30 A 43/2016 - 71

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně:N.T.L., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2016, čj. MV-168332-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobkyně se žalobou ze dne 18. 2. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2016, čj. MV-168332-4/SO-2015, i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které mu předcházelo, a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 6. 10. 2015, čj. OAM-1381-28/ZR-20115, jímž bylo rozhodnuto tak, že povolení k trvalému pobytu žalobkyně se ruší dle § 87l odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). II. Žaloba Podle žaloby žalobkyně považovala napadené rozhodnutí žalované, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, za vydané v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci a zároveň zcela nepřezkoumatelné. Byla toho názoru, že v řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí byla zvlášť závažným způsobem porušena ustanovení o řízení před správním orgánem prvního stupně. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo v tomto ohledu dle žalobkyně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rovněž vnitřně rozporné. Správní orgán předně v řízení opomenul základní zásady stanovené pro činnost správních orgánů, když nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), přičemž v této souvislosti absolutně zapomněl šetřit oprávněné zájmy účastníka řízení (§ 2 odst. 3 správního řádu), a žalovaná toto jednání v napadeném rozhodnutí aprobovala. Mimo to žalobkyně tvrdila, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně trpělo zásadní vadou co do formy, když správní orgán nedbal ust. § 68 odst. 3 správního řádu a jeho zdůvodnění nerespektovalo uvedené požadavky, dle nichž je třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí byly uvedeny důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Dále žalobkyně namítala zásadní pochybení správního orgánu, spočívající ve skutečnosti, že správní orgán nezjistil stav věci bez důvodných pochybností, čímž porušil další zásadu obsaženou v ust. § 3 správního řádu. Žalovaná se pak s tímto naprosto nedostatečně vypořádala a znovu schválila nezákonné jednání nalézacího správního orgánu. Správní orgán prvního stupně naprosto zásadně pochybil, když nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Správní orgán rozhodoval v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a s ustálenou judikaturou, kterou se zcela jistě musí řídit. Konkrétně žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 14/2011-83 [sic!], podle nějž ,,rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době rozhodnutí [...] vychází přímo z povahy správního řízení“, a na dle jejího mínění daleko podstatnější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 As 104/2011-102, který výslovně uvádí: „[...] nelze „účelovost“ posuzovat pouze ke dni vzniku manželství, ale je třeba vztahy mezi manželi posuzovat až do rozhodnutí odvolacího orgánu, protože vztahy mezi manželi se mohou vyvíjet. Pokud by tedy bylo v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci (i když by tomu tak od jeho úplného počátku nebylo), nebylo by možné takové manželství považovat za účelově uzavřené.“ Správní orgán však tohoto vůbec nedbal a zabýval se pouze vznikem manželství a ne současným faktickým fungováním vzájemného vztahu, čímž jednoznačně porušil svou zákonnou povinnost. Žalobkyně následně uvedla, že správní orgán musí postupovat tak, aby hájil oprávněné zájmy účastníků řízení, v rámci možností jim vycházel vstříc a v případě situací nejistých, respektive důkazně nejasných, postupoval v souladu se zásadou in favorem libertati – tedy vydat rozhodnutí či postupovat tak, aby nebyla ohrožena práva a svobody účastníka řízení (blíže viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 6 As 30/2013). Správní orgán prvního stupně však postupoval zcela opačně, a tedy nezákonně, a žalovaná jeho jednání potvrdila. Žalobkyně žalované rovněž vytkla, že se nalézací správní orgán nezabýval přiměřeností svého rozhodnutí stran § 174a zákona o pobytu cizinců, přestože správním orgánům rozhodujícím v režimu zákona o pobytu cizinců je povinnost zabývat se přiměřeností svého rozhodnutí tak, jak ji definuje § 174a tohoto zákona, stanovena obligatorně. Podle žalobkyně nebyla správním orgánem I. stupně ani žalovanou reflektována skutečnost, že účastník řízení je stále rodinným příslušníkem občana EU se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími. Podle námitky žalobkyně se tak správní orgán I. stupně i žalovaná dopustily jednoho z nejzásadnějších pochybení, když posoudily přiměřenost svého rozhodnutí vůči žalobkyni naprosto nedostatečně. Žalobkyně proto namítla také porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, podle nějž je správní orgán povinen v každém rozhodnutí, spadajícím pod režim zákona o pobytu cizinců, uvést úvahu týkající se přiměřenosti rozhodnutí. Pro úplnost žalobkyně uvedla, že výčet uvedený v § 174a zákona o pobytu cizinců je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí; pokud je správní orgán (žalovaná) povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, takto znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců musí být každé rozhodnutí přiměřené, přičemž § 174a tohoto zákona nabízí odpověď na otázku, co je onou „přiměřeností“. Citované ustanovení zákona nabízí onen minimální výčet okruhů, s nimiž se správní orgán musí ve svém meritorním rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti nemůže obstát, pokud se správní orgán přiměřeností rozhodnutí zabývá naprosto minimálně. Naprosto nezákonné je pak odbýt hodnocení přiměřenosti pouze jednou větou, kdy správní orgán uvede pouze: „Rozhodnutí je rovněž v souladu s ust. § 174a zák. č. 326/1999 Sb.“ Jen tato skutečnost způsobuje naprosto jednoznačnou nezákonnost rozhodnutí. Pokud tedy meritorní rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované obsahovala naprosto nedostatečnou úvahu o přiměřenosti rozhodnutí, jak to požaduje § 174a zákona o pobytu cizinců, jedná se o porušení nejen tohoto ustanovení zákona, ale i § 3 správního řádu, jelikož nelze ani v nadsázce hovořit o tom, že se správní orgán I. stupně či žalovaná pokusily zjistit skutečný stav věci, mající vazbu na § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně i žalovaná tím, že se v odůvodnění rozhodnutí s touto nepřiměřeností nevypořádaly, jednaly dle žalobkyně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. III. Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že s uplatněnými námitkami nesouhlasí a považuje je za nedůvodné. Domnívala se, že v řízení bylo prokázáno, že jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu žalobkyni podle ustanovení § 87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se dopustila obcházení zákona tím, že dne 26. 10. 2004 účelově uzavřela manželství s občanem Evropské unie J.O. a takové rozhodnutí je přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Tato skutečnost byla v řízení prokázána shromážděnými podklady, vyplývá z důkazů v jejich souhrnu, a to pokud jde o řešení pobytové situace žalobkyně, časové souvislosti a okolnosti uzavření manželství a společného života žalobkyně a jejího manžela. Podle názoru žalované napadené rozhodnutí splňovalo všechny požadavky, které správní řád stanoví pro odůvodnění rozhodnutí v ustanovení § 68 odst.

3. Žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami a vyjádřeními žalobkyně, z jakých důvodů je považovala za mylné či nerozhodné a jakými úvahami se řídila při hodnocení jednotlivých důkazů. Závěry nejsou dle žalované v logickém rozporu a jsou správné. Žalovaná se rovněž přezkoumatelným způsobem vypořádala s hodnocením přiměřenosti zásahu do života žalobkyně a s ohledem na způsob jejího života shledala rozhodnutí o zrušení nejvyššího pobytového oprávnění, které cizinec může na území získat, za přiměřené. Z uvedeného důvodu žalovaná odmítla námitky v žalobě jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. IV. Jednání před krajským soudem Ve věci se konalo ústní jednání, jehož se zúčastnil zástupce žalobkyně. Žalovaná se z účasti na jednání předem omluvila. Zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Z jeho přednesu lze uvést, že s odkazem na správní spis a na žalobu uvedl, že došlo k nereflektování zájmů účastníka řízení. Zaprvé žalobkyně navrhovala, aby správní orgán vyslechl jejího manžela jako účastníka řízení v souladu s § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců; správní orgán toto nereflektoval a rozhodl o zrušení pobytu. Zadruhé se zástupce žalobkyně pozastavil u výkladu neurčitého právního pojmu „přiměřenost“ dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Dle zástupce žalobkyně se situace jevila tak, že obcházení zákona žalobkyni v očích správního orgánu a priori diskvalifikovalo z řádného posuzování dopadu rozhodnutí. Přitom na území ČR pobývala žalobkyně v době rozhodování již 12 let, jedno z jejích dětí se již nacházelo v ČR a žádalo o pobytový status, druhé teprve žádalo v zemi původu. Správní orgán nepoměřil obě stránky situace žalobkyně. Rozhodnutí je proto dle zástupce žalobkyně nepřezkoumatelné, když správní orgán tvrdil, že se za dobu pobytu žalobkyně na území ČR nevytvořily žádné vazby na toto území. Zatřetí zástupce žalobkyně uvedl, že jako účastnice řízení podala odvolání proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, které se její zástupce zavázal doplnit ve lhůtě 15 dnů. Ještě před jejím uplynutím vyzval správní orgán žalobkyni k doplnění odvolání ve lhůtě 3 dnů, tj. ještě před uplynutím zákonné lhůty k podání odvolání. V tom zástupce žalobkyně spatřoval nezákonný postup, když správní orgán navíc odmítl lhůtu prodloužit, přestože o to zástupce požádal. Tím byla dle tvrzení svého zástupce žalobkyně zkrácena na svých právech. Zkrácení odvolací lhůty mohlo mít rovněž důsledky pro projednání věci před správními orgány, např. na posouzení, zda se vztah žalobkyně a jejího manžela nějak nevyvinul, čemuž by případně mohlo nasvědčovat vyjádření manžela žalobkyně, pana O., ačkoli toto není součástí správního spisu. K první a třetí námitce byl zástupce žalobkyně upozorněn, aby v konečném návrhu uvedl, kde mají tyto námitky oporu v žalobě, aby bylo možno posoudit, zda byly včas uplatněny a jedná se o konkretizaci žalobních bodů. Předseda senátu následně shrnul hlavní body prvoinstančního i napadeného rozhodnutí. K takto shrnutým rozhodnutím zástupce žalobkyně doplnil, že nepovažuje při hodnocení dopadu do soukromého a rodinného života za souladné se zákonem dělení příbuzných žalobkyně do různých kategorií. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 As 68/2012, bod 37 (věta „Za druhé, při posuzování rozsahu, v jakém by byl rodinný život stěžovatele narušen, je nutné zkoumat nejen vliv na ekonomický, osobní a rodinný život stěžovatele, ale i vliv na ostatní rodinné příslušníky […].“). Komentoval i „stabilní argument“ správního orgánu, že žalobkyni byl odňat nejvyšší pobytový status a může si vyřídit pobytový status jiný. K tomu odkázal na týž rozsudek, bod 29 a násl., podle nějž je taková argumentace lichá. V závěru specifikoval, že je shora uvedená první námitka vtělena, v kontextu správního spisu a návrhů účastnice řízení k provedení určitého úkonu, v odstavci druhém (ve větě „Správní orgán […] v této souvislosti absolutně zapomněl šetřit oprávněné zájmy účastníka řízení [§ 2 odst. 3 správního řádu].“) a třetím (ve větě „Konečně je třeba uvést zásadní pochybení správního orgánu, spočívající ve skutečnosti, že správní orgán nezjistil stav věci bez důvodných pochybností, čímž porušil další zásadu obsaženou v ust. § 3 správního řádu.“) v bodě III. žaloby. Ke shora uvedené třetí námitce zmínil čtvrtý odstavec v bodě III. žaloby, konkrétně odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 As 104/2011-102, kdy je třeba posuzovat účelovost manželství až do dne rozhodnutí odvolacího orgánu; změna vztahu mezi manželi mohla být prokázána, kdyby mohly být řádně uplatněny odvolací námitky. V souhrnu zástupce žalobkyně setrval na žalobním návrhu. V. Vlastní argumentace soudu Soud neshledal žalobu důvodnou. Předmětné ustanovení § 87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců stanoví, že ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže se držitel tohoto povolení dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. Podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Správní orgány vycházely z následujících zjištění, která mají oporu ve správním spisu. Podává se z něj, že žalobkyně získala povolení k trvalému pobytu poté, co se vdala za státního příslušníka ČR, pana J.O., jenž do manželství vstoupil za úplatu a, jak je zřejmé z protokolu o jeho výslechu, nebydlí s ní, od svatby ji neviděl a nemá o ní žádné informace. Když se k těmto skutečnostem připočte situace, kdy žalobkyně přicestovala na krátkodobé vízum 15. 10. 2004, již 26. 10. 2004 uzavřela manželství a 1. 11. 2004 požádala o povolení k pobytu za účelem sloučení se svým manželem, s nímž však nikdy nežila ve společné domácnosti (dle jeho vlastních slov i podle výsledků pobytového šetření), považuje soud závěr správních orgánů, že manželství bylo uzavřeno účelově, za oprávněný. Konečně ani žalující strana nerozporovala, že uzavření manželství bylo ze své podstaty účelové. Soud vycházel z námitek obsažených v žalobě, z nichž některé byly dále specifikovány v průběhu jednání před krajským soudem. Nejprve se vypořádal se dvěma procesními námitkami, následně s námitkou nepřiměřenosti a ostatními námitkami, jak vyplývají ze žaloby. V.1 Nevyslechnutí manžela žalobkyně jako účastníka řízení Žalobkyně namítala, že správní orgán nedbal jejích zájmů, když navrhla, aby správní orgán vyslechl jejího manžela jako účastníka řízení, ten to však neučinil a rozhodl o zrušení povolení k trvalému pobytu. Takový postup byl dle žalující strany v rozporu s požadavkem šetřit oprávněné zájmy účastníka řízení dle § 2 odst. 3 správního řádu a nutností zjistit stav věci bez důvodných pochybností, jak stanoví § 3 správního řádu. Soud k tomu ze správního spisu zjistil, že manžel žalobkyně, pan J.O., byl vyslechnut dne 12. 8. 2015 jako svědek. Procesní postavení manžela žalobkyně bylo žalobkyní, resp. jejím zástupcem, zpochybňováno již ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015. V prvoinstančním rozhodnutí správní orgán k tomuto vyjádření přihlédl a uzavřel, že „[…] manžel účastnice není v tomto případě účastníkem řízení, neboť rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu se nedotýká přímo práv manžela účastnice, dotýká se jej pouze nepřímo, stejně jako práv dítěte, rodičů a případně i sourozenců“ a navíc „[m]anžel účastnice netvrdil, ani nepožadoval, aby na něj bylo pohlíženo jako na účastníka řízení ani před, ani při správním úkonu“. Žalovaná ve svém rozhodnutí tento závěr potvrdila. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud připouští projednání procesních námitek, byly-li uplatněny v rámci řízení před správním orgánem, soud se touto námitkou žalobkyně zabýval, byť nebyl úplně jednoduchý „skok“ z „univerzálního“ žalobního bodu, jak je uplatněn v žalobě, k tomu, jakým způsobem byla námitka konkretizována zástupcem žalobkyně při jednání. Na druhou stranu bylo však třeba mít na paměti smysl správního soudnictví, tj. ochranu veřejných subjektivních práv. Žalobkyně nikde neuvedla, jakým způsobem se skutečnost, že její manžel byl vyslechnut jako svědek a nikoli účastník řízení, dotkla práv žalobkyně. Soud shledal, že za určitých okolností by mohlo dojít k porušení procesně právní sféry manžela žalobkyně, nicméně dopad jeho procesního postavení na projednávanou věc nebyl nijak tvrzen či prokázán. I kdyby tedy správní orgán postupoval chybně, je otázkou, jaký by to mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Proto soud neshledal námitku žalobkyně v této konkrétní věci důvodnou. V.2 Postup odvolacího správního orgánu při odvolacím řízení Žalující strana rovněž namítala procesní pochybení. To mělo spočívat v nezákonném postupu správního orgánu a zkrácení práv žalobkyně tím, že jí nebyla poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta k doplnění blanketního odvolání. Zkrácení odvolací lhůty mohlo mít rovněž vliv na projednání věci před správními orgány, např. posouzení, zda se vztah žalobkyně a jejího manžela nějak nevyvinul, čemuž by případně mohlo nasvědčovat vyjádření manžela žalobkyně, pana O., ačkoli toto není součástí správního spisu. Zástupce žalobkyně při jednání upřesnil, že tato námitka má základ v žalobě, a sice v odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 As 104/2011-102, podle nějž je třeba posuzovat účelovost manželství až do dne rozhodnutí odvolacího orgánu; změna vztahu mezi manželi mohla být případně prokázána, kdyby mohly být řádně uplatněny odvolací námitky. Pokud jde o námitku nepatřičnosti postupu odvolacího správního orgánu, resp. stanovené velmi krátké lhůty k doplnění blanketního odvolání, soud neshledal, že by žaloba obsahovala takový základ, ze kterého by se mohlo dojít k závěru, že tato námitka byla uplatněna včas. Soud se jí tudíž jako opožděnou nezabýval. Na okraj by chtěl soud poznamenat, že vyjádření pana J.O. z 23. 11. 2015 v tom smyslu, že by chtěl s žalobkyní rozvíjet jejich vztah a nadále se stýkat, je soudu známé. Nicméně není součástí správního spisu a správní orgány k němu tudíž ani nemohly v době svého rozhodování přihlédnout. Neprotivily se tak výše citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. V.3 Přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života Žalobkyně v žalobě namítala nepřiměřenost rozhodnutí, tj. rozpor s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně dle jejího názoru zejména nevzal v potaz to, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občana EU, a žalovaná tomu přisvědčila. Tomu, že je rozhodnutí nepřiměřené, nasvědčuje dle žalobkyně fakt, že se správní orgán přiměřeností zabýval jen minimálně a nerozebral všechny faktory, jak je uvádí výčet v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalující strana usuzovala, že obcházení zákona žalobkyni v očích správního orgánu a priori diskvalifikovalo z řádného posuzování dopadu rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Správní orgán však měl zohlednit rovněž délku pobytu na území a situaci žalobkyniných dětí. Nad rámec již zmíněného se zástupce žalobkyně při jednání vymezil proti dělení příbuzných žalobkyně do různých kategorií a proti argumentaci, že žalobkyně si může vyřídit jiný pobytový status (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 As 68/2012). Rozhodnutí proto žalobkyně považovala za nepřezkoumatelné, když správní orgán tvrdil, že se za dobu pobytu žalobkyně na území ČR nevytvořily žádné vazby na toto území. Soud nepřisvědčil uplatněné námitce. Ztotožnil se s názorem správních orgánů o tom, co by mohlo zvrátit nepříznivé rozhodnutí správního orgánu v případě účelově uzavřených manželství. Neurčitý právní pojem „přiměřenosti“ byl určitým způsobem interpretován a soud byl toho názoru, že zvolená interpretace byla v zásadě správná, neboť nebyla absolutizovaná. Rozhodnými jsou dle názoru soudu především vztahy, které by byly vytvořené i na základě účelově uzavřeného manželství. I účelově uzavřené manželství lze naplňovat a rozvíjet, přičemž po uplynutí určité lhůty by zásah do takto formovaného soužití mohl být nepřiměřený. V projednávané věci však soud neshledal, že by takové okolnosti nastaly. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že správní orgán vycházel ze skutkových zjištění, která mají oporu ve správním spisu. Správní orgán vzal v potaz ty informace, které měl k dispozici (zejména údaje z cizineckého informačního systému, protokolů o výslechu žalobkyně a jejího manžela a úředního záznamu o pobytové kontrole), přihlédl ke způsobu, jakým žalobkyně získala povolení k pobytu, a zabýval se dalšími vazbami žalobkyně ve vztahu k jejím dětem a dalším příbuzným žijícím na našem území i mimo ně. Zde se jedná o syna, který se nachází na území ČR a žádá o udělení pobytového oprávnění za účelem sloučení se svou matkou, dceru a rodiče žalobkyně žijící ve Vietnamu a její dvě sestry žijící v ČR. Skutečnost, že manžel žalobkyně nebyl viděn v místě jejího bydliště, byla prokázána; neexistoval ani náznak, že by spolu manželé žili. Potvrzuje to jak úřední záznam o pobytové kontrole, při níž sestra žalobkyně uvedla, že manžel žalobkyně v bytě nikdy nebydlel, tak protokol o výslechu manžela žalobkyně ze dne 12. 8. 2015, při němž sám mj. uvedl, že manželku po svatbě neviděl, nic o ní neví, nemluvili spolu. Jestliže tedy správní orgán vycházel z těchto skutečností, soud mu nemohl než přisvědčit; manželství bylo pouhou velmi omezenou epizodou v životě obou manželů. Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že správní orgány jsou povinny zkoumat všechny faktory uvedené v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Soud k tomu zdůraznil, že správní orgán disponuje v řízeních pouze omezenými informacemi, zjistitelnými z úředních zdrojů. Na druhou stranu některé informace jsou v dispozici toliko účastníka řízení a jestliže k nim nic nesdělí, správní orgán nemá co posuzovat. V projednávané věci žalobkyně nevypovídala (jak vyplývá z protokolu o jejím výslechu ze dne 24. 6. 2015, který je součástí správního spisu), a proto nevytvořila podklad, kterým by se správní orgán dále zabýval. Naproti tomu správní orgán zjistil to, co z úřední činnosti zjistit mohl, a vyrovnal se s tím. Největší důraz kladl na vlastní manželství žalobkyně a jejího manžela, nenastala však absolutizace, neboť správní orgán přihlédl i k jiným okolnostem. Ve vztahu ke dvěma užším námitkám stran argumentace správního orgánu soud neshledal, že by došlo k takovému pochybení, které by odůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se opírala o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012-46. Soud nezjistil, v čem by bylo možno spatřovat onu kategorizaci příbuzných žalobkyně, rozpornou s bodem 37 v odůvodnění tohoto rozsudku. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící pro to, aby správní orgány hodnotily situaci jejích rodinných příslušníků a žalobkyniny vazby na ně jiným způsobem. Naproti tomu si je soud vědom, že v rozhodnutích správního orgánu I. stupně i žalované dochází k určitému nadužívání argumentace možností zajistit si jiné pobytové oprávnění. Účelové manželství žalobkyně a to, že na území ČR nemá jiné důležité vazby hodné zvláštního zřetele, resp. žádné takové skutečnosti neuvedla, však vedou soud k závěru, že tento argumentační bod není natolik závažný, aby založil důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Navíc se nejedná o jedinou argumentaci správních orgánů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy patrné, že správní orgány přezkoumatelným způsobem zvážily, zda zrušení povolení k pobytu nebude představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, a námitka není důvodná. V.4 Ostatní námitky Žalobkyně namítala, že správní orgán se zabýval pouze vznikem manželství a nikoli současným faktickým fungováním vzájemného vztahu, čímž jednoznačně porušil svou zákonnou povinnost. Tuto námitku podložila rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 Azs 104/2011-102, podle nějž nelze účelovost manželství posuzovat jen ke dni vzniku manželství, nýbrž je třeba vzít v potaz i další vývoj vztahu mezi manželi až do okamžiku rozhodnutí odvolacího správního orgánu. K tomu soud uvádí, že nyní projednávanou věc je možné odlišit od případu projednávaného ve výše uvedeném rozsudku tím, že žalobkyně v žalobě neuvedla skutečnosti, které by svědčily o možném odlišném posouzení jejího vztahu s manželem, a rovněž za tímto účelem nenavrhla provedení jakýchkoli důkazů. Nadto je ze správního spisu zřejmé, že žalobkyně a její manžel se spolu dlouhodobě vůbec nestýkali. Soud tudíž neshledal tuto námitku důvodnou. Další námitka žalobkyně směřovala k tomu, že správní orgán I. stupně nepostupoval tak, aby hájil oprávněné zájmy účastníků řízení, v rámci možností jim vycházel vstříc a v případě nejistých, resp. důkazně nejasných, situací postupoval in favorem libertati; žalovaná jeho jednání potvrdila. Soud neshledal ani tuto námitku žalobkyně důvodnou. Nic nenasvědčuje tomu, že správní orgány nehájily oprávněné zájmy účastnice (žalobkyně) a nevycházely jí vstříc. Ve správním spisu je patrné, že správní orgány učinily všechny kroky nezbytné k tomu, aby žalobkyně mohla účinně uplatnit svá procesní práva (viz např. opakovaná vyrozumění o výsleších svědka – manžela žalobkyně, prokazatelně doručená zástupci žalobkyně). Nic z obsahu správního spisu nevzbuzuje pochybnost o tom, že správní orgány vycházely ze situace důkazně jasné a podložené. K obecně formulovaným námitkám žalobkyně, které se týkají postupu správních orgánů dle správního řádu, soud neshledal rozhodnutí rozporným s dotčenými ustanoveními. Zásah do práv a oprávněných zájmů žalobkyně je dle soudu souladný se zákonem o pobytu cizinců a není neproporcionální, tedy splňuje požadavky § 2 odst. 3 správního řádu. K § 3 správního řádu soud uvádí, že správní orgány postupovaly v souladu s tímto ustanovením tak, aby si zajistily všechny informace nezbytné pro rozhodnutí ve věci podle stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V otázce (ne)porušení § 2 odst. 4 správního řádu se soud ztotožnil s názorem uvedeným v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy že není ve veřejném zájmu, aby na území ČR pobýval cizinec s povolením k trvalému pobytu, představujícím nejvyšší pobytový status hned po státním občanství, který toto povolení získal obejitím zákona. Rozhodnutí odpovídají okolnostem případu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí konečně splňuje veškeré požadavky kladené ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, když je z něj patrné, z čeho správní orgány vycházely a jaké úvahy je vedly ke konečným rozhodnutím. V úvahách správních orgánů soud nenalezl logické rozpory. VI. Celkový závěr a náklady řízení Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního, podle kterého by měla nárok na jejich náhradu žalovaná, která měla ve věci plný úspěch. Žalované však žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení