30 A 55/2014 - 73

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně: L. Š., nar. X, bytem X, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2014, č. j. 5236/DS/2014/GL, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí žalovaného, obsah žaloby, obsah vyjádření správního orgánu Rozhodnutím označeným ve výroku Krajský úřad Královéhradeckého kraje jako odvolací správní orgán zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 2. 2014, č. j. P/3632/2013/OS1/Hej. Tímto rozhodnutím uznal správní orgán I. stupně žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což jí byla podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1.500,-Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,-Kč. Správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 18.11 2013 v 11:50 hodin zjistila hlídka Městské policie Hradec Králové, že u příjezdové komunikace z ulice Brněnská na parkoviště umístěné za Podnikatelským centrem v ul. Hradecká 1151 v Hradci Králové, stojí osobní motorové vozidlo zn. BMW 525, registrační značka 4E0 5166, jehož řidič porušil dopravní značku „B1 – Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou „mimo dopravní obsluhy“, přičemž řidič vozidlo navíc ponechal stát na chodníku. Proti dvěma osobám potenciálních řidičů bylo řízení dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkový zákon“), odloženo (správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě), aniž by proti těmto osobám bylo zahájeno řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona. Z registru vozidel byla jako provozovatelka zjištěna žalobkyně. Ta v rozporu s § 10 silničního zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na těchto komunikacích daná zákonem. Svým jednáním porušila § 10 odst. 3 silničního zákona, čímž spáchala shora uvedený správní delikt. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítala jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Trvala na jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení včetně povinnosti zavázat žalovaného k náhradě nákladů řízení. Své výhrady specifikovala do tří oblastí níže uvedených žalobních námitek. 1) Nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení S odkazem na § 125f odst. 4 silničního zákona žalobkyně namítla, že správní orgán I. stupně v dané věci zjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, neboť žalobkyně označila jako řidiče P. K., nar. X, bytem Č. A. 601, P.

6. Pokud se správní orgán hájí tím, že se mu nepodařilo zahájit řízení proti označenému řidiči, kterého bez úspěchu kontaktoval, pak tato skutečnost nemůže být k tíži žalobkyni. Správní orgán I. stupně nevyvinul zákonem předpokládanou aktivitu a po neúspěšném kontaktování faktické osoby řidiče věc bez dalšího odložil. Mohl např. vyzvat k součinnosti žalobkyni, která by se k dané věci konkrétně vyjádřila. Navíc zpochybnil správnost postupu doručování osobě označeného řidiče, tedy P. K., kterému bylo doručeno na adresu jeho trvalého pobytu fikcí, ačkoli jmenovaný má zřízenou adresu pro účely doručování v S. C. d. T. Správní orgán I. stupně se na tuto adresu o doručení ani nepokusil s tím, že je mu známo, že dotyčný zásilky na této adrese stejně nepřebírá. Nepostupoval tak v souladu se zákonem č. 500/2004Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“). 2) Nezákonně provedené dokazování mimo ústní jednání Další pochybení spatřovala v tom, že správní orgán I. stupně neprovedl ve věci ústní jednání, resp. dokazování bylo provedeno mimo toto jednání. Zdůraznila, že na úpravu procesu projednání správních deliktů, které jsou trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), analogicky dopadá zejména zákon o přestupcích a základní principy trestního řízení. Žalobkyně tuto argumentaci podpořila odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nichž plyne závěr, že právní úpravy v oblasti správního trestání jsou dlouhodobě legislativně deficitní a nepamatují na řadu zvláštností, jimiž by měl být proces vedoucí k uložení trestu doplněn oproti běžným pravidlům správního řízení. Z toho žalobkyně dovozuje, že v daném případě mělo být analogicky užito ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona, tedy rovněž v řízení o správním deliktu mělo být nařízeno a konáno ústní jednání. Dále zdůraznila, že vzhledem k deficitní legislativní úpravě správního trestání je v zájmu právní jistoty nutné vycházet per analogiam iuris ze základních zásad řízení o přestupcích, přičemž odkázala např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j 1As 27/2008-67. 3) Nesrozumitelný výrok K této námitce žalobkyně připomněla, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla je nutné, aby jednání, kterého se dopustil řidič motorového vozidla, vykazovalo mimo jiné také znaky jednání v taxativně vymezeném okruhu přestupků tak, jak je uvedeno v § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona. Odkázala na znění § 68 odst. 2 správního řádu, § 77 zákona o přestupcích i na § 130 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „trestní řád“). Výrok rozhodnutí správních orgánů však skutkovou podstatu konkrétního přestupku, kterého by se jinak dopustil řidič předmětného vozidla, neobsahuje, ačkoli se jedná o zákonný znak správního deliktu a současně jde o skutečnost, které je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 21. 7. 2014. Provedl podrobnou rekapitulaci řízení proběhnuvšího před správními orgány obou stupňů. Dále zopakoval zjištěný a ve správním spise zdokumentovaný skutkový stav věci. Zdůraznil, že osobu označenou žalobkyní jako osobu řidiče, správní orgán I. stupně kontaktoval na adresu trvalého bydliště, přičemž objasnil důvody (řada v minulosti neúspěšných pokusů o doručení v řízeních tohoto typu), pro které dotyčnému nezasílal výzvu k podání vysvětlení na adresu do Španělska. Výrok rozhodnutí považoval žalovaný za dostatečně konkrétní a srozumitelný. Je v něm popsáno, které zákonné ustanovení žalobkyně jako provozovatelka motorového vozidla porušila s odkazem na konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu. Setrval na správnosti svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. II. Předchozí rozhodnutí krajského soudu ve věci, rozhodnutí kasačního soudu o kasační stížnosti O žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 55/2014- 36. A to tak, že napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozsudku neshledal krajský soud důvodnými námitky označené shora 1) a 3), ovšem shledal důvodnou námitku 2), neboť vycházel z premisy, že rovněž v případech správních deliktů provozovatele vozidla je nezbytné vždy nařídit ústní jednání. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný. O této kasační stížnosti rozhodoval Nejvyšší správní soud, který ji rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 As 122/2015-18, vyhověl, a z toho důvodu shora citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvody, pro které tak učinil, uvede krajský soud v podrobnostech níže, při novém hodnocení jednotlivých žalobních námitek. Již na tomto místě ovšem zdůrazňuje, že dle § 110 odst. 4 s. ř. s. byl právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí vázán. Krajský soud po vrácení věci k dalšímu řízení znovu vyzval účastníky řízení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010-92; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). Obě strany sporu udělily tento souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. O věci usoudil krajský soud následovně. III. Skutková zjištění krajského soudu Správní orgán I. stupně obdržel dne 28. 11. 2013 od městské policie oznámení o podezření ze spáchání přestupku (dále „oznámení“), kterého se měl dne 18. 11. 2013 cca ve 12:00 dopustit D. Š. (popis jednání viz shora). Dotyčný se k věci odmítl vyjádřit a oznámení nepodepsal. Ve spise je zachycena fotodokumentace vozidla i místo parkování. Jako provozovatelka vozidla byla zjištěna žalobkyně. Té zaslal správní orgán I. stupně Výzvu k zaplacení částky podle § 125h odst. 1 silničního zákona (dále „Výzva“). V této Výzvě ze dne 4. 12. 2013, kterou žalobkyně osobně převzala dne 6. 12. 2013, je krom možnosti uhradit peněžitou částku rovněž dostatečně popsán skutek, kterého se řidič vozidla dopustil, včetně místa a času, kdy k události došlo s tím, že zjištěné jednání naplnilo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, neboť dosud neustanovený řidič porušil § 4 písm. c) a § 53 odst. 2 silničního zákona. Ve spise je úřední záznam ze dne 8. 1. 2014 o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) silničního zákona proti D. Š. Téhož dne byl vydán na jméno žalobkyně Příkaz, kterým byla uznána vinnou ze spáchání správního deliktu včetně odůvodněné výše uložené pokuty. Ten žalobkyně opět osobně převzala dne 10. 1. 2014, nicméně již 7. 1. 2014 odevzdala poště k přepravě informaci obsahující údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupků. Za řidiče označila již zmiňovaného P. K., bytem v P.

6. Pro případ, že by správní orgán zahájil řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, oznámila jméno jí zvoleného zmocněnce, společnosti FLEET Control, s.r.o. Proti Příkazu ze dne 8. 1. 2014 si podala odpor a doplnila originál plné moci udělené uvedenému zmocněnci. Na sdělení jména osoby řidiče reagoval správní orgán I. stupně předvoláním k podání vysvětlení určeným P. K. Předvolání doručil správní orgán na adresu trvalého bydliště v Praze (fakticky budova magistrátu). Doložil kopie zásilek, které byly v jiných obdobných případech P. K. doručovány na adresu do Španělska, avšak bezvýsledně, neboť se vrátily s poznámkou „na adrese neznámý“. Ve spise je založena písemnost ze dne 30. 1. 2014 s názvem Oznámení o ukončení dokazování a poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí s tím, že žalobkyni i zmocněnci je dne 24. 2. 2014 dána možnost nahlédnout do obsahu správního spisu. Oběma adresátům byla písemnost doručena. Záznam, zda-li se 24. 2. 2014 někdo z nich dostavil, event. co se daný den konalo, není součástí spisu. Ve spise je rovněž úřední záznam ze dne 19. 2. 2014 o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) silničního zákona proti P. K. S datem 24. 2. 2014 následuje rozhodnutí správního orgánu I. stupně, proti kterému si žalobkyně podala odvolání, výsledkem kterého je nyní přezkoumávané rozhodnutí žalovaného. IV. Právní závěry krajského soudu Dne 19. ledna 2013 nabyla účinnosti podstatná část zákona č. 297/2011 Sb., kterým došlo ke změně zákona o silničním provozu. Jako nový správní delikt byl do tohoto zákona včleněn § 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle tohoto ustanovení, konkrétně podle jeho odst. 1, se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Následující odstavce § 125f zákona o silničním provozu, tedy odst. 2 až 5, obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Podle § 125f odst. 1 téhož zákona právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 výše citovaného ustanovení právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Výzva vůči provozovateli motorového vozidla musí obsahovat podle § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Zákonodárce tuto výzvu do znění zákona včlenil nepochybně proto, aby dal provozovateli vozidla, jehož zavinění za daný správní delikt je koncipováno jako zavinění objektivní, možnost zaujmout k vytýkanému správnímu deliktu odpovídající postoj. Provozovatel vozidla má možnost uvážit, jakým způsobem bude na výzvu reagovat. Může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu), může sporovat správnost, úplnost a obsah výzvy (§ 125h odst. 4 téhož zákona), stejně tak může namítat své vyvinění s odkazem na § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, případně může „určenou částku“ uhradit, což má za následek odložení věci (§ 125h odst. 5 citovaného zákona). K této problematice, byť v konkrétním případě se měla přestupku dopustit blíže neurčená „blízká osoba“, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3As 7/2014-21, kdy uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ Ve správním řízení byl bez pochybností zjištěn vlastník – provozovatel vozidla, který má dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu povinnost zajistit, aby byly při použití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidIa provozu na pozemních komunikacích. Dále ze zákonné úpravy vyplývá, že k odpovědnosti za předmětný správní delikt dle § 125f silničního zákona není vyžadováno zavinění, jedná se tedy o odpovědnost objektivní. Aby se provozovatel odpovědnosti za správní deIikt zprostil, muselo by dojít k naplnění podmínek § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu (vozidlo bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou nebo provozovatel podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel). Žádný ze zákonem stanovených liberačních důvodů zjištěn nebyl, resp. žalobkyně se jeho existence nedovolávala. Žalobkyně, která si Výzvu osobně převzala dne 4. 12. 2013, „určenou částku“ neuhradila (§ 125h odst. 1 zákona o silničním provozu), a proto správní orgán prvního stupně nemohl věc odložit (§ 125h odst. 5 téhož zákona). Výzva obsahovala veškeré zákonem požadované náležitosti, a to včetně jasného popisu spáchaného skutku, kterým dosud neustanovený řidič vozidla porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu (parkování na zakázaném místě). Ve výzvě je rovně uvedeno, že popsané jednání vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobkyně následně využila možnosti zbavit se objektivní odpovědnosti za vytýkaný správní delikt tím, že v souladu s § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, písemně sdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. V reakci na výzvu, kterou žalobkyně obdržela, doručila správnímu orgánu I. stupně informace o totožnosti řidiče vozidla. Za řidiče vozidla, který se měl dopustit zjištěného přestupku, označila P. K. Krajský soud nemůže jinak, nežli v tuto chvíli zdůraznit, že se jedná o osobu označenou nepochybně účelově, neboť jak z činnosti správních orgánů, tak z rozhodovací činnosti jednotlivých správních soudů a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že jde o osobu v zásadě nekontaktní, která volí procesní taktiky postupu se záměrem jednání prodlužovat. Trvalé bydliště má na magistrátu, nicméně v registru obyvatel (§ 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) má jako adresu pro doručování uvedenu adresu ve Španělsku, konkrétně na T., odkud se zásilky vracejí jako nedoručené. Tak tomu bylo i v této konkrétní věci, kdy správní orgán. I. stupně právě z důvodů výše objasněných doručil předvolání k podání vysvětlení na adresu trvalého bydliště označeného řidiče. Na adresu uvedenou v registru již nedoručoval s tím, že z jeho úřední činnosti je mu známo účelové uvedení a obstrukční praktiky P. K., jak posléze vysvětlil v jím vydaném rozhodnutí. Důvodnost svého postupu doložil kopiemi dvou vrácených zásilek z T. na jména označeného řidiče. Tímto dle krajského soudu dostál své povinnosti objasnit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti zná zmiňované obstrukční praktiky (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1As 33/2011-58). Tyto skutečnosti jsou ostatně známy správním orgánům a jednotlivým soudům z řady projednávaných případů (např. u nadepsaného soudu je stejná procesní taktika volena ve sp. zn. 30A 55/2014, sp. zn. 63/2014, u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 59A 20/2015 a u řady dalších). Z důvodů výše popsaných krajský soud neshledal za opodstatněnou námitku žalobkyně směřující k nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení. Správní orgán I. stupně zahájil vůči žalobkyni jako provozovateli motorového vozidla, se kterým byl spáchán zjištěný přestupek, řízení zcela důvodně. Je nepochybné, že jakékoli snahy správního orgánu kontaktovat označenou osobu řidiče P. K. by nemohly přispět z důvodů jeho popsané procesní obstrukční taktiky k faktickému vyřešení zjištěného přestupku. Z již v tomto rozsudku uvedených, a z celé řady dalších projednávaných případů, je zřejmé, že se P. K. řadí do skupiny osob „poskytujících záchranu“ a následnou právní pomoc řidičům, kteří se objektivně dopustili přestupku, přičemž nejsou ochotni za své jednání nést zodpovědnost. Pokud tedy provozovatel motorového vozidla označí z jakýchkoli důvodů za pachatele přestupku (řidiče) osobu prakticky nekontaktní, pak u vědomí toho, že s vozidlem, jehož je provozovatelem, byl spáchán přestupek, musí počítat s tím, že s ohledem na koncepci právní úpravy obsažené v § 125f zákona o silničním provozu (správní delikt provozovatele vozidla), nastupuje veřejný zájem potrestat toho, kdo je za protiprávní stav způsobený provozem nebo užíváním vozidla zodpovědný. Stejně tak ani další námitku vytýkající žalovanému nesrozumitelný výrok rozhodnutí, neshledal krajský soud v tomto konkrétním případě důvodnou. V projednávané věci je nesporné, že žalobkyně obdržela dne 6. 12. 2013 Výzvu ze dne 4. 12. 2013, která, obsahovala veškeré zákonem požadované náležitosti včetně označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje. Je pravdou, že ani jeden ze správních orgánů následně do výrokové části svých rozhodnutí již nezahrnul, s odkazem na konkrétní zákonná ustanovení, o jaké porušení povinnosti řidiče žalobkyní provozovaného vozidla se v dané věci jednalo, a znaky kterého přestupku zjištěné jednání vykazuje. Žalobkyně však v této věci nezpochybnila, že by k danému přestupku nedošlo. Ve výrokové části přezkoumávaného rozhodnutí je uvedeno, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Správního deliktu se měla dopustit tím, že porušila ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když dne 18.11 2013 v 11:50 hodin zjistila hlídka Městské policie Hradec Králové, že u příjezdové komunikace z ulice Brněnská na parkoviště umístěné za Podnikatelským centrem v ul. Hradecká 1151 v Hradci Králové stojí osobní motorové vozidlo zn. BMW 525, registrační značka ..., jehož řidič porušil dopravní značku „B1 – Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou „mimo dopravní obsluhy“, přičemž řidič vozidlo navíc ponechal stát na chodníku. Jeden ze zákonem vyžadovaných předpokladů, resp. přímo požadovaných podmínek, pro vznik odpovědnosti právnické nebo fyzické osoby za správní delikt podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, je, že porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona. Popis řidičem spáchaného skutku, včetně uvedení místa, času a způsobu spáchání, je zcela totožný s obsahem Výzvy žalobkyni doručené, kdy z jejího obsahu vyplývá rovněž jasné označení přestupku, jehož znaky chování řidiče vozidla naplnilo. Z citace popisu skutku spáchaného řidičem tak, jak učinily posléze oba správní orgány, nelze mít pochybnosti, že by bylo možné spáchaný a konkrétně vytýkaný skutek zaměnit za skutek jiný, jak předestřela žalobkyně. Pro případné předcházení námitce tohoto typu, a s ohledem na požadavek maximální preciznosti výroku rozhodnutí o správním deliktu, by krajský soud nicméně předpokládal, že správní orgány do budoucna své výroky doplní o údaje výše zmiňované. Krajský soud je přesvědčen, že výrok rozhodnutí správních orgánů odpovídá zákonným požadavkům a ustálené soudní judikatuře. V kontextu daného případu správní orgány, byť s již soudem učiněnou výhradou, své povinnosti na srozumitelnost, určitost a nezaměnitelnost řidičem vozidla spáchaného skutku, od něhož se následně odvíjí objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, dostály a rozhodnutí je v tomto směru přezkoumatelné. Ohledně hodnocení důvodnosti shora uvedených žalobních námitek tedy neměl krajský soud oproti svému předchozímu rozhodnutí ve věci v podstatě co měnit. To se ovšem netýká poslední žalobní námitky týkající se problematiky nezákonně provedeného dokazování mimo ústní jednání. Jak již krajský soud uvedl shora, při právním hodnocení této námitky byl vázán právními názory, které vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 As 122/2015-18. Z odůvodnění tohoto rozsudku považuje krajský soud za příhodné ocitovat následující pasáže: „Povinnost správních orgánů projednávajících obvinění ze správního deliktu nařídit vždy ústní jednání dovodil krajský soud z toho, že na správní delikt je třeba nahlížet jako na trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a trestnost správních deliktů posuzovat jako trestnost trestných činů. Takto jednoznačně však povinnost nařídit ústní jednání v řízení o správním deliktu stanovena není. Nejvyšší správní soud k této námitce odkazuje na rozsudek ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 – 29, ve kterém posuzoval skutkově obdobnou věc a k otázce povinnosti nařídit v řízení o správním deliktu ústní jednání uvedl: „Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ovšem setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 11. 2010 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, § 84 a tam uvedené odkazy na další judikaturu). Ke splnění požadavků čl. 6 Úmluvy proto podle Nejvyššího správního soudu plně postačuje, pokud bude ústní jednání nařízeno v řízení před správním soudem. Důležitou roli hraje i skutečnost, že je možné se práva na spravedlivý proces vzdát (viz např. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1990 ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku, stížnost č. 11855/85, § 66). Pokud tedy obviněný ze správního deliktu netrvá na konání ústního jednání v řízení o jeho žalobě ve smyslu § 51 s. ř. s., nemůže později namítat, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na stejných zásadách stojí i právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, bod 28). Z těchto ustanovení podle Nejvyššího správního soudu neplyne jednoznačná povinnost správních orgánů projednávajících obvinění ze správního deliktu nařídit vždy ústní jednání.“ Podobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46) uvedl: „Soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Krajský soud ve svém rozsudku argumentoval nerovností mezi obviněným z přestupku a obviněným ze správního deliktu; pokud se musí konat ústní jednání v řízení o přestupku, pak by se podle krajského soudu mělo konat i v řízení o správním deliktu. Nejvyšší správní soud se ve výše citovaném rozsudku 8 As 110/2015 – 46, zabýval i touto otázkou; zkoumal, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…) na okraj možno poznamenat, že vládní návrh nového přestupkového zákona již s tímto specifikem nepočítá, srov. § 80 návrhu (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 – 53). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ Ani argument nerovnosti mezi oběma typy obviněných proto neobstojí. V intencích judikatury zdejšího soudu správní orgány tedy nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Je proto třeba zabývat se otázkou, zda ústní jednání bylo ve stěžovatelčině věci nezbytné. V posuzované věci spočívala podstata správního deliktu v porušení zákazu vjezdu všech vozidel a zaparkování vozidla na chodníku (porušení dopravní značky „B1 – Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou „Mimo dopravní obsluhy“). Skutkově se jednalo o jednoduchý případ; správní orgán prvního stupně rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpisu z registru provozovatelů vozidel a pořízené fotodokumentace. Vyrozuměl žalobkyni o zjištění protiprávního jednání ve výzvě podle § 125h zákona o silničním provozu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. P/3632/2013/OS1/Hej, na kterou žalobkyně reagovala sdělením údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, jímž měl být P. K. Shodně s krajským soudem pokládá Nejvyšší správní soud tento postup žalobkyně za účelový. Z rozhodovací činnosti je zdejšímu soudu známo, že P. K. v pozici „řidiče“ vystupuje v řadě dalších řízení, jedná se přitom o osobu nekontaktní, které se nedaří doručovat písemnosti (k problémům s doručováním této konkrétní osobě se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015 – 46). Protože se nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti P. K., správní orgán prvního stupně věc odložil a vedl řízení o správním deliktu provozovatelky vozidla proti žalobkyni. V řízení o správním deliktu bylo žalobkyni i jejímu zmocněnci oznámeno ukončení dokazování a byli poučeni o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve stanoveném termínu dne 24. 2. 2014, na tuto výzvu ale nijak nereagovali. Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán neměl v úmyslu provádět další dokazování, skutkový stav pokládal za dostatečně zjištěný a následně rozhodl na základě důkazů založených ve spise. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobkyně nezbytné nařizovat ústní jednání. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud v řízení nenařídil jednání a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Je nutno souhlasit s krajským soudem, že ve správním spise absentuje záznam o tom, zda se žalobkyně resp. její zástupce dostavili ve stanoveném termínu k seznámení se s podklady a ve spise rovněž není záznam resp. protokol o faktickém ukončení dokazování. Je sice evidentní, že žalobkyně ani její zmocněnec na výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí, která jim byla doručena s dostatečným předstihem dne 30. 1. 204, resp. dne 31. 1. 2014, nereagovali a ve stanovený termín se k seznámení nedostavili, ve spise však není v tomto smyslu učiněn úřední záznam. Neprovedení záznamu do spisu je zajisté pochybení, v konkrétním projednávaném případě však tato vada neměla vliv na zákonnost konečného rozhodnutí. Stěžovatelka ani její zmocněnec nemohli být tímto administrativním nedostatkem nijak kráceni na svých právech“. Krajský soud přistoupil k tak rozsáhlé citaci z odůvodnění citovaného rozhodnutí právě proto, že se dle jeho názoru Nejvyšší správní soud s danou problematikou, tedy zda správní orgány byly povinny v přezkoumávané věci nařídit ústní jednání, vypořádal v úplnosti. Tedy nejenže dospěl k obecnému závěru, že v řízení o správním deliktu není nutné nařizovat ústní jednání vždy, ale pouze tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Současně však, po pečlivém vyhodnocení skutkového stavu posuzovaného případu, uzavřel, že správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud v řízení nenařídil jednání a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Neshledal tedy ohledně této otázky důvodným žádný z argumentů žalobce obsažených v žalobním bodě 2). Krajskému soudu proto nezbývá, než na tyto právní závěry odkázat, neboť nejenže je povinen je respektovat, ale s ohledem na jejich přesvědčivé odůvodnění se s nimi rovněž ztotožňuje. Krajský soud tedy shledal všechny námitky, které žalobkyně uplatnila, nedůvodnými. Vzhledem k tomu, že v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. V. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Dle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Ve výsledku věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů soudních řízení nepožadoval, ostatně krajský soud ze správního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti se soudním řízením vznikly.