30 A 31/2010 - 42

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce Ing. M. S . , zast. JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se sídlem AK v Náchodě, Palachova 1742, PSČ 547 01, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, za účasti 1. J. B. – D., 2. města Nové Město nad Metují, náměstí Republiky 6, PSČ 549 01 a 3. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 10, Kodaňská 1441/46, PSČ 100 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2010, zn. 6389/ZP/2010-3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 28. 5. 2010, zn. 6389/ZP/2010-3, a rozhodnutí Městského úřadu Nové Město nad Metují ze dne 11. ledna 2010, zn. 7499/2009/OZP/Str-X, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,-- k rukám JUDr. Tomáše Noska, advokáta se sídlem AK v Náchodě, Palachova 1742, PSČ 547 01, do osmi dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí (usnesení) Městského úřadu Nové Město nad Metují (dále jen „vodoprávní orgán“) ze dne 11. ledna 2010, zn. 7499/2009/OZP/Str-X, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o povolení k odběru podzemních vod z pramenní jímky na pozemku parc. č. 1159 a stavební parcele č. 182 v katastrálním území Nové Město nad Metují, a to tak, že se požadovaný odběr nepovoluje. Rozhodnutí v podstatě odůvodnil následujícím způsobem. Předně konstatoval, že vodoprávní orgán zastavil vodoprávní řízení proto, neboť v řízení u něho vedeném v předstihu bylo vyhověno žádosti o odběr podzemní vody z téhož zdroje jinému žadateli (J. M. B. – D., zúčastněné osobě na řízení označené shora pod č. 1) a ve vodním zdroji (pramenní jímce) není dostatek vody pro současné realizování obou odběrů v plné požadované výši. J. B. – D. podal žádost o povolení k odběru podzemních vod dne 5. 3. 2007, žalobce až dne 1. 12. 2008. Žalovaný dále poukázal na to, že až do roku 2007 nedisponoval žádný z výše uvedených žadatelů povolením k odběru podzemních vod z pramenní jímky na pozemku parc. č. 1159 a stavební parcele č. 182 v katastrálním území Nové Město nad Metují (dále jen „jímky“). Shrnul přitom průběh rozhodování o žádosti J. B. – D. ze dne 5. 3. 2007, jíž vodoprávní orgán sice vyhověl rozhodnutím ze dne 14. 7. 2008, č.j. 4533/2007/OZP/Str-P, žalovaný je však rozhodnutím ze dne 27. 11. 2008, č.j. 18360/ZP/2008-3, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V něm vodoprávní orgán rozhodnutím ze dne 28. 1. 2009, č.j.15551/2008/OZP/Str-P, povolil J. B. – D. odebírat podzemní vody z ¨jímky v množství 0,06 l/s, max. 0,2 l/s, 180 m3/měsíc a max. 1850 m3/rok. Toto rozhodnutí nabylo po proběhlém odvolacím řízení právní moci dne 14. 7. 2009. O žádosti jmenovaného bylo jednáno a rozhodnuto v samostatném řízení. Žalovaný pokračoval, že „stanovila-li osoba s odbornou způsobilostí (RNDr. S. Š., OHGS s.r.o., Ústí nad Orlicí, ze dne 18.2.2008) minimální množství vody, které je v prameništi k dispozici na 9 460 m3/rok a J. M. B. – D. byl povolen odběr ve výši 1 850 m3/rok, mohl správní orgán povolit odvolateli odběr max. do výše rozdílu těchto dvou údajů, tj. 7 610 m3/rok. Odvolatel však požadoval původně 9 460 m3/rok (žádost ze dne 1.12.2008) a po úpravě žádosti ze dne 7.12.2009 množství 8 752 m3/rok, což je množství vod, které by přesáhlo kapacitu zdroje. Vodoprávní úřad je oprávněn povolit nakládání s vodami jen v takovém rozsahu, který neomezí již stanovený odběr, tedy který již nebyl v daném místě a čase povolen jiné osobě. Z tohoto důvodu nebylo možné žádosti odvolatele vyhovět a bylo nutné ji zamítnout, resp. nepovolit odběr podzemních vod dle ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona. Obecně správní řád v ust. § 140 stanoví, že jedná-li se o tentýž předmět řízení nebo jestliže různá řízení spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků potom, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných účastníků může správní orgán spojit tato řízení a v jeho závěru vydat společné rozhodnutí. Jelikož v řízení o žádosti J. M. B. – D. a o žádosti odvolatele jde o odběr vody z jednoho vodního zdroje (pramenní jímky) a řízení se týká stejných účastníků, bylo by v daném případě namístě vést společné řízení. V takovém případě by o povolení k odběru pro J. M. B. – D. rozhodoval Městský úřad současně s nepovolením odběru pro odvolatele, a to v jediném rozhodnutí. Tento postup by nahradil nevhodnou aplikaci přerušení řízení s odkazem na § 145 odst. 2 správního řádu (tj. přerušení řízení do doby nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti s nejlepším pořadím). Uvedený postup již bylo bezpředmětné řešit v rámci dílčího odvolacího řízení proti usnesení o přerušení řízení o žádosti odvolatele ze dne 1.12.2008, neboť mezitím rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami pro J. M. B. – D. nabylo právní moci . . . Krajský úřad po přezkoumání napadeného usnesení došel k závěru, že prvoinstanční úřad porušil ustanovení § 145 odst. 1 a 2 správního řádu, upravující řízení s předstihem žádosti, jelikož k tomu, aby mohl postupovat podle uvedeného ustanovení by zákon (vodní zákon) musel stanovit, že pro vedení řízení má význam předstih žádosti. Vodní zákon, podle kterého se povolení k nakládání s vodami povoluje, však pro žádné ze svých řízení institut řízení s předstihem žádosti nepřipouští. Lze tedy konstatovat, že jedná-li se (jako v daném případě) o řízení o povolení k odběru podzemních vod z jediné pramenní jímky pro dva žadatele a jejich požadavky nelze současně vzhledem ke kapacitě zdroje uspokojit, není pro další průběh řízení určující, který z nich podal žádost jako první (žádost s nejlepším pořadím) a tedy následně pak o druhé žádosti řízení přerušit do doby nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti první. Takový postup podepřený pouze odkazem na ust. § 145 správního řádu nelze z pozice odvolacího orgánu odsouhlasit. S ohledem na uvedené tedy nemohlo ani dojít k naplnění ustanovení § 145 odst. 2 správního řádu, věty třetí, tedy zákonného důvodu pro zastavení řízení o podané žádosti odvolatele. Krajský úřad proto změnil usnesení o zastavení řízení tak, že ho nahradil rozhodnutím o nepovolení odběru podzemních vod z pramenní jímky k žádosti odvolatele ze dne 1.12.2008, upravené podáním ze dne 7.12.2009.“ Poté žalovaný rozvíjel v odůvodnění rozhodnutí úvahy o očekáváních zmíněných žadatelů v rámci vodoprávních řízení o povolení k nakládání s vodami z hlediska jejich potřeb a vztahů s tím, že jejich zájmy harmonizoval, resp. rozhodl tak, aby uplatněný nárok J. M. B. – D. nebyl na úkor žalobce popřen. Závěrem znovu zopakoval, že vodoprávní úřad porušil ustanovení § 145 odst. 1 a 2 správního řádu, upravující řízení s předstihem žádosti, a proto změnil usnesení o zastavení řízení tak, že ho nahradil rozhodnutím o nepovolení odběru podzemních vod z pramenní jímky k žádosti žalobce. Rozhodl tak prý na základě ustanovení § 73 odst. 2 správního řádu a s ohledem na naplnění zásady objektivního a nestranného postupu a zásady legitimního očekávání zakotvených ve správním řádu. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2010, zn. 6389/ZP/2010- 3, včas podanou žalobou. Nezákonnost žalovaného rozhodnutí spatřoval předně v tom, že bylo vydáno v rozporu s § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), když jím bylo zhoršeno jeho právní postavení, ačkoliv byl jediným odvolatelem. To spatřoval v tom, že vodoprávní orgán řízení zastavil, tedy nerozhodl o jeho žádosti věcně, a proto pokud by nabylo právní moci, mohl by podat žádost novou. Žalovaným rozhodnutí ale byla založena překážka věci rozsouzené a v důsledku toho se žalobce již nikdy nemůže domáhat povolení čerpání vody v mezích žádosti, o níž bylo rozhodnuto. V této souvislosti namítal, že pokud již žalovaný dospěl k závěru, že vodoprávní orgán nerozhodl správnou formou rozhodnutí, měl usnesení zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. V důsledku nesprávného postupu žalovaného bylo dále žalobci fakticky odňato právo na odvolání, čímž byl zkrácen o jednu správní instanci. Vzhledem k tomu trpí podle žalobce žalované rozhodnutí vadou dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“). Nezákonnost žalovaného rozhodnutí spatřoval žalobce i v tom, že se žalovaný zabýval v odůvodnění rozhodnutí jen rozsahy povolených odběrů, aniž by se vypořádal s předběžnou otázkou, a to, jaká je roční vydatnost jímky a z jakých důkazů vyplývá. Až po jejím zodpovězení by bylo možno správně rozhodnout ve věci. Neuvedl, jakou kapacitu zdroje pokládá za zjištěnou a z jakých důkazů to vyplývá a jak tyto důkazy hodnotí. Neuvedl ani, zda pro účely rozhodování je nutno vycházet z minimální, průměrné nebo maximální hodnoty vydatnosti zdroje. Pokud by to byla minimální kapacita, jak ji uvádí v posudku RNDr. Š., pak by ještě nad rámec dosavadních povolených odběrů zbývala kapacita 1.610 m3/rok. V tom případě by bylo možno žádosti žalobce zčásti vyhovět. Žalobce dále nastolil v žalobě otázku, zda je vůbec J. B. – D. schopen povolený odběr 1.850 m3/rok realizovat. Jmenovaný totiž nemá podle žalobce na rozdíl od něho k jímce žádná práva ani prostředky k čerpání vody. Žalobce přitom zdůrazňoval, že předmětná jímka je stavbou nemovitou a že není součástí pozemku. V těchto souvislostech zpochybňoval závěry žalovaného ohledně vlastnictví jímky, podle nichž patří vlastníku pozemku, na němž se nachází. Přitom o tom, zda vlastníci pozemku (J. B. – D. a Římskokatolická farnost) s pozemkem nabyli do vlastnictví od skutečného vlastníka pramenní jímky i tuto jímku, nebyl proveden žádný důkaz. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 6. 10. 2010 pouze s tím, že odkazuje na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Na základě výzvy nadepsaného krajského soudu ze dne 30. 7. 2010 uplatnily práva osob zúčastněných na řízení J. B. – D., město Nové Město nad Metují a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (viz záhlaví rozsudku). Žádný návrh na rozhodnutí ve věci ale neučinily. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tím žalobce výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Stěžejní otázkou pro posouzení dané věci bylo, jak má správní orgán postupovat v okamžiku, kdy mu je z rozhodovací činnosti známo, že ohledně předmětu, o němž má rozhodnout, probíhají souběžně další správní řízení zahájená k návrhům jiných subjektů. Jinými slovy, zda o takovýchto návrzích má orgán veřejné správy rozhodovat v časové posloupnosti v závislosti na tom, kdy mu byl ten který návrh na zahájení řízení doručen či podle jiných kritérií a jakých. Jak je ze správního spisu zřejmé, žalobce podal u Městského úřadu Nové Město nad Metují, jako příslušného vodoprávního úřadu, dne 1. 12. 2008 žádost o povolení odběru podzemní vody z jímky. V té době již probíhalo u tohoto orgánu vodoprávní řízení se stejným předmětem řízení (povolení odběru podzemní vody ze stejného zdroje), a to k žádosti J. B. – D. ze dne 5. 3. 2007. Tato souběžnost obou vodoprávních řízení trvala až do 14. 7. 2009, neboť teprve tohoto dne bylo jedno z nich pravomocně skončeno. Konkrétně řízení zahájené k žádosti J. B. – D. ze dne 5. 3. 2007. Dlužno přitom poznamenat, že v mezidobí uvedeného souběhu byla vydána řada rozhodnutí v obou vodoprávních řízeních, nicméně tato skutečnost je pro další závěr nerozhodná. Rozhodující je totiž pouze to, že vodoprávní řízení byla vedena vedle sebe, že jedno z nich nezačalo v době, kdy druhé již bylo pravomocně skončeno. Přitom o této skutečnosti měl povědomost jak vodoprávní orgán, tak žalovaný. Vedle časových souvislostí, plynoucích ze správního spisu, je o tom ostatně i výslovná zmínka v rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2009, zn. 7319/ZP/2009-3, na straně třetí jeho odůvodnění dole. Tato souběžnost vodoprávních řízení vedených k žádostem J. B. – D. a žalobce přitom byla jak u vodoprávního orgánu (v době od 1. 12. 2008 do 28. 1. 2009), tak u žalovaného jako odvolacího orgánu. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný věděl, že souběžně spolu probíhají dvě vodoprávní řízení, v nichž se jejich účastníci domáhali povolení odběrů podzemní vody z jímky, tedy ze stejného prameniště a to v takových množstvích, že oběma nebylo možno jejich požadavky vzhledem ke kapacitě prameniště uspokojit. Právě v takovýchto případech však o to více vystupuje do popředí požadavek na striktní dodržení zásady rovnosti dotčených osob v jejich procesních právech, zakotvený v 7 odst. 1 správního řádu, která je reflexem ústavního principu rovnosti v jeho procesní podobě. Principu, který garantuje stejný rozsah procesních práv a povinností v řízeních shodujících se stejným předmětem řízení, přičemž je nepřípustné, aby rozlišovacím kritériem byl namísto předmětu řízení účastník sám (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. Pl.ÚS 19/02). A těmto požadavkům, tomuto ústavnímu principu, nebylo v přezkoumávané věci učiněno zadost. Krajský soud přitom vycházel z následujících východisek. Jednak, že uplatňování práva nemůže stát na zásadě „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a že je-li v souběžně vedených správních řízeních, týkajících se stejného předmětu, rozhodnutí o jednom návrhu (žádosti) způsobilé ovlivnit rozhodnutí o návrhu (žádosti) druhém, tak že nelze o každém z nich rozhodovat zvlášť, nýbrž ve společném řízení. A to je právě daný případ, kdy zřejmě nebylo možno v plném rozsahu vyhovět oběma žádostem (případně jedné z nich vůbec), přičemž nelze také nevyhovět jedné z nich s odůvodněním, že již bylo předtím pravomocně rozhodnuto o té druhé, když řízení o obou žádostech probíhala souběžně. Právě v tom totiž spočívá porušení zásady rovnosti dotčených osob v jejich procesních právech, kterou orgány veřejné správy v daném řízení neakceptovaly. Přitom na řešení takovýchto případů je pamatováno v § 140 správního řádu, který upravuje podmínky společného řízení. Podle odstavce prvního citovaného ustanovení správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků. Ze správního spisu plyne, že jak žalobce, tak J. B. – D. požádali o povolení odběru podzemní vody z téhož prameniště s omezenou kapacitou, a proto z důvodů výše uvedených mělo být o jejich žádostech rozhodnuto ve společném řízení z úřední povinnosti. Krajský soud totiž nemá žádných pochyb o tom, že daná vodoprávní řízení se týkají stejného předmětu řízení (odběru vody ze stejného prameniště), že tudíž spolu obě vodoprávní řízení souvisejí, přičemž jejich povaha (možnost plného uspokojení pouze jednoho z účastníků) to přímo vyžaduje. Jedině ve společném řízení lze totiž zvážit a konfrontovat zájmy jednotlivých účastníků řízení, respektive zjistit důvody na pozici rovného přístupu k nim, pro které bude upřednostněn zájem některého z nich. Ke slovnímu vyjádření v zákoně, že správní orgán může spojit různá řízení, přitom třeba ještě dodat, že pokud jsou ke spojení dány objektivní důvody, tak že správní orgán taková řízení spojit musí. V žádném případě proto nelze ke slovu „může“ přistupovat s tím, že je na libovůli správního orgánu, zda tak učiní či nikoli. „Může“ znamená v případě naplnění zákonných předpokladů daného chování pro správní orgán povinnost, že „musí“. Je též nerozhodné, zda důvody pro vedení společného řízení zjistí až odvolací orgán. Tedy i žalovaný měl možnost nedostatky vodoprávních řízení vedených vodoprávním orgánem ještě odstranit v rámci odvolacího řízení. To však neučinil, když jím vedená odvolací řízení, respektive jejich výstupy, pokryly ve své podstatě nesprávné postupy vodoprávního orgánu. A to vzdor tomu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí poukazoval na porušení ustanovení § 145 odst. 1 a 2 správního řádu, upravující řízení s předstihem žádosti (viz výše), jehož se vodoprávní orgán měl dopustit. Zcela stejné nezákonnosti se však dopustil i on sám, namísto toho, aby svými rozhodnutími o odvoláních zajistil společné projednání žádostí J. B. – D. a žalobce. Nezákonnost usnesení vodoprávního orgánu ze dne 11. ledna 2010, zn. 7499/2009/OZP/Str-X, stejně jako jeho rozhodnutí ze dne 28. 1. 2009, č.j.15551/2008/OZP/Str-P, tak žalovaný nejen že neodstranil, ale dále v ní pokračoval. Toto pochybení považoval krajský soud za základní premisu nezákonnosti nejen žalovaného rozhodnutí, ale potažmo i rozhodnutí, jímž byl povolen odběr podzemní vody J. B. – D., neboť jimi byla porušena zásada rovného přístupu ze strany orgánů veřejné správy zúčastněných na vodoprávním řízení ke všem jeho účastníkům, majících stejný právní zájem. V dané věci na míře povoleného odběru podzemní vody ze stejné pramenné jímky. A jak již je uvedeno výše, rovnost účastníků v řízeních před soudy a jinými státními orgány a orgány veřejné správy má ústavní rozměr (viz čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod). Lze tak shrnout, že řízení o vydání povolení odběru podzemních vod podle § 8 odst. 1 písm. b) bod. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v platném znění, není řízením s předstihem žádosti a že pokud vodoprávní orgán vydá jednomu žadateli veřejnoprávní povolení k určité činnosti (zde k odběru podzemní vody) a jiným žadatelům obdobnou žádost podanou ve stejné době zamítne s tím, že již povolení vydáno bylo, a pouze tato skutečnost brání ve vyhovění jejich žádostem, pak takovým postupem bezdůvodně zvýhodňuje jednoho ze žadatelů na úkor ostatních (§ 2 odst. 4 správního řádu). Již jen vzhledem k tomu krajskému soudu nezbylo, než žalované rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Protože stejnou vadou trpělo i rozhodnutí vodoprávního orgánu, které mu předcházelo, zrušil krajský soud podle § 78 odst. 3 s.ř.s. rovněž toto prvoinstanční správní rozhodnutí. V dalším řízení budou orgány veřejné správy zúčastněné na řízení postupovat v intencích tohoto rozsudku, a to ve smyslu právního názoru krajského soudu v něm vysloveného (viz § 78 odst. 5 s. ř. s.). Dlužno ovšem poznamenat, že vzhledem k nestandardnímu postupu vodoprávního orgánu i žalovaného vznikla zvláštní situace, když jedno z vodoprávních řízení je dnes již zřejmě pravomocně skončené. Vzhledem k tomu se ale bude možno v dalším řízení pohybovat pouze v rámci právně možného, přičemž ani uvedená skutečnost nemusí být ještě překážkou nového společného řízení. To jsou ale již otázky jdoucí nad rámec tohoto přezkumného řízení. Důvodů ke zrušení žalovaného rozhodnutí je však více. Rovněž i námitka, že žalovaný rozhodl ve věci fakticky v prvním stupni, aniž by žalobci umožnil uplatnit jeho procesní práva. Usnesení vodoprávního orgánu (Městského úřadu Nové Město nad Metují) ze dne 11. ledna 2010, zn. 7499/2009/OZP/Str-X, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o povolení k odběru podzemních vod z pramenní jímky, je totiž z hlediska svého obsahu rozhodnutím procesní povahy, kdežto žalovaný rozhodl o žádosti žalobce věcně. Dlužno proto přisvědčit žalobci, že byl zkrácen ve správním řízení o jednu instanci, v níž by mu bylo zejména umožněno účastnit se důkazního řízení, jež žalovaný ostatně nevedl, a vyjádřit se tak k podkladům rozhodnutí ve věci, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k nim a uplatňovat své námitky a připomínky k otázkám, o nichž se zmiňuje v žalobě. Žalobce by v něm mohl disponovat i svoji žádostí (např. omezit požadovaný odběr atd.), jak se o tom přitom sám žalovaný zmiňoval v rozhodnutí ze dne 5. 5. 2009, zn. 7319/ZP/2009-3. Žalovaný tedy nemohl odstranit vady rozhodnutí vodoprávního orgánu ze dne 11. ledna 2010, zn. 7499/2009/OZP/Str-X, a řízení, jež mu předcházelo, a proto je měl v souladu s § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. Odvoláním napadené usnesení totiž vykazovalo takové procesní vady, které již nebylo možno vzhledem k zásadě dvouinstančnosti správního řízení postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, tedy změnou rozhodnutí, napravit. V důsledku zrušení žalovaného rozhodnutí odpadla i žalobcem tvrzená námitka překážky věci rozhodnuté, když s tou se krajský soud plně neztotožňoval. I v případě, že by žalované rozhodnutí nebylo zrušeno, by totiž žalobci nic nebránilo v tom, požádat o povolení odběru podzemní vody v množství jiném, než které bylo předmětem zamítavého rozhodnutí. Další žalobní námitky se týkaly absence důkazního řízení (k tomu již výše) a v důsledku toho nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jejího právního posouzení. Ty však budou předmětem dalšího řízení a krajskému soudu nepřísluší činit v tomto směru úvahy za správní orgány, nehledě na to, že pro to ani není ve správním spisu dostatek podkladů. V dalším řízení se však budou muset orgány veřejné správy vypořádat se všemi námitkami a připomínkami účastníků řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s). Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení je náhrada soudního poplatku 2.000,--Kč, odměna advokáta za dva úkony právní služby při zastupování po 2.100,--Kč (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu, § 11 odst. 1 písm. a/ a d) a § 9 odst. 3 písm. f/ ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada jeho hotových výdajů za dva úkony po 300,--Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Náhrada nákladů řízení bez daně z přidané hodnoty by tak činila úhrnem 6.800,--Kč. Protože je ale zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, jak soudu doložil, byla k uvedené částce podle § 57 odst. 2 s.ř.s. ještě připočtena výše této daně z odměny za zastupování a paušální částky ve výši 960,--Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 7.760,--Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobce, neboť je advokátem (viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení