30 A 55/2016 - 62

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: N.D.Q., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2016, čj. MV-981-6/SO-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 11. 2. 2016, čj. MV-981-6/SO-2016, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14. 10. 2015, čj. OAM-59368-35/DP-2013, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16.342,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobce se žalobou ze dne 10. 3. 2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2016, čj. MV-981-6/SO-2016, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 10. 2015, čj. OAM-59368-35/DP-2013, na základě kterého byla zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná podle § 44a odst. 3, ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců za území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“). Žalobce v žalobě požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. II. Žaloba Žalobce se v žalobě domníval, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád“), definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce je přesvědčen, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy, deklarované na zákonné úrovni v § 3 správního řádu. Zároveň nelze též přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční je v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména tedy základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v § 2, 3 a 4 správního řádu. Žalobce namítal, že žalovaná nedostála své povinnosti odvolacího správního orgánu, když dle názoru žalobce nedostatečně přezkoumala správnost a zákonnost napadeného prvoinstančního rozhodnutí v rozsahu požadovaném § 89 odst. 2 správního řádu a tím zatížila své rozhodnutí vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Žalobce poukazoval, že správní orgán prvého stupně a žalovaná nedostatečně zjistily skutkový stav věci tak, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy deklarované v § 3 správního řádu. Žalobce dále namítal, že zásadním předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou je otázka, zda žalobce disponuje dostatečným příjmem tak, aby mu mohl být dlouhodobý pobyt prodloužen. Žalobce se na rozdíl od správního orgánu prvého stupně a žalované domníval, že jeho příjem je dostatečný pro prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu tak, jak požaduje § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení se příjem považuje za dostatečný tehdy, pokud úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob není nižší, než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů na bydlení své a společně posuzovaných osob. Konkrétním hlavním předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou byla pak otázka, zda je v případě žalobce třeba v případě nákladů na bydlení pracovat s normativní částkou na bydlení, nebo s částkou skutečných nákladů na bydlení. Žalobce je přesvědčen, že v dané věci měly být brány v úvahu reálně vynaložené náklady na bydlení a nikoli náklady normativní. Správní orgán prvého stupně a zejména žalovaný správní orgán postupovaly přepjatě formalisticky. Správní orgán prvého stupně měl v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů se pokusit zjistit skutečné náklady na bydlení, například mohl žalobce opětovně vyzvat, aby doložil dokument, jenž bude částku vynakládanou měsíčně na bydlení, explicitně obsahovat. V neposlední řadě žalobce v žalobě namítal zcela zjevnou nepřiměřenost napadeného rozhodnutí co do jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán prvého stupně se otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí zabýval zcela nedostatečně a porušil tím mj. § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a § 174a zákona o pobytu cizinců. Již v rámci podaného odvolání přitom žalobce upozornil na toto zásadní pochybení nalézacího správního orgánu. Posouzení nalézacího správního orgánu, který sice nějakou úvahu učinil je na místě označit za nedbalé a ve svém důsledku nepřezkoumatelné. Dle názoru právního zástupce ignoruje správní orgán prakticky zcela vazby žalobce, který má na území ČR vybudovány a soustředí se na zcela nedůležité okolnosti, kterým přikládá neodůvodněně velký význam. Je na místě zde zejména zohlednit skutečnost, že žalobce pobývá na území České republiky již od roku 2004 a vede zde spořádaný a slušný život, svým podnikáním přispívá na hospodářský chod společnosti a má vůči České republice vytvořené skutečně velmi silné vazby charakteru sociálního, ekonomického, kulturního a v neposlední řadě především rodinného. Žalobce dále uvedl, že napadá nedostatečný přezkum přiměřenosti prvostupňového rozhodnutí ze strany odvolacího správního orgánu. V pasáži o přezkumu přiměřenosti prvoinstančního rozhodnutí je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné a vnitřně logicky rozporné. Je tedy na místě konstatovat, že neprodloužení pobytového oprávnění představuje s ohledem na všechny individuální okolnosti případu zcela nepřiměřený zásah do soukromého života žalobce a jeho nejbližší rodiny. S ohledem na výše uvedené pak není zjevné, jak dospěl nalézací správní orgán k závěru, že není možné určit míru dopadu do soukromého a rodinného života účastníka řízení. Žalovaný správní orgán přitom rozhodně nepřinesl nápravu prvoinstančního zcela zjevně nepřiměřeného, a tedy nezákonného rozhodnutí. Žalobce nesouhlasí s výkladem žalované, který se žalovaná snaží opřít o správní judikaturu, že nelze na nalézacím správním orgánu požadovat, aby z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy týkající se přiměřenosti. Takovéto tvrzení je v rozporu s § 3 správního řádu a smyslem a účelem ustanovení cizineckého práva požadujících, aby správní orgány zkoumaly přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. I kdyby byl teoreticky účastník řízení naprosto pasivní, nezbavuje to nalézací správní orgán v případě, kdy zákon ukládá pro vydání zamítavého rozhodnutí podmínku přiměřenosti, povinnost tuto přiměřenost zjišťovat ex officio. Zároveň žalobce vyjadřoval nesouhlas s právním názorem žalovaného, že nalézací správní orgán není povinen zabývat se kritérii dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Opak je totiž pravdou, když tato kritéria jsou stanovena právě proto zákonem, že jsou pro správní orgány závazná. Žalobce žalobu uzavíral tím, že dle jeho názoru je napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné též pro jeho zcela zjevnou nepřiměřenost co do jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby. Komise podotýkala, že dostatečně přezkoumala správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí v rozsahu uvedeném v § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. a plně odkazovala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná konstatovala, že správní orgán I. stupně i Komise dostatečně zjistily stav věci podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb. a nepostupovaly přepjatě formalisticky, jak namítal žalobce. Jelikož žalobce ve smyslu § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. věrohodně neprokázal skutečné odůvodněné náklady na bydlení své a společně posuzovaných osob, správní orgán I. stupně v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb. vycházel z nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení podle § 26 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pro posuzovaný případ. Žalobce byl ve výzvě č. j. OAM-59368-21/DP- 2013 ze dne 2. 2. 2015 dostatečně jasně a srozumitelně poučen o tom, co tvoří skutečné náklady na bydlení a jak bude postupováno v případě, že nebudou v řízení před správním orgánem I. stupně prokázány, tudíž nebyl správní orgán I. stupně povinen žalobce opětovně vyzývat k odstranění vad žádosti. Doklad, ze kterého byly zřejmé skutečné náklady na bydlení, tj. nájemní smlouvu, předložil žalobce až v rámci odvolacího řízení a Komise k němu v souladu s § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. nepřihlédla, neboť žalobce neuvedl žádný relevantní důvod, proč neprokázal skutečné odůvodněné náklady na bydlení v rámci řízení před správním orgánem I. stupně, nicméně ani v případě zohlednění předložené nájemní smlouvy by částka požadovaného úhrnného měsíčního přijmu účastníka řízení a společně posuzovaných osob byla nižší, než je požadována podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaná dále uvedla, že správní orgán I. stupně i Komise dostatečně posoudily přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán I. stupně nebyl v případě pasivity žalobce z vlastní iniciativy povinen vyhledávat a opatřovat důkazy, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života. Správní soudy setrvale judikují, že nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, tedy i ty, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života cizince (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, čj. 9 As 142/2012- 21). Již vůbec pak není nezbytné, aby se správní orgán výslovně vyjadřoval ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona č. 326/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013 – 34). IV. Jednání před krajským soudem Zástupce žalobce při jednání před soudem dne 15. 2. 2017 mj. uvedl, že se ve svém ústním přednesu chce věnovat otázce relace příjmů a výdajů a následně otázce přiměřenosti. Žalovaná se z jednání omluvila. V prvé řadě zástupce žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 57 A 94/2013. Zástupce žalobce uvádí, že správní orgán se obával, aby se žalobce nestal zátěží sociálního systému. Zástupce žalobce nazývá rodinu žalobce jako ,,funkční rodinu o 3 osobách“ – matka na mateřské dovolené, nezletilé dítě a otec, který obstarává finanční prostředky. Pokud správní orgán žalobci ukončí pobyt a otec by byl nucen vycestovat do Vietnamu, tak matka i dítě, kteří mají na území České republiky trvalý pobyt, by se staly příjemci dávek z veřejných rozpočtů. V takovém případě nedojde k naplnění cíle správního orgánu, aby se nestaly zátěží pro sociální systém ČR. Nedá se úplně předpokládat, že by se žalobce bez problémů integroval ve Vietnamu a našel si tam zaměstnání, aby mohl živit svoji rodinu zde v České republice. Ve Vietnamu byl žalobce za 11 let pobytu v ČR jen jednou. Správní orgán argumentuje tím, že matka i dítě mohou následovat žalobce do Vietnamu. Ale nikdo je k tomuto nemůže nutit, z důvodu jejich trvalého pobytu. Tím, že by žalobce byl donucen vycestovat do Vietnamu, by se matka a dítě následně staly příjemcem dávek ze státních rozpočtů. Dále zástupce žalobce poukázal na fakt, že správní orgán zcela ignoruje možnost tzv. daňových paušálů. V situaci, kde je zcela legitimní, že si může jakýkoli daňový poplatník (resp. OSVČ) uplatnit výdajový paušál, tak je zcela zřejmé, že by ho uplatnil pouze za situace, kdy by byl pro něho výhodný. U drobných živnostníků je to poměrně složitá záležitost, kde příjmy nejsou tak razantní a paušály vysoké. Zástupce žalobce následně odkázal na to, že správní orgán neakceptoval ty důkazy, které žalobce předložil v odvolacím řízení – citoval z rozhodnutí žalované čj. MV-130924- 4/SO-2015, které na straně 4 uvádí, že ,,dle § 82 odst. 4 správního řádu se sice k novým skutečnostem k návrhu na provedení nových důkazů uvedených v odvolání přihlíží tehdy, jde- li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve, avšak dle názoru Komise není v případech správního řízení o žádostech, kde je jediným účastníkem řízení žadatel. Striktně formalistická aplikace § 82 odst. 4 správního řádu není na místě a je nutné přihlédnout k základním zásadám funkcí správních orgánů. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení o žádosti, jehož jediným účastníkem je žadatel nemůže zrušení napadeného usnesení dojít k žádnému zásahu do práv a oprávnění zájmů dalších osob, komise rovněž uvádí, že uvedeným postupem nebude zasaženo do veřejného zájmu.“ Tato argumentace odporuje § 2 odst. 4 správního řádu – postupovat v obdobných případech identicky. Zástupce žalobce poukazoval na fakt, že je rozdíl, zda žadatel nemá žádné příjmy nebo zda se blíží k hranici stanovené zákonem, kterou musí účastník řízení překonat, a to v řádech sto korun. K otázce přiměřenosti zástupce žalobce uvedl, že správní orgán se jí měl daleko více zabývat a rozhodnutí je v tomto kontextu nepřezkoumatelné. Objektivně chybí veřejný zájem na ukončení pobytu účastníka řízení, právě proto, že by se rodina stala závislá na dávkách sociálního systému. Správní orgán v napadeném rozhodnutí hovoří o tom, že zde není veřejný zájem, aby na území České republiky měly pobyt osoby, které porušují zákon České republiky. To, že někdo nesplní podmínku příjmů v žádosti, kterou podal v rámci prodloužení pobytu, neznamená, že tato osoba porušuje zákon České republiky. Dále zástupce žalobce odkazuje na rozhodnutí správního orgánu – čj. MV-144508- 6/SO-2016, které konstatuje, že příjmy účastníka řízení je vždy potřebné vnímat v kontextu konkrétního porovnání veřejného zájmu a konkrétní rodinné situace účastníků řízení. Na dotaz předsedy senátu, zda zástupce žalobce zpochybňuje výši příjmů a výdajů nějakým svým vlastním výpočtem uvádí, že odkazuje na str. 4 napadeného rozhodnutí, odst. 4, kde se uvádí, že 30. 11. 2015 byl doložen dokument prokazující, že jsou vypláceny rodičovské příspěvky. Správní orgán konstatuje, že ,,Jelikož je příspěvek vyplácen již od 2/2015, tak komise k tomuto dokladu v souladu s § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlédla, neboť příjmy vyplývající z nároku na dávky státní sociální podpory mohl účastník řízení prokázat v rámci řízení I. stupně.“ Dle názoru žalobce přihlédnout k tomuto dokladu měla. Je sice pravdou, že částka by pravděpodobně nedosáhla požadované výše, nicméně je značný rozdíl při následné interpretaci tohoto ustanovení respektive v kontextu přiměřenosti, zda rodina má nulové příjmy nebo zda rodina má příjmy blížící se hranici požadované zákonem. Předseda senátu se dotázal zástupce žalobce, v čem konkrétně shledává nepřiměřenost rozhodnutí, resp. nevypořádání se správních orgánů s kritérii, které je třeba zvážit pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí v tomto konkrétním případě. Zástupce žalobce konstatoval, že jeden z klíčových žalobních bodů je prezentován v části žaloby týkající se návrhu na přiznání odkladného účinku a není již specifikován v žalobních bodech. Nicméně konstatoval, že v žalobě jako takové se nachází, a proto odkazoval na stranu 4 a 5 žaloby, kde otázka přiměřenosti je podrobněji namítána. V. Posouzení věci soudem Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správní orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. K námitce, kde žalobce namítal, že dle jeho názoru disponuje dostatečným příjmem tak, aby mu mohl být dlouhodobý pobyt prodloužen, tak jak požaduje § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, uvádí soud následující. Podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců byl žalobce povinen k žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložit ,,doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob; společně posuzovanými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 a 3 zákona o životním a existenčním minimu; za příjem se považuje příjem započitatelný podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému pomoci v hmotné nouzi; pro účely výpočtu příjmu se § 8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu nepoužije“ Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně zjistil na základě předložených dokladů, že úhrnný měsíční příjem žalobce je nedostatečný. Úhrnný měsíční příjem žalobce činil 13.150,- Kč. Požadovaná částka tvoří součet životních minim žalobce a společně posuzovaných osob, syna žalobce N.D.Q.B., nar. … a matky syna žalobce N.T.D., nar. …, tj. podle § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb. 7.710,- Kč + nejvyšší částku normativních nákladů na bydlení 3 osob podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., tj. 14.903,- Kč, neboť z předložené podnájemní smlouvy nevyplývaly náklady na služby spojené s užíváním bytu. Komparací požadované částky 22.613,- Kč a částky úhrnného měsíčního příjmu žalobce tj. 13.150,- Kč je zřejmé, že požadovaná částka je o 9.463,- Kč vyšší a žalobce proto nesplňuje podmínku uvedenou v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dne 2. 2. 2015 správní orgán I. stupně zaslal žalobci výzvu čj. OAM-59368-21/DP-2013, kde ho vyzval k odstranění vad žádosti, neboť předložený doklad prokazující úhrnný měsíční příjem žalobce a společně s ním posuzovaných osob neodpovídal podmínkám uvedeným v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně ve své výzvě specifikoval, co tvoří skutečně odůvodněné náklady na bydlení a v případě, pokud nebudou věrohodně prokázány, žalobce poučil, že bude postupováno podle nařízení vlády č. 327/2014 Sb. ze dne 15. 12. 2014, tj. částek uvedených v tabulce v § 2 písm. a) ve sloupci Praha – nejvyšší částka normativních nákladů na bydlení. Z důvodu, že žalobce nedoložil doklady prokazující náklady za služby spojené s užíváním bytu (z předložené podnájemní smlouvy nevyplývaly odůvodněné náklady na bydlení), byl správní orgán I. stupně povinen postupovat dle shora uvedeného nařízení vlády, tedy použít nejvyšší částku normativních nákladů na bydlení. Žalobce namítal, že správní orgán měl žalobce opětovně vyzvat k tomu, aby doložil dokument, jenž by obsahoval částku vynakládanou měsíčně na služby spojené s užíváním bytu. K tomuto zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 1 As 51/2010, ze kterého vyplývá, že správní orgán I. stupně nebyl povinen opětovně vyzývat žalobce, není totiž povinností správních orgánů poskytování komplexního návodu, co by žalobce měl a mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoci k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. Soud shora uvedenou výzvu považuje za dostatečně srozumitelnou. Dne 30. 11. 2015 předložil žalobce správnímu orgánu I. stupně přehled vyplacených dávek rodičovského příspěvku ve výši 45.600,- Kč za období od 2/2015 do 10/2015. Žalobce dále v odvolání dodatečně dne 13. 1. 2016 předložil nájemní smlouvu ze dne 15. 12. 2015, ze které vyplývají skutečné odůvodněné náklady na bydlení ve výši 15.055,- Kč (12.000,- Kč nájem + 3.055,- Kč služby spojené s užíváním bytu). Ale soud se ztotožňuje s názorem Komise, že k tomuto dokladu nelze přihlédnout, neboť ve výzvě čj. OAM-59368-21/DP- 2013 ze dne 2. 2. 2015 byl žalobce vyrozuměn o tom, že předložená podnájemní smlouva neobsahuje skutečné odůvodněné náklady na bydlení, neboť v ní není uvedena částka za služby spojené s užíváním bytu a žalobce neuvedl žádný relevantní důvod jejího nepředložení v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Zde je nezbytné upozornit na § 82 odst. 4 správního řádu. Předmětné ustanovení upravuje koncentraci řízení, z níž vyplývá povinnost odvolacího orgánu akceptovat nové skutečnosti a návrhy na provedení nových důkazů, uvedených v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, pouze tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Nicméně i v případě zohlednění předložené nájemní smlouvy by částka požadovaného úhrnného měsíčního příjmu žalobce a společně posuzovaných osob činila 22.765,- Kč a byla by o 9.615,- Kč vyšší než částka, kterou dosahuje úhrnný měsíčný příjem žalobce a společně posuzovaných osob, a žalobce ani v takovém případě nesplňuje podmínku prokázání zákonem požadované výše finančních prostředků. Námitku žalobce, týkající se posouzení příjmů a výdajů žalobce správním orgánem v předcházejícím správním řízení, tudíž soud nepovažuje za důvodnou. Správní orgán I. stupně i Komise uváděly ve svých rozhodnutích, že žalobce nedosahuje zákonem požadovaného příjmu a tudíž je zde riziko, že se žalobce stane přítěží pro sociální systém České republiky. Soud k tomuto uvádí, že takové riziko zde samozřejmě může být, ale je třeba v každém konkrétním případě posoudit, zda znemožnění pobytu určité osobě na našem území skutečně bude výše uvedené riziko eliminovat, anebo zda se eventuálně nedosáhne pravého opaku. V daném případě nelze vyloučit, že kdyby žalobce musel opustit území České republiky, mohla by nastat situace, kdy matka dítěte a nezletilé dítě, které zřejmě jsou závislé na příjmu žalobce, by se právě takovou přítěží pro sociální systém České republiky mohly stát. Protože kdyby žalobce jako živitel rodiny musel vycestovat z našeho území, mohlo by dojít k tomu, že by mohl plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti v menším rozsahu nebo dokonce vůbec by ji neplnil. Správní orgán se musí s tímto aspektem vypořádat a dostatečně ho odůvodnit. Námitku, týkající se přiměřenosti zásahu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, soud za důvodnou považuje. Dle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány musí přihlédnout v případě, že jim zákon ukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí. Dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců správní orgán povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí v tomto případě měl. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012 – 39 (k dispozici na www.nssoud.cz), dospěl mj. těmto závěrům: „(…) Při posuzování rozsahu, v jakém by byl rodinný život stěžovatele narušen, je nutné zkoumat nejen vliv na ekonomický, osobní a rodinný život stěžovatele, ale i vliv na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat v České republice na základě samostatného pobytového oprávnění. „Narušením“ rodinného života se rozumí negativní dopady rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, které mohou nabývat různých podob; patří sem například nemožnost získat legální příjem na území České republiky (v důsledku ztráty živnostenského oprávnění či pracovního povolení), ztráta nároku na veřejné zdravotní pojištění, či nutnost s nemalými náklady vycestovat na delší dobu z území České republiky za účelem podání žádosti o jiný pobytový status a kvůli absolvování takového řízení.“. Správní orgán provedl dne 3. 2. 2014 výslech žalobce. Z protokolu o výslechu účastníka správního řízení vyplývá, že otázky, které byly položeny žalobci, byly s ohledem na jeho rodinný život příliš obecné. Na otázku ,,Na jaké adrese bydlíte a jak dlouho? Kde jste bydlel dříve?“, žalobce odpověděl ,,Na adrese ... Bydlím tam od 24. 1. 2014. Předtím jsem bydlel v … Zde jsem bydlel od prosince 2013 do 23. 1. 2014. Protože jsme v Chebu bydleli ve více lidech, platili jsme na osobu 2.000,- Kč. Toto bylo vše, žádné vyúčtování ani nic podobné nebylo. Nic jsem již nedoplácel. V K. V. teď platím 13.000,- Kč měsíčně včetně všech služeb.“. Dále se správní orgán zeptal ,,Máte manželku nebo družku?“ a žalobce odpověděl ,,Mám přítelkyni N.T.D..“, poté správní orgán položil otázku ,,Máte nějaké děti?“ a žalobcova odpověď byla ,,Mám s přítelkyní jednoho syna. Jsou mu asi 2 měsíce a dvanáct dní.“. Správní orgán se v rámci výslechu nijak více nezajímal o žalobcovu rodinu, ani o to, zda žalobce žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní a svým synem. Přitom správní orgán I. stupně i Komise ve svých rozhodnutích odkazují na nájemní smlouvy, ze kterých by bylo možné usuzovat, že žalobce se svou přítelkyní a jejich synem bydlí ve společné domácnosti. Dále správní orgán I. stupně a Komise při výpočtu životních minim a posuzování úhrnného příjmu žalobce dle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců zahrnují mezi společně posuzované osoby žalobcovu přítelkyni a jejich nezletilého syna. Proto se správní orgán měl důkladněji zajímat o žalobcovu rodinu a více se zabývat přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. S ohledem na okolnosti případu měla být žalobci dána příležitost, aby se detailněji vyjádřil ke svému rodinnému životu. Jelikož se tak nestalo, posuzuje soud tento postup za vadný. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce sám tyto skutečnosti z vlastní iniciativy nerozvedl a nekonkretizoval, a to ani v řízení před správním orgánem I. stupně, ani v podaném odvolání. Správní orgán I. stupně a Komise se otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí zabývaly, nikoliv však dostatečně. Zdejší soud poukazuje na to, že skutečnost, že žalobce žije na území České republiky společně s nezletilým synem a jeho matkou, nebyla správním orgánem prakticky zohledněna z hlediska přiměřenosti dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života. Správní orgán poukázal na skutečnost, že žalobce tady má přítelkyni a dítě především ve vztahu k výdajům a výpočtu životních minim. Pokud jde o otázku přiměřenosti, tak s tou se vyrovnal naprosto schematicky. Správní orgány při hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života použily velmi obecné argumenty a nevyhnuly se ani značné šablonovitosti. Argumentace správního orgánu, že žalobce má možnost navštěvovat syna a přítelkyni formou krátkodobých víz, byť bylo správním orgánem shledáno, že příjmy žalobce nejsou nijak závratné, se vylučuje. Dále správní orgán poukázal na fakt, že případné soužití žalobce se synem a jeho matkou mohou realizovat v domovském státě. Soud uvádí, že za určitých okolností by to bylo možné, ale nezletilý syn a jeho matka mají na území České republiky povolen trvalý pobyt, proto je nepřiměřené nutit matku se synem k odcestování z České republiky. VI. Rozhodnutí soudu Vzhledem k výše uvedenému soud pro nezákonnost zrušil napadené rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a dále zrušil ze stejného důvodu i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které mu předcházelo, neboť důvod pro zrušení se vztahuje zejména k postupu správního orgánu I. stupně a nápravy nelze dosáhnout bez ztráty instance toliko aktivitou správní orgánu II. stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.), a současně soud vyslovil, že věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). VII. Náklady řízení Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 16.342,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1.000,- Kč a dále z odměny advokáta za tři úkony právní služby v plné výši, tj. po 3.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu dne 15. 2. 2017. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 2.142,- Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).