30 A 71/2014 - 129

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobců: a) Z. V. a b) Rohozecký okrašlovací spolek o.s., se sídlem Malý Rohozec 4, 511 01 Turnov, obou zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem AK v Praze 2, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec, za účasti 1. Města Turnov, se sídlem Antonína Dvořáka 335, 511 22 Turnov a 2. obchodní společnosti KAMAX s.r.o., IČ: 47455705, se sídlem Nudvojovice 1474, 511 01 Turnov, zast. advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., společníkem AK Novotný & Partners, s.r.o., se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, PSČ 506 01, v řízení o společné žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-rozh., takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č.j.: OÚPSŘ 93/2014-330- rozh., se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 34. 910,-- Kč, k rukám JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta se sídlem AK v Praze 2, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, a to do 8 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2014, č. j.: OÚPSŘ 93/2014-330-rozh., rozhodl žalovaný o odvolání celkem deseti odvolatelů proti rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále také „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. SÚ/4776/13/PET, č.j.: SU/13/6764/PEJ, a to tak, že na jeho první straně změnil (nahradil) jeho označení na samostatném řádku v bodu I. jako „stavební povolení“ na označení „dodatečné stavební povolení“ a v ostatním je potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byly dodatečně povoleny stavební úpravy skladovací haly - vestavba kalící linky v areálu Kamax - Vesecko (dále jen „stavba“) na stavební parcele č. 1000, parc. č. 695/20 a parc. č. 695/21 v katastrálním území Daliměřice. Proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného podaly Z. V. a Rohozecký okrašlovací spolek o.s. včas společnou žalobu, kterou odůvodnily následujícím způsobem. I. Obsah žaloby Žalobci spojili žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě, který odůvodnili nejdříve. Poté již rozvedli její jednotlivé žalobní body, které uvedli konstatováním, že se žalovaný „v zásadě nikterak nevypořádal s tím, co bylo žalobci namítáno v jejich odvoláních a co prokazuje, že stavba byla dodatečně povolena v rozporu se zákonem.“ Podle žalobců totiž obsahuje žalované rozhodnutí „dlouhé obecné právní úvahy a obecné popisy organizace a činnosti veřejné správy v České republice, aniž by však reagovalo na podstatu toho, co je namítáno … u jednotlivých žalobních bodů.“ Žalobci namítali, že je výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nepřezkoumatelný a neurčitý. Není z něho totiž zřejmé, na základě jaké dokumentace byla stavba povolena. Žalobci argumentují tím, že ve výroku prvoinstančního správního rozhodnutí (podmínka II.1.) je uvedeno, že „stavba bude upravena a dokončena podle projektové dokumentace, kterou vypracoval Valbek s.r.o., P. T., ČKAIT 0501142 …“. Ve výroku rozhodnutí není specifikováno, o jakou konkrétní dokumentaci se jedná, zejména kdy a pod jakým číslem byla vypracována. Podle žalobců proto neobstojí tvrzení žalovaného, že projektová dokumentace ověřená stavebním úřadem bude trvale součástí spisu, neboť rozhodnutí jako individuální správní akt musí být samostatným obsahovým celkem, který nese celistvou a srozumitelnou informaci nezbytnou k řádné účasti v řízení a uplatňování procesních práv účastníků. Z rozhodnutí musí být každému zřejmé, jak bylo rozhodnuto, a to nikoli jen účastníkům řízení nebo dokonce jen těm účastníkům řízení, kteří následně v budoucnu obdrží nějakou ověřenou dokumentaci nebo nahlédnou do spisu. Předmětná podmínka je nekonkrétní, neurčitá a nevymahatelná, tj. je v rozporu se základními požadavky na výrok jakéhokoli správního aktu (viz též § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, dále jen „správní řád“). Při této argumentaci se žalobci odkazovali na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 A 115/2012-57. Z uvedeného žalobci dovozovali, že výrok napadeného rozhodnutí je neurčitý a nepřezkoumatelný, tedy rozporný s § 68 odst. 2 správního řádu. Žalovaný tuto vadu neodstranil a zatížil jí i rozhodnutí své. Ve druhém žalobním bodu žalobci namítali, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb. S odkazem na § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění, namítali, že v souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové umisťování staveb, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. Odkazovali i na § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, podle něhož stavba nemůže ohrožovat zdravé životní podmínky uživatelů sousedních staveb. Podle žalobců přinese povolovaná stavba do dané oblasti negativní vlivy spojené s průmyslovou výrobou, tj. zejména obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, což by narušilo pohodu bydlení a způsobilo zhoršení životních podmínek v daném území. V této souvislosti zdůrazňovali, že narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění ovzduší apod.), neboť to by tento požadavek byl nadbytečný, a je nutno toto zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v daném místě. Pohoda bydlení je definovaná jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2005-116, v němž je uvedeno, že pohodou bydlení je možno „rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku /z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj./, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech“). Předmětnou stavbou by podle žalobců došlo k podstatnému narušení uvedených složek, zejména ve vztahu k navýšení hlukové a emisní zátěže (znečišťující látky a zápach). Ostatně ve stanovisku Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, se potvrzuje, že „samotný hluk ze stacionárních a mobilních zdrojů generovaný provozem nového areálu KAMAX nepřekročí hodnoty příslušných limitů pro akustickou zátěž v nejbližších chráněných prostorech staveb, avšak v součtu s hodnotami hlukového pozadí se pohybuje na jejich hranici. Současné hlukové pozadí je v předmětné lokalitě dáno stávajícím dopravním hlukem a pohybuje se na úrovni hygienických limitů pro stacionární zdroje“. Stávající území je tedy z hlediska hluku již zatíženo na hranici hlukových limitů, přičemž je nepochybné, že záměr – jako nový zdroj hluku, a to jak z vlastního provozu, tak jako nový zdroj dopravy obsluhující daný závod – tuto situaci ještě zhorší. A to v kombinaci s nárůstem zápachu a znečišťujících látek v ovzduší, neboť se jedná o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší – stacionární zdroj, jehož roční emise tuhých znečišťujících látek překračuje 5 t a jehož roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. „Při měření provedeném v prosinci 2013 bylo v lokalitě naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren, jakož i překročení imisního limitu pro oxidy dusíku (byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje). Z Autorizovaného hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky (zpracovaného v srpnu 2013) např. vyplývá závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3 % v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší.“ Tyto vlivy (byť samy o sobě mohou být podlimitní) tak působí rozpor s požadavky § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Stavební úřad se touto námitkou řádně nezabýval, když jeho úvahy, zda „se jedná v případě dotčené obytné zástavby o zástavbu služebních bytů či nikoli, jsou zde zcela bez právního významu, neboť obecný požadavek na zachování kvality prostředí se vztahuje na jakoukoli obytnou zástavbu, ať se jedná o byty služební či nikoli.“ Navíc se jedná o novou změnu využití, když z původně skladové haly se stává hala pro průmyslový provoz; jestliže by bylo možno připustit obecně nutnost strpění určitých negativních vlivů z provozu, k němuž dané byty náležely, potom se toto nemůže týkat průmyslové činnosti nové, s danými obytnými stavbami provozně nesouvisející. Podstatou dané námitky je skutečnost, že negativní vlivy záměru ve svém souhrnu nepřípustně naruší kvalitu daného prostředí, a tedy dodatečné povolení dané stavby nemůže být přípustné. Uvedené vady žalovaný neodstranil. Hovoří totiž o působení vlastní stavby haly, která je však stávající, není předmětem dané námitky a vlastní stavební úpravy haly nebudou mít dopad na bydlení v okolních domech. Na rozdíl od negativních vlivů změny jejího užívání, kdy namísto jejího využití pro skladování v ní bude provozována průmyslová výroba - kalení kovů, zejména obtěžování zvýšením hluku a znečišťujících látek a zápachu. To však žalovaný neřešil, když k tomuto pouze uvedl, že stavba je z pohledu předpisů o ochraně ovzduší a o ochraně zdraví před hlukem možná, ačkoli ani rozpor s těmito předpisy nebyl podstatou této námitky – tou byl rozpor s požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb. Tím se však žalovaný nijak nezabýval. Přitom dle § 111 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, dále jen „stavební zákon“, je stavební úřad povinen ověřit i účinky budoucího užívání stavby, tj. nikoli jen hmoty stavby jako takové, ale jejího užívání (provozu). K tomu však nedošlo. Žalobci pokračovali, že je třeba zkoumat dopady dané změny nikoliv z hlediska limitů daných zvláštními právními předpisy, ale z hlediska souhrnu všech vlivů v kontextu s místními poměry, kdy i podlimitní vlivy stavby mohou ve své kumulaci působit narušení požadavků uvedených ve shora zmíněných právních předpisech. To však žalovaný neučinil, a jeho závěr o nedůvodnosti dané námitky nemůže obstát. Proto lze považovat napadené rozhodnutí za rozporné s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v něm absentuje jeho řádné odůvodnění a za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci – žalobci (viz § 50 odst. 3 a 4 správního řádu). Vzhledem k uvedenému mají žalobci žalované rozhodnutí za rozporné i s § 89 odst. 2 správního řádu, když podle nich odvolací orgán (žalovaný) nepřezkoumal prvoinstanční správní rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek, jakož i v rozporu s § 111 odst. 3 a § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Ve třetím žalobním bodu žalobci namítali, že nebylo prokázáno, že území není již nadlimitně zatíženo znečišťujícími látkami v ovzduší (nebylo před povolením stavby provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě), tedy že povolení dané stavby je s ohledem na požadavky na ochranu ovzduší a životního prostředí přípustné. Předložené podklady, stanoviska dotčených orgánů státní správy i rozhodnutí stavebního úřadu se neopírají o aktuální měření stávající imisní zátěže v místě. Jestliže však nebylo měřeno stávající imisní zatížení lokality, nebyl a nemohl být ani zjištěn spolehlivě stav věci a závěry v řízení předložených dokumentů, že nedojde k překročení zákonných limitů, tedy nemohou obstát. Žalobci přitom zdůraznili, že i v případě, že by zařízení samo o sobě splňovalo limity dané právními předpisy na ochranu ovzduší, není možno jej dodatečně povolit za předpokladu, že by společně se stávajícím rozsahem znečištění ovzduší došlo k překročení únosné míry zatížení území (překročení imisních limitů); jelikož však stávající zátěž znečišťujících látek v ovzduší zjišťována měřením nebyla (jak je potvrzeno i v prvostupňovém rozhodnutí), není možno tvrdit, že navýšení stávající zátěže provozem povolovaného záměru je přípustné. Měření znečištění ovzduší bylo krátkodobě provedeno až v prosinci 2013 a jeho výsledky byly známy až koncem ledna 2014, tj. po vydání prvostupňového rozhodnutí, po zpracování studií, o něž se opíralo závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší, a po vydání tohoto stanoviska. „V lokalitě bylo naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren, jakož i překročení imisního limitu pro oxidy dusíku. Měření bylo sice provedeno v nepříznivých klimatických podmínkách a byl vysloven názor, že z celoročního pohledu budou limity dodrženy, to však by mělo být důvodem k provedení přesnějšího (dlouhodobějšího) měření, aby mohl být zjištěn stav věci a mohlo být prokázáno, že přírůstky znečišťujících látek emitovaných z dodatečně povolované stavby nezpůsobí v souhrnu překročení imisních limitů. Právě toto měření prokázalo, že k rozhodnutí v této otázce na základě zjištěného stavu věci nepostačuje pouhý odhad stávající zátěže znečištění ovzduší, ale je nezbytné zjištění stávajícího stavu, což však nebylo před tím provedeno a nemohlo být tedy ani zohledněno při rozhodování. Žalobci připomínají, že stávající stav bude záměrem ještě zhoršen, neboť se jedná o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší – stacionární zdroj, jehož roční emise tuhých znečišťujících látek překračuje 5 t a jehož roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. Závěr správních orgánů, že záměr je v souladu s požadavky předpisů na ochranu ovzduší, tedy nemůže obstát, neboť údaje, na jejichž základě by mohl být učiněn, nebyly k dispozici (částečně až po vydání prvostupňového rozhodnutí).“ I v tomto bodě je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů vzhledem k absenci řádného odůvodnění rozhodnutí. Úřad se nikterak nevypořádal jak s předloženým Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko (zpracované v srpnu 2013) a s jeho závěry, tak ani s namítanou absencí údajů ohledně stávajícího stavu ovzduší v místě. Stavební úřad tvrdí, že uvedené hodnocení „není relevantním posudkem pro rozhodování orgánu ochrany ovzduší v předmětné věci“, avšak proč by tomu tak mělo být, není jasné. „Navíc i kdyby se nejednalo o podklad zohledněný orgánem ochrany ovzduší, potom je povinen se s ním vypořádat stavební úřad, neboť se týká námitek vznesených účastníky řízení, zejména námitek týkajících se narušení kvality prostředí, jakož i námitek týkajících se zátěže ovzduší (PM10, NO2, zápach), a prokazuje jejich důvodnost (viz např. závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3 % v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší) – to však stavební úřad neučinil a nijak se k tam uvedeným skutečnostem nevyjádřil. I zde je tedy třeba namítnout nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, přičemž pro odůvodnění tohoto, včetně citace příslušné judikatury, se odkazuje na odvolání. Uvedené má potom za následek nejen porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění rozhodnutí, ale i rozpor s § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., neboť správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci – žalobci (jakož ani nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu).“ Žalovaný k tomuto odkazuje na rozptylovou studii z března 2013, avšak ta nemohla být zpracována na základě zjištěného stavu věci, když při jejím zpracování nebyly k dispozici údaje o stávajícím stavu ovzduší v místě (nebylo provedeno měření ke zjištění tohoto stavu). Jestliže nebyly známy a ověřeny konkrétní hodnoty imisního pozadí, potom ani nemůže obstát závěr, že imisní příspěvek znečišťujících látek i v součtu s hodnotami imisního pozadí splní imisní limity (a to zvláště za situace, kdy imisní limity mohou být překročeny již za stávajícího stavu!). Navíc – dle informací žalobců – rozptylová studie neobsahuje v rozporu s § 11 odst. 9 a přílohou č. 1 zákona č. 201/2012 Sb. vyhodnocení pro benzo(a)pyren (u něhož bylo zjištěno překročení imisního limitu, byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje). Ve čtvrtém žalobním bodu žalobci namítali, že se stavební úřad nezabýval problematikou ohrožení jakosti podzemních vod. A pokračovali, že v řízení „byl doložen posudek znalce J. K. (z května 2013), který (společně s Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko) upozorňoval na kontaminaci podzemní vody dusičnany, které se dostávají při srážkách z ovzduší na zem. Stavební úřad se tímto v zásadě nikterak nevypořádal, stejně tak ani vodoprávní orgán, jehož vyjádření je v rozhodnutí citováno (a jehož tvrzení, že není odborným orgánem schopným posoudit možnou kontaminaci podzemních vod, je jen stěží uvěřitelné). Je úkolem stavebního úřadu – jako garanta zákonnosti jím vydávaného rozhodnutí, aby (případně v kooperaci s dotčeným orgánem) spolehlivě zjistil, že provozem záměru nemůže dojít k narušení podzemních vod (jejich kvality), což však zde učiněno nebylo a tato námitka zůstala nevypořádána; tuto svojí povinnost nemůže úřad přenést na jiné subjekty (např. dotčené orgány). Namísto toho, aby žalovaný jako odvolací orgán odstranil uvedené vady prvostupňového rozhodnutí, sám se též uvedeným řádně nezabýval. Z odůvodnění zamítnutí této námitky týkající se kontaminace podzemní vody dusičnany se této námitky týká pouze poněkud mimoběžné tvrzení žalovaného, že odvedení a likvidace vod ze stavby je řešeno přes kanalizaci do ČOV, což však nikterak nevyvrací námitku, že znečišťující látky se mohou dostávat při srážkách z ovzduší na zem, a to samozřejmě nejen v odkanalizovaném místě stavby, ale i v jejím okolí, kde již povrch odkanalizován není. Dále žalovaný uvádí, že se plynné složky imisí, které dopadnou na zem, časem rozkládají – o co tento odborný závěr žalovaný opírá, není zřejmé, zvláště když z v řízení doloženého znaleckého posudku vyplývá opak; jestliže měl žalovaný za to, že závěry tohoto posudku jsou nesprávné, měl zadat jiný posudek nebo požádat o posouzení této otázky odborný (dotčený) orgán, o ničem takovém se však v odůvodnění rozhodnutí nehovoří. Na nezbytnost vyřešení uvedeného upozorňuje i závěr hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v Novém areálu firmy Kamax s.r.o. (Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, srpen 2013). Ostatní tvrzení žalovaného jsou převážně obecná či mimoběžná s danou námitkou.“ Vzhledem k uvedenému mají žalobci žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když v něm absentuje jeho řádné odůvodnění a stavební úřad nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci – žalobci. Žalovaný pak nepřezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek. Konečně v pátém žalobním bodu žalobci namítali, že v řízení nebylo doloženo stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb. (nebo závěr zjišťovacího řízení dle tohoto zákona), tedy stěžejní podklad pro rozhodnutí ve věci ohledně problematiky hluku, ovzduší a ochrany vod. Podle žalobců se v daném případě jedná o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 uvedeného zákona, neboť se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, a podléhá tedy režimu dle tohoto zákona a musí být podroben zjišťovacímu řízení. Namítali, že ve vyjádření Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22. 10. 2012 je nesprávně uvedeno, že se jedná o stacionární zdroj znečišťování, ale nikoli o spalovací zařízení. Dle § 2 písm. g) zákona o ochraně ovzduší je ale spalovacím stacionárním zdrojem stacionární zdroj, ve kterém se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla. V daném případě je však kalicí linka osazena plynovými hořáky, tj. zařízením, ve kterém oxidují paliva (plyn) za účelem využití uvolněného tepla v procesu kalení, tj. jedná se o spalovací zdroj (zařízení). K této problematice zdůraznili, že se v případě kalírny jedná o tepelné zpracování kovů a že se tepelným zpracováním kovů rozumí postup, při kterém se řízeně mění teploty kovu, např. žíhání nebo kalení, a to za účelem dosažení požadovaných mechanických a technologických vlastností kovových materiálů. Účelem kalení je tak zvýšení tvrdosti oceli. Ani touto námitkou se žalovaný řádně nezabýval. Rozebírá, že se jedná o podlimitní záměr dle bodu 3.1 kategorie přílohy č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb., avšak zcela opomíjí podstatu námitky, tj. že se jedná především o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 uvedeného zákona, neboť se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, jak je uvedeno a odůvodněno výše. Závěr žalovaného o nedůvodnosti dané námitky tedy nemůže podle žalobců obstát, když žalovaný nikterak nereaguje na to, že se jedná zejména o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 zákona č. 100/2001 Sb., a tedy podléhá (minimálně) zjišťovacímu řízení dle tohoto zákona. Rovněž z těchto důvodů mají žalobci žalované rozhodnutí (tak jako v předchozích žalobních bodech) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Po krajském soudu pak požadovali, aby přezkoumal vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 31. 10. 2013, zn. 70296/ENV/13, a sdělení Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. KULK 86646/2013, a ze dne 12. 2. 2014, č. j. KULK 10186/2014/Ža, které byly podklady žalovaného rozhodnutí. Tato stanoviska nesprávně hodnotí záměr jako podlimitní (dle bodu 3.1 kategorie přílohy č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb.), avšak zcela opomíjí, že se jedná o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 uvedeného zákona, neboť se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, jak je uvedeno a odůvodněno výše. Daný záměr není podlimitním záměrem, který by postačovalo neformálně posoudit na základě oznámení podlimitního záměru, ale musí být podroben minimálně zjišťovacímu řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., což se však nestalo. Žalobci na závěr žaloby shrnuli, že postupem žalovaného, který se řádně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, byli v řízení zkráceni na svých právech, což mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí, neboť odvolací orgán byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek a jak již bylo správním soudem judikováno, přesvědčivě a přezkoumatelně uvést, z jakého důvodu shledal jednotlivé konkrétní odvolací důvody nedůvodnými (které skutečnosti vzal žalovaný za podklad svého posuzování o jednotlivých odvolacích námitkách, z jakého důvodu jednotlivé odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané žalobcem za nerozhodné nebo nesprávné ad.). Jinými slovy tím, že se žalovaný řádně nevypořádal s žalobci důvodně vytýkanými vadami umisťované stavby, byli žalobci zkráceni na svém právu řádného přezkumu zákonnosti rozhodnutí a jeho souladu s požadavky veřejného zájmu. Žalobkyně a) byla zkrácena i na svém vlastnickém, ústavně zaručeném právu k domu č. p. 52 na pozemku parc. č. st. 225/2 a pozemkům parc. č. st. 225/2, parc. č. 101/4, parc. č. 101/8 a parc. č. 101/6 k. ú. Malý Rohozec, obec Turnov, jichž je spoluvlastníkem (ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl 1/2, u posledního pozemku 1/8). Rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby se dotýká vlastnických práv žalobkyně a) v mnoha ohledech. Povolení a následný provoz dané stavby by zhoršil kvalitu prostředí a pohodu bydlení ve výše uvedených nemovitostech, zejména z hlediska obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami v ovzduší a zápachem, a to navíc v místě, kde – jak vyplývá z podkladů zmiňovaných výše v žalobě – může být již za současného stavu hluková zátěž hraniční, stejně jako mohou být hraniční i koncentrace znečišťujících látek v ovzduší (tyto skutečnosti nebyly v řízení spolehlivě zjišťovány). Vším výše uvedeným dojde i k poklesu hodnoty nemovitostí žalobkyně a). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 70/97-33 tvrdil žalobce b) zkrácení i na právu na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce odkazoval v této souvislosti též na čl. 9 odst.

2. Úmluvy o přístupu k informacím, účast veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí a dále na směrnici Evropského parlamentu a Rady 203/35/ES, o účasti veřejnosti na vypracování některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně, a to ohledně práv nevládních organizací, která jsou porušena, a připomíná, že tato směrnice v čl. 3 bod 7. stanoví, že v případech, kdy to procesní předpisy státu požadují jako podmínku přístupu k soudní ochraně, se pro tento účel předpokládá, že nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí mají práva, která jsou porušována, přičemž se vyžaduje, aby přezkoumávající orgán přezkoumal zákonnost rozhodnutí po stránce procesní i hmotné. Dále odkázal i na čl. 9 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva), podle něhož se v případech, kdy to procesní předpisy státu požadují jako podmínku přístupu k soudní ochraně, pro tento účel předpokládá, že nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí mají práva, která jsou porušována, přičemž se vyžaduje, aby přezkoumávající orgán přezkoumal zákonnost rozhodnutí po stránce procesní i hmotné. Žalobci napadli shora uvedené rozhodnutí v celém jeho rozsahu s požadavkem, aby byla přezkoumána jeho zákonnost a správnost a tvrdí, že byli jako účastníci řízení zkráceni na svých výše uvedených právech, a to jednak rozhodnutím, jímž správní orgán jejich práva změnil, jednak postupem správního orgánu způsobem, který má za následek nezákonné rozhodnutí. Vzhledem k tomu navrhovali, aby bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č. j. OÚPSŘ 93/2014 – 330-rozh., zrušeno a věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě Krajský soud zaslal žalovanému (přípisem ze dne 8. 9. 2014) shora uvedenou žalobu s tím, aby se k ní, jakož i k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, vyjádřil. Žalovaný reagoval podáním ze dne 22. 9. 2014, zn. OÚPSŘ 312/2014, v němž na straně druhé nahoře výslovně konstatoval, že toto vyjádření se vztahuje pouze k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a že se k žalobě vysloví komplexně později. To však již neučinil, a proto z tohoto podání ze dne 22. 9. 2014, v němž se žalovaný fakticky vyjadřoval nejen k návrhu na přiznání odkladného účinku, ale dohromady a na přeskáčku i k žalobě, vytáhl krajský soud ty jeho části, které se týkaly žalobních námitek a k nim také při přezkumu žalovaného rozhodnutí přihlížel. Šlo o jeho následující pasáže: „K samotným žalobním námitkám, které jsou obsaženy v žalobě … a které se týkají vlivu předmětné stavby, lze uvést, že se obsahově shodují s odvolacími námitkami, ke kterým, jak stavební úřad, tak rovněž žalovaný, zaujali stanovisko (žalovaný v rozhodnutí ze dne 10.7.2014), a proto na ně zcela odkazuje. ( - ) Žalobci A) i B) je namítána nežádoucí změna prostředí z pohledu kvalit prostředí (žalobce A bydlí v sousedství), kvalit bydlení (dříve se používal pojem pohody bydlení), dále jde o obavy z emisí hluku a emisí znečišťujících ovzduší, popř. ohrožení vod. Žalobci A) a B) s ohledem na výše uvedené skutečností a s ohledem na další vady spíše formální povahy (viz např. poukaz na údajné nedodržení postupů podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí - tzv. EIA) podali žalobu na soudní přezkum, který by však bez přiznání odkladného účinku žalobou napadeného rozhodnutí údajně neměl mít smysl, a proto současné podání návrhu na přiznání odkladného účinku považují za nezbytné. ( - ) Ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě je žalovaný toho názoru, že v případě žalobce B) - Rohozecký okrašlovací spolek, o.s., (dále jen „R.O.S.O.S.") nejsou v žádném případě jím namítané žalobní body důvodné, … je zjevné, že žalobce B) v předmětném území není nositelem vlastnického práva či práva odpovídajícího věcnému břemeni k žádnému pozemku či stavbě, jež se nacházejí v předmětném území. Proto žalobce B) nesplňoval podmínky pro jeho vymezení za účastníka řízení dle ust. § 109 písm. a) - f) stavebního zákona, což se v žalobě nenamítá. Pokud jde o podmínky ust. § 109 písm. g) stavebního zákona ve vztahu k osobě žalobce B), lze uvést a zopakovat, že zvláštním předpisem myšleným v ust. § 109 písm. g) stavebního zákona je ve vztahu k osobě žalobce B) jedině a pouze zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, který v ust. § 70 zákona upravuje účast veřejnosti na ochraně přírody a krajiny a to i formou účasti občanských sdružení - spolků v řízeních. Jde o řízení, kde by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny hájené zák. č. 114/1992 Sb. Proto formulaci žalobce B), citujeme „i zásah do veřejných zájmů, které hájí žalobce 2)", konec citace (tato formulace je uvedena ve výše uvedeném odstavci na straně č. 3 žaloby, který je pod samostatným řádkem, jenž zní „Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě"), je nutné interpretovat pouze ve vztahu k veřejným zájmům obsaženým jen v zák. č. 114/19992 Sb., a žádným jiným. Výše uvedená formulace, uvedená v žalobě, je sama o sobě matoucí a zavádějící a je nutné ji vykládat v kontextu s celým případem a s konkrétními okolnostmi, jež zakládaly postavení žalobce B) jako účastníka řízení. Žalovaný uvádí, že trvá na stanovisku, že předmětnou stavbou nebyly a nejsou v žádném případě dotčeny žádné veřejné zájmy hájené zák. č. 114/1992 Sb., což žaloba nijak nezpochybňuje a to ani např. ve vztahu k důvodům, na jejichž základě měl být záměr posouzen podle zákona o posuzování vlivů - EIA, popř. ve zjišťovacím řízení dle zák. č. 100/2001 Sb. Z tohoto důvodu je žaloba žalobce B) nedůvodná, kdy nedůvodné jsou žalobcem B) uváděné skutečnosti, jež mají svědčit ve prospěch přiznání odkladného účinku. V této souvislosti je třeba uvést a zopakovat, že osoba žalobce B) - sdružení (spolek) je subjektem soukromého práva, a proto při jednání v řízeních vedených správními orgány vyjadřuje toliko soukromé názory. Veřejné zájmy podle předpisů správního práva hájí orgány veřejné moci - správní orgány, které mají zákonem danou kompetenci a tomu odpovídající vybavení po technické, organizační a personální stránce výkon státní správy (včetně správy na úseku ochrany přírody a krajiny). V této souvislosti lze opětovně poukázat na to, že podkladem věci byla i souhrnná technická zpráva, v jejímž bodě 1.n.f (strana č. 16) byly posouzeny vlivy stavby na krajinu a dále na faunu, flóru a ekosystémy (což jinak koresponduje s rozsahem působnosti zákona č. 114/1992 Sb. tak, jak je vymezen v ust. § 2 zák. č. 114/1992 Sb.). Z těchto hledisek projektant vyslovil stanovisko, že předmětná stavba nebude mít vliv na krajinu (v daném případě již jde o industriální krajinu). Pokud jde o flóru, faunu a ekosystémy, projektant uvedl, že stavba (záměr) nebude mít vliv ani na tyto složky přírody, protože se jedná o stavební úpravy stávající stavby a to za situace, kdy tovární areál se nenachází v území legislativně chráněném dle zák. č. 114/1992 Sb. a dále není ani v přímém kontaktu s prvky územního systému ekologické stability. Dále projektant uvedl, že na ploše se stabilně nevyskytuje žádný kriticky ohrožený, silně ohrožený nebo ohrožený druh živočicha či rostlin. Předmětnou stavbou nedojde k přímé či nepřímé újmě těchto organismů. Projektant dále rovněž uvedl, že záměr neovlivní lokality NATURA, ani ptačí oblasti, ani evropsky významné lokality. K obsahu vlastního odvolání R.O.S.O.S. (písemnost ze dne 30.1.2014) lze uvést, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.1.2014 vytýká nedostatky, jež jsou po obsahové stránce zcela mimo rozsah působnosti zák. č. 114/1992 Sb. Body č. 1 a 2 odvolání vytýkají nedostatky výroku rozhodnutí ze dne 10.1.2014 z pohledu obsahu ust. § 129 stavebního zákona, což zjevně není problematika řešená zák.č. 114/1992 Sb. Bod č. 3 odvolání se zabývá problematikou dopadu stavby na kvality prostředí a hodnoty území, což jsou hlediska uvedená v ust. § 20 vyhl. č. 501/206 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, což je předpis provádějící stavební zákon, nikoliv zákon o ochraně přírody a krajiny. Z toho je zjevné, že i tato problematika je mimo rozsah veřejných zájmů hájených zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 4 odvolání se týká problematiky ochrany před hlukem, což je problematika, která je rovněž zcela mimo okruh veřejných zájmů hájených zákonem č. 114/1992 Sb., kdy k tomu je třeba připomenout, jak je výše uvedeno, že odvolatel nevlastní žádný pozemek ani stavbu, popřípadě nemá žádné věcné břemeno k nemovitostem v předmětném území. Bod č. 5 odvolání se týká problematiky ochrany ovzduší, což v žádném případě není problematika řešená zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 6 odvolání se týká možného ohrožení jakosti spodních vod, což je rovněž problematika, kterou neřeší zákon o ochraně přírody a krajiny, ale zákon o vodách. To samé platí i o bodu č. 7 odvolání - názoru odvolatele, že v daném případě měly být dokladovány podklady podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů. Z výše uvedeného je patrné, že žaloba žalobce B) jako taková je objektivně zjevně zcela nedůvodná, což rovněž platí i pro návrh na přiznání odkladného účinku. Proto se žalovaný dále k osobě žalobce B) a jím vzneseným výhradám nebude vyjadřovat s tím, že žalovaný současně dodává, že v případě žalobce B) a jím podané žaloby nemůže ubránit dojmu, že ze strany žalobce došlo ke zneužití práva (žalobce B) z pohledu toho, co mohl namítat v řízení, objektivně nenamítl nic - a ani se o to nijak zjevně nepokusil), kdy takové právní jednání z tohoto důvodu nemůže obecně požívat právní ochrany (viz např. ust. § 8 občanského zákoníku - zák. č. 89/2012 Sb.). V případě žalobce A) má jít velmi stručně řečeno o to, že stavba a provoz by vyvolaly, citujeme „takový následek znamenal nezvratný stav působící zejména zásah do vlastnických práv žalobce 1)", konce citace, viz opět strana č. 3 žaloby, odstavec pod nadpisem „Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě". Žalobce A) sice v žalobě specifikuje, proč je v jeho případě nutné výkon napadeného rozhodnutí pozdržet, žalovaný je však toho názoru, že žalobce svůj návrh ve vztahu k prokázání vzniku újmy stavbou a jejím provozem opírá pouze o hypotézu ovlivnění své nemovitosti předmětnou stavbou, popř. jejím provozem, aniž by toto tvrzení doložil relevantními podklady, které by toto bez další pochybnosti prokázaly (např. znalecký posudek zpochybňují podklady v oblasti ochrany ovzduší a v oblasti ochrany před hlukem), popřípadě alespoň uvedl objektivní skutečnosti, jež by důvodně zpochybnili dosavadní podklady, ze kterých se vycházelo a dále příslušná stanoviska dotčených orgánů, natožpak takovým, způsobem, který by logickou úvahou prokázal naplnění požadavku na odůvodněnost uplatnění tak zcela mimořádného zásahu, jakým je přiznání odkladného účinku ještě před vlastním posouzením celé věci jako takové. Je třeba dodat, že bez tohoto doložení (alespoň reálně významné - relevantní potence možné újmy) jde pouze o hypotetické tvrzení, kdy navíc příslušné správní orgány v oblasti ochrany ovzduší a v oblasti ochrany veřejného zdraví, vždy ve dvou stupních (viz přezkumy závazných stanovisek) ve vztahu k záměru vydaly, popř. potvrdili souhlasná závazná stanoviska. K problematice hluku je třeba zdůraznit, že v daném případě není namítáno porušení předpisů o ochraně hluku ve vnitřním chráněném prostoru (tedy uvnitř stavby), ale ve venkovním chráněném prostoru, tedy na pozemku okolo domu, což je něco zcela jiného (není namítáno překročení hluku uvnitř domu). Dále je poukazováno, že může hrozit překročení hlukových limitů, nikoliv, že v každém případě dojde k jejich překročení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že posouzení dodržení předpisu náleží pouze správním orgánům, nikoliv žalobci A). Žalobce A) např. nevznesl pochybnosti o nepodjatosti vůči žádnému zaměstnanci žádného správního orgánu apod. Navíc svá tvrzení, jak je již výše uvedeno, nedokládá ani jinou další skutečností, která by jeho obavy potvrzovala, pouze poukazuje např. na to, že se emisní hodnoty (hluku, popř. znečišťujících látek) již mají blížit hraničním hodnotám, což ještě nemusí vůbec nic znamenat. Žalovaný je proto názoru, že pouhé tvrzení v rovině hypotéz, či jen náznaků není tou skutečností, která by prokázala, že újma, která by dle tvrzení měla vzniknout žalobci A) je závažná a reálná a její řešení z níže dále uvedených skutečností přísluší řešit toliko meritomě při posouzení žaloby samé a nikoliv cestou vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku podané žalobě. ( -) To platí i v případě obecného poukazu na snížení kvality prostředí a kvality (pohody) bydlení. Žalobce A) je spoluvlastníkem domu a pozemku, které nejsou umístěny např. v zóně rodinných domů. Naopak cca 100 let je v místě dominantní průmyslová činnost - v podobě potravinářského provozu, který shodou okolností v minulosti stavěl dům žalobkyně A) byla také vydána kolaudace tohoto domu a dům žalobkyně A) má např. dodnes zajištěnou dodávku vody právě přes pivovar. Vlastník pivovaru pak dnešní dům č.p. 52 dál prodal. Přítomnost průmyslového areálu pivovaru (pivovar Hrubý Rohozec je rozlehlý několikapatrový areál) se nedá přehlédnout. Proto každý, kdo nějak působí v území, musel a musí vědět, že součástí daného území a jeho hlavní charakteristikou je výroba, nikoliv bydlení v zahradní vilové čtvrti apod. Dům odvolatelky je umístěn z pohledu územního plánu města Turnov (územní plán Turnov vydalo Zastupitelstvo města Turnova usnesením č. 299/2014 ze dne 26.06.2014, územní plán nabyl účinnosti dne 26.07.2014 - a platilo to i za předchozího územního plánu) ve funkční ploše „VP - PRŮMYSLOVÁ VÝROBA A SKLADY", kdy z historických a územních souvislostí lze plně presumovat (předpokládat), že pro užívání staveb pro bydlení umístěných ve funkčních plochách průmyslové výroby a skladů je typické soužití těchto staveb s průmyslovými, popř. skladovacími objekty. Proto principiálně není a nemůže být obecně nad míru přípustnou umisťování dalších skladových, popř. výrobních objektů v souladu se stanoveným funkčním využitím předmětné funkční plochy v rozporu s právními předpisy. Jejich umisťování nemůže být principiálně vnímáno jako „cizí", nestejnorodou činností v území, když dominantní lidskou činností do území byl řadu desetiletí před výstavbou domu žalobce A/č.p. 52, právě průmyslový objekt – pivovar. Proto obecně umísťování provozů výroby a skladů do takového území samo o sobě nemůže být bez dalšího vnímáno ani jako imise dle ust. § 1013 občanského zákoníku, protože to nelze principiálně bez dalšího brát jako činnost zjevně jdoucí nad rámec místním poměrům nepřiměřený, popř. to kvalifikovat jako činnost omezující obvyklé užívání pozemků. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že je běžně známo, že v minulosti v těsné blízkosti továren běžně bývaly umístěny z pravidla honosné reprezentační vily vlastníků továren (tedy objekty často velmi luxusního až přepychového bydlení) a nebylo to nic proti ničemu. Jinou otázkou samozřejmě je dodržený příslušných limitů. V daném případě však k jejich posouzení zjevně není ve veřejném zájmu a není to ani objektivně zapotřebí přistoupit k tak zásadnímu opatření, jež má být opatřením zcela mimořádné povahy, jakým je přiznání odkladného účinku žalobě. Z hlediska ochrany před hlukem je třeba poukázat, že již v žalovaném rozhodnutí ze dne 10.7.2014 bylo uvedeno, že podkladem rozhodnutí byla hluková studie z července 2013 zpracovaná J. N. V jejím závěru se uvádí: „Předložená hluková studie hodnotí situaci akustické zátěže v lokalitě průmyslové zóny Turnov – Vesecko za provozu stacionárních a mobilních zdrojů logistického areálu KAMAX před a po instalaci nové kalící linky v denní a noční době. Z výpočtů plyne, že hluk ze stacionárních a mobilních zdrojů generovaný provozem areálu nepřekročí hodnoty příslušných limitů pro akustickou zátěž v chráněném venkovním provozu v okolní obytné zástavě a po instalaci a zprovoznění kalící linky v jedné z hal nedojde prakticky k žádnému nárůstu stávající celkové akustické zátěže.“ Dále bylo k dispozici souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku správy ochrany ovzduší KULK-OZPZ ze dne 6. 9. 2013, č.j: KULK 59709/13. S ohledem na skutečnost, že odvolání napadlo toto souhlasné závazné stanovisko ze dne 6. 9. 2013, žalovaný jej nechal přezkoumat podle ust. § 149 správního řádu. Přezkoumání provedl orgán nadřízený KULK - OŽPZ a to MŽP, které dne 4. 4. 2014 vydalo písemnost č.j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), kterou bylo potvrzeno závazné stanovisko KULK- OŽPZ ze dne 6. 9. 2013. Žalovaný uvádí, že s ohledem na výše uvedené podklady lze reálně předpokládat, že provoz linky bude i z hlediska ochrany ovzduší objektivně spíše v souladu s předpisy v oblasti ochrany ovzduší než, jak tvrdí žalobce A), nad stanovenými limity, kdy názor žalobce A) je toliko v rovině tvrzení, jež rovněž není ničím podloženo, a proto nelze v žádném případě z pouhého tvrzení žalobce A) při znalosti výše uvedených skutečností objektivně a důvodně dovozovat splnění zákonem stanovených podmínek pro přiznání odkladného účinku podané žalobě. Je třeba rovněž zopakovat a zdůraznit, že v daném případě jde o chráněné venkovní prostředí (nikoliv vnitřní prostředí stavby – to nebylo namítáno). Dále je třeba opět poznamenat, že dům žalobce A/- č. p. 52 není nejblíže k hale KAMAX. Dům č. p. 52 je z pohledu od haly KAMAX druhým domem v řadě 4 řadových rodinných domů; mezi domem žalobce A a halou KAMAX tedy stojí další řadový dům č. p.

51. Z hlediska ochrany ovzduší je třeba zdůraznit a současně zopakovat, že v žalovaném rozhodnutí ze dne 10. 7. 2014 byla podkladem rozhodnutí rozptylová studie z března 2013, zpracovaná J. N., kde se v závěru uvádí, že, citujeme: „Koncentrace znečišťujících látek ze stacionárních zdrojů (kotle, plynové ohřívače, technologické výduchy) i z automobilové dopravy generované provozem závodu KAMAX, budou pod hodnotami imisních limitů a neovlivní nadměrně blízké okolí a nejbližší bytovou zástavbu. Výše imisního příspěvku znečišťujících látek se bude pohybovat v nejméně příznivé kombinaci povětrnostních podmínek do 60 % hodnot imisního limitu (max. koncentrace NO2), v ostatních případech, kdy se jedná o dlouhodobé průměrné koncentrace, které mají z hlediska posuzování imisní zátěže větší váhu, jsou dosahované hodnoty ještě výraznější a dané imisní limity s rezervou splní, a to i v součtu z hodnotami imisního pozadí, uvedenými na str. 5.“, konec citace. Dále bylo k dispozici souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku správy ochrany ovzduší KULK-OŽPZ ze dne 6.9.2013, č. j.: KULK 59709/13. S ohledem na skutečnost, že odvolání napadlo toto souhlasné závazné stanovisko ze dne 6.9.2013, žalovaný jej nechal přezkoumat podle ust. § 149 správního řádu. Přezkoumání provedl orgán nadřízený KULK- OŽPZ, a to MŽP, které dne 4.4.2014 vydalo písemnost č. j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), kterou bylo potvrzeno závazné stanovisko KULK-OŽPZ ze dne 6.9.2013. Žalovaný uvádí, že s ohledem na výše uvedené podklady lze reálně předpokládat, že provoz linky bude i z hlediska ochrany ovzduší objektivně spíše v souladu s předpisy oblasti ochrany ovzduší, než, jak tvrdí žalobce A), nad stanovenými limity, kdy názor žalobce A) je toliko v rovině tvrzení, jež rovněž není ničím podloženo, a proto nelze v žádném případě z pouhého tvrzení žalobce A) při znalosti výše uvedených skutečností objektivně a důvodně dovozovat splnění zákonem stanoveným podmínek pro přiznání odkladného účinku podané žalobě. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v rámci problematiky ochrany ovzduší je nutné mít na paměti, že nejde jen o to "kolik je emitováno", ale nutně jde i to, aby se emise rozptýlili v ovzduší, protože pak rozptýlené (zředěné) emise mají pochopitelně nižší koncentraci a tím se dostanou pod emisní limity, o což právě jde. Proto bylo základem posouzení věci nejen množství emisí, ale i jejich koncentrace v území, což bylo dokladováno právě rozptylovou studií. Samotné množství emisí, popřípadě jejích přímé měření u výduchů nestačí a nemůže kvalifikovaně bez posouzení rozptylu emisí do prostředí postačovat při uvažování rozumu průměrného člověka (ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku) k učinění seriózních závěrů ohledně ochrany ovzduší. Daný princip je např. stejný u posuzování komínů. Tam jde hlavně o jejich výšku právě kvůli účinnému rozptylu znečišťujících látek v ovzduší. U komínů je situace taková, že spaliny samovolně (v důsledku jejich teploty) stoupají komínovým tělesem a samovolně opouštějí komínovou hlavu. V případě předmětné stavby se jedná o výduchy, kde odpadní vzduch odchází pod tlakem (nucené odvětrání) do ovzduší, kde se ihned ředí okolním vzduchem. A právě ustálené znečištění vzduchu po zředění (kdy již množství - koncentrace znečištění neklesá a je ustálené) je rozumově tou mírou znečištění, která se posuzuje ve vztahu k limitům znečištění apod. K předchozímu textu je třeba dále dodat, že je patrné, že žalobce A) má nedůvěru k technologiím a způsobům, na jejichž základě byly zajišťovány potřebné podklady - jde o hlukovou studii a rozptylovou studii. Je třeba zdůraznit - a v odůvodnění žalovaného rozhodnutí ze dne 10. 7. 2014 to bylo i uvedeno - právní předpisy takové podklady uznávají, jejich základem jsou různé např. matematické postupy, empirie (zkušenosti) za dlouhá léta praxe vtělené do procesů tvorby těchto podkladů, kdy žalobce A) ani např. nevznáší žádné pochybnosti o nepodjatosti autorů předmětných studií apod. K poukazu na měření emisí, které proběhlo v prosinci 2013, je třeba uvést, že toto měření zajišťovalo Město Turnov z vlastní soukromé iniciativy, kdy údajně (Město Turnov jistě na požádání soudu vysvětlí souvislosti s tím spojené), na zasedání zastupitelstva byl vznesen požadavek tohoto měření a to údajně žalobcem B. Toto měření bylo provedeno, aniž by (podklady věci tomu nasvědčují) byla potřebnost, obsah tohoto měření apod. jakkoliv konzultována s příslušnými orgány ochrany ovzduší. Podle toho také toto měření dopadlo, kdy jeho obsah je natolik irelevantní, ba přímo zavádějící (jde jen o krátkodobé měření, nikoliv komplexní hodnocení celé problematiky ochrany ovzduší), že výsledky tohoto měření jsou bezcenné, jsou objektivně pouze pomyslným „výkřikem do tmy". To je dáno, jak je již uvedeno, že před měřením nebylo seriózně s potřebnou rozvahou ujasněno, čeho vlastně má být měřením dosaženo. Dalším bodem má být údajné ohrožení vod. Žalovaný již v odůvodnění rozhodnutí ze dne 10.7.2014 vysvětlil bezpředmětnost této výhrady. Vody - látky v kapalném skupenství jsou řešeny jejich odvedením a následnou likvidací podle vodních předpisů, což bylo posouzeno vodoprávním úřadem a odsouhlaseno - to žalobce A) nenamítá. Žalobce A) vyslovil názor či spíše spekulaci, že z výduchů do ovzduší vycházejí látky, které mají vlivem atmosférických srážek kapalnět, popř. s nimi i chemicky reagovat a po dopadu na zem tak "znečistit" vody apod. Z podkladů věci vyplývá, že do ovzduší se nedostanou žádné toxické látky v tom smyslu a to je třeba zdůraznit, že jejich koncentrace v ovzduší bude nízká (právě v důsledku zředění okolním vzduchem), tedy podlimitní a tedy zcela neškodná. Proto je debata o ohrožení vod bezpředmětná. V této souvislosti lze poukázat na podklad vodoprávního úřadu - Městský úřad Turnov ze dne 31. 3. 2014 č.j.: OZP/14/959/HOJ a dále na závěry hydrogeologického posudku M. P.. K tomu je třeba dodat, že při tom je nutné vycházet z toho, jaké jsou, popřípadě budou koncentrace znečišťujících látek v území (tedy již zředěné v ovzduší, kdy jejich ředění je zajištěno nuceným - tlakovým odtahem, u klasických komínů pak jde o zředění látek po jejich opuštění komínové hlavy v odpovídající výšce dle příslušné normy). ( - ) Úplným závěrem tohoto bodu (ochrana ovzduší, ochrana před hlukem, ochran vod) žalovaný soudu připomíná, že v této chvíli není smyslem soudu hluboké zkoumání těchto problematiky. Všechny tyto problematiky byly posouzeny příslušnými správními orgány (u ochrany ovzduší a ochrany před hlukem dokonce ve dvou stupních), což by mělo dát patřičnou záruku o náležitém posouzení těchto otázek a v důsledku toho o nedůvodnosti přiznání odkladného účinku podané žalobě. ( - ) Absolutní povaha řady majetkových práv (viz např. část III. občanského zákoníku) znamená, že příslušné právo působí vůči všem (např. vlastnické právo k nemovitosti, jež je zapsáno v katastru nemovitostí). To však v žádném případě neznamená a ani nezajišťuje a ani nemůže zajistit absolutní fyzickou nedotčenost majetku (vlastnictví, které má jinak absolutní povahu - viz předchozí text) výkonem práva jiného na jeho vlastním majetku apod. To není možné. Obecně platí, že právo jednoho je omezeno právem jiného, kdy právem je regulován nejen výkon práv, ale i oblasti, kde se práva navzájem dotýkají, typicky „sousedské právo" - např. ust. § 1013 občanského zákoníku, dále postupy ve výstavbě (stavební zákon), popř. postupy ve správním soudnictví. Čili požadavek na absolutní nedotčenost práv žalobce A) aktivitou jiného nemá obecně principiálně žádnou oporu v právních předpisech. Požadavek na ochranu práv žalobce A), pokud takovou ochranu nemá zajištěnou soukromoprávní cestou (např. věcným břemenem), pak má zajištěnu ochranu práv v limitech a mezích předpisů veřejnoprávní sféry. A těmto předpisům záměr výše uvedené stavby (stavební úpravy haly - vestavba kalící linky) vyhovuje a nezasahuje tak do práv žalobce A) v míře nepřípustné, popř. způsobem v místě nepřiměřeným a rozhodně podstatně neomezí užívání pozemku. K obavě žalobce A) o tom, že realizace práv z rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2014, rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014) by mohlo nezvratně zasáhnout do stavu věci, žalovaný uvádí, že taková obava z pohledu návrhu na přiznání odkladného účinku není na místě. Veškeré technické a provozní souvislosti tohoto případu byly posouzeny na základě patřičných podkladů vyhotovenými oprávněnými osobami a příslušnými dotčenými orgány s kladnými závěry ve prospěch umístění a provozu kalící linky. Vlastní uvedení této linky do provozu není jen záležitostí podle stavebního zákona, ale i dalších předpisů, jakož i aktivní účasti stavebního úřadu a dotčených orgánů v rámci státního dozoru, který každý orgán vykonává podle zvláštních předpisů. Z tohoto důvodu se není třeba obávat, že by provoz neprobíhal bez patřičné kontroly apod. V této souvislosti se žalovaný musí ohradit proti názoru žalobce A) o tom, že nepřiznáním odkladného účinku by mohl údajně přijít o reálné možnosti obrany práv, což je hrubé osočení práva ČR, které je cca 25 let průběžně budováno a kultivováno jako právo právního demokratického státu. V prvé řadě je třeba dodat, že transparentnost výkonu veřejné moci je zajištěna mimo jiné právem na informace. To je upraveno v zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a zák. č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí apod., kdy je třeba v této souvislosti připomenout i např. ust. § 38 správního řádu, které obsahuje obecná pravidla o nahlížení do spisů. To lze učinit samozřejmě za podmínek daných tímto ustanovením správního řádu, kdy v případě staveb jde ještě o pravidla uvedená v ust. § 168 odst. 2 stavebního zákona. V další řadě jde o skutečnost, že všechny správní akty jsou principálně přezkoumatelné správními soudy. Žalovanému není známo, že by nějaké rozhodnutí, popř. jiný správní akt podle stavebního zákona byl vyloučen ze soudního přezkumu (viz ust. § 70 písm. f) SŘS). Na této skutečnosti nic nemění, že SŘS má samostatnou právní úpravu přezkumu správních rozhodnutí jako výsledků správních řízení s náležitostmi dle ust. § 68 správního řádu a odlišnou úpravu pro správní akty dle ust. § 154 správního řádu a konečně i pro Jiné úkony" správního orgánu dle ust. § 158 odst. 1 správního řádu, mezi které patří správní akty stavebních úřadů, které nejsou správními rozhodnutími, jako např. územní souhlas (ust. § 96 stavebního zákona), souhlas s ohlášenou stavbou (ust. § 104 a násl. stavebního zákona), souhlas s užíváním stavby, popř. kolaudační souhlas (ust. § 119 a násl. stavebního zákona). Dále se může jednat i o výzvy stavebního úřadu ke zjednání nápravy (viz ust. § 134 a ust. § 171 stavebního zákona) apod. To vyplývá nejen z konstrikce správního soudnictví, které je koncipováno jako jedna z institucí pro ochranu práv, takovými institucemi jsou nesporně i správní orgány, byť jejich činnost je nastavena jinak, než jak u správních soudů, ale i z judikatury NSS - viz např. rozsudek NSS č.j.: 5 As 61/2010-174. Z pohledu aktuálního stavu právního řádu ČR (viz výše) je tak zajištěna reálná možnost obrany práv žalobce A) s tím, že reálná možnost žalobce A) dostat se k podkladům (písemnostem), jimiž disponují správní orgány je zajištěna způsoby, které jsou uvedeny v přechozím textu (viz odkaz na zák. č. 106/1999 Sb., zák. č. 123/1998 Sb., ust. § 38 správního řádu apod.). V souvislosti s předchozím textem je třeba pro jednoznačnost dodat, že je samozřejmě zcela a naprosto jasné, že i při uplatnění možnosti obrany svých práv výše popsanou cestou nadále zůstává oprávněný požadavek, aby ten, kdo se práva dovolává, svá tvrzení doložil reálnými patřičnými podklady prokazujícími konkrétní skutečnosti, což je dáno tím, že se v právu uplatňuje princip objektivní (materiální) pravdy. Proto obava žalobce A), že obrana jeho práv jako taková může být složitá a náročná, sám o sobě bez dalšího nemůže u žalobce A) vyvolat očekávání, že jeho návrhy, v tomto případě návrh na přiznání odkladného účinku, budou akceptovány již v rovině tvrzení a to za situace, popř. hypotéz, že jejich akceptace nutně znamená omezení práv jiného apod. ( - ) Pokud jde o předmětnou halu a do ní vestavěnou kalící linku, je třeba dále dodat, že stavební práce již byly dokončeny a ve stavbě a v ní umístěné kalící lince probíhá na této lince zkušební provoz dle podmínek rozhodnutí – dodatečné povolení stavby ze dne 10. 1. 2014 (ve vztahu k ochraně před hlukem). V případě problematiky ochrany ovzduší lze uvést, že bylo zjištěno, že příslušný orgán ochrany ovzduší – Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vydal dne 14. 8. 2014 pod č. j. KULK 53405/2014-ZA OŽPZ 286/2014/000, rozhodnutí – povolení časově omezenému provozu „vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečištění“ – kalící linky a stanovil podmínky jeho provozu. Z toho je jednoznačně zřejmé, že provoz technologie kalící linky je z hlediska všech veřejných zájmů chráněných správním právem (v tomto případě především z hlediska veřejných zájmů v oblasti ochrany před hlukem a dále v oblasti ochrany ovzduší) nadále plně pod kontrolou příslušných orgánů veřejné správy. Ta nezůstala jen v rovině projednávání záměru u stavebního úřadu (viz rozhodnutí ze dne 10. 1. 2014), ke kterému byly dokladovány hluková studie, rozptylová studie a dále závazná stanoviska dotčených orgánů, ale provází a bude trvale provázet provoz kalící linky po celou dobu její existence v rámci státního dozoru, který vykonává každý správní orgán na svěřeném úseku státní správy, a to způsobem a v rozsahu daném příslušnými předpisy. Žalobce A) jako každý občan podle příslušných právních předpisů, jež jsou uvedeny v předchozím textu (viz zak. č. 106/1999 sb., zak. č. 123/1998 sb., ust. § 38 správního řádu) má možnost od orgánu veřejné správy získat potřebné informace a na základě toho zvážit svůj další postup k ochraně svých zájmů (viz poukaz na rozsah působnosti zak. č. 150/2002 sb., soudní řád správní, v platném znění). Pokud jde o další žalobní body (údajná nedostatečná identifikace dokumentace stavby, údajně nedodržení zákona č. 100/2001 sb., tedy, že neproběhlo posouzení vlivů nebo alespoň zjišťovací řízení), žalovaný uvádí, že tyto body jsou spíše formální povahy a netýkají se problematiky posouzení toho, zda tu jsou věcné objektivní důvody pro přiznání odkladného účinku žalobě. Přesto k nim žalovaný uvádí, alespoň stručně následující. Žalobce A) v žalobě poukázal na rozsudek městského soudu v Praze, dle kterého v konkrétním případě údajně neměla být v rozhodnutí nijak specifikována dokumentace, dle které bylo rozhodováno, co si žalovaný nedovede dost dobře představit. Dále je třeba uvést, že ani žalobce A) sám nemá jasnou představu o tom, co by mělo být onou identifikací – viz myšlenka žalobce A) o tom, že „např.“ dokumentace měla být opatřena číslem jednacím apod. V daném případě je v rozhodnutí jednoznačně specifikován projektant (jeho identita je zjištěna uvedením identifikačního čísla Komory, již je členem), a samozřejmě identifikací samotné stavby (každá stavba je výjimečná svým účelem, řešením a především umístěním na jedinečných parcelách v jedinečném katastrálním území), nehledě k tomu, že spolu s vydáním rozhodnutí ve věci samé se dokumentace „ověřuje“ (blíže viz odůvodnění rozhodnutí ze dne 10.7.2014), což je v praxi dlouhý desetiletí běžný způsob, který je postačující – veškeré podklady věci jsou trvale součástí spisu. V případě výtek o nedodržení postupů podle zákona č. 100/2001 sb., je třeba uvést, že v daném případě jde o výtky ohledně toho, že neproběhly procesy, který podle žalobce A) proběhnout měly, kdy je třeba zdůraznit, že v těchto procesech se pracuje s hmotně právními předpisy jako u staveb nepodléhajících procesům dle zák. č. 100/2001 sb., čili v procesech dle zák. č. 100/2001 sb. se pracuje se stejnými limity např. v oblasti ochrany ovzduší, ochran před hlukem, apod. Z toho je zjevné, že tato problematika se vůbec netýká posouzení přiznání odkladného účinku žalobě. ( - ) Předmětná stavba byla řádně projednána v příslušném řízení z hledisek uvedených v ust. § 129 bod 2 a 3 stavebního zákona ve spojení s ust. § 111 téhož zákona, jehož výsledkem je dodatečné povolení stavby, které bylo obsáhle přezkoumáno v rámci odvolacího řízení, v rozsahu, jak je již uvedeno výše a kdy povolení stavby bylo vydáno v souladu s právními předpisy, kdy v rámci celkového posouzení věci byla posouzena veškerá zákonná hlediska uvedená v § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona a ve spojení s nimi i v ust. § 111 téhož zákona a kdy v tomto řízení bylo prokázáno, že předmětná stavba z hlediska veřejných zájmů obsažených jak ve stavebním zákoně, tak ve zvláštních právních předpisech, je v daném území a na daném pozemku přípustná.“ III. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení KAMAX, s.r.o. Z osob zúčastněných na řízení se k žalobě vyjádřila pouze obchodní společnost KAMAX, s.r.o., a to podáním ze dne 20. 10. 2014. Město Turnov této možnosti nevyužilo. Ve svém vyjádření uvedla následující (dále citace): „K námitce nedostatečné specifikace projektové dokumentace Žalobci namítají, že ve výroku rozhodnutí (dodatečného povolení stavby) není specifikována projektová dokumentace, kdy zejména chybí kdy a pod jakým číslem byla vypracována a odkazují na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 11 A 115/2012-57, podle kterého: Namítal-li ovšem žalobce, že z výroku rozhodnutí jako esenciální části každého rozhodnutí, vydaného ve správním řízení, není v posuzovaném případě rozhodnutí o umístění stavby zřejmé, podle jaké dokumentace má stavba být realizována, není zřejmé, jak je stavba umístěna a ani v odůvodnění rozhodnutí není dokumentace jakýmkoli způsobem identifikována, je na místě učinit závěr o tom, že vydané územní rozhodnutí je v tomto směru neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Po prostudování kompletního textu uvedeného judikátu však docházíme k závěru, že námi projednávaný případ není zcela totožný s případem řešeným citovanou judikaturou a proto nelze bez dalšího aplikovat jeho závěry na projednávanou věc. Z textu plyne, že v judikovaném případě ve výroku rozhodnutí správního orgánu měla absentovat jakákoliv identifikace projektové dokumentace, tedy že vy výroku rozhodnutí o ní nebyla ani zmínka. Za této situace pak Městský soud posuzoval, zda identifikace projektové dokumentace není nějakým způsobem uvedena alespoň v odůvodnění rozhodnutí, přičemž teprve po zhodnocení, že ani zde není specifikována a to jakýmkoliv způsobem, došel k závěru, že vydané územní rozhodnutí je v tomto směru neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V nyní projednávané věci je však projektová dokumentace ve správním rozhodnutí označena, a to přímo v jeho výrokové části. Je sice pravdou, že projektová dokumentace není ve výrokové části označena datem a číslem, pod jakým byla vypracována, avšak je označena nezaměnitelnou specifikací osoby jejího zpracovatele (výrok II. bod 1), což ve spojení s jednoznačnou identifikací stavby a pozemků, na nichž je postavena, obsaženou rovněž přímo ve výrokové části (výrok I.) tvoří její dostatečnou identifikaci. 2) K námitce zhoršení kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb Žalobci namítají, že povolovaná stavba přinese do dané oblasti negativní vlivy spojené s průmyslovou výrobou, zejména obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami a zápachem, což by narušilo pohodu bydlení a způsobilo zhoršení životních podmínek v daném území. Uvedené je však pouhým tvrzením žalobců, které není podpořeno žádným důkazem. V rámci problematiky hlukového zatížení žalobci poukazují na to, že současné hlukové pozadí je v předmětné lokalitě dáno stávajícím dopravním hlukem a pohybuje se na úrovni hygienických limitů pro stacionární zdroje. Žalobci z toho dovozují, že stávající území je tedy z hlediska hluku již zatíženo na hranici svých hlukových limitů, přičemž je podle nich nepochybné, že záměr, jakožto nový zdroj hluku, tuto situaci ještě zhorší. Tato úvaha však není správná. Vzhledem k tomu, že hluk z areálu (stacionární zdroje, vzduchotechnické výdechy, hluk z provozních hal i hluk z dopravních prostředků pohybujících se v prostoru areálu) bude dle všech předložených studií nižší než dopravní hluk, nedojde v předmětné lokalitě ke změně akustické situace, a to proto, že dle fyzikálních a akustických zákonů pro sčítání akustického tlaku z více zdrojů hluku platí, že zdroje s akustickým tlakem nižším o 10 a více Db(A) než má dominantní zdroj, tento dominantní zdroj neovlivní a výsledný akustický tlak zůstává na úrovni dominantního zdroje hluku. Hluková zátěž v území tak je dána hlukem z přilehlé komunikace, přičemž provoz kalící linky v uzavřené budově ani související činnosti již v daném území hlukovou zátěž nezvýší, jak ukazuje hluková studie, na základě které dotčený orgán veřejného zdraví- Krajská hygienické stanice Libereckého kraje- vydal souhlasné závazné stanovisko, které bylo rovněž po přezkoumání z podnětu žalobců potvrzeno Ministerstvem zdravotnictví. Hluková zátěž v území tedy zůstane stejná, ať už bude kalící linka provozována nebo nikoliv. K dokreslení situace ohledně hluku z dopravních prostředků pohybujících se v areálu dodáváme, že problematika hluku byla řešena již v rámci příprav samotné stavby haly tak, že stavebník upustil od původního záměru dopravního připojení areálu přímo na komunikaci a to sjezdem ve tvaru „T“ situovaným naproti rodinným domům. Celý areál byl zapuštěn pod úroveň stávajícího terénu oproti těmto domům o více než 3 mak dopravnímu napojení byla využita stávající účelová komunikace v průmyslové zóně. Tím došlo k odstínění dopravy s příznivým dopadem k přilehlým rodinným domům. Doprava do areálu Společnosti tak nenavýší počet vozidel projíždějících okolo domů po komunikaci Turnov – Jenišovice a vnitroareálová doprava je s ohledem na konfiguraci terénu odcloněna svahem stavební jámy. Dále žalobci v rámci této žalobní námitky tvrdí, že při měření provedeném v prosinci 2013 bylo v lokalitě naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren. Tato látka však nebude zařízením kalící linky vůbec vypouštěna (viz např. sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 05. 2014 č.j. 33568/ENV/14, které je součástí spisové dokumentace nacházející se u soudu). Dále žalobci tvrdí, že na základě výše uvedeného měření bylo v lokalitě naměřeno překročení imisního limitu pro oxidy dusíku. Uvedená informace je však zavádějící, neboť měření bylo provedeno během pár dní v prosinci, za inverzní situace, přičemž nelze tvrdit, že tyto hodnoty budou stejné po celý kalendářní rok. Proto ve zprávě, na kterou žalobci odkazují, k měření imisí ve městě Turnov- Malý rohovec ve dnech 09-12. 12. 2013 zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, Centrem hygienických laboratoří je uveden závěr (str. 5 odst. 3, oxidy dusíku), který žalobci cíleně opomenuli, a to, že: Na základě naměřených koncentrací a s přihlédnutím k inverzním podmínkám („nejhorší možné podmínky“) během měření lze předpokládat, že limit, který je průměrovaný za celý rok, bude dodržen. Uvedené platí i co se týče látky benz(o)apyrenu, kdy rovněž žalobci cíleně opomenuli zmínit závěr výše uvedené zprávy (str. 6 odst. 1, Benzo(a)pyren), dle které: Lze konstatovat, že limit byl překročen v době měření a lze předpokládat, že bude dodržen z pohledu celého roku, kdy se zvýšená zátěž ze zimního období rozprostře započítáním menší zátěže z období letního. Zde ale znovu opakujeme, že zařízení kalící linky tuto látku nebude vůbec vypouštět. Společnost disponuje nejnovějšími výsledky měření emisí provedeném v průběhu prvních měsíců provozu linky, zpracovaných společností INECO průmyslová ekologie s.r.o., členem Asociace autorizovaných laboratoří pro měření emisí, z nichž jednoznačně plyne, že sledované hodnoty emisí jsou hluboko pod limity stanovenými bodě 4 závazných podmínek uvedených v rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 14. 08. 2014 č.j. KULK 53405/2014/Ža, OŽPZ 286/2014/OOO. Výsledky měření zachycuje následující tabulka: zdroj a látka limit skutečnost výduch 104 CO 500 mg/m3 5 mg/m3 NO2 500 mg/m3 6 mg/m3 TOC 150 mg/m3 1,3 mg/m3 výduch 105 TZL 200 mg/m3 0,1 mg/m3 TOC 150 mg/m3 34,6 mg/m3 výduch 108 CO 500 mg/m3 17 mg/m3 NO2 500 mg/m3 4 mg/m3 TOC 150 mg/m3 22,5 mg/m3 Výsledky například ukazují, že emise oxidů dusíku je v úrovni pouhé jedné setiny povoleného limitu. Tudíž je zřejmé, že provoz kalící linky životní prostředí oxidy dusíku téměř vůbec nezatěžuje. Zkušební protokol o autorizovaném měření emisí ze dne 01. 10. 2014 byl zaslán České inspekci životního prostředí, která výsledky měření zhodnotí, přičemž vzhledem ke kladným výsledkům očekáváme, že orgán ochrany ovzduší prodlouží platnost povolení provozu zdroje znečišťování ovzduší. Důkaz: Zkušební protokol o autorizovaném měření emisí ze dne 01. 10. 2014 zpracovaný společností INECO průmyslová ekologie s.r.o., rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší ze dne 14. 08. 2014 č.j. KULK 53405/2014/Ža, OŽPZ 286/2014/OOO, správním spisem 3) K námitce, že nebylo prokázáno splnění požadavků na ochranu ovzduší Podstatou této námitky je tvrzení žalobců, že před vydáním rozhodnutí nebylo prokázáno, že území již není nadlimitně zatíženo znečisťujícími látkami v ovzduší, neboť před vydáním rozhodnutí nebyla dle žalobců provedena měření, která by zjistila stávající situaci a tak není možno tvrdit, že navýšení stávající zátěže provozem povolovaného záměru je přípustné. Není pravdou, že neexistence nadlimitního zatížení území znečišťujícími látkami nebyla v řízení před vydáním rozhodnutí prokázána. Dle ust. § 2 vyhl. 330/2012 Sb., se posuzování úrovně znečištění provádí nejen měřením, jak uvádí žalobci, ale i výpočtem prostřednictvím modelu, nebo kombinací stacionárního měření a modelování. Ve věci byla pořízena rozptylová studie, vypracovaná osobou s autorizací požadovanou zákonem a hodnocení bylo provedeno na základě matematického modelování rozptylu znečišťujících látek do okolí záměru. K modelování byla použita metoda SYMOS 97, která dle uvedené vyhlášky patří mezi referenční metody pro modelování. Rozptylová studie byla následně podkladem pro vydání souhlasného závazného stanoviska Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí, které bylo z podnětu žalobců přezkoumáváno (a potvrzeno) Ministerstvem Životního prostředí. Existence či neexistence nadlimitního zatížení území tak byla zkoumána před vydáním rozhodnutí a to způsobem (modelováním) předpokládaným vyhláškou 330/2012 Sb. Důkaz: správním spisem 4) K námitce ohrožení jakosti podzemních vod Žalobci v rámci této námitky poukazují na posudek J. K. spolu s materiálem Autorizované hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o.-městská část Turnova-Vesecko, a vyslovují obavu z hypoteticky možného ohrožení jakosti podzemních vod tzv. vymytím dusičnanů z atmosféry, které by se při srážkách měly dostat z ovzduší do půdy a následně do podzemních vod, přičemž dle názoru žalobců se stavební úřad ani žalovaný jako odvolací orgán s námitkou nevypořádal. Předně je potřeba uvést, že ani z výše uvedených materiálů, na něž odkazují žalobci, nevyplývá, že by zprovoznění kalící linky ve Vesecku bylo nepřípustné, pouze je doporučeno sledování a vyhodnocení situace po roce sledování. Dále uvádíme, že v rámci správního řízení o dodatečném povolení stavby si stavební úřad vyžádal stanoviska dotčených orgánů ke vzneseným námitkám podloženým posudkem K. Vodoprávní úřad si pro posouzení situace zadal u P., osoby odborně způsobilé v oboru hydrogeologie nezávislé posouzení otázky možného ovlivnění hydrogeologických poměrů provozem kalící linky. Závěrem posudku je konstatování, že „rizika negativního ovlivnění provozem kalící linky jsou malá, s velmi vysokou pravděpodobností lze vyloučit, že by voda nasáklá v zájmovém prostoru mohla dotéct do prostoru jímacího objektu Dolánky a tím jej jakkoliv ovlivnit. Možnost znečištění podzemní vody dusičnany, které vznikly vymytím NOx (z emisí kalící linky) z atmosféry je neměřitelně nízká.“ K výše zmíněným materiálům, na něž odkazují žalobci, dodáváme, že tyto nesprávně hodnotí jednotlivé látky v ovzduší v koncentracích, které je možno naměřit pouze přímo u technologických výduchů a nezohledňují rozptyl těchto látek v důsledku mísení s okolním vzduchem a dále tyto výsledky neupravují s ohledem na průměrný počet deštivých dnů v roce. Látky, které z výduchů vycházejí, se totiž bezprostředně mísí se vzduchem, v důsledku čehož se jejich koncentrace snižuje a je zcela neškodná. Ale i ve zcela nereálném hypotetickém případě nejnepříznivějšího stavu, že by do vzdálenosti do 250 m od zdroje došlo k vymytí všech emisí Nox, kdy zároveň veškeré Nox by byly tvořeny pouze NO, pak by posudku dle P. celková roční produkce dusíku byla 1030 kg, což při přepočtu na plochu kruhu o poloměru 250m znamená celkovou imisi dusíku do půdy 52,5 Kg/ha/rok. Zjištěná hodnota je obdobná s množstvím dusíku, který se aplikuje v zemědělství do půdy při hnojení dusíkatými hnojivy. V příměru s produkcí dusíku skotem RNDr. Pivrnec, osoba odborně způsobilá v oboru hydrogeologie, konstatoval, že celková roční produkce dusíku posuzovaného objektu by byla nižší než produkce dusíku stáda skotu čítajícího 20 kusů. Závěrem nutno připomenout konstatování P., že skutečná imise bude mnohem nižší, neboť její výše byla vypočtena na základě nereálně nadsazených předpokladů. K tomu ještě dodáváme, že posudky a jiné podklady zpracované v průběhu správního řízení vycházely z předpokládané produkce látek, a to z jejich maximální hodnoty. Jak však plyne z aktuálního měření emisí, reálná produkce emisí je ve skutečnosti nízká, kdy konkrétně emise oxidů dusíku dosahuje úrovně pouhého 1% stanoveného limitu. Důkaz: správním spisem 5) K námitce absence stanoviska EIA, nebo závěru zjišťovacího řízení Podstatou této námitky žalobců je tvrzení, že v daném případě se jedná o záměr uvedený v bodě 4 kategorie II. přílohy 1 zákona č. 100/2001 Sb., tedy „ Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, který podléhá režimu tohoto zákona a musí být předloženo stanovisko dle tohoto zákona nebo závěr ze zjišťovacího řízení . Uvedené však není pravdou. Žalobci opomíjejí, že Společnost není prvovýrobcem, nezpracovává suroviny, provádí pouze mechanickou a tepelnou úpravu šroubů. Již v roce 2005 vydalo Ministerstvo životního prostředí, jakožto ústřední správní úřad ve věcech EIA metodické výkladové stanovisko k posuzování záměrů (dopis OPVI MŽP č.j. 9104/ENV/710/05 ze dne 22. 9. 2005 adresovaný všem OVSS MŽP a KÚ), které říká, že průmyslovým provozem na zpracování železných kovů ve smyslu bodu 4 kategorie II. přílohy 1 zákona se: „rozumí veškeré průmyslové provozy určené pro primární zpracování železných kovů (tavení, slévání, válcování apod.), resp. pro tavení neželezných kovů kromě vzácných kovů“. Průmyslovým provozem na zpracování železných kovů je tedy pouze prvovýroba a nikoliv druhovýroba, kterou provádí Společnost. Předmětný záměr je tedy z hlediska zákona č. 100/2001 Sb. nutno hodnotit pouze jako podlimitní k dikci bodu 3.1 přílohy č. 1 kategorie II. zákona, tedy „Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW“. Společnost uvádí, že již v minulosti do jiné své provozovny rovněž umísťovala kalící linku, přičemž záměr byl posouzen shodně jako podlimitní k dikci bodu 3.1 přílohy č. 1 kategorie II. zákona, tedy „Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW“ se závěrem, že záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení dle ustanovení § 7 zákona č. 100/2001 Sb. Společnost dodává, že k záměru se dne 31. 10. 2013 pod spis. zn. 70269/ENV13 jakožto ústřední správní úřad dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) vyjádřilo Ministerstvo životního prostředí, odbor posuzování vlivů na životní prostředí a integrované prevence se závěrem, že záměr je podlimitním záměrem dle 3.1 přílohy č. 1 kategorie II. zákona (tedy „Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW“). Záměr dle vyjádření MŽP tedy nelze zařadit do bodu uváděného žalobci. Na základě uvedeného vyjádření Společnost dne 16. 12. 2013 oznámila Krajskému úřadu Libereckého kraje podlimitní záměr „Změna užívání haly KAMAX, s.r.o., Vesecko“, načež žalovaný vydal dne 19. 12. 2013 sdělení k oznámení podlimitního záměru s tím, že nepodléhá zjišťovacímu řízení dle ust. § 7 zákona č. 100/2001 Sb. Společnost při podání oznámení o podlimitním záměru ani žalovaný při vydání sdělení k oznámení podlimitního záměru nijak nepochybili, neboť se řídili zařazením záměru provedeným specializovaným ústředním správním úřadem ve věcech EIA- Ministerstvem životního prostředí, odborem posuzování vlivů na životní prostředí a integrované prevence. Dále je nutno uvést, že dle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. č. 100/2001 Sb. podléhají posuzování vlivů na životní prostředí v tomto zákoně vymezené záměry a koncepce, jejichž provedení by mohlo závažně ovlivnit životní prostředí. Z dikce výše uvedeného zákonného ustanovení plyne, že k tomu, aby určitý záměr podléhal posuzování dle předmětného zákona, musí být kumulativně splněny 2 podmínky: 1)zákonné vymezení záměru či koncepce 2)možnost závažného ovlivnění životního prostředí I pokud by teoreticky byla splněna podmínka ad) 1, tedy, že provoz kalící linky skutečně měl být posouzen jako záměr „ Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“ dle bodu 4 kategorie II. přílohy 1 zákona, neznamená to, že by bez dalšího takový záměr musel být podroben režimu EIA. Toto by nastalo pouze v případě, pokud by realizace, tedy provozování kalící linky znamenala možnost závažného ovlivnění životního prostředí. Obavy z ohrožení životního prostředí, které by mělo intenzitu závažného ohrožení, však nejsou namístě. Jak plyne z bodů 1-4 tohoto článku vyjádření, provoz kalící linky plní veškeré limity z hlediska ochrany životního prostředí. EIA posuzování jakožto proces se uplatní v případech velkých záměrů, kdy je větší šíře záběru posuzování vlivů konkrétního záměru v území. Nelze odhlédnout od toho, že v projednávaném případě se nejedná o stavbu zcela nové haly tzv. na zelené louce, ale jedná se o změnu využití již existentní haly (tudíž se nemění urbanistické poměry v území), přičemž hovoříme o hale v tradičně průmyslovém areálu. Společnost, stejně jako správní orgány mají navíc zkušenosti s jinou provozovnou Společnosti v Turnově- Nudvojovicích, kde jsou v provozu 3 kalící linky, které i ve svém součtu plní veškeré limity stanovené na ochranu životního prostředí (kdyby tyto limity neplnily, nemohly by být provozovány, neboť takováto zařízení jsou po celou dobu svého provozu pod neustálou veřejnoprávní kontrolou). Nelze tedy dojít k závěru, že provoz jediné nové kalící linky ve Vesecku znamená možnost závažného ovlivnění životního prostředí, když ze zkušeností plyne, že riziko závažného ovlivnění životního prostředí neplyne ani z provozu 3 obdobných kalících linek. Navíc proces kalení na nové lince je založen na užití nejmodernějších technologií, které jsou k životnímu prostředí ještě šetrnější než ty, které se užívají v zařízení v Turnově- Nudvojovicích. Důkaz: sdělení KÚLK ze dne 9. 10. 2007 zn. KULK/59780/2007, správním spisem, dopis OPVI MŽP č.j. 9104/ENV/710/05 ze dne 22. 9. 2005 adresovaný všem OVSS MŽP a KÚ- nechť je vyžádán od žalovaného.“ Vzhledem k tomu navrhoval KAMAX, s. r. o. žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Replika žalobců k vyjádření osoby zúčastněné na řízení Na vyjádření žalovaného k žalobě reagovali žalobci replikami ze dne 2. 12. 2014, která však byla obsahově zaměřena k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, a ze dne 17. 12. 2015. Setrvali na stanovisku, že výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je nepřezkoumatelný a neurčitý, když její dokumentace je specifikována pouze jejím zpracovatelem, nikoliv dobou zpracování a číslem, pod jakým byla vypracována. Stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb, neboť z hlediska nárůstu hlukové zátěže je toto podloženo odkazem na stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje (ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013), z hlediska znečištění ovzduší je toto prokázáno tím, že se jedná o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší. Samo uvedené stanovisko hygienické stanice hovoří o součtu hluku ze stacionárních a mobilních zdrojů generovaného provozem nového areálu KAMAX s hodnotami stávajícího hlukového pozadí. Je-li pak dominantním zdrojem hluku hluk z dopravy, potom vzhledem k tomu, že závod je novým cílem silniční dopravy (osobní i nákladní automobily – kamiony), potom provoz daného záměru negativně ovlivní i hluk z dopravy. Tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že hluková zátěž zůstane stejná, proto není správné. K otázce znečištění ovzduší žalobci netvrdí, že by skutečnosti zjištěné provedeným měřením měly být důvodem k provedení přesnějšího (dlouhodobějšího) měření, aby mohl být zjištěn stav věci a mohlo být prokázáno, že přírůstky znečišťujících látek emitovaných z dodatečně povolované stavby nezpůsobí v souhrnu překročení imisních limitů. Právě toto měření prokázalo, že k rozhodnutí v této otázce na základě zjištěného stavu věci nepostačuje pouhý odhad (model) stávající zátěže znečištění ovzduší, ale je nezbytné zjištění stávajícího stavu, což však nebylo provedeno a nemohlo být tedy ani zohledněno při rozhodování. Krom toho nepřípustné zhoršení kvality prostředí a pohody bydlení může přinést i navýšení zátěže znečištění životního prostředí, které je podlimitní, ale jednotlivé vlivy v souhrnu a v součtu se stávajícím stavem prostředí mohou působit rozpor stavby s § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Ani touto otázkou se však orgány obou stupňů v zásadě nikterak relevantně nezabývaly, čímž je i zde jejich rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle žalobců nebylo prokázáno splnění požadavků na ochranu ovzduší. Stavebnímu úřadu byly předloženy podklady, které nasvědčují tomu, že samotná provedená rozptylová studie nezobrazuje dostatečně stávající stav ovzduší v daném místě, potom bylo jeho povinností toto řešit. Orgány veřejné správy zúčastněné na řízení se však nikterak relevantně nevypořádaly s předloženým Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko (zpracované v srpnu 2013) a s jeho závěry, ani s namítanou absencí údajů ohledně stávajícího stavu ovzduší v místě (jestliže nebyly známy a ověřeny konkrétní hodnoty imisního pozadí. Proto ani nemůže obstát závěr, že imisní příspěvek znečišťujících látek i v součtu s hodnotami imisního pozadí splní imisní limity, a to zvláště za situace, kdy imisní limity mohou být překročeny již za stávajícího stavu! Navíc – dle informací žalobců – rozptylová studie neobsahuje v rozporu s § 11 odst. 9 a přílohou č. 1 zákona č. 201/2012 Sb. vyhodnocení pro benzo(a)pyren (u něhož bylo zjištěno překročení imisního limitu, byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje). Správní orgány se řádně nezabývaly ani problematikou ohrožení jakosti podzemních vod, když se řádně nevypořádaly se závěry posudku znalce ing. Jaromila Krajča (z května 2013), který (společně s Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko) upozorňoval na kontaminaci podzemní vody dusičnany, které se dostávají při srážkách z ovzduší na zem. Rozhodnutí vydaná v tomto řízení jsou tak nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, což by mělo být samo o sobě důvodem pro jejich zrušení. Chybějící odůvodnění rozhodnutí přitom nelze zhojit ve vyjádření žalovaného k žalobě, tím méně ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě. Žalobci nadále trvali na absenci stanoviska k věci dle zákona č. 100/2001 Sb. (nebo závěru zjišťovacího řízení dle tohoto zákona). Poukazovali na to, že osoba zúčastněná na řízení k tomuto odkazuje na metodické výkladové stanovisko, nicméně že pro stavební úřad (i soud) nejsou závazné metodické výklady, ale zákon. Jestliže zákon č. 100/2001 Sb. říká, že posuzování dle něj podléhají průmyslové provozy na zpracování železných kovů, potom tomuto podléhá i posuzovaná stavba, neboť se jedná o kalírnu. V případě kalírny se jedná o zpracování kovů - kalení je způsob tepelného zpracování feritických ocelí. Tepelným zpracováním kovů se rozumí postup, při kterém se řízeně mění teploty kovu, např. žíhání nebo kalení, a to za účelem dosažení požadovaných mechanických a technologických vlastností kovových materiálů. Účelem kalení je zvýšení tvrdosti oceli. Tohoto cíle je možno dosáhnout i jinými způsoby tepelného a mechanického zpracování kovu, avšak právě kalení je nejčastějším způsobem tepelného zpracování kovů. Ze zákona nikterak nevyplývá, že by do uvedeného požadavku zákona spadaly jen provozy prvovýroby, nikoli již následného dalšího zpracování kovů. V samotném bodu přílohy č. 1 uvedeného zákona se jako příkladmý výčet „průmyslových provozů na zpracování železných kovů“ („Průmyslové provozy na zpracování železných kovů, včetně válcování za tepla, kování kladivy a pokovování“), uvádí např. provozy na pokovování (což je povrchová úprava kovů), tj. je zřejmé, že se těmito provozy nemyslí jen prvovýroba. Co se odkazu na § 1 odst. 2 uvedeného zákona týká, potom je nepochybné, že se jedná o provoz, který by mohl závažně ovlivnit životní prostředí. Jak vyplývá již z předchozích žalobních bodů, provoz záměru (společně se stávající hlukovou zátěží) se může pohybovat minimálně na hranici hlukových limitů, z hlediska znečištění ovzduší se potom jedná, resp. může jednat o území nadmíru znečištěné některými znečišťujícími látkami, přičemž v případě, kdy by provozem došlo ke zhoršení daného stavu (což nebylo v řízení řádně prokázáno), tj. k nadlimitnímu znečištění, potom se jedná nepochybně o závažné ovlivnění životního prostředí. Z Autorizovaného hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko (zpracovaného v srpnu 2013) dále např. vyplývá závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3 % v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší. Právě tyto skutečnosti měly být řešeny a zjišťovány v procesu dle zákona č. 100/2001 Sb., avšak v rozporu s tímto zákonem se tak nestalo. V ostatním se žalobci odkázali na obsah již podané žaloby. V. Jednání krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když se účastníci řízení k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřili. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. IV. Skutková zjištění a právní závěry Předně třeba zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Žalobce je povinen uvést žalobní námitky v žalobě, soud se nemůže spokojit s odkazem na podání účastníka, které učinil ve správním řízení, např. odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, č.j. 5 A 27/2000-49). Uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č.j. 8 Afs 55/2005-74). Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Přezkoumal-li by soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročil by rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s. Třeba též uvést, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicitně – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. K tomu lze ještě poznamenat, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Není rovněž smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Vzhledem k uvedenému se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Přitom konstatoval, že žalobní námitky jsou ve své podstatě totožné s těmi, které žalobci uplatnili již v odvolání proti dodatečnému stavebnímu povolení vydanému stavebním úřadem a že brojí proti způsobu, jakým se s nimi žalovaný vypořádal. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z vyjádření žalovaného k žalobě je zřejmé, že se žalovaný ztotožnil se závěry stavebního úřadu Městského úřadu Turnov. Toto osvojení si prvoinstančního rozhodnutí bylo jednoznačné i ohledně námitek, které se následně staly námitkami žalobními. Změna prvoinstančního správního rozhodnutí žalovaným proto spočívala pouze v jeho formální úpravě, když na jeho první straně změnil (nahradil) jeho označení na samostatném řádku v bodu I. jako „stavební povolení“ na označení „dodatečné stavební povolení“ a v ostatním je potvrdil. Krajský soud dále nemá pochybnost o aktivní legitimaci žalobců k podání žaloby, když oba byli účastníky řízení o dodatečném povolení stavby a žalobkyně a) má vlastnická práva k sousedním nemovitostem a namítá jejich dotčení předmětnou stavbou a žalobce b), jehož hlavním cílem je zkvalitňování životních podmínek obyvatel, a to zejména formou ochrany památek, kulturních hodnot a krajinného rázu, ochrany a kultivace zeleně, ochrany přírody, krajiny a životního prostředí a tvorby prostředí bezpečného z hlediska dopravy pro pěší a cyklisty, má sídlo v inkriminovaném území. K aktivní legitimaci žalobce b) se krajský soud vrátí ještě dále. Žalobci předně namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti. Tu spatřovali s poukazem na podmínku č.1 dodatečného povolení stavby v nedostatečné identifikaci projektové dokumentace, podle níž byla stavba povolena. Tato námitka již byla i námitkou odvolací a žalovaný ji shledal nedůvodnou s tím, že odůvodnění dodatečného povolení „obsahuje a konkretizuje podklady, na jejichž základě bylo rozhodováno (viz zejména strana č. 7). Pokud jde o projektovou dokumentaci, je třeba zdůraznit, že projektová dokumentace, která byla v řízení posuzována, byla stavebním úřadem ověřena a je a bude trvale součástí spisů vedeného ohledně předmětné stavby haly u stavebního úřadu. Tedy dokumentace stavby byla opatřena hranatým razítkem stavebního úřadu s textem „Ověřovací doložka dokumentací“, do kterého bylo vepsáno číslo jednací a datum vydání rozhodnutí, pro jehož vydání bylo podkladem. Tím je zajištěna jednoznačnost dokumentace stavby i pro navazující postupy, např. pro kolaudaci apod.“ Krajský soud se s uvedeným závěrem plně ztotožňuje a vzhledem k uvedenému odůvodnění nemá žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Z jeho obsahu je totiž vzdor stručnosti uvedené podmínky č. 1 zřejmé, které stavby se dodatečné povolení týká a podle jaké dokumentace bude dokončena. Krom toho tyto skutečnosti jednoznačně plynou právě i z ověřené projektové dokumentace, tvořící nedílnou součást dodatečného povolení stavby, jak žalovaný správně uvedl. Krajský soud přitom nemá pochyb o tom, že žalobci předmětnou projektovou dokumentaci, stejně jako další podklady dodatečného stavebního povolení, velmi dobře znají, o čemž ostatně svědčí jejich námitky v průběhu správního řízení, jakož i žaloba samotná. Pokud se pak žalobci na podporu svých tvrzení dovolávali výňatku z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 115/2012, třeba konstatovat, že v případě dodatečného povolení stavby je její umístění zřejmé a i z odůvodnění rozhodnutí plyne, o jakou stavbu se jedná, kdežto podle zmiňovaného rozsudku byla situace kvalitativně zcela jiná. Další žalobní námitka se týkala údajně nesplněných požadavků na ochranu ovzduší a rovněž ta byla námitkou odvolací. Žalovaný se s ní vypořádal následujícím způsobem: „K vlastní problematice ochrany ovzduší lze uvést, že ze spisu bylo zjištěno, že podkladem rozhodnutí byla rozptylová studie z března 2013 zpracovaná J. N. , kde se v závěru uvádí, že, citujeme: „ Koncentrace znečišťujících látek ze stacionárních zdrojů (kotle, plynové ohřívače, technologické výduchy) i z automobilové dopravy generované provozem závodu KAMAX budou pod hodnotami imisních limitů a neovlivní nadměrně blízké okolí a nejbližší bytovou zástavbu. Výše imisního příspěvku znečišťujících látek se bude pohybovat v nejméně příznivé kombinaci povětrnostních podmínek do 60 % hodnot imisního limitu (max. koncentrace NO2), v ostatních případech, kdy se jedná o dlouhodobé průměrné koncentrace, které mají z hlediska posuzování imisní zátěže větší váhu, jsou dosahované hodnoty ještě výrazně nižší a dané imisní limity s rezervou splní a to i v součtu s hodnotami imisního pozadí, uvedenými na straně 5.“, konec citace. Dále bylo k dispozici souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku správy ochrany ovzduší KULK- OŽPZ ze dne 6.9.2013 č.j: KULK 59709/13. S ohledem na skutečnost, že odvolání napadlo toto souhlasné závazné stanovisko ze dne 6. 9. 2013, odvolací orgán jej nechal přezkoumat podle ust. § 149 správního řádu. Přezkoumání provedl orgán nadřízený KULK – OŽPZ a to MŽP, které dne 4.4.2014 vydalo písemnost č.j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp.zn. 25/541/14), kterou bylo potvrzeno závazné stanovisko KULK-OŽPZ ze dne 6.9.2013. Odvolací orgán uvádí, že po posouzení dané problematiky dospěl ve shodě se stavebním úřadem a dotčenými orgány (KULK-OŽPZ, MŽP) k jednoznačnému závěru, že bylo prokázáno, že záměr vyhoví příslušným předpisům v oblasti ochrany ovzduší, protože předloženými podklady byla prokázána zcela reálná vysoká pravděpodobnost, jež se blíží jistotě, že provoz kalící linky bude v intencích platných předpisů. V této souvislosti je třeba uvést a zdůraznit, že vlastní provoz kalící linky musí mít rozhodnutí – povolení orgánu ochrany ovzduší (KULK – OŽPZ) podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, kdy v rámci takového rozhodnutí se vydá povolení k provozu na dobu časově omezenou pro vyjmenovaný ostatní stacionární zdroj znečišťování ovzduší, v tomto případě – kalící linky. K žádosti o povolení provozu bude předložen návrh provozního řádu. Dále budou stanoveny v povolení podmínky pro zjištění úrovně znečišťování, navrženy emisní limity apod., čímž rovněž budou náležitě ošetřeny zájmy v oblasti správy ochrany ovzduší. K předchozímu textu je třeba dodat, že MŽP v závěru (strana č. 5) své písemnosti ze dne 4. 4. 2014 výslovně uvedlo své stanovisko, že souhlasné závazné stanovisko KULK – OŽPZ ze dne 6. 9. 2013 je zákonné i věcně správné, kdy v rámci celé problematiky bude ošetřena i obava odvolatelů ze zápachů. Jde o to, že i zápachy jsou v podstatě chemické sloučeniny, které z tohoto důvodu jsou objektivně měřitelné a lze je tedy konkretizovat. Dále lze vyjít ze zkušenosti ze stejného provozu v nedalekých Nudlejovicích, které jsou takové, že daný typ provozu nevykazuje žádný zápach. K tomu lze dodat, že odvolatelka Z. V. v průběhu odvolacího řízení zaslala odvolacímu orgánu zprávu o měření ovzduší v Turnově - Daliměřicích ve dnech 9. - 12. 12. 2013, které bylo provedeno v době inverze, tedy za nepříznivých klimatických podmínek (inverze). Odvolací orgán s touto zprávou seznámil KULK – OŽPZ a MŽP a pořádal je o stanovisko k tomuto měření. Oba dotčené orgány (viz výše) potvrdili svá předchozí stanoviska k věci samé.“ K této, jakož i dalším namítaným otázkám (hluk, ochrana vod a zdravých životních podmínek), třeba předně uvést, že jde o otázky spojené nejen s ochranou životního prostředí, ale i celé řady dalších důležitých zájmů (např. ochrany veřejného zdraví). Že jde o veřejné zájmy, jejichž právní režim je upraven v celé řadě zvláštních zákonů (např. zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů /vodní zákon/, zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, atd.), jejichž konkrétní aplikace je rovněž v působnosti speciálních orgánů veřejné správy k tomu zřízených, a to podle jednotlivých složek životního prostředí a jiných zvláštních zájmů. Tyto předpisy pak obsahují ustanovení, podle nichž se při povolování staveb vyžaduje rozhodnutí, souhlas, závazné stanovisko, závazný posudek, vyjádření, posouzení apod., věcně příslušného, tedy dotčeného orgánu státní správy. Povinností stavebního úřadu je v průběhu toho kterého řízení podle stavebního zákona potřebná stanoviska zabezpečit a koordinovat, respektive z pozice stavebního úřadu zajistit, aby tyto podklady byly pro rozhodnutí vydávaná podle stavebního zákona k dispozici, neboť je opatřuje ten, z jehož podnětu se řízení vede. Dlužno přitom zdůraznit, že vyjde-li správní orgán při svém rozhodnutí ze stanoviska jiného vykonavatele veřejné správy příslušného k takovému stanovisku, je správní orgán tímto stanoviskem vázán. Takovéto stanovisko je pak jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy ve věci, a je tedy samozřejmé, že je výrazně ovlivňuje, nemůže být ale právě s ohledem na tuto svoji povahu předmětem samostatného přezkumu soudem. Výhrady proti závazným stanoviskům lze však posoudit na základě § 75 odst. 2 druhé věty s.ř.s., podle něhož přezkoumá soud k žalobní námitce také zákonnost závazných podkladů přezkoumávaného rozhodnutí či jiný úkon správního orgánu, není-li jím ovšem sám vázán a neumožňuje-li s.ř.s. žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. O takový případ se v následně uvedených závazných stanoviscích nejednalo, a proto krajský soud postupoval při jejich přezkumu právě podle § 75 odst. 2 s.ř.s. Jak vyplývá z obsahu prvoinstančního správního rozhodnutí, stavební úřad věnoval problematice ochrany veřejných zájmů na úseku životního prostředí a veřejného zdraví potřebnou pozornost, když v tomto směru zajistil pro rozhodnutí ve věci všechna potřebná stanoviska. Dotčené orgány veřejné správy přitom byly seznámeny se všemi rozhodujícími skutečnostmi dané věci, takže při vydávání svých stanovisek vycházely z úplného skutkového stavu věci. Podklady předložené žalobci (znalecký posudek vyhotovený dne 30. 8. 2013 K. M. k otázce, do jaké kategorie průmyslu patří kalení šroubů a Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky v novém areálu firmy KAMAX s.r.o. - městská část Turnova – Vesecko, zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013), nemají podle nich vliv na dosavadní zjištění ohledně ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, tedy ani na vydaná závazná stanoviska k projektové dokumentaci stavby z pohledu ochrany ovzduší a ochrany před hlukem. Krajský soud zjistil, že z hlediska ochrany ovzduší vydal k věci Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 6. 9. 2013 pod spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, závazné stanovisko podle §11 odst. 2 písm. c) zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění, k „povolení stavby vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší – kalicí linka na úpravu šroubů SLP 1200 č.1“. Z jeho obsahu (popis linky, technologie úpravy šroubů, rozsah odůvodnění) je zřejmé, že se v něm uvedený orgán zabýval relevantními skutečnostmi pro vydání závazného stanoviska. V rámci odvolacího řízení byla poté jeho správnost přezkoumána ještě nadřízeným správním orgánem, a to postupem podle ust. § 149 správního řádu, Ministerstvem životního prostředí. To rozhodnutím ze dne 4. 4. 2014, č.j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013, spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, potvrdilo. Jak je z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2014, č.j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), zřejmé, uvedený orgán se zabýval danou problematikou velmi obšírně. Popsal stavební záměr, na jeho straně třetí uvedl podklady, z nichž při rozhodování vycházel a rozvedl odvolací námitky žalobců. Na straně čtvrté a páté se uvedený ústřední orgán státní správy na daném úseku vypořádal s námitkami odvolatelů (žalobců) a konstatoval, že v daném území dosud nenastala situace snížené kvality ovzduší. Ministerstvo životního prostředí uzavřelo s tím, že závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013 bylo vydáno v souladu se zákonem a je věcně správné, a proto bylo jako takové potvrzeno. S jeho obsahem se měli žalobci možnost seznámit, a to na základě listiny žalovaného ze dne 20. 6. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros), kterou byli účastníci řízení nejen seznámeni s novými podklady rozhodnutí o odvolání, ale byla jim dána i možnost nahlédnout do nich a vyjádřit se k nim. Tím došlo k naplnění požadavku správního řádu stanoveného v § 36 odst. 3, a to v návaznosti na jeho § 90 odst. 1 písm. c) druhou větu. Za tohoto stavu měl ovšem stavební úřad i žalovaný za prokázané, že stavba vyhovuje požadavkům na ochranu ovzduší, přičemž nebylo důvodů akceptovat námitku žalobců spočívající v tom, že před povolením stavby nebylo provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě. Na žalobci předložené podklady (znalecký posudek K. M. a Autorizované hodnocení zdravotního rizika), reagoval ještě Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vyjádřením ze dne 8. 10. 2013, zn. KULK 67396/3013 OŽPZ 1305/2013, a to podrobným způsobem na třech stránkách (viz č. l. 15 správního spisu). K otázce znaleckého posudku konstatoval, že K. M. je znalcem v oboru hutnictví, a nejde proto o posudek, který by byl relevantním podkladem pro zařazení daného stacionárního zdroje z hlediska ochrany ovzduší, které vychází ze zákona o ochraně ovzduší a jeho prováděcích předpisů. Předmětná linka byla zařazena jako zdroj znečišťování ovzduší právě dle přílohy č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a to jako stacionární zdroj tuhých znečišťujících látek (překračuje 5t) a 11. 4. - stacionární zdroje, jejichž roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. Zařízení linky na úpravu šroubů SLP 1200 splňuje charakteristiku zdroje uvedeného pod kódy 11.1. a 11.

4. Závazné stanovisko k umístění tohoto zdroje vydal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství dne 18. 3. 2013 pod č.j.: KULK 17716/2013/Ža, závazné stanovisko k povolení stavby vydal dne 6. 9. 2013 pod č.j.: KULK 59709/2013/Ža. Pro vydání uvedených závazných stanovisek byla celá řada relevantních podkladů (viz odůvodnění žalovaného a prvoinstančního správního rozhodnutí). Uvedený orgán veřejné správy uzavřel s tím, že ani zmíněný znalecký posudek ani Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky na dosud vydaných závazných stanoviscích nic nemění. K námitce žalobců, že před povolením stavby nebylo provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě, třeba ještě poznamenat, že v daném území proběhlo měření stavu ovzduší z iniciativy města Turnov, a to v prosinci roku 2013. Prováděl ho Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, přičemž zpráva o něm je rovněž obsahem správního spisu. Jak přitom žalobci v žalobě sami přiznávají, měření bylo provedeno v nepříznivých klimatických podmínkách (ve zprávě se uvádí: “nejhorší možné podmínky“). Přesto bylo zjištěno (viz zpráva), že s výjimkou Benzo(a)pyrénu byly naměřené koncentrace v mezích imisních limitů, přičemž i u něho zpráva předpokládá, že jeho roční limit bude dodržen. Žalobci uvedenou zprávu o výsledcích měření znají, jak je zřejmé ze žaloby, proto ji netřeba dále rozvádět. Lze tak shrnout, že ani žalobci dovolávané měření, byť v jiné formě, než si představují, nepřineslo žádná taková zjištění, aby jim bylo možno přisvědčit, že jsou předmětnou stavbou dotčeny veřejné zájmy na ochranu ovzduší. Pokud pak zmiňují překročení imisního limitu u oxidu dusíku, tak jeho imisní limity jsou stanoveny pouze pro ochranu ekosystémů a vegetace (tedy jde o dotčenost zájmů chráněných nepochybně zákonem o ochraně přírody a krajiny), přičemž ty byly v době měření překročeny pouze minimálně. Protože se tak stalo při inverzních podmínkách, je i v tomto případě zcela zřejmý předpoklad, že limit, který je průměrovaný na celý rok, by byl dodržen. K dispozici jsou tedy výsledky měření kvality ovzduší, byť z krátkodobého období a zároveň uskutečněné za těch nejhorších klimatických podmínek, které nesignalizují žádné významné znečištění ovzduší v místě. Za této situace třeba mít požadavek žalobců na další měření ovzduší pro účely povolení stavby kalící linky za neopodstatněný. Krajský soud je ostatně přesvědčen o tom, že si jsou žalobci tohoto stavu dobře vědomi, když žalobu staví zejména na závěrech z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, podle něhož i imise nepřekračující limitní hodnoty stanovené obecně závazným právním předpisem, nemusí ještě nutně znamenat, že jde o stavbu souladnou s právními předpisy. Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud žalované rozhodnutí ani shora zmíněné stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2014 za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z pohledu ochrany veřejných zájmů na čistotě ovzduší, když si pro tento závěr orgány veřejné správy zúčastněné na řízení opatřily dostatek potřebných podkladů, které srozumitelným a logickým způsobem vyhodnotily. Obdobně bylo postupováno i ohledně závazného stanoviska vydaného Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje dne 14. 8. 2013, č. j.: KHSLB 18867/2013, k projektové dokumentaci stavby z hlediska dodržení hlukových limitů. Ta jej vázala na splnění podmínek, a to, že „V průběhu zkušebního provozu bude měřením ověřeno prokazatelné dodržení hygienických limitů v provozu nového areálu KAMAX v nejbližších chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb definovaných v § 30 odst. 3 zákona pro denní a noční dobu, daných nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a vyhotovení výsledků měření bude přiloženo k žádosti o vydání souhlasu k trvalému užívání stavby.“ Tento požadavek pak byl zakotven v podmínce č. 13 dodatečného povolení stavby. Toto závazné stanovisko přezkoumalo na základě odvolání žalobců Ministerstvo zdravotnictví a rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014, č.j.: 21137/2014-5/OVZ- 20.3.2014, je potvrdilo jako věcně správné, když námitky žalobců shledalo nedůvodnými. Popis situace, její hodnocení a závěry rozhodnutí v něm Ministerstvo zdravotnictví popsalo na celkem sedmi stránkách, a to velmi podrobným a přesvědčivým způsobem (malá velikost písma a husté řádkování). Vypořádalo se přitom se všemi zásadními námitkami žalobců ohledně akustické situace v daném prostoru v souvislosti s realizací kalící linky. Ověření její skutečnosti přitom bylo zcela logicky odsunuto na dobu zkušebního provozu kalící linky. Rovněž s jeho obsahem se měli žalobci možnost seznámit před vydáním žalovaného rozhodnutí, a to na základě úkonu žalovaného ze dne 20. 6. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros), jímž byli účastníci řízení nejen seznámeni s novými podklady rozhodnutí o odvolání, ale byla jim dána i možnost nahlédnout do nich a vyjádřit se k nim. Tím došlo k naplnění požadavku správního řádu stanoveného v § 36 odst. 3, v návaznosti na jeho § 90 odst. 1 písm. c) druhou větu. Na znalecký posudek K. M. a Autorizované hodnocení zdravotního rizika reagovala ještě Krajská hygienická stanice Libereckého kraje ve vyjádření ze dne 4. netýkají hluku v chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb, který v rámci svých kompetencí daných zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění, posuzuje v průběhu stavebního řízení orgán ochrany veřejného zdraví, a proto že ani nebudou mít vliv na již vydané závazné stanovisko ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, k dodatečnému povolení kalící linky. Na závěr proto potvrdila platnost již vydaného závazného stanoviska. Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud žalované rozhodnutí ani shora zmíněné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 4. 2014, č.j.: 21137/2014-5/OVZ-20.3.2014, za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z pohledu ochrany veřejných zájmů před hlukem, když si pro tento závěr orgány veřejné správy zúčastněné na řízení opatřily dostatek potřebných podkladů, které srozumitelným a logickým způsobem vyhodnotily. Žalobci dále namítali, že nebyla řádně posouzena problematika ohrožení jakosti podzemních vod, přičemž se odvolávali na posudek znalce J. K., upozorňující na možnou kontaminaci podzemních vod dusičnany z ovzduší. Krajský soud se neztotožňuje se žalobci, že by stavební úřad či žalovaný nevěnoval ochraně čistoty vod patřičnou péči, že by se s touto otázkou nevypořádali zákonným způsobem, respektive, že by stavební úřad neměl před vydáním rozhodnutí o povolení stavby i v tomto směru dostatečné podklady. Městský úřad Turnov předně vydal dne 1. 8. 2012 pod č.j.: ORM/12/759 koordinované závazné stanovisko k dílčím úsekům životního prostředí, konkrétně dle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisům, zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), který byl zrušen k 1. 9. 2012, zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. Tímto koordinovaným stanoviskem byl vysloven souhlas veřejné správy s povolením projednávané stavby z pohledu všech složek životního prostředí, tedy byl přijat závěr, že i z hlediska zájmů chráněných vodním zákonem je uvedený záměr možný. Jak již přitom zmíněno výše, stavebnímu úřadu nepřísluší do stanovisek jiného vykonatele státní správy jakkoliv zasahovat. Platnost tohoto koordinovaného stanoviska byla potvrzena následně Městským úřadem Turnov listinou ze dne 19. 8. 2013, zn. ORM/13/720/SPR. Nelze rovněž přehlédnout, že příslušný vodoprávní úřad, odbor životního prostředí Městského úřadu Turnov, dále vystupoval v řízení o dodatečném povolení stavby jako dotčený orgán státní správy a nevznesl proti němu žádné námitky či připomínky, ani jej ničím nepodmiňoval. I on měl přitom k dispozici veškeré podklady dodatečného povolení stavby. Zvláště třeba zdůraznit, že si vzhledem k uvedeným námitkám opatřil od osoby odborně způsobilé v oboru hydrogeologie (P.) rovněž posouzení dané otázky – možného ovlivnění hydrogeologických poměrů předmětnou stavbou. Hydrogeologický posudek byl vyhotoven v lednu 2014 a jeho závěry jsou následující: „Rizika negativního ovlivnění využívané hlavní zvodně kolektoru C provozem kalící linky jsou malá, s velmi vysokou pravděpodobností lze vyloučit, že by voda zasáklá v zájmovém prostoru mohl dotéct do prostoru jímacího objektu Dolánky a tím jej i jakkoliv ovlivnit. Možnost znečištění podzemní vody dusičnany, které vznikly vymytím NOX (z emisí kalící linky) z atmosféry je neměřitelně nízká. Vybudování monitorovacího systému a monitorování případného znečištění podzemních vod není nutné.“ Byť tento hydrogeologický posudek jako takový jaksi minul řízení o dodatečném povolení stavby vedené stavebním úřadem, byl vodoprávnímu úřadu k dispozici po celou dobu odvolacího řízení, s čímž byli účastníci řízení rovněž žalovaným seznámeni shora již opakovaně zmiňovaným podáním ze dne 20. 6. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros). V něm žalovaný seznámil účastníky řízení s podklady rozhodnutí o odvolání, které konkrétně specifikoval a mezi nimi uvedl i právě zmíněné vyjádření vodoprávního úřadu (Městský úřad Turnov) ze dne 31. 3. 2014, č.j.: OZP/14/959/HOJ, jakož i hydrogeologický posudek a další podklady zmiňované následně rovněž v žalovaném rozhodnutí. Vodoprávní úřad z něho vycházel ve svém stanovisku ze dne 31. 3. 2014 pro žalovaného (v souvislosti s podanými odvoláními). K odvolacím námitkám ohledně ohrožení jakosti podzemních vod konstatoval, že zpracovaný hydrogeologický posudek dostatečně posuzuje danou problematiku, že negativní ovlivnění podzemních vod je velmi vysoce nepravděpodobné, a proto neshledal ani důvodů cokoliv na svých dosavadních stanoviscích ke stavbě kalírny měnit. Žalovaný se s odvolací námitkou ohledně dotčení podzemních vod zabýval na straně dvanácté žalovaného rozhodnutí. Obsah shora uvedeného stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 31. 3. 2014 v něm nezmínil, ačkoliv si jej sám jako podklad rozhodnutí vyžádal, a namísto toho a nad rámec potřebného vyslovil k dané problematice i své názory na věc, zmiňované pak v žalobě. Žalobci je označují jako „mimoběžné tvrzení žalovaného“. Co k tomuto postupu žalovaného vedlo, to zjistit nelze (mohlo jít i jen o chybu při grafickém ztvárnění rozhodnutí, při práci na PC to není vůbec vyloučeno), nicméně z uvedeného je zřejmé, že žalovaný nepodcenil danou problematiku a že odvolací námitky v tomto směru znovu došetřoval s kladným výsledkem ve prospěch povolení stavby. Naproti tomu byly námitky žalobců obecné, spekulativní, kdežto zmíněný hydrogeologický posudek vycházel z velmi podrobných a konkrétních místních skutečností. Byť lze tedy žalobcům přisvědčit v tom, že odůvodnění rozhodnutí mělo býti v tomto směru podrobnější, nelze nevidět, že tento procesní nedostatek neměl v kontextu výše uvedeného vliv na věcnou správnost rozhodnutí, a proto ani z tohoto hlediska nespojuje krajský soud zmíněné vady s tvrzenou nepřezkoumatelností. V této souvislosti je však třeba žádoucí vrátit se k otázce aktivní legitimace žalobců. Tu rozhodně nemá žalobkyně a) v otázce ochrany podzemních vod, neboť se nedotýká jejích veřejných subjektivních práv, nejsou v jejím vlastnictví. Platí totiž, že žalobce se může ve správním soudnictví domoci ochrany jen proti porušení těch vlastních práv, na nichž byl vydaným rozhodnutím zkrácen, tedy žalobce není před správním soudem oprávněn k tomu, aby si žalobou osvojil námitky třetích osob a týkajících se porušení práv třetích osob. Nemůže namítat ani porušení veřejného zájmu, nejde-li o subjekt, kterému ve správním řízení zvláštní zákon přiznává oprávnění prosazovat a obhajovat zájmy společnosti. Otázku aktivní legitimace žalobce b) jako občanského sdružení (spolku) má však krajský soud v tomto směru za danou. Opírá se přitom o judikaturu Nejvyššího správního soudu plynoucí např. z jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č.j. 1 As 13/2015 – 295. Dlužno přitom poznamenat, že byť bylo žalované rozhodnutí vydáno ještě před tímto rozsudkem, tak že ani tehdejší hodnocení žalovaného v otázce účastenství žalobce b) v daném řízení nebylo krajským soudem akceptovatelné. V závěru žalovaného rozhodnutí (viz strana čtrnáctá) totiž k jeho odvolání uvádí mimo jiné následující: „K obsahu vlastního odvolání R.O.S.O.S. (písemnost ze dne 30.1.2014) lze uvést, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.1.2014 vytýká nedostatky, jež jsou po obsahové stránce zcela mimo rozsah působnosti zák. č. 114/1992 Sb. Body č. 1 a 2 odvolání vytýkají nedostatků výroku rozhodnutí ze dne 10.1.2014 z pohledu obsahu ust. § 129 stavebního zákona, což zjevně není problematika řešená zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 3 odvolání se zabývá problematikou dopadu stavby na kvality prostředí a hodnoty území, což jsou hlediska uvedená v ust. § 20 vyhl.č. 501/206 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, což je předpis provádějící stavební zákon, nikoliv zákon o ochraně přírody a krajiny. Z toho je zjevné, že i tato problematika je mimo rozsah veřejných zájmů hájených zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 4 odvolání se týká problematiky ochrany před hlukem, což je problematika, která je rovněž zcela mimo okruh veřejných zájmů hájených zákonem č. 114/1992 Sb., kdy k tomu je třeba připomenout, jak je výše uvedeno, že odvolatel nevlastní žádný pozemek ani stavbu, popřípadě nemá žádné věcné břemeno k nemovitostem v předmětném území. Bod č. 5 odvolání se týká problematiky ochrany ovzduší, což v žádném případě není problematika řešená zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 6 odvolání se týká možného ohrožení jakosti spodních vod, což je rovněž problematika, kterou neřeší zákon o ochraně přírody a krajiny, ale zákon o vodách. To samé platí i o bodu č. 7 odvolání – názoru odvolatele, že v daném případě měly být dokladovány podklady podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů. Z výše uvedeného je zřejmé, že se předmětná stavba nijak nedotýká zájmů chráněných předpisy o ochraně přírody a krajiny, ( - ) Proto odvolací orgán hodnotil odvolání podané subjektem R.O.S.O.S. jako bezpředmětné neboť zjevně přesahují rozsah toho, na základě čeho byl odvolatel účastníkem řízení (viz ust. § 109 písm. g) stavebního zákona).“ S takovýmto pojetím by se nebylo možno ztotožnit a vůbec již nelze žalovanému přisvědčit v tom, že by pro něj měla být směrodatná souhrnná technická zpráva, v níž projektant vyslovil stanovisko, že předmětná stavba nebude mít vliv na krajinu, flóru, faunu a ekosystémy. Vždyť jen nečištěné odpadní vody, znečištěné ovzduší, hluk atd. na ně a na půdu vliv mít mohou, dotýkají se přírody. Jak již však uvedeno výše, otázku účastenství občanských sdružení (spolků) ve správních řízení je třeba posuzovat v intencích již zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č.j. 1 As 13/2015 – 295. V něm se mimo jiné v odstavci 66 a násl. uvádí: „V.B Aktivní legitimace žalobce k podání námitek

66. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda je žalobce aktivně legitimován v daném řízení vznášet námitky, zda může vznášet pouze námitky procesněprávního charakteru, nebo zda mu přísluší namítat i hmotněprávní pochybení správních orgánů obou stupňů.

67. Dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má „[k]aždý …právo na příznivé životní prostředí.“

68. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se „[k]aždý… může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“

69. Dle § 65 odst. 1 s. ř. s. „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“

70. Dle § 65 odst. 2 s. ř. s. může „[ž]alobu proti rozhodnutí správního orgánu… podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.“

71. Stěžovatel byl účastníkem řízení o vydání (změně) integrovaného povolení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí obou správních orgánů. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že je stěžovatel oprávněn vznášet námitky procesněprávního charakteru ve smyslu § 65 odst. 2 s. ř. s. Rovněž judikatura již dovodila, že spolky (dříve občanská sdružení), jejichž účelem činnosti je ochrana přírody a krajiny a životního prostředí, jsou aktivně legitimovány ke vznášení procesních námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2013, č. j. 2 As 7/2011 - 274, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. září 2013, č. j. 9 As 173/2012 - 65). Není tedy pochyb o tom, že spolkům přísluší oprávnění namítat procesněprávní pochybení správních orgánů, což platí i pro posuzovaný případ.

72. Dále je nutné se vypořádat s otázkou, zda stěžovateli přísluší i oprávnění vznášet hmotněprávní námitky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na znění Aarhuské úmluvy, která se stala součástí komunitárního práva v režimu tzv. smíšených smluv, a to rozhodnutím Rady č. 2005/370/ES ze dne 17. února 2005. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že tato úmluva nemá přímý účinek, je však nutné ji použít jako interpretační pramen, a je tedy nezbytné interpretovat vnitrostátní právo v souladu s jejím zněním (srov. např. plenární nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, nebo nález téhož soudu ze dne 17. března 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07).

73. Článek 2 odst. 5 Aarhuské úmluvy definuje pojem “dotčená veřejnost“ jako „veřejnost, která je – nebo může být - ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem… u nevládních organizací podporující ochranu životního prostředí a splňující požadavky vnitrostátních právních předpisů (se) předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem“

74. Dle čl. 9 odst. 2 písm. a) Aarhuské úmluvy „[k]aždá strana v rámci své vnitrostátní úpravy zajistí, aby osoby z řad dotčené veřejnosti… mající dostatečný zájem… mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle ustanovení článku 6 a v případech, kdy je tak stanoveno vnitrostátním právem a aniž by tím byl dotčen odstavec 3 článku 9, i dalších relevantních ustanovení této úmluvy.“

75. Článek 9 odst. 2 písm. a) Aarhuské úmluvy byl promítnut do vnitrostátní právní úpravy mj. přijetím § 70 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že „[o]chrana přírody podle tohoto zákona se uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů.“

76. Nejvyšší správní soud tak považuje za nezbytné posoudit, zda, ve smyslu čl. 2 odst. 5 a čl. 9 odst. 2 písm. a) Aarhuské úmluvy, má stěžovatel na daném případu dostatečný zájem, tedy zda došlo k zásahu do jeho sféry a jeho hmotných práv, což je předpokladem pro aplikaci § 65 odst. 1 s. ř. s.

77. V souvislosti s otázkou aktivní legitimace spolku ke vznášení věcněprávních námitek Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 21. července 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, ve kterém soud konstatoval, že „… musí navrhovatel především plausabilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace… Územním plánem mohou tedy ve svéprávní sféře být dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulované.“ Soud dále uvedl, že navrhovatelem „… může… být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno… Výjimečně je též představitelné, aby aktivní procesní legitimace byla dána i tehdy, tvrdí-li navrhovatel, který sám není vlastníkem nemovitosti ani nemá právo k takové cizí věci na území regulované územním plánem, že jeho vlastnické právo nebo jiné absolutní právo k nemovitosti nacházející se mimo území regulované územním plánem by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulované územním plánem tento plán (jeho změna) připouští.“

78. Věcnou správnost uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu následně potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ve kterém rovněž konstatoval, že „[p]odstatným kritériem zde musí nepochybně být místní vztah navrhovatele k lokalitě regulované územním plánem. Má-li spolek sídlo na tomto území nebo jsou-li jeho členové vlastníky nemovitostí potenciálně dotčených opatřením plynoucím z územního plánu, pak by mu v zásadě měla svědčit aktivní legitimace k podání návrhu. Věcné (materiální) legitimační důvody, vycházející z předmětu činnosti spolku, se pak odvozují od místního vztahu k napadenému opatření obecné povahy. …z hlediska posouzení zákonné podmínky zkrácení na právech bude věrohodnější místní “zavedenost“…“

79. Nejvyšší správní soud si je vědom, že výše citovaná judikatura se týká oblasti přezkumu opatření obecné povahy, avšak závěry ohledně dotčenosti ve hmotněprávní sféře potenciálního navrhovatele a nezbytnosti lokálního prvku lze použít i na otázku možné aplikace § 65 odst. 1 s. ř. s.

80. Nejvyšší správní soud posoudil, zda mohl být stěžovatel, který má sídlo v Brně, avšak působí v rámci území celé České republiky, napadeným rozhodnutím zasažen do své hmotněprávní sféry, což je předpokladem pro existenci jeho aktivní věcné legitimace.

81. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14 konstatoval, že „… aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany přírody a krajiny, nemůže být bez hranic.“ Touto hranicí je již zmíněný lokální prvek, resp. možná dotčenost na hmotných právech. Pokud by tento závěr nebyl správný, bylo by hypoteticky možné přiznat aktivní legitimaci ke vznášení věcných námitek každému spolku, který má předmět činnosti stanoven bez dalšího jako ochranu přírody a krajiny či životního prostředí. V takovém případě by byl teoreticky jakýkoli spolek s uvedeným předmětem činnosti oprávněn vznášet věcné námitky proti příslušnému záměru bez ohledu, zda může být reálně dotčen na hmotných právech, tedy i spolek se sídlem mimo Českou republiku či na jiném kontinentě. Smyslem vnitrostátní právní úpravy i interpretačního vodítka v podobě Aarhuské úmluvy je poskytnutí soudní ochrany dotčeným osobám, nikoli však neomezeně. Proto není možné paušalizovat presumpci dotčenosti ve hmotných právech spolků u všech záměrů, nýbrž je nutné vždy posuzovat každý případ individuálně.

82. Dle přesvědčení soudu mohl být stěžovatel v tomto konkrétním případě napadeným rozhodnutím dotčen na svých hmotných právech. Předmětný záměr KO EPR II je sice umístěn v Ústeckém kraji, avšak provoz elektrárny takovéhoto významu bez pochyb přesahuje hranice dotčeného kraje, resp. má dopad na celé území České republiky. Stěžovatel vyvíjí prokazatelně dlouhodobě a erudovaně aktivity v souvislosti s ochranou přírody a krajiny v rámci celé České republiky (např. realizace tzv. “Pražského okruhu“, realizace záměrů v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, výstavba silnice R52 nebo kácení stromů v Národním parku Šumava). V rozsudku ze dne 18. září 2014, č. j. 2 Aos 2/2013 – 69, Nejvyšší správní soud rozhodl, že pro přiznání aktivní věcné legitimace spolku je hlavním kritériem existence dostatečně silného vztahu stěžovatele k danému území. Nejvyšší správní soud má za to, že v případě daného záměru s dopady na území celé České republiky je možné dovodit dotčenost ve hmotněprávní sféře stěžovatele, který vyvíjí aktivitu rámci celé České republiky, resp. že je v tomto konkrétním případě naplněno kritérium dostatečně silného vztahu stěžovatele k předmětnému území.

83. Nejvyšší správní soud uzavírá, že nejsou správné závěry Krajského soudu ohledně nepřiznání aktivní věcné legitimace stěžovateli. Proto lze na daný případ aplikovat § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy, že stěžovateli přísluší námitky procesního i hmotněprávního charakteru.“ Z uvedeného krajský soud dovozuje, že žalobce b) měl v dané věci aktivní věcnou legitimaci (má za předmět činnosti ochranu přírody a krajiny a sídlo v území). K námitce, že v průběhu řízení nebylo předloženo stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), že „absentuje“, krajský soud uvádí, že ani tu neshledal důvodnou. Ono totiž v průběhu řízení v podobě „SDĚLENÍ“ opatřeno bylo (v souladu s tehdejší právní úpravou uvedeného zákona), pouze se s jeho závěry žalobci neztotožňují. A to v konkrétním zařazení záměru dle přílohy 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle písemného závěru Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 18. 12. 2013, zn. KULK 86646/2013, se jedná v případě kalící linky o „podlimitní záměr k dikci bodu 3.

1. Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW přílohy č. 1 kategorie II zákona o posuzování vlivů na životní prostředí“. Podle žalobců jde však o záměr stanovený v příloze 1 uvedeného zákona v Kategorii II pod bodem 4. 1. „Průmyslové provozy na zpracování železných kovů“. Tato otázka byla předmětem opakovaného šetření i ze strany Ministerstva životního prostředí (viz jeho vyjádření ze dne 31. 10. 2013, zn. 70296/ENV/13 či ze dne 12. 11. 2013, zn. 37641/ENV/13, která jsou součástí správního spisu) a i podle něho je daný záměr podlimitním záměrem bodu 3. 1. (Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW, Kategorie II přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí). Dlužno přitom poznamenat, že na řešení případných pochybností v tomto směru pamatoval zmíněný zákon v ustanovení § 23 odst. 3 (dnes taktéž, ovšem v jiném znění), když v něm stanovil, že: „V případě důvodných pochybností o záměru a o zařazení záměru do příslušné kategorie nebo do příslušného sloupce podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, popřípadě o rozsahu dotčeného území je rozhodující vyjádření ministerstva, které musí být vydáno nejpozději do 15 dnů ode dne doručení podnětu k vyjádření ministerstvu.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že předmětná otázka byla posouzena, jak jen posouzena být mohla a krajský soud se s uvedenými závěry orgánů veřejné správy k ní ztotožnil. Možná, že je v příloze 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí „díra“, když v ní není pamatováno na tepelné zpracování kovů kalením, možná to tak má být. Ani na této případné skutečnosti by však nemohl krajský soud cokoliv změnit, neboť i on, stejně jako orgány veřejné správy, je vázán zákonem. Nemůže nahrazovat zákonodárce, respektive sám výkladem rozšiřovat danou zákonnou úpravu. K tvrzení žalobců, že se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“ třeba dodat, že tato specifikace ještě pokračuje jejím popisem „včetně válcování za tepla, kování kladivy a pokovování“. Již jen ze slovního výkladu tohoto dovětku plyne, že do žalobci dovolávaného se záměru 4. 1. patří provozy svými účinky mnohem razantnější, než je v podstatě pouhý ohřev již hotových výrobků, jejich tepelné zpracování – kalení. Rozhodující pro posouzení věci je však skutečnost, že kalení kovů jako záměr v uvedené příloze vůbec uveden není a že jde o zařazení právě podle tohoto zákona, nikoli podle pohledů jiných, např. statistických, způsobu rozdělení průmyslových odvětví atd. Proto nemohl na věci nic změnit ani znalecký posudek K. M. Domnívají- li se pak žalobci, že teprve v případě procesu dle zák. č. 100/2001 Sb. by problematice hluku, ovzduší a ochraně vod byla věnována potřebná pozornost, krajský soud tento názor nesdílí, neboť i za daného stavu bylo vycházeno z odborných podkladů a k uvedeným oblastem se vyjadřovaly příslušné správní orgány. Žalovaný se pak vypořádal s obdobnými odvolacími námitkami ohledně postupů dle zák. č. 100/2001 Sb. v odůvodnění žalovaného rozhodnutí pod bodem č. 7 na straně třinácté a krajský soud na tyto závěry v dalším odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje. V průběhu řízení o dodatečném povolení stavby byla opatřena ještě celá řada dalších podkladů osvědčujících skutečnost, že z pohledu veřejného práva není stavba v rozporu s požadavky zvláštních právních předpisů. Jejich seznam uvedl prvoinstanční správní orgán souhrnně na straně sedmé dodatečného povolení stavby a žalovaný v již zmíněném podání ze dne 20. 6. 2014, jímž účastníky řízení seznamoval s podklady rozhodnutí o odvolání, jež byly opatřeny v odvolacím řízení, jakož i v rozhodnutí samotném. Ze žádného z nich neplyne, že by došlo k podstatnému narušení životního prostředí. Až potud se proto krajský soud se závěry žalovaného v podstatě ztotožnil, tedy s tou částí jeho rozhodnutí, která se týká zhodnocení významu stanovisek dotčených orgánů státní správy pro projednávaný záměr. Stejně jako se stanoviskem osoby zúčastněné na řízení, obchodní společnosti KAMAX s.r.o. k žalobě, co do výše uvedené části přezkumného řízení. Nikoliv však již s tvrzením žalovaného a zároveň měřítkem, jímž zřejmě námitky uplatněné v řízení o dodatečném povolení stavby poměřoval, a na kterou žalobci zjevně míří námitkami uvedenými v bodě druhém žaloby. Žalovaný totiž na straně šesté dole uvedl následující: „K předchozímu textu je třeba dodat a současně zdůraznit, že ve stavebním řízení (a platí to i pro toto řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby – viz výše) lze uplatnit podle ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona, které stanoví okruh námitek, jenž lze vznášet ve stavebním řízení, jen určité typy námitek. Jde pouze o námitky vznesené proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi (a to je důležité) přímo dotčeno vlastnické právo namítající osoby, popř. věcné břemeno (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2013 č.j.: 7 As 17/2013-25, kde se NSS zabýval slovním spojením „přímá dotčenost“). Dané ustanovení zákona je zdůrazněním požadavku, aby se do projednávání staveb nezahrnovaly věci, jež jsou zjevně „nestavební“ povahy.“ Žalovaný dal tímto zcela zjevně najevo, na jakém pozadí a jakým směrem řídil svoji přezkumnou činnost v dané věci, tedy skutečnost, že měl ve skutečnosti za relevantní pouze ty námitky účastníků řízení, které byly vznesené proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů a pokud se dle něho přímo dotýkaly vlastnického práva namítající osoby, popř. věcného břemene. A to je skutečně důležité. Takovýto pohled na věc je však zcela zavádějící a v rozporu s podstatou dané věci. Předmětná stavba totiž byla vestavbou do již postavené a zkolaudované skladové haly. Stavebním úřadem tedy byla nejdříve povolená stavba, kterou bylo po jejím dokončení povoleno užívat výlučně ke skladování. Nepovoleným osazením kalící linky do ní však došlo ke změně v účelu jejího užívání, neboť stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu (viz § 126 odst. 1 stavebního zákona). Změna v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, nebo změna doby trvání dočasné stavby, je přitom přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu. V tomto ohledu se nelze chovat svévolně. Změna v užívání stavby musí být také v souladu s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými stavebním zákonem a se zvláštními právními předpisy (viz § 126 odst. 2 a 3 stavebního zákona). Stavebník však takto nepostupoval a svojí nedovolenou stavební činností porušil uvedená zákonná ustanovení. Provedl tak stavbu bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, čímž naplnil předpoklady k zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle odstavce třetího uvedeného zákonného ustanovení lze přitom takovouto stavbu dodatečně povolit mimo jiné, jen pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací nebo v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Příslušná ustanovení stavebního zákona tak zcela jasně stanoví, že jak při změně účelu užívání stavby zákonnou cestou, tak při její realizaci tzv. „na černo“, se stavební úřad nemůže vyhnout jejímu posouzení z hledisek, jež jsou běžně zkoumána v územním řízení. Bylo by ostatně v rozporu již jen se zásadou rozumnosti, aby za abnormální situace, kdy je předmětem řízení stavba provedená tzv. „na černo“, aplikoval stavební úřad v řízení o jejím dodatečném povolení mírnější kritéria, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Žalovaný si však tuto skutečnost vůbec neuvědomil. Pochybil však i v právním posouzení věci, když co do rozsahu přezkumu odkazoval na § 114 odst. 1 stavebního zákona a ponechal jaksi stranou § 129 odst. 3 stavebního zákona, v němž jsou stanovena kritéria (viz výše), které nelze při dodatečném povolení pominout. Ta totiž byla stanovena jedině pro případy vydání dodatečného povolení stavby a nikoli pro rozhodnutí o odstranění. Tato zmatečnost v právním posouzení věci vedla žalovaného k tomu, že nerozlišoval mezi ochranou veřejných zájmů a oprávněností občanskoprávních námitek žalobců. Této problematiky se totiž jen „dotknul“, když k ní na straně šesté nahoře, ve třetím odstavci, uvedl následující: „Pokud jde o postavení sousedů v řízení o žádosti o vydání dodatečného povolení stavby a ochranu jejich práv, je třeba uvést, že sousedé si mohou svá práva chránit různými způsoby, např. věcnými břemeny (služebnostmi), která zatěžují vlastníky okolních pozemků a omezují tak jejich využití apod., jako instituty soukromého práva (viz např. občanský zákoník – zák.č. 89/2012 Sb.). Pokud sousedé nemají zajištěnu ochranu svých práv touto cestou, jsou chráněni obecnými pravidly, jež vyplývají, především z ust. § 1013 a násl. občanského zákoníku (zák.č. 89/2012 Sb.), kdy do 1.1.2014 se jednalo o ust. § 127 a násl. starého občanského zákoníku (zák.č. 40/1964 Sb., který byl v účinnosti do 31.12.2013).“ Žalobkyně a) v odvolání mimo jiné namítala, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek a poukazovala na negativní vlivy, které do území vnese. Zejména pak obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, které by narušily pohodu bydlení. V této souvislosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č.j. 2 As 44/2005-116, připomínala, že „narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění apod.), neboť to by tento požadavek byl nadbytečný, a je nutno toto zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v daném místě“. Stejné námitky uplatňovala i v průběhu řízení před prvoinstančním správním orgánem, přičemž se odvolávala na občanský zákoník (viz její podání ze dne 24. 9. 2013, v němž brojila proti stavbě s tím, že přinese do území nadměrný hluk, který ji bude obtěžovat nad míru přiměřenou místním poměrům). V těchto souvislostech se přitom dovolávala judikatury podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2006, č.j. 2 As 44/2005-116. Jak si žalovaný představoval ochranu práv sousedů vůči tvrzeným imisím v době projednávání stavby, a to je třeba zdůraznit, to z uvedeného vůbec neplyne, a proto smyslu toho krajský soud ani dohlédnout nemohl. Co je však z uvedeného zcela zřejmé, je to, že žalobkyně a) uplatnila v řízení o dodatečném povolení stavby občanskoprávní námitky, s nimiž se žalovaný zákonným způsobem nevypořádal. V řízení o dodatečném povolení stavby postupuje stavební úřad přiměřeně podle § 90 a § 110 až 115 stavebního zákona, a právě proto i podle těchto ustanovení musel stavební úřad, potažmo žalovaný, řešit i uplatněné občanskoprávní námitky žalobkyní a). Nemohl od nich odhlédnout, když je žalobkyně do té doby (vedení řízení o dodatečném povolení stavby) neměla možnost uplatnit. Pokud by tomu mělo být podle žalovaného, pak by se jistě vyplatilo stavět „na černo“, neboť právě tímto postupem by se stavebníci zbavili „sousedů potížistů“. Tomu snad nikdo, v souladu se zásadou rozumnosti, nemůže přisvědčit. Stavební zákon upravuje řešení občanskoprávních námitek, uplatněných v územním a stavebním řízení, v podstatě stejným způsobem. Podle § 89 odst. 6 poslední věty stavebního zákona, „Nedojde-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv.“ Stejně tak v § 114 odst. 3 poslední větě stanoví, že „Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv“. Občanskoprávní námitky vznesené účastníky v územním a stavebním řízení lze tedy rozdělit na dvě skupiny. Do první náleží námitky, které překračují pravomoc stavebního úřadu, typicky jde o námitky zpochybňující vlastnické právo, jeho rozsah, námitky vydržení či existence věcného břemene. Stavební úřad zde má pouze povinnost pokusit se o dosažení dohody mezi stranami sporu, která by předešla soudnímu řízení. Pokud k dohodě nedojde, nemá stavební úřad pravomoc učinit si o námitce úsudek sám. Druhou skupinou námitek jsou takové, které nepřekračují pravomoc stavebního úřadu, a ten je proto povinen učinit si o nich úsudek a rozhodnout ve věci. Typicky se jedná o námitky směřující proti předpokládané hlučnosti, prašnosti, zastínění, odstupu stavby apod., tj. o námitky budoucích imisí. V přezkoumávané věci vyslovila žalobkyně v průběhu řízení před stavebním úřadem (správním orgánem prvního stupně) i v odvolání obavy vycházející z možného zhoršení pokojného stavu v místě svého bydlení, a to v důsledku stavebních úprav skladové haly, do níž byla umístěna kalící linka. Její námitky mají základ v jejím budoucím provozu a žalobkyně se jimi snažila domoci se posouzení dopadů možné negativní změny v místě bydlení. Její námitky byly občanskoprávní povahy, což ale vůbec neznamená (viz výše), že by se jimi nemusel stavební úřad, ale i žalovaný, jako takovými zabývat, a to ať již z pohledu § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, podle něhož se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv (proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy … pevnými a tekutými odpady) či ustanovení § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (nového občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), podle něhož se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. Užití toho kterého zákonného předpisu je odvislé od konkrétnějších okolností dané věci, než lze z rozhodnutí zjistit, třeba však v této souvislosti odkázat na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 nového občanského zákoníku. Orgány veřejné správy zúčastněné na řízení se s občanskoprávními námitkami žalobkyně a) nevypořádaly, ačkoliv to byla jejich povinnost, neposoudily je v souladu se zákonnou úpravou, tedy s občanským zákoníkem. Nezjišťovaly a v rozhodnutích se nezabývaly otázkami, zda možné obtěžování imisemi nepřekračuje míru přiměřenou poměrům. Toto kritérium nelze na rozdíl od „přípustné míry“ opřít o žádnou technickou normu, jde o neurčitý právní pojem, což v případě námitek vznesených v řízení podle stavebního zákona znamená nutnost posuzování námitek tohoto typu případ od případu, v rámci správního uvážení stavebního úřadu. Orgány veřejné správy zúčastněné na řízení se nevypořádaly z tohoto pohledu ani s Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky. Nevypořádaly se ani s opakovanými námitky opírajícími se o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2006, č.j. 2 As 44/2005-116, podle něhož skutečnost, že měření hluku nepřekračuje limitní hodnoty stanovené obecně závazným právním předpisem, nemusí ještě nutně znamenat, že takto zjištěná hladina hluku vydávaného povolovanou stavbou také splňuje požadavek na pohodu bydlení, respektive, že je v souladu i s požadavky výše zmíněných ustanovení občanského zákoníku. Nezbylo proto, než konstatovat, že žalovaný pominul při svém rozhodování o odvolání širokou oblast tzv. občanskoprávních námitek, které bylo možno v řízení uplatnit. Odůvodnění žalovaného rozhodnutí v tomto směru neposkytuje skutkovou ani právní oporu výroku rozhodnutí a není z něho zřejmé, jakými úvahami se žalovaný při rozhodování řídil. Přitom požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Vzhledem k tomu krajský soud žalované zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému podle § 78 odst. 4 citovaného zákona k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem krajského soudu, vyjádřeným v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.). Odstraní v něm proto vytýkané nedostatky a ve věci znovu rozhodne. VII. Náklady řízení Žalobci měli ve věci úspěch, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s.ř.s. proti účastníkovi, který úspěch neměl. Jejich důvodně vynaložené náklady soudního řízení spočívaly v náhradě soudních poplatků v celkové výši 8.000,--Kč (2x po 3.000,--Kč ze společné žaloby + 2x po 1.000,--Kč za návrhy na přiznání odkladného účinku společné žalobě), odměně advokáta při zastupování dvou osob za celkem 8 úkonů právní služby po 3.100,--Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby soudu, replika ze dne 17. 12. 2015 k vyjádření osoby zúčastněné na řízení a replika k vyjádření osoby zúčastněné na řízení k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/, § 9 odst. 4 písm. d/ ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění), snížené o 20% vzhledem k zastupování 2 osob (dohromady 19.840,-Kč) a v náhradě hotových výdajů za celkem 8 úkonů při společném zastupování 2 osob po 300,--Kč, dohromady tedy 2.400,-Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Náhrada nákladů řízení bez daně z přidané hodnoty by tak činila celkem 30.240,--Kč. Protože je ale zástupce žalobců plátcem daně z přidané hodnoty, jak soudu doložil, byla k uvedené částce připočtena podle § 57 odst. 2 s.ř.s. ještě výše této daně (21%) z odměny za zastupování a náhrad ve výši 4.670,--Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 34.910,--Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku II. tohoto rozsudku zástupci žalobců, neboť je advokátem (viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1). Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil. Žádné takové náklady osobám zúčastněným na řízení nevznikly (viz výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení