30 A 74/2014 - 32

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: nezl. J. G., zast. zákonnými zástupci J. G. a M. G., oba bytem tamtéž, zast. Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor školství, mládeže a sportu, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 760 01 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.7.2014, č.j. KUZL 44666/2014, sp. zn. KUSP 39597/2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání nezletilého žalobce podané prostřednictvím jeho zákonných zástupců a potvrzeno rozhodnutí ředitelky Základní školy a Mateřské školy Jana Amose Komenského, Komňa 169, ze dne 12. 6. 2014, č. j. ms34/2014/316/02. Rozhodnutím ředitelky mateřské školy nebyl žalobce přijat k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole pro nesplněn podmínek stanovených v ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOVZ“). Žalobce navrhoval zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí a následné vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení. II. Žaloba Podle žalobce odmítnutí jeho rodičů jej očkovat bylo motivováno mj. jejich filozofickým přesvědčením, že zdraví i nemoc jsou přirozenou součástí života, tvoří rovnováhu a umělý zásah tuto rovnováhu narušuje. Očkování je zcela v rozporu s jejich přesvědčením, přístupem k životu a životním stylem. Žalobce se dále vyjádřil k opodstatněnosti povinného očkování proti jednotlivým onemocněním samostatně. Jde-li o očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, tak i odborníci prospěšnost tohoto očkování zpochybňují vzhledem k tomu, že v konkrétních západních zemích statistika hovoří o nepatrném množství případů, zatímco v ČR není k dispozici statistika výskytu vedlejších účinků po tomto typu očkování a ani statistika úspěšnosti očkování. Jde-li o očkování proti dávivému kašli, poukázal žalobce na studii Státního zdravotního ústavu z roku 2008, podle níž touto nemocí onemocnělo 765 laboratorně prokázaných případů, z nichž 693 bylo proti tomuto onemocnění očkováno, žádný pacient však nezemřel. Jde-li o očkování proti dětské obrně, poukazuje žalobce na skutečnost, že od roku 1960 v ČR nebyl žádný výskyt dětské obrny. Pokud jde o očkování proti tetanu, namítl, že od roku 2002 do roku 2007 nebyl hlášen žádný případ tohoto onemocnění. Postiženy bývaly osoby nejvyšších věkových skupin s převahou žen, které se nakazily prostřednictvím bércového vředu. Hepatitida typu B není dětskou nemocí a dítě ji s ohledem na její šíření pouze krví, spermatem či poševním sekretem nemá možnost dostat. S ohledem na preventivní povahu očkování, jeho pochybnou účinnost i nízký výskyt onemocnění, proti kterým očkování směřuje, dospěli jeho zákonní zástupci k závěru, že povinné očkování podle vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (dále jen „Vyhláška“), nesplňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti v zájmu ochrany veřejného zdraví. Žalobce v žalobě dále namítl, že zmocňovací ustanovení § 108 odst. 1 ZOVZ a na základě něho vydaná Vyhláška jsou v rozporu s principem zákazu subdelegace k tvorbě práva, jak dovozuje odborná literatura a tudíž v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Dle jeho názoru by budoucí zákonná úprava očkování měla před schválením projít mnohem větší odbornou diskusí a probíhat pod větší veřejnou kontrolou, než tomu bylo v minulosti a než tomu je v současnosti, kdy stanovení rozsahu povinného očkování bylo a je v kompetenci pouze Ministerstva zdravotnictví ČR. Odkázal i na rozpor Vyhlášky jako jiného právního předpisu s mezinárodní smlouvou. Zákonní zástupci žalobce nikdy neposkytli svobodný a informovaný souhlas ani žádné svolení s tím, aby jejich nezletilý syn byl očkován. Stejně tak nebyli předem řádně informování o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích, a nebyla jim poskytnuta ani záruka, že pro jejich syna neexistuje žádné zdravotní riziko a že naopak očkování poskytuje absolutní ochranu před předmětnými nemocemi. Odkázal na ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „ZZS“), dle kterého lze poskytovat zdravotní služby pouze se svobodným a informovaným souhlasem pacienta. Žalovaný rozhodl o nepřijetí žalobce do předškolního zařízení s odvoláním na ustanovení § 34 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, neboť nebyly dodrženy podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, konkrétně ustanovením § 50 ZOVZ. Žalobce se totiž nepodrobil stanoveným pravidelným očkováním, ani nemá doklad, že je proti nákaze imunní, nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Pravidelná očkování však nejsou v současnosti platně stanovena a nebyla platně stanovena ani ke dni rozhodování o jeho přijetí do mateřské školy. Nebyla-li platně stanovena pravidelná očkování, kterým by se měl žalobce před přijetím do předškolního zařízení podrobit, nemá oporu v zákoně ani napadené rozhodnutí žalované o jeho nepřijetí do mateřské školy. Rozhodnutí žalovaného rovněž představuje negativní dopad na jeho oprávněné zájmy žalobce a na možnost vzdělání a svobodnou volbu, garantovanou v článku 33 LZPS a v článku 28 Úmluvy o právech dítěte. Neodpovídá ani okolnostem daného případu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu a je v rozporu i s ústavněprávní zásadou přiměřenosti. Žalobce nepředstavuje pro ostatní děti v mateřské škole žádné nebezpečí, neboť i v případě nákazy některým onemocněním nemůže ostatní proočkované děti nakazit a tedy ohrozit. Očkování je pro něj zdravotně rizikové a nikoliv zdraví ochraňující, přičemž riziko možných nežádoucích účinků jeho rodiče zhodnotili jako vyšší, než riziko možného onemocnění. Správní rozhodnutí by nemělo v zájmu odvracení v podstatě neexistujícího nebezpečí poškodit zcela konkrétní zájmy a další vývoj nezletilého dítěte. Zákonní zástupci jsou v příbalovém letáku očkovací látky upozorňováni na možná nebezpečí spojená s vedlejšími účinky, je jim sdělována informace, že zdraví dítěte může být aplikací očkování trvale poškozeno, případně může dítě i zemřít. Rodiče jsou tedy před aplikací očkování prokazatelně srozuměni s možnými riziky pro případ, kdy by chtěli v budoucnu vznášet jakékoliv nároky v souvislosti s poškozením zdraví dítěte, ačkoliv rodičům Vyhláška neumožňuje svobodnou volbu v otázce podrobení jejich dítěte očkování. Podle názoru zákonných zástupců žalobce by ústavně konformní způsob úpravy pravidelného očkování měl být založen na principu dobrovolnost. Nepodrobení se očkování tedy nelze považovat za takové ohrožení veřejného zdraví, aby bylo adekvátní aplikovat omezení práva každého jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem nebo na svobodnou volbu vzdělání. Z procesního hlediska žalobce poukázal na skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s argumenty v jeho odvolání. Nevypořádal se např. s jeho tvrzením, že ředitelka mateřské školy porušila antidiskriminační zákon, neboť není splněna podmínka přiměřenosti a nezbytnosti diskriminační praxe. Nevypořádal se ani s argumentem, že současná právní úprava povinného očkování je ústavně nekonformní. Žalovaný odůvodnil své rozhodnutí pouze svým názorem, že povinnost nepřijmout neproočkované dítě vyplývá přímo ze zákona a jeho přijetí by znamenalo porušení právního předpisu. Žalovaný se nevypořádal s jeho argumentem, že personál mateřské školky rovněž nemusí ze zákona splňovat podmínku povinných očkování. Míru proočkovanosti tak nikdo neprověřuje. Dále nebylo zkoumáno, zda v předmětné mateřské školce jsou děti, které by nebyly očkované z důvodu trvalé kontraindikace. Pokud by zde žádné takové dítě nebylo, žalobce by ani teoreticky nemohl být pro ostatní děti hrozbou. Žalobce byl podle lékaře shledán zdravotně způsobilým, respektive zdravým, ale není očkovaný. Nekonzistentnost právní úpravy dokládá skutečnost, že při nástupu do školy pro děti absence očkování není překážkou. Pro zákonodárce je patrně povinná školní docházka důležitějším zájmem než ohrožení veřejného zdraví. Žalobce taktéž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010-92, s jehož závěry se ztotožnil, neboť je lze částečně aplikovat i na jeho případ. Je-li Vyhláška shledána v rozporu s ústavním pořádkem, není platně právním přepisem stanoven rozsah pravidelných očkování, kterému by se ve smyslu ustanovení § 50 ZOVZ mělo podrobit dítě přijímané do jeslí nebo předškolního zařízení. Podle žalovaného se oprávněnost omezení práv žalobce v České republice opírá o argument, že neočkovaný jedinec představuje ohrožení zdraví ostatních. Úmluva o lidských právech však připouští toto omezení pouze v případě, pokud je smyslem zákona ochrana veřejného zdraví a ochrana práv a svobod jiných, což je třeba zkoumat vzhledem k faktickému stavu a nikoliv k deklarovanému úmyslu zákonodárce. Úmluva stanoví podmínku pro omezení kumulativně, tj. omezení musí být jednak stanoveno zákonem, jednak (současně a především fakticky) musí jít o omezení, směřující k ochraně veřejného zdraví, práv a svobod druhých. Nedostatek druhé podmínky, tedy absence nezbytnosti omezení práv pacienta, vyplývající z Úmluvy, je nejpatrnější u očkování proti tetanu (není přenosný) a u žloutenky typu B u kojenců (přenáší se tělními tekutinami tj. krví, pohlavním stykem apod.). Případná kontraindikace očkování nebyla u žalobce nijak zjišťována, přesto správní orgány obou stupňů automaticky předpokládaly, že žádnou kontraindikací netrpí. Správní orgán tak nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu ukládá ustanovení § 3 správního řádu. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný předně odkázal a uvedl obdobnou argumentaci jako v napadeném rozhodnutí. Dále zdůraznil, že vycházel ze stanoviska sekce legislativy a práva Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 23. 4. 2014, č. j. MSMT-12256/2014-2, které se vyjádřilo k očkování dítěte jako podmínce přijetí k předškolnímu vzdělávání. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120, s jehož závěry se ztotožňuje. K proočkovanosti personálu mateřské školy žalovaný uvedl, že zaměstnanci škol se dělí na pedagogické a nepedagogické pracovníky. Z pohledu pracovně lékařských prohlídek však mezi pedagogickými a nepedagogickými pracovníky neexistuje rozdíl a na základě platné právní úpravy musí zaměstnanci mateřských škol též prokazovat zdravotní způsobilost. K otázce přítomnosti dětí s trvalou kontraindikací v předmětné mateřské školce se žalovaný nevyjádřil s ohledem na citlivost a osobní povahu dotyčné informace. I v případě poskytnutí pouhého anonymního čísla o počtu takových dětí v mateřské škole by tato skutečnost mohla evokovat u zákonných zástupců příslušných dětí, kterých se týká, pocit porušení jejich základních osobních práv. V budoucnu nelze vyloučit přijetí dítěte s trvalou kontraindikací v průběhu školního roku nebo v rámci přijetí k předškolnímu vzdělávání na další školní roky. Žalovaný dále podotýká, že v rámci odvolacího řízení vycházel zcela z podkladů uvedených ve správním spise. V případě, kdy by žalobce nebyl očkován z důvodu trvalé kontraindikace, ošetřující lékař by tuto skutečnost nepochybně uvedl v daném bodě přílohy k žádosti o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání. Je tedy zřejmé, že žalobce netrpí žádnou trvalou kontraindikací, a proto nebylo třeba věc dále zjišťovat. Z kontextu odůvodnění odvolání jednoznačně vyplývalo, že žalobce není očkován z vůle jeho zákonných zástupců. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění - dále jen „s.ř.s.“), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Žalobce v podané žalobě označil dva žalované subjekty, a to jak Základní školu a Mateřskou školu Jana Amose Komenského (dále jen „správní orgán I. stupně“), tak i Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor školství, mládeže a sportu. Podle ustanovení § 69 s.ř.s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Na základě uvedeného ustanovení krajský soud jednal jako se žalovaným výhradně s Krajským úřadem Zlínského kraje, Odborem školství, mládeže a sportu. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 34 odst. 3 školského zákona ředitel mateřské školy rozhoduje o přijetí dítěte do mateřské školy, popřípadě o stanovení zkušebního pobytu dítěte, jehož délka nesmí přesáhnout 3 měsíce. Podle ustanovení § 34 odst. 5 školského zákona při přijímání děti k předškolnímu vzdělávání je třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Zvláštním právním předpisem podle ustanovení § 34 odst. 5 školského zákona je ZOVZ. Podle ustanovení § 50 ZOVZ zařízení poskytující péči o dítě do 3 let věku v denním režimu nebo předškolní zařízení nebo poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Podle ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů, nebo je oprávněn na území České republiky pobývat na dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování. Prováděcím předpisem stanovené fyzické osoby a fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění, jsou povinni podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování. Prováděcím předpisem, na který odkazuje ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ je Vyhláška. Z obsahu správního spisu, který byl soudu předložen žalovaným, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, skutečnosti. Žádostí ze dne 26. 3. 2014 požádali zákonní zástupci žalobce o jeho přijetí do Základní školy a Mateřské školy Jana Amose Komenského k předškolnímu vzdělávání. K žádosti bylo přiloženo vyjádření dětského lékaře žalobce, kde je v kolonce „Dítě je řádně očkované“ uvedeno „Neočkován“. Prvostupňovým rozhodnutím rozhodla ředitelka Základní školy a Mateřské školy Jana Amose Komenského, že žalobce nepřijímá k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole. Rozhodla poté, co žalovaná její rozhodnutí v předchozím řízení zrušila. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že k zápisu do mateřské školy, který byl stanoven na 10. 4. 2014, se rodiče žalobce nedostavili. Na nástěnce v šatně mateřské školy a v průběhu zápisu byli zákonní zástupci seznámeni s Kritérii pro přijímání dětí do mateřské školy pro školní rok 2014/15, č. j. 584/2014. V nich je mj. uvedeno, že je mateřská škola oprávněna přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, nebo má doklad, že se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Jednotlivá kritéria jsou ohodnocena určeným počtem bodů podle jejich důležitosti a pořadí přijatých dětí se řídí právě součtem těchto bodů. Dle těchto kritérií dosáhl žalobce bodového ohodnocení 5 bodů a za běžných okolností by byl zcela určitě přijat, neboť počet přijatých dětí v daném období je nižší, než je maximální limit zapsaných dětí. Vzhledem k tomu, že žalobce dle potvrzení o zdravotní způsobilosti dítěte není řádně očkován, rozhodla ředitelka mateřské školy s odkazem na ustanovení § 50 ZOVZ o jeho nepřijetí k předškolnímu vzdělávání. Žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitelky a její rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí především uvedl, že s výjimkou ustanovení § 34 odst. 4 a odst. 5 školského zákona nestanoví tento zákon žádná pravidla, kterými je ředitel mateřské školy při rozhodování o přijímání k předškolnímu vzdělávání vázán. Žalobce argumentoval tím, že rozhodnutí ředitelky mateřské školy o jeho nepřijetí k předškolnímu vzdělávání je nezákonné a zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv. Dle žalovaného není-li dítě očkováno, pak přímo ze zákona plyne, že nemůže být přijato do mateřské školy. Na uvedeném závěru nic nezměnilo ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010-92. Ředitelka mateřské školy při přijímání žalobce k předškolnímu vzdělávání povinné očkování vůči němu nevynucovala a neexistenci povinného očkování nijak nesankcionovala. K prokázání kompletního naočkování veškerého personálu mateřské školy žalovaný uvedl, že ředitelka mateřské školy neprokazovala kompletní proočkovanost personálu či jeho imunitu proto, že jí to žádný předpis neukládá. Dále připomněl, že zaměstnanci mateřských škol musí též prokazovat zdravotní způsobilost. Jak žalovaný, tak správní orgán I. stupně jsou povinni dodržovat příslušné právní předpisy v plném rozsahu. Žalovaný zdůraznil, že ředitelka mateřské školy v přijímacím řízení žalobce žádným způsobem nediskriminovala, a to ať již z pohledu Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) či zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona (dále jen „antidiskriminační zákon“). Soud k věci uvádí, že ředitelka mateřské školy může do mateřské školy v souladu s ustanovením § 34 odst. 5 školského zákona přijmout dítě, které splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 50 ZOVZ, tedy dítě, které se podrobilo pravidelnému očkování, má doklad, že je proti nákaze imunní, nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Při nesplnění podmínek stanovených v ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ nemá ředitelka mateřské školy jinou možnost, než dítě k předškolnímu vzdělání nepřijmout. Zákonní zástupci žalobce doložili k žádosti o přijetí do mateřské školy potvrzení o zdravotní způsobilosti žalobce, ve kterém dětská lékařka uvedla, že není očkován. Zákonnými zástupci žalobce však nebylo doloženo jakékoliv potvrzení o tom, že žalobce nemůže být očkován pro trvalou kontraindikaci, či že je proti nákaze imunní. Ředitelka mateřské školy proto nemohla postupovat jinak, než žalobce k předškolnímu vzdělávání nepřijmout. V této souvislosti soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, v němž Ústavní soud k ustanovení § 50 ZOVZ uvedl: „…očkování představuje prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují riziko, v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označovaném za minimální, aby ochránili zdraví celé společnosti. Očkování dostatečné většiny populace totiž zabraňuje šíření nákazy vybraných nemocí, čímž poskytuje ochranu nejen těm, kteří byli očkováni. Čím vyšší je pak podíl neočkovaného vůči očkovanému obyvatelstvu, tím vyšší je také riziko opětovného rozšíření nákazy, a to nejen mezi těmi, kteří dobrovolně odmítli očkování, ale také mezi těmi, kteří nemohli být očkováni z vážných, zejména zdravotních důvodů. V neposlední řadě je rozšířením nákazy ohrožena i ta část osob, která sice očkována byla, avšak vakcinace v jejich případě nedosáhla požadovaného efektu. V posuzovaném případě, kdy je vakcinace podmínkou pro přijetí dítěte do mateřské školy, jsou těmito osobami, vystavenými riziku nákazy, zejména děti, které mohou v případě nákazy čelit zvlášť závažným důsledkům. Z těchto důvodů lze považovat podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské školy za akt sociální solidarity, který nabývá svého významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivech těchto předškolních zařízení. Naopak jako na sociální nespravedlnost by bylo možné nahlížet na případy, pokud by určitá skupina dětí přijatých do předškolních zařízení odmítala bez závažných důvodů očkování a čerpala tak výhody vyplývající z úspěšnosti vakcinace, resp. z ochoty ostatních dětí, navštěvujících předškolní zařízení, vzít na sebe ono minimální riziko, které z očkování plyne.“ I z uvedeného nálezu plyne, že ředitelka mateřské školy a žalovaný postupovali zcela správně, pokud v posuzovaném případě aplikovali ustanovení § 50 ZOVZ. Za nedůvodnou považuje soud námitku žalobce týkající se ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ, který obsahuje zákonné zmocnění k vydání prováděcího předpisu, který stanoví případy, termíny a druhy pravidelného očkování – Vyhláška. Uvedené je dle žalobce v rozporu s čl. 4 LZPS, čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a s principem zákazu subdelegace k tvorbě práva, tedy i v rozporu s ústavním pořádkem. Totožnou námitkou se již v minulosti zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120, kdy dospěl k závěru: „…rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavněprávním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu shledal, že zákonodárce sledoval legitimní důvody, když v ustanovení § 46 ZOVZ vymezil očkovací povinnost pouze rámcově a ponechal na prováděcím právním předpisu, aby určil případy a termíny, kdy má k naplnění této povinnosti dojít. Toto legislativní řešení umožňuje pružně reagovat na vývoj výskytu jednotlivých infekčních onemocnění na území státu i na nejnovější vývoj vědeckého poznání v oblasti lékařství a farmakologie. Tomu odpovídají i dosavadní změny Vyhlášky, jimiž dochází rovněž ke změně rozsahu povinného očkování. Pokud by byly veškeré tyto podrobnosti upraveny ZOVZ, bylo by rovněž výrazně obtížnější a časově náročnější dosáhnout jejich změny. To by mohlo v některých naléhavých případech ohrozit samotný účel dané právní úpravy, tedy předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí jakožto součásti ochrany veřejného zdraví. To samozřejmě neznamená, že by neměl zákonodárce právo dosavadní zmocnění k úpravě podzákonným právním předpisem případnou změnou ustanovení § 46 ZOVZ zúžit či zcela zrušit a vyhradit si tak tuto otázku v plném rozsahu k vlastnímu uvážení. Pokud tak však z uvedených legitimním důvodů dosud neučinil, je podstatné, že v ustanovení § 46 ZOVZ ponechal právní úpravu primární povinnosti podrobit se očkování, kterou prováděcí právní předpis pouze upřesňuje. Soud k tomuto dále uvádí, že zmocněním vyplývajícím z ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ se zabýval taktéž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, kdy uvedl: „…text ustanovení § 45 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty, obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny.“ Za nedůvodné lze považovat tvrzení žalobce, že napadené rozhodnutí mělo negativní dopad na jeho oprávněné zájmy spočívající v možnosti vzdělání a tudíž došlo k porušení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu a ústavněprávní zásady přiměřenosti. Zákonní zástupci žalobce odůvodňovali své rozhodnutí neočkovat žalobce mj. i filosofickým přesvědčením, že zdraví i nemoc jsou přirozenou součástí života, které tvoří rovnováhu a umělý zásah ve smyslu očkování tuto rovnováhu narušuje. Soud k tomu uvádí, že ze strany žalobce tedy nebyly tvrzeny žádné výjimečné okolnosti, které by zásadním způsobem volaly pro zachování autonomie. Za takovou výjimečnou okolnost nelze považovat filosofické přesvědčení zákonných zástupců žalobce o nemoci a zdraví jakožto přirozené součásti života a jejich subjektivní přesvědčení o umělém zásahu očkování do této rovnováhy. Je nutno podotknout, že takové přesvědčení zákonným zástupcům žalobce nebylo a taktéž není jakkoli upíráno. Nemohou však požadovat, aby pouze na jeho základě na žalobce nebyla aplikována podmínka povinného očkování jakožto podmínka pro přijetí do mateřské školy, která je stanovena zákonem s cílem ochrany veřejného zdraví. V takovém případě veřejné právo ostatních na ochranu zdraví, garantované čl. 31 LZPS, převažuje nad individuálním právem žalobce na vzdělání v předškolním zařízení. K totožnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 As 68/2013 – 77, v němž dovodil, že pro ospravedlnění zásahu do práv jedince chráněných Úmluvou o lidských právech a biomedicíně je rozhodující posouzení, zda existuje potřeba ochrany veřejného zdraví. Je tedy třeba podrobit tvrzený zásah testu proporcionality, jak je uplatňován Evropským soudem pro lidská práva (obdobné požadavky vyslovil také Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06). Tento test se skládá ze tří kroků, a to omezení práva musí být stanoveno zákonem, musí sledovat legitimní cíl a musí být přiměřené sledovanému cíli, resp. nezbytné k jeho dosažení. Ke splnění první podmínky se Nejvyšší správní soud vyjádřil podrobně v usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2011, č. j. 8 As 6/2011 - 120. Legitimním cílem, který právní úprava povinného očkování ve stanovených případech sleduje, je ochrana veřejného zdraví. Legitimitu tohoto cíle potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, v němž uvedl, že povinné očkování je „evidentně […] opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých“. Ústavní soud odkázal na omezenou možnost soudního přezkumu stanovení povinného očkování ve vztahu k určitému onemocnění: „…Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation).“ Obdobně ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování. Účinnou ochranu základních práv, která jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, lze podle Ústavního soudu zajistit v případě očkování podstatně šetrněji – spíše než zpochybněním ústavnosti určitého druhu očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního případu. Pro posouzení třetího kroku testu proporcionality je pak nezbytné, aby jednotlivec tvrdil výjimečné okolnosti, které by měly převážit nad ochranou veřejného zdraví. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 zde musí existovat „…okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby“. V témže nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že „orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby.“ Žalobci, respektive jeho zákonným zástupcům, nikdo neodňal jejich volbu pramenící z filosofického přesvědčení, neboť i přes napadené rozhodnutí byla tato volba bezpochyby respektována. Rozhodli-li se však nepodrobit žalobce před přijímacím řízením do mateřské školy povinnému očkování, musí být srozuměni s negativními následky, které z tohoto rozhodnutí vyústí, tedy že nemůže být ve smyslu současné platné právní úpravy přijat k předškolnímu vzdělávání. Výkon práva na vzdělání za této situace musí ustoupit, neboť ohrožuje právo na ochranu zdraví ostatních. Zásah do žalobcova práva je pouhým důsledkem nerespektování podmínek stanovených právními předpisy pro přijetí dítěte do mateřské školy, mezi které patří podrobení se pravidelnému očkování. Při střetu práva žalobce na vzdělání s právem ostatních na ochranu zdraví, vyplývajícím z čl. 31 LZPS, proto musí jeho právo ustoupit vyššímu zájmu na ochranu veřejného zdraví. Povinnost podrobit se stanovenému pravidelnému očkování je výslovně stanovena ZOVZ, a to v ustanovení § 46 odst. 1 ZOVZ, a nezávisí tedy na rozhodování správních orgánů. Soud nemůže přisvědčit ani námitce žalobce, že nepředstavuje pro ostatní očkované děti v mateřské škole žádné nebezpečí a nemůže je tedy ohrozit. Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu je zřejmé, že český právní řád v citované právní úpravě jednoznačně upřednostňuje ochranu zájmů vyšších, tj. ochranu veřejného zdraví, a to právě s cílem zamezení šíření infekčních onemocnění již v nejmladší populaci a snížení míry pravděpodobnosti ohrožení veřejného zdraví. Žalobcem tvrzený nízký výskyt onemocnění, proti kterým je povinné očkování stanoveno, je dozajista právě důsledkem zavedení povinného očkování v předmětném rozsahu a taktéž právě v co nejmladším věku osob povinných k očkování. Žalobce tedy svou argumentací, zakládající se na vysoké proočkovanosti ostatních děti v mateřské škole a z toho vyplývající absence reálného rizika nákazy pro ostatní děti, zcela otevřeně dává najevo svůj úmysl podílet se na výhodách plynoucích z toho, že ostatní děti žádající o přijetí do mateřské školy, nebo alespoň jejich převážná většina, splní zákonem stanovený požadavek a povinnému očkování se dobrovolně podrobí (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 9 A 187/2012- 47). V tomto ohledu soud opětovně odkazuje na již výše citované závěry Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, kdy Ústavní soud takového jednání označil za „akt sociální nespravedlnosti“. Nelze tedy očekávat, že by stát rezignoval na požadavek povinného očkování, které se ukázalo jako účinný prostředek k zabránění šíření závažných infekčních onemocnění. Soud rovněž nemůže přisvědčit námitce žalobce, že povinné očkování podle Vyhlášky nesplňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti v zájmu ochrany veřejného zdraví. Soud v této souvislosti opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, který ve vztahu k ustanovení § 50 ZOVZ konstatoval, že právní úprava obsažená v tomto ustanovení představuje pohledem judikatury Evropského soudu pro lidská práva nezbytné preventivní opatření k zajištění, že v souvislosti s předmětnou podmínkou pro přijetí dítěte do předškolního zařízení nepůjde lékařský zákrok v podobě očkování k tíži dítěte v míře, která by narušovala rovnováhu mezi jeho tělesnou integritou a veřejným zájmem na ochraně zdraví obyvatelstva. Dle závěrů Ústavního soudu předmětné ustanovení taktéž evidentně sleduje legitimní cíl, jímž je ochrana veřejného zdraví. To vyplývá mj. také z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06: „…Povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům stěžovatele. Ústavní soud k tomu připomíná stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, podle něhož očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90 %. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny)". V již zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, je rovněž uvedeno: „…jedním z uznaných legitimních cílů je ochrana zdraví, přičemž při povinné vakcinaci nejde jen o v zásadě plošné očkování osob ex lege, ale též zprostředkovaně o ochranu těch fyzických osob před infekcí přenosné nemoci, jež z různých důvodů očkovány nebyly.“ Taktéž podle judikatury ESLP sleduje povinné očkování legitimní cíl, kterým je ochrana veřejného zdraví (viz např. rozsudek ESLP ve věci Solomachin proti Ukrajině ze dne 15. 3. 2012, č. st. 24429/03, bod 35). Z judikatury Ústavního soudu dále co do zodpovězení otázky ohledně ustanovení § 50 ZOVZ jakožto racionálního prostředku k dosažení zmíněného cíle vyplývá, že zákonné zakotvení podmínky podrobit se stanovenému očkování, aby mohlo být dítě přijato do předškolního zařízení, není protiústavním omezením práva na vzdělání garantovaného ustanovením čl. 33 LZPS. Úprava obsažená v ustanovení § 50 ZOVZ tak dle Ústavního soudu prošla testem rozumnosti, neboť tato nezasahuje do samotného jádra práva na vzdělání, sleduje legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila racionální, a nikoliv svévolné prostředky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14). K námitce žalobce týkající se zjišťování míry proočkovanosti zaměstnanců mateřské školy, kteří přichází s dětmi denně do styku, soud nejprve odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 As 68/2013-77, kdy tento uvedl: „…§ 50 zákona o ochraně veřejného zdraví vymezuje splnění očkovací povinnosti jako objektivní podmínku pro přijetí dítěte do jeslí nebo předškolního zařízení. Pro rozhodnutí o přijetí dítěte je tak významné pouze to, zda byla podmínka povinného očkování splněna či nikoli a zda tedy bylo učiněno toto opatření nezbytné k ochraně veřejného zdraví směřované v tomto případě k prevenci šíření infekčních onemocnění u dětí v předškolních zařízeních.“ Podmínkou pro přijetí dítěte do předškolního vzdělávání tedy není prokázání toho, že byl kompletně naočkován taktéž veškerý personál mateřské školy, který s dětmi přichází denně do styku. Jak ostatně žalobce sám ve své žalobě uvádí, tak žádný právní předpis takovou povinnost správnímu orgánu nestanoví a správní orgán tedy není povinen se zjišťováním a prokazováním této skutečnosti zabývat. Žalobce touto svou námitkou dle názoru soudu pouze zakrývá zřejmý fakt, a to že se žalobce nepodrobil povinného očkování a sám tedy nenaplnil podmínku pro přijetí do mateřské školy, vyplývající z ustanovení § 50 ZOVZ (obdobně v obdobné věci rozhodl Městský soudu v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2015, č. j. 9 A 187/2012-47). Zcela shodně se lze vypořádat i s námitkou žalobce, že žalovaný nezkoumal, zda se v mateřské škole nenachází děti, které by nebyly očkované z důvodu trvalé kontraindikace. V tomto směru tedy soud opakuje, že ani tuto skutečnost není správní orgán povinen v řízení o žádosti žalobce o přijetí do mateřské školy podle platné právní úpravy prokazovat. Za nedůvodnou shledal soud i námitku žalobce, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou, tj. postupem správního orgánu I. stupně došlo k porušení antidiskriminačního zákona, neboť nedošlo ke splnění podmínky přiměřenosti a nezbytnosti diskriminační praxe. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že se žalovaný otázkou diskriminace žalobce velmi zevrubně zabýval. Dospěl k závěru, že v přijímacím řízení k předškolnímu vzdělávání ředitelka mateřské školy nediskriminovala žalobce ve smyslu LZPS ani antidiskriminačního zákona. Soud považuje takovéto vypořádání předmětné námitky za zcela dostatečné, přičemž z napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelně zřejmé, že ze strany žalovaného nebyla diskriminace žalobce v žádném ohledu shledána. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tedy žalovaný na námitku žalobce výslovně reaguje. Soud k tomuto pouze nad rámec uvádí, že podle ustanovení § 7 odst. 1 antidiskriminačního zákona diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech uvedených v § 1 odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Jak plyne z již výše citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, podmínka pro přijetí dítěte do předškolního zařízení zakotvena v § 50 ZOVZ, tedy prokázání toho, že se dítě podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, nezasahuje do samotného jádra práva na vzdělání, sleduje legitimní cíl a zároveň představuje racionální, přiměřený a nezbytný prostředek k dosažení tohoto cíle. Soud se dále zabýval žalobcem citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010-92, které stanovilo tři podmínky, které musí splňovat podzákonný předpis. Soud k tomu předně uvádí, že předmětné rozhodnutí se týká odlišné právní úpravy, která s nyní řešenou věcí prakticky nesouvisí. Ve zmiňovaném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou zákonnosti prováděcích předpisů na úseku zdravotnictví v souvislosti se spácháním správního deliktu v podobě nepodrobení nezletilých dětí pravidelnému očkování proti infekčním nemocem u dětského lékaře. V tomto směru má krajský soud za to, že nelze automaticky závěry o nezákonnosti prováděcího předpisu ve věci správního trestání uplatňovat pro účely přijímacího řízení k předškolnímu vzdělávání. Soud se naopak ztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005-120, který uvádí: „Ukládá-li citovaný zákon č. 258/2000 Sb. v § 46 odst. 1 fyzické osobě povinnost podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování a v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění povinnosti podle odst. 1 osoby, která nedovršila patnáctý rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného zdraví. Úmluva v čl. 26 bodu 1. připouští uplatnění omezení na výkon práv a ochranných ustanovení v ní obsažených, která jsou stanovena zákonem a která jsou, mimo jiné, v zájmu ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Povinnost podrobit se ve stanovených případech pravidelného očkování je stanovena zákonem, přičemž na základě jeho zmocnění podle § 108 odst. 1 příslušný orgán Ministerstvo zdravotnictví vydal prováděcí předpis – vyhlášku č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za této situace nelze dojít k závěru, že Úmluva stanoví něco jiného než zákon, protože Úmluva úpravu obsaženou v zákoně nevylučuje, ale naopak ji připouští. Postupovaly- li správní orgány ve věci stěžovatele podle zákona č. 258/2000 Sb., nelze jejich postupu vytýkat nezákonnost. K takovému závěru dospěl již městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěrem souhlasí. Rozhodnutí městského soudu není v rozporu s čl. 5 a 6 Úmluvy ani čl. 10 Ústavy, ani čl. 15 odst. 1 čl. 16 odst. 1 Listiny. Pokud má stěžovatel za to, že zákonem stanovenou povinností podrobit se pravidelnému očkování a zákonem stanovenou odpovědností zákonného zástupce za splnění této povinnosti za osoby, které nedovršily patnáctý rok svého věku, bylo zasaženo do jeho svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručených čl. 15 Listiny a do jeho práva je projevovat (čl. 16 Listiny), pak má Nejvyšší správní soud za to, že tomu tak není. Přihlíží přitom k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06.“ Za nedůvodnou lze označit i další námitku žalobce týkající se absence zjišťování případné jeho kontraindikace ředitelkou mateřské školy či žalovaným. Podle názoru soudu je zcela na zákonných zástupcích žalobce, aby v rámci jednání o splnění zákonné povinnosti podrobit se povinnému očkování řešili tuto otázku s příslušným dětským lékařem, který může tuto skutečnost zjišťovat. Tyto skutečnosti však nemohly být předmětem správního řízení, které je předmětem soudního přezkumu. Žalovaný správně uvádí, že vycházel z podkladů ve správním spise, a to především z přílohy k žádosti o přijetí k předškolnímu vzdělávání, kde bylo dětskou lékařskou žalobce v kolonce týkající se očkování doplněno „neočkován“. Soud se ztotožňuje s úvahou žalovaného, že trpěl-li by žalobce opravdu kontraindikací očkování, byla by tato skutečnost nepochybně dětskou lékařskou v předmětné příloze zaznamenána. Dětská lékařka a ani zákonní zástupci žalobce však tuto skutečnost neuvedli a nadto i ze samotné podané žaloby (resp. odvolání ve správním řízení) vyplývá, že žalobce nebyl naočkován nikoliv kvůli své existující kontraindikaci, nýbrž z důvodu filosofického přesvědčení jeho rodičů. Žalovaný, resp. ředitelka mateřské školy, není povinna zjišťovat bližší podrobnosti a důvody neočkování dítěte žádající o přijetí do předškolního zařízení. Naopak jsou to zákonní zástupci žalobce, kteří mají povinnost tvrzení a důkazní dle ustanovení § 50 ZOVZ k prokázání, že se žalobce nemůže podrobit očkování pro trvalou kontraindikaci. Zákonní zástupci žalobce však nepředložili žádný doklad o tom, že by žalobce případnou kontraindikací očkování trpěl. Závěrem se soud vyjadřuje taktéž k argumentu žalobce, jenž poukazuje na odlišnou právní úpravu týkající se očkování pro vstup dětí do předškolních či školních zařízení ve vyspělých státech západní Evropy (Německo, Rakousko, Velká Británie, skandinávské státy). Soud v tomto směru upozorňuje, že žalobce žádal o přijetí do mateřské školy v České republice a nikoliv ve „vyspělých státech západní Evropy.“ Soulad napadeného rozhodnutí se zákonem soud tedy logicky přezkoumává na základě vnitrostátní právní úpravy, podle které věc posuzovaly i správní orgány obou stupňů. Rozdílná právní úprava v jiných státech je v tomto směru tedy zcela bezpředmětná (k tomu viz shodné závěry ve skutkově obdobné situaci např. v rozhodnutí Městský soud v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 11 A 334/2011-48). Soud pouze na okraj dodává, že existují i jiné státy západní Evropy, v nichž je povinné očkování podmínkou přijetí dítěte do předškolního zařízení. Ústavní soud ku příkladu ve svém již výše zmiňovaném nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14 poukazoval na Francii, kde je podle zákona o veřejném zdraví pro přijetí dítěte do jakéhokoliv dětského zařízení (tedy i předškolního zařízení) vyžadováno předložení zdravotního deníku nebo jiných dokumentů popisujících zdravotní situaci dítěte s ohledem na povinná očkování. V případě jejich absence jsou povinná očkování provedena ve lhůtě tří měsíců od jejich přijetí do školy. K dalším skutečnostem uvedeným v žalobě (námitky k absenci svobodného a informovaného souhlasu a informování o účelu a povaze zákroku, rizika očkování, úvahy de lege ferenda o právní úpravě očkování) soud nepokládá za nezbytné se vyjadřovat, neboť tyto námitky soud považuje za pouhou polemiku nad vhodností právní úpravy, což přísluší zákonodárci a nikoliv soudu. Nadto soud upozorňuje na skutečnost, že tyto námitky jsou pro účel tohoto řízení zcela irelevantní, neboť žalovaný v obsahu napadeného rozhodnutí nikterak neposuzuje nutnost a podmínky pro podrobení se povinnému očkování. Soud tedy tyto námitky považuje ne nedůvodné, jelikož uvedené není předmětem vedeného řízení. V úvodním textu žaloby se žalobce zabýval problematikou povinného očkování v obecné rovině a vyjadřoval se k opodstatněnosti povinného očkování proti jednotlivým onemocněním samostatně. Uvedené námitky žalobce však soud považuje za nekonkrétní, když ve své podstatě vyjadřují pouze obecný postoj zákonných zástupců žalobce a zcela postrádají argumentaci vztahující se konkrétně k napadenému rozhodnutí. Soud se proto jimi ani nemohl relevantně zabývat a ani ji nelze považovat za rozhodné z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí. V. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení