30 A 23/2015 - 106

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: R. H., zastoupené Mgr. Hanou Dejmkovou, advokátkou se sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Kounicova 67, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: BC Matic, s.r.o., se sídlem Vachova 36/1, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 5400/OD/MMB/398577/2014/- Ro-/31/, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 5400/OD/MMB/398577/2014/-Ro- /31/, a rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-střed ze dne 7. 5. 2014, č. j. 140039724/MINM/SDK/001, sp. zn. SDK011400739, se zrušují a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je p ovinenzaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně, Mgr. Hany Dejmkové, advokátky.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-střed (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 5. 2014, č. j. 140039724/MINM/SDK/001, sp. zn. SDK011400739. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně na žádost žadatele, společnosti BC Matic, s.r.o. (dále též „osoba zúčastněná na řízení“), dle ustanovení § 25 odst. 6 písm. c) bodu 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), povolil zvláštní užívání pozemní komunikace na ulici Vachova v úseku chodníku podél objektu č. or. 1 ke zřízení restaurační zahrádky včetně pódia, a to na období od 12. 5. 2014 do 30. 9. 2014. Žalobkyně společně s manželem dopisem ze dne 13. 3. 2014, který byl správnímu orgánu I. stupně doručen dne 17. 3. 2014, vyjádřila svůj nesouhlas s povolením zvláštního užívání pozemní komunikace před budovou Vachova 1 pro účely zřízení a provozování restaurační zahrádky. Vzhledem k tomu, že restaurační zahrádka byla v minulosti situována přímo pod bytem ve vlastnictví žalobkyně a jejího manžela, uvedla, že byli nadměrně obtěžováni hlukovými a pachovými imisemi spojenými s jejím provozem, které v předchozích letech nad míru přiměřenou poměrům zasahovaly do jejich práv jakožto vlastníků bytu. Dne 5. 5. 2014 podala osoba zúčastněná na řízení ke správnímu orgánu I. stupně žádost o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace před budovou Vachova 1 ke zřízení restaurační zahrádky. Správní orgán I. stupně vydal dne 7. 5. 2014 pod č. j. 140039724/MINM/SDK/001, sp. zn. SDK011400739, rozhodnutí, kterým zvláštní užívání pozemní komunikace za podmínek stanovených v tomto rozhodnutí povolil. Podáním ze dne 27. 5. 2014 pak správní orgán I. stupně reagoval na dopis žalobkyně ze dne 13. 3. 2014 s tím, že žalobkyni sdělil, že není možné předjímat rozhodnutí správních orgánů ve věci, a dále pokračoval, že s ohledem na skutečnost, že žadatel (osoba zúčastněná na řízení) doložil veškeré podklady, které mu stanoví právní předpisy, neměl silniční správní úřad zákonný důvod k zamítnutí žádosti o povolení zvláštního užívání komunikace. Správní orgán zároveň žalobkyni informoval, že problémy s imisemi (pachem, kouřem, hlukem) nespadají do kompetence silničního správního úřadu a je nutno je řešit s příslušnou krajskou hygienickou stanicí. V případě porušování tržního řádu (nařízení statutárního města Brna č. 1/2012) v souvislosti s nedodržováním provozní doby a rušení nočního klidu je pak třeba se obracet na městskou policii, která je oprávněna zjednat na místě nápravu. Dne 19. 6. 2014 žalobkyně požádala správní orgán I. stupně o nahlédnutí do spisů týkajících se řízení vedených před správním orgánem I. stupně v letech 2013 a 2014 o žádostech o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace před budovou Vachova 1 v Brně. Dne 19. 6. 2014 správní orgán I. stupně usnesením vydaným pod č. j. 140054427/ MINM/SDK/001 určil, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení vedených pod sp. zn. SDK011300745 (o žádosti o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace před budovou Vachova 1 v roce 2013) a sp. zn. SDK011400739 (o žádosti o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace před budovou Vachova 1 v roce 2014). Současně usnesením ze dne 19. 6. 2014, č. j. 140054427/MINM/SDK/002, rozhodl, že se žalobkyni odpírá právo nahlížet do výše uvedených spisů s ohledem na ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně se proti oběma usnesením správního orgánu I. stupně bránila odvoláním. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 5400/OD/MMB/310611/2014/Ro-/18/, prvně uvedené usnesení správního orgánu I. stupně (č. j. 140054427/MINH/SDK/001) změnil tak, že žalobkyni přiznal postavení účastníka řízení v řízeních vedených před správním orgánem I. stupně pod sp. zn. SDK011300745 a sp. zn. SDK011400739. V případě druhého napadeného usnesení (č. j. 140054427/MINH/SDK/002) žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 5400/OD/MMB/310611/2014/Ro-/19/, toto usnesení správního orgánu I. stupně zrušil a řízení ve věci žádosti žalobkyně o nahlédnutí do předmětných správních spisů zastavil. Dne 19. 9. 2014 podala žalobkyně ke správnímu orgánu I. stupně návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala, aby bylo osobě zúčastněné na řízení uloženo zdržet se provozování předmětné restaurační zahrádky. O tomto návrhu rozhodl správní orgán I. stupně usnesením ze dne 1. 10. 2014, č. j. 140039724/MINM/SDK/004, tak, že řízení zastavil s ohledem na zjevnou bezpředmětnost podané žádosti. Dne 19. 9. 2014 pak žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 140039724/MINM/SDK/001, sp. zn. SDK011400739, o povolení zvláštního užívání komunikace které žalovaný nyní žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby Žalobkyně se postupem správních orgánů obou stupňů cítila být zkrácena na svých právech, přičemž za zcela zásadní vadu řízení považovala opomenutí žalobkyně jako účastníka předchozího správního řízení o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace. Ačkoli se správní orgán I. stupně nejpozději dne 17. 3. 2014, kdy mu byl doručen dopis žalobkyně a jejího manžela ze dne 13. 3. 2014, dozvěděl o okolnostech zakládajících na straně žalobkyně účastenství dle § 27 odst. 2 správního řádu, žalobkyni neoznámil zahájení správního řízení, čímž porušil ustanovení § 47 odst. 1 správního řádu, a zatížil tak řízení velmi závažnou vadou. Na základě podaného odvolání pak sice došlo k tomu, že žalobkyni bylo postavení účastníka řízení přiznáno, avšak tímto nedošlo k potřebné nápravě procesních pochybení. O odvolání žalobkyně bylo totiž rozhodnuto až dne 22. 8. 2014, tedy ve lhůtě zjevně nepřiměřené a nadto v době, kdy žalobkyně fakticky pozbyla reálnou možnost jakkoli práva účastníka řízení vykonávat. Správnímu orgánu I. stupně bylo navíc osobou zúčastněnou na řízení k žádosti o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace doloženo kolaudační rozhodnutí Úřadu městské části města, Brno-střed, odboru výstavby a územního rozvoje, stavebního úřadu, ze dne 8. 11. 2014, č. j. STU/01/0401376/001/002, z jehož obsahu jasně vyplýval okruh účastníků řízení, mezi které žalobkyně patřila. Dle názoru žalobkyně pak osoba zúčastněná na řízení nebyla správním orgánem I. stupně vyzvána k odstranění zjevné vady žádosti, která spočívala v neoznačení jí známých účastníků řízení ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1, věty druhé správního řádu, čímž bylo řízení zatíženo další závažnou vadou. V této souvislosti pak žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 5 As 85/2011 - 52, v němž byla otázka účastenství v řízení o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace pro účely zřízení restaurační zahrádky řešena. Žalobkyně taktéž namítala, že správní orgán I. stupně k nijak neodůvodněné žádosti osoby zúčastněné na řízení rozhodl o vyloučení odkladného účinku případného odvolání proti předmětnému rozhodnutí, aniž by sám jakkoli zvážil, zda pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky. S přihlédnutím ke skutečnosti, že proti výroku o vyloučení odkladného účinku se podle ustanovení § 85 odst. 4, věty za středníkem správního řádu nelze odvolat, bylo žalobkyni dle jejího názoru odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť za daných okolností nedisponovala žádnou reálnou možností obrany svých práv a oprávněných zájmů. Dle žalobkyně správní orgán I. stupně zatížil předchozí řízení také dalšími dílčími vadami patrnými z rozporů mezi žádostí o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace ze dne 5. 5. 2014 a obsahem rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to zejména stran povolené výměry restaurační zahrádky, jakož i časových nesrovnalostí týkajících se doby provozování restaurační zahrádky a doby rozhodné pro stanovení příslušného místního poplatku. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uznal oprávněnost jejích námitek týkajících se opomenutého účastenství a neoprávněného vyloučení odkladného účinku odvolání, avšak přesto se přiklonil k potvrzení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, což navíc učinil způsobem zakládajícím nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak dle názoru žalobkyně odporuje požadavkům, které na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, a je nutno je pokládat za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl s odkazem na tzv. konzumaci rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rovněž s odkazem na ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu. Dle žalobkyně však v napadeném rozhodnutí chybí jakákoli úvaha žalovaného, jíž byl při tvrzeném poměřování obou chráněných zájmů, a to ochrany práv žalobkyně jakožto opomenutého účastníka řízení na straně jedné a dobré víry osoby zúčastněné na řízení jakožto žadatele na straně druhé, veden. K tomuto žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 29/2012 - 113. S ohledem na vše výše uvedené proto žalobkyně závěrem navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že odvolání žalobkyně zamítl s přihlédnutím k ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu, tedy s ohledem na ochranu oprávněných zájmů osoby zúčastněné na řízení, která byla v dobré víře. V případě zrušení povolení zvláštního užívání, jehož se žalobkyně v odvolání domáhala, by dle názoru žalovaného došlo k situaci, kdy provozování zvláštního užívání by bylo označeno jako nepovolené a mohlo by založit skutkovou podstatu správního deliktu dle ustanovení § 42b odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. Dále žalovaný upozornil na skutečnost, že s odstupem doby taktéž dospěl k pochybám, zda neměl odvolání žalobkyně zamítnout jako opožděné, neboť žalobkyně se s povolením zvláštního užívání pozemní komunikace seznámila dne 4. 9. 2014, což sama uvedla v odvolání. Samotné odvolání datované dnem 19. 9. 2014 však podala až dne 22. 9. 2014, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v § 28 odst. 2 správního řádu, popř. § 41 odst. 2 správního řádu. IV. Replika žalobkyně Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného replikou, v níž uvedla, že odvolání bylo jako poštovní zásilka adresovaná správnímu orgánu I. stupně podáno u držitele poštovní licence dne 19. 9. 2014. Za datum podání odvolání bylo tedy ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu nutné považovat den 19. 9. 2014. Při určení počátku a konce lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak bylo dle žalobkyně nutné postupovat dle ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu, nikoliv dle ustanovení § 28 odst. 2, resp. § 41 odst. 2 správního řádu. S rozhodnutím správního orgánu I. stupně se žalobkyně seznámila dne 4. 9. 2014 při nahlédnutí do spisu. Dnem následujícím po nahlédnutí do spisu tak dle názoru žalobkyně počala běžet třicetidenní lhůta k podání odvolání dle § 84 odst. 1 správního řádu, jejíž poslední den, s ohledem na právní úpravou obsaženou v § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu, připadl na pondělí dne 6. 10. 2014. Nad rámec shora uvedeného pak žalobkyně doplnila, že odvolací lhůta však byla zachována i v případě, že by platila lhůta patnáctidenní, neboť poslední den této lhůty (dne 19. 9. 2014) bylo odvolání podáno k poštovní přepravě. K odůvodnění žalovaného, že odvolání žalobkyně zamítl s ohledem na ochranu oprávněných zájmů osoby zúčastněné na řízení, žalobkyně setrvala na svých závěrech obsažených již v podané žalobě, že osoba zúčastněná na řízení jako žadatel nemohla být v dobré víře ve správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž žalovaný se namísto přesvědčivého a ústavně konformního odůvodnění omezil toliko na znění právní úpravy a naznačil, že zákon užitím spojení „je třeba zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré víře“ nepřímo preferuje ochranu nabytých subjektivních práv a právní jistotu na jejich zachování. Tento názor však dle žalobkyně nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi soudů a z napadeného rozhodnutí žalovaného dále vůbec není patrné, jaké oprávněné zájmy osoby zúčastněné na řízení (kryté dobrou vírou) dostaly přednost před ochranou žalobkyně jakožto vědomě opomenutého účastníka správního řízení. K tvrzení žalovaného, že žalobkyně v odvolání požadovala zrušení povolení, žalobkyně podotkla, že v odvolání navrhovala, aby žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání, event. aby toto rozhodnutí změnil tak, že se žádost osoby zúčastněné na řízení o povolení zvláštního užívání komunikace zamítá. Důsledkem takového rozhodnutí by dle žalobkyně byla povinnost osoby zúčastněné na řízení zanechat zvláštního užívání pozemní komunikace, jinak by se mohla dopustit správního deliktu dle ustanovení § 42b odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. Spáchání správního deliktu by tak dle názoru žalobkyně bylo důsledkem protiprávního jednání osoby zúčastněné na řízení, nikoli samotného zamítnutí žádosti o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace žalovaným jakožto odvolacím orgánem. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v podané žalobě uplatnila mj. námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, krajský soud se předně zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí vůbec způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, pro kterou by muselo být rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno. V této souvislosti žalobkyně v podané žalobě namítala, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje vymezení úvah, jimiž se žalovaný při zamítnutí jejího odvolání řídil, a jako takové je tedy nutno žalobou napadené rozhodnutí hodnotit jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z obsahu rozhodnutí žalovaného je přitom zřejmé, že žalovaný zamítl odvolání žalobkyně z důvodu tzv. konzumace rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž dle žalobkyně v odůvodnění absentuje jakákoli argumentace žalovaného ve prospěch závěru o tom, proč právě na základě této skutečnosti bylo odvolání žalobkyně zamítnuto. Žalobkyně dále uvedla, že jí podané odvolání bylo zamítnuto také s odkazem na ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu, avšak i ve vztahu k tomuto ustanovení v rozhodnutí chybí úvahy žalovaného, jimiž byl ve své rozhodovací činnosti veden. V napadeném rozhodnutí nejsou ani náznakem specifikovány oprávněné zájmy osoby zúčastněné na řízení jakožto žadatele, kterým by měla být dána přednost a které by měly být chráněny na úkor práv žalobkyně jakožto opomenutého účastníka předchozího správního řízení. Krajský soud k takto předestřené námitce na úvod připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pak soud posuzuje, zda se žalovaný v rozhodnutí vypořádal se všemi žalobkyní uplatněnými okolnostmi a zda srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázané a kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Pokud jde o obsah podaného odvolání, v něm žalobkyně především namítala pochybení správního orgánu I. stupně spočívající v nepřiznání jí postavení účastníka řízení. Dále upozornila na dílčí pochybení v podobě rozdílností mezi podanou žádostí osoby zúčastněné na řízení a rozhodnutím správního orgánu I. stupně o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace spočívajících v rozdílné výměře restaurační zahrádky, době trvání povolení zvláštního užívání pozemní komunikace a vyměření místního poplatku za užívání veřejného prostranství. A další významnou vadu pak žalobkyně spatřovala ve vyloučení odkladného účinku případného odvolání, které správní orgán I. stupně v rozporu s ustanovením § 85 odst. 4 správního řádu nijak neodůvodnil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dále konstatoval, že v daném případě bylo odvolání podáno v souladu s ustanovením § 84 odst. 1 správního řádu. Žalobkyni bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 5400/OD/MMB/310611/2014/Ro-/18/, doručeným dne 25. 8. 2014, přiznáno postavení účastníka řízení, přičemž odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala k poštovní přepravě dne 19. 9. 2014. Lhůta dle ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu tak byla v tomto případě zachována. K dílčím nesrovnalostem mezi žádostí a samotným rozhodnutím o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně tyto odchylky zdůvodnil způsobem výběru místního poplatku za užívání veřejného prostranství. Žalovanému přitom nepříslušelo do způsobu výběru místního poplatku nijak zasahovat, neboť rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno a posuzováno podle zákona o pozemních komunikacích, zatímco vyměření místních poplatků se děje dle odlišného právního předpisu, kterým je vyhláška statutárního města Brna o místních poplatcích. Námitku žalobkyně týkající se chybějícího odůvodnění ve vztahu k vyloučení odkladného účinku odvolání považoval žalovaný za oprávněnou, neboť odnětí odkladného účinku bylo v rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsaženo, aniž by bylo ve smyslu § 85 odst. 4 správního řádu jakkoli zdůvodněno. Jako opodstatněnou pak žalovaný posoudil také námitku, že žalobkyně měla být jako účastnice řízení přizvána do řízení o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace. Je tedy zřejmé, že žalovaný dvěma stěžejním odvolacím námitkám žalobkyně v napadeném rozhodnutí přisvědčil, avšak následně – jednak s ohledem na konzumaci rozhodnutí správního orgánu I. stupně (s ohledem na uplynutí doby povolení zvláštního užívání), jednak s odkazem na ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu odvolání přesto zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dle ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu platí, že při vedení řízení po podání odvolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení je třeba zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré víře. Žalovaný přitom v této souvislosti v napadeném rozhodnutí konstatoval, že formulaci „je třeba zvláště dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré víře“ je nutno vnímat tak, že zákon jí nepřímo preferoval spíše ochranu nabytých subjektivních práv a právní jistoty na jejich zachování. Přijetí argumentace žalovaného, že samotnou formulací ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu zákonodárce nepřímo preferoval ochranu nabytých práv a právní jistotu, by ovšem znamenalo, že by musela být vždy dána přednost dobré víře žadatele o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace před právy opomenutého účastníka, který byl do řízení přibrán (a to nikoli vlastní vinou) až dodatečně. Takto bez dalšího preferovat zájmy žadatele před zájmy jiných účastníků řízení však nelze. Z dikce ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu plyne, že je nutné při zvažování specifických okolností každé konkrétní věci poměřovat práva účastníků nabytá prvostupňovým správním rozhodnutím s právy účastníka opomenutého (k tomu shodně srovnej již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 29/2012 - 113, dostupný na www.nssoud.cz). V napadeném rozhodnutí však jakákoli bližší úvaha a argumentace žalovaného týkající se hodnocení a zvažování těchto hledisek absentuje. V tomto ohledu se tedy krajský soud ztotožnil s námitkami žalobkyně, že rozhodnutí žalovaného je nutno pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Opírá-li tedy žalovaný svůj závěr, proč i přes důvodnost žalobkyní uplatněných odvolacích námitek nepřistoupil ke zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, právě o aplikaci ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu, avšak bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, již z tohoto důvodu nemůže žalobou napadené rozhodnutí obstát. Správní orgány se však v předcházejícím správním řízení dopustily též dalšího procesního pochybení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a to pochybení natolik závažného, k němuž krajský soud byl povinen z úřední povinnosti přihlédnout, a to i s ohledem na argumentaci a polemiku žalovaného nově se objevující v podaném vyjádření k žalobě stran včasnosti podaného odvolání žalobkyně v návaznosti na aplikaci ustanovení § 28 odst. 2 správního řádu, namísto § 84 odst. 1 správního řádu. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014 - 147, publikovaném pod č. 3288/2015 Sb. NSS, krajský soud v této souvislosti uvádí, že „pokud došlo k vydání rozhodnutí o věci samé, nelze vydat usnesení o tom, zda určitá osoba je, či není účastníkem řízení podle § 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004, kromě zákonem předvídaných výjimek“. V nyní projednávaném případě přitom správní orgán I. stupně reagoval na žádost žalobkyně ze dne 19. 6. 2014 o nahlédnutí do spisů vedených pod sp. zn. SDK011300745 a sp. zn. SDK011400739 vydáním usnesení o tom, že žalobkyně není účastníkem předmětných správních řízení. O žádosti osoby zúčastněné na řízení o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace však správní orgán I. stupně rozhodl již dne 7. 5. 2014, kdy následně marně uplynula lhůta pro podání odvolání. Usnesení ze dne 19. 6. 2014 o tom, zda žalobkyně je či není účastníkem předmětného správního řízení, již tedy v souladu s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu nebylo možné vydat. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí o povolení zvláštního užívání mohla bránit přímo odvoláním ve smyslu ustanovení § 84 správního řádu, o čemž se jí mělo dostat náležitého poučení zvláště v podání ze dne 27. 5. 2015, které správní orgán I. stupně žalobkyni adresoval v reakci na její dopis z března (!) téhož roku, a tedy zjevně v době, kdy již bylo prvostupňové rozhodnutí o povolení zvláštního užívání komunikace vydáno. Otázku účastenství žalobkyně by pak žalovaný posuzoval jako otázku předběžnou v rámci samotného odvolacího řízení „ve věci“, tj. proti prvostupňovému rozhodnutí o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace. Jelikož je ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu možné aplikovat pouze v probíhajícím správním řízení, v němž o sobě určitá osoba tvrdí, že je účastníkem řízení, nemohla být lhůta pro podání odvolání žalobkyně odvíjena od ustanovení § 28 odst. 2 správního řádu, jak ve svém vyjádření poukazoval žalovaný, ale tato se odvíjela od ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu. V souladu s tímto ustanovením tedy bylo odvolání žalobkyně podáno ve stanovené lhůtě. Odůvodňoval-li pak žalovaný v napadeném rozhodnutí zamítnutí podaného odvolání tzv. konzumací rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace s ohledem na uplynutí doby, na kterou byla restaurační zahrádka povolena (ačkoli shledal odvolací námitky žalobkyně oprávněnými a důvodnými), krajský soud je nucen konstatovat, že v kontextu skutkových okolností dané věci, které nejsou mezi účastníky sporné, považuje uvedený argument žalovaného za zcela nevhodný a nepřípadný. Z obsahu předloženého správního spisu je bez jakýchkoli pochybností patrné, že to byl především správní orgán I. stupně, který sám svým nesprávným procesním postupem zapříčinil, že žalobkyně se od počátku neúčastnila předmětného správního řízení, a neměla tak možnost v řízení před správním orgánem I. stupně náležitě uplatňovat a hájit svá práva. Do právního postavení žalobkyně se pak dále negativně promítla skutečnost, že správní orgán I. stupně v rozporu se zákonem (po ukončení správního řízení) vydal usnesení dle § 28 odst. 2 správního řádu, kterým žalobkyni nepřiznal postavení účastníka, čímž logicky určil a nasměroval její další procesní postup a obranu (nutnost bránit se proti tomuto rozhodnutí odvoláním, jemuž žalovaný následně vyhověl). Právě tímto pochybením ze strany správního orgánu I. stupně pak došlo k výraznému prodloužení celého řízení. Za dané situace proto nelze klást žalobkyni k tíži, že pokud žalovaný meritorně rozhodl o odvolání žalobkyně až dne 8. 12. 2014, bylo to v době, kdy období provozování restaurační zahrádky povolené rozhodnutím o zvláštním užívání pozemní komunikace dnem 30. 9. 2014 uplynulo. Krajský soud pak znovu opakuje, že zcela nepřípadným se tento přístup žalovaného jeví v situaci, kdy žalovaný předmětnou „konzumací“ odůvodňuje zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového správního rozhodnutí, ačkoli odvolací námitky žalobkyně obsažené v jí podaném odvolání (vyloučení účastenství žalobkyně a nepřezkoumatelnost vyloučení odkladného účinku odvolání) shledal důvodnými, a tedy měl přistoupit ke zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí. Závěrem krajský soud pro úplnost doplňuje, že s ohledem na závěry vyslovené shora, které vedly soud ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, se již krajský soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími dílčími námitkami žalobkyně obsaženými v podané žalobě (např. namítanými rozpory mezi žádostí osoby zúčastněné na řízení a samotným rozhodnutím o povolení zvláštního užívání). Krajský soud zároveň podotýká, že k posouzení důvodnosti podané žaloby postačovalo vycházet z předloženého správního spisu a v něm obsažených listin, z nichž pro věc vyplynuly všechny podstatné skutečnosti, a tedy nebylo nutné, aby krajský soud přistupoval k provádění dokazování při ústním jednání (např. výslechem žalobkyně, který k důkazu v podané žalobě navrhovala). VI. Závěr a náklady řízení Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou, a proto podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. a § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a pro vady řízení zrušil. I přes nesouhlas žalovaného s rozhodnutím o věci samé bez jednání tedy v daném případě byly ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. naplněny zákonné podmínky pro rozhodnutí soudu bez jednání. Zároveň s ohledem na skutečnost, že zásadních procesních pochybení se v předcházejícím správním řízení dopustil především správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je zároveň zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění, a to zejména co do závěrů o vyloučení odkladného účinku případného odvolání (viz závěry žalovaného obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí), krajský soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 3 s. ř. s. přistoupil také ke zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které žalobou napadenému rozhodnutí předcházelo. Byť je zřejmé, že k žádosti osoby zúčastněné na řízení bude nutno v dalším řízení přistupovat jako k žádosti zjevně bezpředmětné ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, žalobkyně nepochybně může využít nástroje ochrany dané jí zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – v tomto ohledu srovnej zejména ustanovení § 7 odst. 2 uvedeného zákona. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 12 342 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu Mgr. Hany Dejmkové, advokátky, za zastupování žalobkyně v řízení před krajským soudem, a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a dvě písemná podání soudu ve věci samé – podání žaloby a podání repliky) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 9 300 Kč (3 x 3 100 Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 2 142 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 15 342 Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta. Pokud se jedná o výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení, podle § 60 odst. 5 s. ř. s. platí, že osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud může osobě zúčastněné na řízení na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že krajský soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení