30 A 59/2019 - 38

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a JUDr. Petra Polácha ve věci žalobce: J. H. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Městský úřad Velké Meziříčí sídlem Radnická 29/1, Velké Meziříčí o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v opožděném vrácení částky 1000 Kč určené dle § 125h zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, žalobci takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Žaloba

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá deklarace nezákonnosti zásahu žalovaného, který má spočívat v tom, že žalovaný opožděně navrátil žalobci částku 1 000 Kč určenou podle § 125h zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též „zákon o silničním provozu“).

2. Žalobce popsal, že mu byla žalovaným dne 28. 11. 2018 doručena výzva k úhradě určené částky, kterou byl vyzván k úhradě 1 000 Kč na účet žalovaného ve lhůtě 15 dnů. Předmětnou částku žalobce uhradil 14. 12. 2018, tedy 16. den po doručení výzvy. Žalovaný měl žalobci tuto částku bezodkladně vrátit podle § 125h odst. 7 zákona o silničním provozu, neboť byla uhrazena po dni splatnosti. Žalovaný ji však navrátil žalobci až dne 19. 3. 2019, tedy po více jak 4 měsících.

3. Podle žalobce bezodkladné vrácení uhrazené částky znamená nutnost vrátit částku nejpozději ve lhůtě 30 dnů, což odpovídá lhůtě stanovené správním řádem pro vydání rozhodnutí. Vrácení částky představuje jednoduchou účetní operaci, jejíž provedení (na rozdíl od vydání rozhodnutí) nezabere více jak čtvrt hodiny.

4. Tvrzeným zásahem byl žalobce přímo zkrácen na svém právu na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, neboť po dobu 4 měsíců s touto částkou nemohl disponovat. Nejde přitom o zanedbatelnou částku, neboť ve stejné výši bývá ukládána pořádková pokuta za podstatné ztížení vedení řízení nebo pokuty v blokovém řízení. Žalobci tak nelze odepřít soudní ochranu pouze z důvodu, že předmět sporu má hodnotu 1000 Kč. Pokud si žalovaný částku po 4 měsíce ponechal, byl žalobce zkrácen rovněž ve své dobré víře, že věc je již vyřízena.

5. O nezákonnosti jednání žalovaného svědčí podle žalobce rovněž závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2018, č. j. 4 Afs 190/2018-26. Jedná se o zásah, který může být podroben účinné soudní kontrole. Zadržení finančních prostředků bylo namířeno vůči žalobci. Vzhledem k tomu, že zásah už netrvá, domáhá se žalobce deklaratorního výroku. Žaloba je podána proto, aby žalobce následně mohl žádat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu, ale rovněž aby se žalobci dostalo satisfakce.

6. Z popsaných důvodů žalobce navrhl, aby soud určil, že zásah žalovaného byl nezákonný, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě považoval za nesporné, že žalobci byla dne 28. 11. 2018 doručena výzva k úhradě určené částky, která byla žalobcem uhrazena 14. 12. 2018, tedy 16. den po doručení výzvy. Na účet žalovaného byla částka připsána 17. 12. 2018 a tímto dnem mu vznikla povinnost bezodkladně částku vrátit. Tuto povinnost žalovaný splnil 19. 3. 2019.

8. Podle žalovaného žalobce zmeškal dvouměsíční subjektivní lhůtu pro podání žaloby. Pokud by soud přistoupil na argumentaci žalobce, že žalovaný byl povinen částku vrátit ve lhůtě 30 dnů, lhůta pro podání žaloby by počala běžet 14. 1. 2019 a marně by uplynula 15. 3. 2019.

9. K věci samé žalovaný poznamenal, že se jedná o naprosto zjevnou frivolní žalobu. Žalovaný vůči žalobci své závazky splnil. Žaloba byla podána účelově pouze za účelem úhrady nákladů řízení, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že advokát zastupující žalobce podal vůči žalovanému několik stejných zásahových žalob. K nepřiměřenosti výše náhrad nákladů řízení žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17, podle něhož by náklady na právní zastoupení neměly přesahovat žalovanou částku. Žalovaný rovněž zmínil, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti. Podaná žaloba nevyhovuje hlediskům přiměřenosti, resp. spravedlnosti. Žalovaný tak je přesvědčen, že by soud měl zvážit možnost nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci dle § 60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).

10. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Ústní jednání

11. Při ústním jednání dne 30. 10. 2019 účastníci setrvali na svých stanoviscích uplatněných v předchozích písemných podáních.

12. Soud konstatoval obsah soudního a správního spisu a provedl dokazování listinami navrhovanými žalobcem. Konkrétně provedl dokazování potvrzením o provedení platby (založeno na č. l. 6 soudního spisu), z něhož vyplývá, že z účtu vedeného na majitele Ochrana řidičů o. s. byl dne 14. 12. 2018 dán příkaz k úhradě částky 1 000 Kč na účet žalovaného, a detail pohybu (viz č. l. 9 spisu), z něhož plyne, že na týž účet byla dne 19. 3. 2019 vrácena žalovaným částka 1 000 Kč, neboť byla uhrazena po lhůtě splatnosti. Dále soud z vlastní vůle provedl dokazování výpisem ze spolkového rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl L, vložka 25981, z něhož plyne účel a předmět vedlejší hospodářské činnosti spolku Ochrana řidičů o. s. Soud neprováděl dokazování výzvou žalovaného ze dne 19. 11. 2018 připojenou k žalobě, neboť ta je obsahem správního spisu. Pro nadbytečnost soud neprovedl dokazování kopií obálky dokládající datum doručení výzvy žalobci, neboť datum doručení výzvy žalobci je zřejmé z předloženého správního spisu.

IV. Posouzení věci soudem

13. Před tím, než soud přistoupil k projednání věci, zabýval se naplněním podmínek řízení, zejména včasností a přípustností podané žaloby, které zkoumá z úřední povinnosti.

IV. A) Podmínky řízení

14. Podle § 82 s. ř. s. každý kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

15. Aktivní legitimace v řízení o zásahové žalobě svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu. Určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci aktivní legitimace na straně žalobce je tedy tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoli prokázání skutečnosti, že k přímému zásahu do práv žalobce skutečně došlo; to je již otázkou důvodnosti žaloby (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007-247, publikované pod č. 1773/2009 Sb. NSS).

16. Tvrzení o přímém zkrácení žalobce na jeho právech postupem žalovaného – opožděným vrácením určené částky – je konkrétní a reálné. Soud nemůže bez dalšího vyslovit, že by tvrzené přímé zkrácení na právech žalobce bylo z povahy věci vyloučeno. Judikatura rovněž potvrdila, že by tvrzené jednání pojmově mohlo představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 9 As 138/2019-35). Podmínku aktivní legitimace žalobce tak má soud za splněnou, přestože je mu známo, že ve věci posuzované jiným senátem tohoto soudu pod sp. zn. 31 A 59/2019 byla obdobná žaloba odmítnuta jako podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Nyní rozhodující senát je však přesvědčen, že z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu plyne požadavek, aby případná pochybnost o zásahu do práv žalobce byla řešena při posuzování důvodnosti podané žaloby. Soud proto zkoumal i naplnění dalších podmínek řízení.

17. Pokud jde o legitimaci pasivní, není mezi účastníky sporu o tom, že tvrzené opožděné vrácení určené částky je přičitatelné žalovanému.

18. Při posuzování včasnosti žaloby soud vycházel z § 84 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (subjektivní lhůta). Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo (objektivní lhůta).

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě měl za to, že žaloba byla podána po uplynutí subjektivní lhůty pro podání žaloby. K tomu soud uvádí, že pro posouzení včasnosti žaloby je nutné stanovit počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby. Žalobce v této souvislosti správně odkázal na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, podle nichž u trvajícího zásahu lhůta pro podání zásahové žaloby počíná běžet každý den znovu. V projednávaném případě byl zásah žalovaného ukončen vrácením určené částky žalobci dne 19. 3. 2019. Až do 18. 3. 2019 tedy každým dnem trvání zásahu počínala běžet nová dvouměsíční subjektivní lhůta, která by uplynula nejpozději 18. 5. 2019. Žaloba byla podána 24. 4. 2019, tedy v rámci dvouměsíční subjektivní lhůty stanovené v § 84 odst. 1 s. ř. s. Je současně zřejmé, že ke dni žaloby neuplynula ani dvouletá objektivní lhůta. Žaloba byla tedy podána včas.

20. K přípustnosti zásahové žaloby soud uvádí, že podle § 85 s. ř. s. je zásahová žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky (subsidiarita zásahové žaloby). V daném případě soud nemá pochyb o přípustnosti zásahové žaloby. Žalobce spatřuje zásah ve faktickém úkonu žalovaného – opožděném vrácení určené částky. Prostřednictvím žaloby proti správnímu rozhodnutí (§ 65 s. ř. s.), ani žaloby nečinnostní (§ 79 s. ř. s.) se tak nelze domoci soudní ochrany. Nápravy se nelze domáhat ani prostředky zakotvenými ve správním řízení, neboť s vrácením určené částky podle § 125h zákona o silničním provozu není spojeno žádné samostatné správní řízení. Rovněž podání stížnosti proti postupu žalovaného dle § 175 správního řádu nelze chápat jako jiný prostředek ochrany, který je nutno vyčerpat před podáním zásahové žaloby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010-44, publikovaný pod č. 2339/2011 Sb. NSS). Žaloba je tedy přípustná.

IV. B) Právní posouzení věci

21. Vzhledem k tomu, že podmínky řízení byly v dané věci splněny, soud se zabýval důvodností podané žaloby.

22. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Skutkový stav věci je mezi stranami nesporný. Žalovaný vyzval žalobce výzvou ze dne 19. 11. 2018, č. j. DOP/124416/2018-adam/47598/2018, k uhrazení částky ve výši 1 000 Kč určené podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu pokuty ve lhůtě 15 dnů na účet žalovaného. Žalobce jako provozovatel motorového vozidla registrační značky 1SD4173 byl informován, že řidič předmětného vozidla se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, neboť na úseku dálnice D1-147.0 (směr Praha) dne 17. 6. 2018 překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o méně než 30 km/h. Žalobce byl poučen, že dnem splatnosti se rozumí připsání peněz na účet žalovaného. Tato výzva byla žalobci doručena dne 28. 11. 2018, takže lhůta 15 dnů uplynula dne 13. 12. 2018. Žalobce však zadal příkaz k úhradě této částky bezhotovostním převodem až dne 14. 12. 2018, tedy den po splatnosti. Na účet žalovaného byla připsána 17. 12. 2018 (tj. čtyři dny po splatnosti).

24. Podle § 125h silničního zákona platí: (1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty příkazem na místě. (…) (3) Určená částka je splatná do 15 dnů ode dne doručení výzvy podle odstavce 1. (…) (5) Je-li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou působností pokračuje v šetření přestupku. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. (...) (7) Je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. (8) Určená částka je příjmem obce, jejíž obecní úřad vyzval provozovatele vozidla k uhrazení určené částky.

25. Žalovaný na základě pokynu ze dne 14. 2. 2019 žalobci vrátil částku 1 000 Kč dne 19. 3. 2019, tedy více jak tři měsíce poté, co žalobce částku opožděně uhradil. Soud proto hodnotil, zda takové zadržování finančních prostředků žalovaným představovalo nezákonný zásah. Vycházel při tom ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 138/2019-35 (přestože ve zmíněném rozsudku byla žalovaným žalobci zadržována částka 500 Kč po dobu zhruba pěti měsíců, soud je přesvědčen, že závěry tohoto rozsudku jsou aplikovatelné i v nynějším případě, kdy žalobci sice byla zadržována částka vyšší, ovšem po kratší dobu; ostatní skutkové okolnosti případu zůstaly shodné).

26. Úprava ochrany před nezákonným zásahem je vymezena v § 82 s. ř. s. (citace viz bod 14 výše). Judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017-46, č. 3631/2017 Sb. NSS, bod 13) dovodila, že ochrana podle § 82 s. ř. s. je důvodná tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).

27. V daném případě soud dospěl k závěru, že všechny podmínky pro deklaraci nezákonného zásahu splněny nejsou. Lze mít za splněné, že tvrzený zásah představuje postup správního orgánu, který není rozhodnutím. Stejně tak lze přisvědčit žalobci, že vrácení částky po více než třech měsících není v souladu s požadavkem na bezodkladné vrácení zadržované částky (což ostatně mlčky připouštěl i žalovaný ve vyjádření k žalobě, kde upozorňoval na účelovost podané žaloby či její nemorálnost). Soud je však přesvědčen, že v projednávané věci nedošlo k přímému zkrácení práv žalobce ve smyslu § 82 s. ř. s. Zadržoval-li žalovaný žalobci finanční částku ve výši 1 000 Kč po dobu cca tří měsíců, nebyla žalobcova právní sféra podle soudu zasažena takovou měrou či intenzitou, aby se mohl úspěšně dovolávat soudní ochrany zásahovou žalobou.

28. Smyslem zakotvení žaloby proti nezákonnému zásahu je, aby nejen rozhodnutí a nečinnost správního orgánu, ale také další zásahy, které zasahují do veřejných subjektivních práv jednotlivce, byly podrobeny účinné soudní ochraně. Pokud orgány veřejné správy zasahují do sféry veřejných subjektivních práv nebo povinností jednotlivce způsoby popsanými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS; citované usnesení bylo vydáno v době, kdy bylo možno žalovat pouze trvající či stále hrozící nezákonný zásah), je nutné poskytnout žalobci účinnou soudní ochranu. Naopak není namístě vyhovět žalobě, která směřuje proti tomu, že žalovaný sice nepostupoval „bezodkladně“, jak požaduje zákon, ale tato protiprávnost ze své povahy nemohla do veřejných subjektivních práv a povinností jedince zasáhnout: nestanoví mu nové povinnosti, neodmítá jej určitých povinností zbavit; nepřiznává ani neodmítá mu přiznat určitá nárokovaná práva; ani jinak nezasahuje do jeho právem chráněné sféry, ať již předepsanou formou, anebo fakticky.

29. Takovou povahu měl i zásah, jehož se týká nyní projednávaný případ. Žalobci byla zaslána výzva k zaplacení částky 1 000 Kč, které vyhověl, ovšem opožděně. V důsledku toho vznikla žalovanému povinnost částku žalobci bezodkladně vrátit a postupovat dále způsobem předpokládaným v § 125h odst. 5 zákona o silničním provozu. Pokud by tak neučinil a částku mu nevrátil, i to by jistě představovalo nezákonný zásah. Ani to se však nestalo, neboť žalovaný částku žalobci vrátil, a to z úřední povinnosti, aniž by jej v tomto směru žalobce jakkoli vyzýval či upomínal. Žalobce spatřuje nezákonnost zásahu pouze ve skutečnosti, že mu ji žalovaný nevrátil bezodkladně, ale až po třech měsících.

30. Soud má za to, že vzhledem ke všem okolnostem případu se postup žalovaného sice týkal žalobce, nicméně do jeho právní sféry zasahoval v tak nepatrné intenzitě, že vůbec nelze hovořit o zásahu do jeho veřejných subjektivních práv. K tomuto závěru vede soud souběh několika faktorů. Zaprvé je to skutečnost, že šlo o zadržování částky ve výši 1 000 Kč po dobu tří měsíců. Hodnota této „újmy“ odpovídá pouze hodnotě nemožnosti disponovat touto částkou po relativně krátké období, která je zcela mizivá. Lze si sice teoreticky představit situaci, že by právě tato tisícikoruna právě v onom období mohla mít pro některé osoby kvůli zcela výjimečným důvodům jinou hodnotu než obvyklou ekonomickou „cenu peněz“. V nyní posuzovaném případě však nezaznělo žádné jasné tvrzení, které by vyvrátilo předpoklad, že šlo opravdu pouze o hodnotu dispozice s nízkou částkou po krátkou dobu.

31. Zcela jiná by byla situace, kdyby šlo o úplné zbavení takové částky, jako tomu bylo v rozsudku NSS ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30, kde soud připomněl, že sama nízká výše částky, o niž má být jednotlivec formou pokuty zcela připraven, nezakládá „bagatelnost“ sporu. Tvrzení NSS, že uložení pokuty ve výši 2 000 Kč není bagatelní záležitostí, tedy není v rozporu s nynějším závěrem, že zadržování 1 000 Kč po dobu tří měsíců takovou povahu mít může.

32. Zohlednit je třeba také postoj samotného žalobce před podáním zásahové žaloby. Byl to v prvé řadě sám žalobce, kdo určenou částku na jedné straně dobrovolně po výzvě uhradil, na straně druhé ji vědomě uhradil opožděně (bezhotovostní příkaz byl zadán až po uplynutí doby splatnosti, přestože byl žalobce ve výzvě poučen, že splatnost nastává až připsáním částky na účet žalovaného). Z žalobcova následného postupu je dále zjevné, že si „zadržování“ prostředků uvědomil až ve chvíli, kdy je žalovaný na účet vlastníka Ochrana řidičů o. s. vrátil, neboť do té doby se proti němu nijak nebránil. I tato skutečnost svědčí o tom, že si žalobce vzhledem k nepatrnosti částky a krátkosti doby zadržování ani sám nebyl vědom, že se mu děje nějaká újma, až do doby, kdy byla napravena.

33. Další významnou okolností je rovněž skutečnost, že částka byla uhrazena na účet žalovaného z účtu vedeného na majitele Ochrana řidičů o. s. Žalobce v průběhu řízení o žalobě nijak nevysvětlil, jak konkrétně se jeho práv dotýká opožděné vrácení částky na účet předmětného spolku, přestože to byl právě on, kdo měl u soudu tvrdit a doložit zásah do svých práv. Účel spolku, z jehož bankovního účtu byla částka uhrazena, jímž je mj. „vzdělávat nevzdělané správní úředníky“ či „poskytovat pomoc a ochranu řidičům, kteří jsou neoprávněně šikanováni“ (viz výpis ze spolkového rejstříku provedený při ústním jednání), spíše nasvědčuje tomu, že smyslem úhrady nebyla vážně míněná včasná úhrada určené částky a ukončení celé záležitosti (jak uváděl žalobce v žalobě), ale spíše určitá procesní taktika žalobce, resp. jeho zástupce, která měla vytvořit základ pro podání nynější správní žaloby.

34. Všechny uvedené faktory tedy podle soudu jasně ukazují, že i pokud by došlo k dotčení žalobcovy právní sféry, mělo takové dotčení zcela nepatrnou intenzitu. Nešlo tedy o zásah, kterým by žalobce mohl být zkrácen na svých veřejných subjektivních právech. Sice tvrdí, že šlo o zásah do práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k tomu je však třeba připomenout, že nikoli vše, co se nějak dotýká majetku jednotlivce, lze označit za zásah do ústavně zaručeného práva na vlastnictví. Existují ostatně i zásahy, které nepřekročí hranici de minimis, a není proto ani potřeba je kompenzovat (viz bod 50 usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS). I Ústavní soud setrvale judikuje, že některé částky jsou natolik nízké, že ani rozhodnutí o jejich odejmutí (tím spíše pak pouze dočasné zadržování) „již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2549/18). Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13).

35. O takový výjimečný případ však v projednávané věci nejde. Nepatrné dotčení právní sféry žalobce, o něž nyní šlo, tedy nelze označit za „zásah“ do veřejných subjektivních práv jednotlivce, jenž by si zasluhoval ochranu žalobou podle § 82 s. ř. s.

36. Žalovaný se sice zpozdil s vrácením zadržované částky, ale tento „zásah“ nedosáhl intenzity, která by umožňovala označit jej za „nezákonný zásah“ ve smyslu § 82 s. ř. s. Pokud žalobce takovou žalobu přesto podal, nelze v tom spatřovat snahu o skutečnou ochranu veřejných subjektivních práv, neboť ta vskutku dotčena nebyla, ale spíše snahu žalobce či jeho zástupce o souzení bez skutečné příčiny. Takovou snahu však soud podporovat nehodlá.

37. Sám stěžovatel ostatně již v žalobě uváděl, že zásahovou žalobu podával proto, aby získal podklad pro uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce tedy zásahovou žalobu nepodával primárně proto, aby se ex post bránil proti zásahu, který by vůči sobě pociťoval jako úkorný, ale podával ji jako prostředek, jímž by se mohl domoci náhrady škody. V tomto ohledu však lze žalobce upozornit, že úspěch v řízení o zásahové žalobě není nutnou podmínkou pro úspěšný postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). To ukazuje samotná důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb., kterým byla do § 82 s. ř. s. zakotvena možnost domáhat se deklarování nezákonnosti již skončeného zásahu, nebo judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42, č. 3686/2018 Sb. NSS, body 31 a 32).

38. K závěru, že postup žalovaného nepředstavuje nezákonný zásah, je soud veden i starořímskou zásadou de minimis non curat praetor, znamenající, že maličkostmi se soudce nezabývá. Z této zásady plyne, že věci nepatrného významu nemají být vyřizovány soudy. Stejně jako drobné pochybení ve správním řízení není důvodem pro rušení výsledného rozhodnutí, tak ani drobné pochybení, které nemohlo skutečně zasáhnout veřejná subjektivní práva jednotlivce, nemá být v souladu s rozebíranou zásadou označeno za nezákonný zásah.

39. Pokud by soud neaplikoval tuto zásadu a vyhověl by podané žalobě, otevřel by tím bránu ke zbytečnému souzení, čímž by se ovšem bezdůvodně zvýšilo zatížení soudní soustavy, a tím prodloužila doba rozhodování sporů, v nichž jsou ve hře skutečná veřejná subjektivní práva jednotlivců. Pokud by soud připustil k věcnému projednání „spory“, v nichž k žádnému faktickému dotčení veřejných subjektivních práv jednotlivce nedošlo a dojít nemohlo, výsledkem by bylo pouze prodlužování doby, kdy se spravedlnosti dostane těm, jejichž práva jsou opravdu ve hře.

V. Závěr a náklady řízení

40. Soud tedy na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že opožděné vrácení určené částky žalovaným nepředstavuje v případě žalobce nezákonný zásah, proto podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 s. ř. s.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení