30 A 65/2012 - 159

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: APIN s. r. o., se sídlem Koněvova 2660/141, Praha, zast. JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem AK KAVINEK & partneři, v. o. s., se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: SOL 1. s. r. o., se sídlem na Balkáně 812/21, Praha 3, zast. Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem Balbínova 223/5 Praha, o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 4. 6. 2012, č. j. 02202-3/2012-ERÚ, ve věci účastenství v řízení o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznáváprávo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 7. 8. 2012 domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí předsedkyně žalovaného, jímž byl jako nepřípustný zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 9. 2011, č. j. 04494-3/2011-ERÚ, o udělení licence podle ustanovení § 8 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně byla citovaným rozhodnutím správního orgánu I. stupně udělena společnosti RENUM, SE licence (č. 111118666) pro podnikání v energetických odvětvích s předmětem podnikání „výroba elektřiny“. Tato licence byla jmenované společnosti udělena na základě její žádosti podané dne 6. 9. 2011 s tím, že (fotovoltaickou) elektrárnu – FVE Tuřice – provozovanou společností SOL 1. s. r. o. [osobou zúčastněnou na řízení] bude nadále provozovat právě společnost RENUM, SE. A proto také k žádosti společnosti SOL 1. s. r. o. podané téhož dne – 6. 9. 2011 – byla rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 9. 9. 2011, č. j. 04493-3/2011-ERÚ, zrušena licence (č. 111017741) pro podnikání v energetických odvětvích s předmětem podnikání „výroba elektřiny“ vydaná této společnosti dne 23. 11. 2010 pod č. j. 13364-5/2010-ERU. To znamená, že v daném případě došlo k udělení licence společnosti RENUM, SE za současného zrušení licence společnosti SOL 1. s. r. o., a to vždy ve vazbě na žádost té které společnosti, přičemž obě tato rozhodnutí, které spolu úzce souvisí, nabyla právní moci dne 23. 9. 2011. Dne 23. 12. 2011 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno upozornění ze strany společníků žalobce – J. M. a Mgr. K. K., kteří se označili za jednatele společnosti SOL 1. s. r. o. a uvedli, že jediným společníkem této společnosti je J. M., který rozhodl dne 10. 11. 2011 o odvolání jednatelů – M. V. a Ing. M. V., přičemž novými jednateli se stali výše jmenovaní (Mgr. K. a J. M.). Následně byl pak dne 5. 3. 2012 doručen správnímu orgánu I. stupně rozklad žalobce jednak proti rozhodnutí o zrušení licence společnosti SOL 1. s. r. o., jednak proti rozhodnutí o udělení licence společnosti RENUM, SE s tím, že o vydání obou rozhodnutí se žalobce dozvěděl až nahlédnutím do spisu dne 16. 2. 2012 a považuje je za vydané v rozporu s právními předpisy. Vycházel přitom z toho, že měl být účastníkem řízení jak ve věci zrušení, tak ve věci udělení licence a žadateli měl být také takto označen. Ve vztahu k rozhodnutí o zrušení licence dále uvedl, že bylo vydáno na základě žádosti podepsané osobou, která nebyla oprávněna za žadatele samostatně jednat a že nebyl dán souhlas žalobce jako většinového spoluvlastníka energetického zařízení – FVE Tuřice – se zrušením licence. Obdobně i ve vztahu k rozhodnutí o udělení licence uvedl, že zde nebyl dán souhlas žalobce jako většinového spoluvlastníka energetického zařízení s jeho provozováním společností RENUM, SE ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona. A v této souvislosti rovněž namítl, že nájemní smlouva uzavřená dne 31. 8. 2011 mezi společností SOL 1. s. r. o. a společností RENUM, SE je neplatná. Žalobce proto navrhl, aby byla předmětná rozhodnutí zrušena, avšak žalovaný tomuto návrhu nevyhověl a oba rozklady zamítl jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, protože byly podané žalobcem jako osobou, která nemá postavení účastníka řízení (a proto s ním také ze strany správního orgánu I. stupně nebylo jednáno). Podle názoru žalovaného totiž z povahy řízení o udělení licence vyplývá, že udělením licence vznikají žadateli veřejná subjektivní práva a povinnost, která se však vztahují pouze k jeho osobě. A pokud udělením licence vznikají subjektivní práva a povinnosti výlučně žadateli o licenci, vede nutně její zrušení opět pouze k zásahu do právní sféry držitele licence. Nad rámec této základní argumentace pak žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí doplnil, že není důvod, aby byl účastníkem řízení žalobce, který dovozuje své postavení jako účastníka řízení ze skutečnosti, že se označuje jako spoluvlastník zařízení určeného k licencované činnosti. V řízení o udělení licence totiž není rozhodováno o právech a povinnostech jiných subjektů, než žadatelů a je zřejmé, že žalobce nebyl na svých právech nijak dotčen. Na základě námitek žalobce však žalovaný shledal, že jsou zde dány důvodné pochybnosti ohledně pravdivosti předložených podkladů, konkrétně nájemní smlouvy, kterou žadatel dle § 5 odst. 3 energetického zákona dokládal své vlastnické, resp. užívací právo k energetickému zařízení – FVE Tuřice, jež má sloužit licencované činnosti. V souladu s § 92 odst. 1 správního řádu proto žalovaný vedle zamítnutí rozkladu žalobce pro jeho nepřípustnost konstatoval, že Energetický regulační úřad posoudí, zda zde existují důvody pro nařízení obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. II. Obsah žaloby Žalobce nejprve v žalobě – pod body I., II. a III. – předestřel předchozí procesní postup a především právní vztahy mezi zúčastněnými subjekty pramenící primárně z toho, že FVE Tuřice byla postavena společností APIN s. r. o. – žalobcem jako zhotovitelem pro společnost SOL 1 s. r. o. jako objednatele na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 14. 4. 2010. Podle této smlouvy vlastnické právo k jednotlivým částem FVE Tuřice přecházelo na objednatele vždy až po zaplacení příslušné částky odměny (ceny díla) zhotoviteli. K tomu však došlo pouze z části, přibližně z jedné třetiny, tudíž vlastníky FVE Tuřice jsou jak žalobce, tak společnost SOL 1. s. r. o. Za účelem zajištění řádného splnění závazků vyplývajících z uvedené smlouvy o dílo bylo navíc dohodnuto, že J. M., jakožto společník žalobce (s největším obchodním podílem = 44 %), se stane jediným společníkem společnosti SOL 1. s. r. o. a zároveň jedním z jednatelů této společnosti, a to až do doby, kdy dojde k úplnému uhrazení pohledávek zhotovitele. Smlouvou ze dne 21. 7. 2010 proto došlo k převodu obchodních podílů společnosti SOL 1. s. r. o. na J. M., který se stal současně jedním z jednatelů této společnosti, které byla k její žádosti vydána dne 23. 11. 2010 licence (č. 111017741) pro provozování FVE Tuřice a výrobu elektřiny. Jednalo se o novou plně funkční elektrárnu, z jejíchž výnosů splácela společnost SOL 1. s. r. o. pohledávku žalobce – společnosti APIN s. r. o. Posléze však došlo ke (zpětnému) převodu obchodního podílu na jednoho z původních společníků ve společnosti SOL 1. s. r. o. – Ing. M. V., který jednatelem jmenoval sebe a svého syna M. V. Tento převod byl přitom učiněn výlučně v závislosti na uzavření úvěrové smlouvy (č. 111000062) mezi společností SOL 1 s. r. o. jako dlužníkem a společností FIO banka a. s. jako věřitelem, na základě které měla banka poskytnout společnosti SOL 1. s. r. o. úvěr za účelem refinancování závazků vzniklých této společnosti při výstavbě FVE Tuřice. To se ovšem nestalo a podle názoru žalobce Ing. M. V. a jeho syn M. V. pouze předstírali svůj zájem o to, aby byla pohledávka žalobce financována z úvěru od banky, přičemž jejich skutečným zájmem bylo získat od J. M. zpět 100% obchodní podíl a vliv ve společnosti SOL 1. s. r. o. Z těchto důvodů se tedy za jediného a výlučného společníka společnosti SOL 1. s. r. o. považuje stále J. M., který současně podal návrh na vyslovení neplatnosti zmíněného (zpětného) převodu obchodního podílu, resp. na určení vlastnictví k obchodnímu podílu v dané společnosti (a věc je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 130/2011). Vedle toho se J. M. a Mgr. K. K., jako zástupci, resp. společníci žalobce obrátili dopisem na Energetický regulační úřad, který upozornili na neplatnost převodu obchodního podílu ve společnosti SOL 1. s. r. o. a současně informovali o jmenování jednatelů této společnosti, jimiž se stali právě oni. Nicméně poté, co nahlédli do správních spisů, zjistili, že došlo ke zrušení licence společnosti SOL 1. s. r.o a že byla současně udělena nová licence společnosti RENUM, SE. Na základě toho žalobce podal proti každému z těchto rozhodnutí rozklad, který byl žalovaným zamítnut pro nepřípustnost, s čímž vyjádřil žalobce nesouhlas ve své žalobě pod bodem IV. Zopakoval, že je (spolu)vlastníkem fotovoltaické elektrárny (FVE Tuřice) a že v důsledku toho pak může být udělením licence k provozování této elektrárny zasaženo do jeho subjektivních práv, a sice do ústavně zaručeného vlastnického práva, tak jako v daném případě. Licence společnosti RENUM, SE byla bez dalšího udělena jen na základě jí doložených dokladů, které evidentně nebyly prověřovány, resp. nebyly dodány vůbec. V tomto směru tedy dle žalobce nepochybně došlo k porušení § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť bylo na místě zjistit a ověřit osobu skutečného vlastníka FVE Tuřice, vč. toho, zda je s ním uzavřena nájemní smlouva. Správní orgán I. stupně byl proto povinen žádat nabývací titul, z něhož by musel zjistit, že společnost SOL 1. s. r. o. (ať už ji reprezentoval kdokoli) je pouhým podílovým spoluvlastníkem FVE Tuřice, a to spoluvlastníkem menšinovým. To se nestalo a správní orgán I. stupně vycházel z nájemní smlouvy, která je podle žalobce neplatná, neboť bez žalobce společnost SOL 1. s. r. o. nedisponovala potřebnou většinou spoluvlastnického podílu. Nad rámec toho navíc žalobce uvedl, že za jmenovanou společnost měl vedle M. V. jednat J. M., nikoli Ing. M. V. V důsledku tak došlo k tomu, že byla vydána licence subjektu, který k tomu neměl právně relevantní užívací titul a který bylo nutno doložit dle § 5 odst. 3 energetického zákona v případě, že žadatel není vlastníkem energetického zařízení. Vlastníkem FVE Tuřice totiž není společnost RENUM, SE, neboť tato je v podílovém spoluvlastnictví, které svědčí žalobci – společnosti APIN s. r. o. a společnosti SOL 1. s. r. o. Žádná z těchto společností však se společností RENUM, SE neuzavřela platnou nájemní smlouvu a ani neudělovala souhlas k provozu předmětného energetického zařízení. Je proto vyloučena, aby byla tato společnost oprávněným uživatelem FVE Tuřice a mohla získat licenci k výrobě elektřiny v dané elektrárně. A pokud se tak stalo, bylo zasaženo do vlastnického práva žalobce, který byl rozhodnutím o udělení licence společnosti RENUM, SE přímo dotčen na svých právech vlastníka, resp. spoluvlastníka FVE Tuřice, z čehož dovozuje své účastenství v předmětném řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. V závěru vyjádřil žalobce přesvědčení, že pokud by správní orgán I. stupně postupoval správně a prověřil předkládané doklady ve smyslu výše uvedeného, nedošlo by k opomenutí jeho účastenství v řízení z titulu většinového podílového spoluvlastníka FVE Tuřice, čímž se žalovaný vůbec nezabýval. Napadené rozhodnutí proto považuje žalobce za nesprávné, formalistické a alibistické a v žalobě pod bodem V. navrhl jeho zrušení a vrácení věci zpět žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný nejprve ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 18/2008 – 74, podle něhož účastníkem řízení o udělení licence (a z povahy věci i řízení o zrušení licence) je pouze žadatel, neboť se posuzuje splnění předpokladů pro udělení licence, jejichž splnění je výlučně na žadateli. Nemohou být proto přímo dotčena práva třetích osob, včetně vlastnického práva, jak tvrdí žalobce. Ten dovozuje dotčení svých práv z toho, že je většinovým spoluvlastníkem energetického zařízení, nicméně i v této situaci je třeba vycházet z toho, že licence nemůže být udělena, pokud vlastník zařízení v souladu s § 5 odst. 3 energetického zákona výslovně neudělí provozovateli užívací titul a souhlas s provozováním. V průběhu dokazování v licenčním řízení tedy musí správní orgán I. stupně zjistit, zda žadatel o udělení licence má zajištěno právo provozovat po dobu udělení oprávnění k licencované činnosti. Samotné rozhodnutí o udělení licence se však otázky vlastnictví vůbec nedotýká. V intencích toho byl tedy dle názoru žalovaného zjištěn řádně skutkový stav. A pokud jde o žalobcem zpochybňovaný postup správního orgánu v tomto směru, uvedl žalovaný, že v řízení o udělení licence společnosti SOL 1. s. r. o. doložila tato společnost jako žadatel vlastnické právo k FVE Tuřice: (i) smlouvou o dílo mezi ní a společností APIN s. r. o., jako zhotovitelem, (ii) čestným prohlášením zhotovitele o zaplacení stavby, v němž společnost APIN s. r. o. prohlašuje, že FVE Tuřice je ve vlastnictví žadatele, tj. společnosti SOL 1. s. r. o., a (iii) protokolem o předání a převzetí díla. Na základě toho tedy dle žalovaného nevznikla žádná pochybnost, že vlastníkem zařízení je společnost SOL 1. s. r. o. a tvrzení žalobce v žalobě, že k uhrazení díla nedošlo a z toho důvodu vlastnictví FVE Tuřice na společnost SOL 1. s. r. o. nepřešlo, je zjevně v rozporu se shromážděným spisovým materiálem. A vede-li nyní žalobce spor se společností SOL 1. s. r. o. o určení vlastnictví, nemá taková skutečnost vliv na správnost udělení licence společnosti RENUM, SE. Závěrem již jen na okraj žalovaný poznamenal, že ke dni uzavření nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 2011 byli jako jednatelé společnosti SOL 1. s. r. o. zapsáni v obchodním rejstříku – M. V. a Ing. M. V. Je tudíž třeba vycházet z platného prokázání užívacího titulu k energetickému zařízení, a to právě předloženou nájemní smlouvou ze dne 31. 8. 2011, uzavřenou mezi společností RENUM, SE a společností SOL 1. s. r. o., jejímž předmětem byl nájem FVE Tuřice a pozemku, na němž se nachází. Odlišný postup by byl v rozporu s principem materiální publicity obchodního rejstříku. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem žalovaný navrhl, aby krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného připustil, že rozhodnutím o udělení licence společnosti RENUM, SE mu nevznikla žádná nová práva ani povinnosti, nicméně podstatně se zhoršila jeho situace coby majitele energetického zařízení – FVE Tuřice. V této souvislosti pak dovodil, že dotčení na právech a z toho plynoucí účastenství v řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu je třeba zkoumat vždy individuálně, nikoli je paušálně odmítnout s tím, že v daném případě jde o licenční řízení se vznikem či zánikem oprávnění k podnikání pouze ve vztahu k jedné osobě. Dle jeho názoru totiž mohou být zasažena také práva a povinnosti dalších osob tak, jako v daném případě. V důsledku rozhodnutí žalovaného se totiž pozice žalobce výrazně zhoršila, pokud jde o vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu společnosti RENUM, SE, která se nadále každým dnem bezdůvodně obohacuje z provozu elektrárny, která jí nepatří a ke které jí nepřísluší žádný platný užívací titul. V. Jednání V průběhu jednání krajský soud konstatoval podstatný obsah spisů, zejména napadeného rozhodnutí, žaloby a vyjádření žalovaného. Žalovaný setrval ve svém přednesu i závěrečném návrhu na svém stanovisku s tím, že žaloba není důvodná, jakkoli v mezidobí došlo k určitému posunu v judikatuře, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 17/2013; tímto rozsudkem sice bylo připuštěno účastenství v řízení o zrušení licence, nicméně tento posun by se neměl projevit v nyní projednávané věci. Taktéž žalobce setrval na obsahu své žaloby, ke kterému dále doplnil, že je částečně vlastníkem FVE Tuřice. A tato skutečnost měla být zohledněna tak, že žalobce měl být přibrán jako účastník předmětného licenčního řízení. Současně žalobce požadoval provedení množství důkazů, tak jak je navrhoval v žalobě, zejména listin týkajících se jeho vlastnického práva k FVE Tuřice a souvisejících civilních řízení, vč. řízení trestního, resp. trestního oznámení. Zmíněné důkazní návrhy krajský soud zamítl. Vyšel přitom z toho, že žádný z nich není relevantní ve vztahu k tomu, o jakou věc se jedná a jak byla právně a skutkově vymezena. Je totiž třeba si uvědomit, že předmětem přezkumu v dané věci je licenční řízení a především pak otázka účastenství v tomto typu správního řízení, k němuž se většina důkazních návrhů nevztahovala. A pokud jde o zbývající návrhy na provedení dokazování, které se k licenčnímu řízení vztahovaly, jednalo se o listiny obsažené ve spisech, u nichž ve správním soudnictví není třeba provádět dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). K důkazu tak byly krajským soudem čteny pouze při jednání předložené písemnosti, a sice: - „návrh na zrušení licence k výrobě elektřiny č. 11111866 spol. RENUM SE, podle § 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) a b) energetického zákona“ (šlo o návrh datovaný dnem 11. 3. 2013, který byl podán v mezidobí a o kterém nebylo dosud rozhodnuto ze strany správního orgánu I. stupně) a - tiskopis vyplněný společností APIN s. r. o. v souvislosti s žádostí o osvobození od soudních poplatků ve věci projednávané u Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 57/2012 (kde je z výčtu majetku zcela zřejmé, že uvedená společnost neeviduje předmětnou fotovoltaickou elektrárnu, a to v jakémkoli poměru, jako svůj majetek). Společnost SOL 1. s. r. o. se jakožto osoba zúčastněná na řízení v rámci uděleného slova připojila k vyjádření žalovaného s tím, že účastenství žalobce v předmětném licenčním není dáno. Dle jejího názoru společnost APIN s. r. o. není vlastníkem ani spoluvlastníkem FVE Tuřice, což od počátku vyplývá ze správního spisu (a též z předloženého tiskopisu k žádosti jmenované společnosti o osvobození od soudních poplatků – viz výše). A tento právní stav se ex post nemohl nijak změnit. VI. Posouzení věci krajským soudem Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Podstatou věci je posouzení otázky účastenství v řízení o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích podle § 8 energetického zákona, a to na půdorysu napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut rozklad žalobce pro nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu. K tomu je potřeba předeslat, že za zjištění správného okruhu účastníků řízení odpovídá žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, který byl v tomto směru povinen vycházet z definice účastníků pro příslušné řízení vedené podle energetického zákona. Vzhledem k tomu, že energetický zákon neobsahuje vlastní definici účastníků řízení o zrušení licence, bylo nutno použít správní řád jako obecný předpis pro řízení před správními orgány, který v § 27 rozlišuje tři skupiny účastníků řízení, a to: - účastníky ve věci, tzv. hlavní účastníky (odst. 1), - dotčené účastníky, tzv. vedlejší účastníky (odst. 2) a - účastníky, kterým toto postavení přiznávají zvláštní zákony (odst. 3). V daném případě byla hlavním účastníkem řízení nepochybně společnost RENUM, SE, která požádala o udělení licence k provozování energetického zařízení – FVE Tuřice. Žalobce přitom vycházel z toho, že měl být v předmětném řízení přibrán jako tzv. vedlejší účastník ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu, jenž stanoví, že: „Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech“. To znamená, že předpokladem tzv. vedlejšího účastenství je „možnost přímého dotčení“ na právech, které žalobce spatřuje v dotčení na svých právech jakožto vlastník, resp. spoluvlastník FVE Tuřice. Krajský soud však tento názor nesdílí a primárně považuje za nutné poznamenat, že v rámci řízení o udělení licence společnosti SOL 1. s. r. o. doložila tato společnost jako žadatel vlastnické právo k FVE Tuřice: (i) smlouvou o dílo mezi ní a žalobcem, jako zhotovitelem, (ii) čestným prohlášením žalobce – zhotovitele o zaplacení stavby, v němž výslovně prohlašuje, že FVE Tuřice je ve vlastnictví žadatele, tj. společnosti SOL 1. s. r. o., a (iii) protokolem o předání a převzetí díla. Na základě toho tedy správnímu orgánu I. stupně nevznikla žádná pochybnost ohledně vlastnictví FVE Tuřice. A pokud došlo v mezidobí ke změně v důsledku sporu mezi žalobcem a společností SOL 1. s. r. o., jde nepochybně o spor plynoucí ze vzájemných vztahů obchodního a podnikatelského charakteru, které nemají místo v předmětném řízení o zrušení licence. Navíc, ohledně možného účastenství žalobce z titulu jím tvrzeného vlastnictví, resp. spoluvlastnictví energetického zařízení – FVE Tuřice je potřeba poznamenat, že jako určující je v tomto směru zejména charakter řízení o zrušení licence. I z komentářové literatury vyplývá, že zmíněná „možnost přímého dotčení“ se musí vždy posuzovat podle typu řízení a podle (možného) obsahu (ideálního) rozhodnutí, které má být jeho výsledkem, a podle důsledků, které toto (potenciální) rozhodnutí, resp. uplatňování práv a povinností z něj plynoucích, může způsobit jiným osobám z hlediska (možného) výkonu jejich práv a/nebo povinností vyplývajících jim z hmotného práva; viz Vedral, J.: Správní řád, komentář, II. aktualizované a rozšířené vydání, RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2012, s.

333. Přeneseno na nyní projednávanou věc je tedy třeba – byť poněkud – zjednodušeně vyjít z toho, že licence představuje veřejnoprávní souhlas státu s výkonem určité podnikatelské činnosti. Jedná se tak výhradně o vztah mezi státem, jehož jménem zde vystupuje žalovaný, a podnikatelem, (potencionálním) držitelem licence, který o udělení licence žádá. Žalovaný k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 18/2008 – 74, v němž dospěl k závěru, že účastníkem řízení o udělení licence je toliko žadatel o licenci, eventuálně její držitel, v případě řízení o změně licence. Nejvyšší správní soud přirovnal licenci k živnostenskému oprávnění a uvedl, že „také v řízení o koncesi dle živnostenského zákona nemohou být účastníkem řízení jiné osoby než žadatel, správní orgán rovněž posuzuje pouze splnění předpokladů pro udělení koncese, přičemž zamítnout žádost může jen tehdy, není-li splněna některá z všeobecných či zvláštních podmínek pro provozování živnosti nebo trvá překážka provozování živnosti nebo nesouhlasí-li s udělením koncese orgán státní správy…Splnění či nesplnění těchto požadavků je výlučně na žadateli. Tím, že státní orgán posuzuje pouze splnění předpokladů pro udělení povolení k podnikatelské činnosti konkrétního subjektu, a rozhoduje tedy o jeho právech a povinnostech, těžko by bylo možné uznat přímé dotčení práv či povinností třetích osob. Fakticky dopad výkonu podnikatelské činnosti je pak předmětem zcela jiných řízení (ať již správních či soudních, např. v civilním, ale i trestním řízení).“ Obdobně se k otázce účastenství vyjádřil též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 25. 11. 2008, č. j. 6 As 12/2007 – 140, publ. pod č. 1785/2009 Sb. NSS, které se týkalo řízení o udělení povolení k provozování linkové dopravy. Srovnatelná situace je podle názoru zdejšího soudu i v nyní posuzovaném případě, kdy jde o licenci k výrobě elektřiny a kdy je jednoznačně účastníkem řízení ten, kdo o udělení licence žádá. A je-li to osoba odlišná od vlastníka energetického zařízení, jsou práva vlastníka chráněna prostřednictvím § 5 odst. 3 energetického zákona, neboť žadatel o licenci je povinen doložit užívací právo k energetickému zařízení, jakož i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům podle citovaného zákona. Nejvyšší správní soud sice ve svém nedávném rozsudku ze dne 8. 10. 2013, č. j. 6 As 17/2013 – 28, připustil, že vlastník energetického zařízení může být účastníkem řízení, nikoli však řízení o udělení licence, ale řízení o zrušení licence podle § 10 odst. 2 písm. a) energetického zákona, a to navíc na základě zcela specifických skutkových okolností, kdy původně prokázané užívací právo k energetickému zařízení bylo soudem zrušeno (resp. byla vyslovena absolutní neplatnost nájemní smlouvy) a kdy bylo s vlastníkem zařízení fakticky jednáno jako s účastníkem řízení. Z toho tedy byla dovozena možnost přímého dotčení jeho práv, pro které však v daném případě není místo. Ostatně i sám Nejvyšší správní soud v závěru citovaného rozsudku výslovně uvedl, že: „…že nepovažuje za praktické dovozovat z nyní posuzované věci dalekosáhlé obecné závěry např. v tom smyslu, že by účastníkem řízení o udělení licence podle energetického zákona musel být vždy vlastník energetického zařízení bez ohledu na to, že žadatel prokázal užívací právo k danému energetickému zařízení“. V této souvislosti pak již pouze pro úplnost odkazuje krajský soud na to, že společnost RENUM, SE prokázala své užívací právo k FVE Tuřice na základě nájemní smlouvy se společností SOL 1. s. r. o. jako vlastníkem FVE Tuřice. A o tom, že jde o skutečného vlastníka správní orgán I. stupně neměl – na základě dříve doložených písemností, zejména čestného prohlášení společnosti APIN s. r. o. – pochybnost. Stejně tak – s ohledem na zápis v obchodním rejstříku – neměl pochybnost ohledně oprávnění jednat v dané době za společnost SOL 1. s. r. o., jež náleželo M. V. a Ing. M. V., nikoli žalobci. A jde-li o spory žalobce se jmenovanými osobami, jak již bylo řečeno – jde ve svém důsledku o soukromoprávní spory zcela jiného charakteru, které nemají místo v předmětném řízení o udělení licence. V něm je z hlediska případného přímého dotčení na právech a povinnostech navíc nutno vycházet z práv či povinností existujících v okamžiku rozhodování správního orgánu I. stupně, resp. žalovaného; nemůže jít o práva či povinnosti, o kterých ani není jisté, že vznikla či vzniknout mohla a která jsou předmětem řízení před civilním soudem (jenž je oprávněn posoudit právě neplatnost převodu obchodního podílu či neplatnost nájemní smlouvy namítanou žalobcem). VII. Shrnutí a závěr Vzhledem ke všemu výše uvedenému lze shrnout, že žalovaný nepochybil, pokud rozklad žalobce zamítl jako nepřípustný na základě § 92 odst. 1 správního řádu s tím, že žalobci nesvědčí právo být účastníkem řízení o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích. Krajský soud proto neshledal žalobcem podanou žalobu důvodnou a jako takovou ji v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. VIII. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak, jakožto úspěšnému účastníku řízení, právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní agendy nevznikly. V případě osoby zúčastněné na řízení se výrok o náhradě nákladů řízení opírá o § 60 odst. 5, větu první, s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože krajský soud v dané věci osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení