30 A 76/2014 - 111

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobkyně: R. D., právně zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve Svahu 531/1, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, Odbor pozemních komunikací, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Inženýrská Investiční s.r.o., se sídlem Samostatnost 1181, 769 01 Holešov, 2) Zdravý Rožnov – občanské sdružení, se sídlem Zemědělská 572, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2014, č. j. 533/2014-120- STSP/3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2014, č. j. 533/2014-120-STSP/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a rovněž jemu předcházející rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „stavební úřad“) ze dne 5. 5. 2014, č. j. KUZL 26466/2014, sp. zn. KUSP 68690/2013 DOP, kterým byla povolena stavba „I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka“ (dále jen „stavební povolení“), věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, a aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobkyně dále navrhla, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Zdejší soud svým usnesením ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 A 76/2014-45, které nabylo právní moci dne 13. 7. 2015, žalobě odkladný účinek nepřiznal. Jako osoba zúčastněná na řízení se svým přípisem doručeným krajskému soudu dne 5. 5. 2015 přihlásila společnost Inženýrská Investiční s.r.o. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení 1)“ či „stavebník“), a stejný úkon učinilo přípisem doručeným krajskému soudu dne 8. 6. 2015 také občanské sdružení Zdravý Rožnov – občanské sdružení. II. Průběh správního řízení Z konkrétních okolností přezkoumávané věci je pro jejich složitost a přehlednost vhodné chronologicky zdůraznit následující relevantní skutečnosti vyplývající z obsahu správního spisu. Dne 24. 6. 2009 bylo Městským úřadem Rožnov pod Radhoštěm, Odborem výstavby a územního plánování, vydáno územní rozhodnutí č. j. MěÚ/Výst/540/2009/Ně-295, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka“, a které nabylo právní moci dne 31. 7. 2009. Platnost tohoto územního rozhodnutí byla prodloužena dne 23. 6. 2011 pod č. j. MěÚ/Výst/12736/2011/Ně s tím, že toto územní rozhodnutí nepozbylo platnosti, neboť v době platnosti územního rozhodnutí byla podána žádost o stavební povolení na části staveb, jak je patrné ze sdělení tohoto orgánu ze dne 9. 12. 2013, č. j. MěÚ-RpR/41637/2013. Stavební úřad vydal na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) předmětné stavební povolení ze dne 5. 5. 2014, č. j. KUZL 26466/2014, sp. zn. KUSP 68690/2013 DOP, na stavbu „I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka“. Proti tomuto stavebnímu povolení podala žalobkyně odvolání. Žalovaný její odvolání zamítl a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V napadeném rozhodnutí se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně. Žalobkyně namítala, že světelná křižovatka, jež je součástí dokumentace, nebyla posuzována z hlediska dopadů na životní prostředí a zdraví. K tomu žalovaný uvedl, že projektová dokumentace předpokládá světelnou křižovatku, nicméně světelná signalizace křižovatky bude posuzována v samostatném řízení. Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích není světelné signalizační zařízení součástí ani příslušenstvím pozemní komunikace a k vydání stavebního povolení ke světelnému signalizačnímu zařízení tedy není příslušný speciální stavební úřad, který ve stavebním řízení povoluje stavby pozemních komunikací a jejich součástí. Není proto možné, aby krajský úřad v jednom řízení posuzoval také světelné signalizační zařízení. Existence křižovatky ul. Meziříčská a silnice I/35, její prostorové uspořádání, kapacita připojení však byly hodnoceny řádně v rámci posouzení stavby. Dále namítala, že nebylo provedeno měření hluku a stavební povolení stanovuje podmínky k provedení protihlukových opatření až v případě zjištění prokazatelného překročení hygienických limitů hluku. K tomu žalovaný uvedl, že v únoru roku 2013 byla ke stavbě zpracována hluková studie, záměr byl posouzen ve zjišťovacím řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a bylo k němu vydáno závazné stanovisko Krajské hygienické stanice, přičemž byl záměr vždy posuzován v celém svém rozsahu. V průběhu řízení si žalovaný vyžádal stanovisko Krajské hygienické stanice k námitkám vzneseným žalobkyní, které převzal do odůvodnění stavebního povolení. Na základě vyjádření Krajské hygienické stanice bude při výběru měřících míst zohledněna její námitka a jedno z měřících míst pro provedení měření hluku před a po realizaci stavby bude i ve venkovním prostoru jejího rodinného domu. Stanovení povinnosti provést protihluková opatření až v okamžiku následného zjištění překročení hygienických limitů považuje žalovaný za zcela zákonné, neboť stanovením této povinnosti bez zjištění překročení limitů by bezdůvodně zatěžovalo stavebníka. Dodržení podmínky stavebního povolení je však vynutitelné dle stavebního zákona. Dále namítala, že si žalovaný pro účely vydání rozhodnutí nevyžádal stanovisko orgánu ochrany ovzduší. K tomu žalovaný uvedl, že zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen „ZOO“) je účinný od 1. 9. 2012 a nevztahuje se tedy na předmětnou stavbu. Podle zákona se pro stavbu nevyžaduje závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší ve stavebním řízení a krajský úřad tedy při svém rozhodování nepochybil. K námitce vypršení platnosti územního rozhodnutí žalovaný konstatoval, že rozhodnutí o umístění stavby zahrnovalo kromě předmětné stavby i další objekty, ke kterým byl příslušný obecný stavební úřad. Ze sdělení obecného stavebního úřadu vyplynulo, že žádost o zahájení stavebního řízení podal stavebník již ke dni 27. 9. 2012, tedy v době platnosti územního rozhodnutí. Platnost rozhodnutí zůstává zachována i tehdy, pokud je navazující stavební povolení zahájeno pouze k části staveb, jejichž umístění bylo povoleno územním rozhodnutím. III. Obsah žaloby Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné, přičemž uvedla celkem čtyři žalobní body. Současně navrhla, aby zdejší soud přezkoumal zákonnost souhlasného stanoviska Krajské hygienické stanice Zlín ze dne 22. 4. 2014, č. j. KHSZL 06155/2014. III.A Realizace jiné varianty – neprojednání vlivů s ohledem na celek Žalobkyně již v odvolání proti stavebnímu povolení namítala, že vzhledem k přidání světelné křižovatky je realizována jiná varianta záměru, než která byla posuzována z hlediska vlivů na životní prostředí. Nesouhlasila s odmítnutím její námitky, že světelná křižovatka (ač součást celku) není projednávána v předmětném stavebním řízení. Argumentace žalovaného, že k vydání stavebního povolení ke světelnému signalizačnímu zařízení není příslušný speciální stavební úřad a nemůže tedy v tomtéž řízení toto taktéž posuzovat, je mimoběžná s jejími námitkami. Požadovala, aby při povolování stavby byly zohledněny a projednány vlivy na životní prostředí, a to s ohledem na to, že bude postavena nová světelná křižovatka, přičemž nepožadovala projednání samotného světelného signalizačního zařízení. Žalobkyně proto uvedené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, na základě jakých úvah žalovaný zamítl tento odvolací bod. Vzhledem k tomu, že posuzování vlivů na životní prostředí a podklady vycházely z varianty bez předmětné světelné křižovatky, rozhodovaly správní orgány bez dostatečného zjištění stavu věci. Odmítnutím řádného projednání jejích námitek v důsledku nesprávného výkladu ji bylo upřeno právo na projednání jejích námitek k projednávané stavbě. III.B Hluk Žalobkyně poukázala na to, že již ve svém odvolání proti stavebnímu povolení odkazovala na stanovisko Krajské hygienické stanice Zlín, č. j. KHSZL 01627/2012, které konstatuje překračování hlukových limitů a zátěží. Namítala, že stavební úřad odsouvá řešení vlivů povolované stavby nezákonně do doby po jejím povolení. Dle jejího názoru je již v době povolování jasné, zda budou překračovány limity a je nutné podmínit povolení konkrétními podmínkami. Stavební úřad však rezignoval na zjištění stavu věci a odkládá stanovení podmínek do budoucna. Za nezákonné považuje vydání souhlasného stanoviska Krajskou hygienickou stanicí v situaci, kdy je již známo, že budou překračovány limity hluku, a to bez stanovení konkrétních opatření ke snížení hlukové zátěže. Z podkladů ve správním spise je známo, že bude docházet k překračování limitů hluku a stanovení takové podmínky je tedy v rozporu se zjištěným stavem věci. Stanovení nekonkrétní povinnosti provést protihlukové opatření až po budoucím měření není dostatečným a odpovídajícím řešením. Takovým postupem byla zkrácena v právu na zákonnost rozhodování, přičemž nezákonné rozhodnutí nezajišťuje ochranu jejího zdraví, příznivého životního prostředí a vlastnictví. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nekonkrétní stanovení povinnosti na dosažení ochrany před hlukem není nijak odůvodněno. Současně navrhla, aby zdejší soud přezkoumal zákonnost souhlasného stanoviska Krajské hygienické stanice Zlín ze dne 22. 4. 2014, č. j. KHSZL 06155/2014, a to vzhledem k odkládání řešení negativních vlivů do budoucnosti a jeho vydání i přes zjištěnou skutečnost překračování limitů. III.C Ovzduší Žalobkyně již v odvolacím řízení namítala, že nebyla řádně vypořádána její námitka, která se týkala rozhodování na základě aktuálně zjištěného stavu ovzduší. Námitka nebyla předložena orgánu ochrany ovzduší k vyjádření a bylo rozhodováno bez dohody s ním. Již nyní jsou překračovány limity k ochraně ovzduší (benzo-pyren a prašnost) a stavební úřad se k tomuto nevyjádřil. Územní rozhodnutí je již více než 5 let staré a z hlediska ochrany ovzduší je zastaralé. Došlo ke změně podmínek v území a toto staré rozhodnutí na ně logicky nemůže reagovat. Konkrétní provedení stavby přitom má vliv i na emise. Postup považuje za neústavní, neboť je jím znemožněna ochrana jejího práva na příznivé životní prostředí a vlastnického práva. III.D Vydání stavebního povolení na základě neplatného územního rozhodnutí Žalobkyně již v odvolacím řízení dále namítala, že žádost o vydání stavebního povolení byla podána až po uplynutí platnosti územního rozhodnutí pro předmětnou stavbu, které bylo platné do 13. 9. 2013. Žalovaný přitom odkazuje na neidentifikované sdělení stavebního úřadu, z něhož má vyplývat, že žádost o zahájení stavebního řízení byla podána dne 27. 9. 2012, tedy v době platnosti územního rozhodnutí. Toto stanovisko není ve spisu žalovaného. Napadené rozhodnutí je tedy vnitřně rozporné, kdy v úvodu uvádí, že dne 23. 10. 2013 byla Krajskému úřadu doručena žádost stavebníka, a následně odkazuje na sdělení stavebního úřadu a jím tvrzené podání dne 27. 9. 2012. Z uvedeného není jasné, jak tvrzení stavebního úřadu souvisí s tím, že žádost o vydání předmětného stavebního povolení byla podána až 23. 10. 2014. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost a taktéž pro nedostatek důvodů, neboť před uplynutím platnosti územního rozhodnutí nebyla podána žádné úplná žádost o vydání stavebního povolení. Žalobkyně tedy byla tímto postupem zkrácena v právu na zákonnost rozhodování. IV. Obsah vyjádření žalovaného K námitce hluku žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně převzal do výrokové části svého rozhodnutí podmínky stanovené ve stanovisku Krajské hygienické stanice ze dne 2. 5. 2013, č. j. KHSZL 07733/2013, kdy dle této podmínky budou před realizací stavby a po zahájení jejího provozu provedena měření hluku z dopravy. Dle bodu 6 stavebního povolení poté budou v případě zjištění prokazatelného překročení hygienických limitů provedena dodatečná hluková opatření. Žalovaný se námitkou žalobkyně zabýval a stanovení tohoto postupu nepovažuje za nezákonné. Žalovaný dále odmítá námitku ve věci ovzduší, neboť stavební úřad postupoval v souladu se zákonem. Podle zákona o ochraně ovzduší poskytuje orgán ochrany ovzduší závazné stanovisko k pozemní komunikaci pouze pro účely územního řízení a pouze za zákonem stanovených podmínek. Tato právní úprava je však účinná až od 1. 9. 2012 a nevztahuje se proto na předmětnou stavbu. Závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší se ve stavebním řízení nevyžadovalo. Žalovaný má dále za to, že zamítnutí odvolací námitky žalobkyně týkající se vydání stavebního povolení na základě neplatného územního rozhodnutí, správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, neboť územní rozhodnutí bylo a je platné. V. Obsah repliky K prvnímu žalobnímu bodu žalobkyně doplňuje, že při povolování stavby se měl žalovaný zabývat vlivy stavby jako celku na okolí, a to i když signalizační zařízení křižovatky povoluje jiný úřad. Vlastní stavba křižovatky je povolována napadeným rozhodnutím, přičemž zdrojem emisí bude právě provoz na této křižovatce. Je pravděpodobné, že příslušný stavební úřad dovodí, že žalobkyně není účastnicí řízení o povolení stavby světelného signalizačního zařízení a námitku vlivů celku by při přístupu žalovaného neměla kde uplatnit. Žalobkyně namítala budoucí vlivy projednávané stavby. Stavba je totiž projektována tak, že předpokládá světelnou signalizaci a s těmito vlivy celku se žalovaný nevypořádal. Požadovala, aby při povolování projednávané stavby byly zohledněny a projednány vlivy na životní prostředí s ohledem na to, že bude postavena nová světelná křižovatka. Nepožadovala projednání samotného světelného signalizačního zařízení. Není tedy zřejmé, na základě čeho žalovaný zamítl tento odvolací bod. K druhému žalobnímu bodu žalobkyně uvádí, že se žalovaný ve svém vyjádření nikterak k její argumentaci nevyjádřil. Nevyjádřil se ani ke skutečnosti, že je povolována stavba, která povede ke zvyšování znečišťování ovzduší, a to v území, kde jsou již nyní překračovány limity. Žalovaný dále nereaguje na její argumentaci, že nebyl z hlediska stavu ovzduší zohledněn současný stav věci. Ke čtvrtému žalobnímu bodu uvedla, že omezenost platnosti územního rozhodnutí má význam i z hlediska přípustnosti realizace stavby vzhledem k narůstajícímu znečištění ovzduší. Stavba, jež by byla umístitelná před pěti lety, nemusí být umístitelná v současnosti. I z tohoto důvodu je tedy nutné respektovat omezenou dobu platnosti územního rozhodnutí. VI. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení Osoba zúčastněná na řízení 2) je právní osobou, jejímž hlavním cílem je dle stanov ochrana přírody a krajiny. Projekt rekonstrukce silnice č. I/35 je projektem více než 13 let starým, svou podstatou a jednotlivými kroky již realizovanými, nereaguje na nové skutečnosti, které byly investorovi známy již před více jak 5 lety. Vyjádření dotčených orgánů dostatečně plně nereagují na situaci, která v oblasti rekonstruované silnice již dnes i dříve existovala, přičemž jde o prokazatelné překročení hygienicky povolených limitů hlučnosti, prašnosti a exhalací výfukových plynů z dopravy. Projekt navrhuje v celé délce celkem 3 světelné křižovatky a 3 světelně řízené přechody pro chodce, přičemž investor ve svých prohlášeních hovoří o zvýšení plynulosti dopravy. Projektant však při veřejném kontrolním dnu k rekonstrukci této silnice hovořil o tom, že v případě zelené vlny na předmětné silnici budou vozidla v příčných směrech stát, čímž logicky dle osoby zúčastněné na řízení 2) dojde ke zvýšení pro život nepříznivých exhalací. Předmětná oblast je oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší a je tedy na zváženou přidání další světelné křižovatky při výjezdu z autobusového nádraží a ulice Meziříčské. Budou-li vybudovány inteligentní křižovatky, je možné zastavit provoz na světelných křižovatkách okolních, aby byl zajištěn plynulý výjezd autobusů. V takovém případě je tedy nově vybudovaná křižovatka pro výjezdy autobusů osobou zúčastněnou na řízení 2) považována za zbytečnou. Ve svém důsledku tato křižovatka přinese jen zhoršení životního prostředí v již tak zatížené lokalitě. VII. Průběh jednání – 23. 9. 2016 Právní zástupce žalobkyně nejprve odkázal na písemné podání žaloby, přičemž dále rozvedl žalobní body prostřednictvím doplnění repliky, jenž předložil soudu krátkou cestou. V tomto doplnění uvedl podrobnější argumentaci k žalobnímu bodu týkajícímu se ovzduší. Doplnil, že bez ohledu na to, zda se do stavebního řízení měl či neměl vyjadřovat orgán ochrany přírody, je na základě ustanovení § 111 odst. 2 stavebního zákona úkolem stavebního úřadu ověřit účinky budoucího užívání stavby. Stavební úřad tedy měl posoudit stavbu z hlediska dodržování imisních limitů. Žalobkyně má dále za to, že v Exhalační studii z roku 2006 (dále jen „Exhalační studie“) nebyla vůbec posouzena křižovatka ul. Meziříčská a silnice I/35, ačkoliv napadené rozhodnutí vychází z toho, že tato křižovatka byla posouzena řádně v rámci projednávání stavby. Výpočtové modely pro učení intenzit dopravy přitom nejsou obecně použitelné, neboť jsou velmi nepřesné. Odkázal na vyjádření ředitele ŘSD ČR, Ing. J. K., v rozhovoru v pořadu Otázky Václava Moravce ze dne 10. 4. 2016. Z toho vychází, že výpočtový model intenzit dopravy není dostatečným podkladem, neboť nevychází z reálných čísel. Intenzity dopravy jako základní informace pro zjišťování hluku a emisí tak nebyly ve skutečnosti zjištěny. Exhalační studie vychází při posuzování emisí v Rožnově pod Radhoštěm z imisní zátěže ve Vsetíně a Zlíně, a to z důvodu, že se v Rožnově pod Radhoštěm měření imisí neprovádí. Žalobkyně poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 A 42/2014-93, kdy se soud zabýval stavbou, jež má být dopravně obsluhována právě zde projednávanou křižovatkou. Soud posoudil jako důvodnou námitku vadného posouzení znečišťování ovzduší, když uvedl, že vyvstává pochybnost o možnostech plnohodnotného nahrazení měření na místě samém použitým matematickým modelováním, aniž by došlo k vyjádření se ke správnosti použité metody a její rovnocennosti vzhledem k měření v místě samém. Rovněž upozornil na str. 4 Exhalační studie, dle které rámcový odhad stávající imisní zátěže stavbou dotčeného území je možné pouze hrubě odhadnout na základě dostupných údajů z nejbližších stanic automatizovaného imisního monitoringu ČHMÚ, kterými jsou stanice ve Vsetíně a ve Zlíně. Nelze sestavit objektivní imisní charakteristiku trasou silnice I/35 dotčeného území a data nemohou být relevantní, neboť jsou stanice umístěny ve značné vzdálenosti od posuzovaného silničního úseku. Z uvedeného tedy dle žalobkyně plyne, že nebylo možné řádně posoudit vlivy stavby na kvalitu ovzduší, když správní orgány neví, jaký je stávající stav ovzduší. Exhalační studie dále uvádí, že na základě dat za rok 2004 nespadá Rožnov pod Radhoštěm do oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší. V době vypracování Exhalační studie však byla známa Rozptylová studie z roku 2005 zpracovaná firmou EKOTOXA Opava a uvedená MP-NČ 2005, dle které jsou ve městě území se zhoršenou kvalitou ovzduší vzhledem k překračování imisních limitů pro PM10, přičemž se jedná o území v blízkosti komunikace I/35 procházející napříč Rožnovem. Exhalační studie tedy použila stará data. Stavební úřad, resp. žalovaný, tedy nezjistili skutečný stav věci. Ve skutečnosti může být území v místě stavby nadlimitně zatíženo i bez příspěvku znečišťování dodaného stavbou. Exhalační studie nevychází ze skutečných emisí vozidel, ale vychází z ideálního stavu, neboť nebere v potaz emisní podvody koncernu Volkswagen a podvody na stanicích technické kontroly. Výpočty emisních příspěvků jsou proto v Exhalační studii systematicky podhodnocené, a proto je neprůkazné tvrzení, že příspěvek znečišťování je pod limitní hodnotou. Právní zástupce žalobkyně tedy při jednání shrnul nejdůležitější body předmětného doplnění repliky. Stavební úřad neměl dostatečný podklad, aby mohl posoudit a prověřit užívání stavby z hlediska jejích vlivů na znečištění ovzduší v místě stavby. Námitky týkající se intenzity dopravy a technického stavu vozidel platí rovněž pro hluk, když i ze samotných stanovisek dotčených orgánů vyplývá, že limity hluku jsou již v současnosti překračovány, nicméně stavba byla přesto povolena. Žalovaný se z nařízeného jednání omluvil, přičemž sdělil, že bere na vědomí možnost soudu rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Právní zástupce žalobkyně k důkazu navrhnul Stavební povolení ze dne 10. 10. 2013, kopii stanoviska RWE ze dne 25. 9. 2013 a přípis RWE ze dne 20. 9. 2013. K dokazování bylo čteno rozhodnutí Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm ze dne 10. 10. 2013, stanovisko RWE ze dne 25. 9. 2013 a přípis RWE ze dne 20. 9. 2013. Jednání bylo následně odročeno na neurčito z důvodu zaslání písemného stanoviska žalobkyně žalovanému k poskytnutí lhůty k vyjádření k těmto doplněným žalobním bodům. VIII. Vyjádření žalovaného k doplnění repliky žalobkyně Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2016 konstatoval, že z hlediska hluku bylo podkladem pro stavební řízení závazné stanovisko Krajské hygienické stanice č. j. KHSZL 07733/2013 ze dne 2. 5. 2013, dále Hluková studie společnosti DOPRAVOPROJEKT OSTRAVA spol. s.r.o. z února 2013 a taktéž stanovisko č. j. KHSZL 06155/2014 ze dne 22. 4. 2014, které bylo vydáno ve věci námitek vznesených účastníky stavebního řízení. K absenci závazného stanoviska dotčeného orgánu ochrany ovzduší se žalovaný vyjádřil jak na straně 3 a následujících napadeného rozhodnutí, tak ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 2. 2015. Podmínky Krajské hygienické stanice jakožto dotčeného orgánu byly převzaty do podmínek ve výrokové části stavebního povolení. Žalovaný dále uvedl, že pro stavbu, která byla předmětem stavebního povolení, není ZOO předepsáno závazné stanovisko dotčeného orgánu z oblasti ochrany ovzduší, neboť pozemní komunikace není stacionárním zdrojem ve smyslu § 2 písm. e) ZOO. Žalovaný dále zastává názor, že od stavebního úřadu nelze důvodně očekávat, že bude schopen plnit roli všech dotčených orgánů. V případech, kdy dotčený orgán k vydání závazného stanoviska zmocněn není, však nelze automaticky dovodit, že možný vliv na předmětný chráněny veřejný zájem posoudí samotný stavební úřad, u něhož platí, že nemá odbornou kvalifikaci z oblasti všech dotčených veřejných zájmů. Exhalační studie pak byla podkladem pro zjišťovací řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Jak je uvedeno ve stavebním povolení na straně 10, Krajská hygienická stanice vycházela z hlukové studie z roku 2013, která vychází ze sčítání dopravy z roku 2010, tj. pozdějšího sčítání dopravy než je sčítání z roku 2005 (podklad pro hlukovou studii z roku 2006). V úseku silnice I/35, který je předmětem rekonstrukce povolené stavebním povolením, a který byl předmětem zjišťovacího řízení, se nachází křižovatka silnice I/35 a ulice Meziříčské. Žalobkyni bylo vysvětleno, že světelná signalizace pro řízení dopravy na této křižovatce je předmětem samostatného povolovacího řízení. Skutečnost, zda byla nebo nebyla světelná signalizace zahrnuta v dokumentaci pro předchozí povolovací procesy, proto není z hlediska povolení stavby v tomto stavebním řízení významná. IX. Průběh jednání – 12. 12. 2016 Právní zástupce žalobkyně předložil Kartogram dopravního zatížení ve vozidlech za 24 hodin z roku 2012 (dále jen „kartogram“), tj. z doby před projednáním stavby. Dle kartogramu je již v roce 2012 zaznamenána intenzity větší než 15.000 vozidel za 24 hodin, což ukazuje na to, že předpoklady posuzování v minulosti a navazující vyjádření žalovaného neodpovídají skutečnosti. Žalovaný se z nařízeného jednání omluvil. K dokazování byl proveden právním zástupce žalobkyně předložený kartogram. Z provedeného dokazování dle názoru právního zástupce žalobkyně plyne, že dojde k překračování hlukových limitů. Stavba přitom byla povolena bez toho, aniž by byla stanovena opatření k eliminaci překračování limitu. Stavební úřad a žalovaný porušili povinnost ověřit účinky budoucího užívání stavby a vydali stavební povolení v rozporu s ustanovením § 111 odst. 2 stavebního zákona. Rovněž nebyly ověřeny účinky budoucího užívání i v případě znečišťování ovzduší. Stavební úřad vycházel z vadných podkladů. Dokladem pro tento závěr je i kartogram, který ukazuje, že již v době vydání stavebního povolení byly intenzity dopravy vyšší než 15.000 vozidel za 24 hodin a žalovaný přesto argumentuje tím, že nebylo nutno získávat vyjádření orgánu ochrany ovzduší, protože se vydává až od intenzity nad 15.000 vozidel za 24 hodin. V době uplynutí platnosti územního rozhodnutí, nebyla podána úplná žádost o stavební povolení, a tudíž územní rozhodnutí pozbylo platnosti a není možné následně vydat ani stavební povolení. Hluková studie z roku 2013 nebyla součástí spisu u stavebního úřadu a žalobkyně se k ní proto nemohla vyjádřit. I pokud by tato novější studie byla součástí spisu, nezhojilo by to však vady nezjištění skutečného stavu věci z hlediska vlivu ovzduší. Napadené rozhodnutí je nezákonné, zasahuje do jejího práva na příznivé životní prostředí a práva na zdraví tím, že umožňuje provést stavbu, která zvýší zatížení hlukem a exhalacemi bez toho, aby v rámci stavebního řízení byla učiněna opatření, aby tyto účinky nenastaly. X. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobkyně uplatnila v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobkyně nenamítala, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo. Žalobkyní byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170, kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „Je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, www.nssoud.cz). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz), bylo vysloveno, že „je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Namítá-li žalobkyně, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, je třeba připomenout, že mu žádný právní předpis nestanoví povinnosti vypořádávat námitky ve stejné struktuře, v jaké jsou uvedeny v odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobkyni ani v jednom z jejích odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že zamítnutí jednotlivých odvolacích námitek zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci, tj. postupu žalovaného při rozhodování o žádosti o stavební povolení předmětné komunikace. X.A K námitce realizace jiné varianty – neprojednání vlivů s ohledem na celek Z projektové dokumentace, jež je součástí správního spisu, vyplývá, že světelné signalizační zařízení na křižovatce ul. Meziříčské předpokládá a s její výstavbou do budoucna počítá. Z projektové dokumentace a územního rozhodnutí je však patrné, že světelné signalizační zařízení nebylo předmětem posuzování k vydání územního rozhodnutí o umístění staveb, ani předmětného stavebního povolení. Světelné signalizační zařízení, ač příslušenství pozemní komunikace, není její součástí a může tedy být o něm rozhodováno jako o zcela samostatné stavbě v samostatném řízení, tedy v řízení zcela odlišném od nyní posuzovaného správního řízení. K vydání tohoto samostatného stavebního povolení je poté příslušný dle ustanovení § 13 odst. 1 písm. c) stavebního zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností jakožto obecný stavební úřad, tedy nikoliv speciální stavební úřad, který rozhodoval o žádosti o stavební povolení v tomto konkrétním případě. Z odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí plyne, že správní orgán I. stupně i žalovaný zcela správně pochopili námitku žalobkyně, že tato má zájem o posouzení vlivů záměru jako celku (tedy i včetně do budoucna plánované světelné křižovatky) na životní prostředí. V tomto směru je však nutno přisvědčit žalovanému, že v nynějším stavebním řízení nelze posuzovat vliv na životní prostředí jak staveb, které jsou součástí žádosti o stavební povolení, tak staveb, jež nejsou součástí řízení o stavebním povolení, ale jejich výstavba je předpokládána následně do budoucna. Je tedy správný závěr žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně, že tuto námitku může žalobkyně uplatnit až následně v samostatném řízení, jehož předmětem bude povolení světelného signalizačního zařízení, a v jehož průběhu budou posuzovány mj. také vlivy tohoto zařízení na životní prostředí s ohledem na celek, tedy na pozemní komunikace. Nelze však po žalovaném či stavebníkovi požadovat, aby byla zpracována studie ke stavbě, která sice do budoucna souvisí s nyní projednávanou stavbou rekonstrukce silnice, nicméně v současné době není její součástí a není zahrnuta do projektu předmětné stavby, jelikož tato bude realizována až dodatečně. Zohlednění a projednání vlivů na životní prostředí s ohledem na stavbu nového světelného signalizačního zařízení jako součásti celkového záměru tedy lze uplatňovat pouze v řízení, jehož předmětem bude umístění či povolení této samostatné stavby, neboť jen v tomto řízení bude možné posoudit žalobkyní namítaný vliv výstavby světelného signalizačního zařízení na zvýšení emisí vzniknuvších z přerušení provozu na pozemní komunikaci. Pokud tedy žalovaný, respektive správního orgán I. stupně, tuto námitku žalobkyně z tohoto důvodu zamítnul, nelze tomuto postupu dle krajského soudu ničeho vytýkat. S ohledem na výše uvedené tedy soud vyhodnotil tuto námitku žalobkyně jako nedůvodnou. X.B K námitce překračování hlukových limitů a zátěží Jak vyplývá z předložené spisové dokumentace, byla k projektové dokumentaci v únoru roku 2013 vypracována firmou DOPRAVOPROJEKT Ostrava spol. s.r.o. hluková studie, která hodnotila vlivy hluku z dopravy na rekonstruované pozemní komunikaci I/35 v úseku při průchodu obytnou zástavbou, přičemž tato navazuje na hlukovou studii, vypracovanou v říjnu roku 2006 společností ENVIROAD s.r.o. Obě tyto studie byly zpracovány za účelem posouzení, zda rekonstrukcí křižovatky a navazujícího úseku silnice I/35 dojde ke zhoršení stávajícího stavu hlučnosti v chráněném venkovním prostoru a chráněném venkovním prostoru staveb. Důvodem, pro který byla hluková studie z roku 2013 mj. taktéž zpracována, byla skutečnost, že podkladem pro tuto novou hlukovou studii bylo nově provedené sčítání dopravy ŘSD ČR z roku 2010, které poskytuje aktuální údaje o dopravních intenzitách, oproti údajům z roku 2005. V této souvislosti považuje krajský soud za vhodné se vyjádřit k žalobkyní namítanému dopravnímu zatížení v městě Rožnově pod Radhoštěm z roku 2012 vyplývajícímu z předloženého kartogramu. Jak krajský soud zjistil z veřejně dostupných oficiálních webových stránek města Rožnov pod Radhoštěm, není žalobkyní doložený kartogram dokumentem vypracovaným zcela solitérně, nýbrž se jedná o jednu z částí díla označeného jako Generel dopravy města Rožnov pod Radhoštěm (dále jen „generel dopravy“), jež je koncepčním, rozvojovým a plánovacím dokumentem odvětví dopravy, který patří mezi územně analytické a plánovací podklady (viz oficiální webové stránky města Rožnov pod Radhoštěm, http://www.roznov.cz/generel-dopravy-mesta-roznova-pod- radhostem/ds-1063). Předmětem této dokumentace je návrh výhledové koncepce dopravy pro automobilovou dopravu, cyklistickou a pěší dopravu a dopravu v klidu. Generel dopravy byl zpracováván v celkem třech etapách, a to v 1. etapě – Analytická část, 2. etapě – Koncept řešení a ve 3. etapě – Návrh generelu dopravy. Žalobkyní předložený kartogram byl zpracováván v rámci první, analytické části, jež byla dokončena v říjnu roku 2012. Z obsahu textové části této první etapy zpracování generelu dopravy poté vyplývá, že podkladem pro vypracování kartogramu bylo sčítání dopravy v roce 2012 v trvání celkem šesti hodin. Zjištěné hodnoty byly následně na základě koeficientu TP 189 dovozeny pro časový údaj 24 hodin, přičemž právě tyto závěrečné hodnoty jsou obsaženy v žalobkyní předloženém kartogramu. Lze poté skutečně dospět k závěru, že údaje o intenzitě dopravního zatížení obsažené v hlukové studii z roku 2013, vycházející z dopravního sčítání ŘSD ČR z roku 2010 (12.572 vozidel za 24 hodin), se liší od údajů o intenzitě dopravního zatížení vyplývajících z kartogramu (16.243 vozidel za 24 hodin), a to zřejmě právě s ohledem na dvouletý rozdíl v provádění sčítání dopravy. V tomto ohledu tedy lze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že zpracovatel hlukové studie z roku 2013 mohl jakožto vstupní údaje využít hodnoty vyplývající z aktuálnějších zdrojů (pokud však odhlédneme od skutečnosti, že není nikterak zjistitelné, zda údaje z kartogramu byly již při zpracování hlukové studie z roku 2013, tedy v únoru 2013, skutečně veřejně dostupné), ačkoliv na druhou stranu pro zpracování hlukové studie z roku 2013 využil sčítání dopravy ŘSD ČR, který je oficiálním a zcela běžným zdrojem informací a dat pro zpracování obdobných studií. Nicméně je nutné si položit otázku, zda tato skutečnost měla vliv na konečné výsledky vyplývající z hlukové studie z roku 2013 o dodržení hlukové zátěže v daném území. K tomu krajský soud konstatuje, že pro závěry hlukové studie z roku 2013 týkající se hodnocení a zjišťování hladiny hluku z dopravy na veřejných komunikacích byl použit jak referenční stav v roce 2000 (v nynějším řízení nikterak nezpochybňovaný), tak poté výhledový stav v roce 2020, tedy nikoliv aktuální stav v roce 2010 či 2012. K výhledovému stavu intenzity dopravy v roce 2020 poté zpracovatel hlukové studie z roku 2013 dospěl s využitím intenzit dopravy stanovených na základě sčítání dopravy ŘSD ČR z roku 2010 a jejich následným přepočtem na základě růstových koeficientů TP 225 se závěrem, že očekávané intenzity vozidel v roce 2020 budou ve výši 18.933 vozidel za 24 hodin. Tyto hodnoty je poté nezbytné porovnat taktéž s generelem dopravy, a to konkrétně s jeho 3. etapou – Návrh generelu dopravy, jež obsahuje rovněž zpracování odhadu vývoje dopravy a dopravního zatížení mj. pro časovou etapu + 10 let (tedy pro rok 2022), a to právě na základě údajů vyplývajících z kartogramu pro rok 2012 s uplatněním růstových koeficientů se závěrem, že očekávané intenzity vozidel pro rok 2022 budou ve výši 18.637 vozidel za 24 hodin. V návaznosti na tyto skutečnosti má krajský soud za to, že za situace, kdy zpracovatel hlukové studie z roku 2013 využil pro zjištění dodržení hladiny hluku ve výhledovém stavu roku 2020 údajů intenzity dopravy, jež o téměř 300 vozidel za 24 hodin převyšují hodnoty, ke kterým bylo dospěno k rámci posuzování dopravního zatížení ve výhledovém stavu o dva roky pozdějším, tedy roku 2022, v generelu dopravy, nelze žalovanému vytýkat, že vycházel z nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci. Je tedy zřejmé, že zpracovatelem hlukové studie z roku 2013 byl modelován stav intenzity dopravy ve výhledové situaci pro rok 2020 s vyšším dopravním zatížením daného území, nežli v případě závěrů generelu dopravy týkajících se dopravního zatížení pro rok 2022, které i přes dvouletý časový odstup hodnocení dopravního zatížení počítají s intenzitou dopravy nižší. Lze taktéž předpokládat, že si zpracovatel hlukové studie z roku 2013 byl vědom více než dvouletého stáří údajů sčítání dopravy ŘSD ČR, na základě čehož evidentně pro stanovení vývoje intenzity dopravy pro rok 2020 aplikoval ve prospěch argumentace žalobkyně vyšší hodnotu růstových koeficientů nežli zpracovatel výhledu dopravního zatížení v generelu dopravy, které zapříčinily právě ono navýšení intenzity dopravy pro rok 2020 jakožto podkladu pro zpracování hlukové studie. Vzhledem ke všemu výše uvedenému považuje krajský soud za nepochybné, že zpracovatelem hlukové studie z roku 2013 použité vstupní údaje o výhledovém stavu intenzity dopravy pro rok 2020 pro posouzení dodržení limitů hluku v daném místě byly pro cíl, jehož se snaží žalobkyně dosáhnout, značně příznivější. V tomto směru tedy nelze žalovanému ničeho vytýkat co do nedostatečného vyhodnocení limitů hluku s ohledem na zastaralé údaje týkající se intenzity dopravy, neboť využití starších údajů o intenzitě dopravy nemělo žádný vliv na správnost a relevantnost závěrů hlukové studie z roku 2013. Z modelových výpočtů hlukové studie z roku 2006 i 2013 vyplývá, že vzhledem k úpravě počtu jízdních pruhů na předmětné pozemní komunikaci při zachování směrového i výškového vedení stávající silnice I/35 jsou splněny podmínky pro přiznání korekce na starou hlukovou zátěž dle přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 272/2007 Sb., část A (dříve nařízení vlády č. 148/2006 Sb.), které činí v chráněném venkovním prostoru a chráněném venkovním prostoru staveb na pozemních komunikacích hlukové limity pro den 70 dB a pro noc 60 dB. Při interpretaci výsledků je nutno v souvislosti s ustanovením § 20 odst. 4 nařízení vlády č. 272/2011 Sb. zohlednit, že při hodnocení změny hodnot hlukového ukazatele v chráněných venkovních prostorech staveb, v chráněném venkovním prostoru a v chráněných vnitřních prostorech staveb nelze považovat za hodnotitelnou změnu jejich rozdíl pohybující se v intervalu 0,1 dB – 0,9 dB. Z výsledku měření vyplynulo, že již nyní jsou u nejbližších objektů překračovány hygienické limity hluku, nicméně limity výše citované staré hlukové zátěže překračovány nejsou. Dle hlukové studie lze v chráněném venkovním prostoru v okolí rekonstruovaného úseku očekávat zvýšení hlukového zatížení o hodnoty max. 0,5 dB v denní době a 0,7 dB v noční době, což dle výše citovaného nařízení č. 272/2011 Sb. nelze považovat za hodnotitelnou změnu. V obou případech tedy bylo ze strany zpracovatelů hlukové studie dospěno k závěru, že předmětnou rekonstrukcí nedochází ke zhoršení stávajícího stavu hlučnosti. Vzhledem k výsledkům těchto měření poté nebyla navrhována rovněž žádná protihluková opatření. S předmětnými závěry se ztotožnila taktéž Krajská hygienická stanice, přičemž tato ve svém závazném stanovisku stanovila podmínku, kdy před realizací a po zahájení jejího provozu (během zkušebního provozu stavby) bude provedeno měření hluku z dopravy v referenčních bodech chráněného venkovního prostoru staveb situovaných v okolí rekonstruovaného úseku, které budou určeny po dohodě s Krajskou hygienickou stanicí Zlínského kraje, pro doložení míry změny stavu hlukové zátěže chráněného venkovního prostoru staveb. V návaznosti na námitky žalobkyně ve stavebním řízení poté Krajská hygienická stanice Zlínského kraje podala vyjádření ze dne 22. 4. 2014, č. j. KHSZL 06155/2014, sp. zn. KHSZL/06155/2014/2.5/HOK/VS/URB-02, ve kterém uvedla, že na základě její námitky bude Krajská hygienická stanice Zlínského kraje požadovat zvolení jednoho z měřících míst pro provedení měření hluku před i po realizaci předmětné stavby i v chráněném venkovním prostoru stavby rodinného domu č. 1417 na ulici Meziříčská v Rožnově pod Radhoštěm, jež je ve vlastnictví žalobkyně. Tato podmínka byla následně správních orgánem I. stupně zanesena taktéž do prvostupňového rozhodnutí do části II. bodu 17 předmětného rozhodnutí. Žalobkyně rovněž namítala, že hluková studie z roku 2013 nebyla součástí spisu u stavebního úřadu a proto se k ní nemohla vyjádřit. Z obsahu správního spisu vedeného u správního orgánu I. stupně je zřejmé, že hluková studie z roku 2013 součástí správního spisu zcela nepochybně byla, neboť hluková studie z roku 2013 spolu s hlukovou studií z roku 2006 byla stavebníkem předložena jakožto součást projektové dokumentace k předmětné stavbě. Tato skutečnost vyplývá mj. i z obsahu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Zlínského kraje k projektové dokumentaci ze dne 2. 5. 2013, č. j. KHSZL 07733/2013, sp. zn. KHSZL/23592/2012/2.5/HOK/VS/URB-06, jež je součástí přílohové části žádosti stavebníka o stavební povolení, ve kterém je na str. 3 uvedeno: „K projektové dokumentaci byla doložena i Hluková studie: Silnice I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka zpracovaná společností DOPRAVOPROJEKT Ostrava spol. s.r.o. (…) v únoru 2013, která hodnotí vlivy na rekonstruované pozemní komunikaci I/35 v úseku při průchodu obytnou zástavbou. Hluková studie, o níž je zmínka výše, navazuje na hlukovou studii zpracovanou v říjnu 2006 společnosti ENVIROAD s.r.o. Předložená hluková studie obsahuje všechny náležitosti, tj. informace o hodnoceném zdroji hluku, modelové výpočty dopadajících ekvivalentních hladin akustického tlaku A provedené pomocí výpočtového programu Cadna/A včetně identifikace výpočtových bodů v chráněném venkovním prostoru staveb v okolí posuzovaného zdroje hluku, nejistoty výpočtu, výsledky modelových výpočtů a hodnocení výsledků ve vztahu k požadavkům nařízení vlády ČR č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.“ Stejné závěry vyplývají poté rovněž z vyjádření Krajské hygienické stanice Zlínského kraje ze dne 22. 4. 2014, č. j. KHSZL 06155/2014, sp. zn. KHSZL/06155/2014/2.5/HOK/VS/URB-02, ve kterém je na str. 1 uvedeno: „K této námitce (pozn. k námitce žalobkyně týkající se dodržení limitů hluku) sdělujeme, že součástí projektové dokumentace stavby „Silnice I/35 Rožnov pod Radhoštěm, křižovatka“ umístěné na pozemcích v katastrálním území Rožnov pod Radhoštěm je Hluková studie: Silnice I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka zpracovaná společností DOPRAVOPROJEKT Ostrava spol. s.r.o., (…) která hodnotí vlivy hluku z dopravy na rekonstruované pozemní komunikaci I/35 v úseku při průchodu obytnou zástavbou.“ Tato argumentace byla rovněž k námitce žalobkyně vnesena do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud má v návaznosti na výše uvedené za to, že hluková studie z roku 2013 byla nepochybně součástí správního spisu ve stavebním řízení a žalobkyně se tedy se závěry z ní vyplývajícími měla možnost seznámit prostřednictvím nahlížení do spisu. Hluková studie z roku 2013 jakožto součást projektové dokumentace a závěry z ní plynoucí byly rovněž v průběhu správního řízení v jednotlivých dokumentech opakovaně zmiňovány, a to i v rozhodnutí stavebního úřadu. Z toho plyne, že žalobkyně byla o existenci hlukové studie z roku 2013 zcela jistě informována a měla možnost se k ní vyjádřit. Žalobkyně přitom takovou námitku neuplatnila v průběhu správního řízení a ani v podaném odvolání. Soud její námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalobkyně dále namítala nekonkrétní podmínky k provedení protihlukových opatření. K tomu soud uvádí, že stanovení podmínky provést protihluková opatření až v okamžiku, kdy bude zjištěno překročení hygienických limitů, považuje v souladu se závěry žalovaného, resp. stavebního úřadu, za zcela běžnou praxi. Soud v tomto směru odkazuje na ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého jsou vlastníci, popřípadě správci pozemních komunikací, povinni technickými, organizačními nebo jinými opatřeními v rozsahu stanoveném tímto zákonem a prováděcím právním předpisem, tj. nařízením vlády ČR č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, zajistit, aby hluk nepřekročil hygienické limity hluku upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uvedené v § 30 odst. 3 shora citovaného zákona. S ohledem na skutečnost, že na základě modelových výpočtů hlukové studie není v důsledku realizace předmětné stavby předpokládáno překročení hygienických limitů hluku, nejsou v projektové dokumentaci stavby navržena žádná protihluková opatření. Soud k tomuto opakuje, že z hlukových studií, jež jsou součástí správního spisu, vyplývá, že limity staré hlukové zátěže nebudou překračovány a předpokládané zvýšení hlukového zatížení o hodnoty max. 0,7 dB, pak nelze považovat za hodnotitelnou změnu. V posuzovaném případě tedy soud považoval za dostatečné, že k přijetí konkrétních dodatečných protihlukových opatření bude stavebník povinen přistoupit, pouze pokud bude přímým měřením hluku v předmětné lokalitě zjištěno prokazatelné překročení hygienických limitů hluku, respektive i v případě zjištění prokazatelné změny hlukové zátěže po předmětné rekonstrukci. Takový postup žalobkyni garantuje, aby byly zjištěny hygienické limity hluku z dopravy, a v případě jejich překročení budou provedena dodatečná protihluková opatření, jež by i jí měly poskytnout ochranu proti tomu, aby nebyla vystavena působení nadlimitní hlukové imise. Stanovení povinnosti provést protihluková opatření dopředu, aniž by bylo doloženo prokazatelné překročení hygienických limitů hluku, považuje soud ve shodě se žalovaným za nepřiměřené zatěžování stavebníka, neboť nelze do budoucna s jistotou předpokládat, jaký bude vývoj hlukových limitů v dané oblasti v důsledku předmětné stavby. Soud naopak pokládá za zcela dostatečné stanovení podmínky, kdy před realizací stavby a po zahájení jejího provozu (během zkušebního provozu stavby) bude provedeno měření hluku z dopravy v referenčních bodech chráněného venkovního prostoru staveb situovaných v okolí rekonstruovaného úseku určených po dohodě s Krajskou hygienickou stanicí Zlínského kraje, která jako jeden z referenčních bodů zvolila taktéž chráněný venkovní prostor stavby rodinného domu žalobkyně. Soud musí nadto přisvědčit žalovanému, neboť dodržení podmínky stanovené ve stavebním povolení je skutečně vynutitelné podle ustanovení stavebního zákona. Z napadeného rozhodnutí je nepochybné, že u předmětné stavby bude zahájen zkušební provoz dle ustanovení § 124 stavebního zákona, přičemž vyhodnocení výsledku zkušebního provozu, tedy i měření hluku v předmětné lokalitě, bude stavebník povinen připojit k žádosti o vydání kolaudačního souhlasu dle ustanovení § 122 stavebního zákona. Pokud bude zjištěn rozpor s podmínkami dle ustanovení § 119 odst. 2 stavebního zákona, nebude stavebníkovi vydán kolaudační souhlas. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s.ř.s. se soud rovněž zabýval přezkoumáním závazného podkladu pro prvostupňové rozhodnutí, a to vyjádření Krajské hygienické stanice Zlínského kraje ze dne 22. 4. 2014, č.. KHSZL 06155/2014, sp. zn. KHSZL/06155/2014/2.5/HOK/VS/URB-02. Takové rozhodnutí dotčeného orgánu nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím prvostupňovým rozhodnutím, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Proto jej lze soudně přezkoumat právě pouze v režimu § 75 odst. 2 s.ř.s. V posuzovaném případě se nejedná o souhlasné stanovisko, jak uvádí žalobkyně, nýbrž o vyjádření se k námitkám účastníků ve stavebním řízení, tedy mj. i k jejím námitkám uplatněným ve stavebním řízení. Z obsahu vyjádření plyne, že Krajská hygienická stanice při jejím zpracování vycházela především ze svého závazného stanoviska ze dne 2. 5. 2013, č. j. KHSZL 07733/2013, sp. zn. KHSZL/23592/2012/2.5/HOK/CA/URB-06, a rovněž ze závěrů hlukové studie z roku 2013. Dle názoru soudu námitky překračování limitů hluku byly tyto vypořádány zcela dostatečně a srozumitelně. Především v této části bylo námitce žalobkyně vyhověno v tom směru, že Krajská hygienická stanice určila jako jedno z měřících míst pro provedení hluku před a po realizaci předmětné stavby právě venkovní prostor jejího rodinného domu. Vyjádření se k námitkám a jeho závěry sloužili následně jako podklad pro výrokovou část rozhodnutí stavebního úřadu. Soud k tomuto v souladu se vším výše uvedeným podotýká, že v předmětné lokalitě nebylo dle předložených hlukových studií zjištěno překračování hygienických limitů staré hlukové zátěže a ani v budoucnu se jejich překračování nepředpokládá. Stanovila-li Krajský hygienická stanice ve svém závazném stanovisku ze dne 2013, potažmo v předmětném vyjádření z roku 2014, podmínku, že k přijetí konkrétních dodatečných protihlukových opatření bude stavebník povinen přistoupit, pouze pokud bude přímým měřením hluku v předmětné lokalitě zjištěno prokazatelné překročení hygienických limitů hluku, respektive i v případě zjištění prokazatelné změny hlukové zátěže po předmětné rekonstrukci, považuje soud tento postup za zcela správný a dostatečný. Nelze tedy vyvozovat nezákonnost předmětného vyjádření, pokud jeho závěry vycházely z dostupných a aktuálních informací, když současně k zajištění ochrany před hlukem stanovilo dostatečné a závazné podmínky, které byly správním orgánem I. stupně začleněny do prvostupňového rozhodnutí. Ze strany soudu tudíž nelze tomuto postupu ničeho vytýkat a soud tedy i tuto námitku žalobkyně považuje za nedůvodnou. Námitku žalobkyně směřující k podvodům na stanicích technické kontroly považuje poté zdejší soud za pouhé tvrzení v rovině spekulací, jež žalobkyně opětovně nijak blíže nerozvádí a neprokazuje. X.C K námitce stavu ovzduší Dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) ZOO, tedy zákona účinného v době vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí, ministerstvo vydává závazné stanovisko k umístění stavby pozemní komunikace v zastavěném území obce o předpokládané intenzitě dopravního proudu 15 tisíc a více vozidel za 24 hodin v návrhovém období nejméně 10 let a parkoviště s kapacitou nad 500 parkovacích stání, k řízení podle jiného právního předpisu. Vzhledem k tomu, že ZOO nabyl účinnosti ke dni 1. 9. 2012, tedy přede dnem vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí, bylo nutné jej s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona při jejich vydání vztáhnout taktéž na předmětnou stavbu. V tomto ohledu tedy není správná argumentace žalovaného, že novou právní úpravu nelze na předmětné řízení aplikovat. Z citovaného ustanovení je nicméně zřejmé, že orgán ochrany ovzduší poskytuje závazné stanovisko k pozemní komunikaci pouze za zákonem stanoveným podmínek a pouze pro účely územního řízení, nikoliv však již pro účely řízení stavebního, jako tomu bylo v tomto případě. Žalobkyně argumentovala, že žalovaný závazné stanovisko nevyžadoval, neboť intenzita dopravy nedosahovala 15.000 aut za 24 hodin. To je však zavádějí, protože žalovaný nepožadoval doložení závazného stanoviska orgánu ochrany ovzduší nikoli s ohledem na intenzitu dopravy v daném místě, nýbrž s ohledem na skutečnost, že se úprava dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) ZOO vztahuje toliko na řízení územní a nikoli na řízení stavební. Intenzita dopravy tedy nebyla žalovaným co do posuzování ochrany ovzduší brána nikterak v potaz. Za těchto okolností tedy nemůže ani žalobkyní předložený kartogram cokoliv zpochybnit na závěrech napadeného rozhodnutí. V souladu s názorem žalovaného tedy musí soud uzavřít, že stavebník nemá zákonnou povinnost předkládat závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší ke stavbě pozemní komunikace ve stavebním řízení, a správní orgán I. stupně tedy nepochybil, pokud rozhodoval bez něj. Navzdory tomu však byla ze strany stavebníka již v říjnu roku 2006 (tedy v době, kdy ze zákona o ochraně ovzduší účinného v předmětné době nebylo nutné v územním či stavebním řízení dokládat závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší) pro účely územního a stavebního řízení vypracována Exhalační studie společností Enviroad s.r.o., jež byla součástí Oznámení o záměru, zpracovaného RNDr. Z. K. v červnu roku 2007. Není správné tvrzení žalobkyně, že v rámci této Exhalační studie nebyla vůbec posouzena křižovatka ulice Meziříčské a silnice I/35. Z obsahu Exhalační studie je naopak zcela zřejmé, že v jejím rámci byl posuzován celý úsek silnice I/35 v celé své délce, která je předmětem stavebního řízení, včetně úrovňových křižovatek s ulicemi 5. května a Nádražní (viz strana 2, 4, 5 a 6 Exhalační studie), nikoliv tedy pouze vybrané úseky. Tento závěr je rovněž podpořen grafickou částí Exhalační studie. Z jednotlivých grafických příloh je zřetelné, že se Exhalační studie zabývala mj. úsekem křižovatky silnice I/35 a ulice Meziříčské, neboť i tento žalobkyní namítaný úsek je v jednotlivých grafických přílohách červeně označen, a byl tedy zpracovatelem Exhalační studie bezpochyby posuzován. V Exhalační studii z roku 2006 bylo dospěno k výsledku, že imisní příspěvky koncentrací škodlivin exhalovaných za provozu motorových vozidel v provozu na posuzovaném úseku pozemní komunikace prognózované v časovém horizontu do výhledového roku 2030 nebudou dosahovat hodnot povolených limitů u žádné z hlavních škodlivin. Tyto se tedy ve srovnání s imisními limity pohybují pod hodnotou limitů. Ze studie rovněž plyne, že emise byly překračovány pouze v místě silnice samotné, nikoliv však již na okolních pozemcích. Z Oznámení o záměru z roku 2007 plyne, že na základě vyhodnocení významnosti vlivů záměru na jednotlivé složky životního prostředí je možno konstatovat, že plánovaná stavba za předpokladu realizace navržených technických opatření neznamená z hlediska identifikovaných vlivů žádný významný nepříznivý vliv. Soud dále k věci uvádí, že v předmětné studii nebyla navržena žádná ochranná opatření ve vztahu vlivu na ovzduší, neboť ani s výhledem na rok 2030 nebyl předpokládán vliv stavby na tuto složku životního prostředí. Závěrem lze z tohoto Oznámení o záměru vyvodit, že stavba byla z hlediska vlivů na životní prostředí posouzena jako přijatelná a lze ji tedy doporučit k realizaci. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že modelový výpočet intenzit dopravy a modelový výpočet imisního zatížení není dostatečným podkladem, neboť nevychází ze skutečného stavu věci. K tomu soud uvádí následující. Intenzita dopravy je hlavním měřítkem vytížení komunikace, která se měří sčítáním, a to v pravidelných pětiletých cyklech prostřednictvím celostátního sčítání dopravy v celé ČR prováděného ŘSD ČR. Nasčítané údaje se poté využívají mj. pro účely nových komunikací či přebudování komunikací starších. Na základě zjištěných údajů je poté možné, s použitím příslušných převodových koeficientů, které zohledňují přirozený nárůst počtu automobilů, dopočítat předpokládané intenzity s výhledem na několik desetiletí dopředu. Soud má za to, že pokud bylo v posuzovaném případě využito pro zpracování exhalační studie, resp. pro zpracování prognózované výpočtové intenzity dopravy v roce 2030, extrapolace intenzit silniční dopravy odvozených z celostátního dopravního průzkumu z roku 2000 v celkem čtyř úsecích, které dohromady pokrývají celý plánovaný úsek stavby silnice I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka, nelze tomuto postupu nic vytknout. Využití intenzit dopravy zpracovaných ŘSD ČR a jejich extrapolace s využitím růstových koeficientů je zcela běžnou praxí pro vyhotovení podkladů pro účely zpracování rozptylových či jim podobných studií, kdy je právě intenzita dopravy základní veličinou pro výpočet škodlivých exhalací vyprodukovaných silničním provozem. Je přitom nepochybné, že modelové výpočty intenzit dopravy, jakožto modely obecně, nejsou a ani být nemohou zcela přesné, neboť nikdy nelze se stoprocentní jistotou stanovovat stav současný či predikovat stav budoucí, když není možné vždy počítat a vyhodnotit zcela přesně všechny proměnné. Současně však nelze přistoupit na argumentaci žalobkyně, že by modelové výpočty pro určení intenzit dopravy neměly být obecně použitelné, neboť nevychází z reálných čísel. Je nutno připustit skutečnost, že postup založený na modelování je vždy méně přesný než samotné měření, nicméně na rozdíl od měření in situ umožňuje modelování predikovat vývoj intenzity dopravy a připravit se tudíž na další vývoj v dané oblasti. Nejedná se nadto o takovou nepřesnost, která by významným způsobem ovlivňovala závěry z ní vyplývající. Soud tedy podotýká, že užití modelového výpočtu intenzit dopravy jakožto podkladu pro zpracování exhalační studie je v praxi zcela obvyklé a taktéž vhodné. Opačný závěr požadující vždy aktuální a konkrétní údaje týkající se intenzity dopravy v místě by měl za následek pouze nepřiměřené zatěžování stavebníka, ačkoliv na výsledku samotném by toto významně nic nezměnilo. Ke shodnému závěru soud dospěl taktéž v případě modelového výpočtu imisního zatížení ovzduší v Rožnově pod Radhoštěm. Co se týká modelů imisního zatížení, jedná se o jeden z nástrojů odhadu stupně ovlivnění kvality ovzduší zdroji znečišťujících látek, které umožňují objektivní posouzení vlivu zdrojů na kvalitu ovzduší. Stejně jako v případě modelových výpočtů intenzit dopravy ani tyto modelové výstupy nelze považovat za absolutně přesnou predikci skutečného stavu ovzduší, což ostatně taktéž připouští zpracovatel Exhalační studie na její straně 4. Měření v místě samém lze považovat za přesnější, nicméně velmi nákladný postup, když nadto nelze měření v jednotlivém bodě vztáhnout jakožto reprezentativní vzorek na jiné úseky a nelze tedy provést prostorové zobecnění měření v daném bodě bez využití modelových výpočtů. Modelový výpočet je na rozdíl od měření samotného metodou méně přesnou, která však poskytuje lepší přehled o pokrytí zájmového území a rovněž umožňuje predikovat vývoj imisní zátěže, když modelové výpočty slouží především jako nástroj k přiblížení se skutečnému stavu. Opětovně se však nejedná o takovou nepřesnost, která by významným způsobem ovlivňovala závěry z ní vyplývající z modelového výpočtu. Soud na základě těchto skutečností považuje s ohledem na rozsah předpokládané stavby postup využívající matematických modelů za zcela případný a především správný, neboť tento umožňuje dostatečně posoudit současný stav ovzduší na daném území za současné možnosti využití jeho dat do budoucna. Nadto soud uvádí, že rámcový odhad stávající imisní zátěže stavbou dotčeného území na základě odhadu z dostupných údajů z nejbližších stanic automatizovaného imisního monitoringu ČHMÚ ve Vsetíně a ve Zlíně považuje za dostatečný, neboť se jedná o města ve vzdálenosti zcela přiměřené k dosažení kvalitních a vypovídajících výsledků a především o města srovnatelně či více imisně zatížena s ohledem na jejich větší rozsah a předpokládanou vyšší intenzitu dopravy. Za těchto okolností tedy nelze klást k tíži stavebníka, že pro exhalační studii byl zvolen modelový výpočet imisního zatížení ovzduší, když tento postup je v obdobných případech zcela běžně využíván. Opačný závěr požadující vždy aktuální a konkrétní údaje týkající se měření imisního zatížení v místě samém by vedl opět pouze k nepřiměřenému zatěžování stavebníka, ačkoliv na výsledku samotném by toto významně nic nezměnilo. Do budoucna si nadto nelze rozumně představit, že by u každé podobné stavby vyžadující potřebu zpracování exhalační či rozptylové studie bylo požadováno vždy měření imisního zatížení ovzduší přímo v místě plánované stavby, a to především z důvodu vysoké finanční a časové náročnosti tohoto požadavku. Rovněž i s přihlédnutím k tomu, že modelové výpočty jsou schopny s využitím nižších nákladů dospět ke zcela srovnatelným výsledkům. Soud tedy i tuto námitku žalobkyně vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalobkyně dále předložila rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 A 42/2014-93, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2013, č. j. KUZL 536/2014-93. Žalovaný předmětným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla umístěna mj. stavba Obchodního domu Kaufland, úprava místní komunikace (okružní křižovatka), parkoviště pro 170 osobních vozidel apod. Soud k věci uvádí, že Krajský soud v Ostravě posuzoval umístění stavby, kde je dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) ZOO při splnění zde popsaných předpokladů jedním z podkladů i závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší. V nyní posuzovaném případě se však jednalo o stavební povolení. Soud však s ohledem na výše uvedené má za to, že lze vyjít i z modelového výpočtu a není nezbytné provádět měření na místě samém. Žalobkyně dále namítala, že stavební úřad ani žalovaný nezjistili skutečný stav věci, neboť exhalační studie vycházela ze starých dat. Exhalační studie ve svém obsahu na straně 4 uvádí, že vycházela z tabulkového přehledu imisních koncentrací změřených na měřičských stanicích ve Vsetíně a ve Zlíně v roce 2004, neboť aktuálnější údaje, tj. z roku 2005, nebyly v době zpracování Exhalační studie zatím dostupné. Dle „Sdělení odboru ochrany ovzduší MŽP o hodnocení kvality ovzduší – vymezení oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší, na základě dat za rok 2004“, poté nespadá Rožnov pod Radhoštěm do oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší. Zdejší soud v tomto směru připouští, že využitím aktuálnější dat z roku 2005 o stavu kvality ovzduší v místě stavby by jistě bylo dosaženo výsledků Exhalační studie více se přibližujícím skutečnému stavu. Nicméně ze samotné Exhalační studie je zřejmé, že tato data nebyla v době zpracování studie k dispozici a nebylo je tudíž možné do modelových výpočtů zahrnout. Tvrzení žalobkyně, že v době vypracování byla známa Rozptylová studie z roku 2005 zpracovaná firmou EKOTOXA Opava a uvedená MP-NČ 2005, která zařadila Rožnov pod Radhoštěm do území se zhoršenou kvalitou ovzduší, však není ze strany žalobkyně jakkoliv důkazně podloženo a nelze tedy tomuto bez dalšího vyhovět. Z jejího tvrzení není ani zřejmé, zda závěry této studie mohou být schopné potlačit závěry údaje o hodnocení kvality ovzduší poskytované přímo Ministerstvem životního prostředí. Za těchto okolností má tedy soud za to, že žalovaný, respektive stavební úřad, postupoval zcela správně, pokud bez výhrad vyhodnotil Exhalační studii za zásadní podklad k vydání stavební povolení. Žalobkyně dále zpochybňovala závěry Exhalační studie z důvodu, že při výpočtech vycházela z předpokladu emisí z automobilů podle databáze produktu MEFA02, která předpokládá emise v souladu s normami EUROx. Ve skutečnosti však provozované automobily tyto normy nesplňují, a to s ohledem na emisní podvody koncernu Volkswagen a taktéž podvody na stanicích technické kontroly. Soud k tomu uvádí, že žalobkyně tato svá tvrzení blíže nespecifikuje a nepředložila k nim žádné důkazy v tom směru, že by ji tvrzené skutečnosti mohly mít vliv na závěry Exhalační studie a posouzení stavu ovzduší. Soud dále k věci uvádí, že žalovanému, resp. zpracovateli Exhalační studie, vytýkat jakékoliv pochybení, pokud v době zpracování Exhalační studie vycházel z oficiálních a relevantních informací a podkladů, jež byly dostupné prostřednictvím Ministerstva životního prostředí, a jednalo se tedy o oficiální zdroj dat. Jak vyplývá ze strany 3 Exhalační studie, byly při zpracování Exhalační studie použity měrné emise prognózované k horizontu roku 2010, tj. že s další progresí směrem ke snižování exhalací z motorových vozidel v čase se neuvažuje, což je na straně předběžné opatrnosti. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou. K posuzování vlivu stavby na ovzduší bylo z obsahu správního spisu dále soudem zjištěno, že dne 25. 6. 2010 bylo vydáno závazného stanovisko České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Brno, sp. zn. ČIŽP/47/IPP/1000056 024/10/BLV. Z hlediska ochrany ovzduší bylo dospěno k závěru, že rozptylová studie řeší kompletní výpočet imisních koncentrací na všech referenčních bodech pro všechny hlavní škodliviny (CO, Nox, NO2, PM10, C6H6, C20H12), přičemž z hlediska ochrany ovzduší neměl správní orgán dalších připomínek. Dne 30. 6. 2010 vydal Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor životního prostředí a zemědělství, č. j. KUZL 38774/2010, vyjádření k projektové dokumentaci, ze kterého vyplývá, že krajský úřad nemá k předložené dokumentaci záměru připomínek. Upozornil přitom na dodržení podmínek závěru zjišťovacího řízení ze dne 8. 8. 2007, č. j. KUZL 44838/2007, dle kterého není nutné další posuzování záměru podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Z koordinovaného stanoviska Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru životního prostředí, ze dne 28. 11. 2012, č. j. MěÚ- RpR/OŽP/45491/2012/SIT 563/246.6, vyjadřujícímu se ke všem složkám životního prostředí, vyplývá, že se správní orgán zabýval ochranou veřejných zájmů dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, a taktéž dle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, když dále uvedl, že ostatní zájmy, chráněné zvláštními právními předpisy, nejsou dotčeny. Konečně z koordinovaného závazného stanoviska Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 11. 11. 2013, č. j. KUZL 70414/2013, je zřejmý souhlas s předloženou projektovou dokumentací stavby, přičemž není stanovena žádná podmínka týkající se ochrany ovzduší. Soud tedy musí v tomto směru v návaznosti na výše uvedené závěry přisvědčit žalovanému v tom, že všechny dotčené orgány ve svých závazných stanoviscích k vydání stavebního povolení se stavbou souhlasily a nepožadovaly úpravu podmínek z hlediska dodržování limitů ochrany ovzduší či doplnění aktuální situace ovzduší v dané lokalitě. Ze strany žádného dotčeného orgánu nebyly uvedeny žádné konkrétní podmínky či specifikace vztahující se k ochraně ovzduší, když dotčené orgány současně nepožadovaly doplnění dokumentace nebo podkladů ke stavebnímu řízení. V souvislosti s výše uvedeným soud opakuje, že stavebník nemá ze zákona povinnost ve stavebním řízení předkládat k předmětné stavbě závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší. Navzdory tomu však byla ze strany stavebníka pro účely územního i stavebního řízení vypracována exhalační studie a doloženy závazné stanoviska orgánů ochrany životního prostředí, které se stavbou souhlasily a nenavrhovaly žádné podmínky z hlediska ochrany ovzduší. Žalobkyně v tomto ohledu mj. namítá, že stavební úřad neověřil účinky budoucího užívání stavby, neboť neposoudil stavbu z hlediska dodržování imisních limitů. Soud k tomu uvádí, že dle ustanovení § 111 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby. Je nepochybné, že v důsledku užívání stavby nesmí docházet k uvolňování zdraví nebezpečných části či látek do ovzduší či k ohrožování životního prostředí a zdravých životních podmínek. Z tohoto důvodu se stavební úřad musí problematikou imisí vyvolaných budoucím užíváním stavby zabývat v rámci projednání navrhované stavby, tedy jako součást přezkoumání žádosti o stavební povolení a k ní přiložených podkladů. Jedná se o ochranu veřejných zájmů, jejichž právní režim je upraven v celé řadě zvláštních zákonů, jejichž konkrétní aplikace je rovněž v působnosti speciálních orgánů veřejné správy k tomu zřízených, a to podle jednotlivých složek životního prostředí a jiných zvláštních zájmů. Tyto předpisy pak obsahují ustanovení, podle nichž se při povolování staveb vyžaduje rozhodnutí, souhlas, závazné stanovisko, závazný posudek, vyjádření, posouzení aj. dotčeného orgánu státní správy. Povinností stavebního úřadu je tedy v průběhu stavebního řízení potřebná stanoviska zabezpečit a zajistit, aby tyto podklady byly pro rozhodnutí vydaná podle stavebního zákona k dispozici. Je důležité rovněž zdůraznit, že vyjde-li správní orgán při svém rozhodnutí ze stanoviska jiného vykonavatele veřejné správy příslušného k takovému stanovisku, je správní orgán tímto stanoviskem vázán. Jak vyplývá z obsahu prvostupňového rozhodnutí, stavební úřad věnoval problematice ochrany veřejných zájmů na úseku životního prostředí a veřejného zdraví potřebnou pozornost, když v tomto směru shromáždil pro rozhodnutí ve věci všechna potřebná stanoviska. Dotčené orgány veřejné správy přitom byly seznámeny se všemi rozhodujícími skutečnostmi dané věci, takže při vydávání svých stanovisek vycházely z úplného skutkového stavu věci. Všechny dotčené orgány z hlediska životního prostředí, a to včetně příslušných orgánů životního prostředí u Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, se stavbou souhlasily a nepožadovaly doplnění dokumentace nebo podkladů. Nadto bylo součástí dokladů pro stavební povolení rovněž Oznámení o záměru, zpracované RNDr. Z. K. v červnu roku 2007 (jehož součástí byla mj. taktéž Exhalační studie z roku 2006), jehož účelem bylo posoudit reálně podložené pozitivní i negativní dopady stavby a odhadnout předpokládané vlivy stavby na jednotlivé složky životního prostředí. Ze závěrů Oznámení o záměru vyplývá, že posuzovaná stavba má určité negativní vlivy na životní prostředí, avšak realizací opatření, navržených k prevenci, eliminaci a kompenzaci negativních účinků na životní prostředí lze tyto vlivy minimalizovat, avšak nikoliv úplně vyloučit. Výsledkem uvedeného posouzení poté bylo konstatování, že „na základě komplexního zhodnocení všech dostupných podkladů o předpokládané stavbě, o současném a výhledovém stavu jednotlivých složek životního prostředí a s přihlédnutím ke všem souvisejícím skutečnostem lze konstatovat, že navrhovaná stavba „Silnice I/35 Rožnov pod Radhoštěm, křižovatka“ je z hlediska vlivů na životní prostředí přijatelný a lze ji doporučit k realizaci.“ Na základě výše uvedeného považuje zdejší soud za prokázané, že ze strany stavebního úřadu byla řádně přezkoumána žádost o stavební povolení k předmětné stavbě z hlediska účinků jejího budoucího užívání v souladu s ustanovením § 111 odst. 2 stavebního zákona. Soud má za to, že stavební úřad vycházel z dostatečného množství nezbytných podkladů pro vyhodnocení účinků budoucího užívání stavby, z nichž učinil správné závěry, a nelze tedy navzdory přesvědčení žalobkyně v tomto směru stavebnímu úřadu, resp. žalovanému, ničeho vytýkat. Dle ustanovení § 114 odst. 3 stavebního zákona námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Ze všeho výše uvedeného lze dospět k závěru, že posouzení této námitky žalobkyně nepřesahovalo rozsah působnosti správního orgánu I. stupně, neboť pro vydání prvostupňového rozhodnutí nebylo nutné dokládat závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší. Ze všech závazných stanovisek dotčených orgánů bylo nadto zřejmé, že všechny dotčené orgány se stavbou i z hlediska ochrany ovzduší bez stanovení podmínek pro výstavbu souhlasí a je tedy tato vhodná k realizaci. Po vznesení námitky žalobkyně ve stavebním řízení, týkající se nutnosti zjištění aktuálního stavu ovzduší, však správní orgán zcela nad rámec požádal Krajskou hygienickou stanici Zlínského kraje, žádostí ze dne 31. 3. 2014, č. j. KUZL 19343/2014, sp. zn. KUSP 68690/2013 DOP, o stanovisko k podaným námitkám žalobkyně. K těmto se dotčený orgán vyjádřil (vyjádření ze dne 22. 4. 2014, č. j. KHSZL 06155/2014, sp. zn. KHSZL/06155/2014/2.5/HOK/VS/URB-02) tak, že předmětný záměr byl posouzen podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ve vyjádření je odkázáno na závěr ze dne 8. 8. 2007, č. j. KUZL 44838/2007 v tom smyslu, že záměr nemá tak významné vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví, které by odůvodňovaly nutnost jeho dalšího posuzování podle tohoto zákona. Z dokumentace pak plyne, že prognózované hodnoty imisního příspěvku dopravy na posuzovaném úseku ve výhledovém roce 2030 se pohybují pod hodnotou limitů. Po realizaci rekonstrukce a rozšíření komunikace by se měla zlepšit plynulost dopravy a snížit tak i emise výfukových plynů při rozjezdech vozidel. X.D K námitce vydání stavebního povolení na základě neplatného územního rozhodnutí Pokud jde o poslední námitku, soud ze správního spisu zjistil následující rozhodné skutečnosti. Dne 24. 6. 2009 bylo Městským úřadem Rožnov pod Radhoštěm, Odborem výstavby a územního plánování, vydáno územní rozhodnutí č. j. MěÚ/Výst/540/2009/Ně-295, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka“(nabylo právní moci dne 31. 7. 2009). Tato stavba má dle předmětného rozhodnutí řešit rozšíření stávající 2 pruhové silnice I/35 na 4 pruhovou, směrově nedělenou, když v rámci stavby byla navržena mj. taktéž přeložka inženýrských sítí. Platnost tohoto územního rozhodnutí byla prodloužena rozhodnutím Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odborem výstavby a územního plánování, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. MěÚ-RpR/30454/2011/Ně, a to na dva roky ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 9. 2011, prodloužená platnost územního rozhodnutí tedy měla trvat do 13. 9. 2013. Dne 23. 10. 2013 podala osoba zúčastněná na řízení 1) žádost ke speciálnímu stavebnímu úřadu, Krajskému úřadu Zlínského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, o stavební povolení na stavbu „I/35 Rožnov pod Radhoštěm- křižovatka“ na část objektů, jež byly povoleny územním rozhodnutím, a to „Silnice I/35“, „Opěrné zdi ŘSD“ a „Silniční kanalizace“. Předložená žádost a přílohy neposkytovaly dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby, a proto vyzval speciální stavební úřad osobu zúčastněnou na řízení 1) výzvou ze dne 2. 12. 2013, č. j. KUZL 73504/2013, k odstranění vad žádosti a jejímu doplnění a řízení přerušil. Mimo jiné bylo taktéž po osobě zúčastněné na řízení 1) požadováno předložení dokladu, že je předmětné územní rozhodnutí stále platné, případně předložení nového územního rozhodnutí. Dne 16. 1. 2014 doložila osoba zúčastněná na řízení 1) sdělení Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru výstavby a územního plánování, ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. MěÚ/Vyst/41283/2013//Pa, ze kterého vyplynulo, že předmětné územní rozhodnutí ze dne 23. 6. 2011 je stále platné, neboť ještě za jeho platnosti byla dne 27. 9. 2012 podána žádost o stavební povolení na části staveb, které byly součástí předmětného územního rozhodnutí. Konkrétně se jednalo o: „Přeložka kanalizace ČSAD“, „Přeložka vodovodu Energoaqua a.s.“, „Přeložka vodovodu VAK a.s. – DN 300“, „Přeložka vodovodu ČSAD“, „Přeložka vodovodu VAK a.s. – DN 80“, „Přeložka vodovodu VAK a.s. – DN 200“ a „Ochrana horkovodu“. Žádost byla podána k Městskému úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru životního prostředí jakožto vodoprávnímu úřadu, přičemž tato žádost byla podána jako úplná. Následně správní orgán I. stupně vydal na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) předmětné stavební povolení ze dne 5. 5. 2014, č. j. KUZL 26466/2014, sp. zn. KUSP 68690/2013 DOP, na stavbu „I/35 Rožnov pod Radhoštěm – křižovatka“. Dle ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou a) stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto zákona, za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí účinnosti tohoto zákona, b) řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nová právní úprava je pro obviněného příznivější. V otázce posuzování platnosti územního rozhodnutí tedy byl Městský úřad Rožnov pod Radhoštěm, Odbor výstavby a územního plánování, případně Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, povinen postupovat dle ustanovení § 93 odst. 4 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona ve znění účinném v době podání žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) o stavební povolení ze dne 27. 9. 2012 (dále jen „stavební zákon“), tedy ve zněním účinném do 31. 12. 2012, dle kterého územní rozhodnutí pozbývá platnosti, nebyla-li ve lhůtě platnosti podána úplná žádost o stavební povolení, ohlášení nebo jiné obdobné rozhodnutí podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů, nebylo-li započato s využitím území pro stanovený účel, nebo bylo-li stavební povolení nebo jiné povolovací řízení zastaveno anebo byla-li podaná žádost zamítnuta po lhůtě platnosti územního rozhodnutí. Předmětem sporu je otázka, co je dle stavebního zákona považováno za tzv. úplnou žádost o stavební povolení, a zda byla případně podmínka úplnosti žádosti o stavební povolení osobou zúčastněnou 1) naplněna. Krajský soud v tomto směru považuje za potřebné odkázat na komentář ke stavebnímu zákonu (viz MALÝ, S. Nový stavební zákon s komentářem: Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Praha: Wolters Kluwer, 2007), jenž k citovanému ustanovení o pozbytí platnosti územního rozhodnutí uvádí: „Jsou stanoveny čtyři důvody, pro které územní rozhodnutí pozbývá platnost. Jde o zpřesnění dosavadní právní úpravy (srov. § 40 odst. 1 dosav. stav. zák.). Prvním důvodem je, že nebyla v (původní) lhůtě podána úplná žádost o stavební povolení, což je doplněním do zákona slova „úplná“ nepochybně významné zpřesnění dosavadní právní úpravy, neboť stavebník musí nejen v době platnosti rozhodnutí žádost o její prodloužení vůbec podat, ale žádost musí být úplná. Musí obsahovat všechny předepsané náležitosti (§ 110 zákona a § 4 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu). Žadatel musí svoji žádost alespoň na základě výzvy stavebního úřadu včas, tj. ještě ve lhůtě platnosti rozhodnutí, doplnit, pokud žádost nebyla úplná již při svém podání. Toto zpřesněné ustanovení má zamezit případům, kdy by stavebník mohl zabránit pozbytí platnosti územního rozhodnutí jen tím, že by podal zcela neúplnou žádost o stavební povolení, což by v případě extrémní neúplnosti žádosti znamenalo nepochybně obcházení smyslu této zákonné podmínky. Jestliže by např. stačilo (což dosavadní právní úprava alespoň formálně skutečně nevylučovala), aby stavebník podal žádost, kterou mohl tvořit jen jinak prázdný papír obsahující např. pouze větu: „Žádám o vydání stavebního povolení na stavbu…“, je zřejmé, že by o takový postup skutečně šlo. Tyto dosavadní možné případy obcházení zákona již nová právní úprava jednoznačně vylučuje, když striktně požaduje, aby byla včas podána úplná žádost.“ Doba platnosti územního rozhodnutí je tedy dle výše uvedeného současně také lhůtou pro podání stavebního povolení, přičemž se jedná o tzv. hmotněprávní lhůtu, což znamená, že nejpozději v poslední den této lhůty musí být žádost o stavební povolení doručena příslušnému stavebnímu úřadu. Důležité dále je, že musí být podána úplná žádost, tedy žádost splňující všechny náležitostí, která musí být současně doložena i všemi nezbytnými podklady. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy není podána úplná žádost a stavební úřad řízení přerušuje, musí být žádost doplněna ještě ve lhůtě platnosti. Touto právní úpravou má být zabráněno podávání pouze formálních žádostí o stavební povolení nebo ohlášení (srov. HEGENBART, M. a kol., Stavební zákon. Praha: C. H. Beck, 2008; POTĚŠIL, L. a kol., Stavební zákon – komentář. Praha: C. H. Beck, 2011). Jak vyplývá z citované komentářové literatury i související judikatury, účelem zákonodárce bylo stanovením podmínky podání úplné žádosti zamezení případům, kdy by stavebník úmyslně zabraňoval pozbytí platnosti územního rozhodnutí podáváním neúplných a tedy i nedostatečných žádostí o stavební povolení. Docházelo by tak k obcházení smyslu zákona. V tomto ohledu ovšem soud nemůže přisvědčit přesvědčení žalobkyně, že by v případě všech staveb obsažených v územním rozhodnutí bylo nutné ve lhůtě platnosti územního rozhodnutí podat žádost o stavební povolení k příslušnému stavebnímu úřadu, tedy tzv. úplnou žádost o stavební povolení ke všem stavbám, jejichž umístění bylo povoleno územním rozhodnutím. Takový výklad stavebního zákona dle názoru zdejšího soudu nelze na základě smyslu a účelu stavebního zákona použít, neboť by závěry z něj vyvozené vedly k neopodstatněným a nepřiměřeným komplikacím na straně stavebníků, a to právě především s ohledem na stavebníky staveb značného rozsahu. V případě staveb většího rozsahu je jejich součástí větší množství staveb a objektů, jejichž povolení a výstavba je povolována odlišnými obecnými či specializovanými stavebními úřady v samostatném stavebním řízení. Jako zcela logický se poté jeví takový postup, kdy stavebník nejprve požádá o stavební povolení u staveb a objektů z územního rozhodnutí, jež předcházejí samotné stavbě hlavní, neboť je nutné zachovávat časovou souslednost jednotlivých stavebních postupů a na sebe navazujících prací. Lze tedy považovat za správný postup stavebníka, který nejprve požádá o stavební povolení pro stavby prvotní a samotné stavbě hlavní nutně předcházející, a teprve následně o stavební povolení ke stavbě hlavní. Výklad žalovaného, respektive správního orgánu I. stupně, že platnost územního rozhodnutí zůstává zachována v celém rozsahu, i pokud je navazující stavební povolení zahájeno pouze k části staveb, jejichž umístění bylo povoleno územním rozhodnutím, tedy považuje zdejší soud za logický a zcela vyhovující smyslu a účelu stavebního zákona. Je třeba rovněž přihlédnout k časovému omezení platnosti stavebního povolení, vyplývajícího z ustanovení § 115 odst. 4 stavebního zákona. Pokud by bylo přistoupeno k výkladu žalobkyně, mohlo by docházet ad absurdum k situacím, kdy stavebník požádá u všech příslušných stavebních úřadů o stavební povolení ke všem stavbám dle územního rozhodnutí v době platnosti územního rozhodnutí, avšak právě vzhledem k nutné časové souslednosti jednotlivých na sebe navazujících staveb nebude schopen dostát zahájení některých z povolených staveb v době platnosti stavebního povolení. V posuzovaném případě již ze samotné výrokové části předmětného územního rozhodnutí vyplývá, že stavebník byl zavázán k podání stavebního povolení k víceru obecným a speciálním stavebním úřadům, což značí rozsáhlost a technickou a technologickou náročnost předmětné stavby. Nesprávný postup tedy nelze dle názoru zdejšího soudu u žalovaného, respektive správního orgánu I. stupně, seznat, neboť osoba zúčastněná na řízení 1) podala v době platnosti předmětného územního rozhodnutí, tj. dne 27. 9. 2012, úplnou žádost o vydání stavebního povolení k Městskému úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru životního prostředí jakožto vodoprávnímu úřadu, a to včetně všech nezbytných podkladů vyplývajících z ustanovení § 110 stavebního zákona a § 4 vyhlášky č. 526/2006 Sb. To ostatně plyne i z odůvodnění předmětného stavebního povolení ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. MěÚ/OŽP/37812/2012/VH/Šu-231/2, č. j. MěÚ-RpR/41362/2013, na straně 4, kde je uvedeno: „Žádost byla doložena všemi povinnými doklady podle ustanovení § 9 odst. 1 vodního zákona a § 6 vyhlášky č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu, a dalšími doklady, a to projektovou dokumentací vypracovanou autorizovaným projektantem vodohospodářem, výpisy z LV, informacemi o parcelách KN, situačním snímkem z katastrální mapy, plnou mocí k zastupování, smlouvami s majiteli pozemků dotčenými stavbou o právu provést stavbu na cizím pozemku.“ Dále je z odůvodnění předmětného stavebního povolení zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení 1) předložila rovněž požadovaná stanoviska dotčených orgánů a osob. Osoby zúčastněná na řízení 1) tedy plnila podmínky stanovené v ustanovení § 93 odst. 4 stavebního zákona. Stavební úřad, respektive žalovaný, zcela správně dovodil, že v tomto případě byla zachována platnost územního rozhodnutí, neboť stavební řízení bylo v době platnosti územního rozhodnutí zahájeno alespoň k části staveb, jejichž umístění bylo povoleno územním rozhodnutím. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalobkyní předložené a soudem provedené dokazování týkající se podání neúplné žádosti o stavební povolení jiné části stavby nemůže vést k odlišnému závěru. Žalobkyně doložila, že osoba zúčastněná na řízení 1) podala v tentýž den, tedy 27. 9. 2012 k Městskému úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, Odboru výstavby a územního plánování odlišnou žádost o vydání stavebního povolení, která nebyla úplná a nebyla doložena všemi podklady a stanovisky potřebnými pro její posouzení. Pro zachování platnosti územního rozhodnutí je však rozhodné, zda bylo v době platnosti územního rozhodnutí prostřednictvím úplné žádosti zahájeno stavební řízení alespoň k části staveb povolených předmětným územním rozhodnutí. V posuzovaném případě se tak stalo, a to na základě žádosti o vydání stavebního povolení k Městskému úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru životního prostředí. Pokud tedy osoba zúčastněná na řízení 1) podala dne 23. 10. 2013 žádost o stavební povolení k jiným stavbám, jejichž umístění bylo povoleno v předmětném územním rozhodnutí, a na výzvu správního orgánu I. stupně doložila doklad o platnosti územního rozhodnutí, byl postup správního orgánu I. stupně vzhledem k výše uvedenému správný a zdejší soud tedy považuje i tuto námitku žalobkyně za nedůvodnou. V rámci probíhajícího řízení nebylo ani zpochybněno, že by mezi na sebe navazujícími žádostmi o vydání stavebního povolení k jednotlivým částem staveb docházelo k neodůvodněným a nepřiměřeným průtahům stavebníka a stavebník by tedy žádosti o stavební povolení k jednotlivým částem staveb nepodával v přiměřených lhůtách, čímž by docházelo k neúměrnému protahování celého stavebního řízení a možného zneužití prodlužování platnosti územního rozhodnutí. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost vzhledem k odlišnému uvedení data podání žádosti o stavební povolení. Dle názoru soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelně patrné, že datum uvedené na začátku odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 1), tedy datum 23. 10. 2013, se týká žádosti podané ke správnímu orgánu I. stupně, o níž bylo v předmětném řízení rozhodováno. Naproti tomu datum, uvedené v závěru napadeného rozhodnutí v části vypořádávající se s jednotlivými odvolacími námitkami žalobkyně (str. 4), tj. datum 27. 9. 2012, žalovaný uvedl v rámci vyjádření se k platnosti územního rozhodnutí oproti námitce žalobkyně. Je zřejmé, že toto datum se týká samostatné žádosti o stavební povolení k části staveb, podané k jiné speciálnímu stavebnímu úřadu, jejichž umístění bylo povoleno týmž územním rozhodnutím, a která má dopad na platnost územního rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že uvedení jednotlivých dat, jejich význam k předmětnému řízení a taktéž jejich vzájemná odlišnost byli žalovaným zcela dostatečně vymezeny. Nadto je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98) tvoří rozhodnutí správních orgánu I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek a je tedy nutné tyto posuzovat jako vzájemně se doplňující a na sebe navazující. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se již správní orgán I. stupně s obecnou námitkou platnosti územního rozhodnutí zabýval, a to v části vypořádávající se s námitkami žalobkyně, přičemž žalovaný následně po uplatnění odvolací námitky toto vysvětlení dále rozvedl podrobněji. Je pravdou, že předmětné sdělení Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru výstavby a územního plánování, z něhož mělo zachování platnosti vyplývat, není ani v jednom ze správních rozhodnutí v textu odůvodnění doslova citováno či specifikováno. Nicméně součástí prvostupňového rozhodnutí je rovněž část nazvaná „Vydaná rozhodnutí a jiné podklady předložené se žádostí o stavební povolení“, kde je konkrétně uvedeno, že platnost územního rozhodnutí byla potvrzena sdělením č. j. MěÚ-RpR/41637/2013 ze dne 9. 12. 2013. Zdejší soud má tedy za to, že napadené rozhodnutí je co do zdůvodnění odlišných dat uváděných žalobkyní zcela srozumitelné a určité, přičemž žalovanému rovněž nelze vytknout ani způsob odůvodnění zachování platnosti územního rozhodnutí, jež je i laicky uchopitelné a jasné. Ani této námitce nemůže soud proto přisvědčit. XI. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla a žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, žádné náklady spojené s tímto řízením, jdoucí nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, přičemž tyto ani nepožadoval. Podle ust. § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, které jí soud uložil. Z důvodu zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud neuložil plnění povinnosti a ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, právo na náhradu nákladů jim nepřiznal. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení