30 A 32/2017 - 39

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, v právní věci žalobce: P. M. zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Praze 4, Na Zlatnici 301/2 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2016, č. j. KUKHK- 38980/DS/2016/Er takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalovaný zamítl shora označeným rozhodnutím odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále i jen „správní orgán“), ze dne 7. 9. 2016, č. j.: ODP/79672-2016/kld 36733-2015/kld/15, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že porušil jeho ustanovení § 10 odst. 3, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Volkswagen Passat Variant, reg. značky x, nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

2. Stalo se to tím, že dne 22. 8. 2015, v 15:01 hodin, na pozemní komunikaci v obci Třebihošť, Horní Dehtov, silnice II/300, směr Hořice, okr. Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, řidič při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 69 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h, tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 66 km/h, čímž řidič uvedeného vozidla porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle jeho ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce shrnul žalobní námitky do sedmi bodů. V prvním z nich namítal, že nebyly provedeny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ve druhém brojil proti tomu, že správní orgán dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že použitý rychloměr je tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, v dalším měl výrok rozhodnutí za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost spočívající v nepřesném určení místa spáchání údajného přestupku, ve čtvrtém žalobním bodu namítal prekluzi, v pátém se dovolával omezení svých procesních práv v řízení před správním orgánem, v šestém žalobním bodu poukazoval na porušení zásady bezprostřednosti a v sedmém žalobním bodu namítal rozpor předmětné skutkové podstaty správního deliktu s Ústavou a ústavními principy.

4. V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům ještě dále, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části IV. odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně obsah žaloby je účastníkům řízení znám a netřeba jej proto již jen z tohoto důvodu opakovaně uvádět. Žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 3. 3. 2017. Shrnul v něm dosavadní průběh přestupkového řízení, a co se týče žalobních bodů, odkázal se na obsah žalovaného rozhodnutí. Poukázal na to, že žalobce mohl uplatnit žalobní námitky již v rámci odvolacího řízení. V tom případě by se s nimi mohl žalobce vypořádat. Žalobce však namítal v odvolání pouze tolik, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, jehož se měl v úmyslu zúčastnit a že nemělo být řízení o správním deliktu vůbec zahajováno, neboť správní delikt měl být řešen jako přestupek v přestupkovém řízení s konkrétní osobou, která byla správnímu orgánu známa. V podrobnostech krajský soud odkazuje na obsah vyjádření žalovaného k žalobě, které bylo zástupci žalobce zasláno.

6. Žalovaný má za to, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným a ničím nevyvráceným skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé díluprvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl žalovaný ve výzvě výslovně poučen. Krajský soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav věci 8. Správní orgán I. stupně obdržel od Městské policie Dvůr Králové nad Labem Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření) ze dne 22. 9. 2015, který byl spáchán dne 22. 8. 2015, v 15:01:33 hodin, když nezjištěný řidič motorového vozidla registrační značky x překročil v obci Třebihošť, Horní Dehtov, na silnici II/300, směr Hořice, nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0009, mu totiž byla naměřena rychlost jízdy 69 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 66 km/h.

9. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla Výzvu (ze dne 3. 11. 2015, č. j. ODP/116750-2015/kld 36733-2015/dum) podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. V reakci na ni bylo správnímu orgánu dne 16. 11. 2015 doručeno Sdělení údajů potřebných k určení totožnosti řidiče vozidla, a to zmocněncem žalobce, společností ODVOZ VOZU, s.r.o., A. 362/11, P. – V., s uvedením řidiče vozidla, kterým měl být pan L. H. N., zaměstnanec obchodní společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., který si „přebírá poštu na adrese sídla uvedené společnosti, A. 11, P.“. Vzhledem k nedostatečné identifikaci totožnosti uvedeného řidiče, vyzval správní orgán zmocněnce žalobce Výzvou ze dne 7. 12. 2015, č. j. ODP/129384-2015/kld 36733-2015/kld, k odstranění těchto nedostatků. Když se tak stalo (viz č.l. 15 správního spisu), předvolal správní orgán pana L. H. N. podle § 60 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, v tehdy platném znění, k podání vysvětlení v dané věci, avšak marně. Jemu adresovaná zásilka se totiž vrátila správnímu orgánu zpět, přičemž na její Doručence byl záznam, že adresát je v místě na uvedené adrese neznámý a nemá ani schránku. Vzhledem k tomu se poté správní orgán snažil došetřit kontakt na L. H. N. prostřednictvím Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje a Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, Praha, avšak opět bezvýsledně (viz č.l. 17, 18, 19 a 20 správního spisu). Podle vyjádření uvedených orgánů totiž bylo zjištěno, že jmenovaný neprochází jejich dostupnými evidencemi, že v minulosti nepobýval na území České republiky, o pobyt na jejím území nežádal a tudíž mu ani nebyl povolen. Jmenovaný nebyl nalezen v evidencích ani jako občan České republiky. Jak je zřejmé ze správního spisu (viz jeho č.l. 21), správní orgán se pokoušel doručit Předvolání k podání vysvětlení panu L. H. N. i na adresu trvalého bydliště ve Vietnamu, a to rovněž bez úspěchu.

10. Z důvodu uvedeného v opatření správního orgánu I. stupně ze dne 27. 7. 2016, č. j. ODP/67316-2016/kld 36733-2015/kld/11 (nebyly zjištěny do šedesáti dnů ode dne oznámení přestupku skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení řízení proti určité osobě), správní orgán přestupek ze dne 22. 8. 2015 dle § 66 odst. 3 písm. g) tehdejšího zákona o přestupcích odložil.

11. Správní orgán dále vydal dne 28. 7. 2016 Oznámení o zahájení správního řízení o správním deliktu spolu s vyrozuměním účastníka (žalobce, prostřednictvím jeho zmocněnce) o provedení důkazů mimo ústní jednání a s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, navrhovat důkazy jakož i činit jiné návrhy. K provedení důkazů mimo ústní jednání byl stanoven den 16. 8. 2016. O těchto skutečnostech byl zmocněnec žalobce zpraven dne 28. 7. 2016, a to doručením uvedeného Oznámení do jeho datové schránky.

12. Žalobce, ani jeho zmocněnec, se k uvedenému dokazování mimo ústní jednání nedostavili, aniž by svoji neúčast při něm předem omluvili. O provedení důkazů mimo ústní jednání dne 16. 8. 2016 byl sepsán Protokol a ani poté zmocněnec žalobce neprojevil o věc žádný zájem. Následovalo vydání prvoinstančního správního rozhodnutí ze dne 7. 9. 2016, č. j. ODP/79672- 2016/kld 36733-2015/kld/15, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za který mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. O odvolání žalobce proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí (v němž vznesl námitku ohledně nenařízení ústního jednání a námitku, že mělo být zahájeno přestupkové řízení s jím označenou osobou a nikoliv řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla) rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno. B. Právní závěry 13. Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

14. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

15. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 16. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

17. Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47). A nyní k jednotlivým žalobním bodům:

1. Nezbytné kroky 18. Žalobce předně namítal, že správní orgán nepostupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť prý nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Přitom disponoval sdělením provozovatele vozidla, že vozidlo řídil pan L. H. N., nar. ..., bytem D. B. P., H. P., Vietnamská socialistická republika, s doručovací adresou A. 362/11, P. – V. K prověřování tohoto sdělení ale bylo přistoupeno formálně až automatizovaně, bez zjevného zájmu o zjištění skutečného pachatele údajného přestupku.

19. Správní orgán sice zaslal panu N. výzvu k podání vysvětlení, a směřoval ji na adresu, kterou jako jeho doručovací adresu označil zmocněnec žalobce, ale s tím, že pan N. „si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, A. 11, P.“, tedy na adrese společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., zaměstnavatele a zmocněnce žalobce jmenovaného ve správním řízení. Správní orgán však panu N. na adresu sídla zmocněnce žalobce doručoval zjevně tak, jako by pan N. měl na uvedené adrese vlastní poštovní schránku. Nic takového však nebylo ze strany žalobce tvrzeno.

20. Zmocněnec žalobce uvedl, že pan N. si přebírá poštu na adrese sídla svého zaměstnavatele, tedy dal jasně najevo, že pokud bude dle názoru správního orgánu nutné pana N. kontaktovat, má tak učinit prostřednictvím jeho zaměstnavatele, tedy adresovat písemnost na adresu zmocněnce a rovněž označit jej jako adresáta. Jiný výklad má žalobce za absurdní, neboť je podle něho velmi neobvyklé, aby zaměstnanec společnosti měl na sídle svého zaměstnavatele vlastní poštovní schránku. Naopak doručování prostřednictvím zaměstnavatele je zákonem zakotvený institut. Krom toho muselo být správnímu orgánu z úřední činnosti známo, že pan N. na uvedené adrese nemá poštovní schránku. Přesto jediný krok, který za účelem prověření jeho oznámení jako přestupce učinil, bylo doručování mu právě na tuto adresu.

21. Za tohoto stavu měl správní orgán předně vyrozumět žalobce o tom, že panu N. nelze na jím uvedenou adresu doručovat, neboť pokud nebyla adresa řidiče označeného v Oznámení funkční, trpělo toto podání vadou. Tento postup lze dovodit jak z § 37 odst. 3 správního řádu, tak ze základních zásad činnosti správních orgánů, jakož i ze smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. V tomto směru poukazoval a odvolával se na podobnou věc řešenou Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 As 28/2011 – 65, podle něhož: „Po účastnících řízení a osobách zúčastněných na řízení lze požadovat patřičnou procesní aktivitu, přiměřenou pečlivost a spolupráci při plnění jejich procesních povinností, ale nelze po nich žádat, aby neustále ověřovali, zda v jejich případě nenastal v řízení nějaký vývoj, např. že jiný účastník či osoba zúčastněná na řízení zašle soudu určité podání či sdělení, na které by měli reagovat. Naopak, mají právo předpokládat, že nastane-li taková situace, budou o ní soudem informováni.“ 22. Žalobce proto předpokládal, že adresu pro doručování pana N. sděluje pro správní orgán srozumitelným způsobem. Pokud správní orgán následně zjistil, že nedokáže pana N. na uvedené adrese kontaktovat, měl o tom žalobce informovat, neboť takový vývoj nemohl žalobce předpokládat. Jestliže by o těchto potížích věděl, věc se mohla vyjasnit a panu N. mohla být dána možnost mj. vyjádřit se k tomu, zda se nachází nebo nenachází na území České republiky. Pokud však správní orgán žalobce kontaktovat nechtěl, mohl případně panu N. doručovat veřejnou vyhláškou, nebo mu mohl ustanovit opatrovníka pro účely doručování.

23. Úvahy správních orgánů o tom, že pan N. vozidlo žalobce neřídil (resp. že jeho označení za řidiče je účelové, obstrukční apod.), jsou podle žalobce liché, neboť z pouhé skutečnosti, že dotázané orgány veřejné moci informacemi o pobytu pana N. na území České republiky nedisponují, neznamená, že pan N. se na jejím území nenachází nebo nenacházel. Vždyť podle statistiky dostupné např. na www.csu.cz je ročně zjištěno zhruba 3 tisíce případů nelegálního pobytu, přičemž pokud by pan N. získal pobytová práva od jiného členského státu EU (nebo jiného smluvního státu Schengenské dohody), Česká republika by o pobytu pana N. na svém území vědět nemusela. A pan N. by se nedopouštěl protiprávního jednání, pokud by se zde po určitou dobu nacházel.

24. Skutečnost, že pan N. je označován různými provozovateli jako řidič vozidla, neindikuje účelovost jeho označení za řidiče, neboť tato skutečnost má jednoduchou odpověď, kterou lze ostatně dovodit již z obsahu spisu, neboť z vyjádření žalobce vyplývalo, že pan N. je zaměstnancem zmocněnce žalobce. Ten přitom provozuje tzv. drink and drive (což lze zjistit mj. nahlédnutím do živnostenského rejstříku). Lze tedy snadno dovodit, že pan N. jako výkon svého zaměstnání řídí vozidla různých provozovatelů po celé České republice.

25. Žalobce dále namítal, že správní orgány rozhodovaly na základě skutečností známých jim z úřední činnosti (opakované označování pana N. zmocněncem žalobce atd.), aniž s tímto podkladem rozhodnutí umožnily žalobci se seznámit a vyjádřit se k němu.

26. Po projednání žaloby dospěl krajský soud k závěru, že námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona, je nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 27. V přezkoumávané věci žalobce sice označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče pana L. H. N., zaměstnance společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., který přebírá poštu na adrese sídla společnosti, A. 11, P., avšak s touto osobou se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt. Správní orgán vyzýval jmenovaného k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání daných přestupků, a to prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pan N. si však výzvy nevyzvedával v úložní době a zásilky se vrátily správnímu orgánu s tím, že je adresát v místě neznámý a nemá na udané adrese schránku.

28. Právě na tuto situaci je přiléhavá právní věta vyvozená z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3694/13-2, podle níž: „Doručování správních rozhodnutí představuje způsob komunikace mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Ústavní soud neposkytne ochranu jednání takového účastníka řízení, které lze označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva.“ 29. Krajský soud neshledává žádné pochybení v tom, že správní orgán adresoval výzvu k podání vysvětlení panu N. tak, jak učinil. Tedy že jako adresáta uvedl pana N. a doručoval mu na adresu sídla společnosti ODVOZ VOZU s. r. o. Tedy tak, jak tento zmocněnec žalobce uvedl ve svých přípisech (viz výše). Kdyby jmenovaný byl na uvedené adrese znám, bezpochyby by k doručení této písemnosti došlo, zvláště mělo-li jít o zaměstnance uvedené společnosti. Je zcela absurdní tvrzení žalobce, že by jako adresát písemnosti adresované této osobě měla být správně uvedena společnost ODVOZ VOZU s. r. o. Dlužno též poznamenat, že ačkoliv zmocněnci žalobce a zároveň tvrzenému zaměstnavateli pana N. musela být situace s doručováním jmenovanému na jím udanou adresu dlouhodobě známa, neučinil nic pro to, aby těmto situacím předešel. Krajský soud proto nespatřuje nic zvláštního v tom, když správní orgán znovu a znovu doručoval písemnosti určené pro pana N. na jím stále uváděnou adresu, zvláště když to byla jediná indicie k navázání kontaktu se jmenovaným. Ostatně, např. ve věci vedené zdejším krajským soudem pod sp. zn. 30A 175/2016, v níž společnost ODVOZ VOZU s. r. o. byla rovněž zmocněncem žalobce ve správním řízení, bylo v žalobě tvrzeno, že pan N. se zdržoval na uvedené adrese, byl tam známý a měl tam poštovní schránku. A tak znovu vyvstává otázka, jakou úlohu má vlastně v celém tomto procesu zmocněnec žalobce obchodní společnost ODVOZ VOZU, s.r.o.? Dalo by se očekávat, že jde o ochranu práv žalobce. O tom ale sotva může být řeči, když uvedená obchodní společnost svým jednáním fakticky chrání svého zaměstnance, když jej „tají a tím ochraňuje před přestupkovým řízením“, a to bezpochyby na úkor žalobce, s nímž pak za popsané situace muselo být vedeno správní řízení o správním deliktu. Uvedená obchodní společnost jako zaměstnavatel údajného přestupce a zároveň jako zmocněnec žalobce ve správním řízení s ním vedeným (právě v souvislosti s přestupkem spáchaným jejím zaměstnancem) je tak evidentně ve střetu zájmů. I když samozřejmě nebyla nikterak povinna „spolupracovat“ s orgány veřejné správy, ani uvedená skutečnost na věrohodnosti jejích tvrzení nepřidá.

30. Další závažnou skutečností pro zahájení řízení o správním deliktu v dané věci je, že podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil v přezkoumávané věci do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupcích dozvěděl (dne 22. 9. 2015), skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti osobě, jež byla označena za řidiče vozidla, nezbylo, než věc ve smyslu citovaného ustanovení odložit (dne 27. 7. 2016 - viz výše v části skutkový stav věci). Jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, již nebyl vzhledem k uvedenému možný.

31. Je tak možno zkonstatovat, že správní orgán se pokusil v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu o doručení uvedených písemnosti, kterými chtěl dle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, v tehdy platném znění, vyzvat označenou osobu k podání vysvětlení ohledně daných deliktních věcí, a to na adresu, kterou uvedl samotný žalobce (jeho zmocněnec). Podle krajského soudu tak učinil potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu.

32. Dále si je třeba uvědomit, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případu. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Úvahy žalobce o správném postupu správního orgánu v tomto směru (viz žalobní bod č. 12) proto nejsou na místě, protože v době, kdy se správní orgán pokoušel navázat kontakt s panem L. H. N. žádné přestupkové řízení vedeno nebylo. Ostatně těžko si lze představit, co by v té době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo vedeno, měl např. takový opatrovník za úkol. Při pojetí, z něhož žalobce vycházel, snad jedině přidat se k hledání údajného přestupce. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě.

33. Totéž lze říci i o námitce, že pokud z podání žalobce nevyplývala kontaktní adresa pana N., tak že měl být tento nedostatek řešen postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu (viz žalobní bod 8). Rovněž tento institut je upraven v části druhé správního řádu, jejím oddílu 2, nazvaném „Úkony účastníků“, tedy je pro něj prostor v již zahájeném správním řízení. To nejen že nebylo vedeno (viz vpředu), ale žalobce v něm ani nemohl vystupovat jako jeho účastník, k jehož návrhu by mělo být vedeno. Vždyť žalobce se za přestupce, s nímž by mělo být vedeno přestupkové řízení, neoznačil.

34. Ke shora uvedenému krajský soud dodává, že správní orgán postupuje při výkonu své pravomoci (výkonu veřejné správy) v období před zahájením přestupkového řízení podle základních zásad činnosti správních orgánů uvedených v § 2 až § 8 správního řádu, případně podle jeho části čtvrté (viz § 177 správního řádu).

35. Krajský soud je vzhledem k uvedenému přesvědčen o tom, že správní orgán podnikl potřebné úkony ke zjištění pachatele přestupku, že další již nebyly třeba. Ad absurdum by totiž pod požadavek žalobce „podnikat veškeré možné kroky“ bylo možno zahrnout i vyhlášení celostátního pátrání, což by byl prostředek zjevně neadekvátní, zvláště pak za situace, kdy je znám provozovatel vozidla, vlastník nástroje spáchání protiprávního skutku. Pro tyto závěry je zcela bezpředmětné, jaký pobytový status by pan N. mohl na území České republiky mít nebo polemika žalobce ohledně účelovosti tvrzení, že jmenovaný je zaměstnancem společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., která provozuje službu „drink and drive“. Nejde zde totiž o provozovanou službu a v této souvislosti o nabízený výpis ze živnostenského rejstříku, jde o osobu pana N. a ohledně ní nepředložil její údajný zaměstnavatel jediný doklad (např. pracovní smlouvu, výplatní pásku atd.), přestože mu prý svěřuje k výkonu práce cizí automobily nepochybně značných hodnot. Pro dokreslení tohoto zvláštního vztahu lze zmínit z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30A 175/2016-74, následující část: „Žalobce má za to, že učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 silničního zákona, pokud své vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce (panu N.) v rámci výkonu jeho předmětu činnosti, který spočívá ve službě „drink and drive“. Zmocněnec žalobce se totiž v předmětné smlouvě příkazního typu žalobci zavázal, že zajistí, aby jeho zaměstnanec při plnění příkazu neporušil žádnou povinnost vyplývající ze silničního zákona. Splnění této povinnosti zmocněncem bylo zajištěno též hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty, jakož i případné náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Zmocněnec žalobce se v předmětné smlouvě též standardně zavazuje k tomu, že klientovi případně poskytne právní zastoupení ve věci správního deliktu, který měl být spáchán v době, kdy klientovo vozidlo řídil zaměstnanec zmocněnce. Z tohoto důvodu byla zmocněncem žalobce v řízení o správním deliktu právě předmětná společnost. Žalobce má proto za to, že na základě smlouvy se svým zmocněncem mohl mít zcela legitimně za to, že jeho zmocněnec zajistí, aby osoby, které budou jeho vozidlo při výkonu služby poskytované zmocněncem řídit (v tomto případě pan N.), nebudou porušovat silniční zákon, neboť žalobce byl v dobré víře, že uvedenou smlouvu bude zmocněnec žalobce dodržovat. Vzhledem k uvedenému je nepravděpodobné, že by obchodní společnost ODVOZ VOZU, s.r.o., neměla analogicky zabezpečena svá práva také smlouvami s panem N.. Právě to, že je uvedená obchodní společnost podle krajskému soudu dostupných informací nikdy žádné úřední osobě nepředložila, tak má krajský soud za překvapivé, nikoliv závěr správního orgánu ohledně účelového označování pana N. za řidiče celé řady vozidel.“ 2. Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy 36. Žalobce dále správnímu orgánu vytýkal, že dostatečně neodůvodnil závěr o tom, že použitý rychloměr je tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona (dále jen „automat“). Správní orgán sice uvedl, co automatem rozumí (přičemž se odkázal na stanovisko Ministerstva dopravy), neuvedl však, jak dospěl k závěru, že použitý rychloměr vykazuje znaky automatu, jak je údajně definován v citovaném stanovisku Ministerstva dopravy. Správní orgán prý porušil zároveň žalobcovo právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, neboť předmětné stanovisko nebylo obsahem správního spisu. Tento podklad rozhodnutí rovněž nebyl proveden jako důkaz, což lze říci i o dalších listinách, např. veřejnoprávní smlouvě, o souhlasu PČR s měřením rychlosti apod.

37. Žalobci je přitom známo, že žalovaný z tohoto důvodu (tedy pro rozhodování na základě podkladů, které nebyly provedeny jako důkaz) konstantně rozhodnutí prvého stupně v odvolacím řízení zrušuje. K tomu žalobce navrhoval provést jako důkaz analýzu zrušujících rozhodnutí vydaných žalovaným v odvolacích řízeních v roce 2016 o odvoláních proti rozhodnutím správního orgánu prvého stupně ve věci správních deliktů dle § 125f silničního zákona. Tímto dokazováním by bylo zjištěno, že je zavedenou rozhodovací praxí žalovaného, že pokud dojde k situaci, k jaké došlo v tomto případě, a totiž, že správní orgán rozhoduje na základě podkladů, které neprovedl jako důkaz, žalovaný rozhodnutí prvého stupně v odvolacím řízení zruší. Žalovaný tedy v tomto případě rozhodl v rozporu se svou praxí, napadené rozhodnutí je tedy překvapivé, neboť žalobce mohl legitimně očekávat, že žalovaný rozhodnutí prvého stupně zruší.

38. Žalobce též namítá, že nebylo prokázáno, že strážníci obecní policie, kteří prováděli měření rychlosti, měli písemné zmocnění od obce Třebihošť ve smyslu zákona o obecní policii, proto je in dubio pro reo nutné předpokládat, že tato zákonná podmínka nebyla splněna, pročež je provedené měření nepoužitelným důkazem dle § 51 odst. 1 správního řádu. V závěru tohoto žalobního bodu žalobce ještě uvedl, že se správní orgán vůbec nezabýval jednou z podmínek dle § 79a zákona o silničním provozu, podle které lze měřit rychlost jen v případech, pokud měření rychlosti zvyšuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Z uvedených důvodů měl rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

39. K námitkám ohledně automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy třeba předně uvést, že správní orgán I. stupně se vymezením pojmu „automatický technický prostředek používaný bez obsluhy“ ve svém rozhodnutí podrobně zabýval, a to na straně sedmé prvoinstančního správního rozhodnutí. K této otázce, jakož i k oprávnění městské policie měřit rychlost v daném místě, přitom uvedl následující: „Správní orgán se zabýval i zákonností měření rychlosti jízdy, kdy podle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Podle stanoviska Ministerstva dopravy, ze dne 29.05.2013, pod Č.j.: 102/2013-160-OST/4, jsou automatizované technické prostředky (stacionární měřiče rychlosti - radary) používané bez obsluhy trvale nainstalované, projektované a zabudované na určených místech. Dovětek „používané bez obsluhy“ lze chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a na místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje. Měřící zařízení jsou v České republice schvalovány s jednotnou odchylkou ± 3 km/h, pokud je zjištěná rychlost do 100 km/h, respektive ± 3% při rychlostech nad 100 km/h. Na silniční rychloměr typu SYDO Traffic Velocity (schválený podle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů), výrobce GEMOS CZ, spol. s r.o., výrobní číslo GEMVEL0009, v obci Třebihošť, Horní Dehtov, silnice II/300, jeden jízdní pruh směr Hořice, byl dne 21.05.2015 Českým metrologickým institutem, Okružní 31, 638 00 Brno, pracoviště Laboratoře primární metrologie, V Botanice 4, 150 72 Praha 5, oddělení akustiky a kinematiky – laboratoř kinematiky, vydán ověřovací list č. 8012- OL-70143-15. Rychloměr byl zkoušen podle metrologického předpisu ČMI č. 812-MP-C215 „Metodický postup při ověřování úsekových rychloměrů.“ Provedené zkoušky měřidla prokázaly, že předložený silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti. Rychloměr jako stanovené měřidlo byl ověřen a lze jej používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximálně povolené rychlosti. Ověření je provedeno vystavením tohoto ověřovacího listu. Doba platnosti ověření tohoto rychloměru je od 21.05.2015 do 20.05.2016 (doba platnosti ověření je stanovena vyhláškou Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., v platném znění. Platnost ověření zaniká v případech uvedených ve vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb., v platném znění). Pokud by ze strany Českého metrologického institutu nedošlo ke schválení tohoto silničního rychloměru, nebyl by vydán daný ověřovací list. Úsekové měření rychlosti prostřednictvím automatizovaného technického prostředku, v obci Třebihošť, Horní Dehtov (směr Hořice), na silnici II/300 směr Hořice realizuje Městská policie Dvůr Králové nad Labem na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy č. KTÚ/VERJ-2013/597, mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Třebihošť, o výkonu některých úkolů městské policie ve smyslu zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění (dále jen „zákon o obecní policii“). Dopravní inspektorát Policie České republiky, Územní odbor Trutnov, pod č.j.: KRPH-597-188/Čj-2014-051006, ze dne 31.12.2014, vydal souhlas s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě, včetně souhlasu se součinností dle § 79a zákona o silničním provozu pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem. Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Třebihošť, Horní Dehtov, je dlouhý 346,6 m (směr Hořice) a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými svislými dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“. V souladu s ustanovením § 24b zákona o obecní policii, byly i zveřejněny informace o zřízení a měření automatizovaným technickým prostředkem, kdy veřejnost byla vyrozuměna zveřejněním a umístěním veřejnoprávní smlouvy na úřední desce správního orgánu – Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem a obce Třebihošť. Současně byla veřejnost opakovaně informována prostřednictvím médií, např. v Novinách královédvorské radnice č. 1/2014, č. 5/2014 a č. 10/2014, dále v Krkonošském deníku, ze dne 15.02.2014, dostupné i na adrese http://krkonossky.denik.cz/zpravy region/mericich-kamer-se-slusnyridic-bat-nemusi -20140215.html. Všechny podklady a dokumenty vztahující se k úsekovému měření rychlosti jízdy v působnosti města Dvůr Králové nad Labem, jsou od spuštění umístěny a volně přístupné na webových stránkách města na adrese http://www.mudk.cz/, v sekci „Úsekové měření rychlosti“. Všechny zákonné podmínky pro měření rychlosti vozidel byly splněny.“ 40. Z uvedeného je zřejmé, že se správní orgán při vymezení „automatu“ na žalobcem zmiňované Stanovisko Ministerstva dopravy odvolal, svůj závěr, že se jedná o automatizovaný technický prostředkem bez obsluhy však opřel zejména o jiné důkazy, které ve správním spise založeny jsou (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 21. 5. 2015, č. 8012-OL-70143- 15, veřejnoprávní smlouvu ze dne 2. 7. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/597, uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Třebihošť, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, č. j. 14391/VZ/2013-2, kterým udělil souhlas s uzavřením uvedené veřejnoprávní smlouvy a vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 31. 12. 2014, č. j. KRPH-597-188/Čj-2014-051006, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel).

41. Krajský soud je toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy. V přezkoumávané věci tak bylo naplněno ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno právě prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Blíže pojem „automat“ v uvedeném ustanovení definován není, vzhledem k výše uvedenému ale krajský soud neshledává závadným, pokud při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu ze strany správních orgánů byl zmíněn i interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. Skutečnost, že v daném případě fungoval použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy tedy dokládají shora zmíněné důkazy provedené již správními orgány. Závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy prokazují shora zmíněné důkazy.

42. Stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013 nebylo součástí správního spisu, nicméně je správním orgánům zúčastněným na řízení dostatečně známo z úřední činnosti a žalobce ve směru k němu v řízení žádnou námitku či připomínku nevznesl. On totiž v řízení před správním orgánem neuplatňoval žádné námitky, když s nimi účelově vyčkával až na okamžik podání správní žaloby. Krom toho lze dodat, že vzhledem k četnosti námitky, týkající se uvedeného Stanoviska, které je opakovaně uplatňovano shodně v jiných případech jiných pachatelů správních deliktů, nemá krajský soud sebemenších pochyb o tom, že jak zmocněnci žalobce ve správním řízení, tak jeho právnímu zástupci v přezkumném soudním řízení (viz věci spisových značek 30A 141/2016, 30A 146/2016n či 30A 175/2016, ale lze je počítat na desítky) musí být zřejmé, že se o „automat“ jedná. Dlužno přitom dodat, že na rozdíl od jiných případů, kdy žalobce trval prostřednictvím svého zástupce na doplnění dokazování ohledně „automatu“ a výslovně soud žádal o nařízení jednání s tímto záměrem (pak se jich ale nezúčastňoval), v přezkoumávané věci souhlasil s projednáním věci bez jednání již v žalobě. Zřejmě již seznal, poté, co krajský soud doplňoval na návrh důkazní řízení právě o zmíněné Stanovisko, že shora citované důkazy provedené správním orgánem potvrzují závěr, že rychlost vozidla byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy.

43. Návrhu na provedení důkazu formou analýzy „zrušujících rozhodnutí vydaných žalovaným v odvolacím řízení v roce 2016 o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ve věci správního deliktu dle § 125f silničního zákona“, z níž by měl být zřejmý postoj žalovaného k neprovedeným důkazům, krajský soud nevyhověl. A to z důvodu jeho nepotřebnosti pro rozhodnutí právě přezkoumávané věci, nehledě na to, že žalobce v průběhu řízení před správním orgánem žádné návrhy na provedení důkazů neučinil, o věc se nestaral, takže nemohl být ani ničím překvapen.

44. Krajský soud nemohl přisvědčit ani námitkám uplatněným v bodech 23 a 24 žaloby, podle nichž prý nebylo prokázáno, že strážníci obecní policie měli písemné zmocnění k měření rychlosti a že měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Opět jde o námitky, které byly ze strany žalobce uplatněny až v žalobě. Pokud by tak učinil v průběhu správního řízení, jistě by se dočkal i odpovědí na ně. Představa, že správní orgán bude rozhodnutí dopracovávat do všech podrobností a detailů, jež s řešeným případem i sebeméně souvisejí, nebo které jsou zřejmé a nenamítané, je nepřípadná, neboť by to vedlo k naprostému kolapsu výkonu státní správy.

45. Žalobce vyslovuje pochybnost o tom, zda konkrétní strážníci měli „písemné zmocnění od dané obce“ ve smyslu zákona o obecní policii. O tom, že Městská policie Dvůr Králové nad Labem bude vykonávat v obci Třebihošť měření rychlosti vozidel prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy, však byla uzavřena již vpředu zmíněná veřejnoprávní smlouva. V ní si pak obec Třebihošť samozřejmě nevymínila „konkrétní“ strážníky, jež by mohli měření provádět. Není rovněž žádných pochyb o tom, že měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, jak jednoznačně plyne z již výše zmíněného vyjádření Policie České republiky, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 31. 12. 2014. Měření samotné bylo prováděno v součinnosti s Policií České republiky a oprávněným subjektem, jak je zřejmé z oznámení o předmětném přestupku vyhotoveného Městskou policií Dvůr Králové nad Labem a již zmíněné veřejnoprávní smlouvy, když podle § 79a zákona o silničním provozu je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel.

46. K námitce, že se správní orgán nezabýval otázkou, zda měření proběhlo za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, třeba dále ještě dodat, že tato okolnost je v každém případě zcela nerozhodná pro závěr, že k předmětnému přestupku došlo. O tom, že však měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, není žádných pochyb, jak jednoznačně plyne z již výše zmíněného vyjádření Policie České republiky, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, k návrhu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro měření rychlosti vozidel strážníky městské policie. Měření samotné tak bylo prováděno v součinnosti s Policií České republiky a oprávněným subjektem. Lze tak uzavřít, že v daném případu byly splněny podmínky měření rychlosti a že rozhodnutí není nezákonné ani z těchto důvodů.

3. Obec 47. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost výroku prvoinstančního správního rozhodnutí pro nesrozumitelnost spočívající v nepřesném určení místa spáchání údajného správního deliktu. Ve výroku je totiž uvedeno, že ke skutku došlo „na pozemní komunikaci, v obci Třebihošť, Horní Dehtov, silnice II/300 směr Hořice, okr. Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h.“ 48. Na základě tohoto popisu žalobce ohledal místo skutku na místě samém a rovněž v územním plánu, a zjistil, že dopravní značky č. IS 12a („Obec“) a č. IS 12b („Konec obce“) jsou v obci Třebihošť umístěny ještě mimo zastavěné území ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a pozemní komunikace II/300 prochází touto obcí v části nezastavěným územím. Podle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu přitom platí, že „obec je zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.“ 49. Lze tedy konstatovat, že rychlostní limit dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu („V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1“) neplatí v celé délce obce Třebihošť v úseku platnosti dopravních značek č. IS 12a („Obec“) a č. IS 12b („Konec obce“), neboť nikoli v celé délce tohoto úseku se jedná o zastavěné území („intravilán“). Na počátku, na konci, a zhruba uprostřed není zastavěné území, a proto ačkoliv se může jednat o úsek platnosti zmíněných dopravních značek, nejedná se o obec ve smyslu silničního zákona, a neplatí zde tedy rychlostní limit 50 km/h. O obec ve smyslu zákona o silničním provozu by šlo pouze tehdy, pokud by byly splněny oba zákonné znaky, a to jak její označení příslušnými dopravními značkami, tak že by šlo o úsek, který by byl zastavěným územím dle územního plánu.

50. Předmětný protiprávní skutek je výrokem rozhodnutí situován do úseku, ve kterém jen z části platí rychlostní limit 50 km/h, jehož porušení je žalobci kladeno za vinu. Takový stav výroku ale neodpovídá požadavkům na určitost, jak je opakovaně potvrzováno judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť výrok tak připouští též takový výklad, že skutek se stal v místě, kde nebyl protiprávní. Pokud je totiž žalobci kladeno za vinu, že jel více jak 50 km/h mezi dopravními značkami č. IP 12a a č. IP 12b, je nutné namítnout, že v tomto úseku se s ohledem na výše uvedené nacházejí též úseky, kde je rychlostní limit 90 km/h.

51. Obdobný případ v tomto směru byl řešen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, podle něhož: „Z výroku správního rozhodnutí ve věci správního deliktu spočívajícího ve stání motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku [§ 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích] musí být patrné, že vozidlo stálo vskutku v místě, kde je zaplacení daného poplatku uloženo dopravní značkou. Zásadně proto nestačí uvedení ulice, v níž vozidlo takto mělo parkovat, jsou-li v dotyčné ulici jak placená místa k parkování, tak místa neplacená.“ 52. Za relevantní považuje žalobce i další část z odůvodnění tohoto rozsudku: „V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání. Důvod takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ 53. Kromě toho správní orgán pouze konstatoval, že se údajný správní delikt stal v zastavěném území, resp. v obci, nijak však tento závěr neodůvodnil (a rovněž ani neprovedl v tomto směru žádné dokazování). Správní orgán neprokázal ani to, že by se na daném místě skutečně nacházely dopravní značky č. IP 12a a č. IP 12b, jedná se tedy o ničím nepodložené tvrzení. Za přiléhavý k této otázce označil žalobce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, podle něhož: „Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ 54. Z uvedeného žalobce dovozoval, že rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále, že správní orgán neprokázal, že by alespoň část předmětného úseku byla obcí ve smyslu silničního zákona, že by byla označena příslušnými dopravními značkami a jednalo se o zastavěné území (což lze prokázat pouze doložením kopie územního plánu do spisu).

55. V důsledku toho je výrok prvoinstančního správního rozhodnutí podle žalobce nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i z toho důvodu, že k údajnému správnímu deliktu mělo dojít v úseku dlouhém zhruba 2 km, což je nedostatečně určité již z toho důvodu, že v průběhu jízdy tímto úsekem mohlo dojít k opakovanému překročení rychlosti. Umístění dopravních značek „Obec“ a „Konec obce“ nebylo nijak prokázáno.

56. Žalobci není dále zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru, že měřeno bylo právě v obci Třebihošť, když to nelze dovodit z předmětné fotodokumentace. Je na ní sice uveden text, že pochází z obce Třebihošť, tento údaj ale nemá povahu úředního záznamu a nelze k němu proto ani přihlížet. Závěr o místě spáchání přestupku je proto podle žalobce nepřezkoumatelný, nepodložený a nezákonný.

57. Závěrem tohoto žalobního bodu žalobce namítal, že pan N. mu následně sdělil, že v daný čas bylo vozidlo žalobce daleko od obce Třebihošť, takže vozidlo na snímcích sice má shodnou registrační značku jako vozidlo žalobce, jedná se však zjevně o falzifikát.

58. Žalobce spojoval vady v určení místa spáchání přestupku se situováním měřeného úseku, který podle něho není v celém rozsahu na území obce, kde by byla přípustná nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Podle něho jde totiž o pozemní komunikaci v obci pouze tehdy, je-li ohraničena dopravními značkami č. IS 12a („Obec“) a č. IS 12b („Konec obce“), a to za současného splnění požadavku, že celý tento úsek je v zastavěném území obce podle jejího územního plánu. Což prý v přezkoumávané věci splněno nebylo.

59. Krajský soud předně uvádí, že jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele (žalobce) ze dne 22. 8. 2015 je přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona o silničním provozu - překročím nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Třeba přitom zdůraznit, že zmíněné ustanovení spojuje uvedené protiprávní jednání s pojmem „obec“ a že dle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.

60. Pro naplnění skutkové podstaty daného deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu, nikoliv zda celý měřený úsek probíhal zastavěným územím obce v kontextu namítaného stavebního zákona, případně zákona o ochraně zemědělského půdního fondu apod. Aplikace stavebního zákona, resp. územního plánu obce za účelem vymezení pojmu „zastavěné území obce“, jak se toho dožadoval žalobce, tak není na místě, neboť předpisy stavebního práva na danou problematiku vůbec nedopadají.

61. Že se měřený úsek skutečně nachází na silnici II/300 v obci Třebihošť, Horní Dehtov mezi dopravními značkami „Obec“ a „Konec obce“, vyplývá z přesné specifikace tohoto úseku ve správních rozhodnutích, ale také z přímo provedených důkazů mimo ústní jednání správním orgánem dne 16. 8. 2016, konkrétně z Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření) a z pořízené fotodokumentace. Dále pak i z důkazů (listin) nacházejících se ve správním spisu. Konkrétně jde o Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 21. 5. 2015, č. 8012-OL-70143-15, k použitému rychloměru umístěného v obci Třebihošť, Horní Dehtov (viz č.l. 4 správního spisu), veřejnoprávní smlouvy ze dne 2. 7. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/597, uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem o obcí Třebihošť (viz č.l. 7 správního spisu), rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, kterým byl dán souhlas k uzavření uvedené veřejnoprávní smlouvy (viz č.l. 9 správního spisu) a vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 31. 12. 2014, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel (viz č.l. 5 a 6 správního spisu). Všechny tyto listiny, důkazy, jsou od počátku součástí správního spisu a žalobce, respektive jeho zmocněnec se s nimi mohl kdykoliv seznámit.

62. Žalobce vytýká správním orgánům, že nebylo prokázáno umístění dopravního značení na začátku a konci obce Třebihošť, Horní Dehtov, stejně jako kde měřený úsek začínal a končil. Toto tvrzení jednak není pravdivé, protože jak už uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřený úsek nacházel na území obce ve smyslu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Tyto skutečnosti žalobce nijak nevyvrátil a ani se o to nesnažil nejen ve správním řízení, neboť takové námitky v něm vůbec nevznesl, ale ani v přezkumném soudním řízení. I v něm totiž setrval jen na obecných a ničím nedoložených tvrzeních. Žalobcova obava z toho, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, totiž není v žalobě podložen jediným důkazem. Navíc žalobce nejen nedokazuje, ale ani netvrdí jediný relevantní moment, který by byl způsobilý závěry správních orgánů ohledně této problematiky zpochybnit. Krajský soud nemá sebemenší pochybnost o místu měření a odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 111/2015 za nepřípadný. Tvrzení žalobce je pouze ničím nepodloženou spekulací, a vzhledem k uvedenému nemohla být námitka ohledně neurčitosti specifikace místa spáchání přestupku shledána opodstatněnou. Totéž platí i pro námitku, že pan N. byl v čas spáchání daného protiprávního skutku s osobním automobilem žalobce na zcela jiném místě a že tedy muselo být změřeno jiné vozidlo s falzifikátem registrační značky. Žalobce totiž toto své tvrzení nedoložil žádným důkazem, opět zůstal jen u ničím nedoložených účelových tvrzení, respektive „možností“, s cílem zbavit se postihu za uvedený správní delikt.

4. Prekluze 63. V tomto žalobním bodu žalobce poukazoval na překvapivost rozhodnutí, kterou spojoval s metodikou Ministerstva dopravy, podle které lze správní delikt fyzické osoby dle § 125f zákona o silničním provozu projednat pouze do jednoho roku od jeho spáchání. Žalobci prý svědčila dobrá víra, že se správní orgány budou touto metodikou řídit a řízení zastaví pro zánik odpovědnosti.

64. Takový názor zastal i Nejvyšší správní soud v rozsudku 21. 7. 2010, č. j. 1 As 59/2010-149, když v něm uvedl: „Stěžovatelka nicméně namítla, že policisté postupovali v rozporu s interními právními předpisy (konkrétně s Pokynem policejního ředitele). Krajský soud k tomu uvedl, že nebylo povinností ani správních orgánů, ani jeho, zabývat se dopadem interních právních předpisů na věc. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud rozhodně nemůže ztotožnit. Ve své judikatuře se již k otázce stability správní praxe a s ní související otázce významu interních normativních právních aktů vyslovil např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005-57 (publikovaném ve Sb. NSS pod č. 605/2005), v rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005-86, v rozsudku ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007-251, (Sb. NSS č. 1383/2007), či v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132 (Sb. NSS č. 1915/2009). Nejvyšší správní soud v citovaných rozhodnutích vyjádřil názor, že ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (čl. 1 věta první Listiny), vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Vyslovil dále, že obecně se od vytvořené určité správní praxe lze odchýlit, avšak zásadně do budoucna a z racionálních důvodů. V dispozici správního orgánu je tuto správní praxi změnit nebo nestanovit pravidla žádná, ovšem něco takového může platit jen do budoucna. Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že interní instrukce má ve správním řízení a potažmo i ve správním soudnictví význam z toho důvodu, že adresáti povinností jsou v dobré víře, že jednou zvolený postup při interpretaci a aplikaci práva nebudou orgány veřejné správy bezdůvodně a libovolně měnit. Podmínkou nicméně je, že jde o směrnici, která se nachází intra legem, a není tedy ani contra legem, ani praeter legem; smyslem takovéhoto interního předpisu je omezit škálu možných významů interpretace zákona.“ 65. Krajský soud neshledal odůvodněnou ani tuto námitku, neboť k zániku odpovědnosti za správní delikt nedošlo. Jak totiž judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016-20, odpovědnost fyzické osoby za správní delikt provozovatele vozidla (viz § 125e odst. 5 a § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 6. 11. 2014) zaniká ve stejné lhůtě jako odpovědnost právnické osoby za správní delikt podle citovaného zákona (§ 125e odst. 3 tohoto zákona per analogiam), nikoli v roční lhůtě podle § 20 odst. 1 dřívějšího přestupkového zákona. Již z tohoto pohledu bylo proto také zcela nerozhodné, zda se žalobce dopustil uvedených správních deliktů jako právnická nebo fyzická osoba, jinými slovy, zda se tedy správní orgány tímto rozlišením zabývaly, či nikoliv. Dlužno přitom zdůraznit, že v Nejvyšším správním soudem posuzované věci šlo o podezření ze spáchání přestupku před 7. 11. 2014. K této otázce uvedl mimo jiné následující: „

12. Nejvyšší správní soud nepopírá, že právní úprava lhůty zániku odpovědnosti ve znění účinném v době spáchání správního deliktu byla nejasná a působila nejednotnost v rozhodování správních orgánů i soudů. Ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu bylo účinné v této podobě: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d.“ Věta za středníkem tedy upravovala zánik odpovědnosti fyzické osoby (nepodnikající) za správní delikty podle § 125d - kterých se ale mohly dopustit kromě právnických osob jen podnikající fyzické osoby, jak o tom svědčí nadpis § 125d. Text § 125e odst. 5 tak zmínkou o § 125d v souvislosti s fyzickými osobami (nepodnikajícími) vytvářel dojem, že i taková osoba se může dopustit deliktu podle § 125d (což ale není přijatelný výklad, protože nadpis a obsah § 125d takový závěr popírají).

13. V novele, která nabyla účinnosti dne 7. 11. 2014 (tedy po spáchání správního deliktu i po vydání rozhodnutí v prvním stupni), změnil zákonodárce v poslední větě § 125e odst. 5 za středníkem původní zmínku o „§ 125d“ na „§ 125f“, což v důvodové zprávě okomentoval jako „legislativně technickou úpravu“. Podle Nejvyššího správního soudu tím napravil chybu v psaní, protože odkaz v § 125e odst. 5 měl od počátku mířit k § 125f. Toto ustanovení totiž upravuje právě delikty právnických a fyzických osob (rozuměj úplně všech právnických a fyzických osob, bez ohledu na to, zda podnikají, nebo ne). Taková konstrukce není běžná; obvykle se (v dosavadní úpravě) jednání porušující normy správního práva dělí na přestupky (které páchají fyzické osoby nepodnikající) a správní delikty (které páchají právnické osoby a fyzické osoby podnikající); k odpovědnosti za přestupek je třeba zavinění (oproti objektivní odpovědnosti za správní delikty) a postihy za přestupky bývají nižší. V případě § 125f ale zákonodárce záměrně sloučil právnické i fyzické osoby do jedné kategorie; vychází se tu z předpokladu, že už samotný fakt provozování vozidla přináší značnou míru odpovědnosti za vozidlo a jeho osud (a tato odpovědnost tíží provozovatele stejnou měrou bez ohledu na to, zda je osobou právnickou či fyzickou, podnikatelem či nepodnikatelem). Tato značná odpovědnost je vyvážena tím, že je plně v rukou provozovatele, komu své vozidlo svěří; není důvod v tomto ohledu jakkoli zmírňovat tuto odpovědnost právě u fyzických osob nepodnikajících - tím spíš, že pokuty za správní delikt podle § 125f vycházejí z výše pokut za přestupky spočívající v obdobném jednání a jsou dost nízké.

14. Smyslem části poslední věty za středníkem v § 125e odst. 5 tedy je a vždy bylo vztáhnout pravidla o odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající, které se dopustily správního deliktu podle zákona o silničním provozu. Jediným ustanovením v celém zákoně, které upravuje právě takový typ protiprávního jednání fyzických osob nepodnikajících, byl a je § 125f. I když tedy § 125e odst. 5 ve znění před 7. 11. 2014 nesmyslně odkazoval na § 125d, šlo o „překlep“ a ve skutečnosti měl odkaz mířit k § 125f.

15. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu „se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Z § 125f odst. 4 pak vyplývá subsidiarita odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek. To znamená, že správní orgán nejprve musí zjišťovat pachatele přestupku a až následně je oprávněn zaměřit se na postih provozovatele vozidla za správní delikt. Bylo by tak proti koncepci právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, pokud by odpovědnost za něj zanikala pro fyzickou osobu ve stejné lhůtě (tedy ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu stanovené zákonem o přestupcích) jako odpovědnost za související přestupek řidiče vozidla. Lhůta pro potrestání fyzické osoby coby pachatele správního deliktu by se totiž překrývala s dobou, po kterou správní orgán projednává přestupek řidiče, a to na rozdíl od delší lhůty, kterou by měl na projednání správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob podle téhož ustanovení.

16. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že původní odkaz na § 125d byl formálně nesmyslný již na první pohled a lze logicky dovodit, že zákonodárce chtěl ve skutečnosti odkázat na § 125f. Krom toho (což je důležitější) není ani z věcných důvodů namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající) svědčila kratší lhůta pro zánik odpovědnosti (odpovídající lhůtě podle zákona o přestupcích) - popíralo by to totiž samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. Proto se v této věci neměla užít analogie ke lhůtě podle přestupkového zákona, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je s ohledem na základní ústavní požadavky nepřijatelné. S ohledem na výše uvedený proces, při němž je třeba nejprve zjišťovat pachatele přestupku, je tato lhůta i přiměřená.“ 66. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je tak zřejmé, že je bez významu rozlišovat provozovatele vozidel na fyzické osoby nepodnikající a osoby právnické a fyzické podnikající. Všechny tyto osoby tíží v uvedeném směru stejná povinnost; poruší-li ji, hrozí jim postih za stejný správní delikt (§ 125f odst. 1) a pokuta podle stejného ustanovení (§ 125f odst. 3). Otázka zániku odpovědnosti za uvedený správní delikt je tak řešena pro všechny druhy uvedených osob stejně.

67. V daném případě tedy lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce za přezkoumávané správní delikty neuplynula, protože ta zaniká uplynutím 4 let ode dne, kdy byl přestupek spáchán (v daném případě dne 22. 8. 2015, odpovědnost za něj by tedy zanikla až dne 22. 8. 2019). Zároveň byla v dané věci splněna i druhá podmínka, a to, že správní orgán zahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o odpovědnosti žalobce za zmíněné přestupky dozvěděl (ustanovení § 125e odst. 3 a ustanovení § 125e odst. 5 silničního zákona). Správní orgán se dozvěděl o přestupku dne 22. 9. 2015 a správní řízení zahájil dne 28. 7. 2016. Žalobce tedy nemohl legitimně očekávat zastavení řízení z důvodu jím namítané prekluze.

5. Omezení procesních práv 68. V tomto žalobním bodu žalobce namítal zásah do svých procesních práv, které spatřuje v omezení svého práva vyjádřit se k podkladům řízení, a to písemností ze dne 28. 7. 2016, č. j. ODP/67 625 - 2016/ kld 3 6733 - 2015/ kld/12. V ní totiž správní orgán uvedl, že žalobce má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí toliko do 5 pracovních dnů od provedení dokazování mimo ústní jednání. Již toto považuje žalobce za omezující, neboť má za to, že se může vyjádřit též před provedením dokazování mimo ústní jednání, nikoli až po jeho proběhnutí. Za ještě závažnější však považuje to, že správní orgán uvedl, že: „Statutární zástupce společnosti s sebou vezme občanský (nebo jiný jej nahrazující) průkaz. Nedostavíte-li se ve stanovenou dobu, popř. nepověříte právního nebo jiného zástupce prokázaného písemnou plnou mocí, bude bráno za to, že se tohoto práva vzdáváte a nechcete se k podkladům rozhodnutí vyjadřovat. Po uplynutí lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí bude ve věci vydáno rozhodnutí. Za účelem seznámení se se spisovým materiálem a vyjádření k podkladům se statutární zástupce společnosti může dostavit do hlavní budovy Městského úřadu, náměstí T. G. Masaryka čp. 38, odboru dopravy a silničního hospodářství, kancelář dopravních přestupků, v přízemí, vlevo, č. dveří 104, a to v uvedených dnech a úředních hodinách: Pondělí – od 08:00 do 17:00 hod. Úterý – od 08:00 do 11:30 hod. Středa – od 08:00 do 17:00 hod. Čtvrtek – od 08:00 do 11:30 hod. Pátek – od 08:00 do 11:30 hod. Správní orgán doporučuje před návštěvou upřesnit termín Vašeho vyjádření se k podkladům rozhodnutí na shora uvedeném telefonním čísle, kdy je možné si popřípadě domluvit i jiný čas.“ 69. Z uvedeného žalobce dovozoval, že správní orgán omezil jeho právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, když mu sdělil, že toto právo může realizovat pouze prostřednictvím zmocněnce, a to jeho fyzickou přítomností v sídle správního orgánu, konkrétně v kanceláři oprávněné úřední osoby, a to pouze v úředních hodinách. Žalobce je totiž názoru, že má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí jakýmkoliv v úvahu přicházejícím způsobem, tj. též např. e-mailem, písemně, datovou schránkou atp., a dále, že k tomu nemusí užít zmocněnce, ačkoli je zastoupen.

70. S ohledem na presumpci správnosti veřejnoprávních aktů ale žalobce, resp. jeho zmocněnec, uvěřil, že skutečně nelze právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí realizovat jinak, než osobním dostavením se za oprávněnou úřední osobou do její kanceláře, pročež na realizování tohoto práva rezignoval, když se s ohledem na jejich pracovní vytíženost nejednalo o úkon realizovatelný a rovněž ani o úkon hospodárný. Na základě sdělení správního orgánu tedy došlo ke zmaření práva žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

71. Tato procesní vada měla podle žalobce vliv na zákonnost prvoinstančního správního rozhodnutí, neboť právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí je základním právem účastníka řízení. Postupem správního orgánu však došlo k jeho zmaření. Velmi podobný případ řešil Krajský úřad Jihomoravského kraje v rozhodnutí ze dne 1. 7. 2016, č. j. JMK 103825/2016, kde uvedl: „Napadeným usnesením byla stanovena lhůta 5 pracovních dní od převzetí tohoto usnesení k využití práv účastníka řízení dle správního řádu (rozepsáno výše). Správní řád však právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nevztahuje toliko k osobní účasti účastníka řízení u správního orgánu. Nic nebrání účastníkovi řízení vyjádřit se k řízení jiným způsobem, nežli vyjádřením do protokolu u správního orgánu. K tomu více viz ust. § 37 odst. 4 věta první a § 37 odst. 6 věta druhá správního řádu. Svým postupem správní orgán I. stupně omezil právo účastníka řízení konstituované správním řádem vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (učinit podání) jiným způsobem, nežli pouze osobně (míněna fyzická přítomnost) přímo u správního orgánu, když dle znění výroku napadeného rozhodnutí právě fyzickou přítomnost po účastníkovi řízení správní orgán I. stupně k uplatnění svého práva (vyjádřit se k podkladům rozhodnutí) požadoval, o čemž svědčí uvedení adresy správního orgánu a kanceláře oprávněné úřední osoby ve výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému pak odvolací orgán je nucen nezákonnost napadeného rozhodnutí pro postu správního orgánu v rozporu se zákonem. Odvolací námitka je důvodná.“ 72. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž došlo k omezení procesních práv žalobce. Jak již uvedl shora, správní orgán I. stupně zahájil dne 28. 7. 2016 proti žalobci jakožto provozovateli předmětného vozidla správní řízení a současně jej vyrozuměl o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 16. 8. 2016 ve 13:00 hodin v budově Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem. Současně jej poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Toto oznámení bylo doručeno do datové schránky zmocněnce žalobce dne 28. 7. 2016 a obsahovalo pod bodem 3 poučení pro žalobce, jak může svá procení práva v řízení uplatňovat. Jeho obsah je ostatně v žalobě citován.

73. Namítá-li žalobce, že mu bylo omezeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, není tomu tak. Tuto možnost měl po celou dobu správního řízení, jak je z výše uvedeného oznámení o zahájení správního řízení zřejmé. Dle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Podle názoru krajského soudu shora uvedeným postupem správní orgán I. stupně tomuto zákonnému požadavku plně dostál. Z celého kontextu citovaného oznámení je totiž zřejmé, že správní orgán hodlá dne 16. 8. 2016 provést dokazování mimo ústní jednání a že po provedení tohoto úkonu lze předpokládat, že bude mít shromážděny všechny podklady pro rozhodnutí ve věci. Tak se také stalo.

74. V návaznosti na to dal správní orgán žalobci k dispozici přiměřenou lhůtu, aby se mohl před vydáním rozhodnutí seznámit se shromážděnými podklady, případně se k nim vyjádřit. Z uvedeného textu vůbec neplyne důvodnost žalobcových výhrad, tedy že by se nemohl ve věci vyjádřit již před provedením dokazování mimo ústní jednání nebo že se nemohl k podkladům pro rozhodnutí vyjádřit i jinou formou. To jsou znovu jen pouze ničím nepodložené dedukce žalobce nemající ovšem v textu uvedeného oznámení žádnou oporu. Tvrzení žalobce, že nabyl dojmu, že jinak, než formou osobní návštěvy správního orgánu v daném časovém údobí se k podkladům rozhodnutí vyjádřit nemůže, lze navíc stěží uvěřit za situace, kdy byl zastupován zmocněncem, který (jak je krajskému soudu známo z úřední činnosti, viz např. věci vedené u něj pod sp. zn. 30A 172/2016, 30A 165/2016, 30A 117/2016 nebo 30A 125/2016) zastupuje dlouhodobě účastníky v desítkách jiných správních řízení s identickým předmětem. Pokud by snad přesto v tomto směru žalobce či jeho zmocněnec měli jakoukoliv pochybnost, nic jim nebránilo obrátit se na správní orgán I. stupně (z uvedeného oznámení znali jak jeho adresu, tak jméno oprávněné úřední osoby, její služební e-mailovou adresu i telefonní číslo) a uvedenou skutečnost si ujasnit.

75. Z obsahu správního spisu je ale zřejmé, že žalobce i jeho zmocněnec zůstali ve správním řízení pasivní. Na oznámení o konání dokazování mimo ústní jednání ani na oznámení o možnosti seznámit se s podklady rozhodnut opakovaně nereagovali a ani jednoho z daných úkonů se bez omluvy nezúčastnili. Že žalobce svých procesních práv v řízení nevyužil, tedy nebylo způsobeno nezákonným postupem správních orgánů, ale jenom a pouze tím, že si je dostatečně nestřežil. Pokud dnes vznáší námitku uvedeného obsahu, nelze ji hodnotit jinak, než jako účelovou a obstrukční.

6. Zásada bezprostřednosti 76. V šestém žalobním bodu žalobce rozporoval neprovedení ústního jednání za jeho osobní účasti. Tento postup jej měl krátit na právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tvrdil, že má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“ a v takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (ust. § 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (ust. § 74 odst. 1), konat ústní jednání, jakož je i nutné aplikovat právě ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

77. V této souvislosti žalobce odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15A 14/2015-35, ve kterém krajský soud konstatoval, že „Pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost u pro řízení o správních deliktech.“ 78. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 56/2014-35, kde potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Stejně jako rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Krom toho, i pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl podle žalobce provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí (ať již o přestupku, či o jiném správním deliktu) musí být podloženo důkazy (§ 50 odst. 1 správního řádu), jinak je nezákonné.

79. Správní orgány tak porušily podle žalobce zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v jeho nepřítomnosti. I pokud by se totiž krajský soud neztotožnil s argumentem, že mělo být obligatorně nařízeno ústní jednání, pak tato skutečnost nic nemůže měnit na tom, že žalobce měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). K této otázce uvedl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014-34, následující: „Soud má za to, že porušení zásady bezprostřednosti je procesní vadou takové intenzity, jako např. porušení práva na ústní projednání ve věcech, v nichž to stanoví zákon (např. § 74 zákona o přestupcích), tedy že mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (§ 65 s.ř.s.). Lze je odstranit pouze provedením důkazů v přítomnosti žalobce (při jednání nebo tzv. mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu).“ Krajský soud zde mimo jiné uvedl, že „Nelze akceptovat ani výklad správního orgánu, podle něhož lze dokazování nahradit v řízení výzvou a poučením podle § 36 odst. 3 správního řádu.“ 80. Krajský soud neshledal odůvodněnou ani námitku, v níž žalobce namítal porušení zásady bezprostřednosti v souvislosti s tím, že nebylo provedeno ústní jednání. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 81. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ 82. Pokud se žalobce odvolával na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, v souvislosti na „nekonání ústního jednání“, třeba konstatovat, že tak činil nepřípadným způsobem. Ostatně na tento rozsudek následně reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016-53, mimo jiné takto: „Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, jenž dovodil, že městský úřad nepochybil, nenařídil-li ústní jednání. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o provádění důkazu listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze provést mimo jednání navíc bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol. Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla. I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 21 - 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. ( - ) Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu. Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních orgánů, není důvodná.“ 83. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy, a to i soudem zdejším, jak upozornil žalobce.

84. V posuzované věci správní delikt spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti, a to v obci Třebihošť, Horní Dehtov, zjištěné automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Ten se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva plně nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zmocněnci.

85. Pokud pak žalobce v žalobním bodu 60 tvrdil, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“, dlužno konstatovat, že žalobci či jeho zmocněnci nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Tvrdí-li nyní proto, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v jeho nepřítomnosti, krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje.

7. Protiústavnost 86. V posledním žalobním bodu žalobce namítal, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, když zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje podle žalobce pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Krom toho osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Situaci upravenou citovaným zákonným ustanovením přirovnával k odpovědnosti držitele zbraně a dával krajskému soudu ke zvážení, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušení patřičných ustanovení silničního zákona k Ústavnímu soudu České republiky.

87. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem se již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40. Dospěl v něm k závěru, že toto ustanovení, resp. § 125f citovaného zákona, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za nedovolenou rychlost či neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování (v podrobnostech krajský soud odkazuje na zmíněný rozsudek).

88. Krajský soud tyto závěry plně akceptuje. Zároveň dodává, že Ústavním soudem již byla posuzována ústavnost § 125f zákona o silničním provozu, který na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Naposledy se pak vyjádřil k dané problematice Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl.ÚS 15/16, jímž zamítl další návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017, s tím, že neshledal nesoulad uvedených ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

89. Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům má krajský soud za to, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu v testu ústavnosti obstojí.

90. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto krajský soud žalobu ve výroku I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

V. Výrok o nákladech řízení

91. Ve věci byl úspěšný žalovaný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. proti žalobci, který úspěch ve věci neměl. Krajský soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení před krajským soudem vznikly. Proto bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.