30 A 4/2015 - 131

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: D.V.N., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2014, čj. MV-77012-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobce se žalobou ze dne 11. 11. 2014, doručenou Městskému soudu v Praze osobně téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též jen „žalovaná“) ze dne 29. 10. 2014, čj. MV-77012-3/SO-2013 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žaloba byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, čj. 3 A 144/2014-24, postoupena k rozhodnutí z důvodu místní příslušnosti Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“ nebo „krajský soud“), kterémuž byla věc doručena dne 8. 1. 2015 a byla jí přidělena sp. zn. 30 A 4/2015. Ministerstvo vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „Ministerstvo vnitra“) rozhodnutím ze dne 28. 5. 2013, čj. OAM-424- 14/ZR-2013 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“) rozhodlo tak, že se ruší platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). K žalobcovu odvolání žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014, čj. MV-77012-3/SO- 2013, dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“) prvoinstanční rozhodnutí změnila tak, že platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu se podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ruší (výrok I.); dle § 77 odst. 3 se stanovuje lhůta k vycestování z území České republiky do třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 5. 2013, čj. OAM-424-14/ZR-2013 (výrok II.). Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí zasahuje do jeho základních práv na soukromý život a ochranu rodiny. Žalobce na území České republiky trvale pobývá od roku 1994. Od tohoto roku vycestoval mimo území České republiky pouze dvakrát, poprvé v roce 2004 do Vietnamu na dva měsíce, podruhé v roce 2008 opět do Vietnamu na čtyři měsíce. Vyjma těchto dvou cest pobývá žalobce výhradně na území České republiky. Žalobce žije na území ČR se svou rodinou, o kterou se stará. Svazek s manželkou není jen formální, ale jedná se o plnohodnotné manželství, ve kterém jsou vychovávány dvě nezletilé děti. Manželka žalobce, paní P.T.V.A., nar. … má na území ČR trvalý pobyt. Nezletilé děti – Q.B.V., nar. …, a Q.H.V. , nar. …, se narodily v ČR a celý svůj život na území ČR žijí. Žalobce a celá jeho rodina jsou trvale integrováni do české společnosti, přičemž na území České republiky pobývají i další příbuzní žalobce a jeho manželky. Žalobce v České republice pobývá téměř 10 let, jeho děti se zde již narodily a celá rodina považuje ČR za svou rodnou zem. Kromě rodiny má žalobce v České republice i spoustu přátel. V tomto ohledu poukazuje žalobce na čl. 10 odst. 2 Listiny, kde je uvedeno, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. S ohledem na shora uvedené má žalobce za to, že on a jeho rodina jsou úzce navázáni na území ČR. Zrušení trvalého pobytu na území České republiky žalobce vylučuje za daného stavu věcí z možnosti získání jakéhokoliv jiného povolení k pobytu na území ČR. Takovýto postup je pak postupem, který zasahuje do základního práva žalobce a členů jeho rodiny na ochranu rodinného života, přičemž správní orgán nevzal kolizi zájmu spočívajícího v ochraně zájmů České republiky a základního práva na rodinný život ve svém rozhodování v potaz a zatížil tak rozhodnutí závažnou vadou. Žalobce má za to, že realizací zrušení jeho povolení k trvalému pobytu by došlo k omezení, resp. vyloučení jeho práva na styk s dětmi a manželkou, přičemž ve svém důsledku by se jednalo o rozhodnutí o odloučení otce od dětí a manžela od manželky, na kterém není zájem. Žalobce svou rodinu finančně podporuje, své děti plnohodnotně vychovává, což by tak mohl nadále činit jen s obtížemi. Čirou demagogií je pak argumentace obsažená v rozhodnutí, proti němuž směřuje tato žaloba, a to že „rodinní příslušníci budou následovat žalobce v návratu do jejich vlasti“. Zde je evidentní, že žalovaný při rozhodování neuvážil absolutně proporcionalitu svého rozhodnutí, neboť rozhodnutí zasahuje podstatným způsobem do rodinných vazeb nejen žalobce, ale zasahuje celou rodinu. Žalobce má za to, že právní následky rozhodnutí znamenají pro žalobce nenahraditelnou újmu, a to především v jeho výše uvedených základních právech. Rozhodnutí je založeno na skutečnosti, že žalobci byl v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2011 uložen nepodmíněný trest 6 let odnětí svobody. Žalobce uložený trest odnětí svobody již vykonal a dále vede řádný život. Žalobce dále poukazuje na princip proporcionality výjimky ze základního práva na respektování rodinného a soukromého života podle článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí, jímž byl žalobci zrušen trvalý pobyt na území ČR, pravidla proporcionality nerespektuje. Argumentace žalovaného, že žalobce strávil převážnou část života svých dětí ve vězení, a tedy je tak podstatným způsobem narušeno pouto k jeho rodině, která jej mohla navštěvovat ve vězení jen omezeně, je zcela zcestná, ignorující základní právo na ochranu rodiny a neodpovídající realitě. Žalobce v rámci podmínek výkonu trestu udržoval se svou rodinou kontakt, jak jen to bylo možné, přičemž právě tento kontakt je důkazem jeho vázanosti na rodinu. V tomto ohledu žalobce navrhl, aby byl proveden důkaz dotazem na věznici, v níž žalobce vykonával trest odnětí svobody, na četnost návštěv a osoby, které jej navštěvovaly. Tím by měl být prokázán těsný vztah žalobce a jeho rodiny. Cynickým postupem žalovaného se jeví i odůvodnění, že ačkoliv žalobci (otci rodiny) byl zrušen jeho trvalý pobyt na území ČR a on se nebude moci nadále starat o své děti, není to pro žalobce neřešitelný problém, neboť jej jeho rodina může následovat zpět do Vietnamu. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí není přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, když ve svém důsledku by podle názoru rozhodujících úředníků mělo vést k vystěhování celé žalobcovy rodiny. Z napadeného rozhodnutí vyplývá zásadní nepochopení základního práva na ochranu rodiny, neboť za prohřešek žalobce v podobě trestního stíhání a odsouzení má být penalizována celá rodina. Zcela ignorována jsou základní práva nezletilých, kteří neznají život jinde. Navíc žalobci je tím brán jakýkoliv kredit k nápravě svého pochybení a pro rodinu znamená další řešení existenciální otázky. Žalovaný nikterak nebral v úvahu, ani vzdálenost ČR od Vietnamu a finanční možnosti rodiny žalobce, kdy rodinní příslušníci by žalobce ve Vietnamu mohli přijet jen těžko navštívit. Už vůbec se nedá na takovou vzdálenost vychovávat a pečovat o nezletilé děti, natož udržovat manželský život. Žalobce má za to, že nejsou splněny podmínky pro zrušení jeho trvalého pobytu na území ČR, neboť rozhodnutí podstatným způsobem narušuje jeho osobní a rodinný život. Žalobce má za to, že vypořádání se s pravidly proporcionality rozhodnutí je formalistickým přístupem k řešení věci a nerespektování základních práv jedince, resp. i členů jeho rodiny. [III] Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 11. 12. 2014, když v žalobě shledala jedinou námitku, a to údajnou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí na rodinný život žalobce. Otázce přiměřenosti se žalovaná věnovala na str. 3 až 5 svého rozhodnutí a na tuto pasáž v podrobnostech odkázala. Právní zástupce žalobce se, dle žalované, v žalobě zaměřil též na rodinné vazby žalobce na území České republiky, přičemž (logicky) vynechal skutečnosti snižující intenzitu dopadu rozhodnutí podrobně rozvedené na str. 4 napadeného rozhodnutí. V dané situaci žalovaná popsala dva možné scénáře. Dle jejího názoru je jen na rodině žalobce, pro kterou variantu se rozhodne. Dle prvního možného vyústění se rodina rozhodne nenásledovat žalobce do jejich vlasti, což je dle zkušeností žalované poměrně časté. Žalovaná dále konstatovala, že vzájemné vazby rodiny byly z důvodu výkonu trestu odnětí svobody žalobce značně oslabeny několikaletou nepřítomností žalobce, a to po značnou část života žalobcových dětí. Jelikož tedy rodina již jednou několikaleté odloučení zažila a vzhledem k tomu, že má manželka žalobce na území České republiky matku a bratra, celá rodina jsou navíc držiteli povolení k trvalému pobytu, je skutečně možné, že se rodinní příslušníci žalobce rozhodnou na území České republiky zůstat. V takovém případě napadené rozhodnutí nestaví mezi žalobce a jeho rodinu nepřekonatelnou bariéru. Žalobci je odebíráno „pouze“ nejvyšší možné pobytové oprávnění, zákaz pobytu mu však vysloven nebyl. Žalovaná podotkla, že žalobce i jeho žena přesídlili do České republiky až v dospělém věku, a proto je jim znám jazyk i reálie jejich vlasti. Specifikem vietnamského etnika je pak to, že navzdory jakkoliv dlouhé době strávené v České republice se zde pohybují téměř výhradně v rámci svého etnika, což ostatně v případě žalobce dokládají příslušné trestní rozsudky. V případě návratu do vlasti (navíc vzhledem ke skutečnosti, že do České republiky přišli žalobce i jeho manželka až v dospělosti) se dle žalované vrátí do prostředí důvěrně známého. Jejich děti jsou pak tak malého věku, že v jejich případě nemůže být řeč o vysokém stupni navázání na Českou republiku (k tomuto viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 2 As 69/2013). Právní zástupce žalobce dále dle žalované zcela cíleně nezmínil druhou položku nutnou pro posuzování přiměřenosti, a to je nebezpečnost žalobce pro veřejný pořádek. Žalobce ve Spolkové republice Německo porušoval tamní cizinecký zákon, když se vydával pod jinou identitou, a rovněž porušil tamní zákon o zbraních. Ve Francouzské republice rovněž porušil cizinecký zákon, když se skrýval pod třemi různými identitami, z nichž ani jedna neodpovídala identitě, pod níž získal pobytové oprávnění v České republice. Po pouhých pěti letech pobytu na území České republiky se pak dopustil předmětné trestné činnosti. Žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, úmyslně, za účelem zisku a jako člen organizované skupiny, přičemž tato organizovaná skupina byla dle výroční zprávy Národní protidrogové centrály za rok 2010 největší zločineckou strukturou tohoto typu, kterou se podařilo toho roku zneškodnit. Právě na základě vysoké nebezpečnosti žalobce pro veřejný pořádek dospěla žalovaná k závěru, že i přes nezanedbatelný zásah do rodinného života žalobce je dopad rozhodnutí přiměřený. To, že má žalobce na území České republiky rodinné vazby, nemůže automaticky znamenat, že mu, ať udělá cokoliv, nemůže být platnost jeho povolení k trvalému pobytu zrušena. V případě vysoké nebezpečnosti cizince pro veřejný pořádek, musí zájem společnosti převážit nad zájmem jednotlivce. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [IV]Replika Žalobce k vyjádření žalované ze dne 11. 12. 2014 uvedl, že zcela odráží formalistický přístup k řešení věci, kdy žalovaná zcela opomíjí proporcionalitu svého rozhodnutí. Žalobce má navíc za to, že žalovaná ne zcela pochopila význam základních práv a materiální obsah práva na ochranu rodinného života. Argumentačně zopakoval totéž, co již bylo uvedeno v podané žalobě. V závěru doplnil, že v jeho případě nelze hovořit o vysoké nebezpečnosti pro veřejný pořádek. Žalobce se dopustil pochybení, za které byl pravomocně v minulosti odsouzen a svůj trest vykonal. Od té doby žalobce vedl řádný život, se snahou po nápravě svého selhání. Žalobce v současné době nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejný pořádek. Navíc je nutno připomenout, že trestní kauza žalobce nemusí být u konce, neboť v ní byly podány dvě stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Stížnosti mají totožný základ a ve výsledku může být rozhodnuto, že kauza se vrátí před obecné soudy v ČR (první kauza nezákonnosti domovní prohlídky provedené u žalobce je ve stadiu, kdy si přibližně před rokem žalobce a Česká republika vyměnili svá stanoviska a je velmi pravděpodobné, že dojde k meritornímu rozhodnutí soudem), druhá kauza je na samém počátku a míří na nezákonnost meritorního rozhodnutí, přičemž je založena na totožné argumentaci jako první stížnost. [V] Duplika Na obsah žalobcovy repliky reagovala žalovaná vyjádřením ze dne 31. 3. 2014, v němž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013-35, dle něhož fakt, že rodina stěžovatele již dříve dočasné odloučení překonala, jistě implikuje předpoklad, že tomu tak bude i nyní. Půjde nepochybně o citelný zásah do rodinného soužití (rozhodnou-li se manželka a dcera stěžovatele nenásledovat), z ničeho však neplyne, že by šlo o zásah nepřiměřený či neodůvodněný. Stěžovatel nesmí opomínat, že do současné složité situace se dostal především sám svým vlastním jednáním. Žalovaná dále upozornila na skutečnost, že žalobce páchal svou trestnou činnost v úmyslu přímém. Byl si tedy vědom toho, že trestnou činnost páchá, a že tudíž může být dopaden a uvězněn, čímž bude dlouhodobě znemožněno další soužití s jeho rodinou. Tento poměrně pravděpodobný vývoj nakonec skutečně nastal a žalobce byl na několik let uvězněn, což mimochodem zasáhlo do jeho rodinných vazeb mnohem intenzivněji než v případě zrušení jeho pobytového oprávnění. Poté, co s ním bylo zahájeno řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, se žalobce na zájmy svých rodinných příslušníků najednou rozvzpomenul a začal je používat jako rukojmí, tedy jako důvod, proč mu pobytové oprávnění nemůže být zrušeno. Taková argumentace je však zjevně účelová. Tím, že úmyslně páchal trestnou činnost, navzdory hrozbě několikaletého uvěznění, dokázal, že mu na těchto vazbách zas tolik nezáleží. Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že se žalobce dopustil chování spadajícího do nejzávažnější kategorie protiprávního jednání, jaké český právní řád zná. Byl členem největší organizované skupiny obchodující s marihuanou, jakou se roku 2010 podařilo zneškodnit. Veřejný pořádek narušoval i ve 2 dalších zemích Evropské unie, kde se opakovaně vydával pod jinou identitou a porušoval tamní předpisy týkající se zbraní. Z tohoto je jasně patrno, že osoba žalobce je hrozbou pro veřejný pořádek. To, že má cizinec na území České republiky rodinné vazby, nemůže automaticky znamenat, že mu, ať udělá cokoliv, nemůže být platnost jeho povolení k trvalému pobytu zrušena. V případě vysoké nebezpečnosti cizince pro veřejný pořádek, musí zájem společnosti převážit nad zájmem jednotlivce. Žalovaná k tomuto dodává, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobci ani nijak nevybočuje z její ustálené praxe. [VI] Triplika Žalobce k duplice žalované podáním ze dne 21. 4. 2015 sdělil, že skutečnost, že žalobce spáchal v minulosti trestný čin, za nějž byl náležitě potrestán a udělený trest vykonal, nic nemění na skutečnosti, že v současné době vede řádný život se snahou po nápravě svého selhání. Žalobce v současné době nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejný pořádek, natož „vysokou nebezpečnost cizince“ pro veřejný pořádek, jak žalovaná uvedla v duplice. Žalobce svým chováním po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody prokazuje snahu napravit své selhání. Nelze paušalizovat, že pokud se někdo jednou dopustil trestné činnosti, bude ji páchat i nadále. Žalobce je toho názoru, že odnětí svobody bylo pro něho dostatečně výchovným trestem, uvědomil si odpovědnost za své jednání, změnil svůj přístup k páchání trestné činnosti a srovnal si své životní priority, kterými je vedení řádného života a péče o svou rodinu. Není pravdou, že žalobcova rodina již jednou odloučení žalobce zažila a vyrovnala se s ním dle svých možností. Byť byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, mohla jej jeho rodina ve věznici pravidelně navštěvovat, což se také stalo. Ze všech dosavadních vyjádření žalované je zřejmé, že žalovaná nepřipouští žádnou snahu po nápravě „životního přešlapu“, kdy chce znemožnit žalobci další setrvání v České republice, i za cenou rozpadu rodiny žalobce. Rovněž není pravdou, že odnětí svobody žalobce zasáhlo do rodinných vazeb podstatně intenzivněji než zrušení pobytového oprávnění. V případě odnětí svobody celá rodina včetně žalobce mohla být v pravidelném styku ve formě návštěv ve věznici a jednalo se pouze o časově omezenou událost, kdy žalobce byť dostal trest odnětí svobody v délce trvání 6 let, mohl po uplynutí poloviny trestu požádat o podmínečné propuštění na svobodu, což také učinil. Tvrzení žalované, že žalobce se rozpomenul na svou rodinu až po zrušení jeho pobytového oprávnění, je zjevně lživé a jedná se pouze o cynické vyjádření žalované, které není podloženo žádnými skutečnostmi. Zrušení pobytového oprávnění žalobci znemožní vychovávat a pečovat o nezletilé děti a udržovat svůj manželský život, čímž bude prakticky zničen veškerý jeho osobní život. Žalobce by byl nucen opustit celou rodinu a vybudované rodinné zázemí. Napadeným rozhodnutím je penalizován nejen žalobce, ale i jeho manželka a nezletilé děti, neboť rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu dojde k násilnému oddělení žalobce od nezletilých dětí a manželky a ke vzniku trvalé újmy žalobce a jeho rodiny. [VII] Původní rozhodnutí krajského soudu Krajský soud v Plzni původně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, čj. 30A 4/2015 - 92 (dále též jen „rozsudek krajského soudu ze dne 23. 3. 2016“), tak, že po provedeném jednání I) rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 29. 10. 2014, čj. MV-77012-3/SO-2013, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 28. 5. 2013, čj. OAM-424-14/ZR-2013, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované; a II) uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. V odůvodnění rozsudku soud mj. konstatoval: (…) Nemůže být pochyb o tom, že žalobce se dopustil závažného porušení zákonů České republiky, navíc se prokazatelně dopouštěl protiprávního jednání i na území dalších států Evropské unie. Ani to však nezbavuje správní orgány povinnosti opatřit si, ve vztahu k hodnocení přiměřenosti, příslušné informace a řádně je zvážit. Z obsahu příslušných částí prvoinstančního i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány svorně připouští, či dokonce konstatují vysokou pravděpodobnost zásahu do žalobcova soukromého nebo rodinného života. Ve světle výše citovaného rozhodnutí kasačního soudu je ale nezbytné, aby správní orgány zkoumaly a poměřovaly rovněž „vliv (rozhodnutí) na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat v České republice na základě samostatného pobytového oprávnění.“. Ovšem, ačkoliv byly v řízení před správními orgány opakovaně navrhovány výslechy členů žalobcovy rodiny, takové důkazy nebyly provedeny, aniž by bylo řádně zdůvodněno, proč se tak nestalo. Přitom právě výpovědi členů rodiny, zde především manželky žalobce, by mohly podstatným způsobem osvětlit intenzitu možného dopadu rozhodnutí i na ostatní rodinné příslušníky. Tuto skutečnost soud vnímá jako zcela zásadní, protože otázku možného dopadu napadeného rozhodnutí i na ostatní rodinné příslušníky nelze „zodpovědět“, zjednodušeně řečeno, tak, že ostatní členové rodiny buď budou následovat žalobce do země jeho původu, nebo ne. A přesně k tomu ze strany správních orgánů došlo. Takové pochybení správních orgánů nebylo možné akceptovat, proto soud dospěl k závěru, že žaloba byla v tomto směru důvodná.“. [VIII] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Žalovaná brojila proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 3. 2016 kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 Azs 147/2016 - 30 (dále též jen „rozsudek NSS“). Rozsudkem NSS byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2016, čj. 30A 4/2015-92, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku mj. uvedl: „(…) žalobce spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2, písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za což byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, se zařazením do věznice s ostrahou (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 (v právní moci dne 23. 11. 2012), sp. zn. 46T 9/2011, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 11To 118/2012). Stěžovatel se tedy spolu s dalšími osobami dopustil jednání, jímž naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu (ve druhém odstavci) trestného činu, jehož objektem je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Již obecnou a typovou společenskou nebezpečnost (škodlivost) takovéhoto kvalifikovaného trestného činu je nutno hodnotit jako vysokou, a to zejména ve vztahu k významu společenského zájmu chráněného uvedeným ustanovením. Nadto je třeba uvést, že úloha žalobce v rámci předmětné organizované skupiny (podle výroční zprávy Národní protidrogové centrály z roku 2010 největší odhalená zločinecká skupina obchodující na území České republiky s marihuanou) byla zcela zásadní, neboť ten uzavřel nájemní smlouvu na prostor, kde docházelo k nakládání s drogou, řídil a organizoval celý proces pěstování a zpracování drogy, jakož i činnost tzv. zahradníků, a rovněž se podílel na zásobování předmětného komplexu. To vše páchal úmyslně, po dobu několika měsíců, za účelem dosažení zisku. Výše trestu uloženého žalobci (6 roků odnětí svobody) a jeho zařazení do věznice s ostrahou tak svědčí i o konkrétní společenské nebezpečnosti (škodlivosti) jednání žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu, které trestní soudy při svém rozhodování zohlednily. Na věci nic nemění ani okolnost, že předmětem popsaného zištného a „průmyslovým“ způsobem provozovaného jednání byla droga typově spíše méně nebezpečná - podstatné je zde to, za jakým účelem, v jakém rozsahu a jakým způsobem stěžovatel svoji činnost prováděl.

23. Navíc je k osobě žalobce možné poukázat i na skutečnost, že s ním bylo podle zpráv Europolu vedeno na území Spolkové republiky Německo v roce 1998 řízení pro porušení cizineckého zákona (falešná identita) a zákona o zbraních a dále na území Francouzské republiky v roce 2001 řízení pro porušení cizineckého zákona (tři falešné identity).

24. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený. I když správní orgány rozhodovaly s jistým časovým odstupem od spáchání trestného činu, nesnížila se společenská škodlivost jednání žalobce natolik, že by bylo možné považovat rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky ve smyslu § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců za neadekvátní. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že byl stěžovatel z výkonu trestu podmíněně propuštěn a podmínky podmíněného propuštění plní. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepředstavuje zahlazení odsouzení. Na stěžovatele se nehledí, jako by nebyl odsouzen. Pro něj negativní důsledky jeho jednání tak nadále přetrvávají (byť v menší míře), přičemž se nevyčerpávají použitím trestněprávních nástrojů. Stěžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům touho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat.

25. Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že zákonem č. 314/2015 Sb. (v účinnosti od 18. 12. 2015), kterým byl změněn zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, došlo v § 77 odst. 1 uvedeného zákona k doplnění písm. h), které stanoví, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že zákonodárce provedenou novelou zákona o pobytu cizinců v případech závažného protiprávního jednání cizince (trestněprávního charakteru) upustil v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu od dalšího zkoumání přiměřenosti z hlediska zásahu zrušujícího rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle nynější koncepce zákona o pobytu cizinců tak bude v případě závažné trestné činnosti cizince povolení k trvalému pobytu zrušeno bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život. Lze stěží předpokládat, že zákonodárce chtěl novelou celkově výrazně zostřit právní úpravu rušení trvalého pobytu a připustit typově výrazně přísnější zásahy do soukromého a rodinného života cizinců za určitá jednání, než jaké předvídala úprava předchozí; ostatně něco takového by bez dalšího nemohl provést pro svou vázanost mimo jiné článkem 8 Úmluvy, který limituje přípustnou míru přísnosti běžného zákonodárce v tomto ohledu. Jestliže se tedy stěžovatel dopustil trestného jednání výše popsaného, za které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků (dvojnásobku rozhodné hranice podle nové právní úpravy), šlo typově o jednání, u něhož by podle nynější úpravy vůbec proporcionalita zásahu do jeho soukromého a rodinného života neměla být testována. Takto typově závažné jednání tedy i podle dřívější, na stěžovatele použitelné úpravy zpravidla mělo mít za následek zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, neboť typově jednoznačně a s velkou rezervou dosahovalo intenzity narušení veřejného zájmu opravňující i k velmi závažnému zásahu do soukromého a rodinného života cizince a jeho rodinných příslušníků.“. [IX] Nové posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 s. ř. s., soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé, s. ř. s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle § 110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vycházel při tom z jednoznačně formulovaného závěru Nejvyššího správního soudu vyjeveného v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 Azs 147/2016 – 30 (viz výše). Kasační soud v něm zavázal krajský soud právním názorem, který nepřipouští jinou možnost, než žalobu zamítnout, což krajský soud ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. učinil. Pro úplnost pak uvádí, že ve věci již znovu nenařizoval jednání. Vycházel z konstantní judikatury správních soudů, podle které není třeba jednání znovu nařizovat v případě, kdy je krajský soud povinen respektovat závazný právní názor kasačního soudu a v dalším řízení již není prostor pro vlastní uvážení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 – 129; všechna rozhodnutí NSS jsou k dispozici na www.nssoud.cz). A přesně k této situaci došlo ve věci souzené pod sp. zn. 30A 4/2015, neboť posouzení jediné žalobcem uplatněné námitky bylo determinováno Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 Azs 147/2016 – 30. [X] Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Z pohledu nákladů řízení je rozhodující konečný výsledek soudního řízení, v němž byl úspěšný žalovaný (mezitímní úspěch žalobce v původním řízení před krajským soudem nemá z tohoto pohledu, vzhledem k následnému zamítnutí žaloby, význam). Žalované však v řízení před krajským soudem ani Nejvyšším správním soudem žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení