30 A 45/2010 - 35
Právní věta
Ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, o tom, že zajištění cizince musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, se zásadně vztahuje i na rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu; Policie České republiky proto po zrušení předchozího rozhodnutí soudem ve správním soudnictví není oprávněna vydat další rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství podle § 129 odst. 3 citovaného zákona.
Citované zákony (26)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 127 § 200o
- o svobodném přístupu k informacím, 106/1999 Sb. — § 16 odst. 4
- o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, 326/1999 Sb. — § 124 § 127 odst. 1 písm. b § 129 § 129 odst. 1 § 129 odst. 3
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 51 odst. 1 § 60 odst. 1 § 68 § 76 § 78 odst. 1 § 78 odst. 4 § 78 odst. 5 § 102 § 103 § 103 odst. 1 § 104 odst. 2 § 104 odst. 4 +2 dalších
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 § 3 § 68 odst. 3 § 70
Rubrum
Ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, o tom, že zajištění cizince musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, se zásadně vztahuje i na rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu; Policie České republiky proto po zrušení předchozího rozhodnutí soudem ve správním soudnictví není oprávněna vydat další rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství podle § 129 odst. 3 citovaného zákona.
Výrok
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: J. Z., proti žalované mu: Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, se sídlem Slovanská alej 26, 307 51 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP, takto:
Odůvodnění
I. Rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení
Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 9.7.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL- 8327-111/ČJ-2010-034063-KP a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému. Zajištění cizince je upraveno zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky vyslovilo souhlas a prezident České a Slovenské Federativní Republiky ratifikoval a Česká republika je vázána Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednanou v Římě dne 4.11.1950 (dále též jen „Úmluva“), a těmito dalšími smluvními dokumenty na tuto Úmluvu navazujícími: Dodatkovým protokolem, sjednaným v Paříži dne 20.3.1952, Protokolem č. 2 sjednaným ve Štrasburku dne 6.5.1963, Protokolem č. 4, sjednaným ve Štrasburku dne 16.9.1963, Protokolem č. 6 sjednaným ve Štrasburku dne 28.4.1983 a Protokolem č. 7, sjednaným ve Štrasburku dne 22.11.1984 (dále též jen „Protokoly“) [viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 209/1992 Sb.]. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že podaná žaloba je [částečně] důvodná. – 1 – Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, navíc není řádně odůvodněno ve smyslu § 68 spr. ř. a neobsahuje všechny náležitosti, které rozhodnutí obsahovat má. Žalobou napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. l písm. a) s.ř.s.]. K tomu soud uvádí, že uvedené námitky nepředstavují skutečný žalobní bod (skutečné žalobní body), neboť z nich není patrno, z jakých konkrétních skutkových a/nebo právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné a/nebo řízení před správním orgánem za tak vadné, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005 č.j. 2 Azs 92/2005-58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS). – 2 – V žalobě se namítá, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a ustanovení § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 78 odst. 5 s.ř.s. Žalobou napadené rozhodnutí správní orgán vydal poté, co první, druhé a třetí rozhodnutí o zajištění nadepsaný krajský soud zrušil (rozsudek sp. zn. 30A 27/2010 ze dne 27.5.2010 a rozsudek sp. zn. 30A 32/2010 ze dne 22.6.2010). Správní orgán však v řízení po zrušení prvního rozhodnutí o zajištění nadepsaným soudem nerespektoval ustanovení § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s ustanovením § 78 odst. 4 a 5 s.ř.s a zejména ve spojení s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Citované ustanovení zákona o pobytu cizinců stanoví, že zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince. Citované ustanovení Úmluvy stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li jeho zbavení svobody nezákonné. Ve světle citovaných ustanovení je třeba vykládat i ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. Krajský soud ve správním soudnictví v ČR totiž nemá jinou pravomoc než podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátit věc k dalšímu řízení žalovanému, zruší-li napadené rozhodnutí, neboť státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Krajský soud tak neměl podle § 78 odst. 4 s.ř.s. jinou možnost, než vrátit věc k dalšímu řízení žalovanému. Toto „řízení“ se však musí omezit na ukončení zajištění, které musí nastoupit bez zbytečného odkladu po zrušení původního rozhodnutí správním soudem. Žalobce v žalobě dále namítá, že ustanovení § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců mělo totiž jednoznačně za cíl uvést vnitrostátní právní řád do souladu s citovaným čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Totiž jestliže soud, který rozhoduje o zákonnosti zbavení svobody ve smyslu Úmluvy, dojde k závěru, že zbavení osobní svobody bylo nezákonné (srov. výše označené rozsudky nadepsaného krajského soudu), musí takové rozhodnutí bezpodmínečně vést k propuštění cizince ze zajištění. Uvedené platí nejen pro řízení podle § 200o o.s.ř., nýbrž i pro řízení podle s.ř.s. Je třeba připomenout, že „... soudní kontrola zajištění, která náležela v letech 2000 až 2002 soudům činným v občanském soudním řízení, se po reformě správního soudnictví dělí mezi soudy činné ve správním soudnictví a soudy činné v občanském soudním řízení. ... Od 1.1.2003 došlo ke změně především v tom směru, že samotné rozhodnutí orgánu policie o zajištění je přezkoumáváno správním soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (díl l hlava II soudního řádu správního). Soudům v občanském soudním řízení zůstává pravomoc k rozhodování o propuštění cizince ze zajištění ... obrana cizince proti zajištění je dvojí, jak shora uvedeno: ve správním soudnictví proti samotnému rozhodnutí o zajištění (správní soud přezkoumává zákonnost správního aktu), a v řízení podle § 200o se rozhoduje o tom, zda zajištění má dále trvat.“ (Mazanec, M. In: Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1003-1005). Podle M. Mazance pokud správní soud zruší rozhodnutí o zajištění, je tím zajištění „ukončeno“. (Tamtéž, 1007 s.). Propustit cizince ze zajištění v pravomoci správního soudu jednoduše není, neboť ten je při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu striktně vázán principem kasace. Jak je uvedeno výše, však pouze soud ve správním soudnictví rozhoduje o zákonnosti zajištění. Soud v občanském soudním řízení pak o tom, zda zajištění má dále trvat. Pokud tedy správní orgán po zrušení rozhodnutí o zajištění vydal žalobou napadené rozhodnutí, porušil tím § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V žalobě se dále namítá, že žalovaný přes rozhodnutí soudu zjevně nečinil žádné kroky k naplnění zákonného ustanovení a k propuštění žalobce, a to zcela v rozporu se zněním § 127, který neumožňuje žalovanému uvážit, zda zajištění ukončí, či nikoliv (srov. dikci „zajištění musí být ... ukončeno“). Uvedený postup žalovaného zcela zjevně odporuje zákonu o pobytu cizinců, neboť ten mu nedává, jak již bylo řečeno, jinou možnost, než ukončit zajištění („zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno“}. Časové určení „bez zbytečného odkladu“ pak naznačuje, že k propuštění cizince nemusí dojít zcela okamžitě, ale až po určité formální organizaci jeho propuštění, tedy „další řízení“ podle § 78 odst. 4 s.ř.s. ve spojení s § 127 odst. l písm. b) zákona o pobytu cizinců. V každém případě však žalovaný musí činit, a to okamžitě, kroky k jeho propuštění. Nicméně v případě žalobce žalovaný zcela zjevně činil kroky naopak (a pouze) k vydání nového rozhodnutí o zajištění. Tento postup však zákon neumožňuje. Ačkoliv soud rozsudkem rozhodnutí správního orgánu „toliko“ zrušil a vrátil k dalšímu řízení, nemohl správní orgán jeho výkon-propuštění stěžovatele odložit do doby, než v dalším řízení vydá nové rozhodnutí. Rozhodnutí o zajištění je totiž právním základem pro zajištění cizince a není-li ho, pak není ani právního důvodu k zajištění (ani k trvání zajištění) cizince. Skutečnost, že k zajištění cizince a jeho umístění do zařízení je podmíněno existencí správního aktu (rozhodnutí), vyplývá dle žalobce i ze samotné strohé úpravy (§ 129 odst. 3) zákona o pobytu cizinců. Jiný výklad není možný, neboť zbavení osobní svobody musí být upraveno zákonem (čl. 5 Úmluvy) a musí být, dle stěžovatele, podmíněno i vydáním a existencí individuálního správního aktu. V opačném případě by pak zajištění cizince (za účelem předání) a jeho umístění do zařízení pro zajištění cizinců záviselo zcela na libovůli správního orgánu, což by opět porušovalo (nejen) čl. 5 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva k tomu např. v rozsudku Saadi proti Spojenému království uvedl: „Pokud zkoumáme „zákonnost“ zajištění včetně otázky, zda bylo „řízení stanovené zákonem“ dodrženo, Úmluva se odkazuje v zásadě na vnitrostátní právo a ukládá povinnost, aby byl postup v souladu s hmotným a procesním vnitrostátním právem, ale navíc vyžaduje, aby zbavení svobody bylo v souladu s účelem čl. 5, tedy aby jednotlivci byli chráněni před libovůlí ...“. Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že příslušný inspektorát po celou dobu zajištění žalobce průběžně přezkoumával důvody zajištění, prováděl potřebná šetření a správní úkony týkající se zejména přesného zjištění a ověření totožnosti žalobce, který neustále záměrně měnil své jméno. Totožnost žalobce byla zjištěna a ověřena Zastupitelským úřadem Ukrajiny v Praze a žalobci byl vystaven náhradní cestovní pas. Na základě pravé identity bylo Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra vydáno závazné stanovisko ev. č. ZS 14377 o neexistenci důvodů znemožňujících vycestování žalobce. Další úkony se týkaly prověření a doložení, zda žalobce je či není v postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie v souladu s ustanovením § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu byli do řízení přibráni další účastníci řízení, které žalobce uváděl ve svých výpovědích, že s nimi žije ve společné domácnosti. Se všemi byly sepsány protokoly o vyjádření účastníka řízení, které jsou součástí spisového materiálu. Na základě zjištěných skutečností a z vyjádření nových účastníků řízení byly provedeny ještě dodatečné výslechy svědků k osobě žalobce, které jsou též součástí spisového materiálu. Dále se žalovaný správní orgán k žalobě vyjádřil tak, že vzhledem k novým důkazům a na základě výše uvedených skutečností s ohledem na výsledek zjištěných a doložených poznatků k jednání žalobce vůči účastníkům řízení a v neposlední řadě také žalobcovo protiprávní jednání v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, které bylo již popsáno ve vyjádřeních k předešlým žalobám, dospěl správní orgán k závěru, že důvody zajištění nadále trvají dle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Z důvodů těchto okolností správní orgán téhož dne, tj. dne 29.6.2010 po obdržení zrušujícího rozsudku, vydal nové rozhodnutí ve věci dle § 101 písm. d) v souladu s § 180 odst. 1 spr. ř. vedené pod č.j.: CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP, proti kterému směřuje žaloba. V rozhodnutí jsou tyto nové skutečnosti řádně odůvodněny a detailně popsány, čímž tak splňuje náležitosti dle § 68 v souladu s § 180 odst. 1 spr. ř. V případě, že by byl cizinec propuštěn ze zajištění na základě rozsudku správního soudu, který hovoří o vadách řízení a ne o nezákonnosti rozhodnutí, i přesto, že důvody zajištění nadále trvají, byl by tento cizinec, který na území ČR pobývá bez jakéhokoliv pobytového statutu, postaven na roveň cizince, který na území ČR pobývá oprávněně na základě povoleného pobytu v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Došlo by tak k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Žalovaný správní orgán se k žalobě dále vyjádřil tak, že k hlavní žalobcově námitce ohledně porušení ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se domnívá, že inspektorát nepostupoval v rozporu s tímto ustanovením, neboť v případě, že nadále trvají důvody zajištění, policie vydá bez zbytečného odkladu nové rozhodnutí. Ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze v daném případě vnímat tak, že povinnost ukončit zajištění se týká jen ukončení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem vycestování, nikoli zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu. Výrazu bez zbytečného odkladu je možno přičítat jednak rozměr časový, ale i důvodový, tj. není-li důvodu postupovat jinak (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37). Správní orgán postupoval též v souladu s § 2 odst. 4 spr. ř., dle kterého jsou správní orgány povinny dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, kterým především je, aby platné právní předpisy byly dodržovány a na území České republiky se zdržovali pouze ti cizinci, kteří tyto normy respektují a dodržují. Inspektorát tak nepostupoval v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje a je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Je tedy i věcí suverénního státu, zda a jakým způsobem cizince omezí ve volném pohybu na území ČR, když na tomto území pobývá neoprávněně. Správní orgán se domnívá, že v tomto případu bylo ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců zcela naplněno a dostatečně prokázáno, zajištění žalobce shledává jako důvodné, přiměřené, zcela zákonné vzhledem k existenci mezinárodní smlouvy a k výše uvedeným skutečnostem. Dle § 129 odst. 3 věty třetí zákona o pobytu cizinců lhůta 180 dnů pro omezení osobní svobody běží nadále od 2.4.2010 (08:45 hod.), tj. od prvého omezení na osobní svobodě. Mezi účastníky řízení je tedy sporné to, zda po zrušení rozhodnutí o zajištění cizince (a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému) soudem ve správním soudnictví je správní orgán oprávněn vydat nové rozhodnutí o zajištění cizince. Ze správního a soudních spisů se zjišťuje, že rozhodnutím ze dne 2.4.2010 č.j. CPPL- 8327-13/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla, že žalobce se podle § 124 a § 129 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy a rozhodnutím ze dne 11.4.2010 č.j. CPPL-8327-32/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla podle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tak, že v rozhodnutí č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP ze dne 02. dubna 2010, o zajištění výše uvedeného účastníka správního řízení za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, se výrokové části opravuje ze zajištění podle § 124 a § 129 zákona č. 326/1999 Sb. na § 129 odst. 1 a § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. Rozsudkem ze dne 27.5.2010 sp. zn. 30A 27/2010 Krajský soud v Plzni zrušil pro vady řízení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 2.4.2010 č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP a ze dne 11.4.2010 č.j. CPPL-8327-32/ČJ-2010- 034063-KP a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Ze správního a soudních spisů se dále zjišťuje, že rozhodnutím ze dne 26.4.2010 č.j. CPPL-8327-41/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla, že žalobce, toho času v Zařízení zajištění pro cizince Bělá Jezová na základě rozhodnutí o zajištění ze dne 2.4.2010 pod č.j. CPPL-8327-13/ČJ-2010-034063-KP za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy a dále na základě rozhodnutí o zajištění ze dne 11.4.2010 pod č.j. CPPL-8327-32/ČJ-2010-034062-KP, se podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy (Dohody mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob – uveřejněnou v Úředním věstníku Evropské unie dne 18.12.2007 pod číslem L 332/48). Lhůta tohoto omezení osobní svobody navazuje na předchozí lhůtu zajištění pod č.j. CPPL-8237-13/ČJ-2010-034063-KP ze dne 2.4.2010. Rozsudkem ze dne 22.6.2010 sp. zn. 30A 32/2010 Krajský soud v Plzni zrušil pro vady řízení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, o zajištění cizince ze dne 26.4.2010 č.j. CPPL-8327-41/ČJ-2010-034063-KP a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Rozhodnutím ze dne 29.6.2010 č.j. CPPL-8327-111/ČJ-2010-034063-KP Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké policie Karlovy Vary, rozhodla, že žalobce se podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy (Dohoda mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob – uveřejněnou v Úředním věstníku Evropské unie dne 18.12.2007 pod číslem L 332/48). V daném případě tudíž správní orgán vydal rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy, soud je správním soudnictví zrušil pro vady řízení (a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému) a správní orgán vydal další – nové rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy. Senát zdejšího soudu, který rozhoduje tuto věc, rozhodoval v únoru 2010 o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince vedené pod sp. zn. 30A 7/2010. V onom případě šlo o to, že rozhodnutím správního orgánu ze dne 10.11.2009 bylo rozhodnuto, že cizinec se podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy. Rozsudkem ze dne 21.12.2009 č.j. 57Ca 105/2009- 47 Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 29.1.2010 bylo rozhodnuto, že cizinec se podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem správního vyhoštění. V případě vedeném pod sp. zn. 30A 7/2010 senát zdejšího soudu, který rozhoduje tuto věc, – jak na to upozornil žalovaný správní orgán – došel k tomuto právnímu názoru: „Právní mocí zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni tu před správním orgánem v daném případě vyvstaly dvě vzájemně kolidující povinnosti upravené v zákoně o pobytu cizinců: povinnost zajistit cizince za účelem správního vyhoštění podle výše citovaného § 124 odst. 3 a povinnost ukončit zajištění podle § 127 odst. 1 písm. b) [„Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince.“]. Je tedy na místě zabývat se vztahem těchto dvou povinností v relaci k aktuálně přezkoumávanému případu. Zákon o pobytu cizinců přitom upravuje několikeré zajištění: zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, zajištění cizince za účelem vycestování a zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu. Povinnost podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je posilována kategoričností své dikce: podle tohoto ustanovení je Policie ČR povinna zajistit cizince (arg.: „Policie zajistí cizince“), zatímco podle § 124 odst. 1 tohoto zákona Policie je oprávněna zajistit cizince ... , podle § 124 odst. 2 uvedeného zákona Cizince lze z důvodů uvedených v odstavci 1 zajistit ... a podle § 124a zákona o pobytu cizinců Policie je oprávněna za účelem správního vyhoštění zajistit cizince ... . Naproti tomu povinnost podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je zde oslabována ve dvou směrech: jednak se z uspořádání hlavy XI části první tohoto zákona dá usuzovat na to, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) se týká ukončení jen zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem vycestování, nikoli též zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu podle § 129 uvedeného zákona, jednak je výrazu „bez zbytečného odkladu“ užitému v § 127 odst. 1 písm. b) možno zřejmě přičítat nejen rozměr časový, ale i důvodový, tj. není-li důvodu postupovat jinak. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že v případě zrušení rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu podle § 129 zákona o pobytu cizinců má povinnost správního orgánu podle § 124 odst. 3 tohoto zákona přednost před jeho povinností podle § 127 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona čili v daném případě byla Policie ČR povinna ukončit zajištění žalobce jen tehdy, jestliže nebyla povinna jej zajistit podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.“ [rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37]. Proti tomuto rozsudku zdejšího soudu podal žalobce kasační stížnost. Z dostupných údajů neplyne, že by o této věci, která Nejvyššímu správnímu soudu napadla dne 15.4.2010 a je tam vedena pod sp. zn. 5 As 25/2010, bylo již Nejvyšším správním soudem rozhodnuto. Podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince nebo nařídil-li soud v řízení podle zvláštního právního předpisu propuštění cizince 17) [poznámka 17) odkazuje na § 200o a následující občanského soudního řádu]. I na toto zákonné ustanovení nutno nahlížet jako na závazné pravidlo, (toliko) v odůvodněných případech lze z něj zřejmě činit výjimky. Žalovaný správní orgán tu argumentuje ustanovením § 180 odst. 1 spr. ř., resp. § 101 písm. d) v souladu s § 180 odst. 1 spr. ř. Podle § 180 odst. 1 spr. ř. tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé. Za použití tohoto zákonného ustanovení senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, dospěl k závěru, že – navzdory ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců – je správní orgán povinen rozhodnutí o zajištění cizince řádně a konkrétně odůvodnit, a to v intencích § 68 odst. 3 spr. ř. [rozsudek ze dne 31.5.2006 sp. zn. 30Ca 10/2006-33 a následující rozhodnutí soudu], nebo že je oprávněn vydávat rozhodnutí či usnesení o opravě zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí podle § 70 spr. ř. [rozsudek ze dne 27.5.2010 sp. zn. 30A 27/2010]. V daném případě je ovšem podle názoru senátu zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, třeba uplatnit zásadu lex specialis derogat legi generali: ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako zvláštní úprava má přednost před ustanovením § 101 písm. d) za použití § 180 odst. 1 spr. ř. jako úpravou obecnou [soud zde ponechává stranou aktuálně irelevantní otázku, zda ustanovení § 101 písm. d) spr. ř. je aplikovatelné rovněž na případy zrušení rozhodnutí správního orgánu soudem podle příslušných ustanovení soudního řádu správního]. V právním názoru, k němuž dospěl senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, v rozsudku ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37 (a který, jak uvedeno, dosud neprošel testem před Nejvyšším správním soudem), je „oslabování“ povinnosti správního orgánu podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců předně propojeno s „posilováním“ povinnosti správního orgánu podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a dále je podepřeno uspořádáním hlavy XI části první tohoto zákona a výrazem „bez zbytečného odkladu“ užitým v § 127 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona. Samo o sobě představuje „oslabování“ povinnosti správního orgánu podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tedy argumentaci spíše podpůrnou: Vyjádření, že z uspořádání hlavy XI části první tohoto zákona se dá usuzovat na to, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) se týká ukončení jen zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem vycestování, nikoli též zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu podle § 129 uvedeného zákona, má oporu v aktuální podobě této hlavy, o něco menší oporu má ovšem ve vývoji právní úpravy, neboť institut zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sice v zákoně o pobytu cizinců existuje již od počátku jeho účinnosti (= od 1.1.2000), ale vydávání rozhodnutí o tomto druhu zajištění (posléze přejmenovaného na zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu) se do uvedeného zákona explicitně dostalo až jeho novelou provedenou zákonem č. 428/2005 Sb. s účinností od 24.11.2005. Opatrné formulaci, že výrazu „bez zbytečného odkladu“ užitému v § 127 odst. 1 písm. b) je možno zřejmě přičítat nejen rozměr časový, ale i důvodový, tj. není-li důvodu postupovat jinak, je třeba rozumět tak, že soud tu nepopírá pravidlo obsažené v tomto zákonném ustanovení, že však má za to, že v odůvodněných případech (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37) je lze prolomit. Zruší- li soud ve správním soudnictví rozhodnutí správního orgánu, vysloví podle § 78 odst. 4 s.ř.s. současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Správní orgán (odvolací orgán nebo správní orgán, jehož rozhodnutí je napadeno odvoláním) následně vydá zpravidla další – nové rozhodnutí o věci samé. Případy, kdy po zrušení napadeného rozhodnutí soudem má dojít k něčemu jinému než (toliko) k obligátnímu dalšímu řízení před správním orgánem zakončenému dalším – novým rozhodnutím, jsou v našem právním řádu výjimečné. Jednu z těchto výjimek představuje informační právo: „Při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“ [§ 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů]. Ustanovení § 16 odst. 4 uvedeného zákona jako zvláštní úprava má bezpochyby přednost před ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. jako úpravou obecnou. Soud zruší rozhodnutí odvolacího orgánu a povinného subjektu, věc nevrací odvolacímu orgánu k dalšímu řízení a sám povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Řízení před správním orgánem nezůstane neskončeno, rozsudek soudu (nejen rušící rozhodnutí, ale i – a to hlavně – nařizující požadované informace poskytnout) nahrazuje rozhodnutí správního orgánu. Další z uvedených výjimek je zřejmě zajišťování cizinců: „Zajištění [cizince] musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince nebo nařídil-li soud v řízení podle zvláštního právního předpisu propuštění cizince.“ [§ 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Rovněž zde má ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako zvláštní úprava přednost před ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. jako úpravou obecnou. Soud by – teoreticky – buď mohl jen zrušit rozhodnutí správního orgánu (dospěl-li by k závěru, že zvláštní úprava vylučuje úpravu obecnou), nebo by mohl zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení (dospěl-li by k závěru, že zvláštní úprava v tomto ohledu nekonkuruje úpravě obecné). Ani jedna z těchto variant však patrně neumožňuje, aby soud ve správním soudnictví současně rozhodl o ukončení zajištění cizince; tento pro žalobce žádoucí právní následek zrušení rozhodnutí tu plyne přímo ze zákona o pobytu cizinců. Senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, má proto za to, že je třeba postupovat podle druhé z uvedených variant: v situaci, kdy soud ve správním soudnictví současně nenařizuje propuštění cizince, by pouhé zrušení rozhodnutí správního orgánu znamenalo neskončení správního řízení, kdežto zrušení rozhodnutí správního orgánu a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení umožňuje skončit správní řízení, byť zásadně procesně (usnesením o zastavení řízení) a zřejmě jenom v odůvodněných případech (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.2.2010 č.j. 30A 7/2010-37) meritorně. Vzhledem k rigoróznosti zákonné dikce nemůže senát zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, akceptovat ani další argumenty žalovaného správního orgánu: Soud skutečně zrušil předchozí rozhodnutí o zajištění cizince pro vady řízení, ze zákona však podle názoru senátu, který tuto věc rozhoduje, – žel – nelze dovodit odlišný postup správního orgánu v případě zrušení rozhodnutí pro vady řízení oproti zrušení rozhodnutí pro nezákonnost [arg.: „rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince“]. Propuštěním ze zajištění není cizinec, který na území ČR pobývá bez jakéhokoliv pobytového statutu, postaven na roveň cizince, který na území ČR pobývá oprávněně. K porušení čl. 1 [věty prvé] Listiny základních práv a svobod o tom, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, tak (pouhým) propuštěním cizince ze zajištění nemůže dojít. Soud samozřejmě nemůže oponovat samotnému respektu policie k zásadě stanovené v § 2 odst. 4 spr. ř. („Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“), aplikace této zásady ovšem musí být korigována zejména principem garantovaným článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [„Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“] a článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky [„Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“], jakož i zásadou legality stanovenou v § 2 odst. 1 spr. ř. Na řečeném – opět: žel – nemůže podle názoru senátu zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, nic změnit ani zřejmá (a policií v napadeném rozhodnutí podrobně zdůvodněná) neoprávněnost žalobcova pobytu na území ČR. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců o tom, že zajištění [cizince] musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, se zásadně vztahuje i na rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu; Policie České republiky proto po zrušení předchozího rozhodnutí soudem ve správním soudnictví není oprávněna vydat další rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Jelikož podaná žaloba je důvodná, soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se tedy za to, že souhlas je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.). Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl. Žalobci však žádné náklady tohoto druhu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.