30 A 63/2011 - 107

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: Ing. O. M., proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové, za účasti Ing. T. M., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2011, zn. 19994/DS/2011-2 MA, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl i odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Lázně Bělohrad ze dne 1. 9. 2011, čj. LB-3500/2011-VNI-DB, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla zamítnuta žádost Ing.O. M. a Ing. T. M. o odstranění pevné překážky z pozemku parc. č. 508/3 v kat. území Hřídelec. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem. Žalobce předně namítal, že žalované rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci - výkladu pojmu účelová komunikace, když se podle něho na parc. č. 508/3 v kat. území Hřídelec (dále jen „parc. č.“) veřejně přístupná účelová komunikace nachází. Podanou žalobou se domáhal ochrany práva obecného užívání této podle něho účelové komunikace. V podrobnostech uvedl, že parc. č. 508/3 vznikla oddělením z poz. parcely č. 508/1 v kat. území Hřídelec (dále jen „parc. č. 508/1“), kterou získalo do vlastnictví město Lázně Bělohrad dne 14. 7. 1997. Tento pozemek parc. č. 508/1 je zapsán v pozemkové knize jako veřejný statek - cesta. Stejným způsobem využití (ostatní plocha, ostatní komunikace) byl tento pozemek evidován i v katastru nemovitostí v roce 1994, kdy zastupitelstvo města Lázně Bělohrad jednomyslně odsouhlasilo prodej části této obecní cesty PhDr. I. H.. Z její žádosti vyplývá, že si byla vědoma toho, že jde o obecní cestu, přičemž k převodu parc. č. 508/3 do jejího vlastnictví došlo v roce 1998. Protože však šlo o veřejnou cestu z minulosti, přešlo na ni i omezení soukromého práva veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Žalobce poukazoval na to, že i stávající judikatura se ustálila na pravidle, že je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání. Žalobce se při své argumentaci odvolával na předválečné i stávající rozsudky Nejvyššího správního soudu, jakož i Ústavního soudu či sborník Veřejného ochránce práv k otázce veřejně přístupných komunikací. Neopomněl přitom zmínit i podmínku nezbytné komunikační potřeby pro to, aby se jednalo o veřejně přístupnou komunikaci a odpověděl na ni tím, že pokud byla parc. č. 508/1 veřejně přístupnou po dobu téměř 170 let, tak že tomu bylo nepochybně z důvodu nutné komunikační potřeby. Jinými slovy, pokud by prý v daném případě v minulosti neexistovala nutná komunikační potřeba, pak „by zcela jistě takovým způsobem pozemek parc. č. 508/1, k. ú. Hřídelec být užíván nemohl, protože i v této minulé době existoval alternativní přístup k nemovitosti žalobce čp. 13 ve Hřídelci směrem k silnici III. třídy na Novou Paku, nebo Lázně Bělohrad, užívané dnes žalobcem na základě zřízeného doživotního užívacího práva, evidovaného v katastru nemovitostí. I v této minulé době samozřejmě existoval i eventuální přístup k této nemovitosti po vymezené části pozemku parc. č. 334 k. ú. Hřídelec“ (viz strana pátá žaloby nahoře). Přitom vzdor možnosti těchto alternativních přístupů však nutnou komunikační potřebu až do doby, než byla z parc. č. 508/1 oddělena parc. č. 508/3 nikdo nezpochybňoval a nepopíral. Z uvedeného žalobce dovozoval, že pozemková parc. č. 508/1 byla již v minulosti z nutné komunikační potřeby věnována všeobecné komunikaci, neboť veškerá prvorepubliková judikatura spojovala založení veřejnosti cesty s nutnou komunikační potřebou. V těchto souvislostech brojil proti konstatování žalovaného, že se právo v průběhu času vyvíjelo, že mu není znám faktický stav místa před půl stoletím a dále do historie a že to ani není pro posouzení povahy předmětného pozemku podstatné. Proti tomu žalobce znovu argumentoval judikaturou Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž souhlas předchozího vlastníka pozemku se zřízením účelové komunikace přechází na vlastníka pozdějšího a v případech, kdy vlastník fakticky věnoval komunikaci do veřejného užívání, tak že není nutné zkoumat nezbytnou komunikační potřebu. Žalobce dále namítal, že se žalobce adekvátním způsobem nevypořádal s jeho požadavkem na zrušení „STANOVISKA“, vydaného silničním správním úřadem Městského úřadu Lázně Bělohrad dne 25. 3. 2010 pod č.j. LB-1552/2010-VNI-JK, které bylo podkladem v řízení vedeném jeho stavebním úřadem ohledně odstranění oplocení na parc. č. 508/3. Toto stanovisko bylo vydáno po změně územního plánu města Lázně Bělohrad č. 2, podle jehož koordinačního výkresu je pozemek parc. č. 508/1 a parc. č. 508/3 zahrnut v ploše funkčně určené jako „ostatní komunikace“. Žalovaný nechal tuto skutečnost bez povšimnutí s tím, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, č.j. 22 Cdo 3158/2009-267, není územní plán právní skutečností, která má za následek vznik či autoritativní potvrzení existence účelové komunikace. To však nic nemění na skutečnosti, že platný územní plán zahrnuje uvedené pozemky do plochy funkčně určené jako „ostatní komunikace“, že osvědčuje skutečný stav v daném území, který nelze bez dalšího měnit. Proto ani nelze na pozemku parc. č. 508/3 umísťovat v rozporu s touto platnou územně plánovací dokumentací jakoukoliv stavbu nebo pevnou překážku (oplocení, okrasné dřeviny), neboť je určen ke způsobu využití jako ostatní komunikace. Nerespektování územního plánu pak může ve svém důsledku znamenat i trestní odpovědnost, a proto se žalobce v tomto směru již obrátil na policejní orgán. Předmětné stanovisko proto bylo podle něho vydáno nejen v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací, ale i s ustálenou judikaturou, neboť pozemky parc. č. 508/1 a parc. č. 508/3 naplňují všechny znaky VÚPK. Celou problematiku žaloby poté žalobce shrnul na straně dvanácté s tím, že „jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. Pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku - účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít“, jak to učinila PhDr. I. H.. Předmětná komunikace (parc. č. 508/1 před oddělením parc. č. 508/3) byla od počátku veřejně přístupnou obecní cestou, která byla v minulosti užívána nejen vlastníky nemovitostí čp. 13 a čp. 14 ve Hřídelci, ale i ostatními občany, kteří si tudy krátili cestu na své zemědělské pozemky umístěné v lokalitě s názvem „Pod Horkou“. Pouhým oddělením parc. č. 508/3 z parc. č. 508/1 nedošlo u tohoto odděleného pozemku ke ztrátě kritérií stanovených § 7 odst. 1 č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákona o pozemních komunikacích“). Závěrem žalobce shrnul, že žalované rozhodnutí je nezákonné, když podle něho je pozemková parc. č. 508/3 veřejně přístupnou účelovou komunikací, v důsledku čehož došlo i k porušení § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaným rozhodnutím mělo být porušeno subjektivní právo žalobce užívat tuto veřejně přístupnou účelovou komunikaci právě z nutné komunikační potřeby založené od nepaměti, a to pro bezproblémový přístup k nemovitosti čp. 13 ve Hřídelci. Vzhledem k tomu navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 16. 1. 2012. Uvedl v něm, že pozemková parc. č. 508/3 vznikla oddělením od pozemku parc. č. 508/1 a následně se stala předmětem převodu (z vlastnictví města Lázně Bělohrad do vlastnictví PhDr. I. H.). Konstatoval, že pozemní komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích musí splňovat kumulativně čtyři kritéria a tato musí existovat po celou dobu existence veřejně přístupné účelové komunikace (dále i jen „VPÚK“). Zdůraznil, že nelze zaměňovat pojmy „cesta“ a „veřejně přístupná účelová komunikace“, neboť existuje řada cest, které nejsou pozemními komunikacemi ve smyslu ust. § 2 zákona o pozemních komunikacích, kdy zpravidla absentuje jeden nebo více znaků nutných k tomu, aby mohly být považovány za VPÚK. Pojem „cesta“ je širší než veřejně přístupná účelová komunikace. Dodal, že i v případech, kdy vlastník VPÚK nezpochybňuje některá její kritéria (např. nutnou komunikační potřebu), neznamená to, že by byla naplněna, respektive, že jeho subjektivní přesvědčení o jejich existenci nebo absenci nemá na ně vliv. Rozhodující je, zda tato kritéria existují objektivně. Pozemek parc. č. 508/1 je VPÚK, neboť slouží pro napojení celé řady nemovitostí na pozemní komunikaci. Žalovaný v této souvislosti poukazoval na účelové argumentace žalobce k parc. č. 508/3 jako VPÚK, a to prý s využitím nepřípadných odkazů na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Neztotožnil se ani s tvrzením žalobce, že by se adekvátním způsobem nevypořádal s požadavkem žalobce na zrušení „STANOVISKA“, vydaného silničním správním úřadem Městského úřadu Lázně Bělohrad dne 25.března 2010 pod č.j. LB- 1552/2010-VNI-JK. Odkazoval přitom na stranu čtvrtou bod třetí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde je popsán vliv tohoto stanoviska na výrok rozhodnutí. Územní plán nezohledňoval při posuzování dané věci, neboť jak uvedl, konstantně tvrdí, stejně tak jako tisíce dalších silničních správních úřadů v České republice a celá řada soudů, že pro posouzení existence VPÚK je třeba posoudit toliko její čtyři kritéria, kterými se jak Městský úřad Lázně Bělohrad, tak i žalovaný, zabýval. K přesvědčení žalobce, že když byla parc. č. 508/1 považována za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tak že jí musí být i parc. č. 508/3, žalovaný uvedl, že by naopak bylo v řadě případů zcela nelogické, aby cesta musela mít identický právní režim v celém svém průběhu. Žalovaný nesdílel přesvědčení žalobce, že by v řízení postupoval v rozporu s právními předpisy, zejména se zásadou materiální pravdy. V této souvislosti si posteskl s tím, že „ co více učinit pro naplnění zásady materiální pravdy v této kauze (nejen tedy tomto správním řízení), kdy se vede spor o povahu pozemku o výměře 41 m2 minimálně od roku 2005, resp. od roku 1996 (!), kdy se věcí opakovaně zabývaly tyto instituce: Městský úřad Lázně Bělohrad (i jako obecný stavební úřad), Krajský úřad Královéhradeckého kraje, Ministerstvo dopravy (včetně rozkladové komise), Městský soud v Praze, Veřejný ochránce práv, (nyní dle údajů žalobce i Policie ČR) i další instituce?“ V ostatním se odkazoval na obsah odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhoval žalobu zamítnout. Na vyjádření žalovaného k žalobě reagoval žalobce replikou ze dne 29. ledna 2012. V ní mimo jiné uvedl, že obecní cestu na parc. č. 508/1 považovalo ze veřejně přístupnou i město Lázně Bělohrad, přičemž odkazoval na jeho dopis ze dne 23. dubna 1999, č.j. S/1999 (v něm město Lázně Bělohrad též nabízelo uvedenou parcelu T. M. k odkoupení za cenu v místě obvyklou a vyjádřilo připravenost řešit úpravy poz. parc. č. 334; konstatovalo zároveň, že uvedená parcela není uvedena v pasportu místních komunikací). Za VPÚK měl uvedenou parcelu do roku 2010 i žalovaný, jak plyne z jeho tehdejšího rozhodování. Žalobce dále rozporoval úvahy žalovaného ohledně povahy parc. č. 508/3 s tím, že i jí zůstal stejný účel užívání, jaký měla a má parc. č. 508/1, z níž oddělením vznikla. Rovněž žalobce se dotkl délky doby, v níž byla věc stále řešena (13 let), což spojoval s nekompetencí úředníků působících od městského úřadu Lázně Bělohrad až po Ministerstvo dopravy a rozkladovou komisi ministra. Podle žalobce žalovaný interpretoval jím předkládanou judikaturu nesprávným způsobem, a to především v tom, kdy je potřeba zkoumat nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu. Tak tomu není v případech, kdy došlo k věnování daného pozemku k účelu komunikace, jako se tomu stalo v přezkoumávané věci. O tom, že jde o VPÚK, věděla i stávající vlastnice pozemkové parc. č. 508/3. Žalobce dále žalovanému vytýkal, že se nezabýval tím, že parc. č. 508/1 a parc. č. 508/3 jsou zahrnuty do plochy funkčně určené jako „ostatní komunikace“ a že platná územně planovací dokumentace je závazná pro rozhodování orgánů státní správy. Tuto skutečnost žalobce spojoval s nepřezkoumatelností žalovaného rozhodnutí. Závěrem žalobce znovu zopakoval, že v minulosti byl celý pozemek parc. č. 508/1 určen k obecnému užívání jako VPÚK, což bylo v dřívějších správních řízeních respektováno. Proto není možné, aby jeho oddělená část parc. č. 508/3 najednou znaky VPÚK neměla. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl ve výzvě poučen. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaný odůvodnil následovně. Nejdříve v něm shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž konstatoval, že prvoinstanční správní orgán zamítl žádost o odstranění pevné překážky z pozemku parc. č. 508/3 s odůvodněním, že tato žádost byla zjevně bezpředmětná. To proto, že se na pozemku parc. č. 508/3 VPÚK nenachází. Poté se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce, které jsou dílem totožné s námitkami žalobními. Konstatoval, že stanovisko silničního správního úřadu Městského úřadu Lázně Bělohrad ze dne 25. 3. 2010, č.j. LB-1552/2010-VNI-JK, byť na ně bylo nahlíženo jako na důkaz, bylo vydáno pro potřeby stavebního úřadu rozhodujícího o odstranění stavby oplocení na parc. č. 508/3. Na rozhodnutí v dané věci nemělo podstatný vliv, neboť to vychází z absence jednoho z nezbytných znaků VPÚK – tj. nutné komunikační potřeby. VPÚK totiž vzniká naplněním 4 znaků (viz dále) a rovněž tak zaniká, pokud byť i jeden z těchto znaků není naplněn. VPÚK tedy nevzniká a nemůže vzniknout (ani zaniknout) individuálním správním aktem. Správní orgán může toliko konstatovat, dle uvedených znaků, zda se na určitém pozemku VPÚK nachází či nikoli. V době vzniku pozemkové parc. č. 508/3 tato sice byla cestou, avšak nikoliv VPÚK. Jeho vlastnice PhDr. I. H. souhlas s užíváním pozemku nikdy neudělila a od počátku, kdy si předmětnou parcelu pronajala a posléze ji i zakoupila, ji užívala jako zahrádku. Ani tato skutečnost není pro posouzení věci zásadní, neboť souhlas (i mlčky udělený) váže i právního nástupce vlastníka, který onen souhlas udělil. Uvedená cesta na předmětném pozemku však nebyla pozemní komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích a nemohla proto požívat zákonné ochrany dle tohoto zákona. Žalovaný přitom opakovaně zdůrazňoval, že rozhodující pro závěr o neexistenci VPÚK byla a je neexistence nutné komunikační potřeby v případě předmětného pozemku. Nezpochybňoval ani tvrzení žalobce, že u VPÚK souhlas předchozího vlastníka váže i vlastníka nového. Jeho stanovisko k tomu, zda jde o VPÚK či nikoliv, je však pro výsledek posouzení této otázky podle § 7 zákona o pozemních komunikacích nerozhodné, stejně jako skutečnost, že je v katastru nemovitostí pozemek označen způsobem využití jako „ostatní komunikace“. K otázce alternativního přístupu po parc. č. 334 v kat. území Hřídelec žalovaný uvedl, že uvedená parcela nemá status VPÚK, což ale neznamená, že ji nelze užívat jako veřejné prostranství, které je přístupné každému bez omezení. Ostatně Městský úřad Lázně Bělohrad k tomuto uvedl, že: “Přes neoplocený vedlejší obecní pozemek p. č. 334 je průchod i průjezd fakticky možný a M. mají dnes hned vedle předzahrádky dr. H. vystříhán otvor v pletivu jejich současného plotu a umístěnu zde i poštovní schránku. Je evidentní, že tento otvor k pěšímu průchodu do centra obecní části Hřídelec bez pochyb užívají. Obec jako vlastník p.p.č. 334 tento pozemek nikomu nepronajímá, tento komunikační koridor trpí a spíše jej vítá jako možné vyřešení sporu.” Žalovaný se dále zabýval otázkou nutné komunikační potřeby, a to ze tří pohledů. Nejprve z hlediska délky cesty a délky alternativního příchodu, resp. příjezdu. Vycházel přitom ze vzdálenosti od hranice pozemku, ke kterému má být přístup zřízen nebo deklarován, k pozemní komunikaci, na níž má posuzovaná cesta ústit, tedy nikoliv ze vzdálenosti od hranice pozemku do „centra Hřídelce“, jak uváděli odvolatelé (včetně žalobce). Dospěl k závěru, že kdyby se dalo jejich názoru přisvědčit, tak že cesta po předmětném pozemku a následně po místní komunikaci na parc. č. 507/1 do „centra Hřídelce“ je kratší cca o 400 metrů oproti přístupu prostřednictvím silnice III/28427. Takováto vzdálenost nemůže podle žalovaného neúměrně zatěžovat odvolatele (žalobce) a ztěžovat výkon jejich vlastnických práv, zvláště, pokud je ke spojení s „centrem Hřídelce“ užito vozidla. Takovýto výklad ale neodpovídá § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný dospěl k závěru, že délky posuzované cesty k silnici III/28427 a alternativního (žalobcem chtěného) přístupu z místní komunikace na pozemku parc. č. 507/1 jsou v podstatě srovnatelné. Žalovaný se dále zabýval kvalitou posuzované cesty a alternativním přístupem k nemovitostem v užívání žalobce. Uvedl, že nemovitosti, o jejichž napojení na pozemní komunikaci se jedná, se nacházejí v terénu svažujícím se od silnice III/28427 k místní komunikaci na parc. č. 507/1. Na tomto svahu se nachází též předmětný pozemek parc. č. 508/3 a pozemek parc. č. 508/1. Pozemek parc. č. 508/1 odvolatelé (žalobce) užívají a užívali k přístupu na silnici III/28427 a nepochybně jej tak budou užívat i nadále, neboť jim v tom nebrání žádná právní ani faktická překážka. Pokud jde o otázku sjízdnosti za zhoršených povětrnostních podmínek, žalovaný připomínal, že vlastník VPÚK, natož pouhé cesty, není povinen tuto udržovat ve sjízdném nebo schůdném stavu (to nebrání uživatelům cesty takovouto sjízdnost nebo schůdnost zajistit, zvláště tehdy, pokud ona cesta má sloužit téměř výhradně jejich potřebě). Navíc v případě nepříznivých povětrnostních podmínek, které způsobí nesjízdnost pozemku parc. č. 508/1, mají odvolatelé (žalobce) možnost odstavit motorová vozidla např. na pozemku parc. č. 334, tedy pozemku sousedícího s místní komunikací na parc. č. 507/1. Od pozemku par. č. 334 k rodinnému domu čp. 13 je pak délka nejkratší možné cesty cca 25 metrů, a to přes pozemek ve vlastnictví odvolatele Ing. T. M. parc. č. 347/2, který přímo sousedí s pozemkem par. č.

334. Tento pozemek parc. č. 334 pravidelně využívá k parkování svého motorového vozidla PhDr. I. H. a žádná právní ani faktická překážka nebrání ani odvolatelům (žalobci), aby této možnosti též využili. Žalovaný přitom poznamenal, že pozemek parc. č. 334 je veřejným prostranstvím přístupným každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání. Pozemek parc. č. 334 lze užívat i jako pěší cestu k pozemku ve vlastnictví Ing. T. M., přičemž na něm lze zaparkovat motorové vozidlo, tak jak to činí i PhDr. I. H.. Krom toho nic nebrání odvolatelům (žalobci) podat silničnímu správnímu úřadu podle ust. § 10 odst. 4) písm. b) zákona o pozemních komunikacích žádost o zřízení sjezdu na místní komunikaci přes pozemek p. č.

334. Bylo by věcí zřizovatele tohoto sjezdu, jak by si pozemek upravil, aby bylo možné vjet motorovým vozidlem z místní komunikace parc. č. 507/1 přes pozemek p. č. 334 na jeho nemovitosti. Přístup po parcele č. 508/1 by žádné náklady na úpravu staveb nebo pozemků, jejichž přístupnost je řešena, nevyžadoval. Nakonec se žalovaný zabýval povahou nemovitostí, k nimž přístupnost řešil, přičemž konstatoval, že jde o rodinný dům, zahradu a zemědělskou stavbu a že k obsluze těchto nemovitostí je nezbytné zajistit nejen možnost příchodu, ale též příjezdu motorovým vozidlem. Tato potřeba je podle žalovaného plně zajištěna, a to jak po parcele č. 508/1 (cesta), tak přes parcelu č. 334, jak plyne z výše uvedeného. Žalovaný dále uvedl, že cesta, která vede po pozemku parc. č. 508/1 a dále pokračovala po pozemku parc. č. 508/3, byla dlouhá cca 140 metrů. Tím, že na pozemku parc. č. 508/3 zanikla, zkrátila se o cca 10 metrů. Cesta měla identický povrch a sklon jak na pozemku parc. č. 508/3, tak na pozemku parc. č. 508/1. Na základě toho rozváděl úvahy o nákladech na zabezpečení jejich sjízdnosti, které by musel žalobce vynaložit v důsledku navátého sněhu v případě, že by užíval pozemek parc. č. 508/3. Dospěl přitom k závěru, že jestliže odvolatel tvrdí, že v případě sněhové pokrývky až do výše 20 cm bylo možné sjíždět po pozemku parc. č. 508/3 na místní komunikaci a nebylo třeba užít jakýchkoli technických prostředků k úpravě předmětného pozemku, pak, je-li toto tvrzení pravdivé, jistě může za jím uvedených meteorologických uvedených podmínek užít i pozemek parc. č. 508/1 (resp. jeho horní část). Při posuzování klimatických podmínek je třeba vzít také v úvahu, že město Lázně Bělohrad se nenachází v horské oblasti nebo lokalitě s nadměrným výskytem srážek, které by vedly k tomu, že by údržba VPÚK (zajištění sjízdnosti) na pozemku parc. č. 508/1 jeho uživatele neúměrně zatěžovala (prakticky pouze vlastníky a uživatele sousedních nemovitostí). A znovu žalovaný konstatoval, že parcela č. 508/3 od počátku kritéria VPÚK nesplňovala, zatímco zbylá parc. č. 508/1 ano, jelikož nadále naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí a dále ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi a k obhospodařování přilehlých zemědělských pozemků. Rozvedl též své úvahy o tom, že jedna souvislá cesta vedoucí po několika nemovitostech může mít ve svých různých úsecích rozdílnou právní povahu a že je bez významu, že parcela č. 508/3 byla po svém vzniku prodána PhDr. I. H., neboť i pokud by vlastníkem bylo nadále město Lázně Bělohrad, a to užívání ze strany třetích osob nebránilo, nejednalo by se ani tehdy v případě uvedené parcely o VPÚK, ale o pouhou cestu užívanou na základě výprosy, a to na rozdíl od pozemku parc. č. 508/1, který VPÚK je. K námitkám žalobce o nerespektování platného územního plánu (změna č. 2 schválená opatřením obecné povahy ze dne 1. 7. 2009 dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění) žalovaný uvedl, že VPÚK jako specifická pozemní komunikace vzniká a zaniká naplněním zákonných kritérií pro svou existenci a tedy nikoli tím, že je jako VPÚK (nebo dokonce pouze jako “ostatní komunikace”) označena v rozhodnutí, veřejné knize nebo územním plánu. To jsou důvody, které vedly žalovaného k tomu, že se v předchozím rozhodnutí o odvolání nezabýval okolnostmi územního plánu dané obce, neboť by to bylo zcela nadbytečné, v rozporu se zásadou procesní ekonomie. V této souvislosti odkázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, čj. 22 Cdo 3158/2009-267, z něhož citoval: “Pro obecné užívání, tedy nevýlučné užívání statku odpovídající jeho určení, je charakteristické, že oprávnění k takovému užívání vzniká předem neurčenému okruhu uživatelů, tedy nejde o soukromá práva konkrétních osob k věci cizí (věcná břemena), a vzniká přímo ze zákona, na rozdíl od užívání zvláštního, které bývá vázáno na vydání určitého individuálního správního aktu (viz Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 303 až 307). Dovolací soud dodává, že právní skutečností, která má za následek vznik či autoritativní potvrzení existence účelové komunikace, není územní plán.” I v samotné závěrečné části odůvodnění žalovaného rozhodnutí žalovaný opětovně věnoval pozornost pojmu „nutná komunikační potřeba“, a to jak z pohledu žalobce, tak žalovaného. K tomu uvedl z publikace Kočí, R.: Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. Praha: Leges, 2011, s. 20 následující: „V případě nutné komunikační potřeby jde o to, zdali kromě sporné účelové komunikace existuje alternativa dopravního spojení, kterou by bylo možno komunikační potřebu v daném místě zajistit (např. zde lze pro příjezd k nemovitosti užít nejen spornou účelovou komunikaci, ale alternativně kupř. i místní komunikaci, silnici apod.) Pokud tako alternativa existuje a je srovnatelná s dotčenou účelovou komunikací, pak má být využívána tato alternativa a vlastník pozemku – účelové komunikace potom nesmí být omezován ve výkonu svých vlastnických práv k pozemku, tj. není povinnen strpět jeho obecné užívání“ a dále že: „I v případech, kdy půjde o účelovou komunikaci od nepaměti bez problémů užívanou k jízdě a chůzi, tak pokud v současnosti bude proti tomuto způsobu užívání pozemku brojit jeho vlastník a bude zde existovat alternativa komunikačního spojení, je v duchu citované soudní judikatury nutno akceptovat argumentaci vlastníka pozemku, a toho v jeho vlastnickém právu neomezovat povinností strpět obecné užívání strpět obecné užívání účelové komunikace.“ Jak je z uvedeného zřejmé, o dané věci je již jednáno nepřiměřeně dlouho a u účastníků z obou stran takový stav samozřejmě vyvolává smíšené pocity. Žalobce jej přičítá nekompetenčnosti úředníků, žalovaný je přesvědčen o tom, že se s věcí vypořádal (alespoň teď nakonec) úplně a zákonným způsobem. Správní spis je v důsledku toho tvořen vzájemnými letitými disputacemi (žalobce versus orgány veřejné správy) obsaženými v návrzích, rozhodnutích, odvoláních a dalších listinách a je již natolik obsáhlý, že se v něm podstata věci i rozumnost jejího řešení ztrácí. Z obou stran přitom bylo věnováno zbytečně mnoho pozornosti i otázkám, které jsou v konečném řešení daného případu nevýznamné. Věc se má podle krajského soudu takto. Z hlediska skutkového stavu věci nemůže být pochyb o tom, že pozemková parc. č. 508/1 byla spojnicí mezi místní komunikací parc. č. 507/1 a silnicí III/28427 a v minulosti sloužila nejen vlastníkům nemovitosti čp. 13 a čp. 14 ve Hřídelci, ale i ostatním obyvatelů obce Hřídelec, kteří si tudy snad v hluboké minulosti krátili cestu na svá pole umístěná v lokalitě „Pod Horkou“. Jak je zřejmé z geometrického plánu č. 83-448/94, vyhotoveného dne 22. 12. 1994, na který žalobce i poukazuje, parcela č. 508/1, respektive její část nyní spolutvořící parcelu č. 508/3, přímo sousedila s obvodovou zdí domu čp. 56 na st. parc. č. 37 ve vlastnictví PhDr. I. H., přičemž její použitelná šíře pro dopravu by byla cca 2,5 m. Podle dokumentu předloženého žalobcem (nabídka k odprodeji parcely č. 508/1), nebyla tato cesta zařazena do pasportu místních komunikací. Žádosti o odstranění pevné překážky ve smyslu § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích podali žalobce a Ing. T. M. u příslušného silničního správního orgánu dne 6. 1. 2011. Poukazovali v nich na to, že PhDr. I. H. získala na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1997 do svého vlastnictví pozemek parc. č. 508/3, tedy podle nich i část veřejně přístupné komunikace (oddělené z parc. č. 508/1), zatížené právě z tohoto důvodu povinností strpět její užívání bezplatným a obvyklým způsobem. V rozporu s tím však jmenovaná navezla na pozemek humusovou vrstvu, osázela jej keři a oplotila. Vytvořila tak na pozemní komunikaci pevnou překážku bránící jejímu obecnému užívání. Tím bylo zároveň zahájeno příslušné správní řízení, skončené právě žalovaným rozhodnutím. Podle stanoviska silničního správního úřadu Městského úřadu Lázně Bělohrad ze dne 25. 3. 2010, č.j. LB-1552/2010-VNI-JK, o jehož obsahu z hlediska popisu faktického stavu parcely č. 508/3 nemá krajský soud důvod pochybovat, byl přes „parcelu 508/3 prokazatelně postaven plot s nadezdívkou v roce 1992, z fotografie z doby před 2. 10. 1997 je patrné napojení oplocení pana M. přes p. č. 334 na severní zeď nemovitosti PhDr. H.. Správní orgán tedy konstatuje, že minimálně od roku 1974 je možné doložit, že cesta v terénu není znatelná, část pozemku byla zaplocena rodinou M. a užívána společně s jejich okolními pozemky a nesloužila jako veřejně přístupná komunikace.“ K tomu dlužno podotknout, že žalobce toto stanovisko napadal z toho důvodu, že ignorovalo platný územní plán a že k jeho vydání neměl uvedený správní orgán pravomoc. Popis místní situace v něm nezpochybňoval. V této souvislosti pokládá krajský soud za důležité zmínit též stanovisko silničního správního úřadu Městského úřadu Lázně Bělohrad ze dne 8. července 2003, č.j. SIL.859-1/280.9/S5/03-Ing.Šl, vydané k požadavku PhDr. I. H. ohledně využití parc. č. 508/1, vedené v katastru nemovitostí jako ostatní plocha – ostatní komunikace. Silniční správní úřad v něm uvádí mimo jiné toto: „Parcela č. 508/3…….. vznikla oddělením …… z původní parcely 508/1 (ostatní plochy – ostatní komunikace) ….. se záměrem z uvedené parcely vytvořit předokenní zahrádku u severní štítové stěny domu čp. 56, neboť okna z obytných místností mají parapet ve výši cca 60-80 cm nad úrovní přilehlého pozemku (dříve cesta). Původní parcela č. 508/1 nebyla zahrnuta do pasportu místních komunikací a nebyl upraven ani omezen způsob jejího obecného užívání. V severní části byla komunikace u státní silnice č. 28427 do Valdova opatřena dvoukřídlovou branou z drátěného pletiva na trubkovém rámu a sloužila výhradně vlastníkovi domu č. p. 13 a pozemků po jejích obou stranách k příchodu a příjezdu osobními motorovými vozidly a případné dopravní obsluze (především dovozu palivového dříví, jiných materiálů a obhospodařování pozemků). Jižní část byla upravena pro pěší přístup k domu č. p. 13 a opatřena dřevěnou branou a brankou na nejkratším směru k autobusové zastávce. Vozovka komunikace na parcele č. 508/1 nemá zpevňující konstrukci v celé šíři a je zpevněná pouze na dvou samostatných pruzích (kolejích) v délce cca 65m od státní silnice č. 28427 do prostoru před garáže na stavební parcele č.

80. Zbývající plocha pozemku je upravena zatravněním a neodlišuje se od sousedních pozemků (zahrad). Komunikace na původním pozemku není vybavena dopravním značením. Vzhledem ke stavebně-technickému stavu a způsobu individuálního užívání, není komunikace užívána a není zahrnuta v plánu zimní údržby. Požadované řešení spočívá ve změně využití území – parcely č. 508/3 podle zákona č. 50/1976 Sb., rozhodnutím o změně využití území z ostatní plochy – ostatní komunikace na ostatní plochy – zeleň v zástavbě, zrušit její užívání jako účelové komunikace s obecním užíváním, změnit využití a tím umožnit její oplocení. Další úprava se týká parcely č. 508/1, která se stane slepou komunikací, což proti dnešnímu skutečnému užívání již není změnou. Náhradou je možnost využít části parcely č. 334 (ostatní plochy – jiné plochy) k zajištění nejkratšího pěšího přístupu k domu čp.

13. Napojení účelové komunikace na státní silnici č. 28427 do Valdova zůstává beze změny. Vzhledem k dlouhodobému stavu ve způsobu užívání a reálné možnosti zajistit plnohodnotný pěší přístup k domu č. 13 ve směru od autobusové zastávky silniční správní úřad nemá námitky ke změně způsobu užívání parcely č. 508/3.“ Součástí správního spisu je i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. května 1996, č.j. 3C 76/94-86, a část soudního protokolu Okresního soudu v Jíčíně, týkající se žaloby T. M. (tehdy studenta) o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 508/1. Právě v něm je zapsána svědecká výpověď Ing. O. M., nar. 26. 3. 1946, žalobce, v té době vedoucího Pozemkového úřadu Okresního úřadu Jičín. Ve své svědecké výpovědi uvedl i toto: „Od malinka jsem zde bydlel a pokud si pamatuji, parcela č. 508/1 nebyla využívána nikdy jako obecní cesta, ale patřila do ucelené součásti nemovitostí kolem č.p. 13. …….. Do r. 1945 parc. 351 sloužila jako zahrada vlastníkům domu čp. 14 na stav. parc. 38, tito se po válce odstěhovali do pohraničí a od r. 1945 parc. č. 351 měl otec v nájmu. Od předch. vlastníků ji zakoupil v r. 1955. Od tohoto roku pak byly všechny parcely užívány společně, jako jeden celek byly také oploceny, včetně parc. č. 508/1, k této pozemk. parc. nikdo neuplatňoval žádná práva a já jsem ani od rodičů neslyšel, že by mezi našimi pozemky vedla nějaká cesta jiného vlastníka. Rozhodně pak parc. č. 508/1 nebyla jako cesta využívána, v terénu je cesta částečně jinde, než je situována parc. 508/1. Do 1994 např. na parcele 508/1 rostla asi 50-let stará švestka, kterou žalobce vykácel.“ Stejným způsobem vypovídali před okresním soudem i další svědci, jako např. svědek M. K., který vypověděl, že: „Do Hřídelce jezdíme zhruba 25 let a tak mohu vypovídat o tom, jakým způsobem jsou využívány nemovitosti přiléhající k č.p.

13. Tyto pozemkové parcely jsou oploceny, plot je opatřen na protilehlých stranách vraty. Nikdy přes tyto nemovitosti nevedla žádná průjezdová cesta a nikdo tyto nemovitosti jako cestu ani nevyužíval. Částečně ji využívali M. jako přístupovou a příjezdovou cestu k čp.

13. Jiný přístup do tohoto domu není. Vím o tom, že v době, kdy je nadměrné množství sněhu, jezdívali M. zadním výjezdem, který je umístěn pod svahem. Takže je cesta pro ně lepší, je to výjimečné.“ Uvedený rozsudek Okresního soudu v Jičíně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 1996, č.j. 19 Co 399/96-105. A tak by bylo možno citovat z dalších listin, z nichž by byl patrný letitý průběh dané věci i názorové změny subjektů v ní se vyskytujících. A rovněž i to, že PhDr. I. H. vstoupila do tohoto procesu, příjmula v něm již nastavené otázky k řešení a snažila se různými cestami situaci řešit (podle zákona o pozemních komunikacích a stavebního zákona). Žalobce žalobou brojil proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o odstranění pevných překážek z pozemku parc. č. 508/3. Tuto žádost zamítl v prvním stupni městský úřad Lázně Bělohrad rozhodnutím ze dne 1. 9. 2011, č.j. :LB- 3500/2011-VNI-DB, a to dle § 51 odst. 3 písmeno g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť šlo podle něho o žádost zjevně bezpředmětnou, a to poté, co dospěl k závěru, že uvedená parcela není VPÚK. Stejný závěr učinil i žalovaný a krajský soud se s ním plně ztotožňuje, byť poněkud z jiného důvodu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je rozhodujícím předmětem posouzení otázka vzniku a existence veřejné účelové komunikace, krajský soud pokládal za nutné nejprve shrnout relevantní právní úpravu a judikaturu správních i civilních soudů týkající se dané problematiky Právní režim pozemních komunikací upravuje zákon o pozemních komunikacích, který je vymezuje jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (srovnej § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pozemní komunikace jsou dle odst. 2 téhož ustanovení členěny do čtyř kategorií, a to na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví osob veřejného práva, mohou být účelové komunikace ve vlastnictví soukromých subjektů. Podle ustanovení § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Tyto komunikace jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, přičemž zákon počítá i s účelovými komunikacemi, které nejsou veřejně přístupné, jedná-li se o pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona). V takovém případě je účelová komunikace přístupná v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. Z citované právní úpravy tak vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace, vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona. Musí se tedy jednat o dopravní cestu, určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Jestliže vlastník se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Pokud tedy správní orgán v pozici místně příslušného silničního správního úřadu posuzuje v rámci řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 správního řádu, zda určitá komunikace je účelovou pozemní komunikací, musí primárně zkoumat naplnění výše uvedených zákonných kritérií. Otázkou, zda je příslušný silniční správní úřad v tomto typu řízení povinen zkoumat i tzv. „komunikační potřebu“, jakožto pojmový znak účelové pozemní komunikace (přestože s ním zákon o pozemních komunikacích výslovně nepočítá), se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011 - 99, publikovaném pod č. 2370/2011 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud nejprve poukázal na skutečnost, že termín „komunikační potřeba“ byl ve vztahu k vymezování veřejných cest používán již v judikatuře prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, kdy např. v rozhodnutí ze dne 21. 9. 1932 (Boh. A 10017/32) tento soud uvedl: „Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak že pozemek byl věnováním buďsi výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným k obecnému užívání určen, jednak že toto užívání slouží k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační. (…) Ukojení nutné potřeby komunikační jest jedním z nezbytných předpokladů prohlášení soukromého pozemku za cestu veřejnou (viz též rozhodnutí Boh. A 9162/31, Boh. A 10130/32 a Boh. A 11955/35). Dále Nejvyšší správní soud v předmětném rozhodnutí uvedl, že na tuto starší prvorepublikovou judikaturu je možno navázat i v současnosti, neboť je řešen tentýž problém, a to proporcionalita omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu spočívajícího v přístupu veřejnosti na komunikaci, která se nachází na pozemku v soukromém vlastnictví. Jedná-li se přitom o účelovou pozemní komunikaci, pak zde (stejně jako pro ostatní pozemní komunikace) platí režim tzv. obecného užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích). Obecné užívání je možno podřadit pod širší pojem „veřejné užívání“, které právní teorie definuje jako „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídají jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů. V závislosti na vzniku právní možnosti veřejného užívání se rozlišují jeho dva druhy, a to obecné užívání a zvláštní užívání“ (srovnej Hendrych, D. a kol., Správní právo. Obecná část, 5. vydání, Praha : C. H. Beck, str. 261 - 265). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci (v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích) bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena. V návaznosti na závěry obsažené ve shora citované judikatuře (vedle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011 - 99, srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 - 64, dostupný na www.nssoud.cz), tak je možno z hlediska vzniku účelové komunikace obecně vymezit následující základní modelové situace: 1) účelová komunikace byla zřízena vlastníkem pozemku, případně vlastník pozemku s jejím zřízením prokazatelně souhlasil; 2) účelová komunikace vznikla a existuje bez toho, aniž by s tím vlastník pozemku vyslovil souhlas. V každém konkrétním případě tak bude nutno zkoumat, zda byl skutečně souhlas vlastníka udělen (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009 - 60, publikovaný pod č. 2028/2010 Sb. NSS), a rovněž je nutno rozlišovat situace, které budou představovat výjimku z tohoto pravidla (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, kde se jednalo o nabytí vlastnického práva k pozemku od veřejnoprávní korporace v restituci, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 As 36/2010 - 204, dostupný na www.nssoud.cz). Přitom by mělo platit, že v případě pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka. V prvním případě, tj. kdy účelová komunikace byla zřízena vlastníkem pozemku, případně vlastník pozemku s jejím zřízením prokazatelně souhlasil, nic nebrání tomu, aby se společně se vznikem či zřízením účelové komunikace aktivoval režim obecného užívání. Za této situace je v řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí nadbytečné zkoumat nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu, neboť vlastník fakticky „věnoval“ tuto komunikaci do veřejného užívání. Ve druhém případě je však situace odlišná, neboť zřízení a existence účelové pozemní komunikace je v rozporu s vůlí vlastníka dotčeného pozemku, případně vlastník o ní neví, a není s ní tedy výslovně srozuměn. Deklarace existence účelové pozemní komunikace v takovém případě představuje potvrzení nuceného omezení vlastnického práva tohoto subjektu v podobě veřejného přístupu každého na tuto komunikaci (tj. její obecné užívání), a v takovém případě bude nutno postupovat v souladu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, za použití ústavně konformního výkladu. V souladu se zásadou proporcionality pak musí být míra a rozsah omezení přiměřené ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a ve vztahu k prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Aby tedy mohlo dojít k deklaraci existence konkrétní veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, musí být dostatečným způsobem zjištěn veřejný zájem na obecném užívání takové komunikace, přičemž tento zájem spočívá právě v nezbytné komunikační potřebě, kterou by tato komunikace zajistila za předpokladu, že neexistují komunikační alternativy, o nichž je možné ještě rozumně uvažovat. Jak totiž vyplývá z definičních znaků účelové pozemní komunikace a vůbec z účelu tohoto institutu jako takového, jejím primárním smyslem je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem. Vhodnými alternativami nicméně obecně mohou být i ty, které představují zhoršení komunikačních možností (např. i co do vzdálenosti přístupu). Zjišťování existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby tak musí být nedílnou součástí postupu silničního správního úřadu v řízení o deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, a to na základě analýzy jednotlivých komunikačních možností v daném území, jejíž provedení je úkolem silničního správního úřadu. Z výše uvedeného tak vyplývá, že silniční správní úřad je povinen učinit jednoznačný závěr o tom, zda se na daném pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Předpokladem takového závěru pak musí být jednak to, že vlastník příslušného pozemku (či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu lze přihlížet) souhlasil s omezením svého vlastnického práva ve prospěch neomezeného užívání komunikace neurčitým okruhem třetích osob, a jednak to, že v daném případě je splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu. Protože pozemková parcela č. 508/3 vznikla oddělením z parcely č. 508/1, bylo třeba nejprve zkoumat, zda právě tato parcela kdy byla cestou, mající povahu VPÚK. Jak je již jen z výše uvedeného zřejmé, předmětná parcela byla a je veřejným statkem, v současné době ve vlastnictví města Lázně Bělohrad. To, ale ani jeho předchůdci, nepřikládali této skutečnosti cca po dobu 50 let zcela zřejmě žádnou důležitost, a tudíž ani žádný komunikační význam, když se o ni fakticky nestarali. Svědčí o tom výpověď samotného žalobce před Okresním soudem v Jičíně (viz výše), když jeho rodina měla tuto parcelu zaplocenou a chovala se k ní způsobem, jako by byla jejich. Tedy nikoliv jako k veřejně přístupné účelové komunikaci. Je skutečně s podivem, že nyní po tolika letech tvrdí žalobce něco zcela jiného. Plyne z toho však i to, že město Lázně Bělohrad, respektive jeho právní předchůdci, se chovali k této parcele způsobem, který je skutečně možno označit za výprosu. Z uvedeného však rozhodně nelze seznat jakýkoliv dříve daný souhlas se zřízením VPÚK, nehledě na to, že všechna ta zmiňovaná judikatura, ať již samotným žalobcem, orgány veřejné správy či soudy, se týká případů, kdy se třetí osoby domáhají v souvislosti s přístupem ke svým nemovitostem omezení vlastnických práv soukromých osob, kdežto v dané věci jde o veřejný statek, což je situace poněkud jiná. Obce (města) přeci v zásadě nikdy žádný souhlas s užíváním svých nemovitostí přístupných veřejnosti (veřejných prostranství) nedávají, ten existuje ze zákona. Rovněž nemusí ani jednou již třeba i nově zřízenou pozemní komunikaci navždy zachovávat, neboť může být k žádosti silničním správním úřadem zrušena a u účelové komunikace lze omezit veřejný přístup na ni. Představy žalobce o nutnosti zachovat jednou „odsouhlasenou komunikaci“, a to v daném případě ještě z doby císařství (žalobce uvádí rok 1842), proto považuje krajský soud za mylné. Ostatně jak to bylo s oním veřejným užíváním parc. č. 508/1 dostatečně vysvětlil žalobce jako svědek před Okresním soudem v Jičíně. Je-li účelová komunikace definována jako pozemní komunikace sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, pak je zřejmý její účel. Zabezpečit k těmto nemovitostem při splnění zákonných podmínek přístup z veřejně přístupných pozemních komunikací. Nemovitosti Ing. T. M. v obci Hřídelec ale přeci mají zajištěn přístup z veřejných pozemních komunikací ve smyslu stavebních předpisů, a to jak směrem ke komunikaci III/28427, tak ve směru na místní komunikaci parc. č. 507/1, přes pozemek parc. č.

334. Bezprostředně s nimi totiž sousedí. Stačí si jen zřídit sjezd na tyto komunikace, tak jako byl a je i nyní zřízen v případě parcely č. 508/1 na komunikaci III/28427. Ostatně sám žalobce na straně páté nahoře žaloby uvádí, že i v době minulé existoval alternativní přístup k nemovitosti čp. 13 v Hřídelci. Krajský soud proto vzhledem k uvedenému nemůže jinak, než konstatovat, že stávající parcela č. 508/1 sice zajišťuje napojení nemovitostí kolem čp. 13 na veřejnou pozemní síť, ale ve své podstatě k tomu parcela č. 508/1 není vůbec nutná, když uvedená nemovitost s veřejnými pozemními komunikacemi sousedí. Jde evidentně o nadstandardní řešení a být tato parcela ve vlastnictví někoho jiného, než státu či obce, takového dobrodiní by se žalobci nemuselo dostávat. Parcelu č. 508/3 v kat. území Hřídelec prodalo město Lázně Bělohrad PhDr. I. H. kupní smlouvou v roce 1998. Ze správního spisu, zejména z již zmíněného geometrického plánu a fotodokumentace, je přitom zřejmé, že šlo o pruh pozemku z původní parc. č. 508/1, který přímo navazuje na obvodovou zeď domu jmenované. Pokud by měl být užíván jako veřejně přístupná účelová komunikace pro provoz vozidel, jednalo by se o naprosto nepřijatelný stav. Zvláště když parapety oken obytných místností směrem k parc. č. 508/3 jsou od terénu ve výšce pouhých cca 60 cm. Stačilo by prostě z nich vykouknout a v tu chvíli projíždějící povoz by se již postaral o další. Právě proto nelze stavět na hranicích pozemků, neboť takovýto stav vyvolává střety různého druhu, např. znemožňuje řádnou údržbu stavby, zákonitě by vedl k poškozování stavby provozem, jsou to otázky ochrany života a zdraví osob, rušení funkce stavby hlukem, exhalacemi atd. Za tohoto stavu lze rozumnět snahám PhDr. I. H. takovouto situaci řešit. Jednalo by se totiž o komunikační závadu. Říká-li krajský soud „jednalo“, je tomu tak proto, že nesdílí názor, že by parc. č. 508/1 před svým dělením VPÚK skutečně byla. Ve vztahu k žalobci či vlastníku domu čp. 13 ve Hřídelci není pro takový závěr sebemenšího důvodu proto, neboť předmětné nemovitosti možnost napojení na veřejnou silniční síť mají i bez ní. Krom toho je parcela č. 508/3 obklopena územím (zatravněným), které rozhodně nepřipomíná znaky pozemní komunikace, jde skutečně jen o „cestu“, jak již to rozvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani žalobcem předložený výřez z koordinačního výkresu č. 3, 4 ke změně územního plánu č. 2 schválené opatřením obecné povahy č. 1/2009 dne 1. 7. 2009, kde je parcela č. 508/1 označena jako cesta. Podle tohoto dokumentu se totiž o existenci či neexistenci VPÚK nerozhoduje, pro to je speciální právní institut upravený v § 7 zákona o pozemních komunikacích. Krom toho se změna č. 2 územního plánu města Lázně Bělohrad netýká katastrálního území Hřídelec. Neopodstaněný byl rovněž návrh žalobce na zrušení stanoviska vydaného silničním správním úřadem Městského úřadu Lázně Bělohrad dne 25. 3. 2010 pod č.j. LB-1552/2010-VNI-JK. Jednak nemá účinky správního rozhodnutí, které by bylo možno jako takové přezkoumat a navíc jde o stanovisko vydané pro účely souběžně vedeného řízení o odstranění stavby oplocení na parc. č. 508/3. Nebylo závazným podkladem v případě žalovaného rozhodnutí a nebylo ani důvodem, pro který nebylo vyhověno žádostem o odstranění překážek z parc. č. 508/3. Tím byla neexistence VPÚK na uvedené parcele. Vzhledem k tomu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. V ostatním pak odkazuje na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Obiter dictum krajský soud k věci uvádí, že v současné době je projednáván nový územní plán města Lázně Bělohrad a v jeho hlavním výkresu jsou parc. č 508/1 a parc. č. 508/3 zakresleny do plochy bydlení smíšené obytné. Veřejné projednání návrhu územního plánu proběhlo dne 12. 11. 2013, žalobce však proti němu žádné námitky či připomínky neuplatnil. Výrok o náhradě nákladů účastníků řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch, a pokud jde o žalovaného, krajský soud nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Podle § 60 odst. 5 s.ř.s má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které by jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil. Krajský soud žádnou takovou povinnost Ing. Tomáši Macnarovi neuložil a vzhledem k tomu ve výroku III. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.