30 A 76/2012 - 40

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, zast. JUDr. Ing. Igorem Kremlou, adresa pro doručování : Pod Višňovkou 25, Praha 4, proti žalované: Česká zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. května 2012, č.j. BG940-4/8/9/2012-SŘ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobce podal včas žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 31. května 2012, č.j. BG940-4/8/9/2012-SŘ, kterým změnila rozhodnutí inspektorátu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2011, č.j. DA614-6/291/6/2011-SŘ, a to ve výroku o vině, ve výroku o uložené sankci a ve výroku o uložení povinnosti nahradit náklady rozboru. Změna spočívala zejména v přesnější specifikaci skutkové podstaty správního deliktu, který měl žalobce spáchat, výše pokuty změně nepodléhala. Ve zbytku žalovaná prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Protiprávního jednání se žalobce měl dopustit tím, že dne 20. 7. 2011 v jedné ze svých provozoven uvedl do oběhu 7 kusů potravin označených jako „Stilla fiori Med květový – akátový á 500 g, DMT 29. 11. 12“ (dále také jen „Výrobek“), které -2- obsahovaly dle Protokolu analýzy č. 1107290263A ze dne 21. 9. 2011 hodnotu parametru zabývajícího se přirozeným rozptylem hodnot izotopového složení – parametr Delta d13C (max.) 4,18 promile, když hodnota stanovená pro tento parametr je max. + 2,1 promile, a dle protokolu analýzy č. 1108020180B ze dne 26. 9. 2011 cizí enzym beta/gama-amyláz v množství 24,2 jednotek/kg, když tento enzym se v medu přirozeně nevyskytuje, čímž tyto potraviny nevyhověly specifikaci čistého medu, když podle § 7 písm. a) vyhlášky č. 76/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro přírodní sladidla, med, cukrovinky, kakaový prášek a směsi kakaa s cukrem, čokoládu a čokoládové bonbony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“) se medem rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice), nebo na živých částech rostlin včelami (Apis mellifera), které sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydratovat a zrát v plástech, a dle § 10 odst. 1 uvedené vyhlášky do medu nesmí být přidány, s výjimkou jiného druhu medu, žádné jiné látky včetně přídatných látek. Dále bylo zjištěno, že ve dnech 2. 12. 2010 a 16. 12. 2010 bylo žalobcem odebráno a následně v rámci jeho obchodní sítě do oběhu uváděno dalších 1 721 kusů uvedené potraviny. Žalovaná tak dospěla k závěru, že označení dané potraviny názvem „med“ bylo nepravdivé a uvádělo spotřebitele v omyl, čímž došlo k porušení zákazu stanoveného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, v platném znění (dále jen „Nařízení“), podle něhož nesmí označování potravin uvádět spotřebitele v omyl, a k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“). Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta 100.000,- Kč. II. Obsah žaloby Žalobce předně napadl prvoinstanční rozhodnutí. To považoval za věcně a právně nesprávné, neobsahující stanovené náležitosti a za nepřezkoumatelné. Byla mu jím také uložena pokuta v nepřiměřené výši. Dále je podle žalobce otázkou, zda jednání, za které je mu ukládána pokuta, bylo správně právně kvalifikováno. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí o tom, že žalobce spáchal správní delikt, jakož i o uložení pokuty za spáchání tohoto správního deliktu ve výši 100.000,- Kč, ačkoliv pro takový postup nebyly dle názoru žalobce splněny zákonem stanovené podmínky. Žalobce měl za to, že zde byly splněny podmínky pouze pro to, aby bylo prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a vráceno prvoinstančnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí, případně snížena pokuta na částku nepřevyšující 15.000,- Kč. Pokud žalovaná prvoinstanční rozhodnutí o -3- spáchání správního deliktu a pokutě za tento delikt ve výši 100.000,- Kč potvrdila, potom postupovala nesprávně a v rozporu se zákonem. Stejně tak žalované rozhodnutí měl žalobce za věcně a právně nesprávné, za rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemá náležitosti stanovené zákonem a byla jím uložena zjevně nepřiměřená pokuta a to nepřiměřená charakteru jednání i jeho následkům. Dále žalobce vyslovil názor, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou ohledně výskytu diastázy v předmětném medu. Omezila se pouze na konstatování, že se zcela ztotožňuje s názory prvoinstančního orgánu uvedenými jednak v rozhodnutí o námitkách č.j. DA614-2/6/2011 ze dne 31. 8. 2011 a v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce zastává právní názor, že byl postupem žalované zkrácen na svých právech, neboť mezi prvoinstančním orgánem, následně pak žalovanou a žalobcem vznikl rozpor o definici „diastázy“ v tom smyslu, zda beta/gama amyláza patří stejně jako alfa-amyláza mezi enzymy vyskytující se v medu, jejichž aktivita je vyjádřena Shadeho číslem. Přitom určení, zda je součástí diastázy, která se v medu vyskytuje, i beta/gama amyláza, považoval žalobce za zcela zásadní pro posouzení, zda byl spáchán správní delikt dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách. K objasnění pojmu diastáza mohl dle názoru žalobce významně přispět i výrobce kontrolované potraviny, který však nebyl připuštěn jako účastník řízení. Žalobce se tímto postupem žalované cítil být zkrácen na svých právech, neboť mu nebylo umožněno, aby se pokusil prokázat, zda beta/gama amyláza je součástí diastázy, která se v medu běžně vyskytuje. Dle něho bylo namístě, aby žalovaná napadené rozhodnutí zrušila a vrátila věc prvoinstančnímu orgánu k doplnění dokazování. Pokud tak neučinila, postupovala v rozporu s § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval žalobce dále v tom, že žalovaná zahrnula, aniž by provedla alespoň namátkovou kontrolu, celou šarži do skupiny výrobků nevyhovujících medu a to s odkazem na ustanovení § 2 písm. t) zákona o potravinách, přičemž v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje, z jakého právního předpisu vyvozuje předpoklad shodnosti. Žalobce upozornil na ustanovení článku 14 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 178/2002 Sb., kde zákonodárce, ovšem pouze u nebezpečné potraviny, výslovně uvádí, že pokud je nebezpečná potravina součástí šarže: „ předpokládá se, že všechny potraviny v dané šarži nejsou bezpečné, pokud důkladné šetření neprokáže, že neexistují důkazy o tom, že zbytek šarže není bezpečný“. Dle názoru žalobce je pro presumpci shodnosti třeba výslovného zákonného ustanovení, na které by měla v případě jeho použití žalovaná ve svém rozhodnutí odkázat a navíc spolehlivě zjistit, jaké parametry vykazuje zbytek šarže. Absence tohoto odkazu, jakož i doplnění důkazů o ostatních výrobcích stejné šarže, způsobuje dle názoru žalobce nezákonnost rozhodnutí pro pokračování 30A 76/2012 -4- jeho nepřezkoumatelnost. Přitom se v případě Výrobku nejednalo o výrobek nebezpečný. Jako přitěžující okolnost byla žalobci navíc přičtena distribuce potraviny do tržní sítě. Dle názoru žalobce došlo tímto k porušení zásady zákazu dvojího přičítání „ne bis in idem“, neboť distribuce výrobku je zahrnuta v pojmu „provozovatel potravinářského podniku“ a je tedy základním znakem skutkové podstaty správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách. Závěrem žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobci uloží pokutu nepřevyšující částku 15.000,- Kč. Pro případ, že tak postupovat nebude, aby napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, zrušil. III. Vyjádření žalované k žalobě Jeho úvodem žalovaná uvedla, že se s námitkami obsaženými v odvolání žalobce vypořádala v odůvodnění napadeného rozhodnutí a plně na ně odkázala. K námitce, že prvoinstanční rozhodnutí je právně nesprávné a neobsahuje všechny předepsané náležitosti uvedla, že rozhodnutí má všechny součásti stanovené v § 68 odst. 1 správního řádu, tedy výrok, odůvodnění i poučení účastníka řízení. Neshledala důvody pro to, aby prvoinstanční rozhodnutí zrušila a vrátila věc inspektorátu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Je zcela v souladu s právními předpisy, pokud odvolací orgán sám provede změny výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, když má za to, že změny jím provedené ve výroku prvoinstančního rozhodnutí nejsou vzhledem ke svému charakteru a specifikům dané věci způsobilé ovlivnit skutkové a právní postavení účastníka a nemají ani vliv na výši uložené pokuty. Žalovaná byla dále toho názoru, že jednání, za které je žalobci ukládána pokuta, bylo správně právně kvalifikováno. Žalobce uvedl na trh potravinu, která nevyhověla specifikaci čistého medu, když jednak hodnota parametru zabývajícího se přirozeným rozptylem hodnot izotopového složení – parametr Delta d13C (max.) činila 4,18 ‰, přičemž hodnota stanovená pro tento parametr je max. ± 2,1 ‰ a dále tato potravina obsahovala cizí enzym beta/gama-amylázu v množství 24,2 jednotek/kg, když tento enzym se v medu přirozeně nevyskytuje. Tím, že danou potravinu žalobce označil jako „med“, uvedl spotřebitele v omyl, čímž došlo k porušení čl. 16 nařízení (ES) č. 178/2002. -5- K námitce, že rozhodnutí o odvolání je právně nesprávné a neobsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem, žalovaná poukázala, stejně jako u prvoinstančního rozhodnutí na to, že toto rozhodnutí má všechny součásti stanovené v § 68 odst. 1 správního řádu, tedy výrok, odůvodnění i poučení účastníka řízení, a to v rozsahu jejich náležitostí, jak jsou dále specifikovány v § 68 správního řádu, v jeho odstavcích 2, 3 a 5. K námitce, že v daném případě byla uložena pokuta v nepřiměřené výši, žalovaná sdělila, že v daném případě se jednalo o správní delikt podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, pokuta byla tedy uložena podle ustanovení § 17 odst. 3 písm. b) tohoto zákona, podle něhož lze za správní delikt uložit pokutu až do výše 3 000 000,- Kč. Sankce 100 000,- Kč uložená žalobci se nachází při spodní hranici limitu stanoveného zákonem o potravinách, když představuje 3,33 % z maximálního limitu stanoveného tímto zákonem. Po posouzení jednotlivých hledisek závažnosti stanovených tímto zákonem správní orgány obou stupňů vyhodnotily výši pokuty jako přiměřenou prokázanému porušení právní povinnosti. Snížení pokuty na částku 15 000,- Kč, což požadoval žalobce ve svém odvolání, by dle názoru žalované odporovalo účelu, za kterým prvoinstanční orgán pokutu ukládal, zejména účelu preventivnímu, ve smyslu individuální i generální prevence. Žalobce ani neuvedl, jak vůbec k částce v této výši dospěl a proč by mu měla být za spáchaný správní delikt uložena právě pokuta ve výši 15 000,- Kč. Žalovaná dále podotkla, že je poněkud zmatečné, že žalobce sám souhlasí, že mu měla být uložena pokuta (sám by si ji stanovil ve výši 15 000,- Kč), tedy de facto uznává, že se cítí vinným ze spáchání správního deliktu, přitom ale v další části žaloby napadá rozhodnutí správních orgánů pro věcnou nesprávnost. Pokud jde o otázku chápání pojmu „diastáza“ a povoleného výskytu enzymů v potravině označené jako „med“, žalovaná odkázala na různé odborné publikace, které obsahují závěr, že enzymy beta-amyláza a gama-amyláza se v medu přirozeně nevyskytují, z tohoto pohledu se tedy jedná o tzv. cizí enzymy. Použitá laboratorní metoda má určité omezení, když nelze prokázat samostatnou existenci jednotlivých typů medu cizích amyláz, tedy beta-amylázy a gama-amylázy, ale pouze souhrn beta/gama-amyláz. Laboratoř Intertek má na základě shora uvedených rozborů několika tisíců vzorků stanovený určitý limit pro rozsah takových amyláz v medu a tím je hodnota 5 U/kg, tj. 5 jednotek na kilogram medu. Existence referenční hodnoty laboratoře Intertek pro beta/gama-amylázu < 5 jednotek/kg medu však neznamená, že by tato laboratoř připouštěla, že jsou předmětné enzymy medu vlastní. Překročí-li přítomnost beta/gama-amylázy tuto stanovenou referenční hodnotu, lze bez dalšího konstatovat, že předmětný med byl falšován. To je jednoznačně i případ žalobce, kdy uvedená hodnota byla překročena téměř pětinásobně (když rozborem laboratoře Intertek bylo zjištěno 24,2 jednotek/kg medu). Ze závěrů protokolu analýzy č. 1108020180B ze dne 26. 9. 2011 vyplývá, že předmětný vzorek potraviny označené jako „med“ nesplňuje požadavky směrnice -6- Rady 2001/110/ES o medu, v platném znění. Žalovaná připomněla, že u předmětného medu byla kromě zvýšené aktivity beta/gama amyláz zjištěna i hodnota parametru zabývajícího se přirozeným rozptylem hodnot izotopového složení – parametr Delta d13C (max.) 4,18 ‰, čímž potravina rovněž nevyhověla specifikaci čistého medu (viz protokol analýzy č. 1107290263A ze dne 21. 9. 2011). Výsledek izotopové analýzy tedy prokázal, že med byl falšovaný (patrně přídavkem glukózo- fruktózového sirupu pocházejícího z hydrolyzovaného škrobu C3 rostlin, když obsah C4 cukrů nebyl prokázán) a enzymatické stanovení aktivity beta/gama-amylázy závěr o tom, že potravina byla falšována, potvrdilo. Ohledně námitky týkající se šarže Výrobku žalovaná konstatovala, že zahrnutí celé odebrané šarže medu jako nevyhovující je dle jeho názoru logické a u potraviny typu medu se jedná o běžnou praxi. Dle definice „šarže“ podle § 2 písm. t) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, se šarží rozumí množství druhově totožných jednotek, které byly vyrobeny za stejných podmínek. V daném případě medu se jednalo o druhově totožné jednotky, u kterých vzhledem k výše uvedenému platí předpoklad shodnosti. Pokud má závada svůj původ ve výrobě, jako je tomu v tomto případě, je dle názoru žalované zcela na místě závěr o porušení požadavků potravinového práva ve vztahu k celé šarži, a není přitom rozhodující, zda se jedná o potravinu, která není bezpečná, nebo o potravinu, která vykazuje jiné nedostatky, které způsobují, že uvádění potraviny na trh není v souladu s platnými právními předpisy. Poukázala dále na to, že již v oznámení o zahájení správního řízení byl žalobce výslovně seznámen s tím, že podkladem tohoto řízení jsou dodací list č. 26110 a dodací list č. 28010. Z těchto dokladů, které zaslal orgánu dozoru sám žalobce na základě žádosti o poskytnutí součinnosti, vyplývá, že předmětná potravina byla odebrána žalobcem ve dnech 1. 12. 2010 a 15. 12. 2010 v počtu 1 728 kusů. Jedná se tedy o množství potraviny, které sdělil sám žalobce a v celém řízení před správním orgánem prvého stupně tento počet nezpochybnil. Zmínka o „distribuci potraviny do tržní sítě“ byla součástí širší úvahy prvoinstančního orgánu, v čemž žalovaná neshledala porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Pokud byl zhodnocen prodej jako podstatně závažnější forma uvedení potraviny do oběhu než její skladování nebo přeprava pro potřeby prodeje (když chráněné zájmy spotřebitele jsou zde ohroženy bezprostředně, na rozdíl od jiných forem uvádění do oběhu, kde je k přímému ohrožení spotřebitele potřebná ještě další distribuce potraviny), postupovaly správní orgány obou stupňů v souladu s aktuální judikaturou. Žalobcem navrhované snížení sankce na částku nepřevyšující 15 000,- Kč, by dle názoru žalované odporovalo účelu, za kterým byla pokuta ve správním řízení uložena. Taková sankce by neplnila ani preventivní, ani represivní funkci. Navrhla proto, aby krajský soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl. -7- IV. Posouzení věci krajský soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu udělili žalobce i žalovaná souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř.s., o čemž byli ve výzvě předsedy senátu řádně poučeni. O věci usoudil následovně. Předně krajský soud vytýká před závorku, že ani žalobou napadené rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neshledal nepřezkoumatelnými a to ať už z důvodu nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů. Námitka nepřezkoumatelnosti se totiž jako nit vine celým obsahem žaloby, žalobce ji vznášel opakovaně a učinil ji součástí několika žalobních námitek. Nedůvodně a nepřiléhavě. Napadená rozhodnutí jsou nejen srozumitelná, ale nutno konstatovat, že správní orgány své právní závěry v nich obsažené ohledně sporných otázek rovněž řádně odůvodnily. Tedy jednak uvedly obsah důkazů, o něž své závěry opřely, a v návaznosti na to logicky a srozumitelně formulovaly jak skutková zjištění, tak své právní závěry. Reagovaly tak na všechny podstatné aspekty projednávané věci a všechny právně relevantní námitky žalobce, které ve správním řízení vznesl, způsobem, který nepřezkoumatelnost napadených správních rozhodnutí jako celku vylučuje. Dále nutno konstatovat, že žalobce zvolil poněkud nestandartní postup při vymezení žalobních námitek, neboť nejprve vytknul vady prvoinstančního rozhodnutí a teprve následně vady rozhodnutí žalobou napadeného. Vadami, kterými mělo trpět rozhodnutí prvoinstanční, pak dle žalobce trpělo i rozhodnutí žalované. Krajský soud proto předesílá, že pokud se bude věnovat žalobcem vymezenému pochybení, které se mělo dotýkat obou rozhodnutí, budou jeho závěry, pokud neuvede jinak, platné rovněž ve vztahu jak k prvostupňovému, tak k žalovanému rozhodnutí. Ve zcela obecné rovině zůstalo žalobcovo tvrzení, že obě rozhodnutí neobsahují stanovené náležitosti, aniž by absenci některé ze zákonných náležitostí rozhodnutí blíže specifikoval. Krajský soud tedy nemůže jinak, než ve stejné míře obecnosti konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i odvolací rozhodnutí, obsahují dle jeho názoru všechny náležitosti stanovené §§ 68 a 69 správního řádu. Krajský soud nemá pochybnosti ani o správnosti právní kvalifikace jednání, ve kterém správní orgány spatřovaly správní delikt a za které byla žalobci uložena pokuta. Správnost právní kvalifikace totiž žalobce rovněž zpochybňoval, byť rovněž bez bližšího odůvodnění. Dle § 7 písm. a) Vyhlášky se pro její účely rozumí medem potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru -8- sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice), nebo na živých částech rostlin včelami (Apis mellifera), které sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydratovat a zrát v plástech. Ustanovení § 10 pak stanoví požadavky na jakost medu. Dle jeho odst. 1 nesmí být do medu přidány, s výjimkou jiného druhu medu, žádné jiné látky včetně přídatných látek. V důsledku těch vad Výrobku, které mu správní orgány vytýkají, dochází k porušení jak § 10 odst. 1 vyhlášky, tak § 7 písm. a) Vyhlášky. Pokud žalovaná ve výrokové části napadeného rozhodnutí odkázala současně na obě uvedená ustanovení, jednalo se o závěr zcela správný a logický. Stejně tak jako i následný závěr žalované, že pokud Výrobek byl jako med označen, došlo k porušení čl. 16 Nařízení, podle něhož aniž jsou dotčena specifičtější ustanovení potravinového práva, nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jakož i informace poskytované o nich jakýmkoliv médiem uvádět spotřebitele v omyl. Pokud žalobce obecně namítal věcnou a právní nesprávnost rozhodnutí, pak lze z dalšího obsahu žaloby vysledovat, že tím s největší pravděpodobností mínil tu žalobní námitku, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s odvolací námitkou týkající se výskytu diastázi ve Výrobku. Krajskému soudu je z úřední činnosti (z řešení obdobných případů týkajících se téže otázky) známo, že na problematiku, zda přirozenou součástí medu může být rovněž enzym beta-amylázy, existují v odborné literatuře různé názory, i když převládá ten, že tomu tak být nemůže. Tedy že enzym beta-amylázy je v medu látkou cizorodou. Ke stejným závěrům dospěla i žalovaná, v odůvodnění svého rozhodnutí pak dostatečně popsala, z jakých důvodů. Podstatným však krajský soud shledává, že žalobce uvedené závěry žalované nezpochybňuje žádnou konkrétní argumentací. Napadá pouze to, že mu nebylo umožněno, aby se pokusil prokázat, že beta-amyláza je přirozenou součástí medu a to coby důsledek toho, že správní orgány nepřipustily jako účastníka správního řízení výrobce Výrobku, společnost Grocery CZ s. r. o. K tomu krajský soud uvádí, že tuto otázku řešil v řízení o žalobě uvedené obchodní společnosti proti rozhodnutí žalované, kterým ji jako účastníka řízení o správním deliktu nepřipustila. O žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č.j. 30A 70/2012-110, a to tak, že žalobu zamítl. Správní orgány tedy postupovaly správně a v souladu se zákonem, pokud výrobce Výrobku nepřibraly jako účastníka správního řízení o správním deliktu, který spáchal žalobce. Bylo tedy na žalobci, aby se v průběhu správního řízení snažil prokázat správnost svého závěru ohledně přítomnosti enzymu beta-amylázy v medu. Nemohl spoléhat na to, že se účastníkem správního řízení stane ještě někdo jiný, konkrétně výrobce Výrobku, kdo by za něj v této otázce argumentoval. Vlastní argumenty v žalobě nevznesl. S těmi, které uvedl v průběhu správního řízení, se pak -9- dle názoru krajského soudu správní orgány obou stupňů vypořádaly dostatečným způsobem. Krajský soud zdůrazňuje, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou (75 odst. 2 s. ř. s.). Soud tak může přezkoumávat napadené výroky rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů. Za situace, kdy žalobce neuvedl žádný konkrétní důvod, proč napadá závěry žalované v dané otázce (tedy neuváděl například konkrétní vědecké názory zastávající opačná stanoviska, nerozporoval ani výsledky laboratorních zkoušek, o něž správní orgány své závěry opřely, ani zákonnost použité laboratorní metody), nemohl krajský soud provádět přezkum zákonnosti závěrů správních orgánů ohledně těchto otázek z úřední povinnosti. Mimo to krajský soud připomíná, že zjištění nadměrné hodnoty parametru enzymu beta/gama-amyláz nebylo jedinou prokázanou vadou Výrobku. Překročena byla i hodnota parametru zabývajícího se přirozeným rozptylem hodnot izotopového složení – parametr Delta d13C (max.). Zjištění této vady Výrobku, která sama o sobě prokazuje falšování medu, žalobce nijak nerozporoval. Podle § 2 písm. t) zákona o potravinách, se šarží rozumí množství druhově totožných jednotek, které byly vyrobeny za stejných podmínek. Pokud tedy byly u určitého množství Výrobku zjištěny vady, je dle krajského soudu zcela na místě postup správních orgánů, pokud do skupiny nevyhovujících výrobků zařadí celou šarži Výrobku, neboť lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že s ohledem na stejné výrobní podmínky bude celá šarže Výrobku vykazovat totožné vady. Tato úvaha by samozřejmě neplatila za situace, pokud by delikvent prokázal opak. Tak tomu ale v přezkoumávané věci nebylo. Žalobce nenavrhl ani nezmínil jediný důkaz, který by shora uvedený předpoklad byl způsobilý vyvrátit. Žalované lze navíc přisvědčit v tom, že je na výrobci potraviny, jak velké množství potraviny zařadí pod určitou šarži, neboť právě tím deklaruje, že právě tyto potraviny byly vyrobeny za stejných podmínek a vykazují tak stejné vlastnosti. Institut šarže tak slouží nejen k ochraně spotřebitele, ale i k ochraně výrobce potraviny před tím, aby byly za vadné považovány bez dalšího i potraviny, které byly vyrobeny za podmínek odlišných a které tak zjištěné vady vykazovat nemusí. Pokud jde o vymezení rozsahu šarží v daném případě, vycházely správní orgány plně z podkladů předložených žalobcem, které ani on sám ve správním řízení nezpochybnil. Přisvědčit nelze ani námitce žalobce týkající se porušení zásady ne bis in idem. To spatřoval žalobce ve zmínce prvoinstančního orgánu o distribuci potraviny do tržní sítě. Pokud žalovaná reagovala na totožnou odvolací námitku tak, že uvedená zmínka byla toliko součástí širší úvahy správního orgánu prvního stupně, která zásadu zákazu dvojího přičítání neporušila, nelze než s takovým názorem souhlasit. Stejně tak jako s následujícím vysvětlením žalované, z jakých důvodů hodnotila prodej jako podstatně závažnější formu uvedení potraviny do oběhu než například její skladování nebo přepravu pro potřeby prodeje. Tato úvaha skutečně shora zmíněnou zásadu neporušuje, neboť nevybočuje ze zákonných mezí. -10- Krajský soud tedy musel přisvědčit skutkovým i právním závěrům žalované, že ve správním řízení bylo spolehlivě zjištěno spáchání správního deliktu vymezeného žalovanou ve výroku napadeného rozhodnutí a že je rovněž tak nepochybné, že postavení správního delikventa přináleží žalobci. K porušení ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, jak namítal žalobce, tedy nedošlo. Ten dále napadal výši uložené pokuty, kterou považoval za nepřiměřenou charakteru jednání i jeho následkům. Dle § 17 odst. 3 písm. b) zákona o potravinách se za správní delikt podle odstavce 2 písm. b) (tedy ten, jehož spáchání žalobcem považuje krajský soud za prokázané) uloží pokuta do 3 000 000 Kč. Dle § 17i odst. 2 téhož zákona se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Krajský soud konstatuje, že problematice určení výše pokuty věnovala žalovaná dle jeho názoru nadstandartní pozornost. V souvislosti s tím odkazuje zejména na str. 13 napadeného rozhodnutí. Žalovaná se velmi pečlivě věnovala všem shora vymezeným zákonným kritériím relevantním pro stanovení výše uložené pokuty a to ať už každému z nich jednotlivě, následně pak i ve vzájemných souvislostech. Přezkoumatelným způsobem tak odůvodnila způsob spáchání správního deliktu, jeho okolnosti i následky, jakož i následně jeho celkovou závažnost. K závěrům žalované nemá krajský soud žádné připomínky, žalovaná při nich nevybočila ze zákonných mezí, a krajský soud proto na ně plně odkazuje a shledává je správnými. Krajský soud samozřejmě nepřehlédl, že žalobce alternativně navrhoval moderaci trestu dle § 78 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Krajský soud uvádí, že smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č.j. 7 As 22/2012- 23; dostupný na www.nssoud.cz). K takovému excesu však v přezkoumávané věci při ukládání sankce žalobci s ohledem na skutkové okolnosti případu rozhodně nedošlo. Krajský soud připomíná, že předmětem správního řízení byl správní delikt v oblasti potravinového práva, který -11- byl způsobilý ohrozit práva většího počtu spotřebitelů. Pokuta za něj byla s ohledem na rozmezí její výše od 1 Kč do 3 000 000 Kč uložena při spodní hranici a má nesporně zejména preventivní povahu. S ohledem na majetkové poměry žalobce, který patří k našim největším obchodním řetězcům, není taková pokuta bezpochyby způsobilá výraznějším způsobem ohrozit jeho majetkové poměry. O zjevné nepřiměřenosti výše uložené pokuty tedy dle krajského soudu nemůže být řeči. Důvody k moderaci trestu tedy krajský soud neshledal. Krajský soud tak závěrem opakuje, že žalobu důvodnou neshledal, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnul. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalovaná. Ta náhradu nákladů řízení nepožadovala a krajský soud z obsahu soudního spisu ani nezjistil, že by jí nějaké náklady v soudním řízení vznikly.

Poučení