30 A 31/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: R. K., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2015, č. j. KUZL-45423/2015, sp. zn. KUSP-45423/2015/DOP/Ků, ve věci správního deliktu provozovatele vozidla, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2015, č. j. KUZL-45423/2015, sp. zn. KUSP- 45423/2015/DOP/Ků, jakož i rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru občansko- správních agend, ze dne 20. 4. 2015, č. j. MMZL 022292/2015, sp. zn. MMZL- 136998/2013-SJ-PŘ-OOSA-2922/13, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč k rukám jeho zást. Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru občansko-správních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 4. 2015, č. j. MMZL 022292/2015, sp. zn. MMZL-136998/2013- SJ-PŘ-OOSA-2922/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč za správní delikt dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se jako provozovatel vozidla Škoda Octavia, registrační značky X, měl dopustit tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Dne 10. 7. 2013 v 9:38 hod. se totiž nezjištěný řidič uvedeného vozidla na zpoplatněném parkovišti ve Zlíně, na ulici Zarámí, u bývalé pobočky České pošty s. p., neřídil svislou dopravní značkou IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“, která označuje placené parkoviště, a na tomto parkovišti zastavil a stál, aniž by byl ve vozidle viditelně umístěn platný doklad o zaplacení parkovného. Současně byla prvostupňovým rozhodnutím žalobci uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Postup správního orgánu I. stupně vycházel z oznámení protiprávního jednání ze strany Městské policie Zlín. Na základě těchto podkladů vyzval správní orgán I. stupně provozovatele vozidla (žalobce) k uhrazení určené částky ve smyslu § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž jej současně poučil o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče, jenž v době přestupku vozidlo řídil. Žalobce (prostřednictvím zástupce – společnosti FLEET Control, s.r.o.) na tuto výzvu reagoval tak, že auto řídil P. K., nar. X, trvale bytem Č. A. 601/23, P.

6. Správní orgán I. stupně pak tuto osobu vyzval k podání vysvětlení, nicméně písemnost si adresát nepřevzal (šlo o adresu městského úřadu); po úvaze nadto dospěl správní orgán k závěru, že tato osoba předmětné vozidlo řídit nemohla – jedná se pouze o účelové označení řidiče vozidla, neboť P. K. vystupuje opakovaně jako přestupce v různých správních řízeních napříč Českou republikou. Následně správní orgán I. stupně vydal příkaz, jímž žalobci stanovil pokutu za předmětný správní delikt ve výši 1 500 Kč; proti příkazu podal žalobce odpor. V následně proběhlém správním řízení bylo nařízeno ústní jednání, na kterém byly k důkazu provedeny listinné důkazy, vč. oznámení o přestupku a příslušné fotodokumentace (fotografie shora popsaného vozila Škoda Octavia, vč. fotografie čelního skla). Správní orgán I. stupně uzavřel, že přestupek nezjištěného řidiče byl na základě těchto podkladů náležitě prokázán a vydal shora popsané prvostupňové rozhodnutí. Žalobce reagoval podáním blanketního odvolání, na jehož základě pak žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když postup správního orgánu I. stupně aproboval. II. Obsah žaloby Žalobce se závěry žalovaného jako odvolacího orgánu nesouhlasil a proti jeho rozhodnutí podal správní žalobu, ve které vznesl následující námitky: Předně namítal, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán I. stupně předvolal oznámeného řidiče k podání vysvětlení a poté, co se písemnost vrátila zpět správnímu orgánu, již nepokračoval v zjišťování pachatele a věc odložil. Správní orgán měl přistoupit k dalším možnostem doručení, případně ustanovit osobě řidiče opatrovníka a zahájit proti němu správní řízení. Pokud měl v této souvislosti správní orgán I. stupně pochyby o sdělení žalobce, měl jej předvolat k podání vysvětlení. V této souvislosti žalobce namítal též to, že správní orgán I. stupně dovodil skutečnost, že oznámený řidič nemohl řídit vozidlo žalobce z poznatků z úřední činnosti, aniž by konkrétně specifikoval, z jaké činnosti jsou mu tyto poznatky známy, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129. Žalobce rovněž zpochybňoval vymezení skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí; konkrétně přestupku, jehož se dopustil nezjištěný řidič vozidla žalobce. Podle něj nebyl tento přestupek dostatečně identifikován z pohledu vymezení místa jeho spáchání, neboť to bylo popsáno jako „zpoplatněné parkoviště na ul. Zarámí u bývalé pobočky České pošty s.p.“. Ulice Zarámí je přitom 400 m dlouhá, obsahuje zpoplatněné i nezpoplatněné místa pro parkování, a proto bylo nutné místo přestupku přesně specifikovat. Uvedení bývalé pobočky České pošty nemůže obstát, neboť povědomí o této skutečnosti mohou mít v zásadě jen lidé dlouhodobě pobývající v dané části Zlína. U provozovatele vozidla není možné předpokládat místní znalost všech bývalých poboček pošty v místech, kde se mohl pohybovat řidič, jemuž propůjčil své vozidlo. Žalobce v tomto kontextu současně upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 45. Žalobce dále namítal, že správní orgány řádně neprokázaly, že by řidič vozidla neměl zakoupen parkovací lístek. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115); pořízené fotografie jsou pak natolik nekvalitní, že je vůbec nelze použít k důkazu. Na závěr pak žalobce vznesl námitku promlčení předmětného správního deliktu. Uvedl, že v dané době nebyla nijak stanovena lhůta k projednání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. Správní delikt však musí vykazovat znaky přestupku, přičemž po uplynutí jednoleté lhůty je jediným znakem přestupku jeho neprojednatelnost. V této souvislosti žalobce odkázal na metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod č. j. 8/2013-160/OST/5, podle níž nelze správní delikt provozovatele vozidla projednat, uplynula-li ode dne jeho spáchání projednávaného přestupku doba delší než jeden rok. Tuto analogii metodika doporučovala s ohledem na zásadu in dubio pro mitius. Podle žalobce není možné přistoupit na argumentaci správního orgánu I. stupně, podle kterého lze analogicky použít ustanovení § 125e odst. 3 silničního zákona, jež hovoří o právnických a podnikajících fyzických osobách. Jedná se o analogii v neprospěch pachatele, tedy nepřípustnou, nehledě na to, že ustanovení o právnických osobách nelze vztahovat na fyzické osoby nepodnikající. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný v úvodu svého vyjádření nejprve vyjádřil nesouhlas se žalobou jako takovou, neboť žalobce žádné námitky v průběhu správního řízení (ani v podaném odvolání) neuplatnil. Podle něj není žádný důvod, aby soud jeho rozhodnutí rušil. V této souvislosti pak ještě v závěru vyjádření upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 As 93/2015 – 36, podle kterého není smyslem správního soudnictví, aby suplovalo řízení před správním orgánem. Žalovaný ze závěrů tohoto rozsudku dovozoval, že námitky uplatněné až v žalobě (při podání blanketního odvolání) nelze vůbec věcně projednat. K postupu správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že tento učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, včetně vyhodnocení toho, zda P. K. mohl řídit předmětné vozidlo. Tvrzení žalobce bylo důvodně označeno za nevěrohodné, přičemž žalovaný v napadeném rozhodnutí i přímo odkázal na konkrétní správní řízení, ze kterých dovozoval účelovost celého postupu. K zahájení přestupkového řízení se žalobcem podle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu pak nebyl podle žalovaného sebemenší důvod, neboť správní orgány nezjistily, kdo v předmětné době vozidlo řídil, resp. nebylo postaveno najisto, že by žalobce svěřil vozidlo jiné osobě, natož pak, že neznal její totožnost. K pochybení dle žalovaného nedošlo ani v případě popisu skutku; místo spáchání přestupku bylo popsáno jednoznačně a nezaměnitelně, přičemž není rozhodné, že nebylo použito např. číslo popisné budovy. Žalovaný dále doplnil, že je mu známo, že všechna parkovací místa v ul. Zarámí jsou zpoplatněna. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 45 uvedl, že na nyní řešenou věc nedopadá, neboť v daném případě bylo místo spáchání skutku vymezeno pouze ul. Jiráskovou, bez jakéhokoliv bližšího určení. K navazující otázce (ne)prokázání skutku žalovaný uvedl toliko to, že závěr, že nezjištěný řidič skutečně parkoval na zpoplatněném parkovišti, jasně vyplývá i z fotografií založených ve spise; tyto fotografie jsou přitom dostatečně kvalitní a průkazné. K závěrem namítanému promlčení správního deliktu žalobce pak žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015-63, z něhož dovozoval, že novelou zákona o silničním provozu č. 230/2014 Sb. došlo k prodloužení prekluzivní lhůty a odpovědnost žalobce za předmětný správní delikt tak nezanikla. Žalobní námitka je proto nedůvodná. IV. Posouzení věci krajským soudem Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce vznesl hned několik námitek, krajský soud se však nejprve zabýval námitkou závěrečnou, tj. námitkou promlčení správního deliktu provozovatele vozidla (žalobce). Tak jako tak by se totiž promlčením – z pohledu právní teorie je vhodnější používat pojmu prekluze = zánik odpovědnosti za správní delikt – musel zabývat přednostně z úřední povinnosti (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 – 39) a v případě, že by prekluzi odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt dovodil, stalo by se posouzení ostatních námitek již nadbytečným. Pro úplnost je dále potřeba na tomto místě ještě uvést, že s ohledem na povinnost soudu přihlédnout k zániku odpovědnosti za správní delikt z úřední povinnosti, je v tomto případě naprosto bez významu, jestli žalobce podal toliko blanketní odvolání, jak obecně ve vztahu k podané žalobě upozorňoval žalovaný. Institut odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče vozidla vykazující znaky přestupku byl do zákona o silničním provozu včleněn novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., a to vložením nových §§ 125f, 125g a 125h, s účinností od 19. 1. 2013. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 téhož zákona nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Příslušná novela ovšem neobsahovala žádnou úpravu prekluzivní lhůty tohoto správního deliktu, tj. lhůty, po jejímž uplynutí odpovědnost provozovatele vozidla zaniká. Zákon o silničním provozu výslovně obsahoval toliko prekluzivní lhůtu u správních deliktů právnických osob, a to v § 125e odst. 3, podle kterého „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“ Podle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu se pak toto ustanovení vztahovalo i na správní delikty fyzických osob, k nimž došlo při jejich podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a na správní delikty fyzických osob podle § 125d tohoto zákona. Teprve s účinnosti od 7. 11. 2014 byla novelou zákona o silničním provozu (provedenou zákonem č. 230/2014 Sb.) výslovně upravena i prekluzivní lhůta správní deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu i u fyzických osob nepodnikajících, a to tak, že v § 125e odst. 5 věta za středníkem zákona o silničním provozu byl „§ 125d“ nahrazen „§ 125f“. Ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikty právnických osob se tak nyní výslovně využije i pro správní delikty nepodnikajících fyzických osob podle §125f zákona o silničním provozu. Ke spáchání přestupku nezjištěného řidiče (na nějž je navázán správní delikt žalobce) však došlo již 10. 7. 2013, to znamená v době, kdy ještě prekluzivní lhůta za správní delikt podle § 125f v zákoně o silničním provozu výslovně stanovena nebyla. Žalobce přitom svou námitku promlčení (prekluze) opíral právě o skutečnost, že konkrétní prekluzivní lhůta předmětného správního deliktu nebyla výslovně stanovena; dovozoval, že v takovém případě je nutné analogicky přihlédnout k délce prekluzivní lhůty u přestupků, jež v dané době činila jeden rok. Odkazoval přitom na metodiku Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160/OST/5 (dále jen „Metodika“), jež doporučovala shodný postup. Svou argumentaci opíral také o skutečnost, že předmětný správní delikt je přímo navázán na jednání nezjištěného řidiče vozidla, jež vykazuje znaky přestupku podle silničního zákona [§ 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu], proto je analogie s prekluzivní lhůtou u přestupků logická. Oproti tomu žalovaný s tímto názorem nesouhlasil a s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015-63 (dostupný z www.nssoud.cz), tvrdil, že popsanou novelou provedenou zákonem č. 230/2014 Sb. došlo k prodloužení prekluzivní lhůty a odpovědnost žalobce za předmětný správní delikt tak nezanikla. Otázkou prekluze předmětného správního deliktu se zabýval i správní orgán I. stupně, jenž v prvostupňovém rozhodnutí dovodil, že odpovědnost provozovatele vozidla – nepodnikající fyzické osoby – za správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu je ve své podstatě blízká odpovědnosti právnické osoby za správní delikty podle tohoto zákona a lhůta stanovená pro zánik odpovědnosti pachatele přestupku se proto v takovém případě nepoužije. Otázka zániku odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt – pro posouzení celé věci naprosto klíčová – je tak nepochybně otázkou spornou, teoreticky umožňující několik přístupů. Její zodpovězení spočívá jednak v posouzení toho, z jaké prekluzivní lhůty bylo potřeba v rozhodné době (před 7. 11. 2014) u správního deliktu žalobce vycházet a za druhé v určení, zda v důsledku přijetí zákona č. 230/2014 Sb. mohlo dojít k prodloužení lhůty původní, jak naznačoval ve svém vyjádření žalovaný. Krajský soud se po zvážení všech argumentů přiklonil k názoru žalobce – tedy k závěru, že odpovědnost za správní delikt žalobce v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikla již před vydáním obou napadených rozhodnutí. Ve svém uvažování byl zdejší soud veden mj. i závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43 (dostupného z www.nssoud.cz), se kterými se ztotožnil. Shodně s tímto soudem by považoval i zdejší soud za nepřípustné, aby pro zánik odpovědnosti u nepodnikajících fyzických osob za správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu nebyla v rozhodné době stanovena žádná prekluzivní lhůta. Za situace, kdy zákonodárce prekluzivní lhůty u správních deliktů zásadně vždy stanovuje [a promlčecí doby stanovil i u nejzávažnějších trestných činů; viz § 34 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nelze absenci prekluzivní lhůty v případě § 125f zákona o silničním provozu označit jinak, než jako jeho opomenutí; z ničeho přitom nelze dovodit (nejde ostatně o vysoce společensky škodlivý delikt), že toto opomenutí bylo záměrné. O opomenutí zákonodárce svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 230/2014 Sb., jež ohledně novely znění § 125e odst. 5 (změna „§ 125d“ za „§125f“) uvádí, že se „jedná o nezbytnou legislativně technickou úpravu“. Vzhledem k neudržitelnosti absence prekluzivní lhůty u předmětného správního deliktu bylo potřeba tuto mezeru právní úpravy vyplnit za použití analogie. Aplikace per analogiam znamená použití jiné právní úpravy (normy), která na daný případ přímo nedopadá, upravuje však vztah podobný; rozlišujeme přitom analogii legis (analogii v rámci téhož zákona, jež by obecně měla mít přednost) a analogii iuris (analogii v rámci celého právního řádu); blíže viz Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 347 a 348. V daném případě by přicházela v úvahu analogie s prekluzivní lhůtou u správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob, a tedy analogie v rámci zákona o silničním provozu (analogia legis). To by pak znamenalo, že pro správní delikt podle § 125f uvedeného zákona by i v rozhodné době platila prekluzivní lhůta 2, resp. 4 let (viz výše). Pro toto řešení hovoří ta skutečnost, že svým označením jde rovněž o správní delikt (a nikoli přestupek) jako v případě právnických a podnikajících fyzických osob. Tento závěr pak jistě podporuje i časová náročnost související se zjišťováním skutečného řidiče (pachatele přestupku), jak naznačoval správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí. Současně však přichází v úvahu i analogie (analogia iuris) se zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jak tvrdil žalobce. Podle ust. § 20 odst. 1 tohoto zákona (ve znění účinném do 30. 9. 2015) nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Užití analogie se zákonem o přestupcích je přitom podle zdejšího soudu (ve shodě se shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové) na daný případ přiléhavější. V prvé řadě nelze ztrácet ze zřetele, že projednávaná věc spadá do oblasti správního trestání, se všemi důsledky, jež s sebou tato skutečnost přináší [trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu (stejným zásadám) jako trestání za trestné činy (k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS)]. Analogie v oblasti správního trestání nepochybně možná je, pokud je ve prospěch pachatele (k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 – 67); ve prospěch pachatele jsou ovšem obě shora popsaná řešení – obě časově omezují odpovědnost žalobce. Pakliže ale zákonodárce zcela opomenul otázku zániku odpovědnosti za předmětný správní delikt upravit a pakliže jde v tomto případě o ukládání správní sankce, je současně potřeba s přihlédnutím k zásadě „in dubio pro mitius“ volit takové řešení, jež je pro pachatele nejpříznivější, nejméně zasahující (k tomu podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 – 96, publ. pod č. 1258/2007 Sb. NSS). Takovým řešením je nepochybně analogie se zákonem o přestupcích, jenž stanoví kratší prekluzivní lhůtu. Pro analogii se zákonem o přestupcích hovoří i provázanost správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu se samotným přestupkem nezjištěného řidiče, neboť „jedním z definičních znaků správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu je, že porušení povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku dle zákona o silničním provozu. Rovněž společenská nebezpečnost přestupku a tohoto typu správního deliktu je z toho důvodu prakticky shodná, blízké jsou si i druhy a výše sankcí za tato jednání zákonem vymezené“ (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 - 43). Tyto argumenty tak významně nasvědčují tomu, že správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu (zvláště pokud se jej dopustí nepodnikající fyzická osoba) má ve skutečnosti spíše blíž k přestupkům než k ostatním správním deliktům právnických a podnikajících fyzických osob. Ze všech těchto důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že se v rozhodné době na předmětný správní delikt žalobce vztahovala úprava § 20 odst. 1 zákona o přestupcích a tento delikt tak nebylo možno projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. S tímto názorem koresponduje i zmiňovaná metodika Ministerstva dopravy a ostatně i žalovaným uváděný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015 – 63, který rovněž vyšel z aplikace jednoroční prekluzívní lhůty, byť současně doplnil, že v důsledku nové právní úpravy – novely provedené zákonem č. 230/2014 Sb. – došlo k prodloužení této běžící jednoroční lhůty, která počala běžet dnem spáchání přestupku. K přestupku nezjištěného řidiče, s nímž je neoddělitelně spjat správní delikt žalobce, došlo dle správního spisu již 10. 7. 2013, prekluzivní lhůta správního deliktu žalobce tak uplynula 10. 7. 2014; po tomto datu tak již nebylo možné tento správní delikt projednat, resp. předmětnou lhůtu prodloužit (v důsledku změny právní úpravy provedené zákonem č. 230/2014 Sb., neboť nabyla účinnosti až poté – teprve 7. 11. 2014). Jestliže za této situace správní orgán I. stupně pokračoval ve správním řízení – prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až dne 20. 4. 2015, postupoval tak v rozporu se zákonem. Tím spíše pak pochybil i žalovaný, pokud takovýto postup bez dalšího aproboval. A pokud žalovaný dovozoval, že v důsledku popsané novely (provedené zákonem č. 230/2014 Sb.) došlo k prodloužení prekluzivní lhůty, dovozoval tak nesprávně. Jak již bylo naznačeno shora – rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015 – 63, řešil skutkově odlišnou situaci a jeho závěry na nyní projednávanou věc nedopadají; k přestupku nezjištěného řidiče v uvedené věci došlo až 15. 7. 2014, jednoroční prekluzivní lhůta (s níž se výslovně tento soud ztotožnil) tak ke dni účinnosti předmětné novely (7. 11. 2014) stále běžela. Za této situace lze jistě uvažovat o možném prodloužení běžící prekluzivní lhůty v důsledku přijetí nové právní úpravy (jednalo by se o případ tzv. nepravé retroaktivity), posouzení této otázky však není předmětem tohoto řízení. V nyní posuzované věci – a to je podstatné – došlo k uplynutí prekluzivní lhůty ještě přede dnem 7. 11. 2014; aplikace nové právní úpravy by tak znamenala obnovení již jednou uplynulé lhůty. Jednalo by se o případ pravé retroaktivity, jež je na rozdíl od retroaktivity nepravé zásadně zapovězena (k přípustnosti retroaktivity srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS. 18/14). V této souvislosti lze odkázat i na přiléhavou část komentáře k trestnímu zákoníku, podle které, „je-li podle zákona jednou promlčena trestní odpovědnost za určitý trestný čin, dodatečné obnovení promlčené trestní odpovědnosti (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik trestní odpovědnosti zaniklé promlčením, a to ani tehdy, kdyby se tak mělo stát zákonem“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 456). V. Shrnutí a závěr S ohledem na vše výše uvedené lze shrnout, že na zánik odpovědnosti žalobce za správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu se v rozhodné době (do 6. 11. 2014) per analogiam uplatnila prekluzivní lhůta stanovená v § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Správní delikt žalobce proto bylo potřeba projednat do jednoho roku od jeho spáchání; to se však v projednávané věci nestalo. Odpovědnost žalobce za tento správní delikt proto zanikla. Vzhledem k tomu, že prekluzivní lhůta v tomto případě uplynula ještě před nabytím účinnosti zákona č. 230/2014 Sb., jenž v případě předmětného správního deliktu nově výslovně stanovil odkaz na úpravu delších prekluzivních lhůt u správních deliktů právnických osob, o jakémkoliv prodloužení původní lhůty již nelze hovořit. Správní orgány zánik odpovědnosti žalobce nijak nezohlednily (uznaly ho vinným a uložily mu pokutu, místo aby řízení zastavily), dopustily se proto podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004). Vzhledem k důvodnosti této námitky pak současně ztratilo zcela na významu posouzení ostatních žalobních námitek, proto se jimi krajský soud ani nezabýval. S ohledem na uvedené pak soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). S přihlédnutím k povaze vytýkané vady soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. současně přistoupil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť to nemělo být vůbec vydáno. V dalším řízení bude žalovaný v souladu s ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. VI. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný (napadené rozhodnutí bylo zrušeno), a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce v podané žalobě vyčíslil náklady řízení na částku 15 342 Kč sestávající ze soudního poplatku a tří úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba a replika). Ze spisu však vyplývá pouze náklad na zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále náklady právního zastoupení spočívající v návaznosti na advokátní tarif – vyhlášku č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze ve dvou úkonech: příprava a převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a sepis žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] po 3 100 Kč dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu; žalobce totiž žádnou repliku k vyjádření žalovaného soudu nezaslal. Za úkony právní služby to tedy činí 6.200 Kč, k čemuž je nutné připočíst hotové výdaje podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč, což je dohromady 6.800 Kč; tato částka se dále zvyšuje o DPH ve výši 21 %, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně, tj. na částku 8 228 Kč. Celkové náklady řízení tak dosáhly výše 11 228 Kč.

Poučení