30 A 53/2023– 38

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D. a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce a): Ing. J. M. žalobkyně b): MUDr. M. M. a žalobkyně c): MUDr. E. M. všichni zastoupeni advokátem JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D. sídlem Na Zábradlí 205/1, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. dubna 2023, č. j. KUKHK–12521/DS/2023–3 (Ma), takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 25. 5. 2023 domáhali zrušení výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta odvolání žalobců a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 23. 1. 2023, č. j. MUDKODS/117103–2022/bru 11510–2022 (dále jen „Rozhodnutí správního orgánu I. stupně“).

2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na pozemku p. č. XA v k. ú., a to na části specifikované geometrickým plánem č. 277–277/2022 ze dne 1. 8. 2022 vyhotoveným a potvrzeným Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, pracovištěm Trutnov dne 3. 8. 2022, pod č. 330/2022, s tím, že tento právní stav trvá přibližně od roku 1960.

3. Žalovaný dne 4. 4. 2023 vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že se deklaruje existence veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a to na p. č. XB (vzniklý z části p. p. č. XA) a XC (vzniklý z části p. p. č. XD) dle specifikace v geometrickém plánu č. 277–277/2022 vyhotoveném Geodézií Dvůr Králové s.r.o. dne 1. 8. 2022 potvrzeném Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, pracovištěm Trutnov dne 3. 8. 2022, pod č. 330/2022, s tím, že tento právní stav trvá přibližně od roku 1960.

4. Výše uvedené pozemky, na kterých byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace, tedy pozemky p. č. XB a p. č. XC, jsou dále označovány také jako „Předmětné pozemky“. Žalobci a) a b) jsou vlastníky, respektive do jejich společného jmění manželů spadá pozemek p. č. XA, tj. pozemek, který byl předmětem žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně c) je vlastníkem mimo jiné pozemku p. p. č. XE, který sousedí s posuzovanou cestou.

5. Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodů specifikovaných v níže uvedených žalobních bodech.

II. Obsah žaloby

6. Žalobní tvrzení žalobců lze sumarizovat do celkem tří žalobních bodů, jejichž obsahem je zejména vyjádření nesouhlasu se závěry správních orgánů obou stupňů.

7. Prvním žalobním bodem žalobci napadali procesní postup žalovaného, který změnil výrokovou část Rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

8. Konkrétně uvedli, že žalovaný dal žalobcům za pravdu, že výrok Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je neurčitý a pokusil se tuto neurčitost napravit. Zřejmě přípustně upřesnil, že deklarace by se měla týkat nově vymezeného pozemku p. č. XB, avšak zcela nad rámec dosud vedeného řízení deklaroval účelovou komunikaci též na pozemku p. č. XC vzniklém z části pozemku p. č. XD, vše k. ú. Pozemek p. č. XD, ani jeho nově vymezená část p. č. XC, totiž vůbec nebyly předmětem řízení před správním orgánem I. stupně, účastníci vůbec neměli možnost se k tvrzené existenci účelové komunikace na tomto pozemku vyjádřit, a již z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí obstát. Dále žalobci dodali, že jde o formální námitku a podstata jejich žalobních námitek je specifikována dále.

9. Druhým žalobním bodem žalobci napadali skutečnost, že dle jejich názoru není v předmětné věci splněn jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace, a to znak nezbytné komunikační potřeby.

10. Žalobci zdůraznili, že jejich zcela zásadní námitkou bylo a je, že pro užívání veřejně přístupné účelové komunikace zde není dána nezbytná komunikační potřeba, když tuto je možno bez problému zajistit po pozemku p. č. XF. S touto naprosto zásadní námitkou se žalovaný nevypořádal prakticky vůbec. Není patrno, co žalovaný míní tím, že „žalobci nerozlišují mezi šíří cesty (a jejím průběhem terénem) a šíří parcely.“ Žalobci prostě a jednoduše tvrdí, že k zajištění dopravní obslužnosti plně postačuje pozemek p. č. XF, a tudíž zde není nezbytná komunikační potřeba, která je nezbytnou podmínkou omezení jejich vlastnického práva.

11. Žalobci uvedli, že správní orgány obou stupňů nesprávně uzavřeli, že pozemek p. č. XF byl zaplocen a nemohl sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace. Tento pozemek byl zaplocen jen z nepatrné části, v trojúhelníku, který zasahoval do pozemku p. č. XF od nuly do 1,70 metrů, v délce 13 metrů, takže stále zbýval dostatečný prostor pro průchod a průjezd. V současné době jsou stromy i plot odstraněny a průchodu a průjezdu v celé šíři 4 metrů nic nebrání. Nad rámec toho žalobci uvedli, že v případě nutnosti rozšíření komunikace vždy byli a jsou ochotni poskytnout přiměřenou část svého pozemku v šíři cca 1 metru pro případné rozšíření komunikace, i když pro účelovou komunikaci se šířka 4 metrů jeví jako dostatečná.

12. Třetím žalobním bodem žalobci napadali závěry správních orgánů obou stupňů o tom, že je zde dán i další ze znaků pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace – souhlas vlastníka dotčených nemovitostí.

13. Doplnili, že zcela zásadní je rozpor v tom, že cesta měla vést po vydlážděné části, tedy po pozemcích vymezených v napadeném rozhodnutí. Pro příjezd na další pozemky ve skutečnosti vždy sloužila cesta po pozemku p. č. XF. To, že právní předchůdce žalobců vydláždil část svého pozemku k přístupu ke svým nemovitostem (obytné a hospodářské budovy), rozhodně nelze vykládat jako jeho souhlas, aby celá tato část jeho pozemků byla používána veřejností jako přístupová cesta, když stále existovala a existuje možnost přístupu po pozemku p. č. XF. Pokud občané přes část vydlážděné plochy projížděli, je to typickým příkladem tzv. „cesty z pohodlnosti“, kdy si občané usnadňovali průjezd po vydlážděném pozemku, aby nemuseli používat cestu méně kvalitní. To však určitě nelze vykládat jako souhlas vlastníka pozemku s existencí účelové komunikace, když stále existovala a existuje možnost přístupu po pozemku p. č. XF, který vždy plnil funkci cesty a byl také tak v katastru nemovitostí označen. Jen pro úplnost žalobci dodali, že existence účelové komunikace byla deklarována i na té části pozemku p. č. XB, která poslední desítky let jako cesta používaná nikdy nebyla, na dlažbě byla navezena zemina a rostla tam tráva, to bylo odstraněno bez souhlasu vlastníka až v roce 2016. Pro přehlednost přiložili žalobci náčrtek situace na místě samém, ze kterého je dle jejich názoru patrno, že cesta vedla rovně po pozemku p. č. XF a vydlážděná plocha na pozemku p. č. XB sloužila evidentně jako odbočka z této cesty pro příjezd k obytným a hospodářským budovám u čp. XG, což byly tehdy také budovy na dnešních stavebních parcelách č. XH a XI, tedy výlučně k nemovitostem ve vlastnictví vlastníka vydlážděného pozemku.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

14. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 10. 7. 2023, ve kterém uvedl, že dle jeho názoru je žaloba nedůvodná a navrhl její zamítnutí v celém rozsahu. Odkázal na obsah Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rovněž na obsah svého žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedená rozhodnutí konkrétně reagují na žalobní body žalobců, neboť tyto byly vzneseny již v průběhu správního řízení – konkrétně v odvolání proti Rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pokud jde o změnu výrokové části Rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tuto žalovaný rovněž vysvětlil.

IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud uvádí, že věc projednal a rozhodl o ní bez nařízení jednání, a to při splnění podmínek stanovených zákonem, neboť žalovaný i žalobci s tímto postupem krajského soudu souhlasili postupem dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

16. Krajský soud nejprve obecně konstatuje, že v nyní projednávané věci jsou přezkoumávána rozhodnutí správních orgánů (obou stupňů), jejichž závěrem bylo deklaratorní určení (řízení ve smyslu § 142 správního řádu) o tom, že na Předmětných pozemcích je umístěna veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

17. Z dikce § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích plyne, že: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.“ 18. Z výše uvedené doslovné citace právní úpravy plynou první dva z celkem čtyř znaků rozhodných (při jejich kumulativním splnění) pro určení existence veřejně přístupné účelové komunikace. Zákon tedy požaduje, že cesta musí být zřetelná, patrná v terénu a zároveň spojuje jednotlivé nemovitosti pro potřeby vlastníků či spojuje jednotlivé nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi či slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (k tomu srov. Mácha, Aleš, Huneš, Karel. Místní a účelové komunikace. Praha: Leges, 2016, s. 72 – 83).

19. O splnění obou těchto znaků v nyní projednávaném případě není sporu – sami žalobci ostatně proti závěru o splnění těchto znaků ve správních rozhodnutích obou stupňů nebrojí.

20. Mezi další dva znaky – o kterých je již v kontextu žaloby, jak je specifikováno shora, sporu – patří souhlas vlastníka dotčených pozemků a požadavek nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Problematika existence či neexistence souhlasu vlastníka s existencí veřejně přístupné účelové komunikace na Předmětných pozemcích je obsahem žalobního bodu č. 3.

21. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, mimo jiné konstatoval: „Ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje–li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady.“ 22. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu tak vyplývá nutná podmínka pro to, aby se mohlo jednat o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a to souhlas vlastníka pozemku s užíváním komunikace. Jak dále plyne z dosavadní soudní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 – 64, etc.), zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že veřejně přístupná účelová komunikace může vzniknout proti vůli vlastníka dotčeného pozemku pouze za poskytnutí kompenzace (náhrady). Jestliže však vlastník s jejím zřízením souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005).

23. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání. Souhlas se vznikem účelové komunikace tedy může vlastník udělit buď výslovným prohlášením (věnováním), nebo i konkludentně. Pokud tedy vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66, „jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání.“ 24. Takový účinek pak nemůže být později vyloučen jednostranným úkonem vlastníka, který souhlas v minulosti (byť i konkludentně) udělil, ani jeho právních nástupců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, dostupný z www.nsoud.cz). Pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, ti nejsou oprávněni ji ze své vůle uzavřít.

25. Výše uváděná judikatura a z ní plynoucí zobecněné závěry se vztahují k problematice výše vymezené jako třetí žalobní bod. Třetím žalobním bodem žalobci rozporovali skutečnost (stejně jako v jejich odvolání pod bodem 4.1), že by vlastník dotčeného pozemku (myšleno pozemek p. č. XA) či jeho právní předchůdce souhlasili s bezplatným veřejným užíváním. Tvrdili, že vydláždění části pozemku nelze považovat za souhlas s veřejným užíváním. Případné přejezdy sousedů byly pouze trpěny, nejednalo se o souhlas s veřejným užíváním.

26. K výše uvedené problematice se žalovaný vyjádřil v části 8 žalobou napadeného rozhodnutí, neboť – jak již bylo uvedeno výše – předmětné tvrzení bylo součástí i odvolání, které žalobci směřovali proti Rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

27. Žalovaný v této souvislosti odkázal na stranu 3 Rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde se správní orgán uvedenou problematikou velmi podrobně zabýval. Dále žalovaný zdůraznil, že žalobci (tehdy v postavení odvolatelů) neprokázali, že by jejich právní předchůdce uděloval individuální souhlasy vlastníkům navazujících nemovitostí s užíváním části dotčených pozemků. Naopak bylo s ohledem na průběh cesty terénem prokázáno, že tato vždy vedla i po Předmětných pozemcích [zejména pak pozemku p. č. XB – pokud jde o uvedenou problematiku ve vztahu k žalobcům a) a b)], a to po dobu desítek let. Nemovitostí, které deklarovaná veřejně přístupná účelová komunikace napojuje je relativně velké množství (opět jsou popsány na straně č. 3 Rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Nadto nejde o tzv. slepou cestu, ale cestu pokračující do lesa – tedy cestu, která veřejností užívána byla a je. Uvedené bylo v rozhodnutí žalovaného doprovázeno i snímky předmětného místa z let 1936, 1975, 2015 a 2022.

28. V daném případě tak správní orgány obou stupňů správně dovodily, že souhlas právního předchůdce žalobců [právního předchůdce žalobců a) a b) ve vztahu k části pozemku p. č. XA] v minulosti dán byl, respektive právní předchůdce těchto žalobců neučinil ve věci kvalifikovaný nesouhlas s tím, aby jeho pozemek byl užíván veřejně.

29. Třetí žalobní bod je tak s ohledem na vše výše uvedené nedůvodný.

30. Druhým žalobním bodem žalobci napadali skutečnost, že správní orgány obou stupňů chybně vyhodnotily, že v nyní posuzované věci je splněn další ze 4 obligatorních znaků pro určení existence veřejně přístupné účelové komunikace, a totiž nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba. Nutná komunikační potřeba se s další podmínkou, konkrétně v podobě souhlasu vlastníka s obecným užíváním, vzájemně doplňuje. Aplikace tohoto korektivu není nutná tam, kde o veřejné věnování není spor, neboť současný vlastník cesty její určení k užívání veřejností nezpochybňuje. Tak tomu ale není v tomto případě, krajský soud proto nejprve vypořádal žalobní bod týkající se existence souhlasu vlastníka s existencí předmětné komunikace a následně přechází k vypořádání žalobního bodu zabývajícího se existencí znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

31. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 5 As 79/2014 – 38, zdůraznil, že vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.

32. Ostatně již v době první Československé republiky vycházely obecné soudy z toho, že „zákon o zřizování cest nezbytných jest výjimečným, zasahujícím do soukromého práva vlastnického a sluší tedy ustanovení jeho vykládati restriktivně a nikoliv extenzivně...“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, RI 209/21, Vážný, č. III, roč. 1921, str. 251) a vedle nezbytné komunikační potřeby stanovily v judikatuře též podmínku dlouhodobého užívání pozemku jakožto veřejné komunikace („Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnou.“, srov. Boh. A 10130/32). Dobová judikatura dokonce i v posuzování nutnosti komunikační potřeby vážila proporcionalitu omezení vlastnického práva tak, že dovodila závěr, podle něhož „okolnost, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou.“ (Boh. A 10130/32). Lze konstatovat, že podmínka existence nezbytné komunikační potřeby je splněna, pokud se v dané lokalitě nenachází k předmětné komunikaci alternativa, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území ještě rozumně uvažovat. Existují–li tedy jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Má–li totiž ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.

33. Žalobci v průběhu správního řízení, ale i v řízení před soudem, opakovaně upozorňovali na to, že pro užívání veřejně přístupné účelové komunikace (jak byla vymezena ve výrokové části rozhodnutí žalovaného) zde není dána nezbytná komunikační potřeba, když tuto je možno bez problému zajistit po pozemku p. č. XF. Žalobci opakovaně uváděli, že správní orgány obou stupňů nesprávně uzavřely, že pozemek p. č. XF byl zaplocen a nemohl sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace. Tento pozemek byl zaplocen jen z nepatrné části, v trojúhelníku, který zasahoval do pozemku p. č. XF od nuly do 1,70 metrů, v délce 13 metrů, takže stále zbýval dostatečný prostor pro průchod a průjezd. V současné době jsou stromy i plot odstraněny a průchodu a průjezdu v celé šíři 4 metrů nic nebrání.

34. Naplnění znaku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby jinými slovy znamená, že pro určité pozemky to musí být buď jediné spojení, nebo musí jít o spojení z jiného důvodu nezbytné (např. proto, že jiné existující cesty z různých důvodů nedostačují k naplnění nutné komunikační potřeby). Jestliže není ve hře naplnění nutné komunikační potřeby, pak není ani dost silný veřejný zájem na omezení vlastnického práva.

35. V nyní souzené situaci byla správními orgány obou stupňů vyloučena možnost alternativní cesty výlučně přes pozemek p. č. XF. Žalovaný předmětnou situaci dokládal snímky z roku 2015 (tyto jsou součástí správního spisu i žalobou napadeného rozhodnutí), ze kterých plyne, že pokud jde o průběh veřejně přístupné účelové komunikace u domu čp. XG, je z těchto fotografií z roku 2015 zřejmé, že veřejně přístupná účelová komunikace byla z jedné strany ohraničena chodníkem a z druhé strany zvýšenou plochou travního porostu se dvěma stromy s tím, že pozemek p. č. XF byl oplocen do roku 2015 a využíván jako zahrada a ani nebyl v této části nijak zpevněn. Argumentace uváděná v nynějším žalobním bodě byla žalobci uváděna již v jejich odvolání proti Rozhodnutí správního orgánu I. stupně (v části 3 odvolání) a žalovaný na tuto odvolací námitku reagoval v části 4 a 6 svého rozhodnutí. Z Rozhodnutí správního orgánu I. stupně poté plyne, že žalobci a) a b) nabyli předmětný pozemek (pozemek p. č. XA) do vlastnictví v roce 1981 a minimálně do roku 2015 nebyl stav veřejně přístupné účelové komunikace (tak, jak byla deklarována žalobou napadeným rozhodnutím) měněn. Následně došlo k odstranění části zadláždění předmětného pozemku (viz fotografie na str. 59 – 61 správního spisu), k odstranění žlábku a zpevnění krajnice komunikace a tím bylo narušeno její odvodnění, jež zapříčilo postupnou degradaci a nesoudržnost dlážděného povrchu komunikace (viz vyjádření na straně č. 9 7 – 101 správního spisu). Od nemovitosti čp. XG byl taktéž rozebrán pruh vyvýšené chodníkové plochy (viz fotografie na straně č. 60 správního spisu).

36. Závěry správního orgánu I. stupně o tom, kudy vedla veřejně přípustná účelová komunikace (tak, jak bylo deklarováno), plynou z obsahu správního spisu, zejména dostupných snímků i vyjádření účastníků správního řízení (ti shodně uváděli, že cesta nikdy nevedla výlučně jen po pozemku p. č. XF, ale i po Předmětných pozemcích). Uvedené je zcela zřejmé z fotografických snímků, které jsou součástí správního spisu a některé jsou rovněž i součástí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

37. I stran nyní vypořádávaného žalobního bodu se krajský soud ztotožňuje se závěry žalovaného (respektive se závěry správních orgánů obou stupňů) v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47). I druhý žalobní bod je tak žalobním bodem nedůvodným.

38. Pro posouzení existence Předmětné komunikace bylo rozhodující kumulativní splnění čtyř výše uvedených znaků, a tyto jsou dle názoru krajského soudu v nyní souzené věci naplněny.

39. Pokud jde o první žalobní bod, tímto žalobci napadali procesní postup žalovaného, který změnil výrokovou část Rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

40. Žalovaný upřesnil, že deklarace by se měla týkat nově vymezeného pozemku p. č. XB a dále deklaroval účelovou komunikaci též na pozemku p. č. XC vzniklém z části pozemku p. č. XD, vše k. ú.

41. Žalobci však mají za to, že pozemek p. č. XD, ani jeho nově vymezená část p. č. XC, vůbec nebyly předmětem řízení před správním orgánem I. stupně, účastníci tak neměli možnost se k tvrzené existenci účelové komunikace na tomto pozemku vyjádřit, a již z tohoto důvodu by nemělo napadené rozhodnutí obstát.

42. K výše uvedenému krajský soud uvádí, že výroková část Rozhodnutí správního orgánu I. stupně zněla takto: „…deklaruje se existence veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákon o pozemních komunikacích a to na p č. XA v k. ú. X, a to na části specifikované geometrickým plánem č. 277–277/2022 ze dne 1. 8. 2022 vyhotoveným a potvrzeným Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, pracovištěm Trutnov dne 3. 8. 2022 pod č. 330/2022 a tento právní stav trvá přibližně od roku 1960.“ A byla nahrazena (změněna) výrokovou částí rozhodnutí žalovaného tohoto znění: „… deklaruje se existence veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákon o pozemních komunikacích a to na p č. XB (vzniklý z části p. p. č. XA) a XC (vzniklý z části p. p. č. XD) dle specifikace v geometrickém plánu č. 277–277/2022 vyhotoveném Geodézií Dvůr Králové s. r. o. dne 1. 8. 2022 potvrzeným Katastrálním úřadem Královéhradeckého kraje, pracovištěm Trutnov dne 3. 8. 2022 pod č. 330/2020. Tento právní stav trvá přibližně od roku 1960.“ 43. Rozhodnutí žalovaného se s danou změnou výrokové části Rozhodnutí správního orgánu I. stupně vypořádává a to na straně č. 2 – 3 (uvedená změna výrokové části byla ostatně provedena k odvolací námitce žalobců – k tomu srov. část 2. jejich odvolání).

44. Žalovaný k tomuto uvádí, že předmětný geometrický plán (pro rozdělení pozemků) obsahuje dvě nové parcely a to p. č. XB (vzniklá z pozemku p č. XA) a p. č. XC (vzniklá z pozemku p č. XD). Rozhodnutím žalovaného je tak konkrétněji specifikováno, v které části pozemku p. č. XA se má veřejně přístupná účelová komunikace nacházet. Dále bylo upřesněno, na které části pozemku p. č. XC (vzniklý z pozemku p č. XD) se veřejně přístupná účelová komunikace nachází – jde o logicky pokračující část veřejně přípustné účelové komunikace, která byla takto i popsána v odůvodnění Rozhodnutí správního orgánu I. stupně (strana č. 4 v části III.1.). Změna výrokové části Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je tak změnou upřesňující trasu veřejně přístupné účelové komunikace a zároveň se s ohledem na existenci geometrického plánu a odůvodnění Rozhodnutí správního orgánu I. stupně nejedná o rozhodnutí překvapivé. Ostatně sami žalobci v odvolání proti Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadali jeho výrokovou část námitkou, že není deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku p č. XD a XC s tím, že bez těchto částí by byla cesta neprůjezdná. Změna výrokové části tak není překvapivou – navazuje na obsah geometrického plánu (na který je ve výrokové části odkazováno) a na odůvodnění (skutkové a právní závěry) Rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

V. Závěr a náklady řízení

45. Soud tak neshledal žalobu důvodnou a nad její rámec nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

46. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

Poučení

I. Předmět řízení II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu V. Závěr a náklady řízení