podání vysvětlení provozovatele vozidla mohlo správnímu orgánu přinést další informace ohledně pachatele přestupku. Správní orgán předvolával různé osoby, avšak nepředvolal jedinou osobu, která přestupek konkrétního řidiče oznámila a u které tak bylo možné rozumně předpokládat, že bude disponovat též důkazy na podporu svého tvrzení. Správní orgán tedy nepředvolal osobu provozovatele, ač ten má zákonnou povinnost vědět, kdo vozidlo řídil; namísto toho předvolával osoby, které takovou povinnost nemají, nebo které mají motivaci se kontaktu se správním orgánem vyhýbat (např. pachatel přestupku není motivován k součinnosti se správním orgánem). Vezme-li žalobce v potaz, že správní orgány nemohou (dle vyjádření žalovaného) využívat při prověřování pachatelů přestupků z jiných států než ČR spolupráci zahraničních správních orgánu, neboť by to vedlo k údajnému protahování řízení, tím spíše se měl správní orgán snažit získat důkazy o osobě řidiče prostým předvoláním (českého) provozovatele vozidla k podání vysvětlení. Na okraj žalobce konstatuje, že v okamžiku, kdy správní orgán šetřil totožnost přestupce, nebylo žádné řízení zahájeno, a tedy nemohlo být ani „protahováno“. Na zahájení řízení o správním deliktu má pak správní orgán subjektivní dvouletou lhůtu. Tvrzení žalovaného, že správní orgány nemohou využívat při prověřování pachatelů přestupků z jiných členských států EU spolupráci zahraničních správních orgánů za účelem potrestání přestupce, pak dle názoru žalobce takové jednání hraničí s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby, neboť správní orgán má povinnost konat v případě, že se dozví, že mohl být přestupek spáchán (odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 345/2001: „Správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení“) a úřední osoba, která nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci, bude potrestána odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti [§ 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]. Správní orgán, který se pokusil předvolat žalobcem oznámeného řidiče, nebyl v této své činnosti úspěšný, neboť oznámený řidič si předvolání nepřevzal. Žalobce považuje za protiprávní, aby on sám byl trestán jen proto, že si řidič vozidla nepřevezme písemnost. Dle § 125h odst. 6 silničního zákona má provozovatel (žalobce) právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče, který spáchal přestupek. Zákon tak uchoval možnost provozovatele se ze správního deliktu „vyvinit“ v případě, že správnímu orgánu sdělí totožnost přestupce, neboť řízení o správním deliktu provozovatele je zahájeno jen tehdy, pokud správní orgán nezjistí skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a) silničního zákona]. Správní orgán však takovou skutečnost zjistil, přesto řízení zahájil. Žalobce měl právo buď na to, aby správní orgán řízení nezahajoval, nebo pokud správní orgán neměl za to, že zjistil skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájit řízení proti určitému řidiči, pak měl právo na to, aby správní orgán pokračoval v šetření přestupku (§ 125h odst. 5 silničního zákona). Pokračováním v šetření přestupku jistě nelze rozumět vypravení dvou dopisů podezřelému, který si poštu odmítá převzít. Proto postup správního orgánu nebyl konformní s § 125h odst. 5, ani § 125f odst. 4 silničního zákona, a správní orgán neměl právo řízení proti žalobci zahájit. Žalobce dále zastával názor, že správní orgán prvého stupně měl ve věci povinnost nařídit ústní jednání, s čímž žalovaný nesouhlasil a neshledal na postupu správního orgánu prvého stupně žádné vady. Žalobce k argumentům vyjádřeným v žalobě nyní navíc odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, čj. 15A 14/2015-35, ve kterém krajský soud mj. konstatoval: „Pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost pro řízení o správních deliktech.“. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2015, čj. 30A 63/2014-40, kde vyjádřením shodného názoru s Krajským soudem v Ústí nad Labem ve shora citovaném rozsudku potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Žalobce shledal nenařízení ústního jednání jako zásadní pochybení, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Může přitom legitimně očekávat nařízení ústního jednání, jakož i zrušení rozhodnutí, jehož vydání ústní jednání nepředcházelo. [V] Původní rozhodnutí krajského soudu Krajský soud v Plzni původně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, čj. 30A 22/2015 - 50 (dále též jen „rozsudek krajského soudu ze dne 31. 3. 2016“), tak, že I) rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 6. 1. 2015, čj. DSH/14067/14, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 9. 10. 2014, čj. MMP/216130/14, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému; a II) uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. V odůvodnění rozsudku soud mj. konstatoval: (…) Magistrát měl k dispozici adresu údajného pachatele přestupku, jehož bydliště je v Polsku. Prvá výzva k podání vysvětlení se správnímu orgánu vrátila zpět s tím, že K. B. se z oné adresy odstěhoval. Za těchto okolností však bylo povinností Magistrátu plně využít možností ke zjištění aktuální adresy polského občana skrze ústřední správní orgány České republiky nebo Polské republiky. Nic takového se ale nestalo. Magistrát se následně dotázal Ministerstva vnitra, zda K. B. nemá bydliště v ČR, a když se mu dostalo odpovědi, že nikoliv, zaslal novou výzvu znovu na tutéž adresu v Polsku, kde již věděl, že K. B. nezastihne. Pak všem nelze přitakat závěru, že byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Naopak, správní orgán bez dalšího rezignoval na takové zjištění. Fakt, že se adresát odstěhuje, z něj ještě nečiní osobou neznámou, jejíž pobyt nelze zjistit, byť by žil v cizině. Prvoinstanční správní orgán tak zatížil řízení vadou, která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. A stejného pochybení se dopustil žalovaný, který shledal postup Magistrátu jako správný. (…) Vzhledem k důvodům, které soud vedly ke zrušení napadeného i prvoinstančního rozhodnutí, se již nezabýval námitkou týkající se ústního jednání. Její řešení bude mít význam až ve chvíli, kdy bude jisté, zda věc bude řešena v přestupkovém řízení nebo řízení o správním deliktu.“. [VI] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Žalovaná brojila proti rozsudku krajského soudu ze dne 31. 3. 2016 kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 135/2016 - 17 (dále též jen „rozsudek NSS“). Rozsudkem NSS byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2016, čj. 30A 22/2015 - 50, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku mj. uvedl: „(…)

16. V nyní posuzované věci označil provozovatel vozidla na výzvu správního orgánu jako řidiče polského občana a uvedl jeho polskou kontaktní adresu. Magistrát se pokusil na tuto adresu doručit řidiči výzvu k podání vysvětlení, nicméně zásilka se vrátila jako nedoručená s tím, že se adresát odstěhoval. Magistrát následně dotazem u ministerstva vnitra zjistil, že daný řidič nepobývá na území České republiky, a opětovně se pokusil mu doručit zásilku na neaktuální polskou adresu. Po druhém neúspěšném pokusu o doručení magistrát věc odložil a zahájil řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla. Podle krajského soudu měly správní orgány učinit další kroky ke zjištění řidičova bydliště, neboť se z posledně uvedené adresy pouze odstěhoval (nebyl na ní neznámý), jinak nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla. Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu neztotožnil.

17. Krajský soud vycházel z předpokladu, že nyní projednávaná věc se významně odlišuje od dosavadní shora popsané judikatury v tom, že došlo k pouhé změně kontaktní adresy údajného řidiče vozidla, nikoli k tomu, že by řidič byl na udané adrese neznámý, popř. by se jednalo o neexistující či nekontaktní osobu nebo by posléze vyšlo najevo, že z objektivních důvodů nemohl přestupek spáchat. Tento předpoklad při bližším zkoumání neobstojí.

18. Smyslem zákonné úpravy správního deliktu provozovatele vozidla je umožnit postihnout taková deliktní jednání, u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele vozidla identifikovat konkrétního pachatele přestupku (například překročení nejvyšší povolené rychlosti zjištěné automatickým radarem, nesprávné parkování). V těchto případech totiž správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby (srov. shora citovaný rozsudek č. j. 8 As 110/2015 – 46). Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., rovněž v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, kde zdůraznil, že „evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“

19. Proporcionalita přijatého řešení je zajištěna v § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45).

20. Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud nebude jednoznačně zjištěn řidič vozidla v době spáchání přestupku, může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu podle § 125f a násl. zákona o silničním provozu. Provozovatel vozidla může zabránit zahájení tohoto řízení, pokud správnímu orgánu na výzvu podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu sdělí údaje o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku. Tuto možnost však nelze redukovat na pouhou formalitu, případně na způsob, jak řízení bez jakékoli sankce neúměrně protahovat uváděním nepravdivých či neaktuálních údajů.

21. Po provozovateli vozidla proto lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči vozidla poskytuje. Pokud provozovatel vozidla tyto údaje sdělí, nemohou správní orgány rezignovat na svou povinnost učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku (srov. shora citovaný rozsudek č. j. 3 As 204/2015 – 22); pokud následně vyjde najevo, že uvedené údaje jsou nesprávné či neaktuální, jde toto zjištění k tíži provozovatele vozidla. Lze totiž rozumně předpokládat, že přiměřeně obezřetný provozovatel znalý svých práv a povinností podle zákona o silničním provozu zapůjčí své vozidlo pouze takové osobě, které důvěřuje a o níž má aktuální kontaktní informace, které by v případě jejího přestupkového jednání mohl sdělit správním orgánům. Pokud provozovatel nejedná s touto přiměřenou obezřetností, nelze důsledky z toho plynoucí přenášet na správní orgány a požadovat po nich, aby na základě nesprávných údajů od provozovatele činily rozsáhlá pátrání po údajném pachateli přestupku. Provozovateli vozidla následně nic nebrání, aby po řidiči, jehož jednání bylo základem správního deliktu provozovatele vozidla, případně nárokoval úhradu uložené sankce prostřednictvím příslušných institutů soukromého práva.“. [VII] Nové posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 s. ř. s., soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé, s. ř. s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle § 110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stran stěžejní žalobní námitky (dohledání označeného řidiče v Polské republice) soud vycházel z jednoznačně formulovaného závěru Nejvyššího správního soudu vyjeveného v rozsudku ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 135/2016 - 17 (viz výše). Kasační soud v něm zavázal krajský soud právním názorem, který nepřipouští jinou možnost, než tuto námitku posoudit jako nedůvodnou. A rovněž nedůvodná byla i námitka nenařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Při posouzení důvodnosti této námitky (při vědomí, že žalobce jako obviněný ze správního deliktu má obdobná práva jako obviněný z přestupku nebo trestného činu) je nutné vycházet z toho, že se správní řízení obecně řídí zásadou písemnosti vyjádřenou v § 15 odst. 1 správního řádu, podle něhož se jednotlivé úkony v řízení činí písemně, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud to nevylučuje povaha věci. Jednotlivé sdělení v průběhu řízení lze vůči přítomnému účastníku řízení učinit ústně, pokud ten na písemné formě netrvá. Obsah úkonů prováděných jinou než písemnou formou se poznamená do spisu, nestanoví-li zákon jinak. Dále pak z § 49 odst. 1 správního řádu, kde uvedeno: „Ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem. Tuto povinnost nemá vůči účastníkovi, který se práva účasti na ústním jednání vzdal.“ V daném správním řízení prvoinstanční správní orgán rozhodoval o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, u kterého není zákonem stanovená povinnost vést ústní jednání. Ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu bylo tedy na prvoinstančním správním orgánu, aby vyhodnotil, je-li nařízení ústního jednání ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka nezbytné. Správní orgán nepochybil, nenařídil-li ústní jednání, neboť v řízení o správním deliktu rozhodoval na základě listinných podkladů (důkazů), jež měl k dispozici. Proto, pokud jde o podklady pro rozhodnutí a ve smyslu § 3 správního řádu o zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebylo nutné nařizovat ústní jednání ke splnění účelu řízení. Nařizovat ústní jednání nebylo nutné, resp. nezbytné, ani k uplatnění práv žalobce. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu se k nim vyjádřit. O tom byl poučen ve vyrozumění ze dne 3. 9. 2014. Ve správním řízení tak nedošlo k porušení zásady ústnosti. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015-30; k dispozici na www.nssoud.cz) V posuzovaném správním řízení nedošlo ani k porušení zásady bezprostřednosti. V té souvislosti soud poukazuje na § 51 odst. 2 správního řádu, podle něhož o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Podle § 18 odst. 1 správního řádu, o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Prvoinstanční správní orgán vyrozuměl žalobce s předstihem o provedení (listinných) důkazů mimo ústní jednání oznámením ze dne 11. 8. 2014, čj. MMP/173962/14, žalobce se k provedení důkazů mimo ústní jednání nedostavil a správní orgán o provedeném dokazování mimo ústní jednání sepsal ve smyslu § 18 správního řádu protokol ze dne 2. 9. 2014. Současně prvostupňový správní orgán vyrozuměním ze dne 3. 9. 2014, poučil žalobce o možnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobce se k podkladům pro vydání rozhodnutí nevyjádřil. Prvoinstanční správní orgán tak ve správním řízení o správním deliktu postupoval v souladu se zásadou bezprostřednosti, proto není důvodná námitka žalobce o jejím porušení. Nedůvodným je v této souvislosti namítané porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 LZPS. Podle čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále též jen „Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle čl. 38 odst. 2 LZPS, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 38 odst. 2 LZPS vychází z čl. 6 Úmluvy a v Listině základních práv a svobod je systematicky zařazen v hlavě páté nazvané Právo na soudní a jinou právní ochranu a vztahuje se na řízení před soudem. V daném případě postupoval prvostupňový správní orgán ve správním řízení o daném správním deliktu zcela v souladu se správním řádem, jak bylo výše uvedeno. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a jako takovou ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. [VIII] Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Z pohledu nákladů řízení je rozhodující konečný výsledek soudního řízení, v němž byl úspěšný žalovaný (mezitímní úspěch žalobce v původním řízení před krajským soudem nemá z tohoto pohledu, vzhledem k následnému zamítnutí žaloby, význam). Žalovanému však v řízení před krajským soudem ani Nejvyšším správním soudem žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.