30 A 223/2015 - 76

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: S.S., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Brno, Burešova 6, proti žalovanému: Městský úřad Sušice, se sídlem Sušice, náměstí Svobody 138, v řízení o žalobě žalobkyně ze dne 21. 12. 2015 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto:

Výrok

I. Postup žalovaného, který spočíval v pořizování obrazových a zvukových záznamů žalobkyně proti její vůli při úkonech u žalovaného ve dnech 12. 11. 2015, 25. 11. 2015, 7. 12. 2015 a 27. 7. 2016, byl nezákonný.

II. Návrh, aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v zásahu do práv žalobkyně spočívajícím v opětovném pořizování jejích obrazových a zvukových záznamů, se zamítá.

III. Žalovanému se přikazuje zničit obrazové a zvukové záznamy žalobkyně pořízené proti její vůli při úkonech u žalovaného ve dnech 12. 11. 2015, 25. 11. 2015, 7. 12. 2015 a 27. 7. 2016, a to ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobou ze dne 21. 12. 2015, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, se žalobkyně domáhala toho, aby postup žalovaného, který spočíval v pořizování obrazových a zvukových záznamů žalobkyně proti její vůli při nahlížení do spisu orgánu sociálně-právní ochrany dětí a při vyřizování dávek hmotné nouze, byl nezákonný a byla jím porušena práva žalobkyně na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě a na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti garantovaná čl. 10 Listiny základních práva svobod. Dále se domáhala, aby žalovanému bylo zakázáno pokračovat v zásahu do práv žalobkyně spočívajícím v opětovném pořizování obrazových a zvukových záznamů a zároveň, aby bylo žalovanému přikázáno zničit všechny takto dosud pořízené obrazové a zvukové záznamy žalobkyně. [II] Žaloba Žalobkyně se žalobu bránila proti nezákonnému zásahu správního orgánu, konkrétně pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a tajemníka Městského úřadu Sušice. Tento zásah dle žalobkyně spočíval ve svévolném pořizování obrazových a zvukových záznamů proti její vůli a v podmínění možnosti využití jejích procesních práv právě pořizováním záznamu. Žalobkyně vnímala tento postup jako nepřiměřeně zasahující do jejího soukromí, do občanské cti a lidské důstojnosti a je toho názoru, že jde o pomstu pracovníků úřadu za její předchozí stížnosti na jejich nezákonné postupy a o snahu jí znemožnit využívat svých práv. Rozhodujících okolnosti popsala žalobkyně takto. Samotnému jednání správního orgánu, které je předmětem žaloby, předcházela dřívější pochybení pracovníků správního orgánu. Dne 8. 12. 2014 pracovnice OSPOD sdělila nepravdivou informaci ředitelce mateřské školy, kam docházely děti žalobkyně, že bylo vydáno platné předběžné opatření, na základě kterého ředitelka nesmí děti žalobkyni vydat. Přitom vykonatelnost předběžného opatření byla až dne 10. 12. 2014. O několik měsíců později, asi v březnu nebo dubnu, byl žalobkyni během jednání s pracovnicemi OSPOD fyzicky zabaven osobní notebook a odnesen do vedlejší kanceláře. Toto jednání na základě stížnosti žalobkyně řešil tajemník města, který však věc vyřídil tím, že dle výpovědi sociálních pracovnic byl notebook pouze zavřen a poposunut o kousek dál na pracovním stole. Celkově lze říci, že při řešení péče o děti má OSPOD vysoce jednostranný přístup v neprospěch matky dětí - žalobkyně a ve prospěch otce dětí. Pracovnice OSPOD nepřistupují k žalobkyni objektivně, nesnaží se o znovuobnovení kontaktu mezi ní a jejími dětmi a o poskytnutí nezbytné podpory, ale naopak se žalobkyni snaží všemi možnými způsoby „potírat“, využívat vůči ní represivní metody a bránit kontaktu mezi ní a dětmi. Příkladem žalobkyně uvedla, že v řízení před Okresním soudem v Klatovech ve věci péče o nezletilé byly dne 14. 12. 2015 doplněny otázky pro znalce ze strany OSPOD o otázky, zda je matka (žalobkyně) schopna sebereflexe a zda je schopna dodržovat pravidla a řešit věci v zájmu dětí. OSPOD zároveň vůbec nepoložil totožné otázky k osobě otce, přestože otec dětí nedodržoval stanovená pravidla (viz usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 12. 2015, čj. 11 P 337/2013-718). V červenci 2015 se na OSPOD konala případová konference, na které sociální pracovnice s mediátorkou nejednaly nestranně a objektivně, ale pouze vyzdvihovaly otce dětí a žalobkyni „potíraly“ (viz e-mail paní P.V. s popisem případové konference). Od konce října 2015 začalo docházet k pořizování videozáznamů žalobkyně při jejích návštěvách úřadu bez jejího souhlasu a proti její vůli. Dne 21. 10. 2015 chtěla žalobkyně u tajemníka města podat stížnost na vedoucí pracovnici OSPOD paní Š. kvůli tomu, že OSPOD podal k soudu návrh na předběžné opatření k zákazu styku žalobkyně s jejími dětmi, které měl podložené pouze tvrzením otce dětí a informace si neověřil žádným sociálním šetřením, zejména v mateřské škole nebo v místě bydliště nezletilých. Tajemník si chtěl podání stížnosti zaznamenat na kameru, s čímž žalobkyně nesouhlasila, proto odešla z kanceláře bez podání stížnosti. Dne 12. 11. 2015 přišla žalobkyně na základě sdělení úřadu ve stanovou hodinu nahlížet do spisu nezletilých dětí. Paní Š. trvala na tom, že nahlížení bude zaznamenáváno na kameru, což odůvodňovala § 52 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“). V písemném sdělení nebylo o tom, že bude nahlížení do spisu nahráváno, nic uvedeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s pořizováním záznamu nesouhlasila a vznikl tak konflikt mezi ní a úřednicí, úřednice na ni přivolala hlídku Policie ČR. Žalobkyně měla s sebou znění právního předpisu a upozornila úřednici na to, že citovaný zákon počítá s pořizováním obrazových a zvukových záznamů „dítěte a prostředí, v němž, se zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte“. Žalobkyně tedy úřednici upozornila na to, že na nahlížení do spisu OSPOD nelze toto ustanovení použít. Úřednice žalobkyni odpověděla, že vede spis o dětech a nahlížení se týká spisu dítěte, což byl i přes zjevnou nelogičnost patrně pro úřednici argument, že i pořizování videonahrávky o nahlížení do spisu OSPOD je pořizování nahrávky „dítěte". Úřednice žalobkyni poučila o tom, že pokud nesouhlasí s nahráváním, může přerušit nahlížení do spisu. Žalobkyně ovšem chtěla využít svého práva nahlížet do spisu, proto byla nucena tak učinit za současného pořizování kamerové nahrávky. Dne 25. 11. 2015 se žalobkyně dostavila na odbor sociálních věcí a zdravotnictví k vyřízení pomoci v hmotné nouzi a opět byla při tomto svém úkonu proti své vůli natáčena, tentokrát s odůvodněním, že se tak děje na základě § 18 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), (viz písemný záznam z jednání ze dne 25. 11. 2015). Dne 7. 12. 2015 se žalobkyně dostavila na jednání na OSPOD a opět byl proti její vůli pořizován audio a videozáznam kamerou (viz písemný záznam z jednání ze dne 7. 12. 2015). Pořizování záznamů je pro žalobkyni velmi ponižující, protože pokaždé musí čekat na chodbě, než se připraví kamera, která je namířena na její osobu po celou dobu její přítomnosti v kanceláři úřadu. Žalobkyně je přesvědčena, že jediným cílem tohoto počínání je snaha odradit ji a zastrašit ji, ale také jde o určitou formu psychického nátlaku a šikany. Pro doplnění žalobkyně uvedla, že do spisu na OSPOD nahlížela celkem třikrát, ale spis není úplný, chybí v něm záznamy a ve vedení spisu jsou zásadní nedostatky. Například došlo k přečíslování spisu, do kterého byly dodatečně vloženy zápisy z roku 2010 a označeny čísly 1-5. Přitom v rejstříku jsou pod těmito čísly uvedeny rodné listy a žalobkyně při svém předchozím nahlížení do spisu tyto zápisy z roku 2010 neviděla. Žalobkyně dále v žalobě ocitovala § 52 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, §§ 2, 4, 7, 18 odst. 1 správního řádu a čl. 4, 7 odst. 1, čl. 10 Listiny základních práv a svobod. V neposlední řadě zmínila Etický kodex sociálních pracovníků České republiky (viz http://socialnirevue.cz/item/etickv-kodex-socialnich-pracovniku-ceske-republiky), v němž se uvádí: „(Sociální pracovník) chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problém ů týkajících se dalších sfér jeho života.“. Žalobkyně má za to, že k porušení jejích práv došlo na dvou úrovních. Za prvé, došlo k porušení jejího základního práva na soukromí na úrovni Listiny základních práv a svobod, aniž by byl dán důvod pro imanentní omezení základního práva na soukromí. Zásah do práva na soukromí byl nezákonný i na úrovni jednoduchého práva. Za druhé, i kdyby byl dán důvod pro imanentní omezení základního práva na soukromí, nebyl respektován princip proporcionality. Práva chráněná čl. 10 Listiny nejsou omezitelná obyčejnými zákony, ale možná omezení tohoto práva je třeba hledat v kategorii imanentních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného. Takovéto imanentní omezení základního práva lze nalézt i v požadavku respektu veřejné moci k základním právům třetích osob a v povinnosti veřejné moci základní práva třetích osob chránit. Vždy je však třeba vážit konkurující statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány. Nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality (věc sp. zn. IV. ÚS 23/05). K ochraně soukromí, osobní cti a dobré pověsti, což jsou základní lidská práva chráněná čl. 10 Listiny základních práv a svobod, patří i informační sebeurčení, které nemůže být absolutní, ale tato soukromá sféra může být narušena proporcionálními vstupy uskutečňovanými za účelem ochrany zájmů společenství (věc sp. zn. I. ÚS 453/03). V případě žalobkyně došlo s ohledem na okolnosti k závažnému zásahu do jejího práva na soukromí. Jednak toto právo, jak judikuje Ústavní soud, není omezitelné obyčejnými zákony, ale především k legitimnímu zásahu do tohoto práva zde musí být jiný konkurující veřejný zájem nebo jiné základní právo. Žádný takový konkurující statek ovšem není dán. I kdyby byl dán, tak nebyl proveden test proporcionality a v případě žalobkyně by chyběl již jen legitimní cíl zásahu do jejího práva. Na zákonné úrovni lze sice najít ustanovení, která upravují možnost správního orgánu pořizovat obrazové a zvukové záznamy. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, na který odkazovala sociální pracovnice, hovoří velmi úzce o tom, kdy je možné videonahrávky pořizovat. Nahlížení do spisu OSPOD rodičem mezi ně nepatří, neboť nejde ani o záznam dítěte, ani o záznam prostředí, v němž se dítě zdržuje. Co se týče správního řádu, ten umožňuje v ustanovení o pořizování protokolu též pořízení obrazového nebo zvukového záznamu. Ovšem to je vázáno na pořizování protokolu a na jeho účel. Podle názoru žalobkyně je smyslem tohoto ustanovení umožnit zachycení ústního podání nebo jiný důležitý úkon před správním orgánem tak, aby o jeho obsahu nebyly pochybnosti, a/nebo aby mohlo být přesně přepsáno do protokolu. Pořizování těchto videozáznamů nemůže být samoúčelné a nemůže být používáno proti jedné nepohodlné osobě tak, jak postupuje žalovaný vůči žalobkyni. V případě žalobkyně nebylo možné bez jejího souhlasu a proti její vůli pořizovat obrazové a zvukové záznamy při nahlížení do spisu nebo při vyřizování pomoci v hmotné nouzi, neboť to žádný zákon neumožňuje. A i kdyby to umožňoval, s ohledem na zakotvení práva na soukromí na ústavní úrovni je potřeba se zabývat tím, jaký je zde veřejný zájem konkurující právu žalobkyně na soukromí a zda je v případě žalobkyně zásah do jejího práva na soukromí proporcionální, tedy zda má vůbec nějaký legitimní cíl, zda je nezbytný apod. Je také potřeba zohlednit, že pořizování obrazových a zvukových záznamů v případě žalobkyně vedlo nejen k zásahu do jejího práva na soukromí, ale též bylo způsobilé vést k odrazení žalobkyně od toho, aby využila svých práv - práva na nahlédnutí do spisu a práva vyřídit si dávky v hmotné nouzi. Žalobkyně proto postup správního orgánu shledala nejen jako protiprávní a protiústavní, ale též jako nemravný a v rozporu s principy dobré správy, stejně jako v rozporu s etickým kodexem sociálních pracovníků. Dle názoru žalobkyně lze tedy shrnout, že pracovníci úřadu podrobili žalobkyni nedobrovolnému pořizování obrazových a zvukových záznamů a zasáhli do jejího práva na soukromí nikoliv za účelem nějakého legitimního cíle, ale za účelem šikany žalobkyně a msty za její předchozí výhrady vůči neprofesionální práci těchto pracovníků. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 2. 3. 2016 a navrhoval žalobu zamítnout. Ke stěžejním bodům žaloby uvedl, že žalobkyně skutečně chtěla dne 21. 10. 2015 osobně podat u tajemníka úřadu stížnost na vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Na úřad se dostavila ve společnosti blíže neznámého muže. Na dotaz, zda patří k žalobkyni, se dotyčný představil jako Ing. D. - koordinátor pro Plzeňský kraj za Hnutí Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (SPD) a uvedl, že žalobkyni zastupuje při podání uvedené stížnosti. Žalobkyně byla vyzvána, aby tento stav potvrdila, což učinila udělením písemné plné moci svému zástupci Ing. D., následně byla v souladu se zákonem poučena, jakým způsobem se stížnost podává, načež si zvolila formu diktátu do protokolu. Tajemník zajistil administrativní sílu pro tento úkon. Když však chtěl tajemník úřadu nechat zaevidovat na evidenční spisové číslo udělenou plnou moc k jejímu založení do spisu, za přítomnosti Ing. D. mu ji žalobkyně nevybíravým a zcela zbytečným fyzickým atakem vytrhla z ruky a zlostně roztrhala. Na základě tohoto konfliktního a iracionálního chování žalobkyně byl tajemník nucen přijmout opatření, aby se podobné jednání nemohlo opakovat nebo bylo alespoň nezávisle zdokumentováno. Proto tajemník žalobkyni informoval, že z jednání ve věci ústního podání bude nadále pořizován v souladu s § 18 správního řádu zvukový a obrazový záznam. Následně žalobkyně jako projev své nespokojenosti emotivně konstatovala, že tajemník je „na ránu“ a zlostně bez dalšího odešla. Při odchodu práskla dveřmi s výhružkou, že tajemník na úřadě končí, neboť ona si jde stěžovat výše. Je překvapivé, že žalobkyně popisuje tuto její emotivní scénu, které bylo přítomno více účastníků (Ing. D. a sekretářka, která měla zapisovat podání), jako odchod z kanceláře bez podání stížnosti. Za tohoto stavu tajemník následně doporučil sociálnímu odboru, který především s žalobkyní často jedná, aby využil svého práva a pořizoval kromě protokolu též obrazový a zvukový záznam v souladu s § 18 správního řádu, a to z důvodu, aby bylo možné v případném sporu doložit skutečný průběh jednání OSPOD, protože obraz jednání podávaný žalobkyní není vždy v souladu s realitou (viz např. následně okomentované tvrzení o přivolání policie na žalobkyni úřednicí). Na dalším jednání žalobkyně na OSPOD byl již pořizován v souladu se zákonem zvukový a obrazový záznam, což však opět vyvolalo nevoli žalobkyně, která sama přivolala policii (viz nahrávka z 12. 11. 2015 v 9:34 hod. žalobkyně odchází telefonovat na chodbu, v 9:47 hod. příchod PČR, kdy se jim okamžitě začala věnovat, v 9:51 hod. říká, že bylo v pořádku přivolat PČR a též dokumenty od policie založené ve spisu str. 697). Následně se na internetu objevila nahrávka žalobkyně pod názvem „Novodobé gestapo“ (viz http://1080.plus/Y2-uQJy0NBU.video) a žalobkyní bylo podáno původně trestní oznámení pro pořizování záznamu a falšování správního spisu, které bylo policií vyhodnoceno jako stížnost na vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Tato stížnost, kterou opět prověřoval tajemník úřadu, byla uzavřena jako nedůvodná a výše popisované telefonické oznámení žalobkyně na policii vyhodnoceno jako zcela zbytečné obstrukční jednání za účelem vytvoření konfliktní situace. K nahrávce se sociální pracovnicí dne 25. 11. 2015 ohledně potravinové pomoci žalovaný uvedl, že jednání proběhlo v klidu, avšak s nesouhlasem žalobkyně. K pořízení záznamu dne 7. 12. 2015 rovněž došlo, za situace, kdy se žalobkyně dožadovala informací o plánovaných termínech vyšetření nezl. H., které otec odmítal poskytnout. Pořizování obrazových a zvukových záznamů v této kauze považoval žalovaný za zákonné a jednoznačně nezbytné, aby bylo pro jakékoliv další přezkumné řízení (např. soudní) objektivně doložitelné jednání OSPOD, jež je ze strany žalobkyně neustále zpochybňováno. Žalovaný podotýkal, že je s podivem, že pořizování záznamů úřadem je subjektivně žalobkyní vnímáno jako ponižující, zejména za situace, kdy si žalobkyně všechna svá jednání s úřadem sama nahrává a některé následně, či pouze jejich části, sama iniciativně zveřejňuje prostřednictvím internetu. Na straně 6 žaloby je žalobkyní mimo jiné vysloven názor, že smyslem zvukového a obrazového záznamu dle § 18 odst. 1 správního řádu je umožnění zachycení ústního podání nebo jiného důležitého úkonu před správním orgánem tak, aby o jeho obsahu nebyly pochybnosti. S tímto názorem se žalovaný zcela ztotožňuje a jím pořízené záznamy doložil na přenosném zařízení (flash disk uložen v obálce u části IV 35/2012 Om). Posledním akcentovaným problémem a žalobním důvodem na práci OSPOD je opakované tvrzení o nesprávném vedení spisové dokumentace, kterou žalobkyně považuje za neúplnou a se zásadními nedostatky, které spočívají v přečíslování a dodatečném vložení zápisů s uvedením konkrétního příkladu. K tomuto problému lze uvést ze strany žalovaného pouze to, že originál spisu byl předložen váženému soudu k objektivnímu posouzení a ke konkrétnímu příkladu lze konstatovat, že nikdy nedošlo k přečíslování spisu ani ve spisu nechybí žádné záznamy. Veškerá zaznamenaná jednání jsou ve spisu řazena chronologicky za sebou a jsou řádně očíslovaná. Žalobkyně si sama opakovaně při realizaci svého práva nahlížení do spisu celý spis nafotila. Žalobkyně pouze možná není obeznámena s nuancemi vedení spisu. Na vysvětlenou nutno zmínit, že opatrovnický spis dětí byl založen v roce 2012 z důvodu úpravy poměrů k nezletilým dětem, kdy byl s žalobkyní sepsán návrh na zahájení řízení ve věci samé. V roce 2010 se jednalo ze strany OSPOD o jednorázový zásah v rodině při výkonu pohotovosti v rámci činnosti OSPOD, kdy byla kontaktována Policií ČR pohotovostní pracovnice k zajištění přítomnosti při zásahu v rodině. Tento záznam byl evidován ve spisové dokumentaci Nom pod č. 55/2010, str. 1-5. Záznam je po celou dobu součástí opatrovnického spisu Om z důvodu přehlednosti, orientace a návaznosti na historii rodiny. Spisová dokumentace Nom byla založena z důvodu místní nepříslušnosti, neboť v roce 2010 neměla rodina v Sušici trvalý pobyt, který má až od 5. 4. 2011. Do té doby byla hlášena trvalým pobytem v Bohumíně. Z toho důvodu nemohl být založen spis Om. [IV] Replika, vyjádření žalobkyně při jednání Žalobkyně v replice ze dne 4. 7. 2016 mimo jiné popsala svůj aktuální zdravotní stav, který přičítá zejména činnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí, okolnosti týkající se řízení péče o děti a některé kroky orgánu sociálně-právní ochrany dětí a otce dětí vůči její osobě. K věci samotné konkrétně uvedla, že není pravda, že v době, kdy přišla nahlížet do spisu a kdy se odehrál incident s pracovníky úřadu, měli zrovna úředníci na starost jiný případ, a proto neměli na žalobkyni čas. Žalobkyně byla řádně ohlášená a objednaná na schůzku po telefonické domluvě, neboť chtěla vědět, proč vykonali předběžné opatření, které nebylo vykonatelné. Co se týče notebooku, úředníci tvrdí, že ho pouze zaklapli a přesunuli na stole, přitom byl fyzicky zabaven a přenesen do jiné kanceláře. Dle názoru žalobkyně neměli úředníci na její notebook vůbec sahat. Při jednání soudu konaném dne 23. 8. 2016 žalobkyně předložila soudu listinu označenou jako „Záznam ze dne 27. 7. 2016“, v němž je uvedeno, že se žalobkyně dostavila na OSPOD MěÚ Sušice s žádostí, aby byl kontaktován otec dětí s tím, že by žalobkyně chtěla děti na víkend v termínu od 29. 7. do 31. 7. 2016, příp. od 12. 8. do 14. 8. 2016. I při tomto jednání byla žalobkyně natáčena, s čímž nesouhlasila. Žalobkyně se domáhala, aby soud konstatoval, že i v tento den, tedy 27. 7. 2016, bylo pořízení audiovizuálního záznamu žalobkyně nezákonným zásahem. [V] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Dle § 18 odst. 1 správního řádu se o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Dle § 52 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí jsou zaměstnanci v orgánech sociálně-právní ochrany, zaměstnanci kraje zařazení do krajského úřadu, zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu a zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazení do obecního úřadu oprávněni pořídit obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany a zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazení do obecního úřadu práv dítěte. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Dle 88 odst. 2 občanského zákoníku svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. Soud po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Stran prvého bodu výroku soud uvážil následovně. Pozornost soudu byla zaměřena na jednání (úkony) prováděné ve čtyřech dnech - 12. 11. 2015, 25. 11. 2015, 7. 12. 2015 a 27. 7. 2016. Mezi stranami nebylo sporné, že žalovaný ve výše uvedených dnech, kdy se žalobkyně dostavila k Městskému úřadu v Sušici, pořizoval při provádění jednotlivých konkrétních úkonů řízení zvukové a obrazové záznamy žalobkyně proti její vůli. Při úvaze nad tím, do jaké míry by bylo možno takové konání posoudit jako nezákonný zásah, vycházel krajský soud primárně ze znění § 18 odst. 1 správního řádu, resp. § 86 odst. 1 a § 88 odst. 2 občanského zákoníku (viz výše). Z těchto ustanovení jednak vyplývá, že občanský zákoník poskytuje ochranu osobnostním právům a použití (či pořízení) obrazového nebo zvukového záznamu omezuje souhlasem dotčené osoby. Nicméně, dle § 88 odst. 2 téhož zákona není svolení třeba v případě, kdy se zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použije na základě zákona k úřednímu účelu. Soud vzal rovněž v úvahu § 18 odst. 1 správního řádu, který umožnuje, aby správní orgán vedle nebo společně s protokolem pořídil o prováděném úkonu obrazový nebo zvukový záznam. Tedy, správní orgán je v rámci uvedených zákonných mantinelů oprávněn pořídit záznam i bez souhlasu dotčené osoby, a to právě na podkladě § 88 odst. 2 občanského zákoníku, jakožto ustanovení, které je legální licencí k takovému postupu. V takto předestřených obecných rysech není pořízení audiovizuálního záznamu proti vůli účastníka řízení nezákonným zásahem. Takový výklad má ovšem své limity. Dle názoru soudu, správní orgán nemůže paušálně a libovolně přistupovat k pořizování obrazového a zvukového záznamu z úkonů činěných před ním bez souhlasu účastníka řízení. Korektivem jsou zde obecné zásady správního řízení (§ 2 - § 8 správního řádu). Správní orgán musí vždy vyhodnotit, zda pořizování záznamu je vhodné či účelné. V souzené věci však žalovaný správní orgán takto nepostupoval. S určitou nadsázkou lze přístup žalovaného při uvedených jednáních s žalobkyní zjednodušeně popsat tak, že „přišla paní S., budeme pořizovat záznam“. Takový postup je ale nepřípustný. Zákonný podklad (pro pořízení záznamu) musí být vždy doplněn o úsudek o vhodnosti a účelnosti záznamu v kontextu s dalšími skutečnostmi, které odůvodňují aplikaci takového postupu. Standardně se totiž o úkonech správního orgánu provádí záznamy do správního spisu či protokoly o jednání, kdežto pořizování obrazového a zvukového záznamu do určité míry signalizuje jistou nezvyklost situace. Žalobkyně se dne 12. 11. 2015 dostavila k správnímu orgánu a projevila vůli nahlížet do správního spisu. Žalovaný o tom pořídil zvukový a obrazový záznam. Jistě, možné by to bylo, avšak soud zde postrádá vysvětlení o vhodnosti, nezbytnosti a účelnosti tohoto kroku, kdy se jednalo o v podstatě banální situaci. Takovou vhodnost a účelnost by mohlo odůvodnit např. to, že by správní orgán při nahlížení do spisu neměl k dispozici konkrétní úřední osobu a musel by zajistit určitý dohled na nahlížení do spisu. Dalším důvodem by mohla být objektivní obava z fyzického ataku ze strany účastníka řízení, který se domáhá nahlížení do spisu. Konečně, použití audiovizuálního záznamu by bylo možné zdůvodnit i tak, že se k němu přistupuje vždy, bez ohledu na to, kdo právě do spisu nahlíží. Argumentoval-li správní orgán § 52 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, pak musí soud, v souladu s žalobkyní, konstatovat, že toto ustanovení se vztahuje na odlišné situace. K tomu soud odkazuje např. na vyjádření veřejné ochránkyně práv ve věci sp. zn. 5940/2013/VOP/PŠ, kde se mj. uvádí: (…) Pořízení záznamu pro účely sociálně-právní ochrany dětí připadá v úvahu výhradně tehdy, je-li účelné zdokumentovat závadnou péči rodiče o dítě, zahrnujíce i případy závislostí, příp. nevhodné prostředí, kde dítě pobývá. (…) Jsem si vědoma, že ustanovení § 52 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí dává orgánu sociálně-právní ochrany oprávnění „pořídit obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte". Právo orgánu sociálně-právní ochrany dětí pořídit obrazové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, nezahrnuje však bez dalšího možnost, aby byl rodič natáčen při návštěvě sociálních pracovnic (…). Pořízení záznamu pro účely sociálně-právní ochrany dětí by tak v daném případě připadalo v úvahu výhradně tehdy, bylo-li by účelné zdokumentovat závadnou péči rodiče o dítě, zahrnující i případy závislostí, příp. nevyhovující prostředí, kde dítě žije.“. Z uvedeného vyplývá, že z ustanovení § 52 zákona o sociálně-právní ochraně dětí nevyplývá oprávnění pořizovat audiovizuální záznam rodiče při nahlížení do spisu. Ano, není možné odhlédnout od toho, že mezi žalobkyní a žalovaným panuje velmi napjatá atmosféra, dochází mezi nimi ke sporům, které často končí patrně ostrou (verbální) výměnou názorů. Žalobkyně rovněž prezentuje své, někdy i vyhraněné názory na vzájemné kontakty, prostřednictvím internetu. Avšak intenzita těchto konfliktů, dle názoru soudu, nedosáhla takové četnosti a závažnosti, aby bez dalšího ospravedlnila paušální pořizování záznamu z jednání s žalobkyní. Obdobné lze konstatovat i stran dalšího dne, tedy 25. 11. 2015. Tehdy se žalobkyně dostavila k správnímu orgánu k vyřízení dávky pomoci v hmotné nouzi. I při takové, z hlediska žadatele jistě citlivé situaci, by bylo možné představit si okolnosti, které by vhodnost a účelnost pořizování zvukového a obrazového záznamu o takovém úkonu mohly odůvodnit. Např. měl-li by správní orgán zkušenosti či podložené informace, že při obdobných situacích došlo k nedorozuměním, k určité manipulaci se slovy, ke zkreslování toho, co bylo řečeno atd., pak by jistě bylo možno oprávněně přistoupit k pořízení záznamu. Ani dne 25. 11. 2015 však k takovým (či obdobným) situacím nedošlo. Nadto, žalovaný sám potvrdil, že jednání proběhlo v klidu. Při jednáních ve dnech 7. 12. 2015, resp. 27. 7. 2016 žalobkyně vedla před orgánem sociálněprávní ochrany dětí konkrétní jednání ohledně nezletilých dětí. I v těchto případech soud postrádá vysvětlení, proč byl pořizován zvukový a obrazový záznam a proč byl takový krok vhodný, účelný a potřebný. Onen doplňující znak účelnosti a vhodnosti postupu je totiž nezbytný pro to, aby byly jasně odděleny situace, kdy se přistupuje k pořizování obrazového a zvukového záznamu zcela oprávněně na základě správního řádu a občanského zákoníku, od případů, kdy je takový postup nadbytečný a nedůvodný, což může vést až ke znevýhodnění a znejistění osoby, která se před správní orgán dostaví. To je z hlediska obecných zásad vedení správního řízení nepřijatelné. Jenže právě odůvodnění účelnosti a vhodnosti pořízení audiovizuálního záznamu žalobkyně soud v případě zaznamenávání žalobkyně postrádá. V tomto směru tedy soud dospěl k závěru, že ve čtyřech jmenovaných dnech došlo při jednání před žalovaným k nezákonnému pořizování audiovizuálního záznamu žalobkyně, čímž došlo k nezákonnému zásahu ve smyslu § 87 odst. 2 soudního řádu správního. V tomto směru tedy soud shledal žalobu důvodnou a prohlásil, že uvedené zásahy byly nezákonné. Stran druhého rozsudečného výroku soud vycházel z toho, že žalobkyně se dovolávala toho, aby bylo žalovanému správnímu orgánu zakázáno pokračovat v zásahu do jejích práv. Oním pokračováním bylo opětovné (pro futuro) pořizování obrazových a zvukových záznamů žalobkyně při jednáních u žalovaného. Soud takovému návrhu nevyhověl z prostého důvodu. Žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu je žalobou, která je postavena výlučně na dispoziční zásadě. Soud tedy vycházel z toho, čeho se žalobkyně domáhala, a dospěl k závěru, že takový zákaz správnímu orgánu pro futuro by byl v rozporu právě s § 88 odst. 2 občanského zákoníku (ve spojení s § 18 odst. 1 správního řádu). Tato ustanovení, za splnění dalších zákonných požadavků, umožnují legální pořízení obrazových a zvukových záznamů o prováděných úkonech před správním orgánem, a to bez souhlasu dotčené osoby. Pokud bude takový postup řádně odůvodněn (viz výše), pak mu nelze bránit. Soud vzal v úvahu celou koncepci žaloby a znění petitu, kterého se žalobkyně dovolávala, a usoudil, že takto koncipovanému návrhu nelze vyhovět. Bylo by to totiž v rozporu s právem správního orgánu, které je podloženo uvedenými zákonnými ustanoveními. V tomto směru tedy žaloba nebyla úspěšná. Třetí výrok rozsudku je obsahově provázán s výrokem prvním. Pokud je konstatována nezákonnost zásahu, pak je logické, aby se žalobkyně dovolávala toho, aby byly provedeny kroky, které by měly obnovit původní stav před nezákonným zásahem. V tomto směru soud vycházel z § 87 odst. 2 soudního řádu správního i z rozhodovací praxe správních soudů, konkrétně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, čj. 2 As 35/2014 -109, podle něhož je možné správnímu orgánu, pokud pořídí a uchovává záznam, který je posléze shledán nezákonným a nezákonně pořízeným z důvodu porušení práva na soukromí, přikázat, aby celý záznam zničil [k tomu srov. část odst. 29 uvedeného rozsudku kasačního soudu (k dispozici na www.nssoud.cz): „Ustanovení § 87 odst. 2 věta první s. ř.s. zní následovně: „Soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem.“ Ze znění citovaného ustanovení plyne, že v žalobě proti zásahu, který trvá nebo trvají jeho důsledky či hrozí jeho opakování, je možné domáhat se přikazujícího či zakazujícího výroku. Vzhledem k tomu, že pořízení záznamu osobních dat žalobce bylo nezákonným zásahem spočívajícím v porušení práva na soukromí, lze uchovávání takového záznamu považovat za trvání jeho důsledků, a proto byl městský soud oprávněn uložit stěžovatelce povinnost zničit tyto nezákonně získané záznamy.“]. Na základě toho soud přikázal žalovanému, aby ve stanovené lhůtě zničil obrazové a zvukové záznamy žalobkyně pořízené proti její vůli při úkonech u žalovaného ve dnech 12. 11. 2015, 25. 11. 2015, 7. 12. 2015 a 27. 7. 2016. Vzhledem k výše uvedenému soud shledal žalobu částečně důvodnou, a to v rozsahu, kterým se žalobkyně dovolávala určení, že postup žalovaného, který spočíval v pořizování obrazových a zvukových záznamů žalobkyně proti její vůli při úkonech u žalovaného ve dnech 12. 11. 2015, 25. 11. 2015, 7. 12. 2015 a 27. 7. 2016, byl nezákonný, resp. domáhala toho, aby soud přikázal žalovanému zničit obrazové a zvukové záznamy žalobkyně pořízené proti její vůli při úkonech u žalovaného ve dnech 12. 11. 2015, 25. 11. 2015, 7. 12. 2015 a 27. 7. 2016. Naopak, v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v zásahu do jejích práv spočívajícím v opětovném pořizování jejích obrazových a zvukových záznamů, byla žaloba nedůvodná. Pro úplnost se uvádí, že soud neprovedl důkazy navržené žalobkyní, a to e-mailem P.V., svědeckým výslechem P.V., usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 12. 2015, čj. 11 P 337/2013 – 718, písemným záznamem z jednání ze dne 25. 11. 2015 a písemným záznamem z jednání ze dne 7. 12. 2015, protože by to bylo, vzhledem k důvodům, které soud vedly k rozhodnutí ve věci, zjevně nadbytečné. [VII] Náklady řízení Náhrada nákladů řízení je upravena v § 60 s. ř. s. Podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byla sice žalobkyně úspěšná v návrhu na konstatování nezákonnosti již proběhlých nezákonných zásahů, avšak v části, v níž se domáhala zákazu pořizování jejích záznamů pro futuro úspěšná nebyla, a procesní úspěch tak lze přiznat žalovanému. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení