30 A 3/2017 - 70

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: J. E., narozen ... bytem O., 28. ř. 106/18, zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. KUKHK- 32885/DS/2016/Kj, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 9. 2016, č. j. ODP/81890-2016/dum, 41024-2015/dum/16, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a uložil mu pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel osobního motorového vozidla tovární značky VW SHARAN, registrační značky x, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa: a) dne 22. 6. 2015 v 02:00 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 80 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 77 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, b) dne 22. 6. 2015 v 02:04 hodin, na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37 směr Trutnov okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 75 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 72 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona, c) dne 28. 8. 2015 ve 23:37 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Trutnov okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 71 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 68 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona.

3. Žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a dále uvedl, že správní orgán I. stupně usnesením ze dne 9. 8. 2016 spojil tři výše uvedené věci do společného řízení, zaslal žalobci oznámení o zahájení správního řízení, vyrozumění o provádění důkazů mimo ústní jednání a poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalovaný se zabýval i výší a druhem sankce a plně se ztotožnil s uloženou pokutou správním orgánem I. stupně a jejím odůvodněním.

II. Obsah žaloby

4. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí. Žalobní námitky shrnul do následujících šesti bodů: I. Vady správního řízení 5. a) Předně žalobce namítl, že správní orgán porušil § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu. Uvedl, že ve stejném období byl správním orgánem obviněn z dalšího správního deliktu podle § 125f cit. zákona, k němuž došlo dne 25. 6. 2015 v 20:57 v obci Choustníkovo Hradiště. Správní orgán o něm rozhodoval zvlášť v řízení zakončeném rozhodnutím ze dne 10. 8. 2016, č. j. ODP/70414-2016/dum 31527-2015/dum/13. Dle žalobce došlo k porušení § 125g odst. 2 cit. zákona, neboť správní orgán mohl a měl vést o všech údajných správních deliktech společné řízení. Porušením tohoto ustanovení byl žalobce zkrácen na svých právech, neboť by mu v případě správného postupu správního orgánu byla uložena souhrnná pokuta a platil by pouze jedny náklady řízení. 6. b) Další vadu řízení žalobce spatřoval v tom, že správní orgán porušil jeho právo na seznámení se se všemi podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim, porušil též ustanovení o dokazování, neboť rozhodoval na základě podkladů, které neprovedl jako důkaz, rovněž jej o prováděném dokazování vůbec nevyrozuměl.

7. Mezi podklady rozhodnutí, které nebyly součástí správního spisu, jmenoval žalobce zejména stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4, ze kterého správní orgán zjišťoval obsah a význam pojmu automatizovaný technický prostředek bez obsluhy (dále jen „automat“). K tomu namítl, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně není zřejmé, jak dospěl k závěru, že použitý rychloměr je automatem. Správní orgán neuvedl, jakými vlastnostmi se vyznačuje použitý rychloměr, a neprovedl srovnání, zda vlastnosti použitého rychloměru odpovídají vlastnostem automatu. Z uvedeného důvodu označil rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014-86, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99. Žalobce vyslovil pochybnost i o tom, zda byl použitý rychloměr automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, k tomu navrhl provést k důkazu návod k jeho obsluze. Dále žalobce jmenoval souhlas dopravního inspektorátu Policie České republiky, územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě, včetně souhlasu se součinností dle § 79a zákona o silničním provozu pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem, když ani tyto podklady rozhodnutí nebyly provedeny jako důkaz při dokazování mimo ústní jednání. Totéž lze dle žalobce říci i o dalších částech správního spisu. Ani další listiny nebyly provedeny při dokazování mimo ústní jednání, přestože z nich správní orgán při rozhodování zřejmě vycházel. Tím byla porušena zásada bezprostřednosti.

8. Žalobce označil rozhodnutí žalovaného za překvapivé, neboť je mu známo, že žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovedl při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování. Přitom nerozporuje, že správní orgán je oprávněn změnit svůj právní názor, avšak je povinen tuto změnu přezkoumatelně odůvodnit. Navrhl, aby si soud k důkazu vyžádal od žalovaného všechna jeho zrušující rozhodnutí vydaná v řízení o odvolání v roce 2016 v tomto typu agendy. 9. c) Žalobce dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů také proto, že správní orgán neuvedl, odkud čerpal zjištění, že „Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Choustníkovo Hradiště, je dlouhý 475,2 m (směr Trutnov) a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a ´Obec´ a č. IS 12b ´Konec obce´“ a dále, že „Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Kocbeře, je dlouhý 1 029,3 m (směr Trutnov) a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a ´Obec´ a č. IS 12b ´Konec obce.“ Správní orgán tedy dospěl k závěru, že měřený úsek probíhal po celé své délce územím, které je územím zastavěným, avšak nevysvětlil, ve významu jakého zákona pojem „zastavěné území“ chápe, co je obsahem tohoto pojmu a jak dané území znaky pojmu naplňuje. Dle žalobce je zastavěné území v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu definováno v § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona: „V tomto zákoně se rozumí zastavěným územím území vymezené územním plánem nebo postupem podle tohoto zákona; nemá-li obec takto vymezené zastavěné území, je zastavěným územím zastavěná část obce vymezená k 1. září 1966 a vyznačená v mapách evidence nemovitostí (dále jen "intravilán")“. Správní orgány dle jeho názoru neprovedly takové dokazování, ze kterého by vyplývalo, že celý měřený úsek probíhal zastavěným územím ve smyslu stavebního zákona, např. nedoložily kopii územního plánu. K tomu žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008-58. Obdobné lze dle žalobce namítnout stran umístění příslušného dopravního značení na začátku a konci obcí Choustníkovo Hradiště a Kocbeře. Ani toto nebylo nijak prokazováno a závěr o tom je nepřezkoumatelný. Z obsahu spisu také nevyplývá, kde měřený úsek začínal a kde končil. Žalobce si je přitom jist, že rychlostní limit v dané obci respektoval, proto jediné vysvětlení naměřené rychlosti je to, že měřený úsek zčásti začínal nebo končil v místě, kde byl rychlostní limit vyšší než 50 km/hod. (o čemž je přesvědčen, neboť tvrdí přechodnou úpravu rychlostního limitu na 70, resp. 80 km/hod.), případně, že rychloměr byl užíván v rozporu s ověřovacím listem (resp. že pozbyl ověření, neboť došlo k jeho přesunutí).

10. Žalobce uzavřel, že skutkový stav nebyl zjištěn v nezbytném rozsahu, neboť o rozhodných skutečnostech zůstala důvodná pochybnost, jelikož vůbec nebyly předmětem dokazování ve správním řízení.

II. Nezbytné kroky

11. Žalobce dále namítl, že správní orgán neprovedl nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť ačkoli mu žalobce sdělil, kdo jeho vozidlo v okamžiku změření řídil, správní orgán s touto osobou nezahájil řízení o přestupku. Ač v daném případě označený řidič (D. P.) uvedl, že vozidlo žalobce neřídil, nelze uvedenému tvrzení přikládat vyšší pravděpodobnost, než tvrzení žalobce, že označený řidič jeho vozidlo řídil. Uvedl, že vzhledem k tomu, že pan P. měl jen v obvodu správního orgánu spáchat dalších 17 přestupků, lze jeho motivaci lhát chápat, neboť mu zcela reálně hrozilo vybodování. Rovněž je nutné respektovat zásadu presumpce neviny, která žalobci (na rozdíl od označeného řidiče) v řízení o správním deliktu svědčila.

12. Žalobce uvedl, že správní orgán zjevně neusiloval o zjištění pachatele přestupku (a kontaktování označeného řidiče bylo ryze formálním postupem), když jeho stíhání odložil v okamžiku, kdy tento písemně uvedl, že je nevinen. Pokud správní orgán o osobě označeného řidiče D. P. (jenž nebyl zmocněncem žalobce jako řidič vozidla označen poprvé) rozhodoval na základě skutečností známých mu z úřední činnosti, měl žalobci umožnit se s těmito skutečnostmi seznámit a vyjádřit se k nim, neboť se jednalo o podklad rozhodnutí. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 As 31/2010-94.

13. Žalobce dále namítl, že pokud by mu správní orgán dal možnost se k věci vyjádřit, uvedl by, že označení D. P. za řidiče v řízení, kde vystupuje jako zmocněnec ODVOZ VOZU s. r. o. spočívá v tom, že pan P. byl zaměstnancem jmenované společnosti, která provozuje službu „drink and drive“, přičemž svým klientům též nabízí zastupování v řízení o správním deliktu, ke kterému mělo dojít v době plnění smlouvy o odvozu vozidla. Jeho opakované vystupování v řízení o správním deliktu v pozici označeného řidiče má tedy rozumné vysvětlení.

III. Liberace

14. Žalobce namítá, že nebyl poučen o možnosti liberovat se dle § 125e odst. 1 a dle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. Proto až nyní namítá, že v případě správního deliktu ze dne 28. 8. 2015 byl naplněn liberační důvod dle § 125e odst. 1 cit. zákona, dle něhož „právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“, a to ve spojení s § 125e odst. 5 téhož zákona. Učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 cit. zákona, pokud své vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce (panu P.) v rámci výkonu jeho předmětu činnosti, který spočívá ve službě „drink and drive“. Zmocněnec žalobce se v předmětné smlouvě příkazního typu žalobci zavázal, že zajistí, aby jeho zaměstnanec při plnění příkazu neporušil žádnou povinnost vyplývající ze zákona o silničním provozu. Důkaz předmětnou smlouvou mezi žalobcem a jeho zmocněncem se žalobce zavázal předložit při jednání.

15. Splnění této povinnosti zmocněncem bylo zajištěno hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty, jakož i případné náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Žalobce má za to, že na základě smlouvy se svým zmocněncem mohl mít zcela legitimně za to, že jeho zmocněnec zajistí, aby osoby, které budou jeho vozidlo při výkonu služby poskytované zmocněncem řídit (v tomto případě pan P.), nebudou porušovat zákon o silničním provozu. Pokud správní orgán rozhodoval na základě informace vyplývající z jeho úřední činnosti, tedy že zmocněnec žalobce označuje pana P. jako řidiče i v jiných řízeních o správních deliktech, v nichž vystupuje jako zmocněnec delikventů, jednalo se o podklad rozhodnutí, se kterým měl být žalobce seznámen a měl mít možnost vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí.

16. Správní orgány v daném případě konstatovaly, že označení pana P. za řidiče bylo účelové, a to na základě skutečností, které nebyly obsahem spisu. Takový postup měl dle názoru žalobce za následek překvapivost rozhodnutí prvého stupně, neboť nemohl nijak předpokládat, že z těchto skutečností bude správní orgán vycházet, rovněž bylo porušeno i jeho právo dle § 36 odst. 3 správního řádu.

IV. Měření rychlosti

17. Žalobce uvedl, že má pochybnost o tom, zda nebylo porušeno ustanovení § 79a zákona o silničním provozu, neboť z ověřovacího listu vyplývá, že majitelem rychloměru je soukromý subjekt, který je současně jeho výrobcem. Navrhl proto, aby si soud vyžádal od obce Dvůr Králové nad Labem, obce Choustníkovo Hradiště a obce Kocbeře veškeré smlouvy, které má za účelem měření rychlosti s tímto subjektem uzavřeny, aby mohla být míra participace tohoto soukromého subjektu na prováděném měření zhodnocena. Žalobce rovněž namítl, že nebylo prokázáno, zda konkrétní strážníci, provádějící měření rychlosti v obci Choustníkovo Hradiště a obci Kocbeře, měli k tomuto úkonu od předmětné obce písemné zmocnění ve smyslu zákona o obcích, nebylo prokázáno ani to, že byly splněny podmínky součinnosti s Policií ČR. Výstup z měření je tak dle ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu nepoužitelným důkazem, neboť byl získán v rozporu s právními předpisy.

V. Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce

18. Žalobce namítal, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Takový postup jej krátil na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Připomněl, že obviněný ze správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla odkázal na rozsudky krajských soudů, konkrétně Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015-35, zdejšího krajského soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014-35, a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30. Žalobce shledává toto pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů.

19. I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí musí být podloženo důkazy (§ 50 odst. 1 správního řádu). Pokud bylo rozhodnutí opřeno o důkaz provedený bez přítomnosti účastníka řízení (žalobce), pak byl tento krácen na svých právech, konkrétně na právu na spravedlivé řízení, správní orgány zcela jednoznačně porušily zásadu bezprostřednosti. Žalobce měl i právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014-34. Správní orgán I. stupně sice vyrozuměl žalobce o konání dokazování mimo ústní jednání a o možnosti následného seznámení se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu, avšak nijak jej nepoučil, že by měl právo se dokazování účastnit. Správní orgán tak nekonal dokazování za osobní účasti žalobce a pouhé vyrozumění o seznámení s podklady nebylo pro uplatnění jeho práv dostačující. Správní orgány tak porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce.

VI. Protiústavnost

20. Žalobce namítal, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce má proto za to, že aplikací zmíněného ustanovení bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.

21. Žalobce závěrem navrhl, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

22. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které v podstatě stručně shrnul. K žalobní námitce týkající se účasti soukromoprávního subjektu na měření uvedl, že jedinými subjekty, které mohou za platného právního stavu podle § 79a zákona o silničním provozu měřit rychlost vozidel na pozemních komunikacích, je Policie České republiky a obecní policie; ta za podmínky součinnosti s Policií České republiky a jen na místech policií určených. Zákon zde fakticky výslovným zmíněním povinné součinnosti pouze zdůrazňuje obecnou zásadu spolupráce obecní policie s Policií ČR, jak je zakotvena v § 1 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, takže přímá účast příslušníka Policie ČR při takovém měření rychlosti není nutná. Smyslem požadavku na součinnost je zajistit účinnou koordinaci plnění úkolů obecní a státní policie. Součinnost lze chápat např. jako vytipování míst s velkým výskytem překračování povolených rychlostí, ve výběru vhodných stanovišť pro měření. Dále se vyjádřil i k technickému hledisku měření. K tomu uvedl, že smlouva o nájmu zařízení o poskytování služeb č. GE1/ZE130021/S 023 ze dne 2. 12. 2013, končí instalací záznamového systému – automatizovaných silničních rychloměrů. Nastavení tolerance měřících zařízení je ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou zákonem dle § 79a zákona o silničním provozu. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky není ani možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího zařízení zasahoval. Záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie.

23. Závěrem žalovaný uvedl, že veškeré námitky mohl žalobce uplatnit již v rámci odvolacího řízení. Namísto toho uplatnil pouze námitku absence ústního jednání, jehož se chtěl účastnit dokazováním a námitku neoprávněnosti zahájení o správním deliktu, namísto řešení přestupku s konkrétním viníkem, jehož totožnost byla správnímu orgánu známa. Další námitky neuplatnil a účelově je přesunul až do žaloby. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Jednání soudu

24. K jednání soudu dne 19. června 2018 se účastníci nedostavili, strana žalující bez omluvy, žalovaný svoji neúčast omluvil. Předvolání k jednání bylo oběma stranám řádně a včas doručeno, žádná zákonná překážka nebránila projednání věci v nepřítomnosti účastníků (§ 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).

25. Po zahájení jednání byl přečten obsah žaloby, napadeného rozhodnutí žalovaného a vyjádření žalovaného k žalobě.

26. Následně provedl krajský soud níže uvedené důkazy, když přečetl obsah: - návodu k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, spol. s r. o. včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, - stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4, - smlouvy o nájmu zařízení a poskytování služeb č. GE1/ZE130021/S 023, uzavřené mezi společností GEMOS CZ, spol. s r. o., coby pronajímatelem, a městem Dvůr Králové nad Labem, coby nájemcem ze dne 2. 12. 2013, včetně příloh.

27. Dále provedl krajský soud důkaz níže označenými částmi správního spisu, když přečetl obsah: - č. l. 33 - žádosti o prověrku pobytu D. P. a odpovědi Policie ČR, - č. l. 35 - úředního záznamu Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, - č. l. 37 - odpovědi pana D. P. k výzvě k podání vysvětlení, - č. l. 56 - ověřovacího listu ze dne 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15, - č. l. 57 - veřejnoprávní smlouvy ze dne 12. 6. 2013, uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, - č. l. 58 - rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, - č. l. 59 - výpisu z usnesení zastupitelstva obce Choustníkovo Hradiště ze dne 7. 6. 2013, - č. l. 60-61 - vyjádření Dopravního inspektorátu Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, č. j. KRPH-597-188/Čj-2014-051006, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel ze dne 31. 12. 2014, včetně přílohy č. 1 – lokality pro nasazení represivního kamerového systému, - č. l. 62 - ověřovacího listu ze dne 14. 11. 2014, č. 8012-OL-70335-14, - č. l. 63 - veřejnoprávní smlouvy ze dne 22. 7. 2013, uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře, - č. l. 64 - výpisu z usnesení zastupitelstva obce Kocbeře ze dne 19. 7. 2013, - č. l. 65 – rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, - č. l. 66-67 - vyjádření Dopravního inspektorátu Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, č. j. KRPH-597-188/Čj-2014-051006, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel ze dne 31. 12. 2014, včetně přílohy č. 1 – lokality pro nasazení represivního kamerového systému.

28. Poté krajský soud přistoupil k rozhodnutí ve věci.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav věci 30. Správní orgán I. stupně obdržel dne 30. 7. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem oznámení o přestupku (automatizované měření rychlosti jízdy), k němuž došlo dne 22. 6. 2015 v 02:00 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště (viz podrobný popis výše).

31. Na základě uvedeného oznámení zaslal správní orgán dne 25. 8. 2015 žalobci, coby provozovateli vozidla výzvu, kterou ho vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ten na výzvu nereagoval. Správní orgán písemností ze dne 13. 10. 2015 vyzval žalobce k podání vysvětlení, písemnost byla doručena fikcí. Dne 10. 11. 2015 bylo správnímu orgánu doručeno podání od zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., nazvané „odepření výpovědi“ včetně sdělení, že vozidlo v předmětný čas řídil D. P., nar. ..., bytem O. 41, P. 7.

32. Výzvou ze dne 4. 1. 2016 předvolal správní orgán I. stupně D. P. k podání vysvětlení dle ustanovení § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Zásilka se vrátila zpět s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, řízení o přestupku dne 15. 6. 2016 v souladu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil. 33. b) Správní orgán I. stupně obdržel dne 30. 7. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem další oznámení o přestupku (automatizované měření rychlosti jízdy), k němuž došlo dne 22. 6. 2015 v 02:04 hodin, na pozemní komunikaci v obci Kocbeře (viz podrobný popis výše).

34. Na základě uvedeného oznámení zaslal správní orgán dne 31. 8. 2015 žalobci, coby provozovateli vozidla výzvu, kterou ho vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Správní orgán písemností ze dne 20. 10. 2015 vyzval žalobce k podání vysvětlení, písemnost byla doručena fikcí. Dne 10. 11. 2015 bylo správnímu orgánu doručeno podání od zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., nazvané „odepření výpovědi“ včetně sdělení, že vozidlo v předmětný čas řídil D. P., nar. ..., bytem O. 41, P. 7.

35. Výzvou ze dne 21. 1. 2016 předvolal správní orgán I. stupně D. P. k podání vysvětlení dle ustanovení § 60 zákona o přestupcích. Zásilka se vrátila zpět s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Správní orgán dne 14. 6. 2016 věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích.

36. Správní orgán I. stupně obdržel dne 30. 10. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem další oznámení o přestupku (automatizované měření rychlosti jízdy), k němuž došlo dne 28. 8. 2015 ve 23:37 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště (viz podrobný popis výše).

37. Na základě uvedeného oznámení zaslal správní orgán dne 27. 11. 2015 žalobci, coby provozovateli vozidla výzvu, kterou ho vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Správní orgán písemností ze dne 22. 1. 2016 vyzval žalobce k podání vysvětlení, výzvu si převzal osobně dne 2. 2. 2016, ale na výzvu nereagoval. Správní orgán dne 15. 6. 2016 věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích a téhož dne vydal rozhodnutí o správním deliktu v příkazním řízení, proti kterému žalobce následně podal odpor.

38. Ve správním spise jsou dále založeny listiny dokumentující šetření správního orgánu k osobě údajného řidiče D. P. a jeho pobytu. Z odpovědi Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy ze dne 15. 6. 2016 (z jiného spisového materiálu, v němž byl rovněž jako údajný řidič označen D. P.) vyplynulo, že pan P. na uvedené adrese již pět let nebydlí a že by se měl zdržovat na adrese Zelenohorská 483/14, Praha 8, dále byl uveden telefonický kontakt na tuto osobu. Při telefonickém hovoru v rámci řízení v nyní projednávané věci D. P. oprávněné úřední osobě správního orgánu I. stupně sdělil, že společnost ODVOZ VOZU s.r.o. nezná a neví proč je touto společností uváděn jako řidič. Dále uvedl, že vozidla různých provozovatelů z celé ČR na území Dvora Králové nad Labem neřídil, zvažuje podání trestního oznámení na uvedenou společnost, aktuálně řeší majetkové problémy a zdržuje se po známých (viz úřední záznam ze dne 13. 7. 2016, č. l. 35 správního spisu). Dne 25. 7. 2015 D. P. zaslal správnímu orgánu (k jeho písemné výzvě ze dne 13. 7. 2016) písemné podání, v němž potvrdil skutečnosti sdělené telefonicky.

39. Usnesením ze dne 9. 8. 2016 správní orgán spojil řízení o všech třech výše uvedených správních deliktech do společného řízení a oznámením z téhož dne vyrozuměl žalobce o pokračování správního řízení po podaném odporu proti příkazu a o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 5. 9. 2016. Současně mu sdělil lhůtu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí s poučením o možnosti vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, a to v termínu do 12. 9. 2016. Uvedené vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 12. 8. 2016 do datové schránky jeho zmocněnce. Dne 5. 9. 2016 proběhlo dokazování mimo ústní jednání, o čemž byl sepsán protokol (č. . 68 – 69 správního spisu), žalobce ani jeho zmocněnec se k němu nedostavili.

40. Ve správním spise je dále založena karta předmětného vozidla, fotodokumentace přestupků, a výše popsané listiny, které soud provedl k důkazu při jednání.

41. Dne 13. 9. 2016 bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí (viz výše), proti němuž podal žalobce odvolání, v němž namítal, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, že měl zájem se účastnit dokazování, které mělo být prováděno za jeho osobní účasti. Dále uvedl, že správní orgán neměl zahajovat řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla, ale měl zahájit řízení o přestupku s označenou osobou přestupce. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. B. Právní závěry 42. Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13).

43. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

44. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 45. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

46. Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

47. Nyní k jednotlivým žalobním bodům. Vady správního řízení 48. Tento žalobní bod v sobě zahrnoval několik výtek ve vztahu k postupu správních orgánů. 49. a)Předně žalobce namítl, že správní orgán postupoval nezákonně, když nespojil do společného řízení více správních řízení (deliktů) vedených se žalobcem, čímž porušil § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu („dopustil-li se provozovatel vozidla více správních deliktů podle § 125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení“). Zde poukázal na další správní delikt, jehož se měl dopustit dne 25. 6. 2015 v 20:57 v obci Choustníkovo Hradiště a o němž správní orgán rozhodoval zvlášť v řízení zakončeném rozhodnutím ze dne 10. 8. 2016, č. j. ODP/70414-2016/dum 31527-2015/dum/13.

50. Krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že u zdejšího soudu byla kromě této žaloby projednávána pod sp. zn. 30A 176/2016 také žaloba, kterou podal žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2016, č. j. KUKHK-30715/DS/2016/Kj, kterým zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 10. 8. 2016, č. j. ODP/70414-2016/dum, 31527-2015/dum/13, a potvrdil je. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Správní delikt rovněž spočíval v překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v obci, stanovené zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž řidiči vozidla, jehož totožnost nebyla správnímu orgánu známa, byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy (při zvážení možné odchylky) naměřena rychlost jízdy 61 km/h, čímž porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

51. Krajský soud konstatuje, že správní řízení o správním deliktu ze dne 25. 6. 2015 bylo zahájeno dne 13. 7. 2016 a připraveno k rozhodnutí ve chvíli, kdy společné řízení o dalších třech správních deliktech, které jsou předmětem tohoto přezkumného řízení, bylo teprve zahájeno. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci sp. zn. 30A 176/2016 bylo vydáno dne 10. 8. 2016, rozhodnutí o odvolání dne 26. 10. 2016. O žalobě proti tomuto rozhodnutí rozhodl zdejší krajský soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 30A 176/2016- 94, tak, že žalobu zamítl.

52. Bylo v zájmu žalobce, ve smyslu zásady aby námitku ohledně společného řízení vznesl již v řízení vedeném pod sp. 30A 176/2016, což se nestalo. Nehledě na to, že tuto námitku zcela jistě mohl uplatnit již v řízení před správním orgánem. Za této situace, kdy již krajský soud rozhodl pravomocně o správním deliktu žalobce ze dne 25. 6. 2015 zamítnutím žaloby, nebylo možné této žalobní námitce vyhovět. 53. b) Dále žalobce namítl, že správní orgán porušil ustanovení o dokazování, když rozhodoval na základě podkladů, které neprovedl jako důkaz. Uvedené žalobní námitce krajský soud nepřisvědčil.

54. Správní orgán I. stupně se sice v souvislosti s vymezením pojmu „automatický technický prostředek používaný bez obsluhy“ ve svém rozhodnutí odvolal na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4 [(dále také jen „Stanovisko“), viz předposlední odstavec na straně 8], svůj závěr o tom, že se jedná o automat, však opřel zejména o jiné důkazy, které ve správním spise založeny jsou (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15, veřejnoprávní smlouvu ze dne 12. 6. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/590, uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, č. j. 11801/VZ/2013-2, kterým udělil souhlas s uzavřením uvedené veřejnoprávní smlouvy, Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 14. 11. 2014 č. 8012-OL- 70335-14, veřejnoprávní smlouvu ze dne 22. 7. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/594, uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, č. j. 14400/VZ/2013-2, kterým udělil souhlas s uzavřením uvedené veřejnoprávní smlouvy a vyjádření Dopravního inspektorátu Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, ze dne 31. 12. 2014, č. j. KRPH-597-188/Čj-2014-051006, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel).

55. Přestože je krajský soud toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, doplnil v tomto směru dokazování provedené správními orgány ve smyslu § 77 s. ř. s. A to výše zmíněným Stanoviskem a dále návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, spol. s r. o. včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12 (dále také jen „Certifikát“).

56. Pokud jde o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, ten zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Blíže však tento pojem nedefinuje. Krajský soud proto neshledává závadným, pokud je při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu správními orgány používán interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. V daném případě tedy zmíněné Stanovisko, v němž je tento pojem vykládán a jsou v něm vymezena jeho definiční kritéria.

57. Ministerstvo dopravy ve Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí: „Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek ‚používaného bez obsluhy‘ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy).“ Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“ Krajský soud se ve shodě se správními orgány s těmito definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu automatizovaný technický prostředek bez obsluhy dle jeho názoru jednoznačně vystihují.

58. Skutečnost, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automat, pak dokládají jak shora zmíněné důkazy provedené již správními orgány, tak rovněž již citovaný návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, spol. s r. o. včetně Certifikátu, který jako důkaz provedl při jednání krajský soud. Již v bodě 1.1. uvedeného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“ To, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za nutné v plném rozsahu citovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje, stejně jako na citované důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení. Také ty prokazují závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, (viz např. články 2.1. a 2.4. veřejnoprávních smluv uzavřených mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcemi Choustníkovo Hradiště a Kocbeře).

59. Dále žalobce namítal, že správní orgán I. stupně neprovedl jako důkaz mimo ústní jednání příslušný souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. V projednávaném případě se jedná o výše citované vyjádření Dopravního inspektorátu Policie České republiky ze dne 31. 12. 2014, platné v době spáchání přestupků. Z obsahu této listiny plyne souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření v daných místech v rámci součinnosti ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Přestože uvedený důkaz je založen ve správním spisu, krajský soud z opatrnosti rovněž důkaz touto listinou provedl při jednání.

60. K námitce žalobce, že správní orgán I. stupně neprovedl ani důkazy ostatními listinami nacházejícími se ve správním spisu, přestože z obsahu těchto listin při svém rozhodování vycházel, krajský soud uvádí, že ve správním spisu je založen Protokol o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 5. 9. 2016 podle § 18 odst. 1 správního řádu (viz č. l. 68 -69 spisu), v němž správní orgán uvádí, že provedl důkazy oznámeními o přestupcích (č.l. 2, 16 a 40 spisu), fotografickou dokumentací (č.l. 3, 17 a 41 spisu) a výpisem z karty osobního motorového vozidla z centrálního registru vozidel (č.l. 4 spisu), a podrobně popsal, co z těchto důkazů zjistil.

61. Předně je třeba k této námitce uvést, že § 51 odst. 2 věta prvá správního řádu zní: „O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.“ Vyrozumění o dokazování spolu s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve lhůtě 5 dnů ode dne provedení dokazování bylo žalobci doručeno 12. 8. 2016 do datové schránky jeho zmocněnce. Žalobce se nedostavil a svého práva účastnit se dokazování a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí nevyužil.

62. V souvislosti s tím krajský soud odkazuje na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007 – 337, které na posuzovanou věc dopadají a s nimiž se zcela ztotožňuje a na něž odkazuje: „Na základě obsahu správního spisu soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o provádění důkazů listinou nebyl učiněn záznam do spisu podle § 53 odst. 6 věty první správního řádu. Ve spise jsou založeny toliko listiny, jimiž byl proveden důkaz, nikoli formální záznam o provedení důkazů těmito listinami. Jde tedy o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 53 odst. 6 správního řádu), nicméně charakter tohoto pochybení sám o sobě neatakuje zákonnost napadeného rozhodnutí; jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by k takovému ataku zákonnosti mohlo dojít, přitom soud nezjistil. I v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se nijak nezměnila, tj. žalovaný by vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž, v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení vyplývá, že důkazy provedeny byly, žalobce přitom s nimi byl poté, kdy se staly součástí správního spisu, seznámen.“ 63. Přes shora uvedené závěry krajský soud z opatrnosti při jednání provedl důkazy všemi listinami, které byly založeny ve správním spisu a sloužily jako podklady pro rozhodování správních orgánů. Opětovně zdůrazňuje, že žalobci byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgán vycházel. Tohoto práva však žalobce nevyužil. Krajský soud tak uzavírá, že ani tuto žalobní námitku důvodnou neshledal, k porušení žalobcových procesních práv nedošlo.

64. S ohledem na tento závěr krajský soud nepřistoupil k provedení důkazu navrženého žalobcem, tedy vyžádání si od žalovaného všech jeho zrušujících rozhodnutí vydaných v tomto typu agendy v roce 2016, neboť provedení takového důkazu by na shora uvedené závěry nemělo žádný vliv a bylo by proto nadbytečné a irelevantní. 65. c)Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť správní orgán neuvedl, odkud a jakým způsobem čerpal informace o tom, že se měřený úsek nachází v zastavěném území obcí Choustníkovo Hradiště a Kocbeře, jak je dlouhý, že je na pozemní komunikaci označen bílým vodorovným značením a že se nachází mezi dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“. Rovněž nevysvětlil ve významu jakého zákona pojem „zastavěné území“ chápe. Totéž žalobce namítnul stran umístění příslušného dopravního značení na začátku a konci obcí Choustníkovo Hradiště a Kocbeře.

66. K tomu krajský soud uvádí následující. Jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele ze dne 22. 6. 2015 je přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, tedy překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km.h-1 a více nebo mimo obec o 30 km.h-1 a více. Jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele ze dne 28. 8. 2015 je přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, tedy překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h- 1. Jedná se tedy o přestupky spáchané v obci, nikoliv překročením nejvyšší dovolené rychlosti v zastavěném území. Dle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují. Pro naplnění skutkové podstaty žalobci vytýkanému deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu, nikoliv zda celý měřený úsek probíhal zastavěným územím v kontextu namítaného stavebního zákona, případně zákona o ochraně zemědělského půdního fondu apod. Aplikace stavebního zákona, resp. územního plánu obce za účelem vymezení pojmu „zastavěné území obce“, jak se toho dožadoval žalobce, tak není na místě, neboť předpisy stavebního práva na danou problematiku vůbec nedopadají. Proto krajský soud nepovažoval za potřebné provádět důkaz územním plánem uvedených obcí.

67. Že se měřené úseky skutečně nachází na silnici I/37 v obcích Choustníkovo Hradiště a Kocbeře mezi dopravními značkami „Obec“ a „Konec obce“, vyplývá nejen z přesné specifikace tohoto úseku ve správních rozhodnutích, ale také z důkazů provedených správním orgánem, a sice z oznámení o přestupcích, z fotodokumentace, z výše citovaných ověřovacích listů Českého metrologického institutu, z veřejnoprávních smluv, z příslušných rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, kterými udělil souhlas s uzavřením uvedených veřejnoprávních smluv, z příslušného vyjádření Dopravního inspektorátu Policie České republiky, ohledně úsekového měření rychlosti vozidel.

68. Žalobce vytýká správním orgánům, že nezjišťovaly umístění dopravního značení na začátku a konci shora uvedených obcí, stejně jako kde měřený úsek začínal a končil. Toto tvrzení není jednak pravdivé, neboť jak již uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřený úsek nacházel na území obce ve smyslu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Tyto skutečnosti navíc žalobce nijak nevyvrátil a ani se o to nesnažil nejen ve správním řízení, neboť takové námitky v něm vůbec nevznesl, ale ani v přezkumném soudním řízení. I v něm totiž setrval jen na obecných a ničím nedoložených tvrzeních. Žalobcova tvrzená obava z toho, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, či tvrzená přechodná úprava rychlostního limitu na 70 km/h či 80 km/h totiž není v žalobě podložena jediným důkazem. Žalobce nejen nedokazuje, ale ani netvrdí jedinou relevantní skutečnost, která by byla způsobilá závěry správních orgánů ohledně této problematiky zpochybnit. Lze tak uzavřít, že uvedená tvrzení jsou pouze na úrovni spekulací. Nezbytné kroky 69. Krajský soud dospěl k závěru, že ani námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, není nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot /021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 70. V přezkoumávané věci zmocněnec žalobce v případě přestupků ze dne 22. 6. 2015 označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče D. P.. S touto osobou se správnímu orgánu zprvu nepodařilo navázat kontakt na zmocněncem označené adrese, v obou případech se zásilky vrátily zpět jako nedoručitelné s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Správní orgán dále sám prováděl šetření k osobě označeného řidiče D. P. a jeho pobytu. V rámci své úřední činnosti z jiného spisového materiálu (v němž byl rovněž jako údajný řidič označen D. P.) zjistil, a to z odpovědi Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy ze dne 15. 6. 2016, že pan P. na uvedené adrese již pět let nebydlí a že by se měl zdržovat na adrese Zelenohorská 483/14, Praha 8; byl poskytnut i telefonický kontakt na tuto osobu. Jak je již uvedeno výše, D. P. při telefonickém hovoru s oprávněnou úřední osobou správního orgánu I. stupně této sdělil, že v předmětný den vozidlo neřídil, společnost ODVOZ VOZU s.r.o. nezná a neví, proč je touto společností i v dalších případech uváděn jako řidič. Uvedené skutečnosti následně potvrdil i písemně (podáním ze dne 25. 7. 2015, č.l. 37 správního spisu). Krajský soud tak sdělení zmocněnce žalobce, že řidičem vozidla měl být právě D. P., shledává jako postup obstrukční, jehož skutečným důvodem bylo správní řízení protahovat a znesnadňovat.

71. K námitce „skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti“ k osobě D. P., jež je jako údajný řidič (přestupce) označována opakovaně i v jiných správních řízeních různými provozovateli, krajský soud poznamenává, že i jemu je z jeho úřední činnosti známo, že uvedená osoba je uváděna zastupující společností ODVOZ VOZU s.r.o. jako řidič vozidla v analogických řízeních, např. ve věcech, které vede zdejší krajský soud pod sp. zn. 30A 78/2016 nebo pod sp. zn. 30A 75/2016 aj.

72. Poslední námitka uvedená v rámci tohoto žalobního bodu, že D. P. byl zaměstnancem společnosti ODVOZ VOZU s. r. o. je tak zcela v rozporu se samotným tvrzením D. P., který, jak je uvedeno výše, telefonicky a následně písemně popřel, že by kdy byl zaměstnancem této společnosti, jíž dokonce ani nezná.

73. Lze uzavřít, že správní orgán I. stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, čímž byla splněna podmínka pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem, coby provozovatelem vozidla. Liberace 74. Podle ustanovení § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

75. Z hlediska systematického zařazení je zřejmé, že citované ustanovení § 125e odst. 1 zakotvuje možnost zproštění se odpovědnosti za správní delikt právnické osoby (resp. fyzické osoby při výkonu její podnikatelské činnosti) dle předcházejícího ustanovení § 125d zákona o silničním provozu.

76. Pokud se však jedná o správní delikty provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu (tak jako v přezkoumávané věci), může se provozovatel vozidla (ať už osoba fyzická či právnická) odpovědnosti za správní delikt zprostit toliko v případech vymezených v odst. 5 tohoto ustanovení. Tedy pokud prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru vozidel.

77. Ani jeden z uvedených liberačních důvodů nebyl žalobcem tvrzen. Žalobce tvrdil, že učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 cit. zákona, pokud své vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce (panu P.) v rámci výkonu jeho předmětu činnosti, který spočívá ve službě „drink and drive“. Zmocněnec žalobce se v předmětné smlouvě příkazního typu žalobci zavázal, že zajistí, aby jeho zaměstnanec při plnění příkazu neporušil žádnou povinnost vyplývající ze zákona o silničním provozu. V žalobě avizovaný důkaz předmětnou smlouvou nebyl v průběhu soudního řízení předložen. Uvedený důkaz by navíc byl irelevantní, neboť v projednávaném případě bylo prokázáno, že zmocněncem žalobce označený řidič D. P. uvedené vozidlo neřídil a rovněž to, že nikdy nebyl zaměstnancem zmocněnce žalobce, tj. společnosti ODVOZ VOZU s. r. o.

78. Výše krajský soud popsal, jaké kroky podnikl správní orgán I. stupně, aby kontaktoval žalobcem označeného řidiče vozidla v době spáchání přestupků a s jakým výsledkem. Rovněž uvedl, že správní orgán nepochybil, pokud nezahájil řízení o přestupku proti určité osobě a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, a pokud následně zahájil správní řízení o správním deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu se žalobcem coby provozovatelem vozidla, kterým byl spáchán přestupek. Dovětek správního orgánu o tom, že v případě osoby označeného řidiče D. P., jde o povědomost získanou na základě jeho úřední činnosti, tak měl povahu ryze doplňující, pro shora uvedené závěry nebyl významný. Nebyl proto způsobilý jakkoliv negativně se dotknout práv žalobce a nemohl tedy ani být důvodem překvapivosti vydaného rozhodnutí. Měření rychlosti 79. K pochybnosti žalobce o porušení ustanovení § 79a zákona o silničním provozu nutno konstatovat, že dle citovaného ustanovení je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.

80. Krajský soud provedl k návrhu žalobce při jednání důkaz smlouvou o nájmu zařízení a poskytování služeb ze dne 2. 12. 2013, uzavřenou mezi společností GEMOS CZ, spol. s r. o., pronajímatelem a městem Dvůr Králové nad Labem jako nájemcem včetně všech příloh této smlouvy. Obsah těchto listin vyvrací pochybnost žalobce, že není zřejmá míra participace výrobce a vlastníka použitého rychloměru, společnosti GEMOS CZ, spol. s r. o., na měření rychlosti, tedy zda byl v daném případě respektován § 79a zákona o silničním provozu či nikoliv. Z uvedené smlouvy je totiž zřejmé, že žalobcova (navíc ničím nepodložená) domněnka, že by na měření rychlosti v obcích Choustníkovo Hradiště a Kocbeře fakticky participoval soukromý vlastník rychloměru, není důvodná. Krajský soud v tomto směru poukazuje zejména na článek IV. této smlouvy, nazvaný Předmět smlouvy, kdy z jeho bodů 6 až 8 je zřejmé, že pronajímatel rychloměru nemůže žádným způsobem zasahovat do získávání důkazů a že celý proces jejich shromažďování je zcela pod kontrolou městské policie. Z obsahu smlouvy plyne, že vlastník rychloměru nemá možnost měření rychlosti ani výstupů z něho ovlivňovat, ani do chodu měřícího zařízení zasahovat. I z vyjádření žalovaného pak plyne, že záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie. Soukromoprávní subjekt tedy správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon předmětné činnosti, tj. měřící zařízení a software.

81. Souhlas obcí Choustníkovo Hradiště a Kocbeře s prováděním úsekového měření rychlosti na jejich území strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem pak byl dán veřejnoprávními smlouvami uzavřenými mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště dne 12. 6. 2013 a mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře dne 19. 7. 2013, a souhlasné stanovisko Policie ČR s prováděním úsekového měření rychlosti v daných místech vyplývá z vyjádření k návrhu úseku pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel ze dne 31. 12. 2014. Ani tuto námitku tedy krajský soud neshledal důvodnou. Neprovedení ústního jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce 82. V této námitce žalobce brojil proti tomu, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu i na některé rozsudky krajských soudů.

83. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 84. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (...). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.

85. Pokud se žalobce odvolával na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, v souvislosti s neprovedením ústního jednání, je třeba konstatovat, že na tento rozsudek následně reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016-53, mimo jiné takto: 86. „Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, jenž dovodil, že městský úřad nepochybil, nenařídil-li ústní jednání. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o provádění důkazu listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze provést mimo jednání navíc bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol. Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla. I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 21 - 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu. Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních orgánů, není důvodná.“ 87. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy, a to i soudem zdejším, jak upozornil žalobce.

88. V posuzované věci přestupky spočívaly v překročení nejvyšší povolené rychlosti, a to v obcích Choustníkovo Hradiště a Kocbeře, zjištěné automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduché případy. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Ten se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámení s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zmocněnci.

89. Pokud pak žalobce dále tvrdil, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“, soud konstatuje, že žalobci či jeho zmocněnci nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Krajský soud proto žalobní námitce, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce, nepřisvědčil.

90. Dle § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci řízení o provádění dokazování včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Této své povinnosti správní orgán I. stupně dostál, o čemž svědčí obsah jeho oznámení ze dne 9. 8. 2016 (viz shora). Žalobce se mýlí, pokud vytýká správnímu orgánu, že toto oznámení mělo obsahovat výslovné poučení o tom, že se provádění dokazování mimo ústní jednání může žalobce zúčastnit. Takovou povinnost správní řád neukládá. V uvedeném oznámení správní orgán I. stupně mimo jiné přesně uvedl den, hodinu a místo, kde budou důkazy prováděny. Dle krajského soudu musí být z takového oznámení účastníkovi řízení zřejmé, že je mu tato skutečnost, spolu s uvedenými detailními informacemi, sdělována právě proto, aby se dokazování mohl zúčastnit.

91. V případě jakýchkoliv pochybností navíc žalobci nic nebránilo v tom, aby správní orgán kontaktoval a tuto skutečnost si vyjasnil. Navíc za situace, kdy byl zastupován zmocněncem, který v obdobných věcech vystupuje systematicky a vytrvale, a má tedy patřičné praktické zkušenostmi ze správních řízení o správních deliktech na úseku dopravy, podpořené jistě i k tomu potřebnými znalostmi příslušných právních ustanovení. Nic takového se nestalo, naopak. Žalobce zůstal ve správním řízení zcela pasivní, nereagoval ani na výslovné oznámení o možnosti zúčastnit se seznámení s podklady pro rozhodnutí. To jen podtrhuje účelovost dané žalobní námitky. Protiústavnost 92. V posledním ze žalobních bodů žalobce namítal, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

93. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem se Ústavní soud již zabýval. V nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 neshledal nesoulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tedy bylo shledáno ústavně konformním.

94. Lze dodat, že Ústavním soudem již byla posuzována i ústavnost ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, který na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 doslovně opakuje skutkovou podstatu ustanovení § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel.

95. Krajský soud proto shrnuje, že žádná z žalobních námitek není důvodná, napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou správná a zákonná, a krajský soud tak musel žalobu jako nedůvodnou zamítnout ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.

VI. Náklady řízení

96. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad rámec běžné úřední činnosti vznikly.

Poučení