30 A 44/2022 – 63

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Küchlerové, Ph.D., ve věci žalobce: D. A. zastoupen JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové za účasti:

1. Ing. et Bc. Z. H.

2. J. H.

3. L. H., DiS 4. P. H. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. května 2022, č. j. KUKHK – 10974/UP/2022 (OS), takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Městský úřad Nové Město nad Metují (dále také jen „Stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. Výst. 302/2021/G, SP – 33/21, č. j. NMNM/38045/2021/OVRR/Grm, ve společném územním a stavebním řízení schválil podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „stavební zákon“), stavební záměr na stavbu „Novostavba zahrádkářské chaty na poz. p. č. XA, XB, XC a XDdle KN v k. ú.“ (dále také jen „Stavba“ nebo „Stavební záměr“) na shora uvedených pozemcích vedených v druhu užívání – zahrada. Stavebníky Stavby jsou osoby zúčastněné na řízení 1. a 2.

2. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný na základě obsahově shodných odvolání žalobce a osob zúčastněných na řízení 3. a 4. citované rozhodnutí Stavebního úřadu částečně změnil. Nestalo se tak ovšem z toho důvodu, že by některou z odvolacích námitek odvolatelů shledal důvodnou. V prvoinstančním rozhodnutí shledal nedostatky, ke kterým byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (soulad půdorysných rozměrů Stavby, stanovení lhůty pro provedení Stavby). Ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

3. Krajský soud k tomu dodává, že všechny nemovitosti označené v tomto rozsudku se nacházejí v katastrálním území, nebude tedy již tento údaj z důvodu úspornosti u označení jednotlivých nemovitostí uvádět.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce v úvodu žaloby konstatoval, že je podílovým spoluvlastníkem pozemků p. č. XE a XF, jedná se o pozemky určené k plnění funkcí lesa, Stavební záměr má být umístěn v jejich těsné blízkosti, takže budoucí Stavba je přímo ohrožena možností pádu stromů a jejich částí z pozemků žalobce, neboť se nachází v jejich dopadové vzdálenosti.

5. V prvé žalobní námitce uvedl žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil odvolací námitku, v níž žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí Stavebního úřadu. Vytkl žalovanému jeho názor, že ke zrušení rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti mají pravomoc toliko správní soudy. Žalovaný sice potom hodnocení přezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí provedl, ale nepopsal podrobněji skutečnosti, ze kterých tak usoudil. Dle žalobce ovšem žalovaný povinnost vypořádat se s touto odvolací námitkou měl. V důsledku svého způsobu „vypořádání se“ s touto odvolací námitkou tak zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí, neboť toliko uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelností netrpí.

6. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost podkladových závazných stanovisek, a to konkrétně závazných stanovisek vydaných dle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „lesní zákon“), příslušnými orgány státní správy lesů. Šlo o závazné stanovisko (v rámci koordinovaného závazného stanoviska) Městského úřadu Nové Město nad Metují ze dne 29. 7. 2020, č. j. NMNM/37115/2020/OVRR/Bal (dále také jen „Závazné stanovisko I. stupně“), které bylo potvrzeno postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu závazným stanoviskem Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 26. 7. 2021, č. j. KUKHK–19748/UP/2021–Ze–2 (dále také jen „Přezkumné závazné stanovisko“).

7. Rovněž tato závazná stanoviska považoval žalobce za nepřezkoumatelná, protože z nich dle jeho názoru není zřejmé, jak jejich závěry korespondují s § 22 lesního zákona. Nepřezkoumatelnost Závazného stanoviska I. stupně Přezkumné závazné stanovisko nejenom neodstranilo, ale převzalo do svého vlastního obsahu. Vypořádání žalobcových odvolacích námitek proti obsahu Závazného stanoviska I. stupně provedl žalovaný povětšinou pouze odkazem na jiné rozhodnutí, byť je součástí správního spisu, s tím, že je nadbytečné obsah tohoto rozhodnutí opakovat.

8. Závaznému stanovisku I. stupně dále vytkl, že odmítnutím žalobcova poukazu na riziko budoucí realizace opatření či změny hospodaření podle § 22 lesního zákona došlo k významnému zásahu do legitimního očekávání žalobce, protože v rozhodovací praxi orgánů státní správy lesů a navazující judikatuře správních soudů jsou zastávány názory právě opačné. V návaznosti na to odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, č. j. 46 A 117/2015–60, rozsudek Nejvyššího správního osudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006–68, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 43 A 24/2019–28.

9. Závazná stanoviska orgánů státní správy lesů obou stupňů, jakož i napadené rozhodnutí, tak dle žalobce byla vydána na základě nesprávného výkladu § 14 odst. 2 ve spojení s § 22 lesního zákona, odporují tak ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Nesprávný názor žalovaného, že žalobci uplatnění námitky nesprávné aplikace § 14 odst. 2 lesního zákona nepřísluší, neboť jeho účelem je chránit veřejný zájem na ochraně lesa jako složky životního prostředí, což se nijak nedotýká práv žalobce, který nemá postavení univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu stavebního úřadu, zasahuje dle mínění žalobce do jeho práva na ochranu vlastnictví a příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

10. Třetí žalobní bod se týkal žalobcovy odvolací námitky směřující k narušení krajinného rázu. V ní žalobce uvedl, že případné kácení stromů na jeho pozemcích vyvolané potřebou chránit projednávaný Stavební záměr před jejich pádem (ať už bude uloženo prevenční povinností žalobce dle § 2900 občanského zákoníku nebo realizací opatření dle § 22 lesního zákona), destruuje ochrannou optickou bariéru městské památkové rezervace, která v důsledku těchto činností může i zcela zaniknout. Žalobce v rámci tohoto žalobního bodu vytýkal prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí, že se s touto odvolací námitkou vypořádalo, mimo jiné, odkazem na § 30 lesního zákona. Žalovaný pak tuto námitku vypořádal odkazem na § 94n stavebního zákona. Žalobce je však přesvědčen, že v případě jeho výtek směřujících k argumentaci Stavebního úřadu ustanovením § 30 lesního zákona se nejedná o námitky ve smyslu § 94n stavebního zákona, nýbrž o zcela standardní odvolací důvody. Pokud se tedy žalovaný coby odvolací orgán odmítl těmito námitkami zabývat, neboť je považoval za námitky ve smyslu stavebního zákona a nikoliv za standardní odvolací důvody, pak rovněž tímto zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se s těmito odvolacími důvody nevypořádal.

11. Ve čtvrté (poslední) žalobní námitce žalobce namítal, že byly nesprávně vypořádány jeho námitky občanskoprávní povahy. Žalobce konstatoval, že „…. považuje za nekorektní a rozporné s ustálenou judikaturou též vypořádání jeho námitky týkající se budoucích škod, imisí a soukromoprávních sporů. Žalobce ve svém odvolání poměrně obsáhle vyložil, jak může v důsledku realizace projednávaného stavebního záměru dojít k omezení možností hospodaření na dotčených pozemcích, jakým způsobem může žalobci, jakožto spoluvlastníku vzniknout škoda v důsledku realizace projednávaného stavebního záměru a jakým způsobem by event. mohla vzniknout škoda i na samotném projednávaném stavebním záměru. Ve zkratce lze s odkazem na podané odvolání shrnout, že v souladu s § 22 lesního zákona je vlastník pozemku určeného k plnění funkcí lesa povinen strpět provedení takových opatření, která investor či stavebník musí na svůj náklad provést za účelem ochrany své stavby před nepříznivými vlivy lesa, a to před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa. Dle téhož ustanovení pak, je–li to vzhledem k okolnostem nutné, může být vlastníku lesa uloženo, aby byla provedena změna ve způsobu hospodaření v lese nebo omezení ve využívání pozemků určených k plnění funkcí lesa. Nadto nelze opomíjet „obecnou prevenční povinnost“ dle § 2900 občanského zákoníku….“ 12. Dle žalobce žalovaný k těmto námitkám ve svém rozhodnutí pouze stručně uvedl, že se jedná o námitky občanskoprávního charakteru, přičemž žalovaný posuzuje Stavební záměr toliko z hlediska veřejnoprávního a odkázal žalobce na řešení občanskoprávní cestou. To je dle žalobce opět v rozporu s judikaturou správních soudů, konkrétně odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019–37. Pokud tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí žalobcovy námitky občanskoprávního charakteru stroze odmítl a odkázal ho na soukromoprávní řešení, jde o další důvod nezákonnosti tohoto rozhodnutí, uzavřel žalobce.

13. Navrhl proto, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

14. K prvé žalobní námitce žalovaný uvedl, že pasáž napadeného rozhodnutí, kterou mu žalobce vytýká, jím byla vytržena z celého kontextu žalovaného rozhodnutí, neboť žalovaný tuto v rozhodnutí neuvedl z důvodu, aby se „zbavil“ odpovědnosti vypořádat předmětnou odvolací námitku, ale z důvodu, aby pojem a vadu „nepřezkoumatelnosti“ vůbec definoval a mohl se k této námitce následně kvalifikovaně vyjádřit. To je podle žalovaného ostatně zřejmé z následného obsahu žalovaného rozhodnutí, v němž žalovaný rozvedl, na základě jakých zjištění a úvah dospěl k závěru, že takovou vadou rozhodnutí Stavebního úřadu ve vztahu k námitkám žalobce uplatněným v řízení na prvním stupni netrpí.

15. Závazné stanovisko I. stupně bylo postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumáno Přezkumným závazným stanoviskem, které je potvrdilo. Současně byly v Přezkumném závazném stanovisku nadřízeným orgánem podrobně vypořádány i s tím související námitky žalobce a dalších odvolatelů. K žalobcem citovaným rozsudkům správních soudů žalovaný uvedl, že tyto byly vydány pro konkrétní (jiné) skutkové okolnosti a judikatorní závěry v nich obsažené tak nelze paušálně přebírat jako závazné pro všechny další případy, včetně této konkrétní věci. K posouzení, zda lze v konkrétní věci vydat souhlas podle ustanovení § 14 odst. 2 lesního zákona se stavbou v ochranném pásmu lesa, jsou příslušné právě orgány státní správy lesů, a toto posouzení musí být vždy provedeno ad hoc, tedy případ od případu. Právě tak se v dané věci stalo. Z uvedených důvodů proto žalovaný nesdílel názor žalobce, že by v této věci mohl již předem legitimně očekávat jiný výsledek tohoto řízení.

16. Žalovaný dodal, že dle jeho názoru dostatečně a zákonným způsobem vypořádal i odvolací námitky žalobce týkající se dotčení lesa jako veřejného zájmu, narušení krajinného rázu a destrukce ochranné optické bariéry blízké památkové rezervace, stejně jako odvolací námitky uvedené v posledním žalobním bodě, protože žalovaný si učinil dle § 94n odst. 4 stavebního zákona úsudek i o občanskoprávním aspektu těchto námitek.

17. Navrhl proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení a repliky žalobkyně

18. Osoby zúčastněné na řízení ve věci podrobnější písemné vyjádření nepodaly. Osoby zúčastněné na řízení 1. a 2. (Stavebníci) s žalobou nesouhlasily, osoby zúčastněné na řízení 3. a 4. (se žalobcem spoluvlastníci lesních pozemků sousedících s pozemky, na nichž má být realizován Stavební záměr) naopak s žalobou a žalobním návrhem souhlas projevily.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání, protože s takovým postupem souhlasil žalovaný výslovně, žalobce pak postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. O věci usoudil následovně.

20. Na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012–47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

21. Připomíná rovněž, že dle § 75 odst. 2 věty prvé s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Ohledně této problematiky odkazuje na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78: „… je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu – a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení – garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně – v mezích této formulace – v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ 22. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, 5 č. j. 7 Afs 104/2004–54, nebo např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012–42.

23. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013–19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ A nyní již k vlastním žalobním námitkám.

24. Hned v úvodu žaloby, v prvém žalobním bodu, namítl žalobce nepřezkoumatelnost žalovaného i prvoinstančního správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů a vnitřní rozpornost. Krajský soud poukazuje především na ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které stanovuje správnímu orgánu povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí a vyjádřit právní názor k předmětné otázce jednoznačným a srozumitelným způsobem. Pakliže správní orgán dostojí předestřeným požadavkům, nemůže závěr o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů obstát (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4.2007, č. j. 7 As 34/2006 – 76). Šlo by tak o ni za situace, kdy se správní orgán ve svém rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). Institut nepřezkoumatelnosti rozhodnutí míří ze své podstaty na nejzávažnější pochybení správních orgánů, kdy rozhodnutí trpí takovými nedostatky, jež neumožňují seznat obsah napadeného rozhodnutí nebo jeho důvody, tedy věcně ho přezkoumat. To znamená, že se správní orgány v řízení například nezabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75).

25. Tak tomu ale v případě žalobce nebylo. Správní orgány se věci věnovaly dostatečně. V odůvodnění obou správních rozhodnutí je reagováno na všechny jím vznesené relevantní námitky (viz str. 12 – 13 rozhodnutí Stavebního úřadu a str. 10 – 18 žalovaného rozhodnutí). O tom, že závěry správních orgánů obou stupňů byly pro žalobce srozumitelnými a pochopitelnými svědčí i fakt, že se k nim žalobce jak v odvolání, tak ve správní žalobě podrobně vyjadřoval a polemizoval s nimi.

26. Navíc, žalobce vznesl uvedenou námitku zejména v souvislosti s jeho výtkou názoru žalovaného, že ke zrušení rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti mají pravomoc toliko správní soudy. Přestože sám žalobce připustil, že po vyslovení tohoto názoru žalovaný hodnocení přezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí provedl, vadilo mu, že nepopsal podrobněji skutečnosti, ze kterých k uvedenému závěru dospěl.

27. Žalobci tak konkrétně vadila pasáž odvolacího rozhodnutí nacházející se na jeho str. 10, v níž žalovaný uvedl: „K tomu odvolací orgán nejprve uvádí, že posouzení otázky, zda určité rozhodnutí trpí vadou „nepřezkoumatelnosti“, resp. k případnému zrušení rozhodnutí právě z tohoto důvodu, jsou ze zákona oprávněny toliko soudy ve správním soudnictví, a to podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv správní orgány v odvolacím řízení, ve kterém je postupováno podle správního řádu, a který takový důvod pro zrušení rozhodnutí neobsahuje.“ 28. Žalovanému lze přisvědčit v tom, že správní řád neobsahuje výslovně ustanovení, že by jedním z důvodů pro zrušení prvoinstančního rozhodnutí v rámci odvolacího řízení byla jeho nepřezkoumatelnost. Těžko si však lze ale představit, že by odvolací orgán mohl odvoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat v intencích § 89 a § 90 správního řádu za situace, pokud by je shledal nepřezkoumatelným ve smyslu shora citované judikatury správních soudů. V tom případě by mu zřejmě s největší pravděpodobností nezbývalo stejně nic jiného, než takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu správnímu orgánu k novému projednání. Shora citovaný názor žalovaného, že z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti mohou správní rozhodnutí zrušit jenom správní soudy, tak správný není.

29. Co je ale v posuzované věci podstatné – po tomto (ne zcela povedeném) „prologu“ k otázce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí se žalovaný odvolacími námitkami žalobce směřujícími k dané problematice zabýval, tedy prvoinstanční rozhodnutí z pohledu jeho přezkoumatelnosti posoudil (viz zejména str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí; tato pasáž pak zakončena v předposledním odstavci na jeho str. 12). A řádně odůvodnil (viz shora uvedené závěry krajského soudu), proč touto vadou rozhodnutí Stavebního úřadu netrpí.

30. Krajský soud tak uzavírá, že se žalobcem tvrzeného, ale ani s žádného jiného důvodu (viz shora), rozhodnutí Stavebního úřadu ani rozhodnutí žalovaného vadou nepřezkoumatelnosti (ať už pro jejich nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů) postižena nejsou. Krajský soud tak neshledal první žalobní námitku důvodnou a nic mu nebránilo přistoupit k přezkumu jejich zákonnosti a správnosti.

31. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost podkladových závazných stanovisek, a to konkrétně závazných stanovisek vydaných příslušnými orgány státní správy lesů dle § 14 odst. 2 lesního zákona.

32. Dle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány [srovnej ještě s § 4 odst. 2 písm. a) stavebního zákona].

33. Dle § 149 odst. 7 věty prvé správního řádu jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.

34. Protože odvolání žalobce směřovalo mimo jiné i do obsahu Závazného stanoviska I. stupně, žalovaný coby odvolací orgán v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu vyžádal od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Tento dotčený orgán Přezkumným závazným stanoviskem Závazné stanovisko I. stupně potvrdil.

35. Krajský soud připomíná, že je ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. povolán rovněž k přezkumu závazných podkladů přezkoumávaných rozhodnutí, a to k námitce účastníka.

36. Pokud žalobce v žalobě namítal nepřezkoumatelnost závazných stanovisek orgánů státní správy lesů obou stupňů, pak všechny předpoklady pro to, aby mohlo být nepřezkoumatelným shledáno rozhodnutí správního orgánu, které krajský soud specifikoval výše, lze v obecné rovině vztáhnout i na institut závazných stanovisek, a to ve smyslu § 154 správního řádu.

37. Lze připustit, že Závazné stanovisko I. stupně je obsahově stručnější, když podstata argumentace dotčeného orgánu je obsažena v prvém odstavci na str. 3 koordinovaného závazného stanoviska Městského úřadu Nové Město nad Metují ze dne 29. 7. 2020, č. j. NMNM/37115/2020/OVRR/Bal. Rozhodně však toto závazné stanovisko nelze s ohledem na obsah této pasáže označit za nepřezkoumatelné. Příslušný orgán státní správy lesů zde jasně definuje na základě jakých podkladů a skutečností dospěl k závěru, že Stavbu lze z hlediska zájmů chráněných lesním zákonem povolit, neboť jejím provedením nedojde k ohrožení plnění produkčních ani mimoprodukčních funkcí lesa.

38. Přezkumné závazné stanovisko pak v reakci na odvolací námitky žalobce tyto závěry významný způsobem rozhojňuje a konkretizuje. S ohledem na dikci ustanovení § 149 odst. 7 věty prvé správního řádu totiž dotčený nadřízený orgán může závazné stanovisko vydané v řízení před správním orgánem I. stupně nejenom potvrdit, ale i změnit. Může tedy v rámci své přezkumné činnosti (tak jako odvolací orgán v odvolacím řízení) nad rámec obsahu přezkoumávaného závazného stanoviska podřízeného dotčeného orgánu toto třeba i významně argumentačně doplnit. Nemusí se omezit na pouhé přitakání tomu, co uvedl podřízený dotčený orgán. A tak jako prvoinstanční a odvolací rozhodnutí ve správním řízení tvoří jeden celek (srov. snesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 – 80), tak analogicky je tomu i ohledně obsahu závazného stanoviska podřízeného dotčeného orgánu a obsahu přezkumného stanoviska jeho nadřízeného orgánu vydaného v rámci přezkumu dle § 149 odst. 7 správního řádu.

39. A právě tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy nadřízený orgán státní správy lesů závěry obsažené v Závazném stanovisku I. stupně významně rozvedl, k čemuž samozřejmě přispěl i fakt, že reagoval na obsah odvolacích námitek. A nutno říci, že reagoval na všechny odvolací námitky, které se dané problematiky týkaly a byly pro posouzení věci relevantní. V podrobnostech krajský soud odkazuje na obsah str. 2 a 3 Přezkumného závazného stanoviska.

40. Tyto závěry pak považuje krajský soud i za zákonné, když přezkoumávání věcné správnosti závazného stanoviska je vyloučeno z důvodu, že při vydávání závazného stanoviska se široce uplatní správní uvážení, přičemž § 14 odst. 2 lesního zákona rozsah správního uvážení orgánu státní správy lesů při vydávání souhlasu se stavbou v ochranném pásmu nikterak nelimituje. Správní uvážení pak podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48).

41. Krajský soud zdůrazňuje, že orgány státní správy lesů hájí formou závazných stanovisek vydávaných dle § 14 odst. 2 lesního zákona zájmy chráněné tímto zákonem. Z judikatury správních soudů (a zde je na místě odkázat na žalobcem zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, č. j. 46 A 117/2015–60, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006–68, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 43 A 24/2019–28) plyne, že existují dvě skupiny způsobů ohrožení lesa. První z nich představují přímé účinky stavby na les, např. v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště. Druhou skupinu tvoří požadavky vlastníka pozemku, na němž je stavba umístěna, který sousedí s pozemky určenými k plnění funkcí lesa, které plynou z § 22 lesního zákona a jejich podstatou je ochránit tyto stavby před nebezpečím, které má původ na pozemcích určených k plnění funkce lesa, zpravidla v lesním porostu jako takovém (princip prevence).

42. Oběma těmito skupinami způsobů ohrožení lesa se zejména Přezkumné závazné stanovisko zabývalo. Nutno dodat, že žalobce argumentoval toliko právě tím, že by jako spoluvlastník sousedního lesního pozemku mohl být po realizaci Stavebního záměru v budoucnu limitován opatřeními, která by vlastníci Stavby byli oprávněni realizovat na jeho pozemcích ve smyslu § 22 odst. 1 lesního zákona a která by byl povinen strpět. Nedůvodností těchto námitek se nadřízený orgán státní správy lesů zabýval zejména na str. 3 Přezkumného závazného stanoviska. Dospěl k závěru, že žádné takové nebezpečí a ohrožení lesa v dané lokalitě nehrozí a odůvodnil proč. I při vědomí znění § 22 lesního zákona tedy vyslovil souhlas s tím, že Stavba může být v ochranném pásmu lesa postavena, aniž by to zájmy chráněné lesním zákonem ohrozilo. Správní uvážení orgánů státní správy lesů pak dle mínění krajského soudu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz shora).

43. Krajský soud k tomu ještě dodává, že žalobcova argumentace obavami z realizace § 22 lesního zákona ve vztahu k jeho lesním pozemkům (tedy že by musel strpět opatření realizovaná vlastníkem Stavby a že by jej to mohlo poškodit) zůstala jak v řízení před správními orgány, tak v řízení před soudem, zcela obecná a nekonkrétní, neboť žalobce stále argumentoval toliko možností takové situace s ohledem na znění § 22 odst. 1 lesního zákona; s žádným konkrétnějším tvrzením, proč že by k takové situaci v důsledku realizace Stavebního záměru mělo dojít, resp. v čem že se po realizaci Stavebního záměru změní jeho postavení oproti současnému stavu (Stavební záměr se schvaluje v lokalitě existující zahrádkářské kolonie; podél pozemku ve spoluvlastnictví žalobce se již nachází ve zhruba stejné vzdálenosti od lesa řada jiných obdobných stavebních objektů), nepřišel.

44. Nedůvodná je rovněž žalobcova argumentace existencí legitimního očekávání, kdy poukazoval na shora citované judikáty správních soudů, z jejichž závěrů dle mínění žalobce plyne, že Stavební záměr schválit nelze. V tomto směru argumentace touto soudní judikaturou příhodná nebyla. Nelze totiž přehlédnout zcela odlišný skutkový rámec posuzovaných případů.

45. V případech posuzovaných v rámci uvedených judikátů totiž orgány státní správy lesů vydaly naopak nesouhlasná stanoviska ohledně realizace stavebních záměrů v ochranném pásmu lesa, a to za situace, kdy předmětné stavby již byly stavebníky realizovány bez povolení, byla zahájena řízení o jejich odstranění, resp. následně řízení o jejich dodatečném povolení. V závazných stanoviscích pak bylo odůvodněno, proč v těchto konkrétních případech orgány státní správy lesů souhlas s realizací stavebních záměrů nedaly, jednalo se však o posouzení dané skutkové situace. Přestože tedy v rámci těchto nesouhlasných závazných stanovisek argumentovaly i shora zmíněným principem prevence, resp. jeho porušením, nelze závěry obsažené v těchto závazných stanoviscích bez dalšího zobecnit a aplikovat je na skutkovou situaci nyní posuzovaného případu.

46. Navíc v prvém z uvedených případů byla stavba umístěna i v rozporu s územním plánem dané obce. V posuzované věci je Stavba povolována dle Územního plánu Nové město nad Metují ve znění jeho Změny č. 1 ve funkční ploše s rozdílným způsobem využití „rekreace – zahrádkářské osady (RZ)“. Proto souhlas s jejím povolením udělil ve svém závazném stanovisku i příslušný orgán územního plánování.

47. Krajský soud tak uzavírá, že závazná stanoviska orgánů státní správy lesů nezákonnými neshledal. Tyto závěry pak žalovaný ve svém rozhodnutí respektoval, resp. na tyto závěry ještě navázal při vypořádání odvolacích bodů č. 1. až 5. Ani druhá žalobní námitka tak důvodná nebyla.

48. Podstata třetí žalobní námitky spočívala v následujícím žalobcovu tvrzení. Dle něho brojil v řízení před Stavebním úřadem proti narušení krajinného rázu Stavbou s ohledem na blízkost městské památkové rezervace. Stavební úřad tuto jeho námitku vypořádal, mimo jiné, odkazem na znění § 30 lesního zákona. To žalobci vadilo, proti argumentací tímto ustanovením brojil v odvolání. Žalovaný se však touto námitkou odmítl zabývat s odkazem na § 94n stavebního zákona. Dle žalobce je tato námitka standardním odvolacím důvodem a žalovaný se jí zabývat měl. Proto rozhodnutí žalovaného považoval z toho důvodu za nepřezkoumatelné.

49. Skutečností je, že Stavební úřad, pokud jde o uvedenou námitku žalobce spočívající v obavách z narušení krajinného rázu, a to s přihlédnutím k blízkosti městské památkové rezervace, nejprve odkázal na závěry Závazného stanoviska I. stupně, které důvodnost žalobcových obav popírají. A poté ještě dodal: „Nutno podotknout, že vlastník lesa dle zákona č. 285/1995 Sb., lesní zákon dle ustanovení § 30 je povinen obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami a vysazovat je včas a soustavně tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa. Ve vhodných podmínkách je žádoucí využívat přirozené obnovy; přirozené obnovy nelze použít v porostech geneticky nevhodných.“ 50. V této pasáži napadeného rozhodnutí došlo zcela zjevně ke dvěma chybám v psaní. Předně je chybně uvedeno číslo lesního zákona, s ohledem na znění žalobní námitky je však podstatnější, že shora uvedená povinnost vlastníka lesa není zakotvená v § 30 lesního zákona, ale v jeho § 31 odst.

1. Nicméně, ani žalobce si této skutečnosti nevšiml, neboť i on stále argumentuje ustanovením § 30 lesního zákona.

51. Stran důvodnosti této žalobní námitky však považuje krajský soud za důležité především dvě zcela jiné skutečnosti.

52. Za prvé – Stavební úřad ještě před shora citovaným doslovem konstatoval, že Městský úřad Nové Město nad Metují, odbor výstavby a regionálního rozvoje, jako dotčený orgán státní památkové péče vydal 10. 9. 2020 pod č. j. NMNM/40719/2020/OVRR/SkR a NMNM/38904/2020/OVRR/SkR,PP–19/20 závazné stanovisko, že zamýšlená Stavba je přípustná v plném rozsahu, protože Stavební záměr nebude mít přímý dopad na hodnoty městské památkové rezervace a nový stav se žádným negativním způsobem nepromítne ani do hodnot jejího ochranného pásma. Tedy není sporu o tom, že dotčený orgán pověřený k hájení veřejného zájmu na úseku státní památkové péče se Stavebním záměrem vyslovil souhlas, narušení krajinného rázu v souvislosti s dotčením ochranného pásma Městské památkové rezervace Nové Město nad Metují neshledal. Na tuto skutečnost odkazuje i napadené rozhodnutí. Stavebním úřadům tak nezbylo, než tyto závěry respektovat.

53. Za druhé – krajský soud plně souhlasí s názorem žalovaného obsaženým na str. 14 napadeného rozhodnutí, že tato námitka žalobce není s ohledem na znění § 94n odst. 3 stavebního zákona námitkou, kterou může účastník řízení dle § 94k písm. e) stavebního zákona (kterým žalobce bezpochyby je) s úspěchem vznést. Ten totiž může uplatnit námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. Námitka, v níž žalobce vytýká Stavebnímu záměru porušení krajinného rázu s ohledem na blízkost městské památkové rezervace, však takovou námitkou není, neboť v důsledku této skutečnosti k žádnému přímému dotčení jeho vlastnických práv dojít nemůže, ani on sám pak s žádným konkrétním tvrzením v tomto směru nepřišel. S ohledem na znění § 94n odst. 3 stavebního zákona k ní tak nemělo být přihlíženo. Žalovaný proto příhodně v reakci na odvolací námitku stejného obsahu upozornil žalobce, že přímý zásah do svých vlastnických práv ani netvrdí a že se staví do role univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu stavebních úřadů.

54. Diskuse nad správností shora citovaného doslovu Stavebního úřadu spočívajícího v podpoře jeho názoru citací ustanovení § 31 lesního zákona je tak zcela bezpředmětná, neboť k předmětné žalobcově námitce neměly stavební úřady s ohledem na její povahu a na znění § 94n odst. 3 stavebního zákona vůbec přihlížet.

55. Pokud jde o čtvrtou žalobní námitku, pak ohledně jejího obsahu odkazuje krajský soud v podrobnostech na popisnou část tohoto rozsudku. V ní značnou část této námitky citoval. A to z toho důvodu, aby zdůraznil fakt, že sám žalobce v žalobě přesně nedefinuje, kteréže námitky občanskoprávní povahy vlastně v průběhu stavebního řízení vznášel a s kterýmiže z těchto námitek se neměly stavební úřady řádně vypořádat.

56. Z obsahu žaloby totiž plyne, že žalobce za námitky občanskoprávní povahy považuje otázky související s § 22 lesního zákona, tedy znovu vyjadřuje (ovšem opětovně ve zcela obecné rovině) svoje obavy z toho, že realizací projednávaného Stavebního záměru dojde k omezení možností hospodaření na jeho dotčených pozemcích, že mu může vzniknout škoda, neboť v souladu s § 22 lesního zákona je coby vlastník pozemku určeného k plnění funkcí lesa povinen strpět provedení takových opatření, která investor či stavebník musí na svůj náklad provést za účelem ochrany své stavby před nepříznivými vlivy lesa, a to před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa.

57. Dle názoru soudu je velmi diskutabilní, zda žalobcem shora citované námitky skutečně jsou námitkami občanskoprávními. Že si touto otázkou nebyl zcela jist ani žalovaný, je zřejmé i z odůvodnění jeho rozhodnutí.

58. V něm nejdříve odkázal ohledně odvolacích námitek č. 1 a 5 na znění § 94n odst. 4 stavebního zákona, podle něhož stavební úřad námitky uplatněné účastníky společného řízení posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. O námitce občanskoprávní povahy si pak stavební úřad učiní úsudek a rozhodne o věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv.

59. Následně pak žalovaný odkázal na obsah Závazného stanoviska I. stupně a Přezkumného závazného stanoviska, v nichž dle něho byly námitky odvolatelů vypořádány, a odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Poté uvedl, že: „Ze strany odvolacího orgánu lze k argumentaci stavebního úřadu k vzneseným námitkám odvolatelů, které lze částečně vyhodnotit jako občanskoprávní povahy, dále doplnit, že ……“. I žalovaný si tedy byl vědom toho, že některé z odvolacích námitek by bylo možno posoudit jako námitky občanskoprávní povahy, resp. že mají občanskoprávní aspekt. Nelze mu vyčítat, že tyto přesně nekonkretizoval, neboť sám žalobce v odvolání (ale ani v žalobě) nespecifikoval, které své námitky považuje právě za námitky občanskoprávní povahy.

60. Z obsahu posledního odstavce na str. 11 a prvých tří odstavců na str. 12 rozhodnutí žalovaného lze však implicitně dovodit, kterým z žalobcových odvolacích tvrzení žalovaný povahu občanskoprávní povahy přiznal. Žalovaný uvedl, že Stavební záměr má být realizován v historicky založené zahrádkářské osadě, která sousedí s lesními pozemky žalobce v délce zhruba 600 m, přičemž stavební pozemek Stavby v délce zhruba 15 m a pozemky stavebníků v délce zhruba 36 m. Dále uvedl, že téměř všechny historicky vymezené zahrádkářské pozemky v této zahrádkářské kolonii se nacházejí zcela nebo z větší části v ochranném pásmu lesa. Za nerozhodnou označil námitku žalobce, že existující zahrádkářské chaty přímo nesousedí s jeho lesními pozemky – ty jsou totiž od nich odděleny pouze úzkým pruhem pozemků ve vlastnictví jiných osob, což je ale z hlediska existence ochranného pásma lesa irelevantní. Konstatoval, že se Stavba svojí velikostí nevymyká stávajícím zahradním chatkám, tedy že není nepřípustná s ohledem na stávající charakter tohoto území, což podpořil i odkazem na závazné stanovisko orgánu územního plánování. Dospěl k závěru, že umístěním Stavby nebude žalobce coby spoluvlastník sousedního lesního pozemku nepřiměřeně omezen nad rámec stávajících poměrů v území. Připomněl, že z hlediska umístění je navrhovaná Stavba zhruba v místě umístění původní zahradní chatky. Dále vysvětlil rovněž podstatu a smysl ustanovení § 22 lesního zákona a § 2900 občanského zákoníku a v návaznosti na to se vyjádřil právě k existenci obecné prevenční povinnosti vlastníků lesních pozemků.

61. K tomu krajský soud ještě doplňuje, že v Přezkumném závazném stanovisku se nadřízený orgán státní správy lesů vyjádřil např. k otázce vlivu povolované Stavby na lesní porost na pozemcích žalobce, např. zastíněním.

62. Proti těmto závěrům žalobce v posledním bodu žaloby výslovně nebrojí, stále se v něm pouze vrací k hypotetické možnosti omezení svého vlastnického práva v případě realizace opatření plynoucích z § 22 lesního zákona, případně z § 2900 občanského zákoníku. Této problematice se věnovaly zejména orgány státní správy lesů ve svých závazných stanoviscích vydaných dle § 14 odst. 2 lesního zákona. A to právě proto, že tyto námitky nemají povahu námitek občanskoprávních, neboť souvisí s ochranou a možným ohrožením lesa v rámci principu prevence, jedná se tedy o veřejnoprávní záležitost (k této problematice se krajský soud již vyjádřil shora, v rámci vypořádání druhé žalobní námitky).

63. Věnovat se podrobněji rozlišování, které z žalobcových tvrzení vznesených v průběhu stavebního řízení mělo povahu námitky občanskoprávní povahy a které již nikoliv, však považuje krajský soud za irelevantní a nadbytečné, přesahovalo by to rámec tohoto rozsudku. Podstatné podle něho totiž je, že na základě shora uvedeného demonstroval, že všechny žalobcovy námitky obsažené v jeho odvolacích bodech 1. až 5., a to včetně těch, které by bylo možno považovat za námitky občanskoprávní povahy, i těch, u nichž to krajský soud považuje za diskutabilní (námitky vztahující se k aplikaci § 22 lesního zákona), byly řádně posouzeny, a to ať už v rámci závazných stanovisek orgánů státní správy lesů nebo v na ně navazujících rozhodnutích stavebních úřadů. I kdyby tedy ty námitky, které žalobce specifikoval ve čtvrtém žalobním bodu (viz shora) a které považuje za občanskoprávní, soud za námitky občanskoprávní povahy rovněž považoval, stavební úřady o nich rozhodly při dodržení kritérií vymezených v § 94n odst. 4 stavebního zákona.

64. Nelze tedy přisvědčit výtce žalobce, že žalovaný měl pouze ve stručnosti uvést, že se jedná o námitky občanskoprávního charakteru, přičemž ale žalovaný posuzuje projednávaný Stavební záměr toliko z hlediska veřejnoprávního, a že měl odkázat žalobce na řešení občanskoprávní cestou. Toto vyjádření žalovaného je obsaženo až v předposledním odstavci napadeného rozhodnutí a je žalobcem zcela vytrženo z kontextu. V této pasáži odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný reagoval na odvolací námitku, že stavebníkům bylo spoluvlastníky lesních pozemků (včetně žalobce) opakovaně sděleno, že s realizací Stavby jsou ochotni souhlasit za předpokladu, že mezi oběma stranami bude uzavřena smlouva, v níž se stavebníci vzdají práva na náhradu škody, která na jejich pozemcích dotčených Stavbou vznikne, a zaváží se neuplatňovat námitky proti imisím, které užíváním sousedních pozemků ve vlastnictví odvolatelů vzniknou. Podstatou vypořádání se s touto odvolací námitkou pak bylo sdělení žalovaného, že stavební úřad není ze zákona oprávněn podmiňovat povolení určité stavby uzavřením takové dohody mezi účastníky řízení. A dodal, že posuzuje jemu předložený záměr v režimu veřejného práva a že v případě sporů týkajících se soukromoprávních vztahů je nutné postupovat občanskoprávní cestou, nikoliv prostřednictvím stavebních úřadů. Proti těmto závěrům nemá krajský soud v obecné rovině jednak zásadních výhrad, jednak nebyly žalovaným vysloveny v souvislosti s řešením námitek žalobce majících občanskoprávní povahu. Jak už uvedl krajský soud shora, s těmi se stavební úřady řádně vypořádaly v intencích § 94n odst. 4 stavebního zákona.

65. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal žádnou z žalobou namítaných vad správního řízení, které předcházelo vydání prvoinstančního i druhoinstančního rozhodnutí, dle jeho názoru byla rozhodnutí vydána na základě náležitě zjištěného stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu, správní orgány se nezpronevěřily žádné ze základních zásad činnosti správních orgánů vymezených v § 2 až § 8 správního řádu, obě rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Protože žádná ze žalobních námitek nebyla důvodná, krajskému soudu nezbylo, než žalobu zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

VI. Náklady řízení

66. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval a krajský soud z obsahu soudního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady nad rámec výkonu běžné úřední činnosti vznikly.

67. Náklady řízení nemohly být přiznány ani osobám zúčastněným na řízení. Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. má totiž osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace v dané věci nenastala, ostatně osoby zúčastněné na řízení náhradu nákladů řízení ani nepožadovaly.