30 A 73/2015 - 51

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: N.T.S.Ch., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, se sídlem Plzeň, Karlovarská 87/130, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2015, čj. MV-147981-3/SO- 2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 14. 5. 2015, čj. MV-147981-3/SO-2014, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. 9. 2014, čj. OAM-11983-9/TP-2014, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.200,- Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Ing. Jana Klika, Ph.D., advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 6. 2015, Krajskému soudu v Plzni doručenou osobně dne 12. 6. 2016, domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2015, čj. MV-147981- 3/SO-2014 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „s. ř.“ nebo „správní řád“), zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „Ministerstvo vnitra“), ze dne 30. 9. 2014, čj. OAM-11983-9/TP-2014 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu podaná dle § 87h odst. 2 písm. b) téhož zákona. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba Žalobkyně v žalobě uvedla, že má za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné z důvodu nesprávného právního posouzení skutkového stavu, tak i procesních ustanovení správního řádu v aktuálním znění. Prvoinstanční správní orgán svoje zamítavé rozhodnutí o žádosti odůvodnil zejména tím, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana Evropské unie (EU), a to podle legálního vymezení tohoto pojmu uvedeného v příslušných ustanoveních § 15a zákona o pobytu cizinců. Dále se již nezabýval případným naplněním některého z důvodů pro udělení trvalého pobytu podle § 87h, které jsou vázány právě na kladné vyhodnocení otázky ohledně přiznání statutu rodinného příslušníka občana EU. Žalobkyně nezpochybnila, že zákon přiznává postavení rodinného příslušníka občana EU pouze osobám uvedeným v ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Ovšem hodnocení správních orgánů obou stupňů vzhledem k okolnosti, zda žalobkyně je rodinným příslušníkem občana EU či nikoliv, považuje za nesprávné a ve svém důsledku za nezákonné. Dle žalobkyně přichází v jejím případě jednoznačně do úvahy zkoumání naplnění podmínek ustanovení § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) téhož zákona, kdy je nepochybné, že žalobkyně je a) matkou občana EU, její syn Ing. T.A.S., nar. …, je občanem České republiky, b) je osobou nezaopatřenou ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 písm. c), neboť je závislá na výživě a péči svého syna. Jen díky této péči (v souladu s vietnamskou tradicí, kdy se o matku musí starat syn) je žalobkyně schopna zabezpečovat své základní životní potřeby. Zákon nikde neuvádí, jak intenzivní a v jakém rozsahu musí být péče občanem EU o svého rodinného příslušníka vykonávána, navíc tato péče může být vykonávána i ostatními členy jeho rodiny. Žalovaná v rozhodnutí uvádí, že žalobkyně má minimálně nárok na starobní důchod, ovšem toto tvrzení nijak neprokazuje. Žalobkyně se domnívá, že v České republice nárok na starobní důchod nemá a ve Vietnamské socialistické republice (VSR) starobní důchod činí zlomek částky životního minima v České republice, navíc nelze provést transfer vyplácení dávek do České republiky. Žalobkyně je vdova a není ani jiné osoby, která by vůči ní měla vyživovací povinnost, kromě dalších blízkých příbuzných žijících v České republice. Správní orgány obou stupňů podle názoru žalobkyně nepřípustně restriktivně vykládaly ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. V rozhodnutí odvolacího správního orgánu je potvrzena argumentace prvoinstančního správního orgánu, který uvedl, že žalobkyně není schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost nikoliv z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, ale z důvodu stáří. Žalobkyně se domnívá, že je zde nutno vycházet nejen z doslovného znění tohoto ustanovení zákona, ale je třeba vzít do úvahy i jeho smysl a účel. Účelem je zahrnout do okruhu osob rodinných příslušníků občanů EU i osoby, které v důsledku dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu nejsou s to obstarávat si prostředky k obživě výdělečnou činností. Rozhodující je tedy faktický zdravotní stav takových osob. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je definován v ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, v němž je stanoveno, že dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb. Dle žalobkyně není tedy rozhodné, zda za dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem stojí věk žadatele či konkrétní zdravotní potíže dlouhodobého rázu, byť samozřejmě s narůstajícím věkem zdravotní potíže akcelerují. Žalobkyně má za to, že její zdravotní stav je možno považovat za dlouhodobě nepříznivý v souladu s legální definicí uvedenou ve výše zmíněném zákonu, přičemž odkázala na lékařské zprávy MUDr. J.P. ze dne 9. 12. 2013 a MUDr.V.H. ze dne 10. 12. 2013 (založené ve správním spisu), kde je jednoznačně potvrzena nutnost pomoci dalších osob při běžných úkonech, užívání léků k léčbě různých zánětlivých a degenerativních onemocnění pohybového aparátu (antiflogistika při bolesti), diagnostikována pokročilá artritida kolenních kloubů, ztížená chůze pomocí hůlky atd. Vzhledem ke zhoršení zdravotních potíží řeší žalobkyně svoji pobytovou situaci, dokud je toho ještě schopna, byť s pomocí svého syna. Žalobkyně dále napadenému rozhodnutí vytýkala rozpornost rozhodování téhož správního orgánu (Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky) v posuzování statusu „rodinného příslušníka občana EU“ v jejím případě. Jak žalobkyně uváděla v odvolání, již k žádosti o povolení přechodného pobytu za účelem pobytu rodinného příslušníka občana EU, které bylo vyhověno a toto povolení ve formě „Pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie“ č. ZD 000247 žalobkyně dne 21. 1. 2014 získala, žalobkyně doložila všechny potřebné doklady a naplnila všechny zákonné podmínky pro to, aby byla považována za rodinného příslušníka EU. Všechny tyto okolnosti jsou zjevné z tohoto spisu správního orgánu a správní orgán na rozdíl od předmětného řízení správně vyhodnotil věc tak, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občana EU. Tento spis navrhla žalobkyně k důkazu. V neposlední řadě žalobkyně namítala, že správní orgán druhého stupně s poukazem na § 82 odst. 4 správního řádu odmítl připustit k důkazu lékařskou zprávu vystavenou MUDr. H. dne 16. 10. 2014, tj. již po vydání prvoinstančního rozhodnutí, která se však vyjadřuje k aktuálnímu zdravotnímu stavu žalobkyně a konstatuje jeho další zhoršování. S tímto postupem se žalobkyně neztotožnila. Dle žalobkyně je zřejmé, že v době koncentrace řízení před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nelze předvídat vzhledem k délce odvolacího řízení, jak se bude její zdravotní stav vyvíjet, změna zdravotního stavu je jistě novou skutečností. Kromě zásady dispoziční, kterou je ovládáno řízení o žádosti a na kterou odkazuje i napadené rozhodnutí, je správní řízení ovládáno též zásadou materiální pravdy. Vzhledem k této zásadě a hlavně vzhledem k faktu, že správní orgán posoudil na rozdíl od předchozího posouzení při podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu tuto okolnost trvale nepříznivého zdravotního stavu v tomto řízení diametrálně odlišně, měl k nové lékařské zprávě odvolací orgán přihlížet, a proto i tu navrhla žalobkyně k provedení důkazu. [III] Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 20. 7. 2015, v němž s uplatněnými námitkami žalobkyně nesouhlasila a považovala je za nedůvodné. Žalovaná byla přesvědčena, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyni je možné považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, kterému jedinému lze vydat povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, o které žalobkyně požádala, a proto byl dán zákonný důvod k zamítnutí její žádosti Žalobní námitky jsou obdobné námitkám uvedeným v odvolání, se kterými se žalovaná vypořádala již v napadeném rozhodnutí. Žalovaná proto pouze stručně dodává, že nelze souhlasit s výkladem žalobkyně ohledně ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, její výklad by činil ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bod 3 nadbytečným. Je zřejmé, že ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců je určeno osobám, které by se mohly připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost, ale pro nemoc nebo úraz toho nejsou schopni. Žalobkyně takovou osobou není, neboť objektivně výdělečnou činnost nevykonává a s ohledem na svůj věk pobírá důchod. Přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, který trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, a to bez ohledu na věk, řeší ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jehož podmínkou je však „osobní péče“ o cizince občanem Evropské unie. Splnění této podmínky žalobkyně v řízení netvrdila, tím spíše neprokázala. Žalobkyně proto není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná připustila, že Ministerstvo vnitra v řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu přiznalo žalobkyni postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Pokud se tak stalo na základě totožných dokladů, žalovaná považuje takové posouzení za nesprávné, v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu však nebyla oprávněna přezkoumávat dříve udělené povolení k přechodnému pobytu. Postup žalované nelze považovat za porušení zásady legitimního očekávání, neboť i pokud by se prokázalo, že žalobkyně předkládala v obou typech řízení stejné doklady, důvody, které vedly žalovanou k nepřiznání postavení rodinného příslušníka Evropské unie žalobkyni, jsou podrobně odůvodněny v žalobou napadeném rozhodnutí a s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 7/2005-86 ze dne 25. 4. 2006 je takové odchýlení možné. Žalovaná byla přesvědčena, že v řízení postupovala v souladu se zákonem, nepřekročila meze správního uvážení a přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami a vyjádřeními žalobkyně a jakými úvahami se řídila při hodnocení jednotlivých důkazů v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná odmítla žalobní námitky jako nedůvodné, v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a spisový materiál a navrhla žalobou zamítnout. [IV] Replika Žalobkyně v replice ze dne 10. 8. 2015 ke shora shrnutému vyjádření žalované uvedla, že dle jejího názoru žalovaná nesprávně vykládá rozdíl mezi ustanoveními § 15a odst. 1 a 2 a § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je příbuznou ve vzestupné linii v řadě přímé občana Evropské unie (syna), je nutno v první řadě aplikovat ustanovení § 15a odst. 2 [tj. nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné linii - § 15 odst. 1 písm. d)], a posoudit naplnění legální definice nezaopatřené osoby podle § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 15a odst. 3 se týká též příbuzného občana Evropské unie, ale pod ustanovením § 15a odst. 3 písm. a) je jednoznačně uvedeno, že se toto ustanovení týká příbuzných neuvedených v § 15a odst. 1, tj. netýká se příbuzných v přímé linii (nebo v přímé linii manžela občana Evropské unie). Žalobkyně se domnívá, že z důvodu, že spadá do kategorie osob uvedených v § 15 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, se na ní § 15a odst. 3 písm. a) nevztahuje. Vzhledem k charakteru příbuzenského vztahu, který předpokládají rozdílně ustanovení § 15a odst. 1 a § 15a odst. 3 písm. a), vyžaduje § 15a odst. 3 písm. a) bod 3 naplnění přísnějších podmínek, tj. osobní péči občana Evropské unie. Dle žalobkyně, přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie (v přímé příbuzenské linii s občanem Evropské unie), který je nezaopatřený, vyživovaný občanem Evropské unie a trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, a to bez ohledu na věk, z hlediska ustanovení 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, není podmíněno „osobní péčí" o cizince občanem Evropské unie, jak tvrdí žalovaná. I kdyby se soud neztotožnil s tímto výkladem, tak žalobkyně již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí nabízela důkazy o tom, že je jak materiálně, tak fyzicky závislá na péči svého syna, občana Evropské unie. Jedná se mj. o důkaz listinou - lékařským potvrzením 16. 10. 2014 vystaveným MUDr. H., která jednoznačně potvrzuje nutnost osobní péče o žalobkyni (uvádí se zde „uvedená pacientka je závislá z důvodu podstatně snížené mobility na pomoci druhé osoby, není schopna si sama zabezpečit stravování, potřebuje pomoc při oblékání a obouvání atd.). Nikdo jiný, než syn žalobkyně, příp. členové jeho rodiny, jí není schopen osobní péči poskytnout (přesný obsah pojmu „osobní péče" není nikde vymezen). Toto lékařské potvrzení nebylo odvolacím orgánem k důkazu účelově připuštěno, což žalobkyně hodnotí jako procesní pochybení s odůvodněním podaným v žalobě. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán prvního stupně za účelem zjištění skutečného stavu věci nikdy neprovedl výslech jejího syna Ing. T.A.S., nar. …, který by měl dle žalobkyně ve věci stěžejní význam. [V] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání, neboť žalovaná i žalobkyně dodatečně vyslovily s takovým postupem souhlas. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Prvoinstanční správní orgán svým rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014, čj. OAM-11983- 9/TP-2014, rozhodl tak, žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu podanou dle § 87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítl s odkazem na § 87k odst. 1 písm. g) téhož zákona. Dle § 87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu z humanitárních důvodů, zejména 1. z důvodu péče o občana Evropské unie, který se z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám o sebe postarat, nebo 2. žádá-li o vydání tohoto povolení jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě státního občana České republiky, který je na území přihlášen k trvalému pobytu, nebo jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě občana jiného členského státu Evropské unie, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu na území, je-li důvodem žádosti jejich společné soužití. Dle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody podle § 87g nebo 87h. Žalobkyně podala žádost o povolení k trvalému pobytu dne 2. 7. 2014 jakožto rodinný příslušník občana ČR. Správní orgán se tedy nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně splňuje podmínku postavení rodinného příslušníka občana EU. Otázka, koho lze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie, je upravena v § 15a zákona o pobytu cizinců. Dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho manžel (písm. a), rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti (písm. b), dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie (písm. c) a nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie (písm. d). Dle § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání (písm. a), se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz (písm. b), anebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost (písm. c). Dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Dle § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Dle rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu i žalované nelze žalobkyni považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie dle žádného ze shora citovaných ustanovení. Žalobkyně má však za to, že splňuje podmínky dle § 15a odst. 1 písm. d) a 15a odst. 2 písm. c) zákon a pobytu cizinců. Soud jako stěžejní důvod pro zrušení napadeného i prvoinstančního rozhodnutí považuje porušení obecně aplikovatelné základní zásady řízení vymezené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle které správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Jak žalobkyně namítala, v jejím případě je rozhodování téhož správního orgánu (= Ministerstva vnitra) stran otázky posuzování statusu „rodinného příslušníka občana EU“ rozporné. Zatímco v právě souzené věci byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu z důvodu, že žalobkyně nesplňuje postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie podle žádného z důvodů uvedených v § 15a zákona o pobytu cizinců, v řízení o žádosti žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu za účelem pobytu rodinného příslušníka občana EU bylo žalobkyni vyhověno. Z předloženého spisu soud zjistil, že Ministerstvo vnitra vydalo dne 7. 12. 2013 rozhodnutí čj. OAM-13400-17/PP-2013, kterým žalobkyni vydalo povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V tomto rozhodnutí (str. 2) je pak výslovně konstatováno: „Z provedeného dokazování vyplývá, že žadatelku je skutečně nutné považovat za rodinného příslušníka občana EU (České republiky) ve smyslu výše uvedeného ustanovení, neboť provedenými důkazy nebyla prokázána jakákoli účelovost výše uvedeného vztahu žadatelky se jmenovaným synem občanem EU, či pochybnost o tom, že na daný vztah nelze aplikovat § 15a odst. 3 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. V průběhu správního řízení bylo tedy prokázáno, že žadatelka je rodinným příslušníkem občana EU (České republiky).“. Žadatelka následně podala dne 2. 7. 2014 žádost o povolení k trvalému pobytu, která byla prvoinstančním rozhodnutím (ze dne 30. 9. 2014) zamítnuta, když základním argumentem pro negativní rozhodnutí správního orgánu bylo, že žalobkyni nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie dle žádného z důvodů uvedených v § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná pak tento názor aprobovala. Jak je z výše uvedených časosledných údajů zřejmé, mezi vydáním rozhodnutí, kterým byl žalobkyni povolen přechodný pobyt, a rozhodnutím prvoinstančním, kterým byl žalobkyni naopak zamítnut pobyt trvalý, uplynuly přibližně tři čtvrtě roku. Během této relativně krátké doby však správní orgány posoudily tutéž otázku, tedy zda žalobkyně splňuje postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, diametrálně odlišně. Žalobkyně tuto námitku uplatnila v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, k čemuž žalovaná uvedla toto: „K námitce porušení zásady legitimního očekávání Komise uvádí, že předmětem tohoto odvolacího řízení není posouzení splnění podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu odvolatelky. Z podaného odvolání není zřejmé, zda odvolatelka v obou řízeních předkládala totožné listiny a tvrdila stejné skutečnosti, na základě kterých správní orgány posuzovaly splnění podmínek pro přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Pokud by tomu tak bylo, pak vzhledem k tomu, že v řízení o předmětné žádosti dospělo Ministerstvo vnitra na základě v uváděných a doložených skutečností ke správnému závěru, že odvolatelka nesplňuje postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, byl by to důvod pro zahájení přezkumného řízení ve věci povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie a jeho případnému odebrání. Komise uvádí, že správní orgán se může odchýlit od zastávané praxe. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 7/2005-86 ze dne 25. 4. 2006, dle kterého „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem (…) může se domáhat toliko toho, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“. Soud považuje takové odůvodnění za nedostatečné. Žalovaná se totiž měla seznámit s tím, na základě jakých podkladů Ministerstvo vnitra v řízení o povolení přechodného pobytu dospělo k závěru, že žalobkyni lze přiznat postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, a to právě proto, aby při řešení skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaná otevřeně přiznává, že ačkoliv tyto podklady nezná, jsou jí v podstatě lhostejné a za jedinou správnou považuje argumentaci vyjevenou v řízení o trvalém pobytu. Připouští sice možnost zahájit přezkumné řízení ve věci přechodného pobytu žalobkyně, avšak z ničeho není patrné, že k tomu skutečně došlo, aby tím byla posílena tvrzení o správnosti závěrů přijatých v řízení o pobytu trvalém. Existují-li však u totožného správního orgánu během krátkého časového úseku dva naprosto odlišné názory na tutéž otázku, soud musí bazírovat na důkladném odůvodnění pozdějšího, odlišného pohledu na věc, který byl přijat v nyní souzené věci ve vztahu k žalobkyni. Protože se tak nestalo, soud uznal uplatněnou námitku za důvodnou. Za těchto okolností se soud dále nezabýval ostatními uplatněnými námitkami, protože jejich zodpovězení je víceméně na správních orgánech. Ty totiž, ve světle výše uvedeného, musí dát jasnou odpověď na to, zda žadatelce lze přiznat postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, anebo nikoliv. V takovém případě však bude muset být osvětlen rozdíl v rozhodovací praxi správních orgánů. Vzhledem k výše uvedenému soud napadené rozhodnutí zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] a současně vyslovil, že se věc se vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které předcházelo napadenému rozhodnutí. Tento krok soud zdůvodňuje tím, že to byl právě prvoinstanční správní orgán, který jako první pochybil způsobem, který soud správním orgánům vytýká v tomto rozsudku. [VI] Náklady řízení Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 13.200,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a dále z odměny advokáta za tři úkony právní služby v plné výši, tj. po 3.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a repliky (tou si nejsem jistá, zda mu ji uznat). Odměna advokáta a náhrada advokáta nebyly navýšeny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), neboť zástupce žalobkyně nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, a tato skutečnost není uvedena ani v registru ekonomických subjektů. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).